načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vymahač -- Skutečný příběh za hranou zákona - Ivan Galambica

Vymahač -- Skutečný příběh za hranou zákona

Elektronická kniha: Vymahač -- Skutečný příběh za hranou zákona
Autor:

Příběh, který je inspirován skutečnými událostmi, popisuje realitu, která panuje v lichvářském prostředí v ČR. Jedná se o příběh mladého člověka, který půjčoval i vymáhal ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 155
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh, který je inspirován skutečnými událostmi, popisuje realitu, která panuje v lichvářském prostředí v ČR. Jedná se o příběh mladého člověka, který půjčoval i vymáhal peníze, stal se z donucení homosexuálem a nakonec zabil člověka. Byl odsouzen na 13 let vězení.  Jeho prokletí bylo totiž gamblerství. Byl závislý na proherních automatech. V příběhu je popsána realita heren a jsou tam také popsány skutečně používané vymáhací praktiky. Autenticitu příběhu podtrhuje syrový styl vyprávění,  vycházející přímo z reality.

Související tituly dle názvu:
Vymahač Vymahač
Galambica Ivan
Cena: 99 Kč
Úkryt v zoo Úkryt v zoo
Ackermanová Diane
Cena: 189 Kč
Krejčíř: skutečný příběh Krejčíř: skutečný příběh
Serrao Angelique
Cena: 209 Kč
Slunce z mého života neodchází Slunce z mého života neodchází
Holasová Marie
Cena: 98 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

VYMAHAČ

Skutečný příběh za hranou

zákona

Ivan Galambica


3

Copyright

Autor: Ivan Galambica

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-54-3 (epub)

978-80-87856-55-0 (mobi)

978-80-87856-56-7 (pdf)


4

CITÁT:

DLUH SE TI DO DOMU PROTÁHNE ŠKVÍROU MEZI OKNY, ALE VEN JEJ

NEVYHODÍŠ ANI OTEVŘENÝMI VRATY.


5

KAPITOLA PRVNÍ

Jmenuji se Jan Beneš, je mi 26 let a moje současná adresa je v jedné

české věznici. Byl jsem odsouzen za několik paragrafů, z nichž

nejzávažnější je vražda. Můj souhrnný trest zněl na 13 roků odnětí

svobody. Řečeno strohou mluvou rozsudku.

Nechci se obhajovat, ani nalézt pochopení či odpuštění. Nechci se

dokonce ani svěřovat. Důvod, proč píši následující řádky je ten, že chci

nějak svůj dosavadní život zrekapitulovat. Vychovatel, zde ve věznici mi

doporučil jakoukoliv zájmovou činnost. Je to úsměvné. Možná, že moje

zájmová činnost budou následující řádky. Třeba mi to pomůže k tomu,

abych sám sebe pochopil, abych našel odpověď na to, co jsem vlastně

provedl, ale hlavně, proč se to stalo. Také by mohl můj příběh i varovat.

Varovat ostatní. Ale přiznám se, že o to mi vlastně vůbec moc nejde. Je

mi to jedno. Každý je odpovědný sám za sebe. Já za nikoho jiného

neodpovídám.

Rozhodl jsem se, že nic nebudu zamlčovat. Proto také můj příběh, bude

jen popsáním toho, co jsem skutečně zažil. Z důvodů skutečnosti, že si

nepřeji, aby můj příběh byl „cenzurován“ zde sloužícím vychovatelem,

budou jednotlivé části knihy vynášeny z vězení neoficiální cestou a až

venku budou přepisovány do podoby příběhu. Proto také jméno jistě

pochopíte, že zvolené jméno Jan Beneš, není ve skutečnosti mým pravým

jménem.

Hlavní aktér, ten, co za tím vším stojí, totiž stále běhá na svobodě. Nejde

mi o to nějak ho potopit. Ale zamlčovat nic nechci, takže povím vše, co

vím, jen jména trochu pozměním.

Budu si připadat jako Fučík. Julius Fučík. Tomu taky pronášeli motáky

z vězení a on pak vydal svou Reportáž psanou na oprátce. No, když se

nad tím zamyslím, tak k Fučíkovi mám docela daleko. Jediné, co nás


6

(možná) spojuje, je skutečnost, že oba máme zkušenosti s pobytem ve

vězení. Ale zde (myslím si), naše podobnost končí.

Kdybych měl hledat nějakou postavu, se kterou bych se porovnal, již

dávno mě napadla jedna známá literární postava. Je to Raskolnikov.

Hrdina románu Zločin a trest. Ten román jsem četl v patnácti. Byla to

povinná četba, kterou ovšem skoro nikdo ve skutečnosti nečetl. Všichni

to opisovali od dalších. Jenže já si to vážně přečetl. Nelíbilo se mi to. Ale

dočetl jsem to. A nyní cítím, že to je přesně moje parketa. Raskolnikov, to

jsem přesně já. Můj příběh je vlastně příběhem novodobého

Raskolnikova, zasazeného do českých reálií a současné doby. To je ale

trapné srovnání.

Jsem gambler, lichvář, podvodník, homosexuální prostitut, vymahač

dluhů a vrah. Taky jsem znásilnil jednu ženu. Mnoha lidem jsem ublížil a

mnoho svých dluhů dodnes nesplatil a zřejmě nikdy v životě nesplatím.

To bych mohl mít na vizitce. Zní to strašně.

No, ale taky jsem normální kluk. Honza Beneš. Člověk. Jsem člověk, který

má jméno, osud, dovede cítit radost i smutek. Jsem člověk, který má svojí

matku. Člověk, co se nějak do své situace dostal. Člověk, který nějak

v určitý okamžik reagoval. Asi špatně, to je možné, to uznávám, ale

rozhodně jsem nepřišel do Prahy s úmyslem, že se ze mne stane to, co se

ze mě stalo. Tedy nikdy bych nemyslel, že budu tím, co jsem uvedl, že

jsem. Taky bych totiž mohl říci, že jsem sportovec. A myslím, že docela

dobrý sportovec. Mám v karate 1. dan, což je docela dost. Také dobře

plavu a na bench press zvedám 100 Kg. Ještě teď, v pohodě udělám 80

poctivých kliků za sebou. To bych možná taky mohl mít na vizitce.

Z druhé strany té vizitky. Teď jen bude záležet, na jakou stranu té mojí

vizitky se podíváte jako první. Na rubovou, nebo na lícovou?

Živil jsem se půjčkami. Tedy abych byl přesnější, činností kolem půjček.

Spíše nežli poskytováním půjček jsem ovšem pro dvojici lichvářů

vymáhal dluhy. Občas jsem taky něco půjčil, ale spíše až později po mém

příchodu do Prahy. Účtoval jsem si úrok, jedno procento denně. Když

jsem si to tak rekapituloval, tak za necelé tři roky, co jsem se této

činnosti věnoval, mi prošlo rukama možná tak dvacet miliónů. Možná

víc. Nebyly to ale moje peníze.


7

Já sám jsem si ovšem také nežil úplně špatně. Byly okamžiky, kdy se mi

dost dařilo. Myslím, že za ty tři roky jsem mohl mít příjem, pro svoji

osobní potřebu, tak někde kolem tří až čtyř miliónů. Což dělá nějakých

150 000 korun čistého měsíčně. Průměrně samozřejmě. Někdy jsem měl

peněz, že jsem nevěděl co s nimi a někdy jsem zase neměl ani na polívku.

Peníze jsem tehdy ale celkově neměl špatné. Teď sedím tady a můj

veškerý majetek má hodnotu tak do jednoho tisíce korun. Moje dluhy

jsou velké. Nevím ani kolik. Ale myslím, že tak dva, možná tři milióny.

Možná víc. Nevím. Vážně.

Když jsem to tak počítal, tak jen do hracích automatů, v okamžicích, kdy

jsem byl, jak se říká „ve formě“, tak jsem byl schopný naházet každý den

tak padesát až sto tisíc korun. Spíše to ovšem bylo blíže k té stovce.

Každý den!!! Já nehrál žádné mincové srágory. Vždycky jsem hrál jenom

VLT, Dreamplaye a tak. Měl jsem takovou strategii. Prostě jsem dal

deset tisíc do jednoho automatu a dal sázku za stovku a pustil autostart.

Buď mě ten automat pustil výš, tak jsem pak zvednul sázku, nebo mě

totálně stáhnul a to jsem potom šel na druhou, vedlejší, mašinu a jelo se

stejným způsobem dál. Jak říkám, za večer jsem tam obvykle nechal tak

padesát až sto tisíc, ale taky jsem občas něco vybral. Pamatuji si, jak

jednou jsem na jednom VLT hrál hru zvanou GOLD81. Z deseti tisíc,

které jsem do automatu dal, jsem měl nahráno skoro 600 000 Kč. Dal

jsem pak sázku za 1000 Kč otočku. Tedy jedno otočení za tisícovku.

Nepřišlo vůbec nic, několik otoček. Totálně mrtvo. Tak jsem 450 000 Kč

vybral. Ten večer to byl veliký mejdan! Tehdy se zadařilo.

No, a když se pro změnu nedařilo, odcházel jsem z herny s tím, že si tam

druhý den pro ty peníze zase přijdu. Věděl jsem, že ten a ten automat je

plný, takže občas stačilo tam pak dát zase třeba desítku (deset tisíc

korun) a člověk pobral peníze zpátky. To mě dovedlo dost naštvat, když

jsem dal třeba třicet do jedné bedny a nic. Pak když jsem přišel další

večer a barmanka mi řekla, že mezitím tady byl nějaký cikán, dal tam

tisícovku a pobral třeba padesát. No to bych vážně vraždil!!!! Moje

peníze. Jak mi někdo může brát moje peníze? Skutečně jsem to bral tak,

že v tom automatu na mě ty moje peníze ze včera měly počkat.

Protočil jsem docela dost. Myslím, že v baru U Mimoně jsou teď docela

nešťastní. Ne proto, že by mě nějak zvlášť milovali, ale myslím, že jim

tam málokdo dělal takový tržby, jako já. Bože, jaký já byl ale kretén! To


8

byl jiný život. Jako by to nebyl život můj, ale když na to vzpomínám, jako

by to byl život někoho jiného. No ale popořádku.

Tak odkud tedy začít? Říká se, že nejlepší to bývá od začátku.

Takže já jsem Jan Beneš. Jsem ročník 1987. Pocházím z Krnova, což je

menší město ve Slezsku. Mám střední školu, měřím 198 cm, vážím...no

asi 100 kilo, tak nějak. Do Prahy jsem v červenci roku 2006. To mě bylo

19 let. Přijali mne na vysokou školu. Na VŠE. Tedy Vysokou

ekonomickou školu. Nebyl jsem tam ani jednou. Ale k tomu se

dostaneme.

Do Prahy jsem přišel už v červenci, abych si tady našel nějaké bydlení a

brigádu. Bylo mi devatenáct a měl jsem tady bratrance, který mi nabídl,

že můžu pro začátek bydlet u něj.

Máma na cestu dala deset tisícovek. Upekla řízky a vyslala mě do světa.

Je to jak z pohádky o toulavém Honzovi, nebo takové nějaké podobné.

No něco jako pohádka můj příběh ze začátku možná i byl. Možná.

Nejsem žádný buran, co padne na zadek z toho, že je v hlavním městě.

Když jsem dorazil na Florenc, tak se mě ale přesto zmocnil takový

svíravý pocit. Přitom, k tomu ovšem nebyl skutečný důvod. Měl jsem

přece před sebou dva měsíce naprosté pohody, kdy jsem si měl jenom

najít nějakou práci a bydlení, ale zatím se o mě v naprosté pohodě

postará můj bratranec. Takže jaké obavy?

Bratranec se jmenoval Milan a byl to dobrý kluk. Když nám bylo čtrnáct,

zkoušeli jsme spolu kouřit špeka (tedy odborně řečeno marihuanu). Mně

to nic neříkalo, ale on v tom pokračoval dále. Když bydlel ještě v Krnově,

tak nebyl žádný maxi hulič. Ale občas si jointa dal. Byla s ním docela

sranda. Tady v Praze se trochu zkazil a hulič se z něj stal. Ale na to jsem

přišel až později.

Milan bydlel na Jižním městě v pronajatém bytě. Na stanici metra Háje.

Hned na Florenci, na autobusovém nádraží, jsem se po příjezdu seznámil


9

s jednou pěknou blondýnou. Jmenovala se Lea, hledala autobus do

Jihlavy a vypadala zmateně. Pozval jsem jí na kávu a ona šla. Měla čas,

autobus jí jel za hodinu. Vyměnili jsme si čísla telefonů a docela jsme

dobře pokecali.

Lee bylo 21 let, pracovala v realitách, říkala mi, jak se jí dobře vede.

Mluvila o provizích v řádech desetitisíců, a kolik procent ona z toho má.

Přitom měla na sobě ošoupané džíny, koženou bundu co pamatovala

lepší časy a čekala tady se mnou na autobus. Lea vyprávěla, jak před

rokem přijela z Jihlavy, bez koruny a teď díky práci v realitách je na tom

fakt vážně, ale opravdu dobře. Praha je prostě zlatý důl. Pro šikovného

člověka, samozřejmě. Pro lenocha to tady není.

Lea byla pěkná. Blondýnka, prsa dvojky, pěkná postava. Nádherný oči.

Kočka. Pořád něco povídala. S holkami jsem měl nějaký zkušenosti od

patnácti. U nás v Krnově se to řešilo jednoduše. Nejlepší jsou diskotéky a

zábavy. Pražský holky jsem neznal, takže jsem vlastně nevěděl, jak na ně,

ale Lea je vlastně stejně z Jihlavy. Buran, jako já. :-)

Když jsme se loučili, dal jsem Lee pusu. Asi minutu před tím, nežli jsem jí

tu pusu dal, tak jsem přemýšlel, jestli to udělám. Jestli „do toho půjdu“.

Není to jen tak, začít z ničeho nic líbat holku. V Praze. No a pak, když

jsem se rozhodl, že do toho půjdu, tak jsem si zase říkal, jakou pusu, že jí

vlastně dám? Na tvář? Na pusu? Nebo rovnou klasickou ostrou líbačku?

Můj táta, když ještě žil, vždycky říkal „zlatá střední cesta“. My

s kamarády jsme to pak komolili a říkali jsme „zlatá střevní cesta“. Takže

jsem se rozhodl pro zlatou střevní cestu a dal jí krátkou pusu na pusu.

Ona se nechala políbit, naklonila se ke mně, a když jsem jí políbil, zůstala

s přivřenými očima nakloněná, jako by čekala něco víc. Vypadala trochu

zklamaně, že jsem se okamžitě k ničemu dalšímu neměl. Sakra, co by

chtěla? Známe se přece sotva hodinu? Tedy ty dnešní holky...! Naklonil

jsem se k ní a dal jí pořádného „francouzáka“. Byl to snad minutový

polibek a moje ruce si při tom taky přišly na své. Ona se potom pomalu

odtáhla a řekla

-Nespěchej...- a utekla na nástupiště na autobus. Cestou mi zamávala a

ukázala palec a malíček ruky tak, jako že si ještě zavoláme.

Hm. Prý nespěchej. Kdyby bylo na mě, já bych zůstal u obyčejné pusy.

Ale je fakt, že pak bych zase na sebe byl pěkně naštvaný, jako, že proč


10

jsem to nezkusil víc a tak. Takže vlastně ona byla z nás dvou ta chytřejší.

Ale zase co je to za holku, když se takhle hned líbá s klukem, kterého

sotva zná? No, nebo je to tady v Praze prostě normální. Prostě to tady

tak chodí. Lidi se míjejí ve strašném spěchu, a když je někdo s někým

déle jak třicet minut, už se znají a můžou v klidu mít spolu třeba sex.

Třeba. Tak je to tady v Praze zřejmě normální.

Zaklonil jsem hlavu a podíval se do sluníčka. Život je nádherný, říkal

jsem si v duchu. Bylo mi devatenáct, v kapse jsem měl asi deset tisíc,

právě jsem se vášnivě líbal s holkou, kterou jsem před hodinou ani

neznal a svět mi ležel u nohou. Na celé zeměkouli nebylo šťastnějšího

člověka.


11

KAPITOLA DRUHÁ

Bratranec Milan mě ubytoval v jedné místnosti. Měl pronajatý

panelákový byt 3+1, kde sám obýval jednu místnost, druhá (s balkonem)

byla moje a třetí patřila nějakému studentskému páru, ale oba dva

momentálně byli na prázdninách. V Turnově, nebo v Trutnově, to už

jsem zapomněl kde.

Milan mi vše ukázal a vysvětlil, což zabralo asi deset sekund. Vlastně mi

jen řekl

-Tady je záchod, tady koupelna a tady se zouváme. Bydlíš tady- a ukázal

na dveře

Vešel jsem do svého pokoje. Milan přišel asi za minutu.

-Máš prý nějaký prachy...říkala máma...jako na nájem ? - dodal.

Z toho jsem pochopil, že mluvil s tetou, tedy s mojí tetou a jeho mámou.

Už v Krnově jsme se po telefonu domluvili, že mu budu dávat 4500 Kč

měsíčně. Trochu mi ale udělal čáru přes rozpočet, protože si ode mě vzal

hned 9000 Kč s tím, že to je na dva měsíce. Tenhle a příští. Zbylo mi

1000 korun a to bylo všechno na jídlo, co jsem měl. Inu to to pěkně

pokračuje, říkal jsem si pro sebe v duchu.

Večer Milan přišel, jestli půjdu s nimi na pivo. Trochu mě zarazilo, že se

u mě objevil s nějakou holkou. Byl jsem celé odpoledne zalezlý v pokoji a

nevšiml jsem si, že někdo přišel. Byla to Soňa, Milanova holka. Jít se mi

moc nechtělo. Tedy vlastně chtělo. Pivo mi chutnalo, to ano, ale neměl

jsem moc peněz. Milan mě přemluvil s tím, že si dám jedno dvě a můžu

jít domu. Dvě dvacky na pivo snad ještě mám, nebo ne? Hučel do mě

Milan. Řekl jsem, že půjdu a zvedl se z křesla.


12

Od tohoto okamžiku za tři hodiny jsem seděl u osmého piva v hlučném

baru, kde promítali nějaký sport na plátno na zdi, bylo tam mraky lidí a

byla tam děsná sranda. Utratil jsem skoro 500 Kč. Nechápu jak. Měl jsem

osm, nebo devět piv a dvě vodky. Taky jsem koupil pivo Milanovi a Soně.

V rohu baru, v místnosti oddělené od lokálu bylo asi šest hracích

automatů. Rozměnil jsem si pětistovku. Automaty jsem občas hrál i dřív

u nás. Automaty jsou všude stejný. Nikdy jsem nehrál za moc peněz. Tak

za stovku, dvě. Občas za tři.

Teď jsem hodil dvoustovku do automatu. Už v ten okamžik, kdy si

akceptor vzal bankovku, mi došlo, jakou vlastně dělám blbost. Mám pět

stovek na měsíc a z toho dvě dám do bedny! Jsem hovado! Trochu mě

omlouvá, že jsem byl opilý. No ale štěstí při mně ten večer stálo. Vyhrál

jsem 1000 Kč. Vybral jsem to a hrál dál. Byl jsem na svých. Pětistovka, se

kterou jsem přišel, putovala do zapínací kapsy u peněženky a do zadní

kapsy u kalhot jsem si dal výhru. Takže jsem vlastně hrál za cizí peníze.

Pokud bych prohrál, nic se neděje. Jenom přijdu o to, co jsem stejně

neměl. Takže i kdybych všechno z kapsy prohrál, tak jsem vlastně

neprohrál ani korunu. Docela, se mi dařilo. Vybíral jsem tu tisíc, tu dva,

jednou dokonce tři a půl tisíce. Pak jsem ovšem zase do další bedny

pětistovku z výhry vložil a tak furt dokola. K tomu jsem pil pivo. Hodně

piva. Asi pět. A panáky. Vodku. Asi tři. Kupoval jsem Milanovi a Soně a

taky jejich dalším kamarádům. Odcházeli jsme ve tři hodiny ráno.

Smrděl jsem kouřem a vím, že mi přišlo strašně k smíchu, když Soňa

řekla, že jsme tam byli celkem osm hodin, což je normálně jako v práci.

Strašně jsem se smál a na celé spící sídliště jsem dokola volal

-Osm hodin! - a pořád dokola jen tato dvě slova.

Probudil jsem se v poledne. Bylo mi zle...jak jen člověku může být po

takovém tahu. Vstal jsem z postele, otevřel balkon. Musel jsem odhrnout

povalující se oblečení. Strašně smrdělo kouřem. Na balkoně jsem se

nadýchl vzduchu.

Nebudu pít! Říkal jsem si. Vešel jsem dovnitř do místnosti. Horečně jsem

začal přemýšlet, kolik jsem včera utratil. Sakra! Měl jsem pětistovku, a

hrál jsem ty bedny. Vůbec jsem nebyl schopný dát dohromady, kolik mě

ten včerejšek stál. Sklonil jsem se ke kalhotám a vyndal peněženku. Byl


13

jsem připraven na nejhorší. Ale pětistovka byla v kapsičce za zipem.

Super! Pak jsem si také uvědomil, že bych možná ještě něco mohl mít

v kapse kalhot. Vždyť přece výhry jsem dával do zadní kapsy kalhot. Sáhl

jsem tam. Zmačkané peníze v zadní kapse byly milým dárkem. Sedl jsem

ke stolu a srovnal peníze. Jaké bylo moje překvapení. Bylo tam 6500 Kč a

účtenka s nějakým telefonním číslem. V druhé zadní kapse na mě

vykukovala ještě pětistovka. Sáhl jsem pro ni a s údivem zjistil, že není

sama. Bylo tam 3500 Kč. To je paráda! To si nechám líbit! Mám opět

deset tisíc! Pochopil jsem, že je to z těch včerejších výher.

No tak takový život si dám líbit. Praha je báječná! Poměješ se, najíš se a

napiješ se, automaty tě pobaví a nakonec jsi ještě v krutém plusu. VIVA

PRAHA chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem si raději došel na WC.

Nádherný pocit mě vydržel celý den.


14

KAPITOLA TŘETÍ

Sehnat práci nebylo zas tak jednoduché. Bydlel jsem u Milana, každý den

jsem kupoval Annonci a obvolával a obvolával. Úspěšnost byla nulová.

Nakonec mi Milan měl sehnat práci někde v KFC, nebo v Mc Donaldu,

nebo někde tam, ale bylo to na druhém konci Prahy a bylo to až od

listopadu. A bez práce jsem si nemohl shánět bydlení. Takže první týden

to byl bod nula.

Chodili jsme večer na pivo, občas jsem si zahrál. Výhra, kterou jsem

vyhrál, zmizela a já byl po týdnu opět bez koruny. Režie je v Praze

strašně drahá. Hned druhý den po tom tahu, kdy jsem přijel, jsem si za

výhru koupil nové džíny. A dobře jsem udělal. Alespoň jsem něco měl.

Peníze zmizely. Zkoušel jsem taky hrát, ale nedařilo se. Hluché období.

Dal jsem tam vždy tak maximálně do tisícovky, no ale za týden to je

nějakých skoro pět tisíc, řekněme. To je dost. Tedy bylo to dost pro mě.

-Tak to musíš spíš jít do nějaké herny, tohle je hlavně bar. Ale herna, to je

jiná liga. Tam ty bedny víc dávají, je to tak nastavené- řekl mi Milan, když

jsem si postěžoval na neúspěchy v hraní.

Shodou okolností druhý den, jsem se jel zeptat do jedné restaurace, jestli

nepotřebují výpomoc. Ale i když si se mnou smluvili po telefonu

schůzku, tak při osobním pohovoru mi řekli, že už vzali nějakou

Ukrajinku, že pro mě nemají nic. A já se přitom do téhle restaurace vlekl

přes půlku Prahy. Hm vážně super! Ukrajinku vzali a pro kluka z Krnova

místo nemají. Zasraný Pražáci. Venku na ulici můj pohled padl na nápis

HERNA BAR U MIMONĚ

Měl jsem u sebe poslední pětistovku. Jako před týdnem, pomyslel jsem

si. Vydal jsem se naproti a vešel dovnitř.

-Kávu? Pivo? - zeptala se barmanka, když jsem se usadil u přístroje.


15

-Nic děkuji- řekl jsem

-...a nebo, kolik stojí malý pivo?-zeptal jsem se

-Nápoje hráčům ke hře zdarma-řekla barmanka tónem, jako že je to snad

jasný.

No tak to si dám líbit, řekl jsem si v duchu. Jak asi na tomhle můžou

vydělávat? Blázni. Pivo a kávu zadarmo! Dal jsem si oboje.

-Musíte hrát...- řekla barmanka a dodala

-...pak Vám nápojdonesu

Podíval jsem se na ní a řekl jsem

-Musím hrát. No ale jistě, to já mám vplánu

Ten den jsem odcházel z herny a v kapse jsem měl deset tisíc. Pro Boha

to je tak vtipný. Opakovaně, za sebou, jsem dva krát byl na nule, a dva

krát jsem vyhrál deset tisíc. Takže je to jasný. Už nikdy nebudu mít méně

nežli deset tisíc. To jasný. Prostě VIVA PRAHA.

Následující týden probíhal v podstatě stejně. Ráno jsem se oblékl, vyrazil

na metro a jel metrem do herny U MIMONĚ. Cestou jsem si koupil

noviny a v metru zaškrtával inzeráty. V herně jsem si pak sedl ke stolku

do rohu, dal si kávu a obvolával inzerci. To trvalo asi půl hodiny. Pak

jsem si dal pivo a povídal s ostatními lidmi, co do herny chodili. Docela

jsme se skamarádili. Chodili tam povětšinou stejní lidé. K osazenstvu

herny U MIMONĚ bych se možná mohl zmínit trochu blíže.

Byl tam třeba Ondřej. Kluk z lékárny přes ulici. Pracoval za pultem,

vydával léky, a když přišel zákazník a nevěděl přesně, co chce, Ondřej ho

vždy vedl do rohu, kde měli vystavené přípravky od jednoho svého

dodavatele. Tento dodavatel dával jejich lékárně větší provize z prodeje,

nežli jiní dodavatelé, takže Ondřej doporučoval jejich výroby doslova na

všechno. Od menstruačních bolestí, přes akné, až po stařeckou senilitu.

Byly to různé pilulky, mastičky a prášky. Ondřej občas dělal reklamu na

jednu mast i v herně, a to tak, že když přišel, položil si tubu s mastí na

pult a čekal, až se ho někdo zeptá, co to je? Ondřej pak vychvaloval mast

a nabídl zájemci slevu! Samozřejmě se o žádnou slevu nejednalo, Ondřej

nikdy mast neprodal, ale alespoň si získal svoji přezdívku. Kvůli té masti


16

se mu říkalo Mastička. Ondřej hrál velmi pravidelně, ale neprohrával

žádné velké peníze najednou. Přesto si myslím, že po těch svých

dvoustovkách dokázal za měsíc prohrát tak deset až patnáct tisíc. Ondra

vždy, když se v herně rozproudila nějaká ostrá debata o ničem, říka

-V BAJKÁCH MLUVÍ ZVÍŘATA JAKO LIDÉ, V HOSPODÁCH JE TONAOPAK

Nebo Martin. Ten se jmenoval Nagyoffog. Jeho děda byl Maďar. Takže

jeho přezdívka byla jasná. Byl to Maďar. Martin moc nehrál. Jen velmi

výjimečně. Martin se většinou pohoršoval, jak můžeme dávat peníze do

automatů. Ale zase naopak on, tak jednou za měsíc, někdy dva krát, se

pořádně opil a pak šel do bordelu. Ta návštěva ho většinou stála tak pět

tisíc. Měl takovou drobnou sexuální úchylku, říká se tomu pissing, nebo

tak nějak. Miloval, když na něj dívky čůrají.

Chodil tam i Pavel. Jeho táta byl za socialismu velká hudební hvězda. Pak

zemřel, těsně po převratu a on se snažil přes zašlou slávu svého otce

zajistit si dobrý život i dnes. Ale moc mu to nešlo. Dělal dokonce to, že

volal do rádií na písničky na přání, vydával se za fanouška a nechával si

zahrát písničky svého otce. Pavel žil z tantiém za písničky svého táty. Ale

co si budeme povídat, jeho písničky se nyní již moc nehrály. Pavel se

pravidelně hlásil do všech různých talentových televizních soutěží, kde

vždy soutěžil s nejslavnější písničkou svého otce. Pavel hrál na kytaru,

ne zas úplně špatně, ale vždy ho vyhodili hned v prvním kole. Ale

alespoň připomněl svého tátu.

Tihle tři kluci chodili vždy dopoledne. Ondra si odbíhal vždy na skok

z práce, občas přišel si rozměnit a vždycky si za stovku, nebo za dvě

zahrál. Martin dělal často noční. Někde uklízel. Cestou z noční se vždy

zastavil zde a dal si pivo a taky si zahrál. Občas vydržel až do odpoledne.

Pavel byl největší „držák“. Když ho to chytlo, dovedl jet nonstop. Třeba

dva dny. Jen seděl, občas hrál, občas ne, ale hlavně dost pil. Nechával si

dovážet pizzu, aby nepomřel hlady, a když měl štěstí, že vyhrál

v automatu, dělal mejdany velkého rozsahu, každého zval na panáka,

bral každého kolem ramen a zpíval písničky svého otce.

Dost často dopoledne chodil taky Filip. Filip se příjmením jmenoval Al

Nassan, byl to napůl Arab, jeho máma byla Češka, otec z Libye. Zajímavé

je, že i když tady se přezdívka přímo nabízela, nikdo mu neřekl jinak než

Filip. Filipovi bylo asi dvacet tři let. Studoval. Tedy tvrdil, že studuje, ale




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist