E-kniha: Vynález lorda Randolpha – Stephanie Laurensová

Vynález

lorda Randolpha

Vynález lorda

Randolpha

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Stephanie Laurensová

Vynález lorda Randolpha – e-kniha

Copyright © HarperCollins Polska sp. z o.o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Vynález

lorda Randolpha

Vynález

lorda Randolpha

STEPHANIE LAURENSOVÁ

c

Překlad

Iva H ar r isová

Český název: Vynález lorda Randolpha

Název anglického originálu: The Designs of Lord Randolph Cavanaugh

Autorka: Stephanie Laurensová

Překlad: Iva Harrisová

První vydání: MIR A Books, 2018

Grafika obálky: Madgrafik

Odpovědný redaktor: Ivana Čejková

Jazyková korektura: Dana Wotřelová

© 2018 by Savdek Management Proprietary Limited

© For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o.,

Warszawa 2019

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo

jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A.

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se

skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins

Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez

souhlasu vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A.

Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN 978-83-276-4179-3 (EPUB)

ISBN 978-83-276-4180-9 (MOBI)

ISBN 978-83-276-4181-6 (PDF)

5

PROLOG

c

Londýn, červen 1843

„J

sem ochotný uhradit všechny tvoje dluhy, za

předpokladu, že splníš jistý úkol.“

Bledý, úhledně oblečený muž, elegantně usazený v  křesle v  klubu Antium, zamrkal a  podíval se přes závoj dýmu v kuřáckém salonku na postaršího džentlmena v křesle naproti sobě – na svého strýce. „Cože? Úplně všechny?“ Z tónu jeho hlasu bylo jasně poznat, že nevěří vlastním uším.

Strýc okázale přitakal. „Úplně všechny. A  ano, uvědomuju si, že je to nemalá suma. A také jsem pochopil, že většinu peněz dlužíš... Řekněme jednomu nechvalně známému lichváři, na kterého se zákazníci obracejí jen v nejvyšší nouzi.“ Postarší džentlmen se odmlčel a pak pokračoval: „Upřímně přiznávám, že jsem si tě vybral proto, že ses ocitl v bezvýchodné situaci a víš, že bratr a švagrové ti nepůjčí, ani kdyby ti hrozila újma na jinak pevném zdraví, k čemuž patrně velice brzy dojde.“

Mladík stiskl rty. „Bohužel máš pravdu.“ Zaváhal a  zeptal se: „Co chceš, abych udělal?“ Co má pro tebe tak vysokou cenu, že mi nabízíš podobný obchod? Nevyslovená otázka zůstala viset v  zakouřeném vzduchu.

Postarší džentlmen nasadil uvolněnější výraz a mávl pěstěnou rukou. „Není to nic strašného.“ Zarazil se, jako by uspořádával myšlenky, a potom dodal: „Víš, že investuju do různých projektů a  řídím syndikáty, které financují železnice, plynárny a  podobné podniky. Bezvýhradně solidní. V  současné době se však vynořila spousta namyšlených vynálezců, kteří propagují bláznivé nápady a dělají kolem nich velký povyk.“ Džentlmen se zamračil. „Vymluvit takové nápady  – nápady, které nemají naději na úspěch – investorům, není vždycky snadné. Muži se spoustou peněz, ale nedostatkem zdravého rozumu se často chovají jako malé děti. Nadchne je každá nesmyslná novinka. Právě teď se hodně mluví o zdokonalení parního stroje a jeho komerčním využití pro vozy netažené koňmi, ale poháněné párou. Což je samozřejmě nesmysl, znesnadňuje mi to však život.“ Zamračení nabylo pochmurnosti bouřkového mraku.

Postarší muž se zamyslel, patrně nad hanebnými příkořími, která mu ztrpčují život, snížil hlas a pravil: „Slyšel jsem, že jeden vynález je kousek od dokončení a má být představen dvacátého druhého července na výstavě v Birminghamu.“

Džentlmen se vpil do synovcova obličeje, v očích nesmlouvavý prohnaný výraz. „Potřebuju mít jistotu, že ten vynález neuspěje – nebo že ho alespoň nepředvedou na výstavě, které se má zúčastnit princ Albert. Potřebuju ten neúspěch použít jako varovný příklad pro své investory, aby pochopili, že nemají cpát peníze do bláhových, špatně vypracovaných projektů. Do projektů, které jsou nejenom riskantní, ale také bez jakékoliv perspektivy.“

Mladík sepnul ruce a podržel si je před obličejem. Dlouze se na strýce zadíval a pak zamumlal: „Předpokládám, že chceš, abych ten vynález nějakým způsobem poškodil.“ Strýc stiskl čelist, opětoval pohled a  mladík se s  upřímnou zvědavostí podivil: „Jak si představuješ, že bych něco takového dokázal?“

Strýc se zabořil do opěradla a  uhladil si nohavice. „Co se toho týče... můžu ti prozradit, kde ten vynálezce bydlí. Dílnu má u sebe v domě. Jak do ní pronikneš, nebo přesněji řečeno, jak... hodíš pomyslný klacek pod kola toho vynálezu, to už nechám na tobě.“ Postarší džentlmen se zadíval o mnoho let mladšímu synovci do očí. „Doneslo se mi, že máš tvůrčí nadání. Určitě něco vymyslíš.“

Mladší džentlmen se ocitl ve svízelné situaci, nebyl však hlupák. Strýc nabízel obrovskou částku. A  žádal, aby si za ni jenom pohrál s nějakým strojem, což znělo jako výhodná nabídka. Ale strýc byl vyhlášený tím, že je mazaný, neúprosný obchodník a  ještě ke všemu držgrešle. A  i  když už před léty ovdověl a nemá vlastní potomky, neprokázal dosud sebemenší zájem o  členy své širší rodiny, o  velkodušnosti či náklonnosti ani nemluvě.

Mladík se předklonil a probodl strýce pohledem. „Co je na tom vynálezu tak zvláštního a hrozivého, že ho chceš zmařit?“

Strýcovi ztuhl obličej. V  hnědých očích se mu zableskl hněv, namířený však ne na synovce, ale na dotyčný vynález. „Je to... výsměch všem investičním projektům. Neměli ho připustit, ne jako syndikátní investici. Nepotřebujeme zpropadené parní vozy, máme skvělé koně a není nic špatného na kočárech, které tahají za sebou. Tyhle stroje – tyhle novátorské motory – mají nejenom spoustu ozubených koleček a  převodů, ale také plno ventilů, trubiček a  pístů. Čert ví, jak fungují... do něčeho tak nevypočitatelného rozhodně nehodlám vrážet peníze!“

Strýc se zhluboka nadechl. „Parní lokomotivy byly jedna věc. Dokonce i tkalcovské stavy poháněné párou se daly pochopit. Ale tyhle nejnovější zlepšováky!“ Rozhodil rukama, aby vyjádřil své neporozumění nebo porážku, nebo možná obojí. I  když mluvil potichu, jeho hlas zněl jako rozhořčená tiráda. „Jak si mám poradit se svými investory? Pořád jenom žvaní o tlaku a nových trendech, o nutnosti vývoje nových možností, a protože jim nedokážu vysvětlit, že to není správné, odmítají mě poslouchat. Vyslyšet mou radu, že my – celá společnost – tyhle novoty nepotřebujeme a že se nevyplatí do nich investovat.“

Aha. Přicházíš o investory, protože přebíhají k syndikátům zainteresovaným na těchhle nových vynálezech. Jsi luddita, nechápeš nové stroje a myslíš si, že jsou k ničemu, tak... Mladík potlačil úsměv. Pochopil, že nabízený obchod je oboustranně výhodný. Jeho život a živobytí závisí na strýčkovi – jeho hlavním věřiteli, a tenhle vynález, pokud bude úspěšný, zase ohrožuje strýcovo živobytí.

Možná bude muset podniknout něco, co je lehce nepočestné, alespoň se však vyjasnilo, že ta dohoda není zase až tak nesmyslná.

Pomalu přikývl, pohled stále upřený do strýcova nyní značně cholerického obličeje. „Chápu.“ Odmlčel se a tiše dodal: „Jak si přeješ. Udělám to. Postarám se o  tvůj problém a  ty se na oplátku postaráš o  mé dluhy.“ Napřáhl ruku.

Strýc se mu zadíval do očí a  pak ho popadl za ruku a plácli si.

„Měl bys mi o tom vynálezu povědět všechno, co víš,“ požádal mladík.

Strýc uposlechl. Sdělil, kde se vynález nachází, jméno vynálezce a doplnil, že by se mělo údajně jednat o vylepšení Russellových úprav původního Trevithickova parního motoru z roku 1803.

Mladík tomu rozuměl stejně málo jako strýc. Přesto přikývl. Přehrál si rychle v hlavě předchozí rozhovor a otázal se: „Rozumím tomu správně, že ať už to vozidlo bude, či nebude fungovat, budeš spokojený, když ho nepředvedou za slavnostních fanfár na výstavě v Birminghamu?“

Strýc se zlehka zamračil. „To by mělo stačit. Když tam ten vynález nebudou moct úspěšně ukázat,“ strýc se chladně pousmál, „nikdo nebude věřit, že je provozuschopný.“ Po vteřině rozhodně přikývl. „Ano. To bude stačit.“

„Dobře.“ Mladík se vytáhl na nohy.

Strýc k  němu vzhlédl. „Samozřejmě se té výstavy také zúčastním. Přesvědčím se o tvém výkonu na v l a s t n í o č i .“

Mladý muž naklonil hlavu. „Udělám všechno proto, abys byl spokojený. Teď mě omluv, musím jít.“

Strýc zamumlal pár slov na rozloučenou a mladý džentlmen zamířil k východu.

Zastavil se na schodech před hlavními dveřmi klubu a zadíval se na jasnou letní oblohu.

Jak těžké může být posunout jednu dvě páčky, uvolnit pár šroubů nebo zašantročit několik náčrtů roztržitého vynálezce?

Vyhovět strýci by nemělo být nic těžkého a  pak bude mít před sebou opět bezstarostný život a zářivou budoucnost.

Když však sešel ze schodů a zamířil ke svému příbytku, cítil, jak v  něm vzrůstají pochybnosti, jestli se nenechal namočit do něčeho, co měl radši odmítnout. Ale...

Nepříjemná pravda byla, že se ocitl v  zoufalé situaci. Skutečně bezvýchodné. A tahle alespoň nikdo neumře.

PRVNÍ K APITOLA

c

Berkshire, červenec 1843

L

ord Randolph Cavanaugh  – Rand, jak mu ří

kala rodina a přátelé – projížděl uličkami lemo

vanými stromy a  vychutnával si čerstvý venkovský vzduch. Poslední čtyři měsíce strávil v Londýně a tahle dlouho plánovaná cesta do Raventhorne Abbey za bratrem, švagrovou a jejich dětmi byla vítané změna. Poskytla mu záminku, aby unikl před stále stoupajícím vedrem v hlavním městě.

Shodou okolností se však také kryla s  potřebou zkontrolovat, jak pokračuje jeden z projektů, na kterou poskytla finanční záruku jeho firma Cavanaugh Investments. Posledních pět let, od svých pětadvaceti, když mu vyplatili celé dědictví, se vytrvale a usilovně snažil postavit na vlastní nohy – budoval svůj život a  postavení. Nestačilo mu být Raventhorneovým nevlastním bratrem. Chtěl něco víc, podnik, který by patřil pouze jemu.

Prostřednictvím Rydera, Randova staršího nevlastního bratra, nyní markýze z Raventhorne, a Ryderovy markýzy Mary se seznámil s Cynsterovými. Gabriel Cynster, jeden z  Maryiných starších bratranců, byl renomovaná postava v investičních kruzích. Rand se u něj pokorně, i když neoficiálně učil, od samého mistra, a po několika letech založil svou vlastní firmu. Zaměřil se na oblast, které nejlépe rozuměl, a začal investovat do nejnovějších vynálezů.

Jeho syndikát měl v současné době mimo jiné výlučný kapitálový podíl na Throgmortonově parním voze. Parní vozy nebyly žádná novinka – jejich princip předvedl už Trevithick v  roce 1803  – ale zatím se nikomu nepodařilo vyřešit poslední problémy bránící tomu, aby vozy začala používat širší veřejnost. William Throgmorton se proslavil řadou vynálezů spojených s  párou, které pomohly zdokonalit stroje dřívějších vynálezců. Upravené stroje se díky němu staly obchodně přitažlivějšími.

Když došlo na vynálezy, mělo jméno Throgmorton velkou váhu a vynikající zvuk. Rand považoval investici do jeho nejnovějšího, i  když stále nejistého projektu, za výborný krok, který by se mohl vysoce vyplatit.

Znal Williama Throgmortona několik let. Za pomoci svého syndikátového investičního fondu financoval několik jeho dřívějších projektů, které byly všechny úspěšné. Rand považoval investici do jeho současného projektu za rozumné rozhodnutí.

Znepokojovala ho však jedna věc. Právě kvůli ní si udělal tuhle zajížďku do srdce Berkshire. Throgmorton se mu už dlouho neozval. Poslední zprávu poslal před více než třemi měsíci, a to se až do března hlásil víceméně každý měsíc.

Rand Throgmortonovi věřil. A  k  tomu ještě věděl, že vynálezci se občas ponoří do práce natolik, že ztratí přehled o čase a z hlavy se jim vypaří všechny ostatní povinnosti. Throgmorton se však za celá ta léta, co s ním Rand spolupracoval, ani jednou nezapomněl ohlásit.

A  co ho znepokojovalo ještě víc, Throgmorton neodpověděl na dopisy, které mu Rand poslal. To mu nebylo vůbec podobné, a když se teď blížila výstava v Birminghamu, na níž měl být představen již dopředu ohlášený Throgmortonův vůz, se potřeboval Rand ujistit, jak kvůli sobě, tak i  kvůli celému syndikátu, že stroj je na nejlepší cestě k dokončení.

Na výstavě se shromáždí výkvět britských vynálezců. Otevřít ji má princ Albert a pak si určitě prohlédne s  upřímným zájmem všechny exponáty. Úspěch na výstavě je klíčový nejen pro budoucnost Throgmortonova motoru, ale také pro Randovo postavení ve společnosti investorů. Kdyby se Throgmortonovi nepodařilo vynález včas dokončit...

Rand tu myšlenku vypudil z hlavy. Throgmorton ještě nikdy nezklamal.

Přesto chtěl Rand vědět, co se děje na Throgmorton Hall. Chtěl slyšet, jak Throgmorton pokračuje, a  když mu ten chlap neodpovídá na dopisy, zajede ho osobně navštívit.

Na Throgmorton Hall dosud nikdy nebyl, s Williamem se vždycky setkával ve městě. Věděl pouze, že dům stojí kousek od vesnice Hampstead Norreys, ukrytý v hloubi Berkshire. Kromě toho si Rand musel přiznat, že je zvědavý na Throgmortonovu dílnu.

Tak místo toho, aby pokračoval z Readingu na západ k Raventhorne Abbey, zabočil směrem na Wantage. Na oběd se zastavil v Pangbourne a jeho podkoní Shields se vyptal místních. Vyzbrojeni získanými informacemi pokračovali na Basildon a pak sjeli z hlavní silnice a začali se proplétat úzkými venkovskými cestami nejprve na západ a potom na jihozápad. Před nějakou dobou projeli Ashampsteadem. Podle ukazatele jim do Hampstead Norreys zbývaly přibližně dva k i lomet r y.

Rand vedl své hnědočervené koně mírným klusem. Zastaví se u  Throgmortona, zjistí, jak pokračuje, a dostane se mu potřebného ujištění. Pak bude mít spoustu času na cestu na Abbey. S trochou štěstí tam dorazí ještě předtím, než půjdou jeho nejstarší synovec a neteř do postele. Nejmladšímu synovci byly teprve dva roky. Rand si nebyl jistý, v kolik hodin chodí tak malé dítě spát.

Randovi se role strýce velice zamlouvala. O  postavení nejoblíbenějšího strýčka Ryderových a  Maryiných potomků soutěžil se svými dvěma mladšími bratry, s Christopherem – Kitem – a Godfreym. Rand se zazubil. Na příštích pár dnů, možná na celý týden strávený s Ryderem, Mary a jejich halasnou bandou dětí se upřímně těšil.

Na cestě se vynořil klenutý most ze šedivých kamenů. Rand zpomalil koně a převedl je přes něj nahoru a na druhou stranu. Tabulka na vrcholku mostu mu sdělila, že přejíždí přes řeku Pang, patrně horní úsek stejného toku, který překonali v Pangbourne.

„Zdá se, že se blíží hledaná vesnice,“ upozornil Shields ze sedátka za Randem. „Řekl bych, že se rozkládá po pravé straně.“

Rand přikývl a trhl otěžemi. Koně přidali do kroku a kočár hladce zrychlil.

Levou stranu cesty lemovaly stromy a přecházely v  hustý porost připomínající prastaré duby a  buky ve zbytcích lesa Savernake kousek od Raventhorne.

Na pravé straně stály stromy dál od sebe a prosvítala mezi nimi vesnice postavená podél potoka. Rand zahlédl střechy z došků a olověného plechu.

Tabule u  cesty oznámila, že dojeli do vesnice Hampstead Norreys. Shields správně předpověděl, že se bude rozkládat podél hlavní ulice po pravé straně, s obchody a domy táhnoucími se na sever. Hostinec Norreys Arms stál na nejbližším rohu.

Rand zastavil v uličce naproti hostinci. Ulička vedla alejí na západ a pak se stáčela doleva na jihozápad.

Shields seskočil na zem. „Půjdu se přeptat.“

Rand pouze přikývl. Pozoroval, jak Shields vchází na dvůr hostince a  mluví s  klukem zametajícím dláždění před postranními dveřmi.

Shields dal klukovi minci a  vrátil se spěšně ke kočáru. Kočár se zhoupl, jak nastoupil za Randa. „Máme jet touhle alejí,“ sdělil. „Příjezdová cesta na Throgmorton Hall je údajně hned za zatáčkou. Prý ji nemůžeme minout. U ústí stojí kamenné sloupky s orly na vrcholku, ale není tam žádná brána.“

Rand kývl souhlasně hlavou a  pobídl pár koní před kočárem. Koně poslušně vykročili a  kočár se dal plynule do pohybu. Pouhý metr za zatáčkou na jihovýchod se skutečně objevily dva kamenné sloupky označující vjezd na dobře udržovanou cestu. Rand zpomalil koně a  obrátil je do ústí. Kočár ujížděl po rovné, udusané zemi a  Rand se rozhlížel kolem sebe. Okolní stromy vrhaly chladivý stín a  přítmí prozařovaly pruhy slunečního světla pronikajícího listovím. Cesta vedla dubovým a  bukovým lesem, ale tu a tam probleskovaly i lesklé listy topolů. Cesta vytvářela příjemné útočiště před horkým letním dnem. Všechno, co Rand až dosud viděl, svědčilo o  poklidné, svěže zelené krajině, jaká se dá v  jižní Anglii místy ještě najít.

Nebyl vidět žádný dům ani jiné budovy. Příjezdová cesta se nakonec vynořila z  lesa a  objevila se mýtina, které uprostřed vévodil Throgmorton Hall.

Dům měl tři podlaží a byl postavený z místního světle šedého kamene. Rand předpokládal, že pod palladiánskou fasádou se skrývají starší zdi, ale přestavba byla provedena velice vkusně. Throgmorton Hall přesně odpovídal obrazu pohodlného sídla venkovského džentlmena. Stál natočený na západ a bíle zarámovaná okna s vysokými tabulemi ve dvou spodních podlažích a vikýřová okna v horním patře vedla na široký pás pokoseného trávníku. Trávník se táhl i na jižní straně, tu a tam posetý mohutnými starými stromy, a  končil lesem, který, pokud Rand správně viděl, obklopoval dům kolem dokola.

Zpomalil koně do kroku. Když se přiblížili, zaznamenal nalevo okrasné křoviny přecházející plynule v les a za nimi slušně velkou stáj.

Příjezdová cesta končila velkým oválným nádvořím před schodištěm stoupajícím k  půlkruhovému přístřešku nad obrovskými vstupními dveřmi. Uprostřed nádvoří stála malá kruhové fontána, naproti hlavním dveřím.

Rand vjel kočárem na nádvoří, obkroužil fontánu a  zastavil u  okraje trávníku na druhé straně od schodiště. Zatáhl brzdu, podal Shieldsovi otěže a  sestoupil. „Nevím, jak dlouho mi to bude trvat.“ Zahlédl kluka přicházejícího od stájí. „Asi tak hodinu, možná dvě. Dělej, co uznáš za vhodné.“

Shields cosi zamumlal.

Rand ho nechal, aby se postaral o koně a o kočár a zamířil přes nádvoří.

Ušel pouhé dva kroky, když do ospalého ticha zaznělo tlumené bum.

Rána se ozvala uvnitř v domě.

Rand se rozhlédl, zvážněl a rozběhl se ke schodišti.

Zpoza vstupních dveří se valila pára. Pak se dveře rozletěly a  ven se vyrojili lidé  – komorné, lokajové a další obyvatelé.

Rand i  v  běhu zaregistroval, že přestože kašlou a odhánějí rukama oblaka páry, ani jeden nevypadá, že by propadl panice. S  úlevou zpomalil do kroku. Ti, kterým se podařilo vyběhnout, si ho měřili zvědavými pohledy. Pak se vypotácela postarší dáma, ruku přitisknutou na úctyhodné poprsí.

Rand přiskočil ke schodům a  nabídl jí rámě. „Ukažte, opřete se o mě.“

Dáma zamrkala a potom se usmála. „Děkuju. Děje se to sice hodně často, ale přesto je to pokaždé šok.“ Ostatní se shromáždili u fontány a dívali se vyčkávavě ke dveřím. Kyprá dáma ukázala na lavičku u květinového záhonu před domem. „Většinou si tam sednu, abych se trochu uklidnila.“

Rand polkl nejrůznější otázky, které se mu draly na jazyk, pomohl dámě ze schodů a dovedl ji k lavičce.

Dáma se s  procítěným povzdechnutím usadila a  vzhlédla k  němu. „Mám pocit, že jsme si nebyli představeni, ale děkuju vám.“ Podívala se za něj na jeho kočár a  pozvedla opět pohled, tentokrát s  nepokrytou zvědavostí. „Jak vidím, právě jste přijel.“

„Ano,“ potvrdil Rand. Než se však stačil představit, upoutal jejich pozornost rozruch u otevřených dveří.

Kdosi se pokoušel vystrkat štíhlého džentlmena. Měl na sobě šedivý plášť vynálezce a kolem krku mu visely ochranné brýle. Plášť byl na několika místech umazaný, mužovy tmavohnědé vlasy trčely na všechny strany a dotyčný vypadal poněkud omámeně.

Osoba za jeho zády ještě jednou zatlačila a  muž vyvrávoral pod přístřešek nade dveřmi.

Za jeho zády se vynořila mladá žena. Zuřivě se zamračila, dala si ruce v bok a probodla zmateného džentlmena pohledem.

Rand zamrkal a ještě jednou se podíval.

Mladá žena vypadala jako dračice s rudozlatými vlasy, štíhlá, průměrně vysoká, s  bledou pokožkou a  jemnými rysy, oblečená v  blankytně modrých šatech, rozechvělá silnými emocemi, ale přesto důstojná a půvabná.

Rand ještě nikdy neviděl tak fascinující bytost.

„Tohle musí přestat!“ prohlásila dračice. Měla příjemně hluboký hlas, v  tu chvíli zostřený zoufalým hněvem. „Už toho mám dost!“ pokračovala stále směrem k džentlmenovi, který potřásal hlavou, jako by se snažil pročistit zamlžený mozek. „Musíš toho nechat. Nemůžeš ten zatracený vynález vyhazovat pořád do vzduchu!“

I na dálku bylo vidět, jak se plísněný džentlmen zakabonil. „Myslím, že vím, v  čem spočívá chyba.“ Otočil se k dračici, očividně odhodlaný obhájit svůj názor. „Výbuch způsobil přívod –“

Džentlmen se otočil k  mladé dámě, pohled mu padl na Randa a odmlčel se uprostřed věty.

Dračice se podívala stejným směrem. Zaznamenala Randa a  strnula. Zatvářila se neurčitě a  spustila ruce. Společně s ohromeným džentlmenem na něj třeštila oči.

Džentlmen se malinko zamračil. „Dobré odpoledne. Můžu pro vás něco udělat?“ Podíval se přes nádvoří a všiml si Randova kočáru – drahé ekvipáže tažené ušlechtilými koňmi. Vykulil oči a pohlédl zpátky na Randa.

Rand se omluvil postarší dámě, nechal ji sedět na lavičce a  vyšel po schodech na verandu. Zastavil se metr před mladou ženou a  džentlmenem. Když ho měl teď naproti sobě, zjistil, že je téměř stejně vysoký jako on, i když mnohem hubenější. Podle rysů obličeje a inteligentních oříškových očí to musel být syn Williama Throgmortona. Co se té mladé ženy týkalo... oči měla spíš zelené než oříškové a nádherné bohaté vlasy se jí kroutily do růžovo zlatých prstýnků, ale rty a brada prozrazovaly, že je Williamova dcera. Rand ji pozdravil kývnutím hlavy a pak se obrátil na džentlmena. „Jsem lord Randolph Cavanaugh a přijel jsem za panem Williamem Throgmortonem.“ Odmlčel se a dodal: „Předpokládám, že je to váš otec.“

Na verandě se rozhostilo ticho.

Džentlmen opětoval pohled, ale viditelně zbledl. Rand nepochyboval, že ví, s kým má tu čest.

Rand se podíval na dračici. V zelených očích se jí zračil šok a také zbledla.

Pak přimhouřila oči, našpulila rty, vystrčila bradu a  pohlédla na mladého džentlmena. „Williame Johne...“ pronesla tázavě i důrazně zároveň.

Williamovi Johnovi se hlavou honily nejrůznější nepříjemné myšlenky, podle toho, jak se tvářil. Vypadal lehce polekaně. Otočil se k sestře a k úleku se přidala provinilost.

Co se to tady děje?

Rand se obrnil proti vlastnímu hněvu. Podíval se otevřenými dveřmi do domu. Pára se začínala rozplývat. Klidným hlasem se otázal: „Je doma pan William Throgmorton?“

Stočil pohled zpátky na mladého muže, podle všeho Williama Johna Throgmortona.

Mladík poněkud bázlivě vykoktal: „Ach. Věci se m a j í t a k ...“

Pak mu opět došla slova a odmlčel se. Rand pohlédl na dračici.

Mladá žena krátce zaváhala a potom udělala pukrle. „Lorde Cavanaughu. Já jsem slečna Throgmortonová, a jak jste se už určitě dovtípil, tohle je můj bratr William John Throgmorton.“ Zarazila se, stiskla ruce, pozvedla bradu a podívala se Randovi zpříma do obličeje. „Co se mého otce týče, bohužel vás musím informovat, že v lednu zemřel.“

Teď vytřeštil oči Rand. V  hlavě se mu roztočila smršť myšlenek. Nakonec krátce a úsečně spíš jen sám k sobě konstatoval: „William Throgmorton je mrtvý.“

Nebyla to otázka a nikdo neodpověděl.

Rand zamrkal a zaměřil se opět na Williama Johna. „V lednu?“ Sice se stále ovládal, ale z jeho hlasu čišela popuzená nevíra.

William John jen bezmocně opětoval jeho pohled.

Rand koutkem oka zaznamenal, že slečna Throgmortonová důrazně přikývla, téměř otevřeně rozzlobená na bratra, a mlčky tu skutečnost potvrdila.

Rand opět obrátil pozornost k sinalému Williamu Johnovi. Pokud je William Throgmorton mrtvý, je William John s  největší pravděpodobností po právní i  finanční stránce jeho dědic. Randovi vyvstala na mysli otázka, jestli William John podědil i otcovy intelektuální schopnosti.

Pokud ano, pak...

Pak možná  – ale skutečně jen možná  – existuje východisko ze šlamastyky způsobené smrtí Williama Throgmortona, neschopností jeho syna informovat o tom investory a organizátory blížící se výstavy v Birminghamu.

Všichni tři na sebe zírali, vzájemně se hodnotili a odhadovali své možnosti. Potom se Rand zhluboka nadechl a podíval se otevřenými dveřmi. „Tohle dilema,“ pravil rázně a přísně, „obchodní dohodu, kterou uzavřel můj investiční syndikát s vaším otcem, bychom měli probrat uvnitř, pokud je to dostatečně bezpečné.“

Dračice pohlédla do vstupní haly, potom na zaměstnance a zavolala: „Můžete dovnitř.“ Pak se obrátila k  Randovi a  Rand si byl naprosto jistý, že se jí zračí v očích obavy. „Pojďte prosím dál, mylorde.“

Vešla do domu.

William John Randovi nemotorně pokynul, že má jít před ním.

Rand překročil práh a  vstoupil do hezky zařízené haly, kde ho přivítal nezaměnitelný pach přehřátého kovu. V tu chvíli mu bylo jasné, že musí nejdřív zjistit, jak vypadá skutečná situace na Throgmorton Hall.

„Vybuchl kotel,“ sdělil William John šourající se mu v patách. Očividně se myslel, že právě tahle část problému je nejožehavější.

Rand pokračoval za slečnou Throgmortonovou halou ke dveřím vedoucím nejspíš do salonku a ohlédl se za chůze na Williama Johna. Ten právě mířil k nenápadným dveřím napravo od vchodu, k takovým, za nimiž se obvykle nachází schodiště do věže nebo do sklepa. Byly dokořán otevřené.

Rand se zastavil. Zahlédl kamenné točité schodiště klesající do sklepa. Právě odtamtud se linul kovový zápach.

„Kdepak,“ zastoupila bratrovi cestu slečna Throgmortonová. „Ať tě ani nenapadne zmizet zase dolů.“ Popadla bratra za ruce a násilně ho obrátila. „Do salonku, Williame,“ nakázala přísně a provlekla bratra bez jediného pohledu kolem Randa. „Musíš lordu Cavanaughovi vysvětlit, co se stalo. Upřímně řečeno, sama bych si ráda poslechla tvoji verzi příběhu,“ dodala malinko jedovatě.

Rand povytáhl obočí a  přidal se k  sourozencům Throgmortonovým. V duchu musel uznat, že následující hodina bude patrně mnohem náročnější, než si představoval.

Salonek se podobal hale – prosvětlený, útulný a neokázalý. Byl jednoduše zařízený, ale přesto bylo zřejmé, že ho navrhovala žena, nebo se na něm alespoň ženská ruka podepsala. Křesla a dlouhá pohovka byly bohatě polstrované a potažené květovaným chintzem. Od bledě zelených stěn se odrážely zářivě bílé rámy oken. Vysoká okna vedla na dlážděnou terasu nad dlouhým jižním trávníkem a vpouštěla do místnosti jasné letní slunce.

Slečna Throgmortonová vtlačila bratra na pohovku a sedla si do jednoho z křesílek potažených chintzem, které stálo naproti dveřím. Vyzvala Randa  – mnohem půvabnějším gestem než bratra –, aby se posadil do křesílka čelem k  pohovce na opačné straně nízkého stolu.

Rand uposlechl. Bylo mu zvláštně nepříjemné, že na sobě nemá svůj dokonale střižený kabát a  na míru ušité kalhoty, ale jen obyčejné jezdecké oblečení a vysoké boty. Netušil, proč mu to vadí. Měly by ho trápit mnohem důležitější věci než to, jak působí na Throgmortona, zejména, když William John patrně vůbec jejich hosta nevnímal.

Odhadoval, že Williamu Johnovi bude tak pětadvacet. A  vsadil by se, že slečna Throgmortonová bude o  rok mladší, podle toho, jak se k  sobě sestra a její zcela jasně nesnesitelný bratr chovají. Měl také sourozence a stavěl tudíž na bohatých zkušenostech.

William John seděl, jako by spolkl pravítko, lehce se mračil a upíral pohled na ruce sevřené mezi koleny.

Slečna Throgmortonová po něm střelila očima, odkašlala si a obrátila se na Randa. „Uvědomuju si, že jste uzavřel s  otcem obchodní dohodu, mylorde. Když nám vysvětlíte, na čem jste se přesně dohodli,“ mávla neurčitě rukou a  poněkud chabě dodala, „možná bychom vám mohli být nápomocní.“

Rand si ji chvíli prohlížel a  pak se podíval na Williama Johna. „Mám pocit, že váš bratr velice dobře ví, čeho se ta dohoda týká, slečno Throgmortonová. William John – bude jednodušší, když budu používat jeho křestní jméno – určitě pochopil, koho má před sebou.“

William John pozvedl oči a nepatrně se ušklíbl. Pohlédl na slečnu Throgmortonovou. „Lord Cavanaugh je hlavní investor syndikátu, který finančně podporuje otcův parní motor.“

Felicia Throgmortonová zalapala po dechu. „Ten, který jsi právě vyhodil do vzduchu? Jako už poněkolikáté?“ Srdce jí sevřela ledová ruka strachu.

William John pochmurně přikývl.

Felicia cítila, jak se jí strach rozlévá celým tělem. Podívala se na lorda Cavanaugha a pak zpátky na bratra. „Co přesně znamená, že ho finančně podporuje?“

William John se zavrtěl způsobem, který Felicii ještě víc vyděsil. „Lord Cavanaugh,“ William John střelil pohledem po naprosto nehybném lordovi, z něhož sálala zlověstnost tygra připraveného k  útoku, „nebo přesněji řečeno on a  jeho investiční syndikát vyplatili otci dopředu prostředky nutné na dokončení motoru a jeho prezentaci na výstavě, oplátkou za dvoutřetinový podíl na právech na vynálezu.“

Felicia stiskla pevně rty a  spolkla všechny příliš útočné poznámky. Byla dcera vynálezce a otázky práv a financování jí nebyly cizí. Měla jasnou představu, o čem bratr hovoří. Ale za dané situace... Bez jediného pohledu na lorda Cavanaugha krátce přikývla. „Chápu. Tak kde jsou ty prostředky v  tuhle chvíli? Jak vypadá stav účtu?“

„Do výstavy zbývají pouhé tři týdny, jak dobře víš.“ William John se zatvářil omluvně. „Většinu peněz jsme utratili.“

Felicia se zamračila. „Za co? Od tátovy smrti byly zapotřebí jen dva náhradní kotle a pár ventilů.“ Podívala se na lorda Cavanaugha, který jejich slovní výměnu sledoval s naprosto nečitelným, ale o to děsivějším výrazem ve svém hezkém aristokratickém obličeji. Navzdory zlé předtuše rychle dodala: „Určitě budeme moct jeho lordstvu vrátit všechno, co nám zbylo v okamžiku tátovy smrti –“

William John mávl rozrušeně rukou.

Felicii se sevřel žaludek. „Cože?“ zaslechla samu sebe. „Ono to nejde?“

William se na ni upřeně zadíval a  váhavě pravil: „Ty peníze, ze kterých jsi platila účty...“

„Cože?“ Felicia slyšela, jak jí vyjel hlas. „Ale...“ Zůstala nevěřícně zírat na bratra. „Říkali jste  – ty a  táta  –, že ty peníze pocházejí z  autorských honorářů za jiné vynálezy.“

„Ano, to jsme říkali,“ potvrdil William John o  něco odvážněji. „Věděli jsme, že bys to nepochop i l a , t a k ...“

„Tak jste mi lhali.“ Felicia měla pocit, že se jí zhroutil svět. Mnohem tišeji doplnila: „Oba dva.“

William John sebou trhl, upřel pohled na sevřené ruce a Felicia se trhaně nadechla, potlačila bolest a  hněv, které v  ní ta zrada vyvolala, a  s  naprostým klidem prohlásila: „Nabádali jste mě k  tomu, aby používala finanční prostředky investorů na výdaje za domácnost.“

William John zamrkal, zakabonil se a podíval se jí do očí. „Museli jsme z něčeho žít.“

Návštěvník v  křesílku naproti pohovce překřížil dlouhé svalnaté nohy.

Ten elegantní a rozvážný pohyb okamžitě upoutal Feliciinu pozornost.

Rand s  tím počítal a  zachytil její pohled. „Abychom si to ujasnili, slečno Throgmortonová. Investice do práce vašeho otce také zahrnovala náklady na jeho živobytí a na živobytí pomocníka.“ Rand kývl hlavou na Williama Johna. „To samé se týkalo údržby dílny a podobných prostor. Takže peníze vynaložené na domácnost nevidím jako problém. A jsem si jistý, že stejného názoru budou i investoři, které zastupuju.“

Felicii však jeho ujištění příliš neuklidnilo. V tomhle případě to možná není problém, ale dozvěděla se toho tolik, aby tušila, že v jiných případech to bude horší.

„Avšak,“ Rand se obrátil opět na jejího bratra, „jak William John správně upozornil, výstava, na které měl váš otec podle dohody představit úspěšně vylepšený parní motor, se koná za pouhé tři týdny.“ Podíval se do oříškově hnědých očí Williama Johna. „A právě z tohoto důvodu mě v první řadě zajímá, jestli bude Throgmortonův parní motor provozuschopný a připravený ke slavnostnímu odhalení na výstavě. Tak, jak jsme původně plánovali.“

Na tomhle výsledku nesmírně záleželo. Rand si až teď uvědomil, jak moc je důležité, aby uspěli. Stále v  duchu zpracovával hrozbu, která najednou visela ve vzduchu.

Probodával Williama Johna pohledem a odolával nutkání podívat se na slečnu Throgmortonovou, aby zjistil, jak se vyrovnává se zcela očividně bolestivým poznáním. Pak promluvil: „Co kdybyste mi přiblížili, v jakém stadiu se motor v současné době nachází?“

Taková žádost je pro každého vynálezce výzvou, aby se pustil do podrobného výkladu, a ukázalo se, že William John je stejně zapálený, jako býval jeho otec. Dychtivě uposlechl a pustil se do obšírného líčení. Několikrát zabředl do takových technických podrobností, že musel Rand pozvednout ruku a požádat o  objasnění. Během několika minut však pochopil, že William John je skutečně synem svého otce a zbytečně ho podceňoval.

Přesto zůstávalo otázkou, jestli se mu podaří dokončit, co Throgmorton nestihl před svou smrtí.

William John brebentil a brebentil a Randovi neušlo, že slečna Throgmortonová ho pozorně poslouchá. Seděla opřená v  křesle, plně zaujatá, a  Rand podle soustředěného výrazu v  jejích očích poznal, že chápe, co její bratr vysvětluje. Možná stejně dobře jako sám Rand.

William John se nakonec dostal do současnosti. „Takže jak vidíte, když se mi teď podařilo upravit proudění a vylepšit spoje, zbývá jen nastavit ovládání, aby motor podával větší výkon.“ William John se ušklíbl. „Proto vybuchl kotel. Ještě není správně n a s t a ve ný.“

Slečna Throgmortonová nesouhlasně zamručela. „Byl to třetí kotel během několika týdnů.“

William John pokrčil rameny. „To nastavení... není jednoduchá záležitost. Když není správně vyvážené, stoupá tlak v  kotli, a  když se ho nepodaří dostatečně rychle upustit nebo vypnout motor...“ rozhodil bezmocně rukama.

Slečna Throgmortonová si odfrkla.

Rand se zadíval na mladého vynálezce. „Měl bych otázku.“ Tenhle bod nechápal. „Váš otec zemřel v lednu, ale přesto jsem až do konce března dostával zprávy, jak pokračuje. Podle toho, co jste mi pověděl, byly ty zprávy přesné, ale napsané jeho rukou...“ Konečně mu to došlo. „On je nepsal váš otec, že je to tak?“

William John zavrtěl hlavou. „Ty zprávy jsem psal pro tátu celá léta. Tak jsem v tom jenom pokračoval.“

Rand přikývl. „Dobře. Poslední otázka. Proč jste mě neinformoval o jeho smrti?“

William John stiskl rty a podíval se Randovi do očí.

Rand čekal. Byl rád, že i slečna Throgmortonová zůstala zticha.

William John nakonec pravil, pohled upřený stále zpříma na Randa: „Pracoval jsem na tom motoru od samého počátku společně s otcem. Vložil jsem toho do něj stejně mnoho jako on, viděno z pohledu vynálezce. Doufal jsem a  pořád doufám  – je to můj hlavní cíl –, že se mi ho podaří dokončit a předvést na výstavě. Věděl jsem, že se tam s  vámi setkám, společně s  ostatními investory, a  budu moct přímo na místě vysvětlit, co se stalo, a dokázat, že nejsem o nic horší než otec.“ William střelil očima po sestře a pak se podíval zpátky na Randa. „Chtěl jsem dokázat, že jsem zdědil jeho nadání.“

Rand věděl, že je to nepřikrášlená pravda. William John byl stejný jako ostatní vynálezci  – neschopný jakékoliv záludnosti, alespoň pokud se týkalo vynálezů a  vynalézání. Vynálezci se neustále potýkají s překážkami, které je třeba zdolat, a lži považují za ztrátu času.

A  Rand Williamu Johnovi ještě ke všemu rozuměl. Syn se chtěl vymanit ze stínu uznávané osobnosti. On sám měl podobnou zkušenost. Do salonku Throgmortonových ho přivedla touha uniknout z dusivého vlivu Rydera a jeho markrabství. Podobně jako William John potřeboval, aby ten motor fungoval. Vložil do něj mnohem víc než jenom peníze. V  sázce byla jeho pověst vůdce investičního syndikátu. Kdyby neuspěl... pohasla by naděje, že se mu v budoucnu podaří přilákat další investory.

Způsob, jakým si John William poradil se stávající situací, nebyl úplně správný, ale Rand ho přinejmenším chápal.

Pomalu přikývl. „Výborně. Takže teď víme, na čem jsme.“ Jeho největší přednost spočívala v  tom, že dokázal ohodnotit možnosti a  najít nejlepší východisko. Napřímil se v křesílku. „Teď musíme jasně definovat problémy.“

Felicia se ještě pořádně nevzpamatovala z toho, co se dozvěděla, tak jí připadalo, že definovat problémy je skvělý nápad. Nesmírně ji mrzelo, že otec a  bratr byli tak proradní. Přímo pod nosem jí prováděli věci, o  kterých neměla nejmenší tušení, a  to jí hluboce otřáslo. Vždycky si myslela, že svírá v ruce kormidlo domácnosti, a přitom neměla nejmenší tušení, kam se její domácnost řítí.

Soustředila se na lorda Cavanaugha, který se lehce zamračil, stáhl zamyšleně tmavé obočí a  prohlásil: „Do výstavy zbývají pouhé tři týdny, takže se z ní už nemůžeme odhlásit. Kdybychom to udělali, přišli bychom o dobrou pověst. V téhle fázi bychom tím dali všem najevo, že se náš vynález nedá použít. A tomu se samozřejmě chceme vyhnout.“

Jeho lordstvo utkvělo pohledem na Williamu Johnovi. Felicia si už všimla, že Cavanaughovy oči mají nejteplejší hnědou barvu, jakou kdy viděla. Připomínaly jí hebký rozpuštěný karamel.

„Jsem názoru,“ pokračoval lord, „že za daných okolností se musíme držet našeho původního plánu dokončit parní motor podle návrhů vašeho otce a  představit ho pod názvem Throgmortonův parní vůz na výstavě. Když se nám to nepodaří,“ vrhl pohled na Felicii a podíval se opět na Williama Johna, „měl by William John po budoucnosti úspěšného vynálezce ještě dřív, než vůbec začala. Vyhýbali by se mu širokým obloukem všichni investoři,“ Cavanaugh znovu pohlédl na Felicii, „a  pokud jsem to správně pochopil, nemáte prostředky na to, abyste pokračovali ve vynalézání na vlastní pěst.“

William John přikývl. „To všechno je pravda. Proto jsem tak usilovně pokračoval v práci, musí se mi podařit uvést ten motor do chodu a  představit ho na výstavě.“

Cavanaugh naklonil hlavu. „V sázce je však mnohem víc než jenom vaše budoucnost.“

Felicia se málem nahlas zasmála, když viděla překvapení, které se zračilo Williamu Johnovi ve tváři. Velice dobře věděla, že vynálezci nedokážou myslet na nic jiného než na vynálezy. Zajímá je pouze jejich práce a nemají tušení, že existuje i něco jiného.

Ucítila, jak se na ni Cavanaugh znovu podíval, a pak slyšela, jak řekl: „Promiňte, jestli jsem si špatně vyložil to, o čem jste se před chvílí bavili, ale mám pocit, že když by nebylo peněz vyplacených dopředu za současný vynález, ocitla by se tahle domácnost na mizině.“

Felicia se podívala Cavanaughovi do očí a  pochmurně přikývla. „Nemusíte se omlouvat, máte naprostou pravdu.“ Na okamžik se zarazila, nechala se zahřívat teplem jeho pohledu a  pak shrnula neutěšenou finanční situaci. „Stručně řečeno,“ pohlédla na Williama Johna, „pokud skončí tenhle poslední vynález neúspěchem, bude naše rodina finančně na dně. Nemáme příjmy z  jiných zdrojů a  nepodařilo by se nám udržet Throgmorton Hall. Museli bychom ho prodat.“

William John sebou trhnul. „Vážně?“ pronesl žalostně, jako by ji žádal, aby řekla, že je to jenom vtip.

„Vážně.“ Byl nejvyšší čas, aby si William John uvědomil, kam je všechno to vynalézání dovedlo.

„To ještě není všechno,“ pronesl Cavanaugh po chvíli. „Mělo by to i jiné neblahé následky.“

Felicia se na něj překvapeně podívala, ale jeho lordstvo se tvářilo neproniknutelně a  nedalo se poznat, co se mu odehrává v  hlavě. Dozvěděla se to z jeho úst.

„Tenhle projekt sice není první, na kterém se jako vůdce syndikátu podílím, ale patří v současné době k nejprestižnějším. A mé skupině investorů na něm nejvíc záleží. Pokud se mi nepodaří,“ probodl pohledem Williama Johna a potom se podíval na Felicii, „dostát slibu, který jsem jim dal, utrpí moje pověst a začnou mě považovat za nespolehlivého.“

Rand si teprve nyní, tváří v tvář možnosti – dokonce velmi vysoké pravděpodobnosti  –, že Throgmortonův parní motor nebude korunován úspěchem, plně uvědomil, kolik toho je ve hře. „Samozřejmě by to pro mě také znamenalo citelnou finanční ztrátu.“ Ta ho však trápila ze všeho nejméně.

V salonku se rozhostilo ticho, jako by všichni stáli na okraji propasti a dělil je jen krůček od katastrofy.

William John se probral jako první, což nebylo příliš velké překvapení. Zavrtěl se a prohlásil. „V tom případě se budu muset postarat, aby motor fungoval, jak jste slíbil.“

Z hlasu mu zaznívalo pevné odhodlání a Randa napadlo, jestli...

Znal však vynálezce natolik dlouho, že věděl, že když záleží na čase, dokonce i  když hrozí nejzazší termín, není na ně spolehnutí.

Tlačily na něj vnější okolnosti a měl téměř fyzický pocit, že ho nahánějí do role, kterou ještě nikdy nesehrál. Nutí ho, aby opustil pohodlí důvěrně známé arény a  pustil se po cestě neprobádaných rizik a nepředvídatelných výzev.

Přesto...

Opět se podíval na slečnu Throgmortonovou a pak Williama Johna. „Jsem stejného názoru. V tuhle chvíli nevidím pro nikoho z nás jiné východisko než pokračovat, uvést motor do chodu a předvést ho úspěšně na výstavě.“

William John přikývl, najednou rozhodný a sebejistý.

Rand se obrátil ke slečně Throgmortonové. Jestli to mají stihnout, budou potřebovat i její podporu.

Felicia opětovala jeho pohled. Teprve když povytáhl nepatrně obočí, pochopila, že čeká na souhlas, možná o  něj dokonce prosí. Zamrkala, odkašlala si a pravila: „I já jsem stejného názoru. Nevidím jinou možnost než pokračovat.“ Až do tohohle okamžiku jí nebylo jasné, jak hrozné  – nevyhnutelné a  totální  – důsledky by to mělo, kdyby se nepodařilo vynález dokončit.

Až v tu chvíli si plně uvědomila hrozbu, která jim visí nad hlavou.

Cavanaugh přikývl. „Takže jsme se domluvili.“

Rand se podíval na Williama Johna. „Vzhledem k  tomu, jak je důležitý výsledek, to uděláme následovně. Zůstanu tady a  budu vám pomáhat, dokud nebude motor hotový. Nevyznám se sice v mechanice tak dobře jako vy, umím však organizovat čas a zajišťovat zdroje. Jestli to chceme stihnout do začátku výstavy, bude muset všechno běžet jako na drátku.“

William John očividně neměl pocit, že se mu bude někdo dívat přes rameno, protože se celý rozzářil. „Nesmírně rád vám vysvětlím, jak ten motor funguje,“ prohlásil dychtivě. Pak se zarazil, zatoulal se v myšlenkách k vynálezu a dodal: „Dneska ho nemůžeme ještě rozebrat, protože je příliš horký, ale můžu vám ukázat dílnu a  objasnit, v  čem přesně spočívá současný problém, pokud si budete přát.“

Rand přikývl a  zvedl se z  křesílka. „To zní jako vynikající začátek.“

Pohlédl na slečnu Throgmortonovou. Seděla s rukama sepnutýma v klíně a malinko se mračila. Pak patrně vycítila, že se na ni dívá, protože pozvedla hlavu a Rand se jí vpil do zelených očí. „Uvidíme se později, slečno Throgmortonová.“

Felicia přikývla. „Lorde Cavanaughu. Nechám vám připravit pokoj.“ Směrem k  bratrovi dodala. „Budu s vámi počítat na večeři.“

William John mávl neurčitě rukou a  zamířil ke dveřím.

Rand vyrazil v  jeho patách a  v  duchu zvažoval, do čeho se to proboha nechal namočit.

DRUHÁ K APITOLA

c

R

and vyšel za Williamem Johnem do vstupní

haly. Mladík ho dovedl ke dveřím, kterých si

všiml při příchodu.

Někdo je zavřel, patrně proto, aby se z  nich nelinul zápach, ale Williamovi Johnovi pach horkého kovu očividně vůbec nevadil, protože uvolnil zástrčku a  pustil se dolů ze schodů. „Naše dílna zabírá skoro celé spodní podlaží. Můj otec ji nechal zařídit ještě v mládí a slouží nám až dodnes.“

Rand se za chůze po točitém schodišti zeptal: „Jak dopravujete do dílny těžké stroje?“ Schodiště bylo tak úzké, že by jím neprošel ani nejmenší motor.

„Ach, říkal jsem spodní podlaží, ne sklep. Pozemek za domem je níž než zahrada vepředu, tak tam máme dvoukřídlové dveře, které se otvírají na vydlážděný dvorek. Motory tak stačí jen zavézt dovnitř nebo ven.“

Opsali další zatáčku a  William John se zastavil. „Zatraceně!“

Rand zůstal stát dva schody nad ním a  podíval se mu přes hlavu na černý oblak zvedající se v prostoru pod schodištěm. Stoupal z  něj odporný puch síry a  kovu. Jedovaté výpary se vlnily a  prosvítaly mezi nimi obrysy ponků, obřího motoru a jakýchsi nástrojů rozesetých po celé široké komoře s kamennými stěnami.

„Zapomněl jsem, že jsou zavřené dveře.“ William John si přitiskl ruku na ústa a  nos a  vnořil se do smrdutého oblaku. Proběhl přes místnost k velkým dřevěným dveřím, zápasil chvíli se zástrčkou a rozrazil obě křídla.

Oblak se nadzvedl a zase klesl. William se postavil na dlážděný dvorek a začal mávat zuřivě rukama, patrně ve snaze vehnat do dílny čerstvý vzduch, ale jeho pokus se minul účinkem. Zhluboka se nadechl a proběhl výpary zpátky ke schodišti. Vyšel po schodech k Randovi a povzdechl si. Podíval se dolů do dílny. „S prohlídkou budeme asi muset počkat do zítra.“

Rand souhlasně zamumlal. „Patrně by nám moc neprospělo, kdybychom se nadýchali těch výparů.“ Otočil se a vydal se nahoru.

William ho následoval a  dokonce i  z  jeho kroků znělo zklamání. „Můj pomocník Corby  – dřív pomáhal tátovi  – je na výbuchy zvyklý a  dokáže si s  nimi poradit. Postará se o  to, aby tady hned brzy ráno všechno uklidili.“

Rand pouze přikývl. Vyšel do vstupní haly a střetl se s komorníkem.

Komorník středního věku, poměrně vysoký, s prořídlými hnědými vlasy a  majestátním chováním se okamžitě vypjal do pozoru a  poklonil se. „Lorde Cavanaughu, vítejte na Throgmorton Hall.“ Komorník se napřímil. „Omlouvám se, že jsme byli při vašem příjezdu poněkud zaneprázdnění. Jmenuju se Johnson. Kdybyste během svého pobytu cokoliv potřeboval, zazvoňte prosím a my vám s radostí vyhovíme. Slečna Throgmortonová mě požádala, abychom pro vás připravili pokoj. Jestli souhlasíte, můžu vám ho teď ukázat.“

Rand měl pocit, jako by se příjezdem na Throgmorton Hall ocitl v cizím a nevyzpytatelném světě. Komorník se choval sice naprosto vzorně, ale výbuch v  domě pro něj znamenal pouze cosi, kvůli čemu byl poněkud zaneprázdněný. „Děkuju.“ Rand se na okamžik zarazil a hodnotil situaci, což přesně patřilo k jeho povaze. „Rád bych ze sebe smyl prach cesty.“

Komorník se opět poklonil. „Zajisté, mylorde. Řeknu služebné, aby vám přinesla vodu. Když budete tak hodný, mohl byste mě následovat?“

Rand se otočil k Williamu Johnovi. Mladík tam stál a  mračil se do podlahy. „Předpokládám, že se setkáme u večeře.“

„Prosím?“ William John zamžoural jako sova, jako by se právě probral z transu a zaměřil se opět na Randa. „Ach, ano. Bude mi potěšením.“

Rand potlačil nutkání zavrtět nevěřícně hlavou, ale místo toho jen přikývl a  zamířil za Johnsonem nahoru. Alespoň jedna věc mu byla jasná. William John je stejně roztěkaný a duchem nepřítomný jako jeho otec.

Komorník uvedl Randa do hezké ložnice v  severozápadním rohu prvního patra. Byla pohodlně zařízená, příjemně nepřeplácaná a světlá. Čalounění, záclony a  přehoz na posteli byly z  pruhované látky, ani typicky ženské, ani typicky mužské. Postel měla v hlavě nebesa, byla široká a bohatě obložená polštáři. Stály u ní dva noční stolky a nábytek doplňovala komoda, vysoký prádelník, psací stůl se židlí s rovným opěradlem pod oknem a toaletní stolek se stoličkou v rohu.

Okna vedla na louku, jedno obrácené na sever a druhé na západ. Západním oknem pronikalo sluneční světlo pozdního odpoledne. Rand zaznamenal, že mu už vybalili zavazadla a na toaletní stolek vyrovnali kartáče a potřeby na holení, tak propustil postávajícího Johnsona a přešel k oknu orientovanému na západ. Přesně podle očekávání se z  něj otvíral dokonalý výhled na příjezdovou cestu, nádvoří před vstupními dveřmi, na les za nimi a na okrasné křoviny víc na severu.

Pozorně si celou scénu prohlédl a  přemístil se k druhému oknu. Bylo z něj vidět na východní okraj křovin a  na stáje a  dvůr před nimi. O  něco dál na východě zahlédl upravenou zahradu, patrně růžovou, soudě podle bohatství a barevnosti květů.

Jak se tak díval, vyšla ze zadních dveří domu ženská postava a zamířila rázným krokem ke klenutému vchodu růžové zahrady, v ruce si pohupovala proutěným košíkem. Rand i na dálku poznal, že je to slečna Throgmortonová.

Znal Williama Throgmortona něco přes čtyři roky a věděl, že má syna, na kterého je značně hrdý.

O dceři se starý vynálezce nikdy nezmínil.

Rand pozoroval, jak se slečna Throgmortonová zastavila uprostřed zahrady, odložila košík a zaútočila na vysoké keříky čímsi, co musely být podle prudkosti jejích pohybů nůžky.

Rand se na ni soustředil takovým způsobem, že přestal vnímat okolí a  viděl pouze ji, její štíhlou postavu korunovanou záplavou rudozlatých vlasů prosvětlenou teplými paprsky slunce sklánějícímu se k západu. I na dálku z ní sálala vitalita. Z nějakého důvodu celá zářila a přitahovala všechny jeho smysly.

Jako magnet, neodolatelné, fascinující lákadlo.

Netušil, jak dlouho stál u okna. Ze zamyšlení ho vytrhly až kroky v chodbě a zaklepání na dveře.

Rand se k nim otočil, dveře se otevřely a do ložnice vstoupil jeho podkoní Shields, který v nouzi zaskakoval také jako osobní sluha.

„Ach, tady jste.“ Shields držel džbán se širokým hrdlem. Zavřel volnou rukou dveře a postavil džbán na toaletní stolek. „Vybalil jsem vám a vykartáčoval na večer modrý kabát. Přejete si ho vzít na sebe?“

Rand přikývl. „Ano, to je dobrý nápad.“

„My tady nějakou dobu pobudeme?“ zeptal se Shields.

„Přinejmenším pár dnů,“ odpověděl Rand.

Shields nespokojeně zamručel. „Ještě štěstí, že jsme byli na cestě na Raventhorne. Máme s sebou alespoň nějaké náhradního oblečení.“

Rand se otočil zády k oknu a opřel se o parapet. „Co si myslíš o zdejší domácnosti?“

„Navzdory tomu, co jsme zažili při příjezdu, mi tenhle dům připadá dobře vedený. Poklidný, uspořádaný, i když možná trochu výstřední. Všichni do jednoho tady pracují již dlouhá léta a v případě těch mladších tady před nimi sloužili jejich rodiče. Zaměstnanci působí spokojeně a podle všeho zapustili kořeny a cítí se jako doma.“

„Ten výbuch je nevyvedl z rovnováhy?“

„Zdá se, že jsou na podobné nehody zvyklí. Údajně při nich ještě nikdo neutrpěl újmu na zdraví. Vždycky se prý jenom ozve velká rána a vyvalí oblaka kouře.“

Rand ještě jednou přikývl. Dobře vedená domácnost a spokojení zaměstnanci svědčí o schopnostech pána domu. Nebo v tomhle případě paní domu.

Odlepil se od parapetu a podíval se znovu z okna.

„Platí tady venkovský čas, takže večeře se podává v šest hodin,“ oznámil Shields. „Můžu pro vás ještě něco udělat?“

Rand zavrtěl hlavou. „Pro dnešek je to všechno.“ Zalétl pohledem ke stájím. „Jak se mají koně?“ Koupil ten pár teprve před dvěma měsíci. Koně byli ještě mladí a poměrně divocí.

„Ta rána a zápach je vyplašily, ale stáje jsou dost daleko do domu, tak se zase rychle uklidnili.“

„Výborně.“ Rand se odmlčel a pak dodal: „V následujících dnech tě nebudu moc potřebovat, jenom bych chtěl, abys dával pozor na koně a  informoval mě, kdybys zaslechl nebo zahlédl něco podivného.“

„Provedu,“ přislíbil Shields. „Jestli mě opravdu nepotřebujete, půjdu si dát čaj.“

Rand slyšel, jak se otevřely a  zabouchly dveře. Zatoulal se očima opět ke slečně Throgmortonové.

Stále zápasila s růžemi.

Rand zaváhal. Zvažoval nutkání sejít dolů a prohodit s ní pár slov. Nebyl si tak úplně jistý o čem. Podle energie, se jakou útočila na růže, ještě úplně nezpracovala odhalení, ke kterým došlo po jeho příjezdu.

Rand měl pocit, že slečna nemá jeho syndikát příliš v lásce. A co víc, chová zášť k vynalézání jako takovému... postoj, který mu neušel při rozhovoru v salonku. Ta zášť má hlubší podstatu než jen ženský nesouhlas s vylomeninami malých kluků.

Přesto bude potřebovat, aby jim pomohla. Bez její podpory se Johnu Williamovi nepodaří vynález nikdy dokončit, rozhodně ne během nadcházejících tří týdnů, a přitom právě tenhle termín je klíčový.

Rand si nebyl jistý, co by mohl udělat konkrétně on sám. Přinejmenším se však postará, aby zůstal mladý vynálezce soustředěný na otcovo nedokončené dílo. William John se bohužel nechá příliš snadno rozptýlit jinými nápady, což je slabina všech vynálezců. Nebo alespoň těch, jež Rand dosud poznal.

Ze zkušenosti věděl, že čas je veličina, které vynálezci jen zřídka věnují pozornost.

V tomto případě však hraje rozhodující roli.

Rand se opět zaměřil na slečnu Throgmortonovou.

Vytáhl hodinky, podíval se, kolik je hodin, zastrčil je zpátky do kapsy a zamířil ke dveřím.

Před večeří se ještě stihne projít.

Felicia stříhala s  vervou růže. Popadla levou rukou odkvetlý květ a pozvedla pravičkou nůžky. Cvak! Odhodila květ do košíku a natáhla se po dalším.

Doufala, že se jí tou činností podaří upustit tlak, který se v ní nahromadil. A skutečně, stačilo jen vyjít z  domu, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, a hned jí bylo trochu lépe. Polev