načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vyhrávat potichu - Jan Krůta

Vyhrávat potichu

Elektronická kniha: Vyhrávat potichu
Autor:

Klukovský příběh nejen o fotbale a dobrodružství Parta kluků a holek z vesnice Podolí má svoje tajné bratrstvo, svůj tajný bunkr, zločin a trest a fotbalové hřiště u lesa. A ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 220
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jiří Bernard
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5053-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Klukovský příběh nejen o fotbale a dobrodružství Parta kluků a holek z vesnice Podolí má svoje tajné bratrstvo, svůj tajný bunkr, zločin a trest a fotbalové hřiště u lesa. A všechno se točí kolem Ondry, Honzy a jejich táty, vysloužilého brankáře a trenéra. Když se vyhrává, řve se radostí. Ale jejich táta umí vyhrávat i potichu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Vyhrávat potichu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Krůta

Vyhrávat potichu – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JAN KRŮTA

VYHRÁVAT

POTICHU

Ilustroval Jiří Bernard

Albatros



5

1/ Ondra

a koza kozáčí

„Ty nejsi pes, ty jsi koza. Koza

kozáčí.“

Baron vrazil hlavu pod Ondrovu bradu a olízl mu nos. Ondra radostně vyjekl, popadl jezevčíka do náruče a chtěl se na něj svalit. Pes ale vyklouzl, předními tlapkami se Ondrovi opřel o záda a vítězoslavně mu zezadu olízl ještě ucho. Ondra vřískl a oba se začali smát: Ondra lidským a Baron psím smíchem.

Slunce osušilo mokré zářijové stráně a tráva zvolna dostávala přeliv barvy Ondrových vlasů. A dědové v Podolí chodili starostlivě po  zahradách, pomáhali větvím nosit jablka a zvědavě se otáčeli za sluníčkem, jestli vydrží a vymaluje zatím nevybarvené sládnoucí nadělení v korunách.

Ondra se cítil nadupaný jak chocholouš. Taky chodil celé léto s tátou běhat! A táta mu dával zabrat. Někdy teď na podzim by už konečně měli hrát první zápas!

„Tramtadáda dýdydá...“ Jako by přišel konec světa. Tabulky v  oknech se rozdrnčely. Starosta obecního úřadu pustil mezi domy tisíckrát ohrané cédéčko Dalibora Jandy a  po  písni Kde jsi vždycky vtipně začínal: „Tady jsem, vážení spoluobčané. Jako vždy na  obecním úřadě v našem krásném Podolí a  vždycinky jen pro vás... V  Podolí, v Podolí všechny chmury přebolí!“ Baron vyskočil z Ondry a vrhl se k plotu. Jenže starostův hlas hřměl nejmíň ze tří ampliónů na třech různých sloupech najednou a z každého dorazil k domku Šedivých o trochu později, takže skoronikdy nerozuměli, co se hlásí. Baron popleteně pobíhal podle plotu a nastavoval hlavu na všechny světové strany.

Ondra vstal, setřásl z  tepláků suchou trávu a  zkusil si zaklusat. Nikdo by nevěřil, jaký je to pocit poprvé v nových kopačkách. Ondra se cítil lepší než fotbalový král Ronaldo...

V továrně Jupiter za řekou skončila ranní směna a lidi se hrnuli k  řeznictví a  k  supermarketu na  návsi. Starosta pokračoval: „Hlášení místního rozhlasu. Upozorňujeme naše občany, že vyvážení odpadků do  rokle v  Háječku je přísně zakázáno. Neuposlechnutí se trestá pokutou ve výši

7

pět tisíc korun. Dále upozorňujeme, že paní Horáčkovou

bolí hlava, takže v prodejně Textil bude dnes zavřeno. Dále

upozorňujeme, že odvoz odpadků..., zkrátka a dobře,pope

láři zítra nepřijedou. Rozbil se jim kuka vůz a přijedou až

v pátek. Opakuji: V prodejně Textil je dnes zavřenoa pope

láři najedou až v pátek.“ Vtipný pan starosta, bývalý uvaděč

vesnických diskoték, neopomněl připojit své roky omílané

odhlášení: „Milí a vážení, konec mého hlášení.“A oblíbe

nec starosty a převážně odrostlých dorostenek, zpěvákDa

libor Janda, se rozchraptil po  Podolí v  dalším starostově

hitu: „Říkal si Hurikán, kluk jako ty, motorka vzlétla s ním,

když dostal smyk...“ Tramtadáda dýdydá...

Baron se rozblafal vysokým hlasem. To znamenalo, že

přes koleje z náspu přichází Ondrův táta.

2/ Honza a žlázy Honza si připadal jak v akváriu. Slunce se oklepalo z letní dřiny a zase pralo do třídy hlava nehlava. Lavice seroztékala jak nanuk.

„Šedivý, co koukáš z okna?“

Honza sebou škubl. To je dobrá otázka... Bendice Vzteklice měla dneska ještě horší náladu než obvykle. Její malý svišť jí asi zase nedal v noci spát. Co nevidět se začne vztekat.

„Můžeš nám prozradit, co tak pozoruhodného jsi tam viděl?“ naléhala učitelka dál, jako by ji nic na světěnezajímalo víc.

Honza odstrčil židli a vysoukal se vzhůru.

„No, co tak pozoruhodného běželo kolem, Šedivý?“

„Babí léto, pančitelko.“ Na  té pančitelce si dával obzvlášť záležet, protože věděl, jak takhle zpitvořené oslovení Bednici Vzteklici vytočí.

Třída se rozsypala smíchy po podlaze. Celá třída až na Honzu. Stál, díval se na  učitelku, jako by neuměl do  pěti počítat.

„Nebuď drzý, Šedivý,“ okřikla Honzu, protože přece musela mít poslední slovo. Pak poslala Jiráka od  tabule sednout, a pětku mu ani nezapsala. Dneska asi opravdunebyla ve své kůži.

9

„Přecházíme k nové látce, ke žlázám s vnitřnímvyměšo

váním. Tyto žlázy jsou uzavřené, bez vývodu, své výměšky

odevzdávají přímo do krve nebo do mízy a přispívajík sou

hře jednotlivých orgánů.

Rozeznáváme celkem šedmery žlázy s vnitřnímvyměšováním: Podvěsek mozkový, šišinku neboli epifýzu, štítnou žlázu, brzlík, nadledvinky, slinivku a sedmé jsou pohlavní ž lá z y.“

„No, konečně,“ ozvalo se ze zadních lavic. Třída sezačala dusit smíchy.

3/ Hledám ženu za každou cenu

„Mami, Ondra má holku. On má Kučerovou. Milujou se. Já

jsem je viděl. Šel s ní ze šatny a nesl jí tašku.“

Ondra vyskočil od  akvárka. Včera si koupil v Benešově párek parmiček nádherných a sameček se mu přes noc krásně vybarvil.

„Hajzle, nech si to. Náhodou žádnou holku nemám. Ty má š.“

„Dáme mu jeden výchovný, viď, mami!“ Přiskočilk Ondrovi a pleskl mu skoro bezbolestný pohlavek.

Čtvrťák Ondra si už s  bráchou o  tři roky starším neví rady:

„Mami, ať toho nechá. Pořád mě pohlavkuje.“

„Tak mu ji vraž taky, Ondro, a on ti dá pokoj,“ radí mu máma.

Táta se jen převlékl a  pospíchal na  stavbu fotbalových kabin. Máma je učitelka jako Honzova třídní „Bendice Vzteklice“ a Ondrova učitelka Kášová „Káša“. Ještě jí drnčí hlava z dvouhodinovky u osmáků a měla by jít dělatna zahradu. Jinak je sousedi pomluví. Nejdřív ale musízpohlavkovat byt po  těch indiánech. To je každý den nepořádek, kde se to bere...

„Kdybych mu jednu vrazil, stráví konec života v kotrmelcích,“ utrousí s požitkem Ondra. „Na něj já radši žaluju.“

„No jo, náš mazánek. Čtvrtá třída kašička...“ chlácholí Ondru podezřele Honza. Pak se raději rychle vypaří.

„Nic si z  toho nedělej, Ondro. I  kdybys měl holku. Co na tom, že jí pomůžeš s taškou. Vždyť je to hezký.“

Tobě se to řekne, váží v duchu svou situaci Ondra.Kolem okna přefrčela Radka na  oranžovém kole své mámy. Za sebou táhne na vozíku ze starého kočárku Pitrýse. Jak jedou kolem, ranec zářím navoněného vzduchu vynesezáclonu skoro až ke stropu. Ondra se pod ní schová jak pod stanem, mrkne za Radkou a obrací se k mámě:

„Mami, víš, že ta parmička bude mít mladý? Je už pěkně t lu st á.“

„A to je dobře, nebo špatně, Ondro?“

„Jak to, dobře, nebo špatně?“

Máma se zarazila:

„No, ptám se. Jen tak.“

„To víš, že dobře. Víš, za co všechno se dají malý rybičky vyměnit?“

„To nevím, Ondro.“

„Za moc věcí. Už musím jít.“

Jak jde Ondra kolem, máma si něčeho všimnea vytřeští oči jak na Marťana. Odloží prachovku na skříňku a jde k mladšímu synovi. Jak je ten kluk podobný tátovi, to je až směšný. A ten starší hajzlík mu neudělá nic pěknýho. Proto on se před chvílí kolem Ondry tak motal...

„Počkej, Ondro, ať nejdeš jak hajdalák.“ Máma mu rovná límec. Měl ho jako voříšek uši. Jedno nahoru, druhé dolů. 13

14

Přitom opatrně, rukou jako vítr, odlepuje z Ondrových zad

arch papíru, na  který Honza tlustým fixem napsal: HLE

DÁM ŽENU ZA KAŽDOU CENU.

4/ Okno na cimprcampr

Domek Šedivých sedí pod kopcem jako hříbek. Když ho

před pětačtyřiceti lety děda Šedivý s  babičkou postavili,

byl stejný vystrojenec, jako když jedou táta Šedivý s mámou občas do Prahy do divadla. Jenže děda s babičkou už

v domku nebydlí. Bydlí na hřbitůvku za vesnicí a aniHonza, ani Ondra se na ně nepamatují.

Dům vydrží víc než člověk. Ale i on se časem kazí jako zuby. Proto ani dům Šedivých už nevypadá jakovystrojenec, ale jako když se táta večer vrací ze stavby fotbalových kabin: sem tam s  fleky od  špíny, zarostlý a  orvaný. Táta nemá na dům čas. Pomáhá stavět kabiny u fotbalovéhohřiště. Táta je fotbalista. Chytá za  velké a  trénuje žáky. Trénink má začít za pár minut.

Honza si doma na  zápraží šněruje kopačky. Přitom si všimne, že mu narostlo břicho. S  bráchou říkají břichu krmelec. Máma ho uklidňuje, že krmelec vyběhá. Honza jí rád věří, protože rád jí.

„Honzo, máš hotové úkoly?“ ozve se otevřenými dveřmi z obýváku. Máma nepřestává být učitelkou ani doma.Tuhle dokonce řekla tátovi, že je neukázněný.

Po schodech dupe za Honzou Ondra. Starší brácharaději mizí. Vyrazí ze dveří a pohled mu padne na láhev od piva. Staví ji na  nepříliš vzdálenou mez, rozbíhá se a  nakopne mičudu tak šikovně, že se láhev kácí na  trávník. Honza udělá samozřejmé gesto, které dělají všichni světoví hráči po vstřelení gólu. Přitom odpovídá mámě na opakovanou otázku o úkolech:

„Ja sně, ma m i.“

Ondra si zavázal pravou kopačku a vyskočil. Honza už míří k vrátkům a přes rameno volá na Ondru:

„Brácho, dělej.“

Ondra vypálí za Honzou, ale když vidí, že brácha čeká, staví si poraženou láhev taky na mez.

„A ty, Ondro?“

„Jasňačka. Taky všechno hotový, mami.“

To už se Ondra rozbíhá skoro jako brácha před ním. V  poslední chvíli se mu ale do  rozběhu připlete jezevčík Baron. Ondra ho nechce nakopnout, ale zastavit už taky nemůže. Bum! Pravačka ho zrazuje. Balón místodo nastavené láhve zahučí o  pár metrů vedle. S  rachotem proletí zavřeným oknem do sklepa.

Ondra se chytí za  hlavu, stačí omluvně vyjeknout, že za to může Baron, a  vypálí za  bráchou. Ozve se láteření. Z  okna obýváku se vynořuje mámina hlava s  výrazem Zorra mstitele.

Nejsou už ale kluci kdovíkde? Mizí tryskem za zatáčkou.

Baron s  ocasem provinile vtaženým mezi nohy nejistě sekne pohledem po Šedivé, a jak mu velí pud sebezáchovy, prosmykne se dírou v plotě a peláší za kluky.

5/ Hrad Honza doklusal na hřiště a kus za ním střídavě běží a jde Ondra. Zdálky jak meluzína dohání Ondru na novémhorském kole Péťa. Zastavuje těsně před Ondrou parádním smykem.

„Ondro, cos dělal? Tys vysklil okno? Vaše mámanadává. Budeš mít zaracha, viď.“

Ondra trpitelsky mávne rukou. Ví, že si to doma ještě slízne. Kasička se otřese v základech, a ještě se budoumuset s oknem vláčet do Benešova ke sklenáři.

Na  svahu za  brankou sedí skupinka kluků. Péťův vyasený zjev sádlonoše dává Pitrýsovi příležitostk obvyklému představení. Dneska si Pitrýs vymyslel obměnu, která jeho ráčkování obzvláště sluší. Už Péťu neoslovuje Sádlo jako obvykle, ale má ještě komičtější obměnu. Stoupne si na srovnané palety a jako operní subreta zpívá Péťovi jejich oblíbenou znělku: „Sááádro, jen ty jsi moje zlato, Sááádro, s  tebou bych celkem vzato, Sááádro, s  tebou bych lííííbat se chtěl...“ Pošle vzduchem Péťovi pusu a  kluci se můžou potrhat. To už je Péťa Pitrýsovi v patách, ale proti Pitrýsovi je neohrabaný valihora. Pstroužek Pitrýs je už v bezpečné vzdálenosti a  korunuje svou šou tím, že stahuje tepláky a vystrkuje na Péťu zadek.

„Bacha Pitrýs, Koubková jede,“ zahuláká Ondra.

Než Radka stačí zadek jak druhé slunce kousek od branky zahlédnout, už je jeho zatmění.

Péťa se ale chopí příležitosti.

„Koubková ti viděla zadek. Viděla mu zadek, chachá. Vlastně Pitrýs nemá zadek, ale...,“ nahradí slovo zadek jiným hodně podobným, kde schválně ráčkované „r“ nadělá dost legrace.

Ondra sedí na kraji hloučku a dívá se. Kousek od nich poletuje kos jako buchtička. Na jaře to byl úplný vyhublík. To jak honil kosici. Ondra je tu tenkrátpozoroval. Světlejší samička přistála na jednom stroměa za vteřinku tam byl i sameček. Ona odstartovala o strom dál, sameček si to rozmýšlel a hup, už byl zase vedle ní. Takhle vystřídali aspoň pět olší a pak zmizeli v tůjích na zahradě u tety Bláži.

Kluci se rozbíhají na  hřiště. Když se sedí, studí zadek. Někdo přinesl okopanou mičudu. Aspoň si zastřílejí na branku, než začne trénink. Na mezi pod lesem stojíželezniční vagón vyřazený ještě v minulém století. Na jedné půlce, kde je vidět omšelý nápis „kuřáci“, je neumělourukou vyvedeno HOSTÉ. Na nekuřácké polovině: DOMÁCÍ. Tenhle vagón, to byla až dosud ostuda fotbalistů z Podolí. Podolská pýcha se tyčí pár metrů odtud. Sportovní kabiny jako hrad.

V  rozestavěné fotbalové rezidenci se lopotí pár chlapů zastříkaných vápnem a starší tlustá teta Bláža. Teta míchá v kýblu vápno a táta Ondřeje a Honzy se s fortelem rozhání štětkou po  zdi. Jak natírá omítku nahoře u  stropu, cákne mu kousek vápna k oku. Sleze ze štaflí a teta Bláža mukaňku opatrně stírá.

„Řeknu vám, teta. Trvat to ještě měsíc, nedostaneme sem z chlapů nikoho.“

„Tak bysme to museli dodělat my dva, Járo.“ 21

Šedivý se na tetu Blážu podíval. Nesmála se. Asi tomyslela úplně vážně. Himlhergotbaba.

Před dvěma roky se fotbalový klub zmátořil a  vymohl dotaci na stavbu kabin u fotbalového hřiště. Starosta obce a předseda klubu slavnostně praštili láhví po vypitémšamusu o  základní kámen, druhý den najela stavební firma a  bagr začal hloubit základy. Jenže dotace se rozplynula uprostřed stavby a  stavební stroje i  se zedníky vycouvaly. Zůstala teta Bláža a  pár chlapů, co chodili makat po návratu z práce. Jak se vlastně ženská může stát duší fotbalu ve vesnici? Je to jenom proto, že jejich chalupa stojí až tady na konci vesnice v těsné blízkosti hřiště?

„Jo. Já abych se zbláznil,“ navázal táta.

Teta se na něj po očku podívala.

„Říkají, že si tady stavíš pomník.“

Táta pokýve hlavou. Pak mávne volnou rukoua pravačkou začne zase vápenným mlékem hladit zdi.

„Aha. Já si stavím pomník... Všichni měli velké oči. A ti, kteří tolik chtěli mít kabiny větší než Čerčaňáci a ještě s hospodou a penzionem, najednou o ničem nevědí... Ale nakonec, když bude tahle paráda fotbalu sloužit,v pořádku. Jen aby nebyly kabiny jako hrad a fotbal nešel od deseti k pěti.“

Teta jeho obavy sdílí:

„Na první trénink dorostenců přišlo jen pět kluků.“

Šedivý i teta Bláža už s podolským fotbalem zažilisvoje. To není jenom sláva, když se postoupí do vyšší soutěže. Fotbal v Podolí, to je i prát zablácené trenky, shánět hráče na zápas po posvícenské tancovačce, rozvážit, jestli koupit před sezónou sadu nových dresů nebo s těmi starými ještě rok vydržet a raději koupit nové sítě na brány.

Prckové by si taky zasloužily vlastní dresy. Ale až jestli se opravdu chytí. Táta si je vzal na  starost, protože nikdo jiný neměl čas... Ostatně, měl mezi nimi i Honzu a Ondru.

Dveře do novotou vonící místnosti se rozletí.

„Tati, už jsme všichni. Začneme?“

Táta se nerozhodně rozhlídne po nedodělané práci.

„Od tohodle mám odejít?“

Teta Bláža problém vyřeší za něj:

„Chlapi to dojedou za tebe, Járo. Trénink je důležitější, že mám pravdu, kluci?“ otáčí se k Honzovi a Ondrovi.

„Jasně, teta,“ zařvou radostí, a  když vidí, že táta slézá ze štaflí, poskočí jako koníci a vyrazí ze dveří.Jako mouchy za mucholapkou se k míči táhnou všichni fotbalistis hlavou do  půli brankové tyče, a  když vidí trenéra, řvou jak na povel: „Hej, hej, hej, Podolí je nej!“

6/ První trénink Táta Šedivý, kropenatý vápnem jak slepice, vyšel z budovy kabin. Dvacet metrů před ním peláší k tlupě čekajících kluků jeho dva povykující synové. Občas si poskočí, přidupnou a s elegancí nakopnou vzduch. Ten větší pakmísto vzduchu trefí zadek menšího. Nakopnutý Ondra zařve a hodí Honzovi háka. Honza padá, ale stačí ještě usměrnit pád pod nohy kluka hrajícího si s  okopaným fotbalákem. Parádní robinsonáda. Ale nikdo si jí už nevšímá, všichni totiž s jásotem vystartují naproti trenérovi.

Šedivý je pořád ještě trochu nabručený. Firma prácinedodělala a nejnovější zprávy říkají, že zkrachovala.S ostatními fotbalisty se dohodli, že stavbu u  hřiště dotáhnou sami. Ale na dokončování kabin chodí lidi jakna donucovací práce. Teď se ale trenér poprvé usměje. Kluci mu letí naproti. Jemu? Nebo černobílé kopací parádě v jeho náručí? Co na tom. Jsou to malí lidé, kteří nade vše uctívajíposvátnou ikonu – Jeho Veličenstvo míč. Stejně jako on, i  když jemu už je pár let přes čtyřicet.

„Dobrý den, pane Šedivý. Budeme už dneska trénovat?“

„Kdy budeme hrát první zápas?“

„Dostaneme opravdický dresy?“

Trenér ví, že je na začátek musí trochu zpražit:

„Ahoj, kluci. Čeká nás dřina, až se z nás bude kouřit.“

Nemohl jim na uvítanou říct nic hezčího.

„Jooo!“ Kluci nadšením nadskakují. Nohy brnkají jedna o druhou jako srnčí, jako nohy vzácných dostihovýchplnokrevníků.

„Domů z tréninku sotva dolezete.“

„Jooo!“

„Druhý den nesejdete ze schodů, jak vás budou bolet s v a ly.“

„Hurá!“

„Dostanete dresy.“

Do řeči se zamíchá Honza:

„Dresy adidas, co je šila teta Bláža, viď...?“ Kluci jsou vděční za každý vtip. Perspektiva, kterou jim Šedivýslibuje, je skvělá.

„Dresy s číslama?“

„S číslama.“

„Nový?“

„No... spíš po dorostencích.“

„A budeme hrát opravdický zápasy?“

„Když budete makat, ještě teď na  podzim vyjednám první přátelák.“

„A kdy?“

„Až něco natrénujeme. Zatím jste slabí jako čajíčci.“

„Rozneseme je na kopytech!“ „Dáme jim klepec!“

„To si řekneme až po zápase. A porazit slabingry – to nic neznamená. Je moře lepších. A vůbec...,“ trenér pošimráočima čelo největšího křiklouna, „ ...vyhrávat se má potichu.“

„Jak potichu?“ nerozumějí kluci.

Trenér Šedivý přeletí to stádečko očima. Někdy mu ty děti připadají jako sirotci žijících rodičů. Tátové za  prací většinou dojíždějí do  Prahy. Odjíždějí ráno, jejich auta se večer plazí v  zácpě z  Prahy. Celá nová čtvrť U  Vrby, ale vlastně skoro celá vesnice, je pro ně docela fajnová noclehárna. A mámám kluků, co je sem nová továrnana bonbóny naplavila, staří Podoláci říkají Zelené vdovy. Ráno vezou druhým autem děti do  školy, odpoledne na kroužky do Benešova, na tréninky do Prahy. Říkají, že musídětem zajistit ty nejlepší podmínky. Vidí své miláčky kopat ve  Spartě, vyhrávat Wimbledon, střílet góly vedle Jardy Jágra nebo sbírat doktoráty na univerzitě Harvard.Všichni říkají, že to dělají pro rodinu. Pro šťastný život svých dětí. Anebo pro větší neobouchaný auťák? Pro vzdálenější dovolenou? Snesitelnější splátky nového domu s bazénem? Opravdu pro štěstí? Nebo hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamty? Táta vidí, jak na něj prckové koukají. Cože? Vyhrávat potichu?

„Necháme to koňovi, kluci. Ten má větší hlavu. Jdem na věc. Nástup!“

„Podle velký kosti?“

Honza je druhý největší. A Ondra? Na to, že je tu skoro nejmladší, úplně nejmenší není. A má stejný frňák jako já, dusí v  sobě smích táta. Někdy říká Ondrovi v  duchu Podobnej. Je to moje miniatura. Jak jsem si ho udělal, tak ho mám.

Ve svých tlapách polaská okopanou smysluplnoumičudu, prsty obejmou Jeho Veličenstvo míč.

Začíná normální trénink. Normálně nenormální,protože pro kluky první. Většina kluků je ze staré částivesnice, kde se domky dědily po předcích a vesnice kolem návsi vypadá zašívaná jako ty dresy po dorostencích. Většinu dětí starousedlíků nikdo nikam nevozí. Mámy dělají ve velkokravíně, ve fabrice u přeslazeného dopravního pásu s cukrem ve vlasech, prodávají v místních obchůdcích nebo sedí někde u počítače v  blízkém okresním městě. Tři z  kluků jsou „náplavy“. Říká se tu tak všem, kteří bydlí v nové čtvrti velkých domů U Vrby. Na bývalém obecním smetišti za vsí vyrostlaz katalogů developerů v posledních letech třicítka hezkýchi nehezkých domů. Pro „náplavy“, samozřejmě. Staré Podolí se na ně dívá svrchu, i když nová čtvrť je na kopci za vesnicí. Není to ale náhodou proto, že jim tajně velké domy, nová auta a zahrady, kde se modrají oka bazénů, závidí? Není to tím, že bazén, co si postaví zedník doma sám není až tak modromodrý? Prostě domorodci manažerské milionářské náplavy nemusí. A co znamená tenhle trénink pro trenéra? Bříško se vyběhat nedá, i když tuku nikde moc nepřebývá. Čtyřicítka ale chlapa orazítkuje, ať chce, či nechce,a každý další rok fotbalových razítek přibývá. Letos bude Jarda Šedivý chytat za chlapy v Podolí už pětadvacátou sezonu. Panebože. Pětadvacet let fotbalu ve žlutomodrém dresu.

Protáhnout svaly, rozběhat, procvičovat starty z různých poloh, výskoky, poskoky, letmé sprinty, vedení míče, př i h rávk y.

Trenér pokřikuje, opravuje, povzbuzuje a  jeho hlas možná zalétne až pod kopec, kde se na  zahradě lopotí se zaplevelenými záhonky samotná Šedivá. Ocení mužovo fotbalové nadšení? Nevypadá na to.

Kluci zatím sotva popadají dech. Trenér mimovolněsleduje mezi hejnem kluků ty své dva. Ondra se chvílemi i snaží. Ale nebude on nakonec levonožka na  obě nohy? Možná se potřebuje jen trochu omlátit. Získat sebedůvěru. Pak se uvidí.

Na  lavičce poposedá špunt v  bílé kšiltovce. Šedivý k němu jde blíž a zve ho, aby si šel zatrénovat s nimi.

„Jak ti vlastně říkají?“

Kluk se rozpačitě drbe ve  vlasech. „Nijak.“ Táta se zarazí. Kluk na  to vypadá, že mu nikdo ani nijak neřekne. Podoba se ale zapřít nedá. Mladej Podprd... Jeho táta jejeden z prvních „nováků“ v Podolí. Šije v Praze v salónu pro herečky a zpěvačky hadry na párty a na Novinkáchv rozhovoru jednou dával rady, jak by měly ženským sedětpodrsenky, aby stárnoucí herečky vypadaly jako Lady Gaga. Chlapi v hospodě pro něj vymysleli jméno.

Táta zahýká:

„Fotřík je Podprd, viď?“ Kluk v  nažehlených  šedých kraťasech a růžové košili rozpačitě pokývá. Jeho táta chodí i na fotbal v obleku s růžovým kapesníčkem v kapse saka. Magor... Jako všichni noví.

Podprd junior v kraťasech s nažehlenými pukyrozpačitě studuje nápis Salón Ella na nohavici.

„Kluci, že si má jít s vámi zatrénovat?“ obrací se trenér na poskakující žihadla.

„Jen ať sedí. Prokop by nám míč. On umí jen bodlo!“ posmívají se kluci. Usmívá se ale i táta. Podprdi sepřistěhovali do  Podolí s  dědou. On je nějaký ochranář přírody. Prý třídí i vypálený sirky, smějí se chlapi.

„Já bych si zatrénovala ráda,“ ozývá se místo Podprda z meze Radka. Trenér Podprda nenutí a Podprd se nezvedá. Zato Radka je mezi kluky jako ryba ve  vodě. Je sice taky z nové čtvrti U Vrby, ale je to vnučka tety Bláži, takže jestaronová. Její máma kdysi zmizela na školu do Prahy a vdala se tam. Ale vracela se občas domů a po létech si s mužem postavili v nové čtvrti U Vrby barák. Jediný bez patra.

Hrají na dvě brány. Honza, to bude pan fotbalista. Míč ho poslouchá, drží mu u  nohy jak přilepený. Ale jako by nějak divně našlapoval...

„Honzo, nebolí tě paty?“

Honza ale v  zápalu boje neslyší. Teď se Ondrovi povedla pěkná přihrávka na Pitrýse. Táta ho chce pochválit, ale Ondra najednou přestal sledovat míč a zasněně založil ruce na prsou.

„Ondro, co je?“

„Tati, já jsem tu hned. Jenom řeknu Bejčkovi, aby mi taky nahodil, jo?“

Nečeká na  povolení a  upaluje k  rybníku za  hřištěm. Na břehu se právě uvelebuje manžel tety Bláži se svýmrybářským nádobíčkem. Táta chce ještě něco říct, ale vidí, že to nemá cenu. Rozladěně se vrací pohledem na hřiště.

„Pitrýs, hoď mu to do běhu. Do běhu, a ne na paty...

31

7/ Šťastné dětství

Ondra sedí na bobku u králíkárny. Strká k Méďovia Béďo

vi do kotce hlavu a zkouší po nich hýbat čumáčkem. Jde mu

to pomalu, ale jde to. Králíci chroustají tvrdý chleba. Proč

vlastně hýbou tím nosem? napadá Ondru.

O  Ondrova záda se opře packami Baron a  kouká mu

přes rameno. Má vyplazený jazyk a  teple dýchá Ondrovi

za límec bundy.

„A proč ty mrskáš ocasem, no, čubáku?“

Je spousta otázek, které Ondru napadají. Tuhle byl u nich ve škole na besedě nějaký redaktor. Kdyždovyprávěl, jak se dělají noviny, řekl: „A teď se ptejte vy mě a já vám budu odpovídat.“

Chvíli bylo ticho a redaktor je vybídl: „Nebojte se.Ptejte se na cokoliv.“

Ondra se rozhlédl po třídě, a když se nikdoneodvažoval, zvedl ruku sám: „Já jsem se vás chtěl zeptat, co to je, když mám škytku?“

Redaktor překvapeně vytáhl obočí. Paní učitelkavarovně zasyčela, ale redaktor se nahlas rozesmál. Odpověděl pak, že sjezdil svět, a  neví, co je škytavka. Třídní učitelka si vzala ve sborovně Ondrovu matku stranou a ta Ondrovi pak domlouvala.

Ondra zkouší cvičit králíky. Jsou na  něj zvyklí, dají se hladit, ale mohl by jim nabízet mrkev velkou jako řepu,panáčkovat na povel se Méďa ani Béďa učit nechtějí.

„Jsou to zvířata neinteligentní, Barone. Prostě na toještě nemají.“

Bouchne dvířky, králíci zadupou a skrčí se u zadnístěny kotce. Oranžová mrkev svítí Ondrovi v ruce jako žezlo ze zlata. Žezlo by mělo ale jednu nevýhodu. Nedalo by se okusovat.

„Ondro, dopočítal jsi ty příklady?“

Ticho u králíkárny je jasnou odpovědí.

„Nic, viď. A zase zpíváš králíkům. Tak posyp domů.“

Ondra drtí žezlo v zubech.

360 : 90 =

480 : 60 =

810 : 90 =

Máma v kuchyni rachotí s nádobím, v pokoji tátas Honzou bouřlivě sledují přenos z fotbalové ligy.

Sloupečky příkladů se nekonečně táhnou. Ondrav dětském pokojíku trpí jako pes. Tak tomuhle říkají šťastnédětství. Pff...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist