načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Všemi dary obdarovaná - M.R. Carey

Elektronická kniha: Všemi dary obdarovaná
Autor:

    Schovejte si svá tajemství tam, kde je příšery nenajdou.   Desetiletá Melanie žije spolu s dalšími dětmi na vojenské základně, kde se pod ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 409
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The girl with all the gifts ... přeložila Lucie Horáková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1783-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

    Schovejte si svá tajemství tam, kde je příšery nenajdou.   Desetiletá Melanie žije spolu s dalšími dětmi na vojenské základně, kde se pod přísným dohledem vzdělává. Nadprůměrně inteligentní dívka miluje staré řecké báje a její spřízněnou duší je učitelka, slečna Justineauová. Zato seržanta Parkse, který děti hlídá jako dráb, Melanie nesnáší. Stejně jako doktorku Caldwellovou. Ale bez nich to nejspíš nejde, když je základna obklopená zpustošenou krajinou, v níž stejně jako ve zbytku země vládnou hladovci — kanibalská monstra, která při honu za lidským masem nic nezastaví. Když je základna napadena, podaří se Melanii, slečně Justineauové, seržantu Parksovi, doktorce Caldwellové a vojínu Gallagherovi utéct. Společně se vydávají na cestu do Majáku, posledního místa v Británii, které se podařilo od nákazy uchránit. Jenže budou Melanii v Majáku chtít, když ji v blízkosti lidí popadá zoufalý hlad, jaký ještě nezažila? ----- Propracované postavy, skvěle zakomponované vědecké poznatky, spousta krve a nádherně vykreslený vztah mezi dospělou ženou a dítětem dělají z tohoto románu jedinečnou záležitost.  - Daily Mail   Ne každému spisovateli se podaří donutit vás k tomu, abyste měli rádi geniální desetileté nemrtvé dítě.  - The Guardian   V tomto chytrém (i když brutálním) románu budete Melanii držet palce, přestože předznamenává zánik lidstva. A sakra.  - Star Magazine Review   M. R. Carey (nar. 1959) je pseudonym britského spisovatele a scenáristy, autora již několika úspěšných titulů. Podílí se mimo jiné na slavné komiksové sérii  Lucifer , která vypráví příběhy oblíbené postavy z komiksu  Sandman  Neila Gaimana, a jako komiks adaptoval i Gaimanovo  Nikdykde . Kromě spolupráce s komiksovým vydavatelstvím DC Comics také píše scénáře pro televizi a celovečerní filmy. Práva na  překlad románu  Všemi dary obdarovaná  (2014) byla prodána do více než dvaceti zemí. Kniha se dostala do užšího výběru prestižní sci-fi ceny Arthur C. Clarke Award a byla nominována na ocenění James Herbert Award. Letos má premiéru také filmová adaptace v režii Colma McCarthyho, který se podílel na kultovních seriálech  Sherlock  a  Pán času (Doctor Who).

Zařazeno v kategoriích
M.R. Carey - další tituly autora:
Všemi dary obdarovaná Všemi dary obdarovaná
Carey, M.R.
Cena: 240 Kč
The Girl with All the Gifts The Girl with All the Gifts
Carey, M. R.
Cena: 266 Kč
Všemi dary obdarovaná - CDmp3 Všemi dary obdarovaná
Carey, M. R.
Cena: 310 Kč
Všemi dary obdarovaná Všemi dary obdarovaná
Carey, M.R.
Cena: 299 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

349 Kč
isbn 978-80-7491-783-7
VŠEMI DAR
Y OBDA
R
OVANÁ
M. R. CAREY
M.R. CAREY
Schovejte si svá tajemství tam, kde je příšery nenajdou
Propracované postavy, skvěle zakomponované
vědecké poznatky, spousta krve a nádherně vykreslený
vztah mezi dospělou ženou a dítětem dělají z tohoto
románu jedinečnou záležitost.
daily mail
Ne každému spisovateli se podaří donutit vás k tomu,
abyste měli rádi geniální desetileté nemrtvé dítě.
the guardian
V tomto chytrém (i když brutálním) románu budete
Melanii držet palce, přestože předznamenává
zánik lidstva. A sakra.
star magazine review
Host
postapokalyptický thriller
M. R. CAREY (nar. 1959) je
pseudonym britského spisovatele a scenáristy,
autora již několika úspěšných titulů.
Podílí se mimo jiné na slavné
komiksové sérii Lucifer, která vypráví příběhy
oblíbené postavy z komiksu Sandman
Neila Gaimana, a jako komiks adaptoval
i Gaimanovo Nikdykde. Kromě
spolupráce s komiksovým vydavatelstvím
dc Comics také píše scénáře pro televizi
a celovečerní filmy. Práva na překlad
románu Všemi dary obdarovaná (2014) byla
prodána do více než dvaceti zemí. Kniha
se dostala do užšího výběru prestižní
sci-fi ceny Arthur C. Clarke Award a byla
nominována na ocenění James Herbert
Award. Letos má premiéru také filmová
adaptace v režii Colma McCarthyho,
který se podílel na kultovních seriálech
Sherlock a Pán času (Doctor Who).
Foto © Charlie Hopkinson
Desetiletá Melanie žije spolu s
dalšími dětmi na vojenské základně, kde
se pod přísným dohledem vzdělává.
Nadprůměrně inteligentní dívka
miluje staré řecké báje a její spřízněnou
duší je učitelka, slečna Justineauová.
Zato seržanta Parkse, který děti hlídá
jako dráb, Melanie nesnáší. Stejně jako
doktorku Caldwellovou. Ale bez nich
to nejspíš nejde, když je základna
obklopená zpustošenou krajinou, v níž
stejně jako ve zbytku země vládnou
hladovci — kani balská monstra, která při
honu za lidským masem nic nezastaví.
Když je základna napadena, podaří se
Melanii, slečně Justineauové, seržantu
Parksovi, doktorce Caldwellové a vojínu
Gallagherovi utéct. Společně se vydávají
na cestu do Majáku, posledního místa
v Británii, které se podařilo od nákazy
uchránit. Jenže budou Melanii v Majáku
chtít, když ji v blízkosti lidí popadá
zoufalý hlad, jaký ještě nezažila?





9
Kapitola 1
Jmenuje se Melanie. V řečtině to znamená „černá dívka“,
ale Melaniina pleť je ve skutečnosti velmi světlá, takže si
říká, že to pro ni možná není moc dobré jméno. Moc se jí
líbí jméno Pandora, ale nemá na výběr. Slečna
Justineauová rozdává jména z dlouhého seznamu, nové děti dosta -
nou to první z řádky holčičích nebo klučičích jmen a tak
to prostě je, jak říká slečna Justineauová.
Teď už ale dlouho žádné nové děti nepřibyly. Melanie
neví proč. Bývalo jich spousta — každý týden, nebo
alespoň každých pár týdnů, se v noci ozývaly hlasy.
Zamumlané rozkazy, stížnosti, občasné zaklení. Prásknutí dveří od
cely. A pak, po nějaké době, většinou po měsíci nebo dvou,
se ve třídě objevila nová tvář — nové děvče nebo chlapec,
kteří se ještě ani nenaučili mluvit. Ale zvládli to rychle.
I Melanie byla kdysi nová, ale moc si na to
nevzpomíná, protože to bylo už dávno. Bylo to předtím, než znala
slova, kolem byly jen věci beze jmen a takové vám v mysli
nezůstanou. Vypadnou a jsou pryč.
Teď je jí deset a pleť má jako princezna z pohádky —
bílou jako sníh. Takže ví, že až vyroste, bude krásná a
princové se budou hnát k její věži, aby ji zachránili.
Tedy za předpokladu, že nějakou věž mít bude.
Zatím má celu, chodbu, třídu a sprchu.
Její cela je malá a čtvercová. Je v ní postel, židle a stůl.
Na šedě vymalovaných stěnách visí obrázky — jeden
veliký s Amazonským pralesem a pak menší s kočičkou, která





10
z talířku pije mléko. Seržant a jeho vojáci někdy děti v ce -
lách prohodí, takže Melanie ví, že v některých celách jsou
jiné obrázky. Mívávala koníka na louce a horu se
zasněženým vrcholkem a ty se jí líbily víc.
Obrázky vybírá slečna Justineauová. Vystřihne je z kupy
starých časopisů, které mají ve třídě, a na zeď je přilepí
kousky modré lepivé hmoty. Tu si schraňuje jako Moliérův
Lakomec. Vždycky když nějaký obrázek sundá nebo
přelepí, seškrábe hmotu ze zdi až do posledního kousku a
přimáčkne ji ke zbytku, který si v kuličce schovává ve stolku.
„Co je pryč, to je pryč,“ říkává slečna Justineauová.
Na chodbě je po levé straně dvacet dveří a po pravé
osmnáct. Dveře jsou také na každém konci chodby. Jedny mají
červenou barvu a vedou do třídy, takže Melanie tomu kusu
chodby říká chodba u třídy. Dveře na druhém konci
chodby jsou holé, šedivé a opravdu bytelné. Těžko říct, kam
vlastně vedou. Jednou, když Melanii zrovna vezli zpátky
do cely, byly dveře sundané z pantů, pár mužů je
opravovalo a Melanie viděla, že je na nich spousta zástrček a
závor, takže až je zase zavřou, jen tak někdo je neotevře. Za
dveřmi bylo dlouhatánské betonové schodiště vedoucí
nahoru i dolů. Nic z toho neměla vidět, a když ji seržant
zaparkoval v cele, řekl: „Seš nějaká moc zvědavá, potvoro,“
a zabouchnul dveře. Ale Melanie to viděla a dobře si na to
pamatuje.
Taky naslouchá a z rozhovorů, ke kterým se náhodou
nachomýtla, si domyslela, že je tohle místo spojené s
některými dalšími místy, které nikdy neviděla. Tohle musí být
hlavní budova. Je součástí základny jménem Hotel Echo.
Všechno se nachází v oblasti 6, ze které je to do Londýna
čtyřicet osm kilometrů na jih a do Majáku pak ještě
dalších sedmdesát — a za ním je pak už jenom moře. Většina





11
oblasti 6 je čistá, ale to jen díky výpalným hlídkám a jejich
granátům. A Melanie si je docela jistá, že od toho tu základ -
na stojí. Vysílá výpalné hlídky, aby se zbavovaly hladovců.
Výpalné hlídky si musí dávat dobrý pozor, protože
venku se hladovců potuluje pořád ještě hodně. Když vás ucítí,
půjdou za vámi třeba stovky kilometrů, a když vás chytí,
tak vás sežerou. Melanie je ráda, že žije v hlavní budově
za velkými železnými dveřmi, protože tam je v bezpečí.
Maják je úplně jiný než základna. Je to celé veliké měs -
to plné lidí a budov, co sahají až k nebi. Z jedné strany má
moře a ze všech dalších příkopy a minové pole, takže se
tam hladovci nedostanou. V Majáku za celý život nemusíte
vidět ani jednoho. A všechno je to tak veliké, že tam
společně žijí snad stamiliardy lidí.
Melanie doufá, že se jednoho dne do Majáku dostane.
Až se splní mise a až (to jednou řekla doktorka
Caldwellová) se všechno zabalí a uklidí. Melanie si ten den zkouší
představit — železné dveře se zavřou jako stránky knihy
a pak přijde... něco jiného. Všichni odejdou někam jinam.
Budou se bát, ale nakonec to bude skvělé!
Šedivými železnými dveřmi přijde každé ráno nejdřív
seržant, pak vojáci a nakonec vyučující. Projdou chodbou,
minou Melaniiny dveře a jsou cítit silným nahořklým
chemickým zápachem. Není to příjemná vůně, ale i tak
Melanii dělá radost, protože to znamená, že začíná vyučování.
Když Melanie zaslechne cvaknutí západky a kroky,
přiběhne ke dveřím cely a na špičkách kouká dveřním
okénkem, jak chodbou procházejí lidé. Zavolá na ně a
popřeje jim dobré ráno, ale nemají v popisu práce jí odpovídat
a většinou to nedělají. Seržant a vojáci nepozdraví nikdy,
ani doktorka Caldwellová a pan Whitaker. Doktorka
Selkirková prochází kolem strašně rychle a nikdy se neohlíží,





12
takže jí Melanie ani nevidí do tváře. Ale někdy jí alespoň
zamává slečna Justineauová nebo se na ni rychle pokradmu
usměje slečna Mailerová.
Ten, kdo daný den vyučuje, jde přímo do třídy, zatímco
vojáci začnou odmykat cely. Mají za úkol dovézt děti do
třídy a potom jdou zase pryč. Musí to udělat předepsaným
způsobem, který zabere spoustu času. Melanie je přesvěd -
čená o tom, že to tak probíhá i u ostatních dětí, ale neví to
jistě, protože se všechno děje uvnitř cely a ta jediná,
kterou kdy Melanie viděla zevnitř, je její vlastní.
Na začátku seržant zabuší na dveře a zakřičí, aby se
děti připravily. Většinou říká něco jako: „Přeprava!“ ale
někdy k tomu něco dodá. „Přeprava, smradi!“ nebo
„Přeprava! Tak se ukažte!“ V okénku se objeví jeho velký zjizvený
obličej a kouká na Melanii, aby se ujistil, že už je venku
z postele a připravuje se.
Melanie si vzpomíná, že jednou měl řeč — ne k dětem,
ale k vojákům. „Někteří z vás jste nováčci. Nemáte ani páru,
k čemu jste se to upsali, a netušíte, kde jste. Bojíte se těch
zatracenejch zrůdiček? Výborně. Pěkně si ten svůj strach
vopečovávejte. Čím víc se budete bát, tím menší bude
šance, že něco poserete.“ Pak zakřičel: „Přeprava!“ a to bylo
štěstí, protože Melanie by bez toho nepoznala, jestli se má
chystat, nebo ne.
Potom, co seržant zavelí: „Přeprava!“ se Melanie
rychle obleče do bílé haleny, která visí vedle dveří, a do bílých
kalhot z poličky na stěně. Pak se posadí do vozíku u nohou
postele, přesně tak, jak ji to učili. Položí ruce na opěrky
a nohy na podnožku. Zavře oči a čeká. Při čekání počítá.
Nejvíc napočítala dva tisíce pět set dvacet šest a nejmíň
tisíc devět set jedna.





13
Když se otočí klíč v zámku, přestane počítat a otevře oči.
Seržant vejde dovnitř s pistolí a namíří ji na ni. Dva z jeho
vojáků vstoupí dovnitř a zapnou a utáhnou jí přezky kolem
kotníků a zápěstí. Je tu i popruh na krk, ten upevní až
nakonec, když má znehybněné ruce i nohy, a vždycky ho
zapínají zezadu. Je navržený tak, aby Melanii vůbec nemuseli
dávat ruce před obličej. Melanie někdy prohodí: „Však já
nekoušu.“ Myslí to jako vtip, ale vojáci se nikdy
nezasmějí. Seržant se zasmál, jen když to řekla poprvé, ale byl to
zlý smích. Potom řekl: „Jako kdybysme ti k tomu snad dali
příležitost, poupátko.“
Když je Melanie celá přivázaná ke křeslu a nemůže
pohnout rukama, nohama ani hlavou, zavezou ji do třídy a
zaparkují ji u lavice. Učitelka (nebo učitel, když má zrovna
službu pan Whitaker, jediný muž v učitelském sboru)
někdy mluví s některým jiným žákem nebo něco píše na
tabuli, ale většinou na chvíli přestane a pozdraví: „Dobré ráno,
Melanie.“ Tak se i děti, které sedí v přední části třídy,
dozví, že Melanie už je ve třídě, a mohou ji taky pozdravit.
Většina z nich ji samozřejmě nevidí, protože taky sedí na
kolečkových křeslech, mají znehybněné krky a nemůžou
se otočit.
Tohle — vojáci přivezou žáka na vozíku, učitelka mu
popřeje dobré ráno a pak ho sborově pozdraví i ostatní
děti — se opakuje ještě devětkrát, protože po Melanii
přivážejí do třídy ještě devět dalších dětí. Jednou z nich je
Anne, která bývala Melaniina nejlepší kamarádka ze třídy
a možná ještě je, jenomže když žáky naposledy
rozsazovali (seržant tomu říká „míchání balíčku“), skončily každá
úplně jinde a těžko se kamarádí s někým, s kým nemůžete
mluvit. Další je pak Kenny, ale toho Melanie nemá ráda,





14
protože jí říká Melounie nebo M-M-M-M-Melanie, aby jí
připomněl, že dřív čas od času koktala.
Když už jsou všechny děti ve třídě, začne vyučování.
Každý den procvičují čtení a počítání a každý den píšou opa -
kovací písemky, ale jinak to vypadá, že není daný žádný
rozvrh. Některé učitelky předčítají z knížek a pak dětem
o přečteném příběhu pokládají otázky. Jiné se s dětmi učí
fakta, data, tabulky a rovnice a to jde Melanii moc dobře.
Zná všechny krále i královny Anglie i dobu jejich vlády, zná
všechna města Spojeného království včetně rozlohy a počtu
obyvatel a řek, které jimi protékají (pokud tam nějaké řeky
jsou), a jejich hesla (pokud nějaká mají). Zná taky hlavní
města Evropy a jejich počty obyvatel a roky, kdy válčila s
Británií, což se během historie postupně týkalo skoro všech.
Zapamatovat si to všechno jí nepřijde vůbec těžké, dělá
to, aby se nenudila, protože nuda je skoro to nejhorší.
Pokud zná u nějakého města rozlohu a počet obyvatel, může
si spočítat hustotu zalidnění a pak pomocí regresní
analýzy odhadnout, kolik lidí tam bude za deset, dvacet nebo
třicet let.
Ale s tím je trochu problém. Melanie se o britských
městech učí v hodinách pana Whitakera, ale není si jistá, jestli
jsou všechny údaje správné. Jednoho dne se totiž pan
Whitaker choval trochu divně, mluvil úlisným tónem a řekl
něco, co Melanii dělá starosti. Ptala se ho, jestli je 1 036 900
počet obyvatel celého Birminghamu i s předměstími, nebo
jen centra, a pan Whitaker odpověděl: „Není to jedno? Na
tom už stejně nezáleží. Řekl jsem vám to jenom proto, že
máme třicet let staré učebnice.“
Melanie se nevzdala, protože věděla, že Birmingham je
hned po Londýně druhé největší britské město, a chtěla si
být jistá, že má přesná čísla: „Ale podle sčítání lidu z roku...“





15
Pan Whitaker ji přerušil: „Prokrista, Melanie, na tom
nezáleží. Vždyť to je prehistorie! Nic z toho už dávno není.
Vůbec, vůbec nic. Počet obyvatel Birminghamu je nula.“
Takže je možné, a dokonce pravděpodobné, že bude
Melanie muset některé svoje zápisky trochu zaktualizovat.
Děti se učí v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek a v
pátek. V sobotu jsou celý den zamčené v celách a rozhlas jim
přehrává hudbu. Ten den nikdo nepřijde, ani seržant, a
muzika je moc hlasitá na to, aby se při ní dalo mluvit. Melanii
už kdysi napadlo, že vymyslí jazyk, kde budou místo slov
znaky, takže by se spolu děti mohly bavit přes dveřní
okénka. Tak se do toho pustila a celý jazyk vymyslela, což bylo
samo o sobě zábavné, ale když se slečny Justineau ové
zeptala, jestli by ho mohla naučit ostatní děti ve třídě, slečna
Justineauová ji příkře odmítla. Chtěla, aby jí Melanie
slíbila, že o svém jazyce nepoví nikomu z ostatních učitelů,
a už vůbec ne seržantovi. „Ten už je i tak dost paranoidní,“
řekla. „Jestli si bude myslet, že se mu za zády domlouváte,
přijde o rozum úplně.“
Takže nakonec Melanie ostatní děti znakový jazyk
nenaučila.
Soboty jsou dlouhé, nudné a strašlivě se táhnou.
Melanie si za zvuků hudby hlasitě vypráví některé z příběhů,
které si četli ve třídě, nebo si prozpěvuje matematické
důkazy, třeba ten o nekonečném počtu prvočísel. Tohle
klidně mů že dělat nahlas, protože ji přes hudbu není slyšet.
Jinak by přišel seržant a nakázal by jí, aby přestala.
Melanie ví, že seržant bývá v hlavní budově i o
sobotách, protože když jednou Ronnie tak dlouho bušila do
okénka ve dveřích, až jí začala krvácet ruka a celá se jí
rozedrala, seržant přišel. Přivedl dva vojáky a všichni tři
byli oblečení v mohutných úborech, které jim zakrývaly





16
obličeje. Vešli dovnitř a podle zvuků si Melanie domysle -
la, že se Ronnie pokusili přivázat k vozíku. Rámus taky
naznačoval, že Ronnie bojovala a ztěžovala jim to,
protože pořád volala: „Nechte mě být! Nechte mě být!“ Pak se
dlouho ozývaly rány a jeden ze seržantových mužů zařval:
„Ježišikriste, ne...“ a pak křičeli i ostatní a někdo varoval:
„Chyťte jí druhou ruku! Držte ji!“ a pak už bylo zase ticho.
Co se stalo potom, Melanie nevěděla. Vojáci pak
prošli chodbou a zakryli všechna dveřní okénka, takže děti
neviděly ven. Zůstaly celý den zamčené. Další pondělí už
Ronnie do třídy nepřišla a zdálo se, že nikdo neví, co se
s ní stalo. Melanie si představuje, že je někde na
základně další třída, kam Ronnie poslali, takže by se jednoho
dne, až seržant zase zamíchá balíček, mohla vrátit. Ale ve
chvílích, kdy na to nedokáže přestat myslet, je
přesvědčená o tom, že doopravdy seržant odvedl Ronnie pryč,
potrestal ji a už jí nikdy nedovolí, aby se s ostatními viděla.
Neděle jsou stejné jako soboty, až na to, že je svačina
a sprcha. Ráno děti uvážou do křesel, jako kdyby to byl
normální školní den, ale nepřivážou jim pravé ruce. Pak
je dovezou do sprch, které jsou umístěné za posledními
dveřmi vpravo od šedých železných dveří.
V bíle vykachličkovaných, holých sprchách pak děti
sedí a čekají, až je tam přivezou všechny. Pak jim vojáci
donesou misky se svačinou a lžíce. Každému dítěti položí do
klína misku, ve které už je lžíce zabodnutá.
V miskách jsou statisíce červů, kteří se svíjí a plazí
jeden přes druhého.
A děti jí.
V příbězích, které si četly ve škole, někdy děti jí i jiné
věci — koláče a čokoládu a párky a kaše a sladkosti a
špagety a řízky. Ale tyhle dětí jí jen červy a jí je jednou týdně,





17
protože — jak Melanii jednou vysvětlila doktorka Selkir -
ková — jejich těla neuvěřitelně efektivně zpracovávají
proteiny. Nic dalšího už jíst nemusí, dokonce ani nemusí pít.
Z červů dostanou všechno, co potřebují.
Až dojí a seberou jim misky, vojáci odejdou, zavřou
dveře a zapečetí je. Ve sprchách je pak úplná tma, protože tam
nejsou žádná světla. V trubkách to začne chropotat, jako
když se někdo snaží potlačit smích, a ze stropu začne
stříkat chemický sprej.
Jde o tu samou chemikálii, kterou mají na sobě i
učitelé, seržant a vojáci, nebo alespoň páchne stejně, ale je
mnohem silnější. Ze začátku trochu pálí. Pak pálí
hodně. Melanie z ní má zarudlé a nateklé oči a nic nevidí. Ale
z pokožky i z oblečení se sprej rychle vypaří, takže po
další půlhodině sezení v tiché, temné místnosti zůstane jen
zápach, a ten se nakonec taky ztratí, nebo si na něj
Melanie alespoň zvykne natolik, že jí přestane vadit. Děti sedí
a tiše čekají, až vojáci odemknou dveře a vyvezou je ven.
Takhle se děti myjí, a právě proto je neděle asi nejhorším
dnem v týdnu.
Nejlepší den v týdnu je každý, kdy učí slečna
Justineauová. Není to pokaždé ten stejný den a někdy přes týden
nepřijde vůbec, ale kdykoli Melanii dovezou do třídy a uvidí
tam slečnu Justineauovou, pocítí vlnu ryzího štěstí, jako
kdyby jí srdce vyletělo až do oblak.
Na hodinách slečny Justineauové se nikdy nikdo
nenudí. Melanii těší už jen pohled na ni. Ráda hádá, co bude mít
slečna Justineauová na sobě a jestli bude mít vlasy sčesané,
nebo rozpuštěné. Většinou je má rozpuštěné a jsou
dlouhé a tmavé a hodně vlnité, takže vypadají jako vodopád.
Ale někdy si je na zátylku sváže do pevného drdolu a to je
taky hezké, protože pak víc vynikne její tvář, jako kdyby





18
byla socha u stěny chrámu, podpírající strop. Karyatida.
Ale tvář slečny Justineauové i tak poutá pozornost,
protože její pleť má krásnou, překrásnou barvu. Je temně hnědá
jako kůra stromů na Melaniině obrázku pralesa, kde
semínka klíčí jen v popelu po lesním požáru, nebo jako káva,
kterou si slečna Justineauová o přestávce nalévá z
termosky. Ale je ještě tmavší a sytější než kůra nebo káva a je v ní
ještě spousta dalších barev, takže vlastně nejde k ničemu
přirovnat. Můžete jenom říct, že je stejně tmavá, jako je
Melaniina pokožka světlá.
A někdy nosí slečna Justineauová šál uvázaný kolem
krku a přehozený přes ramena. Tehdy si Melanie říká, že
vypadá buď jako pirátka, nebo jako žena z města Hameln,
když do něj přišel Krysař. Ale hamelnské ženy z obrázku
v knížce slečny Justineauové byly většinou staré a sehnuté,
kdežto slečna Justineauová je mladá a vůbec ne sehnutá,
ale vysoká a moc krásná. Takže je spíš jako pirátka, až na
to, že nemá vysoké boty a šavli.
Když slečna Justineauová učí, je celý den plný úžasných
věcí. Někdy čte nahlas básničku nebo přinese flétnu a
hraje na ni, jindy dětem ukazuje obrázky v knížkách a vypráví
jim příběhy o lidech, kteří na nich jsou. A tak se z
obrázku v knížce Melanie dozvěděla o Pandoře a Epimetheovi
a skříňce plné všeho zla na světě. Byla na něm žena,
která otvírala skříňku a z té vylézala spousta strašlivých věcí.
„Kdo to je?“ zeptala se Anne.
„To je Pandora,“ odpověděla slečna Justineauová. „Byla
to úžasná žena. Všichni bohové jí požehnali a dali jí dary.
To taky její jméno znamená: všemi dary obdarovaná. Byla
chytrá, statečná, krásná, vtipná, prostě všechno, co si žena
může přát. Ale měla jednu malou chybičku, byla hodně —
opravdu strašně moc — zvědavá.“





19
To už byly děti jako na trní, okouzlené příběhem, a na -
konec si ho vyslechly celý. Začal válkou mezi bohy a
Titány a skončil tak, že Pandora otevřela skříňku a vypustila
z ní všechno zlo.
Melanie řekla, že určitě nebylo správné potrestat
Pandoru za to, co se stalo, protože to byla Diova past na
smrtelníky a stvořil Pandoru takovou, jaká byla, přesně proto,
aby past sklapla.
„Jen to řekni nahlas, sestro,“ vyzvala ji slečna
Justineauová. „Muži si užijí a ženy to odnesou.“ A zasmála se.
Melanie slečnu Justineauovou rozesmála! Byl to tehdy skvělý
den, i když nevěděla, proč byla její poznámka tak legrační.
Jediný problém je, že dny, kdy učí slečna Justineauová,
ubíhají moc rychle. Každá vteřina je tak drahocenná, že
Melanie ani nemrká — jen sedí s očima doširoka
otevřenýma a vstřebává všechno, co slečna Justineauová říká,
každou informaci se snaží si zapamatovat, aby na to pak
mohla v cele vzpomínat. A kdykoli to jde, ptá se slečny
Justineauové na různé věci, protože to, co slýchá a na co
vzpomíná nejraději, je, když slečna Justineauová vysloví
její jméno, Melanie. Tehdy si připadá jako ten
nejdůležitější člověk na světě.





20
Kapitola 2
Jednou přijde seržant do třídy právě v den, kdy učí slečna
Justineauová. Stojí vzadu, na konci místnosti, a tak si Me -
lanie ani neuvědomí, že tam je, dokud ho neuslyší
promluvit. Zrovna když slečna Justineauová povídá: „...a
tentokrát Pú a Prasátko napočítali ve sněhu tři šlápoty,“ přeruší
ji seržant: „Co to má k sakru bejt?“
Slečna Justineauová zmlkne a rozhlédne se. „Čtu dětem
pohádku, seržante Parksi,“ povídá.
„To vidím,“ odvětí seržant. „Myslel jsem, že je máte
zkoušet, ne jim dělat divadlo.“
Slečna Justineauová strne. Pokud ji neznáte tak dobře
jako Melanie a nepozorujete ji stejně pečlivě, sotva si toho
všimnete. Hned ji to zase přejde, a když promluví, zní její
hlas stejně jako vždycky a není v něm ani stopa
rozčilení. „Přesně to taky děláme,“ odpoví. „Je důležité vidět, jak
zpracovávají informace. Ale abychom dostali data,
nejdříve musíme nějaká vložit.“
„Data?“ opakuje seržant. „Tím myslíte fakta?“
„Ne. Nejenom fakta. Myšlenky.“
„No jasně, Medvídek Pú je prvotřídních myšlenek plnej.“
Seržant mluví sarkasticky. Melanie sarkasmu rozumí —
říkáte úplný opak toho, co si myslíte. „Vážně, mrháte časem.
Jestli jim chcete něco vykládat, povězte jim o Jacku
Rozparovači a Charlesi Mansonovi.“
„Jsou to děti,“ ohradí se slečna Justineauová.
„Ne.“





21
„Mentalitou ano. Jsou to děti.“
„Nasrat na nějakou mentalitu,“ řekne seržant a zní u
toho už docela rozzlobeně. „Přesně kvůli tomu, co jste teď
řekla, byste jim žádnýho Medvídka Pú číst neměla. Jestli
s tím budete pokračovat, začnete o nich přemejšlet jako
o opravdovejch dětech. A pak uděláte chybu a jednoho
z nich odvážete, protože potřebuje pomazlit nebo kýho
šlaka. A nemusím vám říkat, co se stane pak.“
Seržant předstoupí před třídu a pak udělá něco
opravdu strašlivého. Vyhrne si rukáv až po loket a podrží
odhalené předloktí Kennymu před obličejem — přímo před
nosem, jen pár centimetrů od něj. Nejdřív se nic neděje,
ale pak si seržant plivne do dlaně a sliny si po předloktí
rozetře, jako kdyby z něj něco stíral.
„Nedělejte to,“ prosí slečna Justineauová. „Nedělejte mu
to.“ Ale seržant jí neodpoví a ani se na ni nepodívá.
Melanie sedí čtyři místa stranou od Kennyho, takže
všechno dobře vidí. Kenny úplně ztuhne, pak doširoka
rozevře pusu a začne zuby chňapat seržantovi po
předloktí, na které samozřejmě nedosáhne. Z koutku mu začne
vytékat slina, ale protože děti vůbec nedostávají napít, je
hutná, skoro tuhá a třese se Kennymu na bradě, zatímco
on se snaží seržantovi zakousnout do ruky a u toho
sténá a kvílí.
Už tohle je dost strašné, ale je ještě hůř — obě děti
vedle Kennyho s tím začnou taky, jako kdyby to od něj chytily,
a děti sedící za ním sebou začnou škubat a třást se, jako
kdyby je někdo hodně bolestivě píchal do břicha.
„Vidíte?“ otočí se seržant na slečnu Justineauovou, aby
měl jistotu, že to pochopila. A pak celý překvapený
zamrká a možná si přeje, aby se na ni vůbec nepodíval, protože
slečna Justineauová se na něj dívá, jako kdyby mu chtěla





22
dát facku, a tak seržant ruku odtáhne a pokrčí rameny, jako
kdyby mu na tom stejně nikdy nezáleželo.
„Ne každej, kdo vypadá jako člověk, člověk je,“ pronese.
„Jo,“ odvětí slečna Justineauová. „V tom s vámi
souhlasím.“
Kennymu padá hlava trochu na stranu, jen tak, jak mu
dovolí popruh kolem krku, a pak maličko zachroptí.
„Neboj se, Kenny,“ uklidňuje ho učitelka. „Za chvíli to
přejde. Pojďme pokračovat s pohádkou. Co vy na to?
Chcete slyšet, jak to dopadlo s Púem a Prasátkem? Dovolíte,
seržante? Prosím?“
Seržant se na ni podívá a zavrtí hlavou. „Nedopusťte,
abyste si je oblíbila,“ varuje. „Víte, proč jsou tady. Sakra,
vždyť vy to víte líp než...“
Ale slečna Justineauová už zase začne číst, jako kdyby
ho vůbec neslyšela, jako by tam ani nebyl, a tak seržant
nakonec odejde. Nebo možná pořád stojí vzadu ve třídě, ale
Melanie si myslí, že ne, protože za chvíli učitelka vstane
a zavře dveře. To by určitě udělala jenom tehdy, pokud by
už byl seržant pryč.
Celou noc Melanie sotva spí. Pořád přemýšlí o tom, co
seržant řekl, že děti nejsou opravdové děti, a jak se na
něj slečna Justineauová podívala, když Kennymu udělal
tu hroznou věc.
A vzpomíná, jak Kenny chňapal seržantovi po ruce jako
pes. Přemýšlí, proč to udělal, a myslí si, že to možná ví,
protože když si seržant potřel ruku slinou a zamával jí
Kennymu před nosem, bylo to, jako kdyby byl pod tím
nahořklým chemickým zápachem cítit ještě jinak. A i když
to Melanie cítila jen slabounce, točila se jí z toho hlava
a žvýkací svaly se jí začaly samy od sebe hýbat. Vlastně ani
neví, co to bylo za pocit, protože se jí nikdy nic takového





23
nestalo a ani o tom neslyšela v žádném příběhu. Ale zdálo
se to jako něco, co by měla dělat, a bylo to strašně naléhavé
a důležité, jako by se její tělo rozhodlo ignorovat rozum
a jednat bez jeho svolení.
Ale kromě toho všeho si taky uvědomí: seržant má
jméno. Stejně jako učitelé. Stejně jako děti. Doteď Melanie
viděla seržanta spíš jako boha nebo Titána, ale teď ví, že je
stejný jako všichni ostatní, i když z něj má hrůzu. Není to
jenom seržant, je to seržant Parks. A právě tahle obrovská
změna vnímání ji, víc než co jiného, drží vzhůru až do rána,
kdy se odemknou dveře a vejde obvyklé procesí.
A tak trochu se toho dne změnily i Melaniiny city ke
slečně Justineauové. Nebo se spíš nezměnily vůbec, jen
stonásobně zesílily. Na celém světě není nikdo hodnější
nebo laskavější nebo krásnější než slečna Justineauová.
Melanie si přeje, aby byla bohyní nebo Titánkou nebo
trojskou válečnicí, aby se mohla za slečnu Justineauovou rvát
a zachránit ji před Slonisky a Kolčavicemi. Sice ví, že
Sloniska a Kolčavice jsou v Medvídkovi Pú a ne v řeckých
bájích, ale ta slova se jí líbí, stejně jako představa, jak
zachraňuje slečnu Justineauovou — ta se jí dokonce líbí natolik,
že je teď její nejoblíbenější. Myslí na ni vždycky, když
zrovna nepřemýšlí nad něčím jiným. Pak se dají zvládnout
dokonce i neděle.
Takže když jednoho dne slečna Mailerová všem
odváže pravá předloktí, dá jim psací podložky a poví jim, aby
napsali příběh, píše Melanie právě tenhle. Slečnu
Mailerovou samozřejmě zajímá jen jejich slovní zásoba a je jí
vcelku jedno, o čem ty příběhy vlastně jsou. To je
naprosto jasné, protože při zadávání připojí seznamy slov a slíbí,
že za každé správně použité slovo žáci dostanou bod navíc.
Melanie se seznamu nedrží a nechá pracovat fantazii.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.