načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Všechno je v pr**li – Mark Manson

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Všechno je v pr**li

Elektronická kniha: Všechno je v pr**li
Autor: Mark Manson

– Od autora bestselleru Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le | . – Máte problém ráno vstát z postele a večer naopak sůvíte dlouho do noci a jen tupě zíráte na televizi, kde vás tak maximálně dráždí nesmyslné reklamy?  Nedaří ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Via
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 273
Spolupracovali: přeložila Jana Charvátová
Jazyk: česky
Téma: psychologie, psychologie osobnosti, rozvoj osobnosti, pozitivní myšlení, psychohygiena, životní harmonie, řešení problémů, naděje, populárně naučná
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-764-2089-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od autora bestselleru Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le | .

Máte problém ráno vstát z postele a večer naopak sůvíte dlouho do noci a jen tupě zíráte na televizi, kde vás tak maximálně dráždí nesmyslné reklamy? Nedaří se vám dosáhnout vytoužených cílů? Honíte se za štěstím jako pes za svým ocasem? Nechápete, proč zrovna vy musíte mít neustálé konflikty s narcistickým šéfem? Máte se jako prase v žitě, ale i přesto nejste spokojeni? Neumíte jednat se svým dospělým puberťákem nebo dětinským protějškem? Neztrácejte naději. Přichází kniha, která se Vám pokusí odpovědět na zapeklité otázky. Ale slovy autora: „Neberte mě příliš vážně.“

Autor Mark Manson se ve svém pokračování knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le zaměřuje převážně na naději a vše, co se točí kolem níJak ji získat, udržet a najít, když už si myslíme, že je všechno v háji. Zjistíte, po čem naděje vlastně touží a proč se i u ní může vyskytnout krize. A víte už, co byste dělali, kdybyste zjistili, že naděje je vaším nepřítelem? Přemýšleli jste o tom? Tak teď všeho nechte – odpovědi už čekají…

(kniha o naději Mark Manson ; přeložila Jana Charvátová)
Zařazeno v kategoriích
Mark Manson - další tituly autora:
Everything Is Fucked Everything Is Fucked
 (e-book)
Jemné umenie mať veci v paži Jemné umenie mať veci v paži
Všetko je v p**i -- Kniha o tom, že napriek všetkému máme nádej Všetko je v p**i
Modely úspešného randenia -- Overené postupy, ako si získať ženu Modely úspešného randenia
Ideál -- Získejte ženu svých snů Ideál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VŠECHNO JE V PR**LI


Copyright © 2019 by Gary Mark Manson

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele. Translation © Jana Charvátová, 2020

Cover © Kreativní bojovníci s. r. o., 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7642-838-6 (pdf)


VŠECHNO

JE V PR**LI

KNIHA O NADĚJI

MARK MANSON


Samozřejmě Fernandě


Obsah

ČÁST I: NADĚJE 9

Kapitola 1: Nepohodlná pravda 11

Kapitola 2: Sebekontrola je jen iluze 27

Kapitola 3: Newtonovy zákony emocí 53

Kapitola 4: Jak si splnit všechny své sny 81

Kapitola 5: Naděje je v prdeli 117 ČÁST II: VŠECHNO JE V PRDELI 139

Kapitola 6: Vzorec lidskosti 141

Kapitola 7: Bolest je univerzální konstanta 165

Kapitola 8: Ekonomie pocitů 193

Kapitola 9: Konečné náboženství 215

Poděkování 233

Poznámky 235


ČÁST I

NADĚJE


Kapitola 1

Nepohodlná pravda

N

a malém kousku země na poklidném venkově střední Ev

ropy, uprostřed skladištních budov v bývalých kasárnách

vzniklo ohnisko zeměpisně soustředěného zla, hutnějšího

a temnějšího než cokoliv, co svět kdy viděl. V průběhu čtyř

let zde bylo systematicky tříděno, zotročováno, mučeno a za

bíjeno více než 1,3 milionu lidí; to vše se stalo na území jen

o trochu větším, než je Central Park na Manhattanu. A nikdo

nic neudělal, aby to zastavil.

Až na jednoho muže.

Zní to jako z pohádek nebo komiksů: hrdina střemhlav

napochoduje do ohnivých bran pekelných, aby se střetl s ně

jakým obrovským zhmotněním zla. Šance na přežití je mizivá.

Zdůvodnění směšné. Přesto náš úžasný hrdina nikdy nezaváhá,

nikdy nesejde z cesty. Stojí s hlavou vztyčenou a zabije draka,

zničí démonické vetřelce, zachrání planetu a možná i jednu

nebo dvě princezny.

A na krátký čas existuje naděje.

Ale tohle není příběh naděje. Tohle je příběh, kdy je napros

to úplně všechno v prdeli. V prdeli takových rozměrů a v ta

kovém měřítku, jaké si dneska, zabaleni do měkounkých dek

a přihlášeni k Wi-Fi zdarma, ani vy, ani já neumíme představit.

Witold Pilecki byl válečným hrdinou, už když se rozhodl vplí

žit do Osvětimi. Jako mladý Jako mladý důstojník byl Pilecki


v roce 1918 vyznamenán v polsko-sovětské válce. Nakopal

komunisty do zadku dřív, než si většina lidí uvědomila, co jsou

ty komoušský parchanti zač. Po válce se Pilecki přestěhoval

na polský venkov, oženil se s učitelkou a měl dvě děti. Našel

zálibu v jízdě na koni, nošení parádních klobouků a kouření

doutníků. Život byl obyčejný a dobrý.

Pak se stala ta věc s Hitlerem; nacisti bleskově obsadili půl

Polska dřív, než si stačilo vůbec nazout boty. Za necelé dva

měsíce Polsko ztratilo celé území. Nebyl to úplně férový boj,

zatímco nacisti útočili ze západu, z východu zaútočili Sově

ti. Bylo to jako být uvězněný mezi mlýnskými kameny, kdy

jedním byl megalomanský masový vrah, snažící se ovládnout

svět, a druhým nekontrolovatelně bující nesmyslná genocida.

Akorát si pořád nejsem jistý, který byl který.

Ve skutečnosti byli Sověti zpočátku krutější než nacisti. Tu

hle hovadinu už jednou udělali, víte tu s názvem „svrhnout vlá

du a zotročit národ podle své pochybné ideologie“. Nacisti byli

pořád tak trochu imperialistickými nováčky (což není složité si

představit, když se podíváte na Hitlerův knírek). V prvních mě

sících války Sověti shromáždili odhadem přes milion polských

občanů a poslali je na východ. Chvilku se nad tím zamyslete.

Během několika měsíců byl milion lidí prostě pryč. Někteří se

zastavili až v gulazích na Sibiři; jiní byli objeveni v masových

hrobech o několik desetiletí později. Další se stále pohřešují.

Pilecki se účastnil těchto bojů – proti Němcům i Sovětům.

Po jejich porážce on a jeho polští spolubojovníci založili ve

Varšavě ilegální odbojovou skupinu. Nazvali se Tajná polská

armáda.

Na jaře roku 1940 se k Tajné polské armádě dostala infor

mace, že Němci budují rozsáhlý vězeňský komplex na okraji

odlehlého města v jižní části země. Němci jej nazvali Osvě

tim. Do léta 1940 ze západního Polska zmizely tisíce důstojní

ků a vůdčích polských osobností. Odbojem se šířil strach, že


stejné hromadné zatýkání jako to Sověty na východě země se

děje i na západě. Pilecki a jeho spolubojovníci pojali podezření,

že Osvětim, vězení o velikosti menšího města, byla pravděpo

dobně zapojena do zmizení občanů a možná už hostila tisíce

bývalých polských vojáků.

Právě tehdy se Pilecki dobrovolně přihlásil, že se do Osvě

timi dostane. Původně to byla záchranná akce – nechá se za

tknout, a až bude uvnitř, shromáždí ostatní polské vojáky, zor

ganizuje vzpouru a uprchne z vězení.

Byl to tak sebevražedný plán, že se klidně mohl rovnat žá

dosti o povolení skočit pod vlak. Jeho nadřízení si mysleli, že

se zbláznil, což mu taky nezapomněli zdůraznit.

Ale jak týdny plynuly, problém se víc a víc zhoršoval: tisíce

elitních Poláků mizely a Osvětim pořád byla ve spojeneckých

zpravodajských sítích slepým bodem. Spojenci neměli tušení,

co se tam děje, a byla jen malá šance to zjistit. Nakonec Pilec

kého velící důstojníci ustoupili. Jednou večer se na běžném

kontrolním stanovišti ve Varšavě Pilecki nechal zatknout jed

notkou SS za porušení zákazu vycházení. A brzy byl na cestě

do Osvětimi; jediný muž, který se nechal dobrovolně uvěznit

v nacistickém koncentračním táboře.

Jakmile dorazil na místo, zjistil, že situace v Osvětimi je

ještě horší, než kdokoliv mohl předpokládat. Vězni se při ná

stupech běžně stříleli za malé prohřešky jako nesprávný apel

nebo nepozornost. Práce byla vyčerpávající a nekonečná. Muži

pracovali do úmoru, často plnili úkoly, které byly naprosto

bezvýznamné. Během prvního měsíce, kdy byl Pilecki vězněm

zemřela vyčerpáním, na zápal plic nebo zastřelením celá jedna

třetina mužů z jeho ubikace. Bez ohledu na tuto situaci se kon

cem roku 1940 Pileckému, tomu zatracenýmu superhrdinovi,

i tak podařilo zorganizovat špionážní operaci.

Ach, Pilecki – ty titáne, ty šampione letící nad vší zká

zou – jak se ti podařilo vytvořit výzvědnou síť pomocí zpráv


vyrytých do prádelních košů? Jak jsi, jako MacGyver, posta

vil tranzistorové rádio z náhradních dílů a ukradených baterií

a úspěšně vysílal Tajné polské armádě plány útoku na vězeňský

tábor? Jak jsi vytvořil pašerácké jednotky, abys zajistil jídlo, léky

a oblečení vězňům, čímž jsi zachránil bezpočet životů a zasel

jsi naději do nejhlubších temných koutů lidských srdcí? Co

udělal svět, aby si tě zasloužil?

V průběhu dvou let Pilecki vybudoval uvnitř Osvětimi ce

lou odbojovou jednotku. Bylo zde velení, hodnosti a důstoj

níci; logistická síť; a komunikační linky s vnějším světem. Té

měř dva roky tohle všechno unikalo pozornosti důstojníků SS.

Pileckého hlavním cílem bylo vyvolat celotáborovou vzpouru.

Věřil, že s pomocí a koordinací zvnějšku může podnítit útěk

z věznice, porazit dozorce SS, kteří na celý tábor neměli do

statek lidí, a vypustit desítky tisíc skvěle trénovaných polských

partyzánů do divočiny. Poslal svoje plány a hlášení do Varšavy.

Měsíce čekal. Měsíce přežíval.

Pak ale přišli Židé. Nejprve v autobusech. Pak narvaní ve

vlacích. Brzy jich přijížděly desítky tisíc; jako vlnící se proud

lidí, vznášející se na moři smrti a zoufalství. Zbavené veške

rého rodinného majetku a důstojnosti je mechanicky nahnali

do nově opravených „sprch“, kde je zplynovali, a jejich těla

pak spálili.

Pileckého zprávy vnějšímu světu byly stále zběsilejší. Za

bíjejí zde tisíce lidí každý den. Většinou Židy. Počet obětí by

mohl potenciálně dosahovat milionů. Prosil Tajnou polskou

armádu, aby tábor okamžitě osvobodila. Říkal, že pokud ne

mohou tábor osvobodit, tak aspoň ať ho bombardují. Pro rány

boží, aspoň zničte plynové komory. Aspoň ty.

Tajná polská armáda jeho zprávy dostala, ale došla k ná

zoru, že přehání. Ani ve skrytu duše je nenapadlo, že by něco

mohlo být tak v prdeli. To nebylo možné.


Pilecki byl vůbec prvním člověkem, který upozornil svět

na holokaust. Jeho zprávy byly předávány různým odbojo

vým skupinám v Polsku, pak se dostaly k polské exilové vlá

dě ve Velké Británii, která je předala spojeneckému velitelství

v Londýně. Informace se nakonec dostaly k Eisenhowerovi

a Churchillovi.

Také si mysleli, že si Pilecki vymýšlí.

V roce 1943 si Pilecki uvědomil, že jeho plány na vzpouru

a útěk se nikdy neuskuteční: Tajná polská armáda nepřijde.

Američani a Angličani rovněž ne. S největší pravděpodobností

přijdou Sověti – a ti by byli horší. Pilecki se rozhodl, že je příliš

riskantní nadále zůstávat v táboře. Byl čas utéct.

V jeho podání to samozřejmě vypadalo jednoduše. Nejpr

ve předstíral nemoc, aby ho umístili do táborové nemocnice.

Tam zalhal doktorům, k jaké skupině patří, aby se dostal na

noční službu do pekárny, která byla na okraji tábora blízko řeky.

Když ho doktoři propustili, zamířil do pekárny, kde „pracoval“

až do dvou hodin ráno, kdy se dopékala poslední várka chle

ba. Pak už to šlo ráz naráz: přestřihnout telefonní kabely, tiše

otevřít zadní dveře, převléct se do ukradených civilních šatů,

aniž si toho všimnou dozorci SS, za střelby utíkat k řece a pak

se podle hvězd dostat do civilizace.

V dnešním světě je hodně věcí v prdeli. Ne v prdeli na úrovni

nacistického holokaustu (to ani zdaleka ne), ale přesto doce

la v prdeli.

Příběhy, jako například ten Pileckého, nás inspirují. Dávají

nám naději. Nutí nás říct: „Sakra, věci tehdy byly o dost hor

ší, a tenhle chlápek to překonal. Co jsem udělal já v poslední

době?“ – což je pravděpodobně to, na co bychom se měli

v této povalečsko-vědátorské éře tweetových bouří a potupné

ho porna sami sebe ptát. Pokud vykoukneme ze své ulity a zís

káme jinou perspektivu, uvědomíme si, že zatímco hrdinové


jako Pilecki zachraňovali svět, my zde odháníme komáry a stěžujeme si, že klimatizace neběží na dostatečný výkon.

Pileckého příběh je ta nejhrdinštější věc, na kterou jsem

během svého života narazil. Protože hrdinství není jen odvaha

nebo vychytralost. Tyhle vlastnosti jsou běžné a jsou celkem

často součástí obyčejných situací. Ne, být hrdinou je schopnost

vykouzlit naději tam, kde žádná není. Zapálit sirku, aby ozářila

prázdnotu. Ukázat nám možnost lepšího světa – ne lepšího

světa podle našich představ, ale světa, o kterém jsme ani ne

měli tušení, že by mohl existovat. Vzít situaci, kdy to vypadá, že je vše naprosto v prdeli, a i přesto z ní vytěžit něco dobrého.

Odvaha je běžná. Houževnatost také. Ale hrdinství má ješ

tě filozofický rozměr. Obsahuje nějaké skvělé „Proč?“, které

hrdina vyloží na stůl – nějakou úžasnou příčinu nebo neo

chvějné přesvědčení, které je bez ohledu na situaci neotřesi

telné. A to je důvod, proč jako kultura dnes tak zoufale po

třebujeme hrdiny: ne protože jsou věci nutně tak špatné, ale

protože jsme ztratili to jednoznačné „Proč?“, které pohánělo předchozí generace.

Jsme kultura, jež nepotřebuje mír, blahobyt nebo nové zna

ky na kapoty našich elektrických aut. Všechno máme. Potřebujeme něco daleko méně jistého. Jsme kultura a lidé, kteří potřebují naději.

Poté, co na vlastní oči viděl válku, mučení, smrt a genocidu,

Pilecki nikdy neztratil naději. Přestože přišel o svoji zemi, rodi

nu, přátele, a téměř i o svůj vlastní život, nikdy neztratil naději.

I během poválečné sovětské okupace nikdy neztratil naději na

svobodné a nezávislé Polsko. Nikdy neztratil naději na tichý

a šťastný život pro své děti. Nikdy neztratil naději, že zachrání

ještě víc životů, že pomůže více lidem.

Po válce se Pilecki vrátil do Varšavy a pokračoval ve špe

hování, tentokrát komunistické strany, která se právě chopila

moci. Opět byl prvním, kdo upozornil Západ na pokračující

zlo, v tomto případě, že Sověti pronikli až do polské vlády

a zmanipulovali volby. Také byl prvním, kdo zdokumentoval

sovětská zvěrstva spáchaná na východě během války.

Ale tentokrát byl odhalen. Varovali ho, že bude zatčen,

a dali mu tak šanci uprchnout do Itálie. Ale Pilecki odmítl –

radši zůstane a zemře jako Polák, než aby utíkal a žil jako ně

kdo, koho by nepoznával. Svobodné a nezávislé Polsko bylo

jeho jediným zdrojem naděje. Bez něho byl ničím.

A tak byla naděje jeho koncem. Komunisti zatkli Pileckého

v roce 1947 a rozhodně s ním nejednali v rukavičkách. Téměř

po celý rok ho mučili tak krutě a důsledně, že své ženě vzkázal,

že „Osvětim byla procházkou růžovým sadem“.

Přesto se svými vyšetřovateli nespolupracoval.

Nakonec, když si uvědomili, že z něj žádné informace ne

dostanou, se komunisti rozhodli z něj udělat odstrašující pří

klad. V roce 1948 proběhl zinscenovaný proces, ve kterém

Pileckého obvinili ze všeho možného – od falšování doku

mentů a porušování zákazu vycházení až po špionáž a zradu.

O měsíc později byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti.

V poslední den soudu Pileckému umožnili pronést závěrečnou

řeč. Prohlásil, že jeho věrnost patřila vždy Polsku a jeho lidu,

že nikdy nezradil polského občana ani mu neublížil a ničeho

nelituje. Svoji řeč zakončil slovy: „Snažil jsem se žít tak, abych

v hodině svojí smrti cítil radost, a ne strach.“

A pokud to není ta nejhustější věc, kterou jste kdy slyšeli,

tak chci žít váš život.

JAK VÁM MOHU POMOCI?

Kdybych pracoval u Starbucks, psal bych místo jmen zákaz

níků na jejich hrnky s kávou následující:

Jednoho dne Vy a vaši milovaní zemřete. A na tom, co řekne

te nebo uděláte, bude záležet jen malé skupině lidí, a to jen na

strašně krátkou dobu. Tohle je Nepohodlná pravda života. A to,

co děláte nebo říkáte, je jen složité vyhýbání se této pravdě. Jsme

jen nicotný vesmírný prach, který do sebe naráží a hemží se na

matičce Zemi. Namlouváme si vlastní důležitost. Vytváříme si

vlastní smysl – jsme nicotní.

Užijte si Vaše zasrané kafe.

Musel bych to samozřejmě psát hodně malým písmem.

A asi by to i chvíli trvalo, takže by se fronta ranní špičky táhla

daleko ze dveří. Což by také nebyl znak zrovna dobrého zá

kaznického servisu. Toto je pravděpodobně důvod, proč jsem

nezaměstnatelný.

Ale vážně – jak můžete někomu s klidným svědomím po

přát „hezký den“, když víte, že jeho myšlenky a motivace pra

mení z nikdy nekončící potřeby vyhýbat se neodmyslitelné

bezvýznamnosti lidského bytí?

Protože v nekonečném prostoru a čase vesmír nezajímá,

jestli výměna kyčelního kloubu vaší matky dopadne dobře

nebo že vaše děti chodí na vysokou školu nebo že si váš šéf

myslí, že jste zprasili tabulku. Nezajímá ho, zda prezidentské

volby vyhrají demokraté, nebo republikáni. Nezajímá ho, jest

li nějakou celebritu přistihnou, jak šňupe kokain při divoké

masturbaci na letištním WC (zase). Nezajímá ho, že hoří les,

že ledy tají a hladiny vod stoupají, že se vzduch vaří nebo že se

všichni vypaříme při útoku nadřazené mimozemské civilizace.

Vás to ale zajímá.

Vás to zajímá a zoufale se snažíte přesvědčit sami sebe, že

když to zajímá vás, tak to vše musí mít nějaký obrovský ves

mírný smysl.

Vás to zajímá, protože hluboko uvnitř sebe cítíte ten smysl

pro důležitost, abyste mohli utéct před Nepohodlnou pravdou,

abyste utekli před nepochopitelností své existence, aby vás ne

rozmačkala váha vaší vlastní materiální bezvýznamnosti. A vy –

stejně jako já, jako všichni ostatní – pak promítáte světu tento

obraz důležitosti, protože vám to dává naději.

Je na tuto konverzaci příliš brzy? Tady, dejte si ještě jedno

kafe. Dokonce jsem na něj pěnou nakreslil mrkajícího smajlí

ka. Není roztomilý? Počkám, než ho zveřejníte na Instagramu.

Fajn, kde jsme to byli? O, ano! Nepochopitelnost vašeho

bytí – správně. Teď si asi myslíte: „No, Marku, myslím, že

jsme tu všichni z nějakého důvodu a nic není náhoda a záleží

na všech, protože všechny naše činy ovlivňují aspoň někoho,

a pokud můžeme někomu pomoci, tak to stojí za to, ne?

Vy jste prostě rozkošní!

Vidíte, to mluví vaše naděje. Tuhle historku vytváří vaše

mysl, abyste ráno vstali z postele: něco musí stát za to, protože

bez toho nemáte důvod žít. A nějaká forma jednoduché ne

zištnosti nebo zmírnění utrpení je pohon pro naši mysl, aby

se cítila, že stojí za to něco udělat.

Naše duše potřebuje naději, aby se mohla cítit jako ryba ve

vodě. Naděje je palivem našeho duševního pohonu. Je to jako

poleva na dortu. A spousta dalších kýčovitých metafor. Bez

naděje vaše duševní vybavení začne strádat. Pokud nevěříme,

že existuje naděje, že budoucnost bude lepší než přítomnost,

že se náš život nějakým způsobem zlepší, pak duševně umírá

me. Koneckonců když není naděje, že se věci zlepší, tak proč

žít – proč vůbec něco dělat?

Tohle je něco, co spousta lidí nechápe: opak štěstí není

vztek nebo smutek.

1

Pokud jste vzteklí nebo smutní, znamená

to, že vám něco není u prdele. Znamená to, že vám na něčem

záleží. Znamená to, že pořád máte naději.

2

Ne, opakem štěstí je beznaděj, nekonečně šedý obzor ode

vzdanosti a lhostejnosti.

3

Je to názor, že všechno je v prdeli,

tak proč se něčím zabývat?

Beznaděj je chladný a neradostný nihilismus, pocit, že nic

nemá cenu, tak do háje s tím – proč nedělat blbosti, neužít si

s manželkou šéfa nebo nevystřílet školu? Je to Nepohodlná

pravda, tiché uvědomění, že tváří v tvář nekonečnu se vše, o co

bychom mohli stát, rychle blíží nule.

Beznaděj je kořenem úzkosti, duševních nemocí a depresí.

Je to zdroj veškerého trápení a příčina všech závislostí. Není to

přehnané.

4

Chronická úzkost je krizí naděje. Je to strach z ne

úspěšné budoucnosti. Je to víra v bezvýznamnou budoucnost.

Klam, závislost, posedlost – naráz to jsou zoufalé a nutkavé

pokusy vytvořit naději, jeden nervózní tik nebo utkvělá touha.

5

Vyhýbání se beznaději – tedy vytváření naděje – se pak

stává hlavním projektem naší mysli. Veškerý význam, vše,

co víme o sobě a o světě, je vytvořeno pro udržování nadě

je. A proto je naděje ta jediná věc, pro kterou jsme ochotni

zemřít. Naděje je to, čemu věříme, že je větší než my sami.

Bez ní jsme ničím.

Když jsem byl na univerzitě, můj děda zemřel. Několik

následujících let jsem měl intenzivní pocit, že musím žít tak,

aby na mě byl děda hrdý. Připadalo mi to v nějakém hlubším

významu rozumné a logické, ale nebylo tomu tak. Ve skuteč

nosti to vůbec nedávalo žádný smysl. Neměl jsem s ním bližší

vztah. Nikdy jsme si netelefonovali. Ani jsme si nedopisovali.

V posledních pěti letech jsem ho ani neviděl.

Nemluvě o tom, že byl mrtvý. Jak moje „žití, aby na mě

mohl být pyšný“ cokoliv ovlivňovalo?

Jeho smrt mě donutila se lehce dotknout Nepohodlné prav

dy. Moje mysl začala pracovat na vybudování naděje z této si

tuace, aby mně pomáhala udržet nihilismus v patřičných me

zích. Moje mysl rozhodla, že když byl nyní můj děda zbavený

možnosti naděje a úsilí, bylo důležité, abych pokračoval v na

ději a úsilí na jeho počest. Tohle byla pro moji mysl kapka víry,

moje malé náboženství smyslu.

A ono to fungovalo! Na krátkou chvíli jeho smrt zaplnila

jinak všední a prázdné zážitky důležitostí a smyslem. A ten

smysl mi dal naději. Možná jste cítili něco podobného, když

vám zemřel někdo blízký. Je to běžný pocit. Řeknete si, že bu

dete žít takovým způsobem, na který by váš blízký byl pyšný.

Že svůj život využijete k oslavě jeho života. Řeknete si, že to

je důležitá a dobrá věc.

A tahle „dobrá věc“ je to, co nám pomáhá v těchto chví

lích existenční hrůzy. Chodil jsem kolem a představoval si, jak

mě děda sleduje jako opravdu zvědavý duch; neustále jsem

se ohlížel přes rameno. Muž, kterého jsem za živa sotva znal,

měl teď najednou obrovské obavy, jak jsem si vedl při zkoušce

z matematiky. Bylo to naprosto iracionální.

Naše duše vyrábí tyto malé narativy, kdykoliv stojí tváří

v tvář nepřízni osudu; před- a po- příběhy, které si vymýšlíme

pro sebe. Tyto narativy naděje musíme stále udržovat naživu,

i když začnou být nerozumné nebo destruktivní, protože to

jsou jediné stabilizační síly, ochraňující naši mysl před Nepo

hodlnou pravdou.

Narativy naděje jsou tím, co nám dává smysl života. Ne

jenže poukazují na to, že je něco lepšího v budoucnosti, ale

že je vlastně možné jít ven a něčeho dosáhnout. Když lidé

žvaní, že musí najít „životní cíl“, vlastně chtějí říct, že už

není jasné, na čem jim záleží, co by bylo hodné využití je

jich omezeného času na Zemi

6

– zkrátka v co doufat. Perou

se s vidinou, jak vypadala nebo by měla vypadat cesta jejich

životem.

Je to těžká věc: najít podobu své cesty životem. Je to těžké,

protože neexistuje způsob, jak s jistotou vědět, jestli je zrovna

tahle cesta správná. To je důvod, proč se spousta lidí obra

cí k náboženství, protože náboženství uznává tento perma

nentní stav neznáma a tváří v tvář tomu se dožaduje víry. To

je také pravděpodobně jeden z důvodů, proč věřící lidé trpí

daleko méně depresemi a nepáchají tolik sebevražd jako lidé

bez víry: víra je ochrání před Nepohodlnou pravdou.

7

Ale vaše narativy naděje nemusí být náboženské. Mohou

být čímkoliv. Tato kniha je mým malým zdrojem naděje. Dává

mi cíl; dává mi smysl. A kolem naděje jsem vybudoval příběh, že věřím, že tahle kniha pomůže aspoň pár lidem a mohla by

trochu zlepšit můj život a tenhle svět.

Vím to jistě? Ne. Ale tohle je můj před- a po- příběh a dr

žím se ho. Pomáhá mi ráno vstát z postele a udržuje mě nadše

ného ze života. A to nejenže není špatná věc, je to ta jediná věc.

Pro některé lidi tento před- a po- příběh znamená dobře

vychovat děti. Pro další znamená ochraňovat životní prostředí.

Pro jiné to je vydělávat hromady peněz a koupit si gigantickou

loď. A pro další jen zlepšení golfového švihu.

Nemusíme si to uvědomovat, ale máme tyhle narativy, které

jsme si z nějakého důvodu zvolili. Nezáleží, jestli jde cesta vaší

naděje skrz náboženskou víru nebo je založená na důkazní teorii, intuici či na dobře zdůvodněných argumentech – všechny

mají stejný výsledek: máte nějakou víru, že (a) je v budoucnos

ti potenciální růst nebo zlepšení či spasení a (b) jsou tu cesty,

jak se k nim nasměrovat. Tak to je. Den po dni, rok po roce,

naše životy se skládají z překrývajících se narativů naděje. Jsou psychologickým zlatem na konci duhy.

Pokud to zní nihilisticky, prosím, nechápejte to špatně. Tato

kniha není obhajobou nihilismu. Je proti nihilismu – proti

oběma – nihilismu v nás i rostoucímu smyslu pro nihilismus,

který, jak to tak vypadá, bují v moderním světě.

8

A pokud

chcete úspěšně argumentovat proti nihilismu, musíte u něj

začít. Musíte začít u Nepohodlné pravdy. Odtud musíte po

malu budovat přesvědčivý důvod pro naději. A ne jen tak nějakou naději, ale udržitelnou a přívětivou naději. Naději, která

nás svede dohromady, spíše než aby nás rozdělila. Naději, jež je mohutná a mocná, ale pořád nohama na zemi, rozumná

a reálná. Naději, která nás ponese do konce našich dní s po

citem vděčnosti a uspokojení.

Není to jednoduché (překvapivě). A v jednadvacátém sto

letí je to složitější než kdy dřív. Nihilismus a čistý požitek tou

hy, která to všechno doplňuje, svírají dnešní svět. Je to moc

v zájmu o moc. Úspěch v zájmu úspěchu. Potěšení v zájmu

potěšení. Nihilismus neuznává širší „proč“. Neřídí se žádnou

větší pravdou nebo důvodem. Je to jednoduché, „protože to

je příjemné“. A to je důvod, jak uvidíme, proč všechno vypa

dá tak černě.

PARADOX POKROKU

Žijeme v zajímavé době, kdy jsou věci rozhodně lepší, než

byly předtím. I přesto trápíme mysl myšlenkami, že svět je

jedna velká toaletní mísa těsně před spláchnutím. Bohatým,

rozvinutým světem se šíří iracionální pocit beznaděje. Je to

paradox pokroku: čím lepší věci máme, tím víc se cítíme úz

kostlivě a zoufale.

9

V posledních letech spisovatelé jako Steven Pinker a Hans

Rosling zpracovali studii o tom, že je špatně cítit se tak pesimis

ticky, protože věci jsou vlastně lepší než dřív a pravděpodobně

se budou ještě zlepšovat.

10

Oba muži zaplnili tlusté svazky knih

tolika tabulkami a grafy, že začínají na jedné stránce a kupodivu

si najdou cestu až na stránku druhou.

11

Oba dva sáhodlouze

vysvětlují, že předsudky a nesprávné domněnky, které s sebou

vláčíme, jsou právě ty, jež způsobují, že vnímáme věci horší,

než ve skutečnosti jsou. Pokrok, argumentují, pokračoval ne

přerušovaně moderní historií. Lidé jsou vzdělanější a gramot

nější než kdy dřív.

12

Po desetiletí, možná i po staletí, mělo ná

silí sestupný trend.

13

Rasismus, sexismus, diskriminace a násilí

proti ženám jsou nejhorší věci zaznamenané v historii.

14

Máme

více práv než kdykoli dřív.

15

Půl planety má přístup k interne

tu.

16

Extrémní chudoba ve světě je na nejnižší úrovni.

17

Války

jsou kratší a méně časté než kdykoli v zaznamenané historii.

18

Umírá méně dětí a lidé žijí déle.

19

Je více bohatství než kdy

dřív.

20

Vyléčili jsme kupu nemocí a tak.

21

A mají pravdu. Je nutné tato fakta znát. Ale čtení těchto

knih je jako poslouchat žvanění strýčka Larryho o tom, jak

byly věci špatné, když byl ve vašem věku. I když má pravdu,

nutně vás to nedonutí cítit se lépe, pokud jde o vaše problémy.

Protože pro všechny dnes vydané dobré zprávy jsou zde

další překvapivé statistiky: ve Spojených státech jsou po osm

desát let příznaky deprese a úzkosti mezi mladými lidmi stá

le na vzestupu a v posledních dvaceti letech se stále zhoršují

i mezi dospělými.

22

Nejenže lidé ve velkých počtech stále po

ciťují deprese, ale v každé další generaci jim propadají pořád

mladší lidé.

23

Od roku 1985 muži a ženy hlásí nižší úroveň

životní spokojenosti.

24

Problém je z části v tom, že hladina

stresu již třicet let stále stoupá.

25

Počet případů předávková

ní drogami nedávno dosáhl vrcholu, když se Spojenými státy

a Kanadou přehnala opiátová krize.

26

V americké populaci se

rozmáhají pocity samoty a sociální izolace. Téměř polovina

Američanů hlásí, že se cítí izolována, osamocena nebo vyřa

zena ze života.

27

Nejenže je světová společenská důvěra na

nízké úrovni, ale ona stále klesá. To znamená, že čím dál tím

víc lidí přestává důvěřovat vládám, médiím nebo i jeden dru

hému.

28

V osmdesátých letech probíhal výzkum, kdy se vědci

ptali vzorku lidí, s kolika lidmi hovořili o svých osobních pro

blémech v průběhu posledního půlroku. Nejčastější odpověď

byla, že se třemi. V roce 2006 byla nejčastější odpověď nula.

29

Mezitím šel svět absolutně do háje. Cvoci mají přístup

k nukleárním zbraním nebo jsou jen kousíček od toho, aby je

získali. Světový extremismus je stále na vzestupu – ve všech

formách, nalevo i napravo, náboženský i světský. Subkultury

jako konspirační teoretici, domobrana, survivalisté nebo

„preppeři“ (ti, kteří se chystají na Armagedon – pozn. překl.)

jsou stále populárnější, až téměř splynuly s běžným životem.

V zásadě jsme nejchráněnější a nejvíce prosperující lidé

v historii světa, ale i tak cítíme větší beznaděj než předtím.

Čím lepší věci máme, tím více si zoufáme. Je to paradox po

kroku. A možná by se to dalo shrnout do jedné překvapují

cí věty: když žijete na bohatém a bezpečném místě, tím spíš

spácháte sebevraždu.

30

Neuvěřitelný pokrok v medicíně, bezpečnosti a hmotném bo

hatství, který se budoval po staletí, se nesmí podceňovat. Ale

to jsou statistiky minulosti, a ne budoucnosti. A to je místo,

kde musíme nevyhnutelně hledat naději: v našich vizích bu

doucnosti.

Protože naděje se nezakládá na statistikách. Naději nezají

má klesající trend ozbrojených přepadení nebo úmrtí při do

pravních nehodách. Nezajímá ji ani, že loni nespadl žádný ko

merční let nebo že gramotnost v Mongolsku dosáhla nejvyšší

hranice v historii (pokud tedy nejste Mongol).

31

Naději nezajímají vyřešené problémy. Naděje touží pouze

po problémech, které se musí teprve vyřešit. Protože čím víc

se svět zlepšuje, tím víc můžeme ztratit.

K vytvoření a udržení naděje potřebujeme tři věci: pocit

nadvlády, víru v hodnotu věcí a sounáležitost.

32

„Nadvládou“

se myslí pocit kontroly nad svým vlastním životem, že jsme

schopni ovlivnit vlastní osud. „Hodnota“ znamená, že najde

me v životě něco důležitého, k čemu se chceme dopracovat,

něco lepšího, o co se chceme snažit. „Sounáležitostí“ se myslí

to, že patříme ke skupině, která sdílí stejné hodnoty a usiluje

o ně stejně jako my. Bez sounáležitosti se skupinou jsme izo

lovaní a naše hodnoty ztrácejí význam. Bez hodnot nemá cenu

se něčemu věnovat. Bez „nadvlády“ cítíme bezvýznamnost

v cestě za svými cíli. Když ztratíme jeden z těchto bodů, ztra

tíme i ostatní dva. Když ztratíme jeden z bodů, tak ztratíme

naději.

Abychom pochopili, proč nyní procházíme krizí naděje,

musíme pochopit její mechanismus, jak se vytváří a udržuje.

Následující tři kapitoly vysvětlí, jak se vyvíjejí tyto tři oblasti

našich životů: pocit nadvlády (kapitola 2), naše hodnoty (ka

pitola 3) a sounáležitost (kapitola 4).

Pak se vrátíme k původní otázce: co se ve světě děje, že se

cítíme pod psa, přestože se vše zlepšuje?

A odpověď vás možná překvapí.

Kapitola 2

Sebekontrola je jen iluze

V

še začalo bolestí hlavy.

33

„Elliot“ byl úspěšný muž, výkonný ředitel jedné pro

sperující firmy. Spolupracovníci i sousedé ho měli rádi. Uměl

být okouzlující a sršel vtipem. Byl manželem, otcem a kama

rádem a jezdil na fantastické dovolené k moři.

Až na to, že měl pravidelné bolesti hlavy. A nebyly to jen

obyčejné bolesti hlavy, které zaženete růžovým kamarádem.

Tohle byly bolesti, jež způsobovali permoníci svými kladivy,

zarývaly se hluboko do hlavy a snažily se vás připravit o po

slední špetičku rozumu.

Elliot bral prášky. Občas si dal šlofíka. Snažil se zbavit

stresu a relaxovat. Prostě na to zapomenout a jít dál. Ale i tak

bolesti pokračovaly. Vlastně se ještě zhoršily. Brzy byly tak

hrozné, že Elliot nemohl v noci spát a ve dne pracovat.

Konečně se rozhodl jít k doktorovi. Doktor dělal svoji prá

ci, provedl nějaké testy, jejichž složité výsledky pak přetlumočil

Elliotovi: má nádor na mozku, přímo na čelním laloku. Přímo

tam. Vidíte? Ta šedá skvrna vepředu. A, člověče, je velký. Od

haduji, že je velký jako baseballový míček.

Chirurg nádor vyřízl a Elliot šel domů. Vrátil se zpět do

práce. Vrátil se k rodině a kamarádům. Vše vypadalo v po

řádku a normálně.

Pak se všechno hrozně zhoršilo.

Elliotův výkon v práci šel dolů. Úkoly, které předtím plnil

bez zaváhání, si dnes vyžadovaly spoustu koncentrace a snahy. Jednoduchá rozhodnutí, jako třeba jestli použít modré,

nebo černé pero, ho zaměstnávala na hodiny. Dělal základní

chyby a opravit mu je trvalo i týdny. Co si nenapsal, to nevě

děl, zapomínal na jednání a uzávěrky, jako by byly urážkou

časoprostoru.

Zprvu s ním kolegové soucítili a snažili se jeho kiksy za

krýt. Přece jen mu nedávno vyndali z hlavy meganádor. Po

sléze už žehlení jeho problémů nezvládali a Elliotovy výmlu

vy byly absurdní. Vynechal jsi schůzku s investorem, protože

sis potřeboval koupit novou sešívačku, Elliote? Jako vážně? Co sis myslel?

Po měsících zpackaných jednání a dalších kravin byla prav

da nepopiratelná: Elliot přišel operací o něco víc než jen o ná

dor. A to něco byla podle jeho kolegů zatracená hromada fi

remních peněz. A tak byl Elliot propuštěn.

Jeho rodinný život na tom nebyl o nic líp. Představte si, že

vezmete povalujícího se otce, nacpete ho do křesla, lehce ope

příte opakováním 5 proti 5 a necháte ho odležet na čtyřiadvacet hodin. Tohle byl Elliotův nový život. Propásl synovy zápasy baseballové Malé ligy. Nechodil na rodičovské schůzky jen proto, aby mohl sledovat maraton filmů s Jamesem Bondem.

Zapomněl, že jeho žena upřednostňuje, když si s ní povídá

častěji než jednou za týden.

34

Propukaly hádky s novými a neobvyklými argumenty – až

na to, že se ve skutečnosti nedaly považovat za hádky. Hádky jsou většinou mezi dvěma stranami, kterým není vše u prde

le. Zatímco jeho žena plivala oheň, Elliot měl problém vůbec

sledovat vývoj hádky. Místo aby se naléhavě snažil změnit

svoje chování, ukázat, že ji miluje a že ho zajímá jeho vlastní rodina, zůstal osamocený a lhostejný. Bylo to, jako by žil na jiné planetě.

Nakonec to jeho žena nevydržela. „Elliot ztratil něco víc

než jen nádor,“ vykřikovala, „a to srdce.“ Rozvedla se s ním

a vzala s sebou i děti. Elliot zůstal sám.

Skleslý a zmatený Elliot se pokoušel nastartovat novou ka

riéru. Převálcovaly ho špatné obchodní spekulace. Podvodný

umělec ho obral o většinu úspor. Zlatokopka ho svedla a pře

svědčila, aby s ní utekl, načež se s ním o rok později rozvedla,

a získala tak polovinu zbývajícího majetku. Poflakoval se měs

tem, pronajímal si stále levnější a horší byty, až po několika

letech skončil na dlažbě úplně. Ujal se ho bratr a začal se o něj

starat. Rodina a přátelé zděšeně pozorovali, jak se z muže, kte

rého obdivovali, po pár letech stala troska. Nikdo nevěděl, jak

se to mohlo stát. Nešlo popřít, že se v Elliotovi cosi změnilo,

že ty debilní bolesti hlavy způsobily něco horšího.

Otázka byla, co se změnilo?

Bratr Elliota ho doprovázel od doktora k doktorovi. „Není

sám sebou,“ říkal bratr, „má problém. Vypadá, že je v pořádku,

ale opravdu není. Přísahám.“

Doktoři si udělali svoje testy a podle výsledků usoudili,

bohužel, že Elliot je naprosto normální – nebo teda že se

vešel do všech jejich tabulek normálnosti; dokonce nadprů

měrně. CT vypadalo v pořádku. Jeho IQ bylo pořád vysoké.

Uvažování solidní. Paměť skvělá. Mohl zdlouhavě diskutovat

o následcích a dopadech svého špatného rozhodování. Mohl

s humorem a šarmem hovořit o spoustě věcí. Psychiatr prohlá

sil, že Elliot nemá deprese. Právě naopak, jeho sebeúcta byla

vysoká a neprokazoval žádné známky chronické úzkosti nebo

stresu – v bouři své nedbalosti projevoval téměř zenový klid.

Jeho bratr tohle odmítal přijmout. Něco bylo špatně. Pořád

v něm něco chybělo.

Nakonec v záchvatu zoufalosti Elliota poslali ke známému

neurologovi Antoniu Damasiovi.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.