načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vyhlazení - Thomas Bernhard

Vyhlazení

Elektronická kniha: Vyhlazení
Autor:

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  373
+
-
12,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 495
Rozměr: 19 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 2.
Spolupracovali: přeložil Radovan Charvát
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0301-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hrdina v rozsáhlém, psychologicky laděném románu vypráví o svém celoživotním komplexu, jímž je pro něho rodinné sídlo, zámek Wolfsegg. Jako mladík zámek opustil ve snaze uchránit svou integritu, nuceně se tam však vrací, když rodiče a bratr zahynou při autonehodě. Dusivá národněsocialistická a katolická atmosféra sídla ho utvrzuje v tom, že musí jeho působení ze sebe vyhladit psaním a pak se svého rodiště vzdát se vším, co k tomu patří. Rozchází se s pokrytectvím společnosti a vědomě se odděluje od všeho, v čem musel vyrůstat a co v něm zanechalo nesmazatelné stopy. Poslední prozaické dílo rakouského autora rozvíjí téma osamělosti hrdého, duchovně založeného jednotlivce.

Popis nakladatele

Román  Vyhlazení  (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w


w 2 w


w 3 w

Thomas Bernhard

Vyhlazení

Rozpad

PROSTOR


w 4 w


w 5 w

Thomas Bernhard

Vyhlazení

Rozpad

přeložil Radovan Charvát

PROSTOR | PRaha | 2014


w 6 w

© Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1986

Czech edition © PROSTOR, 2014

Translation © Radovan Charvát, 1999, 2014

ISBN 978-80-7260-301-5


w 7 w

Cítím, jak mě smrt neustále svírá v drápech.

Ať udělám cokoli, je tu pořád se mnou.

Montaigne


w 8 w


w 9 w

Telegram

Po rozmluvě se svým žákem Gambettim, s nímž jsem

se sešel devětadvacátého na Pinciu, píše Franz-Josef

Murau, abychom domluvili květnové termíny naší

výuky, i po návratu z Wolfseggu překvapen, badokonce tak nadšen Gambettiho neobvyklouinteligencí, že jsem se pln života a zcela proti svému zvyku jít

rovnou po via Condotti na piazza Minerva, a rovněž

s vědomím, že se skutečně už dávno cítím být doma

v Římě, a nikoli v Rakousku, vydal ve stáleutěšenější náladě po Flaminii a přes piazza del Popolo a celé

Corso do svého bytu, obdržel jsem kolem druhéhodiny odpolední telegram se zprávou o smrti rodičů a bratra Johannese. Rodiče a Johannes zemřeli po tragické nehodě. Caecilie, Amalia. S telegramem v ruce jsem klidný a s naprosto jasnou hlavoupřistoupil k oknu pracovny a shlížel na zcela vylidněné piazza Minerva. Dal jsem Gambettimu pět knih, o nichž jsem byl přesvědčen, že je bude vnásledujících dvou týdnech potřebovat a že mu budouužitečné, a uložil mu, aby všechny bedlivě prostudoval a hlavně – což bylo v jeho případě naprosto nutné –

aby je přečetl pomalu: Advokáta Sirového od Jeana

Paula, Proces od Franze Kafky, Amras od Thomase Bernharda, Portugalku od Musila, Esch neboliAnarchii od Brocha, a když jsem otevřel okno, aby se mi lépe dýchalo, pomyslel jsem si, že mé rozhodnutí dát

w 10 w

Gambettimu právě těchto pět knih a žádnou jinou

bylo správné, poněvadž pro něho budou v průběhu

naší výuky čím dál důležitější, a že jsem mudostateč

ně nenápadně naznačil, že příště s ním proberuSpříz

něni volbou, a nikoli Svět jako vůle a představa.Ho

vořit s Gambettim pro mne bylo i toho dne po

namáhavých a zdlouhavých rozhovorech s rodiči

a sourozenci ve Wolfseggu, omezených pouze na

každodenní zcela soukromé a nízké potřeby, opět

velkým potěšením. Německá slova visí na německém

jazyce jako olo věná závaží, řekl jsem Gambettimu,

a tím ho snižují na úroveň, jež tomuto duchunepro

spívá. Ně mec ké myšlení stejně jako německá mluva

rychle umdlé vají pod nedůstojnou tíhou jazyka, jenž

potlačuje každou myšlenku ještě dřív, než bylavyslo

vena; v německém jazyce se německé myšlení jen

obtížně rozvíjelo a nikdy se na rozdíl od myšleníro

mánského v románských jazycích nerozvinulo úplně,

jak dokládá tisíciletá historie marného německého

úsilí. Přestože si španělštiny, pravděpodobně proto,

že jsem v ní zběhlejší, vážím víc, dal mi Gambetti

dnes dopoledne opět cennou lekci vzletnosti,hravos

ti a nesmírnosti italštiny, která je vůči němčině ve

stejném postavení jako dítě ze zámožné a šťastné

rodiny, jež mohlo vyrůstat zcela svobodně, k dítěti

z rodiny chudé a nejchudší, dítěti po všech stránkách

utlačovanému, bitému, a tudíž ubitému. O to víc, řekl

jsem Gambettimu, bychom si měli vážit snah našich

filozofů a spisovatelů. Každým slovem, řekl jsem,

tíhne jejich myšlení nevyhnutelně k zemi, každáje

jich věta, ať se odváží jakékoli myšlenky, tíží a sráží

tím všechno k zemi. Proto je také jejich filozofie, ať

napíší cokoli, jako z olova. Z náhlého popudu jsem

w 11 w

pak Gambettimu citoval jednu Schopenhauerovuvětu z knihy Svět jako vůle a představa, nejprveněmecky, potom italsky, a pokusil se mu dokázat, jak těžce

klesla německá miska vah, kterou jsem znázorňoval

svou levou rukou, zatímco italská se takříkajícvymrštila s mou pravou rukou do výše. K mému iGambettiho potěšení jsem řekl ještě několik vět zeSchoenhauera nejprve německy, potom ve vlastním

italském překladu, a postupně je pokládal takříkajíc

pro celý svět, ale především pro Gambettiho, zcela

viditelně na misku vah svých rukou a dovedl tak po

určité době hru, již jsem hrál až po nejzazší mez a jež

nakonec skončila Hegelovými větami a jednímkantaforismem, k dokonalosti. Bohužel, řekl jsemGambettimu, těžká slova nejsou vždy nejzávažnější,stejně tak jako těžké věty nejsou vždy nejzávažnější. Hra

mě brzy vyčerpala. Zastavil jsem před hotelem

Hassler a podal Gambettimu o své wolfseggské cestě stručnou zprávu, jež se mi ke konci samotnému zdála příliš podrobná, ba místy dokonce upovídaná.Pokusil jsem se před ním porovnat naše rodiny, postavit

německý živel své rodiny proti italskému živlu jeho

rodiny, ale mluvil jsem nakonec přece jen víc o své

rodině, což mou zprávu nutně zkreslilo a Gambettiho

namísto osvíceného poučení nepříjemně rušilo.Gambetti je dobrý posluchač a má velmi jemné, mnou

vytříbené ucho pro věrohodnost obsahu a logickou

správnost přednášky. Gambetti je můj žák a obráceně

jsem já žák Gambettiho. Učím se od Gambettiho

nejméně tolik jako Gambetti ode mne. Náš vztah je

ideální, neboť jednou jsem já Gambettiho učitel a on

je můj žák, jindy je zase Gambetti můj učitel a já

jsem jeho žák, a velmi často ani jeden z nás neví, kdy

w 12 w

je Gambetti žák a já učitel a kdy naopak. V té chvíli

mezi námi nastává ideální vztah. Formálně jsem však

já Gambettiho učitel a za svou pedagogickou činnost

jsem Gambettim, přesněji řečeno jeho zámožným

otcem, placen. Dva dny po návratu ze sňatku mésestry Caecilie s výrobcem vinných zátek z Freiburgu,

který se stal jejím manželem a zároveň mýmšvagrem, musím svou cestovní tašku, kterou jsemvybalil teprve včera, ještě ji ani neuklidil a nechal ležet na

židli vedle psacího stolu, znovu zabalit a vrátit se na

Wolfsegg, který se mi v posledních letech více či

méně zprotivil, pomyslel jsem si, když jsem shlížel

z otevřeného okna na liduprázdné piazza Minerva,

a podnět k mé cestě tentokrát není ani směšný, ani

groteskní, nýbrž hrozivý. Místo abych hovořil sGambettim o Advokátu Sirovém a o Portugalce, budu

muset předstoupit před sestry, které na mne naWolfseggu čekají, a vydat se jim všanc, říkal jsem si,

místo abych hovořil s Gambettim o Spřízněni volbou,

budu s nimi muset hovořit o pohřbu rodičů a bratra

a o závěti. Místo abych se s Gambettim procházel po

Pinciu, budu se muset vydat na obecní úřad a nahřbitov a se sestrami se přít o pohřebních formalitách. Začal jsem skládat prádlo, které jsem teprvepředešlého večera vybalil, a pokusil se ujasnit si přitom důsledky, které s sebou smrt mých rodičů a bratra

přinese. Nedošel jsem k žádnému závěru. Přirozeně

jsem však věděl, co si smrt těchto tří alespoň napaíře mně nejbližších lidí vyžádá: veškerou mou sílu a veškerou sílu mé vůle. Klid, s nímž jsem plnil tašku dalšími a dalšími cestovními potřebami, uvědomuje si, jak toto bezpochyby strašlivé neštěstí otřese mou bezprostřední budoucností, mi připadal až po delší

w 13 w

době, tašku jsem mezitím zavřel, hrozivý. Otázka,

zda jsem své rodiče a bratra miloval a zároveň je se

slovem přirozeně odmítal, zůstala nejen v podstatě,

ale i skutečně nezodpovězena. Už dlouho jsem neměl

ani k rodičům, ani k bratrovi takzvaný dobrý vztah,

pouze vztah napjatý, a v posledních letech už jen

lhostejný. Pravdou je, že jsem o Wolfseggu ani

o svých rodičích už dávno nechtěl nic vědět, stejně

jako oni o mně. Náš vzájemný vztah byl tudížpostaven jen na víceméně existenčně nutném základě. Rodiče, pomyslel jsem si, tě před dvaceti lety nejen propustili z Wolfseggu, k němuž tě původně chtěli připoutat navždycky, ale zároveň připustili, abyszmizel z jejich citového světa. Bratr mi během těchto dvaceti let ustavičně můj odchod, mou velikášskou touhu po samostatnosti záviděl, jak se jednouvyjádřil, mou svobodu, která nebrala ohled na ostatní, a za to ke mně cítil nenávist. Sestry šly ve svépodezíravosti vůči mně ještě dál, než je mezi sourozenci běžné, pronásledovaly mě a nenáviděly od okamžiku, kdy jsem Wolfseggu, a tudíž i jim ukázal záda.Taková je pravda. Zdvihl jsem tašku, byla jako vždycky příliš těžká, pomyslel si, že je vlastně zbytečná,neboť mám na Wolfseggu všechno. Proč ji beru ssebou? Rozhodl jsem se ji nechat v Římě, složené věci opět vybalil a poskládal jednu po druhé do skříně. Přirozeně své rodiče milujeme a stejně přirozeněmilujeme i své sourozence, pomyslel jsem si, když jsem zase stál u okna a shlížel na náměstí, které bylo pořád liduprázdné, a nepozorujeme, že od určitéhookamžiku je, proti své vůli, nenávidíme, ale stejněpřirozeným způsobem, jakým jsme je předtím ze všechdůvodů, které si uvědomujeme až po letech a často až

w 14 w

po desetiletích, milovali. Přesný okamžik, v němž

přestaneme rodiče a sourozence milovat a začneme je

nenávidět, už nedokážeme určit a raději se o to ani

nepokoušíme, protože máme v podstatě strach. Ten,

kdo opustí své blízké proti jejich vůli a k tomuzpůsobem tak nesmiřitelným, jak jsem to udělal já, musí

počítat s jejich nenávistí, která pak, uskutečníme-li,

na co jsme přísahali, je tím větší, čím větší byla zprvu

jejich láska. Desetiletí jsem trpěl jejich nenávistí,říkal jsem si, ale už léta jí netrpím, na jejich nenávist

jsem si zvykl, nezraňuje mě. Jejich nenávist vůči mně

nevyhnutelně vyvolala i mou nenávist vůči nim. Ani

oni jí v posledních letech netrpí. Pohrdají svýmŘímanem, jako jsem já pohrdal wolfseggskými, a vlastně

na mě už vůbec nemyslí, stejně tak jako já většinu

času už vůbec nemyslím na ně. Vždy mě nazývali jen

šarlatánem a mluvkou, parazitem, který je a všechny

ostatní zneužívá. Já pro ně měl jen slovo hlupáci.

Jejich smrt, k níž mohlo dojít jen při automobilovém

neštěstí, řekl jsem si, na téhle skutečnosti nic nemění.

Nemusel jsem se obávat sentimentality. Při čtenítelegramu se mi ruce ani nezachvěly a tělo se ani na okamžik neroztřáslo. Řeknu Gambettimu, že mírodiče a můj bratr jsou mrtvi a že musím vyučování na několik dní přerušit, jen na několik dní, pomyslel jsem si, protože déle se ve Wolfseggu nezdržím;týden postačí, i kdyby mělo dojít k nečekaně složitým formalitám. Krátce jsem zvažoval, zda nevezmu Gambettiho s sebou, protože jsem měl strach zpřesily wolfseggských a chtěl jsem mít po boku alespoň někoho, s kým bych byl schopen se útokuwolfseggských postavit, člověka mně odpovídajícího apartnera v zoufalé, možná bezvýchodné situaci, ale hned

w 15 w

jsem se té myšlenky vzdal, protože jsem chtělGambettiho konfrontace s Wolfseggem ušetřit. Poznal by,

že všechno, co jsem mu v posledních letech oWolfseggu vyprávěl, je prosté a bezelstné proti pravdě

a skutečnosti, které má před sebou, pomyslel jsem si.

V jednu chvíli jsem byl přesvědčen, že Gambettiho

s sebou vezmu, v jinou zase, že ho nevezmu.Nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám. S Gambettim

bych na Wolfseggu vyvolal velké a mně přece jen

nakonec asi nepříjemně nápadné pozdvižení,pomyslel jsem si. Takovému člověku, jako je Gambetti, na

Wolfseggu už vůbec neporozumějí. Dokonce i zcela

neškodné příchozí přijímali na Wolfseggu s nenávistí

a odporem, všechno cizí a neznámé vždyckyodmítali, nikdy si nezačínali s ničím cizím nebo s někým

cizím jen tak beze všeho, jak je to mým zvykem. Vzít

Gambettiho s sebou na Wolfsegg znamenalo všechno

vědomě v Gambettim převrátit a koneckonců hohluboce ranit. Já sám jsem jen stěží schopen se s Wolf - seggem vyrovnat, tím méně pak člověk s Gambettiho povahou. Konfrontace Gambettiho s Wolfseggem by mohla opravdu vyústit v katastrofu, pomyslel jsem si, jejíž rozhodnou obětí by pak nebyl nikdo jiný než Gambetti sám. Již dříve jsem přece mohl vzítGambettiho na Wolfsegg, z dobrého důvodu jsem však od toho pokaždé upustil, přestože jsem si často říkal, že odjet s Gambettim na Wolfsegg by mohlo být přece užitečné nejen pro mne, ale i pro něho. Mémuvyprávění o Wolfseggu by se tak dostalo Gambettihoočitým prožitkem autentičnosti, jíž nelze jinakdosáhnout. Znám Gambettiho patnáct let a ani jednou jsem ho na Wolfsegg nevzal, pomyslel jsem si. Možná Gambetti přemýšlí o této věci jinak než já, řekl jsem

w 16 w

si, cítí onu neobvyklost, kterou je bezesporuskutečnost, že jsem za patnáct let na místo, odkudpocházím, ani jednou nepozval člověka, s nímž udržuji po

celou dobu víceméně důvěrný vztah. Proč jsem po

těch dlouhých patnáct let neumožnil Gambettimu

nahlédnout do tajemství svého soukromí? pomyslel

jsem si. Protože jsem se toho vždycky obával a stále

se ještě obávám. Protože se chci na jedné straněchránit, nechci, aby o Wolfseggu a o mém původu něco

věděl, protože chci na druhé straně chránit jeho před

takovým poznáním, které by na něho mohlo mít třeba

zhoubný účinek. Nikdy, za celých patnáct let našeho

vztahu, jsem nechtěl Gambettiho vystavit střetu

s Wolfseggem. Přestože by mi bylo vždyckypříjemnější cestovat na Wolfsegg nikoli sám, ale vGambettiho doprovodu, a trávit své wolfseggské dny s ním, pokaždé jsem se zdráhal vzít ho s sebou.Gambetti by se mnou kdykoli rád na Wolfsegg jel,pokaždé na mé pozvání čekal. Ale já ho nikdy nepozval. Pohřeb je nejen smutná, ale také veskrze nemilápříležitost, řekl jsem si, nebudu právě teď Gambettiho žádat, aby se mnou jel na Wolfsegg. Sdělím mu, že mí rodiče jsou mrtví, aniž mám potvrzeno, že přišli o život spolu s mým bratrem při autonehodě, ajediným slovem se nezmíním, aby jel se mnou. Ještě před dvěma týdny, než jsem odjel na svatbu své sestry do Wolfseggu, jsem mluvil s Gambettim o rodičíchvelmi hrubě a svého bratra označil za člověka svíceméně špatným charakterem a za nepolepšitelnéhohlupáka. Wolfsegg jsem popsal jako tvrz tuposti. Hrozivé klima, které v jeho okolí vždy vládlo a vždy všechno ovládalo, jsem promítl na lidi, kteří jsou veWolfseggu nuceni žít nebo lépe řečeno existovat, a zdůraznil,

w 17 w

jak je toto klima plné zničující bezohlednosti klidem. Přitom jsem se však zmínil i o nespornýchvýhodách Wolfseggu, o krásných podzimních dnech,

o zimním chladu a tichu v okolních lesích a o údolích, jež jsem nadevše miloval. Řekl jsem, že je tam

sice bezohledná, ale i průzračná a velkolepá příroda.

Že však tuto průzračnou a velkolepou přírodu lidé,

kteří ji obývají, vůbec nevnímají, protože toho už

nejsou ve své tuposti schopni. Kdyby tito lidéneexistovali a byly tu jen zdi, v nichž žijí, řekl jsem tehdy Gambettimu, musel bych sám pro sebe pokládat Wolfsegg za nejšťastnější místo na světě, neboť je mému duchu velmi blízké. Ale nemohu přeceodstranit své blízké jen proto, že bych si to přál, řekl jsem. Zřetelně se slyším, jak tu větu vyslovuji, a hrůza, skrze skutečnou smrt rodičů a bratra v ní obsažená, mě přinutila, zatímco jsem pořád ještě stál u okna a shlížel na piazza Minerva, ji vyslovit ještě jednou nahlas. Protože jsem větu Ale nemohu přeceodstranit své blízké jen proto, že bych si to přál, kterou jsem tenkrát vyslovil před Gambettim s velkým odporem vůči těm, jichž se týkala, zopakoval nyní nahlas apřímo s teatrálním účinkem, jako bych byl herec, který si ji musí nejprve vyzkoušet, aby ji pak přednesl bez chyby před větším auditoriem, zbavil jsem ji pro tu chvíli ostří. Najednou ztratila veškerou zničující sílu. Věta Ale nemohu přece odstranit své blízké jen proto, že bych si to přál se však záhy znovu prodrala do popředí a ovládla mé myšlení. Snažil jsem se jiumlčet, zardousit, ale marně. Nevyslovil jsem jinadarmo, zamumlal jsem ji několikrát po sobě, abych ji zlehčil, ale po mých pokusech ji zardousit a zlehčit se stala ještě hrozivější. Náhle mne tížila jako dosud

w 18 w

žádná jiná má věta. Touhle větou se s tímnevypořá

dáš, řekl jsem si, s tou budeš muset žít. To zjištění

mou situaci znenadání zklidnilo. Vyslovil jsem větu

Ale nemohu přece odstranit své blízké jen proto, že

bych si to přál ještě jednou tak, jak jsem ji vyslovil

před Gambettim. Teď měla stejný význam jako

v Gambettiho přítomnosti. Na piazza Minerva nebylo

mimo holubů živé duše. Náhle jsem pocítil chlad

a zavřel okno. Posadil jsem se za psací stůl. Ležela na

něm ještě pošta, mimo jiné dopis od Eisenberga,do

pis od Spadoliniho, arcibiskupa a milence mé matky,

a lístek od Marie. Pozvání různých římskýchkultur

ních institucí a také všechna ostatní soukromápozvá

ní jsem bez prodlení hodil do koše, potom i párdopi

sů, které se mi zdály již při letmé prohlídce výhružné

nebo žebravé, od lidí, kteří ode mne buď chtělipení

ze, nebo požadovali vysvětlení, co si hodlám se svým

způsobem myšlení a života počít, dopisy, vztahující

se k novinovým článkům, které jsem v poslední době

zveřejnil a některým lidem se nelíbily, protože byly

přirozeně proti těmto lidem zamýšleny a sepsány,

byly to samozřejmě dopisy z Rakouska, od lidí, kteří

mě svou nenávistí pronásledují až do Říma. Již léta

dostávám tyhle dopisy, které vůbec nejsou, jak jsem

si nejdřív myslel, napsány nějakými blázny, ale

vskutku dospělými, takříkajíc svéprávnými osobami,

jež mi za články v různých novinách a časopisech

nejen ve Frankfurtu a Hamburku, ale i v Miláně aŘí

mě hrozily mimo jiné pronásledováním a smrtí. Prý

neustále Rakousko očerňuji, říkají tito lidé,nejnesty

datějším způsobem prý ponižuji svůj domov,podsou

vám, kdy a kde mohu, Rakušanům sprosté a podlé

katolicko-národněsocialistické smýšlení, přičemž

w 19 w

údajně toto sprosté a podlékatolicko-národněsocialis

tické smýšlení v Rakousku, jak tito lidé píší, vůbec

neexistuje. Rakousko není sprosté a není podlé, bylo

vždy jen krásné, píší, a rakouský národ je prýpočest

ný. Tyhle dopisy jsem vždycky, stejně jako i teď, bez

prodlení zahazoval. Ponechal jsem si pouzeEisen

bergův dopis, pozvání přítele ze studií a nynějšího

vídeňského rabína k setkání v Benátkách, kde má

koncem května, jak píše, nějaké pořízení a také má

v úmyslu jít se mnou do Teatro Fenice, ne jako před

rokem, píše, na něco podobného jako Stravinského

Příběh o vojákovi, ale na Monteverdiho Tancrediho.

Eisenbergovo pozvání samozřejmě přijmu, ihned mu

odpovím, pomyslel jsem si, ovšem toto ihnedzname

ná až po návratu z Wolfseggu. Procházet se poBenát

kách s Eisenbergem mi bylo vždy velkým potěšením,

pomyslel jsem si, a vůbec být s Eisenbergempohro

madě. Přijede-li do Itálie a do Benátek třeba jen na

pár dnů, oznámí mi to, pomyslel jsem si, pozve mě,

jak sám říká, vždy na vysoce kulturní zážitek, aTan

credi ve Fenice bezpochyby takovým je. Zaslali mi

jeden výtisk Corriere della Sera, v nichž byl otištěn

můj krátký příspěvek o Leoši Janáčkovi. Plnočeká

vání jsem noviny otevřel, ale hned jsem zjistil, že

článek není umístěn na předním místě, což měrozla

dilo, a také jsem v něm už při zběžném čtení odhalil

řadu neodpustitelných tiskových chyb, což je tonej

horší, co mě může potkat. Odhodil jsem Corriere

stranou a ještě jednou si přečetl, co píše Marie na

lístku, který mi vhodila do domovní schránky. Má

velká básnířka píše, že se mnou chce v sobotupove

čeřet, jen s tebou, ostatně napsala pro tebe novébás

ně, píše. Má velká básnířka toho píše v poslední době

w 20 w

opravdu hodně, pomyslel jsem si a vytáhl přihrádku,

v níž jsem schovával několik rodinných fotografií.

Velmi pozorně jsem si prohlédl fotografii, na níž mí

rodiče na Viktoriině nádraží v Londýně právěnastuují na vlak do Doveru. Snímek jsem udělal bezjejich vědomí. Navštívili mě, když jsem v rocedevatenáct set šedesát studoval v Londýně, a po čtrnácti

dnech v Anglii, během nichž se dostali až doGlasgowa a Bristolu, odcestovali do Paříže, kde jeočekávaly mé sestry, které za nimi přijely do Paříže z Cannes

z návštěvy u strýce Georga. Roku devatenáct setšedesát jsem měl ještě k rodičům docela snesitelný

vztah, pomyslel jsem si. Projevil jsem přání studovat

v Anglii a oni se proti tomu ani v nejmenšímneohradili, jistě předpokládali, že se po studiu vrátím do

Vídně a nakonec na Wolfsegg, abych splnil jejich

přání a společně s bratrem ho spravoval a řídil. Ale já

už tehdy neměl v úmyslu se vracet, ve skutečnosti

jsem z Wolfseggu odcházel do Anglie a do Londýna s jedinou myšlenkou, že už se domů nikdy nevrátím. Nenáviděl jsem zemědělství, které se stalo mému otci a bratrovi celoživotní vášní. Nenáviděl jsem všechno, co s Wolfseggem souviselo, neboť naWolfseggu záleželo jen na tom, jakého hospodářského

výsledku rodina dosáhne, nic jiného nebylo důležité.

Na Wolfseggu, dokud existoval a byl v rukou naší

rodiny, neměli pochopení pro nic jiného než prohosodárnost a snahu vyrazit z produkčních jednotek,

tedy z usedlosti, která má ještě dnes dvanáct tisíc

hektarů polností, a z dolů co největší zisk. Neměli

v hlavě nic jiného než zužitkování vlastního majetku.

Stále sice předstírali, že touží i po jiných věcech než

po hospodářském zisku, že jsou nakloněni kultuře,

w 21 w

dokonce i umění, ale skutečnost byla vždydeprimu

jící a ostudná. Na Wolfseggu, který poskytovalútoči

ště pěti knihovnám, sice měli tisíce knih, s absurdní

pravidelností z nich třikrát či čtyřikrát do rokaodsá

vali prach, ale nikdy ty knihy nečetli. Stále udržovali

knihovny v nejvyšším lesku, aby je mohli beze studu

předvádět návštěvám, vychloubat se před nimi auka

zovat jim vytištěné cennosti, ale osobně tyhle tisíce,

ba desetitisíce cenností, jak by bylo samozřejmé

a logické, nikdy nevzali do ruky. Těch pět knihoven

na Wolfseggu, čtyři v hlavní budově, pátou v při

lehlých staveních, založili již prarodiče mýchpraro

dičů, mí rodiče k nim nepřidali jediný svazek. Říká

se, že naše knihovny jsou úhrnem stejně vzácné jako

světoznámá klášterní knihovna v Lambachu. Otec

nečetl žádné knihy, matka si tu a tam zalistovala ve

starých vědeckých pojednáních, aby se potěšila

skvostně barevně vypravenými rytinami, jimiž jsou

tyhle knihy vyzdobeny. Sestry do knihovennevstou

pily vůbec, leda když je ukazovaly návštěvníkům,

kteří si přáli knihovny spatřit. Fotografie rodičů,

kterou jsem pořídil na Viktoriině nádraží v Londýně,

je zachycuje ve věku, kdy ještě cestovali anesužova

ly je nemoci. Měli na sobě pláštěnky právězakoupe

né u Burberryho a přes ruce nové, rovněž u Bur

berryho zakoupené deštníky. Jako typičtí lidé

z kontinentu se chovali ještě angličtěji než Angličané

a vyvolávali tím spíše groteskní než jemný avzneše

ný dojem. Vždy jsem se musel při pohledu na tuto

fotografii smát, teď mě však smích přešel. Matka

měla poněkud dlouhý krk, o němž se nedalo říci víc,

než že je krásný, a v okamžiku, kdy jsem jifotogra

foval, ho vystrčila, protože zrovna nastupovala do

w 22 w

vlaku, ještě o několik centimetrů výš než jindy

a směšnost snímku tím zdvojnásobila. Otcovovystu

pování bylo vždy vystupováním člověka, kterýnedo

káže skrýt špatné svědomí vůči světu, a proto se cítí

nešťastný. Když jsem ho tehdy fotografoval, měl

klobouk vražený do čela ještě víc než jindy, cožzpů

sobovalo, že na fotografii vypadal nemotornější, než

ve skutečnosti byl. Nevím, proč jsem si schoval právě

tuhle fotografii. Jednoho dne na to přijdu, pomyslel

jsem si. Položil jsem fotografii na stůl a začal hledat

jinou, kterou jsem udělal na břehu Wolfgangského

jezera před dvěma lety a na níž byl můj bratr napla

chetnici, kotvící celý rok ve Svatém Wolfgangu

u chaty pronajaté od Fürstenbergů. Muž na fotografii

je zahořklý člověk, jehož zničil osamělý život srodi

či. Sportovní oděv jen s obtížemi zakrývá nemoci,

které ho měly v té době už zcela v moci. Jeho úsměv

je takříkajíc utrápený a fotografovat ho směl jenbra

tr, čili já. Když jsme mu jeden snímek dali, beze

slova ho roztrhal. Položil jsem fotografii, na níž je

můj bratr, vedle té, na níž rodiče nastupují v Londýně

na vlak do Doveru, a obě delší dobu pozoroval.Mi

loval jsi tyhle lidi tak dlouho, dokud i oni milovali

tebe, a nenáviděl je od chvíle, kdy tě také oni začali

nenávidět. Nikdy jsem si přirozeně nemyslel, že je

přežiji, naopak jsem byl vždy přesvědčen, že jáze

mřu jako první. Na právě vzniklou situaci jsem nikdy

nepomyslel, myslíval jsem na všechny ostatní, ale na

tuhle nikdy. Často jsem si představoval a často také

snil o tom, že zemřu, že je tu zanechám samotné, že

je má smrt osvobodí, nikdy jsem si nepředstavoval,

že mě tu takhle zanechají oni. Skutečnost, že ne já,

ale oni teď byli mrtví, pro mne byla nejenom ze

w 23 w

všeho nejméně očekávaná, ale doslova mimořádně

překvapivá. Tenhle prvek zásadní a mimořádnépře

kvapivosti mě šokoval, nikoli sama skutečnost, že

rodiče byli mrtví, a to neodvolatelně. Mí rodiče jako

pár ve skutečnosti ve všem zcela bezmocný, přesto

ale pro mne po celý život démonický, se náhle přes

noc scvrkli na tuhle groteskní a směšnou fotografii,

která ležela na mém psacím stole a kterou jsembed

livě a bezohledně pozoroval. Stejně tak fotografii

svého bratra. Těchto lidí ses celý život obával víc než

kohokoli jiného, pomyslel jsem si, a tento strach jsi

proměnil v nejneslýchanější věc svého života, řekl

jsem si. Těmhle lidem, ačkoli ses o to neustálepo

koušel, jsi nedokázal po celý život uniknout, všechny

tvé pokusy v tomto směru nakonec ztroskotaly,ode

šel jsi do Vídně, abys jim unikl, do Paříže, do Ankary,

do Cařihradu a nakonec do Říma, ale marně. Museli

se smrtelně zranit při autonehodě a scvrknout se na

směšný cár papíru, jemuž se říká fotografie, aby mi

už nemohli škodit. Stihomam skončil, pomyslel jsem

si. Jsou mrtví. Jsem volný. Poprvé jsem při pohledu

na fotografii svého bratra, na níž byl zachycen ve

Svatém Wolfgangu na plachetnici, pocítil soucit.Vy

padal teď ještě mnohem komičtěji, než když jsem si

ho prohlížel dříve. Neúprosnost pozorování mě až

vyděsila. Také rodiče byli komičtí na fotografii, která

je zachytila na Viktoriině nádraží. Všichni tři teďle

želi přede mnou na psacím stole, ani ne desetcenti

metrů vysocí, v módním oblečení a s grotesknímdr

žením těla, z něhož bylo možné soudit na stejně

groteskní rozpoložení ducha, ještě komičtější, než

když jsem si je prohlížel dříve. Fotografie zachycuje

jen groteskní a komický okamžik, pomyslel jsem si,

w 24 w

neukazuje člověka, jaký celý život byl. Fotografie je

záludné perverzní mámení, každá fotografie, ať je od

kohokoli, ať zachycuje kohokoli, je porušením lidské

důstojnosti, obrovským falzifikátem přírody aspros

tou nelidskostí. Na druhé straně se mi však zdálo, že

fotografie zachycují osoby na nich zobrazené, rodiče

stejně jako bratra, naprosto charakteristicky. To jsou

oni, řekl jsem si, jací skutečně jsou, jací skutečně

byli. Mohl jsem si z Wolfseggu vzít a ponechat i jiné

fotografie, vzal jsem si a ponechal tyhle, protožeza

chycují rodiče a bratra v okamžiku, kdy jsem jefoto

grafoval, přesně takové, jací rodiče skutečně jsou,

jaký bratr skutečně je. Při tomto zjištění jsemnepocí

til sebemenší známku studu. Nikoli náhodou jsem

právě tyhle fotografie nezničil a vzal je s sebou i do

Říma a uložil ve svém psacím stole. Tady nemám

žádné zidealizované rodiče, řekl jsem si, tady mámro

diče, jací jsou, jací byli, opravil jsem se. Tady mám

svého bratra, jaký byl. Všichni tři byli takoví nesmělí,

obyčejní, komičtí. Žádný falzifikát svých rodičů

a svého bratra, pomyslel jsem si, bych ve svémpsa

cím stole nestrpěl. Jen skutečný, pravdivý obraz. Jen

cosi absolutně autentického, i když je to groteskní,

dokonce možná nepříjemné. Přesně tyhle fotografie

rodičů a bratra jsem před rokem Gambettimu ukázal,

ještě vím kde, v kavárně na piazza del Popolo. On si

je prohlédl a neřekl nic. Jen si vzpomínám, že poté,

co si je prohlédl, se zeptal: Tvoji rodiče jsou velmi

bohatí? Já odpověděl: Ano. Také vím, že potom mi

bylo trapné, že jsem mu ty fotografie vůbec ukazoval.

Právě tyhle fotografie jsi mu nikdy ukazovat neměl,

řekl jsem si tehdy. Byla to hloupost. Existovala aexi

stuje spousta fotografií, na nichž jsou mí rodiče

w 25 w

zachyceni, jak se říká, seriózně, ale ty neodpovídají

obrazu, jaký jsem o nich měl celý život já. Existují

takzvané seriózní fotografie mého bratra, ale i to jsou

falzifikáty. Gambettimu bych nikdy žádný z těchto

falzifikátů neukázal. Ostatně skoro nic na světě tolik

nenávidím jako ukazování fotografií. Žádnéneuka

zuji a žádné si nedávám ukazovat. To, že jsemGam

bettimu ukázal fotografii rodičů na Viktoriiněnádra

ží, byla výjimka. Čeho jsem tím chtěl dosáhnout?

Gambetti sám mi nikdy žádné fotografie neukázal.

Jeho rodiče a jeho sourozence jsem přirozeně znal

a nemělo smysl ukazovat mi fotografie, na nichž byli

zachyceni, nikdy by ho to ani nenapadlo. V podstatě

fotografie nenávidím a nikdy by mě nenapadlofoto

grafovat, odhlédneme-li od této londýnské výjimky,

od Svatého Wolfganga, od Cannes, nikdy jsem ani

žádný fotoaparát nevlastnil. Pohrdám lidmi, kteří

neustále fotografují a po celou tu dobu pobíhají sfo

toaparátem na krku. Stále jen hledají námět afotogra

fují všechno a všechny, i věci úplně nesmyslné. Celou

dobu nemají v hlavě nic jiného, než se předvádět,

a vždy tím nejodpudivějším způsobem, což si ovšem

neuvědomují. Na svých fotografiích zachycují zvrhle

pokřivený svět, jenž nemá se skutečným světemspo

lečného nic než tuto pokřivenost, na níž se samipo

depsali. Fotografování je obecná nákaza, kterou je

postupně zachvacováno celé lidstvo, protože se do

pokřivenosti a zvrhlosti nejen zamilovalo, aledoslo

va zbláznilo a skutečně ze samého fotografování

vnímá pokřivený a zvrhlý svět postupem času jako

jediný a pravý. Ti, kdo fotografují, páchají jeden

z nejsprostších zločinů, který je možné spáchat, když

na svých fotografiích znetvořují přírodu do podoby

w 26 w

zvrhlé grotesky. Lidé jsou na jejich fotografiích

směšné, k nepoznání změněné, ba zmrzačené loutky,

zírající zděšeně, tupě a nepříjemně do jejichnestydaté čočky. Fotografování je mrzká vášeň, ježzachvátila všechny světadíly a všechny vrstvy obyvatelstva,

nemoc, jež přepadla celé lidstvo a na niž není léku.

Vynálezce fotografie je vynálezcem umění zcelamizantropického. Vděčíme mu za konečné znetvoření

přírody a v ní existujících lidí do podoby zvrhlékarikatury. Na žádné fotografii jsem dosud nevidělpřirozeného, to znamená opravdového a skutečnéhočlověka, stejně jako jsem na žádné fotografii neviděl

opravdovou a skutečnou přírodu. Fotografie jenejvětší neštěstí dvacátého století. Pozorování fotografií

se mi vždy nadevše příčilo. Ale, řekl jsem si teď,

i když jsou rodiče a bratr na těchto jediných mnou

pořízených fotografiích, aparátem patřícím bratrovi,

takto pokřiveni, přece jen za vší zvrhlostí apokřivením vystupuje pravda a skutečnost těchto takříkajíc

fotograficky zachycených lidí, protože já se nestarám

o fotografie a nevidím osoby na nich zobrazené tak,

jak je ukazuje fotografie ve své nestydatépokřivenosti a zvrhlosti, ale jak je vidím já. Na zadní stranu

fotografie jsem napsal: rodiče na Viktoriině nádraží

v Londýně. Na druhé ze Svatém Wolfgangu stojí:

bratr při plachtění ve Svatém Wolfgangu. Sáhl jsem

do zásuvky a vyndal fotografii, na níž stojí mé sestry

Amalia a Caecilie před vilou v Cannes, kterou strýc Georg, bratr mého otce, zakoupil z peněz, jimiž ho jeho bratr po smrti mého dědečka jednou provždy, jak se říká, vyplatil, a z nichž pak uložil větší počet

balíků akcií v mnoha částech Francie tak výhodně,

že z nich mohl žít nejen velmi dobře, ale dokonce

w 27 w

v jistém přiměřeném přepychu. Vytáhl si, pomyslel

jsem si při pozorování fotografie, na níž dělaly mé

sestry víceméně výsměšné obličeje, oproti svému

bratrovi, mému otci, lepší los. Strýc Georg zemřel

před čtyřmi lety stejně náhle jako jeho bratr, můj

otec, ovšem na následky srdečního infarktu, který ho

překvapil v parku jeho vily, když se chystal kprohlídce růží, za podzimních dnů života jeho jediné

vášně. Už v pětatřiceti letech se mohl vzdálit zWolfseggu a uchýlit se s velkým množstvím peněz apořádnou kupou knih na Riviéru. Miloval francouzskou

literaturu a moře a tyhle dvě záliby ho zcela zaujaly.

Často si myslím, že jsem zdědil po strýci Georgovi

mnohé, v každém případě víc než po svém otci. Také

já jsem celý život miloval literaturu a knihy a moře.

Také já jsem z Wolfseggu odešel, dokonce když jsem

byl ještě mladší než on. Sestry Amalia a Caecilie

před vilou strýce Georga, napsal jsem na fotografii.

Naposledy jsem byl v Cannes v roce devatenáct set sedmdesát osm. Nejméně jednou ročně jsem strýce Georga vyhledal. Pár dní v jeho vile mi pokaždéprospělo. Univerzálním dědicem učinil ke zděšení celé naší rodiny svého správce, který mu vždy věrněsloužil a kterého on vždy láskyplně nazýval můj dobrý Jean. Strýc Georg byl mnohokrát v Římě, ve městě, které měl stejně jako já ze všech nejraději a nejvíce si ho cenil. Gambetti a můj strýc Georg si dobřerozuměli, vedli po mnoho večerů pod širým nebem na piazza del Popolo nebo v Café Greco, když pršelo, hovory o všem možném, především o umění, omalířství. Strýc Georg byl vášnivý sběratel umění a jak vím, vydal úroky ze svého jmění z větší části na koupi obrazů a plastik soudobých umělců. Protože

w 28 w

měl dobrý vkus a zcela výjimečný instinkt narozpo

znání hodnoty uměleckých děl, která si vybíral, záhy

přišel díky své sběratelské vášni vedle vlastníhojmě

ní i k dalšímu, ještě významnějšímu jmění, ježprá

vem můžeme označit za milionové. Neznámí umělci,

které podporoval, se proslavili brzy poté, kdy je strýc

Georg objevil, jejich práce zakoupil a učinil je tak

známými. Strýc neměl pro primitivní obchodní smysl

mé rodiny pochopení, venkovskou přírodu, každý

rok bezohledně využívanou, nenáviděl a vůbecpohr

dal staletou tradicí Wolfseggu, ať už šlo o výrobu

masa a sádla, kůže, dřeva a uhlí, nebo o lov, který

nenáviděl ze všeho nejvíc, který však jeho bratr, můj

otec, a jeho synovec, můj bratr, provozovali s vášní,

jež jim byla vším. Strýc Georg lov nenáviděl ze všech

vášní, jež zaslouží nenávist, nejhlouběji. Jeho rodiče,

mí prarodiče, propadli lovu, stejně tak jako můj otec,

jeho bratr, propadl lovu, strýc Georg se však pokaždé

zdráhal lovu zúčastnit. Stejně jako já nejedl zvěřinu,

a když byla rodina na lovu, zavíral se do jedné

z knihoven, aby myslel na něco jiného než na lovecké

výstřednosti své rodiny, zatímco stříleli jeleny, seděl

jsem v knihovně za pevně zavřenými okenicemi,

abych nemusel poslouchat jejich výstřely, řekl mi,

a četl jsem Dostojevského. Můj strýc Georg miloval

ruskou literaturu stejně jako já, předevšímDostojev

ského a Lermontova, často dával o těchtospisovate

lích leccos duchaplného k lepšímu, a stále znovu se

zabýval revolucionáři Kropotkinem a Bakuninem,

kterých si, co se týče takzvané memoárové literatury,

cenil nejvýše. On mě také uvedl do ruské literatury

jako odborník na slovo vzatý, byl v ruštině stej

ně zběhlý jako ve francouzštině a já za svou lásku

w 29 w

k ruské, později i k francouzské literatuře vděčím jen jemu, stejně jako mu vděčím za převážnou část svého duchovního bohatství. Strýc Georg mi již záhytakříkajíc otevřel oči, upozornil mě na to, že mimoWolfsegg a Rakousko existuje ještě i jiný, mnohemvelkolepější, nesmírnější svět, který se neskládá, jak se

všeobecně soudí, pouze z jedné rodiny, ale z milionů rodin, nejen z jediného místa, ale z milionů takových míst, a nejen z jednoho národa, ale z mnoha stovek

a tisíců národů, a nejen z jedné země, ale z mnoha

stovek a tisíců zemí, z nichž každá je vždynejkrásnější a nejvýznamnější. Celé lidstvo je nekonečné se

všemi krásami a možnostmi, řekl mi strýc Georg. Jen

tupec věří tomu, že svět končí tam, kde končí jeho

chápání. Nejenže mě strýc Georg uvedl do literatury

a otevřel mi bránu literatury jako ráje bez konce, uvedl mě i do světa hudby a zpřístupnil mou mysl všemu umění. Teprve když dokážeme pochopit, co je to umění, dokážeme porozumět i přírodě, řekl.Teprve když dokážeme umění správně chápat, a tedy se

z něho i správně těšit, dokážeme správně chápat atěšit se i z přírody. Většina lidí nikdy nedospěje k tomu,

aby pochopila umění, dokonce ani v těchnejjednodušších případech, a nikdy tudíž neporozumí ani

přírodě. Ideální pohled na přírodu předpokládáideální porozumění umění, řekl. Lidé, kteří předstírají, že

vidí přírodu, ale nemají schopnost porozumět umění,

vidí přírodu pouze povrchně a nikdy ideálně, toznamená v její nekonečné velkoleposti. Duchovnězaložený člověk, chápe-li přírodu správně, má zpočátku

naději, že dospěje k ideálnímu porozumění umění,

aby pak přes toto ideální porozumění umění dospěl

k ideálnímu pohledu na přírodu. Můj strýc Georg se

w 30 w

mnou neběhal jako můj otec na našich italskýchces

tách od jednoho sloupu ke druhému, od jednohopo

mníku ke druhému, od jednoho kostela ke druhému,

od jednoho Michelangela ke druhému, on mě vůbec

nevodil k žádnému uměleckému dílu. Právě proto

však vděčím strýci Georgovi za to, že rozumímumě

ní, protože mě nehnal od jedné umělecké proslulosti

ke druhé jako mí rodiče, ale nechával mě se všemi

těmito významnými uměleckými díly v klidu a o sa

motě, jen mě vždy upozorňoval na to, že existují

a kde je lze nalézt, a neotloukal mi hlavu, jako to

dělali mí rodiče, každou chvíli o nějaký sloup nebo

o římskou či řeckou zeď. Tím, že mi naši, s výjimkou

strýce Georga, již v raném mládí s topornoubez

ohledností, která jim byla vlastní, otloukali hlavu

o takzvané slavné památky starověku, znecitlivěli ji

velmi brzy vůči jakémukoli druhu umění, nepřiblížili

mi je tím, ale naopak zošklivili. Potřeboval jsem

mnoho let na to, abych si ve své hlavě, otloukané

nesmyslně o stovky a tisíce uměleckých děl rodiči,

opět všechno srovnal. Kdybych byl už jako dítě, do

něhož rodiče vtloukali vždy všechno zcela bezvýbě

ru a bez nejmenších zábran až k naprostémuznechu

cení, pod vlivem strýce Georga, pomyslel jsem si,

měl bych velkou výhodu. Nejprve jsem však musel

být, stručně řečeno, svými rodiči téměř zničen, abych

pak, starý něco přes dvacet let, a jak se zdálo,nená

vratně ztracený, byl přece jen strýcem Georgem, jenž

si přitom počínal velmi obezřetně a opatrně, ještě

uzdraven. Když jsem pochopil, co pro mne a můj

další vývoj strýc Georg znamenal, bylo na léčeníté

měř pozdě. Síle vlastní vůle dostat se z pohromy

na Wolfseggu, tedy z pohromy, kterou mi způsobili

w 31 w

rodiče, stejně jako prozíravosti strýce Georganako

nec vděčím za svou záchranu. Že jsem v dospělosti

nemusel vést podobnou existenci jako všichni mí

blízcí s výjimkou strýce Georga, ale jimprotichůd

nou, jako můj strýc Georg. Celý život ho nenáviděli,

v posledních desetiletích již zcela nepokrytě, spostu

pem doby s ním jednali stejně jako se mnou, stejně

o něm smýšleli, klamali ho stejně jako mne. Ale on

nebyl na jejich ohledech závislý. Jednoho dne, když

uspořádal své finance, usedl do vlaku a odjel do Nice.

Tam se nejprve několik týdnů konečně pořádněvy

spal, aby se pak pěkně zčerstva, jak rád říkával,

poohlédl po místě, které by pro něho bylo vhodné.

Muselo ležet u moře, v nějaké veliké zahradě, být na

dobrém vzduchu a mít také příznivé spojení. Na

Wolfseggu přijímali zahořkle jeho první pohlednice.

Představovali si strýce Georga, jak se líně protahuje

na slunci, prochází se po mořském břehu vevšemož

ných, pochopitelně v Paříži na míru šitých lněných

oblecích, a v jejich snech, přirozeně vždy zlých,

vcházel on, jehož po celý život nazývali ničemným

darebákem, stále znovu do průčelí bank nanobles

ních místech Riviéry, aby si vyzvedával úroky zma

jetku, který neustále narůstal. Byli příliš hloupí, než

aby věřili na možnost nějaké duchovní existence. Jak

dokazuje několik stovek jeho popsanýchpoznámko

vých bloků, strýc Georg takovou existenci vedl.

Omezenost Středoevropana, který, jak se říká, žije,

aby pracoval, místo toho, aby pracoval a mohl žít,

přičemž je zcela lhostejné, co se tou prací rozumí, šla

mému strýci Georgovi velmi brzy na nervy, a tak vše

zvážil a vyvodil příslušné závěry. Rázně se doněče

ho vrhnout nebyl nikdy jeho styl. Člověk si nejprve

w 32 w

musí provětrat hlavu, nechat do ní vniknout čerstvý

vzduch, říkával, a to znamená, že musí stále znovu,

čili denně, nechat pronikat do hlavy celý svět. Na

Wolfseggu nepustili do svých hlav nikdy ani čerstvý

vzduch, natož pak svět. Nehybně a strnule dřepěli,

jak k tomu byli uzpůsobeni, na svém dědictví ane

mysleli na nic jiného než na to, jak to udělat, aby se

nebetyčná hrouda jejich majetku ještě zpevňovala

a nerozpustila se. Postupně převzali strnulost apev

nost a absolutní tuhost této hroudy, aniž si tohovšim

li. Vždy splývali s touto hroudou majetku v jednolitý

celek, jenž vyvolával strach a působil nevolnost,

a nevšimli si toho. Strýc Georg si toho však všiml.

Nechtěl mít s tou hroudou nic společného. Čekal jen

na vhodný, zřejmě dokonce ideální okamžik, aby se

od wolfseggské hroudy majetku odtrhl. Učinili mu,

jak vím, návrh, aby si své dědictví nevybíral zwolf

seggského majetku, ale spokojil se s určitou formou

víceméně jisté renty. Jeho prozíravost ho však před

takovou hloupostí uchránila. Když na to přijde, jsou

lidé jako mí blízcí nejbezohlednější vůči členům

vlastní rodiny. Necouvnou před žádnou hanebností.

Pod pláštíkem křesťanskosti, velkorysosti a spole

čenského vystupování se neskrývá nic nežchamti

vost a takoví lidé dokážou jít skutečně, jak se říká,

přes mrtvoly. Strýc Georg se jim od samého začátku

nehodil do plánu. Skutečně se ho obávali, protože je

záhy prohlédl. Už jako dítě je při jejich hanebnostech

dokázal přistihnout a vždy na ně upozorňoval, směle

jim jejich hanebnosti připomínal, byl prý naWolfseg

gu, jak se říká, nejobávanějším dítětem, jež neznalo

strachu. Byl od samého počátku jasnozřivý avášni

vě odkrýval jejich slabiny. Už jako malé dítě byl na

w 33 w

číhané a nastavoval jejich hanebnostem zrcadlo.Žád

né dítě prý na Wolfseggu nekladlo tolik otázek ane

vyžadovalo tolik odpovědí. Také mně naši vždy

předhazovali, že budu jako strýc Georg. Jako by šlo

o odstrašující příklad, říkali mi co chvíli: Ty budeš

jako strýc Georg. Ale varování před strýcem Georgem

nepřinášelo ovoce, neboť já od samého počátkune

miloval na Wolfseggu nikoho jiného víc než jeho.

Strýc Georg je ukrutný člověk! říkávali často. Strýc

Georg je příživník! Strýc Georg nám dělá ostudu!

Strýc Georg je zločinec! Seznam hrůzyplnýchpřízvi

sek, která měli vždy po ruce, však na měneúčinko

val. Vždy jednou za pár let se za námi přijel z Cannes

na několik dní podívat, zřídkakdy na několik týdnů,

a to jsem pak byl nejšťastnější člověk pod sluncem.

Když byl strýc Georg na Wolfseggu, prožíval jsem

velké dny. Wolfsegg se náhle proměnil. Začal sevy

mykat dosavadní každodennosti, ovládly hovelko

městské zvyky. Knihovny se začaly provětrávat,

knihy cestovaly z místa na místo, pokoje, které byly

jinak jen studenými, temnými, mlčenlivýmijeskyně

mi, zaplnila hudba. Pokoje, všeobecně považované

za odpuzující, byly naráz příjemné, pohodlné aútul

né. Příkrý, nevlídný a tlumený tón řeči se změnil,

hlasy náhle zněly přirozeně. Bylo dovoleno se smát,

i při běžných hovorech se mluvilo normálně a nahlas,

nejen tehdy, když se personálu udělovaly příkazy.

Proč v přítomnosti personálu mluvíte pořád fran

couzsky? zlobil se strýc Georg na rodiče, to je přece

směšné. Při takových poznámkách jsem se cítilnej

šťastnější. Proč za tak nádherného počasí neotevřete

okna? říkal. V posledních letech se u stolumluvi

lo výhradně o vepřích a kravách, o fůrách dřeva

w 34 w

a o výhodných nebo nevýhodných skladovacíchce

nách, což mě velmi deprimovalo, teď tu všaknajed

nou padala slova jako Tolstoj nebo Paříž, New York

nebo Napoleon, Alfons Třináctý nebo Meneghini,

Callas, Voltaire, Rousseau, Pascal, Diderot. Vždyť na

to jídlo ani nevidím, prohlásil strýc Georg bez obalu,

načež matka vyskočila a otevřela okenice. Ty okenice

musíš otevřít ještě víc, řekl strýc Georg, abych viděl

i na polévku. Jak můžete celou dobu žít v takové

polotmě? ptal se, je to tu jako v muzeu! řekl. Všechno

tu na mě dělá dojem, jako by se toho léta nedotkla

lidská ruka. K čemu máte ve skříních nádhernénádo

bí, když na něm nejíte? A své cenné stříbro?Obdivo

val jsem strýce Georga. S ním jsme se nikdynemoh

li způsobně nudit. U stolu nesedával strnule a ztuha

jako ostatní, každou chvíli se obracel na někoho

z nás, aby se ho na něco zeptal nebo mu sdělil nějaký

poznatek či vyjádřil pochvalu. Musíš nosit vícmod

rou, řekl mé matce, šedivá barva ti nesluší. Vypadá

to, jako bys nosila smutek. Přitom náš otec zemřel již

před patnácti lety. Ty na mě působíš dojmem, řekl

mému otci, jako bys byl zaměstnán sám u sebe. To už

jsem se musel hlasitě rozesmát. Když se přinášelo

jídlo, což se u nás téměř vždy odehrávalo zanapros

tého mlčení, vtipkoval strýc Georg se služebnými,

což matka těžce nesla. Už to nebude dlouho trvat,

řekl, nestaraje se o přítomnost služek, a nebudeni

kdo, kdo by vás obsloužil. Pak najednou ožijete. Ve

vzduchu je cítit cosi revolučního, řekl. Mám pocit, že

přijde něco, co vás zase všechny probudí k životu. Při

takových poznámkách můj otec jen potřásal hlavou,

matka zírala strýci Georgovi nepohnutě do obličeje,

jako by se nerozpakovala dávat mu svůj odmítavý

w 35 w

postoj otevřeně najevo. V zemích u Středozemního

moře, vedl strýc Georg svou, je všechno jiné, řekl.

Blíž se k tomu nevyjádřil. Když jsem já, tehdysedmnáctiletý nebo osmnáctiletý, chtěl vědět, co je

v takzvaných zemích u Středozemního moře jiné než

u nás ve střední Evropě, řekl, že mi to vysvětlí, až

země u Středozemního moře jednou sám navštívím.

V zemích u Středozemního moře má život vporovnání s námi stonásobnou cenu, řekl. Byl jsempřirozeně zvědavý a chtěl jsem vědět, proč.Středoevropané se chovají jako loutky, ne jako lidé, všechno je

u nich křečovité, řekl strýc Georg. Nikdy senepohybují přirozeně, všechno je na nich strnulé akoneckonců směšné. A nesnesitelné. Jako jejich řeč, která

je nejnesnesitelnější. Němčina, ta je úplně ze všeho

nejnesnesitelnější, řekl. Byl jsem nadšený, když řekl

země u Středozemního moře. Je to šok, řekl, vrátit se

sem. Ani v nejmenším mu nevadilo, že svýmipoznámkami všem naslouchajícím zkazil chuť. A jaká

odporná kuchyně! zvolal. V Německu a Rakousku

a v takzvaném německém Švýcarsku se nepodává

jídlo, ale žrádlo! Ta všemi opěvovaná rakouskákuchyně není nic jiného než pusté a domýšlivéznásilňování žaludku a celého zažívacího ústrojí. Trvá mi to vždy týdny, než se z rakouské kuchyněvzpamatuji. Co je to za zemi, která nemá moře! zvolal strýc Georg, aniž myšlenku dokončil. Když pil doušekvína, pokrčil nos. Jak jsem viděl, měl něco i protirakouské minerální vodě, která je všeobecněpovažována za velmi dobrou, ale nijak se k tomu nevyjádřil. Na Wolfseggu, myslel jsem si už tehdy, se muselnekonečně nudit, neboť na to, nač měl vždy největší chuť, totiž na podnětný hovor, na Wolfseggu nikdy

w 36 w

nedošlo. Někdy, většinou v prvních dnech pobytu,

učinil alespoň pokus, například víceméně bezpřípra

vy vrhl mezi přítomné slovo Goethe, ale nikdo si

s ním nevěděl rady. Nemluvě o slovech jako Voltaire,

Pascal, Sartre. Protože mu nestačili, jak si neustále

uvědomovali, spokojili se vůči němu s odmítavým

postojem, který den ze dne sílil a závěrem strýcova

pobytu přerostl v otevřenou zášť. Bez ustání mudá

vali najevo, jak těžce pracují, kdežto on podle nich

učinil absolutní nicnedělání a spekulaci s tímtonicne

děláním náplní svého dne a podle všech známek

i svým celoživotním ideálem. Víš, řekl mi jednou, já

nejezdím do Wolfseggu kvůli rodině, jezdím sem, jen

abych spatřil tyhle zdi a krajinu, jež ve mněvyvolá

vají vzpomínku na dětství. A kvůli tobě, řekl pochví

li. Ve své závěti určil, že má být pochován nikoli ve

Wolfseggu, jak si mysleli jeho i mí blízcí, nýbrž

v Cannes. Chtěl být pochován u moře. Víceméně

s přemrštěnou nádherou, a tedy v naprostoprovinč

ním ustrojení spěchali všichni s vidinou obrovského

dědictví do Cannes na jeho pohřeb a museli, jak jsem

již naznačil, prožít a odnést si odtamtud největšízkla

mání svého života, jak matka neustále opakovala.

Dobrý Jean, syn chudých rybářů z Marseille, zdědil

na čtyřiadvacet milionů šilinků v akciích a nejméně

dvojnásobné jmění v nemovitém majetku.Umělec

kou sbírku daroval strýc Georg muzeím v Cannes

a Nice. Na náhrobním kameni, který mu dal zhotovit

dobrý Jean, mělo stát pouze jeho jméno a dovětek:

který za sebou v pravý čas zanechal barbary. Jean se

přísně držel strýcových pokynů. Když rodiče cestou

do Španělska jeho hrob před rokem navštívili,přísa

hala prý matka v následném rozrušení, že hrob strýce

w 37 w

Georga už nikdy nevyhledá, nápis na hroběpovažovala za neslýchanou ostudu a po návratu na Wolfsegg

nemluvila o ničem jiném než o zločinu, který spáchal její švagr, můj strýc Georg. Se strýcem Georgem jsem podnikal nejdelší a nejzajímavější procházky po wolfseggském okolí, byl jsem s ním pěšky až vRiedu na Innu na jedné straně a v Gmundenu na straně

druhé. Vždy si pro mne našel čas. Jemu vděčím za

poznání, že na světě existuje také něco jiného než

krávy, služebnictvo a státem stanovené svátky. Jemu

vděčím i za to, že umím nejen číst a psát, ale že jsem

se také naučil myslet a unášet se fantazií. Jehozásluhou si sice cením peněz velmi vysoko, ale nikoli

nejvýše ze všeho, a na lidi mimo Wolfsegg hledím

nikoli jako na nutné zlo, jak to celý život dělali mí

blízcí, ale jako na celoživotní pobídku utkat se s nimi

jako s největším a nejvzrušivějším fenoménem. Strýc

Georg mi otevřel bránu k hudbě a literatuře a přiblížil mi skladatele a básníky jako žijící lidi, nikoli jako sádrové figury, které je třeba třikrát či čtyřikrát ročně oprášit. Jemu vděčím za to, že jsem otevřel knihy, které se zdály být v našich knihovnách odsouzeny k věčné mlčenlivosti, začal v nich číst a s tímtočtením dodnes nepřestal, a že jsem se nakonec naučil

filozofovat. Svému strýci Georgovi konečně vděčím

za to, že se ze mne na Wolfseggu nestala součást

prosperujícího peněžního a hospodářského mlýnu,

ale člověk, o němž je možno říci, že je svobodný. Že

jsem jen tupě a bezmyšlenkovitě nepodnikaltakzvané vzdělávací cesty, jak si zvykli mí rodiče a jak jsem

je první roky podnikal i já, například do Itálie, do

Německa, do Holandska a do Španělska, ale naučil jsem se chápat vědu o cestování jako jedno

w 38 w

z největších potěšení, které svět může nabídnout,

a také ho doposud plně užíval. Prostřednictvím strýce

Georga jsem poznal nikoli mrtvá, ale živá města,

navštívil nikoli mrtvé, ale živé národy, četl nikoli

mrtvé, ale živé spisovatele a básníky, neposlouchal

mrtvou, ale živou hudbu, neprohlížel si mrtvé, ale

živé obrazy. Jedině on se mi nesnažil vylepovat velká

jména lidských dějin v podobě mdlých abezvýrazných otisků suchopárné historie na vnitřní klenbu

mého mozku, předváděl mi je vždycky jako živépostavy na živém jevišti. Rodiče mi každodenněpředkládali zhola nudný, mé myšlení zvolna ochromující

svět, v němž v podstatě nemá smysl existovat, kdežto

strýc Georg mi naopak ukazoval, jak může být týž

svět neustále a v každé době svrchovaně zajímavý.

A tak jsem již jako malé dítě měl vždy na vybranou

mezi dvěma světy, mezi světem rodičů, jenž se mi

zdál vždy nezajímavý a jejž jsem vnímal jako tíživý

a nepříjemný, a mezi světem strýce Georga, jenž jako

by se skládal jen ze samých nesmírnýchdobrodružství, nikdo se v něm nikdy nemohl nudit a všichni v něm měli doopravdy chuť žít věčně a bylosamozřejmé, že nepřestane nikdy existovat, což měloautomaticky za následek, že já jsem v něm chtěl věčně, to znamená nekonečně žít. Mí rodiče, řečenozjednodušeně, trpěli a snášeli vždy všechno, můj strýc Georg netrpěl a nesnášel nikdy nic. Mí rodiče se drželi už od narození zákonů, které jim určili jejich předkové, a nikdy je nenapadlo vytvořit si své vlastní zákony a podle těchto vytvořených zákonů žít, můj strýc Georg žil pouze podle svých vlastních, jímvytvořených zákonů. Tyto jím vytvořené zákony každou chvíli převracel a měnil. Mí rodiče šli vždy jen po

w 39 w

cestě, již jim kdosi ukázal, a nikdy by je nenapadlo

tuto cestu byť jen na krátký okamžik opustit, můj

strýc Georg šel pouze po své vlastní cestě. Mí rodiče,

abych uvedl ještě jeden příklad protichůdnéhoposto

je, který vůči mému strýci zaujímali, nenáviděli

takzvané nicnedělání, protože si nedovedlipředsta

vit, že duchovně založený člověk nicnedělání vůbec

nezná, nemůže si je ani dovolit, nevěděli, žeduchov

ně založený člověk existuje ve stavu nejvyššíhovy

pětí a nejvyšší pozornosti právě tehdy, když seoddá

vá takzvanému nicnedělání, protože si se svým



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist