načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vyměřování světa - Daniel Kehlmann

  > > > > Vyměřování světa  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Vyměřování světa
Autor:

Koncem 18. století se dva mladí Němci vydávají prozkoumat svět. Každý po svém. První z nich, Alexander von Humboldt podniká odvážnou výpravu po americkém kontinentu, prodírá se ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124 Kč 116
+
-
3,9
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vakát
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 219
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Vermessung der Welt
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložil Tomáš Dimter
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-903-8152-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Koncem 18. století se dva mladí Němci vydávají prozkoumat svět. Každý po svém. První z nich, Alexander von Humboldt podniká odvážnou výpravu po americkém kontinentu, prodírá se pralesem, plaví po řekách i oceánech, vzdoruje nepřízni přírody, počítá indiánům vši, prolézá jeskyněmi, zdolává vulkány, setkává se s kanibaly. Ale přitom stále myslí na svou vlast.

Druhým cestovatelem je matematik a astronom Carl Friedrich Gauss, který nedokáže prožít život bez ženy, přesto však o svatební noci vyskočí z postele, aby si rychle zapsal rovnici, díky níž hodlá doložit teorii o zakřivenosti prostoru. A přestože se nejraději zdržuje doma, v mysli putuje nedozírnými prostory v touze objasnit podstatu světa. V roce 1828 se tito dva, již zestárlí, slavní a poněkud podivínští muži setkávají na vědeckém kongresu v Berlíně.

Vyměřování světa je čtivý příběh o posedlosti, vášni a touze po dobrodružství na hranici šílenství. Rafinovaná hra s fakty a fikcí, filozoficky laděný dobrodružný román, brilantní, silný, s výjimečnou fantazií a svébytným humorem. Jeho dosavadní úspěch svědčí o mimořádné čtenářské přitažlivosti.

Předmětná hesla
Humboldt, Alexander von, 1769-1859
Gauß, Carl Friedrich, 1777-1855
* 1760-1860
Cestovatelé -- Německo -- 18.-19. stol.
Přírodovědci -- Německo -- 18.-19. stol.
Matematici -- Německo -- 18.-19. stol.
Zařazeno v kategoriích
Daniel Kehlmann - další tituly autora:
Já a Kaminski Já a Kaminski
Kehlmann, Daniel
Cena: 183 Kč
F (A Novel) F (A Novel)
Kehlmann, Daniel
Cena: 266 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






nak lada telst ví





DANIEL KEHLMANN
VYMĚŘOVÁNÍ SVĚTA
Nakladatelství Vakát
Brno 2007
TITUL





Kniha vychází s laskavou podporou rakouského Ministerstva pro vy­
učování, umění a kulturu.
Dieses Buch wurde freundlich aus den Mitteln des Österreichischen
Bundesministeriums für Unterricht, Kunst und Kultur gefördert.
Copyright © Rowohlt Verlag GmbH, 2005
Translation © Tomáš Dimter, 2007
Cover © Saša Švolíková, 2007
Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2007
ISBN 978-80-903815-2-0





5
CESTA
V září 1828 opustil nejvýznamnější matematik země poprvé po
mnoha letech rodné město, aby se v Berlíně zúčastnil Německého
přírodovědeckého kongresu. Pochopitelně se mu tam nechtělo. Celé
měsíce se zdráhal, jenže Alexandr von Humboldt zůstal neoblomný,
a tak nakonec ve slabé chvilce a v naději, že onen den nikdy nenade­
jde, účast přislíbil.
Nyní se tedy profesor Gauss schovával pod peřinou. Když ho Mína
vybízela, aby vstal, že kočár už čeká a cesta je daleká, objal polštář
a pokoušel se ženy zbavit tím, že zavřel oči. Když je znovu otevřel
a Mína tam pořád byla, počastoval jí výrazy dotěrná, omezená a neštěstí
jeho pozdních let. Protože nepomáhalo ani to, odhrnul peřinu a svěsil
nohy na podlahu.
Narychlo se opláchl a vztekle sešel se schodů. V obývacím pokoji
už čekal syn Evžen se sbalenou cestovní brašnou. Když se na něho
Gauss podíval, popadl ho vztek: Rozbil džbán stojící na parapetu,
vztekle dupal a oháněl se kolem sebe. Neuklidnil se, ani když mu Evžen
z jedné a Mína z druhé strany položili ruce na ramena a ujišťovali ho,
že o něho bude dobře postaráno, že se zanedlouho zase vrátí domů,
že všechno rychle zmizí jako děsivá noční můra. Teprve když jeho
prastará matka, vyrušená hlukem, vyšla ze svého pokoje, štípla Gausse
do tváře a zeptala se, kampak se poděl její statečný chlapec, vzpamato­
val se. S Mínou se rozloučil bez špetky vřelosti; dceru a syna roztržitě
pohladil po vlasech. Pak mu pomohli nastoupit do kočáru.
Cesta byla jedno velké utrpení. Na Evžena se obořil, že je dar­
možrout, sebral mu sukovici a vší silou ho praštil do nohy. Chvilku se





6
zamračeně díval z okna, pak se optal, kdypak se dcera konečně vdá.
Proč ji nikdo nechce, co za tím vězí?
Evžen si uhladil dlouhé vlasy a oběma rukama si upravoval červenou
čepici, jenže k odpovědi se neměl.
Tak už se vymáčkni, pobízel ho Gauss.
Abych byl upřímný, spustil Evžen, sestra není právě krásná.
Gauss přikývl, neboť mu ta odpověď připadala pochopitelná. Řekl
si o nějakou knihu.
Evžen mu podal tu, kterou právě držel v ruce: Německý tělocvik
Friedricha Jahna. Byla to jedna z jeho oblíbených knih.
Gauss se pokoušel začíst, ale po pár vteřinách zase zvedl zrak
a stěžoval si na moderní kožené odpružení kočáru; člověku se dělá
ještě hůř než obvykle. Zanedlouho, vysvětloval, budou stroje přenášet
lidi z města do města rychlostí střely. Pak se z Göttingenu do Berlína
dostaneme za půl hodiny.
Evžen pochybovačně zavrtěl hlavou.
Je to zvláštní a nespravedlivé, pronesl Gauss, názorný příklad poli­
továníhodné nahodilosti existence, že se člověk narodí do určité doby
a je k ní připoután, ať chce, nebo nechce. To nám poskytuje nespra­
vedlivou výhodu před minulostí a dělá z nás šašky budoucnosti.
Evžen ospale přitakal.
Dokonce ani takový rozum jako ten můj, pokračoval Gauss, by v dří­
vějších dobách anebo na březích Orinoka nebyl schopen dosáhnout
ničeho, zatímco každý trouba za dvě stě let si z něho bude utahovat
a vymýšlet absurdní nesmysly o jeho osobě. Na chvíli se zamyslel, pak
Evženovi vynadal, že je budižkničemu, a věnoval se knize. Zatímco
četl, Evžen zaujatě vyhlížel z kočáru, aby skryl tvář, v níž se zračila
uraženost a vztek.
V Německém tělocviku se pojednávalo o gymnastickém náčiní.
Autor se podrobně rozepisoval o nářadí, které vymyslel proto, aby
se po něm dalo lézt. Jednomu říkal kůň, jinému kladina, dalšímu





7
koza. Tomu chlapovi přeskočilo, řekl Gauss, otevřel okénko a knihu
vyhodil.
To byla moje kniha! vykřikl Evžen.
Tak by se mělo zatočit i s tebou, prohlásil Gauss, pak usnul a pro­
budil se až při večerním přepřahání na hranicích.
Zatímco byli vypřaháni staří a zapřaháni noví koně, pojedli v hostinci
bramboračku. Jakýsi hubený muž s dlouhou bradkou a oholenými
tvářemi, kromě nich jediný host, si je od vedlejšího stolu pokradmu
měřil. Tělesnost, zamyslel se nahlas Gauss, kterému se k jeho neli­
bosti zdálo o gymnastickém náčiní, je skutečnou příčinou veškerého
ponížení. Za typický příklad škodolibého humoru Pána Boha vždy
považoval skutečnost, že taková duchovní bytost, jakou je on, musí
být uvězněna v neduživém těle, zatímco úplně průměrný člověk jako
Evžen prakticky nikdy neonemocní.
Jako dítě jsem měl neštovice, ozval se Evžen. Nemoc jsem málem
nepřežil. Tady jsou ještě vidět jizvy!
Ano, správně, přitakal Gauss, na to jsem úplně zapomněl. Ukázal
na poštovního koně před oknem. Vlastně není nezábavné, že boháči
potřebují na cestu dvakrát delší dobu než chudáci. Kdo využívá poš­
tovních koní, může je po každém úseku tratě vyměnit. Kdo ale cestuje
s vlastními koňmi, musí čekat, než si odpočinou.
No a? zeptal se Evžen.
Někomu, kdo není zvyklý myslet, prohlásil Gauss, to ovšem připadá
samozřejmé. Stejně jako je podivné, že mladý člověk nosívá vycház­
kovou hůl, a starý nikoli.
Student chodívá se sukovicí, řekl Evžen. Tak tomu bývalo vždycky
a tak to taky zůstane.
Zřejmě ano, kývl Gauss, a usmál se.
Mlčky jedli polévku, dokud nedorazil četník z hraniční stanice a nepo­
žadoval po nich pasy. Evžen mu podal propustku: osvědčení ze dvora,
na němž stálo, že on, byť student, není nebezpečný a smí v otcově





8
doprovodu vstoupit na pruské území. Četník se na něho nedůvěřivě
podíval, zkontroloval pas, pak přikývl a obrátil se ke Gaussovi. Ten
neměl nic.
Vy nemáte pas, otázal se četník překvapeně, ani lístek, žádné razít­
ko, nic?
Něco takového dosud nikdy nepotřeboval, odpověděl Gauss.
Naposledy překročil hranice Hannoveru před dvaceti lety. Tehdy s tím žádné
problémy nebyly.
Evžen se snažil vysvětlit, co jsou zač, kam mají namířeno a kdo je
pozval. Přírodovědecký kongres se koná pod záštitou koruny. Jako její
čestný host je otec v jistém smyslu hostem samotného krále.
Četník vytrvale požadoval pas.
Asi to nevíte, snažil se Evžen, ale otec je uznávaný daleko za hra­
nicemi, je členem všech akademií, od nejranějšího mládí se mu říkalo
kníže matematiků.
Gauss přikývl. Říká se, že Napoleon se jen kvůli němu zřekl dělo­
střeleckého ostřelování Göttingenu.
Evžen zbledl.
Napoleon, opakoval četník.
Ovšem, přitakal Gauss.
Četník požadoval pas o poznání hlasitěji než předtím.
Gauss položil hlavu na paže a nehýbal se. Evžen do něho šťou­
chal, ale marně. Mně je to jedno, mumlal Gauss, chci domů, je mi to
vlastně úplně fuk.
Četník si rozpačitě narovnal čepici.
Najednou se do hovoru vmísil muž od vedlejšího stolu. Tomu
všemu bude jednou konec! Německo bude svobodné a spořádaní
občané budou moci nerušeně žít a cestovat, zdraví na těle i na duchu,
a nebudou už potřebovat žádné papíry.
Četník po něm nevěřícně požadoval doklady.
Právě tohle jsem měl na mysli, vykřikl muž a začal si prohledávat kapsy.





9
Najednou vyskočil, převrhl židli a vyběhl z hostince. Četník několik
vteřin civěl na otevřené dveře, než mu to došlo a vyrazil za ním.
Gauss pomalu zdvihl hlavu. Evžen navrhl, aby okamžitě pokračovali
v cestě. Gauss přikývl a mlčky dojedl zbytek polévky. Strážní domek
byl prázdný, oba četníci pronásledovali muže s bradkou. Evžen s kočím
nadzvedli závoru. Pak vjeli na pruské území.
Gauss byl nyní v dobrém rozmaru, téměř veselý. Vykládal o diferen­
ciální geometrii. Člověk ani netuší, kam ještě vede cesta v zakřivených
prostorech. I on sám to zatím chápe jen v hrubších obrysech, takže
Evžen by se mohl ze své průměrnosti radovat, neboť někdy člověka
až přepadá děs. Pak vyprávěl o útrapách svého mládí. Měl tvrdého,
nesmlouvavého otce, Evžen si může ještě gratulovat. Počítat dovedl
už předtím, než řekl první slovo. Jednou otec udělal chybu při počí­
tání měsíční mzdy, načež se malý Gauss rozplakal. Když otec chybu
opravil, okamžitě přestal brečet.
Evžen se tvářil, jako by to na něho zapůsobilo, přestože věděl, že
historka není pravdivá. Vymyslel ji a šířil jeho bratr Josef. Otec musel
tu zkazku zaslechnout už tolikrát, že jí začal sám věřit.
Gauss se rozpovídal o náhodě, nepříteli veškerého vědění, kterého
toužil vždy porazit. Pokud postupujeme zevrubně, objevíme za každou
událostí nekonečnou jemnost kauzálního pletiva. Pokud odstoupíme
dostatečně daleko, objeví se velké vzory. Svoboda a náhoda jsou otáz­
kou střední vzdálenosti, věcí odstupu. Jestlipak tomu rozumí?
Zhruba ano, řekl Evžen znaveně a podíval se na kapesní hodinky. Nešly
sice zvlášť přesně, ale muselo být mezi půl čtvrtou a pátou ráno.
Přesto pravidla pravděpodobnosti, pokračoval Gauss, zatímco si
hnětl bolavá záda, vždycky neplatí. Nejsou to přírodní zákony, výjimky
jsou tudíž možné. Například intelekt jako ten jeho nebo výhry v loterii,
kterých se bezesporu dočká nějaká prázdná palice. Někdy se dokonce
domnívá, že i zákony fyziky působí jen statisticky, a tudíž dovolují
výjimky: přízraky nebo přenos myšlenek.





10
Evžen se otázal, zda si z něho náhodou neutahuje.
Ani nevím, odpověděl Gauss, zavřel oči a ponořil se do hlubokého
spánku.
Do Berlína dorazili následujícího dne pozdě odpoledne. Tisíce malých
domků bez centra a uspořádání, bezbřehé sídliště na nejbažinatějším
místě Evropy. Až teď začali míjet honosná stavení: jakýsi dóm, pár
paláců, muzeum pro objevy z Humboldtovy největší expedice.
Za několik let, řekl Evžen, to bude metropole jako Řím, Paříž nebo
Petrohrad.
Nikdy, opáčil Gauss. Odporné město!
Kočár drkotal po rozbité dlažbě. Vrčící psi dvakrát vyplašili koně,
ve vedlejších ulicích se kola bořila do mokrého písku. Jejich hostitel
bydlel v Packhofu číslo čtyři, uprostřed města, hned za staveništěm
nového muzea. Aby se nezmýlili, nakreslil jim tenkým perem velmi
přesný plánek. Někdo je musel už zdálky zahlédnout a oznámit, že
se blíží, neboť jakmile vjeli do dvora, rozletěly se domovní dveře
a v ústrety jim běželi čtyři muži.
Alexandr von Humboldt byl drobný starý muž s vlasy bílými jako
padlý sníh. Za ním kráčel sekretář s otevřeným zápisníkem, poslíček
v livreji a mladý muž s licousy, který nesl stojan s dřevěnou bedničkou.
Seskupili se, jako by to měli předem nacvičené, a Humboldt rozpřáhl
paže směrem ke dvířkům kočáru.
Ale nic se nedělo.
Z nitra vozu se ozývaly vzrušené hlasy. Ne, křičel někdo, ne! Najed­
nou zazněl tupý úder, a pak potřetí: Ne! Chvíli bylo zase ticho.
Nakonec dvířka klapla a Gauss opatrně vystoupil. Když jej Hum­
boldt popadl za ramena a zvolal, jaká je to čest, jak ohromný moment
pro Německo, vědu, jeho samého, trhnul sebou.
Sekretář zapisoval, muž za dřevěnou bedničkou sykl: Teď!
Humboldt strnul. To je pan Daguerre, zašeptal, aniž pohnul rty.
Jeho chráněnec, který pracuje na přístroji, jenž začaruje okamžik na





11
světlocitlivou stříbřitobromitou vrstvu a vyrve jej pádícímu času. Za
žádných okolností nehýbat!
Gauss řekl, že chce do domu.
Jen chvilinku, šeptal Humboldt, asi patnáct minut, už jsme pokročili
dost daleko. Není to tak dávno, kdy to trvalo mnohem déle, při prv­
ních pokusech měl Humboldt pocit, že to jeho záda nevydrží. Gauss
si chtěl protáhnout ztuhlé tělo, jenže drobný stařec jej s překvapivou
silou zadržel a zamumlal: Dát vědět králi! A poslíček už byl ten tam.
Pak, očividně proto, že mu to právě běželo hlavou, dodal: Poznámka,
vyzkoušet možnost chovu tuleňů ve Warnemünde, podmínky se zdají
být vhodné, přečíst mi to zítra! Sekretář si to zapsal.
Evžen, který teď trochu belhavě sestupoval z vozu, se omluvil za
pozdní hodinu jejich příjezdu.
Tady nikdy není příliš brzo nebo příliš pozdě, mumlal Humboldt.
Tady se prostě pořád pracuje. Naštěstí máme přece světlo. Nehýbat!
Do dvora vešel jakýsi policista a zeptal se, co se tam děje.
Později, sykl Humboldt pevně semknutými rty.
Tohle je srocení, prohlásil policista. Buď se okamžitě rozejdete,
nebo začnu úředně konat.
Já jsem komoří, procedil sevřenými rty Humboldt.
Co prosím? policista se k němu naklonil.
Komoří, opakoval Humboldtův sekretář. Člen dvora.
Daguerre vyzval policistu, aby ustoupil ze záběru.
Policista zamračeně poodstoupil. To by mohl říct každý, a navíc zákaz
shromažďování platí pro všechny. A tenhle tady, ukázal na Evžena, je
dozajista student. A to je na pováženou.
Pokud se okamžitě neztratí, pravil sekretář, bude mít problémy, jaké
si nedokáže ani představit.
Takhle se s úřední osobou nehovoří, opáčil policista váhavě. Dává
jim ještě pět minut.
Gauss zasténal a vytrhl se z Humboldtova sevření.





Ach ne! zvolal Humboldt.
Daguerre zlostně dupnul. Teď je ten moment jednou provždy
pryč!
Jako všechny ostatní, řekl Gauss klidně. Jako všechny ostatní.
A skutečně: Když si Humboldt ještě téže noci, zatímco Gauss ve
vedlejším pokoji chrápal tak, že se to rozléhalo po celém stavení, pro ­
hlížel osvícenou měděnou destičku, neviděl na ní vůbec nic. Až po
chvíli se mu zdálo, že se objevuje změť přízračných obrysů, rozplýva­
jící se kresba čehosi, co vypadalo jako krajina pod vodou. Uprostřed
byla patrná ruka, tři boty, rameno, manžeta uniformy a spodní část
ucha. Anebo ne? S povzdechem vyhodil destičku oknem a zaslechl,
jak tlumeně dopadla na dvůr. Za několik vteřin na ni zapomněl stejně
jako na všechno, co se mu někdy nepodařilo.





13
MOŘE
Alexandr von Humboldt se proslavil v celé Evropě expedicí do
tropů, kterou podnikl před pětadvaceti lety. Navštívil Nové Španělsko,
Novou Granadu, Novou Barcelonu, Novou Andalusii a Spojené státy,
objevil přirozený kanál mezi Orinokem a Amazonkou, vyšplhal na
nejvyšší horu známého světa, nasbíral tisíce rostlin a stovky živočichů,
mnohé žijící, většinu mrtvých, rozmlouval s papoušky, vyhrabával
mrtvoly, každou řeku, horu a jezero na cestě změřil, vnikl do každé
díry v zemi a ochutnal více plodů a zlezl více stromů, než si kdo
dokáže představit.
Byl mladší ze dvou bratrů. Jejich otec, movitý muž s nižším šlech­
tickým titulem, zemřel brzy. Jak má syny vychovat se Humboldtova
matka nedotázala nikoho menšího než Goetha.
Bratrský pár, odpověděl Goethe, v němž se vyjadřuje rozmanitost
lidského snažení, kde se tudíž bohaté možnosti k činu a požitku staly
nejpříkladnější realitou, jest ve skutečnosti nádherné drama, jež napl­
ňuje smysl nadějí a ducha rozličnou úvahou.
Této větě nikdo nerozuměl. Ani matka, ani majordomus Kunth,
vychrtlý muž s velkýma ušima. Pochopil jsem to tak, řekl Kunth nako­
nec, že jde o jakýsi experiment. Jeden má být vzdělán jako muž kultury,
druhý jako muž vědy.
Jenže který tak a který onak?
Kunth uvažoval. Potom pokrčil rameny a navrhl, aby si hodili mincí.
Patnáct velmi dobře placených odborníků jim přednášelo na univer­
zitní úrovni. Mladšímu bratrovi se dostalo přednášek z chemie, fyziky,
matematiky, staršímu zase ze starých jazyků a literatury, oba se učili





14
řečtině, latině a filozofii. Dvanáct hodin denně, každý den v týdnu,
bez přestávky nebo prázdnin.
Mladší bratr, Alexandr, byl skoupý na slovo a neduživý, do všeho
jej museli nutit, a prospěch měl průměrný. Když mu dovolili, aby si
dělal, co chtěl, toulal se lesem, sbíral brouky a pořádal je podle systémů,
které sám vymýšlel. V devíti letech sestrojil bleskosvod vynalezený
Benjaminem Franklinem a upevnil jej na střechu zámku, který bratři
obývali nedaleko hlavního města. Byl to teprve druhý bleskosvod
v celém Německu; ten první byl připevněn na střeše profesora fyziky
Lichtenberga v Göttingenu. Jen na těchto dvou místech si byl člověk
před nebem jistý.
Starší bratr vypadal jako anděl a hovořil jako básník, zanedlouho
psal přemoudřelé dopisy nejznámějším mužům v zemi. Kdokoliv jej
potkal, téměř se nadšením nedokázal ovládnout. Ve třinácti hovořil
dvěma jazyky, ve čtrnácti čtyřmi, v patnácti sedmi. Nikdy nebyl poká­
rán, nikdo si nevzpomínal, že by kdy něco udělal špatně. S anglickým
vyslancem hovořil o obchodní politice, s francouzským o nebezpečí
vzpoury. Jednou zavřel mladšího bratra do skříně v odlehlém pokoji.
Když jej tam sluha následujícího dne objevil téměř v bezvědomí, Ale­
xandr tvrdil, že se tam zavřel sám. Věděl, že by pravdě nikdo neuvěřil.
Jindy objevil ve svém jídle bílý prášek. Vyznal se v chemii natolik,
aby poznal, že je to jed na krysy. Třesoucíma se rukama talíř odstrčil.
Z opačné strany stolu na něho uznale hleděl starší bratr tajuplnýma
světlýma očima.
Nikdo nemohl popřít, že na zámku strašilo. Nic světoborného, jen
se ozývaly kroky v prázdných chodbách, občas zazněl dětský pláč
a někdy zahlédli stín muže, který chraplavým hlasem prosil, aby si od
něho koupili tkaničky, malé magnety na hraní nebo sklenici limonády.
Hrozivější než duchové byly historky o nich: Kunth dával oběma
chlapcům knížky o mniších, otevřených hrobech, rukách vyčníva­
jících ze země, elixírech vařených v podzemí nebo o spiritistických





15
seancích, při nichž, k úděsu naslouchajících, promlouvali mrtví. Tyto
knihy právě přicházely do módy a představovaly natolik úchvatnou
novinku, že proti hrůze nepomáhaly žádné staré zvyky. To je nezbyt­
né, vysvětloval Kunth, setkání s temnotou je součást dospívání, kdo
nezná metafyzický strach, nikdy se nestane Němcem. Jednou narazili
na příběh o Aguirrovi Šíleném, který se zřekl svého krále a nechal se
korunovat na císaře. V nevídané děsivé jízdě putovali on i jeho muži
podél Orinoka, na jehož březích byl porost tak spletitý, že se nedalo
jít po souši. Ptáci vřískali v jazycích vymřelých národů, a když se
člověk podíval vzhůru, zrcadlila se na nebi města, jejichž architektura
dokládala, že stavitelé nebyli lidského původu. Do této oblasti stále
ještě žádný badatel nepronikl a neexistovala ani její spolehlivá mapa.
Já to udělám, řekl mladší bratr. Vydám se tam.
Zajisté, odvětil starší bratr.
Myslím to vážně!
To je mi jasné, pronesl starší bratr a zavolal na sluhu, aby dosvědčil
den a hodinu. Jednou bude člověk rád, že byl tento okamžik zazna­
menán.
Fyzice a filozofii je vyučoval Marcus Herz, oblíbený student Imma­
nuela Kanta a manžel krásou proslavené Henrietty. Nalil dvě substance
do skleněného džbánu: kapalina na moment zaváhala, než naráz změnila
barvu. Z trubičky nechal proudit vodík, a když u jejího ústí přidržel
kahan, vyšlehl z ní plamen. Půl gramu, řekl, a dvanácticentimetrový
plamen. Když vás něco vyděsí, je dobré to změřit.
V Henriettině salonu se jednou týdně setkávali vzdělaní lidé,
hovořili o Bohu a svých citech, trochu plakali, psávali si dopisy
a říkali si Stoupenci ctnosti. Nikdo už nevěděl, kdo na ten název
přišel. O čem se bavili, muselo zůstat před vnějším světem utaje­
no. Ale jiným Stoupencům ctnosti o všem, co se dělo v jejich duši,
podávali otevřené a velmi podrobné zprávy. Pokud se někomu
v duši nedělo nic, musel si něco vymyslet. Nejmladší ze Stoupenců





16
oba bratři. I tohle je důležité, tvrdil Kunth, a chlapci nesměli žádné
setkání zmeškat. Slouží to výchově srdce. Doslova je vybízel, aby
Henriettě psali dopisy. Zanedbání sentimentální kultury v raných
fázích života by mohlo mít později neblahé důsledky. Samo sebou
se rozumělo, že mu museli předkládat každý dopis. Jak se dalo oče­
kávat, byly dopisy staršího bratra lepší.
Henrietta jim odpovídala zdvořile, nejistým dětským písmem. Bylo
jí teprve devatenáct. Knihu, kterou jí věnoval mladší bratr, vrátila
nepřečtenou. Byl to La Mettrieho Člověk stroj. Tohle dílo je zakázané,
odporný pamflet. Nedokáže se přemoci, aby knihu byť jen otevřela.
To je mi líto, řekl mladší bratr staršímu. Je to pozoruhodná kni­
ha. Autor v ní vážně tvrdí, že člověk je stroj, automaticky jednající
a mimořádně zručná soustava pružin.
A bez duše, dodal starší. Procházeli zámeckým parkem, sníh ležel
v tenké vrstvě na holých stromech.
Nikoli, opáčil mladší bratr. S duší. Se smyslem i poetickým citem
pro dálavy a krásu. Jenže tahle duše je jen část velmi komplikovaného
soukolí. A zeptal se, zda tomu tak skutečně je.
Všichni lidé že by byli stroje?
Možná ne všichni, řekl mladší zadumaně. Ale my ano.
Jezírko bylo zamrzlé, soumrak pozdního odpoledne barvil sníh a ram­
pouchy do modra. Musím ti něco prozradit, pronesl starší bratr. Dělají
si o tebe starosti. Tvoje zamlklost, uzavřenost. Prachbídné výsledky
při výuce. S nimi stojí a padá velký pokus. Ty ani já nemáme právo se
neovládat. Na moment zaváhal. Led je ostatně velmi pevný.
Opravdu?
Ano.
Mladší přikývl, zhluboka se nadechl a vkročil na jezero. Uvažoval,
zda má zarecitovat Klopstockovu ódu na bruslení. S pažemi doširoka
rozevřenými klouzal ke středu. Otočil se. Bratr stál lehce sehnutý na
břehu a pozoroval ho.





17
Najednou zavládlo ticho. Nic neviděl a chlad mu skoro zastřel smysly.
Až teď mu došlo, že je pod vodou. Máchal rukama. Hlavou narazil na
něco tvrdého, led. Kožešinová čapka mu sklouzla z hlavy a pomalu
odplouvala, voda mu čechrala vlasy a nohy se dotkly dna. Teď oči
přivykly temnotě. Na moment spatřil zkřehlou krajinu: chvějící se
stébla, rostliny průhledné jako závoj, jedinou rybu, která jako přelud
vzápětí zase zmizela. Udělal pár temp směrem k hladině a znovu se
udeřil o led. Uvědomil si, že mu zbývá pár vteřin života. Šmátral kolem
sebe a právě ve chvíli, kdy mu došel kyslík, zahlédl nad sebou temnou
skvrnu, otvor: vyrazil nahoru, nadechl se a vydechl, plival, o ostrou
hranu ledu si pořezal ruce, vyhrabal se nahoru, převalil se na bok,
vytáhl nohy a se supěním a vzlykáním ležel na ledu. Obrátil se na břicho
a plížil se ke břehu. Bratr stál jako předtím, sehnutý, ruce v kapsách,
čepici staženou do obličeje. Podal mu ruku a pomohl na nohy.
V noci jím lomcovala horečka. Vnímal hlasy a nevěděl, zda patří
přízrakům z jeho snů nebo lidem postávajícím kolem postele, a pořád
cítil ledový chlad. Jakýsi muž přecházel ráznými kroky sem a tam po
pokoji, pravděpodobně lékař, a říkal: rozhodni se, zda to zvládneš, nebo
nezvládneš, záleží na rozhodnutí, pak už musíš jen vydržet, že ano? Ale
jakmile na to chtěl odpovědět, nevzpomínal si, co bylo řečeno, a místo
toho spatřil do dálky se prostírající moře pod elektricky plápolajícím
nebem, a když opět otevřel oči, bylo poledne o dva dny později, zimní
slunce bledě nahlíželo do okna a horečka ustoupila.
Od té chvíle byly jeho známky lepší. Pracoval soustředěně a při
přemýšlení si zvykl svírat ruce v pěst, jako by musel porazit nepřítele.
Změnil jste se, napsala mu Henrietta, trochu mi teď naháníte strach.
Žádal, aby mohl přenocovat v prázdném pokoji, odkud se ozývaly
noční zvuky nejčastěji. Druhého dne ráno byl bledý a zamlklý, a na
čele se mu svisle táhla první vráska.
Kunth rozhodl, že starší bratr by měl studovat práva a mladší kame­
ralistiku. Pochopitelně s nimi odcestoval na univerzitu do Frankfurtu





18
nad Odrou, doprovázel je na přednášky a dohlížel na jejich pokroky.
Nebyla to dobrá škola. Pokud člověk nic neumí a chce se stát dok­
torem, napsal starší bratr Henriettě, nechť klidně zavítá právě sem.
I kdyby to mělo být z důvodů, které nikdo nechápe, třeba ten velký
pes v kolegiu, který se často drbe a vydává prapodivné zvuky.
U botanika Wildenowa mladší bratr poprvé spatřil sušené tropic­
ké rostliny. Vypadaly jako tykadla s výrůstky, jejich poupata jako oči
a povrch listů na dotyk připomínal lidskou kůži. Už o nich snil, takže
mu připadaly známé. Rozřezal je, udělal pečlivé náčrty, vyzkoušel reakce
na kyseliny a zásady a svědomitě je zpracoval na preparáty.
Teď už vím, řekl Kunthovi, čím se chci zabývat. Životem.
To nedovolím, rozhodně zamítl Kunth. Na světě má člověk jiné
úkoly než prostě jen tak být. Život sám není obsahem existence.
Tak to nemyslel, zavrtěl hlavou Alexandr. Chtěl by prozkoumat
život, pochopit jeho prazvláštní svéhlavost, s níž obepíná zeměkouli.
Chtěl by tomu přijít na kloub!
Ať tedy zůstane a studuje u Wildenowa, svolil Kunth.
Následující semestr odešel starší bratr na univerzitu v Göttingenu.
Zatímco si tam našel první přátele, poprvé si lokl alkoholu a dotkl se
ženy, napsal mladší bratr první vědeckou práci.
Dobrá, ohodnotil ji Kunth, ale ještě ne natolik, aby mohla být uve­
řejněna pod jménem Humboldt. S vydáním musíme počkat.
O prázdninách navštívil staršího bratra. Na recepci u francouz­
ského konzula se seznámil s matematikem Kästnerem, jeho pří­
telem dvorním radou Zimmermannem a profesorem Georgem
Christophem Lichtenbergem, nejdůležitějším experimentálním
fyzikem Německa. Ten mu měkce stiskl ruku a upřeně a pobaveně
jej pozoroval, shrbený, přesto s krásným obličejem, hrouda masa
a inteligence. Humboldt se jej otázal, zda je pravda, že pracuje na
románu.
Ano i ne, odpověděl Lichtenberg a zahleděl se tak, jako by viděl





19
něco, o čem Humboldt nemá ponětí. Dílo se jmenuje O Gunkelovi,
nepojednává o ničem a práce na něm příliš nepostupuje.
Psaní románu, prohlásil Humboldt, považuji za královskou cestu
k zachycení toho nejprchavějšího ze současnosti pro budoucnost.
Aha, odtušil Lichtenberg.
Humboldt zrudl. Jde o pošetilou opovážlivost, rozvíjel dál své úvahy,
když si nějaký autor, jak je teď v módě, zvolí vzdálenou minulost za
dějiště svých příběhů.
Lichtenberg jej sledoval přimhouřenýma očima. Ne, opáčil pak.
I ano.
Cestou domů bratři spatřili druhý, jen o něco větší stříbrný kotouč
vedle právě vyšlého měsíce. Horkovzdušný balon, vysvětloval starší
bratr. Pilâtre de Rozier, Montgolfierův spolupracovník, se na chvíli
zdržuje v nedalekém Braunschweigu. Mluví o tom celé město. Nebude
to trvat dlouho a do vzduchu budou stoupat všichni lidé.
Jenže o to nebudou stát, dodal mladší. Moc se bojí.
Krátce před odjezdem se seznámil se slavným Georgem Forsterem,
hubeným, pokašlávajícím mužem s nezdravou barvou pleti. Obeplul
svět s Cookem a spatřil více než kdokoli jiný v Německu. Stala se
z něho legenda, jeho knihu znali na celém světě, a nyní pracoval jako
knihovník v Mohuči. Vyprávěl o dracích a obživlých mrtvých, o neu­
věřitelně zdvořilých lidojedech, o dnech, kdy bylo moře tak průzračné,
že měl člověk pocit, jako by plaval nad propastí, o bouřích tak zuřivých,
že se nikdo ani neodvažoval pomodlit. Melancholie jej obestírala jako
mlžný opar. Viděl jsem toho příliš, vysvětloval. Právě o tom pojednává
podobenství o Odysseovi a Sirénách. Nepomáhá nic, ani připoutání ke
stožáru, ten, kdo unikl, se nikdy nezotaví z blízkosti cizoty. Už skoro
nespí, vzpomínky jsou příliš silné. Před nedávnem dostal zprávu, že jeho
kapitána, mohutného a temného Cooka, upekli a snědli na Havaji. Mnul
si čelo a prohlížel si přezky svých bot. Upekli a snědli, opakoval.
Také bych chtěl cestovat, řekl Humboldt.





20
Forster přikývl. Mnozí to chtějí. A každý toho později lituje.
Pročpak?
Protože se nikdy nebude moci vrátit.
Forster jej doporučil na Hornickou akademii ve Freibergu. Tam
přednášel Abraham Werner: Zemské nitro je chladné a pevné. Pohoří
vznikla chemickým vysrážením ze zmenšujícího se pravěkého oceánu.
Oheň vulkánů v žádném případě nevychází z hloubek, nýbrž je živen
spalovanými ložisky uhlí, zemské jádro tvoří tvrdý kámen. Této nauce
se říkalo neptunismus a zastávaly ji obě církve i Johann Wolfgang
Goethe. Ve freiberské kapli nechával Werner sloužit zádušní mše za
své protivníky popírající pravdu. Jednou zlomil nos pochybujícímu
studentovi, před mnoha lety údajně jinému ukousl ucho. Byl jedním
z posledních alchymistů: člen tajných lóží, znalec znamení, kterým
naslouchali démoni. Dokázal roztříštěné opět stmelit, z dýmu spálených
věcí a věcí roztlučených na prach znovu utvořit věci celistvé, hovořil
prý také s ďáblem a vyráběl zlato. Přesto nepůsobil inteligentně. Uve­
lebil se v křesle, zavřel oči a zeptal se Humboldta, zda je neptunistou
a věří na chladné zemské jádro.
Humboldt jej ujistil, že ano.
Pak by se měl ale také oženit.
Humboldt zrudnul.
Werner nadmul tváře, spiklenecky mrknul a otázal se, zda má nějakou
milou.
To jenom zdržuje, řekl Humboldt. Člověk se žení, když nemá nic
důležitějšího v životě na práci.
Werner vytřeštil oči.
Tak se to říká, dodal Humboldt rychle. Pochopitelně neprávem!
Nesezdaný muž, pravil Werner, nikdy nebyl dobrým neptunistou.
Humboldt prošel akademií za čtvrt roku. Dopoledne zkoumal šest
hodin podzemí, odpoledne patřilo přednáškám, večer a polovinu noci
se učil na další den. Neměl žádné přátele, a když jej bratr pozval na





21
svatbu – nalezl ženu, která je mu souzena, takovou, jíž se na širém
světě žádná jiná nevyrovná – odpověděl zdvořile, že nemůže přijet,
protože nemá čas. Prolézal nejužšími šachtami, dokud si nezvykl na
topofobii jako na nepolevující, časem však snesitelnou bolest. Prováděl
měření teploty: čím hlouběji sestupoval, tím bylo tepleji, což byl nález
odporující učení Abrahama Wernera. Zaráželo ho, že i v nejtemnějších
hlubinách jeskyní nacházel vegetaci. Zdálo se, že život nikde neustává,
všude objevoval formy mechu a bujení, jakýsi druh zakrnělých rostlin.
Neznal je, a proto je rozřezával a zkoumal, pořádal podle tříd a psal
o nich pojednání. Když po letech spatřil podobné rostliny v jeskyni
mrtvých, byl na ně už připraven.
Dokončil studium a dostal uniformu. Ať šel kamkoliv, musel mít
na sobě uniformu. Jeho úřední titul zněl asesor důlního a sklářského
oddělení. Bratrovi napsal, že se až stydí, jakou z toho má radost.
O několik měsíců později byl již nejspolehlivějším důlním inspekto­
rem v Prusku. Nechával se provádět sklárnami, provozy na zpracování
rašeliny a navštěvoval i vysoké pece královské manufakturní porce­
lánky. Všude děsil dělníky rychlostí, jakou si dělal poznámky. Byl stále
v jednom kole, skoro nespal, nejedl, a ani nevěděl, proč to dělá. Něco
ve mně, psal bratrovi, mi říká, že bych se měl obávat o svůj rozum.
Náhodou narazil na Galvaniho knihu o proudu a žábách. Galvani
propojil oddělená žabí stehýnka různými kovy a stehýnka sebou škubala
jako živá. Bylo to tím, že v nich ještě vězela životní síla, anebo pohyb při­
cházel zvnějšku, z rozdílnosti kovů, a žabí kousky to jen zviditelnily?
Humboldt se rozhodl, že tomu přijde na kloub.
Svlékl si košili, lehl na postel a poručil sluhovi, aby mu na záda při­
lepil náplasti na pouštění žilou. Sluha uposlechl, na Humboldtově kůži
okamžitě vyskočily dva velké puchýře. A teď ať puchýře prořízne! Sluha
se zdráhal, Humboldt musel zvýšit hlas, a sluha se tedy chopil skalpelu.
Skalpel byl tak ostrý, že řez skoro nebolel. Krev kapala na podlahu.
Humboldt poručil, aby na jednu z ran položil kousek zinku.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist