načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Všem statečným se odpouští - Chris Cleave

Všem statečným se odpouští

Elektronická kniha: Všem statečným se odpouští
Autor:

Píše se rok 1939 a Velká Británie vstupuje do války. Když se mladá učitelka Mary seznámí se svým novým nadřízeným Tomem a poté s jeho přítelem Alistairem, důstojníkem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 451
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0715-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Píše se rok 1939 a Velká Británie vstupuje do války. Když se mladá učitelka Mary seznámí se svým novým nadřízeným Tomem a poté s jeho přítelem Alistairem, důstojníkem dělostřelectva, ocitnou se všichni v tragickém milostném trojúhelníku.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Chris Cleave - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všem statečným se odpouští

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Chris Cleave

Všem statečným se odpouští – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



VŠEM STATEČNÝM SE ODPOUŠTÍ




Copyright © Chris Cleave 2016

Tr anslation © Miroslav Jindra, 2017

Cover Illustration © Lee Avison / Trevillion Images

ISBN tištěné verze 978-80-259-0715-3

ISBN e-knihy 978-80-259-0738-2 (1. zveřejnění, 2017)


Mým prarodičům – Mary a Davidovi, N. J. a M.


ČÁST PRVNÍ

VÝCHOZÍ STAV



11

Válka byla vyhlášena v jedenáct patnáct a Mary Northová se do

ní hlásila hned v poledne. Během oběda, než došly telegramy, pro

případ, že by jí to matka chtěla zakázat. Château Mont-Choisi,

elitní soukromou školu, kde měla děvčata z „lepších“ rodinukončovat svoje vzdělání, prostě nedokončí. Sbalila se a dolez Lausan ne zatelegrafovala do Londýna na ministerstvo války. O devatenáct hodin později, když s ní vlak v oblacích páry vjížděl do

londýnského nádraží St Pancras, měla stále ještě na sobě lyžařský

svetr. Lokomotiva ječivě zapištěla. Takže Londýn. Město milující

začátky.

Zamířila rovnou na ministerstvo války. Než na mapce, kterou jí tam předali, zaschl inkoust, chvilku slaně voněl. Spěchala městem na místo, kam ji přidělili, protože se přímo zoufale bála, aby z té války nezmeškala ani minutu – vždyť už se to tak trochu stalo. Když přebíhala Trafalgarské náměstí a  mávala na taxíky, holubi se před ní rozlétali a pleskot jejich křídel zněl jako ťukání tisíce nožů o klaretové sklenky, požadující ticho před přípitkem. Každým okamžikem to teď začne – ta děsivá úžasná věc. A bez ní osobně by se to nikdy nepodařilo vyhrát.

Co jiného je vlastně válka než morálka v přilbách a džípech? A neskrývá se ta morálka nakonec ve stovkách milionů drobných rozhovorů, jejichž souběh přiměje lidi, aby v sobě našli odvahu vyrazit do útoku? Nenápadná výměna slov, zdánlivě povrchní konverzace, na niž byla Mary přímo expert, je pravou podstatou války. Atmosféra toho dopoledne se přesně hodila k jejímurozoložení – žádné mraky, nic podobného ve vzpomínkách. Pod rozjasněnou oblohou pospíchalo v Londýně deset tisíc mladých žen za svými novými úkoly – na základě příkazů z Whitehallu, z kanceláří ukrytých kdesi ve starém mramorovém srdcimetroole. Mary se ráda nechala unášet mohutným proudem těch, kdo se jim ochotně chystaly vyhovět.

Ministerstvo války jí neposkytlo žádné další podrobnosti, což bylo dobré znamení. Udělají z ní něco jako spojku nebo ji přidělí do generálního štábu. O  děvčata z  dobrých rodin bude určitě zájem, čeká je nějaké důležité zadělení. Dokonce se šuškalo, že budou potřebovat i špionky – obzvlášť lákavá představa, protože člověk by pak mohl být sám sebou vlastně dvakrát.

Jeden taxík jí nakonec zastavil. Ukázala řidiči mapku. Držel ji v prstech natažené paže před přimhouřenýma očima, upřenýma na načmáraný červený křížek, označující místo, kde se mělahlásit. Připadalo jí, že ten chlap reaguje nesnesitelně pomalu.

„Na Hawley Street. K tý velký budově?“

„Ano,“ přisvědčila Mary. „A co nejrychleji, prosím vás.“

„Hawley Street – k tý škole tam, jo?“

„To sotva. Já se tam mám hlásit, víte? Na práci, teď ve válce.“

„Jo tak... Ale tam podle mě nic jinýho není, jenom ta škola. Jinak jenom samý normální domy.“

Mary otevřela ústa, aby nad jeho sdělením zapochybovala, ale hned je zase zavřela a jen si upravila rukavičky. Jak jinak – přece tam nebudou kasárna s hlídkou na koni po obou stranách vstupní brány s nápisem Ministerstvo armádních tajných služeb. To místo, kde se má hlásit, bude samozřejmě vypadat naprosto nenápadně.

„No jasně,“ poznamenala. „Počítám s  tím, že ze mě udělají paní učitelku.“

Přikývl. „To se dá pochopit. Polovina londýnských učitelůbude muset narukovat.“

„Takže musíme jen doufat, že se jim rákosky budou hoditv boji s nepřátelskými tanky.“

Taxikář ji tedy dovezl do Hawley Street, beze spěchu, přesně tak rychle, jak si dodání jedné nové paní učitelky podle nějzasluhovalo. Mary se důsledně snažila chovat jako každá obyčejná slečinka – děvče, pro které je jízda taxíkem něco velminezvyklého a extravagantního a vyhlídka na učitelské působení nadmíru lákavá. Své tváři se pokoušela dodat výraz bezelstného soustředění na přítomnou chvíli – něco takového, co považovala za příznačné pro dojné kravičky nebo možná hloupé husy.

Když dojeli k té škole, cítila, že si ji taxikář zvědavě prohlíží. Jako spropitné mu proto dala jen čtvrtinu částky, kterou by od ní dostal normálně. Tohle byla koneckonců její první prověrka. Od vozu pak odcházela nesmělým krokem obyčejného děvčete, které čeká přijímací pohovor. Jako by se na ni vzduch zlobil, že ho tak drze rozráží. Jako by země sténala bolestí pod každým jejím krokem.

Vyhledala kancelář paní ředitelky a  představila se jí. Slečna Vineová, v propínacím pleteném svetru, ptačí obličej s brýlemi na řetízku, který vypadal jako vypůjčený od zátky z umyvadla, sotva zvedla oči upřené na desku psacího stolu.

„Northová,“ opakovala Mary, artikulujíc svoje příjmení velmi zřetelně.

„Ano, slyšela jsem dobře. Převezmete třídu, které říkámePoštolky. Začněte se seznamem žáků. Naučte se jejich jména co nejpřesněji.“

„Jistě – provedu,“ slibovala Mary.

„Už jste někdy učila?“

„To ne,“ odpověděla Mary. „Ale nemyslím, že by to měl pro mě být velký problém – zkusit to.“

Ředitelka k ní natočila zimavé tůňky očí. „Nepředstavujte si, že půjde jenom o to, řídit se přesně osnovami.“

„Promiňte. Ale já opravdu ještě nikdy neučila.“

„Jistě. Rozumím. Buďte důsledná, nedovolujte jim žádnédivočinky a dávejte pozor, jestli jakžtakž píšou. Jestli moc neškrábou. Kdo slušně píše, obvykle se i slušně chová.“

Mary připadlo, že to ředitelka nějak divně přehání. Až zjistí, kde se to vlastně octla, možná by na to měla upozornit jejínadřízenou. Ovšem na druhé straně – té ženské je nutné přiznat, že tady má vzorný pořádek. Na stole úhledně rozestavené džbánečky s pečlivě ořezanými tužkami a krabičky s připínáčky. Přesněsrovnaná hranička zpěvníků, každý zabalený v jinak barevné papírové tapetě, jako by to byly v  prvním týdnu nového školního roku dostaly za úkol provést sami žáci.

Ředitelka vzhlédla a podívala se na ni. „Nechápu, co vás tak pobavilo.“

„Promiňte,“ šeptla Mary. Nedokázala ten pohled nevrátita neokusit se tak navázat s tou paní bližší kontakt, a trochu jizklamalo, že neuspěla.

„Poštolky...“ vyzvala ji ředitelka. „Chodbou doleva, třetí dveře.“

Když vešla do místnosti, třída – jednatřicet dětí – za svýmistolky se zvedacími deskami zmlkla. Zadívaly se na ni, hlavynatočené, oči upřené. Mohlo jim být osm deset let, usuzovala – ačkoli jí silně splývaly do jediného nezřetelného obrazu a vyžadovalo velké úsilí, aby svoje oči donutila jednotlivě je rozeznávat.

„Dobrý den, žáci. Já se jmenuju Mary Northová.“

„Dobrý den, slečno Northová...“

Děti to zazpívaly v oné tradiční žákovské tónině posazené mezi respekt a posměch tak dokonale, že se jí sevřel žaludek. Začínalo to být až nepříjemně realistické.

Po zbytek dopoledne s nimi probírala počty a pak psalyslohovou práci; po celou dobu doufala, že se snad brzy zvedneopona a tenhle zkušební výstup vystřídá nějaká opravdová vojenská služba. Když nakonec zazvonilo, spěchala na poštu a poslala na ministerstvo války rozhořčený telegram – představovala si, žetřeba došlo k nějakému omylu.

Samozřejmě že nikoli. Mnohokrát se pak v té válkourozvrácené době stalo, že k londýnským dveřím byla omylemdoručena nesprávná zásilka, že řada konvojů ztratila v husté mlze svůj ochranný doprovod, že v kontejnerech, které docházely nafron

15

tu, byly náhradní uniformy zcela jiných velikostí, než na nich

bylo uvedeno, že nesčetná srdce odloučených milenců či milenek

byla jiného kalibru, než předpokládaly představy jejich partnerek

či partnerů – není však známo, že by někdy to velké staré město

nedalo někomu přesně vědět, kde má svou válku začít.

ZÁŘÍ 1939

Mary se málem rozplakala, když se dozvěděla, že její prvním

významným úkolem jako učitelky bude evakuovat svou třídu na

venkov. A když zjistila, že Londýn vystěhoval několik dnípředtím, než ho měly opustit děti, mimo město zvířata ze zoologické

zahrady, hrozně ji to rozčílilo. Když už se musí evakuovat,nemělo by si aspoň hlavní město cenit svých dětí výše než papoušků

a pižmoňů severních?

Zkontrolovala v kapesním zrcátku, má-li správněnamalovanou pusu, a pak zvedla ruku, aby upoutala pozornost paní ře di - telky.

„Ano, paní učitelko?“

„Není to hanba, děti, evakuovat nejdřív zvířátka? Co myslíte?“

Slyšely to všechny děti, které čekaly seřazené na shromaždišti před opuštěnou zoo na odjezd. Plaše zahýkaly na souhlas.Ředitelka stihla Mary studeným pohledem, který ji poněkudznervóznil. Ale to přece není správné, dát zvířatům za těchto okolností přednost! Není to něco podobného, jako když unavený staroch Noe na tu svou archu nalodil němé zástupce zvířecích druhůmísto neposedných dětí, s nimiž se mohl snadno domluvit? Takhle nějak přece došlo k tomu, že voda zlikvidovala nejlepší kořínky budoucnosti lidstva. Že se v současném lidstvu vyskytujínásilničtí incestní potomci Cháma a Šéma a Jáfeta, kteří byli schopni vyhlásit válku zrovna v době, na kterou si Mary naplánovalazájezd do švýcarských hor.

Ředitelka si jenom povzdechla. A pak začala vysvětlovat, že to pořadí způsobila skutečnost, že co se opic týkalo, nebylozapotřebí vyplňovat jméno na visačku zavazadla, dohlížet na ně ve vlaku v kupé druhé třídy a najít pro ně hostitelskou rodinuněkde v Cotswolds, v bezpečnější západní části Anglie. Stačilo pro ně obstarat vhodné náklaďáky na převoz a kvalitní potravu pro následující pobyt. Kdežto vyšší hominidae se jmény jako Henry či Sarah vyžadovali nesrovnatelně rozsáhlejší péči, kteroupřičinlivá byrokracie musela nejen předvídat, ale především konkrétně zabezpečit, a navíc pečlivě zdokumentovat, a to na formulářích, jež tiskárny musely vytisknout a dodat.

„Jo tak,“ řekla na to Mary. „Děkuju za vysvětlení.“

Bylo to tak, jistě. Štvalo ji, že je jí teprve osmnáct. Tozjištění a pobouření pálilo její zdravý rozum jako žhavé uhlíky ruku skrz kuchyňskou chňapku. Tak tohle je důvod, proč se Londýn dosud hemžil dětmi a jeho zoologická zahrada zela prázdnotou a v kiosku se vršilo tři sta papírových pytlíčků s oříšky pro opičky.

Znovu zvedla ruku, ale pak ji zase nechala klesnout.

„Ano?“ zeptala se slečna Vineová. „Ještě něco?“

„Promiňte,“ omlouvala se Mary. „Už nic.“

„Prosím.“

Ředitelka spustila na okamžik z  očí řady děcek a  upřela na Mary pohled plný blahovolné shovívavosti.

„Uvědomte si, že teď jste na naší straně. Víte, jak to myslím: nás dospělých.“

Mary téměř cítila, jak jí v kostech praská vzteky. „Děkuji,slečno Vineová.“

V té chvíli jediné barevné dítě, které v téhle škole měli, vycítilo příležitost, vyběhlo z řady a začalo vylézat na vstupní bránu zoo, opatřenou visacím zámkem. Ředitelka se otočila jako na obrtlíku.

„Zachary Lee! Ale ihned slez! Honem, dolů!“

„Nebo co? Pošlete mě na venkov?“

Celé shromáždění ztuhlo. Vzbouřenec, desetiletý černoušek, se ale nehodlal vzdát. Přehodil hubené nožky přes hřeben brány, obě poslední O slova „ZOO“ použil jako madla tělocvičného koně a vzápětí zmizel z dohledu.

Slečna Vineová se obrátila na Mary. „Nepokusila byste se toho negříka najít a přivést zpátky, co říkáte?“ Byla to její první válečná záchranná akce. Dosněda opálená Mary Northová poklusávala jako hříbě po cestách mezi opuštěnými pavilony, dosud ještě vzorně upravenými, a cítila se lépe než před chvílí. Vylovila cigaretu a prsty druhé ruky si přetřela čelo – proč by se pod ním měla uhnízdit nějaká frustrace. Jakoukoli depresi je nutno zahnat, jako se dá setřást z rukávu špetka popele nebo vyhnat včela z pokoje otevřeným oknem.

Zatím už stačila prohlédnout výběh žiraf a pavilony velkých šelem. Z  oddělení velkých opic zaslechla cosi jako zakašlání, a tak po špičkách prošla dovnitř dveřmi, které hladce otevřela. Brodila se vrstvou slámy, ze které se zvedal pach moče a pižma, a měla trošku nahnáno; ale doufala, že když to tu ošetřovatelé vyklízeli, spočítali ty gorily při nakládání dobře.

„Vylez, Zachary Lee. Já vím, že jseš tady.“

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se v tom pavilonu a dívat se ven skrz zašpiněná skla oken. „Tak se ukaž, kamaráde. Nebo to oba odneseme.“

Další zakašlání a pak šustot slámy. Nakonec se ozval klukovský hlas s nazálním americkým přízvukem. „Nikam nejdu.“

„No prosím,“ řekla Mary. „Tak tady oba zůstanem do konce války, ale potom se nikdo nedoví, co všechno jsme mohli během ní vykonat.“

Posadila se vedle chlapce, ale napřed si sundala červené sáčko a  rozprostřela si ho na slámu. Ať si o  válce říká kdo chce co chce, ji zachránila před dvěma odpoledními hodinamifranštiny na Mont-Choisi a kdo ví, co dobrého pro ni ještě chystá. Za pálila si další cigaretu a vyfoukla kouř do kužele slunečního světla.

„Moh bych taky jednu dostat?“ ozval se tichý hlásek.

„No to je otázka,“ zareagovala Mary. „Samozřejmě že ne. Až ti bude aspoň jedenáct.“

Od shromaždiště sem zalehlo kovové hvízdnutí píšťalky.Mohlo to znamenat, že nad Londýn nalétávají těžké bombardéry, ale třeba taky že děti byly přeorganizovány do dvou zhruba stejných družstev a budou hrát pálkovanou.

Zachary vystrčil hlavu ze slámy. Mary stále ještě žasla nad jeho tmavohnědou pletí a kaštanovýma očkama. Když se poprvé usmál, okouzlil ji záblesk jeho růžového jazyka. Čekala, že bude... ne zrovna taky hnědý, ale určitě nápadně jiný než růžový, obdobně jako se liší tmavohnědá kůže od bílé. Například třeba  – namodralý, jako mají někteří skinkové, ty ještěrky chované v teráriích. Nepřekvapilo by ji, kdyby mu tekla černá krev a produkovalslonově bílé exkrementy. Byl to první černoch, kterého si mohlaprohlédnout zblízka – pokud se nepočítaly plakáty varietníchpředstavení a populárních koncertů; a stále se ještě musela ovládat, aby na něj moc nevalila oči.

Měl ve vlasech slámu. „Slečno učitelko?“ oslovil ji. „Proč vocaď vodvezli ty zvířata?“

„To se liší podle toho která,“ vysvětlovala a začala jeodpočítávat na prstech. „Hrochy proto, že jsou hrozně bázliví, vlky, protože jsou zákeřný a nikdy se nedá předvídat, co příští chvíli provedou, a lvy, protože je chtějí shodit jako parašutisty nadberlínskou zoologickou zahradou, aby tam zlikvidovali nepřátelské lvy pana Adolfa Hitlera.“

„Takže zvířata taky bojujou ve válce?“

„No samozřejmě! Nebylo by to divný, kdybychom měli bojovat jen my lidi?“

Z chlapcova výrazu bylo jasné, že o tomhle ještě neuvažoval.

„Kolik je sedm a sedm?“ využila Mary příležitosti a pokusila se získat převahu.

Chlapec začal počítat, v rozvážném a ukázněném postoji dítěte, rozhodnutého vytrvat alespoň tak dlouho, dokud vystačí se svými prsty. Nikoli poprvé v  tomto týdnu potlačila Mary jak úsměv, tak celkem příjemné podezření, že práce učitelky nemusí být nakonec zase ten nejhorší způsob, jak přestát ony jalové hodiny mezi snídaní a společenským vyžíváním.

V  úterý dopoledne, když zkontrolovala prezenci a  než začala rozdávat skleněné lahvičky s  mlékem, vypsala na jednatřicet hnědých visaček ke kufříkům jména svých dětí a jejich šňůrky provlékla horními dírkami jejich kabátků. Hned jak od nichodstoupila a otočila se zády, začaly si je navzájem vyměňovat. Už to byli normální lidé, byť se ještě nepokusili vyrůst.

A ovšemže je hned zkusila vyvolávat podle těch zaměněných jmen – chlapce jako Helenky a holky jako Richardy –a zachovávat při tom zcela vážnou tvář. Těšilo ji, že je dokázala rozesmát tak snadno. Ukazovalo se, že jediný rozdíl mezi dětmia dospělými spočívá v tom, že děti do úsilí nebýt smutné dokážou vložit dvojnásob energie.

„Je to – dvanáct?“ zeptal se Zachary.

„Co jako?“

„No sedm a sedm,“ připomněl jí podrážděným tónem,vyhrazeným pro styk s dospěláky, kteří kladou otázky bez zřetele k tomu, jakou energii je pak zapotřebí vynaložit na odpovědi.

Mary omluvně přikývla. „Dvanáct je docela blízko.“

Znovu se ozvala ta píšťalka. Nad budovou natěšeně přelétloněkolik racků. Pamatovali si, že by někdy teď měl nastat čas krmení. Mary sebou trochu trhla. Jako by vysoko nahoře na modré obloze zacloumal vítr všemi rozvrhy času, co jich svět zná.

„Třináct?“

Mary se usmála. „Mám ti to ukázat? Ty jsi moc chytrý chlapec, ale je ti už deset a s počítáním jsi hodně zpožděný. Mám pocit, že si s tebou v tomhle ohledu nedal zatím žádný učitel dost práce.“

Přiklekla k němu do slámy a vzala ho za obě ruce – znovu ji udivilo, že nejsou o nic teplejší než ruce bílé. A předvedla mu, jak se dá k prvním sedmi prstům připočíst druhých sedm. „Už je ti to jasný? Sedm a dalších sedm, to dělá čtrnáct. Jenom nesmíš přestat počítat.“

„Jo...“

Ten překvapeně zklamaný postoj, který kluci zaujmou, když záhada tak nekrvavě podlehne rozumu.

„A co třikrát sedm, Zachary. Kolik to je? Když teď už víš, kolik je dvakrát sedm.“

Zadíval se na svoje roztažené prsty a pak na ni tázavě pohlédl.

„Na jak dlouho?“

„Co na jak dlouho?“

„Na jak dlouho nás vocaď posílají pryč?“

„Vrátíme se sem do Londýna, až tu zase bude bezpečno.Nemělo by to trvat moc dlouho.“

„Odjet na venkov – já se bojím. Chtěl bych, aby táta jel s náma.“

„Žádní rodiče s námi jet nemůžou. Musejí tady zůstata pracovat. Válka to potřebuje.“

„Vy tomu věříte?“

Mary rozhodně zavrtěla hlavou. „Samozřejmě že ne. Nezdá se ti, že práce většiny lidí je vlastně zbytečná i v těch nejlepšíchčasech? Třeba takoví pojišťováci... Nebo odhadci škod. Profesoři všeho možného. Většina z nich by byla užitečnější, kdybyrecitovali básničky či prošívali ponožky zlatou nití.“

„Táta vystupuje ve varieté, v Lyceu. Je to užitečný?“

„Pro zvýšení morálky. To možná ano. Kdyby baviči nebylizaotřebí, tak je evakuovali nejdřív. V  nějakých komediantských vlacích, možná.“

Zacharyho to nerozesmálo. „Venkov... Na venkově o měnikdo nebude stát.“

„Proč myslíš, proboha?“

Děti dovedou nasadit velmi bolestný výraz, když mluvís mimořádně natvrdlým dospělým člověkem.

„Jo ták...! No já nevím, možná se právě o tebe budou velmi zajímat. Čekala bych, že zprvu si na tebe budou nedůvěřivěsahat prstem, ale až jim dojde, že ta barva nejde smýt, určitě se k tobě budou chovat slušně. Lidi jsou v podstatě hodní, to mi věř.“

Chlapec vypadal velmi zamyšleně.

„V každém případě,“ ujistila ho Mary, „já tam jedu takya slibuju, že tě nikdy neopustím.“

„Budou mě nenávidět.“

„Nesmysl. Napadli snad Polsko nějací komedianti? Obsadili Su dety černoši, kteří vystupujou ve varieté?“

Netvářil se, jako by jí to věřil.

„Takže jasný? Lidi na venkově tě budou mít určitě radši než Němce.“

„Mně se tam stejně nechce.“

„Ber to, jako by to byla nějaká báječná nová hra – vydáme se tam, kam všichni raděj nám. Co ty na to? Bude ji hrát každý, kdo za něco stojí.“

S překvapením si uvědomovala, že jí to vůbec nevadí – že ji posílají někam pryč. Bylo to něco jako obrovská ruleta – tak je to třeba chápat. Děcka se budou moct trochu nadechnout zdravého vzduchu a ona... no – není snad venkov prostor, po kterém se prohánějí samí Heathcliffové?

Zkusme si představit, napadlo ji, že tahle válka každého z nás

hodně překvapí. Představme si, že evakuační vlak nás doveze do

jakési divočiny, daleko od těchto vyštafírovaných ulic, kde každá

třetí osoba je schopná vyprávět anekdotu o mé mamince nebo

chodí k urně v tátově volebním obvodě.

Už se na tom venkově viděla – v hezké vesnici plné mladých

lidí rozhozených válkou do nových vzorců. Bude to, jako když se

pootočí kaleidoskopem, všude gramofon a všichni budou tančit.

Zamiluje se do prvního chlapa, který bude aspoň troškuzajímavý – jenom aby se předvedla své přítelkyni Hildě.

Stiskla černouškovi ruku, potěšena úsměvem, který její dobré rozpoložení vyvolalo na jeho tváři. „Tak co?“ zeptala se ho.„Nevrátíme se k ostatním, abychom nepřišli o všechnu legra ci?“

Zvedli se z té slámy a ona z něj pečlivě smetla všechna stébla, která na něm ulpěla. Byl hubeňoučký, samá kost, v očíchvyplašený pohled. Jako by byl dokonale zrentgenovaný  – s neposlušným trsem černých vlasů na hlavě. Zakroutila hlavoua rozesmála se.

„Co je?“

„Zachary Lee  – já vážně nevím, proč bychom tě měli chtít evakuovat. Vypadáš, jako by tě už stačili vybombardovat.“

Zakabonil se.

„Slečno Northová, víte, jak vy kouříte? Takhle...“

A předvedl svou nápodobu. Mary podle něj kouřila jako Bette Davisová – jako by v prstech držel retku značky Craven „A“, jejíž žhnoucí hrot virtuálně vypouští bohaté obláčky kouře. Pak se ta neexistující cigareta rozhodla povznést o něco výš, elegantně napřímila chlapcovo zápěstí a napjala mu palec a ukazováček do gesta znuděného světce udělujícího požehnání.

„Dokonalý!“ ocenila jeho výstup Mary. „Ale teď mi ukaž, jak bys kouřil ty.“

Jako eskamotér hrající si s mincí vylovil Zachary ze vzduchu imaginární cigaretu, otočil ji a schoval její žhnoucí hrot podvyklenutou dlaň. Ostražitýma očima šlehl vpravo vlevo a pak si z ní zhluboka šlukl. Načež stočil hlavu stranou, pootevřel maličko jeden koutek úst a vyfoukl kouř dolů do slámy. Ten výdech byl téměř nepostřehnutelně rychlý, jako když vrabec ukákne na zem skrze listí větve.

„No to je úžasný. Poslyš, chlapče, ty kouříš tak dokonale, že by ti to měl svět zakázat.“

„Kouřím jako dospělej,“ odpověděl, na tváři výraz vyžilce.

„Fajn – takže já tě vlastně nemám co učit. Možná jenom číst, psát a počítat.“

Vzala ho pod paží a  pak spolu odcházeli. Zeptal se jí, jestli anglická letadla budou ty lvy shazovat na Berlín ve dne, nebo v noci, a ona odpověděla, že asi spíš v noci, protože tyhle šelmy jsou v noci čilejší, ale kdoví – za války může být všechno jinak.

U  východu se protáhli turniketem. Mary se postarala, aby šel před ní, protože co kdyby se znovu rozhodl vzít roha a ona už byla venku – turniket se točil jenom jedním směrem.Kdyby ona byla v tom případě na jeho místě, asi by stěží odolala pokušení.

Venku už byli všichni seřazení v trojstupech na trávníku. Stále držela Zacharyho kamarádsky v podpaží, ale když zachytilakritický pohled paní ředitelky, přitáhla ho k sobě nápadněji.

„Vyřídím si to s tebou později, Zachary,“ oznámila slečnaVineová chlapci. „Až mi přidělí vhodnou budovu, počítej s tím, že tě tam někde zavřu.“

Zachary se drze usmál. Mary ho spěšně vedla podél nastouených řad, dokud nedorazili k jejich třídě. Tam vytáhla z řady nenápadnou, rozumnou Fay Georgeovou, přikázala jí, aby vytvořila novou řadu s  dopadeným uprchlíkem, a  uložila jí, aby ho držela pevně za ruku. Fay to poslušně provedla, ale nejdřív vytáhla z kapsy hubertusu rukavice a navlékla si je. Zachary to přijal bez komentáře, s pohledem upřeným přímo před sebe.

Paní ředitelka došla až k Mary, a když ucítila vůni cigaretového kouře, teatrálně zvedla oči k  nebesům. Jako by tam právě přelétávala formace řvoucích bombardérů a Mary si tohoz neznámých důvodů nevšimla. Pak položila Zacharymu ruce na ramena a roztržitě jím zatřásla, nikoli nelaskavě. Jako by říkala: Co máme s tebou dělat, chlapče?

Ovšem ve skutečnosti poznamenala: „Ta mládež  – vůbec si neuvědomuje, v jak těžké jsme situaci.“

Mary předpokládala, že to káravé konstatování se týká jí, ovšem stejně tak mohlo patřit tomu chlapci nebo – paní ředitelka stále ještě vzhlížela k  nebi  – mladým pilotům luftwaffe či nakonec málo vnímavým andělům.

Kousala se zevnitř do tváří, aby se nerozesmála. Měla slečnu Vineovou docela ráda – nebyla to vlastně vyloženě zlá zmije. Ale když ta ženská byla tak zoufale ustrašená! Život jako by byl plný zrady a nebezpečí.

„Omlouvám se, paní ředitelko.“

„Slečno Northová, vy jste už někdy strávila delší dobu navenkově?“

„Ale jistě. My často trávíme víkendy venku, v otcově volebním obvodě.“

Přesně něco takového ovšem nechtěla říct.

Slečna Vineová odtáhla ruce ze Zacharyho ramínek. „Věnovala byste mi chviličku, slečno Northová? Jen na slovíčko.“

„Prosím – jistě.“

Trochu odstoupily.

„Co vás přimělo přihlásit se k učitelské práci, Mary?“

Hrdost jí zabránila odpovědět, že se jako dobrovolnicenehlásila k nějaké určité práci – že se prostě chtěla dát k dispozicia předokládala, že to dopadne vyhovujícím způsobem. Jako dosud vždycky. Proč, to ji nikdy nezajímalo.

„Myslela jsem, že by mi učení docela šlo.“

„Promiňte, že se ptám. Mladé dámy z rodin vaší společenské úrovně se o učitelství obvykle moc nezajímají.“

„Totiž  – já bych to možná vyloženě takhle neviděla. Pokud by někdo chtěl na ženách z mojí společenské vrstvy hledatnějakou chybu, mohlo by to být, že se jim vlastně moc pracovat ani nechce.“

„A proč se chce vám, má drahá?“

„Myslela jsem si, že něco dělat by mohla být menší otrava než soustavná nečinnost.“

„Ale nezdá se vám, že teď ve válce by se mohla najít nějaká mnohem přitažlivější práce než učit děti?“

„Vy mi asi moc nedůvěřujete, slečno Vineová.“

„Ale pochopte přece. Vy jste problém. Moje ostatní učitelky jsou z vás vedle, deprimujete je. Jste si sebou příliš jistá. A s dětmi se moc kamarádíte. To se do školy nehodí.“

„Já je mám prostě ráda.“

Ředitelka se na ni podívala s neskrývaným politováním.„Nemůžete být přítelkyně každého dítěte z jednatřiceti, které toho potřebuje mnohem víc, než si dovedete představit.“

„Já si myslím, že chápu docela dobře, co potřebují, paní ředitelko.“

„Děláte tu práci čtyři dny a myslíte si, že už všemu rozumíte. To je obvyklý omyl, který je obtížné napravit u mladých žen, co nijak urgentně nepotřebují ty dvě libry sedmnáct šilinků, které si ve škole mohou za týden vydělat.“

Mary to patřičně naštvalo, ale ovládla se a nic na to neřekla.

„Všechny problémy, které se tenhle týden vyskytly, vznikly ve vaší třídě, Mary. Záchvaty vzteku, různé lapálie, ten pokus o útěk. Děti cítí, že s vámi si mohou všechno dovolit.“

„Ale já je chápu, paní ředitelko. Musejí se rozloučit s rodiči, není jasno, na jak dlouho... Nemají to vůbec snadné, takže si myslím, že trocha pochopení –“

„By tomu nasadila korunu. Nemám tušení, co nám příští týd ny či měsíce přinesou, ale jsem si jistá, že jestli se bude dít něco ošklivého, poneseme za každé to dítě za každých okolností zodpovědnost a budeme je muset všechny dostat do bezpečí co nejrychleji, takže je pak nemůžeme shánět kdovíkde.“

„Promiňte. Já se polepším.“

„Ovšem já vám k tomu bohužel nedám příležitost. To nemůžu riskovat.“

„Prosím?“

„Mary. Ve dvanáct se odtud začneme pěšky přesunovat doMarylebone a v jednu nás tam naloží do vlaku. Kam pojedeme, to mi zatím nesdělili – představuju si, že nejspíš do Oxfordshiru nebo někam do střední Anglie.“

„No ale proč bych já...“

„Vás s sebou bohužel vzít nemůžu.“

„Paní ředitelko, prosím vás...“

Slečna Vineová jí položila ruku na paži. „Já vás mám ráda, Mary. Natolik, že si vám troufám říct, že z  vás nikdy nebude dobrá učitelka. Najděte si něco jiného, kde budete moct využít všechny svoje vynikající předpoklady.“

„Ale moje třída přece...“

„Převezmu si ji já sama. Netvařte se tak pochybovačně. Já už svého času učila, dost dlouho.“

Ale ta jejich jména, projelo Mary hlavou. Všechna už znám, pamatuju si je, do jednoho! Chvíli stála mlčky, a jak ji matka učila, snažila se ovládnout svou tvář. „No dobře, co se dá dě lat.“

„Rodina na vás může být hrdá.“

„To asi sotva.“ Co jiného se na to dalo říct.

Poledne pak nastalo velmi rychle. Vyzvedla si kufřík z vozíku, kde měl učitelský sbor naskládaná svoje zavazadla, a paksledovala, jak žáci v trojstupech odcházejí. Poštolky byly poslední – jednatřicet dětí, jejich jména na hnědých visačkách kufříků. Enid Plattová, Edna Gloverová a Margaret Ecclestonová tvořily první trojici – ty holky se vždycky držely pospolu a pořád si něcošpitaly. Celé čtyři dny musely probírat něco tak strašně zajímavého, že Mary nikdy nevěděla, jestli je má okřiknout, nebo požádat, aby ji vzaly mezi sebe.

Druhou trojici tvořily Margaret Lambieová, AudreyShepherdová a Nellie Gouldová; Audrey s plynovou maskoupomalovanou plakátovými barvami, Nellie s panenkou, které říkala Pinkie, a Margaret, co trochu uměla francouzsky.

Mary zůstávala. Zelený pruh trávníku vroubící opuštěnou zoo se postupně vyprazdňoval a tichl. George Woodall, Jack Taylor a Graham Brown přehnaně mávali pažemi v nápodoběrytmického pochodu pěchotního útvaru. John Cumberland, HarryRogers a Carl Richardson se jim v následující trojici posmívališimanzím chrochtáním. Henriette Wisbyová, Elaine Newlandová a Beryl Waldorfová, nejhezčí děvčata ze třídy, si za nimi zavěšeny do sebe vykračovaly s vláčnou elegancí, pobouřeny jejichhulvátstvím. Následovaly Eileen Robbinsová, Norma Reevová a Rose Montielová, trochu pobledlé z představ nejisté budoucnosti.

Matky dalších tří děvčat, Patricie Fawcettové, MargaretTaylorové a June Knightové, se spolu často společensky stýkaly.A dalo se čekat, že pokud války mužů poskytnou takovým ženským set káním potřebný prostor, ještě i dcery a vnučky těchto dívek se budou nad čajem a piškotovými dortíky pravidelně scházet. Pak pochodovala trojice Patrick Joseph, Gordon Abbott a James Wright, samý smích, s  rošťáckým otáčením dozadu na Petera Cartera, Petera Halla a  Johna Clarka, kteří se určitě chystali provést nějakou klukovinu – Mary si byla téměř jista, že v tom bude hrát roli nějaké předstírané omdlévání nebo pocákáníinkoustem.

Nakonec šla hodná Rita Glenisterová, pečující o  drobného, uslzeného Jamese Roffeyho, a v úplně poslední řadě FayGeorgeová a Zachary. Černoušek se s Mary rozloučil závěrečným šlukem z další fingované cigarety a teatrálním odhozením vajglu. Pak se k ní obrátil zády a odkráčel se zpěvem se všemi ostatními někam do míst, která ještě neměla jméno. Mary ho upřeně sledovala. Bylo to poprvé, co zradila svůj slib. U večeře, v domě rodičů v Pimliku, seděla Mary naproti svépřítelkyni Hildě. Matka servírovala plátky studené sekanéz podnosu, který Mary předtím sama přinesla z kuchyně. Její otec právě zasedal v parlamentu, žádnou návštěvu nečekaly, a tak matka dala na večer všemu personálu kromě kuchařky volno.

„Tak kdy už tě budou evakuovat?“ zeptala se jí matka. „Myslela jsem, že už máš být pryč.“

„Mám jet brzy za nimi,“ odpověděla. „Potřebovali spolehlivou učitelku, co by se postarala o děti, které tady něco zdrželo.“

„To je úžasné. Nikdy bychom nevěřily, že bys byla tak dobrá. Viď, Hildo?“ Ta vzhlédla od svého talíře, na kterém svou porci právě rozkrájela na třetiny a  jednu třetinu odsunula stranou  – v rámci zeštíhlovacího plánu, který se snažila plnit. „Dvě třetiny postačí!“ doporučoval návod posledního čísla měsíčníku Stříbrné plátno. Podle tohoto pokynu si prý Ann Sheridanová zajistila tu báječnou postavu, kterou předvedla ve filmu Hříšní andělé.

„Co prosím, paní Northová?“

„To jsme nečekaly – že by Mary mohla fungovat jako úspěšná učitelka, viď, drahoušku?“

Hilda věnovala Mary nevinný pohled. „A pustila se do toho, jako by to nebyl vůbec žádný problém.“

Hilda ovšem věděla naprosto přesně, že Mary nejenže tu roli nepřijala s obzvláštním nadšením, ale že v ní nepřežila ani jediný týden. Ta dokázala vyloudit na tváři úsměv, o kterém sedomnívala, že vyjadřuje správnou dávku skromnosti. „Když teď takhle učím, pomáhám válečnému úsilí, protože tím uvolňuju potřebné muže pro vojenskou službu.“

„Já jsem si myslela, že ty uvolníš nějakého admirála.“

„Hildo! Když si budeš dělat legraci a pobuřovat lidi takovými hláškami, skončí tvoje useknutá hlava nad nějakou bránou jako výstraha pro podobné provokatérky.“

„Omlouvám se, paní Northová. Ale tak pěkné holky jako Mary je přece škoda na něco tak přízemního, jako je učitelování.“

Hildě bylo naprosto jasné, že Maryina matka dceru už dávno podezírá, že si ráda zaflirtuje. Tohle bylo pro Hildu typické  – nastražit rafinovanou past, nechat ji sklapnout a pak se tvářit, že ji nezajímá nic jiného než ta sekaná.

„Já ze všeho nejvíc žasnu, jak se do toho zakousla,“ dala se slyšet. „Jakou má výdrž. Já ani nedokážu dodržovat dietu.“

S nemotorností téměř neuvěřitelnou začala každý lusk, který měla na talíři, zkracovat nožem o třetinu a odříznutou částpečlivě odsouvat vedle odstraněné třetiny sekané.

Mary to sledovala. „Proč se s tím proboha takhle pachtíš?“

Hilda se tvářila zcela bezelstně. „Ty třetinky snad odkrajuju špatně?“

„Prostě dej stranou každý třetí lusk, ne? Přece ti jde o dietu – netrénuješ na žádnou pitvu!“

Hilda povadla. „To víš – nejsem tak úžasně šikovná jako ty...“

Mary se na ni rozzlobeně podívala. V Hildiných tmavých očích blýsklo.

„Každý z nás je na něco jiného,“ uklidňovala situaci Maryina matka. „Ty jsi spolehlivé, hodné děvče.“

„Ale Mary je stejně odvážná holka, nemyslíte? Začít jen tak beze všeho učit. Kdežto my ostatní se jenom bavíme a vyžíváme společensky.“

Paní Northová ji popleskala po paži. „To má přece taky smysl – snažit se žít, jak se sluší a patří.“

„Ale měli bychom taky dělat něco, co je třeba, když jsme teď ve válce,“ prohlásila Hilda. „Něco velmi konkrétního.“

„Já se samozřejmě ráda přiznávám, že jsem na svou dcerupyšná. A to jsme se ještě v létě báli, že začíná mít nebezpečněsocialistické názory.“

A nakonec se všechny tři začaly smát. Bylo čemu. Po večeři, na střešní terase, která završovala šestipodlažní krémově omítnutou budovu, byla Hilda celá usmátá a Mary soptila. Jejich bílé šaty barvilo slunce zapadající nad Pimlikem načerveno.

„Ty vemeno jedovatý,“ napadla Mary Hildu, když si zapalovala cigaretu. „Kvůli tobě teď budu muset navždycky zatloukat, že mě vyhodili. To ses mstila za Geoffreyho St Johna?“

„Proč si myslíš, že to bylo kvůli Geoffreymu?“

„No asi ti vadí, že jsem ho tak trošku...“

„Jen to dopověz – co tak trošku?“

„... tak trošku políbila.“

„Na tom...“

„Jistě – na tom plese královny Charlotty.“

„Kde byl jako...“

„Jo. Tvůj oficiální doprovod. Jasně.“

„Zajímavé.“

„Velice, že? Protože jak to vypadá, jsi kvůli tomu pořád ještě krásně naštvaná.“

„To se ti jenom zdá.“

Mary se opřela lokty o zábradlí terasy a blazeovaně se rozhlédla po Londýně před sebou. „Ty se totiž nedokážeš přes takovéhle věci přenést.“

„Respektuju jisté tradice,“ opáčila Hilda. „Ale podívej se na to z té světlé stránky. Pani máti je přesvědčená, že učiteluješ na plný úvazek.“

„Cvičila jsi s ní, jako by byla úplně blbá.“

„Ale teď musíš tu svou práci dostat zpátky, nebo aspoňpředstírat, že ji děláš dál. Ale ať už se to bude dál vyvíjet jakkoli, nebudeš mi komplikovat život na té tancovačce teď v září –devětadvacátého, na svatého Michaela.“

„Ta ovšem odstartuje až po vyučování, ty chytrá.“

„Jenže ty budeš učit někde na venkově, ne tady. I tvojí máti dojde, že tady není koho učit.“

Mary o tom zauvažovala. „Za tohle se ti ještě pomstím.“

„Já ti ten podraz stejně nakonec odpustím, samozřejmě.Možná tě dokonce pozvu i  na svatbu, až si Geoffreyho budu brát. Třeba mi budeš moct jít za družičku.“

Naklonily se přes zábradlí a pozorovaly tmavnoucí město.

„A jaký to bylo?“ zeptala se Hilda po chvíli.

Mary si vzdychla. „Nejhorší je, že se mi to docela líbilo.“

„Ale já si ho všimla první,“ upozornila ji Hilda.

„Já nemyslela tu pusu s Geoffreym. Přece to moje učení.“

„Na co si to hraješ, prosím tě?“

„Ale ne, vážně! Měla jsem jich ve třídě jednatřicet – ty děti byly fajn, takový... čiperky. Docela se mi po nich stejská.“

Město jako by se obrátilo naruby. Doposud reagovalo navečerní hvězdy milionem vlastních světel.

„A proč se vlastně nepolíbit?“ pronesla nakonec Hilda. „Co je vlastně tak špatnýho na puse s Geoffreym?“

ŘÍJEN 1939

Když vyhlásili válku, Tom Shaw se rozhodl, že ji bude ignorovat.

Tak jako tak nebude trvat dlouho – bojovně naladění činitelé na

obou stranách zkrotnou jako děti shluklé na hřišti, když je obklíčí

zpovykaná přesila, která by si to s nimi chtěla rozdat.

Propadat smutku dá práci, když je člověku třiadvacet. Problém spočíval v tom, že si všímal věcí, které mu kazily náladu.Například toho, že herci z  West Endu byli líní se v  nedlouhé pauze mezi odpoledním a  večerním představením pořádně odlíčit  – takže když jste se v Soho octli tou dobou v hospodě, klidně tam mohl v netečném předvečerním šeru usrkávat pivo třeba nějaký Rosencrantz. Nebo zaznamenal, že když se na obecním trávníku nechá běhat dokola kůň napojený na přiměřeně dlouhý řetěz, vznikne tam geometricky přesný udusaný kruh, bez ohledu na temperament zvířete  – ať je jankovité, nebo klidné, svéhlavé, nebo poslušné.

Jeho kolegové ze školské rady všichni narukovali a jeho šéfpovýšil na ministerstvo, kde pomáhal organizovat evakuaci. Tom byl podle všeho jediný člověk v Londýně, který nebyl přesvědčený, že válka poskytuje mimořádnou šanci k vyniknutí, takže ho pověřili řízením jednoho školního obvodu. I to by bylo možné slavit jako svým způsobem povýšení, ale to by mu nesmělo vzápětí dojít, že školy jsou přece teď prázdné.

Ještě skoro za svítání se šel projít. V parku, nahoře naParlamentním návrší v Hampsteadu, dozrály právě ostružiny, pukající sladkostí, kterou se vyznačovaly jen v nejlepších letech. V každém jiném říjnu by se k nim děti dostaly jako první. Tom si sundal klobouk a natrhal si do něj slušnou dávku.

Obhlížel, jak se dole pod ním probouzí jeho nový distrikt – školní obvod Kentish Town-Chalk Farm. Severní hranici jeho léna vymezovala železniční trať, právě tam stoupal kouřz lokomotivy vlaku, který toho dne odvážel první evakuované děti na západ. Na jihu ohraničoval pole jeho působnosti Regentůvkanál, po kterém plulo několik lodí přepravujících do města zboží z doků. V tomto prostoru se nebude učit psát žádné dítě, žádný učitel si tam nebude vyzvedávat plat uložený v  modré obálce zapečetěné kaňkou červeného vosku, žádní kantoři ani žáci nebudou popisovat černé tabule bílými tyčinkami křídypravidelně nařezanými z  dávného druhohorního materiálu, pokud k tomu on nedá příslušný pokyn. Rozhlédl se doleva doprava, aby se ujistil, že je tam docela sám, a potom panovnicky vzpřáhl paži.

„Hezky se učte, mrňousové! To je rozkaz!“

Ústa měl plná ostružin, což poněkud oslabilo účin tohozvolání. Nechal paži klesnout a zapřemýšlel, jak by měl strávitnastávající den. Ve městě zůstaly jen děti tak či onak postižené, po úraze či už od narození, které by si lidé na venkově dost váhali k sobě vzít. A samozřejmě také černošské děti – těch bylo evakuováno hodně málo a  ty, co byly, už se zase začínaly postupně vracet. Evakuace fungovala tak trochu jako soutěž krásy a její obětičekaly v sálech u farních kostelů, až si je tam místní rozeberou. A ti samozřejmě dávali přednost blonďáčkům.

Takže Tomovi zbylo jen asi dvacet napůl zakonzervovaných škol s třídami silně prořídlými, a obsazenými nadto žáky těžko vzdělavatelnými či více méně zaostalými. Aby se trošku rozptýlil, začal si s  těmi ostružinami hrát  – každou bobulku si nadhodil a úderem do lokte se s ní pak snažil trefit do úst. Vůbec se mu to nedařilo – ze šesti pokusů neuspěl ani jednou. Věřil však, že se postupně zlepší. Nesmyslná pošetilost války spočívala i v tom, že poměřovala národy ve střetech naprosto jiné povahy, než by byly souboje v takovýchto dovednostech.

Zvedl oči nad dosavadní výseč. Směrem na východ se Londýn rozléval k tamním páchnoucím mokřinám, na západě vyvstávaly bílé mramorové stěny zástavby. Nad linií Temže se vznášelohejno miniaturních vzducholodí, upoutaných kabely k zemi. Měly zajišťovat celou škálu obrany města – i když nebylo moc jasné, jakým způsobem by to měla ta řídká vzdušná bariéra činit.V kolísavých závanech větru se tupé nosy balonů komíhaly nalevo napravo jako znervóznělé střelky kompasů, kterým znenadání někam zmizel sever.

Tom, s kloboukem plným ostružin, scházel pomalu z kopce, zpátky do neklidného města s jeho mobilizačními srazišti, která tam vyrůstala jako houby po dešti. Potkával neznámé lidi,zasažené náhlou vlnou solidarity. ODVAHU, DOBROU NÁLADU, ROZHODNOST – taková a podobná hesla vystřídala nabillboardech reklamy na mýdlo.

Bylo teprve osm hodin, ještě příliš brzy na příchod dokanceláře, a  tak zamířil domů, do svého podkrovního bytu. Ten sestával z obýváku a dvou ložnic v řadovém domku poblíž Prince of Wales Road. Bydlení, upravené – jak to charakterizoval jeho spolubydlící Alistair Heath – podobným způsobem, jakýmnakládali křesťané s Maury po rekonkvistě. Jako by se to odehrálo před hrotem napřaženého meče a  ta zkáza měla kdykoli pokračovat. V zimě tam praskal strop a silně táhlo, v létě vládlo úmorné horko, jemuž se dalo trochu čelit jedině tak, že člověk v mrňavé rohové kuchyňce strčil hlavu pod kohoutek a pustil naplno vodu.

Našel Alistaira, jak sedí v pyžamu na holých palubkáchpodlahy s lulkou v zubech a vycpává zmačkaným novinovýmpapírem kožešinové pozůstatky zrzavé kočky. Hlava a hřbet už byly vypreparované, jen z prázdných očních důlků ty noviny trochu vyčuhovaly. „No to mě podrž,“ žasl Tom, „to je Julius Caesar?“

Alistair od práce ani nevzhlédl. „Zlý časy, kamaráde. Vycpavač nám ho poslal zpátky nedodělanýho. V  konvici je hotovej čaj, kdybys měl zájem.“

„A proč ho nedodělali?“

„Asi byl nevyléčitelnej.“

„Spíš nenasytnej. Pamatuješ, jak byl vždycky hladovej, když se vrátil po nějaký svý toulavý noci?“

Alistair se nad hlavičkou své lulky pousmál. „Docela se mi po tom starým mizerovi stejská. Přišel první poštou – paní domácí ho přinesla před chvílí. Kůže vyčiněná a pečlivě zabalenáv hnědým balicím papíru. Takhle se dřív domů nevracel.“

„Poněkud placatej, že.“

„Vycpávám ho úvodníkama. To bude nejlepší materiál.“

Tom před něj nastavil klobouk s ostružinami. „Udělám z nich džem. Neochutnáš?“

Alistair si jednu vzal. „Vynikající. Vykašli se na džem. Takhle klaret kdybys vyrobil.“

Tom vyklopil ostružiny na pánev, sehnul se, sebral ze země ty, které ji minuly, a přilil hrnek vody.

„Byla u toho Caesara nějaká zpráva?“

„Omluva. Provoz končí, litujeme, a tak dále, váš materiál jsme bohužel nuceni vrátit. Nedovedu si představit, že by se teď za války mohla vyskytnout přílišná poptávka po vycpávání zvířat...“

„Nejspíš budou muset ten svůj podnik zavřít,“ poznamenal Tom.

Postavil pánev na vařič, obrátil se k Alistairovi a sledoval, jak zašívá Caesarovi břicho. Šlo mu to výborně. Řada drobnýchstehů, které v  chlupatém kožíšku zmizí. Tom vždycky obdivoval Alistairovy ruce, silné a záviděníhodně šikovné. Dokázaly opravit jejich gramofon, uměly hrát na klavír – bez problémů zvládaly všechno, na co ty jeho nemotorně nestačily. Jako by to bylahračka – s vrozenou elegancí. Alistair ho zastiňoval, i když Tom neměl pocit, že by si to jeho přítel sám uvědomoval. Robustní blonďák, který se s aktuální válečnou situací vyrovnával se stejnýmsebejistým úsměvem jako s porouchanou vodovodní instalací – jako by s něčím takovým předem počítal. Dobře vypadal, i když to nebyl vyložený krasavec – spíš na něj prostě byl příjemný pohled. Tom si často všiml, jak ženy od Alistaira zprvu odvrátily pohled, ale vzápětí je cosi přinutilo, aby se k němu očima znovu se zájmem vrátily.

Alistair vyklepal z lulky popel. „Dneska večer nebudu doma. Vezu jednu Elizabeth Siddalovou na venkov.“

„Ano? Kterej obraz?“

„Ten Miluj mě – neumím plavat.“

„Ofélii?“ Tom napodobil ten její pohled a zbožné ruce.

„Vyrobili jsme pro ni speciální pouzdro a odvážíme ji doWalesu, v anonymním náklaďáku.“

„Netušil jsem, že v téhle situaci fungují taky přímoidentifikovatelný. Existuje snad nějaká flotila vládních kamionů s nápisem UMĚLECKÉ POKLADY NEVYČÍSLITELNÉ HODNOTY?“

„Nech toho,“ napomenul ho Alistair. „Děláš si srandu z významný logistický operace.“

„Ovšem pokud je to tak utajená záležitost – smíš mě o tom vůbec informovat?“

„Proč ne? Nebonzneš to přece hned Hitlerovi.“

„Nikoli – pokud mi nevrátíš mou ilegálně drženou vysílačku.“

„Je to všechno strašně smutný,“ prohlásil Alistair. „Já jsemcelých pět měsíců opravoval u té Ofélie rám – jenom rám. A teď ten obraz naložíme, odvezeme a pohřbíme na kdoví jak dlouho do nějaký opuštěný důlní šachty.“

Tom vyprázdnil na pánev celou zavařovací sklenicikrystalového cukru i s několika hnědými kostkami.

„Nic bych proti tomu neměl,“ pokračoval Alistair, „ale když pomyslím, jak se tam povaluje ve tmě, napadá mě – co když tu válku prohrajem?“

Tom vmíchával cukr do ovoce. „Ona to žádná skutečná válka nebude.“

„Co když my všichni zařvem a na Ofélii nikdo ani nevzdechne a ona tam v té tmě hluboko pod zemí uvízne na věčnost?“

„Tak tady bude aspoň Caesar. A podle něj si naši potomcizrekonstruujou naši estetiku. I když jsi ho možná vycpal až moc, jak tak koukám.“

Alistair se na kočku kriticky zahleděl. „Myslíš? Ale ne. Ten lotr si vždycky musel dávat pozor, aby moc netloust. Takhle nějak vypadal v době, kdy byl nejštíhlejší.“

„Musím říct, že si nepočínáš tak docela nejhůř. Jako preparátor či něco podobnýho by ses možná dokázal i uživit.“

„Měl bys vidět, jak to teď v Tate Gallery vypadá,“ řekl Alistair. „Osvětlení vypnuté, v sálech to duní prázdnotou a obrazy jsme rozvezli bůhvíkam.“

„Smiř se s tím – to je moderní doba. Ale už mi s tím dejpokoj. Dneska večer mám domluvený rande. Večeři. Vypadá to na svatbu. Už si připravuj řeč. Budeš mi dělat družbu.“

Alistair zvedl napůl vycpaného kocoura a přiložil si ho k uchu, jako by poslouchal, co mu to zvíře šeptá. „Caesar se dává slyšet, že bys mi měl říct úplně všechno, nic nevynechat.“

„Takže – jmenuje se Mary Northová a –“

„Proboha, Tome – proč se červenáš?“

„Blbost. To dělá to horko z pánve, z toho džemu.“

Alistair začal novinami vycpávat zadní část kocouří kůže.„Caesar předpokládá, že je krásná, chytřejší než ty a neumí vařit.“

„Caesar přesně ví, jaký typ já mám rád.“

„Takže mi promineš, že ti tady z fleku nevysypu svou svatební řeč. Tenhle případ skončí jako všechny tvoje románky, Tommy – že nakonec budeš teskně hledět za odcházející postavou pěknýho děvčete, kterýmu ses zcela jistě docela líbil, ovšem jemu časem s  politováním došlo, že jednak nejsi bohatej a  jednak neumíš tančit.“

Tom zesílil plamínky hořáku pod pánví. „Tentokrát je to něco jiného. Už jsme toho spolu dost probrali, s Mary. A zjistili jsme, že máme hodně společnýho.“

„Například?“

„Například představy o dětech.“

„To už jste se bavili i o tom? Já mám pocit, že jsem tě ještě ani nepoučil, jak děti přicházejí na svět.“

„Pitomče  – ne, jestli je chceme, nebo nechceme spolu mít. O tom, jak se mají vzdělávat.“

„Neříkej! To nemáte zajímavější témata, než jsou pedagogický problémy?“

„Abys věděl – ona si o tom chtěla se mnou promluvit. Já s tím nezačal.“

„A o co jí šlo?“

„Že se způsob vyučování musí změnit. Že učitel musí býtpartner žáka – ne despota, který ho jenom peskuje a napomíná.“

Alistair zívl. „Caesar si stěžuje, že ho už z  tý tvý Mary bolí hlava.“

„Protože neví, že je to moc pěkná holka.“

„Tak proč se zajímá zrovna o tebe? Překvapuje mě, že tě vůbec zachytila její sítnice.“

„Objevila se u mě v kanclu. Že hledá práci. Ministerstvo války podle všeho rozhodlo, že jako dobrovolnice bude učit, a my jiposlali na jednu školu, v Hawley Street, ale ředitelka jí tam nakonec dala padáka, protože je prej jako učitelka nepoužitelná, nehodí se na to. Chce po nás, abychom ji přidělili někam jinam.“

„A vy máte ještě nějaký možnosti? Volný třídy?“

„Nemáme. Což jsem jí řekl. Ale ona se nedala odbýt. ‚Milá dámo,‘ řek jsem jí, ‚my jsme odtud přece všechny děti s dvěma nohama a jednou hlavou evakuovali.‘ Ale ona na to: ,S tímhle argumentem se já nespokojím,‘ vyhrkla na mě, ruce založený v bocích, tváře rozkošně zrůžovělý. Tak jsem se jí přirozeně zeptal, co mám teda podle ní dělat. ,Pozvat mě na večeři, řekla bych,‘ navrhla.“

Alistair se na něj upřeně zadíval.

„Co je?“ zeptal se ho Tom.

„Kde bych měl začít... Jak já to vidím, máš tři akutníproblémy. Zaprvé – hrozí, že bys mohl provést profesionálnínepřístojnost. Zadruhé – na situace takovýhle povahy nejseš dost hezkej.“

Tom zvedl dva prsty. „A zatřetí?“

„Tomu tvému džemu hrozí katastrofa.“

„No to snad ne...!“

Džem začal na pánvi vražedně bublat a prskat z ní navšechny strany. Tom chňapl po poklici, pánev spěšně překryl a otočil knoflíkem hořáku, aby stáhl jeho plamen. Jenom to vzteklezasyčelo a poklice ještě párkrát nadskočila, jak zpod ní unikala pára.

„Myslíš, žes zabránil nejhoršímu?“

Tom nadzvedl pánev. „Ono si to sedne, nemám strach. Buď z toho bude džem, nebo se uvidí.“

„Takových děvčat přece známe...“

Tom jako by to přeslechl. „To setkání s Mary ve mně poprvé vyvolalo pocit, že válka třeba nemusí přinést jenom samýprůsery.“

„Ale prosím tě, Tommy – to, že tě dospělí nechali chvílisamotnýho ve školce, neznamená, že tam můžeš čmárat barvičkama po tapetách.“

„Příteli – mateřskou školu sem netahej, ano? Rozhod jsem se, že ji večer vážně někam pozvu. Do nějakýho lepšího podniku.“

Mělo to znít světácky, ale moc sebejistě to nedopadlo. Alistair měl možná pravdu. Panebože! blesklo mu hlavou – je jí teprve osmnáct! A nejhorší bylo, že kolik jí je, věděl jedině proto, že pak hned z  kanceláře letěl do osobní kartotéky mrknout se na její materiály.

„Tak promiň,“ omlouval se Alistair. „Nechtěl jsem ti nicvymlouvat. Možná ti tu večeři spíš závidím.“

„Ne – to je v pořádku. Totiž – když o tom teď přemýšlím, není mi vůbec jasné, jak to vlastně myslela. Třeba si vážně jenom chce popovídat o práci.“

Alistair zvedl obočí a začal opět vycpávat.

„Takže?“ zeptal se Tom.

„Ale nic.“

„Ale jo – co ty na to?“

Alistair zuby odtrhl kus bavlněné nitě a navlékl znova jehlu. „Snad jenom ty si dokážeš lámat hlavu nad tím, co můžeznamenat slovo večeře.“

„Já vím, ale vážně – v tomhle kontextu. Jak tomu mámrozumět? Implikuje to, že ji zajímám nějak víc než jen v souvislosti s tím, že hledá místo? Nebo tím, že se takhle bezostyšně zve na večeři, chce vyjádřit, že jí jde jednoznačně jenom o tozaměstnání? Že ji ani v nejmenším nenapadlo, že bych si to mohl vyložit jinak?“

Alistair se chvíli díval do ztracena. „Ne. Obávám se, že vůbec nechápu, oč ti jde. Nechtěl bys mi nakreslit vysvětlující diagram? Nejlíp barevnejma tužkama?“

„Nebo si dokonce,“ pokračoval Tom, „nemusela být moc jistá, co si má o mně myslet, ani tím, jaké představy asi já můžu mít o ní, a protože je chytrá, rozhodla se učinit mi ten provokativně drzej návrh, aby si vyzkoušela, jak na něj zareaguju.“

„A jak jsi tedy zareagoval?“

„Zaskočilo mě to. Asi ne moc pohotově.“

„No výborně. Tak si dej pozor, aby tě po té večeři neslupla jako dezert.“

„Trhni si. Ale vážně. Co si o tom myslíš? Jsi zkušenej chlap.“

„To sice jsem, ale momentálně zašívám prdel mrtvýmu císaři.“

„To je pravda, ale i tak.“

Alistair prudce odložil jehlu a nit a podrážděně zvedl hlavu. „Existujou dva druhy večeří a dva druhy ženskejch. A jenomjedna kombinace ze čtyř možných končívá průserem.“

„A když to bude tenhle případ?“

Alistair neodpověděl. Ukončil šití, odtrhl nit a  posadil kocoura na podlahu na všechny čtyři packy. Ten zprvu neudržel rovnováhu, a tak mu je ještě víc roztáhl, aby nepadal. „A je to,“ konstatoval. „Caesar se před nikým neklaní.“

Nacpal si lulku, zapálil si ji a zůstal sedět na podlazes pohledem upřeným na nehybnou kočku. Něco nebylo v pořádku ani s jeho posedem, možná ta ztuhlá záda, a na Toma padl smutek. Občas už to nebyla taková legrace, ta jejich hra pro dva, ve které on vystupoval jako naivní smrkáč a  Alistair jako zkušený světák. Na ty role si zvykli po jakémsi rozhovoru, který spolu vedli v prehistorické fázi svého přátelství – vyskytlo se v něm cosi velmi zábavného, čemu se upřímně zasmáli a  potom se k  tomu ještě několikrát vrátili a patřičně to rozpracovávali tak dlouho, až ty role příznačně poznamenaly jejich vztah. A  nakonec se z  nich stalo cosi jako dvojice pěnkav, klovajících do jednoho jablka, jež se ovšem už pomalu stávalo nepoživatelným.

Tom si zapálil cigaretu a  snažil se mít pocit, že mu chutná. Sáhl po prázdné zavařovačce a vyškrábl z ní poslední nahnědlou krustičku cukru, sklenici vypláchl a postavil do hrnce s vodou, kterou se chystal přivést do varu, aby zavařovačku sterilizoval. Potom si nabral lžíci připravovaného džemu a chvíli na ni foukal, aby ho zchladil.

V  kuželu jasného ranního světla, které se do obýváku dralo je diným střešním oknem, džem na lžíci přímo žhnul. Uprostřed, kde ho na lžíci bylo nejvíc, byl fialově modrý, u mělčíchokrajů průzračně karmínový. Tom zavřel oči a  ochutnal ho. Džem začínal karamelizovat, chutnal jako něco mezi medem a  čímsi nahořklým. Ostružinová sladkost prorážela jen zčásti, kolísala a prohlubovala se a u kořene jazyka jako by se rozhodla ažnepříjemně ulpívat. Vyvolávala nejistotu, kterou by neuměl popsat, a na jazyk se mu dráždivě lepila galaxie drobounkých zrníček.

Stál se zavřenýma očima dobře minutu, než si nabral dalšílžíci. Vůbec si nebyl jistý. Možná měl co dělat s nejznamenitějším pokrmem, který se mu kdy podařilo připravit, ale třeba šlo o  naprosto obyčejný ostružinový džem, bylo docela normální říjnové ráno a odehrávalo se to v neútulném podkrovním bytě, kde dva mladí staří mládenci zanedbávali svoje regulérní pracovní povinnosti a věnovali se aktivitám, ve kterých nijak zvlášť nevynikali. Možná to vážně byl zcela obyčejný džem a  Caesar, korpulentní a s prázdnými očními důlky, z nichž se draly cáry novinového papíru, byl opravdu jen špatně vycpaný pozůstatek chudáka kocoura.

Tom nakonec nalil hotový džem do horké zavařovačky, pevně zaklapl víčko a  ve  dřezu na ni pu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist