načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Všechno o mém otci - Hana Lasicová

Všechno o mém otci

Elektronická kniha: Všechno o mém otci
Autor: Hana Lasicová

100+ odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil. - - O Milanu Lasicovi je známo, že nerad dává rozhovory. Kniha jeho dcery je tak jedinečnou příležitostí poznat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 158
Rozměr: 18 cm
Úprava: portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Miluše Krejčová
Skupina třídění: Divadlo, film, tanec (obecně)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0532-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

100+ odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil.

O Milanu Lasicovi je známo, že nerad dává rozhovory. Kniha jeho dcery je tak jedinečnou příležitostí poznat známého slovenského herce i jinak než dosud. V rozhovorech s dcerou Hanou vypráví o svém dětství a pubertě, o vztazích se ženami, o svém manželství, o sobě jako o otci, o emancipaci, o rodině...

Rozhovory jsou proloženy autorčinými vzpomínkami na příhody s otcem a doplněny fotografiemi z rodinného alba.

Hana Lasicová (1981) je dcerou známých slovenských herců Magdy Vášáryové a Milana Lasici. Vystudovala ekonomii na Ekonomické univerzitě ve Vídni a komparativní literaturu na Sorbonně v Paříži. V hlavním městě Francie žila tři roky a pracovala zde v oblasti personalistiky. Její prvotinou byla kniha Pravdivý příběh lži (2011), v roce 2012 pak vyšla její druhá kniha O dcerách a milenkách a o rok později třetí, Služka. Kromě nich vydala ještě cestopisnou knihu Sedím si v Manchestri na kameni a je mi…?

Milan Lasica (1940) je slovenský humorista, dramatik, prozaik, textař, herec, režisér a zpěvák. Narodil se ve Zvolenu do rodiny bankovního úředníka, ale pod vlivem strýce-divadelníka vystudoval dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Už během studia začal vystupovat s autorskými dialogy ve dvojici s Júliem Satinským. Ztělesnil řadu divadelních a fi lmových postav, napsal desítky textů k písním a uplatnil se také jako divadelní režisér a umělecký ředitel divadla. Vystupuje jako zpěvák se skupinou Bratislava Hot Serenaders, s níž nazpíval úspěšná alba starých šlágrů. Žije v Bratislavě s manželkou Magdou Vášáryovou, má dvě dcery, Hanu a Žofii, a dvě vnučky, Ester a Stelu. (100 + odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil)

Předmětná hesla
Lasica, Milan, 1940-
Herci -- Slovensko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Hana Lasicová - další tituly autora:
Služka Služka
Všetko o mojom otcovi Všetko o mojom otcovi
 (e-book)
Služka Služka
Všechno o mém otci Všechno o mém otci
 (e-book)
Všetko o mojom otcovi Všetko o mojom otcovi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

motto



Praha 2015

HANA

LASICOVÁ

Všechno

o mém

otci

100 + odpovědí Milana Lasici na otázky,

které mu nikdo předtím nepoložil


Přeložila Miluše Krejčová

© Hana Lasicová, 2014

Translation © Miluše Krejčová, 2015

ISBN 978-80-267-0532-1


5

1

Tato kniha vznikala poměrně dlouho.

Jednou jsme se s otcem procházeli po nábřeží Dunaje a on mi navrhl, abych s ním udělala soubor rozhovorů.

„Ale něco takového s tebou už někdo udělal,“ namítla jsem pochybovačně. „A já přece nejsem novinářka, o rozhovorech nic nevím.“

„Ale tohle by bylo jiné,“ řekl otec. „Byl by to rozhovor dcery s otcem.“

Hm, pomyslela jsem si a dál jsem se tvářila, jako by mě někdo nutil napsat sloh o přínosu štúrovců v oblasti zemědělství.

„Vždyť to nemusí vyjít knižně,“ řekl otec, aby mě povzbudil.

Tohle se stalo v roce 2009. O čtyři roky později se mě během besedy na bratislavské Bibliotéce publikum zeptalo, jestli připravuju něco nového.

„Samozřejmě,“ lhala jsem pohotově. „Mám spoustu různých nápadů.“

„A taky něco konkrétního?“ nenechal se odbýt tvrdohlavý čtenář, kterého sem asi nasadilo moje vydavatelství.


„No...,“ přemýšlela jsem rychle, „mám rozdělanou knihu rozhovorů s mým otcem.“

„Hleďme,“ chytil se tématu moderátor besedy, „a v jakém je to stadiu?“

Co jsem měla říct?

„Mám už asi... šestnáct stran,“ přiznala jsem se.

Dokonce i to byla lež, měla jsem jen asi čtyři.

Spočítala jsem si, že tímhle tempem knihu rozhovorů dokončím za takových... sto dvacet let.

To asi otec neměl na mysli, když mě ujišťoval, že kniha nemusí vyjít hned.


7

2

Hlavní problém byl samozřejmě ve mně. Nedokázala jsem si totiž ani za živý svět představit, jak rozhovor s otcem začít. A na co se ho proboha ptát? S obdivuhodnou sebejistotou jsem usoudila, že otce znám stejně skrz naskrz, a co nevím, by mě beztak nudilo. Kromě toho jsem měla svoje vlastní aktivity a zájmy, byla jsem taky trošku líná a pohodlná a na víc mi nezbýval čas.

Ale některé věci v nás naštěstí dál tiše dřímají a čekají na svoji velkou chvíli. Ta nastala, když se mi narodily dvě děti. Soustředěnost na sebe šla stranou, život získal novou perspektivu a já začala starostlivě řešit, co dcerám odevzdám a jaké dědictví jim zanechám.

A tehdy jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché.

Chtěla jsem například starší dcerku ujistit, že si nemusí nic dělat z toho, že je stydlivá, protože tahle vlastnost se v rodině dědí už po generace, ale jako na pot voru jsem si nedokáza la vzpomenout na žádný konkrétní příklad.

„Kdo byl ještě stydlivý?“ ptala se Ester pořád dokola.


8

„Například já,“ odpověděla jsem.

„A kdo ještě?“ chtěla vědět s neústupností hodnou Jana Kalvína.

„Asi i tvůj děda.“

„Proč?“

Je vědecky dokázáno, že standardní odpovědi na tuto otázku zahrnují: nevím, pro slepičí kvoč a nebuď zvědavá, budeš brzo stará. Použila jsem je všechny.

Anebo jsem chtěla Ester vylíčit příhodu o tom, jak moje milovaná bábinka, otcova matka, jednou po někom hodila popelník (nevzpomínám si už, která příležitost mě k tomu přiměla, ale asi to nebyl žádný výchovný okamžik). Do té doby jsem byla stoprocentně přesvědčená, že tuhle často omílanou historku, při níž jsem už jako teenagerka pouze zvedala oči k nebi, bych dokázala odrecitovat i v kómatu.

„A po kom hodila popelník?“ zeptala se Ester.

„Po návštěvě.“

„Po jaké návštěvě?“

„No...,“ najednou jsem byla v úzkých, „takové, co přišla na... návštěvu...“

„Proč?“

S překvapením jsem zjistila, že po celý život mi šla ta příhoda jedním uchem tam a druhým ven.

„Ta tvoje historka tedy není nic moc,“ přidal se můj muž, zatímco jsem zamyšleně hleděla na bábinčinu fotografi i v knihovně a v duchu proklínala zvědavost dvouletých holčiček.

„Je hloupá,“ přitvrdila Ester.

Když odešla, s hrůzou jsem si uvědomila, že o své rodině dohromady nic nevím. Je to zvláštní pocit, když se podíváte na něco, co znáte odjakživa, a neče


kaně zjistíte, že tápete ve tmě. Měla jsem pocit, že vím, odkud pocházím, a najednou jsem si tím vůbec nebyla jistá. Na rodinu jsem se vždycky spoléhala a náhle jsem zjistila, že životy, názory a zkušenosti mých příbuzných, které mě ovlivňovaly, ve mně existují jenom ve formě útržků a základních údajů. Jen jako dílky skládačky a celkový obraz mi unikal.

Cítila jsem se, jako když jsem jako dítě zpívala anglické písničky, aniž bych uměla anglicky.

Teprve tehdy jsem přišla na to, čím mám knihu rozhovorů s otcem začít. (Vy jste na to určitě přišli hned, ale já ne, jak je to vůbec možné, jsem snad natvrdlá?) Vždyť rozhovor dcery s otcem musí, naprosto přirozeně, začít od úplného začátku.

U rodiny.


10

3

Po pěti letech jsem konečně přidala ke čtyřem osamělým stránkám rozhovorů další. Myslím, že otec byl rád, když jsem se ho začala ptát na historii jeho rodiny, třebaže on sám toho moc nevěděl (a tuhle větu jsem slyšela doma mnohokrát): „Moji rodiče o tom nemluvili a já jsem se jich neptal.“

Některé věci tedy navždy zůstanou bez otázky a nevyřčené. Je zvláštní, že životy našich předků se už při třetí generaci ztratí někde mezi ohleduplným mlčením, leností a ještě taky dobrým programem v televizi a schopností odsunout všechno na později.

Ale neobírá nás nepřítomnost minulosti o poznání, kdo vlastně jsme? (Proč ta věta zní, ať dělám co dělám, jako moralizace? Je to hrozné a neodpustitelné, ale co se dá dělat, je mi líto, že některá místa zůstanou navždy prázdná.)

Avšak tohle je zajímavé: jak se ze životů našich otců stávají jakási chapadla, která občas vystřelí do budoucnosti a mají na sebe nalepené bizarní kousky příběhů.

Například. Otec ani já si nevzpomínáme skoro na nic z toho, co nám otcova matka, moje bábinka,


(možná) vyprávěla o svém dětství. Ale oběma se nám okamžitě vybavila příhoda, jak prý jednou vylezla s kamarádkou na strom a odtud se z nudy vyčurala na svého dědečka, který pod ním seděl a nic zlého netuše, četl noviny. Když na něj dopadly kapky, lekl se, že prší, a volal na ženu, ať rychle schová peřiny.

Bábinka se prý potom až do tmy bála z toho stromu slézt.

Je jasné, že Čas má smysl pro humor, když právě tenhle příběh zachoval pro poučení a pobavení budoucích pokolení.


12

Tati, ale snad si ještě na něco vzpomeneme... Začněme tím, co víš o rodině své matky...

Vím akorát to, že otec matčiny matky byl strojvedoucí z Miškolce. Byla to maďarská rodina, pradědeček slovensky neuměl, ale jmenoval se Mühlhans. Zajímavé pro tebe bude, že byl ze čtyřiadvaceti dětí. On sám jich měl „jen“ osmnáct, se dvěma ženami. Když mu první umřela, vzal si její sestru a ta rodila dál.

Tolik dětí! To dneska hraničí málem se sci-fi .

Ta čísla si možná dobře nepamatuju, rozhodně to není daleko od pravdy. Ještě je zajímavé, že pradědeček měl vyznamenání od císaře Františka Josefa, protože jednou, bezdůvodně, zastavil vlak. Něco se mu nezdálo. Ukázalo se, že most, přes který měl vlak přejet, odnesla voda. Připisoval to božímu vnuknutí. Já si myslím, že když se vlak blížil k tomu mostu, vydávaly kolejnice už jiný zvuk než obvykle.

A z jaké rodiny byl otec tvojí matky?

Jeho otec byl hospodář, měl asi čtyři děti. Matčin otec se jmenoval Juraj Šmálik a byl taky strojvedoucí. Bydlel ve Zvolenu a se svou ženou, mojí babičkou, měli čtyři děti. Pozoruhodné je, že dědeček si vzal ženu z maďarské rodiny, i dětem dal částečně maďarská jména, Edita, Ernest... Přitom byl Slovák jako poleno.

Tvůj dědeček měl čtyři děti? Vždyť bábinka měla jenom dva bratry...

Ne. Matčin nejstarší bratr byl Juraj a nejmladší Erko. Ale ještě tam bylo jedno dítě, které umřelo,


13

nevím jak. Erka prý v dětství hodně bolívala hlava a nějak to spojovali s tím zemřelým sourozencem.

Jaký byl tvůj dědeček?

Dědeček byl celý život zvyklý být hlavou rodiny, všichni ho museli respektovat. Kromě toho si úžasně vymýšlel. Když jsem byl malý, nečetl mi pohádky, ale vyprávěl takzvané skutečné příběhy, jejichž hrdinou byl on sá m. Většinou v nich v ystupova l něja k ý Maďa r, kterého on ve rvačce přemohl. Anebo když jako strojvedoucí řídil lokomotivu z Dúbravy do Štiavnice, to byla ta slavná štiavnická Anča, a nahoru do kopce to jelo pomalu, cestující prý vyskakovali z vlaku a sbírali na louce houby. A on tehdy přidal páru a ujel jim s celým vlakem. Taky se rád napil a chodíval ve Zvolenu do kavárny Grand na víno. Když platil, řekl nahlas „dvě deci vína“ a potichu dodal „pětkrát“.

Podle toho, jak o něm mluvíš, se mi zdá, že jsi ho musel mít moc rád...

Zbožňoval jsem ho. Když přijel do Bratislavy, vždycky maximálně na jeden nebo dva dny, byl jsem pořád u něj. Když odjížděl, plakal jsem. Jednou, když byl u nás na návštěvě a odcházel na vlak (jako bývalý železničář měl volnou jízdenku), jsem se rozplakal žalem. A můj otec řekl: „Jsi hloupý jako noc.“ Nemůžu na to zapomenout.

S tímhle tvým dědečkem Jurajem znám jedinou, zato docela vtipnou příhodu...

Asi myslíš tu, když se mu v roce 1913 narodil první syn. Šel ho zapsat na matriku a matrikář se ho zeptal,


14

jak se bude chlapec jmenovat. Dědeček řekl: „Juraj samozřejmě,“ protože sám byl Juraj. Potom se matrikář zeptal na jméno matky a děda mlčel. Matrikář řekl: „Pane Šmáliku, přece víte, jak se jmenuje vaše žena?“ A děda odpověděl: „Já jí říkám lelkem.“ To je maďarsky dušinka.

Co ještě víš o dědečkovi?

Děda byl vedoucím lokomotivního depa, což je dost vysoká pozice. Za Slovenského státu, když mu bylo padesát let, ho penzionovali, protože odmítl zdravit „na stráž“. Prohlásil, že stačí „dobrý den“. V dů chodu skupoval kůže a vyčiněné je prodával dál.

Jaká byla „lelkem“, matka tvojí matky? Vím, že umřela na rakovinu... To se asi dědí, protože i tvoje matka umřela na rakovinu...

Nestraš. Ano, babička umřela kolem padesátky ve velkých bolestech.

Co se stalo s dědou Jurajem, když jeho žena umřela poměrně mladá?

Děda zažil po čtyřicátém osmém tři velké šoky. Když mu umřela žena, když zavřeli jeho syna a když mu sebrali pušky. Protože byl vášnivý lovec. Po babiččině smrti ho oženili s jakousi Zunkou, aby se o něj měl kdo starat. Bylo mu tehdy už dvaašedesát. Myslím, že to už nebyla žena pro něj.

Proč myslíš?

Nerespektoval ji. Zunka byla v té rodině vlastně cizí element. Zažil jsem, jak ji opilý honil se sekerou


15

v ruce. To by své první ženě nikdy neudělal. Vždycky říkal: „Já se nebojím ničeho, jenom Pánaboha a mojí Olušky.“

Co se potom stalo se Zunkou? Vydržela s ním?

Jak se to vezme. Umřela totiž pár let před ním. Vzpomínám si, že když vynesli její rakev před dům a naložili ji do pohřebního vozu, děda odjíždějící pohřebák přežehnal a potom mávl rukou. Asi byl rád, že už to má za sebou.

Jak tedy tvůj děda dožil? Kdo se o něj staral?

Později bydlel u svého syna Erka ve Zvolenu a myslím, že byl nešťastný, protože nebyl svým pánem. Ožil, když jsem například všechny pozval na oběd do hotelu Poľana. Dirigoval číšníky, chodil do kuchyně kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, zkrátka velel. Občas jsem ho vza l autem do Sliače do kavárny, tehdy byl spokojený a cítil se jako pán.

Jak zemřel?

Umřel ve dvaasedmdesátém, bylo mu čtyřiaosmdesát. Byl na návštěvě u svého syna Juraje v Piešťanech, bylo léto, slunce pálilo a on šel na procházku a zapomněl si k lobou k . Kdy ž se v ráti l, leh l si na postel a umřel.

Víš, co je divné? Že já si na toho strejdu Juraje vůbec nepamatuju. Vlastně až jako dospělá jsem se dozvěděla, že ex istova l. Proč jsme se s jeho rodinou nestýkali?

Já jsem se s nimi stýkal. Pokaždé, když jsem byl


16

v Piešťanech, jsem se s ním setkal, i tvoji matku jsem mu představil. Jenže moje matka se nějak nemusela s jeho ženou.

Proč?

Žena strýce Juraje byla poloviční Ruska, velmi vzdělaná, jazykově vybavená, ale celý život prožila ve svém bytě a strašně žárlila na svého muže. Až tak, že když ho povolali na cvičení, jela s ním. Když přijela k nám na návštěvu na tři dny, dorazila se třemi kufry, v nichž měla všechno, dokonce i toaletní papír, a potom tři dny seděla v našem bytě v županu.

Kdy tvůj strýc Juraj umřel? Ještě předtím, než jsem se narodila?

Ne. Umřel v osmaosmdesátém ve Vojenské nemocnici v Bratislavě. Vzpomínám si, že na stará kolena hrával každý den šachy v piešťanské kavárně Srdiečko. To už byl takový lehký hazard, protože jako mladý vášnivě rád hrál karty i se všemi nepříjemnými následky, které tato vášeň přináší.

Strejda Juraj neměl děti?

Měl syna, ten umřel před patnácti lety.

A co víš o dospívání své matky? Jednou mi vyprávěla, že jí rodiče dali na plesovou sezonu vždycky ušít třináctery šaty...

To se mi zdá přehnané. Moje matka si také pořád, jako její otec, trochu vymýšlela. Na druhou stranu, je to možné, protože děda chtěl, aby jeho dcera měla to nejlepší. Ale byl na ni hodně přísný.


17

Projevovala se dědova vášeň velet a rozkazovat i ve výchově?

Určitě. Děda prý nechtěl svoji dceru nikam pouštět, a když se chtěla jít bavit s přáteli, museli si pro ni přijít a moc prosit, aby jí dovolil jít. Do kina, na tenis, na ples. Matka byla i v mládí velmi společenská a ráda se pohybovala mezi lidmi.

Vzpomínám si, jak mi vyprávěla, že jako mladá byla pořád venku, zatímco její bratr Erko seděl doma s matkou... Ty jsi mi jednou říkal, že právě Erko tě naučil spoustu věcí. Například loupat pomeranč...

Ano. Erko byl můj vzor, naučil mě leccos, mimo jiné i to, jak si mám při sprchování mýt zadek. Jednou, to mi bylo asi šest let a dostal jsem k narozeninám loutkové divadlo, k nám přišel Erko, za hodinu napsal loutkovou hru a potom ji také sám zahrál. Ale nejvíc mě ovlivnily jeho názory a samozřejmě to, že byl sám divadelník.

Jaké byly jeho názory?

Erko byl inteligent, vzdělanec a demokrat. Naučil jsem se od něj leccos. Jednou jsem mu například pověděl, že jedu na brigádu a že tam je jídelna, kde nedávají příbory, a dodal jsem, že to nevadí, protože já budu jíst stejně všechno lžící. A on se na mě zadíva l a řekl: „Ať se v životě ocitneš v jakékoli situaci, vždycky jez příborem.“ Dneska vím, že to byla metafora.

Já si vzpomínám, jak mi Erko jednou, před nějakými dvaceti lety, zpaměti recitoval Cicero


18

novu řeč o Catilinovi. Latinsky. Pověz mi o něm ještě něco, já jen vím, že byl ve vězení...

Byl ve vězení, ale nejdřív byl v zajetí. Erko studoval medicínu, ale studium přerušila válka a povstání, kterého se zúčastnil a v němž padl do německého zajetí. Děda ho tehdy chtěl zachránit. V Bystrici, kde byl vězněný, podplatil bachaře a přemlouval Erka, aby si oblékl jeho šaty a zmizel. Erko to odmítl a šel do zajetí v německém Pasově. Vrátil se několik týdnů po skončení války v americké uniformě. Osvobodili je Američané.

Potom se vrátil do školy?

Po válce chtěl medicínu dokončit, ale zase do toho přišel rok 1948 a on nebyl komunista, tak ho ze školy vyhodili. Pravda, myslím, že byl i trochu nepořádný student. Šel k divadlu, protože byl zkušený ochotník a ve Zvolenu právě vznikalo profesionální divadlo. Jenže potom ho znovu zavřeli, tentokrát komunisti. Rok a půl byl ve vyšetřovací vazbě v Justičním paláci a odsoudili ho na ten rok a půl.

Lidské osudy první poloviny dvacátého století jsou někdy děsivé. Zdá se, že Erko měl v životě dost velkou smůlu...

Právě že měl štěstí. V německém zajetí v Pasově s ním byl i jeden Žid ze Zvolena, a pokaždé, když se zajatci sprchovali, ho ostatní obstoupili, aby si Němci nevšimli, že je obřezaný. Když potom později Erka zavřeli komunisti a vyslýchali ho na policii, vešel někdo do kanceláře a vyšetřovatel se hned postavil do pozoru. Vyšlo najevo, že ten, kdo vešel, byl onen


19

Žid ze Zvolena. Mrkl na Erka a zřejmě mu pomohl dostat se z basy.

Z čeho komunisti Erka obviňovali?

Šlo o kauzu Piško. Ten Piško přijel ze Západu a přemlouval lidi, aby emigrovali. Potom udal každého, s kým se setkal. Byl mezi nimi i Erko. Ukázalo se, že Piško byl provokatér. Zajímavé je, že neudal moji matku, přestože se setkal i s ní. Nikdy si to nedokázala vysvětlit. Možná že byl galantní.

Dnes zní až neuvěřitelně, že někdo byl vězněný jen proto, že projevil zájem opustit Slovensko...

V té kauze byly i čtrnáctileté, patnáctileté tresty. Bylo to začát kem padesát ých let, komunisti pot řebovali lidi zastrašit. Erko z toho vyvázl ještě poměrně dobře.

Co bylo s Erkem po propuštění?

Potom Erko pracoval v Bratislavě jako pomocník zeměměřičů, byl už ženatý, bydleli v Prayově ulici (dnes ulice 29. augusta). Po čase ho vzali znovu do zvolenského divadla, později se za ním přestěhovala i jeho žena Milada. Ze Zvolena do Bratislavy se vrátili začátkem osmdesátých let, to už bylo Erkovi přes šedesát.

Bábinka se vždycky chlubila, že Erkova dcera Kamilka byla u ní nějaký čas na vykrmení...

Ano, vždycky o tom mluvila. Kamilka byla u ní tehdy, když Milada, Erkova manželka, měla tuberkulózu. V té době na ni nebylo očkování ani léky,


Milada musela jet na rok do Tater na léčení. Matka si tehdy vzala Kamilku ze Zvolena k sobě. Bydlela u ní v Manderláku a chodila v Bratislavě do školy. Já jsem tenkrát už doma nebydlel.

Kamilka má jenom jednu dceru, ty máš dvě... to je všechno, co nám zůstalo z té velké rodiny, z těch čtyřiadvaceti dětí?

Asi ano. Mám ještě jednoho bratrance z druhého kolena. A do rodiny ještě patří i kdysi slavný herec Iva n Pa lúch, a le je to ta k vzdá lený pří buzný, že to a ni nedokážu doložit.


21

4

O rodině otcovy matky jsem věděla málo, ale o rodině jeho otce ještě méně, možná proto, že otcův otec umřel dřív, než jsem se narodila.

(Není to někdy tak, že ti, kteří se nedožili, se nepočítají? Vypadli ze hry ještě předtím, než začala. Ale co se dá dělat, muži v naší rodině toho moc nev ydrželi. Tedy kromě strejdy Erka, ten však přežil německé zajetí, takže překoná asi všechno.)

Osobně jsem poznala jenom otcovu tetu Jolanku, sestru jeho otce. Jezdi li jsme za ní do Ružinova a matka tam jednou našla v ledničce botu. Vypukla panika a zjistilo se, že Jolanka je nevyléčitelně nemocná. Její alzheimer se prudce stupňoval, dožila v ústavu ve Stupavě. Tam jsme za ní jezdívali, tedy dovnitř šla matka a otec s námi většinou zůstal venku. Pamatuju si na to velmi zřetelně: dvůr před ústavem, prázdno, nuda a navzdory tomu všemu pocit lidské přítomnosti zavřené za velkou bránou, kam jsme my děti nesměly chodit. Otec se nás snažil zabavit tak, že nás na tom dvoře nosil sem tam na ramenou.

Myslím, že od té doby se bojím výšek.



23

Teď mi pověz něco o rodině tvého otce...

Můj dědeček Samuel Lipcsei, otcův otec, pracoval v bance, žil v Pliešovcích a s babičkou měl tři děti, nejstaršího Gejzu, mého otce a Jolanku. Umřel mladý, asi v pětatřiceti.

Proč?

Děda byl raněn na frontě v první světové válce. Zemřel krátce poté, co na zápal plic umřel jeho nejstarší syn Gejza, který chodil do školy v Maďarsku a bylo mu pouhých patnáct let. Děda se kvůli tomu hodně trápil, protože to on ho dal na ta studia. Oba jsou pohřbeni v Pliešovcích.

Dobře si pamatuju, že jsi mi vyprávěl, jak tvoje babička někdy po nocích plakávala a ty jsi to slyšel.

Ne, to slyšela moje teta Jolanka, když byla malá. Babička plakávala, protože se musela protloukat sama se dvěma malými dětmi. Ale nevzdala to a taky se už nikdy nevdala.

Jak to, že děda se jmenoval Lipcsei a ty jsi Lasica?

Začátkem dvacátého století vydala maďarská vláda nařízení, že kdo chce být ve státní službě nebo být úředníkem ve významných institucích, musí si pomaďarštit jméno. Takže děda, aby mohl pracovat v bance, si pomaďarštil jméno na Lipcsei. Paradoxně byl velký panslavista a měl z toho popotahování. Manželka tehdejšího notáře v Pliešovcích jednou zastavila moji babičku a řekla jí: „Co si ten váš muž dovoluje, copak neví, po jaké zemi chodí, čí chleba


24

žere?“ Ke jménu Lasica se vrátil až můj otec, někdy ve čtyřicátém roce. Já mám ještě v křestním listu jméno Milan Samuel Lipcsei.

Jak tvoje babička uživila sama dvě děti?

Měla svůj obchod se smíšeným zbožím, tak se to tehdy nazývalo, dalo se tam koupit všechno. Později jí ho komunisti vzali, takže potom už měla jenom trafi ku, prodávala cigarety, tabák a cigaretové papírky. Když prodala dům, nechali ji bydlet v jedné místnosti, v níž měla tu prodejnu tabáku, cigarety prodávala skrz okno. Když jsem bydlel v Pliešovcích, jezdil jsem osobním vlakem do Krupiny pro nové zboží. Nejvíc se kupovaly cigarety Detva, stály korunu, potom Bystrice, pak tabák. A pokaždé jsem musel přivézt jednu krabičku fajnových cigaret Memphis, prý až přijde můj otec, aby si měl co zapálit. Babiččina trafi ka byla k dispozici ve dne v noci. Když šli chlapi od vlaku ve tři nebo v pět ráno, tak jenom zaklepali na okno a ona byla vždycky připravená je obsloužit.

Býval jsi u babičky často, když jsi byl malý?

Každé prázdniny, Velikonoce a Vánoce jsem trávil u babičky, její dcery Jolanky, otcovy sestry, a Jolančina manžela, pliešovského notáře Paľ ka Štullera. V Pliešovcích jsem dokonce chodil rok do školy, začátkem padesátých let, když se moji rodiče rozvedli a babička s tetou se mě ujaly.

Jolanka neměla vlastní děti...

Ne, já jsem byl její náhrada, veškerou svoji pozornost a lásku soustředila na mě. Tím spíš, že jsem byl


25

jediné dítě v celé rodině. Ona moc toužila po dítěti, pravidelně si jezdívala léčit neplodnost do Františkových Lázní, ale bezvýsledně.

Takže chyba byla v ní, a ne v Paľ kovi?

Kdov í. Moje mat ka se mi jed nou svěř i la, že Jola n ka byla v jiném stavu s jedním rodinným známým. Asi šla na potrat, ří ka lo se tomu v ýšk rab. Sa mozřejmě že ni koho a ni nenapad lo, jest li není na v ině její ma nžel. Tehdy se uvažovalo tak, že chyba je v ženě.

Jaká byla Jolanka, když byla mladá?

Snažila se hodně vzdělávat, četla básně, poslouchala vážnou hudbu, ale nikdy se jí nepodařilo dostat se na úroveň vyšší střední třídy, pořád byla maloměšťačka z vesnice. Cvičila jógu. Když jsem ji pozval na představení Mrožkových jednoaktovek, řekla: „Ničemu jsem nerozuměla, ale když se všichni smáli, tak jsem se smála taky.“ Často recitovala báseň Emila Boleslava Lukáče: „Konáre svieže / sťa najkrajšie gotické veže / do neba vystierajú svoje púčky.“

To s i p a m at uj e š ?

Ano, protože mě to naučila. „Ó detičky v parížskych záhradách, jak buclaté sú vaše rúčky...“

Teď se musím strašně smát. Měl jsi Jolanku rád?

Samozřejmě že jsem ji měl rád, ale když se začala chovat nepřátelsky k mojí matce, poté co se rozvedla s mým otcem, Jolančiným bratrem, moc si mě tím nezískala. Mělo to naprosto opačný účinek, než o jaký usilovala.


26

Teď jsem si vzpomněla na to, jak jsi říkal, že tvoje babička se prý v Pliešovcích jednou vyčurala jen tak před domem...

Potřebovala komunikovat. Navečer vždycky vyšla před dům, stála tam rozkročená, ruce v bok, povídala si s kolemjdoucími a volala na ženy: „Marko, přines vajíčka, Zuzko, dones máslo,“ a tak dál. A najednou, zničehonic, se vyčurala. Z toho vyplývá, že v létě nenosila kalhotky. A ještě s ní mám jednu vtipnou historku...

Povídej...

Jednou jsme spolu seděli v kuchyni a za notářem Paľkem přišel jakýsi sedlák. Notářský úřad byl v prvním poschodí, ale nejdřív se muselo projít tou kuchyní. Tam se lidé vždycky zastavili, nechali tam vajíčka, máslo, jako u Gogola. Když ten sedlák odešel nahoru, babička řekla: „Smrděl močí.“

To neznám, to je legrační. Co se potom stalo s touhle babičkou?

V polovině padesátých let se přestěhovala ke své dceři Jolance do Bratislavy, ale nezvykla si. Celý den se dívala z okna ve druhém patře a vadilo jí, že si nemůže povídat s lidmi na ulici tak jako v Pliešovcích, kde se postavila před dům a oslovila každého, kdo kráčel po cestě. V Pliešovcích všechny znala a to jí v Bratislavě chybělo. Dívala se pořád z okna, opřená o polštář, a po ulici nešel nikdo, koho by znala. Umřela náhle, puklo jí srdce.


27

To je smutné, že musela takhle skončit. Proč všichni odešli do Bratislavy?

Z Pliešovců museli Štullerovi odejít v jednapadesátém v rámci Akce B. Tehdy komunisti rozhodovali, kdo je spolehlivý a kdo ne, a ti „nespolehliví“ se museli přestěhovat z města na vesnici a naopak. Paľko Štuller byl v Pliešovcích notářem, po válce se stal tajemníkem MNV a po osmačtyřicátém ho začali považovat za nežádoucí živel. Jolanka a její muž Paľko bydleli v Bratislavě s mým otcem, jeho druhou ženou, jejím bratrem a mnou ve třípokojovém bytě. A později se tam přistěhovala i babička.

Jedna příhoda z tvého dětství souvisí s tím, jak strejda Paľ ko terorizoval svoji ženu, tvoji tetu Jolanku...

Asi máš na mysli to, jak jednou v Pliešovcích babička a Jolanka seděly v kuchyni a nic nedělaly a Paľko sešel ze své kanceláře do kuchyně a „přistihl“ je tam. Řekl jim: „Hačáme, hačáme?“ A ony se tak lekly, že vyskočily a začaly předstírat činnost.

Matka říká, že Paľ ko Jolance ke konci svého života nedával moc jídla, protože šetřil...

Fakt je, že Paľko byl velmi šetrný, odkládal si na stará kolena, i když stará kolena už dávno měli.

Vzpomínám si, jak jsme později chodili za Jolankou do ústavu do Stupavy...

Dodnes se mi o Štullerových, Jolance a Paľkovi, zdává, že ještě žijou a já jsem je už léta nebyl navštívit. Víš, že když jsem po Paľkově smrti odvážel Jolanku


28

z bytu, zastavila se před zrcadlem a rozloučila se s tou paní, kterou tam viděla? Asi mám výčitky, že Jolanka skončila v ústavu ve Stupavě. Ale jiná možnost nebyla. Když jsme si ji vzali na Vánoce a ona mě oslovila „pane doktore“, věděl jsem, že je konec.

Mně je taky líto, že tak skončila, ale aspoň se dlouho netrápila.

Nevím, co je horší, jestli být bezvládný a vědět o tom, anebo být zdravý a nevědět o tom. Když o sobě nevíš, tak je to spíš trápení pro tvoje blízké. Vzpomínám si, že když jsem jednou přišel Jolanku navštívit do Stupavy, zeptala se mě, co je nového. Já jsem jí řekl: „Nic, kmotřenko.“ A ona odpověděla: „To je asi nejlepší.“

Podle mě máš z téhle strany trochu divnou rodinu. Například jedna tvoje příbuzná si jednou lehla do postele a nevstala z ní dvacet let...

To byla Micka a měla hrb. Neznámo proč si ji vza l jeden Ukrajinec, Mandyčevskij, velký fešák, bonviván. Měl s ní dvě děti a potom ji opustil. Urazila se, lehla si do postele a už z ní nevstala. Ležela chvíli doma, chvíli v nemocnici v Bezručové. Střídala to.

A kdo ve vaší rodině honil svoji ženu po louce?

Tahle příhoda se váže ke druhému muži mojí prababičky, jmenoval se Kalapoš. Ten když se opil, honil prababičku po louce a křičel: „Já tě chytím, ty černá vlaštovičko!“ Protože ona měla skutečně černé šaty.


To byla ta prababička, co si vzala mladšího muže?

Nevím to úplně jistě, vím jen, že se jmenoval Kalapoš. Kalap je maďarsky klobouk. Bohužel tyhle věci se už nikdy nedovíme, protože jsem promarnil možnost zeptat se na podrobnosti Jolanky nebo mého otce. Například nevím vůbec nic o otcově životě mezi jeho dvacátým a třicátým rokem.

Možná by ti stejně nic neřekl. Pokud si dobře pamatuju, tak mi tvoje matka povídala, že tvůj otec často nepromluvil i několik dnů a potom utrousil, že neměl co říct...

To opravdu mohl být můj otec. A já jsem to po něm podědil. Nedávno se mě tvoje tříletá dcera zeptala, když jsem seděl na balkonu naší chaty a mlčel: „Co jsi takový zamyšlený?“ A uhodla, protože já myslím na všelicos, všelicos mi táhne hlavou, jenom nepovažuju za důležité říkat to nahlas. Na rozdíl od těch, kteří mluví pořád, i když jim hlavou netáhne nic.


30

5

V naší rodině jsou skoro všichni rozvedení, dokonce i moje bábinka, otcova matka, se s mým dědečkem rozvedla už někdy začátkem padesátých let. Myslím, že jako dítě jsem byla na tenhle fakt patřičně hrdá – rozvedená bábinka, kdo něco takového má?

Bábinka se podle druhého manžela jmenovala Weselá – jméno, které k ní muselo řízením osudu přijít, protože i ona sama byla hodně veselá a vždycky se vším spokojená. Také se jmény je to v naší rodině komplikované – každý se jmenuje jinak. Bábinka se smála, když jí říkali paní Lasicová, můj otec zase vypráví historku, jak ho během matčina velvyslancování v Rakousku nazývali Herr Vasaryova, a my se sestrou jsme zase ve škole ve Vídni nedokázaly vysvětlit, že se jmenujeme po otci, že Lasica a Lasicová je stejné jméno. Pro ně to byl asi takový rozdíl jako Gott a Gottschalk.

Jednou jsem se otcovy matky zeptala, proč se po smrti svého druhého muže už nevdala. Byla tak společenská a veselá, že mi to k ní nějak nepasovalo. Vyprávěla mi, jak ji nějakou dobu kurizoval (to bylo


její oblíbené slovo) jeden lékař, sice bohatý, ale jí se nelíbil, a tak ho odmítla.

„Potom si ho vzala jedna sestřička a on do roka po svatbě umřel,“ řekla bábinka a po chvilce dodala: „Taková škoda.“

„Že umřel tak mladý?“

„Ale ne,“ odpověděla a podívala se na mě, jako bych byla včerejší. „Já jen, že kdybych věděla, že tak brzo umře, mohla jsem si ho vzít sama.“


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti

eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist