načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vypoťte své modlitby -- Pohyb jako duchovní praxe - Gabrielle Roth

Vypoťte své modlitby -- Pohyb jako duchovní praxe

Elektronická kniha: Vypoťte své modlitby -- Pohyb jako duchovní praxe
Autor:

Mezinárodně uznávaná pohybová a divadelní umělkyně Gabrielle Roth v knize Vypoťte své modlitby přináší průlomové vhledy, založené na celoživotní výuce osobního a duchovního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  185
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Sweat your prayers
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Petr Lisý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-4929-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Průvodce pěti rytmy šamanského tance (plynutí, staccato, chaos, lyrika a klid), které rozvíjejí náš duchovní potenciál.

Popis nakladatele

Mezinárodně uznávaná pohybová a divadelní umělkyně Gabrielle Roth v knize Vypoťte své modlitby přináší průlomové vhledy, založené na celoživotní výuce osobního a duchovního vývoje, jež nám mají pomoci rozvinout vlastní extatický potenciál. Kniha je průvodcem pěti univerzálními rytmy, které jsou katalyzátorem hlubinného pohybu naší duše. Každý z nich je praktickým nástrojem probouzení, který nám umožní tančit na hraně, překračovat hranice a transformovat utrpení v umění a umění v uvědomění. PLYNUTÍ je rytmem ženských mysterií. STACCATO zkoumá mužská mysteria. CHAOS nás všechny vyzývá k integraci těchto principů do proudu naší osobní energie. LYRIKA je rytmem transu a seberealizace. V KLIDU, matce všech rytmů, hledáme útočiště v prázdnotě, která se nachází v každém z nás. Kniha Vypoťte své modlitby je plná užitečných, provokativních a praktických instrukcí, nabízí zcela nový pohled na architekturu duše a odhaluje prosté a zároveň hluboké metody integrace duchovní praxe do každodenního života.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Gabrielle Roth - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYPOŤTE SVÉ

MODLITBY



2012

Gabrielle Roth

VYPOŤTE SVÉ

MODLITBY

Pohyb jako duchovní praxe


Gabrielle Roth

Vypoťte své modlitby

Sweat Yours Prayers

Copyright © Gabrielle Roth, 1997

Translation © Petr Lisý, 2012

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2012

ISBN 978-80-7500-056-9

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Roth, Gabrielle

Vypoťte své modlitby : pohyb jako duchovní praxe / Gabrielle Roth ; [z anglického

originálu ... přeložil Petr Lisý]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2012.-

297 s.

Název originálu: Sweat Yours Prayers

ISBN 978-80-87249-29-1

611/612 * 793.3 * 13 * 615.8:793.3 * 159.9.016.1 * 2-582/-587 * 115/116 * 17.02 *

133.4:2-382

- lidské tělo -- duchovní aspekty

- tanec -- duchovní aspekty

- taneční terapie

- mysl a tělo

- sebepoznání

- rytmus (filozofie)

- životní harmonie

- šamanismus

- populárně-naučné publikace

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]


Věnováno mé matce

jako projev díků

za její velké srdce

a jemnou duši



9

PODĚKOVÁNÍ

Mé poděkování z hloubi srdce si zasluhují tito lidé:

Robert Ansell, můj milovaný partner a spřízněná duše, jehož neviditelná

síla ovlivnila každou stránku této knihy a jehož zářivá přítomnost jepožeh

náním pro všechny stránky mého života.

Jonathan Horan, můj drahý syn, který je mi společníkem na cestěke svo

bodě a zasvěcuje mě do stále hlubších mysterií mého života i práce. Jeho

víra mě uvádí v úžas a já spoléhám na jeho bystrost víc, než lze vypovědět

slovy.

Kathryn Altman a Lori Saltzman, „zlobivá dvojka“ ze Západu, z jejichžhu

moru se lámu a skládám, ať se to právě hodí, nebo ne, a vracím se pro další

dávky. Jsou to mé spřízněné duše, sestry a  pomocnice. Nikam nejezdím

bez nich. Prošly se mnou každou míli a  každou část této cesty. Speciální

dík jim patří za to, že nechaly všeho kromě péče o dítě a přilétly za mnou

na  Východ, aby mi Kathy pomohla se sekcemi CO DĚLAT (nebo CO

NEDĚLAT), a za jejich denní přísun inspirace a zpětné vazby.

Martha Clark-Peabody za velkorysé dary v podobě slov a moudrosti.

Susannah a Ya’Acov za to, že nejsou nikdy dál než jeden fax ode mě a jsou

ochotni odhalovat svou duši v rytmu srdce.

Christine Donovan za to, že je katalyzátorem mého vědomí.

Johnny Dark za jazzové konverzace.

Terry Iacuzzo za divokou mystickou mysl a jazyk a městskou DNA.

Natalie Goldberg za senzitivitu a oduševnělou podporu.

Vasilisa za tanec.

Lev Spiro za šťavnaté e-maily.


Sanga za to, že udržuje rytmus.

Dr. Ming Jin za to, že mě udržuje naživu.

Ruth Pontivianne a Anne Downes za jejich ruce, srdce a léčení.

Lynn Franks za to, že je sama sebou.

Linda Kahn za to, že mi byla redaktorkou, zachránkyní, bohyní gramatiky,

kamarádkou, průvodkyní a ženou v domácnosti. Tato kniha jeprostoupe

na její inteligencí, dovedností a moudrostí.

Joel Fotinos za  to, že je tím nejoduševnělejším nakladatelem v  komerční

sféře a tím nejsprávnějším z andělů na zemi. Tato kniha by nevznikla bez

jeho redakční, emoční a inspirující podpory.

Candace Fuhrman, moje úžasná agentka a  sebevědomá přítelkyně, která

chodí v těch nejkrásnějších šatech, za to, že věnovala tomuto projektu svou

neutuchající energii. (A Jane Hogan za to, že mi Candace doporučila.)

Irene Prokop za neochvějnou víru a inteligentní vedení.

Michael Craft za to, že mi byl oduševnělým zdrojem inspirace.

Hal Bennett za to, že je mi dobrým přítelem, literárním koučem,partne

rem do diskuse, a za redakční podíl na této knize.

Linda Michaels, moje drahá zahraniční agentka, za moudré nápadya nad

šenou podporu.

Hans Li za  úžasnou eleganci při práci pod tlakem a  neúnavné úsilí při

tvorbě obrázků pro tuto knihu.

Jeremy Tarcher za vizi.

Všichni Tarcherovi zaměstnanci, a  mezi nimi především Jocelyn Wright,

která mi laskavě pomohla proplout mezi všemi těmi změnami. Tim Meyer

za citlivé redakční úpravy a velkorysou zpětnou vazbu.

Greg Wittrock za to, že kutal až u dna své duše a asistoval nám při tvorbě

obálky, i když v té době chtěl být na ledě a dělat si tam svoje věci.

10


11

Michele Wetherbee za nádhernou obálku.

Pat Sweeting a Maria Duerr za zapisování.

Místa, na nichž se kniha probírala během nespočetných večeřív nepředví

datelných termínech. Děkuji jim za laskavou pohostinnost:

Gotham Bar & Grill – Laurie

Il Bagatto – Julio, Beatrice, Pilar

Indochine

Arte – Martino

Campagna

Za zuřivou introspekci patří dík těmto lidem:

Kathryn Altman, Robert Ansell, Adam Barley, Tim Booth, MarthaClark

-Peabody, Jo Cobbit, Ya’Acov Darling Kahn, Susannah Darling Kahn,An

drea Davis, Lisa Demoney, Eleanor Devinney, Christine Donovan, Kate

Engineer, Erik Larsen, Lynn Franks, Kathleena Gorga, Cora Greenhill,

Jane Hogan, Jasmine Horan, Jonathan Horan, Todd Howard, Georgina

Jahner, Mary Lapides, Deborah Jay-Levin, Amber Rose Kaplan, JayKap

lan, Stefanie Kaye, Dan Lent, Jo Ann Levitt, Hans Li, Alex Mackay,Kel

sey Maddox-Bell, Jaihn Makayute, Vin Marti, Nicholas Naylor-Leyland,

Tierre Nirav, Zeet Peabody, Lori Saltzman, Tom Schultz, Rick Schwartz,

Rick Sinderman, Clare Scott-McCarthy, Dana Shaw, Vivian Shaw, Lorca

Simons, Julie Skarratt, Michael Skelton, Lori Smullin, Eliezer Sobel,Da

vida Taurek, Pauline Wakeham, Bruce Werner, Greg Wittrock, Maryann

Wood.

A  naší kočce jménem Robo za  to, že nám byla neustálou připomínkou

pravé přirozenosti svobodného ducha.



13

OBSAH

Přemluva BŮH, SEX A MOJE TĚLO ...........................................17

Kapitola 1 OSUDOVÉ ODDĚLENÍ ..............................................35

Kapitola 2 PĚT RYTMŮ V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ .............47

Kapitola 3 ARCHETYPY ................................................................77

Kapitola 4 PLYNUTÍ ......................................................................89

Kapitola 5 STACCATO ................................................................127

Kapitola 6 CHAOS .......................................................................165

Kapitola 7 LYRIKA .......................................................................215

Kapitola 8 KLID ...........................................................................239

Kapitola 9 VLNY ..........................................................................261

Doslov KMEN ........................................................................285



Vlny jsou meditační praxí vody. Je pomýlené

mluvit o vlnách odděleně od vody či o vodě

odděleně od vln. Voda a vlny jsou jedním.

Velká mysl a malá mysl jsou jedním.

Shunryu Suzuki, Zenová mysl,

mysl začátečníka



17

PŘEDMLUVA

BŮH, SEX A MOJE TĚLO

Odjakživa jsem byla posedlá sžíravou touhou po  duchovních rituálech.

Když mi bylo šest let, žili jsme naproti kostelu, kde se scházeli křesťanští

fundamentalisté. Každou neděli jsem se plížila mezi keři a naslouchalazpěvu písní oslavujících Boha a horlení kazatele proti hříchu, zatímco se míroztoužení mladí rodiče zavírali ve své ložnici. Milovala jsem zpěv, ale nemohla

jsem pochopit, proč býval kazatel tak rozzuřený. Byla jsem podivínské malé

dítě, posedlé Kristem, světci a vším posvátným. Když mi bylo sedm, prosila

jsem rodiče, aby mě poslali do katolické školy, a oni mi můj sen splnili.

Ve  stejném roce jsem poprvé spatřila baletku. Nakukovala jsem oknem do taneční školy, která se nacházela na rohu naší ulice, a onavstouila do mého zorného pole jako zjevení − krásná, hrdá, celá v růžovém. Chtěla jsem být jako ona. Celý následující rok jsem strávila u opěradla velmi vratké rákosové židle, kde jsem se snažila naučit baletní pozicepodle knížky, kterou jsem si vypůjčila z knihovny. Měla jsem jen minimum talentu, ale to mi nebránilo snít o baletní kariéře.

Mé první taneční hodiny, jejichž náplní byla především akrobacie, se odehrávaly v místnosti nad řeznictvím. Když jsem se nudila, dívala jsem se z  okna a  pozorovala kuřata, jak na  dvoře tančí svůj bezhlavý tanec. Později jsem začala docházet na skutečné baletní lekce, kde jsem opravdu „narazila“ a kde se začal tvořit můj vážný komplex méněcennosti. Učila mě stará žena s vlnitými na rudo obarvenými vlasy, směšným přízvukem

VypoŤte své modlitby

a  dlouhou tenkou rákoskou. Měla jsem takový strach, abych neudělala

něco špatně, že jsem kupila chybu za chybou. Když zavelela: „Grandbattement!“ provedla jsem grand plié a  dostala ránu. Kdybych byla bývala

věnovala větší pozornost těm kuřatům na dvoře, byla bych věděla, žepokud chci opravdu tančit, musím vystoupit ze své hlavy a následovat svá

chodidla.

Navzdory všemu hubování a políčkům se ve mně během tancespustilo něco, co jsem už nemohla vypnout. Bylo to cosi, co mě kamsiodnášelo, napínalo mě to mezi dva světy – svět, který jsem znala, a světelný svět, kde se vše jeví snové a  zamlžené jako na  fotografiích, při jejichž pořizování se čočka objektivu potře vazelínou. Nikdy jsem si nepamatovala, jak dlouho tyto zážitky trvaly. Prostě jsem najednou byla zpátky a věděla jsem, že se cosi dělo. Nemohla jsem ovšem přesně říct, co to bylo. A ačkoli jsem se obvykle cítila blaženě, bála jsem se, co by se stalo, kdyby mě někdo zastihl nepřipravenou ve chvíli, kdy má mysl spočívala v onom magickém prostoru.

Stejný strach jsem pociťovala ve škole, kdykoli na mě nějaká jeptiška upřela svůj pohled vyškolený pro zaznamenávání hříchů. Jednou v pátek nějaká sestra takto zahlédla kousek masa skrytý mezi dvěma krajícichleba, které jsem zrovna žvýkala. To byl velký hřích. Katolíci v pátek nejedí maso, ale já jsem byla tak hladová, že jsem si nemohla pomoct. Přiskočila ke  mně, odtrhla mi chléb od  úst a  znechuceně se na  mě dívala. Někde v hloubi toho beztvarého černého hábitu, který se vlnil kolem její téměř holé hlavy, jsem cítila Boha třesoucího se hněvem tak velikým, že mě pohltil.

Chtěla jsem být svatá, aby se na mě už nikdy nikdo takovýmpohledem nedíval.

Nenáviděla jsem svůj hlad, nenáviděla jsem své tělo za to, že mězradilo, a v onom hloupém okamžiku jsem si přísahala, že svému chtíči už

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

nikdy nedovolím, aby mě ovládl. Namísto toho jsem začala být posedlá světci a  baletkami, vyzáblými a  nedotknutelnými. Musela jsem sama

sebe dostat pod kontrolu, mít prsty u nohou propnuté, žaludek prázdný

a mysl zaměřenou na Boha. V době, kdy mi bylo deset let, bylo mojepojetí sebe sama, těla, sexu a hříchu pevně sešněrované do koule, která ležela

na dně mého žaludku. Nebylo náhodou, že právě v tomto roce nám sestra

Mary Alberta dala přednášku o cudnosti, jejíž poselství v podstatě znělo:

zůstaň pannou, anebo skončíš v pekle.

Ve věku od třinácti let ze mě byla troska. Moje tělo rozkvétalo; každý den se nějaká moje nová část nastartovala a  musela být vypnuta. Moje prsa se zvětšila za pouhou noc. K smrti jsem se bála ženy, která sevynořovala z hlubin mých kostí, bála se jejích iracionálních tužeba neukojitelného chtíče. Abych ji potlačila, začala jsem „nosit“ vlastní černý hábit – kávu. Pila jsem ji místo jídla. Peníze na oběd jsem každý den naházela do jukeboxu v kavárně vedle školy, přehrávala píseň Earth Angel (Pozem­ ský anděl) pětkrát za  sebou a  představovala si sebe sama na  motocyklu za zády Jamese Deana na cestě do motelu, kde jsme se navzájem požírali touhou, která byla větší než příslib nejvyššího nebe. Příležitostně mě ze snění vytrhla mučivá vůně hranolek. Nikdy jsem nikomu, ani sama sobě, nepřiznala, jak strašně jsem toužila vytrhnout hnědý mastný sáček plný dokonale tvarovaných hranolek z rukou nějakého ubohého nicnetušícího uhrovatého dítěte a hltat, hltat, hltat.

Namísto toho jsem se modlila za  sílu, která by mi pomohla odolat pokušení smrtelného těla a stát se čistou duchovní bytostí. Modlila jsem se k Bohu, aby si vzal zpět má prsa a zrušil mou menstruaci. Chtěla jsem potlačit všechnu tu chaotickou nekontrolovatelnou ženskost, být hodná dívka, dostávat dobré známky, zůstat útlá, kostnatá a hranatá jako Audrey Hepburnová ve filmu The Nuns Story (Příběh jeptišky), na který mě otec vzal do kina.

VypoŤte své modlitby

Zatímco jsem procházela tímto vývojem, mí rodiče se nepřestávalijeden druhého dotýkat. Pořád spolu flirtovali, lehávali spolu na staré zelené pohovce a na celé hodiny se zavírali do ložnice. Taky jsem tělem i duší toužila po milování a nemohla jsem pochopit, jak je možné, že když Bůh stvořil mé tělo a  mé tělo chce sex, je to něco špatného. Někdo oddělil sex od Boha a Boha od mého těla a já jsem toužila po opětovnémscelení. Zachránil mě rokenrol. Zavřená ve svém pokoji se řvoucím rádiem, objevila jsem svá chodidla a má chodidla objevila rytmus. Zesílila jsem hudbu tak, že přehlušila moje myšlenky a všechny ty hlasy v mé hlavě, které mi říkaly, co bych neměla, co nesmím, co dělám špatně a že nejsem dost dobrá. Jen jsem tančila.

Něco ve mně se začalo probouzet. Bylo to cosi, čeho jsem se obávala, cosi obrovského, co spojovalo mou hlavu s mými boky, mé boky s mýma rukama, mé ruce s mým srdcem a mé srdce s mými chodidly, až jsem se cítila, jako bych byla všude, a zároveň nikde.

Ve škole jsem se zamilovala do studenta kanonického práva. Říkal mi Květinko. Hrozně jsem ho chtěla a už jsem se nechtěla dál držet zpátky a potírat svou touhu. A tak jsme se jedné dubnové noci pomilovaliv Sausalitu na hausbótu, který patřil rodičům jednoho z jeho katolickýchbratří. Na té lodi se otřásl celý můj svět. Otěhotněla jsem okamžitě při svém prvním milování. Nic na světě mě nepřipravilo na necitlivou reakci mého přítele, která následovala poté, co jsem mu tu novinu sdělila do telefonu.

Byla jsem v  šoku. Tohle byl ten muž, pro něhož jsem chránila své panenství, bránila se fotbalistům na zadních sedadlech aut a vedla světové války na vybledlých pohovkách. Konec pohádek.

Brzy se ozval zpět a měl plán. O tři dny později jsme přes troje státní hranice dojeli do místa, kde domluvil potrat. Byla jsem zděšená.

Po  návratu domů jsem začala krvácet a  asi deset minut jsem si myslela, že jeptišky měly pravdu – toto byl můj trest. Domnívala jsem se,

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

že umírám. Kupodivu bylo snadné se tomu poddat – toto byla máposlední hodinka, okamžik mého mučednictví.

A pak mi došlo, že neztrácím svůj život, ale svou duši. Cítila jsem, jak v proudu mé krve a slz opouští mé tělo. Vždycky jsem si myslela, že moje duše dlí někde jinde, na  nějakém nebeském místě, kde čeká, až budu dost čistá a dost dobrá, abych si ji zasloužila. Ve skutečnosti byla celou tu dobu ve mně. Byla to ta moje část, která měla zlomené srdce. Ne kvůli jednomu necitlivému milenci, ale kvůli tomu, že jsem obětovala tokřehké sémě dítěte v sobě, které ve mně probudilo ducha mateřství.

Po  potratu jsem se cítila jako temný anděl, který ztratil svá křídla a padl na zem. Bylo těžké odpustit sama sobě i příteli, který senepochybně obával, co by neplánované dítě znamenalo pro jeho budoucí kariéru. Společně jsme prožili posvátný okamžik a on vůči němu neprojevil úctu, což mě bolelo. Ještě víc mě bolelo, že jsem ji neprojevila ani já sama a že jsem byla vychována v  přesvědčení, že mé tělo je nepřítel a  sex ďáblův vynález.

Můj princ se ukázal být žábou. Dala jsem mu něco posvátného, co jsem si už nemohla vzít zpátky. Mohla jsem se ale přesunout ze zadního sedadla na místo řidiče a řídit auto. Zjistila jsem, že muži nejsou nutně bohové, ačkoli se o  Bohu mluví v  mužském rodě. To, že jsem převzala zodpovědnost za svou sexuální energii, ve mně probudilo duchovní sílu, tu část mě samé, která se protančila za  hranice všech mých světských záležitostí do jasného světla, jež rozpustilo mé obrany a přivedlo měk něčemu většímu, než jsem já sama.

Na vysoké škole jsem pokračovala v tanci a v tanci jsem si také začala odpouštět hřích, který jsem nemohla pojmenovat či si na  něj vzpomenout, jako kdyby patřil k  někomu jinému, ale který jsem všude nosila s  sebou. Trvalo velmi dlouho, než jsem vystopovala ten pocit studu dlouhou cestou zpátky až ke své sestře Evě, a pochopila, že semena mé

VypoŤte své modlitby

nespokojenosti byla zaseta při jejím údajném provinění. To nebyl příběh

z bible. Celý svět byl proti ženství a jediné, co jsem mohla dělat, byl tanec.

Milovala jsem objevování svého těla, ale nesnášela jsem zrcadlaa nutnost pohybovat se jako někdo jiný. Jedna z  mých učitelek byla malá a měla drobné nožky, jimiž byla schopna zatančit náročné krokovévariace desetkrát rychleji, než jsem to dokázala já. Ze snahy napodobit její styl jsem byla velice frustrovaná. Měla jsem pocit, že je mi znovu deset let, stojím v baletním sále u tyče před zrcadlem a cítím se jako růžový slon: ošklivá, nemotorná a beznadějná. Přes tuto nemotornost a beznaděj jsem pokračovala dál až do doby, než se ozvalo staré zranění kolene a bylo mi řečeno, že si pravděpodobně už nikdy nezatančím. Cítila jsem seztracená, jako kdybych byla vymazána ze svého vlastního snu. Vždycky jsem vnímala sebe sama jako tanečnici. Nemohu-li tančit, kdo jsem?Propadla jsem hluboké úzkosti. Kamarádka, tehdy posedlá svým osobnostním růstem, mi navrhla, abych zajela na kurz skupinové terapie do Esalenu, pověstného centra hnutí za rozvoj lidského potenciálu.

Vyrazila jsem tam, ale kurz mi byl odporný. Ocitla jsem se ve skupině pětadvaceti lidí, z nichž každý postupně dostal prostor promluvituprostřed kruhu. Vše bylo dovoleno a  ostatní členové skupiny vám mohli volně sdělovat své „dojmy“ ohledně vašeho případu. Ze svého vstupu jsem se vrátila úplně rozcupovaná skupinou prakticky neznámých lidí a zredukovaná na špinavý mastný flek. Už jsem se tam nevrátila. Místo toho jsem zbytek týdne strávila v lázních, a bezděčně tak změniladosavadní směřování svého života.

V  lázních jsem potkala svou první učitelku, Molly Day Shackman, která vedla esalenský masážní program. Pravděpodobně došla k názoru, že by mě měla zachránit z těch horkých sirných lázní dřív, než seproměním ve vysušenou švestku, a tak mě pozvala na svou výuku masáží. O dva týdny později mi zavolala do San Francisca a pozvala mě, abych se stala

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

členkou esalenské masážní skupiny. Nijak zvlášť se mi nechtělo stěhovat

se do Big Sur, ale přišel čas opustit velkoměsto a vyzkoušet něco nového.

Big Sur bylo syrové a nespoutané jako ve starém westernu. Každý den se objevil nový osamělý poutník v rezavém trucku na cestě ke svýmkořenům. Ženy zde lovily své nové já, jednoduché a praktické já, kterénemůžete nalézt v módních časopisech. A pak tu byla příroda, která na tomto rozeklaném pobřeží panovala. Bouře nejen přicházely – ony zuřilya držely nás v pokoře v našich obydlích. Hvězdy byly tak jasné, že jsem v noci vrhávala stín. Mému bytnému bylo kolem šedesátky a  nosil mi čerstvé kozí mléko oblečen v růžové sukýnce navlečené přes své dlouhé spodní prádlo. Byl nepochybnou královnou pobřeží. A pak tu byl Esalen, místo pro srdce bez domova a pro těla, která potřebovala být znovuzrozena.

Cítila jsem se v této atmosféře uvolněně, ale nesmírně mi chyběltanec. Ve skutečnosti jsem truchlila, seděla na okraji černé díry a cítila se jako čínská princezna se spoutanýma nohama. Byla jsem krutě odříznuta od hluboké a nádherné části sebe samé, té jediné, kterou jsem opravdu milovala. A ačkoli jsem ji přísně soudila, věděla jsem, že to je ta část, která je ve spojení s mou duší. Fritz Perls, vůdčí duch Esalenu, mě vysvobodil. Zjistil totiž, že jsem během studia vyučovala pohyb v Agnew StateMental Hospital (Agnewské státní léčebně mentálního zdraví), a vyzval mě, abych jej začala vyučovat v rámci jeho terapeutických skupin.

Ze začátku jsem učila v  jedné části esalenské jídelny, neboť to byla jediná tamní místnost s parketami. Naneštěstí byla jedna stěna prosklená a během lekcí často venku postávali lidé a dívali se na nás. To bylatragédie, neboť většina mých studentů byla paralyzována studem, když došlo na tělesný pohyb. Nevycházela jsem z úžasu, když jsem viděla, jakuzamčení a nesmělí tito vlivní lidé byli. Pustila jsem písničku od Rolling Stones a snažila se přehlušit hlasy v jejich hlavách, které jim říkaly, že senemohou hýbat. Sama jsem však přitom přesně věděla, jak se cítí uvnitř vězení

VypoŤte své modlitby

svých kostí, neboť jsem sama po  deset let nosila pás cudnosti. Vyzvala

jsem je, aby si lehli na zem, zavřeli oči a pohupovali pánví do rytmu.Většina z nich brala mé lekce jen jako přestávku mezi vážnou myšlenkovou

prací, kterou vykonávali jinde, a tak pro ně bylo šokující, když se náhle

stali vzlykající hromádkou na  podlaze. Dvě hodiny pohybu jsou někdy

mocnější než dva roky psychoanalýzy. Zjistila jsem, že tělo nelže; uveďte

jej do pohybu a pravda se ukáže.

Lidé ze všech oblastí života přicházeli do této přímořské svatyně, aby se tu střetli se svými démony. A jejich démoni nechtěli, aby se pustili do tance.

Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že nikdo z  mých studentů, ověnčených doktoráty a oděných v módní hávy, neumí dýchat.Nenadechovali se níže než do krku, jako kdyby jediná část jich samých, kterou jim stálo za to udržovat naživu, byla jejich hlava. Ačkoli jsem jim mohla předvádět řadu jógových cviků se zvláštními jmény a  pozice zaměřené na kontrolu dechu, můj instinkt mi napověděl udělat opak. Chtěla jsem navodit uvolnění dechu a všech těch zadržovaných energií v těle, které je oddělovaly od pohybu a od inspirace.

Jako dítě jsem vždycky byla fascinována Duchem svatým, protože jej nikdo neuměl vysvětlit. Dokonce i jeptišky se nad tímto tématemzadrhávaly a zajíkaly. Přijít na kloub tomuto mysteriu byla výzva, kterou jsem nemohla jen tak přejít. Jednoho dne mi to při vysedávání v lázních došlo: Duch svatý není nic menšího než životní síla, dech sám. Pokud bych u těchto lidí dosáhla toho, že budou dýchat až do svých prstů u nohou, nebylo by to nic menšího než revoluce. Zdálo se mi, že zavedený řád – politický, náboženský, společenský, dokonce i rodičovský a milenecký – nám brání v dosažení svých vlastních hlubin. Protože kdybychom byli plně naživu a spontánní, bylo by nemožné nás kontrolovat. Moje úloha začala být jasná: vracet lidi zpátky do jejich těla, k jejich božské síle.Začala jsem tu práci chápat jako posvátnou.

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

Čím déle jsem vyučovala, tím jasnější mi bylo, že to nebude snadný úkol. Většina z nás se hluboce obávala svého těla; někteří lidé kontrolovali každé gesto, které udělali, jiní z těla odcházeli během jídla a pití anebo se od něj prostě odstříhávali a pobývali jen ve výšinách mysli. Podnikali jsme dlouhé výlety ve  svých hlavách a  vznášeli se daleko od  jakéhokoli skutečného já a ani nás nenapadlo, že by se uvnitř nás mohlo odehrávat něco hlubokého a posvátného. Vídávala jsem lidi, kteří se zcela bez výrazu pohybovali v rytmu toho nejdivočejšího rokenrolu, a to zejména tehdy, když měli partnera. Být „cool“ či být zamrzlý jsou dvě zcela odlišné věci. Chtěla jsem jim položit ruce na  boky a  rozmrazit je. Chtěla jsem zachřestit jejich kostmi a otřást jejich dušemi. A více než cokoli jiného jsem chtěla opět tančit.

Bylo pouze otázkou času, než se všechny tance, které ve mně vznikaly, utrhnou ze řetězu. Součástí esalenské scény byla skupina excentrických bubeníků. Už předtím, než jsem je uslyšela naživo, jsem se zasekla u jejich tříminutové vinylové nahrávky, která se mi paradoxně zdála nekonečná.

Jedné horké úplňkové noci mě jejich neodolatelný rytmus zasáhlv samotném jádře. Nemohla jsem odolat tomu volání. Poprvé za dlouhéměsíce jsem vstala a začala jsem se hýbat. Zapomněla jsem na své koleno,zaomněla jsem na všechno kromě rytmu. Pod vlivem jeho kouzla jsem se odevzdala a přestala cokoli – úplně cokoli – zadržovat. Ztracená v duchu tance, nalezla jsem cestu, cestu tance, která mě zavedla na  to nejhlubší a nejživější místo, na kterém jsem kdy byla. Po všechny ty roky, připrovádění baletních figur v růžových „špičkách“, při otáčení růžence, závislosti na  jukeboxech i  milování se na  rozličných luxusních pohovkách, jsem hledala právě tohle. Bůh ke mně promluvil, aniž řekl jediné slovo.

Moje koleno se samo uzdravilo. Žádná velká operace, žádnýodpočinek. Pravděpodobně se podlomilo pod tíhou stresu plynoucího ze všech těch náročných očekávání, kterými jsem je zatížila. Vše, co jsem dělala,

VypoŤte své modlitby

bylo, že jsem následovala svou energii stejným způsobem, jako jsem to

dělávala ve  svém pokoji, ale tentokrát už u  vstupních dveří nestál můj

otec a nekřičel na mě: „Vypni ten zatracený randál!“ Bubnovánípokračovalo a já spolu s ním pokračovala v tanci. Tančila jsem, až jsem se v tanci

rozplynula, nezbylo tam ze mě nic než rytmus mého dechu. A v rytmu

svého dechu jsem se cítila zcela propojená, s tělem i duší. Konečně jsem

pochopila, co znamená posvátné spojení.

Vstoupila jsem do  jiného vesmíru, posunula se do  nové dimenze, ve které neexistují žádné hranice; všechno je energie a já jsem jenčástice jedoucí na  univerzální vlně. Bylo to, jako kdybych byla zapojená do  sítě vysokého napětí a  život skrze mě pulzoval a  vytvářel takovou jasnost, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Bylo tam sedm bubeníků, já naslouchala každé jejich písni a cítila, jak na ni různé části mého těla reagují.

Příštího dne mi došlo, že vhled, jehož se mi dostalo po potratu, byl jen zábleskem toho, to jsem zakusila předchozí noci. Duše se neztratila; byla pohřbena hluboko v našich kostech a po staletí tam drženatradicemi vzniklými proto, aby bylo možné kontrolovat naše přirozené puzení k extázi. Odcizili jsme se sami sobě jako posvátným bytostem. Nyní jsem viděla, co mí studenti hledali v mé práci, ačkoli si toho nebyli vědomi, neměli pro to slova anebo měli strach to přiznat. Hledali extázi a já jsem byla odhodlána najít způsob, jak je na to posvátné místo přivést.Po tomto zážitku jsem si všimla, že v mé výuce došlo k posunu.

Dívala jsem se na těla novýma očima. Začala jsem se „pekelně“soustředit na nalezení proudu energie v každém člověku, tak jako se jeptišky dříve „pekelně“ soustředily na to, aby ve mně tento tok energie zastavily. Zajímalo mě, kde začal, kde skončil, jaký typ rytmu jej zřejmě spustil a jaký zastavil. Instinkt mi říkal: jsi takový, jak se pohybuješ. To byl základ mého nově se objevujícího poznání.

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

Snažila jsem se vytušit energii, v níž jsem se ocitla během svéhotransu, ve snaze porozumět tomuto prostoru. Chtěla jsem vědět, jak jsem se do toho extatického stavu dostala a jak jsem z něj zase vystoupila. Věděla jsem, že to začalo s mými chodidly, potom pokračovalo do břicha a pak vyšlo ven z mých rukou. Vzpomněla jsem si, že jsem kynula rukamabubnům, jako kdybych jejich vibrace vtahovala do sebe. Vdechla jsem rytmus a upadla jakoby do nekonečného pohybu, v němž nebylo žádné přerušení ani žádné hrany - byl to dávný kruh, bezčasý prostor, který začal a skončil v mém břiše. Nazvala jsem tento rytmus plynutí.

Uvědomila jsem si, že když vyučuji, ocitám se v jiné energii. Už tonebylo jenom o mně, ale také o vytváření spojení s druhými. Nemohla jsem se ztratit v kruhu své vlastní energie; musela jsem se vztáhnout ke svým studentům a dotknout se jejich srdcí. Abych toho dosáhla, používala jsem rockovou muziku, pulzující čtyř čtvrťový rytmus, který obsahuje bolest milionů adolescentů a  dává formu a  podobu našim touhám. Ta hudba byla jako kabel, který nás vzájemně propojoval a propojoval každého z nás s vlastním srdcem. Tak jsem začala své žáky učit pohybu, který souzněl s tlukotem jejich srdcí – krátkým ostrým rytmickým pohybům spojeným s výdechem, uvolněním a expresí. Ten rytmus jsem nazvala staccato.

Jedné noci jsem se po večeru stráveném vážně míněnou tanečníprací celá zpocená a  s  pocitem, jako bych byla nabitá elektřinou, poddala osudové přitažlivosti ke štíhlému bílému mladíkovi. Tohle nebyla žádná rychlovka na  jednu noc. Napojil se na  můj přirozený rytmus, na  můj energetický tok. Naše těla se proplétala a on následoval mé pohyby.S narůstající energií došlo k posunu dynamiky a nyní jsem já následovala jeho a  vplula do  rytmu jeho srdce, neodolatelného bubeníka, který nás oba ovládl. Stali jsme se jedním ohromným tepem srdce, který duněl a duněl, až nás přenesl přes vrchol do  prvotního pulzujícího prostoru úplného odevzdání. Poznala jsem, že je to stejné místo, do něhož jsem vstoupila,

VypoŤte své modlitby

když jsem dosáhla vrcholu svého tance. Moje mysl explodovala do mého

těla, mé srdce bušilo mezi mýma nohama a moje ruce tápaly po Bohu. To

byl chaos, tanec divoké mysli.

Až po  uši jsem se zamilovala do  toho dlouhonohého milence, který nikdy nevycházel ven bez svého psa. Nenaslouchal jen mým slovům, ale také pauzám mezi nimi. Stopoval mou duši skrze mé tělo, vnímal bolesti srdce a svýma rukama hledal a konejšil postoje hluboko pohřbenév tichých tvarech. Pokračoval v prozkoumávání a nebyl spokojen, dokud se nedotkl mého nejhlouběji ukrytého tajemství, mé touhy po dítěti.

V  křídle francouzské nemocnice postavené z  červených cihel, kde jsem se sama narodila, jen pár ulic od mé staré školy s názvem Mořská hvězda, kde jedna moje část kdysi zemřela, mi doktorka Kreissová sdělila, že jsem těhotná. A jak jsem tak seděla na kraji vyšetřovacího lůžkav odorně zelených nemocničních šatech a zírala na ni v absolutním úžasu, věděla jsem, že toto je konečná fáze mého zmrtvýchvstání.

Po devět měsíců jsem žila v okouzlení. Moje těhotenství nebylojednoduché, ale jeho náročné části se mě nijak nedotkly. Vstoupila jsem do stavu sladkého odevzdání se. Ocitla jsem se v područí síly o tolik větší než já sama, že jsem si ji sotva dokázala představit, natož pak kontrolovat. Místo toho jsem prostě šla s ní a s úžasem sledovala proměny svého těla. Moje břicho se zvětšilo tak, že jsem neviděla na svoje chodidla, ale přesto jsem nikdy nepřestala tančit. Tančit těhotná byl pro mě zcela novýzážitek. A navzdory rostoucí váze jsem se cítila průsvitná jako květina lačnící po světle. V tomto světelném prostoru jsem objevila další rytmus, lyriku. Byl to stav transu, o  němž jsem věděla, že je hluboce propojen s  duší. Pro někoho, kdo strávil celý svůj život touhou po duchovnu, bylo ironií nalézt novou úroveň osvícení prostřednictvím tak velkého břicha.

Můj porod začal rychle a divoce. V kurzech o přirozeném porodu miříkali, že budu moct chodit po bytě a péct cukroví ještě nějakou chvíli potom,

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

co se objeví první stahy, já jsem však skrze plynutí prosvištěla rovnou do stac­

cata. Dosud si vybavuji cestu z domu do auta, protože jsem vůbec necítila svá

chodidla. Byla jsem velký černý balon se zvláštním úsměvem na tváři, který

plul vstříc svému volvu a zcela novému životu. Bylo 17,35. Několik hodin

jsem vyla jako pes, zatímco celý vesmír tančil chaos v  mém břiše, až jsem

ve 21,26 pořádně zatlačila a porodila chlapce vážícího sedm a půl libry.Několik lékařů předpovídalo, že to bude dívka, takže jsem byla chvilku zmatená

při pohledu na jeho penis. Jaké potěšení! Lyrické dozvuky. Odevzdala jsem se

silám přírody a zažila novou lehkost bytí, transcendentní trans.

Malý Buddha se uvelebil na  mých prsou a  společně jsme upadli do stavu klidu, o němž se domnívám, že jej zná pouze Bůh uvnitř nás. Uprostřed blaženosti jsem objevila nový tanec, který jsem znala, aleodmítala už od dětství, kdy jsem se obávala, že kdybych zůstala tiše sedět, svět by se zastavil a já bych přepadla přes jeho okraj. Měla jsem pravdu. Svět se opravdu zastavil, ale nebyl zde žádný důvod k obavám. Přemítala jsem o tom, jak jsem v šestnácti milovala písničku In the Still of the Night (V klidu noci). Konečně jsem dospěla do klidu noci a věděla, že od této chvíle už se nikdy nebudu cítit sama.

Ke  své práci jsem se vrátila s  dítětem u  prsu a  ústy plnými vhledů ohledně rytmů a jejich vztahu k životu, lásce, sexu, síle a celémutvořivému procesu. Když jsem kolem třetí ráno sedávala ve  svém houpacím křesle, upíjela mátový čaj a  kojila svého syna, uvědomovala jsem si, že toho moc nevím, ale jednou věcí jsem si jistá. Nechtěla jsem, aby moje dítě vyrůstalo v nenávisti a nedůvěře ke svému tělu a mělo strach ze sexu anebo jej prožívalo jakýmkoli jiným způsobem než jako posvátný akt. Sex je projevem Boha a já jsem měla ve svých rukou dítě lásky jako důkaz. Dala jsem život svému největšímu učiteli. Zatímco většina mých přátel křižovala Indií a  hledala gurua, já jsem zůstala doma a  jednoho zbrusu nového jsem si sama pořídila.

VypoŤte své modlitby

Většina lidí, které jsem znala, byla naučena sex potlačovat, posuzovat a  obávat se ho, takže se stal v  našich životech destruktivní silou. Pohybovala jsem se z extrému do extrému, jednou jsem byla Mořská hvězda, Panna panen, jindy jsem své tělo dávala lidem, kterým bych nepůjčila ani své auto. Celá naše kultura procházela výkyvy dlouho opožděné puberty. Mělo to však své důsledky. Mobilní klinika pohlavních chorob přijížděla do Esalenu jednou za týden a řada lidí čekajících na vyšetření kolem toho podivného starého náklaďáku se každým týdnem prodlužovala, až překročila hranice pozemku a natáhla se přes celou zemi jako unavený had. Tělo nám odpovídalo.

Tančila jsem po  další tři desetiletí, od  disca k  dharmě, od Freuda k feng šuej, od Kerouaca ke Kevorkianovi, od Warhola k Waynovu světu, od jointů k džusu, od Gucciho k bohyni grunge, od Beatles přes Bee Gees k Beastie Boys. Během té doby jsem ztratila řadu přátel, kteří podlehli zlovolnému viru HIV, a  viděla celou zemi pohybovat se od  liberalismu ke konzervatismu a plácat se mezi nimi. Viděla jsem padnout řadu svých hrdinů, ale nepodlehla jsem paranoii. Pořád jsem otevřená, divoká,nezávislá a neskonale vděčná za to, že jsem se nemusela vyrovnávat s návratem kondomů. Viděla jsem svou duši, jak si v životě vytváří svůj seznamoblíbených položek, a hluboko ve svém břiše jsem poznala zoufalství a touhy, které její výběr formovaly. V tom všem mě pět rytmů objímaloa kolébalo, dávalo mi naději a ukazovalo cestu k blaženosti.

Svou duši cítím ve svém těle během tance, při milování i většinu času mezi tím. A když pozoruji své studenty, jak tancují, vidím duši takév jejich tělech. Většinou však bývá zastřena závojem apatie. Nemohu sipomoct a toužím po tom, abych je dokázala dovést ke stržení těchto závojů a  odhalení světla jejich vlastní božské podstaty. Vím však, že abychom dospěli ke  světlu, musíme nejprve podniknout cestu do  srdce temnoty. Není koneckonců světlo stvořeno za tmy?

PŤedmluva - Bťh, sex aěmoje tčlo

Věřím, že každý z  nás má v  sobě jiskru původního světla stvoření. Vídám ji, jak osvětluje lidské tváře a  těla během tance. Tisíci způsoby mi bylo odhaleno, že Bůh je tanec a my se pouze potřebujeme odevzdat tanci, abychom osvobodili sexuální, tvořivé a posvátné aspekty své duše.

Rytmus je náš mateřský jazyk. Když jsem se odevzdala divokémuextatickému objetí tance, objevila jsem jazyk vzorců, o němž věřím, že nás může dovést k univerzálním pravdám, starším než sám čas.Prostřednictvím rytmu těla můžeme v sobě stopovat posvátný rozměr, kořenmapující celou cestu zpět až do nultého bodu, do stavů bytí, v nichž se veškerá identita rozpouští do věčného plynutí energie.

Energie se pohybuje ve vlnách. Vlny se pohybují ve vzorcích. Vzorce se pohybují v rytmech. A lidská bytost je právě toto - energie, vlny,vzorce, rytmy. Nic víc. Nic méně. Tanec.

VYPOŤTE

SVÉ MODLITBY

KAPITOLA PRVNÍ

OSUDOVÉ ODDĚLENÍ

Potit se znamená modlit se – obětovat našemu nejvnitřnějšímu já. Pot je

svěcená voda, korálky růžence, tekuté perly, které nás osvobozují z pout

minulosti a dávají všem našim částem pomazání v rámci křtu ohněm. Pot

spaluje karmu a očišťuje tělo i duši.

Pocení je pradávná a univerzálně rozšířená forma sebeléčení, ať k němu

dochází v tělocvičně, v sauně nebo v potní chýši. Já to dělám na tanečním

parketu. Čím víc tančíte, tím víc se potíte. Čím víc se potíte, tím víc se

modlíte. Čím víc se modlíte, tím blíž se dostáváte k extázi.

Mou cestou je cesta tance. Nemám žádnou tradici, žádné kořeny,žádnou moudrou starou duši v rámci kmene, která by mi radila. Ti všichni

shořeli na hranici už před staletími. Někdo se začal šamanů bát. Někdo

se začal bát lidí, kteří tančili až do  bodu, kdy se sjednotili s  modlitbou

a jako upocená hromádka kostí padli na naši Matku zemi.

Hořím na hranici a směju se; můj popel žije!

Tisíckrát umírám

A můj popel vždy přitančí zpět –

S tisícem nových tváří.

Rúmí Po nedávné dílně, která se konala v horkém dusném dni, se ke mně nesměle přitočila jedna z účastnic a přiznala, že se příliš stydí za své upocené tělo, než

VypoŤte své modlitby

aby s námi šla na oběd. Navoněla jsem ji svým oblíbeným parfémem China

Rain a připomněla jí, že jako vířící derviš právě spotřebovala veškerou svou

energii v extatickém uvolnění a zaslouží si za to trochu pozemské výživy.

Naplňuje mě smutkem, že tělo s  sebou nese tolik studu a  strachů. A  řekla bych, že to všechno začalo naším odpadnutím od  Boha, když Eva provedla tu věc s  jablkem – vždycky jsem oceňovala, že dala kousnout Adamovi; přinejmenším nebyla sobecká. Pojedli tedy jablkoa odadli od ducha do těla – a byla to všechno její chyba. Jaký obraz námbible předhazuje ohledně toho, jak hluboko Adam a Eva padli a jaknehodnými se stali? Ukazuje nám, jak jsou k sobě navzájem krutí, jak utrhávají mouchám křídla, spalují stromy či pojídají jogurty s vysokým obsahem tuku? Ne. Ukazuje nám jejich nahá těla.

A  jaký pocit jim Bůh přisoudil? Stud. Jejich pád vedl z  blaženosti k rozpakům a každý, kdo někdy cítil rozpaky, dobře ví, jak jsou hrozné. Opravdu strašný trest – cítit rozpaky z vlastního těla, stydět se za něj, mít z něj strach, možná jej dokonce nenávidět. Vpravdě chmurné dědictví.

Jednoho dusného letního večera jsem v obývacím pokojina Manhattanu pozorovala devítiletou ruskou holčičku oblečenou v oranžovýchletních šatičkách a bílých punčoškách, jak tančí tradiční indický tanec při poslechu nahrávky tibetských zpěvů. Na jejím zářícím obličeji se srážely drobné krůpěje potu. Světy se střetávaly v jejích jemných ručkách, které se vznášely kolem jejího těla v rozhovoru s Bohem, v tanci s partnerem, jehož viděla jen ona. Jednu minutu byla Krišnou, další minutu Šivou. Celá místnost propadla jejímu kouzlu. Náhle přestala tancovat, roztomile se uklonila a vyhrkla: „Můžu se teď dívat na televizi?“

V jejím tanci se neskrýval žádný stud, žádná vina, žádný strach.Vstuovala do posvátného mysteria a vystupovala z něj tak lehce a bezděčně, jako by to pro ni ani mysterium nebylo, jako kdyby byl závoj stálezdvižený. Když Ježíš řekl: „Vstupte jako děti do království nebeského“, jsem

Osudové oddŤlení - 1. kapitola

si jistá, že tím nemyslel, abychom děti napodobovali, ale že bychom měli

být nazí jako oni. Odhodit své masky a  objevit svou skutečnou tvář –

tvář, která nezná stud ani strach. Znovuobjevit svou původní nevinnost,

v níž nejsou žádné vedlejší úmysly ani plány, minulost ani budoucnost,

jen ohnivý duch.

To je návrat k duši, který musíme všichni podstoupit, abychomvyléčili své dávné kolektivní zranění. Před tisíciletími se nějací lidé sešli a ve jménu Boha oddělili od těla vše, co nějak souviselo s duchem. Tělo bylo poníženo a stalo se nepřítelem. Jeho energie, vášně, instinkty,rozmary a impulzy se náhle staly podezřelými.

Byla to tragická událost v dějinách západní civilizace. Při tomtorozvodu ducha s tělem jsme vůči tělu ztratili respekt a nakonec jsme úplnězaomněli, že i ono má podíl na tom, co je v nás posvátné. V tomto procesu jsme také ztratili respekt ke všem ženským prvkům, které předtím bývaly našimi metaforami pro všechny záležitosti pozemské. A  protože ženské bývalo spojováno s  temnotou, ztratili jsme respekt ke  stínové stránce sebe sama, k té části našich životů, která žije v nejhlubších zákoutích naší psychiky.

Toto oddělení je naším hlavním zraněním. Tento rozvod ducha a  hmoty, mužského a  ženského, světla a  temnoty je ztrátou duše. Duše může být v těle přítomná pouze tehdy, když tělo a duch jsou jedním;nemůže dýchat, existovat nebo se pohybovat odděleně od těla. Vaši rodiče dali zrod vašemu tělu a vaše tělo je dělohou vaší duše. Zrození vaší duše je panenské zrození, které musíte podstoupit sami za sebe. Je to porod lásky, a jak všichni víme, porod není nikdy snadný. Chcete-li porodit své pravé já, budete muset kutat v hloubi svého těla a dovolit přitom své duši kvílet.

Znovuobjevování duše je těžká práce. Nedochází k němu jednoduše tak, že se přihlásíme na dílnu, rozhodneme se následovat gurua nebo si koupíme křišťál. Nezáleží na tom, kolik hlav Buddhy máte ve svém bytě,

VypoŤte své modlitby

pokud nedokážete najít tu, která se nachází uvnitř vás. Hledat svou duši

v těle, teorii či slávě někoho jiného je líný způsob hledání osvícení. Být

svobodným duchem vyžaduje disciplínu. A rozesmutňuje mě, jak snadno

a rychle se vzdáváme vlastní síly.

Přijmout tuto výzvu  znamená ponořit se do  tajemných hlubin své vlastní duše. Pokud nejste fascinováni sami sebou, nebude vámifascinován ani nikdo jiný a  já jsem nikdy nepotkala člověka, který by nechtěl být fascinující. Nemluvím tady o narcismu, nýbrž o dynamickém vztahu k božskému tajemství uvnitř nás – v našem těle, v naší krvi.

Pohlížejte na  své tělo jako na  nádobu, která touží být naplněna duchem. Tam, kde je duch oddělen od  těla, schází inspirace. A  vzhledem k tomu, že duch je katalyzátor, který udržuje všechny věci v pohybu, tělo brzy upadá do stavu hluboké nehybnosti. Svaly se nepohybují hladce, ani emoce a myšlenky už tak volně neplynou, vše se městná.

V  tomto prostoru zadržení nic neproudí pospolu, ani se nepohybuje v  harmonii. Tělo se cítí oddělené od  srdce, srdce od  mysli a  mysl od  těla. Vskutku si někdy myslíte jednu věc, cítíte druhou a  děláte třetí, a  žijete tak ve stavu nekonečných rozporů. Není divu, že jsme zmateni, není divu, že máme bolesti. Naše duše je bezdomovec a  my nemůžeme jen tak přejít na druhou stranu ulice a ignorovat ji. Ona je esencí toho, kým jsme,a oddělenost od ní je naším nejhlubším zraněním. Do doby, než vyléčíme totoprvotní zranění a získáme svou duši zpět, se všechna naše každodenní zranění budou zdát veliká a všechna naše veliká zranění nepřekonatelná. Duše je tou naší částí, která může ulevit naší bolesti tím, že promění utrpení v moudrost.

Bolest je bolestí bez ohledu na to, co je jejím zdrojem. Ať jste bylizneužíváni, ztratili končetinu, zažili nervové zhroucení, váš otec opustil rodinu, neměli jste dobrou matku nebo propadli pohlcující závislosti, hlavní věcí není sama bolest, nýbrž způsob, jak se k ní vztahujete. Můžete se k nípřioutat natolik, že se s ní začnete ztotožňovat a dovolíte jí, aby definovala

Osudové oddŤlení - 1. kapitola

celý váš život, anebo si můžete myslet, že je to něco výjimečného a  vy si

zasloužíte speciální pozornost, anebo může být vaše sebeúcta tak nízká, že

dojdete k závěru, že si svou bolest zasluhujete. Problémem je připoutanost.

Připoutanost je nehybnost. A lékem na každou nehybnost je tělesný pohyb.

V této knize se chci zaměřit na způsoby, jimiž můžeme znovuobjevit

svou duši prostřednictvím svého těla. Nikoli navzdory svému tělu nebo

namísto svého těla, ale právě prostřednictvím tohoto těla, které definuje

naši přítomnost na  této úrovni reality. Začneme tento proces přijetím

a projevením těla i ducha, ženských i mužských energií naší povahy.Z alchymické svatby těchto dvou sil se rodí duše. Není ani jedním, čidruhým, ani oběma, ale třetí silou: vztahem mezi těmito polaritami a všemi

polaritami existujícími v naší povaze. Vaše duše je hledač, milenec a umě­

lec, měnící pomocí archetypických energetických polí podobu při cestách mezi vaší temnotou a světlem, vaším tělem a duchem, vaším nebem

a peklem, a to až do chvíle, kdy přistanete v jednom sladkém okamžiku

odevzdání se, kdy se jako tanečník rozplynete v tanci.

Když uděláte dva jedním

a když uděláte vnitřek jako vnějšek

a vnějšek jako vnitřek

a to, co je nahoře, jako to, co je dole,

a když uděláte to, co je mužské,

a to, co je ženské, jedním jediným,

aby mužské nebylo mužským a ženské ženským,

tehdy vejdete do království.

Ježíš

Evangelium sv. Tomáše

(Překlad: Petr Pokorný; in: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy 1,

Vyšehrad 2006)


40

VypoŤte své modlitby

Je-li vaše duše u kormidla, váš život se stává milostným příběhem. A tento milostný příběh mezi vámi a vaším niterným já, mezi vámi a všemi ostatními a  mezi vámi a  božským se odehrává ve  specifických energetických polích, v oblastech psýchy, které bych si přála s vámi prozkoumat. Ráda bych do vás zasela semínka zájmu o vaši duši – o způsob, jak se pohybuje, jak voní, jak cítí, chutná, mluví, koná, či dokonce jak se obléká – a o to nejdůležitější –o způsob, jakým je tou vaší částí, která vás činí fascinujícím tajemným jedincem.

Toužíme po své duši, po té části sebe sama, která se cítí být pohnuta chřestěním kostí Patti Smith, syrovými pravdami her Sama Sheparda,teem srdce Jerryho Garcii, jedinečnou elegancí pouštního stromu Joshua tree, magickým tvarem skupiny tanečníků butó, vytím osamělého vlka. Ležím na  podlaze, poslouchám Nusrat Fateh Ali Khana, jak zpívá svůj Nightsong (Noční píseň), a cítím, jak se moje touha rozpouští v jeho.Toužíme po pohnutí, po spojení se svou duší.

Surfaři nacházejí toto spojení v  oceánu. Lyžaři na  horách. Mniši v modlitbě. Herci na jevišti. Bubeníci v rytmu. Já jej nacházím v tanci.

Na počátku jsme všichni tančili. Naše náboženské kořeny sahajíminimálně 75  000 let zpět k  šamanským tradicím založeným na  rytmech přírody: zázraku noci přecházející v den, nesmírné síle hromů a blesků, zázraku zrození a smrti. Tyto pohyby jsou našimi učiteli a zdroji našíinspirace, neboť nám zrcadlí naši vlastní povahu. Věda může mít svávysvětlení, náboženství může mít svá dogmata, ale pravda je, že pořád nevíme, jak nebo proč začal vesmír tančit.

Naši předkové tančili až do chvíle, než se rozplynuli v tanci, než ucítili plnou silou ducha osvobozujícího jejich duši. To bylo jejich náboženství, které bylo extatické a osobní a kmenové a vinulo se časem jako had. Až do chvíle, než had zjistil, že se ocitl v nesprávné zahradě.

Zpočátku byli církevní otcové blahosklonní. Integrovali extatickou tradici – nechme je jít do  lesa a  zatancovat si. To není problém. Koho

Osudové oddŤlení - 1. kapitola

by zajímalo, že přitom probouzejí Ducha svatého? Jediný problém byl

v  tom, že když se Duch svatý skutečně probouzel, lidé zakoušeli přímé

spojení s božským mysteriem. To se pak patriarchům příliš nelíbilo;zbavovalo je to jejich výsostných pozic. Běžní lidé mluvili božskými jazyky

a  stávali se ústy Božího hlasu–, a  to se patřilo jen kněžím. Spontánní

duchovní extáze byly tedy postaveny mimo zákon jako příliš revoluční

a církev stáhla veškerou moc zpátky pod svou autoritu. Církevní otcové

se snažili zkrotit a dostat pod kontrolu tuto extatickou sílu, ale zkrotit sílu

života je nemožné.

Tradice extatického tance byla možná upálena na hranici, ale její duch povstává z vlastního popela jako Fénix. Vy i já jsme se zrodilina správném místě ve správném čase, abychom mohli zase jednou potit svémodlitby. Jak píše Richard Tarnas ve své knize Pašije západního myšlení (The Passion of the Western Mind), ve třináctém století žil v Itálii mystikjménem Joachim da Fiore, který pohlédl do hloubi křišťálové koule svémysli a  spatřil „tři věky vývoje spirituality“ – Věk Otce (Starý zákon), Věk Syna (Nový zákon a církev) a nadcházející Věk Ducha, kdy bude celý svět naplněn božstvím a institucionalizovaná církev nebude dále potřeba. Je možné, že se nacházíme na prahu onoho věku, který ve své vizi tak jasně spatřil? V mé vlastní vizi budeme v tanci tento práh překračovat.

PÁN TANCE

Tančím onoho rána, kdy byl stvořen svět,

tančím po tváři luny, slunce a hvězd,

pocházím z nebe a přišel jsem tančit na zem.

A místem mého zrození byl Betlém.

Tančil jsem pro písaře a pro farizeje,

ale ti netančili a neposlouchali mě,

VypoŤte své modlitby

tančil jsem pro rybáře, pro Jakuba a Jana,

ti mě následovali a tanec se šířil.

Tančil jsem v sobotu a vyléčil choré

a kněží říkali, že je to hanebnost.

Zbičovali mě, svlékli a přitloukli na kříž,

kde mě v osamění nechali zemřít.

Tančil jsem v pátek, kdy obloha zčernala,

těžko se tančí, když máš za krkem ďábla.

Pohřbili mé tělo a mysleli, že zmizím,

já jsem však tancem a stále se šířím.

Sráží mě na zem a já stoupám vzhůru.

Jsem život, který nikdy, nikdy neumírá.

Budu žít ve vás, pokud vy budete žít ve mně.

Já jsem Pán tance, řekl On.

Chvalozpěv americké církve Shakerů

(Shaker hymn)

Moje cesta je cestou tance. Mou biblí je tělo, protože tělo neumí lhát.

Mým učitelem je rytmus. V tanci neexistuje žádné dogma. Když necháte

své tělo tančit, okamžitě začne odkládat lži a dogmata, až vám nakonec

nezůstane nic než samotný duch života. Pohyb je lék a já věřím, že když

uvedeme svou duši do pohybu, sama se vyléčí.

Zdá se, že v současnosti dochází k tanečnímu oživení, od tanga po step,

od samby po salsu. Nejenže lidé touží tančit, ale zdá se, že opět toužítančit jeden s druhým, po nějakých třiceti letech, kdy tančili „sólově“.Věřím, že se v tom odráží kolektivní touha nejen po obnoveném sjednocení


43

Osudové oddŤlení - 1. kapitola

těla a ducha, ale také po propojení mužů a žen a milenců všech vyznání.

Instinkt nás přivedl zpátky k rytmu, zpátky do těla, abychom začali řešit

své zmatení. Ať se pouštíme do jakéhokoli tanečního stylu, celonočního

trsání v raveovém klubu nebo cvičíme aerobik, dokud nemáme zadek jak

z oceli, vždy je za tím idea pustit se do pohybu. V okamžiku, kdy se vaše

tělo odevzdá pohybu, vaše duše se rozpomíná na tanec.

Musíte se protančit temnotou, abyste mohli spatřit světlo. Musíte dojít

ke zdroji všech zranění, k velkému zranění, rozvodu ducha s tělema vy

léčit toto zranění, pokud chcete někdy dosáhnout naplnění své touhy

po skutečném já, po oduševnělém já, po velikém nedozírném já, já, které

spává s Milovaným.

Chci vás vzít na zcela kouzelné místo, kde vše plyne a nic senezasta

vuje jako dálniční nonstop café s nejlepším jukeboxem, jaký si dovedete

představit. Pouze na tomto místě jazz neposloucháte, nýbrž se jím stáváte.

Všechny vaše části se toho účastní. Je to místo, které sportovci nazývají

„zóna“, zenoví buddhisté satori a  vyznavači rave parties trans. Já tomu

říkám Stříbrná pláň. Je to místo čirého světla, které v sobě zahrnujetem

notu. Je to místo čirého rytmu, který v sobě zahrnuje bod klidu. To místo

je ve vás.


44

VypoŤte své modlitby

TANČÍCÍ BLÁZEN

Ne

Ne, tohle není žádnej švindl

Netančím jen tak pro nic za nic

Uvolňuju vzpomínky ze svalů

tvaruju věci, které přijdou

Netančím jen tak pro nic za nic

Očišťuju svou duši od mediálních nánosů

od systémů a Hughů Hefnerů

Netančím jen tak pro nic za nic

Vytrhávám plevel, který se rozrostl

v puklinách mého srdce

Netančím jen tak pro nic za nic

Obětuju svoje kosti

ve prospěch mostu mezi světadíly

Netančím jen tak pro nic za nic

Modlím se

Modlím se

JO, JO, DUCH SE DERE VEN

DUCH SE DERE VEN

Razí si cestu silou

Žádný byznys s ní nemůže soupeřit

Jako bychom byli všichni blázni

Všichni jsme blázni

Jo, blázen Jewel

Bláznivá Jewel

Jewel Mathieson






       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist