načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Všichni jsme utkáni z hvězd - Rowan Coleman

Všichni jsme utkáni z hvězd

Elektronická kniha: Všichni jsme utkáni z hvězd
Autor: Rowan Coleman

Hořkosladký příběh o Stelle, která se snaží s problémy ve svém osobním životě vyrovnat skrze pomoc jiným. Díky její podpoře si mohou pacienti v hospicu, v němž pracuje, uzavřít ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 499
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu We are all made of stars ... přeložila Markéta Polochová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8199-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hořkosladký příběh o Stelle, která se snaží s problémy ve svém osobním životě vyrovnat skrze pomoc jiným. Díky její podpoře si mohou pacienti v hospicu, v němž pracuje, uzavřít vztahy s rodinou a přáteli. Stella Careyová je provdaná za válečného veterána Vincenta, který po návratu z bojů tráví večery ve společnosti traumatických vzpomínek. Aby unikla před neútěšnou realitou domova, bere si Stella stále více nočních směn v hospicu. Rozmluvy s pacienty jí přinášejí zvláštní klid. Vnímá, jak odlišně lidé přijímají blízkost smrti. A především stále silněji chápe, jak je pro umírajícího člověka důležité urovnat a uzavřít vztahy s blízkými. A právě tehdy začne Stella psát dopisy, jejichž prostřednictvím se její pacienti loučí se svými milovanými. Některé jsou plné humoru či lásky, jiné obsahují souhrn praktických rad, z dalších čiší lítost. Všechny dopisy Stella odešle podle slibu až po úmrtí jejich faktického pisatele. Až jedné noci sepíše dopis, který je pro pacienta poslední šancí na odčinění dávné viny, ale jen pokud bude doručen včas.

Popis nakladatele

Stella Careyová je provdaná za válečného veterána Vincenta, který po návratu z bojů tráví večery ve společnosti traumatických vzpomínek, úplně uzamčen před vnějším světem. Aby unikla před neútěšnou realitou domova, bere si Stella stále více nočních směn v hospicu.
Rozmluvy s pacienty jí přinášejí zvláštní klid. Seznamuje se s jejich osudy; vnímá, jak odlišně lidé přijímají blízkost smrti. A především stále silněji chápe, jak je pro umírajícího člověka důležité urovnat a uzavřít vztahy s blízkými. A právě tehdy začne Stella psát dopisy, jejichž prostřednictvím se její pacienti loučí se svými milovanými. Některé jsou plné humoru či lásky, jiné obsahují souhrn praktických rad, z dalších čiší lítost...
Všechny dopisy Stella odešle, až jejich faktický pisatel zemře. Tento slib dodržuje až do jedné noci: tehdy sepíše dopis, který je pro pacienta poslední šancí na odčinění dávné viny – pokud ovšem bude doručen včas...

Zařazeno v kategoriích
Rowan Coleman - další tituly autora:
Kniha vzpomínek Kniha vzpomínek
Není co ztratit Není co ztratit
 (e-book)
Matkou ze dne na den Matkou ze dne na den
 (e-book)
Rodina ze dne na den Rodina ze dne na den
Všichni jsme utkáni z hvězd Všichni jsme utkáni z hvězd
Léto plné neskutečných věcí Léto plné neskutečných věcí
 
K elektronické knize "Všichni jsme utkáni z hvězd" doporučujeme také:
 (e-book)
Volavka Volavka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

ROWAN COLEMAN


Copyright © 2015 by Rowan Coleman

Translation © 2017 by Markéta Polochová

Cover design © 2017 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu WE ARE ALL MADE OF STARS,

vydaného nakladatelstvím Ebury Press, Londýn 2015,

přeložila Markéta Polochová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v únoru 2017

ISBN 978-80-7498-200-2


Tamsyn, mé drahé přítelkyni

a jedné z nejjasnějších hvězd na nebesích



7

Nejdražší Lene,

pokud čteš tyto řádky, pak už k tomu došlo. Předpokládám, že bych vlastně měla být šťastná, a že i Ty bys měl být šťastný. Oba jsme strávili spoustu času čekáním a já jsem dobře viděla, jak moc Tě to ubíjí, přestože ses to snažil skrývat, jak nejlépe jsi uměl.

Takže: doklady ohledně životní pojistky jsou v ložnici v krabici od bot. Ta leží nahoře na šatní skříni. Je pod kloboukem, který jsem si vzala na Dominicovu svatbu – vzpomínáš si? Ten s tím závojem, ve kterém jsem podle

ROWAN COLEMAN

tebe vypadala jako femme fatale. Možná už si to nepamatuješ, vypil jsi tehdy hrozně moc piva a nahoru do patra tě museli vynést čtyři Dominicovi kamarádi, Ty opilče jeden. Myslím, že peněz nebude moc, ale mělo by to stačit minimálně na pohřeb. Pokud jde o něj, nemám žádná speciální přání. Znáš mě líp než kdokoli na světě. Věřím ti a věřím i tomu, že to uděláš správně.

Pokud jde o pračku, je to snadné, vážně: otáčíš velikým kulatým čudlíkem ve směru hodinových ručiček až k teplotě, na kterou chceš prádlo vyprat, ale z toho nemusíš mít těžkou hlavu. Prostě per všechno na čtyřicet. Pro většinu prádla je to ideální teplota. Tekutý prací prášek naliješ přímo do plastové věci v bubnu pračky, ne do kastlíku mimo něj. Vlastně vůbec netuším, proč tam ty šuplíky pořád ještě dělají.

Hlavně musíš pořádně jíst – a ne, že budeš jíst jenom jídlo, které můžeš připravit v mikrovlnce. Musíš se alespoň

9

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

jednou týdně kamarádit i s nějakou ze

leninou, slib mi to. Vždycky jsi nám

chystával noční nedělní svačiny – toas­

ty se sýrem a k tomu opékané fazole –,

takže jsem si jistá, že pokud se budeš

aspoň trochu snažit, zvládneš nakrmit

duši i tělo. Předpokládám, že ze za

čátku bude mít spousta lidí potřebu se

ti o jídlo postarat, ale budeš si muset

pořídit i nějakou kuchařskou knihu.

Myslím, že pod postelí leží Deliina

příručka, jak si chutně navařit. Dosta

la jsem ji loni k Vánocům a pomyslela

jsem si: taková drzost!

Vzpomínáš si na noc, kdy jsme se po

znali, Lene? Pamatuješ si ještě, jak jsi

mě vedl na taneční parket? Nemluvil

jsi ani jsi mě nepožádal o tanec, Ty da

rebáku. Jednoduše jsi mě vzal za ruku

a odváděl sis mě na parket. A potom

jsme se protáčeli a smáli jsme se a z té

místnosti se stala jenom rozmazaná

šmouha. A když potom písnička dohrá

la, tak jsi mě políbil. Pořád ještě jsi ke

mně nepromluvil jediné slovo, ale začal jsi mě tam prostě jen tak líbat. A první věta, kterou jsi mi nakonec řekl, zněla: „Raději bys mi měla říct, jak se jmenuješ, protože jsi holka, kterou si hodlám vzít za ženu.“ Přidrzlý floutek, pomyslela jsem si tehdy, ale měl jsi pravdu.

Byl to dobrý život, Lene, život plný lásky a štěstí, stejně jako smutku a špatných věcí, ale když se nad tím zamyslíš, toho druhého bylo daleko míň, Lene. A já jsem měla poslední dobou spoustu času přemýšlet. Žádný člověk by si nemohl přát víc. A nesmíš všeho nechat jenom proto, že jsem všeho nechala já. Musíš žít dál, Lene. Musíš tančit, tancovat s našimi vnoučaty, už kvůli mně. Rozesměj je a splň jim všechno, na co si jenom vzpomenou.

A když si vzpomeneš na mě, nemysli na těch několik posledních dní: vzpomínej na to, jak jsem se točila ve Tvé náruči. Na to, jak jsem se smála a tančila s Tebou.

Musíš si mě pamatovat právě takhle.

Tvoje milující žena Dorothy

10

ROWAN COLEMAN


Prolog

Stella

Je to běžec. To byla první věc, kterou jsem o Vincentovi věděla.

Bylo to před čtyřmi lety, tehdy byl hrozně horký červe­ nec, a já jsem ho vídávala každý den v brzkých ranních hodi­ nách. Proběhl kolem mě, když jsem kráčela do práce. Takhle to probíhalo každé ráno bez výjimky skoro tři týdny.

Bylo to právě v to léto, kdy jsem se rozhodla vstávat před sedmou, abych si mohla užít relativního klidu brzkých ran­ ních hodin v  severním Londýně cestou do  nemocnice, kde mi začínala služba. Pracovala jsem tehdy jako sestra na od­ dělení traumatologie a  něco na  tom zvláštním tichu, které panovalo v  ulicích, i  na  klidu na  cestách po  ránu mi dáva­ lo trošku prostoru, abych si pořádně vydechla, než mi začne náročná osmihodinová směna. Takže jsem do  práce chodi­ la pěšky, vlastně jsem se spíš loudala a  odkopávala z  cesty na chodnících prázdné kelímky od kafe, laškovala se zame­ tači chodníků a potom jsem podala šálek silného čaje bezdo­

11


12

ROWAN COLEMAN movci, který se den co den mačkal na oplocení parku a pra­ coval na svém nekonečném románu. Byla to chvíle, kdy jsem odpočívala, tohle byly moje okamžiky dočasné úlevy.

A každé ráno téměř ve stejný čas kolem mě v plné rych­ losti proběhl Vincent, jako by snad naháněl neviditelného nepřítele. Zahlédla jsem láhev s vodou, krátce střižené tmavé vlasy, opálenou kůži a hezké nohy – dlouhé a svalnaté. Tohle se opakovalo každý den ve skoro stejný čas po dobu necelých tří týdnů. Proběhl kolem mě a já jsem si jen tak pro sebe po­ myslela, že to bude jen chlapík, který tady prostě pravidel­ ně běhává. Byl to další okamžik na mé ranní cestě do práce, který jsem si takhle odškrtla. Líbila se mi ta předvídatelnost. Flirtování s metaři, odevzdání šálku čaje a potom tenhle bě­ žec. Bylo to podobné tomu, když vám v hlavě uvízne oblíbe­ ná písnička.

A potom jednoho rána zpomalil, jenom o trošku, a ohlédl se po mně. Na kratičký okamžik jsem mu pohlédla do očí – byly tak jasně modré, jako by se v nich jako v zrcadlech od­ ráželo samotné nebe. A potom byl zase pryč, ale to už bylo pozdě: moje každodenní rutina byla narušena, a  s  ní i  klid mojí mysli. Po celý zbytek dne – ať už to bylo uprostřed boje o něčí život, nebo v klidu v převlékárně – se ke mně pohled jeho očí znovu a znovu vracel. A kdykoli se to stalo, pocítila jsem v žaludku chvění motýlích křídel.

Dalšího dne ráno jsem na  něho čekala. Čekala jsem, až kolem mě zase proběhne, aby tak byla znovu nastolena ob­ vyklá rutina. Jenomže on se zastavil, úplně náhle, několik kroků přede mnou. Potom se na  okamžik otočil. Ruce měl na kolenou a lapal po dechu. Zaváhala jsem, ale potom jsem udělala krok stranou a rozhodla se, že ho obejdu.

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

„Počkejte... prosím.“ Mezi jednotlivými slovy se nade­ choval, zvedl ruku a natáhl ji ke mně. To mě zastavilo. „Nej­ dřív jsem si myslel, že poběžím dál, ale potom jsem si řekl, do háje s tím, no a tak jsem se zastavil.“

„Dobře,“ pravila jsem.

„Říkal jsem si, že byste se mnou třeba ráda zašla na kafe?“ Usmál se – a byl to šarmantní úsměv. Úsměv člověka, který nemá ve zvyku prohrávat.

„To jste si říkal?“ zeptala jsem se ho. „A proč bych měla?“

„No, vlastně jsem spíš doufal,“ řekl a jeho usměvavý obli­ čej lehce znejistěl. „Jmenuju se Vincent. Vincent Carey. Jsem voják z  útvaru Coldstream Guards. Zrovna mám volno, ale brzy se budu vracet zpátky do pouště. A člověk nikdy neví, chápete? No a tak jsem si myslel... prostě, máte krásné vlasy – samá lokna a sahají vám až k pasu. A taky máte oči jantaro­ vé barvy.“

Takže si všiml toho, jaké mám oči – možná přesně v tom samém okamžiku, kdy jsem si já všimla těch jeho.

„Ale já jsem hrozně líná osoba,“ upozornila jsem ho. „Ni­ kdy nikam nechodím rychle.“

„Je tohle jen nezvyklý způsob, jak odmítnout pozvání na kafe?“ Jeho úšklebek se mi zamlouval stejně jako úsměv, kte­ rý měl na tváři.

„Je to jenom varování,“ řekla jsem mu. „Varování, že mož­ ná nejsem ten, koho hledáte.“

„Víte, občas,“ řekl na  to on, „občas prostě poznáte, že je někdo ten pravý.“

„A prozradí vám to jeho vlasy?“ zasmála jsem se.

„Spíš oči.“ ROWAN COLEMAN

Na to jsem neměla co namítnout.

„Nevadilo by vám, kdybych šel kousek cesty s vámi?“ ze­ ptal se mě.

„Tak dobře.“ Když se ke  mně připojil a  vykročili jsme, mírně jsem se pro sebe pousmála. Chvíli jsme kráčeli jenom tak mlčky.

„Když jste říkala, že chodíte pomalu, zjevně jste nežerto­ vala,“ pronesl nakonec Vincent.

Druhá věc, kterou jsem o Vincentovi věděla, byla, že si ho jednoho dne vezmu za muže. Ale první věc, kterou jsem vě­ děla s jistotou, byla, že je to běžec.

A právě to mi všechno tolik ztěžuje, když se na něho teď dívám: hledím na jeho znetvořený obličej odvrácený ve spán­ ku ke stěně, a taky na místo, kde dřív bývala jeho noha.

První

noc

17

1

Hope

Nemůžu spát. Vlastně jsem v těchhle dnech vůbec nespa­

la – aspoň ne tady, kde vám nedovolí, aby kolem vás byla

úplná tma. Prostě mi to nešlo. Ale tohle není jediný důvod:

nemůžu přestat myslet na to, jak jsem se sem vlastně dostala.

Samozřejmě že vím, jak k  tomu došlo: něco jsem chytila –

nějakou bakteriální nákazu, což jsou vždycky dost nebezpeč­

né zprávy, pokud žijete s diagnózou: cystická fibróza. Málem

jsem umřela, no a teď jsem tady, na tomhle místě, kde vám

na dlouhé a bolestné cestě k opětovnému zotavení nedovolí

ani zhasnout světlo. Tohle vím. Co ale nevím – a co bych váž­

ně moc ráda věděla –, je jak. Chtěla bych znát přesně vteřinu,

kdy malý bakteriální shluk jako padající okvětní lístek pro­

nikl do mého krevního oběhu. Nic takového vědět nemůžu,

to je jasné, ale to neznamená, že bych to vědět nechtěla nebo

že o tom můžu přestat pořád dokola přemýšlet. Opravdu fru­

strující na  mém zdravotním stavu je to, že mám neskuteč­

nou spoustu času na přemýšlení, ale zároveň mi na přemýš­ ROWAN COLEMAN lení dvakrát moc času nezbývá. Čas postupuje pomalounku, a zároveň rychle – pádí kupředu, a taky se táhne, je nudný, a  zároveň děsivý. A  vy klidně můžete prožít celý dosavadní život s myšlenkou na vlastní smrtelnost – na den, který bude vaším posledním –, ale stejně ve skutečnosti nevíte a ani se nestaráte o to, co to doopravdy znamená. Tedy až do chvíle, kdy poslední den skutečně nastane.

Byla jsem zrovna na  jednom večírku, když si mě našla Smrt.

Já teda večírky bytostně nesnáším, ale kámoš Ben mě do­ nutil, abych tam s ním šla.

„Nemůžeš tady sedět zavřená celej svůj život,“ řekl mi a už mě táhl ven z pokoje a dolů po schodech. „Je ti dvacet jedna, vlastně skoro dvacet dva. Měla bys bejt každou noc někde venku a  užívat si nejlepší léta svýho mladistvýho ži­ vota.“

„Ty možná prožíváš nejlepší léta mladistvého života, ale já jsem dávno spíš ve středním věku,“ odpověděla jsem mu, i když jsem věděla, jak moc Ben nenávidí, když tímhle způ­ sobem na  svoji předpokládanou krátkověkost upozorňuju. „A navíc můžu celou dobu sedět zavřená doma, poslouchat Joni Mitchellovou, číst knížky a  navrhovat jejich přebaly. A taky bych se mohla trochu víc snažit a konečně zvládnout zahrát sólo z ‚Beat It‘ na kytaru. A bylo by mi skvěle.“

„Paní K.?“ dotáhl mě Ben do obývacího pokoje, kde ro­ diče sledovali stále tytéž staré programy v televizi – zase ně­ jaký přestárlý detektiv, který hodně pije a  přišel o  ženu při krutém rozvodu, co se právě honí za  dalším psychotickým vrahem. „Zrovna povídám vaší dceři, že je to jednadvacetile­

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

tá mladá holka. Potřebuje si vyrazit ven a trochu se pobavit! Připomeňte jí prosím, že život je od  toho, abychom ho žili, a ne abychom seděli sami zavření v pokoji a četli si o životech jinejch lidí! Navíc tam budou všichni staří známí ze střední, kteří se zrovna vrátili z vejšek. Už jsme se neviděli celou věč­ nost a oni všichni prahnou po tom, aby se s Hope setkali.“

Máma se otočila na  židli, a  přestože se usmívala, vidě­ la jsem v  jejích očích i  starost. Ale to není nic zas tak no­ vého: strachovala se o  mě celých dlouhých jednadvacet let mého života. Někdy jsem si říkala, jestli by si náhodou ne­ přála změnit mi jméno, kdyby mohla – zvlášť poté, co mi jako miminu nezvratně určili diagnózu a moje situace se sta­ la oficiálně beznadějnou. Jenomže to bylo na  změnu mého jména už pozdě. Hope neboli Naděje: bylo to jméno, které už ke mně v tu chvíli patřilo, a to bez ohledu na krutou ironii, se kterou teď musíme obě dvě žít. Moje nebohá drahá ma­ minka, která toho nesla na  bedrech příliš. Nebylo fér nutit zrovna ji rozhodovat o tom, jestli půjdu ven, nebo ne, proto­ že tak jako tak stráví zbytek večera naplněná starostí a nako­ nec bude sama sebe do úmoru obviňovat. Takže to, že jsem se nakonec rozhodla sama za  sebe, byla ten večer jedna ze správnějších věcí, které jsem udělala. Špatné bylo akorát to konkrétní rozhodnutí.

„Tak jo, fajn, fajn, půjdu taky, jenom se převlíknu.“

Ben se na mě zaculil a posadil se na poslední schod. Když jsem se prohrabávala garderobou a hledala něco – cokoli –, co by se alespoň maličko přiblížilo jeho přirozeně ležérnímu stylu, myslela jsem na něho a představovala si ho, jak tam tak sedí v  upnutých džínách a  přehnaně velikém svetru, který ROWAN COLEMAN mu sjížděl z jednoho ramene, s vlasy černými jako uhel a čer­ nými linkami kolem očí. Vážně to nebylo fér – tohle podivné malé káčátko, kluk, kterému se ostatní děti vyhýbaly nebo ho šikanovaly, najednou vyrostl a  proměnil se v  sexy labuť jdoucí s dobou. My oba jsme bývali vyděděnci. A právě díky tomu se z  nás stali nejlepší kamarádi: bylo přirozené dát se dohromady, jako bychom tak záměrně vytvářeli obranný val. Ve  dvou jsme totiž byli ve  větším bezpečí, než kdybychom na to byli každý sám. On byl vychrtlé, stydlivé děcko se za­ šedlými límečky a  sešmajdanými botami, no a  já jsem byla těžce nemocná holka.

Nemyslím si, že by ke mně přistoupila Smrt už ve chvíli, kdy Ben vstoupil do  našeho domu, i  když už i  tam k  tomu mohlo dojít. Ben mohl nechat nějaký choroboplodný záro­ dek na zábradlí nebo ve vlhkém ručníku v koupelně v příze­ mí. Mohlo se to stát právě tehdy, ale nemyslím si to, poně­ vadž skoro umřít proto, že vás nakazil vlhký ručník, to prostě nezní dostatečně důstojně.

Nakonec jsem se oblékla celá do černé a kostnatou posta­ vu jsem se pokusila zakrýt nařasenou sukní a  dlouhým to­ pem. Říkala jsem si, kolik holek v  mém věku touží jako já po tom, aby trochu přibraly. Oči jsem si namalovala tmavý­ mi stíny a doufala jsem, že takhle to bude dobré.

Přesně v okamžiku, kdy jsme vstoupili do dveří a zaplavi­ la nás vlna vedra, potu a malých molekul slin, které, jak vím, do  sebe dostávám s  každým nádechem, jsem zase chtěla jít domů. Vlastně jsem se málem otočila na podpatku, ale Ben měl ruku jemně položenou na mých uzounkých zádech. Na tomhle jeho gestu bylo něco ochranitelského a  uklidňující­

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

ho. A  všichni lidi kolem byli nakonec moji kamarádi. Lidi, se kterými jsem vyrůstala a kteří se ke mně vždycky chova­ li hezky a uspořádali kvůli mně spoustu nejrůznějších akcí. Lidi, s  nimiž jsem si mohla jenom tak posedět, vypít kafe a pobavit se. Lidi, kteří pokaždé našli vhodné téma, o němž bychom si mohli pokecat, a přitom se jim dařilo vyhýbat se potenciálně nepříjemným otázkám typu: „Tak jak se ti vede? Pořád ještě si myslíš, že už brzy umřeš?“

„Hopey!“ Sally Morseová, něco jako moje nejlepší holči­ čí kamarádka ze školy, přeběhla vstupní halu, aby mě mohla pevně stisknout v  objetí. „No do  háje, moc ráda tě zase vi­ dím. Vypadáš skvěle! A jak se ti daří? Co je nového? Z tebe je teď něco jako podnikatelka, že jo?“ Potom provlékla ruku pod mojí paží, a  když mě odváděla do  kuchyně, jemně mi položila hlavu na  rameno. Všimla jsem si přitom lehce na­ růžovělého zabarvení kolem jejích nosních dírek: zjevný po­ zůstatek nachlazení.

„Mám se fajn,“ odpověděla jsem a vzala si pivo, které mi podávala. „Začala jsem pro různé lidi navrhovat obálky kní­ žek a jde to docela dobře.“

„To zní super,“ řekla Sally šťastně. „Je to prostě paráda, a víš proč? Protože vejška je ve skutečnosti jenom neskuteč­ ná ztráta času. Tam venku na nás nečekají žádný volný místa, takže nakonec všichni skončíme akorát s  pěknou spoustou dluhů. Vlastně je to ten nejdražší způsob, jak si zachlastat a  trochu si užít. Často jsem ti psala, ale tobě odpovídání na  maily asi moc nejde, co? Ale já to chápu, je mi to jasný, máš spoustu práce, když je z tebe paní podnikatelka.“

Potom se na  okamžik odmlčela, důrazně si prohlížela ROWAN COLEMAN moji tvář a nakonec mě prudce objala. Můj obličej zaplavila zvláštní směsice vůní, citron v kombinaci s cigaretovým kou­ řem, a i já ji stiskla v objetí. Myslela jsem si, že mi nic z toho­ hle nechybí: že nepostrádám všechny ty lidi, které jsem svého času bývala zvyklá vídat skoro každý boží den. Aspoň jsem si to říkala. Ale ukázalo se, že jsem se pletla. V tu chvíli jsem byla hrozně ráda, že ji vidím, a  byla jsem šťastná, že jsem se sem nakonec rozhodla jít. A  možná to bylo právě tehdy, v  tom kratinkém okamžiku optimismu a  nostalgie, upro­ střed našeho objetí, kdy jsem do  plic vdechla svého vraha. Ale doufám, že ne. I když by to nakonec odpovídalo, proto­ že když jste šťastní, vesmír se rozhodne, že se do toho vloží, a štěstí vám prostě vezme. Protože podle mě není vesmír nic jiného než pěkný parchant.

Být mezi starými kamarády s sebou neslo ještě jednu ne­ spornou výhodu: nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat. Ušetřila jsem si tak nezáživný prolog předcházející každičké konverzaci, ve kterém jsem dotyčnému oznamovala, že mám cystickou fibrózu, a  on se na  mě na  oplátku díval smutně a  rozpačitě. Bylo hrozně úlevné ocitnout se najednou mezi lidmi, kteří se na  můj odchod připravují už pěkně dlouho, vlastně téměř od chvíle, kdy jsem do jejich života vstoupila.

Netrvalo to dlouho a Sally byla až po nosní dírky ponoře­ ná do nějakého kluka, kterého si sem nejspíš přivedla z výš­ ky, protože jsem ho neznala. A  tak jsem se začala prodírat davem, abych našla Bena.

„Hope!“ zakřičela na mě Clara Claytonová a okamžitě mi vlepila velikou pusu na  tvář. „Hrozně ráda tě vidím! Navíc pokud jsi tady ty, znamená to, že je tady i Ben, a toho bych

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

hodně ráda viděla. Ty jo, je z něho docela kusanec... Počkej, a vy dva spolu jako to...?“

„Nazdar, Hope,“ vstoupil do jejího monologu Tom Green, školní lamač dívčích srdcí. A pořád ještě to byl i po těch ně­ kolika letech stejně sladký blonďáček s vypracovaným hrud­ níkem. „Jak se vede? Daří se ti?“ Taky byl pořád stejně neo­ hrabaný, zdvořilý, milý, vysoký – nezměnilo se nic od doby, kdy mi bylo třináct a z těchhle jeho vlastností se mi podla­ movala kolena. Teď už mě to ale tak nebralo – spíš jsem si říkala, že je sice pořád k  sežrání, ale že bude taky dost při­ hlouplý.

„Líbí se mi, co máš na sobě,“ vypravil ze sebe s trochou námahy. „Je to vážně... super.“

Jak jsem se tak proplétala mezi lidmi na  večírku, kteří okamžitě dávali bokem cigarety, když jsem kolem nich pro­ cházela, začala jsem se konečně uvolňovat. Připadala jsem si tady jako doma, prostě jsem byla mezi kamarády, mezi svý­ mi. Cítila jsem se zase jako jednadvacetiletá holka, která si vyrazila na párty. Uvolnila jsem se, a to byla pravděpodobně osudová chyba.

Mohlo to být při  kterémkoli z  těchhle drobných setkání a objetí, kdy se Smrt odhodlala na mě zaútočit, mohlo se to klidně stát kdykoli během hodiny, kdy jsem se nakláněla až příliš blízko k  lidem, kteří mi vyprávěli, jaké dostali znám­ ky nebo co mají v plánu dělat dál. Mohlo se to stát tehdy, ale mohlo k tomu dojít i ve chvíli, kdy mi taxikář cestou z večír­ ku vydával drobné a celou tu dobu prokašlal. Ale myslím si, že to nebyl ani jeden z těchhle okamžiků.

Podle mě se to stalo v okamžiku, kdy mě Ben políbil. ROWAN COLEMAN

Abyste tomu správně rozuměli: většinu života jsem strá­ vila zavřená ve  svém pokoji v  domě rodičů a  předstírala jsem, že celou dobu navrhuju obálky k těm několika knihám, čímž jsem měla prokázat schopnost vlastní, navíc hodně do­ spělácké kariéry. A taky jsem četla knihy, spoustu knih. Kdy­ by mě políbil nějaký muž, jistojistě by mě to jako ve  vikto­ riánském románu totálně složilo.

A  já mám vážně tendenci zdržovat se doma. Jsem totiž doma ráda.

Ben byl opilý takovým tím způsobem, kterým se dokázal opít jenom on. To znamenalo, že byl dlouho střízlivý, a na­ jednou byl našrot. V  tu chvíli se jeho superzábavná nátura změnila a  začal mít potřebu tancovat a  smát se a  flirtovat. Taky se s kdekým objímal, ve vzduchu mocně hrál na ima­ ginární kytaru a okouzloval řečmi holky v nejbližším okolí, které nadšeně nasávaly všechny jeho opilecké žvásty, zatím­ co já jsem postávala v rohu pokoje, sledovala ho a navzdory svojí nátuře se pobaveně usmívala. Ben si hrozně rád myslí, že je pan superúžasný – něco jako kluk v kapele, který si říká: ‚Prdím na  to, jestli jseš nějaká podělaná rocková hvězda‘ –, jenomže to netrvá dlouho a  on se zase vrátí k  tomu svému starému dobrému trapáckému já. Prostě je z  něj zase kluk, kterého jsem znala. Kluk, který si plnil kapsy červy jenom proto, aby je zachránil před jistou smrtí, protože ostatní klu­ ci by je rozšlápli. Kluk, který vypadá, jako by po nocích trhal hlavičky netopýrům a  s  chutí je pojídal, ale přes den je to asistent manažera v Carphone Warehouse.

A potom se o mě Ben zničehonic opřel, popadl mě za ra­ mena a  pozpátku jsme se společně zřítili na  pohovku. Oba

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

jsme se smáli: on trochu moc nahlas, a já zase spíš ze zdvoři­ losti než pobaveně.

„Ty jsi vážně pošuk,“ řekla jsem mu, ale přeci jenom jsem nakonec vypadala docela pobaveně.

„Tak proč jsem tvůj nejlepší kámoš, aha?“ zeptal se mě, jednou rukou mě objal kolem ramen a  přitáhl si mě ještě o něco pevněji k sobě. Přitom na mě laškovně mrkal prapo­ divně dlouhými hnědými řasami.

„Ale no tak, sklapni,“ řekla jsem mu a zamračila se, pro­ tože si Ben otíral tvář o  moji jako nějaký příliš vtíravý pes. Rozhodla jsem se udělat správný krok a  ochránit ho před ním samým, což jinými slovy znamenalo přesvědčit ho, že vlastně ochraňuje mě, a tohle všechno mělo jediný účel: při­ mět ho přestat pít tak moc a takhle rychle. „Víš ty co? Tenhle večírek asi nakonec nebude nic pro mě. Myslím, že půjdu domů. Doprovodíš mě?“

„To ne, nechoď!“ Ben vzal moje tváře do dlaní a přinutil mě podívat se mu zpříma do očí. Tím, jak mě držel, mi zkři­ vil pusu do  podivného úšklebku. „Ty z  těchhle míst vždyc­ ky odcházíš hrozně brzo. Tak už mě přestaň opouštět, Hope. Kdy už ti konečně dojde, jak strašně nesnáším, když mě po­ řád někde necháváš? Chci tě mít po svým boku pořád.“

„Přestaň se chovat jako kretén, Bene,“ řekla jsem mu, ale trochu jsem se zarazila, protože v pohledu, kterým se na mě v  tu chvíli díval, se mísila zvláštní touha s  podivně  ublíže­ neckým výrazem. Bylo těžké ho správně interpretovat, a  já navíc zrovna nejsem fanynka dvojsmyslů. A  potom jsem si na chvilinku, jenom na malý zlomeček sekundy, pomyslela, že to, jak se Ben dneska večer zvláštně chová, by mohlo mít něco společného se mnou. ROWAN COLEMAN

„Prostě nechoď pryč,“ řekl mi Ben.

„Ale Bene, já...“

A právě to byla chvíle, kdy mě Ben políbil.

Tím myslím, že mě vážně políbil. Ten Ben, kterého jsem znala od svých pěti let. Ten Ben, který jednou vlezl do záho­ nů kopřiv, aby mě z nich vynesl ven. Ten Ben, který mi při­ držoval vlasy a nezávazně se mnou mluvil během všech těch nocí, kdy jsem si málem vykašlala plíce a kdy ze mě vychá­ zely drobné kapičky hlenu. A tenhle Ben mě teď políbil, a byl to skutečný polibek, vášnivý a  naléhavý. Líbal mě jazykem. Bylo to hrozně fyzické a podivné, a hlavně jsem něco takové­ ho vůbec nečekala, protože mě takhle ještě nikdy nikdo ne­ políbil. Nikdy mě nikdo nelíbal s takovou silou a – no pros­ tě – s takovou touhou. Když mě Ben tlačil zády na pohovku, začala jsem mít najednou pocit, že nemůžu dýchat. To proto jsem ho od sebe odstrčila.

„Do  hajzlu,“ řekl Ben. „Jsem hrozně opilej. Sorry. Ježiši, do prdele, mrzí mě to.“

Zvedla jsem se z  pohovky a  odešla do  koupelny. Vlast­ ně jsem tam spíš utekla, abych řekla pravdu – zdrhla jsem a schovala se tam, abych zároveň skryla i svůj zmatek, před­ stíranou zuřivost a  uraženost. Dlouho jsem tam jenom tak posedávala a dívala se na sebe do zrcadla. Prohlížela jsem si v něm svoje ústa poskvrněná polibkem. Někde v sobě jsem věděla, že tímhle se všechno změnilo a že tahle proměna ur­ čitě nebude k lepšímu.

Když jsem se vrátila zpátky, zjistila jsem, že Ben mezitím na pohovce usnul. Hlavu měl zabořenou v polštářích a ústa dokořán otevřená.

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

Zavolala jsem si taxíka a  domů odjela sama. Do  postele jsem se dostala ještě před půlnocí.

Když jsem Bena druhý den potkala, říkal mi, že si ze vče­ rejška skoro nic nepamatuje a abych prý mu slíbila, že už ho nikdy nenechám takhle se zřídit. O polibku se nezmínil, tak­ že dodneška nemám nejmenší tušení, jestli na  něho vážně zapomněl, nebo jestli se rozhodl, že bude nejlepší o něm ni­ kdy nemluvit.

A  o  týden později mě přijali do  nemocnice s  akutním bakteriálním onemocněním plic.

Ta bolest, ukrutná bolest, lapání po dechu a neustálá zou­ falá snaha nadechnout se ještě aspoň o trošičku víc ze mě vy­ sála skoro všechnu energii, kterou jsem měla. Ale troška mi jí přeci jenom zbyla. Byl tam okamžik, zřetelně si ho vybavuju, když jeden doktor mojí matce říkal: „Obávám se, že je to tak padesát na padesát.“

A  já si v  tu chvíli pomyslela, že nejsem připravená. Že prostě ještě nejsem připravená.

Nakonec jsem tuhle bitvu vybojovala a pořád jsem tady. Ještě jsem naživu a  jsem téměř připravená vrátit se zpátky do  normálního života. Tohle kolo jsem vyhrála. Ale prostě nemůžu spát, protože i když se pravdu už nikdy nedozvím, hrozně ráda bych to věděla. Potřebuju znát přesný okamžik, kdy jsem vpustila Smrt dovnitř, a tak nemůžu usnout – pro­ tože co když příště, až si mě najde, nebudu připravená?

Drahá Maeve,

kdysi jsme si s Kipem slíbili, že kdyby k tomu jed­ noho dne došlo, napíšeme dopis manželce toho dru­ hého právě my. A jak se zdá, Maeve, tak k tomu právě došlo. Akorát mě mrzí, že jsem se k psaní dopisu, který jsi v ideálním případě nikdy neměla číst, odhodlával tak strašně dlouho. Přál bych si, tolik bych si přál, abych se uměl vyjadřovat líp a věděl, jak Ti říct to, co bohužel musím, a uměl to správně vyjádřit. Přál bych si, abych Kipovi nikdy nic tako­ vého neslíboval, ale stalo se. A on byl můj nejbližší přítel, něco jako bratr, kterého jsem nikdy neměl.

Všechno jsme podnikali společně. Byli jsme noví rekruti, zelenáči. Společně jsme prošli celým výcvi­ kem. Kip byl ten nejhorší rekrut, kterého prý kdy

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

seržant viděl. Ale my jsme ho všichni milovali o to víc. Uměl nás rozesmát i ve dnech, kdy nám všechno připadalo ztracené a temné. A když jsme se potom vydávali na první misi do Afghánistánu, byl z Kipa nejlepší voják široko daleko.

Bez ustání mluvil o Tobě a o malé Casey. Obě

jste byly světlem jeho života. Pořád jsme poslou­ chali historky o tom, co zrovna Casey dělá a jaké je to nejkrásnější, nejzábavnější a nejchytřejší dítě na světě. Dnem i nocí. Kip byl sice voják, ale ze všeho nejvíc to byl manžel a táta od rodiny. A já vím, že se snažil být nejlepším manželem i otcem, jakým jenom být mohl.

Ten den, kdy se to stalo, začal jako každý jiný na tomhle místě. Byli jsme na rutinní hlídce a měli strážit město proti Tálibánu. Nedostali jsme žád­ né informace od rozvědky a nedonesly se k nám ani zvěsti, které by naznačovaly, že by se snad tento­ krát mělo jednat o něco závážnějšího než jindy. Ne že by i běžně člověk neměl obavy, to zas ne. Všichni jsme věděli, že to nebude trvat dlouho a dostaneme povolenku, abychom se podívali na chvíli domů, ale velitel nám nařídil: mějte oči i uši na stopkách, buďte ostražití a nepolevujte do posledního okamžiku, kdy jste tady. Tohle všechno jsme moc dobře věděli.

Jenomže když nás zasáhla ta střela, bylo to...

2

Stella

Kdykoli nastane okamžik ticha nebo klidu, zastavím se, zaposlouchám se a čekám, až odezní. V Hospicu a rehabili­ tačním centru Marie Francisové bývá málokdy úplné ticho, dokonce ani v  noci ne. Je slyšet tichý hovor, šeptání v  po­ lotmě, někdy se ozve smích, nebo dokonce zpěv. Občas za­ slechnete i sen, který jeho majitel prožívá nahlas. Ale skoro nikdy tady nebývá úplné ticho. Takže když nastane, zapo­ slouchám se a čekám, až se zase odněkud ozve nějaký zvuk. A potom teprve vydechnu.

Cítím, jak se kolem mých nohou propletlo nějaké teplé tělo, které se o  mě otřelo, a  podívám se dolů. To se tu zni­ čehonic objevil Stín, tenhle cizí, ale přesto místní hospico­ vý kocour. Srst má úplně černou a  lesknou se v  ní dvě ob­ rovské, smaragdově zelené oči. Nikdo neví, odkud sem Stín přichází ani kdy se příště zase objeví. Prostě se ukáže, když má chuť, a dobře ví, že svým příchodem způsobí veliké po­ zdvižení u každého, koho při návštěvě hospicu potká. Stín je

31

dobře živený a je zjevné, že se o něho někdo stará – někdo,

kdo s největší pravděpodobností nemá nejmenší tušení o hu­

manitárních misích, na které se Stín přes den pravidelně vy­

dává. Myslím si, že je docela mladý a tak trochu je pořád ještě

kotě, když tedy odhlédneme od jeho velikosti. Stín spatří zá­

blesk z problikávajícího světla a okamžitě se po něm vrhne.

Při každém pokusu chytit svoji světelnou kořist se nakloní

a přetočí o sto osmdesát stupňů. Natáhnu se k němu a on do

mojí dlaně hravě naráží a zase uskakuje, dokud ho nechytím

mezi ušima a nepoškrábu nehty. Najednou jako by byl úplně

zhypnotizovaný, takže zpomalí. Nechá mě, abych si ho vysa­

dila na klín a na chviličku ho tam podržela. Na kůži cítím, jak

jeho malé srdíčko zběsile tluče. Cítím i pohyby jeho hrudníč­

ku při nádechu a  výdechu. A  právě tohle je důvod, proč se

doktoři tváří, jako by Stína neviděli, a dovolí nám mít na ses­

terně zásobu granulí Dreamies, které jsou tu pro něho pořád

připravené. Je totiž všeobecně známo, že kontakt se zvířaty

má terapeutické účinky, zklidňuje a utěšuje. A Stín dokáže to,

co nezvládne nikdo z našich doktorů nebo sester, ani Albie,

přihlouplý labrador našeho kaplana. Přechází totiž z jedno­

ho pokoje do druhého a vypadá to, že pokaždé moc dobře ví,

který pacient ten den potřebuje jeho pozornost úplně nejvíc.

Usmívám se a dlouhými jemnými pohyby hladím jeho same­

tově černou srst, přesně tak, jak to má Stín rád. Přitom po­

slouchám, jak spokojeně přede. Mám štěstí, že několik oka­

mžiků své vzácné pozornosti dneska v noci věnoval i mně.

„Dáte si čaj, Stello?“ zeptá se Thea a kývne k mému prázd­

nému hrnku. „Rozhodně byste si zasloužila chvíli pauzu –

dokonce i Stín si to myslí. Seděl u Issy, dokud neusnula.“

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD ROWAN COLEMAN

„Ne, díky, jsem úplně plná,“ odpovím jí. „Navíc musím udělat obchůzku, a taky jsem slíbila Maggie, že si k ní dneska na chvíli sednu. Ráda si popovídá a chtěla napsat dopis, tak za ní zajdu.“

„Ta by vymluvila člověku díru do hlavy,“ řekne Thea, ale bez jakéhokoli náznaku zloby v hlase. Mezi pacienty a jejich rodinami tady vzniká zvláštní typ nehmatatelného souznění a vzájemné solidarity. Řekla bych, že právě vědomí, že v tom nejsou sami, zjednodušuje cestu, kterou si musejí všichni projít.

„A jak se vám vlastně vede?“ zeptám se jí. Úsměv, který mi Thea namísto odpovědi věnuje, je letmý a skoro nezřetel­ ný, ale pořád tam ještě je. Je to výraz, na  který jsem si tady zvykla. Jako by se v  něm spojovala vzdorovitá naděje s  po­ city jistého zklamání. Theu znám už osmnáct měsíců. Je to svobodná matka, která přivádí svoji čtrnáctiletou dceru sem do  hospicu už od  první chvíle, kdy jí lékaři diagnostikovali poslední stadium velice vzácné rakoviny kostí, takzvaného Ewingova sarkomu. Na začátku to bylo jenom z důvodu krát­ kodobější zástupné péče, která Thee umožňovala věnovat se i mladší dceři a najít si i čas pro sebe, ale teď skoro po dvou letech péče sem docházejí proto, že pomalu nastal čas.

Neměli bychom se na rodiny, o které se tady staráme, ni­ jak vázat ani s  nimi navazovat přátelství, ale někdy prostě něco takového není možné. Ne, když jsou tady každičký boží den a  zásadní okamžiky svých životů prožívají přímo před vašima očima. Přitom se na  vás dívají a  pohledem hledají ujištění nebo jistotu, které jim nemůžeme poskytnout. Tak­ že se ze mě a z They sice nestaly zrovna přítelkyně, ale své­

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

ho druhu souputnice uprostřed nekonečné řady bezesných nocí. A Thea se pořád ještě usmívá a nepřestává doufat. Po­ kud jsem se tady na nočních směnách v hospicu Marie Fran­ cisové něco naučila, pak právě to, v čem spočívá rozdíl mezi námi a zvířaty a co nás všechny polidšťuje. Je to naděje.

„Jsem v  pořádku,“ odpoví mi Thea. „Issy se ve  spánku usmívá. Ráda to jenom tak zkouším a odhaduju, co se jí asi zrovna zdá. Před několika lety jsme o  prázdninách jely do aquaparku, ve kterém měli strašně dlouhou, obrovskou sklu­ zavku. Issy celou cestu dolů ječela a vřískala jako pominutá, ale když byla dole, hned ji chtěla sjet ještě jednou. Možná že právě o tomhle se jí teď zdá.“

„Půjdu se podívat na  Maggie a  potom se hned vrátím,“ slíbím jí.

Za průměrné noci, jako je tahle, bývá tady v hospicu ob­ vykle okolo čtrnácti pacientů, dvě zdravotní sestry, tři zdra­ votničtí asistenti a doktor, který pospává na lékařském poko­ ji. My všichni jsme zapojení do tohohle baletu, do tance, který nejvíc připomíná tanec přivolávající déšť. Akorát tady, pokud jde všechno, jak má, nevyvoláváme deště, ale snažíme se bo­ lest udržet co možná nejvíc na uzdě. Tenhle svět, tenhle noč­ ní svět obývá naše malá posádka zcela osamoceně. Ten svět ožívá a žije samostatně mezi rušnými a slunnými dny plnými externích pacientů, konzultací, skupinových terapií, hudby, tance a dobročinných výdělečných aktivit. Je to čas na rodi­ nu, na  uzdravování a  nadechnutí. Na  tomhle místě během noci necelých dvacet lidí společně zdolává cestu, na  kterou se v určitou chvíli bude muset vydat každý z nás. Ale pokud to bude jenom trochu možné, nikdo by po ní neměl jít sám –

ROWAN COLEMAN

a právě to je slib, který jsme my, co tady sloužíme noční směny,

složili. Přestože tam nemůžeme jít s vámi, nebudete ve chví­

li, kdy se odhodláte k poslednímu, konečnému kroku, nikdy

sami.

A  já vždycky dělám jenom noční směny. Když mi tuhle

práci nabízeli, rovnou jsem se zeptala, jestli bych mohla slou­ žit hlavně po nocích. Po mírném váhání mi to nakonec po­ volili s  podmínkou, že budu mít dostatečný počet volných dní, protože žádná komise nechce, aby si její zaměstnanci brali jenom složité a nevděčné noční směny, dokonce ani tak zkušení zaměstnanci, jako jsem já. Nikdo se mě nikdy ne­ zeptal, proč jsem chtěla sloužit výhradně v noci – protože si nemusím dělat starosti s hlídáním dětí, tím důvodem určitě není. Ale dokonce i já sama tomu, proč jsem to udělala, ro­ zumím jenom zčásti. Domnívám se, že to bylo rozhodnutí, ke kterému jsem dospěla postupně. Myslím si to, ale stejně dobře je možné, že k tomu došlo v jediném konkrétním oka­ mžiku. Po všechny ty dlouhé měsíce od chvíle, kdy Vincent nadobro odešel z armády, bylo obtížné nalézt v čemkoli jas­ ný smysl. Jediná očividná a nezpochybnitelná věc byla, že se cestičky našich životů, které byly tak úzce spletené dohro­ mady, začínají rozplétat a  vzdalovat jedna od  druhé, až se z nich staly dvě zcela samostatné pěšiny. Všechno se to událo příliš rychle na  to, abych mohla mít pocit, že jsem nad tím neměla žádnou kontrolu. Možná, že když jsem se rozhodla sloužit noční směny, bylo to vlastně gesto mé vlastní kapitu­ lace a zdvižení bílé vlajky, protože jestli se z našeho vlastního domu stalo bitevní pole, potom bude jednodušší, méně bo­ lestné a taky míň nebezpečné, když se doma bude nacházet

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

jenom jeden z nás. Takže během dne je dům můj, zatímco po nocích patří Vincentovi.

Thea lehce zaváhá a já pochopím, že je tu ještě něco, na co by se mě chtěla zeptat.

„Jak se daří Vincentovi?“ zeptá se mě a Stín, kterého jako by moje pozornost najednou unavovala, přeskočí na  desku stolu a vsune se pod její ruku tak, aby ho mohla Thea hladit po hlavičce. Všechny si nás za tu dobu pěkně ochočil a vy­ cvičil.

„Skvěle.“ Usměji se a přikývnu. „Vážně je na tom teď vý­ borně. Od té doby, co mu dali protézu, nezůstává ani na chvíli v klidu. Zjevně dostal to nejmodernější vybavení, které exis­ tuje. Zrovna minulý týden se vrátil ze sponzorovaného cyk­ listického závodu, a už začal mluvit o tom, že bude trénovat na maraton... Takže se mu daří opravdu skvěle. Nevydrží ani chvíli v klidu a je pořád na nohou.“

„To je moc dobře.“ Thea zůstane ještě na  okamžik stát a  zhluboka se nadechne. „Takže vy budete psát dopis pro Maggie?“

Mlčky přikývnu.

Začala jsem s  tím jednou v  noci u  pacientky, která byla příliš slabá na to, aby udržela pero, a chtěla se ujistit, že její manžel bude vědět, jak má zapnout pračku, když ona už tady nebude. A tehdy začalo tohle psaní dopisů a pořád se od té doby rozrůstalo – každý z  dopisů vyprávěl jiný příběh o  ji­ ném životě a zanechával za sebou jiný odkaz. Ne všichni pa­ cienti chtěli přenést poslední myšlenky na papír a ne každý z  nich musel, ale zdálo se, jako by na  tom nechat za  sebou na tomhle světě alespoň nějakou hmatatelnou část vaší mysli bylo něco uklidňujícího a povzbudivého. ROWAN COLEMAN

„A  oni vás o  to požádají těsně předtím, no, víte... Je to tak, že to vytuší? Že prostě vědí, kdy přišel čas, aby ten dopis napsali?“

A já najednou pochopím, co přesně ji děsí a v čem spočí­ vá obava, kterou se nemůže přimět vyslovit nahlas.

„Issy mě zatím nepožádala, abych pro ni takový dopis na­ psala,“ řeknu jí proto.

„Dobře.“ Thea přikývne a  odvrátí ode mě zrak, když ze stolu zvedá prázdný hrnek od čaje. „Tak jo, myslím, že je nej­ vyšší čas, abych se k ní zase vrátila.“

A vypadá to, že s tím souhlasí i Stín: s lehkostí a elegancí seskočí z vysoké desky stolu a vydá se k Issyině pokoji. Ocas má významně vztyčený.

„Za  chviličku za  vámi přijdu,“ ujistím Theu znovu s úsměvem. A potom se dívám, jak se vrací do Issyina poko­ je, a když za sebou tichounce zavírá dveře, všechny předcho­ zí myšlenky na prázdný šálek čaje jsou dávno zapomenuté.

Ze zásuvky stolu vytáhnu notes s  čistými listy papíru a chvilku se prohrabuji v kabelce, abych našla svoje nejoblíbe­ nější pero: modrý inkoust, kuličkové pero, hladký tah, vypa­ dá jako plnicí pero, ale nedělá skvrny. Ráda v ruce cítím, jak čistě a hladce přejíždí po jemné textuře papíru a plní prázd­ nou stránku smyčkami a vlnkami, které vždycky, bez ohledu na to, co se v tom konkrétním případě pokoušejí sdělit, zna­ menají daleko víc než to, co zrovna říkají.

Drahý Franco,

nepřepokládám, že si mě pamatuješ. Proč bys taky měl? Od té doby, co jsme se potkali, uplynulo dlouhých šedesát let, a ani tehdy jsme se vlastně neznali. Nemám nejmenší tušení, jestli ještě pořád žiješ v Monte Bernardi. Vlastně nevím ani to, jestli jsi naživu, nicméně televizní reklamy a pořady neustále tvrdí, že Italové žijí věčně, a já jenom pevně doufám, že to bude i Tvůj případ.

Tehdy se psal rok 1954. Bylo mi dvacet let a společně s Margaret Harrisovou, která pracovala ve stejné bance

ROWAN COLEMAN

jako já, jsme se vydaly na jednodenní výlet do Brightonu. Cestovaly jsme vlakem a na sebe jsme si tehdy vzaly ty nejlepší šaty i klobouky, které jsme měly. Ty moje byly žluté jako petrklíče a na kapsách měly výšivky květin.

Zrovna jsme se procházely po pobřeží, když jsme Tě uviděly, i když Ty sis nás zatím nevšiml. Obě jsme si říkaly, že musíš být filmová hvězda nebo něco takového: způsob, jakým jsi tam jen tak stál se slunečními brýlemi na očích – vlasy jsi měl sčesané dozadu, na sobě jsi měl černé tričko a bílé kalhoty. Zašly jsme za roh, abychom Tě mohly ještě chvíli okukovat, a potom jsme si namalovaly rty a prošly kolem Tebe. Natřásaly jsme si sukně a hihňaly se, jako bychom byly ty nejvíc okouzlující dívčí bytosti pod sluncem. A Ty jsi nám italsky řekl Ahoj. Utekly jsme a nahlas jsme se přitom smály. Byly jsme tehdy vážně úžasná dvojka.

Po celý zbytek dne jsem Tě nezahlídla. Až potom večer, když na molu po

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

řádali tancovačku. A Ty jsi tam najednou stál ve světlomodrém obleku. Když jsi ke mně přišel a začal se mnou mluvit, myslela jsem si, že to bude moje smrt, jak jsem byla vzrušená. Tvoje angličtina nebyla bůhvíjaká a já neuměla italsky ani slovo. Ale, bože, ten Tvůj roztomilý přízvuk.

Celou noc jsme se líbali a nepřestali jsme ani na chvíli, abychom popadli dech nebo si objednali drink. Šeptal jsi mi do ucha neznámá slůvka, klidně to mohl být nákupní seznam, copak já vím, ničemu z toho jsem nerozuměla. Ale bylo mi to úplně jedno, protože to znělo jako rajská hudba.

A tehdy jsem zjistila, že Margaret nasedla na poslední noční vlak a odjela domů beze mě – předpokládám, že byla uražená, protože Tys měl oči jenom pro mě. Vzal jsi mě do svého pokoje a musel jsi mě nahoru tajně protáhnout po schodech, aniž by si toho bytná všimla. Ještě nikdy předtím jsem s žádným klukem takhle nebyla – myslela

ROWAN COLEMAN

jsem si, že se stane něco příšerného, že třeba otěhotním nebo dostanu nějakou strašlivou nemoc. Byla jsem tehdy ještě mladá a hloupá a stejně na tom nakonec vůbec nezáleželo déle než jenom tu jednu malou chvilku.

Následující ráno jsi mi tužkou do adresáře napsal svoji adresu a políbil mě na rozloučenou. Už jsem o Tobě nikdy neslyšela. Taky jsem nic nechytila ani jsem neotěhotněla. Neměla jsem dost odvahy na to, abych Ti napsala. O pár let později jsem se provdala. Vzala jsem si hodného muže a byla jsem s ním šťastná. Prožili jsme spolu hezký život. Ale kdykoli jsem měnila starý adresář za nový, přepsala jsem do něho Tvoji adresu. Monte Bernardi: vzpomínka na jednu noc, kdy jsem kvůli tro še vzrušení riskovala úplně všechno. A připadalo by mi jako obrovská škoda, kdybych tuhle adresu alespoň jednou nepoužila.

Děkuji Ti za společný tanec,

Susan Wilksová


41

3

Hope

„Ještě pořád jsi vzhůru?“ Stella pohledem zkontroluje ho­ dinky, jako bych snad i bez toho nevěděla, že budou skoro tři ráno. Nemám tušení, proč se takhle stará, protože to jediné, čeho svým příchodem dosáhne, je, že mě vzbudí.

„No jo, už to tak vypadá,“ zareaguju.

„Jenom bych potřebovala zjistit...“

„No jasně, já vím, znám postup.“ Dám si za ucho nepo­ slušný pramen vlasů a Stella mi změří teplotu. V klíně mám položenou kytaru, což tady ostatně mívám často. V  hlavě mám napůl rozepsanou písničku a nechce zmizet, takže se ji pokouším zapsat – no, vlastně se ji spíš pokouším zahnat, to bude asi o  něco přesnější pojmenování. Je to pěkně pitomý song, nabroušený asi jako čerstvě narozené kotě, a  zpívá se v něm o lásce, o duze a o všech těchhle kravinách – rozhod­ ně to není píseň, kterou bych chtěla složit a která by byla o... No já nevím, prostě o něčem zásadnějším. „Potřebujete zjis­ tit, jakou mám teplotu, saturaci kyslíku, jak rychlý mám tep, ROWAN COLEMAN jaký mám tlak a tak dál, a tak dál. A potom o několik hodin později budete sledovat, jak do mě proudí fyziologický roz­ tok a  jak si pak při své každodenní chvilce ponížení můžu vykašlat plíce i všechno, co v nich je. Vlastně jste můj dluž­ ník. Dělejte si se mnou, co chcete.“

Stella zvedne obočí a na tváři se jí objeví mírný úsměv.

„Možná ti to může připadat nudné a únavné, ale všechny tyhle hodnoty a věci kolem ti pomůžou dostat se odsud rych­ leji a jít konečně domů,“ ujistí mě Stella klidným a jemným způsobem, kterým mluvívá vždycky. Je tak decentní a tichá, jako by snad někdo našel kontrolku její hlasitosti a výrazně ji ztlumil.

„Myslím, že jsem připravená odsud vypadnout hned teď,“ řeknu jí. „Ostatně už neumírám, nebo přinejmenším aspoň neumírám tak rychle. Takže mi nepřipadá správné ležet tady a zabírat místo někomu, kdo by ho teď potřeboval podstatně víc než já. Navíc na mě čeká spousta věcí, které musím udě­ lat.“

Ještě než jsem se dostala do tohohle podivného předpeklí jménem hospic Marie Francisové, strávila jsem několik týd­ nů v nemocnici, a tyhle týdny byly plné léků, bolesti i stra­ chu. Byl to nejenom můj strach, ale i  strach mých rodičů a taky obavy kamarádů. Bál se o mě dokonce i Ben, který mě přišel do nemocnice navštívit a vyprávěl mi zábavné histor­ ky o zákaznících, kteří jim poslední dobou prošli obchodem. Ale já jsem na  něm poznala, jak moc se bojí, že tohle už je ono, protože nebyl ani zdaleka tak protivný, jako bývá jindy.

Máma hodně brečela a táta mi nakoupil spoustu věcí: ča­ sopisy, které nikdy nepřečtu, a  taky jídlo z  rychlého občer­

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

stvení, na které jsem neměla chuť, a dokonce i plyšové hrač­ ky, které držely v  plyšových ručkách srdíčka a  na  nich se skvěly neuvěřitelně pitomé slogany. A  to pomiňme fakt, že to vážně byly plyšové hračky a já jsem dospělá žena, i když taková, která tu a tam chodí celý den v pyžamu s Bugs Bun­ nym. Ten poslední srdíčkový nápis hlásal ‚Jsi moje srdénko‘ – odhadovala bych, že to bude výprodej po dni svatého Valen­ týna. Oceňovala jsem tenhle postoj, ale stejně jsem hračku zahrabala co nejhlouběji do už tak mocně rostoucí hromady podobných roztomilůstek. Nakonec zapadl pod modrého za­ jíčka, který světu radostně sděloval: ‚Bude to kluk.‘

Nakonec mě přemístili do Hospicu a rehabilitačního cen­ tra Marie Francisové, abych tady strávila závěrečnou část re­ konvalescence, než mě konečně propustí domů. Měla jsem původně ležet na  speciálním oddělení, určeném právě pro pacienty s cystickou fibrózou, ale oddělení místní nemocni­ ce postihlo několik škrtů, které mimo jiné znamenaly o dvě lůžka míň v téhle části nemocnice, a ta zbývající čtyři už byla obsazená. A  protože jsem ještě nebyla v  tak dobrém stavu, aby mě mohli propustit domů, a nejbližší volné lůžko na po­ dobném oddělení bylo přes půl státu daleko, našli mi nako­ nec postel tady. Takže jsem mohla i v poslední fázi rekonva­ lescenčního pobytu zůstat nablízku rodičům. Skončila jsem tady, ale dobrá zpráva je, že tady nakonec neskončím. Léky zabraly a  moje tělo se nemoci postavilo na  odpor. To zna­ mená, že se z toho dostávám, alespoň do té míry, do jaké se já osobně vůbec můžu z  nemoci dostat. To když vezmeme v potaz, že jsem se defektní už narodila.

Chci říct: bolí mě každé nadechnutí. Nasát do sebe vzduch ROWAN COLEMAN a zase ho vypustit je pro mě pořád ještě gargantuovský úkol – je to jako trochu bláznivá Hlava 22, protože mě dýchání tak hrozně vyčerpává, že nakonec musím dýchat rychleji, abych do sebe nalapala aspoň o pár molekul kyslíku víc. Ale to nej­ horší už mám za  sebou: dostala jsem se přes fázi, ve  které měly obě moje plíce o něco nižší kapacitu, než jakou má ple­ chovka od koly. A přestože se mi kyselé šťávy ze zažívacího traktu pořád derou hrdlem nahoru do pusy a přestože je dost obtížné předstírat, že to nejsem já, kdo ze sebe vypouští ne­ zdravé plyny, když poblíž není nikdo jiný, na  koho by se to případně dalo svést, cítím se líp. Mnohem líp.

Prostě jsem řekla smrti: ne, díky, ale ještě nejsem připra­ vená a pořád jsem naživu. Jenže se tady k smrti nudím.

Stella se zadívá na otevřený sešit, který mám položený na posteli, a já jenom v duchu doufám, že se jí vzhůru nohama nepodaří přečíst ta pěkně přihlouplá slova, která jsem zatím napsala. Pokud by se jí to přeci jenom povedlo, možná by změnila názor na eutanazii.

„Měla by ses zkusit aspoň trochu vyspat. Je vážně pozdě,“ řekne mi Stella. Je to něco jako její osobní mantra – opakuje to skoro pokaždé, když mě vidí, i když ona sama vypadá, jako by snad nikdy nespala: je hrozně bledá a  připomíná trochu přízrak. Zdá se, že by nutně potřebovala slušné opalovací le­ hátko.

„Opravdu?“ Podívám se ven z okna, ale jediné, co na mě ze tmy zírá zpátky, je odraz mého pokoje. „Tady se to těžko odhaduje. Vypadá to, jako by se tu zastavil čas, nebo jako by se vteřiny pohybovaly velice, velice... po­ma­lu.“ Stella sle­ duje, jak poslední slovo říkám hodně, hodně dlouhou dobu,

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

a je ve své dobrotivosti tolerantní i k mému momentálnímu projevu totální nedospělosti. Koneckonců, co si budeme po­ vídat, je mi teprve jednadvacet.

„Pokud by ses chtěla něčím zabavit, můžeš se přidat k ja­ kékoli aktivitě, které se tady přes den konají.“ Stella mezi­ tím pozorně dopíše všechny svoje poznámky. „Nebo se zkus podívat do knihovny. Máme tady sice jenom darované kni­ hy, ale dostáváme jich opravdu hodně a  zdá se, že se u  nás vždycky nějak objeví nejnovější bestsellery... Slyšela jsem, že je tam několik opravdu dobrých titulů.“

„Já vím, už jsem se tam byla podívat,“ řeknu a pomyslím si, že by asi bylo neurvalé zmínit se i o tom, že všechno, co za to alespoň trochu stálo, jsem už dávno přečetla, no a ten zbytek je prostě brak. Kdybych to vyslovila nahlas, docela jis­ tě bych vypadala jako snob. Stella by pravděpodobně jenom těžko uvěřila tomu, že jsem valnou většinu omezeného času, který mi ještě zbývá, věnovala právě čtení knih. Nemůže to­ tiž vědět, že zatímco se ostatní holky v mém věku vesele baví na večírcích na Ibize a plnými doušky si užívají nezávazného sexu s naprosto cizími lidmi, případně míří na daleké pou­ tě do  divočiny nebo si balí věci, aby mohly odletět na Bali za  sponzorovaným dobrodružstvím, já sedím doma a  žiji v neznámých světech, které existují pouze na stránkách knih nebo na  internetu. A  právě internet je jediné místo, kde si můžu popovídat i s dalšími lidmi s cystickou fibrózou, pro­ tože naživo se potkat nesmíme. Když dáte do jedné místnos­ ti dva lidi s takovou diagnózou, je více než pravděpodobné, že některá z nákaz, kterou v sobě někdo z nich nosí, na toho druhého prostě přeskočí a zabije ho. Takže se od sebe logicky držíme dál.

ROWAN COLEMAN

Existují různé chatovací prostory, blogy a podpůrné sku­

piny, ale já jsem se od nich začala distancovat přesně od chví­

le, kdy jedna dívka, jejíž blog jsem si oblíbila a hrozně ráda

ho četla, začala psát o tom, že plánuje svatbu. Vdávat se chtě­

la v neuvěřitelně mladém věku a brát si měla muže, kterého

sotva znala. Pravdou je, že o tomhle se tam nikdo nezmínil,

protože, no, znáte to, pravděpodobně ani nebude mít dost

času, aby zjistila, že se k sobě zas až tak úplně nehodí. Kaž­

dou noc jsem se přihlašovala a četla její nové příspěvky, pro­

stě jsem ten blog úplně milovala. Líbily se mi její nekoneč­

né projevy optimismu a nadšení, těšilo mě, jak jí plánování

svatby přináší skutečný pocit štěstí. Moc se mi zamlouvalo,

že ušila krásné malé svatební šatičky i svému přístroji na kys­

lík, který musela mít pořád u  sebe. Hrozně hezky mluvila

i o tom, že by chtěla jet na svatební cestu do Austrálie a vidět

tam Ayers Rock stejně jako princ William a Kate.

Milovala jsem i její nekonečně diskuse o té nejlepší bar­

vě laku na nehty a korunce do vlasů. Řešila veřejně i to, jak dlouho by mohla vydržet chůzi na  podpatcích, než si bude muset na chvíli sednout. Mluvila o tom, jak se její zdravotní stav neustále zhoršuje, a psala, že ji posunuli na první místa na transplantační listině, ale i tenhle fakt ji paradoxně napl­ nil ještě větší nadějí a optimismem. Transplantace totiž zna­ menala tolik dlouhatánských let prožitých společně s  man­ želem. Pokud by navíc teď nemohli odjet na líbánky a museli by je odložit třeba o rok, vůbec by to nevadilo. Potom psala i o tom, že jejich svatba se nakonec nebude konat v kostele ani v létě, ale v nemocniční kapli hned příští měsíc. Mluvila i o jistotě, že pokud je nějaká osoba milovaná jako ona, a na­

VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD

víc stejně jako ona nade vše miluje život, tak jí osud určitě přinese operaci, kterou nutně potřebuje a která jí zachrání ži­ vot. No a potom, asi týden předtím, než se měla konat svatba, najednou přestala psát. A  už nikdy nezačala znovu. Nemu­ sela jsem prohledávat internet ani číst ty stovky komentářů, které se objevily pod jejím posledním příspěvkem na blogu, aby mi bylo jasné, co se stalo. A od té doby jsem se od téhle komunity začala držet dál. Jeden takhle smutný konec je asi všechno, co dokážu snést.

„Už to určitě nebude trvat dlouho a  pustíme tě domů. Musíme si jenom být jistí, že jsi úplně v pořádku a tvůj zdra­ votní stav je natolik stabilní, abys mohla odejít. Nechceme přece, aby infekce propukla znovu naplno. Doktoři se navíc musí ujistit o  tom, že se kapacita tvých plic vrátila zpátky do  bezpečného stavu.“ Tady se Stella na  chvíli odmlčí. „Víš přece, že jsi byla moc nemocná a tvoje tělo bylo těžce osla­ bené. Neradi bycho



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist