načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Všichni ptáci na nebi – Charlie Jane Andersová

Všichni ptáci na nebi

Elektronická kniha: Všichni ptáci na nebi
Autor: Charlie Jane Andersová

Hlavní hrdinové Patricie a Laurence byli kdysi na škole kamarádi, a to díky své výjimečnosti, která je od ostatních izolovala. Jak šel čas, jejich cesty se rozdělili. Patricie začala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 56.1%hodnoceni - 56.1%hodnoceni - 56.1%hodnoceni - 56.1%hodnoceni - 56.1% 55%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 420
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu All the birds in the sky ... přeložil Milan Pohl
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7026-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinové Patricie a Laurence byli kdysi na škole kamarádi, a to díky své výjimečnosti, která je od ostatních izolovala. Jak šel čas, jejich cesty se rozdělili. Patricie začala své nadání rozvíjet směrem k magii, Laurence se zaměřil na technologie. Opět se setkávají po deseti letech a jejich dávné kamarádství se postupně mění v lásku. Co se ale stane, když svět bude spět ke svému konci a oni budou mít názor ohledně jeho záchrany natolik rozdílný, že stanou na opačných koncích barikád? Má jejich láska vůbec šanci? Příběh popisující nedalekou budoucnost, ve které se střetává magie s technologií.

Popis nakladatele

Temně zábavný příběh o střetu magie s technologií, o životě a lásce ve světě stojícím na pokraji apokalypsy.

 

Poté co se na střední škole cesty Patricie Delfinové a Laurence Armsteada za podivných okolností rozdělily, ani jeden z nich nečekal, že toho druhého ještě někdy uvidí. Koneckonců, když jeden získá magické schopnosti a druhý sestrojí dvouvteřinový stroj času, lze očekávat, že jim to oběma pořádně zamíchá životem.

Ale teď jsou dospělí, žijí v Mekce hipsterů San Francisku a svět kolem nich se rozpadá. Laurence je konstruktérský génius pracující na odvrácení globální katastrofy prostřednictvím technologických zásahů. Patricia absolvovala Eltisleyský labyrint, tajnou čarodějnickou akademii, a spolu s dalšími mágy bojuje proti neduhům, které ohrožují nemocnou společnost. Laurence s Patricií nemají ani tušení, že něco většího než oni sami, co začalo před lety v jejich dětství, je odhodláno svést je dohromady — aby svět zachránili, nebo aby jej ponořili do ještě větší temnoty.

-----

„Myslím, že řada mistrovských děl, jako jsou  Smrtonosné sny, Atlas mraků  nebo  Malý, velký , se právě rozrostla o další knížku.“  - Michael Chabon, autor knihy  Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

 

„Čas od času se objeví kniha, která člověka nutí, aby se o ní bavil s přáteli, hádal se o ní nad kávou a četl ji, dokud se jí nerozpadne hřbet.  Všichni ptáci na nebi  jsou právě takovou knihou. Je to nádherný příběh o magii a vědě, apokalypse a lásce… Je jako film Wese Andersona přenesený na papír, plný vtipu a postav s přesahem.“  - Barnes & Noble Sci-Fi & Fantasy Blog

 

Charlie Jane Andersová  je americká spisovatelka a šéfredaktorka blogu  i09 , věnovaného diskuzi o současné sci-fi a fantasy scéně. Její novela  Šest měsíců, tři dny   získala v roce 2012 cenu Hugo, byla nominována na ceny Nebula a Theodore Sturgeon Award a dvakrát vyšla i v češtině (v časopise  XB-1   a antologii  Plameňák na konci léta , Gnóm! 2016). Kniha  Všichni ptáci   na nebi   (2016), oceněná Crawford Award a nominovaná na cenu Nebula, je jejím nejnovějším dílem.

Další popis

Hluboce magické, temně zábavné zkoumání života, lásky a apokalypsy. Poté, co se na střední škole cesty Patricie Delfineové a Laurence Armsteada za záhadných okolností rozdělily, ani jeden z nich nečekal, že toho druhého ještě někdy uvidí. Koneckonců, když jeden získá magické schopnosti a druhý vynalezne dvouvteřinový stroj času, těžko se dá předpokládat, že by nevzbudil pozornost svých vrstevníků a rodiny. Ale teď jsou oba dospělí, žijí v Mekce hipsterů San Francisku a planeta kolem nich se rozpadá. Laurence je konstruktérský génius pracující se skupinou, která si klade za cíl odvrátit katastrofu prostřednictvím technologických zásahů do globálního klimatu. Patricia je absolventkou Eltisleyského labyrintu, tajné akademie pro magicky nadané z celého světa, a spolu s dalšími mágy se snaží bojovat proti stále rostoucímu množství nemocí ve světě. Nemají ani tušení, že něco většího než oni sami, co začalo před lety v jejich dětství, je odhodláno svést je dohromady - aby zachránili svět, nebo jej ponořili do nové doby temna. ———————- "Všichni ptáci na nebi přinášejí inteligentní fantasy s prvky sci-fi, která zaujme náctileté stejně jako dospělého čtenáře. Zanechá spoustu vtíravých myšlenek o důležitosti přírody a technologickém vývoji, takže si svá ocenění rozhodně zaslouží." Alena Vocelková pro Mladou frontu


Zařazeno v kategoriích
Charlie Jane Andersová - další tituly autora:
Plameňák na konci léta -- Malá antologie amerických žánrových autorek Plameňák na konci léta
Město uprostřed noci Město uprostřed noci
 (e-book)
Město uprostřed noci Město uprostřed noci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CHARLIE

JANE

ANDERSOVÁ

VŠICHNI

PTÁCI

NA

NEBI

TEMNĚ ZÁBAVNÝ PŘÍBĚH O STŘETU MAGIE

S TECHNOLOGIÍ, O ŽIVOTĚ A LÁSCE VE SVĚTĚ

STOJÍCÍM NA POKRAJI APOKALYPSY

Poté co se na střední škole cesty Patricie Delfinové a Laurence

Armsteada za podivných okolností rozdělily, ani jeden z nich ne­

čekal, že toho druhého ještě někdy uvidí. Koneckonců, když jeden

získá magické schopnosti a druhý sestrojí dvouvteřinový stroj

času, lze očekávat, že jim to oběma pořádně zamíchá životem.

Ale teď jsou dospělí, žijí v Mekce hipsterů San Francisku a svět

kolem nich se rozpadá. Laurence je konstruktérský génius pra­

cující na odvrácení globální katastrofy prostřednictvím techno­

logických zásahů. Patricia absolvovala Eltisleyský labyrint, tajnou

čarodějnickou akademii, a spolu s dalšími mágy bojuje proti ne­

duhům, které ohrožují nemocnou společnost. Laurence s Patricií

nemají ani tušení, že něco většího než oni sami, co začalo před

lety v jejich dětství, je odhodláno svést je dohromady — aby svět

zachránili, nebo aby jej ponořili do ještě větší temnoty.

„Myslím, že řada mistrovských děl, jako jsou Smrtonosné sny,

Atlas mraků nebo Malý, velký, se právě rozrostla o další knížku.“

MICHAEL CHABON, AUTOR KNIHY

ÚŽASNÁ DOBRODRUŽSTVÍ KAVALIERA A CLAYE

„Čas od času se objeví kniha, která člověka nutí,

aby se o ní bavil s přáteli, hádal se o ní nad kávou a četl ji,

dokud se jí nerozpadne hřbet. Všichni ptáci na nebi jsou

právě takovou knihou. Je to nádherný příběh o magii a vědě,

apokalypse a lásce... Je jako film Wese Andersona přenesený

na papír, plný vtipu a postav s přesahem.“

BARNES & NOBLE SCI-FI & FANTASY BLOG

ISBN 978­80­7577­026­4

349 Kč

HOST

KNIHA PRVNÍ

1.

2.

KNIHA

DRUHÁ

3.

4.

5.

6.

7.



VŠICHNI

PTÁCI

NA

NEBI

CHARLIE

JANE

ANDERSOVÁANDERSOVÁANDERSOVÁ



VŠICHNI

PTÁCI

NA

NEBI

CHARLIE

JANE

ANDERSOVÁ

BRNO 2017


Copyright © 2016 by Charlie Jane Anders

Cover design © Will Staehle / Unusual Co.

Translation © Milan Pohl, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-134-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-135-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-136-0 (Formát MobiPocket)


VĚNOVÁNO ANNALEE



„Ve hře života jsou tři strany: lidé, příroda

a stroje. Já jsem na straně přírody. Ale mám

tušení, že příroda je na straně strojů.“

GEORGE DYSON

DARWIN MEZI STROJI



KNIHA

PRVNÍ

KNIHA



13

1.

KDYŽ BYLO PATRICII šest let, našla zraněného

ptáčka. Na hromádce vlhkého červeného listí mezi dvěma

kořeny se zmítal vrabec a mával zlomeným křídlem. Naří

kal tak vysokým hláskem, že ho Patricia téměř neslyšela.

Pohlédla vrabci do oka obkrouženého tmavým proužkem

a spatřila jeho strach. A nejen strach, ale i smutek — jako

by ten ptáček věděl, že brzy umře. Patricia ještě nechá

pala, jak může život navždycky opustit něčí tělo, ale po

znala, že tenhle pták ze všech sil bojuje se smrtí.

Patricia se zapřisáhla, že udělá všechno pro to, aby

ho zachránila. Tohle rozhodnutí vedlo k tomu, že jí byla

položena otázka, na kterou neexistovala dobrá odpověď, a nadosmrti ji to poznamenalo.

Velice opatrně nabrala vrabce na suchý list a položila

ho do svého červeného kyblíku. Paprsky podvečerního

slunce proudily do kyblíku pod vodorovným úhlem a za

lévaly ptáčka červeným světlem, až se zdálo, že radioaktivně září. Pořád se zmítal a pomocí zdravého křidélka

se pokoušel vzlétnout.

„To nic,“ řekla ptáčkovi Patricia. „Postarám se o tebe.

Neboj se.“

Trápící se stvoření Patricia viděla už dřív. Její starší

sestra Roberta sbírala divoká zvířata a hrála si s nimi.

Dávala žáby do rezavého kávovaru, který máma vyho

dila, a strkala myši do svého podomácku vyrobeného ra

ketometu, aby zjistila, jak daleko doletí. Ale teprve teď

viděla Patricia trpícího živého tvora, doopravdy spatřila


14

jeho bolest, a čím déle se mu dívala do očí, tím víc si umi

ňovala, že tenhle ptáček je pod její ochranou.

„Copak to tam máš?“ zeptala se Roberta a s lomozem

se k ní prodírala větvemi.

Obě holčičky byly bledé, obě měly nos jako bam

bulku a tmavé kaštanové vlasy, které rostly úplně rovně, ať s nimi dělaly, co chtěly. Patricia však byla divoká, umouněná dívenka s kulatou tváří, zelenýma očima a potrhanými laclovými kalhotami neustále umazanými od trávy. Už se z ní stávala taková ta holka, se kterou ostatní dívky nechtějí sedět v lavici, protože je moc aktivní, dělá vtípky, jakým nikdo nerozumí, a brečí, když

někdo propíchne balonek (ani nemusí být její). Roberta

měla naopak hnědé oči, špičatou bradu a naprosto do

konalé držení těla, když seděla v čistých bílých šatičkách

na židli pro dospělé a vůbec se při tom nevrtěla. U obou

dívek rodiče doufali, že to bude kluk, a předem mu vy

brali jméno. Když se narodila holka, prostě na konec

jména připlácli písmeno A.

„Našla jsem nemocného ptáčka,“ odpověděla Patricia.

„Nemůže lítat, poranil si křídlo.“

„Vsadím se, že já ho lítat naučím,“ řekla Roberta a Pa

tricia věděla, že naráží na ten svůj raketomet. „Přines ho

sem a uvidíš, jak poletí.“

„Ne!“ Patricii se zalily oči slzami a najednou se zadý

chala. „To nesmíš! To nesmíš!“ A pak už běžela, uháněla

pryč s červeným kyblíkem v ruce. Slyšela, jak se za ní

sestra prodírá větvemi, a ještě přidala, utíkala zpátky

k domu.

V jejich domě bývalo před sto lety kořenářství a pořád

to tam vonělo skořicí, kurkumou, šafránem, česnekem

15

a také trochu potem. Po dokonalých podlahách z tvr

dého dřeva šlapali návštěvníci z Indie, Číny a spousty

jiných zemí a přiváželi všechno možné koření z celého

světa. Když Patricia zavřela oči a zhluboka se nadechla,

úplně viděla, jak vykládají zboží z dřevěných, staniolem

vystlaných beden, polepených štítky s názvy měst jako

Marrákeš a Bombaj. Její rodiče si v časopise přečetli člá

nek o rekonstrukci koloniálních krámků, vzali si celou

budovu do parády a teď na Patricii v jednom kuse křičeli,

ať v domě neběhá a nepoškrábe stylový dubový nábytek,

až jim z toho na čelech naskakovaly žilky. Patriciini ro

diče patřili k lidem, kteří uměli mít dobrou a téměř sou

časně i špatnou náladu.

Patricia se zastavila na malé mýtině mezi javory,

blízko zadních dveří domu. „Neboj se,“ řekla ptáčkovi.

„Vezmu tě k nám domů. V podkroví je stará ptačí klec.

Vím, kde ji najdeme. Je to pěkná klec, s bidýlkem a hou

pačkou. Dám tě do ní a řeknu o tobě rodičům. Když se ti

něco stane, tak zadržím dech, dokud neomdlím. Posta

rám se o tebe. Slibuju.“

„Ne,“ řekl ptáček. „Prosím, nezavírej mě! To už bych

byl radši, kdybys mě rovnou zabila.“

„Ale já se o tebe postarám,“ namítla Patricia. To, že s ní

pták mluví, ji nepolekalo zdaleka tolik jako to, že odmítá

její ochranu. „Budu ti nosit broučky nebo semínka... nebo

co vlastně jíš.“

„Pro ptáka, jako jsem já, je zajetí horší než smrt,“ vy

světloval vrabec. „Poslouchej. Slyšíš mě mluvit, ne? To

znamená, že jsi výjimečná. Jako čarodějka! Nebo tak

něco. A to zase znamená, že máš povinnost udělat správ

nou věc. Prosím.“

16

„Ach.“ Na Patricii toho bylo trochu moc. Sedla si na ob

zvlášť velký a nahrbený kořen s tlustou kůrou. Byl tro

chu vlhký a připadalo jí, jako by seděla na zubaté skále.

Slyšela, jak Roberta buší velikým klackem ve tvaru pís

mene Y do křoví a do země na sousední mýtině, a měla

strach, co by se mohlo stát, kdyby je zaslechla. „Ale,“ zti

šila Patricia hlas, aby ji Roberta neslyšela. „Ale ty máš

poraněné křídlo, ne? A já se o tebe musím postarat. Ne

máš na vybranou.“

„Hm.“ Zdálo se, že o tom vrabec chvíli přemýšlí. „Asi

bys nevěděla, jak uzdravit zlomené křídlo, viď?“ Zamá

val zraněným křídlem. Předtím Patricii připadalo, že je

celý tak nějak šedohnědý, ale zblízka viděla, že má jasně

červené a žluté proužky na křídlech, mléčně bílé bříško

a tmavý, trochu zahnutý zobák.

„Ne. To neumím. Mrzí mě to!“

„Dobře. Takže bys mě mohla posadit na strom a držet

mi palce, ale nejspíš by mě něco sežralo nebo bych umřel

hlady.“ Hlavička mu poskočila nahoru a dolů. „Anebo...

Totiž, jedna možnost by tu byla.“

„A jaká?“ Patricia se podívala na svá kolena prosvítající

mezírkami mezi nitěmi v džínách a napadlo ji, že vypa

dají jako nějaká divná vajíčka. „Jaká?“ Pohlédla na vrabce

v kyblíku, který si ji po očku prohlížel, jako by přemýšlel,

jestli jí má věřit.

„No, totiž,“ zaštěbetal pták, „mohla bys mě vzít na

Ptačí sněm. Tam by mi uměli to křídlo spravit. A jestli

z tebe má být čarodějka, stejně se s nimi musíš setkat.

Jsou to ti nejchytřejší ptáci široko daleko. Většině z nich

už bylo pět let. Vždycky se slétají na nejvznešenější

strom v lese.“

„Já jsem starší než oni,“ namítla Patricia. „Za čtyři mě

síce mi bude sedm. Nebo za pět...“ Slyšela, jak se blíží Ro

berta, tak popadla kyblík a rozeběhla se hlouběji do lesa.

Vrabec se jmenoval Čimčačimčarárará, zkráceně Čimča.

Pokoušel se Patricii radit, kudy na Ptačí sněm, ale z kyb

líku neviděl na cestu. Říkal Patricii, po jakých stromech nebo keřích se má dívat, jenže ona se v jeho radách ne

vyznala. Celé jí to připomínalo jedno ze školních cvičení

zaměřených na skupinovou spolupráci, při nichž byla od

doby, co se odstěhovala její jediná kamarádka Kathy, bez

nadějně ztracená. Nakonec si posadila Čimču na prst jako

Sněhurka a on jí vyskočil na rameno.

Slunce zapadlo. Les byl tak hustý, že Patricia téměř ne

viděla hvězdy ani měsíc. Několikrát zakopla, poškrábala si

ruce a kolena a zablátila si nové kalhoty. Čimča se držel

kšandy kalhot tak urputně, až se jeho pařátky zarývaly Pa

tricii do kůže a málem ji propíchly. Čím dál víc pochyboval,

kde vlastně jsou, ale byl si celkem jistý, že vznešený strom

se nachází u nějakého potoka nebo možná pole. Rozhodně

si myslel, že je to velice mohutný strom, stranou od ostatních stromů, a pokud jste se na něj dívali ze správné strany,

dvě velké větve Sněmovního stromu se rozpínaly jako

křídla. Také by tam snadno trefil podle postavení slunce na obloze — kdyby ovšem slunce ještě svítilo.

„Zabloudili jsme v lese,“ otřásla se Patricia. „Nejspíš

mě sežere medvěd.“

„Myslím, že v tomhle lese medvěd nežije,“ mínil Čimča.

„A kdyby na nás přece jenom zaútočil, mohla bys mu to

zkusit rozmluvit.“

„Takže já teď umím mluvit se všemi zvířaty?“ Patricia

si říkala, že by se jí to mohlo hodit — kdyby například

18

dokázala přesvědčit pudla Mary Fenchurchové, aby svou

paničku kousl, až zase bude na Patricii zlá. Anebo kdyby

příští chůva, kterou máma s tátou najmou, měla nějaké

zvířátko.

„Nevím,“ odpověděl Čimča. „Mně nikdy nikdo nic ne

vysvětlí.“

Patricia usoudila, že nemá na vybranou — musí vy

lézt na nejbližší strom a rozhlédnout se, jestli z něj něco

uvidí. Třeba silnici. Nebo dům. Nebo nějaký orientační

bod, který by byl Čimčovi povědomý.

Na vrcholku velkého starého dubu, kam se Patricii

podařilo vyšplhat, bylo mnohem chladněji. Vítr ji bičoval,

jako by to nebyl vzduch, ale voda. Čimča si schoval hlavu

pod zdravé křídlo a Patricia ho musela přemlouvat, aby

se rozhlédl. „Tak dobře,“ zachvěl se. „Podívám se po kra

jině, jestli mi něco neřekne. Tohle ve skutečnosti není

ptačí perspektiva. Ta je mnohem, mnohem výš. Tahle

perspektiva je přinejlepším veverčí.“

Čimča jí seskočil z ramene a cupital po horních vět

vích, až zahlédl něco, co mu připomínalo jeden ze stromů

označujících směr ke Sněmovnímu stromu. „Nejsme da

leko.“ Okamžitě pookřál. „Ale měli bychom si pospíšit.

Obvykle nerokují celou noc. Jedině když probírají nějaké

složité opatření. Nebo když mají Chvíli na otázky. Ale

radši doufej, že ji nemají.“

„Co je Chvíle na otázky?“

„To nechtěj vědět,“ řekl Čimča.

Patricia zjišťovala, že slézt ze stromu je mnohem

těžší než na něj vylézt, což jí nepřipadalo spravedlivé.

Několikrát málem spadla a země byla skoro čtyři metry

hluboko.

19

„Jé, to je pták!“ ozvalo se ze tmy, jen co Patricia sešpl

hala na zem. „Pojď sem, ptáku. Jenom si do tebe kousnu.“

„Ach ne,“ řekl Čimča.

„Slibuju, že si s tebou nebudu moc hrát,“ pokračoval

hlas. „Bude se ti to líbit. Uvidíš!“

„Kdo je to?“ zeptala se Patricia.

„Tommington,“ odpověděl Čimča. „Kocour. Žije s lidmi

v domě, ale často chodí do lesa a zabíjí mé přátele. Sněm

neustále rokuje o tom, co si s ním počít.“

„Aha,“ řekla Patricia. „Já se malé kočičky nebojím.“

Tommington se odrazil od velké klády, skočil a jako

chlupatá, drápatá střela přistál Patricii na zádech. Dí

venka zaječela a málem upadla. „Slez ze mě!“ křikla.

„Dej mi toho ptáka!“ prskal Tommington.

Černý kocour s bílým bříškem vážil skoro tolik jako

Patricia. Cenil zuby, škrábal Patricii do zad a syčel jí

do ucha.

Patricia udělala to jediné, co ji napadlo: jednou rukou

zakryla nebohého Čimču, který se jí držel jako o život,

a prudce sklonila hlavu a ohnula se v pase, až se volnou

rukou skoro dotýkala špiček nohou. Kocour jí sletěl ze

zad a nepřestával přitom hartusit.

„Sklapni a nech nás na pokoji,“ řekla Patricia.

„Ty mluvíš. Ještě nikdy jsem nepotkal mluvícího člo

věka. Dej mi toho ptáka!“

„Ne,“ ohradila se Patricia. „Vím, kde bydlíš. Vím, komu

patříš. Když budeš zlobit, tak to povím. Řeknu to na tebe.“

Vlastně si tak trochu vymýšlela. Nevěděla, komu Tom

mington patří, ale máma by to vědět mohla. A jestli se

vrátí domů celá pokousaná a poškrábaná, máma se roz

čílí. Na ni, ale také na Tommingtonova páníčka. Nikdo

20

nestál o to, aby se na něj Patriciina máma rozčílila, pro

tože rozčilováním se živila a šlo jí to vážně dobře.

Tommington se vztyčil na tlapkách, celý se naježil

a jeho uši vypadaly jako hroty šípů. „Dej mi toho ptáka!“

zavřískl.

„Ne!“ odsekla Patricia. „Ošklivý kocour!“ Hodila po Tom

mingtonovi kámen. Zaječel. Hodila další kámen. Utekl.

„Jdeme,“ řekla Patricia Čimčovi, který stejně neměl

na vybranou. „Zmizíme odsud.“

„Nesmíme kocourovi prozradit, kde je Sněm,“ zašeptal

Čimča. „Kdyby šel za námi, mohl by najít Strom. To by

byla pohroma. Ale mohli bychom chodit pořád dokola,

jako bychom zabloudili.“

„Ale vždyť jsme opravdu zabloudili,“ namítla Patricia.

„Mám celkem dobrou představu, kudy dál,“ prohlásil

Čimča. „Nebo aspoň tušení.“

V nízkém křoví za největším stromem něco zašustilo

a měsíční světlo se na vteřinu zalesklo v očích rámova

ných bílou srstí a obojkem.

„To je konec!“ zacvrlikal Čimča tichým, žalostným hlás

kem. „Ten kocour nás může stopovat třeba celou věčnost.

Klidně mě můžeš dát svojí sestře. Nedá se nic dělat.“

„Počkat.“ Patricia si vzpomněla na něco o kočkách

a stromech. Viděla to v obrázkové knížce. „Pevně se drž,

ptáčku. Nepouštěj se, ano?“ Čimča se místo odpovědi

přimkl ke kšandě jejích kalhot ještě zoufaleji než před

tím. Patricia si prohlédla několik stromů, až našla jeden

s dost pevnými větvemi, a dala se do lezení. Byla o něco

unavenější než při předešlém šplhání, a proto jí několi

krát podklouzla noha. Oběma rukama se vytáhla na další

větev a pak se podívala na rameno, jenže Čimču neviděla.

21

Na chvíli zapomněla dýchat. Vtom zahlédla, jak jí Čim

čova hlavička nervózně vykukuje přes rameno, a došlo

jí, že se jenom držel kšandy na jejích zádech o něco níž.

Konečně vylezli na vrcholek stromu, kymácející se

ve větru. Tommington za nimi nešel. Patricia se dvakrát

rozhlédla na všechny strany a pak uviděla chlupatou

kouli pelášící ke stromu.

„Ty hloupá kočko!“ křikla. „Hloupá kočko! Nás ne

chytíš!“

„Pokud vím, jsi první člověk, který umí mluvit,“ mňou

kal Tommington. „Myslíš si, že já jsem hloupý? Grrááá!

Dám ti zakusit své drápy!“

Kocour měl se šplháním spoustu zkušeností, určitě

doma každou chvíli lezl na takové to škrabadlo pota

žené kobercem. Vyběhl po kmeni, vyskočil na jednu vě

tev a potom na další. Než se Patricia s Čimčou nadáli,

kocour už byl v polovině stromu.

„Jsme v pasti! Co tě to napadlo?“ vypískl Čimča.

Patricia počkala, až Tommington vyleze nahoru, a pak

se přehoupla na druhou stranu stromu. Seskakovala

z větve na větev tak rychle, až si málem vykloubila ruku,

a potom s heknutím přistála na zadku pod stromem.

„Hej!“ křikl Tommington z vrcholku stromu, kde se

mu ve velkých očích odráželo měsíční světlo. „Kam jste

se poděli? Vraťte se!“

„Jsi zlý kocour,“ řekla Patricia. „Jsi rváč a surovec a já tě

tam nahoře nechám. Měl by ses nad sebou zamyslet. Není

pěkné být zlý. Zítra někomu řeknu, aby pro tebe přišel. Ale

zatím tam zůstaneš. Mám ještě nějakou práci. Sbohem.“

„Počkej!“ ječel Tommington. „Tady nemůžu zůstat. Je

to moc vysoko! Bojím se! Vrať se!“

22

Patricia se neohlížela. Slyšela Tommingtona vřeštět

dlouho, až dokud nezašli za vysokou hradbu stromů.

Zabloudili ještě dvakrát, a Čimča jednou dokonce za

čal vzlykat do zdravého křídla, ale nakonec narazili na

stezku vedoucí k tajnému stromu. Pak už je čekalo jen

příšerně prudké stoupání do svahu plného záludných

kořenů.

Patricia nejprve zahlédla jen vrcholek Sněmovního

stromu. Jak se k němu blížila, byl čím dál vyšší a mohut

nější, jako by postupně vyrůstal z krajiny. Strom svým

tvarem tak trochu připomínal ptáka, jak říkal Čimča,

ale místo peří měl tmavé špičaté větve s vějířovitými

listy, které mu visely až k zemi. Tyčil se před ní jako

ten největší kostel na světě. Nebo hrad. Patricia nikdy

žádný hrad neviděla, ale hádala, že by se nad ní zvedal

jako tenhle strom.

Při jejich příchodu se zatřepetalo sto párů křídel a pak

vše zase znehybnělo. Ke stromu se přitiskla spousta drob

ných siluet.

„To nic,“ zavolal Čimča. „Ona je tu se mnou. Poranil

jsem si křídlo. Přinesla mě sem, abyste mi pomohli.“

Dlouhou chvíli mu bylo jedinou odpovědí ticho. Pak

se pod vrcholkem stromu vypjal orel, pták s bílou hla

vou, zahnutým zobákem a světlýma pronikavýma očima.

„Neměls ji sem vodit,“ prohlásil orel.

„Omlouvám se, madam,“ řekl Čimča. „Ale to je v po

řádku. Ona mluví. Vážně mluví.“ Čimča se otočil jako

na obrtlíku a pošeptal Patricii do ucha: „Předveď jim to.

Předveď jim to!“

„Ech, ahoj,“ pozdravila Patricia. „Promiňte, že jsme vás

vyrušili. Ale potřebujeme vaši pomoc!“

23

Když ptáci uslyšeli mluvícího člověka, strhl se ohrom

ný povyk, všichni vřískali a pokřikovali, až veliká sova,

usazená kousek od orlice, zabušila kamenem na větev

a zakřičela: „Ticho, ticho na Sněmovním stromě!“

Orlice naklonila bílou načechranou hlavu k Patricii

a prohlédla si ji. „Takže ty budeš nová čarodějka našeho

lesa, co?“

„Nejsem čarodějka.“ Patricia si hryzala palec. „Jsem

princezna.“

„Radši doufej, že jsi čarodějka.“ Velké tmavé tělo orlice

poposedlo na větvi. „Protože jestli nejsi, tak Čimča tím,

že tě sem přivedl, porušil zákon. A budeme ho muset

potrestat. A v takovém případě mu křídlo do pořádku

rozhodně nedáme.“

„Aha,“ řekla Patricia. „V tom případě jsem čarodějka.

Aspoň myslím.“

„Á.“ Orlice zaklapala zahnutým zobákem. „Ale musíš

to dokázat. Jinak potrestáme tebe i Čimču.“

Patricii se nelíbilo, jak to znělo. Začali se ozývat nej

různější další ptáci. Volali: „Připomínka!“ a nedůtklivá

vrána jim vyjmenovávala důležité odstavce sněmovních

postupů. Jeden z ptáků byl tak neodbytný, že orlice mu

sela ctihodnému pánovi ze Širokého dubu přenechat vě

tev — a ten pak zapomněl, co chtěl vlastně říct.

„Jak vám mám dokázat, že jsem čarodějka?“ Patricia si

říkala, jestli by neměla utéct. Ptáci létají dost rychle, že?

Kdyby se na ni rozčílili, celému hejnu ptáků by nejspíš

neutekla. Zvlášť když jsou kouzelní.

„Nuže.“ Na jedné z nižších větví se vztyčil veliký kro

can s lalokem, který trochu připomínal soudcovský límec.

Zdálo se, že čte značky vyškrábané ze strany do stromu, pak se otočil a vydal hlasité vzdělané „glrp“. „Nuže,“ opakoval, „literatura uvádí hned několik způsobů. Například

zkoušku smrti, ale tu bychom snad mohli prozatím vy

nechat. Jsou i jisté rituály, ale před nimi je zapotřebí do

sáhnout určitého věku. Ach ano, toto by snad šlo. Mohli bychom jí položit Nekonečnou otázku.“

„Ááách, Nekonečnou otázku,“ řekl tetřívek. „Jak vzru

šující.“

„Nepamatuju si, že by někdy někdo odpověděl na Nekonečnou otázku,“ řekl jestřáb. „Tohle je ještě zábavnější

než Chvíle na otázky.“

„Ehmm,“ řekla Patricia. „Zabere ta Nekonečná otázka hodně času? Vsadím se, že máma s tátou už si o mě dělají starosti.“ Zase si uvědomila, že měla být už dávno v posteli. Ještě ani nevečeřela a byla venku ve studeném lese,

nemluvě o tom, že zabloudila a nevěděla, kudy domů.

„Pozdě,“ řekl tetřívek.

„Položíme ti ji,“ řekla orlice.

„Otázka zní takto,“ řekl krocan. „Je strom červený?“

„Ech,“ řekla Patricia. „Můžete mi dát nějakou nápo

vědu? Ehmm. Tím ‚červený‘ myslíte barvu?“ Ptáci neod

povídali. „Dáte mi ještě trochu času? Slibuju, že odpovím,

ale potřebuju trochu času na přemýšlení. Prosím. Potře

buju ještě trochu času. Prosím?“

A než se Patricia nadála, vzal ji do náruče táta. Na sobě

měl flanelovou košili, jeho zrzavé vousy ji šimraly na tváři

a každou chvíli ji málem upustil, protože se za chůze po

koušel načrtnout rukama složité vzorečky výnosů. Ale

nechat se nést tatínkem domů bylo tak hřejivé a báječné,

že to Patricii ani nevadilo.


25

„Našel jsem ji na kraji lesa za domem,“ řekl táta mámě.

„Asi zabloudila a sama zase trefila zpátky. Je zázrak, že se

jí nic nestalo.“

„Umírali jsme strachy. Hledali jsme tě a všichni sou

sedi nám pomáhali. Ty si snad myslíš, že můj čas je bez

cenný. Kvůli tobě jsem nestihla odevzdat analýzu vý

konnosti managementu.“ Máma si stáhla tmavé vlasy

do culíku, takže její brada a nos vypadaly ještě špičatější.

Nahrbila kostnatá ramena skoro až ke starožitným náušnicím.

„Mě by jenom zajímalo, o co ti šlo,“ říkal táta. „Co jsme

ti udělali, žes nám provedla takovouhle vylomeninu?“

Roderick Delfine byl realitní génius, který často praco

val z domova. Dohlížel na děvčata, když zrovna neměli

žádnou chůvu, a seděl při tom na vysoké stoličce u kuchyňské linky s kulatou tváří zabořenou do rovnic. Matematika šla i Patricii, pokud ovšem nezačala přemýšlet o nesprávných věcech, jako třeba o tom, že číslice 3 vy

padá jako číslice 8 rozkrojená na polovinu, takže dvakrát

tři by vlastně mělo být osm.

„Ona nás zkouší,“ prohlásila máma. „Zkouší, co si může

dovolit, protože jsme na ni moc hodní.“ Belinda Delfi

nová byla kdysi gymnastka a její vlastní rodiče na ni vy

víjeli tlak zvíci několika oceánů, aby v tom vynikala —

ona však nikdy nepochopila, k čemu jsou v gymnastice

potřeba porotci a proč se všechno neměří pomocí kamer

anebo možná laserů. S Roderickem se seznámila poté, co

začal chodit na všechna její vystoupení, a společně vy

mysleli naprosto nestranný systém pro měření gymnastických výkonů, který však nikdy nebyl uveden do praxe.

26

„Jen se na ni podívej. Ona se nám směje,“ řekla máma,

jako by tam Patricia vůbec nebyla. „Musíme jí ukázat,

že to myslíme vážně.“

Patricia si rozhodně nemyslela, že se směje, ale teď

se začínala bát, že by tak mohla vypadat. Usilovně se

snažila uspořádat svůj obličej do mimořádně vážného

výrazu.

„To já bych takhle nikdy neutekla,“ prohlásila Roberta,

která sice měla nechat Patricii s rodiči o samotě v ku

chyni, ale přišla si pro sklenici vody a také proto, aby se

jí mohla posmívat.

Rodiče zamkli Patricii na týden do jejího pokoje a jídlo

jí strkali pode dveřmi. Spodní hrana dveří seškrábla horní

vrstvu každého jídla, které jí dávali. Pokud to byl napří

klad obložený chleba, dveře jí vzaly horní krajíc. Asi by se

vám nechtělo jíst obložený chleba, ze kterého si nejprve

ukously vaše dveře, ale kdybyste měli hlad, tak byste ho

snědli. „Zamysli se nad sebou,“ říkali rodiče.

„Dalších sedm let budu dostávat všechny její zákusky,“

ozvala se Roberta.

„To teda nebudeš!“ křikla Patricia.

Celý zážitek s Ptačím sněmem se jí postupně rozma

zal v jakousi šmouhu. Vzpomínala si na něj především

ve snech a útržcích. Jednou nebo dvakrát si ve škole zni

čehonic vybavila, jak se jí pták na něco ptal, ale nemohla

se tak docela rozpomenout, co to bylo za otázku ani

jestli na ni odpověděla. Zatímco byla zamčená ve svém

pokoji, ztratila schopnost rozumět řeči zvířat.

2.

NESNÁŠEL, KDYŽ MU říkali Larry. Nemohl to

vystát. A tak mu samozřejmě všichni říkali právě takhle,

občas dokonce i jeho rodiče. „Jmenuju se Laurence,“ opa

koval s pohledem upřeným do země. „Laurence s U, ne

s W.“ Laurence věděl, jak se jmenuje a kdo je, ale svět to

odmítal vzít na vědomí.

Ostatní děti ve škole mu říkaly „Larry Barry“ nebo

„Láry fáry“. Anebo, když se rozčílil, „Hrozný Larry“. Ze

strany troglodytů, kteří s ním chodili do třídy, se jednalo

o vzácný projev ironie, protože Larry ve skutečnosti vů

bec nebyl děsivý. Obvykle tomu předcházelo teatrální zaječení, aby ten vtip všichni pochopili. Laurence ovšem nechtěl být děsivý. Chtěl jenom, aby ho nechali na po

koji — nebo alespoň nekomolili jeho jméno, když už

s ním museli mluvit.

Laurence byl na svůj věk malý, měl protáhlou bradu,

ruce jako šnečí tykadla a vlasy v barvě podzimního listí.

Rodiče mu kupovali oblečení o jedno a půl čísla větší,

protože si pořád mysleli, že každým dnem začne růst jako z vody, a chtěli ušetřit. A tak věčně zakopával o pří

liš dlouhé, příliš široké džínové nohavice a ruce mu mizely v rukávech svetru. I kdyby Laurence chtěl vypadat

hrozivě, neviditelné ruce a chodidla by mu to podstatně ztěžovaly.

Jedinou světlou stránkou Laurencova života byly

ultranásilné hry na playstationu, v nichž likvidoval ti

síce neexistujících nepřátel. Potom však Laurence našel

28

na internetu další hry — hádanky, nad kterými si lámal

hlavu celé hodiny, a onlinovky, ve kterých vedl rafino

vaná válečná tažení. Netrvalo dlouho a psal svůj vlastní

počítačový kód.

V počítačích se kdysi vyznal i Laurencův táta. Jenže

pak vyrostl a našel si práci v pojišťovnictví. Tam se mu

sice také hodilo, že má hlavu na čísla, ale jeho práce by

vás nezajímala. Pořád vyšiloval, že dostane padáka a pak

celá rodina umře hlady. Laurencova máma dělala dokto

rát z biologie, potom však otěhotněla, vedoucí její dok

torské práce odešel, a tak si vzala na nějakou dobu volno.

Pak už se do školy nikdy tak docela nevrátila.

Oba rodiče si věčně dělali starosti s tím, že Laurence

tráví každou volnou chvilku před počítačem a že z něj

vyroste sociálně dysfunkční jedinec jako ze strýčka Da

vise. Proto ho nutili navštěvovat nekonečnou řadu zá

jmových kroužků, které ho měly přimět zvednout zadek

od počítače: judo, moderní tanec, šerm, vodní pólo pro

začátečníky, plavání, divadelní improvizaci, box, seskoky

s padákem, a co bylo nejhorší, víkendové kurzy přežití

v divočině. V každém kroužku nutili Laurence nosit

další absurdně velkou uniformu a děti na něj pokřiko

valy: „Larry, Larry, frajer starý.“ A topily ho ve vodě, vy

strčily ho z letadla moc brzy nebo ho držely za kotníky

a nutily ho dělat improvizaci hlavou dolů.

Laurence přemýšlel, jestli by nemohl existovat nějaký

jiný kluk jménem Larry, který by bral s úsměvem, kdyby

ho vyhodili z letadla nad úbočím hory. Larry by mohl být

Laurencovým dvojníkem z nějakého alternativního ves

míru. Možná by stačilo, kdyby Laurence dokázal spoutat

veškerou sluneční energii, která by během pěti minut dopadla na Zemi. Mohl by tak doma ve vaně vytvořit

lokální časoprostorovou trhlinu a unést Larryho z para

lelního vesmíru. Pak by Larry mohl chodit na kroužky a nechat se mučit místo něj, zatímco skutečný Laurence

by zůstával doma. Nejtěžší bylo vymyslet, jak prorazit díru do vesmíru ještě před turnajem v judu, který se měl

konat za dva týdny.

„Hej, Láry fáry,“ říkal mu ve škole Brad Chomner. „Po

střeh!“ Bylo to jedno z těch slov, která Laurencovi ni

kdy nedávala smysl. Ti, kteří vám říkali „postřeh“, měli

pokaždé mnohem horší postřeh než vy. A říkali to je

nom tehdy, když se chystali udělat něco, čím by přispěli

ke všeobecné duševní ochablosti. Laurencovi se přesto

nikdy nepodařilo vymyslet nic, čím by je odpálkoval.

Stejně by to ze sebe nestačil dostat, protože vteřinu nato

ho obvykle trefilo něco ošklivého a musel se jít umýt.

Jednoho dne našel na internetu jistý nákres. Vytiskl

si ho, stokrát si ho přečetl a teprve pak pochopil, co to

všechno znamená. Zkombinoval ho s nákresem solární

baterie, který objevil na starém zapadlém diskuzním

fóru, a konečně mu z toho začínalo něco vycházet. Vzal tátovi vodotěsné hodinky a namontoval do nich nějaké

součástky, které vybrakoval z několika mobilů a mikro

vlnek. Přidal pár drobností z obchodu s elektronikou

a nakonec si postavil funkční stroj času, který se mu ve

šel na zápěstí.

Přístroj byl jednoduchý: měl jen jedno malé tlačítko.

Když jste ho stiskli, poskočili jste v čase o dvě vteřiny

vpřed. Nic jiného stroj neuměl. Nemohli jste s ním skočit

do minulosti ani prodloužit skok do budoucnosti. Lau

rence se pokoušel natočit sám sebe pomocí webkamery


30

a zjistil, že po stisknutí tlačítka na chvilku tak nějak

zmizí. Přístroj jste však nesměli použít víckrát za sebou,

jinak byste dostali takovou migrénu, jakou jste ještě

nezažili.

Několik dní nato Brad Chomner řekl: „Postřeh!“ A Lau

rence nezaváhal. Zmáčkl tlačítko na zápěstí. Vlhká bílá

střela, která se na něj řítila, přistála s plesknutím před

ním. Všichni se podívali nejdřív na Laurence, potom na

roli rozmočeného toaletního papíru rozkydnutou na dlážděné podlaze a pak zase na Laurence. Ten uvedl své hodinky do režimu spánku, což znamenalo, že kdyby se

v nich někdo začal šťourat, tak by nefungovaly. Ale bál

se zbytečně — všichni si mysleli, že Laurence prostě sta

čil s nadlidskými reflexy uhnout. Z učebny se vyřítil pan

učitel Grandison a ptal se, kdo ten toaleťák hodil. Všichni

řekli, že Laurence.

Schopnost přeskočit dvě vteřiny může být velice uži

tečná — pokud si ovšem vyberete ty správné dvě vteřiny.

Jako třeba když sedíte u večeře s rodiči, vaše máma pro

hodí nějakou uštěpačnou poznámku o tom, že vašeho

tátu ani tentokrát nepovýšili, a je vám jasné, že otec ze

sebe vychrlí krátkou, ale zuřivou námitku. Musíte být

neskutečně vnímaví, abyste si vybrali přesně ten správný okamžik, kdy dojde k výbuchu. Varovat vás může stovka

maličkostí: pach připáleného jídla v kastrolu, pocit, že teplota v místnosti nepatrně poklesla, lupání vychládající trouby. Na chvilku opustíte realitu a vrátíte se, až

když je po všem.

Naskytla se však spousta dalších příležitostí. Jako

třeba když ho Al Danes shodil z prolézačky do písku. Lau

rence zmizel těsně před dopadem. Anebo když viděl, jak

31

za ním jde nějaká oblíbená holka, aby dělala, že je na něj

hodná, a pak se mu i s kamarádkami vysmála. Anebo

když nějaký učitel vykládal něco extrémně nudného. Do

konce i ty dvě vteřiny znamenaly rozdíl. Zřejmě si nikdy

nikdo nevšiml, že na chvíli přestal existovat, protože to

by se museli dívat přímo na něj, a na něj se nikdy nikdo

nedíval. Kdyby tak Laurence mohl použít přístroj čas

těji než párkrát za den a bez těch hrozných bolestí hlavy.

A navíc, poskočení v čase jen podtrhlo jeden základní

problém: Laurence neměl nic, na co by se mohl těšit.

Tak se alespoň cítil, dokud nespatřil obrázek štíhlého,

elegantního stroje zářícího ve slunečním světle. Zíral

na sbíhající se křivky, nádherný kužel přídě a silné mo

tory a něco se v něm probudilo. Pocit, jaký nezažil už celé

věky: nadšení. Tato soukromě financovaná, na koleni vy

robená vesmírná loď se díky průkopnickému investorovi

Miltonu Dirthovi a několika desítkám jeho přátel z řad

konstruktérů a studentů Massachusettského technolo

gického institutu chystala na oběžnou dráhu. Start měl

proběhnout za několik málo dní poblíž kampusu MIT

a Laurence musel být u toho. Nikdy po ničem tolik ne

toužil jako vidět to na vlastní oči.

„Tati,“ řekl Laurence, jenže už tohle byl nešťastný za

čátek: jeho otec zíral do notebooku, ruce složené pod

nosem, jako by se pokoušel chránit si knír, jehož konce

mu vnikaly do hlubokých vrásek kolem úst. Laurence si

vybral nevhodnou chvíli. Pozdě. Už z toho nemohl vy

couvat. „Tati,“ opakoval. „V úterý bude zkouška nějaké

rakety nebo tak něco. Tady je o tom článek.“

Otec ho chtěl v první chvíli odbýt, ale pak se v něm

ozvalo jakési pozapomenuté rozhodnutí udělat si na syna

čas. „Aha.“ Pořád se ohlížel na notebook s jakousi tabul

kou, potom ho zaklapl a věnoval Laurencovi tolik pozornosti, kolik dokázal. „Jo, slyšel jsem o tom. Dělá to ten

Dirth. Hm. Nějaký odlehčený prototyp, co? Se kterým by

se pak dalo přistát na odvrácené straně Měsíce. Slyšel jsem o tom.“ A pak mu táta vyprávěl vtipy o staré kapele,

která si říkala Floydi, a marihuaně a ultrafialovém světle.

„Jo.“ Laurence skočil do tátovy tirády dřív, než se mu

mohl rozhovor vymknout z rukou. „Přesně. Milton Dirth.

A já bych to vážně chtěl vidět. Taková příležitost se na

skytne jednou za život. Napadlo mě, že bychom tam mohli spolu zajet — jako táta se synem.“ Jeho otec ne

dokázal akce „táty se synem“ odmítnout, protože by to

bylo totéž jako přiznat, že je špatný otec.

„Aha.“ Tátovi se v zapadlých očích za hranatými brý

lemi objevily rozpaky. „Chceš tam jet? Příští úterý?“

„Ano.“

„Ale... vždyť víš, že mám práci. Dělám na jednom pro

jektu a musím ho zvládnout na jedničku, ukázat se v dobrém světle. A víš, že by se máma zlobila, kdybychom tě jen tak vytáhli ze školy. A navíc to můžeš sledovat na po

čítači, chápeš. Určitě bude online přenos nebo tak něco.

Víš přece, že to bývá nuda, když se takových věcí účastníš

osobně. Dopadlo by to tak, že bys pořád někde postával

a polovinu té doby by to jenom odkládali. Kdybys tam byl,

stejně bys nic neviděl. Na internetu budeš mít mnohem

lepší výhled.“ Otec to říkal, jako by se pokoušel přesvědčit

svého syna i sám sebe.

Laurence přikývl. Jakmile jednou začal jeho otec hro

madit důvody, nemělo smysl se s ním přít. A tak Laurence nic neříkal, dokud nemohl bezpečně vycouvat.

Pak šel nahoru do svého pokoje a našel si jízdní řád

auto busů.

Několik dní nato, když jeho rodiče ještě spali, sešel

Laurence po špičkách do přízemí a na stolku u hlav

ních dveří našel máminu kabelku. Otevřel ji, jako by

z ní mohlo vyskočit živé zvíře. Každý zvuk v domě mu

připadal moc hlasitý: hučení vody v kávovaru, bzučení

ledničky. Vylovil z kabelky koženou peněženku a vy

táhl z ní padesát dolarů. Ještě nikdy nic neukradl. Če

kal, že každou chvíli vyrazí dveře policisté a nasadí

mu pouta.

Druhá fáze Laurencova plánu vyžadovala, aby si pro

mluvil tváří v tvář s matkou ihned poté, co ji okradl. Před chvilkou se probudila, našel ji rozespalou v oranžovožlutém županu a sdělil jí, že jeho třída jede na exkurzi a on potřebuje, aby mu napsala lísteček, že může jet také. (Dávno odhalil velkou kosmickou pravdu, že lidé

nikdy nechtějí vidět žádný doklad, pokud nejdřív požádáte o doklad vy je.) Máma vytáhla krátké a tlusté ergo

nomické pero a naškrábala mu omluvenku. Z nehtů se

jí loupal lak. Laurence řekl, že exkurze možná potrvá do dalšího dne, a v tom případě jí zavolá. Přikývla a jasně

rudé kadeře jí poskočily nahoru a dolů.

Laurence kráčel k autobusové zastávce a na chvíli se

ho zmocnil neklid. Na vlastní pěst se vydával na dalekou

výpravu, nikdo nevěděl, kam se poděl, a v kapse měl je

nom padesát dolarů a falešnou římskou minci. Co kdyby

někdo vyskočil z odpadkových kontejnerů za obchoďá

kem a přepadl ho? Co kdyby ho někdo zavlekl do do

dávky, odvezl ho stovky kilometrů daleko a pak ho pře

jmenoval na Darryla a udělal z něj svého adoptivního

syna, kterého by nepouštěl ani do školy? Laurence o tom jednou viděl televizní film.

Ale pak si vzpomněl na víkendy v divočině, na to, jak

našel pitnou vodu a jedlé kořínky, a dokonce zahnal

jednu veverku, která se s ním chtěla prát o směs oříšků

a sušeného ovoce. Tehdy nenáviděl každou vteřinu, ale

jestli dokázal přežít i tohle, tak přece zvládne dojet auto

busem do massachusettské Cambridge a přijít na to, jak

se dostat na místo startu. Je přece Laurence z Ellenburgu a je neoblomný. Teprve nedávno zjistil, že slovo „neob

lomný“ nemá nic společného s těžbou nerostů, a teď ho

používal tak často, jak to jenom šlo.

„Jsem neoblomný,“ sdělil Laurence řidiči autobusu. Ten

pokrčil rameny, jako by si to o sobě kdysi dávno také my

slel, dokud ho někdo přece jen neoblomil.

Laurence si s sebou zabalil spoustu jídla, ale jenom

jednu knížku, tenký paperback o poslední velké mezi

planetární válce. Během hodiny ji dočetl a pak neměl co dělat, jenom se díval z okna. Stromy podél silnice jako

by zrychlily, když kolem nich autobus projížděl, a potom

zase zpomalily. Asi nějaká dilatace času.

Autobus přijel do Bostonu a Laurence musel najít sta

nici metra, kterému místní říkali prostě „T“. Kráčel čín

skou čtvrtí, kde se zboží prodávalo přímo na ulici a ve vý

lohách restaurací byla ohromná akvária, jako by si ryby chtěly všechny zákazníky prohlédnout, než budou uvedeni dovnitř. A pak Laurence přešel přes řeku a v ranním

slunci zářilo Muzeum vědy, otvíralo mu svou skleněnou a ocelovou náruč a dávalo na odiv své planetárium.

Teprve ve chvíli, kdy Laurence došel ke kampusu MIT,

stál před restaurací Legal Sea Foods a pokoušel se vyznat

35

v plánku různobarevně označených budov, si uvědomil,

že vůbec netuší, odkud přesně má raketa odstartovat.

Představoval si, že MIT bude vypadat jako zvětšená

verze murchisonské základní školy, s předním schodiš

těm a nástěnkou, kam se věší plakáty chystaných akcí.

Do prvních několika budov, které zkusil, se mu ani ne

podařilo dostat. Našel alespoň nástěnku s informacemi

o přednáškách, seznamce a cenách Ig Nobel. Nikde však

nebyla ani zmínka o tom, kde a jak je možné sledovat

start rakety.

Laurence skončil v kavárně Au Bon Pain, dal si ku

kuřičnou koblihu a připadal si jako pitomec. Kdyby se

mohl připojit na internet, třeba by vykoumal, co dál, ale

rodiče mu ještě nekoupili mobil, natož notebook. V ka

várně vyhrávaly staré truchlivé melodie: Janet Jackso

nová si stěžovala, jak je hrozně sama, a Britney Spear

sová se přiznávala, že už to zase udělala. Laurence foukal

do horké čokolády, pomalu ji usrkával a snažil se vymy

slet nějaký plán.

Jeho kniha zmizela. Ta, kterou si četl v autobuse. Po

ložil ji na stůl vedle koblihy, ale teď byla ta tam. Ne, po

čkat — držela ji žena, jíž mohlo být něco přes dvacet,

s dlouhými hnědými copy, kulatou tváří a v červeném

svetru, který byl tak huňatý, jako by měl srst. Na ru

kou měla mozoly a na nohou pracovní boty. Pořád v dla

ních obracela Laurencovu knihu. „Promiň,“ omlouvala

se. „Tuhle knížku si pamatuju. Na střední jsem ji četla

snad třikrát. Je o té binární hvězdné soustavě, která vy

táhne do války s umělou inteligencí žijící v pásu aste

roidů, viď?“

„No... jo,“ řekl Laurence.

36

„Dobrá knížka.“ Pak si prohlédla Laurencovo zápěstí.

„Hej! To je dvouvteřinový stroj času, že jo?“

„No... jo,“ řekl zase Laurence.

„Hustý! Já mám taky jeden.“ Ukázala mu ho. Vypa

dal podobně jako ten Laurencův, ale byl o něco menší

a měl v sobě kalkulačku. „Pochopit ty diagramy na netu

mi trvalo celou věčnost. Je to jako taková malá zkouška

technických schopností, vytrvalosti a tak — a dostaneš

za ni malý přístroj, který se dá použít na tisíc různých

způsobů. Můžu si přisednout? Když nad tebou stojím,

připadám si jako nějaká diktátorka.“

Laurence řekl, že může. Zatím se mu nedařilo do ho

voru smysluplně zapojit. Žena se posadila před něj

a zbytky jeho koblihy. Když se její tvář ocitla ve stejné

výšce jako ta jeho, zjistil, že je docela hezká. Měla roz

tomilý nosík a kulatou bradu. Připomínala mu učitelku

společenských věd, do níž byl loni bláznivě zamilovaný.

„Já jsem Isobel,“ představila se. „Jsem raketová věd

kyně.“ Ukázalo se, že se také přišla podívat na start velké

rakety, ale došlo ke zdržení — kvůli problémům, které

se objevily na poslední chvíli, a kvůli počasí a tak. „Asi

to ještě pár dní potrvá. Víš, jak to chodí...“

„Aha.“ Laurence se zadíval do pěny na horké čokoládě.

Takže má smůlu. Nic neuvidí. Nějak přesvědčil sám sebe,

že kdyby viděl start rakety, něčeho, co bylo přímo před

ním a co potom uniklo z gravitace naší planety, osvobo

dilo by to i jeho. Vrátil by se do školy a vůbec by mu to

nevadilo, protože by byl spojený s něčím, co bylo v kos

mickém prostoru.

Teď se na něj budou dívat jako na podivína, který

se úplně zbytečně ulil ze školy. Upřel pohled na obálku

37

paperbacku s obrázkem bachraté kosmické lodi a nahé

ženy, která měla místo prsou oči. Nerozbrečel se, kde

pak, i když mu tak trochu do pláče bylo. Na obálce stálo:

„VYPRAVILI SE NA KONEC VESMÍRU — ABY ZASTAVILI

GALAKTICKOU KATASTROFU!“

„Hernajs,“ zamumlal Laurence. „Díky, žes mi to řekla.“

„Nemáš zač,“ řekla Isobel. Vykládala mu o startu ra

kety, o tom, jak revoluční je její konstrukce, věci, které

už dávno věděl. Až pak si všimla, že se Laurence tváří

jako hromádka neštěstí. „Hele, to nic. Jenom to o pár

dní odložili.“

„Jo, jenomže,“ řekl Laurence, „pak už tady nebudu

moct být.“

„Aha.“

„Budu mít jiné povinnosti. Musím být někde jinde.“

Trochu se zakoktal. Rukama hnětl okraje stolu, až se

škraloup na horké čokoládě zkrabatil.

„Zřejmě jsi zaneprázdněný muž,“ poznamenala Isobel.

„Zdá se, že máš nabitý harmonogram.“

„No, vlastně,“ řekl Laurence, „každý den je stejný jako

jakýkoli jiný. Až na tenhle.“ Teď už se rozbrečel. Zatra

ceně.

„Hej.“ Isobel se zvedla z protější židle a přisedla si

k němu. „Ale no tak. To nic. Poslyš, vědí tvoji rodiče,

kde jsi?“

„Ne...“ Laurence popotáhl. „Ne tak docela.“ Nakonec

jí všechno vyklopil: jak ukradl mámě padesát dolarů, jak

se ulil ze školy, jel autobusem a pak metrem. A když jí to

vylíčil, zastyděl se, že rodičům přidělal starosti, ale záro

veň s rostoucí jistotou věděl, že tenhle kousek nedokáže

zopakovat. Rozhodně ne za pár dní.

„Fajn,“ řekla Isobel. „Páni. No, asi bych měla zavolat

tvým rodičům. Ale chvíli jim potrvá, než se sem dostanou. Zvlášť vzhledem k tomu, jak zmateně jim popíšu cestu

k odpalovací rampě.“

„K odpalovací rampě? Ale...“

„Protože až přijedou, budeš právě tam.“ Poklepala

Laurence po rameni. Naštěstí přestal plakat a zase se

vzchopil. „Pojď, ukážu ti raketu. Provedu tě tam a před

stavím tě pár lidem.“

Zvedla se a podala Laurencovi ruku. Uchopil ji.

A tak se Laurence setkal s tuctem nejúžasnějších ra

ketových maniaků na Zemi. Isobel ho tam zavezla ve

svém červeném Fordu Mustang, ve kterém to páchlo tabákem a Laurence měl nohy zabořené do pytlíků od

kukuřičných lupínků. Na stereopřehrávači v jejím autě

slyšel poprvé v životě MC Frontalota. „Četls někdy Hein

leina? Možná je tak trochu pro dospěláky, ale vsadím se, že jeho knížky pro mládež bys zvládl. Na.“ Isobel se pře

hrabovala na zadní sedačce a pak mu podala ohmataný

paperback Vezmi si skafandr a běž s příjemně křiklavou obálkou. Řekla mu, že si ho může nechat, měla ještě jeden výtisk.

Jeli po silnici Memorial Drive a potom nekonečnou

sérií dalších navlas stejných silnic a obchvatů a tunelů a Laurence si uvědomil, že Isobel má pravdu: pokud

by ho rodiče jeli vyzvednout, několikrát by zabloudili,

i kdyby jim cestu popsala dokonale, nezmateně. Vždycky

si stěžovali, že ježděním po Bostonu si o to koledují. Zatahovalo se a odpoledne bylo čím dál šedivější, ale Lau

rencovi to nevadilo.


39

„Pohleď,“ řekla Isobel, „jednostupňová raketa Země —

oběžná dráha. Přijela jsem až z Virginie, abych jim s ní

pomohla. Můj přítel může puknout závistí.“

Raketa byla dvakrát nebo třikrát větší než Laurence

a parkovala v garáži poblíž vody. Celá se třpytila, jak

na její bledou kovovou schránku dopadaly pruhy světla

z oken garáže. Isobel prováděla Laurence kolem rakety

a ukazovala mu všechny parádní konstrukční prvky,

včetně izolace z uhlíkových nanovláken kolem palivo

vých systémů a odlehčeného krytu z křemičito-organic

kých polymerů na samotných motorech.

Laurence natáhl ruku a dotkl se rakety, konečky

prstů pohladil její důlkovaný plášť. Kolem se začali shlu

kovat lidé a chtěli vědět, co je to za kluka a proč sahá

na jejich drahocennou raketu.

„Tohle je choulostivé vybavení.“ Chlap v roláku semkl

úzké rty a založil si paže na hrudi.

„Nemůžeme dovolit, aby nám v garáži s raketou pobí

haly děti,“ prohlásila drobná žena v montérkách.

„Laurenci,“ řekla Isobel. „Ukaž jim to.“ Věděl, co tím

myslela.

Levou rukou sáhl na pravé zápěstí a stiskl malé tla

čítko. Dostavil se důvěrně známý pocit, jako by jeho

srdce vynechalo jeden úder nebo jako by se dvakrát

po sobě rychle nadechl, pocit, který netrval ani okamžik.

A pak se najednou ocitl v budoucnosti vzdálené dvě vte

řiny, pořád ještě stál u nádherné rakety v kroužku lidí,

kteří na něj zírali. Všichni mu zatleskali. Laurence si

všiml, že každý z nich má na zápěstí také takovou vě

cičku, jako by to byla nějaká móda. Nebo odznak.


40

Pak už se k němu chovali, jako by byl jeden z nich.

Dobyl malý kousek času a oni dobývali malý kousek ves

míru. Stejně jako on chápali, že je to jen záloha. Jed

noho dne bude jim nebo jejich potomkům patřit mno

hem větší díl kosmu. Oslavovali drobná vítězství a snili

o mnohem větších, která ještě přijdou.

„Hej, mladej,“ řekl jeden vlasatec v džínách a sandá

lech. „Mrkej, co jsem udělal s tímhle návrhem motorů.

Je to celkem síla.“

„Co jsme udělali,“ opravila ho Isobel.

Chlapík v roláku byl starší, mohlo mu být třicet, čtyři

cet, nebo dokonce padesát, měl řídnoucí vlasy pepř a sůl

a mohutná obočí. Pokládal Laurencovi jednu otázku za

druhou a dělal si poznámky do mobilu. Dvakrát Lau

rence požádal, aby mu vyhláskoval své jméno. „Připo

meň mi, abych ti brnknul, až ti bude osmnáct, mladej,“

řekl. Někdo přinesl Laurencovi limonádu a pizzu.

Než přijeli jeho rodiče, uvaření ve vlastní šťávě poté,

co se museli zorientovat na silnicích Turnpike a Storrow

a v tunelech a tak vůbec, z Laurence se stal maskot Týmu

jednostupňové orbitální rakety. Během dlouhé jízdy

domů ani nevnímal, když mu rodiče vysvětlovali, že ži -

vot není dobrodružství, probůh, život je dlouhá štrapáce

a série povinností a odpovědností. Až bude Laurence

dost starý na to, aby si dělal, co chce, pak bude dost starý

na to, aby pochopil, že si nemůže dělat, co chce.

Slunce zapadlo. Rodina se zastavila na burger a další

kázání. Laurence se co chvíli díval nenápadně pod stůl

do otevřeného výtisku Vezmi si skafandr a běž. Už byl

v polovině.




KNIHA

DRUHÁ



45

3.

UČEBNY NA ZÁPADNÍ straně šedobílého beto

nového mauzolea Canterburské akademie měly okna

s výhledem na parkoviště, sportoviště a dvouproudou silnici. Z východních oken se však naskýtal výhled na bahnitý svah k potoku, za nímž se v zářijovém větru chvěl nepravidelný okraj lesa. Ve školním vzduchu načichlém

okoralými bonbony žužu se Patricia mohla dívat na vý

chod a představovat si, že uteče do divočiny.

V prvním týdnu vyučování Patricia propašovala do

školy v kapse sukně dubový list — svůj jediný talisman,

kterého se dotýkala, dokud se nerozlámal na kousky. Bě

hem celé matematiky a angličtiny, dvou předmětů s vý

hledem na východ, upírala pohled na kousek lesa za oknem. Přála si, aby tam mohla utéct a naplnit svůj osud

čaro dějky, místo aby seděla ve třídě a biflovala proslovy

sto let mrtvého prezidenta Rutherforda B. Hayese. Pod zbrusu novou sportovní podprsenkou, naškrobenou ko

šilí s krátkými rukávy a školní blůzou ji svrběla kůže, za

tímco ostatní spolužáci kolem ní si psali textovky a klá

bosili: Chtěl Casey Hamilton pozvat Traci Burtovou na

rande? Kdo zkoušel v létě tohle nebo tamto? Patricia se

houpala na židli zepředu dozadu, zepředu dozadu, až

s prásknutím, které vylekalo všechny kolem její lavice, narazila do podlahy.

Ode dne, kdy jí jistí ptáci řekli, že je výjimečná,

uběhlo sedm let. Za tu dobu vyzkoušela každou knihu

kouzel a každou mystickou praktiku na internetu. Zas

46

a znovu se vytrácela do lesa, až se důvěrně obeznámila

s každým ze způsobů, jak zabloudit. Nosila s sebou lé

kárničku, kdyby narazila na další poraněná stvoření, ale

žádná zvířata už k ní nepromluvila a nikdy se nestalo nic

magického. Jako by to celé byl jen nějaký žert nebo jako

kdyby propadla u zkoušky a ani o tom nevěděla.

Po obědě se Patricia procházela na hřišti s obličejem

zdviženým k obloze a snažila se držet krok s nevlídnými

havrany létajícími nad školou. Havrani si krákali mezi se

bou a Patricii do svých rozhovorů nezasvěcovali — stejně

jako děti ve škole. Tedy ne že by jí na tom záleželo.

Chtěla se s někým skamarádit, protože to slíbila

mámě (a tušila, že čarodějky by měly sliby plnit) — jenže

do téhle školy přibyla až v osmé třídě a všichni ostatní tu

byli o pár let déle. Zrovna včera stála u umyvadla na dív

čích toaletách vedle Macy Firestonové a jejích kamará

dek a Macy pořád vykládala něco o tom, jak jí dal Brent

Harper při obědě kopačky. Macyin třpytivý lesk na rty

dokonale zvýrazňoval její vlasy v barvě pomerančového

nanuku. Když si Patricia stříkla do dlaně trochu faleš

ného olejově zeleného mýdla, zmocnilo se jí přesvěd

čení, že i ona by se měla Macy zastat, říct něco vtipného

o přitažlivosti a zároveň tragické nedostatečnosti Brenta

Harpera s jiskřivýma očima a nagelovanými vlasy. A tak

vykoktala, že Brent Harper je prostě NEJHORŠÍ — a oka

mžitě se na ni z obou stran sesypaly holky a chtěly vědět,

co má s Brentem za problém. Co jí Brent udělal? Carrie

Danningová na ni štěkala tak usilovně, až jí z dokonalých

blonďatých vlasů málem vypadla sponka.

Havrani nelétali v žádné formaci, kterou by Patricia

dokázala rozeznat, přestože většina toho, co se v prvním

47

týdnu školy naučila, souvisela s tím, že bylo třeba najít

ve všem nějak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist