E-kniha: Všechno dobré je k něčemu zlé -- aneb řešení paní Hekate - Paul Watzlawick

Paul Watzlawick

je k nìèemu zlé

Všechno dobré

Paul Watzlawick

Všechno dobré

je k nìèemu zlé

aneb øešení paní Hekate

Původní německé vydání:

Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen

vyšlo v nakladatelství PIPER Verlag GmbH, München 1986

(3. rozšířené vydání 1993)

© Paul Watzlawick (inheritors)

České vydání:

Translation © Zbyněk Vybíral, 1995, 2015

© Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0840-2

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Jistota, bezpečný sebepych – první vrah smrtelných . . 13 Dvojnásob víc je dvakrát tak líp . . . . . . . . . . . . . . 19 Všechno dobré je k něčemu zlé . . . . . . . . . . . . . . 25 Třetí cesta, která (údajně) neexistuje . . . . . . . . . . 33 „Řetězová reakce“ dobra? . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Hry s nenulovým součtem . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Krásný digitalizovaný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

„Vím přesně, co si myslíš“ . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Neuspořádanost a uspořádanost . . . . . . . . . . . . . 73

Humanita, divinita, bestialita . . . . . . . . . . . . . . . 77

Smutná neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Je to to? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

7

Předmluva

Milí čtenáři!

Existují určitá řešení, pro která dosud nemáme trefné

označení a která vymýšlejí ti, kdož mají patend na

rozum. Toto slovo není tisková chyba, nýbrž pokus

o těsnější propojení dvou pojmů: V němčině máme

Patentlösung („patentované řešení“). Naproti tomu vý

raz Endl ösung je v Evropě ve svém děsivém významu

konečného řešení bezprostředně znám už pouze nám

starším lidem. Patend na rozum kombinuje oba tyto

pojmy. Plodí řešení, které se s konečnou platností vy

pořádá téměř se vším, takže ze světa odstraní nejen pro

blém, ale i všechno, co s ním souvisí – přesně v duchu

staré medicínské anekdoty: Operace se zdařila, pacient

zemřel.

Nový je tedy toliko výraz; zpupnost, která je v něm

obsažena, je známa od pradávna. Dovolím si zde tento

pojem rozvést na příkladu Shakespearovy tragédie

Macbeth.

V porovnání s hloubkou a tajuplností mnoha

Shakespearových postav se role tří čarodějnic

v Macbethovi zdá poměrně jasná. Jejich velitelka, zlo

věstná bohyně osudu Hekate, je pověří, aby přivodily

Macbethův pád tím, že mu budou předpovídat velko

lepou budoucnost, které uvěří tím ochotněji, čím více

8

bude odpovídat jeho lačné touze po moci. Jakmile se

pokusí tato proroctví uskutečnit, je ztracen, už ho nic nezachrání.

Na to, proč jde Hekatě tolik o Macbethův pád (a jak

uvidíme dále, o pád mnoha a mnoha dalších lidí), se ani při nejlepší vůli nedá dost dobře odpovědět. Bezpochyby

si přeje jeho pád a také ho nakonec dosáhne. O tom, jak

její patend na rozum inscenuje konečné řešení, budeme podrobně referovat v následujícím textu – a to nejen

s odkazem k Macbethovi, nýbrž i s citacemi jiných, mo

dernějších případů.

Pokud to, vážený čtenáři, dosud nevíš: Konspirativní

postupy Hekatina teamu se v žádném případě neomezují na to, co v 11. století potkalo Macbetha; jsou spíše nadčasové – ovšem s tím důležitým rozdílem, že Hekate

dnes, o deset století později, disponuje podstatně ele

gantnějšími technikami. Základní princip se však dá

odvodit už z Macbetha.

Co je Hekatě platné, že čarodějnice dovedly

Macbetha tak daleko, že návrat už pro něj pozbývá

smyslu („Tak daleko jsem zašel do krve, / že, kdybych

nebřed dál, by zrovna tak / byl návrat šeredný jak pře

jití“)? V jeho „divném sebeklamu“ ho ještě přece jen

trýzní „bázeň nováčka; cvik schází“ mu (III/4); není

tedy dostatečně připraven na svou záhubu a mohl by někde Hekatiným čarodějkám vyklouznout. Hekate se

cítí svými služebnicemi podvedena, a proto je nucena převzít režii sama:

9

Či nemám proč, vy drzé šeredy,

jež s Macbethem zde drží besedy

a hádanky a kejkle snují

a věci smrti rozhodují?

Však mne, jež vašim kouzlům vládne

a bez níž zloby není žádné,

jste nevolaly k přispění

a k slávě svého umění? (III/5)

A jak Hekate zařídí, že se Macbeth nevzpamatuje a ne

pokusí se napravit hrůzy, které napáchal, že nezachrání,

co se ještě zachránit dá? Naše čarodějka ho nepovzbu

zuje, jak bychom se snad mohli domnívat, aby se od

vážil i t oho nejstrašnějšího, aby věřil ve své štěstí, a po

dobnými jalově vemlouvavými řečmi. Naopak – přikáže

svým čarodějkám, aby ho ukolébaly v jeho sebejistotě:

v boj vyzve smrt i osud směle

a bude doufat v sebeklamu

nad moudrost, spásu, bázeň samu.

A známo vám, bezpečný pych

že první vrah je smrtelných. (III/5)

Čarodějky mu věští, že se může plně spolehnout na

tento „bezpečný pych“:

buď smělý, rozhodný a krvavý;

pro lidskou moc jen smích měj v odvetu, (IV/1)

10

neboť by musely nastat dvě události, zaprvé totiž:

nikdo neublíží Macbethu,

kdo z ženy narozen, (IV/1)

a zadruhé:

neb nikdy Macbeth nepodlehne, věz,

než veliký se od Birnamu les

v boj proti němu pohne útokem

po Dunsinaneském chlumu vysokém. (IV/1)

1

Jelikož se mu obě věci zdají nemožné, cítí se ještě jis

tější a připr avený k rozhodujícím zločinům. Bohužel má

smůlu: Zjevně se nevyzná v porodnictví, takže je zabit

Macduffem, který přišel na svět „císařem“, a jeho hrad

Dunsinan je přepaden nepřátelskými oddíly maskova

nými listím z birnamského lesa.

Macbeth není samozřejmě jediný, i když jde asi

o nejznámější případ z Hekatiny praxe. Její činnost

sahá daleko do minulosti, až do dionýské epochy

antické. A naopak: Je mi známa řada dalších a pod

statně novějších případů, ve kterých Hekate pou

žila podobných konečných řešení svého patendu na

rozum nebo se je chystá použít, aby svět postihlo

neštěstí.

1 P řeložil Josef Václav Sládek.

Podrobné a mnohaleté studium těchto případů mi

dovoluje uvést zde několik konkrétních důkazů o je

jích specifických taktikách. V této souvislosti se samozřejmě rozumějí dvě věci. Zaprvé, jsem ve své profesi

vázán mlčenlivostí, takže zde nejmenuji informační

zdroje a bez výjimky jsem změnil rovněž všechna jména

i místní údaje. Zadruhé, Hekate už dnes nemá tři ruce, neobklopuje se vyjícími psy a nevládne kouzelným

a strašidelným přízrakům. Nejspíš žije v luxusní vile

u Středozemního moře, která zvenčí vůbec nevypadá zlověstně. A podobně je tomu s jejími metodami, jež

dnes využívají zdánlivě nevinné, obecné vymoženosti

moderního každodenního života.

Chci svou knihu začít popisem jednoho případu,

k němuž se pak v závěru vrátím. Na nejpřiléhavější přezdívku, „kohokoli“, si už bohužel činí nárok Hugo von

Hofmannsthal, takže, aby mě neoznačili za plagiátora,

budu mluvit o „našem člověku“.

13

Jistota, bezpečný sebepych –

první vrah smrtelných

Byl jednou jeden muž, žil šťastně a spokojeně, dokud

si jednoho dne, možná ze zbytečné zvědavosti, možná

z čiré lehkomyslnosti, nepoložil otázku, jestli se život řídí

nějakými pravidly. Neměl na mysli to, že na celém světě

existují zákony, že říhnutí po jídle platí v mnoha krajích

za nevychovanost a v jiných za poklonu vyseknutou paní

domu nebo že po zdech se nemají škrábat obscénní gra

ffiti, když někdo neumí pravopis. Ne, o to mu nešlo; ne

zajímala ho pravidla, která jedni lidé vymýšleli pro jiné.

To, co chtěl znenadání vědět, byla odpověď na otázku,

zda má život svá vlastní pravidla nezávisle na lidech.

Kdyby si raději tuto nešťastnou otázku nikdy nepo

ložil, neboť s ní přišel o štěstí i spokojenost! Od té doby

se mu vedlo podobně jako známé stonožce, které se ve

vší nevinnosti zeptal šváb, jak prý dokáže tak elegantně

a harmonicky pohybovat tolika nohama. Stonožka se

zamyslela – a od té chvíle neudělala krok.

Pokud bychom to měli říct méně banálně, vedlo se

našemu člověku podobně jako svatému Petrovi, který

vystoupil z lodi a pospíchal za Kristem kráčejícím po

hladině – dokud ho nenapadlo, že takový zázrak není

možný. V tom okamžiku počal tonout a málem se utopil.

(Rybáři a námořníci jsou, jak známo, často neplavci.)

14

Náš člověk byl od přírody myslitel – což bylo součástí

jeho problému. Usoudil, že otázka po uspořádanosti

světa je zároveň otázkou, zda svět skýtá jistotu (a zda se

v něm může cítit jistý), a že odpověď má znít buď „ano“,

nebo „ne“. Kdyby zněla „ne“ – už tady se však zarazil.

Svět bez pravidel, život, který nemá řád? Jak až dosud

žil, podle čeho se rozhodoval? Poklidná jistota jeho do

savadního života a činění byly tedy něčím absurdním

a neskutečným. Nyní takříkajíc pojedl ze stromu po

znání: Poznal však jen to, že nic nezná. Neponořil se

do vod jezera Galilejského, nýbrž propadl se dírou do

sklepa, z níž už před ním řečnil Dostojevského antihr

dina, popuzený naším příliš světlým světem vezdejším:

Pánové, zapřísahám vás, že znát příliš mnoho je

nemoc, opravdová, skutečná nemoc. [...] Neboť

přímým, zákonitým a bezprostředním plodem po‑

znání je zahálka, tedy že uvědoměle složíte ruce

v klín.

Ale náš člověk nechtěl zahálet ve sklepě. Pesimisté by

snad mohli tvrdit, že ještě nepatřil k nim. Vždyť stále

ještě chtěl přijít věcem na kloub. Protože nemohl při

jmout „ne“ jako odpověď na svou otázku, rozhodl se, že

bude pátrat po důkazech, které potvrzují „ano“. Aby si

byl zcela jist, chtěl toto „ano“ slyšet z úst nejpovolaněj

ších, chtěl, aby mu to řekl představitel královské vědní

disciplíny.