načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Výpravy do historie a za záhadami - Karel Kýr

Výpravy do historie a za záhadami
-11%
sleva

Elektronická kniha: Výpravy do historie a za záhadami
Autor:

Další kniha toulek po historii a záhadách od Karla Kýra je tu! Přečtete si o prehistorické obdobě Sixtinské kaple, o záhadných kruzích v poušti Namib, o tom, co následovalo po smrti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2087-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další kniha toulek po historii a záhadách od Karla Kýra je tu! Přečtete si o prehistorické obdobě Sixtinské kaple, o záhadných kruzích v poušti Namib, o tom, co následovalo po smrti Svatého Václava, o městě pod mořem a mnoho dalšího.

Zařazeno v kategoriích
Karel Kýr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Karel Kýr

VÝPRAVY DO HISTORIE A ZA

ZÁHADAMI


3

Copyright

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-085-4 (ePub)

978-80-7512-086-1 (mobipocket)

978-80-7512-087-8 (pdf)


4

1. LASCAUX – PREHISTORICKÁ SIXTINSKÁ KAPLE

Chlouba Francie

Perigord na jihovýchodu Francie je jednou z nejklidnějších oblastí země,

protože leží daleko od velkoměstského ruchu Paříže či turistického shonu

Azurového pobřeží. Pod jeho tichými kopci v údolí Vézère se skrývají dva

národní poklady: lanýže a prehistorické jeskynní malby. Francouzi, kteří jsou

vyhlášenými labužníky, milují tuto jemnou houbu nade vše, ale jeskynní

obrazy zvířat namalované v poslední době ledové - pravděpodobně pro

rituální obřady člověka cromagnonského - obdivují ještě více. A jsou na ně

náležitě hrdí.

V padesátých letech minulého století sem proudily zástupy turistů, ale ty

způsobily změnu v ovzduší jeskyně, a tím i značné škody na malbách, a tak

musela být jeskyně uzavřena. Francouzi to považovali doslova za tragédii. Ale

o tom až později.

Jeskyně Lascaux

Lascaux je pravděpodobně nejlepší ukázka paleolitické jeskynní malby.

Srovnatelné jsou pouze malby ve španělské jeskyni Altamíra, která byla

objevena v roce 1879. Už od objevení Lascaux se vedly spory o významu a

funkci maleb starých sedmnáct tisíc let. Jde o jeskyni se 150 malbami a více

než 15 000 skalními rytinami, na kterých jsou býci, koně, jeleni, jednorožec a

dokonce -což je rarita- kresba člověka. Lacaux je také jedním z nejlépe


5

dochovaných sídlišť cromagnonského člověka. Až do dne, kdy byla jeskyně

objevena, byly její podzemní galerie dokonale uzavřeny tisíce a tisíce let pod

nánosy písku a hlíny.

Jeskyni objevily děti

Jeskyni objevili 12. září 1940 čtyři školáci: Marcel Ravidat, Jaques Marsal,

Georges Angel a Simon Coencas. Kluci hledali v lese zakopaný poklad.

Vyprávění o tom (uvádí ho i Wikipedie), že jeskyni nalezl jejich pes Robot,

který do ní spadl, byla pouze zkrášlená novinářská verze. Chlapci našli díru,

která zůstala po stromu vyvráceném bouří z kořenů. Vyhloubili ji ještě noži,

prolezli otvorem a ocitli se v pomalované jeskyni. Druhý den sem přivedli své

kamarády, dospělým vstup nedovolovali a vybírali vstupné čtyřicet centimů.

Ale jak už to bývá, někdo se prořekl a o jeskyni se dověděli dospělí a brzy zde

bylo plno archeologů a novinářů. Kluci - objevitelé však nebyli škodní, dospělí

jim platili i vyšší poplatky, až dva franky za osobu. Rochefoucauldovi, jimž

pozemek patřil, získali koncesi a dobře na tom vydělávali. Ročně sem totiž

přicházelo v padesátých letech až 125 tisíc návštěvníků.

Poškození jeskyně

V roce 1960, dvanáct let po zpřístupnění jeskyně pro veřejnost, správce objevil

na stropě jeskyně zelené skvrny, první příznaky tzv. zelené nemoci. Zelená

místa se pomalu, ale jistě rozrůstala po jeskyni a vědci z Pasteurova ústavu

zjistili, že to jsou skupiny řas, kterým se daří ve vlhkém prostředí a v prostředí

nasyceném kysličníkem uhličitým, který vydechovali návštěvníci. V roce 1963

bylo skvrn již osmdesát a jeskyně musela být uzavřena.

Tehdejší ministr kultury André Malraux jmenoval tým významných

specialistů, kteří dostali za úkol „prehistorickou Sixtinskou kapli“ zachránit. Ti

nejdříve vystříkali jeskyni silným roztokem antibiotik, aby tak zbavili řasy

živné půdy a zastavili jejich růst. Pak se pustili do boje přímo s řasami, které

postříkali směsí formaldehydu a čistících prostředků, směsi, která malbám

nevadí. V roce 1975 bylo možné říct, že je jeskyně zachráněna. Ale v roce 1980

vláda rozhodla, že raději postaví napodobeninu, než aby opět rizkovala

znečištění.

Replika jeskyně

Lascaux II. je de facto podzemní betonový bunkr, ve kterém jsou zhotoveny

dutiny přesně podle původní jeskyně. V Discover (LosAngeles) jsem se


6

dověděl, že obrovská ocelová konstrukce nese drátěnou síť, která má stejné

tvary jako původní jeskyně. A že měření prováděl Národní zeměpisný ústav.

Jeho pracovníci snímkovali pomocí třírozměrné fotografie celou jeskyni po

obdelníčcích 5x10 centimetrů.

„Tým odborníků nejprve vyplnil kostru betonem, na který se pak nanášel

rozemletý mramor, aby se tak napodobil povrch skutečné jeskyně.“

Na takto zhotovené zdi pak výtvarníci pod vedením pařížské malířky Monique

Peytralové pečlivě okopírovali malby. I když byli nuceni v několika případech

použít syntetické barvy, malovali většinou stejnými přírodními barvami, které

používali jejich dávní předkové v Lascaux. Červenou a černou hlinku z jeskyně

usušili, rozemleli, opět navlhčili a nanášeli ji palcem nebo ji foukali

bambusovou trubičkou, což byl způsob, který podle jejich názoru používali

cromagnonští umělci – nebo umělec. Monique Peytralová k tomu dodala:

„Stále jsem nemohla pochopit, že kopíruji něco, co je staré sedmnáct tisíc let. Tito

lidé nám jsou svou jednoduchostí mnohem bližší než renesanční umělci.

V prehistorické malbě je něco spontánního a to mne přímo fascinuje.“

Koncem července 1983 byla vedle původní jeskyně otevřena jeskyně druhá,

dokonalá napodobenina téměř k nerozeznání od originálu. Nazvali ji Lascaux

II.

Je to také de facto mistrovské dílo, zázrak techniky, která dokázala zachytit

mystickou atmosféru skutečné jeskyně Lascaux. Snad tak zhotovili

nejdokonalejší dílo reprodukční techniky na světě. Turisté, kteří poznali

skutečnou jeskyni ještě před uzavřením, prohlašovali, že se od sebe téměř

neliší. Měli pocit, že ji vidí znovu.


7

2. JESKYNĚ LECHUGUILLA – PODZEMNÍ

LABORATOŘ

Americká vápencová jeskyně Lechuguilla se nachází v Novém Mexiku a je

pojmenována podle druhů agave rostoucí v její blízkosti. Jde o třetí nejdelší

jeskyni v USA (po Mamutí jeskyni a Jeskyni klenotů). Její délka je 222, 6 km,

hloubla 489 m - jde tedy o nejhlubší jeskyni v USA. Jeskyně je proslulá svojí

zvláštní geologií, jedinečnými krasovými formami a jejich zachovalostí. V této

obří jeskyni se nachází velké množství sádrovcových a sirných usazenin. Jsou

zde šestimetrové sádrovcové záclony, pětimetrová brčka, jeskynní perly a

další zvláštní formace.

Jeskyně byla objevena v roce 1986, byť se ve vchodových partiích na počátku

20. století těžilo guano. Tedy od světa byla izolována déle než čtyři miliony let.

Pro biology představuje jedinečnou přírodní laboratoř. Proč? Tisíce let staré

bakterie, které se našly v jeskyni Lechugilla jsou odolné vůči současným

antibiotikům. Vědci se domnívají, že tito mikrobi by mohli objasnit některé

záhady současné medicíny. Jak je možné, že celé dvě třetiny jeskynních

bakterií jsou odolné vůči současným antibiotikům? Prof. Ing. Jaroslav Petr

DrSc. se k tomu vyjadřuje takto:

„Mohlo by to přinést odpověď například na otázku, proč některé bakterie

vzdorují všem dostupným antibiotikům. Jedna část vědecké obce je přesvědčena,

že rezistence vůči těmto lékům je výsledkem jejich masového užívání. Jiní


8

badatelé zase věří, že mnohá antibiotika vlastně představují prostředky, s jejich

pomocí proti sobě nejrůznější mikrobi vedou vzájemnou válku. Součást těchto

válek tvoří i obranné strategie založené na genech, které zajišťují odolnost

mikrobiálních prostředků vůči antibiotikům. Výzkum bakterií z jeskynních stěn

by odpovídal spíše druhé teorii.“

Jak již padla zmínka, jeskyně je nejméně čtyři miliony let odříznuta od

okolního světa. A voda, která do ní pronikla a mohla s sebou přinést bakterie

z povrchu, je stará nejméně deset tisíc let... Takže jeskyně Lechuguilla přinese

vědcům ještě mnohá překvapení. Dlužno ještě dodat, že jeskyně není přístupna

veřejnosti a ročně do ní smí sestoupit jen pár lidí.


9

3. NEJSTARŠÍ POUŠŤ A JEJÍ ZÁHADNÉ KRUHY

Poušť Namib

Víte kde se nachází nejstarší poušť na světě? Jde o poušť Namib, která se

rozprostírá v délce 1600 kilometrů podél Atlantského oceánu, na pobřeží státu

Namibie (který dostal podle pouště jméno). Poušť zabírá plochu 50 000

kilometrů čtverečních (plochu bývalého Českolovenska), její šířka (od západu

na východ) se pohybuje od 50 do 160 km. Část zasahuje také do jihozápadní

oblasti Angoly. Poušť rozděluje řeka Kuiseb přibližně na dvě části. Pro severní

část jsou typické skalnaté útesy, propasti a štěrkovitá pole, pro jižní je

charakteristický písek.

Jméno Namib znamená dle místního jazyka „nesmírný“ nebo „velká

prázdnota“. A jak vyplývá z předcházejících řádků, toto pojmenování „sedí“.

Toto území je považováno za nejstarší poušť na světě, protože zde tyto

podmínky panují již nejméně 80 milionů let. Její extrémní suchost je

způsobena tlakovou níží mrazivého vzduchu, která se stáčí podél pobřeží. A

také díky studenému Benguelskému proudu, který teče poblíž pobřeží.

Každoročně zde spadne pouhých 10 milimetrů dešťů. Proto je poušť téměř

celá vyprahlá.

I když je poušť převážně neosídlená a nedostupná, jsou zde sezónní osídlení

v místě zvaném Sesriem, které leží nedaleko skupiny písečných dun, které jsou

vysoké až 340 metrů a jsou tedy nejvyšší na světě. Podle Wikipedie se tam

můžete nejlépe dostat lehkým letadlem z Windhoeku (hlavního města

Mamibie, vzdáleného asi 500 km od středu pouště), Swakopmundu a Walvis

Bay nebo sítí nezpevněných cest.

10

Interakce (vzájemné působení dvou nebo více činitelů) mezi vodou nasyceným

větrem z moře a suchým větrem z pouště vytváří na pobřeží silnou mlhu a

silné proudy, které způsobují, že námořníci ztratí často cestu. U Pobřeží koster

je oblast proslulá vraky lodí, které ztroskotaly kvůli této mlze. Některé z těchto

vraků leží až 50 metrů na pevnině díky pozvolnému postupu pouště na západ.

Na poušti se nachází mnoho neobvyklých druhů rostlin a zvířat, které se

vyskytují jen zde. Nejznámějším příkladem endemitů je rostlina Welwitschia

miraabilis, která se může dožít až 500 let. Dalším příkladem jsou ještěři a

hmyz, kteří zdánlivě tančí, což je způsobeno příliš horkým pískem pro jejich

nohy. Proto soustavně nadzvedávají jednu a druhou nohu, aby je ochladili.

Namibská poušť je důležitou lokací pro těžbu wolframu, soli a diamantů. Na

jihu pouště se proto nachází uzavřená oblast, která je vyhrazena pro těžbu

diamantů.

Záhadné kruhy

V oblasti pouště Namib, která je dále od pobřeží, byly popsány záhadné kruhy,

které se vyskytují ve skupinách. V časopise Vesmír (1/2014) se píše:

„Kruhy mají průměr od dvou do zhruba šestnácti metrů a mají jednotnou

strukturu. Uprostřed kruhu je pouštní, většinou písčitá půda, která je naprosto

bez vegetace. Tu pak oklopuje mírně vyvýšený prstenec trávy, který přechází do

okolního řídkého travnatého pokryvu vně kruhu.“

Tyto kruhy detailně studoval Norbert Juergens z univerzity v Hamburku a

teorii o jejich vniku publikoval v časopise Science*). Zjistil, že, že v centrální

oblasti kruhů se vyskytují píseční termiti Psammoterme allocerus, kteří

naopak chybí nebo se vyskytují jen omezeně vně kruhů. Pod centrální oblastí

kruhů je také v mělké hloubce zvýšená vlhkost půdy. Časopis Vesmír (1/2014)

to vysvětluje takto:

„To souvisí s tím, že je zde omezena transpirace rostlinami, které se zde

nevyskytují. Holý povrch je důsledkem činnosti termitů, kteří tu zničili kořínky

trávy. Celý cyklus života kruhů by tedy měl začínat likvidací vegetace v kruhové

oblasti a zvýšeným odnosem holé půdy působením větru. Na periferii kruhu se

naopak písek ukládá, protože tráva zde působí jako bariéra. V holé centrální

oblasti kruhů je pak zvýšená infiltrace vody, kterou využívají nejen termiti, ale

i další pouštní živočichové. Termiti se živí trávou po obvodu kruhů s kruhy tím

pozvolna rostou.“

11

Doba životnosti kruhů se odhaduje od 30 do 60 let. Ale zatím chybí

dlouhodobá data, protože tyto kruhy byly poprvé popsány v roce 1971. Podle

Juergense si termiti vytvářejí lokální ekosystém, který pak slouží k jejich

obživě, podobně jako třeba bobři. Autoři Josef Šráček a Martin Mihaljevič ve

Vesmíru píší:

,Uvedená teorie není přijímána beze zbytku a někteří výzkumníci tvrdí, že

Jurgens zaměňuje příčiny s následky, a že tedy termiti kolonizují už existující

kruhy. Přijatelnější vysvětlení ale zatím nabídnuto nebylo. Některá etnika, jako

třeba Himbové za severu Namibie, považují tyto kruhy za dílo duchů a připisují

jim magické vlastnosti. Možná se ještě v souvislosti s těmito kruhy dočkáme

dalších překvapení.“

*) Juergens N.: The Biological Underpinnings of Namib Desert Fairy Circles,

Science 319, 1618-1621, 2013

12

4. ZELENÉ MOSTY (EKODUKTY)

Každý rok jsou na frekventovaných silnicích zabity miliony zvířat.

V samotných Spojených státech jich umírá každoročně přes 130 milionů.

Přechody pro zvířata v podobě speciálních podchodů a mostů jsou novým

řešením tohoto problému.

Počet zvířat negativně ovlivňuje to, že síť silnic zasahuje do jejich životního

prostředí a migračních cest. Kdysi žilo ve Spojených státech 12 000 medvědů

černých ve státech Georgia, Alabama a Florida. Dnes jich v roztroušených a

izolovaných populacích přežívá méně než 1 500. Silnice jsou na Floridě

nejčastější příčinou smrti medvědů černých. Od roku 1976 jich bylo zabito

přes 750. Florida zjistila, že nejúčinnějším způsobem boje s tímto problémem

je stavět přechody pro medvědy a lidi.

Iniciativy, které řeší tyto problémy (od 70. let 20. století), kombinují

jednoduchá řešení ve formě tunelů a podchodů s důmyslnými technologiemi.

Kamery a infračervené detektory monitorují přechody a ukazují, že je právě

používají zvířata.

Několik zajímavostí

V roce 1980 v Ledovcovém parku v Montaně byly vybudovány podchody

k ochraně migrujících horských koz.

V roce 1987 byly v Massachusetts postaveny dva tunely, aby vedly noční

mloky.

V 90. letech 20. století se tunely stávají účinným způsobem ochrany jezevců

v Nizozemí.

V roce 2000 byl postaven první most pro zvířata i lidi na Floridě.

V roce 2005 Kongres Spojených států začal uvažovat o zavedení zákona, který

by vyžadoval od států, aby stavěly přechody pro zvířata.

13

V USA a Kanadě se prohlubují potoky protékající pod silnicemi, aby ryby

mohly lehce plout proti proudu.

Silnice pokrývají dvě procenta území USA – plochu, která je větší než Anglie.

Podchody, postavené v Albertě, které jsou vysoké 2, 4 m a dlouhé 50 m jsou

dostatečně velké pro medvěda grizzly.

Kanadské parky oznámily, že 22 podchody podél 45 km dlouhé transkanadské

dálnice pomohly zredukovat počet úmrtí kopytníků na silnicích o 96 procent.

Ochránci přírody hráli ústřední roli v projektu a také úpěšně lobbovali proti

stavbě některých silnic.

Zelené mosty Evropy

V Evropě začalo zelené mosty mezi prvními zavádět Nizozemsko. Dobře je

obhospodařují v Polsku. O Německu a Rakousku nemluvě. V České republice je

podle Wikipedie 14 zelených mostů. Dle Ředitelství silnic a dálnic je ekodukt

předražený most. A není se co některým těmto názorům divit. Mnohé zelené

mosty v naší zemi jsou neefektivní, jeho pořízení stojí od 50 do 500 miliónů

korun. Jako první v České republice byl roku 1999 postaven zelený most na

Moravě (překlenuje R 35 poblíž Lipníku nad Bečvou). Se svou šířkou 93 metrů

by byl potencionálně vhodný i pro migraci velkých šelem na západ do

Oderských vrchů. Ale jde o nevhodnou lokalizaci v těsné blízkosti obce Dolní

Újezd a noční osvětlení značně snižuje atraktivitu pro všechny velké savce.

A tak bychom mohli ještě chvíli pokračovat. Možná by stavitelům silnic a

dálnic prospěla užší spolupráce s ochránci přírody. V sousedních zemích to

jde, tak proč ne u nás?

5. ZKÁZA MĚSTA PIRÁTŮ

Port Royal bylo hlavním městem Jamajky v letech 1655 – 1692. Nacházelo se

na východním pobřeží a bylo jedním z hlavních přístavů Karibiku. Port Royal

měl špatnou pověst, protože se stal sídlem pirátů, úkrytem zločinců, pašeráků

a zlodějů.

Historie města skončila 7. června 1692, kdy zemětřesení celou část pobřeží, na

kterém bylo hlavní město Jamajky, smetlo do Karibského moře. A vzalo

s sebou téměř všechny obyvatele města. Počet obyvatel v den katastrofy byl

sedm tisíc. A ti, kteří zemětřesení přežili, o ty se postarala obrovská vlna

tsunami, která zbytek spláchla. Lidé později tvrdili, že šlo o boží trest.

V 19. století byl objeven v pobřežních vodách hřbitov, kde byly nalezeny tuny

lidských kostí. Šlo o místo posledního odpočinku občanů Port Royal, včetně

Henryho Morgana, slavného piráta. Stovky domů, sklady, obchody, taverny a

potopené lodě v přístavu. Port Royal se stal jedním z nejbohatších

archeologických nalezišť na světě.

V roce 1959 americká loď Sea Diver se doplavila na pobřeží, kde byl dříve Port

Royal. Pod vrstvou bahna potápěči objevili pozůstatky domů, ale také tisíce

lahví vína, hliněné trubky, svícny, muškety, šálky, talíře, lžíce... Jeden

z nejúžasnějších artefaktů z potopené ruiny Post Royal byly lesklé mosazné

kapesní hodinky vyrobené v Nizozemí kolem roku 1686. Zastavily se v 11: 43

hodin, což byl pravděpodobný čas katastrofy.

Další vykopávky v Port Royal probíhaly v letech 1965 – 1968. Vedl je

archeolog Robert Marx. Práce již od počátku postupovala velmi pomalu.

Potápěči museli po mnoho hodin odstraňovat z mořského dna tuny suti a

trosek. Pak se začalo odklízet bahno a korále. Postupně se čistila celá plocha a

bylo vyneseno na povrch 100 tisíc artefaktů. Nejvíce vzrušující byl obsah

kmene jednoho stromu, který se při prvním pokusu o prozkoumání rozpadl.

Obsahoval stovky stříbrných mincí přímo z mincovny.

Další archeologické výzkumy probíhaly roku 1981. Podle nalezených

dokumentů a artefaktů bylo možné reprodukovat každodenní život

v pirátském přístavním městě v pozdním 17. století. Dnes je Port Royal

15

pobřežní rybářskou vesnicí, která nemá nic společného s dřívějším rychle

rostoucím hlavním městem a jeho nádherou.

Port Royal se stal inspirací pro mnoho uměleckých projektů. Například pro

sérii Piráti z Karibiku a hry Port Royale.

16

6. JUNAGUNSKÝ PODMOŘSKÝ VÝTVOR

Ostrov Jonaguni

I když je ostrov Jonaguni malý, je doslova nabit zajímavostmi. Jedná se

o nejzápadnější obydlený ostrov Japonska. Nachází se jen 108 kilometrů

daleko od východního pobřeží Tchaj-wanu. Nejbližší japonský ostrov je

Inomote vzdálený 63 km. Teče tu říčka Taharia. Jonaguni je ostrov

v souostroví Jaejama. Celková rozloha ostrova je 28, 88 kilometrů čtverečních

a žije zde zhruba 1 700 obyvatel. Administrativně je zařazen do profektury

Okinawa. Klima je na ostrově oceánické, tropické. Průměrná roční teplota

vzduchu je 23, 9 stupňů Celsia a roční srážky činí 300 mm.

Převážná část obyvatel žije v městečku Jonaguni. Kromě něho jsou zde vesnice

Sonah, Kubura a Higawa. Většina obyvatel hovoří jonagunsky, což je jeden

z japonsko-rjúkjúských jazyků. Japonština je rozšířena jako druhý jazyk,

Na ostrově žije endemický druh koně Jonaguni a je to jediné místo

z japonských ostrovů kde se vyskytuje Atlacus atlas -největší motýl na světě.

Ve vodách ostrova se v zimě shromažďují kladivouni. A nachází se zde

Jonagunský podmořský výtvor, který je někdy považován za pozůstatek

kontinentu Mu.

Jonagunský podmořský výtvor

V roce 1987 v hloubce několika desítek metrů byly objeveny zvláštní kamenné

struktury. Někteří vědci je identifikovali jako ruiny starověkého města. Našli

se ovšem i takoví, kteří tvrdí, že jde o přírodní útvary. Masaaki Kimura

profesor geologie na japonské univerzitě v Rjúkjú a ředitel Asociace pro

výzkum mořských věd a kulturního dědictví, je jedním z těch kteří pátrají po

původu této japonské záhady. Masaaki Kimura je přesvědčen je struktury jsou

jednoznačně umělého původu a připomínají stavby z období Římské říše. Se

svými spolupracovníky rozpoznal mezi rozvalinami palác, koloseum,

triumfální oblouk i chrám. Objevili také kamenné nástroje, zbraně, sochy,

vytesané znaky a ornamenty. Dávné město prý zaniklo během velkého

17

zemětřesení před třemi nebo šesti tisíci lety. Kimura v rozhovoru pro New

Tang Dynasty Televizion (NTDTV) prohlásil:

„Podle konstrukce a rozmístění ruin muselo město vypadat jako starořímské

město. Viděl jsem sochy, obdobu vítězného oblouku stojící nedaleko kolosea a

chrámu na návrší. Podle mého odhadu je přímo ve středu města situována

struktura podobná paláci. Bylo také nalezeno mnoho stejně uspořádaných

rozvalin chrámů, i když ne tak velkých jako je palác. Jsem si téměř jist, že tato

záhadná civilizace zmizela kvůli tektonické deformaci Tichého oceánu.“

Kimura věří, že po zániku města se začaly tradovat legendy o bájné zemi Mu.

Původní stáří staveb odhaduje na 6 – 10 tisíc let. V článku, který je umístěn na

servru prefektury Okinawa, napsal:

„Vědecký závěr je ten, že rozvaliny jsou opravdu umělé a institut mořských

geologů s tím souhlasí. Zjistili jsme, že zříceniny jsou staré nejméně šest tisíc let.

Můžeme přidat další čtyři tisíce roků, když vezmeme v potaz časový úsek před

tím, než se ponořily do vody. Za posledních deset tisíc let se hladina oceánu

zvýšila asi o 40 metrů. Je proto přirozené se domnívat, že starověké civilizace se

nyní nachází hluboko pod vodou... Historici tvrdí, že takový důkaz nemůže být

skutečný. Ale my jsme našli ruiny, takže by je měli sami prohlédnout, nebo

studovat fakta, která jsme shromáždili.“

Někde doma mám založené DVD Asijské záhady, na kterém jsou tyto ruiny

zachyceny. A skutečně vypadají jako vytvořené lidmi. Nehledě na to, že byly

nalezeny nástroje a vyryté znaky. Ale kritici namítají, že podmořské útvary

jsou jen zvláštním uskupením skal a vznikly přírodními procesy, jako je vodní

eroze nebo vulkanická činnost. Jedním ze zastánců přírodního výtvoru je

geolog Robert Schoch z bostonské univerzity. Tvrdí, že se jedná s největší

pravděpodobností o přírodní úkaz. Připomíná:

„Pískovce, které tvoří formaci Jonaguni, obsahují dobře definované paralelní

navrstvenosti, po kterých se snadno oddělí...Nehledě na to, že Jonaguni je region

náchylný na zemětřesení a to má tendenci skály pravidelným způsobem

posouvat.“'

Podobný názor zastává Patrick D. Nam, profesor oceánské geologie na

Univerzitě jižního Pacifiku.

Populární potápěčská lokalita

18

Okolí Jonaguni je v zimních měsících populární potápěčskou lokalitou. Díky

početné populaci kladivounů. Jak již bylo řečeno, jonagunský přírodní výtvor

byl objeven roku 1987. Kihachiro Aratake, ředitel Yonaguri – Cho, Sdružení

cestovního ruchu, hledal východné místo, z kterého by mohl pozorovat

žraloky. Při té příležitosti si všiml mořského dna, které připomínalo

architektonické struktury. Krátce poté se skupina vědců pod vedením

Massaaki Kimura toto místo navštívila.

Formace se od té doby stala poměrně oblíbenou lokalitou pro potápěče.

Nazdory silným proudům. V roce 1997 průmyslník Yasso Watenabe

sponzoroval expedici, v které byli spisovatelé John Anthony West a Graham

Hancock, fotograf Santha Faiia, geolog Robertb Schoch, sportovní potápěči a

instruktoři, filmový štáb pro Channel 4 a Discovery Channel. Dalším

významným návštěvníkem byl legendární potápěč Jacques Mayol, který napsal

knihu o svých ponorech na Jonaguni.

19

7. PAVLOPETRI - MĚSTO POD MOŘSKÝMI

VLNAMI

U břehů řecké Lakonie na Peloponésu bylo objeveno první zachovalé

podmořské město. Je asi 5000 let staré -tedy z doby Homérových hrdinů- a jde

o nejstarší podmořské město. V roce 1967 se tady potápěl doktor Nicolas

Flemming, specialista na marinní archeologii z Oceánského institutu

univerzity v britském Southamptonu. K svému úžasu objevil v hloubce 4 až 8

metrů zachovalé podmořské město. Nemohl se hned pustit do průzkumu,

musel napřed získat povolení řeckých úřadů. Dostal ho v roce 1968. Od tohoto

roku podmořské město mapoval tým archeologů z Cambrighe. Rozkládalo se

na ploše 2000 m2. Unikátní je v tom, že je zachovalé. Včetně ulic, budov a

hrobů.

Pavlopetri bylo velmi důvtipně vystavěno. Archeologové nalezli dvojdomky a

dvoupatrové domy. Určitou úroveň bydlení zajišťovaly kanály a okapové

odtoky. Ulice spojovala řada náměstíček a veřejných prostranství, kde si prý

lidé zakládali zahrádky, pěstovali obilí... nebo si jen tak vyprávěli se sousedy.

Proluky mezi domy a někdy i v jejich samotných zdech, poukazují na

přítomnost kamenných hrobů. Což je v kontrastu s polohou hřbitova nedaleko

předměstí. Je toho dosti, co připomíná naše novodobá města a náš současný

předměstský život.

Vše nasvědčuje tomu, že šlo o dobře strukturované město a že zde žili lidé

všech profesí. Správci, úředníci, písaři, obchodníci kupci, hrnčíři, kováři,

umělci, vojáci, námořníci, pastýři a pravděpodobně i otroci. Tato společnost

doby bronzové byla velmi dobře hierarchicky strukturovaná a každý v ní měl

předem definovanou roli.

Vzestup a pád Pavlopetri se dá datovat přibližně do počátků evropské

civilizace. Do dob mínojské (Kréta) a později mykénské kultury. I když moc

mínojské a mykénské civilizace vycházela hlavně z kontroly mořských cest,

dnešní archeologové se prý zaměří na lépe známé paláce a citadely. Pavlopetri

nabízí zcela mimořádnou příležitost studovat, jak starověký přístav fungoval.

20

Odkud do něj připlouvaly lodě. A jaké byly námořní cesty bronzové doby.

Výzkum má být ukončen v roce 2014. Takže uvidíme.

Obchod s ostatními přímořskými národy poskytoval městu značné bohatství.

Obchodníci a námořníci přinášeli ze svých cest mnohé zajímavé poznatky a

inovace. Archeologům se již podařilo zrenovovat předměty denní potřeby.

Hrnce na vaření, nádobí, mlecí kameny, ale také nádoby, které měly

poukazovat na vyšší status majitele. Ale je docela možné, že sloužily jako

obětní nádoby.

Protože byly nalezeny mnohé tkalcovské stavy, někteří archeologové se

domnívají, že město bylo centrem prosperující textilní výroby. Na výzkumu

podmořského města se podílejí Řekové, Angličané, Američané, ale také

australští archeologové z týmu Austian Centre for Field Roboties. Jde také

o první podmořské město, které bylo mapováno digitálně. Sonar mapovacích

technik byl vyvinut vojenskými a ropnými organizacemi. Bylo digitálně

zpracováno a přeneseno na 3D a tak ožilo na počítačové obrazovce. Práci

archeologického týmu zdokumentovalo BBC v hodinovém videu, které bylo

vysíláno v roce 2011. Dnes je možné toto video shlédnout na internetu.

Podmořské město Pavlopetri je součástí podmořského kulturního dědictví a je

definováno UNESCEM v Úmluvě Unesco o ochraně světového kulturního

dědictví. Tato úmluva má zabránit zničení nebo ztrátě historické a kulturní

informace a rabování. Tedy je chráněno mezinárodním právním rámcem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist