
Elektronická kniha:
Všechno dobré je k něčemu zlé
Autor:
Paul Watzlawick
Podnázev: aneb řešení paní Hekate
Nakladatelství: | » PORTÁL |
Dostupné formáty ke stažení: | EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2015 |
Počet stran: | 96 |
Rozměr: | 18 cm |
Vydání: | Vydání 2., přepracované, v Portále 1. |
Spolupracovali: | z německého originálu Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen přeložil Zbyněk Vybíral |
Skupina třídění: | Sociální interakce. Sociální komunikace |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
ISBN: | 978-80-262-0814-3 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
„… máme podezření, že opakem zlého nemusí být nutně dobré, nýbrž že opakem může být ještě horší.“
Toto pokračování knížky Úvod do neštěstí je opět souborem esejů slavného rakousko-amerického psychologa. Zábavným způsobem, plným paradoxů a ironie, zpřístupňuje odborný pohled na některé ze zákonitostí lidské komunikace a popisuje, kam vede hledání dokonalých jistot a konečných řešení. Kniha vychází v novém, přepracovaném vydání. Paul Watzlawick (1921–2007) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů proslulé terapeutické školy v kalifornském Palo Altu, která vytvořila rozsáhlou komunikační teorii v psychoterapii. V češtině vyšly také jeho knihy Úvod do neštěstí , Pragmatika lidské komunikace , Jak skutečná je skutečnost , Jak se neztratit? a Amerika .
Interpersonální komunikace -- Psychologické aspekty
Sebeklam
Dobro a zlo
jistota (filozofie)
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Partnerství, vztahy
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Osobní růst
Naučná literatura > Osobní růst > Smysl života > Psychologické aspekty
Naučná literatura > Partnerství, vztahy > Interpersonální komunikace > Psychologické aspekty
Katalog předmětový > S > Sebeklam
Katalog předmětový > D > Dobro a zlo
Katalog vybraných autorů > W > Watzlawick - Paul Watzlawick
Katalog nakladatelství > P > PORTÁL
Paul Watzlawick
je k nìèemu zlé
Všechno dobré
Paul Watzlawick
Všechno dobré
je k nìèemu zlé
aneb øešení paní Hekate
Původní německé vydání:
Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen
vyšlo v nakladatelství PIPER Verlag GmbH, München 1986
(3. rozšířené vydání 1993)
© Paul Watzlawick (inheritors)
České vydání:
Translation © Zbyněk Vybíral, 1995, 2015
© Portál, s. r. o., Praha 2015
ISBN 978-80-262-0840-2
Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Jistota, bezpečný sebepych – první vrah smrtelných . . 13 Dvojnásob víc je dvakrát tak líp . . . . . . . . . . . . . . 19 Všechno dobré je k něčemu zlé . . . . . . . . . . . . . . 25 Třetí cesta, která (údajně) neexistuje . . . . . . . . . . 33 „Řetězová reakce“ dobra? . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Hry s nenulovým součtem . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Krásný digitalizovaný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
„Vím přesně, co si myslíš“ . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Neuspořádanost a uspořádanost . . . . . . . . . . . . . 73
Humanita, divinita, bestialita . . . . . . . . . . . . . . . 77
Smutná neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
Je to to? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
7
Předmluva
Milí čtenáři!
Existují určitá řešení, pro která dosud nemáme trefné
označení a která vymýšlejí ti, kdož mají patend na
rozum. Toto slovo není tisková chyba, nýbrž pokus
o těsnější propojení dvou pojmů: V němčině máme
Patentlösung („patentované řešení“). Naproti tomu vý
raz Endl ösung je v Evropě ve svém děsivém významu
konečného řešení bezprostředně znám už pouze nám
starším lidem. Patend na rozum kombinuje oba tyto
pojmy. Plodí řešení, které se s konečnou platností vy
pořádá téměř se vším, takže ze světa odstraní nejen pro
blém, ale i všechno, co s ním souvisí – přesně v duchu
staré medicínské anekdoty: Operace se zdařila, pacient
zemřel.
Nový je tedy toliko výraz; zpupnost, která je v něm
obsažena, je známa od pradávna. Dovolím si zde tento
pojem rozvést na příkladu Shakespearovy tragédie
Macbeth.
V porovnání s hloubkou a tajuplností mnoha
Shakespearových postav se role tří čarodějnic
v Macbethovi zdá poměrně jasná. Jejich velitelka, zlo
věstná bohyně osudu Hekate, je pověří, aby přivodily
Macbethův pád tím, že mu budou předpovídat velko
lepou budoucnost, které uvěří tím ochotněji, čím více
8
bude odpovídat jeho lačné touze po moci. Jakmile se
pokusí tato proroctví uskutečnit, je ztracen, už ho nic nezachrání.
Na to, proč jde Hekatě tolik o Macbethův pád (a jak
uvidíme dále, o pád mnoha a mnoha dalších lidí), se ani při nejlepší vůli nedá dost dobře odpovědět. Bezpochyby
si přeje jeho pád a také ho nakonec dosáhne. O tom, jak
její patend na rozum inscenuje konečné řešení, budeme podrobně referovat v následujícím textu – a to nejen
s odkazem k Macbethovi, nýbrž i s citacemi jiných, mo
dernějších případů.
Pokud to, vážený čtenáři, dosud nevíš: Konspirativní
postupy Hekatina teamu se v žádném případě neomezují na to, co v 11. století potkalo Macbetha; jsou spíše nadčasové – ovšem s tím důležitým rozdílem, že Hekate
dnes, o deset století později, disponuje podstatně ele
gantnějšími technikami. Základní princip se však dá
odvodit už z Macbetha.
Co je Hekatě platné, že čarodějnice dovedly
Macbetha tak daleko, že návrat už pro něj pozbývá
smyslu („Tak daleko jsem zašel do krve, / že, kdybych
nebřed dál, by zrovna tak / byl návrat šeredný jak pře
jití“)? V jeho „divném sebeklamu“ ho ještě přece jen
trýzní „bázeň nováčka; cvik schází“ mu (III/4); není
tedy dostatečně připraven na svou záhubu a mohl by někde Hekatiným čarodějkám vyklouznout. Hekate se
cítí svými služebnicemi podvedena, a proto je nucena převzít režii sama:
9
Či nemám proč, vy drzé šeredy,
jež s Macbethem zde drží besedy
a hádanky a kejkle snují
a věci smrti rozhodují?
Však mne, jež vašim kouzlům vládne
a bez níž zloby není žádné,
jste nevolaly k přispění
a k slávě svého umění? (III/5)
A jak Hekate zařídí, že se Macbeth nevzpamatuje a ne
pokusí se napravit hrůzy, které napáchal, že nezachrání,
co se ještě zachránit dá? Naše čarodějka ho nepovzbu
zuje, jak bychom se snad mohli domnívat, aby se od
vážil i t oho nejstrašnějšího, aby věřil ve své štěstí, a po
dobnými jalově vemlouvavými řečmi. Naopak – přikáže
svým čarodějkám, aby ho ukolébaly v jeho sebejistotě:
v boj vyzve smrt i osud směle
a bude doufat v sebeklamu
nad moudrost, spásu, bázeň samu.
A známo vám, bezpečný pych
že první vrah je smrtelných. (III/5)
Čarodějky mu věští, že se může plně spolehnout na
tento „bezpečný pych“:
buď smělý, rozhodný a krvavý;
pro lidskou moc jen smích měj v odvetu, (IV/1)
10
neboť by musely nastat dvě události, zaprvé totiž:
nikdo neublíží Macbethu,
kdo z ženy narozen, (IV/1)
a zadruhé:
neb nikdy Macbeth nepodlehne, věz,
než veliký se od Birnamu les
v boj proti němu pohne útokem
po Dunsinaneském chlumu vysokém. (IV/1)
1
Jelikož se mu obě věci zdají nemožné, cítí se ještě jis
tější a připr avený k rozhodujícím zločinům. Bohužel má
smůlu: Zjevně se nevyzná v porodnictví, takže je zabit
Macduffem, který přišel na svět „císařem“, a jeho hrad
Dunsinan je přepaden nepřátelskými oddíly maskova
nými listím z birnamského lesa.
Macbeth není samozřejmě jediný, i když jde asi
o nejznámější případ z Hekatiny praxe. Její činnost
sahá daleko do minulosti, až do dionýské epochy
antické. A naopak: Je mi známa řada dalších a pod
statně novějších případů, ve kterých Hekate pou
žila podobných konečných řešení svého patendu na
rozum nebo se je chystá použít, aby svět postihlo
neštěstí.
1 P řeložil Josef Václav Sládek.
Podrobné a mnohaleté studium těchto případů mi
dovoluje uvést zde několik konkrétních důkazů o je
jích specifických taktikách. V této souvislosti se samozřejmě rozumějí dvě věci. Zaprvé, jsem ve své profesi
vázán mlčenlivostí, takže zde nejmenuji informační
zdroje a bez výjimky jsem změnil rovněž všechna jména
i místní údaje. Zadruhé, Hekate už dnes nemá tři ruce, neobklopuje se vyjícími psy a nevládne kouzelným
a strašidelným přízrakům. Nejspíš žije v luxusní vile
u Středozemního moře, která zvenčí vůbec nevypadá zlověstně. A podobně je tomu s jejími metodami, jež
dnes využívají zdánlivě nevinné, obecné vymoženosti
moderního každodenního života.
Chci svou knihu začít popisem jednoho případu,
k němuž se pak v závěru vrátím. Na nejpřiléhavější přezdívku, „kohokoli“, si už bohužel činí nárok Hugo von
Hofmannsthal, takže, aby mě neoznačili za plagiátora,
budu mluvit o „našem člověku“.
13
Jistota, bezpečný sebepych –
první vrah smrtelných
Byl jednou jeden muž, žil šťastně a spokojeně, dokud
si jednoho dne, možná ze zbytečné zvědavosti, možná
z čiré lehkomyslnosti, nepoložil otázku, jestli se život řídí
nějakými pravidly. Neměl na mysli to, že na celém světě
existují zákony, že říhnutí po jídle platí v mnoha krajích
za nevychovanost a v jiných za poklonu vyseknutou paní
domu nebo že po zdech se nemají škrábat obscénní gra
ffiti, když někdo neumí pravopis. Ne, o to mu nešlo; ne
zajímala ho pravidla, která jedni lidé vymýšleli pro jiné.
To, co chtěl znenadání vědět, byla odpověď na otázku,
zda má život svá vlastní pravidla nezávisle na lidech.
Kdyby si raději tuto nešťastnou otázku nikdy nepo
ložil, neboť s ní přišel o štěstí i spokojenost! Od té doby
se mu vedlo podobně jako známé stonožce, které se ve
vší nevinnosti zeptal šváb, jak prý dokáže tak elegantně
a harmonicky pohybovat tolika nohama. Stonožka se
zamyslela – a od té chvíle neudělala krok.
Pokud bychom to měli říct méně banálně, vedlo se
našemu člověku podobně jako svatému Petrovi, který
vystoupil z lodi a pospíchal za Kristem kráčejícím po
hladině – dokud ho nenapadlo, že takový zázrak není
možný. V tom okamžiku počal tonout a málem se utopil.
(Rybáři a námořníci jsou, jak známo, často neplavci.)
14
Náš člověk byl od přírody myslitel – což bylo součástí
jeho problému. Usoudil, že otázka po uspořádanosti
světa je zároveň otázkou, zda svět skýtá jistotu (a zda se
v něm může cítit jistý), a že odpověď má znít buď „ano“,
nebo „ne“. Kdyby zněla „ne“ – už tady se však zarazil.
Svět bez pravidel, život, který nemá řád? Jak až dosud
žil, podle čeho se rozhodoval? Poklidná jistota jeho do
savadního života a činění byly tedy něčím absurdním
a neskutečným. Nyní takříkajíc pojedl ze stromu po
znání: Poznal však jen to, že nic nezná. Neponořil se
do vod jezera Galilejského, nýbrž propadl se dírou do
sklepa, z níž už před ním řečnil Dostojevského antihr
dina, popuzený naším příliš světlým světem vezdejším:
Pánové, zapřísahám vás, že znát příliš mnoho je
nemoc, opravdová, skutečná nemoc. [...] Neboť
přímým, zákonitým a bezprostředním plodem po‑
znání je zahálka, tedy že uvědoměle složíte ruce
v klín.
Ale náš člověk nechtěl zahálet ve sklepě. Pesimisté by
snad mohli tvrdit, že ještě nepatřil k nim. Vždyť stále
ještě chtěl přijít věcem na kloub. Protože nemohl při
jmout „ne“ jako odpověď na svou otázku, rozhodl se, že
bude pátrat po důkazech, které potvrzují „ano“. Aby si
byl zcela jist, chtěl toto „ano“ slyšet z úst nejpovolaněj
ších, chtěl, aby mu to řekl představitel královské vědní
disciplíny.