Vyprávěnky o zvířátkách - František Zacharník; Petra Hauptová Řezníčková

15
Osl ů – těch čtyřnohých – ubnás už uvidíme málo.
Nejspíš jen vbZOO. Ale jsou země, kde osel patří stále
ibmezi dopravní prostředky. Nevěříte? Tak se
podívejme třeba odbnás nabjih, dobŘecka. Je to krásná země,
obklopená mořem ab spoustou ostrovů. Nab jednom
zbnich žil starý pán Stavros. Odbmoře hned stoupají
dobnitra ostrova hory abkousek pod nimi bydlel. Měl
ovocnou zahradu ab obdělával ib pole, kde pěstoval
zeleninu. Rajčata, papriky, okurky, vbsadu dozrávaly
meruňky, později třeba fíky abolivy. Vždycky vbsobotu
vozil svou úrodu dolů, dobměstečka ubmoře, kde se
konal trh. Tam prodával, co dovezl, aby měl
nabživobytí. Abjak to své zboží dovážel? No měl přece svého
osla Bipa! Toho zapřáhl dobmalého vozíku abjeli.
Někdy, bylo-li úrody míň, mu dal nabhřbet jen dva velké
koše. Osel, ač se to nezdá, má sílu abvytrvalost. Klidně
si nabněho mohl ibsednout jako nabkoně. Ale Stavros
šel pěkně vedle osla. Vydali se úzkou cestičkou, která





16
se stále svažovala dol ů, dobúdolí kbměstečku ubmoře.
Pak zvolili obvyklou zkratku. Bylo to mnohem blíž,
ale cesta vedla přes hlubokou strž, pobmalém, starém
dřevěném můstku. Tudy se dalo přijít nabtrh obdobrou
půlhodinku dřív.
Když spolu došli až k bmostku, Bipo se najednou
zastavil abnechtěl dál. Jen několikrát zahýkal to svoje
„íííááá“. Stavros ho pobízel pobdobrém ibpobzlém,
dokonce ibproutkem, ale osel stál abnehnul se zbmísta.
Tak je dohonil jejich známý, skoro soused, také
pěstitel, který tlačil káru naloženou zeleninou abovocem.
Jmenoval se Moras. Hodně řeckých jmen končí nabs,
víte? Nejdříve pozdravil: „Kalimera.“ To je řecky
„dobrý den“. Abhned se začal smát: „Koukám,
Stavrosi, že ti ta tvoje oslokára dosloužila, co? Asi jí došel
benzin!“ „Však si Bipo dá říct, neboj se. Třeba si
potřebuje jen odpočinout.“ „Tak si odpočívejte. Já jedu.
Budu nabtrhu dřív abpřeberu ti zákazníky,“ smál se
Moras.
Dotlačil svou káru nabmůstek. Ten se najednou
začal prohýbat, pak vbprostředku praskat abnaklánět se
dobstrže. Moras pustil kárku absnažil se vrátit
nabpevnou zem. Obě rozlomené půlky mostku se rychle
skláněly hloub abhloub dobpropasti. Zbposledních sil
se nešťastník něčeho chytil, takže visel nad ní. Vylézt





17





18
nemohl, a btak jen zoufale volal: „Pomoc! Pomoc,
Stavrosi!“ Ten křikl: „Vydrž, kamaráde. Nepouštěj se!“
Ab utíkal pro lano, které vždy sb sebou vozil. Uvázal
ho oslovi nabohlávku abdruhý konec hodil Morasovi.
„Chyť se ho pevně! Vytáhneme tě.“ Promluvil nabosla:
„Teď ukaž, jakou máš sílu. Ale musíš jít dozadu,
couvat, víš?“ Absvěte div se, Bipo poslušně, postrkávaný
ibStavrosem, pomalu couval zpět abvytáhl nablaně
Morase. Ten měl sice pěknou bouli abnějaké odřeniny,
ale jinak byl vbpořádku. Jeho vozík sbúrodou ovšem
zmizel dole vebstrži. Hned děkoval: „Kamarádi,
Stavrosi ibty, Bipo, zachránili jste mi život.“ „No, no. Však
ty bys to pro mě udělal taky. Horší je, že tvoje úroda
ibsbvozíkem je bůhví kde.“ „To nevadí. Abdobměstečka
sb vámi stejně jdu. Pomůžu ti
prodávat. Ab pak půjdeme
spolu dob pěkné taverny (tak
se říká řeckým hospůdkám)
nabvíno abzapijeme to. Platím
já! Ab nejvíc připíjet nab zdraví
budeme Bipovi. Vždyť zachránil
život ib tobě!“ „Jak to myslíš?“
divil se kamarád. „Nechtěl
přece vjet nab můstek. Možná
dopředu cítil, že byste spadli





19
oba dol ů!“ „To mě nenapadlo. To mám chytrého osla,
viď?“ „Abjá mu zítra donesu koš dobrot, které mají
osli nejradši,“ řekl Moras. Abpak oba přátelé
pokračovali vbcestě společně. Tou delší, ale zato bezpečnou
cestou. Abzabnimi chytrý osel Bipo...
K bobn e c





20
Pamatuješ si, d ědo, že když jsme byly hodně malé,
tak jsi nám vyprávěl obkuřátku Pipi? Aby ne, však jste to
chtěly opakovat pořád dokola. Jenže nevím, jestli se nám
to sem zrovna hodí. Abproč ne? řekla Sára. Ibnabslepice
abkuřátka si lidé vymysleli různá úsloví nebo přirovnání.
Třeba: chodí spát se slepicemi. To znamená, že
někdo chodí dobpostele opravdu brzy. Nebo, řekla Sára, že
někdo něco hned vyslepičí, totiž prozradí ibnějaké
domluvené tajemství. Také se říká: sedíte tu jako slepice
nabhřadu. Jenže to je všechno obslepicích. Ale co víte
obkuřatech? Chvíli bylo ticho. Abpak jsem si vzpomněla:
ani kuře zadarmo nehrabe! Výborně, řekl nabto děda.
Ale co to znamená? Ozvala se Sára: řekla bych, že když
chceme něčeho dosáhnout, musíme nab tom
zapracovat, zkrátka, že nic není zadarmo. Jenže pořád to jaksi
nemíří kbnaší pohádce. Asi si budeme muset nové rčení
vymyslet, aby se nám hodilo kbpříběhu. Co třeba
toulavý jako kuře? Klidně, proč ne. Tak už vyprávěj, řekly
jsme obě. Dobře, tahle vyprávěnka je tedy...





21
V b jednom venkovském stavení, keb kterému patřily
ibstáje, velký dvůr abzahrada, chovali majitelé plno
zvířat. Koně, krávy, kozy, králíky absamozřejmě také
kohouta abslepice. Hospodáři se obvšechna zvířata
starali abta se tu měla moc dobře. Jedna slepice právě
seděla nab vajíčkách. Snad víte proč – zahřívala je,
aby se zb nich vylíhla kuřátka. Povedlo se to. Zb
vajíček se vyklubalo pět maličkých kuřátek. Brzy se
měla ta drobotina kbsvětu, ibkdyž je maminka kvočna
nepouštěla zbdohledu. Kuřátka se naučila zobat
potravu, ale odbmaminky se moc nevzdalovala. Vlastně
ibtatínek kohout na ně dohlížel. Ovšem jedno kuře
– jmenovalo se Pipi – bylo
odvážnější ab nejzvědavější. Šmejdilo
pob celém dvoře abčasto se
dívalo zabplot, dobkrajiny. Tam to
musí být asi krásné, myslelo si.
Abjednou uvidělo, že vbplotě je malá





22
škvíra. Neváhalo ani chvíli a bprotáhlo se ven. Pipi se
ocitlo nabveliké zelené louce plné květů. To se ví, že
se mu tam líbilo. Podívám se támhle kbtomu stromu
abzase se vrátím, slibovalo si. Došlo kebstromu, kde
nab nejnižší větvi sedělo několik malých vrabčáků.
„Ahoj, kamarádi,“ řeklo Pipi způsobně. „Já jsem malé
kuře abrádo bych si sbvámi hrálo!“ „Proč ne?“ řekl
jeden vrabčáček. „Právě se chystáme letět nab druhý
konec louky kb tomu velikému stromu. Tak poleť
sbnámi.“ „Jejda, to já nemůžu. My kuřata neumíme
létat!“ řeklo Pipi. „To se nedá nic dělat. Tak si najdi
jiné kamarády.“ Abhejno malých vrabčáků odletělo.





23
To budu muset jít ješt ě obkousíček dál,
pomyslelo si kuře. Ale jen kbtomu rybníčku, pak se vrátím
domů. Pipi došlo kbrybníčku abnabbřehu uvidělo malá
káčata. „Ahoj, kamarádi,“ zavolalo. „Nemohlo bych
si sbvámi chvíli hrát?“ „To víš, že ano,“ řeklo jedno
zbkáčat. „Právě se chystáme doplavat nabdruhý břeh.
Uvidíme, kdo bude první. Tak poplav sbnámi!“ „Jejda,
to já nemůžu. My kuřata neumíme plavat.“ „Tak to se
nedá nic dělat. Zkus si najít jiné kamarády.“ Abkáčata
naskákala dobrybníka...
Budu muset ještě obkousek dál. Ale jen támhle
kbtomu lesíku. Abpak se hned vrátím domů, říkalo
si Pipi vbduchu abvůbec si nevšimlo, že sluníčko se
pomalu sklání kbobzoru. Také už ho trochu bolely
nožky. Ale to víte, když si tohle kuře něco
usmyslilo, tak to chtělo dokázat. Došlo kblesíku abuvidělo
tam pět malých zajíčků. Tady určitě pořídím,
pomyslelo si. Abnahlas pozdravilo: „Ahoj, kamarádi. Já
jsem kuře Pipi. Mohlo bych si sbvámi chvíli hrát?“
„To víš, že ano,“ řekl jeden zajíček, který by se klidně
mohl jmenovat Ušáček, kvůli svým dlouhým
ouškům. „Zrovna se chystáme závodit, kdo bude první
nabdruhém konci toho dlouhého pole.“ „Jejda, to já
bych vám nestačilo. Vy máte čtyři nohy ab my
kuřata jen dvě.“ „Tak škoda,“ řekl Ušáček abpak zavolal,





24





25
„p řipravit kebstartu, pozor, teď!“ Zajíčci pelášili přes
pole pryč.
Mám to ale sm ůlu, řeklo si Pipi. Raději už půjdu
rychle domů. Jenže kudy? Zdálo se, že to najednou
naše zatoulané kuřátko neví. Nožky ho bolely abještě
kbtomu si všimlo, že sluníčko asi brzy zapadne. Už už
by se rozplakalo, když zbvelké dálky uslyšelo:
Kykyryký, kykyryký,
rykyky, kyryky, kyrykyký!
To byl hlas tatínka kohouta! Kvočna totiž
spočítala, že jí jedno kuřátko chybí, abtak se dal kohout
dobvolání. Vebslepičí řeči to znamenalo:
Kykyryký,
kdepak jsi kuřátko mé, Pipi?
Už brzy bude černá noc.
Můj hlas ti přichází nabpomoc!
Kuřátko si oddechlo. Sebralo poslední síly
abvydalo se směrem, odkud slyšelo kohoutův hlas.
Sluníčko už zapadlo, stíny se prodlužovaly. Ale přece
jen hlasitěji bylo slyšet kohouta:





26
Kykyryký, kykyryký,
posp ěš si, kuřátko mé, Pipi.
Zabchvilku bude černá noc.
Můj hlas ti přichází nabpomoc!
Nožky už moc bolely, ale Pipi klopýtalo dál
zabhlasem tatínka kohouta. Konečně uvidělo známý
plot abještě jednou uslyšelo už zblízka:
Kykyryký, kykyryký,
utíkej domů – abhned – Pipi!
Hvězdy už svítí, už máme noc,
Můj hlas ti snad přišel nabpomoc!
Pipi proklouzlo škvírou vb plotě ab bylo konečně
doma. Maminka kvočna se moc zlobila. Však lidské
maminky se taky zlobí, když se děti někdy
zatoulají. Ale protože slepičky sb kuřaty touhle dobou už
dávno spí, rychle zmizely všichni vbkurníku. Pod
křídly kvočny kuřátka hned usnula. Nejrychleji Pipi, jak
bylo unavené. Ale spalo neklidně. Asi se mu zdálo
objeho zatoulaném dobrodružství...
K bobn e c





27
Tak tahle vypráv ěnka je už opravdu pro menší děti...
Věděly byste, co se říká obnějakých dalších opeřencích?
Vzpomněla jsem si, že třeba vrána kbvráně sedá, rovný
rovného si hledá. Ale co to znamená, vlastně moc nevím.
Že někdo vyhledává společnost lidí, kteří se mu
podobají, kteří někdy mají stejně špatné vlastnosti, víte? řekl
děda. Já znám úsloví lepší vrabec vbhrsti nežli holub
nabstřeše. To znamená, že lepší je mít něco jistého než
doufat, že se něco nejistého podaří. Pak se také říká, že
obtom si cvrlikají ibvrabci nabstřeše. To je jasné, rychle
jsem vyhrkla, abych se také dostala kebslovu. Znamená
to, že nějaké tajemství už dávno kdekdo ví. Správně,
pochválil mě děda. Abjestlipak znáte úsloví krade jako
straka? Určitě se jednomu zbnašich nejhezčích,
nejbarevnějších ptáků trochu křivdí. Straka už není tak plachá
jako dřív. Staví si hnízda ibnabstromech vbblízkosti lidí.
Abnení to žádná zlodějka. Jen se jí líbí třpytivé věci, které
najde, abpak si je odnáší dobsvého hnízda. Abjá vám
povím příhodu, kdy straka napravila jednu zlodějinu. Je
obtom, ...