načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Východ - Andrzej Stasiuk

Východ

Elektronická kniha: Východ
Autor:

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak zkušenost z doby prožité v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z polského originálu Wschód ... přeložil Jiří Červenka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3531-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do "epicentra metafory" - na Východ nejvýchodnější - na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou. Reflexivní pátrání po podstatě Východu. Polský spisovatel a publicista mísí ve vzpomínkové knize své zážitky z cest do Ruska, Mongolska a Číny s vlastními zkušenostmi z doby komunistického režimu.

Popis nakladatele

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do „epicentra metafory“ – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Andrzej Stasiuk - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Východ

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Andrzej Stasiuk

Východ – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FLEET



ANDRZEJ STASIUK

VÝCHOD


ANDRZEJ

STASIUK


7

Loni v létě koupil Džery vybavení družstevníhoobcho

du. Komplet: pulty, police, nějaké vitríny i starodávnou

váhu s  miskami a  ručičkou kmitající za sklem. Složili

jsme tu komunistickou památku na hliněnou podlahu

stoleté lemkovské chalupy. Pulty a police jsme museli

rozřezat. Tak byly velké. Padesát let stály na jednom

místě a nikdo s nimi nehýbal. Poprvé jsem je spatřil na

rusínské Velikonoce v osmdesátém třetím. Tehdy jsem

poprvé stál ve frontě a pak už jsem tam stával pořád,

celou dobu v té známé vůni. Co to bylo? Cukroví,sko

řice, marmeláda, vanilkový cukr, uzený bůček, vyčichlé

pivo z  prázdných lahví, cigaretový kouř, těla lidí sto

jících ve frontě? Všechno dohromady. Zboží přiváže

li v  úterý a  v  pátek. Člověk musel přijít o  hodně dřív

a stoupnout si do fronty, aby vůbec něco dostal.Eko

nomie nouze. Obchod patřil družstvu a sloužil vlastně

jen jeho zaměstnancům. Prodavač byl zároveň před

sedou družstva. Většina družstevníků neplatila běžně

penězi. Předseda měl tlustý sešit, do něhož zapisoval

nákupy podle jmen a  částku pak odečetl při výplatě.

Někteří snad ani peníze neviděli. Prostě pracovalia do

stávali za to jídlo, mýdlo a pivo. V té frontě trpělivých

žen bylo cosi feudálního. Stály mlčky nebo si něco tiše

povídaly. Dvě, tři, čtyři hodiny. Času bylo tenkrát dost.

Zboží přivážel béžový žuk. Bylo ho vidět už dvakilo

metry předem. Objevil se u starého kostela a v oblacích

prachu sjížděl dolů, na dvě minuty zmizel a pak sezno

vu objevil v půlkilometrové cílové rovince.


8

Stál jsem na konci té babské fronty a  cítil se v  tom

kolektivistickém a  zároveň patriarchálním světě jako

přivandrovalec. Předseda stál za pultemv tmavomod

rém plášti a bílé kšiltovce. Ukazoval prstem jednou na

tu, pak na onu zákaznici a zval je k pultu. Frontanemě

la žádný smysl. Nakupovaly ty, na které ukázal. Nikdy

se mi nepodařilo pochopit pravidla této volby.Odmě

ňoval snad nejlepší pracovnice? Nebo ty, které to měly

domů nejdál? A nedával tím prostě jen najevo svouab

solutní moc, kterou nad těmi lidmi skutečně měl? Byli

jeho majetkem. Neměli kam jít. Tycová měla devět dětí.

Pro chleba chodila s  pytlem, v  cajkových kalhotách

a  bundě, rovnou od koní a  ovcí. Odnášela ten pytel

shrbená, jako by nesla brambory. Bytovky stály navrš

ku, pěkně se s tím pytlem pronesla. Lidi říkali, že bere

větší rodinné přídavky než plat. Štěrková silnice vedla

středem osady a kromě žuku po ní jezdil ještě hajný se

svým uazem, náklaďáky se dřevem a hlídky pohraniční

stráže. Auto tady neměl nikdo. Zastávka autobusu byla

šest kilometrů odtud. S devíti dětmi se skutečněneda

lo nikam odejít. Nikdo na ni ani nečekal. Stál jsem na

konci babské fronty a cítil se jako přivandrovalec.

Odněkud jsem to ale všechno znal. Ty šátky na hla

vách, tlumené rozmluvy a očekávání. Tu dobu, kterou

bylo třeba přečkat mezi cizími. Ze sedmdesátéhotřetí

ho či čtvrtého, z jiného obchodu. Ten byl zděný a stál

uprostřed normální vesnice. Po několika schodech se

vešlo do prodejny plné světla, protože okna zabírala

celou stěnu. I  sem bylo třeba přijít dřív a  čekat. Čas.

Nepřeberné množství času jako dar. Času, kterýnepa

třil nikomu. Plného vůní, tvarů a zvuků. Třebacinká

ní prázdných lahví v drátěné přepravce na pětadvacet

kusů. Nebo okamžik, kdy už dodávka zastavila, ale ve

vzduchu ještě zůstává prach a  pach benzínu,  chlápek


9

ve špinavém bílém plášti otvírá zadní dveře a zevnitř se

line vůně čerstvého chleba. Sedmdesátý druhý, sedm

desátý třetí – všechny dodávky tehdy měly benzínové

motory a ta vůně nízkooktanového paliva, vůněsvobo

dy, tajemství a touhy, se mísila s vůněmi cukroví,skoři

ce, limonády a cigaret. Tehdy jsem tam také stával mezi

starými ženami. Posedávaly na parapetu tohodlouhé

ho okna. Jako zimomřiví ptáci. Cvrlikající a kdákající.

Prodavačka se k nim přidávala zpoza pultu. Poslouchal

jsem, a ničemu nerozuměl. Mluvily v útržcích starých,

jim dobře známých vět. Mluvily o  starých, všeobecně

známých událostech, které se opakovaly po staletí.Ži

vot, smrt, lidi, počasí, práce. Mluvily se zpěvavýmpří

zvukem. Domýšlel jsem se, místo abych rozuměl.Stači

ly pouze zvuky. Neznal jsem hrdiny. Byl jsem nesmělý

chlapec z  města a  chtěl jsem být neviditelný. Alespoň

do doby, než přijede dodávka. Nikdy jsem se neptal,

kdo je ve frontě poslední, a  přestože po mně přichá

zelo ještě plno lidí, stál jsem vždycky na konci. Leda

že se nade mnou ženy slitovaly, a  když jim došlo, „čí

jsem“, pustily mě někam doprostřed nebo mě postrčily

dopředu. Bral jsem jenom chleba. Posílali mě jen pro

chleba, protože mi bylo dvanáct a byl jsem hloupý kluk

z města.

Obchod stál poblíž křižovatky. Vlevo se jezdilo na

okres, vpravo do kostela a pak silnice končila hned za

vysokým svahem nad řekou. Mezi obchodema koste

lem bylo centrum obce. Přímo na křižovatce stálaha

sičská zbrojnice. Celá z hrubých, léty zčernalých prken.

V  ní se pořádaly zábavy. To pak zářila jako lampion.

Světlo se dralo skrze spáry. Hasičské auto vytlačili ven,

aby tanečníci měli víc místa. Ano. Tehdy jsem přestával

být nesmělý, protože jsem se mohl skrýt ve tmě.Přikr

čit se na okraji světelného kruhu a  pozorovat. Zelené

přítmí léta a  křik ze tmy. Rvali se do krve, rvali se na


10

život a na smrt. O všem jsem se dozvěděl dalšího dne

z ženských řečí. Teta a babička věděly kdo, koho a jaká

byla zranění. Láska a násilí. Šero bylo horké jakonit

ro stáje. To vše pár desítek metrů od kostela. Nemohl

jsem odtrhnout oči od těch, kteří mizeli ve tmě.

No a teď jsme skládali pulty a skříně z obchodu nahli

něnou podlahu staleté lemkovské chalupy, kterázázra

kem přežila ve vsi, z níž zmizely všechny domy. Šedesát

čtyři chalup zmizelo, rozpadlo se a proměnilo sev po

pel. Patnáct metrů dlouhé, přikrčené pod vysokými

strmými střechami, pod něž se vešlo seno pro dobytek

a ovce na celou zimu. Připomínající trupy lodíobráce

né vzhůru nohama, s bílými linkami hliněné mazaniny

mezi jedlovými trámy napuštěnými černou karbolkou.

Ze šedesáti čtyř přežila jediná a teď jsme do ní skládali

pozůstatky komunismu. Kdybychom však chtěli uči

nit spravedlnosti zadost, měli bychom je spálit a popel

rozptýlit na pospas větru nad Nízkým Beskydem. Tak

jsme to měli udělat. Právě tak, jako to udělali s šedesáti

čtyřmi chalupami a  těmi všemi pozůstatky staré Rusi

od Bugu a  Sanu po Szlachtowou a  potok Grajcarek.

Ale kdepak. My jsme skládali. Dřevo a překližka byly

mastné od doteků rukou i věcí, nasáklé vůněmi a těžké.

Život do nich vstoupil a zdřevěněl. Vrstvy života:lem

kovské časy, komunismus, a teď my, zpocení námahou.

Všechny venkovské obchody té doby voněly podobně.

V šedesátém osmém či devátém se do obchodu v úplně

jiné vsi vcházelo také po schůdkách. Byl večer a spolu

s vůní se z těsné místnosti linulo světlo. Zlatavéa smí

sené s vůní vanilky a limonády. Nic víc si nepamatuji:

strmé schůdky, malá místnost vlevo a dost. Pouze vůně

a  světlo. Před obchodem trávník a  zbytky cihlových

sloupů, pozůstatek budov někdejšího statku. Neslo


11

se to vzduchem a bylo to slyšet v rozhovorech: statek,

dvůr, panské, na panském... Bylo v tom i cosi cizího,

cosi hrozivého. Samo slovo „dvůr“ bylo dunivé, temné

a hluché. Stejně jako „hrob“. Vesnice žila vzpomínkou

na panské časy, aniž by si to vůbec uvědomovala. Ten

„dvůr“ byl jako strážní věž, jako pohraniční pevnost,

postavená, aby budila strach. Lidi dál chodili pracovat

na panské, i  když jim lidová vláda ve čtyřicátém pá

tém či šestém dala ta jalová políčka do vlastnictví. Přes

vesnici vedla písčitá cesta. Nepamatuji se, že by po ní

někdy přejelo auto. Po slepicích v ní zůstávaly vyhřáté

důlky. Tu a tam bylo možné najít vyschlé kravskélej

no. Ale auta tudy nejezdila. V šedesátém osmémpros

tě nebyla. Dopravní spojení fungovalo jen k obchodu

a zpátky. Jezdilo se nákladními auty Star nebo Lublin

s  plátěnými plachtami. Brzy ráno odvážela dělníky

do varšavských továren a odpoledne je zase přivážela

zpět. Vyjížděla z Vilenské ulice. Sedělo se na prknech

položených přes bedny. Nastupovalo se po žebříčku

svařeném z  armatur. Snad se ani nic neplatilo. Třicet

kilometrů. Člověk se musel pevně držet, aby nespadl.

Kolem seděli samí muži. Když si prohlížím starékro

niky, poznávám je. Kšiltovky, košile rozepnuté u krku,

šedé nemódní obleky. Filmy jsou černobílé, takžei pa

měť se stává jednobarevnou. Obličeje se lesknou šedým

potem a  cigaretový kouř je také šedý. Přestože jsem

byl dítě, někdy mi dovolili sednout si k zadnímu čelu

korby. Díval jsem se, jak se město vzdalujea zmenšu

je. Jeli jsme nejspíš ulicí Świerczewského a  pak Ge

nerálskou. Drewnica, Marky, Pustelnik, Struga. Město

mizelo. Měnilo se v městečko. Snižovalo se. Tisklo se

k  zemi, aby se nakonec změnilo ve vesnici táhnoucí

se až k  okraji mapy. Tak jsem si to představoval: na

východ od Varšavy ležely už jen vsi a  města, která

byla jen většími vesnicemi. Domy byly přízemní nebo


12

jednopatrové, ale byly to spíš venkovské chalupynale

pené jedna na druhou. Nepřipomínaly městské domy.

Byly dřevěné. Natřené nahnědo. Jako podlahav dědo

vě domě, jako podlaha v domě u strýce a tety. Dřevo,

olejová barva a občasné zaskřípání. Vždy se vstupovalo

do něčeho starého a  prostoupeného vůněmi. Voněla

tma a  vonělo šero, a  teprve když se rozsvítilo světlo,

vůně jako by mizely, protože se objevily tvary. Tymíst

nosti ale nikdy neoddělovaly od zbytku světa, tak jako

domy ve skutečných městech.

V osmdesátém šestém jsem bydlel v dřevěném domě na

samotě. V  noci tma prostě vstupovala dovnitř. Proni

kala nejen okny, ale i  starým, suchým dřevem trámů,

spárami vyplněnými mechem a hlínou. A spolu s tmou

všechny ty zvuky, které jsem předtím neznal. Ležel

jsem v  šeru a  naslouchal. Měl jsem strach, ale silnější

než strach byla zvědavost, a tak jsem naslouchal až do

svítání. Myši, plši na půdě, brouci ve dřevě, skřípottrá

mů pod náporem větru nebo tepla. Noční ptáci, zvěř

v lese, voda v řece, a nakonec vlastní představivost.Ko

lem dokola nikdo. Zato hřbitovů jsem měl dost. Během

nepříliš dlouhé procházky jsem jich mohl napočítatales

poň pět. Myslel jsem na duchy, na duchy lidí, duchy

domů, duchy zvířat, duchy vojáků. To všechnokrouži

lo kolem domu a dotýkalo se jeho zdí. Byl jsem v okolí

jediný člověk, takže všichni přicházeli za mnou. Tak

jsem si to představoval. Proto jsem někdy nemohl až

do rána usnout. Slunce vycházelo nad temnou strání.

Stoupalo výš a výš a svítilo na tu liduprázdnou krajinu.

Na hroby a kříže u cesty. Na podezdívky domůposklá

dané z plochých kamenů spojených hliněnou maltou.

Na kostry kostelních bání. Na to, co zbylo. Jako by to

všechno ze sebe krajina jednoho dne setřáslas absolut

ní a  monumentální lhostejností přírody. Samozřejmě


13

to bylo jinak. Křik, pobíhání, lidi vyvlékaní z chalup,

nadávky, bití. Vojáci v  uniformách, ale ve skutečnosti

státní bezpečnost v  polním, protože šlo o  vojska sbo

ru veřejné bezpečnosti podřízená ministerstvu vnitra.

Tedy žádná příroda, pouze politika, třídní nenávist,

nenávist národnostní a  blahovůle kremelského lidoje

da. Od samého počátku mě pronásledoval obraz ne

konečné řady selských vozů odvážejících lidi naželez

niční stanici v Zagórzanech. Dům po domu, rodinu po

rodině, ves po vsi. Na vozech naložený majetek (lidé

měli jen několik hodin na sbalení), malé děti a starci.

Ostatní šli pěšky a  vedli dobytek. V  chalupách zůsta

li slepice, psi a  kočky. Ve čtyřicátém sedmém musely

vsi působit divným dojmem: dveře skřípaly ve větru,

na podlaze se válelo nádobí, otevřená šuplata, rozsy

pané zrní, poletující peří. Panovalo tu tichoa z žádné

ho komína nestoupal kouř. Zajímalo by mě, jestli tu

byly dříve lišky z  lesa, aby bez zábran plenily kurní

ky, nebo zloději z  polských vsí a  městeček. A  tak mi

ta řada vozů nedávala klidu, až do doby, kdy jsem si

v devadesátém druhém či třetím přečetl Platonova: „Po

aktivistových slovech se kulaci sehnuli a začali táhnout

vor rovnou dolů k řece. Žačev se vlekl za nimi, aby jim

zajistil nerušenou plavbu po proudu k  moři, a  ještě

více v  sobě upevnil přesvědčení, že socialismus bude,

že ho Nasťa dostane jako věno a že on, Žačev, zanikne

jako nepotřebný předsudek. Když Žačev vyprovodil

kulaky v modravou dál, nenašel v sobě klid a nevěděl,

proč je mu ještě hůře. Dlouho hleděl, jak se vor zvol

na vzdaluje po tiše plynoucí řece a jak večerní vítr čeří

línou temnou vodu protékající mezi vymrzlými poli

ke vzdálené hlubině. Srdce mu sevřel stesk a  smutek.

Vrstvu pesimistických mrzáků přece socialismus taky

nepotřebuje, takže i jeho jednou vyvezou v modravou

dál...“ Ale přece jen to mělo cosi společného s přírodou


14

a s pohybem zemské kůry, protože šlo o záchvěv, který

proběhl od Kamčatky až po Labe. A když je něco deset

tisíc kilometrů dlouhé, pak to rozhodně není historický

proces. Zdejší otřes, který smetl domy i  lidi, byl pou

ze vzdálenou ozvěnou onoho zemětřesení, avšak stopy

po kataklyzmatu jsem vídal každý den a  každou noc

jsem naslouchal duchům. Zdálo se mi, že je topřiroze

né a že tomu tak bude navždy. Družstvo setrvávalo ve

svém polosnu, pobrukovalo si, škrábalo se ve spánku

tam, kde ho svědilo, jako velké hnědé dobytče. Kolem

se prostírala zelená divočina. Les sestupoval do údolí.

Mladé jasany trhaly zbytky základů. Studny zarůstaly

trávou a měnily se v hluboké, chladné pasti. Staré cesty

odnášela voda a  náspy někdejších mostů stále častěji

připomínaly strmé břehy vyhloubené říčním proudem.

Brzy na jaře, než vyrostla tráva, bylo možné spatřit

vchody do klenutých kamenných sklepů a zřetelnéob

rysy chalup. Člověk si mohl vyjít na celý den a nepo

tkal nikoho, jenom hroby a ruiny.

Jedné říjnové noci v osmdesátém sedmém nebo osmém

jsem snědl třicet halucinogenních hub a  vydal se do

Horní Radocyny, až k československé hranici. Zahodi

nu vstala vesnice z mrtvých. V oknech domů se svítilo:

žlutá, měkká záře. Z otevřených vrat chlévů vycházela

vůně sena a zvířat. Řinčela vědra u studny, ozývaly se

lidské hlasy, štěkali psi, kdosi prošel kolem a  já pocí

til jeho teplo. Přestože byla noc, viděl jsem trámy stěn

vybělené počasím, tyčky plotů, a dokonce se mi zdálo,

že vidím bělost mléka přelévaného po večerním dojení,

viděl jsem, jak hladký proud stéká z nádoby donádo

by. Pokud jsem něco nezahlédl, stejně jsem věděl, že to

tam je, že to spočívá v temnotách, po věky stejné,pře

dávané z  otce na syna, každé gesto, každá věc, dobré

i zlé, vše bylo na svém místě. Oné měsíčné říjnové noci


15

jsem stoupal vzhůru údolím směrem ke karpatskému

rozvodí a vesnice kolem žila svým starým, neměnným

životem. Já byl jako duch. Nikdo si mě nevšímal, i když

jsem se tu a tam zastavoval, a snad jenom psi mě cítili

a škubali svými řetězy dvojnásobnou silou.

Často jsem v  noci chodil přes družstevní dvůr. Nikdy

mě však nenapadlo, ani jsem neměl tu potřebu, abych

si něco představoval. Všechno se tehdy zdálo jasné.

Kolektivní schlamstlo individuální. Schlamstlo a  teď

naříká, leží ve stínu a tráví. Schlamstlo cerkve i domy

a nechalo jen trochu kamení. Ty velké stodoly a stáje,

kolem nichž jsem chodil za temných nocí, bylyposta

veny z  chrámů a  chalup. Tam, kam jsme složili pulty

a  police, ležely už trámy, které Džery koupil po zkra

chovalém kolchozu pár let před tím. Na některých byla

vyryta data, trojramenné kříže a  symboly slunce. No

a teď ležely ve stoleté chalupě zachráněné předdějina

mi, nejprve před příchodem komunismu, a  pak před

příchodem kapitalismu. Když jsem šel v noci přeskol

choz, rozhodně jsem si nepředstavoval nic minulého.

Všechno vypadalo vysloveně jako přítomnost. Přišli

do pusté země, do ničího, a  vybudovali svoje, kte

ré se okamžitě stalo dvojnásob ničím. V  osmdesátém

třetím a v osmdesátém čtvrtém pro mě byli exotickým

plemenem, novým lidem známým jen z vyprávění.Vy

sedával jsem před obchodem a  popíjel březnové pivo

z pivovaru v Grybově. Hleděl jsem se na něa poslou

chal. Pobíhali mezi stájemi, ovčíny, patrovým skladem

z  červených cihel ve slezském stylu, kovárnou, domy

a  obchodem jako po velkém dvoře rodinného domu.

Skutečně to tak vypadalo. Chlapi v modrákách sipři

sedali na lavičku, popíjeli pivo a povídali si o strojích,

o  hektarech, které musejí posekat, a  o  minulých udá

lostech, jichž se všichni zúčastnili a které je spojovaly


16

téměř stejným poutem jako pouto příbuzenství. Byli

prostě novou rodinou. Plemenem na ostrově kolekti

vismu. Byli ztělesněním komunismu, ano, byli komu

nismem samotným. Shromážděni na jednom místě a ve

stejnou dobu byli předurčeni k experimentu.

Jedné zimní noci jsem procházel kolem temných stájí

a  stodol. Byl mráz, vál východní vítr. Na šikmém pro

stranství u cesty stály čtyři traktory. Jejich motoryběže

ly naprázdno. Pufuf, pufuf, pufuf... Měly příliš

slabé baterie na to, aby je ráno v  tom mrazu nastarto

vali, takže motory vůbec nevypínali. Minul jsem sklad

z červených cihel, velkou stodolu postavenou ze zbytků

starých chalup, a když jsem začal stoupat k průsmyku,

už jsem věděl, že ten experiment je větší než všech

ny ty řeči o  rovnosti, spravedlivém rozdělení majetku

a  o  tom, že každému podle potřeb, že bohatým brát

a  chudým dávat, aby mohli krást ukradené. Tady šlo

o  něco víc, šlo o  naprosté znehodnocení hmoty, o  její

negaci, aby už nikdy nezískala smysl a aby od ní byl už

jednou provždy pokoj. Proto byla ta zkouška větší než

dějiny a velmi blízká geologii.

V  roce dva tisíce šest jsem jel poprvé do Ruska, pro

tože jsem chtěl vidět zemi, v jejímž stínu uplynulo mé

dětství a  mládí. Chtěl jsem vidět duchovní vlast své

ho družstva. Po třinácti hodinách letu jsem vystoupil

na letišti v  Irkutsku. Let z  Moskvy měl trvat pět ho

din, ale z  neznámých důvodů jsme místo v  Irkutsku

přistáli ráno v  Bratsku, kde nám nařídili vystoupit.

Šedý déšť padal na šedý beton. Přijel letištní auto

bus: prosklená kabina se sedadly na podvozku zilu.

V  dáli byla vidět temně zelená hradba lesa. Beton,

starý plech a  khaki barva mokrých stromů v  přísvitu

jitra. Od prvního okamžiku jsem tam, v  Bratsku, cí

til, že se mi dostalo toho, co jsem čekal, ačkoli jsem


17

ani nepředpokládal, že to existuje. Vzletová dráha se

leskla jako mrtvá ryba. A  pak, když jsem vyšel před

skleněnou budovu terminálu, jsem zjistil, že kolem

nic není. Jistě, byla tam nějaká široká silnice, nějaké

budovy, plocha se zaparkovanými auty, ale všechno

tak trochu neskutečné. Lidé přijížděli autobusy,vyse

dali z automobilů, přicházeli odkudsi z dálky, z nitra

toho neviditelného zbytku. Město leželo na březích

velké vodní nádrže. Na Angaře vybudovali přehra

du a  voda zaplavila tajgu. Vidím to až teď na mapě,

protože tehdy jsem z letiště neudělal ani krok. Plocha

papíru je zelená a  přibližně uprostřed je zakresleno

ono zaplavené území. Jako kaňka modrého inkous

tu. Výš, v horní části mapy, už není nic kromě zeleně.

Černé drobečky označují otdělnyje strojenija, jednotlivé

budovy. Sto kilometrů a  pak dům, po padesáti další,

a tak přes dva tisíce kilometrů až ke břehům Ledového

oceánu. Ale tam, na letišti, jsem o tom ještě neměl ani

ponětí. Prohlížel jsem si Rusy a procházel se. Museli

mě poznat na první pohled. Stejně jako jsem já v davu

snadno odhalil pár západních turistů z našeho letadla.

Nervózně se procházeli halou a  pokoušeli se dozvě

dět, proč jsme přistáli tady, a  ne v  Irkutsku. Rusové

se usadili na lavičkách a prostě čekali. Já jsem sepro

cházel, protože jsem nemohl odtrhnout oči od Brat

ska, od betonu a od Rusů. Od špinavého skla haly, od

jakýchsi dřevěných skříněk, zelených překližkových

dveří a  podlahy z  teracca. Urazil jsem šest tisíc kilo

metrů a něco přes třicet let. Letiště v Bratsku bylo jako

nádraží Varšava Stadion, z něhož odjížděly autobusy

směrem na Węgrów, Sokołów a Siemiatycz. I lidé byli

podobní. Zároveň však jsem cítil, že se procházím po

okraji obydleného území, že dál už je jenom geografie.

V  malém kiosku nalévali do plastových kelímků hor

kou vodu a k tomu přidávali sáček čaje. Nedalo se to


18

udržet v ruce a nebylo to kde postavit. U třech stolků

v tmavém koutě podřimovali lidé.

Je polovina prosince a  konečně padá sníh. V  zimě

všechno tichne. Minulé se stává zřetelným. Vůněuhel

ného dýmu a zvuky plechových lopat v tichu jitra před

čtyřiceti lety ve varšavské čtvrti Praga. Tehdy se také

udělalo ticho, když začal padat sníh. A  ten kovový

zvuk na chodnících. Nebo to tlumené drkotánípřekliž

kových shrnovačů. Tehdy nebylo nářadí z  barevného

plastu. Ani zelené, červené, modré a žluté lopatys hli

níkovou obrubou. Pouze překližka ztmavlá vlhkem

a zčernalý kov. Jednobarevná hmota. Bílé geometrické

plochy střech a šedý kouř v nehybném vzduchu,stou

pající přímo do nebe. Do školy jsem odcházel v  půl

osmé a  o  tom, že na světě existuje komunismus, jsem

neměl ani ponětí. Šlo se pěšinou přes akátový hájek.

Pak bylo třeba vylézt na železniční násep a přejít přes

koleje. Nevěděl jsem ani, že existuje socialismus. Doma

se o takových věcech nemluvilo, protože to, čeho jsme

se všichni účastnili, byl prostě život a nic víc.

Moje matka uviděla Rusy ve čtyřicátém čtvrtém. Byli

to námořníci. Kotvili se svými dělovými člunyv zapla

vených zátokách Bugu. Řeka často měnila tok. Zelená

voda stála v mrtvých ramenech a pak ustupovalaa ne

chávala za sebou bahno. Čluny, kutry a pontonykotvi

ly tam, kde byla řeka splavná, nedaleko budov statku.

Námořníci měli pruhovaná trička. Jako ti z Aurory,Po

těmkina a Kronštadtu. Ale nepřinesli s sebou revoluční

vření. Děda s  nimi kšeftoval. Donesl jim vodku nebo

samohonku a  domů nosil vojenské konzervy a  cukr.

Po lese se povalovaly mrtvoly Němců. Lidé Rusy po

hrdali. Možná ne právě námořníky, ale těmi otrhaný

mi pěšáky, kteří vařili slepice i s peřím. Slyšel jsem to


19

nejméně desetkrát: slepice s peřím, na každé rucetro

je hodinky, pušky na provázku. Tak si vzpomínala na

příchod revoluce moje matka. Tak vzpomínali všichni.

Ve městech i na vesnicích. Slovem i písmem. Ty slepice

s peřím, provázky a hodinky. Touha po těch slepicích

a hodinkách přicházela odkudsi z nitra Eurasie,z hlu

bin tundry a  stepí. Nebyl to žádný Marx, který chtěl

napravit svět, ale jakýsi zarostlý Tamüdžín ženoucí se

za drůbeží a hodinkami. Ve vesnicích z šedého dřeva,

pod střechami chalup a mezi písčitými poli se skrýval

strach z  čehosi divokého, nevypočitatelného a nena

sytného, co se přižene, sebere a  spálí ta pole, střechy

i dřevěná stavení, ne o moc lepší než mongolské jurty.

To ovšem nemohlo přijít z měst, ze zděných domů,ob

chodů a kostelů, ale odkudsi, kde končí prostor, z míst,

kde lidé začínají zarůstat srstí a v noci vyjí na rudýmě

síc. Jedině odtud se to muselo vydat na cestu. Nejdřív

to pádilo přes ty své stepi po čtyřech tlapách, a teprve

když se začala přibližovat naše civilizovaná sídla, začalo

se to postupně vzpřimovat, a nakonec stanulo na dvou

nohou, aby mělo obě ruce volné k chytání slepica připí

nání hodinek. Večer ve vsích stahovali knoty lampa na

slouchali dunění děl na východě. Země se chvěla, jako

by se přihnali všichni koně Asie a všichni její velbloudi.

Nakonec proto zhasínali světla a přikládali uchok pod

laze. Ti moudřejší hloubili v zemi skrýše na slepicea ho

dinky. Někteří si říkali, jestli by neměli odejít s Němci.

Dunění z východu se však podobalo řevu apokalyptické

bestie a všichni věděli, že Němec v těch svých lesklých

vysokých botách, které všichni tak obdivovali, nenajde

na celé zemi místo, kde by se schoval.

Ale ani pak, když už jsem byl na světě, jsem nikdyne

slyšel, že by se doma mluvilo o komunismu neboo Ru

sech. Vládlo tam geopolitické ticho. Nebylo o  čem


20

diskutovat. Jak matka, tak i  otec opustili své vesnice

během velkého stěhování zatracených národů. Byliod

vlečeni z domu otroctví. Ze země písku, hladu a hnoje.

Z území pohrdání. Z východu na západ. Matka třicet

kilometrů, otec sto dvacet. Protože život byl někdejin

de. Z východu na západ. Z křupanské vsi do panského

města. Aby zapomněli na otrocké dědictví a aby nosili

boty. Na západ, do hlavního města, které výbuchvlas

tenectví proměnil v kostru a které bylo třeba znovuna

plnit lidským masem. Povstalci, Hitler i  komunismus

jim dovolili dobýt metropoli. Nedošli však do centra.

Zastavili se na předměstích, tak jako většina plebej

ských konkvistadorů. Ale o tom se nemluvilo. Stalo se,

co se stát mělo. Spravedlnost historického drancování.

Ráno se probouzím a  slyším ťukání ptačích zobáků.

Lůj visící na verandě zmrzl na kost. Sýkorky, modřinky

i parukářky, se pokoušejí vyklovnout ždibek lojeztvrd

lého na kámen. Vzduch je skelný a nehybný. Trámová

vazba domů přenáší nejtišší zvuky. Šedomodré svět

lo jitra zaplňuje pokoj. Je to tentýž jas jako v dětství,

když byla neděle nebo prázdniny a  mohl jsem zůstat

déle v  posteli, sám jen se svými představami na téma

všech budoucích světů. V posteli bylo útulno a teplo,

ale stačilo vystrčit ruku, abych pocítil jasný, modravý

chlad.

Před pár dny jsem uvízl v  závějích nad družstvem.

V tom místě silnice stoupá serpentinami vzhůru a pak

pokračuje asi kilometr dlouhým rovným úsekem

k průsmyku. Z holých luk sfoukává vítr sníh a naváté

bílé jazyky uzavírají cestu. Je třeba couvnout, rozjet se

a zapíchnout se co nejdál do sypké, zrádné masys na

dějí, že se po několika pokusech podaří projet. Mně

se to ale nepovedlo. Auto se zachytilo za podvozek


21

a bezmocně točilo koly. Neměl jsem s sebou lopatu ani

řetězy, nic. Bylo minus dvacet a  foukal silný vítr. Ze

všech stran se valila hustá, štiplavá mlha. Zima teprve

začínala.

Před dvaceti lety jsem tudy chodil každý týden s ba

tohem do obchodu, abych se postavil do té podivné,

napůl feudální a napůl společensky spravedlivé fronty.

V prosinci a v lednu jsem se vracíval za soumraku.Za

stavoval jsem se na vrcholu stoupání a hleděl dolů do

údolí. Ve stájích se rozsvěcovala světla a začínalovečer

ní krmení a poklízení. Kouř z komínů stoupal kolmo

vzhůru. Nebe na západě plálo jako zlaté zrcadlo.Ves

nice plula jako archa uprostřed nezměrného šera. Bylo

slyšet štěkání psů. Z pootevřených dveří stáje stoupala

pára. Ovce ležely v přítmí a přežvykovaly. Lidé páchli

jako zvířata a  tak jako ona rodili potomstvo. Po sto

padesáti zlotých za dítě. V domech vedle stáje, vestej

ném pachu. Hned za stěnou začínala temnota a táhla

se na kilometry. Ale tady bylo teplo a vonělo to hnojem

a senem jako v Betlémě. Protože lidé se měli rodit jako

noví bohové a zalidnit zemi až po nejzazší okraje.

Nahoře jsem se zastavoval, sundával batoh, díval se

a cítil kolébání temných vod. Oni tam krmilia napáje

li dobytek, potom sebe a ukládali se k časnémuspán

ku, spokojeni, že když se svými syny, ženami a ženami

synů vstupovali na loď, byla s nimi uzavřena smlouva.

Tak tomu bylo v  roce 1986. V  obchodě byla vždycky

slanina, sekaná, marmeláda v pětikilových kýblech,těs

toviny, rýže, cukr, čaj, a když přišlo zboží, tak i chleba

a pivo. Nikomu nikdy nic nechybělo. Tak jim to slíbili.

Tycová nosila nahoru na zádech pytel bochníků. Přešla

silnici, vylezla na kopec a byla doma. Nakrájela krajíce,

namazala je, položila na talíř a  zavolala děti. Přichá

zely z  nitra chalupy, z  šera, a  usadily se kolem stolu.


22

U holých stěn stálo pár kusů nábytku. V rohu železná

kamna. Hořel v nich oheň a bylo teplo.

Z Ulan Ude do Čity to bylo pět set padesát sedmkilo

metrů. Jeli jsme ve dne, vlakem s elektrickoulokomoti

vou, ve společném vagónu bez kupé. Sedm nebo osm

hodin. Každou chvíli jsme zastavovali v  místech, kde

nekonečně zelený povlak na chvíli praskl a zpod něho

vyrůstaly šedivé baráky. Hrubé trámy, eternit, ploty.

Nebo cosi, co vypadalo jako městečko. Připomínalo to

trochu východní Polsko, daleké Podlesí, alerozmělně

né tím nekonečným prostorem. Přicházeli odtud lidé

a nastupovali. Byli podivně oblečení. Zvlášť mladíklu

ci. Křiklavě, každý pes jiná ves. Mezi svými vypadali

jako exotičtí ptáci. Ale určitě to bylo ze sekáče anebo

levná čína. Všechno jaksi nevkusné, fórové, splašené

kdovíkde. S  nápisy, nášivkami a  hesly mezinárodního

virtuálu. Nastupovali, stáli na plošinách mezi vagóny,

protože hned zase vystupovali. Po padesáti, po stuki

lometrech. Znal jsem jejich tváře. Pamatoval jsem si je

ze sovětských filmů, které jsem viděl v dětství. Vůbec se

nezměnili. Jenomže teď byli barevní a tenkrátčernobí

lí. Tehdy v  obnošených sáčkách a  čepicích, teď téměř

jako andělé postmoderní ikonosféry. Procházeli kolem

zahrádek a  bramborových políček, pod sibiřským ne

bem, v širokých teplácích a kapucích označenýchem

blémy globálního společenství. Po kotníky v písku, na

nohou čínské reeboky. Staré dřevo, písek, a paknajed

nou ten postsvět plagiátů. Nic mezi tím. Možná mezi

tím opravdu nic nebylo. Po komunismu zůstalo pusto

a prázdno, proto mohla ta čínománie, to smetiště, ten

zázrak nového rovnostářství kypět a  rozpínat se, aniž

by narazil na nějaký odpor. Sám jsem měl v kapseslu

neční brýle firmy Okey. Koupil jsem je v  Irkutsku od

Číňana za sto rublů, tedy o něco víc než deset zlotých.


23

Nemohl jsem odtrhnout oči od těch chlapců naploši

ně. Vypadali, jako by se oblékali potmě. Žlutás fialo

vou. Růžová s bleděmodrou. Všechno příliš velké. Cizí.

Vyšli z Balkánu, aby osídlili zdejší údolí. Než vystavěli

svoje cerkve a vesnice, museli překonat tisícekilomet

rů. Často jsem si tu pouť představoval. Vyšli odkudsi

z Dinárských hor, prošli údolím Dunaje a dostali se do

podhůří Karpat. Směsice dácké, ilyrské a  trácké krve

vypuzená do hor Slovany dotírajícími ze severu.Hna

li svoje ovce, berany a  dobytek a  hledali pastviny. Šli

tam, kde rostla tráva. V  kožešinách, páchnoucí jako

jejich dobytčata, zarostlí. Dorozumívali se latinou

plnou vzpomínek na své staré, vyhynulé jazyky. „Po

cházeli z barbarské spodiny, z odpadu velkých invazí,

z  hord, které se usadily podél Karpat a  Dunaje, aby

se zde skryly a  upadly do spánku, z  masy dezertérů

potloukajících se po hranicích Impéria, z  lůzy, která

si z  latinské kultury vzala sotva to, co by se za nehet

vešlo,“ jak napsal jejich potomek Émile Cioran. Já jsem

si je ale rád představoval, jak putují do nitrakontinen

tu. Stále dál od teplých středomořských větrů. Tisíc

let pomalého putování. Morlaši, Arumuni, Kucovlaši.

Zapomenuté nebo vymřelé kmeny. S postupem staletí

odcházející do nepaměti nebo do stále vyšších hor, na

útěku před Slovany, Tatary nebo Turky. Staří Římané

v salaších, s krpci na nohou, umazaní od ovčího hnoje,

když museli za deštivých dnů pod holým nebem dojit

svoje stáda. Věčně nevyspalí, protože v Karpatech bylo

tenkrát medvědů a  vlků víc než lidí, takže museli za

palovat ohně a hlídat. Tisíc let, než dorazili až sem, už

bez vzpomínky na cestu, po níž přišli. Bez vzpomínek

na Řím, Ilýrii a Dacii. Tísnící se v údolích, plot vedle

plotu, chalupa na chalupě, ve stínu dřevěných cerkví

připomínajících tvarem zděné kostely katolíků. Cestou


24

se poruštili, načichli slovanštinou a uváděli v pokušení

národy, které na své cestě potkávali a které se k nimpři

dávaly. Karpaty byly tehdy takřka liduprázdné. V noci

byla tma, ve dne pusto. Mléko, sýr, občas masoa jaké

si placky. Představuji si to všechno, aby to nezmizelo.

Údolí po vysídlených vesnicích zarůstá les. Kamenné

zbytky pohlcuje země. Prostě mizí v jejím nitru a ona

tloustne jako lidské tělo. Stačilo šedesát leta nezůsta

la téměř žádná stopa. Odlesk požárů, spáleniště, pach

spáleniny. Povozy a  lidi směřující bez konce na sever,

na železniční zastávky a do tábořišť pod širým nebem.

„Nesměli jsme si vzít psy ani kočky a slepice. Ještě dnes

vidím psa přivázaného k  boudě a  slyším jeho vytí.“

Armáda dohlíží, aby se lidský had plazil vyznačeným

směrem. Na fotografiích, které po sobě zanechal Jan

Gerhard, mají vojáci polské a ruské samopalyi obyčej

né pušky. V  pozadí šlehají plameny. Je horko, tak si

hoši vyhrnuli rukávy a rozepnuli blůzy. V dubnu roku

čtyřicet sedm začala poslední etapa cesty, na niž se lidé

vydali před tisíci lety z Balkánu.

Poprvé jsem sem přijel na jaře v  osmdesátém třetím.

Vystoupil jsem z  jaselského autobusu v  někdejší vsi

Rozstajane, z níž zůstalo pouze jméno a zděnákaplič

ka u mostu. Bylo teplo. Vedle kapličky kvetly žluténar

cisy. Autobus odjel. Udělalo se naprosté ticho. Vydal

jsem se podél řeky Wisłok. Na staré silnici ležel ještě

tu a tam asfalt. Nic tu nebylo, ale krajina se zdála svým

způsobem upravená. Údolí bylo rozlehlé a plochéa sil

nice vedla rovně jak podle pravítka. Ta geometričnost

po dvou kilometrech náhle skončila, zmizely zbytky

asfaltu a  silnice se začala kroutit shodně s  původním

reliéfem terénu. Vpravo na travnatém vršku však bylo

vidět pravidelné obdélníkové obrysy někdejších mezí.

U cesty stálo několik kamenných křížů. O kus dál svatá


25

rodina. Malý Ježíš měl otlučený obličej. Kamenitá cesta

vedla do nitra minulého. Mezi sotva viditelné známky

zpustnutí. Pak jsem se je naučil rozeznávat: obdélníkové

chalupy, obrysy podezdívek, oblé klenby sklepů, zrád

ná propadliště v místech, kde kdysi byly studně, shluky

zplanělých slív a jabloní. Zpočátku jsem tu poeziivy

lidnění sentimentálně prožíval. Byly to zkrátka ruiny,

vzpomínky, výsledek působení lhostejného času nebo

osudu. Teprve po letech mi došlo, že se těmi zpustlými

údolími v Radocyně, v Lipné či Regietově přehnaloze

mětřesení, jehož epicentrum se nacházelo úplně někde

jinde.

Všechny ty pulty a police z obchodu jsme uložili natrá

my z rozebraných družstevních stodol. Trámy sekou

pily za babku o pár let dřív, kdy komunismusvyprodá

val svůj majetek. Přijížděli tehdy chlapi s traktory a na

valníky nakládali všechnu tu kolchozní veteš: zbytky

strojů, nářadí, kusy různých zařízení, klubka drátů,

plechové sudy, gumové hadice, tu míchanici kolekti

vismu, z  níž individualismus ještě dokáže slepit něco

použitelného. Vypadalo to jako rabování, jako krádež,

ale to pouze dějinná spravedlnost měnila svou tvář.

Muselo to být opravdu laciné, protože hospodářipři

jížděli zdaleka, přes hory, z jiného vojevodství. Potom

se vraceli a pustými údolími se nesla dunivá, plechová

ozvěna. V těch letních dnech v devadesátém druhém či

třetím jsem koupil část ohromné stodoly stojící nakon

ci zástavby, tam, kde silnice začíná stoupatk průsmy

ku. Budova byla téměř ideální krychle s mírněskloně

nou sedlovou střechou. Tři patra vysoká kostra byla tu

a tam pobitá prkny. Po desetiletí tam skladovali seno.

Stavba byla složená z  trámů rozebraných z lemkov

ských chalup. Hodily se k  tomu zvláště vazba a nos

né trámy, protože byly dlouhé, se čtvercovým profilem


26

a  zachovalé. Chalupy a  cerkve přetrvaly v  družstevní

výstavbě. Zbavené života a  svatosti, odumřelé, nasák

ly pachem hnoje, hnijící slámy a vlhkosti. Bylo možné

vzít vesnici a vybudovat z ní cosi jako antivesnici. Bylo

možné vzít kostel a postavit z něho cosi na způsoban

tikostela. Trám po trámu, krokev po krokvi, prkno po

prkně, až se sestavil koráb, do něhož vstoupil lid, aby

se přes víry bezpečně přepravil na druhý břeh času,

kde nebudou dějiny, nebudou slzy, nebude pohrdání

ani bohatí a chudí. Koráb z vyhlazeného dřeva, zvenčí

i  zevnitř napuštěný pryskyřicí. Vstupovali na jeho pa

lubu jeden po druhém spolu se zvířaty. Vešla i Tycová

ve svých propocených gumákách a s pytlem bochníků

pro devět dětí. Shrbená pod tou váhou, v  cajkových

kalhotách a s vrásčitou tváří. Za ní šel Šimek s jednou

plící. A za ním Juzek, který se otrávil vodou z kaluže.

Za nimi pak ostatní, nesoucí v rukách všechno, co měli,

jako Tycová svoje chleby. Zbytek měli dostat, abypře

čkali do doby, kdy odumře všechno tělesné a jim bude

vrácena veškerá země. „Všechno bylo družstevní,pocti

vé, chalupa byla družstevní, židle taky družstevní, my

měli i  takovou skříňku, dodnes stojí v  podkroví, a  ve

spížce byly police, dala jsem přes ně plátěnou záclonku

a měla v nich nádobí, hrnečky, všechno bylo v téskříň

ce. Stůl vyrobil manžel v družstvu z prken,“ říkají dnes.

Stačí se zeptat. Sednou si, ruce složí do klínaa vypra

vují, mají to všechno před očima.

Čita. Stále na ni myslím. Před půldruhým rokem jsme

šli Amurskou ulicí a  hledali Žemčužynovu restauraci.

V průvodci se psalo, že mají dobré pelmeně, bliny a že

tam není draho. Průvodce vyšel v roce dva tisíce sedm.

Z  restaurace se mezitím stala ruina. Zaprášená okna,

popraskaný beton a plechový štít. Šli jsme dál.Dvou

poschoďové domy v ulici pocházely patrně z přelomu


27

dvacátých a třicátých let a vypadaly na celkem slušnou

modernu. Avšak tady, na Dálném východě, je zpustnutí

dostihlo hned po postavení. Zpustnutí dálněvýchodní

a ideologické, protože se velmi rychle ukázalo, žemo

dernismus musí ustoupit socrealismu. Tisíce kilometrů

kolem se rozkládala step, a  tady najednou taková ar

chitektura. Nemohlo se to podařit, proto tady teď stála

s oprýskanou omítkou a pokrytá lišejníky.

Kolem rostlo býlí a  topoly. Stromy působily zubo

ženým dojmem, ale ony prostě neměly čas normálně

se v  krátkém kontinentálním létě vyvinout. Šli jsme

dál, směrem k  periferii, mezi obyčejné paneláky. Byly

právě tak zruinované. Na střeše jednoho z  nich chát

ral velký nápis MOLOKO. Dřevotříska nebo překližka

odpadávaly od železné kostry. Představoval jsem si, že

na jiných střechách jsou nápisy CHLÉB, MASO, SÝR

a že v celém Rusku, dále na sever, v pustinách tundry

a  na věčně zamrzlé půdě, jsou další: KÁVA, AUTO,

PENICILIN, MÝDLO. Představoval jsem si, že po

celé té zemi od Moskvy po Kamčatku jsou postavená

slova, vyklepaná a svařená z plechu, slova z laminátu,

z  epoxidové pryskyřice, drátěného skla, armatur, pře

kližky, betonu, ze dřeva, z  černé gumy, hliníku, fiber

glassu a různých zbytků, slovo za slovem, aby lidi měli

všechno a aby to mohli číst, protože svět měl konečně

opět patřit jim. Aby mohli vypočítávat všechny názvy

tak jako na počátku, kdy praotec uděloval jménavše

mu stvořenému. Ano, v Čitě bylo MOLOKO uprostřed

periferní zástavby, kde mráz střídavě s vedrem drtilbe

ton a  za zdmi posledních domů začínala step sahající

do nicoty, mezi kosti a  kurhany. Z  jakéhosi temného

kouta se vynořila dvojice. Ona se držela stranou a  on

měl kšiltovku, zlatý zub a  tvář poznamenanou maza

ností a  utrpením. Oči mu už navždy zkalil alkohol.

„Proč milice nedělá nic s  Číňany? Proč nám berou


28

práci a  milice jenom přihlíží? Kolem jsou samí Číňani. Proč jsou lidové masy Zabajkalska utiskoványčínskými kapitalisty? Vždyť žlutý ekonomickýimperialismus přivede rudý proletariát do hrobu.“ Takhle k nám

promlouval a  hledal útěchu, porozumění a  podporu.

Říkal, že Číňani můžou všechno, zatímco zabajkalští

proletáři si nemohou ani v klidu popít na lavičce,protože se okamžitě objeví policajti, kteří jdou Pekingu

na ruku. Měl pravdu. Číňani byli všude. Na čitském

nádraží jim udělali zvláštní čekárnu. Podlaha i  lavice

byly zavaleny zbožím. Nebylo snadné si představit, že

lidi mohou přenášet takové rance. Vypadalo to jako

stanoviště karavany, jen právě bez velbloudů. Číňani

byli hubení, žilnatí, ve volném oblečení. Ruští policajti

dohlíželi, aby neopouštěli vyhrazený prostor. Jenomže

jejich moc byla omezená a dočasná: z velkýchobrazovek se valila pekingská olympiáda jako memento pro

město Čitu, pro celé Rusko i  pro zbytek světa. Čínští

kuliové jedli svoje polévky z plastových kelímkůa hleděli na svoji vlast.

Náš nový známý se zlatým zubem se cítilpodvedený. Revoluce zemřela před jeho očima. Nechali jsme ho být. Hleděl za námi, až ho nakonec jeho družka chytla za rameno a odešli směrem k centru města. Ano.

O kousek dál, na plácku mezi paneláky, stálanevelká dřevěná cerkev. U  vchodu seděl mentálně postižený chlapec. Ale nežebral jako kostelní žebráci, jenom slintal a  hleděl kamsi do neznáma. V  chrámu bylo muzeum děkabristů. Po nezdařeném povstání poslali knížete Sergeje Volkonského a  několik dalších do vyhnanství právě sem. Sám kníže se po letech zřekl své kasty a stal se mužikem. Chodil v kaftanu, v beraníčeici a jezdil selským povozem. Rusky se musel teprve naučit a  zpočátku, když se chtěl s  mužiky domluvit, si pomáhal francouzštinou. Nikoho před děkabristy

29

nenapadlo zavraždit cara a  osvobodit tak lid a  vrátit

mu uloupené lidství. Carova smrt měla být cosi jako

svátost nebo snad křest. Lid měl carskou krví smýt své

ponížení a otroctví. Jistě, dříve se carové také vraždili,

ale jen proto, aby se jejich nástupcům zkrátilo čekání.

Tehdy se to však nepovedlo a Volkonskij, kterýzázra

kem unikl oprátce, zde měl své muzeum. Avšak lid, tak

jako v jeho době, zůstával v okovech. Po desetiletí četl

slova postavená ve stepi, na poušti i v tundře. Dnes mu

Číňani brali práci i vzduch. Výměnou mu za toposkyt

li laciné pestré oblečení s nápisy a hodinky ze zlatého

plastu na baterie za čtyřicet rublů kus.

Můj otec si zapamatoval, jak ve čtyřicátém šestém nebo

sedmém na silnici za vsí přistálo letadlo. Po-2 zvané

kukuruznik. Neví se, zda měl rudou hvězdu, nebobí

ločervenou šachovnici. Pokračoval hon na partyzány.

Otec ale nevěděl, na které konkrétně. Pamatoval si jen,

že přicházeli v  noci a  ťukali na okna, museli je pustit

dovnitř, nakrmit a nechat přespat. Tehdy mu bylo deset

let. Sad kolem domu byl vysazen teprve nedávno,tak

že partyzáni museli přejít přes nekrytý prostor. Snad

od cholerového hřbitova? Nebo ještě víc od východu,

od roztroušených domů osady, protože za nimi užzačí

nal les. Musel štěkat pes, pokud ho měli. A pokud ne,

pak v absolutním tichu oněch časů bez elektřiny bylo

noční ťukání na okno něco jako atak zimnice. Žili jako

zvířata s neustále nastraženýma ušima. Celá léta seslu

chem napnutým k prasknutí. Každou noc. V očekávání

kroků a  hlasů. Ve strachu, že přicházejí. Němci, Ru

sové, pronásledovaní Židé, partyzáni vlastenečtí, par

tyzáni internacionalističtí, banditi nebo pašeráci. Ne

daleko byl Bug a sovětsko-hitlerovská hranice. Němci

měli stanoviště ve starých sadech pod maskovacímisí

těmi a dívali se dalekohledy na protější břeh. Tam, na

30

písčité rovině bez stromů, začínala vlast světovéhopro

letariátu. Lidem neušlo, že Němci jsou pěkně oblečení

a slušní. Platili za vejce i slepice. Nejbližší ghetto bylo

dvacet kilometrů na západ. Treblinka něco přes třicet,

trochu víc na sever. Jinak o těch nositelích pokrokune

věděla vesnice nic. Upravení Němci se procházeli mezi

roubenými chalupami s doškovými střechamia poku

kovali po děvčatech, jak mizí za stodolami. Slepiceroz

hrabávaly hnůj. V  neděli zvonil zvon v  kostele, který

byl ještě nedávno uniatskou cerkví. Přežíval starověk.

Pro některé to mohlo být jako safari. Pro mnohé jako

výprava na okraj civilizace. Rovina za řekou vypada

la jako step. Na východě, směrem na Drohiczyn, kde

se protější břeh zvedal vzhůru, stavěli rudí velkébeto

nové bunkry. V noci pašeráci spouštěli na vodu loďky.

Nebo když v létě voda opadla, pokoušeli se přebrodit

nebo přeplavat od jedné písečné mělčiny ke druhé.Pu

tovali tam a  zpátky a  sešívali tak nitkou kontrabandu

fašismus s komunismem.

Ostatní seděli v noci doma a naslouchali krokům na

dvorku. Přicházeli civilizovaní, přicházeli divocí, při

cházela pravice i levice, internacionalisté i patrioti, ale

při každém zaťukání na okno, při každém klepání na

dveře se vracelo to zimničné chvění a tajil se dech.Do

konce i když klepali zubožení a vyčerpaní Židéprcha

jící z ghetta v Sokolově.

Byla to krajina duchů. Moje babička je vídávalaa vy

právěla o  nich. V  šedesátých a  sedmdesátých letech.

Kam až sahá má paměť. Do těch končin jezdili etno

grafové, aby vyslechli vyprávění posledních pamětníků

o neviditelném, které se občas stává viditelným.Nevy

soké mírné kopce zahalí koncem září mlha. Vzduch je

stříbřitý a vlhký. Pusto a ticho. Lidé umírají a na jejich

místě se neobjeví nikdo nový. Domy trouchnivějí. Po

31

některých, které si pamatuji z  dětství, nezbyla už ani

stopa. Ti, kteří se jako duchové objevovali v noci,při

cházeli právě sem, do osady, kde usedlosti leželydale

ko od sebe. Přicházeli jako upíři. Z  jiného světa, pro

tože se dalo opravdu těžko pochopit, co je, promrzlé

a  hladové, nutí bloudit tmou. Vystupovali z  hlubiny,

špinaví, nasycení krví svou i cizí. Posadili se v kuchyni

za stůl. Babička je obsluhovala. Nikdo se jich na nic

neptal, protože byli mrtví. Páchli náhlou smrtí. Jedli,

ale sil jim nepřibývalo. Později uléhali na zem vedle

sebe, postavili stráž, ale i tak bylo třeba být ve střehu,

protože mezi umrlci se nedalo usnout. Když člověkne

znal tváře, nedalo se uhodnout, jestli jsou to ti zpra

va, nebo ti zleva, nebo třeba „samotáři“. Ale všichni,

kromě těch samotářů, přicházeli v zájmu mojí babičky

a  mého dědy. Chtěli je bránit před ostatními. Jenom

Židé a „samotáři“ říkali přímo, že mají hlad. Dokonce

i  Němci, kteří přicházeli ve dne, tvrdili, že teprve teď

tady začne skutečný život se záchody, eugenikoua ple

chovými střechami.

Válka trvala deset, jedenáct let. Jedenáct bezesných

let.

Pak tam byl obchod, k  němuž přijížděl béžový žuk.

Vešel jsem dovnitř a  postavil se mezi ženy. V  policích

toho moc nebylo. Obaly měly barvu papíru. Šedé, bílé,

hnědé, s  vybledlými nápisy. Ovocný rosol, puding,

cukr, sůl. Cigarety Start měly krabičky s  oranžovým

proužkem. Místnost byla světlá a  strohá. Dnes by se

řeklo prázdná. V té době to však bylo normálnía samo

zřejmé. Bylo mi dvanáct let a všechno se balilo dopa

píru. Snad jenom těstoviny do kartónové krabice. Tak

málo bylo zboží odděleno od zbytku světa. Stačilo, aby

trochu zapršelo, a  všechno rozmoklo, stačil nečekaný

pohyb, aby se všechno vysypalo a smíchalo s ostatním.

32

Auto zastavilo a  chlapi, co popíjeli před obchodem

pivo, pomáhali nosit drátěné přepravky. Od zlatavých

bochníčků se udělalo ještě jasněji. Byly kulaté a vážily

něco přes kilo. Vracel jsem se skrz vesnici a  cítil vůni

usedlostí: dobytek, kouř ze dřeva a  omastek rozehřá

tý na pánvi. Potom cesta zahnula vpravo, asfalt kon

čil a začínal šedý písek. U cesty stál starý větrný mlýn

s  věčně nehybnými křídly. Nesl jsem dva bochníčky,

které nám komunismus přidělil. V asketickém světlém

obchodě nikdy nic nezůstávalo. Za větrným mlýnem

zástavba končila. V  dálce bylo vidět shluky vysokých

topolů. Za nimi se ukrývala jednotlivá hospodářství

osady.

Jednoho dne jsem se hrabal v kredenci u tetyv kuchy

ni. Za dlouhých letních dnů jsem někdy zůstával sám.

Když v domě nastalo ticho, všechno se stávalo cizí.Na

slouchal jsem vlastním krokům a  skřípotu otvíraných

dveří. Připadal jsem si jako zloděj. Kradl jsem se do

míst, která jsem dobře znal. Kredenc byla bílá. Měla

tři šuplíky, plné až po vrch a těžké. Gumičky a víčka,

navždy vysvícené baterky s  barevnými sklíčky, zbytky

strojků, zvlášť poskládané příbory a nástavce na dělání

klobásy nebo křehkého cukroví, pak nůžky, brousky,

sponky, cín a  kalafuna, pasta na boty a  lepidlo, ře

mínky od hodinek s malými kompasy, ploché baterie,

lupy, blankytná šmolka na prádlo, oranžové ventilky,

kombinačky, zátkovačka a vývrtka, prostě učiněnáro

binsonáda a  soběstačnost domu v  pohraničí. A  mezi

tím vším jsem objevil plochou rudou krabičku. Bylo

v  ní vyznamenání. Možná Kříž za zásluhy nebo Řád

standarty práce. A hned vedle právě tak rudá stranická

legitimace. Bylo mi jedenáct nebo dvanáct let, stál jsem

před šuplaty vytaženými z  bílé kredence a  myslel na

to, že můj strýc je komunista. Na fotografii byl mladší.

33

Hrabal jsem se v jeho věcech a on v té době určitěpra

coval na poli, zaháněl krávy z pastvy nebo rázoval po

vesnici svým drobným energickým krokem a zařizo

val různé, pouze jemu známé věci. V  témže roce ane

bo o rok později Mao vážně onemocněl a začal rychle

stárnout. Jeho konkubína otěhotněla, ale nikdo nevěřil

tomu, že by se takřka osmdesátiletý slepnoucí a šišlající

stařec mohl stát otcem. Toto je pouze náhled elektronické knihy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist