načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vrazi bez tváře – Henning Mankell

Vrazi bez tváře

Elektronická kniha: Vrazi bez tváře
Autor: Henning Mankell

Detektivní román se odehrává v 90. letech 20. století v malém městečku na jihu Švédska. Na malé osamocené usedlosti dojde k brutální vraždě starých manželů, pro kterou zdánlivě neexistuje žádný motiv. Případem se zabývá zastupující šéf ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.7%hodnoceni - 71.7%hodnoceni - 71.7%hodnoceni - 71.7%hodnoceni - 71.7% 77%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 285
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd., V Hostu vyd. 1.
Název originálu: Mördare utan ansikte
Spolupracovali: ze švédského originálu ... Dagmar Hartlová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2013
ISBN: 978-80-729-4843-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román se odehrává v 90. letech 20. století v malém městečku na jihu Švédska. Na malé osamocené usedlosti dojde k brutální vraždě starých manželů, pro kterou zdánlivě neexistuje žádný motiv. Případem se zabývá zastupující šéf místní policie Kurt Wallander, který má jen málo stop. Jedna z nich vede k přistěhovalcům, další odhaluje dvojí život zavražděného. Mimo případ ale řeší Wallander i svoje osobní porozvodové problémy a vztah k dalším členům rodiny. Román se zároveň dotýká problémů s přistěhovalectvím a nacionalistickým hnutím.

Popis nakladatele

Jednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo „cizí“. Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora.  Záhy dojde k požáru tábora a chladnokrevné vraždě somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu hledat pachatele mezi cizinci? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie.

Henning Mankell (nar. 1948 ve Stockholmu) patří mezi hvězdy současné severské detektivky. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera, o němž napsal deset knih. Se svou druhou manželkou Evou Bergmanovou, dcerou slavného švédského režiséra, žije střídavě ve Švédsku a v Mosambiku, kde vede divadelní soubor a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká, žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Za první román s komisařem Wallanderem Vrazi bez tváře  (1991) obdržel Velkou cenu Švédské akademie. Jeho detektivní romány byly přeloženy do více než třiceti jazyků a prodalo se jich přes čtyřicet milionů výtisků. Většina z nich byla úspěšně adaptována pro televizi. Host zatím vydal jeho detektivní thriller  Číňan  a poslední případ komisaře Wallandera s názvem  Neklidný muž .

Další popis

První případ komisaře Kurta Wallandera. Jednoho lednového mrazivého rána zazvoní inspektoru Wallanderovi telefon. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starší muž byl mučen a ubit. Farmářova žena, škrcená zvláštním uzlem, umírá vzápětí v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat "cizinec". Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora. Události se chopí média a začnou hrát na národní strunu, což vyhovuje různým střetům, které zapříčiní laxní přístup státních orgánů. Netrvá to dlouho a jeden z nich skončí podpálením tábora a chladnokrevným zavražděním somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu sledovat stopu cizinců? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie.


Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
 (e-book)
Usměvavý muž Usměvavý muž
 (e-book)
Pátá žena Pátá žena
 (e-book)
O krok pozadu O krok pozadu
 (e-book)
Firewall Firewall
 (e-book)
Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. Pyramida
Italské boty Italské boty
 
K elektronické knize "Vrazi bez tváře" doporučujeme také:
 (e-book)
Temná tajemství Temná tajemství
 (e-book)
Podzimní vražda Podzimní vražda
 (e-book)
Švábi Švábi
 (e-book)
Písečný muž Písečný muž
 (e-book)
Plavba za všechny prachy Plavba za všechny prachy
 (e-book)
Usměvavý muž Usměvavý muž
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1 2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

henning

mankell

Případy komisaře Wallandera



vrazi bez

tváře



henning

mankell vrazi bez tváře

Brno 2013


Henning Mankell

Mördare utan ansikte

Copyright © Henning Mankell, 1991

Translation © Dagmar Hartlová, 2001, 2013

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o.,

2013 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-906-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-907-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-908-3 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-909-0 (Formát MobiPocket)

7 vrazi bez tváře

1

Na něco zapomněl, to ví v okamžiku probuzení docela jistě. Na

něco, co se mu v noci zdálo. Na co by si vzpomenout měl.

Snaží se rozpomenout. Ale spánek je jako černá díra. Jako

studna, která neprozradí nic o tom, co skrývá uvnitř.

Aspoň že se mi nezdálo o býcích, uklidňuje se. To bych se

zpotil jako při bolestech nebo horečce. Dneska v  noci mě býci

nechali na pokoji.

Leží tiše ve tmě a naslouchá. Manželka po jeho boku odde

chuje tak tiše, že ji skoro ani nevnímá.

Jednoho dne tu vedle mě bude ležet mrtvá a já si toho ne

všimnu, pomyslí si. Nebo to budu já. Jeden z nás zemře dřív než

ten druhý. Jednou za rozbřesku tu jeden z nás zbude sám.

Pohlédne na hodiny na stolku vedle postele. Ručičky svítí

a ukazují tři čtvrtě na pět.

Jak to, že jsem se probudil, přemítá. Za normálních okolnos

tí spím do půl šesté. Už přes čtyřicet let. Tak proč jsem se teď

vzbudil?

Naslouchá do tmy a rázem je vzhůru.

Něco je jinak. Něco není takové jako jindy.

Opatrně šmátrá rukou, až nahmatá obličej své ženy. Bříšky

prstů cítí, že je teplá. Takže neumřela. Zatím tu nikdo z nich ne

zůstal sám.

Naslouchá ve tmě.

Kobyla, napadne ho. Neřehtá. Proto jsem se vzbudil. V noci

vždycky řičí. Slyším to a ani mě to neprobudí, v podvědomí mi

to řekne, že můžu spát dál.

Opatrně vstává z rozvrzané postele. Mají ji už čtyřicet let. Je

diný kus nábytku, který si koupili, když se brali. Jinou postel už

v životě mít nebudou.

8 henning mankell

Když přechází po dřevěné podlaze k oknu, cítí bolest v levém

koleni.

Jsem starý, pomyslí si. Starý a  opotřebovaný. Každé ráno,

když se probudím, mě překvapí, že už je mi sedmdesát.

Dívá se do zimní noci. Je 8. ledna 1990 a sníh ve Skåne tuhle

zimu ještě nenapadl. Lampa nad kuchyňskými dveřmi osvětluje

zahradu, holý kaštan bez listí a pole vzadu. Mžourá k sousední

mu statku, kde bydlí Lövgrenovi. Bílé, nízké dlouhé stavení je

temné. Stáj postavená do pravého úhlu k obytnému domu má

nad černými dveřmi bledě žlutou lampu. Tam je ustájená kobyla,

která v noci neklidně řehtá.

Naslouchá do tmy.

V posteli za ním to zaskřípe.

„Co tam děláš?“ zamumlá žena.

„Jen spi,“ uklidňuje ji. „Jen se protahuju.“

„Máš bolesti?“

„Ale ne.“

„Tak spi. Vždyť se nastydneš.“

Slyší, jak se obrací na bok.

Kdysi jsme se milovali, pomyslí si. Ale sám se té myšlence

brání. Je to zbytečně nadnesené slovo. Milovali. To není pro ta

kové lidi, jako jsme my. Člověk, který se přes čtyřicet let jako

sedlák hrbil nad těžkým skånským jílem, nebere do pusy slovo

jako milovat, když mluví o své ženě. V našem životě byla láska

vždycky něco jiného...

Pozoruje sousedův dům, přivírá oči, snaží se proniknout tem

nou zimní nocí.

Zařehtej, říká si. Zařehtej, ať vím, že je všechno, jak má být.

Abych si mohl ještě chvilku lehnout pod duchnu. Dni churavého

sedláka v důchodu jsou i tak dlouhé a bezútěšné.

Najednou si uvědomuje, že pozoruje sousedovo kuchyňské

okno. Něco se změnilo. Celá ta léta občas pohlédl na sousedova

9 vrazi bez tváře

okna. Teď najednou něco vypadá jinak. Nebo ho jen mate ta

tma? Zavře oči a počítá do dvaceti, aby dal očím odpočinout. Po

tom se podívá na okno znovu a teď je mu jasné, že je otevřené.

Okno, které bývalo vždycky v noci zavřené, je zničehonic otevře

né. A kobyla neřehtá...

Kobyla je zticha, protože starý Lövgren nešel na svou obvyk

lou pochůzku ke stáji, když se mu připomněla prostata a vyhnala

ho z teplé postele...

Namlouvám si to, říká si pro sebe. Všechno je jako obvykle. Co

by se tady mohlo stát? Ve vesničce Lenarp, severně od Kadesjö,

cestou k  nádhernému jezeru Krageholm, v  samém srdci kraje

Skåne? Tady se nic nestane. Čas se tu zastavil, v téhle vesnici

život plyne jako potok bez síly a bez vůle. Bydlí tu pár starých

sedláků, kteří své polnosti prodali nebo propachtovali. Bydlíme

tu a čekáme na to, co musí přijít...

Znovu pohlédne na kuchyňské okno a pomyslí si, že ani Ma

ria, ani Johannes Lövgren by ho nezapomněli zavřít. Věkem se

člověku do života vkrade strach, přibývá zámků, a  než padne

noc, nikdo nezapomene zavřít okna. Zestárnout znamená mít

strach. Strach z nebezpečí, který člověk prožívá jako dítě, se ve

stáří vrací...

Obléknu se a půjdu ven, říká si. Projdu zahradou proti ledové

mu větru k plotu, který odděluje naše pozemky. Ať se na vlastní

oči přesvědčím, že si to jen namlouvám.

Ale rozhodne se zůstat. Johannes co nevidět vstane z postele

a postaví na kávu. Nejdřív se rozsvítí lampa na záchodě, potom

v kuchyni. A všechno bude jako jindy...

Stojí u okna a cítí, že se do něj dává zima. Stařecká zimomři

vost, která se vkrade i do nejteplejší místnosti. Myslí na Marii

a Johannese. S nimi je to taky skoro jako v manželství. Sousedé,

co hospodaří jako sedláci. Pomáhali jsme si, sdíleli dřinu a hu

bená léta. Ale dělili jsme se v životě i o to dobré. Společně jsme

10 henning mankell

slavili letní slunovrat a jedli štědrovečerní večeři. Naše děti běha

ly mezi statky, jako kdyby patřily do obou. A teď sdílíme dlouhé,

vleklé stáří...

Aniž si uvědomuje proč, otevírá okno, opatrně, jen nevzbudit

spící Hannu. Pevně drží okenní háček, aby mu poryv zimního

větru nevyrval tabulku z rukou. Jenomže je úplné bezvětří a on

si uvědomuje, že v rozhlasových zprávách o počasí se opravdu

neříkalo nic o blížící se bouři nad skånskou planinou.

Hvězdná obloha je jasná a venku je velmi chladno. Právě se

chystá okno zavřít, když vtom se mu zdá, že slyší nějaký zvuk.

Zaposlouchá se a natáčí ven levé ucho. To lepší ucho, pravé se

poškodilo dlouhými hodinami strávenými v dusných, hlučných

traktorech.

Asi nějaký pták, říká si. To křičí noční pták.

A potom dostane strach. Strach přijde odnikud a osedlá si ho.

Zní to jako volání člověka. Zoufalé volání, které se snaží pro

niknout k jiným lidem.

Hlas, který ví, že musí překřičet silné kamenné stěny, aby na

sebe upoutal pozornost sousedů...

Namlouvám si to, opakuje si znovu. Nikdo nevolá. Kdo by

taky volal?

Zavírá okno tak zprudka, že jeden květináč poskočí a Hanna

se probouzí.

„Co to děláš?“ ptá se a on slyší, že je podrážděná.

A když odpovídá, náhle si je jistý.

Ten strach je opravdový.

„Kobyla je zticha,“ říká a  usedá na postel. „U  Lövgrenů v  ku

chyni je otevřené okno. A někdo volá.“

Hanna se posadí v posteli.

„Co to povídáš?“

Nechce se mu odpovídat, ale teď si je jistý, že to, co slyšel,

nebyl pták.

11 vrazi bez tváře

„Je to Johannes nebo Maria,“ říká. „Jeden z nich volá o pomoc.“

Hanna vstává z postele a jde k oknu. Široká a silná stojí v bílé

noční košili a dívá se do tmy.

„Okno do kuchyně není otevřené,“ šeptá. „Je rozbité.“

Vrátí se k ní a teď je mu taková zima, že se celý třese.

„Někdo volá o pomoc,“ říká Hanna a hlas se jí chvěje.

„Co budeme dělat?“ ptá se.

„Jdi tam,“ říká mu. „Pospěš si.“

„Co když je to nebezpečné?“

„Copak nepomůžeme nejlepším přátelům, jestli se jim něco

stalo?“

Rychle se obléká, z kuchyňské skříňky bere baterku, která

tam stojí vedle pojistek a plechovky s kávou. Zem pod nohama

je zmrzlá. Když se otáčí, vidí Hannu v okně.

U plotu se zastavil. Všechno je nehybné. Teď vidí, že kuchyň

ské okno je vytlučené. Opatrně překračuje nízký plot a jde k bí

lému stavení. Žádný hlas ho však nevolá.

Namlouvám si to, pomyslí si znovu. Jsem starý a už ani nedo

kážu rozpoznat, co se skutečně děje. Třeba se mi nakonec o těch

býcích v noci přece jen zdálo? Ten dávný sen, jak se proti mně

vyřítili býci, já byl malé děcko a  uvědomil jsem si, že jednou

zemřu...

V té chvíli zaslechne výkřik znovu. Slabý jako nářek. Je to

Maria.

Přistoupí k oknu do ložnice a opatrně nahlédne škvírou mezi

záclonou a okenní tabulí.

Okamžitě je mu jasné, že Johannes je mrtvý. Posvítí si dovnitř

baterkou a křečovitě zavře oči, než se přiměje, aby se podíval, co

se stalo.

Dole na zemi je zhroucená Maria, přivázaná k židli. V obli

čeji má krev a na potřísněné noční košili leží rozmlácené umělé

zuby.

12 henning mankell

Potom zahlédne Johannesovu nohu. Vidí jenom nohu. Zbytek

těla zakrývá záclona.

Potácí se zpátky, znovu překračuje plot. Koleno ho bolí, jak

zoufale klopýtá po zmrzlém jílu.

Nejdřív ze všeho volá na policii.

Potom sáhne do šatníku, odkud jsou cítit kuličky proti mo

lům, pro páčidlo.

„Ty tady zůstaň,“ říká Hanně. „Na to se koukat nemusíš.“

„Co se stalo?“ ptá se se strachem a slzami v očích.

„Nevím,“ odpovídá. „Ale probudilo mě, že kobyla ani jednou

nezaržála. To si teď uvědomuju naprosto jistě.“

Je 8. ledna 1990.

Ještě se ani nezačalo rozednívat.

13 vrazi bez tváře

2

Telefon zazvonil na policii v Ystadu v 5.13. Vzal ho jeden znuděný

policista, který sloužil od Silvestra skoro bez přestávky. Poslou

chal zajíkavý hlas v telefonu a usoudil, že je to nějaký poplete

ný stařík. Ale stejně ho na tom něco zaujalo. Začal klást otázky.

Když zavěsil, rozmýšlel se jen chviličku, potom zvedl sluchátko

a vytočil číslo, které znal nazpaměť.

Kurt Wallander spal. Předchozí večer byl hodně dlouho vzhů

ru a  poslouchal nahrávky s  Marií Callasovou, které mu jeden

dobrý známý poslal z  Bulharska. Neustále se vracel k  její Tra

viatě, a když si šel lehnout, byly už skoro dvě hodiny. Teď když

ho probudilo zvonění telefonu, byl hluboko ponořen do náru

živého erotického snu. Jako kdyby se chtěl ubezpečit, že to byl

opravdu jen sen, natáhl ruku a sáhl na pokrývku. Ale byl v po

steli sám. Nebyla tu ani jeho manželka, která ho opustila před

třemi měsíci, ani ta černá žena, s níž před chvilkou tak mohutně

souložil.

Sáhl po telefonu a současně pohlédl na hodinky. Dopravní

nehoda, prolétlo mu hlavou. Náledí, rychlá jízda, a někdo se ne

udržel na E 14. Nebo tahanice s uprchlíky na ranním trajektu

z Polska.

Posadil se na posteli a přitiskl si sluchátko k tváři, kde ho

pálilo strniště.

„Wallander.“

„Doufám, že jsem tě nevzbudil?“

„Jasně že ne. Jsem vzhůru.“

Proč vlastně lžu? zeptal se sám sebe. Proč neřeknu na rovinu,

jak to je? Že bych ze všeho nejradši zase usnul a vrátil se do toho

ztraceného snu s nahou ženou.

„Říkal jsem si, že bych ti měl brnknout.“

„Dopravní nehoda?“

14 henning mankell

„Ne, to zrovna ne. Volal jeden starší sedlák, jmenuje se Ny

ström a bydlí v Lenarpu. Tvrdí, že sousedka je přivázaná na zemi

a je tam někdo mrtvý.“

Rychle uvažoval, kde Lenarp leží. Není to daleko od Mars

vinds holmu, a na to, že leží ve Skåne, je tam krajina nezvykle

zvlněná.

„Vypadalo to dost vážně. Myslel jsem, že udělám nejlíp, když

ti hned zavolám.“

„Koho máš na stanici?“

„Peters a Norén jsou venku a hledají někoho, kdo rozbil okno

v Continentalu. Mám jim zavolat?“

„Řekni jim, ať přijedou na křižovatku mezi Kadesjö a  Kats

lösou a tam ať na mě počkají. Dej jim adresu. Kdy přišlo hlášení?“

„Před pár minutami.“

„Určitě to nebyl nějaký opilec?“

„Nevypadalo to tak.“

„Tak dobře.“

Rychle se oblékl, ani se neosprchoval, obrátil do sebe šálek

vlažné kávy, která zbyla v  termosce, a  podíval se ven. Bydlel

v Mariagatan v centru Ystadu. Fasáda protějšího domu byla po

praskaná a šedivá. Hlavou mu prolétlo, jestli letos v zimě vůbec

napadne ve Skåne sníh. Doufal, že ne. Se skånskými sněhový

mi bouřemi přišla vždycky období nepřetržité dřiny. Nabouraná

auta, ženy, které měly každou chvilku rodit, odříznuté v závějích

od světa, osamělí starci a stržené elektrické vedení. Se sněhový

mi bouřemi přicházel chaos, a on si téhle zimy nepřipadal dost

připravený na to, aby chaos zvládl. Stále ještě ho svírala úzkost

z toho, že ho opustila žena.

Jel po Regementsgatan na Východní spojku. U Kavallerigatan

chytil červenou a pustil si rádio, aby si poslechl zprávy. Vzruše

ný hlas vykládal o letadle, které se zřítilo kdesi na vzdáleném

kontinentu.

15 vrazi bez tváře

Je čas žití a je čas umírání, prolétlo mu hlavou, když si pro

mnul oči, aby z nich vyhnal spánek. Bylo to jako zaříkadlo, které

si naformuloval před mnoha lety. To byl ještě mladý policista

a hlídkoval na ulici doma v Malmö. Při jedné příležitosti na něj

vytáhl jakýsi opilý mladík, kterého chtěli eskortovat z Vrbového

parku, ohromný řeznický nůž. Wallander utržil hlubokou ránu

těsně u srdce. Od nenadálé smrti ho dělilo jen pár milimetrů.

To mu bylo třiadvacet let a tehdy si s plnou vážností uvědomil,

co to znamená být policistou. Zaříkadlem se chránil před tou

vzpomínkou.

Jel z města ven, při výjezdu minul nový obchodní dům s ná

bytkem a zahlédl kousek moře. Na to, že to bylo uprostřed skån

ské zimy, bylo šedivé a podivně klidné. Daleko na obzoru se rý

sovala loď plující na východ.

Sněhové bouře stejně přijdou, pomyslel si.

Dřív nebo později je tu máme.

Vypnul rádio a  snažil se soustředit myšlenky na to, co ho

čeká.

Co vlastně ví?

Stará žena svázaná na podlaze? Muž, který tvrdí, že ji viděl

oknem. Za výjezdem směrem na Bjäresjö přidal plyn a řekl si, že

toho starce určitě oklamala narůstající senilita. V průběhu dlou

hých policejních let se nejednou stal svědkem toho, že staří osa

mělí lidé používají policii jako poslední volání o pomoc.

Policejní auto čekalo u odbočky na Kadesjö. Peters vystoupil

a pozoroval zajíce kličkujícího po poli.

Když uviděl Wallanderův modrý peugeot, zvedl ruku na po

zdrav a usadil se za volant.

Pod pneumatikami skřípal umrzlý štěrk. Wallander sledoval

policejní auto. Minuli odbočku na Trunnerup, pokračovali po

strmých svazích a dorazili do Lenarpu. Zatočili na úzkou polní

cestu, po které jezdí nanejvýš traktory. Po kilometru dorazili na

16 henning mankell

místo. Dva statky vedle sebe, dvě nízká, dlouhá obílená stavení

s pečlivě udržovanými zahradami.

V ústrety jim spěchal starý muž. Wallander si všiml, že kulhá,

jako kdyby ho bolelo koleno.

Když vystoupil z auta, pocítil, že se zvedl vítr. Možná že přece

jenom bude sněžit.

Hned jak toho starého muže uviděl, bylo mu jasné, že ho čeká

něco hodně nepříjemného. Z mužových očí planul strach, který

rozhodně nebyl smyšlený.

„Vyrazil jsem dveře,“ neustále vystrašeně opakoval. „Vyrazil

jsem dveře, musel jsem je přece vidět. Ona ale taky co nevidět

umře.“

Vešli vyraženými dveřmi dovnitř. Wallander ucítil závan hoř

kého stařeckého pachu. Tapety vypadaly staromódně a musel

hodně mhouřit oči, aby ve tmě vůbec něco rozeznal.

„Co se tady stalo?“ zeptal se.

„Tam vevnitř,“ odpověděl stařík.

Potom se rozplakal.

Tři policisté se na sebe podívali.

Wallander otevřel dveře nohou.

Bylo to horší, než si představoval. Daleko horší. Později řekl,

že to bylo to nejhorší, co kdy viděl. A viděl toho hodně.

Ložnice starých manželů byla potřísněná krví. Postříkaná

byla i  porcelánová lampa na stropě. Na posteli ležel na břiše

starý muž s holou hrudí a staženými dlouhými spodky. Obličej

měl rozmlácený k  nepoznání. Vypadalo to, jako by se mu ně

kdo snažil uříznout nos. Ruce měl svázané za zády a levou ste

henní kost zlomenou. Bílá kost se odrážela od všeho červeného

kolem.

„Panebože,“ slyšel za sebou sténat Noréna a  sám pocítil ne

volnost.

„Sanitku,“ řekl a polkl. „Fofrem...“

17 vrazi bez tváře

Potom se sklonili k ženě, která napůl ležela na podlaze, přivá

zaná k židli. Ten, kdo ji přivazoval, jí kolem hubeného krku ob

točil ještě škrtící smyčku. Slabounce dýchala a Wallander křikl

na Peterse, ať sežene nůž. Odřízli tenký provaz, který se jí zaryl

hluboko do zápěstí a  do krku, a  opatrně ji uložili na podlahu.

Wallander jí držel hlavu v klíně.

Podíval se na Peterse a pochopil, že oba myslí na stejnou věc.

Kdo se mohl dopustit něčeho tak krutého? Uvázat staré bez

mocné ženě kolem krku škrtící smyčku?

„Počkejte venku,“ řekl Wallander plačícímu muži, který stál ve

dveřích. „Počkejte venku a ničeho se nedotýkejte.“

Slyšel, že to zní jako křik.

Řvu, protože mám strach, pomyslel si. V jakém to žijeme světě?

Sanitka dorazila téměř po dvaceti minutách. Žena oddecho

vala stále nepravidelněji a Wallander dostal strach, že lékař při

jede pozdě.

Řidiče záchranky znal, jmenoval se Antonson.

S ním přijel mladík, kterého ještě nikdy předtím neviděl.

„Zdravím vás,“ řekl Wallander. „On je mrtvý, ale žena žije. Zkus

te ji udržet při životě.“

„Co se tu stalo?“ zeptal se Antonson.

„To se doufám dozvíme, jestli to přežije. Pospěšte si.“

Když se sanitka vzdálila po štěrkové cestě, vyšli Wallander

a  Peters ven. Norén si otřel obličej kapesníkem. Do tmy se po

maloučku vkrádalo svítání. Wallander pohlédl na hodinky. Za

dvě minuty půl osmé.

„Je to tu jak na jatkách,“ řekl Peters.

„Ještě horší,“ odpověděl Wallander. „Zavolej na stanici a vyžá

dej si plnou pohotovost. Norénovi řekni, ať to tady uzavře. Já si

zatím popovídám s tím staříkem.“

Právě když to vyslovil, zaslechl cosi jako výkřik. Trhl sebou

a výkřik se opakoval.

18 henning mankell

To řičel kůň.

Šel ke stáji a otevřel dveře. V šeru ve svém stání neklidně hra

bal kůň kopytem o zem. Uvnitř to teple páchlo hnojem a močí.

„Dejte mu vodu a seno,“ řekl Wallander. „Možná že tu jsou

i jiná zvířata.“

Venku před stájí se zachvěl. Na osamělém stromě daleko vza

du na poli krákali černí ptáci. Vdechl do plic chladivý vzduch

a ucítil, jak vítr zesiluje.

„Vy se jmenujete Nyström,“ oslovil muže, který už přestal pla

kat. „Musíte nám povědět, co se stalo. Jestli to dobře chápu, byd

líte hned tady vedle.“

Muž přikývl.

„Co se tu stalo?“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„To právě doufám, že nám řeknete vy,“ odvětil Wallander. „Ne

půjdeme radši k vám?“

V kuchyni seděla na židli zdrcená žena ve stařičkém županu

a plakala. Ale hned jak se Wallander představil, vstala a postavila

na kávu. Posadili se ke kuchyňskému stolu. Wallander si všiml

vánočních ozdob, které dosud visely v okně. Ležela tu i stará koč

ka a bez ustání na něj zírala. Natáhl ruku, aby ji pohladil.

„Kouše,“ zarazil ho Nyström. „Není zvyklá na lidi. Kromě Hanny

a mě.“

Wallander pomyslel na svou ženu, která ho opustila, a uvažo

val, z kterého konce by měl začít. Bestiální vražda, pomys lel si.

A jestli budeme mít skutečně pech, tak je to dvojnásobná vražda.

Najednou ho napadlo něco jiného. Zaklepal na okno na No

réna.

„Omluvte mě na chviličku,“ řekl a vstal.

„Kůň měl vodu i seno,“ oznámil Norén. „Jiná zvířata nemají

nic.“

„Postarej se, ať někdo zajede do nemocnice,“ řekl Wallander.

„Kdyby se probrala a něco řekla. Musela to přece vidět.“

19 vrazi bez tváře

Norén přikývl.

„Pošli tam někoho, kdo umí poslouchat. A pokud možno ode

čítat ze rtů.“

Když vešel zpátky do kuchyně, sundal si kabát a položil ho

na pohovku.

„Řekněte mi, co víte. Všechno, nic nevynechejte. Času máme

dost.“

Po dvou šálcích slabé kávy pochopil, že Nyström ani jeho žena

mu nic důležitého neřeknou. Dostal z nich jen několik časových

údajů a životní příběh přepadených manželů.

Zbývaly dvě otázky.

„Nevíte, jestli měli doma větší sumu peněz?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Nyström. „Všechno ukládali do banky. I důchod.

A rozhodně nebyli bohatí. Když prodali půdu, zvířata a stroje,

dali peníze dětem.“

Druhá otázka mu připadala nesmyslná. Ale přesto ji položil.

V téhle situaci neměl na vybranou.

„Neměli nějaké nepřátele?“

„Nepřátele?“

„Někoho, kdo by tohle mohl provést?“

Vypadalo to, že té otázce vůbec nerozumějí.

Zopakoval ji.

Oba starci se na něho dívali nechápavě.

„Lidi jako my nemají nepřátele,“ odpověděl muž. Wallander

v jeho hlase postřehl jisté roztrpčení. „Stává se, že se o něco po

hádáme. Kdo bude udržovat cestu přes bažiny nebo kudy vede

hranice pastviny. Ale pro to se ještě nezabíjíme.“

Wallander přikývl.

„Brzo se zase ozvu,“ rozloučil se a s kabátem v ruce vstal. „Kdy

byste si náhodou na něco vzpomněli, tak bez váhání zavolejte na

policii. A ptejte se po mně. Jmenuju se Kurt Wallander.“

„Co když se vrátí...?“ zeptala se stará paní.

20 henning mankell

Wallander zavrtěl hlavou.

„Nevrátí,“ odpověděl. „Tady šlo určitě o zloděje. A ti se nevra

cejí. Nemusíte se bát.“

Pomyslel si, že měl ještě něco dodat, aby je uklidnil. Ale co?

Jakou útěchu může nabídnout lidem, kteří se právě teď vyrov

návají s brutální vraždou nejbližšího souseda. A pravdě podobně

je čeká smrt dalšího.

„Ten kůň?“ zeptal se. „Kdo ho krmí?“

„O to se postaráme,“ odpověděl starý pán. „Kobylka dostane,

co potřebuje.“

Wallander vyšel do chladného svítání. Vítr zesílil a on se ces

tou k autu musel nahrbit. Vlastně by tady měl zůstat a pomoci

technikům od kriminálky. Ale byla mu zima a nevolno a nehod

lal se tu zdržovat déle, než je nezbytně nutné. Kromě toho ok

nem zahlédl, že v policejní hlídce přijel Rydberg. A to znamenalo,

že technici s prací neskončí, dokud místo činu neobrátí naruby

a důkladně neprozkoumají každou hroudu. Rydberg, který měl jít

za pár let do důchodu, postupoval vždy naprosto důsledně. Sice

občas působil jako pedant a hnidopich, ale byl zárukou, že místo

činu bude náležitě prozkoumáno.

Rydberg trpěl revmatismem a chodil o holi. Teď se proti němu

belhal přes dvůr.

„To nebylo nic pěknýho,“ řekl. „Vypadá to tam jako na jat

kách.“

„Nejsi první, kdo to říká,“ opáčil Wallander.

Rydberg se tvářil zachmuřeně.

„Máme nějaký záchytný bod?“

Wallander zavrtěl hlavou.

„Vůbec nic?“ V Rydbergově hlase zaznívala prosba.

„Sousedi nic neviděli ani neslyšeli. Řekl bych, že jde o obyčej

né zloděje.“

„A tobě tahle šílená brutalita připadá obyčejná?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.