načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vřeteno osudu -- Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena - Otomar Dvořák

Vřeteno osudu -- Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena

Elektronická kniha: Vřeteno osudu -- Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena
Autor:

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4%hodnoceni - 87.4% 94%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 397
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Jazyk: česky
Hodnocení: 257. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5130-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože. 

Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá…

Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“   

 

 

Předmětná hesla
Erben, Karel Jaromír, 1811-1870
* 19. století
Čeští spisovatelé -- 19. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



TAjná zpověď K. J. Erbena BoboKing 2016-03-31 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Otomar Dvořák (*1951), autor s širokým žánrovým rozsahem, od historických románů, přes fantastiku a horory, až po literaturu faktu, ve svém posledním díle „Vřeteno osudu“ nám dává možnost nahlédnout do života jednoho z nejznámějších českých spisovatelů a básníků, jednu z nejdůležitějších tváří národního obrození, Karla Jaromíra Erbena.

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo.

Kdo z nás by tento verš neznal. Jeden ze základních pilířů české poezie, který asi většina z nás proklínala, když se ho musela ve škole učit nazpaměť. Kytice, Erben, to vše si pamatujeme.

Jak už podnázev knihy napovídá (tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena), nejedná se o naučnou monografii či biografii, ale životopisný román, prozaické dílo, kterým nás provází sám Erben. Právě vybraná forma vyprávění, tzv. Ich forma, tedy příběh psaný v první osobě, pohledem hlavního aktéra, byla výborně zvoleným nápadem autora. Obecně se dá říci, že tato forma dokáže lépe vtáhnout čtenáře do děje. Čtenář se tím více zosobní s hrdinou, s jeho vzlety a pády, štěstím i beznadějí. A z této formy dokázal autor vytěžit ve svém příběhu maximum.

Už od prvních vět je v příběhu cítit především ponurý, až temný prvek. Autor výborně zúročil své zkušenosti z hrůzostrašných, až hororových příběhů (např. Ďáblův klíč). Tím nechci naznačovat, že by „Vřeteno osudu“ byl snad hororový příběh. Přesto knihu provází neustálé zjevování se podivné stařeny pod plachetkou, či brečícího malého dítěte. Jasně se zde odkazuje na nejznámější žánr, kterým se K. J. Erben proslavil, tedy balady. Samotná podstata veršovaných balad je spojená s ponurým, strašidelným dějem a nešťastným, až tragickým koncem. Mýtická osudovost daná sudičkami, které nám stříhají niť života, je použita i v názvu knihy.

Životní příběh Erbena je popisovaný nejen velmi čtivě, ale Dvořák dokázal do románové formy vložit nepřeberně zajímavých dobových reálií, které nejen dokreslují příběh, ale vnímavého čtenáře možná až překvapí. Přiznejme si, že pod termínem Národní obrození si naprostá většina z nás představuje skupinu starců ve fracích sedících v zaprášených studovnách knihoven. Ale O. Dvořák dokázal vytvořit značně živější obraz tehdejších obrozenců, jejich řevnivost, neustálé potyčky atd. A především zobrazil osobnosti v reálných podobách, ne idealizovaných, jak je známe z učebnic literatury. Vulgární a žárlivý poeta Karel Hynek Mácha, buřič Sabina či Barbora Němcová, nám všem známá autorka Babičky pod jménem Božena Němcová, které byla proslulá svým sexuálním apetitem (i pro Erbana to byla femme fatale), a mnoho dalších. A k tomu přidal i dějinné události, jež nám už jsou téměř neznámé, spojené především s nacionalistickými náladami v tehdejším revolucemi zmítaném rakouském mocnářství. A v tom všem se zmítá Erben, nerozhodný v roli uznávaného učence, oddaného vlastence a živitele rozrůstající se rodiny.

V roce 2015 vydalo nakl. Čas.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

osudu

Vřeteno

Otomar Dvořák



osudu

Vřeteno

Otomar Dvořák


Reprodukce v textu:

(str. 5) Karel Liebscher: Žebrák a Točník

(str. 121) Josef Farský: Karel Jaromír Erben

(str. 213) Neznámý autor: Zámek v Miletíně

(str. 319) Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla.

Jaroslav Pospíšil, Praha 1864

Copyright © Otomar Dvořák, www.otomar-knihy.webnode.cz, 2015

Editor © Josef Pepson Snětivý, www.pepson.cz, 2015

Photo on Cover © Jiří Fišar, Josef Pepson Snětivý, 2015

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2015

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2015

ISBN 978-80-7475-130-1

Motto:

„Hoj, to jsou moje neozvané hlasy,

ty první – poslední na tomto světě.“

K. J. Erben: Píseň Luciferova


Část první

POKLAD


6

Kapitola první

KMOTŘIČKA SMRT

Nikdy nezapomenu na onen májový den, kdy jsem se vratkým krokem,

jako opilec po těžkém flámu, odvážil na první delší vycházku. Bylo toporvé od chvíle, kdy jsem vstal „z hrobníkovy lopaty“. Připadal jsem si slabý

a takřka průsvitný, přidržoval jsem se plůtků a opíral se o hůl, ale pohled

do dálek mě zlákal; jásavá modř nebe, zvonícího skřivánčími trylky, a také

kopečky, klesající v táhlých vlnách a bělající se v záplavě třešňových květů

jako nevěsty ve svatebních závojích, mi vehnaly slzy do očí. Ach, Bože, svět

je tak krásný! Je dobře, že jsem ho ještě neopustil! Černé myšlenky, které

mi nedávaly v noci spát, se dočista vytratily; široce rozevřenými ústy jsem

vdechoval vlahý jižní vítr, plný medových vůní; dráždění ke kašli ustoupilo

a vybledla i hrůzná vidina krve, která ještě nedávno v pravidelnýchzáškubech jako chrlící gejzír tryskala z mého hrdla.

Choroba udeřila nečekaně s příchodem roku 1835, zrovna když jsemzaočal čtvrtý semestr na pražské právnické fakultě. Tehdy jsem si pomyslel, že je vše skončeno, že umírám, a pocítil jsem hořký smutek, proklínal jsem svůj neblahý osud, který mne vrhá do nicoty dřív, než jsem stačil něcopořádného v životě udělat, něco dokázat, vykonat něco hrdinského pro vlast a národ, a také – cožpak je to neskromná touha? – okusit lásku, která ještě nestačila rozpuknout, stejně jako to růžové poupě sežehnuté nečekaným mrazem. Bezmocně jsem tehdy klečel, opřen hlavou o studené čelo postele, lapal jsem po dechu, život ze mne prchal s každým dalším dávivýmzakašláním a srážející se životodárná tekutina plnila už čtvrtý či pátý lavor. Zcela ponořen ve své agonii jsem jako pouhé stíny vnímal dobré přátele, kteří o mne pečovali, ba i lékaře, jenž mi starostlivě měřil tep a přikládal obklady. Ve střípky mlhavého snu se mi proměnila cesta dostavníkem, když mne vezli k rodičům do Miletína, do mého rodiště, abych se tam buď zotavil, nebo ulehl na zdejším hřbitůvku po boku předků a nebohých sourozenců, kteří mne předešli cestou na věčnost.

Kupodivu jsem je nenásledoval. V mé knize osudu bylo zřejmě psáno, že musím překonat tuto zkoušku a kráčet dál k neznámému cíli. Jenkdybych věděl, jaký je ten cíl, a jak se na něj náležitě připravit! Touha ve mně zápasila s nejistotou; jakmile jsem se však opět volně nadechl uprostřed

Vřeteno osudu

širé májové krajiny, hodil jsem znepokojivé myšlenky za hlavu. Pocítil jsem

příliv nečekané síly. Napadlo mě, že bych se mohl vydat až k lesu, keSvatojánským lázním, jejichž blahodárnou vodu mi lékaři doporučovali kekouelím. Byl to ovšem ztřeštěný nápad, neboť sotva jsem vystoupil na mírné

návrší nad Miletín, tam, co u polní cesty stojí boží muka, padla na mne

nesmírná únava. Vyčerpaně jsem se zhroutil do bujných porostů mateřídoušky pod kamenným sloupem.

Slunce, ač byla teprve půlka května, nemilosrdně pražilo a rozpálený vzduch se tetelil nad krajinou, jako by se celý svět potápěl do hlubokých vod. Vlnící se topolové stromořadí na hrázi velkého rybníka Penížku, kde prý strýček Vitoch vídal v době žní pobíhat divoženky, působilo takřkapřízračně. Z věže na Parkáně, která je posledním pozůstatkem středověkékomendy německých rytířů, zaduněl zvon; rozvážnými údery odbíjel poledne.

Měl bych se vrátit domů; byl to bláznivý nápad, vydat se hned napoprvé takhle daleko. Určitě už mě hledají, a já jim zbytečně přidělávám starosti. Jen najít dost síly a zvednout se znovu na nohy...

Bezděky jsem se ohlédl – a dech se mi zatajil úlekem. Navzdory parnu mi po celém těle přejel mrazivý záchvěv. Odvrátil jsem se, avšak nedalo mi to, abych se nepodíval ještě jednou, abych se přesvědčil... Byla tam! Podivná osoba seděla za sloupem, zpola zakrytá kamenným podstavcem. Zdálkyvyadala jako pohozený šedý uzel, skrčená, s hlavou položenou na kolena; teď však, jak ke mně zpod široké loktušky obrátila tvář, jsem spatřil malý, žlutý, děsivě vyzáblý obličej s očima zapadlýma hluboko v temných jamkách.Natáhla ke mně kostlivou ruku s dlouhými prsty a v úsměvu rozevřela černý otvor úst, v nichž vpředu trčel jen jeden jediný zub.

„Přišel jsi za svým bratrem, Karle Erbane?“ oslovila mne skřípavýmhlasem. Použila přitom původní jméno mých předků.

„Za svým brat... bratrem?“ vykoktal jsem nevěřícně. Vůbec jsem sinebyl jist, jestli to není nějaké bájné zjevení, další příšera z mých úzkostných snů...

„Za svým bratrem Janem,“ pokývlo stvoření.

„Ale ten přece...“

„Umřel. Jistěže umřel, i když neměl umřít, byl silnější než ty a vedl tě na svět, klestil ti cestu, narodil se o nepatrný zlomek chvíle před tebou!“

„Jak... jak to můžete vědět?“

„Těmahle rukama,“ pozvedla ke mně opět své hrůzné spáry, „jsem vás dva vytáhla z matčina lůna na světlo boží. Ten první, kterého pak pokřtili po otci Jan, hned hlasitě křičel a dožadoval se pozornosti, zato ty jsi byl Otomar Dvořák 8 takový nedomrlý, nedovařený, musela jsem tě pořádně plesknout dlaní, abys popadl dech. Všichni se radovali z pěkného, baculatého Jana, jenom já jsem věděla, že ty jsi ten pravý; namazala jsem tě sádlem a šoupla tě dopéct do vyhřáté pece. Tam jsi pospával, trochu jako bys byl na světě a trochu ještě nebyl... Byl čas dušiček, sedmý listopad, na hrobech blikaly plamínky svíček a duše z očistce se k nim přicházely ohřát. Matka se děsila, když tě viděla, jak broukáš a natahuješ ručičky do míst, kde nic nebylo, tedy nic, co by ona mohla vidět; ptala se mě, jestli nemluvíš s mrtvými. Raději jsem jí tenkrát neodpověděla, bála jsem se toho, co přijde. A stalo se! Sotva vás dva pokřtili, hned po vánočních svátcích, kdy se všude zpívalo o radostném narození Syna božího, padlo na tvého bratříčka Jana boží navštívení, strašný božec, zmítal se v křečích, až nakonec vypustil svou malou dušičku k nebi. Zůstal jsi sám, pouhá půlka společné duše a společného těla. Říká se, že když jednoho z dvojčat něco bolí, cítí to i ten druhý. Co cítíš ty?Hledáš svého bratra Jana? Přišel jsi za ním? Víš, že tenhle sloup nechal vztyčit u svého pole hostinský Hlavatý zrovna toho roku, kdy jste se s Janemnarodili?“

„Ale to je jen náhoda... Pan Hlavatý nevěděl... nemohl vědět... A měl úplně jiný, vlastní důvod...“

„Náhoda,“ zašklebila se bývalá porodní bába a s námahou se zvedla.„Tolik věcí jsem v životě viděla a slyšela, že už nevěřím na náhody. Jsem ráda, Karle, že jsme se potkali. Asi to bylo naposledy, můj čas se krátí.“

Belhala se o berličce pryč od božích muk, zatímco já pod nimi otřesen složil tvář do dlaní. Když jsem se po chvíli vzpamatoval a znovu vzhlédl, cesta byla prázdná. Přece nemohla tak rychle zmizet za obzor! Byla tu skutečně? Nebo se mi jen zjevila v horečnaté vizi? Nevěřícně jsem zíral na rozpálená pole, nad nimiž pobíhaly rychle se točící větrné víry, kterým se v našem kraji říká rarášci, a rozhazovaly kolem sebe prach.

Zvon, odbíjející poledne, teprve teď umlkl.

Obešel mě mráz.

Z

Toho večera jsem se necítil dobře; snad to bylo tím, že jsem to přehnal s délkou své procházky, možná i proto, že jsem musel pořád myslet na podivné setkání u božích muk. Navzdory tomu jsem se pokusilpracoVřeteno osudu

vat; na stolečku vedle lůžka jsem rozložil aršíky s rozepsanou básní. Mořil

jsem se s ní už půldruhého měsíce, ale zatím jsem příliš nepokročil, skoro

každý druhý verš byl přeškrtaný a mnohokrát přepisovaný – svědectví mé

úporné, a přesto marné snahy najít ten nejpřiléhavější výraz. Měla to být

veršovaná báchorka, inspirovaná pověstmi o pokladu, který se prý otvírá

na Velký pátek v tajemných zříceninách na nedalekém kopci Velehrádku,

něco na způsob variací na tradiční lidové balady. Skládání dlouhé epické

básně mi zpočátku připadalo jako skvělý nápad, jak si ukrátit dlouhou chvíli

při zotavování se z nemoci, ale postupem času se z toho stalo nepříjemné

břemeno, další z povinností, které jsem si neprozřetelně uložil, abychostatním dokázal... co vlastně? Že si zasloužím stejnou pozornost jako někteří

kolegové, jichž je hned všude plno a kteří se díky své výřečnosti stávajínekorunovanými králi studentských společností a lamači dívčích srdcí?

Začal jsem se dusit. Chvatně jsem dokořán otevřel okénko, abych se nadechl čerstvého vzduchu, neboť levná lojová svíce, kterou jsem zapálil na stolečku vedle lůžka, ohavně páchla. Vyklonil jsem se ven; ve větvích staré jabloně před chalupou šuměl vítr. Znělo to tajemně, jako by listíšeptalo nějakou starou báji. Dramatickou trhlinou v rychle letících mračnech probleskovaly bledé paprsky měsíce...

Po levici stříbro luny jako oheň plane,

po pravici zlatem slunce pláti neustane...

Planou ohně, jizba plane, obalena září jasnou,

a dokud tu poklad stane, plamenové nevyhasnou...

Na prahu tu žena stojí, celá stojí oslepena,

očí pozdvihnout se bojí, nemůže zřít do plamena...

„Karle!“

Ženský hlas zazněl naléhavě z komůrky za mými zády. Drobná, chladivá dlaň se položila na mé potem orosené čelo.

„Karle! Ty už máš zase horečku!“

Nemusel jsem se ohlížet, věděl jsem, že je to ona. Slaboučká jakověchýtek, neustále pokašlávající, a přesto rodící další a další děti zasvěcené smrti.

Matka! Co všechno pro mne tohle slovo znamenalo! Žádnou ženu jsem nemiloval tak jako ji, avšak styděl jsem se dávat jí svou lásku najevo. Jako malý chlapec jsem se tvářil nevšímavě vůči jejímu letmému laskání – a přesto jsem se na ně vždycky těšil. Když jsem usínal ve vyhřátém koutku na peci, rád jsem vnímal na čele příjemný chlad její drobné ruky. Tiše mi Otomar Dvořák 10 zpívávala o jablíčkách, která zrají v sadě, o růžičce, jež se červená, o dítěti, které osiřelo a svůj žal hojilo tím, že chodilo spát na matčin hrob... Tenhle obraz na mne působil obzvlášť silně a dojímavě. Někdy jsem si představoval, že jsem to já, kdo leží s tváří zabořenou do vlhké a studené hlíny, navždy oddělen několika lokty země od bezpečné náruče a v zoufalstvíalespoň dychtivě čichající ten zvláštní, nasládlý pach tlení... A chvěl jsem se přitom podivnou slastí, které jsem se bál, protože jsem tušil, že je zakázaná, že v ní vězí něco neřestného.

„Karle,“ vyrušil mě vyčítavý matčin hlas ze vzpomínek, „nastydneš v tom průvanu. Zhasni a jdi spát, na psaní je dost času zítra. Lehni si a pořádně se přikryj. Uvařím ti lipový květ.“

Ulehl jsem na lůžko a trpně jsem sledoval, jak zavírá okno.

Podívala se na mne a rozpačitě se usmála. „Velebný pán Arnold se ptal po tvém zdraví. Až se zotavíš, máš se u něj stavit na faře, rád by si s tebou popovídal.“

Mlčky jsem přikývl. Nechtělo se mi o tom s matkou mluvit, ale uvědomil jsem si, že tohle je další dosud nesplacený dluh. Páter Arnold vkládá velkou důvěru v mé nadání. Zasloužím si vůbec jeho přízeň? Když před časempřišel jako nový pastýř na miletínskou faru, vyvolal mezi farníky úžas a uněkterých měšťanů dokonce nedůvěru a obavy. Byl totiž mužem osvíceným a zapáleným pro myšlenku obrody českého národa. Při výuce náboženství, kterou nenápadně propojil s vlasteneckým dějepisem, si brzy povšiml mých schopností, pozval rodiče na faru a promluvil s nimi o mé budoucnosti. Dokonce pro mne získal peněžní podporu od laskavého zámeckého pána Ignáce Josefa Falgeho a pověřil kaplana Černého, aby mě a ještě několik dalších nadaných chlapců doučoval němčině, bez jejíž dobré znalosti nebylo možné pokračovat ve vyšším studiu.

Díky obětavému a nezištnému panu faráři jsem tehdy vykonalpřijímací zkoušku a od podzimu nastoupil v gymnáziu v Hradci Králové, s jehož profesorem Václavem Klimentem Klicperou se páter Arnold dobře znal. Říkalo se, že pan Klicpera není tak seriózním mužem, jak by se na první pohled zdálo, neboť prý holduje tajné „neřesti“ – sepisuje divadelní frašky v českém jazyce. Tím oblíbenější byl u svých studentů.

Potkalo mě tedy štěstí? Ano, bylo to štěstí, ale přesto dost bídné azoufalé. Ještě že mi rodiče mohli do Hradce po známých formanech posílat občas chléb a pár hrudek másla.

Matčino toužebné přání, abych pokračoval v rodinné tradici a stal seučitelem stejně jako její otec a bratr, nemohlo být, bohužel, splněno, neboť se

Vřeteno osudu

brzy ukázalo, že mám slabý hlas, v rozčilení se zajíkám a začínám koktat,

takže se nemohu uplatnit v žádném oboru, jenž je založen na rétorice. Co

mi tedy po úspěšném ukončení gymnázia zbývalo? Kamarádi odcházeli

do Prahy na univerzitu, aby pokračovali ve studiích na filozofické fakultě.

Šel jsem je vyprovodit notný kus cesty a pak jsem se v slzách vrátil domů

do Miletína, kde jsem měl nastoupit v zámku na místo pomocného písaře.

Můj žal byl patrně tak zjevný, že se na mne panští úředníci nemohli dál

dívat a uspořádali mezi sebou sbírku, aby mi zaplatili první měsíce nauniverzitě. Když se to dozvěděl statkář Falge, připojil se k té dobročinné akci

a slíbil mi nevelký, ale pravidelný příspěvek. A páter Arnold také opět sáhl

do měšce...

Bývalí hradečtí kolegové nevycházeli z úžasu, když jsem se tři dny poté,

co jsem se s nimi tak dojatě rozloučil, objevil v Praze mezi nimi. Tehdy jsem

si pomyslel, že mě konečně potkalo opravdové štěstí. Jenže ten nádherný

pocit brzy vyprchal. Ukázalo se, že darované peníze nestačí ani na základní

potřeby, a nastal boj o každodenní holé živobytí. Musel jsem sijakýmkoliv způsobem přivydělávat, abych na studiích vydržel, protože cesta zpátky

pro mne neexistovala; nemohl jsem své dobrodince zklamat, musel jsem

je neustále ujišťovat, že své peníze nepromarnili, že vsadili na správného

koně. Ano, stal jsem se uštvaným koněm, jenž z přednášek chvátalpostupně do několika měšťanských domácností učit nezvedená děcka klavírní hře,

pak ještě dával kondice zaostávajícím studentům, teprve za tmy se vracel

do svého pokojíku, aby usedl ke knihám a téměř do svítání při svíčcestudoval a psal – a tak není divu, že nakonec tenhle zpěněný kůň padl, neboť

jeho slabé tělo nevydrželo tempo, do něhož ho nutil jezdec, nesoucí jméno

Vůle.

„Dobrou noc, Karle,“ řekla matka, urovnala mi pokrývku a nasliněnými

prsty udusila plamen svíce. V hluboké tmě jsem ucítil, jak se její rty dotkly

mého rozpáleného čela. A pak jako by se rozplynula v bezčasí snu.

Zdálo se mi cosi podivného: viděl jsem sám sebe, jak stoupám příkrou

strání skrze řídký borový les. To místo mi bylo velmi povědomé, ale přesto

bych ho nedokázal pojmenovat. U cesty seděla jakási ženština, malá, tlustá,

s šátkem na hlavě a v červeně proužkované sukni; bylo znát, že je těhotná.

Tváře jí plály, jako by byla velmi vzrušená. Nebo se snad styděla?

„Můj zlatý panáčku,“ oslovila mne, když jsem ji míjel, „smilujte se nade

mnou. Mám se vdávat, prosím o dáreček na věno.“

Zatímco jsem sahal do kapsy, abych pro ni našel nějaké drobné, zaslechl

jsem výše na kopci jakýsi šustot, rachot kutálejících se kamínků a potéja

Otomar Dvořák

12

koby opičí, řehtavý křik. Ohlédnu se tam, a uvidím podivné stvoření,hop

kající po čtyřech vzhůru cestou a utíkající pryč, připomínající opici, a přece

spíše člověku podobné, oblečené v potrhaných cárech, z nichž vykukovaly

rychle kmitající, dlouhé a ohebné hnáty.

Ulekl jsem se a nevěřil vlastním očím. Tohle není dobré místo, pomyslel

jsem si a rychle jsem se obracel ke zpáteční cestě. „I nebojte se, panáčku,“

volala za mnou žena, „to je můj syn, provozuje kozelce a dásněmi o sebe

poklepává!“

Kapitola druhá

OTCŮV SAD

Počátkem června už jsem se cítil natolik silný, že jsem se rozhodl k návratu

do Prahy. Měl jsem nejvyšší čas složit předepsané zkoušky, jinak bych musel

celý semestr opakovat.

Přítel Rybička mi v obšírném dopise vypisoval všechny novinky a shumornou nadsázkou líčil, jak je Hynek Mácha přemluvil ke společnému

„vlasteneckému“ výletu na Karlštejn, jak je sebejistě ujišťoval, že zná cestu

i poslepu, ale když nastala tma, zabloudil, všichni už věděli, že jdoušpatně, ale Hynek si to nechtěl přiznat, vykřikoval: „Jen, páni bratři, chutě

za mnou!“ – a sotva to dořekl, zřítil se do rokle. Nakonec zaslechli štěkot

psa, šli po zvuku a našli samotu, kde je nechal hospodář přespat. Druhý den

skutečně spatřili Karlštejn a bylo jim smutno z toho, jak je ten slavný hrad

zpustlý. Kromě toho je jakási zbabělá veš udala u rektora, že tam zpívalibuřičské písně, na fakultě nastalo vyslýchání a nepříjemnosti, ale Hynek vzal

všechnu vinu na sebe a hrdě se nechal na tři dny zavřít do karceru.

Tohle bylo pro kolegu Máchu typické: liboval si v hrdinských gestech,

rád provokoval, vždycky musel být v centru pozornosti. Leckdy mipřipadalo, že svět jako by se měl točit jenom kolem něj a jeho rozmarů, a to mě

zlobilo. Přesto jsem ho obdivoval. Záviděl jsem mu jeho výřečnost azvukomalebnost veršů, které tak snadno sázel na papír, žasl jsem nad sceneriemi

jeho historických povídek, které mi připomínaly potemnělou divadelníscénu, tu a tam nasvícenou ostrými zrcadlovými reflektory; v duchu jsem viděl

v mlhách utopené skalnaté strže u řeky Mže, jimiž bloudí pološílený král Václav, doprovázený kmotrem katem... Říkalo se, že z Máchy by jednou mohl být český Walter Scott. Nikdy jsme se však k sobě nepřiblížili, já jsem Hynka pozoroval jen zpovzdáli a on mě ani příliš nevnímal, stále obklopen skupinou svých věrných nohsledů. Skuteční přátelé, to pro mne byliRybička a Havlík, s nimiž jsem sdílel pronajatý pokojík v Kaprové ulici.

Konečně nastal den, kdy jsem měl dát opět sbohem rodnému městečku.

Zamluvil jsem si místo v poštovním voze, který odjížděl z náměstí krátce

po obědě; skromný vak jsem s pomocí mladší sestry Josefky pečlivě zabalil

už ráno, a tak jsem se v cestovním plášti a klobouku vydal na obchůzku,

abych se rozloučil. Především bych se měl zastavit na faře, ale tuhlenávštěOtomar Dvořák 14 vu jsem do poslední chvíle odkládal, nějak jsem se bál pohlédnoutdobráckému páterovi do očí. Čím se mu odvděčím za jeho nezištnost? Mimoto jsem mu dal přečíst své těžce porozené dílko, báchorku o pokladu, a trnul jsem, že se mu nebude líbit – právě tak, jak se mu nelíbily mé předešlé básnické pokusy, které považoval za příliš morbidní. Zejména ho znechutil morytát o děcku, které spadlo do kotle s vroucí smolou; své výtky mi však sděloval s velkými rozpaky, neboť nerad říkal lidem nepříjemné věci.Nakonec mi stejně nezbude, než kousnout do toho kyselého jablka!

Ale zatím jsem měl ještě dost času, a tak jsem volil četné okliky.Zastavil jsem se ve škole, abych pozdravil svého dědečka, vysloužilého řídícího učitele Františka Žábu. Stařík zrovna podřimoval v lenošce. Vyrušil jsem ho z dopolední siesty, rozespale na mne zamžoural a bezzubá ústa se mu roztáhla v úsměvu. Hned se začal přehrabovat v papírech na stolku anašel ohmatanou knížečku, která vypadala skoro jako modlitební nebo jako ty modlitbičky z perníku a marcipánu, která prodává na poutích další ze strýců, vyhlášený miletínský pekař a písmák Vitoch. Jenže tenhle špalíček byl sešitý režnou nití z malých, švabachem popsaných aršíků. Opravdový poklad!

„Jarmareční písničky,“ kochal se pan řídící mou radostí. „Přinesl mi je jeden žák, prý je našli, když uklízeli na půdě. Dvě nebo tři jsou tam hodně starodávné, ani staří lidé už je neznají. Mohly by se hodit do tvé sbírky. Doufám, že se ještě dožiju jejího vydání.“

Potěšilo mě, že starý pán nezapomněl. Sběratelský úkol jsem si vytkl už před třemi lety; tehdy mě uchvátilo vydání variací na ruské písně od Františka Ladislava Čelakovského, nemohl jsem se od nich odtrhnout, dokonce i při jídle jsem míval jeho knihu vedle talíře, ale brzy jsem pocítil zklamání nad tím, že se pan Čelakovský rozplývá obdivem nad velkolepostí ruských zpěvů, a přitom si troufá tvrdit, že dochovanýchčeských lidových písní je málo, a tak musí jejich počet rozmnožovatvlastními napodobeninami...

Jak to, málo? Sám bych mu dal desítky příkladů písní, které v jeho„ohlasech“ chybí! Stačí schoulit se v zimě v koutku na lavici u pece, ve světnici, kde děvčata společně předou len. Kolovrátky spokojeně vrčí a ženy do té zdánlivě jednotvárné hudby mnohohlasně zpívají. A což teprve o žních nebo při hrabání sena a otav, to se pole i luka ozývají zpěvem, jenž se řídí rytmem kosy, jejíž ostrá čepel syčivě zajíždí mezi podtínaná stébla. Jakmile měli sekáči chvilku volna, usedal jsem k nim na mez a nechával si písně přezpívávat, třeba opakovaně a po jednotlivých slokách, abych je stačilzaVřeteno osudu

pisovat, slova i melodii, a odměňoval jsem zpěváky za každou novou píseň

grošem. Když se to rozkřiklo, chodívaly za mnou děti z celého okolí, každý

si chtěl něco vydělat a zazpívat mi. Musel jsem je začít odmítat, protože

kdybych takhle dál pokračoval, byl bych brzy na mizině!

Bezděky jsem se ponořil do vzpomínek a čas jako by se na okamžikzastavil. Slunce padalo do světnice dlouhým zlatým pruhem, na červených muškátech v otevřeném okně bzučely pilné včelky, paní učitelová se míhala v kuchyni, odkud zavoněla bramboračka, a z protilehlé třídy, kde učil mladý Žába, můj strýc, tlumeně doléhaly tóny pianina a zpěv dětských hlásků. V hrdle se mi cosi sevřelo; ach, Bože, snad se nevrací nový nápor nemoci? Ne, jsem zbytečně přestrašený, vždyť tohle bylo jen šťastným dojetím.

Vybavila se mi ještě jedna, mnohem dávnější vzpomínka, v níž jsem se poprvé s úžasem a trochou strachu rozhlížel po velké školní světnici. Mé pětileté oči byly tehdy vábeny rytinami zvířat a přírodnin, rozvěšenými na zdech, tabulí na vysokém stojanu, ale především pianinem, jehož černé a bílé klapky mě doslova fascinovaly. Ťukl jsem do jedné z nich prstíkem a s potěšením naslouchal dlouze doznívajícímu tónu.

Dědeček František se usmál: „Líbí se ti to, Karlíku? A co tohle?“

Naklonil se přes mé rameno a zahrál kousek lidové písničky Skákal pes přes oves.

Nadšeně jsem ho sledoval, a když dohrál, zopakoval jsem to po něm. Jedním prstíkem jsem bezchybně vybrnkal celou melodii.

Nastalo ohromené ticho.

„To dítě má úžasný hudební sluch,“ vydechl posléze starý učitel Žába a otočil se na mou matku. „Aničko, posílej mi ho sem každou středuodpoledne. Naučím ho hrát. S takovým talentem se neztratí.“

S takovým talentem se neztratí...

Možná měl tenkrát pravdu, i když všechno dopadlo docela jinak, než si představoval.

„Pozdravuj v Praze regenschoriho Píče,“ zlomil pan řídící podivnékouzlo vzpomínek. „Pan regenschori se velice podivoval, proč jsi k němunenastoupil do varhanické školy, když jsem tě tak vřele doporučil.“

„Nezlobte se, dědečku, ale prostě to nešlo... Však víte, jak jsem na tom s penězi. Nemohu si dovolit nepraktické věci, i kdyby mě sebevíc bavily.

Také na učitelství se nehodím, moje zdraví to nedovolí. Ale snad vás potěší,

že přesto učím, docházím do několika rodin vyučovat děti klavírní hře.“

„No vida, tak jsem tě přece jen nedrezíroval nadarmo. Hudba je velká

věc, synku, té se věnuj alespoň ve volných chvílích, ať už jednou budešpurkbr />

Otomar Dvořák

16

mistrem, soudcem nebo advokátem. Hudba je řeč, která se nemusípřekládat, a sáhne člověku rovnou k srdci.“

Připadalo mi, jako by se ve stařečkových laskavých slovech skrýval osten výčitky. Musel jsem na ně myslet i poté, co jsem se rozloučil a zamířil do sadů za městečkem.

Svahy úzkého údolíčka se dočista ztrácely pod bělostnou záplavourozkvetlých třešní, poryvy větru se zmocňovaly okvětních plátků a unášely je v divokém víření; připomínalo to chumelenici, vlahý a voňavý sníh se snášel na cestu a vytvářel podivuhodné závěje. Potkal jsem skupinu dívek sdřevěnými dížemi. Chodívaly ke studánce na konci rokle pod rybniční hrází, kde se říkalo Na Koši; zdejší lahodný pramen byl velmi proslulý, neboť městečko Miletín už dlouho trpělo nedostatkem pitné vody. Nosičky oné životodárné tekutiny mi připomněly pohádkové víly, slavnostněvyzdobené bělostnými plátky, jež jim uvízly v umně spletených copech a v třásních šátků, přehozených přes ramena. Vrhaly po mně kradmé, šibalské pohledy, některé si zakryly ústa dlaněmi, abych neviděl, jak se smějí. Posmívají se mi? Nebo tím jen maskují rozpaky? Setkání ve mně vzbudilo touhu zabořit tvář do jejich zasněžených vlasů, chtivě rukama sevřít útlá ramena a kypré boky... Ach, Bože! Prudce jsem odvrátil pohled.

Svého otce jsem našel na místě, kde pobýval nejraději. Seděl na terásce před dřevěnou sadařskou boudou, pokuřoval z dýmky a zrovna předčítal z Pražských novin několika cihlářským dělníkům, kteří si sem o polední přestávce také zašli pro vodu.

Otec byl malé postavy, dokonce o hlavu menší než matka, ale nikdy si z toho nic nedělal. Co mu Pánbůh nenadělil na velikosti těla, to muvynahradil rozlehlostí ducha. Byl vyučeným ševcem, ale verpánku se mocnedržel, leda tak v zimě, kdy sousedům opravoval rozšmajdané boty. Přitloukal kramfleky a floky držel mezi rty. Když jsem ho prý poprvé spatřil, jak se mu ústa ježí hroty hřebíčků a lampa mu zespodu modeluje tvář divokými stíny, rozplakal jsem se strachy; asi jsem si myslel, že se proměnil v nějakou zubatou příšeru. Otec se tomu smál.

On se vůbec velice rád smál, přenášel se tím přes nepohodu života a přes svůj těžký úděl. Naše rodina, tak jako mnohé jiné, přišla před patnácti lety při poválečném znehodnocení rakouské měny téměř o všechny úspory. Ševcovina už potom tolik nevynášela, nebylo to k uživení neustále serozrůstající rodiny, a navíc tahle práce otce vůbec nebavila. Nedokázal vydržet v šeré místnosti, shrbený nad verpánkem; říkával, že potřebuje vzduch avýhled do dálky, tak jako ryba potřebuje rybník. Naštěstí našel uplatnění,kteVřeteno osudu

ré pro něj bylo jako stvořené. Zrovna v té době se nový dědic panství,lidumilný a dobrosrdečný statkář Hynek Josef Falge rozhodl, že nechá všechny

nevyužité stráně v okolí městečka osázet ovocnými stromy. A mého otce

pověřil, aby se mu o ně staral.

Od těch dob byl otec skoro pořád šťastný. Celé léto trávil mimo domov,

v sadařských boudách, kam jsme mu s mladší sestřičkou nosívali oběd.Štěoval stromy, pečlivě je prořezával, bílil kmeny vápnem, kypřil půdu kolem

kořenů, časně zjara rozdělával ohně, aby teplým kouřem chránilrozpukávající pupeny před pozdními mrazíky, a těšíval se na své žně, na sklizeň aprodej ovoce. Sady byly krásné v době květu a lákavé v době zrání. Ovšem ani

výsady nás, sadařových dětí, nebyly takové, abychom se mohly do sytosti

najíst šťavnatých plodů; otec nám každému skrblivě přidělil jen pár kousků

na okoštování. Říkával: „Špatný hospodář projí svou úrodu, ale my jimusíme proměnit v peníze.“

Ve chvílích volna sedával na dřevěné lavici před boudou, zahloubán

do nějaké tiskoviny, ať už do staré kroniky, kratochvilného čtení, poučného

zahradnického kalendáře, nebo poštovních novin; objednával si novinky

přímo z Krameriovy pražské expedice. Byl proslulým místním písmákem

a znalcem české historie. V duchu pořád slyším, jak uprostřed podvečerního sadu, jehož listí, znachovělé odleskem červánků, velebně šumí vevětru, cituje sousedům divadelně povzneseným hlasem věštby o konci světa,

o poslední urputné bitvě, kdy krev českých hrdinů zaplní vypuštěný rybník

u Načeradce, a teprve poté zařve kamenný lev, hora Blaník se otevře a z ní

vyjede mocné vojsko probuzených rytířů v čele se svatým Václavem.

„Tak se měj dobře, synu,“ objal mě a musel si přitom stoupnout na špičky,

protože i já už jsem ho přerostl, „a piš mi, co je nového v Praze. Tady čtu,“

poklepal na přeložené noviny, „že možná ještě letos na podzim by mohla

být Jeho Milost císařská korunována na českého krále. Poprvé po tolikaletech! Nový panovník už prý vyjádřil svůj souhlas. To bude velká sláva, rád

bych se přijel do Prahy také podívat. Musíš mi včas objednat hospodu, pak

už tam nebude nocleh k sehnání, chystají se tam tisíce lidí.“

„To bude opravdu veliká sláva,“ ušklíbl se jeden z cihlářů, „velikásláva, když budou naši památnou svatováclavskou korunu vkládat na hlavu

blbce!“

„Císař Ferdinand není blbec,“ ohradil se otec, „to ho jenom závistivci pomlouvají, protože je mírný a poctivý dobrák, který by rozdal chudým

i své šaty, kdyby mu v tom dvořani nebránili. Vídeňáci mu nadarmo neříkají

Ferda Dobrotivý.“ Otomar Dvořák 18

„Ve skutečnosti stejně vládne kancléř Metternich,“ trval na svém cihlář, „a ten nás drží na krátké oprátce. V Praze kýchnete, a ve Vídni už o tom mají policejní záznam!“

„Vás mladé pálí dobré bydlo! Nevážíte si toho, že máme tak dlouho mír. Nedovedete si představit, jaký jsme mívali strach z Napoleona a z krvavých francouzských jakobínů, kteří sekali lidem hlavy na potkání!“

„Sbohem a na brzkou shledanou,“ přerušil jsem politickou hádku. Otec rád vedl tyhle spory a neuvědomoval si, že kdyby je někdo udal... Naštěstí třešňovka nemá uši!

A kromě toho jsem měl nejvyšší čas, pokud jsem chtěl ještě stihnout návštěvu na faře.

Z

„Už jsem se bál, že si ani nepřijdeš pro mé požehnání,“ zvolal páter Arnold, vstal od psacího stolu a chvátal mi vstříc. Pevně mi stiskl obě ruce a vedl mě k lenošce pod oknem, odkud se otvíral výhled na travnatý plácek před zvonicí. „Mám z tebe radost, chlapče, Pánbůh zřejmě vyslyšel mé modlitby a vrátil ti zdraví. Nemoc je zkouškou, a kdo v ní obstojí, kdo již nahlížel přes práh smrti a vrátil se zpět, ten moc dobře ví...“

Zvedl ze stolu svazeček aršíků, který mi byl povědomý.

„Přečetl jsem si tvoji veršovanou báchorku.“

Zhluboka jsem se nadechl, abych v klidu přestál nemilosrdný ortel, ale přesto jsem cítil, jak se mi rozbušilo srdce.

„Je... je... je to jen tak... takový pokus,“ vykoktal jsem a zrudly mi tváře.

„Strefil ses přesně do vkusu mého bratra,“ pousmál se sarkasticky statný čtyřicátník, připomínající oblečením i vzezřením sedláka, který si v koutě u krbu listoval v nějaké staré kronice a jehož jsem si do této chvíle vůbec nepovšiml. „Máš na víc, Karle, je škoda, abys plýtval nadáním nanáboženské agitky a prostoduché morality! Dítě nad zlato! To vyprávěj rodinám, kde mají šestnáct dětí, a nevědí, čím je nakrmit!“

Páter Arnold trpce stáhl rty: „Nevšímej si ho, Karle, můj bratříček musí být vždycky v opozici! Stalo se teď velkou módou stavět se do pózyvyděděnce, rebela a prokletého štvance, pohrdat všedním životem, přirovnávat se k pohanským Titánům a vyzývat k boji ďábla i samotného Boha, nevěřit ve vzkříšení ani život věčný, mít rozervanou duši, naplněnou světobolem

Vřeteno osudu

a temnotami marnosti... Všichni horlivě čtou a napodobují tohoznuděného šlechtického hejska, toho anglického lorda Byrona. Úpadek víry ve Vyšší

spravedlnost jde ruku v ruce s úpadkem morálky! Co z téhle mládeže bude?

Kam náš svět spěje? Tím větší radost mám, Karle, z tvé nové básně. Je to

skutečný poklad, který jsi našel v lidové moudrosti, báchorka, která ukazuje,

že pouze upřímným pokáním lze odvrátit neúprosný boží trest. Pravda,

verš je ještě trochu kostrbatý a sem tam pokulhává, ale to se dá snadno

vypilovat. Máš na to skoro celý rok času – moji pražští přátelé chystají totiž

napřesrok k vydání almanach nové české poezie a já jsem se rozhodl, že jim

tvůj Poklad vřele doporučím. Jsem přesvědčen, že se stane ozdobou jejich

sbírky.“

Chtěl jsem poděkovat, ale uchvátil mě bouřlivý příval citů; radostsoupeřila s nejistotou, těkal jsem pohledem mezi oběma bratry, mezi Arnoldem a Emanuelem. Slýchal jsem, že Eman, mladší z bratří Arnoldů, o jehožvýchovu se velebný pán od smrti rodičů poctivě staral, je rebel; mezi lidmi se šeptá, že snad dokonce utajený jakobín. Osobně jsem ho však neznal, věděl jsem jen, že je hospodářským správcem v Jesenném u Semil, na statcích prince Rohana.

„Tak hodně štěstí,“ řekl Eman, odhodil knihu a zamířil ke dveřím. Když mě míjel, pohlédl mi vyzývavě do tváře. „Zkus, Karle, napsat něco oskutečném životě. Nebo o naší slavné husitské historii. O velkolepém rekuŽižkovi! Čeští literáti nás krmí jen pohádkami, ale my už jsme odrostli misce s dětskou kaší. Nebo snad ne?“

Nedokázal jsem mu vhodně odpovědět a v duchu jsem se za to na sebe zlobil. Mezitím za Emanuelem bouchly prudce přiražené dveře.Rozhostilo se trapné ticho, jen pendlovky hlasitě cvakaly. Všiml jsem si, že ručičky už překročily dvanáctku.

„Andulko,“ zavolal páter na hospodyni, „byla byste tak hodná a přinesla nám kávu a pár koláčků?“

Odmítavě jsem mával rukou. „Ne, já nemohu... nezlobějí se...Dostavník už čeká před kostelem, musím si pospíšit, aby mi neujel... Jsem vaším velkým dlužníkem, velebný pane... nevím, jak bych vám mohl splatit všechnu tu... tu vaši...“

„Všichni jsme dělníci na vinici Páně,“ řekl Arnold a objal mě. „Aneděláme to pro sebe, nýbrž pro český národ, který milujeme nadevše.“

Kapitola třetí

KLETBA

Čtvero bystrých kol hrčelo po štěrkované silnici a šestnáctero koňskýchkoyt klapalo do rytmu; poštovní vůz, zajišťující dvakrát týdně spojení mezi

podkrkonošským krajem a hlavním městem, byl přeplněn balíky, dopisy

– a také cestujícími. Vmáčkl jsem se na sedadlo mezi jakéhosi důstojného

Žida s kulatou buřinkou a prošedivělými pejzy, jenž mi nevěnoval sebemenší pozornost, začten do obchodní přílohy listu Bohemia, a rozložitou

matronu, jejíž široké, krajkovými spodničkami vyztužené sukně se na mě

četnými záhyby tlačily jako vlny hnané větrem. Připadal jsem si trochunesvůj.

„Promiňte,“ špitl jsem, neboť jsem měl pocit, že jsem jí přisedl cíp šatů.

Blýskla očima. „To nic, pane Erbane... Nebo snad Erbene? Jak je to správně?“

Nejistě jsem vzhlédl k jejímu širokému, baculatému obličeji s ruměnými tvářemi a dvojitou bradou. Připadala mi nějak povědomá. Dokonce velmi povědomá!

„Vy si na mě nevzpomínáte?“ podivila se.

„Nezlobte se, ale nedokážu si vybavit...“

„Vyučoval jste naši dcerušku Vojtěšku hře na klavír.“

Bylo to tak nečekané jako blesk z čistého nebe! Najednou jako bych před sebou opět uviděl bělostnou labutí šíji něžné dívenky, odhalenou podvysoko vyčesanými a několika stříbrnými stuhami umně propletenými vlasy, jak se sklání nad klávesnicí fortepiana, a já, prachbídný učitel, jenž sezpronevěřil svému poslání, místo abych opravoval zcela zjevné přehmaty v dívčině neumělé hře, jsem v duši slyšel docela jinou hudbu, velebnou a slavnostní, dojímavou až k slzám... Dostal jsem tenkrát strach ze svého rozechvění, bál jsem se, abych se neprozradil a neuvrhl na sebe hanbu. Bylo to v Hradci Králové, v době mých gymnaziálních studií. Nutně jsem tehdy potřeboval výdělek, ale čtrnáctiletá žačka mě zcela vyvedla z míry. Bylo to pro mne, jako by v tom šedivém a zcela poněmčeném městě, kde jsem se cítilopuštěný a nešťastný, najednou zazářil paprsek slunce. Každá další vyučovacíhodina prohlubovala mou touhu; zdálo se, že i Vojtěška cosi vytušila;obdarovávala mě plachými úsměvy a spikleneckým mhouřením oka, zejména když

Vřeteno osudu

se do dveří hrnula její tělnatá paní matka, aby nám naservírovala oblíbené

domácí „kafínko s bábovkou“. Při pití bílé kávy se dívka jakoby bezděčně

dotkla pod stolem mé ruky a propletla své prsty s mými. Ani nevím, co

jsem odpovídal na matčiny otázky, patrně jsem mluvil s cesty a vyvolával

vážné pochyby o svém duševním zdraví.

Potom jsem ve své skromné studentské komůrce snil o Vojtěšce,představoval jsem si, jak spolu půjdeme na procházku kolem Labe a jak jí ovinu

paži kolem pasu, přitisknu ji k sobě a ucítím teplo a slastné chvění jejího

těla.

Ach, Bože! Pozvala mě na oslavu svých patnáctých narozenin, nespal

jsem z toho několik nocí, půjčil jsem si od známých lepší oblek, a přesto

jsem si mezi tou městskou honorací, která se sešla v rozlehlém měšťanském

domě na hradeckém náměstí, mezi těmi šviháky s cylindry a vycházkovými

hůlkami a mezi dámami pod natřásajícími se péřovými klobouky, připadal jako ubohá, šedá myš. Čekal jsem na vhodnou chvíli, abych se přitočil

ke své vyvolené, abych jí do dlaně nenápadně vsunul kartičku, na niž jsem

krasopisně vepsal milostnou báseň, kterou jsem složil jen pro ni. Jenže to

nebylo snadné; tančila a smála se v kruhu rozverných mladíků a její smích

mě zraňoval jako ostré skleněné střípky. Paní matka mě poprosila, abych

jim zahrál.

Usedl jsem k pianu s nadějí, že na sebe konečně strhnu Vojtěščinupozornost. Hrál jsem něco od Liszta a dal do toho veškerou vášeň a touhu.

A zdálo se, že hudba zapůsobila: když jsem na okamžik zvedl oči od not,

všiml jsem si, jak směrem ke mně pohlédla se zvláštně zasněným úsměvem,

jak nenápadně zacouvala k zadní stěně salonu, ještě jednou se ohlédla a pak

se chvatně vytratila někam na terasu. Už jsem neměl stání, rychle jsemdokončil produkci a zamířil za ní.

Kéž bych byl raději zůstal v blahém snění, než zvědět tu strašlivoujistotu! Spatřil jsem svou vytouženou Vojtěšku v chlípném objetívelkouzenářova syna. Drtil ji ve svých tlapách jako medvěd a ona, s hlavou zvrácenou

a očima slastně zavřenýma, se vpíjela svými rty do jeho lačných úst.

Sevřel jsem pěst na bušícím srdci a bezděky roztrhl půjčenou náprsenku;

nedostávalo se mi dechu, dusil jsem se. Zaslechli mé zasténání a přiskočili

ke mně, ona s hrůzou v očích volala, že je mi špatně, terasa se vzápětízaplnila spoustou lidí, jakýsi lékař, přítomný mezi hosty, se rozhodl, že mi pustí

žilou...

Strašné! V následující bezesné noci jsem svou milostnou báseň roztrhal

na drobné kousíčky a místo ní nadrásal na papír jinou. Rozlámal jsempřiOtomar Dvořák 22 tom tři pera, neboť jsem slova vyrýval, jako by pero bylo dýka, jíž bodám provinilou zrádkyni...

Ještě teď, po pěti letech, se v mém srdci znovu oživila ta dávná hořkost; odvrátil jsem se od Vojtěščiny matky a zadíval se okénkem na ubíhajícíkrajinu. Nebe potemnělo, zatáhlo se mračny, pod nimiž linie kopců, vystavená dosud slunečnímu svitu, zazářila, jako by z ní vycházelo vlastní, dramaticky narudlé světlo. Možná se blíží první jarní bouřka.

Najednou se mi v hlavě znovu vybavily ony zoufalé verše:

Ó nebe, černé nebe,

slyš krutou tužbu mou;

Ach, tobě svěřím sebe,

ty věrné, strašné nebe,

ó, kryj mne nocí svou!

Vy, blesky, kde jste dlely,

když věrnost mluvila?

Ha, proč jste nesvítily,

vy, blesky, kde jste dlely,

když slib svůj zrušila?

Ó, proč ́s mne nepohřbila,

ty, země, v temnost svou,

když jeho políbila?

Ha, proč ́s ji nepohřbila?

Proč ́s nesla nevěrnou?

Naivní a patetické... A přesto se báseň líbila, když jsem ji půl roku nato, o letních prázdninách, četl v kroužku známých při večerním posezení u miletínského rybníka. Přítel Lhota byl dokonce tak nadšen, že si báseň ode mne vyžádal, aby ji mohl odnést Langerovi do redakce prosluléhoČechoslava. Vyšla tiskem v pátém čísle toho časopisu – a od té doby se o mně ve vlastenecké společnosti mluvívá jako o českém básníkovi. Věru trapné...

Opravdu zahřmělo? Ano, a vzápětí se na obzoru zaklikatil další sinavý blesk. Koně polekaně škubli opratěmi, kolo se propadlo do výmolu, bylo slyšet, jak kočí volá chlácholivě: „Hou, hou!“ Verunčina matka vyjekla a padla na mne svým štědrým poprsím. Málem mne zalehla, zatímco Žid z druhé strany tiše drmolil modlitby, svolávaje Pána zástupů ke své ochraně.

Vřeteno osudu

Sebral jsem všechnu odvahu a nutě se do lhostejného tónu, položil jsem

osudnou otázku: „Jak se má Vojtěška? Není už vdaná?“

Její matka pokývla, tučná brada se jí zachvěla. „Hrnula se do toho jako

velká voda. Tak mladá, pořád jsem jí říkávala, užij ještě života, máš času

dost...“

„Vyřiďte, že jí přeji hodně štěstí,“ řekl jsem stroze.

„Ráda bych, ale...“ dáma vzlykla a šátrala v taštičce, hledaje kapesníšátek, „Vojtěška vloni umřela. Při porodu.“

Další blesk roztrhl nebe na dvě poloviny. V jeho bledém světle se před

námi vynořily pražské věže.

Z

Musel jsem počkat pod podloubím, než se přehnal nejhorší liják. Vnašem studentském bytě v Kaprové ulici jsem nikoho nezastihl; jenzmuchlaná pokrývka na loži a na ní pohozená rozevřená kniha starořímského práva

svědčily o tom, že obyvatelé odtud s blížícím se večerem nakvap vypadli.

Věděl jsem bezpečně, kde je najdu; nebylo to daleko, stačilo jen přejítStaroměstské náměstí a vnořit se do temného průchodu pod Týnskýmchrámem. Bouřka už broukala kdesi v dálce, mokré gotické pilíře se leskly, jako

by byly natřeny černým olejem, a z tlam obludných kamenných chrličů

odkapávaly zpěněné sliny. Starý kupecký dvůr Ungelt tonul v přízračném

světle soumraku. Pod renesančními arkádami Granovského paláce vyrostla

v poslední době spousta nehezkých přístavků. Stěhovali se sem ubozí trhovci, jehličkáři a dráteníci – a také baby, co v nedalekých kotcích nabízely

za šesták vodovou polévku a nasucho pečené lívance. Zamířil jsem kprotilehlé, východní bráně, která vedla skrze Vrbnovský dům; v oknech vedle

průchodu plálo nažloutlé světlo olejových lamp a zazníval odtamtud veselý

halas, cinkání sklenic, dokonce tóny kytary a zpěv.

Bylo v tom něco útěšného, jako když vyčerpanému plavci zazáří do mokré

noci spásné světlo majáku; bezděky jsem přidal do kroku, ale sotva jsem

se vnořil do tmy pod obloukem průjezdu, odkud se po několika schůdcích

vcházelo do kavárny U Komárků, zarazil jsem se a se zachvěním pohlédl

na siluetu postavy v rozevlátém plášti a s vysokou čepicí na způsobturbanu, zlobně rozkročenou v modravém protisvětle, které sem padalo z ulice

od kostela svatého Jakuba. Vzpomněl jsem si na pověst o Turkovi, jenž se


Otomar Dvořák

24

prý kdysi zamiloval do dcery správce kupeckého dvora, a slíbil, že se pro ni

vrátí. Děvče však nevydrželo tak dlouho čekat a provdalo se. Turek se vrátil

s bohatými dary, a když zjistil, co se stalo, v zuřivosti své milé usekl šavlí

hlavu. Od těch dob obchází Ungeltem Turkův přízrak, v jedné ruce svírá

zlatou truhličku se snubním prstenem a v druhé nese za vlasy zkrvavenou

hlavu své lásky...

Jenže zjevení, na které jsem teď narazil, bylo až příliš hmotné.

Zaslechl jsem vzteklý mužský hlas: „Jak ses mohla opovážit? Což jsem ti nepřikázal, že nemáš vytáhnout paty z domu, dokud se nevrátím?“

„Och, mein Gott,“ zapípal u zdi ustrašený ženský hlásek, „einerSpaziergang...“

„Já znám ty tvoje špacíry s kamarádkami, tu touhu promenádovat se před chlapy, co tě svlékají pohledem! Jsi celá natěšená, že tě obdivují ti sviňáčtí vojáci a nadržení studenti; ale to si jen myslíš, že se jim líbíš, každáklisnička, co by jim podržela, je jim dobrá!“

„Hynku,“ vzlyklo to od zdi, „ich liebe nur dich...“

„Mlč, Lori, nechci poslouchat tvoje lži! Jdi mi z očí! Táhni k čertu!“

Mohutný muž se otočil na patě a zmizel ve vchodu kavárny. Podél zdi se ke mně blížila schoulená a vzlykající postavička, zahalená do dlouhého růžového šátku, dívenka drobounká a křehoučká jako třešňový květ. Když mě míjela, vrhla na mne úzkostný pohled.

„Lori,“ oslovil jsem ji, „neberte si to tak, však ho znáte... Je to žárlivý zuřivec, ale... ale ve svém srdci...“

Zavrtěla hlavou; zdálo se, že odmítá každou útěchu. Zamířila přes nádvoří, nešťastná ve své opuštěnosti, a ztratila se v houstnoucím šeru mezi boudami.

Nadechl jsem se, jako bych se měl vrhnout do hluboké vody, a rázně jsem rozrazil kavárenské dveře. Ostré světlo mě na chvíli oslnilo, šikmé paprsky se chvěly v modravém kouři z dýmek a cigár.

„Karle!“ prořízl změť hlasů radostný výkřik a vzápětí už ke mně chvátali kolegové Havlík a Rybička, tiskli mi srdečně ruce a vedli mě ke stolu. Nastalo velké přemisťování židlí, všichni z okolí se k nám nahrnuli a bodře měpoplácávali po ramenou, usadili mě a hned přede mnou stála velká sklenice piva.

„Konečně jsou modrokabátníci zase pohromadě!“ zvolal někdo bujaře.

Tuhle přezdívku jsme si vysloužili, když jsme si s Rybičkou a Havlíkem zakoupili společně v židovských kotcích levné modré kabáty z vojenského sukna; sedávali jsme pak všichni v jedné lavici a vypadali jsme jako oddíl mušketýrů.

Vřeteno osudu

Pobývat v kruhu dobrých přátel bylo příjemné, dokonce velmi příjemné, ale já se pořád nemohl vzpamatovat z úzkostných zážitků dnešníhoodpoledne, z té časné jarní bouře, která místo očištění přinesla do mého života ještě větší neklid... Rozhlédl jsem se sálem, hledal jsem ho, a brzy jsem ho spatřil: Hynek Mácha seděl ve stínu sloupu, Sabina mu právě něconaléhavě vykládal a mával přitom složenými novinami, ale zdálo se, že ho Mácha příliš neposlouchá. Zíral totiž upřeně přímo na mne, mhouřil oči, v ostrých stínech, vrhaných lampou, vyhlížel jeho vous, který si schválně přičerňoval uhlem, aby nebyl tak světlý, přímo mefistofelsky, také jeho ostrý nos se zdál být ještě křivější než obvykle a jizva pod okem, neblahá památka na dávné klukovské darebáctví, se mu rudě zardívala.

„Co o tom soudíš, Karle?“ obrátil se na mne jeden ze studentů.

„Co... jako...?“ hlesl jsem roztržitě.

„No přece o tom sporu mezi Nejedlým a Jungmannem. Jestli se správně píše po souhlásce ‚c‘ tvrdé ‚y‘ nebo měkké ‚i‘. Kolega Hanka sepsal na zlost Nejedlému parodii na jeho staromilskou gramatiku...“

Řeč najednou uvázla. Mácha se totiž zvedl a pomalu zamířil k našemu stolu. Zastavil se nad mou židlí.

„Někteří z vás si možná myslí,“ řekl a hlas se mu chvěl potlačovanou zlostí, „že jsem k Lori nespravedlivý.“

Nastalo ticho. Všichni najednou se zvláštním zaujetím sledovaliopadávající pivní pěnu ve svých sklenicích.

„Zbytečně ji trápíš!“ vyhrkl jsem. Nemohl jsem jinak, pocit křivdy mě naplňoval takovou hořkostí, až jsem měl pocit, že kdybych teď nepromluvil, udusím se.

Kolegové na mě překvapeně pohlédli. Bylo známo, že Mácha je zuřivec a rváč a není radno ho provokovat. A zrovna ode mne by takovou odvahunečekali. Ani já bych ji nečekal – ale slovo už bylo vyřčeno a nešlo ho vzít zpátky.

„Kdo koho trápí,“ sykl Mácha, „kdo koho? Divím se, Karle, že to říkáš zrovna ty! Věřte mi, přátelé, že bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mě má doopravdy ráda!“

„A jestlipak už jste slyšeli, že Tyl odmítl otisknout v Květech novouHynkovu povídku?“ ozval se Sabina se zjevnou snahou převést hovor na jiné téma. „A přitom podle mne patří Pouť krkonošská k tomu nejlepšímu, co jsem od Hynka četl.“

„S Tylem jsem skončil,“ ušklíbl se Mácha. „Ten namyšlenec a spasitel českého divadla! Chtěl by dirigovat správný vkus a snad i určovat, co je a co není vlastenecké! Vůbec nepochopil, o čem jsem to napsal!“ Otomar Dvořák 26

„A o čem jsi to vlastně napsal?“ přidal se do hovoru Havlík a nenápadně přitom stranou mrkl na Sabinu. Zdálo se, že rozhovor šťastně opouštínebezpečná úskalí.

„O marné snaze zastavit čas.“

„Je to příběh z historie? Nebo ze současnosti?“

„Spíše obraz než příběh. Obraz ze života mého... Však víte, že jsem seběhem velikonočních prázdnin vydal do Krkonoš. Sám a sám jsem sepotloukal po horských hřebenech a jednoho večera jsem se zastavil těsně podvrcholem Sněžky. Hleděl jsem do temnícího kraje hluboko pode mnou,slunce ohnivě zapadalo, hlas večerních zvonů stoupal ke mně z končin českých i z roviny slezské a poryv větru přinesl až ke mně zbloudilého motýla, jenž, uchvácen z lahodných květných luk v údolí, byl vržen nelítostnou vichřicí do mrazivých výšin, jejichž oslnivá velkolepost mu přinesla smrt. Rozpřáhl jsem náruč nad krajinou, chtěl jsem celou tu širou zemi přitisknout na srdce, ale pocítil jsem jenom studený chlad, jen výsměch, jen šklebící se masky místo lidských tváří, jen hemžení červů v tom odporném bahnisku světa.

A najednou se mi zdálo, že se vrchol Sněžky proměňuje, že postupující večerní stíny modelují skaliska do podoby bizarního gotického chrámu... Zamířil jsem k té přízračné stavbě a vstoupil; jakýsi mnich mne v bráně poučil, že tento chrám se zjevuje jen jednou v roce, v pašijovém čase;tehdy se hora otevře a ukáže síně, v nichž přebývají zakletí mniši, kteří jsou na jediný den oživeni, aby seznali, kam čas pokročil. Tak s nimi bude až do skonání světa. Jsou nesmrtelní – ale jaká hrůza z té věčnosti se otiskla v jejich tvářích...“

„Bože můj,“ vydechl jsem bezděčně a Hynek na mě ostře pohlédl.

„To nebyla skutečnost, ale tvůj sen,“ podotkl Havlík.

„Sen?“ zasmál se křečovitě Mácha. „Jistě, že sen! Co jiného jsou našeživoty než mámivý sen? Co je výmysl a co je pravda? Kde najdeš hranici?Věčnost je v těch hlubinách, v nitru skály, kde nevstane noc a nemine den...“

Tu pod zemí jsem hluboko, hlas tichounký větrem šumí, nespatří mě žádné oko, ucho mi neporozumí, blaze tu pod zemí, blaze, beze jídla, beze pití, namramorové podlaze ryzí zlato v klínku míti, noc a den se nestřídají, nikdy nejdou spát očinka, hraji si tu, pěkně hraji – cin, cin! Slyšíš, jak to cinká?

„Říkal jsi něco, Karle?“

„Ne, ne... jenom... ta hlubina... poklad... Vzpomněl jsem si na jednu starou pověst od nás, z kraje pod Krkonoši...“

Vřeteno osudu

Místo zakouřené hospůdky jsem v duchu spatřil záblesk vzdálenéhodomova, jedinečný výhled z našeho vrchu Zvičiny, tam shora odsvatojánského kostelíku, kde jsme vždy s miletínskými chlapci zůstávali v úžasu stát, ohromeni majestátností pásma krkonošských hor, tyčících se na obzoru před námi jako val obří pevnosti, jako nepřístupné sídlo pradávných pohanských bohů...

„Podobných pověstí uslyšíš spoustu,“ pokýval Mácha, „známá je třeba ta o korunovačních síních Karla Velikého pod Alpami nebo o spícíchrytířích v hoře Blaníku. Lid si často vypravuje o těchto podivných jevech, ale nechápe jejich děsivou podstatu, ten strašný úděl vyvolených, odsouzených k mrazivé věčnosti. Během nekonečných staletí dospěli Nesmrtelní khlubokému poznání; v mém krkonošském snu jsem jim kladl úzkostné otázky a oni odpovídali tajemným šepotem, jenž se podobal vanutí větru. Z jejich odpovědí se mi hrůzou chvělo srdce.“

„Co ti prozradili?“ zeptal se někdo.

„Zčásti jsem to hned zapomněl, a co mi uvízlo v paměti, to je takstrašné, že to chci také zapomenout! Nedivím se, že se někteří z těch mnichů po uplynutí vyhrazeného dne odmítli vrátit do podzemní síně, že radějizůstali venku a zemřeli navždy. Šel jsem pak dále po temeni hory, a tu súděsem vidím, že se za mnou táhnou legie průsvitných šedých duchů, husté zástupy nesmrtelných stínových mnichů. Já stranou uhnul, a oni za mnou, i odskočím na druhou stranu, a opět se valí stínové za mnou. Tu zašeptal jeden z nich: ,Nadarmo se nám vyhýbáš; povětří, které svým pohybemrozvíříš, nás samo za tebou žene...‘ “

Ach, Bože, pomyslel jsem si, uniknu i já někdy svým stínům? A není snad to dítě, hrající si navěky v hlubinách země, můj nešťastný bratříček Jan?

28

Kapitola čtvrtá

ČERVENÝ LIS

Pouze skřípání per se rozléhalo téměř celé odpoledne naším pokojíkem.

Seděli jsme s Havlíkem naproti sobě u stolku, každý před sebou štůsek

zažloutlých, potrhaných pergamenů, do nichž jsme nahlíželi a snažili se

vyluštit starobylé kroucené písmo, dost podobné švabachu, ale přestotro

chu jiné, navíc poznamenané svérázným autorovým rukopisem. Text jsme

pečlivě, slovo od slova přepisovali na čisté archy. Úmorné kopírování, ale

pro chudého studenta skvělý výdělek; za jeden opsaný arch jsme od pana

Františka Palackého, historiografa a soukromého badatele ve službách

české šlechty, dostávali celých deset krejcarů! Originální staročesky psaný

spis renesančního právníka Jana Skály ze Zhoře, nazvaný Historiecírkev

ní a rozdělený do mnoha dílů, byl skutečným pokladem, který nedávno

Palacký objevil v archivu duchcovského zámku. Spisek tam ležel ztracený,

zapomenutý a zaprášený pod hromadou jiných listin. Ukázalo se však, že

pobělohorský emigrant Skála ve svém díle velmi podrobně vylíčil průběh

stavovského povstání, čímž se z jeho knihy stal cenný a nenahraditelný

zdroj informací pro každého českého dějepisce. Nebylo to sice nic tak

senzačního a mýtotvorného jako nedávný Hankův nález staroslovanských

zpěvů ve věži královodvorského kostela, ale Palacký přesto rozhodl, že by

se pro nedávno založené Vlastenecké muzeum měl pořídit opis Skálovy

kroniky. Poptával se profesora Jungmanna, jestli nezná nějakého šikov

ného a pečlivého studenta, někoho z těch, co k němu docházejí nanepo

vinné lekce češtiny, mládence, který by byl ochoten rozsáhlé dílo za malou

odměnu průběžně kopírovat. Jungmann doporučil Havlíka – a Havlík se

projevil jako pravý a nezištný kamarád, neboť prohlásil, že si k té prácipři

bere pomocníka, s nímž se rozdělí o honorář, a měl samozřejmě na mysli

mne. Věděl totiž, jak pracně sháním každý krejcar, kdežto jemu o výdělek

tolik nešlo, byl z poměrně bohaté měšťanské rodiny, pro něj to byla spíše

věc prestiže. Nakonec to vypadalo tak, že Havlík naši práci zaštiťoval svým

jménem, ale většinu té „otročiny“ nechával na mně. Neměl dost trpělivosti

– a hlavně ho vábily jiné zájmy.

Vřeteno osudu

I teď čím dál častěji vrhal pohledy na kapesní hodinky, tikající před ním na stole, a pak se ohlédl k malému oknu pokojíku, za nímž oslnivě žhnula sluncem ozářená zeď protilehlého domu.

„Asi bychom toho měli pro dnešek nechat,“ ozval se. „Od šesté mám zkoušku u Kajetánů. Tyl je rozčilený, že mu Mácha odmítl roli Čestmíra, kterou mu napsal přímo na tělo, jenže při poslední zkoušce mu Hynek hodil výpis role na hlavu, a kdybychom je nezadrželi, tak si ti dva dalinavzájem přes hubu. Nechápu, co to do nich vjelo. Ale musíme to vyřešit, Tylovi na téhle hře hodně záleží, chce si napravit reputaci po neúspěchu s Fidlovačkou. Nepůjdeš se mnou?“

Zavrtěl jsem hlavou. Mrzelo mě, že Havlík ruší mé soustředění. Zrovna



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist