načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vybrané dopisy – John Cage

Vybrané dopisy

Elektronická kniha: Vybrané dopisy
Autor: John Cage

- John Cage. - Vybrané dopisy. - Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 650
Rozměr: 23 cm
Úprava: noty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The selected letters of John Cage ... přeložili Hana Pechová, Matěj Kratochvíl, Martin Lauer, Tomáš Jajtner a Jaroslav Šťastný
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1447-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

John Cage.
Vybrané dopisy.

Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z jeho korespondence pod strohým názvem The Selected Letters of John Cage vyšel v roce 2016 a je adekvátní náhradou jeho neexistující autobiografie.

Kniha obsahuje přes pět set dopisů od jeho tvůrčích začátků až do konce života. První je z roku 1930: Cageovi bylo sedmnáct nebo snad osmnáct let – přesné datum odeslání chybí. Píše v něm svým příbuzným z cesty do Evropy, při níž si odskočil i do Alžíru – právě odtamtud je první z vybraných dopisů. Poslední dopis je datován 28. července 1992, tedy pouhé dva týdny před Cageovou smrtí. Adresátem je francouzská klavíristka Martine Josteová, dopis se týká provedení skladby Two a několika dalších. V osobní rovině je možné si z řady dopisů v duchu poskládat Cageův životopis možná lépe, než kdyby jej ve stáří skutečně napsal. Čtenář má před sebou sdělení nezamlžená nespolehlivou lidskou pamětí a přehnanou autostylizací.

(vybrané dopisy)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
John Cage - další tituly autora:
Knížka z bláta -- Jak dělat koláče a dorty Knížka z bláta
Vybrané dopisy Vybrané dopisy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

John Cage

Vybrané dopisy


The SeleCTed leTTerS of John Cage Edited by Laura Kuhn Vydání této knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky copyright © First published in the United States under the title The SeleCTed leTTerS of John Cage edited by Laura Kuhn. Copyright John Cage Trust,

2016. Published by arrangement with Wesleyan University Press.

translation © Hana Pechová, Matěj Kratochvíl, Martin Lauer, Tomáš Jajtner,

Jaroslav Šťastný, 2018

ISBN 978-80-7511-447-1

ISBN 978-80-7511-448-8 (epub)

ISBN 978-80-7511-449-5 (pdf) | Předmluva P ř e d m l u va Toho dne, kdy jsem se poprvé formálně setkala s  Johnem Cagem v  jeho loftu na 18. ulici (bylo to na jaře roku 1987), mě čekal u výtahu. Později jsem zjistila, že takto vítal všechny návštěvy, které přišly do jeho domova, jenž sdílel už téměř deset let s  Mercem Cunninghamem. Byl přívětivý, ale ustaraný, a  brzy jsem pochopila proč: byl den umývání oken, a  to znamenalo, že partitury a květiny, které lemovaly okenní parapety loftu, bylo nutné narovnat na podlahu. Zároveň celý apartmán voněl granolou, která se vesele pekla v troubě.

Cage a já jsme pokračovali v odklízení rostlin – kvetoucí kultivary, kaktusy a  sukulenty, trvalky mnoha druhů  – a  přitom se seznamovali. Cage se dozvěděl, že pomalu končím svoji stáž v  New Yorku, na níž jsem byla mezi dvěma státnicemi na uCla, a  já jsem se zase dozvěděla, že Cage je v  nebezpečném skluzu se svými dvěma operami (Europeras 1 & 2), které u  něj objednala opera ve Frankfurtu. Cage na sebe vzal „wagnerovskou“ roli, předpokládající plnou zodpovědnost za všechny aspekty díla – hudbu, tedy orchestr i zpěv, ale i obsazení, světla, kostýmy, jevištní akce a scénu, dokonce programovou brožuru. On i  jeho asistent/programátor Andrew Culver byli uprostřed pilné práce na programování světel. Na Cageovo vyzvání jsem se chopila oblasti dosud ne dotčené – kostýmů – a také jsem přistoupila na jeho návrh být nápomocná všude, kde bude potřeba ruky nebo oka navíc.

Během následujících týdnů jsem vytvořila databázi oblečení, vybraného z  dokumentů Fashion Intitute of Technology. Ta byla potom podrobena náhodným operacím pro finální výběr v  Německu. Strávili jsme  – Andy, Cage a já – týden fotografováním obrázků z encyklopedie a špičky mých prstů jsou uchovány pro budoucnost na mnoha těchto snímcích. S Cagem jsme vycházeli perfektně. On nerad říkal lidem, co mají dělat, a  já se zase nerada nechávám komandovat. Ale byl potěšen, když viděl, že jsem jeho práci vzala za svou. Měla jsem volnou ruku, čím zaplním databázi, řídila jsem se pouze Cageovým přáním, že jeviště má vypadat podobně jako to, co je možno vidět na každém rohu multikulturního Manhattanu. V týdnech před mým návratem do Los Angeles jsme pracovali společně skoro každý den  – od chvíle, kdy Merce odcházel na svůj taneční sál, obvykle v  deset dopoledne, do doby, kdy toho Cage nechal (přesně v pět), aby si dal jednu nebo dvě partičky šachu, často s malířem Billem Anastasim. Víno se nikdy nenalévalo před „à six heures“, ale vždy brzy potom

Předmluva | 5

a vždy červené. Hovor během tohoto závěrečného času se točil kolem stejných věcí jako přes den: kolem kompozice a práce, zřídka kolem momentálních událostí. Když mi Cage zavolal koncem téhož roku do Kalifornie a navrhl, abych se vrátila do New Yorku pokračovat ve spolupráci, řekla jsem „ano“.

Posledních pět let Cageova života bylo velmi intenzivních. V  roce 1987,

kromě premiéry Europeras 1 & 2, dohlížel také na velkorysé provedení svého [původně radiofonického] díla Roaratorio: An Irish Circus on Finnegans Wake v  londýnské Royal Albert Hall s  Merce Cunningham Dance Company. Začal pracovat s  Henningem Lohnerem na filmu One

11

(1992) a  dohlížel na pre

miéru Henrym Davidem Thoreauem inspirované zvukové instalace Essay na

Documenta 8  v Kasselu. Také navštívil velkolepý Musicircus uspořádaný k jeho

pětasedmdesátinám v  rámci Los Angeles Festival John Cage Celebration, kde

vystoupily stovky účinkujících. V  roce 1988 začaly jeho metodické „zásnuby“

s  vodovými barvami  – zúčastnil se workshopu v  Mountain Lake ve Virginii,

kde pod vedením Raye Kasse vytvořil dvě krásné série nazvané New River Watercolors. Cestoval do Moskvy, kde učil a  zúčastnil se Třetího mezinárodního hudebního festivalu. S Nicolasem Slonimským (americkým lexikografem ruského původu) sdílel kupé, když jezdili po Rusku. Cage po návratu vzpomínal, jak moc si tam užíval nepravidelného kodrcání vlaků.

Většinu akademického roku 1988-1989 strávil Cage na Harvardově univer

zitě jako „Charles Eliot Norton Professor of Poetry“. Vytvořil šest rozměrných mezostichových básní, které přednesl v  průběhu roku a  které vydal Harvard University Press jako I-VI.

Časem využil některé z  těchto materiálů také do Bolivia Mixu, což bylo

devětaosmdesát volně spojených výpisků z  tehdejších novinových článků  – jakási náhodně vytvořená koláž, kterou rozesílal přátelům jako vánoční dárek. „Proč zrovna Bolívie?“ zeptala jsem se ho. „Protože,“ řekl zíraje na kameny a rostliny kolem, „tam bych chtěl strávit důchod – tam nikdo nemá zájem o moderní hudbu.“

V srpnu 1989 Cage navštívil Composer-to-Composer-Festival v Telluride, kde

se znovu setkal s mnoha přáteli. V Kalifornii také prezentoval nové společné dílo na konferenci Bay Area Radio Drama, pořádané na ranči Skywalker v Nicasiu. Pak si v Japonsku převzal prestižní Kjótskou cenu (Kyoto Prize). Na přebírání se objevil v tradičním japonském úboru a přednesl jako součást děkovného projevu svůj „Autobiographical Statement“. Šek na 45 miliónů jenů (asi 380 tisíc dolarů) předal Merceovi k pokrytí nekonečných ztrát jeho taneční společnosti. Cage též působil, spolu s  Pierrem Boulezem a  Olivierem Mes siaenem (oba byli jeho staří přátelé) na 11. festivalu soudobé hudby v Huddersfieldu v Anglii. | Předmluva Následujícího roku (1990) se objevil v Darmstadtu, kde mu byla udělena Schoenbergova medaile, byl pozván do Berlína na festival John Cage in Östberlin, který pořádala Akademie der Künste, a  také do Glasgowa na festival Musica Nova 8, kde byl rezidenčním skladatelem  – spolu s  Jamesem Macmillanem, Nigelem Osbornem a Wolfgangem Rihmem.

V  roce 1991 obdržel Weismanovu cenu za celoživotní uměleckou tvorbu (Frederick R. Weisman Art Award for Lifetime Achievement), což obnášelo deset tisíc dolarů a krásnou skulpturu od Roye Lichtensteina, udělenou na slavnostním ceremoniálu při svíčkách v zahradě Los Angeles County Museum of Art. Nikdy nezapomenu, jak jsme toho večera stoupali po schodech ke vstupu do muzea. Cage, ve svém obvyklém džínovém obleku, zarostlý (už zoufale potřeboval holiče), v ruce igelitku s pyžamem a kartáčkem na zuby, neboť počítal , že bude nocovat na Beverly Hills, vzbudil pozornost hlídače, který na nás zavrčel: „Zde je uzavřená společnost.“ A zastoupil nám cestu. Vyděsila jsem se, ale Cage se náhle rozveselil a navrhl, abychom se rychle šli někam napít, než si to hlídač rozmyslí.

Téhož roku se Cage ukázal na akci James Joyce / John Cage v  rámci Junifestwochen v Curychu a také na Cagefestu, pořádaném Národní akademií věd ve Washingtonu, D. C. V  lednu 1992 přednesl svůj text „Přelidnění a  umění“ („Overpopulation and Art“) na Stanford University, na mezioborové konferenci nazvané Here Comes Everybody: The Music, Poetry and Art of John Cage.

Na konci čtení byl pokárán kýmsi z  publika, že nevěnuje pozornost „velkým“ celosvětovým problémům. Někdo jiný se zeptal, zda zvažuje, že by kandidoval na prezidenta. Jako reakci na to Cage opustil pódium za bouřlivého potlesku. Ten samý měsíc byl také na každoroční návštěvě v Crown Point Press v San Franciscu, kde vytvořil dvě série tisků: Without Horizon a HV

2

. Do San

Francisca se vrátil v  květnu, tentokrát na předběžné oslavy svých osmdesátin v  Herbst Theatru. Spolu jsme se pak vypravili na jeho poslední turné, které zabralo velkou část května a června: Halle, Bratislava, Florencie a Perugia. Před návratem domů jsme se zastavili na pár dní ve Villiers-sous-Grez u  Paříže, kde si Cage užil trochu klidu (a  hodně šachů) se svojí milou přítelkyní Teeny Duchampovou.

Po příjezdu do New Yorku se Cage zúčastnil cyklu koncertů v MoMA Abby Aldrich Rockfeller Sculpture Garden, které připravil jeho kolega, dirigent Paul Zukofsky. Sice bez velkého nadšení, přesto však tvrdě pracoval, aby dokončil vše, co po něm bylo požadováno pro festival John Cage Anarchic Harmony ’92, plánovaný ve Frankfurtu. Uprostřed toho všeho mi řekl, že jeho diář mu připadá „jako neskutečný“, či přinejmenším „jako by patřil někomu jinému“.

Předmluva | 7

Plánovalo se, že stráví delší dobu v Německu na koncertech a různých akcích nejen ve Frankfurtu, ale i  v  Kolíně nad Rýnem, Wiesbadenu a  v  Groningenu. Cage se hrozil tak dlouhého pobytu mimo domov, a jak se později ukázalo, na plánovaných akcích už se neobjevil. John Cage se narodil ve druhé dekádě dvacátého století a  zemřel v  poslední. Prožil jedno z  nejdramatičtějších a  nejrychleji se měnících století ve světové historii. Dětství strávil v atmosféře po první světové válce a do dospělosti vstupoval koncem velké hospodářské krize. K  rozpadu desetiletého manželství s Xenií Kashevaroffovou došlo zhruba v době vypuknutí druhé světové války. Střední věk prožíval v době studené války, která přerostla v „horkou“ v Koreji a  ve Vietnamu. Šokující vraždy tří amerických vůdců  – Johna F. Kennedyho (1963), Martina Luthera Kinga (1968) a Roberta Kennedyho (1968) poznamenaly šedesátá léta, v  jejichž závěru (1969) se Neil Armstrong a  Buzz Aldrin prošli po Měsíci.

Sedmdesátá léta byla pro Ameriku ve znamení naděje i  obav: vznikly ePa (Enviromental Protection Agency /Agentura pro ochranu životního prostředí/) Den Země a PBS (Public Broadcasting Service /neziskové Veřejnoprávní rozhlasové a  televizní vysílání/), ale také hrůzná střelba na univerzitách v  Kentu a  Jacksonu. S  ratifikací 26. dodatku k  ústavě v  roce 1971 získali volební právo osmnáctiletí a mezníkem bylo i právo žen na potrat (proces „Roeová proti Wadeovi“, 1973). V roce 1972 byl prezident Nixon v Číně a poté byl znovu zvolen. V roce 1974, kdy čelil obvinění za svoji roli v aféře Watergate (kterou Cage nazýval posměšně „americkým tyjátrem“), musel rezignovat. A  poslední léta Cageova života byla téměř synchronní s narůstáním neklidu na Středním Východě, což vedlo k válce Iránu s Irákem (1980-1988) a k válce v Perském zálivu (1990-1991), známé jako operace Pouštní bouře. Za svých téměř osmdesát let žil Cage pod patnácti prezidenty – od Williama Howarda Tafta po George H. W. Bushe. Za svého života viděl pokrok ve zlepšení lidských podmínek: hnutí za občanská práva, za osvobození žen, mírové hnutí a projevy alternativní kultury.

V  Cageových dopisech se odráží jen málo z  těchto bouřlivých událostí. Skoro jako by Cage žil politicky neuvědomělý život, nicméně tyto události se více než bohatě odrážejí v jeho osmidílném, šestnáct let trvajícím projektu nazvaném Diary: How to Improve the World (You‘ll Only Make Matters Worse), poprvé kompletně vydaném v roce 2015 nakladatelstvím Siglio Press. Cageův Deník je mozaikou myšlenek, výroků, slov a příhod týkajících se zlepšení světa. Jednotlivé části jsou převzaty z dřívějších publikací Wesleyan University Press: A Year from Monday: New Lectures and Writings (1967), M: Writings ’67-’73 (1973) a X: Writings | Předmluva ’79-’82 (1983). Cage namluvil všech osm částí 22.-24. června 1991 v  Powerplay Studios v Mauru (Švýcarsko). Nedokončenou devátou část vynechal. Tuto nahrávku vydalo jako CD-box Wergo roce 1992.

Na první pohled Cageovy dopisy prudce kontrastují s  jeho Deníkem, ale ve skutečnosti jsou spíše komplementární než rozdílné. Brány společně vytvářejí něco jako autobiografii. Ve svém Deníku je Cage občanem světa, zaměřeným na zlepšení života na zemi, zatímco v dopisech je skladatelem, zaměřeným na úlohu hudby ve zlepšování světa. Znovu a znovu nacházíme projevy obojího v jeho komunikaci s ostatními: jeho neustálé puzení k originalitě a nápaditosti, jeho neustálou pozornost k lidem a místům, jeho vyhýbání se politické angažovanosti a jeho víru v efektivní využití technologií, která byla živena myšlenkami a  dílem Marshalla McLuhana a  R. Buckminstera Fullera. Zdál se být ve své misi prakticky neúnavný. To, co často označoval jako vrozenou sluneční náturu, je skoro vždy zjevné, když představuje svět jako místo nových možností, humoru a naděje.

Cageova náhlá smrt v  srpnu 1992 změnila životy řady lidí. Ocitla jsem se v  pozici někoho, kdo věděl nejvíce o  mnoha aspektech jeho života  – samozřejmě o jeho nejnovějších dílech, ale také, kde jsou schovány peníze, kdy se krmí kočka, kde jsou náhradní klíče a jaký je Cunninghamův denní rozvrh. Stala jsem se, protože nikdo jiný nebyl, opatrovníkem všech věcí Johna Cage. Po roce dojíždění přes celou Ameriku co dva týdny a života s kufrem jsem nicméně začala vadnout. Jednou při večeři jsem navrhla Merceovi, ať vytvoříme strukturu, nějakou organizaci, institut – něco, co by lépe podpořilo naše úsilí o  spravování životního díla jeho partnera. Měl pro to porozumění  – zavolal Allanu Sperlingovi, příteli-právníkovi, který již dlouho působil v  představenstvu Cunningham Dance Foundation, a věc byla rychle vyřešena.

Tak vznikl John Cage Trust, který zpočátku sídlil v nově rekonstruované budově Poštovního archivu na 666 Greenwich Street v  newyorské West Village. Představenstvo se skládalo ze mne, Cunninghama, Anne d‘Harnoncourtové (ředitelky Philadelphia Museum of Art) a  Davida Vaughana, dlouholetého archiváře Cunningham Dance Foundation. Začali jsme s  deseti tisíci dolary a copyrightem na Cageovo duševní vlastnictví a zpočátku náš archiv obsahoval vše, co Cage sám shromáždil. Vytvořili jsme stálou sbírku jeho výtvarných děl z  obrazů, které visely na stěnách Cunninghamova loftu, a  z  těch, které Cage věnoval Margarete Roederové, své dávné přítelkyni a  galeristce. Jeho rukopisy, čítající nějakých osmadvacet tisíc stran, byla uspořádány mezinárodním týmem cageovských badatelů – z uSa James Pritchett a já, dále Martin Erdmann z  Německa, Paul van Emmerik z  Holandska a  András Wilheim z  Maďarska.

Předmluva | 9

Po kompletním zkatalogizování a  trojím zkopírování byla sbírka Cageových rukopisů dána k dispozici veřejnosti v New York Public Library for the Performing Arts.

Po uvolnění regulovaných cen nájemného v  roce 2001 jsme museli opustit West Village a  bez výhledu na finančně dostupné místo na Manhattanu jsme byli přinuceni kočovat. Až v roce 2007 jsme našli stálý přístřešek v prostorách Bard College v  Annandale-on-Hudson (v  New Yorku), kde nás vzal pod svá ochranná křídla tamější čestný předseda Leon Botstein. Od té doby působíme tam. John Cage Trust má za sebou přes dvacet let existence, proměnlivé, ale v jednom ohledu stabilní: vždy otevřené tomu, kdo zaklepe na dveře a vedené v každém kroku ne tolik tím, co John Cage udělal, ale spíše tím, co dělá nyní. Od samého začátku práce na této kolekci Cageových dopisů jsem si byla jista, že tato práce bude mít smysl. Na John Cage Trust totiž přicházely časté žádosti o sdělení podrobností o určitých osobách, tématech nebo kompozicích zmiňovaných v  korespondenci. Práce začala průzkumem sbírky Cageových dopisů na Northwestern University, který dělal Kenneth Silverman, autor knihy Begin Again: A  Biography of John Cage (Knopf, 2010). Naše hlavní kritéria jsme si určili hned, jakmile jsme viděli jiné sbírky: že musí být pokryta různá období Cageova života a že celek bude odrážet neuvěřitelný rozsah Cageových aktivit po více než šest desetiletí jeho života. Nebyl nedostatek dopisů na výběr. Možnosti se nabízely ze všech míst na zeměkouli. To platí zejména pro Cage ova poslední léta, kdy dostával ohromné množství nevyžádaných dopisů od úplně cizích osob: žádosti o  hudbu, svědectví o  snech o  něm, žádosti o  vyjádření k  uměleckým snahám, výzvy k filozofickým disputacím, žádosti o rukopisy, o podporu, o doporučení. Je naším štěstím, že Cage se cítil zavázán odpovědět všem.

Nedovedli jsme si představit, jaký druh příběhu nám Cageova korespondence bude vyprávět: klidná, stálá sága o  neobyčejném životě amerického experimentálního skladatele dvacátého století. Cageovy rané dopisy rodině, přátelům a učitelům odrážejí zaujaté hledání identity, směřování a místa. Zpočátku neměl jasno ve výběru svého povolání – postupně se chtěl stát kazatelem, spisovatelem, básníkem, skladatelem. V  rozhodnutí se pro moderní hudbu Cage směřoval, i  když s  oklikami, k  „hlavě hnutí“, uctívanému rakouskému skladateli Arnoldu Schoenbergovi, který se usadil v Los Angeles. Jeho sebedůvěra narůstala při studiích a pak při vlastním vyučování, vystupování a kompoziční činnosti na Cornish School v Seattle. Ke konci svých třicátých let píše plynně a  s  lehkostí svým intelektuálním druhům: Pierru Boulezovi a  Davidu | Předmluva Tudorovi, zejména o technických záležitostech kompozice a interpretace, a Peteru Yatesovi o otázkách estetiky, hudební historie a stylu.

Jestliže Cageovy vybrané dopisy jej ukazují hlavně jako skladatele, činí tak v kontextu neobyčejně širokém: komponování a provádění skladeb, to jistě, ale také mykologie, cestování, filozofie, šachů, jídla, náboženství a  umění. A  zatímco nás informují o  podivuhodně širokém rozsahu jeho aktivit, odkrývají také něco z jeho vnitřního života. Navzdory této skutečnosti existuje jen málo dopisů jeho nejbližším kolegům: Robert Rauschenberg a Jasper Johns jsou zastoupeni minimálně. Jedinou výjimkou jsou dopisy Merceovi Cunninghamovi ze začátku čtyřicátých let, které zachycující obtížné počátky jejich vztahu. Ve svých dopisech Cage většinou neprozrazuje nic, co se týká témat touhy a  lásky, až na tři význačné výjimky: dopisy Pauline Schindlerové (která byla vedle Xenie druhým objektem jeho milostného vzplanutí ve třicátých letech), již zmiňované dopisy Cunninghamovi (překrývající se s posledními roky manželství s  Xenií) a  dopisy Davidu Tudorovi (který si získal Cageovu pozornost a srdce v padesátých letech). Cageův vztah s Pauline Schindlerovou byl zjevně konzumován, vztah k  Davidu Tudorovi nejspíše ne. Vztah s  Cunninghamem, jak osobní, tak pracovní, přetrval nějakých padesát let.

Úvody k jednotlivým kapitolám byly původně psány společně s Kennethem Silvermanem, avšak prošly nespočetnými revizemi. Jako celek se nepokoušejí být životopisem. Tím, že jsou předsazeny dopisům z  daných období, slouží spíše k  orientaci v  nich, poskytují informace o  korespondentech, dodávají patřičný kontext a  také ediční poznámky. Kdyby někdo hledal biografický svorník, tak ten postrádá nějaký jednotící deskriptor: Cage je střídavě nadšený, inteligentní, důsledný/zásadový a starostlivý stejně jako rezolutní, opakující se a dogmatický. Jediná tvůrčí myšlenka jej mohla zaujmout na spoustu let a objevuje se v mnoha kompozicích. Jedna věc je však jasná: John Cage začal svůj život jako John Cage a skončil jej jako John Cage. Ostatně přijetím filosofie zen buddhismu a adaptací staročínské Knihy proměn (I-ťing) ve středním věku, byla jeho chodidla – jak by řekl Daisetzu Teitaro Suzuki – kousíček nad zemí.

Pro přetištění dopisů, jak je Cage psal, jsem musela zvolit standardnější uspořádání odstavců, které se ve skutečnosti mění dopis od dopisu nebo i  v  rámci jednoho. Nerozlišovala jsem mezi dopisy psanými rukou a  na stroji či nalepovanými na obyčejný kancelářský papír nebo napsanými na Note-O-Gramu, tomto podivném komunikačním prostředku, uchovávajícím pomocí kopíráku tři rukopisné kopie, který si Cage oblíbil v  posledních dekádách svého života. V  tomto případě převažuje stručnost, chybějící datum a  úvodní

Předmluva | 11

pozdravy. Opravila jsem zjevné překlepy a chybnou interpunkci, avšak zachovala jsem někdy výstřední pravopis a gramatiku, například zvyk psát „therefor“ a  „correspondance“ a  časté užívání slova „which“, které ve skutečnosti znamená  – aspoň pro americké čtenáře  – „that“. Chybně použitá velká písmena byla odstraněna. Všimla jsem si občas chybně napsaných jmen, a když nebylo možno určit adresátovu identitu, vyhledala jsem patřičný dopis, na nějž Cage odpovídal. Datum a místo jsem doplnila, pokud bylo známo. Jinde je navržena přibližná datace. Naznačené názvy děl jsou doplněny a  pro snadnější identifikaci vyznačeny kurzivou. Cageovy většinou nijak pozoruhodné závěrečné formulace jsou vypuštěny. V příloze jsou uvedeny různé zdroje těchto dopisů, jak veřejné, tak soukromé.

Vybrané dopisy Johna Cage bylo možno vydat díky snaze a  velkorysosti mnoha lidí, kteří si zaslouží vděčnost. V  prvé řadě John Cage, který nábožně uchovával svoji neustále narůstající korespondenci, jež byla nakonec umístěna v  knihovně Northwestern University, kde o  ni od roku 1969 pečovali Don Roberts a  později Deborah Campanaová, která se stala ústřední osobou pro cageovské badatele z  celého světa. Také další pracovníci této univerzity  – Gregory MacAyeal a  Alan Akers pod vedením D. J. Hoeka  – mi byli velmi nápomocni při častých a dlouho trvajících návštěvách. Též se mnou ověřovali údaje. Poděkování musí být rozšířeno o Kennetha Silvermana, jehož původní výzkum položil základy pro tuto práci a také o nesčetné jednotlivce, kteří střežili svoji korespondenci s Cagem jako zlato.

Konečně díky si zaslouží Suzanna Taminenová, šéfredaktorka Wesleyan University Press, což bylo Cageovo hlavní vydavatelství. Byla to ona, kdo v roce 2012, tedy v roce stého výročí Cageova narození, řídila celosvětové oslavy padesáti let vydávání jeho literárního díla. Ona mě také seznámila s Bronwynem Beckerem, projektovým redaktorem University Press of New England, který zvládl tuto téměř nadlidskou práci.

Velký potlesk patří jim všem.

Laura Kuhnová,

New York, 2015


ČÁST I


13

V

  léTě roku 1930 Přerušil SedmnáCTileTý, po dobrod

ružství toužící John Cage první ročník studia na Pomona College

v  Kalifornii a  vyrazil na osmnáctiměsíční výlet do zahraničí.

Většinu času cestoval s  o  deset let starším Donem Samplem se

vzděláním z  Harvardu. Z  Alžírska i  odjinud psal s  velkým nadšením domů rodičům: otci, Johnu Miltonovi Cageovi st., profesionálnímu vynálezci, a  své matce Lucretii Harvey Cageové, známé spíše jako „Crete“, novinářce z Los Angeles Times. Jeho dopisy překypují vzrušením a údivem z lidí a míst, která navštívil. Paříž v něm probudila zájem o moderní hudbu, a když byl ve Španělsku, trochu komponoval.

Cageovo vážné směřování k  hudební kariéře začalo po jeho návratu do

Kalifornie na konci roku 1931. Cage doufal v možnost studia u světoznámého rakouského skladatele Arnolda Schoenberga, jenž se po útěku z nacistického Berlína usadil v  Los Angeles. Začal proto chodit na lekce kompozice ke klavíristovi Richardu Buhligovi, vychvalovanému pro interpretace Bacha a hrajícímu též soudobá díla. Buhlig Cageovi poradil, aby cestu k Schoenbergovi hledal přes jednoho z jeho bývalých žáků, Henryho Cowella, u nějž tehdy Cage krátce studoval. Cowell navrhl, aby se Cage spojil s Adolphem Weissem, prvním ame rickým hudebníkem, který u Schoenberga studoval. Weiss, tehdy žijící v New Yorku, souhlasil s přijetím Cage za studenta a v dubnu 1934 Cage s Donem Samplem dorazili na Manhattan. Cage měl u Weisse lekci každý den a  každý týden chodil na Cowellovu výuku etnomuzikologie na New School for Social Research.

Cage se vrátil do Kalifornie na začátku roku 1935, když jeho výuka již dost

pokročila, a začal studovat u Schoenberga, a to jak u mistra doma, tak na uSC a uCla, přičemž studoval hudební analýzu a pravděpodobně též kompozici.

1

1 Cageovo studium kompozice u Schoenberga není nijak formálně doloženo. Studoval u něj

soukromě kontrapunkt (lekce mu Schoenberg poskytoval bezplatně  – pod podmínkou slibu, že Cage zasvětí celý život hudbě). Na Schoenbergových kurzech pak studoval harmonii a rozbor skladeb. Pozn. red. | 1930–1949 Nějakou dobu také chodil na lekce lesního rohu k  místnímu orchestrálnímu hráči Wendellu Hossovi, ale byl batolik zaujat prací se  Schoenbergem, že se nástroje brzy vzdal. Cage byl velmi často na mizi ně, ale také byl ochoten vzít jakoukoliv práci, která se naskytla. Bral nej různější příležitostné práce – mytí nádobí, organizátor zábavy pro děti ve školách a nemocnicích a, s velkým zaujetím, vědecký výzkum pro svého otce.

2

Rovněž chodil ve své čtvrti od domu

k  domu a  prodával, převážně ženám v  domácnosti, předplatné na sérii před

nášek o moderní hudbě a umění, které ad hoc vymýšlel.

Cageův mladistvý vztah se Samplem byl sexuální, v průběhu studia hudby se ale zamiloval do dvou žen, a to do obou zároveň: Pauline Schindlerové, které bylo jedenačtyřicet let, zatímco Cageovi jen dvaadvacet, a  která žila odděleně od svého manžela, známého architekta Rudolpha Schindlera, a  Xenie (Andreyevny) Kashevaroffové, velice neorto doxní dcery arcikněze Východní ortodoxní rusko-řecké církve Aljašky. Kariéra Schindlerové jako spi sovatelky, editorky a pedagožky věnující se architektuře a výtvarnému umění byla dobře rozjetá. Byla považována za propagátorku modernismu a  fotograf Edward Weston ji jednou popsal jako „ideální zprostředkovatelku mezi umělcem a  publikem“. Kashevaroffová, někdejší studentka umění v  Reed College, jež postupně zanechala svůj otisk jako tvůrkyně abstraktních pohyblivých plastik, takzvaných mobilů, knihařka a restaurátorka, byla údajně malá a živelná a  měla něco, co Cage nazýval „ostnatým vtipem“. Weston, Xeniin někdejší milenec, ji popsal jako „rozkošně nemorální, pohanskou“. Westonovy fotografie Xenie z  roku 1931, některé velmi odvážné, zachycují něco z  jejího rozpustilého ducha. Cage své setkání s Xenií popisoval jako lásku na první pohled a 7. června 1935 se vzali v arizonské Yumě.

Z let 1936 až 1938 se zachovalo jen málo Cageových dopisů. Je ovšem známo, že na podzim 1938 začala nová fáze jeho kariéry, když se stal členem pedagogického sboru progresivní Cornish School v Seattlu. V podnětném prostředí, kde byli studenti vzděláváni ve vzájemném propojování uměleckých oborů, vedl Cage kurzy věnované experimentální hudbě a komponování pro moder ní tanec a fungoval jako korepetitor pro lekce moderního tance. Objevil u sebe intenzivní zájem o  hudbu pro bicí nástroje  – kterou považoval za dokonalé pole pro výzkum zvuku – a začal sbírat i stavět perkuse a organizovat soubor bicích nástrojů. Dne 9.  prosince 1938 v  Seattlu uspořádal možná vůbec první koncert věnovaný výhradně hudbě pro bicí nástroje v  Americe. Brzy poté

2 Většina rešerší se týkala elektrotechniky a elektroniky, takže Cage byl – proti jiným skladatelům  – po stránce odborných znalostí velmi solidně připraven na nástup elektro akustické hudby. Pozn. red.

1930–1949 | 15

představil své hudebníky na koncertech ve školách na severozápadě, kde vystupovali pod názvem Cage Percussion Players, někdy s Bonnie Birdovou a jejími tanečníky z Cornish School.

Cageova korespondence se obnovuje v  roce 1939, kdy po následující troje letní prázdniny vyučuje na tanečním oddělení Mills College v Oaklandu (v Kalifornii). Tehdy také začala mnohá trvalá přátelství. Pro první léto, 1939, otevřel kurz bicích nástrojů společně s Louem Harrisonem, svým spolužákem od Henryho Cowella. Cowell přivedl oba ke spolupráci a Cage s Harrisonem společně složili Double Music (1941), na níž pracovali každý sám bez konzultace s druhým, a  pak dali hotové části dohromady. V  Mills College Cage také poprvé potkal skladatele a  hudebního kritika Virgila Thomsona, a  vznikl tak srovnatelně dlouhý, byť komplikovanější vztah.

Cageově hudbě se začalo dostávat pozornosti. Jeho koncert v Mills College v roce 1940 se sedmnácti hráči na bicí nástroje sklidil nadšené komentáře v San Francisco Chronicle a v časopise Time. Jeho kontakty se rovněž rozšiřovaly a získal důležitého podporovatele v Peteru Yatesovi, hudebním kritikovi a redaktorovi časopisu Arts & Architecture. Yates a jeho manželka Frances pořádali na střeše svého domu v Los Angeles koncerty s avantgardními kompozicemi, příhodně inzerované jako Večery na střeše. Yates v mnoha článcích vysvětloval a podporoval Cageovy radikálně nové myšlenky a stali se blízkými a důležitými přáteli.

Různé Cageovy hudební snahy se sešly v  touze vytvořit Centrum pro experimentální hudbu. Usilovně se snažil sehnat finance a přesvědčit různé instituce k podpoře, ale jeho nabídky byly dílem odmítnuty, dílem ignorovány. Mezi těmi, jimž centrum představil, byl v emigraci žijící malíř a fotograf László Moholy-Nagy. Moholy-Nagy, dříve vlivný pedagog v  německém Bauhausu, vytvořil v Chicagu cosi jako americký Bauhaus. Na základě pozvání k výuce se Cageovi do Chicaga přestěhovali v  roce 1941. Cage kromě kurzu zvukové experimenty na School of Design učil i  vystupoval jinde v  Chicagu a  okolí, ač si město příliš neoblíbil. Společně s  Xenií se spřátelili s  Rue Shaweovou, předsedkyní uznávaného Uměleckého klubu (Arts Club of Chicago), kde Cage na počátku roku 1942 uspořádal výbušný koncert bicích nástrojů, na němž použil plechovky, sirénu a  rozbíjení lahví. Tomuto koncertu se dostalo celostátní pozornosti.

Na konci roku 1941 rozhlasová série Columbia Workshop organizovaná společně stanicemi WBBm a  Columbia Broadcasting Systém (CBS) u  Cage objednala rozhlasovou hru

3

se zvukovými efekty na text básníka Kennetha

Patche na, rovněž sídlícího v Chicagu. Básník a skladatel společně vytvořili dílo

3 Zakázka přišla od Columbia Workshop of WBBM a Columbia Broadcasting System. | 1930–1949 City Wears a Slouch Hat, jež bylo vysíláno pouze jednou, a sice v živém provedení během nedělního odpoledne 31. května 1942. Ohlas posluchačů z  celostátní sítě CBS byl živou směsicí ostrých protestů a  nadšených pochval. Povzbuzeni touto zkušeností se Cage a  Xenia odstěhovali v  létě 1942 do New Yorku. Přebývali několik týdnů u Peggy Guggenheimové v jejím Hale House a potom v  Montclairu (v  New Jersey) u  Cageových rodičů, kteří se rovněž přestěhovali na východ. V Muzeu moderního umění uspořádal ve spolupráci s Ligou skladatelů (League of Composers) svůj první newyorský koncert, který se dočkal rozsáhlého zájmu tisku včetně obrazové reportáže v  časopise Life (15. března 1943). Ačkoliv se nedochoval Cageův dopis datovaný 11. ledna 1945, požadující výjimku z branné povinnosti na základě klasifikace III-A, víme, že se vojenské službě vyhnul na základě informací (lehce přehnaných) o  Xeniině chatrném zdraví, což oznámil vojenskému úřadu (Selective Service System, Local Board No. 219, Los Angeles, Kalifornie) jistý Ernest W. Kulka, M.D.

S  postupem času se Cage odkláněl od komponování pro bicí nástroje a zaměřoval se převážně na klavír, jak preparovaný, tak nepreparovaný. Cageův vytrvalý zájem o  experimentální nástroje dokazují mnohé zmínky o  Luigim Russolovi, Léonu Thereminovi, Edgardu Varèseovi a  dalších skladatelích a vynálezcích. Jeho vlastní „preparovaný klavír“ mu vynesl celostátní proslulost. Cage jej vyvinul v době, kdy působil na Cornish School – za pomoci různých předmětů (gumová těsnění, vruty, šrouby, těsnící pásky do oken) vkládaných mezi struny dokázal vydolovat z klavíru neobvyklé zvuky. Jeho hlavními kompozicemi pro tento nástroj budou Sonatas and Interludes (1946–1948). Klavíristka Maro Ajemianová, zanícená propagátorka nové hudby, premiérovala ukázky z  tohoto cyklu na koncertě v  newyorské Town Hall 16. dubna 1946, což bylo nad šeně recenzováno v New York Times, Herald Tribune i jinde. V době, kdy Cage pracoval na dokončení cyklu, se jeho přítel Lou Harrison, který se rovněž přestěhoval na východ, nervově zhroutil. Aby mu pomohl zaplatit nákladné léčení, obrátil se Cage na skladatele Charlese Ivese, jehož hudbu Harrison vášnivě obhajoval, a ten finančně vypomohl.

Cageovy dopisy ze začátku čtyřicátých let vypovídají mnoho o  počátku jeho vztahu s Mercem Cunninghamem. Oba se setkali v roce 1938 na Cornish School, kde byl tehdy devatenáctiletý Cunningham studentem dramatického oddělení, ale navštěvoval také třídu moderního tance, kde šestadvacetiletý Cage působil občas jako klavírní doprovázeč. Později se setkali, když byl Cage v  Chicagu, ale jejich přátelství nerozkvetlo, dokud se oba neusídlili v  New Yorku, kam přišel nejprve Cunningham, aby se připojil k taneční skupině Marthy Grahamové (Martha Graham Dance Company). Cunningham začal tančit

1930–1949 | 17

na Cageovu hudbu a  vzájemně přitahováni myšlenkami a  prací druhého se brzy stali milenci. Cageovy dopisy odhalují bouřlivý začátek vztahu. Jsou střídavě extatické i vypovídající o milostném strádání. V každém případě jeho dílo zřetelně ožilo blízkostí ryzího a slibného kolegy. Xenia – neochotná tolerovat tento odklon svého manžela  – jej opustila v  roce 1944 a  navzdory Cageovým pokusům o usmíření se rozvedli v roce 1946.

4

Umělecky představovalo Cageovo spojení s  Cunninghamem okamžitý úspěch. Na jejich prvním společném recitálu v dubnu 1944 zaznělo šest Cageových skladeb pro preparovaný klavír, na které Cunningham tančil svoje sóla. Kritiky byly nadšené. K  dalším úspěšným společným dílům patřil balet Seasons (1947), uvedený v  broadwayském Ziegfeld Theatru se scénou a  kostýmy Isamua Noguchiho.

V  těchto letech toho Cage podnikl mnohem více. Zvažoval kompozici baletu podle básně Edgara Allana Zvony (Bells), což byla idea navržená v  roce 1945 tanečnicí a  choreografkou Ruth Pageovou a  jejím maželem Thomasem Hartem Fisherem. Na podzim 1946 se Cage seznámil s  indickou hudebnicí Gitou Sarabhai, která navštívila New York. Spřátelili se a  scházeli se po pět měsíců několikrát týdně, aby si vyměňovali myšlenky. Cage jí vykládal o  evropské hudbě a  o  učení Arnolda Schoenberga, ona jemu zase o  indické filozofii a  hudbě, což bude rezonovat v  Cageově životě a  díle ještě po desetiletí. Cage také psal a publikoval články o soudobé hudbě včetně té své a v zimě 1947 založil s malířem Robertem Motherwellem časopis pro umění a literaturu Possibilities, který však neměl dlouhého trvání.

V  létě 1948 byli Cage a  Cunningham rezidenty v  Black Mountain College u  Ashevillu v  Severní Karolíně. Ředitelem této malé experimentální školy byl Josef Albers, umělec německého původu, který předtím učil na Bauhausu, ale utekl před nacismem a  připojil se k  pedagogům v  Black Mountain. Ačkoliv Cageovy dopisy poskytují málo informací, je známo, že během dvou návštěv s  Cunninghamem (1948 a  1952) poprvé provedl kompletní Sonatas and Interludes a  že nabízel kurzy o  struktuře hudby a  hudbě pro tanec. Zorganizoval také festival věnovaný tvorbě Erika Satieho, zahrnující i  premiérové uvedení Satieho dadaistické komedie Medůzova past (Le piège de Méduse), v níž vystoupili R.  Buckminster Fuller jako Baron Medůza, Elaine de Kooningová jako jeho

4 Pracovně však zůstali v ještě dlouho v kontaktu, neboť Xenia hrála na Cageových koncertech v  jeho souboru bicích nástrojů i  sólově na klavír. Naposledy s  ním vystoupila na retrospektivním koncertě v newyorské Town Hall v roce 1958. Z její vlastní tvorby se dochoval jen zlomek. Ten však naznačuje, že byla mimořádně zajímavou umělkyní, přitom však stále patří mezi ty nejméně doceňované. Poměrně málo se ví, že jejích schopností využíval mj. i Marcel Duchamp, jenž si od ní nechal zhotovovat některé své objekty. Pozn. red. | 1930–1949 dcera Frisette a Cunningham jako Jonas – drahý mechanický opičák. Cage byl do Satieho zamilován a svoje stále se rozšiřující znalosti o tomto francouzském skladateli použil, když psal o jeho dílech jak [Peteru] Yatesovi (v roce 1948), tak Cecilu Smithovi, který byl redaktorem časopisu Musical America.

Cageova korespondence enormně narostla po 23. březnu 1949, kdy s  Cunninghamem odpluli do Evropy. Jeho četné dopisy přátelům a  rodi ně zaznamenávají čilý společenský, intelektuální a  umělecký život v  ci zině. Cage navštívil Giacomettiho a  Brancusiho, hrál ve třídě Oliviera Messiaena a nejméně dvakrát navštívil Alici B. Toklasovou. Těšil se ze seznámení s Maggie Nogueirovou, velkorysou brazilskou ženou, která jej zvala na večeře a  do divadel a  dávala mu k  dispozici svoje auto s  řidičem. Nogueirová byla v  úzkém kontaktu s  jinou Cageovou důvěrnicí tohoto období, Peggy Glanville-Hicksovou, australskou skladatelkou a  hudební kritičkou, která získala americké občanství a žila v New Yorku.

Cage navštívila v  Paříži řada přátel: ukázali se skladatel Merton Brown a malíř Jack Heliker. Přijela i Gita

5

Sarabhai, nyní provdaná jako Gita Mayerová.

A  také Maro Ajemianová, která provedla Cageovy sonáty pro preparovaný klavír, se svojí matkou v závěsu. Cage vypočítává v dopise rodičům z 27. srpna 1949, co všechno jim musel pomáhat zařizovat a že to nebylo vždy doceněno. Během neustálých společenských kontaktů  – včetně návštěvy u  jedné z  baronek Rotschildových  – dokázal náročně vyhledávat Satieho publikované skladby i  nepublikované rukopisy jak pro svoji vlastní sbírku, tak pro Virgila Thomsona. Vždy elegantně oblečený Cage si v  Itálii pořídil nové obleky, které – jak tvrdil rodičům – nutně potřeboval.

V době, kdy Cage budoval v Paříži přátelství s předními evropskými skladateli, zasvěcoval jej do místního hudebního a společenského života bývalý Messiaenův student, čtyřiadvacetiletý Pierre Boulez. Cage považoval Boulezovu hudbu za to nejlepší, co v Evropě slyšel, a oba se rychle spřátelili. Boulez prováděl Cage po Paříži a  zařídil pro něj řadu soukromých koncertů. Cage vzal na oplátku Bouleze s Cunninghamem za Alicí B. Toklasovou a seznámil jej s Aaronem Coplandem, bývalým studentem legendární francouzské pedagožky Nadii Boulangerové, který tehdy žil v Paříži.

Na sklonku roku 1949, navzdory tomu, co nazýval „divoký, nádherný život“ v  cizině, zatoužil Cage po návratu do Ameriky. Uvědomil si, jak je Evropa příliš svázána se svou minulostí, a  začal tím pohrdat. Navíc měl chronické finanční potíže. Za pobytu v  Paříži se dozvěděl, že byl poctěn Guggenheimovým stipendiem, ale odložil jeho užití, dokud se nevrátí domů.

5 Někdy psaná též jako Geeta.

1930–1949 | 19

Také mu scházel jeho loft, který před odjezdem vymaloval a pronajal na dobu

své nepřítomnosti někomu, kdo jej (jak se ukázalo) poničil. Jeho prostorný

nový byt na Dolním Manhattanu mu skýtal pohled na sochu Svobody. | 1930–1949

Rodině Cageů

[nedatováno, cca 1930], Biskra, Alžírsko

drazí denveršTí Cageové a oSTaTní Cageové v dáli:

Zdálo se vám lehce podivné psát mi do Paříže, ale ještě o  něco divnější se vám může zdát psát mi dopis do Biskry v  Alžíru. Mé dopisy z  Ameriky nyní procházejí těmi nejúchvatnějšími operacemi na poštovních úřadech ve třech nebo čtyřech zemích. Nakonec mě nacházejí v nějakém městě v severní Africe pokryté všemi možnými barevnými známkami a  já musím doplatit přibližně penci, aby se mi dostalo té výsady mít je v  ruce. Někdy nad nimi jen sedím v údivu a kochám se tak exoticky vyzdobenými obálkami. Někdy na sobě mají právě tak krásné a podivné známky, jako je ta, kterou nalepím na tento dopis. Přál bych si, abyste mohli být na mém místě a dostávat dopisy, které byly přeposlány z Francie do Itálie a na různé ostrovy ve Středozemním moři a různé země v severní Africe.

Cestuji s  chlapíkem, kterého jsem potkal na Capri.

6

Pochází z  Pittsburghu

a z Harvard College a z řady dalších míst. Píše poezii, kterou odmítá tisknout. A rád navštěvuje Evropu a Afriku stejným způsobem jako já. To znamená: Pečlivě se v  těch zemích vyhýbáme umeteným turistickým cestám a  prolézáme přirozená, obyčejná místa. Mě zajímají především lidé ve městech, všichni lidé. Don se zajímá hlavně o  venkov, kopce, jezera atd. Momentálně se cítí nejlépe na písečné duně při jízdě na velbloudovi. Já jsem dokonale šťasten v  kavárně, kde pozoruji Araby hrající domino a pijící kávu. Nebo na poště, kde pozoruji Araby, jak posílají dopisy nebo přijímají peníze nebo hledají svědky, kteří by je identifikovali, když nevědí, jak napsat svá vlastní jména. Vesuv jsem viděl z dálky. Etna se mi zdála mnohem krásnější, pokrytá mraky a sněhem a nikoliv lanovkami klouzajícími nahoru a dolů. Nejlepší částí Neapole byl rybí trh, který byl vskutku vzrušující. Ryby jsou udržovány lesklé a  výrazné občas ným postřikováním vodou, jako by to byly šaty, které navlhčují před žehlením. A byly tam všechny možné druhy ryb. Dokonce tam byly malé chobot ničky, které si lidi přicházeli prohlédnout a  schválit a  koupit. Já jsem si rybu nekoupil. Celá Neapol je špinavá a šťastná. Lidé zpívající si při práci. Lidé spící na slunci v prosinci. Za vodou je Capri. Jede se tam hodinu a půl lodí, která jezdí dvakrát denně. Tam na Capri jsou květiny a zvony a cesty ozářené sluncem a procházky po písku a loď ky, na nichž můžete pádlovat, ale když vlezete do těchto malých

6 Don Sample – americký básník a umělec, s nímž Cage po návratu z Evropy bydlel nějakou dobu v Los Angeles.

1930–1949 | 21

„sandalinos“, musíte na sobě mít jen plavky, protože „sandalino“ se může obrátit a vyložit vás se vším všudy v neapolské zátoce, nebo se v každém případě již samotným pádlováním dostane voda do lodi. Než se potopíte, můžete ovšem jet třeba hodinu nebo dvě.

Bylo od vás velmi laskavé, že jste mi poslali peníze, a ještě laskavější, že jste mi napsali dopisy. Jsem vždy více než šťasten, když se od vás něco dozvím. Omluvte prosím, že používám svůj psací stroj. Je ale tak komplikované dostat jej přes celní kontroly a podobné, že cítím nutnost využívat jej. Chtěl jsem k Vánocům poslat z  Evropy dárky, ale složitosti s  daněmi atd. jsou zjevně veliké. Budete muset počkat. Má angličtina, jak vidíte, začíná být děsivá, doufám, že je stále alespoň trochu srozumitelná. V Africe se francouzština používá více než angličtina a já získávám špatné jazykové návyky.

[ručně psaná poznámka na levém okraji] Piště prosím Poste restante Sevilla, Španělsko, a udejte „pozdržet“ na obálce.

Adolphu Weissovi

7

[jaro 1933?] Carmel, Kalifornie

Vážený pane Weissi,

přiložené skladby (Sonáta pro jeden hlas, Sonáta pro dva hlasy, Kompozice pro tři hlasy) snažně prosím chápejte jen jako práci za posledního půl roku. Při jejich psaní jsem si vytyčil arbitrární pravidla, jež byla striktně dodržována, abych tak při jejich obhajobě byl schopen analyzovat všechny vztahy, které při psaní vytvářím.

Richard Buhlig

8

v Los Angeles se velice zajímá o mou práci a poradil mi kon

taktovat Henryho Cowella.

9

Když jsem se nedávno s  panem Cowellem setkal,

7 Adolph Weiss (1891–1971)  – americký skladatel a  fagotista, první americký skladatel, který studoval u Schoenberga. Stal se prvním Cageovým učitelem kompozice.

8 Richard (Moritz) Buhlig (1880–1952) – americký klavírista, hrál americkou premiéru Schoenbergova op. 11. Propagoval evropské i  americké modernisty Ferruccia Busoniho a  Bélu Bartóka, Ruth Crawfordovou a Henryho Cowella.

9 Henry Cowell (1897–1965) – experimentální americký skladatel, hudební teoretik, klavírista a  vydavatel, jeden z  Cageových nejbližších kolegů. Rytmické a  harmonické koncepce v  jeho knize New Musical Resources (1930) měly hluboký vliv na experimentální skladatele. Oženil se s americkou choreografkou Sidney (Robertsonovou) Cowellovou (1903–1995). | 1930–1949 řekl jsem mu o svém záměru studovat u dr. Schoenberga

10

a zeptal se ho, jakou

metodu zvolit k naplnění tohoto záměru, pokud jde o stipendium. Pan Cowell se vyjadřoval spíše neurčitě, ale rozhodně tvrdil, že Vy připravujete studenty pro dr. Schoenberga, a radil mi, abych své kompozice poslal Vám.

Píši tedy, abych se zeptal, zda mě budete učit. A jsou nějaké možnosti získání stipendia, jelikož nemám žádné peníze?

Jsem si vědom, že budu muset pilně pracovat, dodávám to kvůli příběhům, které jsem slyšel o zklamání „modernistů“, kteří chtěli studovat u Schoenberga s nadějí, že v něm najdou někoho, kdo s nimi bude „sympatizovat“.

Samozřejmě dychtivě očekávám Vaši odpověď hned, jak Vám bude záhodno mi odepsat.

Na vědomí: Richard Buhlig

102 S. Carondolet

Los Angeles, California

Henry Cowell

Menlo Park, California

P. S. Je mi dvacet jedna let a poslední tři roky jsem pracoval bez učitele.

J. C.

Box 1111, Carmel, Calif.

Henrymu Cowellovi

26. října 1933, 803 Griffith Park Blvd., Los Angeles

Vážený pane Cowelle,

píši, abych Vám oznámil, že jsem se přestěhoval z  adresy v  Santa Monice, kterou jsem Vám dal společně se Sonátou pro sólový klarinet, již jsem vám poslal na k  publikování v New Music na radu pana Buhliga. Samozřejmě mě

10 Arnold Schoenberg (1874–1951)  – rakouský skladatel, hudební teoretik a  pedagog, vůdčí osobnost Druhé vídeňské školy, mezi jehož evropské žáky patřili Alban Berg a  Anton Webern a mezi americké Lou Harrison a Cage. Schoenberg vyvinul metodu kompozice s dvanácti navzájem vztaženými tóny, z  níže se stala rozšířená skladatelská technika využívající předkomponovaných dvanáctitónových řad (sérií), známá jako dodekafonie. Mezi jeho knihy patří Style and Idea: Selected Writings of Arnold Schoenberg (1957) (česky jako Styl a Idea: Vybrané spisy Arnolda Schoenberga v překladu Ivana Vojtěcha, Arbor vitae, Praha 2005). Viz Cageův dopis Adolphu Weissovi datovaný [květen 1935] s popisem jejich prvního setkání.

1930–1949 | 23

velmi zajímá Váš názor na ni. Momentálně jsem ve velice komplikované situaci. Mám pocit, že Vás musejí zajímat ekonomické problémy skladatele. Kdybyste věděl o jakémkoliv řešení, které by mi dalo více svobody ke studiu a psaní, byl bych velmi vděčný, kdybyste mi o něm dal vědět.

Píši nyní Sonátu pro dva hlasy a  dokončil jsem první větu. V  ní zacházím s  každým zvukem zcela individuálně, například dvě „a“ v  odlišných oktávách pokládám za různé tóny.

Je to způsob komponování, k  němuž jsem dospěl s  obtížemi, ale zároveň nevyhnutelně. Poslední věta Klarinetové sonáty, kterou jsem vám poslal, zjevně není psána z  tohoto současného pohledu. Tam jsem při psaní račího kánonu záměrně nahradil jedno „a“ druhým, se záměrem dosáhnout jiného charakteru hudebního proudu.

Nemám nyní klavír. To mě ale příliš netrápí. To, co chci, je čas.

Pauline Schindlerové

11

11. prosince 1934, místo neudáno

Nejdražší Pauline:

12

Jsem strašně rozrušen vyhlídkou na to, že Vás brzy znovu uvidím, a  chci, abyste věděla, že mi nejvyšší měrou leží na srdci, zda skrze mne získáte, či nezískáte příchuť N. Y. Jsem v jednom kole!!! A musíte odpustit, posílám-li vám jen krátkou noticku. Pojedu do Santa Fe, kam jsem spolu s Cowellem pozván na vánoční prázdniny. Zapomínám jména lidí. Kdy Vás uvidím? Pravděpodobně jste v Ojai + já (pravděpodobně) budu muset zůstat v L. A. po nezbytnou dobu, kterou si nicméně užiji. Sejdu se s  Schoenbergem (kterého jste již potkala),

11 (Sophie) Pauline (Gibling) Schindlerová (1893–1977)  – americká spisovatelka, editora, lektorka, která se specializovala na architekturu a  výtvarné umění. Během svého manželství s  rakousko-americkým architektem Rudolphem Schindlerem (1887–1953) pořádala v  jejich domě na Kings v Los Angeles umělecké salony, které navštěvovali jihokalifornští umělecky zaměření levicoví intelektuálové. Stála v čele dvou magazínů ve střední Kalifornii – Carmelite (v Carmelu) a Dune Forum (v Oceano Dunes) – a často recenzovala místní kulturní události. Cageův článek Counterpoint se poprvé objevil v Dune Foru 1, č. 2 (2. února 1934). Schindlerové je věnována Cageova skladba Composition for Three Voices (1934), chromatické dílo usilující o  extrémní vzdálenosti mezi opakováním jednotlivých tónů z pětadvacetitónové řady.

12 Celkem se dochovalo dvacet osm dopisů mezi Cagem a Schindlerovou, všechny z doby, kdy Schindlerová sídlila v Ojai a odděleně od svého manžela. Viz Maureen Mary (ed.): Letters: The Brief Love of Cage for Pauline Schindler, 1934–35, in: ex tempore 8, no.  1 (Léto 1996). | 1930–1949 abych mu předal dárky od paní Weissové, která nedorazí. Jak se má Mark?

13

Pozdravujte ho + Pata!

14

A Buhliga! Nemohu se dočkat. A všechny. V L. A. jsou další dva důležití lidé, které ještě neznáte. Joseph Achron, Žid, + Wm. Grant Still,

15

černoch (sklada

telé). Tyto zvláštnosti jsou nyní důležité. Vše je důležité. Rovnost. Vše je jednota. Výjimky se z ní vydělují + zdůrazňují ji.

Adolphu Weissovi

[zima, 1934?] místo neudáno

Vážený pane Weissi,

prosím napište mi a  dejte mi vědět, jaké jsou Vaše plány. Toto je S. O. S. Spoléhám téměř výhradně na spolupráci s Vámi.

Brzy se budu ženit. V květnu, pokud je mi známo. Xenia je nyní na Aljašce.

16

Chceme žít poblíž Vás a paní Weissové.

Dejte mi prosím vědět, kde budete. Jinak budu mít pocit, že jste mě odvrhnul, čemuž nemohu uvěřit.

Myslím, že s lesním rohem dělám pokroky. Můj jazyk je ovšem velmi lenivý. A lidé si na mé cvičení začínají stěžovat.

A  nyní se dostávám do bodu, kdy má úcta a  city k  Vám a  paní Weissové překračují hranice a mám obavy, že nepůsobí upřímně, ale věřte mi mou hlubokou úctu a přátelství.

13 Mark Schindler – Paulinin dvanáctiletý syn.

14 Pat O’Hara – milenec Schindlerové, reportér Los Angeles Daily News.

15 Joseph Achron (1886–1943) a William Grant Still (1895–1978) – američtí skladatelé působící v Los Angeles ve 30. letech, kteří se věnovali využívání etnických prvků v kompozici.

16 Xenia (Andreyevna) Kashevaroffová (1913–1995) – dcera vrchního popa Východní ortodoxní rusko-řecké církve na Aljašce, někdejší studentka výtvarného umění na Reed College.

1930–1949 | 25

Panu Jawlinskimu

17

[asi 1935] 1207 Miramar, Los Angeles

Pane Jawlinski,

já neumím Německy psát nebo mluvit, ale já jsem velice radostný, protože já mám jeden z Vašich obrazů koupený. Teď je ve mně.

Píši hudbu. Vy jste můj učitel.

Já chci víc napsat, ale já neumím dát na němčině vše, co já chtít.

Byl to obraz č. 116

18

Paní Weissové

3. ledna 1935, 1207 Miramar, Los Angeles

Má drahá paní Weissová:

Přál bych si, abyste tu byla s  námi a  užívala si velice krásné počasí, které tu máme. Kopce jsou intenzivně zelené a  probouzím se pohledem z  okna na zasněžené vrcholky hor. Vzduch je velmi jemný a  sluneční svit jasný a  teplý. Doufám, že se nezlobíte, že Vám o těchto věcech říkám, protože se jimi nechci vychloubat. Jen si přeji, abyste si je také užila.

Trvalo mi pár dní, než jsem se dostal do pracovního rytmu, ale už jsem v něm a s potěšením píši cvičení a pracuji na své písni. Matka říká, že bych si mohl koupit flétnu, ale počkám do příjezdu pana Weisse. Mohl by mi něco říci k tomu, jaký druh atd.

Pan Buhlig bude mít několik koncertů, které si půjdu poslechnout. Moderní s  Coplandem, Skrjabinem, Busonim, Schoenbergem, Chávezem a  Bartókem, pak bachovský program (dvě toccaty a Goldbergovské variace), tři Beethovenovy sonáty, 106, 110, 111, myslím, a  poslední bude Umění fugy. Je mu mnohem lépe a říká, že se skutečně cítí nejlépe za posledních deset let.

17 Správně Alexej Georgijevič von Javlenskij (1864–1941) – ruský expresionistický malíř, klíčový člen Nové umělecké jednoty v Mnichově, sdružení Blaue Riter a později Modré čtyřky, propagované Galkou Scheyerovou (viz poznámka 34).

18 V originále dopis zní: Herr Jawlinsky, Ich kann nicht Deutsch schreiben sprechen, aber ich bin sehr freudig, weil ich habe eines Ihnen Bilder gekauft. Jetzt ist es in mir. Ich schreibe Musik. Sie sind mein Lehrer. Ich will mehr schreiben aber ich kann nicht geben auf Deutsch alles was ich will. Es war #116. Pozn. red. | 1930–1949

Don zůstává u příbuzných v San Fernandu v Kalifornii. Henry před pár dny odjel do Menlo Parku. Podnikli jsme výborný výlet po venkově. Bylo mi líto, že si to Don rozmyslel se Santa Fe.

Celým srdcem si přeji, aby Vás tento dopis zastihl v pořádku a nepříliš zatíženou nemocí v rodině. A aby nastávající rok byl výtečný pro Vás i pro pana Weisse.

Věděla jste, že Bertha Kniselyová,

19

hudební kritička, jež zmínila myšlenku

na Santa Barbaru panu Weissovi, se vzdala svého místa a utekla s nějakým malířem do Španělska?

Díky tomu, že je matka u  novin, může dostat lístky na cokoliv, kam chce jít,

20

takže se i já můžu vypravit na jakýkoliv koncert, který se koná. Chodím na

filharmonii, ať už se mi program líbí nebo ne, protože si myslím, že je důležité slyšet co nejvíce hudby.

Také si užívám nahrávky, které mi Henry dal. Máme gramofon, ne moc dobrý, ale ujde. Písně pana Weisse se mi zdají stále krásnější a krásnější.

21

Vím, že máte nyní pravděpodobně práce, ale rád bych od Vás odpověď.

Ještě jsem se nepokoušel o kontakt s Schoenbergovými, ale počkám, jak jste mě žádala, do příjezdu pana Weisse, ledaže by náhodou byl na některém z domácích koncertů u Buhliga.

Pauline Schindlerové

11. ledna 1935, Los Angeles

Nejdražší Pauline:

Tvůj dopis dorazil – Tvá vysvětlivka – a já ho miluji, protože se vyhnu všemu kromě přímé linky k Tobě.

Život je hektický a  nebe krásně zaplněné mraky, slunečno a  pak krásné spršky. Palmy a akácie kvetou a všechny možné věci, které jsem příliš dlouho považoval za samozřejmé. Cítím se sršící spontaneitou: Miluji Tě.

19 Bertha McCord Kniselyová – hudební kritička losangeleského týdeníku Saturday Night a podporovatelka skladatele Harryho Partche (viz poznámka 403).

20 Lucretia Cageová (rozená Harveyová, 1885–1968)  – její první text pro Los Angeles Times, podepsaný Crete Cageová, vyšel 2. října 1934. Když si práce jejího manžela pro americkou armádu vyžádala přesun do New Jersey, rezignovala a její poslední text vyšel 14. února 1939.

21 Pravděpodobně jde o tři z Weissových Sedmi písní (na texty Emily Dickinsonové): 2. Hřbitov, 3. Vlak na kolejích a 5. Tajemství v podání sopranistky Mary Bellové a New World String Quartetu. Vyšly roku 1934 na značce New Music Quarterly Recordings, součásti Cowellova vydavatelství New Music Quarterly.

1930–1949 | 27

Konečně jsem slyšel něco z Kunst der Fuge. Co mohu říci jiného, než že při poslechu je člověk přijat do nov



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist