Vyprávěnky o zvířátkách - František Zacharník Petra Hauptová Řezníčková

Vypráv ěnky o zvířátkách
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
František Zacharník
Vyprávěnky o zvířátkách – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





V Y P R Á V Ě N K Y
O Z V Í Ř Á T K Á C H
Jak se k nim lidé přirovnávají
Brno
2016





O BSAH
Papoušek hrdina 6
O chytrém oslovi 15
O zatoulaném kuřeti 21
Jak straka obrala zloděje 28
O nepilné včelce Páje 35
Jak si hrála myška s kotětem 42
O černé ovečce 49
Další přirovnání 56
Schovaná se zvířátky 72





5
Když jsme byly malé, já, Eliška a moje sestřenice
Sára, vymýšlel nám děda pohádky. Byly o princeznách,
o princích i o divadle. Dokonce z nich vznikly knížky.
A také jsme chtěly, aby nám něco vymyslel
i o zvířátkách. No dobrá, řekl děda, který nám chtěl vždycky
vyhovět. Ale budou to možná spíše příběhy než
pohádky. Co byste řekly názvu vyprávěnky? Ale nejdřív
se vás musím na něco zeptat. Lidé své vlastnosti často
přirovnávají ke zvířatům. Znáte nějaká taková
přirovnání? Třeba, řekla jsem, mám hlad jako vlk. Nebo,
řekla Sára, je chytrý jako opice. No vidíte, a takových
přirovnání je moc. Věděly byste něco o papouškovi? Nic
nás nenapadlo. Víte, ptal se děda, co to znamená něco
papouškovat? No, přemýšlela jsem chvíli, to je, když
někdo něco pořád opakuje. Něco, přidala se Sára, co
už řekl někdo před ním. Správně, pochválil nás děda.
Poslechněte si příběh, který by se mohl jmenovat...





6
Jeden pán, říkejme mu třeba pan Novák, si koupil pa -
pouška. Žil totiž sám v malém domku na předměstí
a plno dlouhých večerů, když přišel z práce, trávil
o samotě. To víte, že mu bylo smutno. Nebyl úplně
osamělý, to ne. Měl přátele z podniku, kde pracoval,
a občas si s nimi někam vyšel. Jednou týdně také
chodil s kamarády do místní hospůdky na kuželky
a někdy přátelé navštívili jeho. Však to nebyl žádný
škarohlíd – často v práci rozesmál kolegy novým
vtipem, kamarády u piva veselou historkou, kterou si
možná i vymyslel. Ale co naplat, pořád ještě zbývalo
plno času, který trávil ve svém útulném domku sám.
Ten si hezky opravil a zařídil. Jen mu chyběl někdo,
s kým by se tu pobavil, s kým by se zasmál. Klidně
by mi stačilo nějaké zvířátko, pomyslel si. Nejraději
by si pořídil psa nebo kočku. Jenomže docela často
musel jezdit na služební cesty, které zabraly dva i tři
dny. Tak dlouho zavřené doma bych pejska ani
koPapoušek hrdina





7
čičku přece nenechal, dumal. A pak ho to napadlo:
papoušek, to bude ono! Když mu dám do klece dost
krmení a vody, tak ty tři dny přečká bez úhony. A vy -
dal se do zverimexu.
Tam bylo, panečku, různých ptáků k vidění! Ani
je neuměl pojmenovat. Jenže on měl stejně jasno.
„Chtěl bych pěkného papouška, který se dobře
naučí mluvit!“ oznámil mladému prodavači. „Není
problém, pane! Tady na téhle stěně v těch klecích
jsou samí papoušci. Můžete si vybrat,“ řekl
prodavač. „Nechám si poradit. Který, myslíte, že se naučí
mluvit nejrychleji?“ „Řekl bych, že tadyhle žako.
Je tu jen krátce, ale už umí první slovo. Žako,
nazdar!“ zavolal na papouška. „Nazdárrr!“ ozvalo se
z klece. Panu Novákovi se na první pohled tenhle
papoušek zalíbil. „Toho beru,“ řekl. „Jen mi řekněte,
jak je starý?“ Prodavač se usmál. „Je mladý.
A protože se papoušci dožívají kolem osmdesáti let, tak
buďte klidný. Určitě vás přežije.“ A teď se zase
rozesmál pan Novák. „To jste mě uklidnil. Tak ještě chci
pěknou klec.“ Za chvíli vybrali krásnou, velkou klec
s houpacím bidýlkem, krmítkem i pítkem. Nestálo to
právě málo, ale pan Novák šel s veselou domů, nesl
si klec s papouškem, přikrytou přehozem, a ještě si
pohvizdoval.





8
Doma postavil klec s papouškem na hezké místo,
kam viděl ze své oblíbené lenošky. „Nejdřív ti musím
vymyslet nějaké jméno,“ dumal. „Já jsem Pepa, ale
kamarádi mi říkají Pepíku. Ty jsi papoušek, tak budeš
Papík!“
„Tak Papíku, jsme doma. Nazdar!“ zavolal a čekal,
jestli žako odpoví. Ten ale mlčel. Nedivte se, byl v ci -
zím prostředí, rozčileně se jen čepýřil. „No jo, musíš si
tu nejdřív zvyknout, viď, kamaráde.“ To zvykání trvalo
několik dní, žako pořád mlčel. Pan Novák už byl
trochu zklamaný. Jednou se ale vracel z práce, v předsíni
se zouval a věšel klíče, když najednou z pokoje uslyšel:
„Nazdárrr!“ Žako ho vítal! Pan Novák hned radostně
také volal: „Nazdar! Nazdar!“. Otevřel klec, pohladil
papouška a nechal ho proletět po pokoji. Ten si mu
nakonec sedl na rameno – a byli kamarádi.
„Teď tě naučím další slova, Papíku,“ rozhodl se
páníček. Když se tak může říkat majitelům psů, tak proč
ne papoušků, viďte. Nejdříve ho napadlo slovo
kamarád. Papoušek by to slovo určitě zvládl, vždyť je tam
jeho oblíbené „rrr“. „Kamarrrád!“ Jenže pan Novák
se zamyslel: musím ho ukázat přátelům, až mě zase
někdy přijdou navštívit. A taky je náležitě překvapit!
Trvalo to dlouho, než žaka ta správná slova naučil.
Už několikrát ho přátelé navštívili, ale to schoval klec





9
s papouškem v ložnici, přikryl ji přehozem a Papík
ani nemukl. Když už si byl jistý, že papoušek umí vše,
co ho naučil, pozval zase jednou přátele na návštěvu.
Byl si jistý, že se Papík ozve, jen co někdo otevře dveře
do předsíně. „Běžte napřed, kluci, podívám se ještě
do schránky na dopisy.“ I starší pánové si říkají někdy
kluci, to asi víte. Jen kamarádi vešli, ozvalo se z obý -
váku: „Nazdárrr, mizerrro. Zdrrrhej, nebo střelím!“





10
Přátelé se zarazili, ale za chvíli jim to došlo a začali
se smát, až se za břicho popadali. „Tys nám dal,“ vo -
lali na kamaráda. „Zase tvůj další žertík. Proč jsi nám
neřekl, že máš papouška?“ „To by pak nebylo žádné
překvapení. Však pojďte dál a přivítejte se.“ Jen vešli,
Papík volal: „Nazdárrr!“ Na ten večer všichni dlouho
vzpomínali...
Domek pana Nováka si jednou vyhlédl mladý
zloděj. Pozoroval zvyky majitele a zjistil, že žije sám
a někdy odjíždí na služební cesty. To bude hračka,
tam se podívám, až zase pojede pryč, pomyslel si.
Když jednou uviděl pana Nováka, jak odchází
s kufříkem, bylo mu jasné, že večer nebude v domku nikdo.
V noci, když byl všude klid, vzal si své nářadí a šel
na lup. Jedním z paklíčů se mu podařilo otevřít dveře
a vešel do předsíně. Rozsvítil si jen baterku. Ale vtom
uslyšel: „Nazdarrr, mizerrro! Zdrrrhej, nebo střelím!“
Strašně se polekal – nebyl to žádný hrdina –, otočil
se, zabouchl dveře a utíkal do noci.
Když se pan Novák druhý den vrátil z cesty,
podivil se, že není zamčeno. Asi jsem zapomněl, pomyslel
si. „Nazdar, kamaráde!“ volal už z  předsíně.
„Nazdárrr, mizerrro!“ odpověděl Papík. Protože v bytě
bylo všechno v pořádku, ani ho nenapadlo, že se tu
mohlo něco stát.