E-kniha: Výlety pana Broučka – Svatopluk Čech

Z díla klasika poezie i drobnější prózy

Svatopluka Čecha (1846–1908) přináší

Česká knižnice jako první svazek humo

risticko-satirické „broučkiády“. Obsa

huje všechny prózy spojené s postavou

pražského měšťana Matěje Broučka,

jež společně nebyly vydány již něko

lik desetiletí: dvě verze Pravého výletu

pana Broučka do Měsíce (časopisecky

1886, knižně 1887), Nový epochální

výlet pana Broučka, tentokrát do pat

náctého století (1889) a M. Brouček

na výstavě (1892). V podobě kriticky

komentované edice vycházejí tyto pró

zy vůbec poprvé. Kniha nabízí čtená

řům poutavý vhled do kultury poslední

třetiny 19. století, do historie české li

terární satiry i do způsobů reflektování

naší národní identity, neboť Brouček se

stal — podobně jako před ním Švanda

dudák a po něm Švejk — prototypem

češství. Edičně připravil a komentoval

Michal Topor. Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků po současnost bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Edice začala vycházet roku 1997 v Českém spisovateli, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host (www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů se nachází na konci knihy. V roce 2016 kromě Čechových Výletů pana Broučka dále vychází: Jan Čep Povídky, Jiří Kolář Prometheova játra / Trilogie, Jaroslav Vrchlický Epické básně a reedice Život svaté Kateřiny. Na rok 2017 připravujeme: Jaromír John Večery na slamníku, Kryštof Harant Putování aneb cesta z království českého do města Benátek I–II, Karel Sabina Novely a Božena Němcová Babička.

ČESKÁ KNIŽNICE

NAKLADATELSTVÍ HOST

Cena 369 Kč

VÝLETY PANA BROUČKA

S

vatopluk

Č

ech

ISBN 978-80-7491-655-7

VÝLETY

PANA

BROUČKA

Svatopluk

Čech

VÝLET PÁNĚ BROUČKŮV DO MĚSÍCE

PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE

Předmluva

NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TEN

TOKRÁT DO PATNÁCTÉHO STOLETÍ

Předmluva

Z PESTRÝCH CEST PO ČECHÁCH

Úvodní kapitola, trochu dlouhá,

ale pro čtenáře nezbytná

Předběžné návěští M. Broučka

M. Brouček na výstavě

Přílohy

Příloha I

Příloha II

Příloha III

Příloha IV

Komentář

Literatura

Ediční zpráva

Ediční zásady

Obsah

V edici Česká knižnice dosud vyšlo:

Svatopluk Čech

V ÝLETY PANA

BROUČK A

PRAHA — BRNO 2016

EDIČNÍ PŘÍPRAVA A KOMENTÁŘ MICHAL TOPOR

VĚDECKÁ REDAKCE VĚRA MENCLOVÁ

EDITOR © MICHAL TOPOR, 2016

COMMENTARY © MICHAL TOPOR, 2016

COVER ART © NÁRODNÍ GALERIE V PRAZE, 2016

© NADAČNÍ FOND ČESKÁ KNIŽNICE, 2016

© ÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR, V. V. I., 2016

© HOST — VYDAVATELSTVÍ, S. R. O., 2016 (ELEKTRONICKÉ VYDÁ

NÍ)

ISBN 978-80-7491-829-2 (FORMÁT PDF)

ISBN 978-80-7491-830-8 (FORMÁT EPUB)

ISBN 978-80-7491-831-5 (FORMÁT MOBIPOCKET)

ČESKÁ KNIŽNICE

Vydávají Nadační fond Česká knižnice, Ústav pro českou literaturu

AV ČR, v. v. i., a vydavatelství Host

www.kniznice.cz

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za fi nanční

podpory Ministerstva kultury ČR.

Vychází za fi nanční podpory Ministerstva kultury ČR.

VÝLET PÁNĚ BROUČKŮV

DO MĚSÍCE

Cestopisné črty od B. Rouska

7

I /

(POETICKÉ LÍČENÍ NOCI A SVATOVÍTSKÉHO CHRÁMU. — ČTENÁŘ

SEZNAMUJE SE S PANEM BROUČKEM. — PŘELUD ZEMĚTŘESE

NÍ. — ROZJÍMÁNÍ O MĚSÍCI. — AUTOR A ZOLA. — JAK SE DOSTAL

PAN BROUČEK DO MĚSÍCE. — POKYNUTÍ NAŠIM UČENCŮM.)

Byla jasná letní noc. Velebný kolos svatovítský koupal ve stříbrné záři své štíhlé pilíře a květnaté fiály, své lehké oblouky s ozdobou kamenných krajek a vrhal na osvětlené svoje plochy fantastické stíny oněch kamenných úpon a kmenů, že vypadal jako báječný chrám duchů, utkaný z kouzelných svitů a mystického šera.

V posvátném klidu dřímala zde ta zkamenělá hymna minulosti uprostřed mrtvého okolí; jen ze dvou oken starého domu v těsné uličce, táhnoucí se za chrámem podél Jeleního příkopu, zářilo ještě pozdní světlo a zazněly rušivé zvuky.

Zavrzly totiž dveře vedoucí na ulici a z nitra ozvalo se: „Nu tedy spánembohem, pane Würfl!“

„Šťastnou dobrou noc, pane domácí! Račte nás brzy zase navštívit!“ odpověděl druhý hlas.

Na ulici vystoupila poněkud hápavým krokem tajeplná postava mužská, zahalená — Však nikoli! Vidím, že jsem z poetického, trochu arbesovsky zbarveného úvodu bezděky zhupnul do střízlivé prózy, a proto mohu již prostě říci, že pan Brouček opustil známou hradčanskou hospůdku a zvolna se vracel ku svému obydlí ležícímu někde na Starém Městě. Vracel se nadobyčej pozdě; ale nepřipouštěl si proto žádných starostí — doma za gardinami očekávala ho pouze „sirá poduška“, kterou však zatvrzelý náš panic, básníkovi navzdor, nikdy „neskrápěl hořkými slzami“.

Pan Brouček je sice domácím pánem, ale nenáleží dokonce k těm nadutým prázdným měchům, za jaké hladomřiví spisovatelé z nízké závisti pány domácí šmahem vydávají. Má přirozený důvtip a od termínu k termínu nazbyt prázdného času, aby vědomosti své v nejrůznějších směrech rozšiřoval. Činí tak ovšem bez určité soustavy jako těkavý ochotník, dle nahodilých podnětů a chvilkových libůstek. Následkem toho kupí se v jeho skromné knihovně velmi míchaná společnost: knížka o chovu kanárků vedle dějin francouzské revoluce, egyptský snář vedle populárního díla o soustavě těles nebeských, návod k domácí výrobě likérů vedle Hýnova Dušesloví zkušebného atd. A stejně pestrá směs vědomostí tísní se v jeho hlavě. Ale má přitom zdravý názor života, jen trochu přitemnělý stínem pesimismu. Posuzuje dosti přísně a někdy s řízným sarkasmem denní události, nedostatky obecní správy, zřízení společnosti, nové zákony a jiné záležitosti veřejné. Ostatně měnívá se škarohlídství jeho pozvolna v jasnější a nadějnější náladu, čím častěji se plní vysoká sklenice s lesklým cínovým víčkem, za kterou obyčejně mívá své poučné přednášky.

Dnes nenašel v hostinci pana Würfla sourodou společnost, a seděl proto mlčky jako fakír v koutě, zabrán v pochmurné rozjímání o nicotě života pozemského a zalétaje si pro útěchu do hvězdných oblastí, s nimiž se v posledních dnech následkem nové libůstky, vrcholící v zakoupení populárního dílka o Měsíci, horlivě seznamoval. Teprve, když zbyl s hostinským samoten v hospůdce, zapředl s ním rozmluvu; debatoval s panem Würflem živě o soustavě kráterů měsíčních a pronesl nakonec pevné přesvědčení, že Měsíc navzdor nevěřícím učencům hostí živé bytosti, což pan Würfl s nápadným mrknutím na hodiny důrazně potvrdil.

Pan Brouček začal i snášeti důvody pro svůj náhled, ale pohledy hostinského na hodiny opakovaly se tak hustě a okázale, že nemohl nepoznati tendence jejich. Ukončil tedy svůj výklad posledním douškem a vyšel do lunojasné noci.

Venku zastavil se před chrámem. Byl patrně uchvácen velebnou jeho krásou v magickém osvětlení měsíčním. Klonil se tu napravo, tu nalevo, jako by krásné jednotlivosti vznešené stavby oceňoval z různých stran; chvílemi prohýbal se daleko nazad, jako by chtěl prozpytovati nejvyšší hroty v koruně kamenného obra, a chvílemi nachyloval se zase hluboko vpřed, jako by vzdával hold pokory posvátnému jeho majestátu. Ale pojednou upoutal všechnu jeho pozornost zvláštní úkaz. Zpozoroval divnou nejistotu a pohyblivost obrysů: přímky se jaksi kolísaly a vlnily, křivky se lámaly, pilíře pohybovaly se k sobě a od sebe jako štíhlé kmeny lesní větrem, sama věž účastnila se patrným kolísáním v obecném vzruchu, jejž těžko bylo vysvětliti jinak než náhlým zemětřesením... Pan Brouček ucítil sám na sobě podobné kolébání a jat bázní spěchal odtud.

Brzy však se upokojil. Úkaz onen byl zřejmě pouhý přelud. Zvolna kráčel dále kolem svatojirského kostela mezi pošmurnými budovami směrem ku Starým zámeckým schodům a prodlužoval si požitek romantické noční procházky častými oklikami z jedné strany ulice na druhou.

Pohled jeho zatoulal se bezděky ku hvězdnaté obloze a spočinul na krásném úplňku. Klidně a snivě shlížela dolů ta jemná stříbrná tvář s neurčitými rysy, jež vynikaly jen slabě z jasného terče jako vtlačené kresby hostie. Pro pana Broučka měly arci nyní, co se stal hvězdářským ochotníkem, zcela jiný význam. Představoval si v nich ohromná pohoří, rozsáhlé doliny, vyhaslé sopky, zející rozsedliny. Přesto ustoupil brzy opět vědecký interes poetickému dojmu, s nímž se mísil pocit lehké bázně. Pan Brouček měl totiž některé podivnůstky, mezi nimiž byla utkvělá myšlenka, že náleží k lidem podrobeným tajemnému přitažlivému kouzlu Měsíce. Neměl k domněnce své jiného podkladu mimo ten, že se probudil několikrát místo v posteli vedle ní na podlaze. Ale přesto zavíral vždy na noc pečlivě dřevěné okenice, aby nepronikla do ložnice ani nitka potměšilé stříbrné příze, která by jej spícího mohla vytáhnouti kams na větrné štíty domů a voditi po úzkých římsách nad strašlivou propastí.

I teď prochvěla jím na chvíli ona bláhová bázeň. Ale pak si připomenul, že bdí, že v plném sebevědomí údy své ovládá, a není tedy v onom bezbranném, trpném stavu, v němž nebeský zákeřník oběti své přepadává. Upokojiv se, pohlédl domnělému nepříteli směle v tvář a brzy smířil se s ním tou měrou, že v něm nalézal čiré zalíbení. Obrat ten zračil se v úvahách, jež cestou polohlasně pronášel.

Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoře! Usmíváš se tak tiše a spokojeně, jako bys neměl ani zdání o starostech a trampotách, jejichž domovem jest naše Země. Ó, jistěže jsou tvoji obyvatelé šťastnější nežli my ubozí pozemšťané. Na tobě není asi domů, které by svým majitelům přinášely více svízelů a mrzu tostí než potěšení, ty neznáš jistě advokátů a berních úřadů, tvoji bydlitelé neztrpčují si navzájem život úskoky a pomluvami, šejdířstvím a darebáctvím všeho druhu. Na tobě nevycházejí noviny, které by čtenáři každodenně kazily snídani a bouřily žluč politickými jeremiádami a polemikami, zprávami o uprchlých zlodějích a nevypátraných vraždách, o podvodných kridách a zasedáních říšské rady. Ostatně, ať na tobě jakkoli, hůře nežli u nás nemůže býti najisto. Na Zemi je už k zoufání: všude lakotná rvačka o sousto chleba, boj stavu proti stavu, zášť národu proti národu, válka všech proti všem, vláda brutální moci. Láska a humanita vystěhovaly se dávno kams mezi hvězdy a svoboda zůstala toliko na papíře — ve skutečnosti stanou se národové brzy hromadami nevolných loutek, klopících daně a nosících různobarevné uniformy pro zábavu několika mocných pánů...

Za této pesimistické samomluvy došel pan Brouček Starých zámeckých schodů. Přes nízkou zeď zadíval se dolů, kde tměla se spousta domů, z níž trčely různotvárné věže a vížky do jasné záře měsíční. Avšak jen chvilku bavil se tímto pohledem; pak vzhlédl opět ku Měsíci jat nyní skutečně jakousi kouzelnou přitažlivou mocí.

Skoro se ostýchám napsati, co následovalo. Vím, že jsou vědecké předsudky příliš mocné, než aby někdo mé historii uvěřil a nenazval ji hloupou báchorkou. Ale nemohu kvůli předsudkům těm líčiti věc jinak, nežli jak se skutečně zběhla.

Pan Brouček vylezl na zeď a kráčel s okem stále na Měsíc upřeným zvolna po ní. Pod tou zdí táhne se po svahu hradčanského návrší nějaká rozsáhlá panská zahrada, v hořejší, příkřejší části terasovitě upravená a na jednom místě opatřená dvojitými kamennými schody, jež v odstavcích od sebe se rozbíhají a zase sbíhají, ovroubeny jsouce prolamovaným kamenným zábradlím v barokovém vkusu. Vedou vzhůru k malému zahradnímu domku, jenž vystavěn jest u samé zdi. Možná, že můj popis není zcela přesný; ale nejsem zolistou, abych kvůli dokonalé věrnosti v nejlepším odložil pero a běžel dříve na Hradčany podívat se na ty schody a na ten domek.

Pan Brouček kráčel tedy po zdi k domku. Nevím, je-li střecha jeho nad onu zeď tak málo povýšena, že se na ni člověk bez obtíže dostati může. Jisto jest pouze, že pan Brouček na dotčené střeše vskutku se ocítil. Vylezl na její hřeben, a posadiv se tam rozkročmo, obemknul železnou větrnou korouhvičku. Oko jeho bylo dosud nezdolnou mocí upoutáno k luně a se směsí hrůzy a zvláštní rozkoše začal brzy pociťovat na celém těle působení magické síly. Proti vůli začaly se rozkročené jeho nohy zdvihati nazad, výše a výše, již neseděl jízdmo, nýbrž ležel na břiše vodorovně na hřebenu střechy, drže se rukama pevně korouhvičky; ale vzadu zdvihaly se zvolna nohy jeho do vzduchu, již zdvihal se i dřík; již celé tělo, taženo silou nezdolnou, vznášelo se kolmo, hlavou dolů a nohama k nebesům, v povětří nad střechou pavilónu, a jen natažené ruce držely se ještě křečovitě hrotu větrné korouhvičky. Avšak jejich síla byla slabá proti neznámé moci; pustily se posléze a — Newtonova důvtipná vědecká stavba rozpadá se tím v bídné trosky — pan Brouček padal s úžasnou rychlostí — nikoli k zemi, nýbrž směrem od země do nesmírného prostoru světového...

S děsným chvatem zapadala pod ním Praha do hlubiny, mizela se všemi podrobnostmi krajiny v jednotvárném povrchu velikého kruhu, který se rozšiřoval více a více — ale pan Brouček neviděl již ničeho, neboť smysly jeho zastřela mrákota.

Čtenář již asi tuší z nadpisu, kam pan Brouček dopadl. Ano, pan domácí procitl ze své mrákoty — na Měsíci. Co tam viděl a zažil, vylíčím věrně dle jeho důvěrných sdělení v kapitolách následujících.

Doufám, že vyplním tímto měsíčním cestopisem citelnou mezeru naší literatury. Naši páni profesoři zcestovali o prázdninách již celý svět a popsali nám všechny známé a neznámé končiny zemské již tolikrát a tak důkladně, že je věru potřeba ohlédnouti se trochu dále, má-li cestopis ještě někoho zajímati. Ovšem reelní, pravdivý cestopis, nikoli nějaká julesvernovská fantazie, na kterou se již také nikdo nechytí a s kterou, prosím, abyste moji práci nesměšovali.

Zároveň upozorňuji na své dílo naše učence. Naskytuje se jim příležitost obrátiti na sebe a naši mladou univerzitu zřetel celé učené Evropy. Radím důtklivě, aby příležitost tu chytili za pačesy — kdožví, kdy se zase podobná naskytne!

Prostých českých náčrtků si za hranicemi nikdo nevšimne; ale zpracují-li naši učenci materiál v nich obsažený po vědecku ve světové řeči německé, proslaví jména svoje od pólu k pólu a v jejich slavozáři sloniti se bude celý národ. Materiál onen je skutečně dlouhým řetězem objevů vpravdě epochálních, které změní ze základů dosavadní vědecký názor světa.

II /

(PROCITNUTÍ. — NEOBYČEJNÉ ÚKAZY PŘÍRODNÍ A POCHYB

NOSTI PANA BROUČKA. — ZEMĚ V POSLEDNÍ ČTVRTI. — REKLA

MA PRO B. KATZERA. — VÍTĚZNÁ POTYČKA S UČENCI. — FALEŠ

NÉ VÁHY NA MĚSÍCI. — ELEGICKÉ ROZJÍMÁNÍ. — PAN BROUČEK TANČÍ KANKÁN. — POTMĚŠILÝ STÍN.) Pan Brouček, nabyv opět smyslů, otřásl se zimou a vrazil si rukama prudce do očí, ač je hodlal jen trochu promnouti. Prohlédnuv shledal, že panuje vůkol něho hluboká tma. Tápal kolem sebe; poznal, že leží na holé, skalnaté, mrazivě studené půdě. Povznesl oči k obloze; na tmavém jejím sklonu třpytily se hvězdy démantovým leskem. Ale když hlavu obrátil na druhou stranu, spatřil tam podivný úkaz: cosi jako vysoký trojúhelník bílého světla zdvihalo se od černého obzoru do nočního nebe. V temnu před ním šeřily se tu a tam neurčité obrysy.

Avšak pojednou oslepilo pana Broučka ze strany onoho zářivého trojúhelníku pronikavé, nesnesitelné světlo. Musel si zakrýti oči. Usedl zároveň a podivil se, s jakou neobyčejnou pružností se při tom vztyčila, ba skoro vymrštila hořejší polovice jeho těla. Obrátiv se zády k oslepující záři, pohlédl do krajiny na opačnou stranu. Bože, jaké překvapení! V plném denním světle, v oslnivé jasnosti trčelo tu několik holých, různobarvých skal z temnoty jako pusté ostrovy z černého moře. Ba věru, je to spíše nějaká hustá, jak uhel černá tekutina nežli pouhá temnota, která přec nemůže býti tak neskonale čirou, naprosto neproniknutelnou a býti oddělena jen ostrou čarou, beze všeho šeření a přechodu, od jasného, mocného světla, kterým jsou ony skály zaplaveny.

„Bože, kde to jsem? A co se to stalo?“ pomyslil si s ustrnutím pan Brouček. „Mám nějaký ztřeštěný sen či zanesl mne přes noc ďábel na nějaké černomořské ostrovy? Avšak ani Černé moře nemůže býti takhle černé! A jak je možné, aby nejhustší noc rázem, oka mžiknutím se proměnila v bílý den, bez soumraku, bez červánků, bez svítání, jako by v temném sklepení náhle zasvítilo ohromné elektrické světlo?! A divno, přepodivno! Na těch ostrovech tamhle jest jasný den — i já sedím již v plné záři denní na takovém skalnatém ostrůvku, a cítím na sobě hřející paprsky sluneční —: ale na temné, ba černé obloze třpytí se zároveň všechny hvězdy v nezkaleném lesku! Jak je to všechno možné? Aby den a noc vládly svorně pospolu? Aby krajina zářila v nejjasnějším lesku slunečním pod hvězdnatou noční oblohou? Sním, či ztratil jsem rozum?“

Pan Brouček byl skutečně jako v Jiříkově vidění. Konečně soustředil všechny myšlenky na otázku, co se s ním dálo, než upadl v bezvědomí nebo spaní, kteréž skončilo tímto úžasným procitnutím.

Napjal paměť a brzy zachytil vůdčí nitku: připomněl si rozmluvu s panem Würflem o luně a zastávku před Svatovítským chrámem. Ostatní vzpomínky byly trochu kolísavé a nejisté, ale přece podařilo se mu stopovati svoji pouť ku Starým zámeckým schodům, apostrofu, kterou věnoval Měsíci, chůzi po hřebenu zdi, zlezení zahradního domku a co následovalo, než jej úžasný pád do nesmírné hloubky či vlastně výšky pozbavil smyslů. Nad těmito posledními vzpomínkami chtěl zavrtěti hlavou — ale pokus ten byl by mu málem šíji vyvrtknul, a k tomu přesvědčil jej opětný pohled vůkol, že se s ním stalo vpravdě něco neobyčejného. Viděl, že hladina temného moře o poznání se snížila a že z ní vynikly tu a tam skvoucí kamenné špičky nových ostrovů. A když hlavu, přistíniv si tentokrát oči rukou, znova obrátil na stranu opačnou, zahlédl tam za jiným valným mořem temnosti celé pásmo osvětlených skalních vrcholků a na jednom místě obzoru na okamžik pronikavý oheň. Na okamžik, neboť musel hned zase před jeho prudkou září odvrátiti zraky. Patrně tam opravdu vycházelo Slunce. A všechny předměty kolem, barvy těch skal, ta děsná černá tma a příkrý její kontrast s oslňující jasností vyniklých ostrovů, nahoře ta černá obloha se třpytnými hvězdami — vše to mělo vzezření prapodivné, neobyčejné, nepozemské. Hlavou prošlehla mu hrůzná myšlenka, že byl magickou silou, které se odjakživa tak obával, skutečně vytažen až na lunu, kterou za své noční pouti na úkor Země tak nadšeně velebil.

Bránil se této dobrodružné myšlence. Vždyť nikdy neslyšel, ani nečetl, že by byl Měsíc někoho vytáhl výše než leda na štít nějaké střechy. A pak — co by tomu řeklo učení o přitažlivosti Země?

„Ne, ne!“ konejšil se, „je to myšlenka bláznovská. Vším je zajisté vinno jen to čertovské Würflovo pivo. — Počkejme, podívám se na manžetu! — Hm, deset čárek. — Inu ovšem! Teď je všechno jasné.“

Ale přece nebylo nic jasné. Kolem pana Broučka prostíral se arci obraz, který za pozemských poměrů mohl býti leda výtvorem chorobně podrážděné obraznosti nebo smyslového klamu; avšak pan Brouček cítil, že má hlavu a smysly zcela v pořádku, že je úplně střízliv, ba že navzdor oněm desíti čárkám na manžetě netrpí ani nejmenší stopou nějaké kocoviny.

„E!“ — zvolal v duchu a vyťal si notný záhlavek, ačkoliv se chtěl jen lehce udeřiti v čelo — „snad mi pomůže obloha zaplašiti ten děsný nesmysl...“

I zahleděl se znovu bedlivěji na podivnou černou oblohu se Sluncem a hvězdami, hledaje tam Měsíc... „Sláva! Tamhle usmívá se ten zlatý čtverák — nemohu tedy býti na něm!“

Ale radost ihned zase zmizela. Pravda, tam vysoko na temné obloze vznáší se opravdu zářivý polokruh. — Ale předně: když se pan Brouček v noci domů ubíral, byl úplněk; jak se mohla z něho pojednou státi poslední čtvrt? Či by byl pan Brouček prospal plný týden? Za druhé: onen poloměsíc je na obyčejnou lunu báječně veliký, a za třetí nevypadá ani stříbrný, ani zlatý, nýbrž jest ku podivu pestrý, a málem bys řekl, že hledíš z nějaké vzdálenosti na pěkný, zpola zastřený glóbus...

Ne, to není Měsíc pozemský, anebo se proměnil úžasným způsobem. Či byla by to dokonce Země — Země, která prý měsíčanům koná stejnou službu jako Měsíc nám —?

Pan Brouček vzpomněl si na malou knížku Měsíc a geologie od Bedřicha Katzera, vydanou v Praze letošního roku, kterou poslední dny stále při sobě nosil. Sáhl pro ni do kapsy, ale ruka zajela tam bezděky s takovou prudkostí, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla.

„U čerta, zdá se, že mám dnes tisíc ďáblů v těle!“ bručel pan domácí pro sebe. „Musím se krotit — krotit —“

Ale navzdor tomu předsevzetí pleskl se otevřenou knížkou, kterou chtěl jen ku čtení zdvihnouti, silně do nosu. Když ji chtěl odšinouti, octla se zase až na klíně a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodlně čísti.

Utekl se k této knize, poněvadž ji na Zemi probral jen zčásti a povrchně a ve svém hvězdářském studiu pronikl vůbec jen k několika prvním elementům lunopisu.

Zatímco je náš hrdina do četby pohroužen, musím se trochu ohnati proti učencům, kteří na mne ze všech stran hněvivě dotírají. Mohl bych je sice odzbrojiti poznámkou, že pouze narrata refero, aby si tedy chytli pana Broučka za pačesy. Ale jsem o pravdomluvnosti jeho tak pevně přesvědčen, že chci směle za něho nastaviti vlastní prsa.

Klidně vyslechnu námitky zlostných vědátorů.

Předně: kdyby prý i možné bylo, aby Měsíc někoho z povrchu zemského k sobě přitáhl (což je vzhledem ku přitažlivosti Země a z jiných důvodů čirým nesmyslem), nemohl by přitažený pro nedostatek vzduchu a smrtící zimu v meziplanetárním prostoru, nehledě ani k úžasné prudkosti pádu a četným jiným důvodům, nikdy živ na Měsíc dopadnouti.

Za druhé: autor naznačil ve své úžasně blbé slátanině, že jeho hrdina opustil Zemi, když byl Měsíc v úplňku. Úplněk jest poledne měsíčního dne, kterýž trvá nikoli dvacet čtyři hodin, nýbrž od východu až k západu Slunce na Měsíci tři sta padesát čtyři hodiny a od východu Slunce až zase k východu arci dvakrát tolik hodin. Od měsíčního onoho poledne až do příštího východu Slunce na Měsíci uplynulo tedy asi dvacet dva zemských dnů. Jestli se tudíž pan Brouček teprve při onom východu Slunce na Měsíci ocitl, padal plné tři týdny, což je zhola nemožné již proto, poněvadž nevěříme navzdor dr. Tannerovi v možnost tak dlouhého postu.

Za třetí: kdyby se tam přese vše živ a zdráv byl dostal, nemohl tam ani chvilku naživu zůstati. Neboť: A. na Měsíci není žádného ovzduší, alespoň ne takového, v němž by člověk obstáti mohl; B. k tomu panuje tam a) v noci zima tak krutá, že by byl mžikem v mrtvý rampouch ztuhnul, a b) ve dne zase horko tak úmorné, že by se v něm i olovo rozpustilo, následkem čehož by α) každý živoucí tvor — —

Poněvadž páni učenci, začnou-li vypočítávati důvody, nikdy konce najíti nemohou, přetrhnu je raději hned a řeknu krátce: proč pan domácí tak dlouho na Měsíc padal, nemůže nám vysvětliti prostě proto, poněvadž konal svoji pouť ve stavu bezvědomém; co však ostatních námitek se týče, jsou vyvráceny prostě tím, že pan Brouček dosud plnému zdraví se těší a všechny ony věci, které sám zkusil a na vlastní oči viděl, osobně stvrditi může.

Kdybych se chtěl zahrabati na nějaký čas do učených traktátů, dovedl bych také sestrojiti zcela slušnou imaginérní cestu do Měsíce, která by byla s přísnou lunovědou v nejlepším souladu; ale pak by to nebyla právě pravdivá, skutečná cesta páně Broučkova.

Tím budiž učený cech odbyt i vzhledem k ostatním domnělým nemožnostem a nesmyslům, které v dalším průběhu mého vypravování zajisté nejednou vzbudí jeho nelibost a pohrdlivý úsměv nad pošetilým „nedoukem“, nebo snad dokonce „čirým nevědomcem“.

Pan Brouček dospěl zatím ve své četbě až k místu: „Přitažlivost Měsíce činí jen šestinu pozemské, našich šest kilogramů váží tam jen jeden kilogram.“

„Ah, nyní pochopuju, proč jsem se knihou praštil do nosu,“ pomyslil si pan Brouček. „Zdvihal jsem ji touž silou jako na Zemi, a ona je zatím zde na Měsíci šestkrát lehčí.“

Ano, již nepochyboval, že se probudil skutečně na Měsíci. Poslední stín pochybnosti rozptýlil Jules Verne, jehož Cestu kolem měsíce sobě náš hrdina cestou na Hradčany byl koupil a teď také šťastně v šose nalezl. Otevřelť jeho knihu náhodou na místě, kde vylíčen byl východ Slunce na Měsíci a vzhled měsíční oblohy: vše shodovalo se nápadně s tím, co právě pozoroval.

Nebudu líčiti hrůzu, která panem Broučkem zachvěla, a směs ostatních pocitů a myšlenek, jež nitrem jeho vířila. Uvedu jen závěrek vnitřní jeho samomluvy: „Zde tedy sedíš, chudáku, opuštěn a samoten na cizím, neznámém světě, více než padesát tisíc mil vzdálen od Země, na kterou se již nikdy více nevrátíš! Hle, tam předaleko v nesmírném prostranství nebes na tom zářivém půlměsíci, který jest vlastně Zemí, leží kdesi Praha, stojí tvůj dům a snad klepe právě v tu chvíli hospodyně s ranní kávou na tvoji ložnici... Nedoťuká se, nedovolá se... Dá vypáčiti dveře: postel netknutá, po pánovi ani stopy... Nastane hledání po městě, pátrání, vyšetřování — snad padne i na pana Würfla podezření, že mne obral a vyhodil někam do Jeleního příkopu — a koncem konců rozmnoží moje aféra hezkou již řadu nevysvětlených vražd a neštěstí. V mém krásném domě budou hospodařiti roztomilí moji příbuzní, které jsem na Zemi míval nejraději hodně daleko od sebe. Peníze, kterými jsem si pojistil slavný funus, jsou marně vyhozeny. Ni prostý křížek nezůstane po mně na Zemi; památka moje zajde tam beze stopy. Ledaže snad někdy moji staří kamarádi, jdouce za lunojasné noci od Kohouta nebo od Würfla, mezi sebou prohodí: ‚Bylo to dnes pivko, co? Na tom by ani nebožtík Brouček neshledal chybičky...‘ A nebudou tušiti, že ubohý Brouček šplhá zatím po strunách Davidovy harfy v krásném úplňku, k němuž snivě vzhlížejí na hvězdnatou oblohu —“

Pan Brouček zaslzel a oddal se zcela svému žalu.

Ale po chvíli přemohl jeho strast pocit jiný. Holá půda rozpalovala se žárem slunečním a začala jej hřáti tak důkladně, že rychle vstal. Pěkně vstal! Vyskočil, vymrštil se jako pružcový míč vysoko od země. A chtěje se oddáliti od lemu propasti, která snad číhala v moři temnosti, obklopující jeho skalnatý ostrůvek, činil to větrnými poskoky a smělými piruetami, za které by se nemusil stydět ani Mošna. Jeho zemští přátelé byli by ustrnuli, kdyby byli spatřili obtylou a rozšafnou osobu pana domácího tančiti nejsvižnější pařížský kankán.

„Uf! Uf! Prokletá měsíční lehkost!“ oddychoval si náš bezděčný tanečník, když přivedl své tělo jakžtakž do rovnováhy.

Stál u vysokého balvanu, který vrhal na západní stranu dlouhý, úplně černý, neprohledný stín.

„Zde si sednu do chládku,“ pravil k sobě pan domácí a uvelebil se do stínu s náležitou opatrností, aby příliš prudkým nárazem část k sezení nejpotřebnější snad vážně nepoškodil.

Usedl bez úrazu, ale poseděl jen kratičko. „Brrrr —“ otřásl se a zajektal zuby. V potměšilém stínu ovanul jej mráz ještě snad krutější než prve, když procitl.

„Pěkná to bude rýma!“ bědoval, pospíchaje z objetí zákeřnického chládku —

Ale pro dnes končím útrapy páně Broučkovy a zůstavuji své čtenáře na skřipci dychtivého očekávání, co asi přinese kapitola třetí.

III /

(UČENÁ EPIŠTOLA S HVĚZDIČKAMI A KŘÍŽKY. — SETKÁNÍ S PRV

NÍM MĚSÍČANEM. — I NA MĚSÍCI JSOU OSLOVÉ. — NOVÝ DŮKAZ

O NEZBYTNÉ POTŘEBĚ NĚMČINY PRO KAŽDÉHO PONĚKUD

VZDĚLANÉHO ČECHA. — ROZMLUVA S MĚSÍČNÍM SPRÁVNÍM

RADOU. — METEOR. — MĚSÍČNÍ LISTY, HLAS MĚSÍCE ATD. — HO

TEL COPERNICUS. — VÝŇATEK Z MĚSÍČNÍHO BEDEKRA. — JEŠ

TĚ JEDNA, BOHDÁ POSLEDNÍ PŮTKA S UČENCI.)

Mile překvapil autora dopis jednoho učence našeho, dopis, svědčící jasně, jak živé účastenství zpráva o fenomenálních objevech páně Broučkových vzbudila i v kruzích vědeckých.

Dovoluji sobě vložiti větší část epištoly té do svého cesto

pisu, zároveň však uznávám za potřebné prošpikovat ji řádně à la Bačkovský učenými a neučenými hvězdičkami a křížky. Slovutný pane! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jsem vskutku zvědav, co pan Brouček na tváři Měsíce vše vyslídí. Kdybyste mu dal

*

1 sestoupiti do nějaké kruhové pláně až

*

1 Dopisovatel pokládá patrně — navzdor mému důraznému prohlášení

v kapitole předešlé — páně Broučkovu cestu do Měsíce za pouhý můj

výmysl. Vůči této houževnaté nevěře nevím si jiné rady než pozvati ho

zdvořile, aby se vydal se mnou některé nedělní odpůldne k Würflovi

na Hradčany, kde může pana Broučka osobně seznati a cestopis onen

z jeho vlastních úst třebas až přes půlnoc poslouchati. Že pak ten cesto

pis není smyšlenka ani pana Broučka, dokazuje již samo vzezření pana

domácího. Neboť vypadá skutečně „jako člověk, který spadl z Měsíce“.

Jeho obličej, již okrouhlým tvarem svým Měsíci podobný, vydává totiž

zvláštní záři, která jest patrně zachovaným dosud odleskem měsíčního

světla. Není však nikterak stříbrná, snivě bledá, jak si obyčejně básníci

lunný svit představují, nýbrž zahrává do ruda a fialova, což může býti

učencům důležitým pokynem pro správný rozbor vidma měsíčného.

Zvláštní jest, že odlesk ten nejintenzivněji se jeví ve středu obličeje, na

obtloustlém nose. Také ještě jinak okazují se na panu Broučkovi následky

pobytu na Měsíci. Nějaký čas po příchodu jeho do hostince nepozoruješ

na něm nic kromobyčejného; tu patrně jest si ještě jasně vědom, že mešká na nejhlubší dno, mohl by tam s jistou pravděpodobností vědeckou (Schmidt, Neison) nalézti v krytých místech studánky, nad kterými výpary stále tvořily by vlhké mlhavé ovzduší, v němž by panu domácímu o dlouhém a horkém dni měsíčním mohlo býti při úplné volnosti v toaletě zcela příjemno. Tam nejspíš ještě

*

2 mohl by se sejíti také s obyvatelem neb obyvatelkou

Měsíce, kteří by mohli býti nás šestkrát řidší a slabší, aby přece při práci obdobné vykonali docela totéž jako my. Tam by mohl nalézti také měsíční květenu, vodou prosáklé, tmě zvyklé rostliny, jako daří se u nás v nejvlhčích roklinách skalných. Tam také by se mohl naučiti, co v Praze u Würfla a U Kohouta asi

na Zemi. Ale čím dále tím hustěji vyskytují se známky nasvědčující tomu,

že se v mysli přenáší nazpět na lunu. Začíná zdvihati ruce pomaleji a po

maleji, jako by nabývaly měsíční váhy, tj. jako by se stávaly šestkráte těž

šími, béře sklenici opatrně, jako by se bál, aby ji obyčejným uchopením

nerozmáčkl nebo do stropu nevymrštil, vstává i sedá s velikou zdlouha

vostí, ba i jazykem volněji pohybuje, jako by i tento byl šestkráte těžší.

Ba časem také začíná váznouti v řeči a zatrhuje do měsíčtiny. A při chůzi

z hostince kolébá se a přešlapuje tak divně, že je patrno, kterak si mate

dosud krok pozemský s chůzí, jakou vyžadovala rozdílná povaha Měsíce. *

2 Ó, té domýšlivosti učenců! Okoukali trochu Měsíc svými chatrnými tele

skopy, jimiž dovedou postřehnouti nejvýše takové měsíční útvary, které

jsou alespoň míli dlouhé a tři sta stop vysoké, rozeznali leda matné obrysy

měsíčních hor, jež arci neopomenuli zčerstva pokřtíti svými nesmrtelný

mi jmény, a již chtějí právoplatně rozhodovati, že na Měsíci není živých

bytostí. Není prý tam vzduchu ani vody a bez těch nemůže prý vzniknouti

a obstáti žádný ústrojný život. Avšak ani tím nedostatkem vody a vzdu

chu nejsou si zcela jisti — vedou mezi sebou o to zajímavé hádky a někteří

tvrdí zcela vážně, že alespoň ve hlubinách měsíčních kráterů a kruhových

plání, pak v dutinách sublunárních předpokládati lze přítomnost jakéhos

ovzduší a jakési vláhy. A tam by učený můj dopisovatel milostivě „nejspíš

ještě“ připustil nějaké živé tvory, nějaké obyvatele a obyvatelky (na tyto

poslední arci nezapomněl, poněvadž je dosud svobodný)! Rád bych vi

děl obličeje všech těchto pánů, až při další četbě mého cestopisu budou

jenjen klopýtati přes měsíčany a měsíčanky, kteří kvůli lunopiscům ni

kterak nezalézají do nějakých tmavých děr, nýbrž oněm navzdor vesele se

prohánějí po celém povrchu měsíčném! Jak toto faktum srovnati s nedo

statkem vzduchu na Měsíci, tím ať si učenci lámou hlavy; vždyť je máme

jen proto, aby nám takové záhady vysvětlovali. konsekventně zanedbával, totiž píti vodu.

**

3 Tam by dále mohl

nalézti příležitost k rozluštění otázky, nemá-li Avenarius přece pravdu, když tvrdí, že všechny tůně Měsíce jsou toliko výtlačky po tělesech světových, která naň napadala a do něho se zabořila za dob, kdy býval ještě těstovitě měkký. Brouček mohl by konečně také zjistiti, odpovídá-li to pravdě, říkáme-li o luně, že jest chladná škvára.

***

4 Ba, mohl by snad dokonce při prud

kém výbuchu nějaké sopky dostati se šťastně na vyhozenou pumu, která by jej zase na Zem donesla.

†

5

Na to jsem nejvíce zvědav, jak Brouček zase dostane se

domů, neboť aby na Měsíci byl zapomenut s neurčitým osudem sám a sám, to už není možno. Že by jej Země zase přitáhla, jako původně Měsíc učinil, to sotva se stane. Ale velice pěkná cesta návratu jest možna —

††

6

**

3 Neslyšel jsem alespoň nikdy, že by p. Würfl nebo hostinský od Kohouta

zlotřile manipulovali s vodou. ***

4 Jaký lijavec otázek najednou! Aj, vida! Pan Brouček má se nechat vyslý

chat jako ubohý examinand — Ó ne tak, velmožní pánové! Tentokrát

sestupte hezky z hrdé katedry a tiše poslouchejte poučení o věcech, o kte

rých jste dosud ve své naduté pavědě neměli ani nejmenšího zdání! †

5 Jest viděti, že učený dopisovatel nevládne příliš bujnou fantazií. Ne

vzmohl se na jiné nápady, než jaké mu vnuknul Verne svou koulí dělového

klubu a baron Prášil svou jízdou do pevnosti na letící pumě. ††

6 Ostýchám se podati nad čárou tu „velice pěknou cestu“ — tak báječ

ně naivní jest návrh učeného dopisovatele. Würfl mohl by prý dostati

tušení, že duše domněle mrtvého pana domácího touží už drahně času

po pivě (!). Znaje pak z meteorologie lidu, že Slunce „tahá vodu“, mohl

by prý připadnouti na myšlenku, že Měsíc snad „tahá pivo“ do nebe (!!).

Z útrpnosti vyvalil by tedy v lunojasné noci soudek svého nejlepšího ven

na dvůr, vyrazil by dno (Ó svatá prostoto! Würfl by jen tak z útrpnosti

vypustil na dvůr soudek, k tomu ještě svého nejlepšího!!!) a zůstavil by

Měsíci vytáhnouti pěnivý mok pro Broučka. Měsíc ovšem, dbaje pečlivě

přírodních zákonů, tahal by prý toho hrozně málo. Zato však mohlo by

prý pivo vykonati vliv přímo na pana domácího, jenž — — Avšak nikoli,

nebudu dále sledovati dopisovatele v jeho pošetilých fantaziích, dle nichž

by se nakonec pan Brouček probudil v onom pěnivém soudku na dvoře

Würflovy Vikárky. Dopisovatel končí svůj návrh slovy: „Celý jeho výlet

do Měsíce vedl by takovým způsobem zcela přirozeně k oslavě českého

piva“, k čemuž měl ještě dodati: „— a českého důvtipu!“

Ale probůh, do čeho jsem se to dostal! Odpusťte laskavě. Takhle dovede člověka strhnouti Váš znamenitý pan Brouček! —

*

7

a trvám

Slovutnostem nejupřímněji oddaný

N. N.

**

8

Avšak nechme planých domyslů učencových a vraťme se ke skutečným objevům našeho hrdiny na Měsíci.

Zůstavili jsme pana Broučka, an vyskočil z mrazivého objetí měsíčního stínu, pronášeje obavu před možnou rýmou; ale zapomněl rázem na rýmu a všechno ostatní, upoután všecek novým překvapujícím zjevem. Stanuv jako k půdě přimražen, pohlížel strnulým zrakem v jeden bod temnosti, která obklopovala skalnaté jeho stanoviště. Z temného toho moře, nedaleko jeho lemu, vynořila se korková přilba, obtočená vlajícím závojem, jakou nosívají mnohdy evropští turisté v jižních krajinách. Ale přilba nebyla mnoho větší nežli náprstek a lehounký závoj neměl větších rozměrů nežli síť obyčejného pavouka. Pod přilbičkou objevil se malinký obličej s dlouhými rezavými licousy, pak vynořila se ramena a hruď drobounkého trpaslíka a dlouhouchá hlava stejně drobounkého osla — a konečně vyjel z moře temnosti na skvěle ozářený skalnatý ostrůvek miniatur ní jezdec, s kostkovaným plédem na raménku, s vysokou, kovaným bodcem opatřenou holí v ručce a s červeně vázanou knížečkou pod paždím. Zkrátka, navlas cestující Angličan, arci v kolibrovém vydání.

Pojednou vzhlédl jezdec do výše, zočil pana Broučka a trhl sebou prudkým leknutím, které zároveň komicky se rýsovalo v jeho ubledlé tvářičce a v očkách nad malinkými brejlemi vytřeštěných. A čekaly ho ještě horší věci. Také osel zpozoroval *

7 Ze začátku a na konci dopisu vynechal skromný autor cestopisu některé

pro něho lichotivé věty. Naproti tomu nebylo by spravedlivé, aby vypustil

zaslouženou chválu vzdanou panu Broučkovi.

**

8 V originál dopisu může každý u autora (Vinohrady, třída Palackého

č. 175, II. patro) nahlédnouti.

23

nevídaného obra, a splašiv se, shodil pána bezohledně na skalnatou půdu. Zděšené zvíře pádilo odtud a zmizelo brzy v moři temnoty dole.

Nešťastný jezdec zdvihl se pracně, ohledal spěšně svou drahou osůbku, nebyla-li vážněji pošramocena, a narovnav brejle, které naštěstí pádem jen stranou byly pošinuty, upřel znovu zpytavé a bázlivé zraky vzhůru na ohromného cizince. Pan Brouček nemohl se ubrániti záchvatu veselosti při pohledu na pád a rozpaky komického trpaslíka. Shlížel k němu se smíchem a zároveň se zálibou; neboť tento miniaturní tvor, nedosahující panu Broučkovi ani po kolena, byl zjevem opravdu roztomilým. Představte si jen loutku nebo figurku od hračkáře co nejvěrněji dle skutečnosti zhotovenou, vykazující všechny náležitosti živé osoby až po nejmenší knoflík a přezku v něžném zdrobnění a přitom co nejpečlivějším provedení — a představte si, že je ta figurka skutečně živá, že sebou samovolně pohybuje, činí přirozené posunky, ba i mluví!

Ano, drobný měsíčan začal také něco drmoliti řečí podivnou, panu Broučkovi naprosto neznámou. Mluvil arci hláskem slabým, přiměřeným tak útlému hrdélku.

Pan Brouček, kterýž opřev ruce o kolena nahnul se co možná hluboko k trpaslíkovi, dal mu posuňky na srozuměnou, že nerozumí ani zbla z té haťmatilky.

Měsíčan se na chvilku odmlčel, jako by o něčem přemítal; jaké však bylo překvapení pana domácího, když náhle ze rtů mužíkových zcela zřetelně zaznělo: „Woher? Was für ein Landsmann?“

Nemohl úžasem ani hned odpověděti. Tedy němčina je i na Měsíci řečí obvyklou! pomyslil si. Až i sem lakotné Německo protáhlo své drápy! Oč že ten starý lišák Bismarck, zatímco se naoko s Anglií a Španělskem hašteří o nějaké bídné korálové ostrůvky v Tichém moři, potají geniální balónovou výpravou anektoval stokrát skvělejší kořist, Měsíc, a germanizuje tu o překot! Bezpochyby setkám se zde co nevidět s pruskou pikelhaubnou, která mne co Slovana bez okolků postrkem dopraví nazpět na Zemi — což by mi bylo věru nejmilejší. Na Měsíci němčina! Ó, teď poznávám jasně, jak moudře jedná tam dole v Čechách ona rozvážlivá část vlastenců, která odporučuje horlivé učení se němčině, a jak bláhové jest konání ztřeštěnců, kteří se brání zuby nehty němčině a raději by místo ní šířili frančtinu nebo bůhvíjaké jiné jazyky. S kterou jinou řečí dostanou se až na Měsíc? Co bych si zde počal, kdyby se mi za mládí nebylo dostalo dobrodiní jazyka německého? Přísahám: dostanu-li se nazpět na Zemi, první můj skutek bude, že se dám zapsat do Schulvereinu!

Tyto myšlenky prolétly panu Broučkovi hlavou, než probrav se z překvapení odpověděl: „Matthias Brouček, Hausbesitzer aus Prag“.

Měsíčan sebou škubl a pozdvihl ručky k uším; patrně byl hlas pana domácího příliš silným na jeho útlé sluchové ústrojí.

„Z Prahy?“ opakoval pak a chvíli přemýšlel. „Aha, z hlavního města Čech, v Rakousku?“

„Ano.“

„Tedy pozemšťan, opravdu pozemšťan! Tušil jsem to hned na první pohled. Ale jak jste se probůh dostal k nám na Měsíc?“

„Nevím věru jak; je to pro mne samého hádankou,“ odtušil pan Brouček; „avšak, pane — pane —“

„Tom Bimbilimbi, zakladatel a předseda vzájemně pojišťovací společnosti proti meteorům, správní rada společnosti pro regulování měsíčních rýh a účastník mnohých jiných akciových podniků.“

„Těší mne,“ pravil pan Brouček s širokým úsměvem, jejž mu vynutilo jméno a povolání podnikavého měsíčana. „Tom je bezpochyby křestní jméno —?“

„Tolik jako u vás na Zemi křestní jméno. My zde křestních jmen nemáme. Vlastně zní celé moje první jméno Tom Thumb, které mi otec můj přidal na počest a na památku jednoho z nejslavnějších měsíčanů, který též u vás na Zemi dobyl sobě slávy světové.“

„Tom Thumb — Tom Thumb —“ přemítal pan domácí. — „Tuším, že jsem to jméno někde četl. Aha — nenazýval se tak onen trpaslík, jehož okazováním si dryáčník Barnum vydělal báječné peníze?“

„Ano, týž. Tento domnělý trpaslík byl vlastně měsíčan, který — Ale nemyslíte, pane Broučku, že by bylo lépe, abychom k rozmluvě své volili jinou pozici? Ačkoliv mi rozprávka s vámi způsobuje čest a radost nesmírnou, musím přece jen upřímně vyznati, že mne již bolí krk od stálého pohlížení do výšky.“

„A mne bolí zase hřbet od shýbání, pane Bimbi — (hehe!) Bimbilimbi (hehehehe!) — Odpusťte, že mne vaše nezvyklé jméno dráždí k smíchu! — Chtěl jsem vám právě také učinit návrh, jak bychom pohodlněji pokračovali ve svém rozhovoru. Dovolíte-li — žádná urážka! — posadím si vás na ruku —“

„Srdečné díky za vaši laskavost,“ odmítal zdvořile měsíčan, trochu se zapýřiv. „Moje maličkost nedělala by vám arci velkých obtíží; ale nechci vám přece způsobiti nepohodlí a kromě toho — uznáte, že by vypadalo jaksi — jaksi podivně, abyste kapitalistu a správního radu zdvihal jako králíka a choval na ruce jako chůva nemluvně... Mám však jiný návrh. Nedaleko odtud stojí hotel Copernicus. Moje cestovní příruční kniha tvrdí, že je to hotel v každém ohledu výborný a nepříliš drahý. Nesnídal jsem a mám již pořádný hlad. Mimoto začíná již Slunce notně pálit a pobyt ve stinné komnatě za hustými záclonami bude každým způsobem příjemnější. Chci tamodtud také někoho vyslati, aby hledal mého splašeného osla. Dále — oho!“

Cosi zasvištělo shůry vzduchem a vrazilo s ohromnou prudkostí do půdy několik kroků od pana Broučka, který leknutím na sáh uskočil.

„Stafraporte!“ vyhrklo mu z ubledlých rtů. „Co to?“

„Eh, nic,“ pravil s úsměvem měsíčan, jenž rychle zase nabyl rovnováhy. „Pouze malý povětroň. Dopadají ovšem na povrch Měsíce prudkostí vystřelené dělové koule, a kdyby byl zasáhl vaši hlavu, měl byste s ní navždy pokoj.“

„Děkuju pěkně“ — a pan Brouček si odplivl — „za takové nadělení! Na Zemi jsem spatřil meteor jenom jedenkrát v muzeu, a zde na Měsíci, sotvaže jsem tu pobyl hodinku, byl bych s ním učinil málem známost až proklatě důvěrnou.“

„U nás padají povětroně velice často,“ vysvětloval Bimbilimbi, „někdy jednotlivě, někdy celý déšť. Žijeme tu jako v městě, které nepřítel pilně bombarduje. Pochopíte z toho, jak potřebným a blahodárným podniknutím je mnou založená pojišťovací společnost proti meteorům.“

„Ale co je platno pojištění, když nemůžete přece zabrániti, aby vám navzdor pojistce v nejbližším snad okamžiku takový nebeský tulák hlavu nerozkrušil!“

„Vyplatíme pak určitou sumu pozůstalým členům rodiny.“

„To by mne stěží pohnulo, abych přistoupil k vaší společnosti,“ zabručel pan Brouček.

„Ostatně, i toto intermezzo dokazuje, že nám bude lépe pod pevnou, proti meteorům náležitě obrněnou střechou hotelu Copernicus. Při dobrém déjeuneru můžete vypravováním, jak jste se na Měsíc dostal, ukojiti mou horoucí zvědavost. A já vám navzájem povím, jak slavný měsíčan Tom Thumb rozšířil naše vědomosti o Zemi, a s radostí zpravím vás vůbec o měsíčních poměrech, v jakémkoli směru si toho budete přáti. Anebo kdyby vás to nebavilo, můžete se probírati časopisem —“

„Jakže? I časopisy máte?“ žasl pan domácí.

„Ovšem. Měsíční listy, Hlas Měsíce, Měsíční politiku („Měsíc“ musí býti při všem) a spoustu jiných. Jmenovaným byste arci nerozuměl, poněvadž jsou psány měsíčtinou. Ale máme dokonce i časopis německý: Der Mond —“

Pan Brouček spráskl ruce. „Německý? Ale pro kohopak jej vydáváte? Či máte zde vskutku nějakou kolonii německou?“

„Ani pomyšlení. Vy jste vůbec první pozemšťan, jehož noha na Měsíc vstoupila. Poshovte jen laskavě, brzy vám všechno vysvětlím. Hle, tam kyne nám již hotel přívětivě vstříc!“

Za rozmluvy obou ustupovala temnota zvolna níž a níže po boku skalnaté výspy, na níž stáli, jakož i po boku sousedního osvětleného ostrůvku, a konečně se okázalo, že jsou oba domnělé ostrovy vlastně dva souvislé vrcholy skalní. A ve prohybu mezi nimi, nyní též jasně ozářeném, třpytilo se staveníčko, podobné většímu domku pro loutky v krámě hračkářském. Bylo stavěno v obyčejném švýcarském slohu, ale střecha jeho měla velice masivní krytbu z nějakého kovu, planoucího na slunci oslňujícím leskem. Bystré oko Broučkovo rozeznalo pod štítem ze zlatých liter sestavený nápis: Hotel Copernicus.

„Ten váš hotel — bože, kdybych tak na Zemi řekl, že jsou na Měsíci také hotely! — ten váš hotel vypadá velmi hezky; jen se obávám, že mu prorazím hlavou půdu, dostanu-li se vůbec do něho,“ mínil pan domácí.

„Nebojte se! Ručím, že v něm naleznete dosti místa. Arci, jeho postele a pohovky budou vám málo platny; ale přece postarají se tam, abyste si mohl pohodlně odpočinouti. Vždyť mohou něco mimořádného učinit pro hosta, který udělá řád za deset jiných,“ dodal měsíčan s úsměvem.

Zmínka o řádu zarazila pana Broučka. Sáhl do kapsy, kde nosíval tobolku, a oddechl si, když ji tam nahmátl. Bylo věru ku podivu, že nic, pranic neztratil při úžasném onom pádu.

Ale po chvilce zakabonil se opět.

„Nevím, nevím, jak to bude s řádem,“ projevil své obavy. „Pochybuju, že zde udám své rakouské státovky a bankovky —“

„O to nemějte starosti. Každý váš knoflík představuje hezkou hromádku peněz. Za vaši botu zaplatí s radostí naše muzea a milovníci rarit tolik zlata, kolik se do ní vejde.“

„I podívejme se!“ zaradoval se pan Brouček. „Je-li tomu tak, jsem tedy pravý Rotšild!“

„Nabízím vám hned sám neobmezený úvěr.“

„Děkuji vám srdečně, pane Bimbilimbi. — Ale slyšte, odkudpak má tento hotel své pozemské jméno? Koperník byl tuším polský hvězdář —“

„Na hvězdáře hoteliér asi nemyslil,“ vysvětloval měsíčan. „Pojmenoval svůj hotel prostě dle mohutného kruhového horstva, na jehož hřebenu jej vystavěl. Velebný tento horský věnec nazývá se ve vašich lunopisech Copernicus. U nás má ovšem jiné jméno; ale poněvadž konkurent toho hostinského, mající svůj závod na vydírání turistů trochu níže, za firmu si zvolil měsíční onen název, nezbývalo druhému než sáhnouti k pozemskému jménu, kteréž jest u nás také vůbec známo.“

„Jakže?!“ zvolal náš pozemšťan. „I naše mapy Měsíce jsou vám povědomy, o něž na Zemi kromě hrstky učenců nikdo ani okem nezavadí!“

„Ovšem,“ potvrdil měsíčan, zdvihaje červeně vázanou knížku, která mu při nehodě s oslem byla vypadla. „Naše příruční cestovní knihy udávají vedle jmen měsíčních vždy též názvy pozemské a pro zasmání — odpusťte! — pro zasmání připojují tu a tam i komické domněnky a bájky pozemských hvězdářů. Ostatně význam Koperníka tuší pozemští lunopisci dosti správně, pravíce, že jest jedním z nejvelebnějších a nejzajímavějších útvarů měsíčních. Slyšte, co můj Průvodce po Měsíci o něm píše: ‚Tato kruhová pláň čili kruhové horstvo jest právem jednou z nejslavnějších a turisty nejvíce navštěvovaných partií naší měsíční koule. Jest to obrovská pláň, mající v průměru dvanáct mil a obklopená kruhovitým horským valem, který se nad ní vypíná do výše deset jedenáct tisíc stop‘. Tedy bezmála do výšky vašeho Velkého zvonu. ‚Z hřebene titánského toho náspu vyniká jako hroty nad obručí královské koruny více než padesát vrcholků. Vnitřní strana valu spadá příkře v nižších a nižších soustředných hřebenech, jako by se byly několikrát po sobě ohromné masy od té kamenné stěny odtrhly a kolkolem terasovitě nad sebou vyvěžily, a téměř uprostřed rozsáhlé kruhovité pláně, kterou ten velkolepý, zřícený amfiteátr skalní objímá, trčí z roviny mohutná skupina horských kuželů, z nichž některé přesahují výšku dva tisíce čtyři sta stop.‘ Vyrovnají se tedy málem vaší Milešovce. ‚Zevnější méně příkrá strana valu obklopena jest divoce rozervanou spoustou hor a pahorků, jejichž pásma dílem od valu na všechny strany se rozbíhají, dílem paralelně s ním se táhnou — přemalebná to síť souběžných a křižujících se hřebenů skalních, horských uzlů, hlubokých údolí a úžlabin, v dalším obvodu místy jako děrovatá zejícími otvory větších a menších kráterů —‘“

„A my stojíme tedy kdes vysoko nad tím velkolepým divadlem, jež se ukrývá v tom moři temnoty pod námi?“

„Nalézáme se na jednom z přečetných vrcholků kruhového valu. Kdybychom zde počkali, odhaloval by nám východ Slunce pozvolna ohromný, úchvatně krásný obraz. Stranou k nitru kruhové pláně vynořoval by se z čiré temnoty zářící vrcholek valu za vrcholkem, až by konečně uzavřen byl ten nesmírný, dvanácte mil v průměru mající kruh více nežli padesáti ozářených ostrůvků lesklé, různobarvé horniny, svítící v temném moři jako gigantický, pestře plápolající růženec drahokamů. Pak by se objevil pod nimi i jasný hřeben kruhového náspu a objímal by temnou propast nitra jako obrovský skvoucí prsten. Leč později okázaly by se uprostřed té tmavé propasti zářivé vrcholky vnitřního horstva a za nimi sestupovalo by světlo denní po protější vnitřní straně kruhového valu, objevujíc pozvolna nižší a nižší malebně rozervané jeho terasy a spousty skalních trosek, až by posléze odhalilo i přehluboké dno kruhové pláně s celým ústředním jejím horstvem; východní vnitřní strana náspu pod námi s částí dna byla by arci dosud zahalena v hluboký stín či vlastně v neproniknutelnou tmu.“

„Počkám rád tu chvilku,“ zvolal pan Brouček, uchvácen líčením svého průvodce. „Vždyť Slunce již vychází — či vlastně“ — zarazil se — „vždyť dávno vyšlo; myslím, že je tomu již dobrá hodina, co na východě vysvitlo.“ Bezděky sáhl pro hodinky, ač mu nemohly ovšem nikterak přispěti; neboť podíval se na ně naposled před třemi týdny, když byl ještě na Zemi. Rozumí se, že také stály.

„Ó, u nás na Měsíci je Slunce zdlouhavý patron,“ pravil s úsměvem měsíčan. „Od chvíle, kdy se hořejší jeho okraj nad horizontem objeví, až do chvíle, kdy celý jeho terč nad obzor vystoupí, uplyne vždy plná vaše hodina. A divadlo, které jsem vám vylíčil, rozvíjí se také trochu pomalu; kdybyste se chtěl dočkati okamžiku, až Slunce dno kruhové pláně osvětlí, poseděl byste si zde bezmála celý pozemský den.“

„Děkuju pěkně, tak dlouho by to ani náš nejzbrklejší ctitel přírody nevydržel,“ mínil pan Brouček, jehož entuziasmus rázem ochladl. „Pojďme raději do hotelu!“

„Toť zajisté nejrozumnější,“ přisvědčil měsíčan. „Naši krásní duchové musí sobě ‚úchvatný východ Slunce na horách‘ perněji zasloužiti než vaši Berliňáci. Hleďte, cestuju také pro zábavu a pojal jsem východ Slunce na Koperníku povinně do svého programu. Ale myslím si, že bude lépe přečísti si prostě ještě jednou ten nádherný východ Slunce v Průvodci za spuštěnými záclonami hostince, v milém chládku a za vybranou tabulí. Nuže, pojďme!“

Bimbilimbi zdvihl také svou alpskou hůl a oba vydali se na

cestu k hotelu.

Prosím laskavé čtenáře, aby zde četbu této kapitoly ukončili.

V následujících větách odbývám pouze učence, kteří mne znovu obtěžují svými námitkami. Moje vypravování jest prý plno vnitřních odporů. Udávám prý, že měsíční obloha postrádá blankytného modra, jsouc i za dne, kdy Slunce na ní v plném lesku svítí, tmavá a hvězdami posetá, že není na Měsíci žádného šera a přechodu mezi čirou tmou a příkrým světlem, a jiné úkazy, kteréž se zakládají pouze na nedostatku vzduchu na Měsíci. Není-li však na Měsíci vzduchu, nemůže tam býti ani zvuku; kdybys tam tisíc děl najednou vypálil, neuslyšel bys ani hlásku ve věčném hrobovém tichu. Jaký má tedy smysl rozmluva pana Broučka s měsíčanem, při níž by jeden naprázdno jazykem pohyboval a druhý marně uši napínal?!

K tomu není třeba velké učenosti, abyste tuto nesrovnalost

objevili — odpovídám já — ale na vás, mužích vědy, právě jest, abyste nesrovnalosti urovnávali a záhady vysvětlovali, jakož jsem trefně podotkl v jedné ze svých učených poznámek zpředu.

IV /

(PERIPATETICKÁ ZÁBAVA. — ZEMĚ HODINAMI. — ZTRACENÁ

MANŽETA. — UVÍTÁNÍ V HOTELU. — TRAMPOTY S VYSOKÝM HOS

TEM. — PROSÍM, HNED, ZA MINUTKU! — BOHATÁ SNÍDANĚ. —

ZÁRMUTEK NAD MĚSÍČNÍM PIVEM. — ZAČÁTEK ROZMLUVY

O LUKIANOVI, DONU QUIJOTOVI, TRPASLÍCÍCH, VÝPRAVÁCH NA

ZEMĚKOULI, MĚSÍČNÍCH DALEKOHLEDECH A JINÝCH VĚCECH.) Náš pozemšťan a měsíčan, sestupujíce k hotelu, byli párkem velmi nerovným. Onen činil místo kroků kamzičí skoky, které mohly vzbuditi závist nejmrštnějšího gymnasty, ale věru též lépe se hodily pro nějakého šaška cirku než pro vážného domácího pána, kdežto jeho malinký průvodce za ním capal směšně drobnými krůčky. Pan Brouček měl pocit, jako by nohy jeho byly z pružce a samoděk od půdy odskakovaly; bylo mu, jako by se lehce vznášel větrným chodem nebešťana s okřídlenou patou.

Rozprávka cestou byla za těchto okolností arci obtížná.

Pan Brouček, učiniv několik skoků, vzpomněl si, že by mohl své hodinky natáhnout a podle měsíčného času nařídit: vytáhl je a obrátil se po soudruhovi, aby se ho zeptal, kolik je hodin — ale kdež byl pan Bimbilimbi! Pozemšťan musel zase učinit několik skoků nazpět, aby se ocitl po jeho boku.

„Ó, zde budete mít se svými hodinkami potíž,“ pravil měsíčan. „Jsme-li my proti vám pozemšťanům trpaslíky, jsou zato naše hodiny proti vašim báječnými obryněmi. Nám svítí Slunce nepřetržitě více nežli čtrnáct zemských dnů a naše noc trvá právě tak dlou