načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vraždy na pokračování - Rita Mae Brown

  > > > > Vraždy na pokračování  

Elektronická kniha: Vraždy na pokračování
Autor:

Malá města nebývají k cizincům právě přátelská – pokud ovšem onen cizinec není nezadaný a pohledný mladý muž. Když se v Crozetu objeví Blair Bainbridge, neváhají místní ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
Doporučená cena:  74 Kč
7%
naše sleva
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 276
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: Sneaky Pie Brown
přeložila Michaela Klevisová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0692-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Malá města nebývají k cizincům právě přátelská – pokud ovšem onen cizinec není nezadaný a pohledný mladý muž. Když se v Crozetu objeví Blair Bainbridge, neváhají místní dohazovačky ani vteřinu a prohlásí ho za skvělou partii pro nedávnou rozvedenou Harry Haristeenovou. Po prvním očmuchání s nimi souhlasí i Tuckerová a Paní Murphyová, věrná Harryina fenka a kočka.
Brzy se ale ukáže, že má Blair jednu malou vadu – možná je vrah. V Crozetu a okolí se totiž začaly nacházet kusy těla muže, jehož tu nikdo nezná, takže nejpodezřelejší je právě nově příchozí.
A tak se Harry, Tuckerová a Paní Murphyová musejí opět pustit do pátrání.

Zařazeno v kategoriích
Rita Mae Brown - další tituly autora:
Kéž bys byl tady Kéž bys byl tady
Brown, Rita Mae
Cena: 211 Kč
Kéž bys byl tady Kéž bys byl tady
Brown, Rita Mae
Cena: 60 Kč
Vraždy na pokračování Vraždy na pokračování
Brown, Rita Mae
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Vraždy
na pokračování
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Rita Mae Brown
Vraždy na pokračování – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016
RITA MAE BROWN
& sneaky pie brown
Vraždy
na
pokračování





Přeložila Michaela Klevisová





Beegleovým a jejich dalmatinům





seznam postav
• Mary Minor Haristeenová (Harry), mladá pošt mist­
rová z Crozetu, jejíž zvědavost málem zabije její kočku i ji
samotnou.
• Paní Murphyová, Harryina mourovatá kočka, která je
neskutečně podobná autorce Sneaky Pie a je úžasně inteli­
gentní!
• Tee Tuckerová, Harryina fena plemene velškorgi, kama­
rádka a důvěrnice Paní Murphyové; velká optimistka.
• Pharamond Haristeen (Fair), veterinář, se kterým se
Harry rozvedla.
• Boom Boom Craycroftová, kráska z lepší společnosti.
• Blair Bainbridge, hezký model, který uprchl před ru­
chem velkoměsta. Přestěhoval se z  Manhattanu do Cro­
zetu za klidem a mírem, ale dostalo se mu pravého opaku.
• Paní George Hogendobberová (Miranda), vdova, kte­
rá každého přesvědčuje, aby se obrátil na víru.
• Obchodník Shiflett, majitel Shiflettova obchodu hned
vedle pošty.
• Pewter, Obchodníkova tlustá šedá kočka, která od­
chází od misky se žrádlem jen v nejnutnějších případech.
• Susan Tuckerová, Harryina nejlepší kamarádka, která
do chvíle, kdy jí někdo začal vraždit sousedy, nebrala život
moc vážně.
• Ned Tucker, právník a Susanin manžel.
• Jim Sanburne, starosta Crozetu.
• Velká Marilyn Sanburneová (Mim), královna Cro­
zetu a strašlivá snobka.
• Malá Marilyn Sanburneová, dcera Mim, která není
tak hloupá, jak vypadá.
6





• Fitz-Gilbert Hamilton, manžel Malé Marilyn, který
zbohatl vlastními silami a pak si ještě polepšil sňatkem. To
oslabilo jeho ambice, takže už nechce nic víc, než si jenom
spokojeně žít a být „právník gentleman“.
• Cabell Hall, vážený občan Crozetu, ředitel banky,
který se brzy chystá odejít do důchodu.
• Ben Seifert, chráněnec Cabella Halla, ušel dlouhou
cestu, než se stal bankovním úředníkem. Na střední škole
cho dil o ročník výš než Harry.
• Rick Shaw, šerif okresu Albemarle.
• Cynthia Cooperová, policistka.
• Rob Coiler, řidič poštovní dodávky.
• Paddy, bývalý manžel Paní Murphyové, sexy kocour.
• Simon, samec vačice, který nemá o lidské rase vysoké
mínění. Díky Harryině laskavosti ale pomalu mění názor.
Žije ve stodole spolu s nevrlou sovou a hibernující užovkou.
7





8
drazí čtenáři
Je čas na kočičí pamlsek a šampaňské!
Díky Vám moje schránka překypuje dopisy, fotogra­
fiemi, umělými myškami a křupavými dobrůtkami. Když
jsem začínala psát sérii o Paní Murphyové, vůbec mě ne­
napadlo, že si ji přečte tolik koček... a taky nějací lidé.
Chudák máma se snaží nereptat. Dře na „důležitých té­
ma tech“ přestrojených za komedii a já ze sebe vysypu kri­
mi nální sérii a hned je z ní hit. To jen dokazuje, co vět šina
koček a někteří psi vědí dávno – totiž že nejlepší je být nad
věcí. Možná že to za pár desetiletí dojde i mámě.
Nejlepší zprávou je, že jsem si mohla pořídit svůj vlastní
psací stroj. Sehnala jsem použitý IBM Selectric III, takže
už se nebudu muset uprostřed noci plížit do máminy pra­
covny. Mám dokonce i vlastní pracovnu. Myslíte, že bych
měla najmout Pewter jako asistentku?
Ještě jednou děkuju všem kočkám a také psům. Dohlí­
žejte na své lidi. A  můj vzkaz pro lidi? Vaší kočce udělá
velkou radost čerstvý steak z lososa.
Va še
Sneaky Pie





1
9
Městečko Crozet ve Virginii zalévalo zlatavé světlo. Mary
Minor Haristeenová vzhlédla od třídění obálek a  došla
k  velkému oknu, aby se pokochala výhledem. Městečko
vypadalo jako polité rozpuštěným máslem. Střechy se
lesk ly; prostým domkům s dřevěným obložením to dodá­
valo vznešený půvab. Harry krásné světlo tak nadchlo, že
si přeho dila přes ramena džínovou bundu a vyšla zadními
dveřmi ven. Její mourovatá kočka Paní Murphyová a fena
plemene velškorgi Tee Tuckerová se probraly z odpoledního
polospánku a  zvedly se, aby ji následovaly. Z  úzké uličky
za poštou bylo vidět, jak šikmé paprsky říjnového slunce
pozlatily korouhvičku ve tvaru klusajícího koně na střeše
domu Mirandy Hogendobberové na St. George Avenue.
Krásné podzimní dny vyvolávaly vzpomínky na ostře
sle dované fotbalové zápasy, školní lásky a  chladné noci.
Harry nesnášela zimu, ale těšila se, že si bude muset kou pit
jeden nebo dva nové svetry. Vybavila si dávný říjnový den –
v  roce 1973, aby byla přesná –, kdy přišla na crozet skou
střední školu v huňatém červeném svetru a upoutala po­
zornost Faira Haristeena. Duby se proměnily v  oranžové
pochodně, javory byly krvavě rudé a buky žluté přesně jako
teď. Pořád si pamatovala ty pestré barvy. Letošní podzim
bude taky takový. Od rozvodu s Fairem uběhl už půlrok –
nebo dokonce rok? Opravdu si nemohla vzpomenout, ale
možná si to spíš pamatovat nechtěla. Její přítelkyně obra­
cely své diáře naruby a  hledaly jména vhodných nezada­
ných mužů. K  dispozici byli dva: Doktor Larry Johnson,
ovdovělý penzionovaný praktický lékař, který byl o  dva
roky starší než bůh, a pochopitelně Pharamond Haristeen.
I kdyby chtěla Faira zpátky, což rozhodně neplatilo, měla





by smůlu, protože byl po uši zamilovaný do Boom Boom
Craycroftové, krásné dvaatřicetileté vdovy po Kellym Cray ­
croftovi.
Harry se zamyslela nad tím, kolik lidí v  městečku má
přezdívku. Olivia byla Boom Boom a Pharamond byl Fair.
Jí se říkalo Harry a  Peter Shiflett, majitel vedlejšího ob­
cho du, byl pro každého prostě Obchodník. Cabell Hall,
ředi tel banky Allied National Bank v Richmondu byl Cab
nebo Cabby; jeho ženu Florence, s níž strávil sedmadvacet
let, překřtili na Taxi. Dvě Marilyn Sanburneovy, matka
a  dcera, byly Velká Marilyn nebo Mim a  Malá Marilyn.
Přezdívky jsou vlastně symboly intimity a všichni si díky
nim připadají navzájem bližší. Crozetští se posmívali zvy­
kům svých sousedů a  snažili se předvídat, co kdo komu
řekne a  kdy. Byly to radosti maloměsta, jenže maskovaly
úplně stejné problémy a  trápení, stejnou krutost, nespra­
vedlnost a  sebedestruktivní chování, jaké najdete ve vět­
ším Charlottesville, které leží čtrnáct mil na východ,
anebo v  Richmondu vzdáleném dalších sedmdesát mil.
Po zlátko civilizace patřilo ke každodennímu životu, ale
v  kri zích se snadno vytrácelo. A  občas ani nebyla zapo­
třebí žádná krize: Otec přišel domů opilý a  ztloukl man­
želku a  děti nebo manžel přijel z  práce dřív do domu
zatíže ného obrov skou hypotékou a  našel ženu v  posteli
s  jiným. Ach, něco takového se přece v  Crozetu nemůže
stát! Ale stávalo se to. A Harry o tom věděla. Koneckonců
pošta je centrum nervové soustavy každé komunity, takže
se k poštmistrové obvykle dřív než k ostatním doneslo, co
se děje za zavřenými dveřmi a při zhasnutém světle. V něčí
schránce se začaly objevovat úřední dopisy, jinému přišlo
podezřelé množství účtů od zubaře a Harry si při třídění
pošty dávala dohromady střípky utajovaných příběhů.
A kdyby lépe rozuměla řeči svých zvířat, věděla by ještě
víc, protože její fenka Tee Tuckerová se uměla schovat pod
schody na verandu a  mourovatá kočka Paní Murphyová
zase dokázala s  lehkostí a  elegancí vyskočit na krovy se­
10





níku. Kočka a  fena takhle nasbíraly spoustu informací
a  sna žily se je své relativně inteligentní lidské společnici
předá vat, ale snadné to nebylo. Paní Murphyová občas
mu sela před mámou válet sudy a Tee Tuckerové někdy ne­
zbý valo nic jiného než ji popadnout za nohavici.
Dnes však zvířata neměla žádné drby o  lidech ani pří­
slušnících svého druhu. Seděla vedle Harry a dívala se, jak
Miranda Hogendobberová – v červené plátěné sukni, žlu­
tém svetru a zahradnických rukavicích – okopává maličké
políčko se spoustou dýní. Harry paní Hogendobberové za­
mávala a ta jí oplatila stejným gestem.
„Harry,“ zavolala z  pošty Susan Tuckerová, Harryina
nej lepší přítelkyně.
„Jsem ven ku.“
Susan otevřela zadní dveře. „Tenhle výjev by se krásně
vyjímal na pohlednici. Podzim ve střední Virginii.“
Když promluvila, otevřely se zadní dveře obchodu a ven
vyběhla šedá kočka Pewter s kuřecím stehnem v zubech.
Obchodník za ní vykřikl: „Doprčic, Pewter, dneska ne­
dostaneš večeři.“ Rozběhl se za ní k poště, vzhlédl a uviděl
Harry a  Susan. „Omlouvám se, dámy, kdybych věděl, že
jste přítomny, nemluvil bych tak hrubě.“
Harry se zasmála. „Klid, Obchodníku. Používáme horší
slova.“
„Podělíš se?“ zeptala se Paní Murphyová, když ji Pewter
míjela.
„Jak by ti mohla odpovědět? Vždyť má plnou pusu,“ řekla
Tuckerová. „A kromě toho, copak už jsi někdy zažila, že by
Pewter dala jen kousíček žrádla někomu jinému?“
„To je fakt,“ přitakala Paní Murphyová, ale jen tak pro
jistotu šedou přítelkyni následovala.
Pewter se zastavila mimo dosah přelstěného Obchod­
níka, který si teď povídal se ženami. Utrhla lákavý flák
kuřete.
„Jak jsi to dokázala Obchodníkovi štípnout?“ Paní Mur­
phyová vykulila zlaté oči.
11





Pewter se vždycky ráda vychloubala. Žvýkala s  tlapou
položenou na zbytku kořisti. „Položil na pult grilované
kuře. Malá Marilyn ho požádala, aby jí ho rozkrojil. Když
se otočil zády, zdrhla jsem se stehýnkem.“ Ukousla si další
chutný kus.
„Ty jsi chytrá holka.“ Tuckerová nasála lahodnou vůni.
„To nepochybně jsem. Malá Marilyn začala ječet, že se
nedotkne kuřete, do kterého kousla kočka. Po pravdě, já
bych taky nejedla nic, čeho se dotkla Malá Marilyn. Čím je
starší, tím víc se podobá té své nesnesitelné matce.“
Tuckerová do tlusté kočky strčila a  Paní Murphyová
rychlostí světla chňapla po kuřecím stehýnku. Rozběhla
se uličkou do zahrady paní Hogendobberové a spokojená
Tuckerová s prskající Pewter jí uháněly v patách.
„Vrať mi to, ty pruhovaná mrcho!“
„Nikdy se nepodělíš, Pewter,“ vyčetla jí Tuckerová. Paní
Murphyová běžela mezi řádky kukuřice k dýním kulatým
jako úplněk.
„Harry,“ rozčílila se paní Hogendobberová. „Ta zvířata
budou jednou moje smrt.“
Ohnala se motykou po Tuckerové, která utekla. Pewter
pronásledovala Paní Murphyovou sem a  tam mezi řádky
dýní, ale štíhlá a  vysportovaná Paní Murphyová plavně
přeskočila obrovský krémově žlutý plod a prchala dál. Za­
mířila mezi patisony.
Obchodník se rozesmál. „Myslíte, že bychom mohli Mi­
randu poslat na Sanburneovy?“ Narážel na Malou Mari­
lyn a její stejně nesnesitelnou matku Mim.
Susan s Harry se rozesmály, což paní Hogendobberovou
rozčílilo ještě víc, protože usoudila, že se smějí jí.
„Není na tom nic legračního. Ničí mi zahradu. Moje
drahocenné dýně. Víte přece, že se s nimi chystám vyhrát
soutěž na Oslavách sklizně.“ Mirandina tvář ztmavla do
purpurového odstínu.
„Ještě nikdy jsem na lidském obličeji neviděla takovouhle
b a r v u ,“ zírala užasle Tuckerová.
12





„ Dej si pozor na tu motyku, Tuckerová,“ zaječela Paní
Mur phyová. Upustila stehýnko.
Pewter po něm chňapla. Uháněla s ním domů a na břiše
se jí houpal bochánek tuku. Doběhla těsně k Obchodníkovi
a na poslední chvíli uskočila stranou, aby se mu vyhnula.
Rozesmál se. „Jestli po tom kuřeti tolik touží, možná
bych jim měl přinést i zbytek.“
Když se vrátil s  kuřetem, zadními dveřmi zrovna vsu­
pěla na poštu paní Hogendobberová.
„Tuckerová do mě tvrdě vrazila. Co kdyby mě povalila?“
Pokud šlo o škody a nebezpečí, paní Hogendobberová ráda
přeháněla.
Obchodník se kousl do jazyka. Málem opáčil, že je dobře
vypolstrovaná, takže by se jí určitě nic nestalo. Místo toho
soucitně zamlaskal a  začal krájet maso pro tři zvířata,
která si navzájem rychle odpustila všechna příkoří. Kuře
bylo důležitější než vlastní ego.
„Omlouvám se, paní Hogendobberová. Jste v pořádku?“
zeptala se zdvořile Harry.
„Jistě že jsem v  pořádku. Jen bych byla ráda, kdyby sis
své svěřence hlídala.“
„Potřebovala byste svoji vlastní velškorgi,“ nabídla Su­
san.
„Ne, nepotřebovala. Celý život jsem se starala o  man­
žela, nepotřebuju se starat ještě o psa. George aspoň nosil
domů výplatu, dej bůh odpočinout jeho duši.“
„Je s nimi velká legrace,“ přidala se Harry.
„A co blechy?“ Paní Hogendobberová měla větší zájem,
než byla ochotná připustit.
„Ty můžete mít i bez psa,“ odpověděla Harry.
„Já nemám blechy.“
„Mirando, když je teplé počasí, může blechy chytit kaž ­
dý,“ ozval se Obchodník.
„Mluvte za sebe. Kdybych já vedla obchod, postarala
bych se, aby padesát yardů od něj nebyla jediná blecha.
Padesát yardů.“ Paní Hogendobberová pevně stiskla rty
13





nalíčené perleťově červenou rtěnkou ladící s její červenou
sukní. „A dávala bych zboží levněji.“
„Poslyšte, Mirando...“ Tohle Obchodník slyšel už toli­
krát, až se mu z toho dělalo špatně, a byl připravený váš­
nivě obhajovat svoje ceny.
Zbytečnou debatu utnul neznámý hlas. „Je tu někdo?“
„Kdo je to?“ Paní Hogendobberová povytáhla obočí.
Harry a Susan pokrčily rameny. Miranda vpochodovala
do poštovního úřadu. Její manžel George byl před svou
smrtí více než čtyřicet let poštmistrem, takže se na poště
dodnes cítila jako doma. Harry jí spěchala v patách a Su­
san s Obchodníkem vykročili za ní. Zvířata už spořádala
kuře a také pádila dovnitř.
U pultu stál nejhezčí muž, jakého kdy paní Hogendobbe­
rová viděla – snad kromě Clarka Gabla. Susan s Harry by
si sice pro srovnání vybraly modernější ideál mužství, ale
rovněž si pomyslely, že příchozí vypadá naprosto úžasně.
Působil drsně a  současně citlivě. Ostře řezanou tvář mu
zjemňovaly něžné oříškově hnědé oči a  perfektně zastři­
žené vlnité hnědé vlasy. Měl velké dlaně. Vyzařovala z něj
síla. K  dobře padnoucím džínům si oblékl svetr v  barvě
vodního melounu a vyhrnuté rukávy mu odhalovaly opá­
lená svalnatá předloktí.
Chvíli nikdo nic neříkal. Miranda rychle ticho přeru­
šila.
„Miranda Hogendobberová.“ Podala mu ruku.
„Blair Bainbridge. Prosím, říkejte mi Blaire.“
Miranda teď měla navrch a  mohla představit ostatní.
„Tohle je naše poštmistrová Mary Minor Haristeenová.
Su san Tuckerová, manželka Neda Tuckera, vynikajícího
práv níka, pro případ, že byste nějakého potřeboval. Ob­
chodník Shiflett má hned vedle moc praktický obchůdek
a prodává takové ty hříšně dobré tyčinky Dove.“
„Hej, a co my?“ ozvalo se zespodu.
Harry vzala Paní Murphyovou do náručí. „Tohle je Paní
Murphyová, tohle je Tee Tuckerová a  ta šedivá kočka je
14





Pewter, Obchodníkova asistentka. Je poměrně neschopná,
ačkoli pro poštu se tady zastavuje pravidelně.“
Blair se usmál a potřásl Paní Murphyové tlapkou. Harry
to potěšilo a Paní Murphyové to nevadilo. Muž se sklonil
a pohladil Pewter po hlavě. Tuckerová zvedla tlapu a on ji
přijal.
„Rád vás poznávám.“
„Já vás taky,“ odpověděla Tuckerová.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se Harry a ostatní
se zvědavě předklonili.
„Ano. Rád bych si tu zařídil poštovní schránku, pokud
je nějaká volná.“
„Mám jich několik. Dáváte přednost lichým, nebo su­
dým číslům?“ Harry se usmála. Úsměv jí slušel. Byla od
přírody hezká a moc se nefintila. Na nic si nehrála.
„ Sudý m.“
„Tak co třeba čtyřicet čtyři? Nebo třicet – málem bych
zapomněla, že mám volnou třicítku.“
„Třicítku si neberte.“ Miranda zavrtěla hlavou. „Nosí
smů lu.“
„Tak čtyřicet čtyři.“
„Bude to třicet čtyři devadesát pět, prosím.“ Harry vy­
plnila formulář k  poštovní schránce a  dala na něj kulaté
tmavě červené razítko.
Podal jí šek a ona mu dala klíč.
„Existuje paní Bainbridgeová?“ zeptala se odvážně paní
Hogendobberová. „To jméno je mi nějak povědomé.“
Obchodník obrátil oči v sloup.
„Ne, bohužel jsem zatím neměl to štěstí, abych našel tu
pr avou...“
„Harry je svobodná, víte? Tedy vlastně rozvedená.“ Paní
Hogendobberová pokynula směrem k Harry.
V tu chvíli by jí Harry i Susan nejraději zakroutily krkem.
„Paní Hogendobberová, jsem si jistá, že pan Bainbridge
při své první návštěvě pošty nepotřebuje můj kompletní
životopis.“
15





„Ale při druhé už byste mi ho převyprávět mohla.“ Str­
čil klíč do kapsy, usmál se, vyšel ven a  nastoupil do čer­
ného pickupu Ford F350. Paní Hogendobberová se za ním
dívala jako šelma za prchající kořistí.
„Mirando, co vás to napadlo?“ vyjekla Susan.
„O čem to mluvíte?“
„Však vy víte,“ přidal se Obchodník.
Miranda neodpověděla hned. „Neměla jsem zmiňovat
Harryin stav? Poslyšte, jsem starší než kdokoli z vás. Já jsem
na něj možná nejlepší první dojem neudělala, ale Harry
ano, protože zvládla situaci se svým typickým taktem
a humorem. A až ten mužský večer přijde domů, bude vě­
dět, že v Crozetu žije jedna hezká nezadaná žena.“ Jakmile
se ospravedlnila, vyklouzla zadními dveřmi ven.
„To jsem blázen.“ Obchodníkovi poklesla čelist.
„To tedy jsi,“ zachechtala se Pewter.
„Musím zpátky do práce, děvčata. Tohle na mě bylo
moc.“ Obchodník se rozesmál a otevřel přední dveře. Za­
stavil se. „Poběž, ty malá podrazačko.“
Pewter sladce mňoukla a následovala taťku ze dveří.
„Tušilas, že Rotunda dokáže tak rychle běhat?“ zeptala
se Tuckerová Paní Murphyové.
„Překvapilo mě to.“ Paní Murphyová se rozvalila na pod­
laze a odhalila pěkný tukový bochánek pod bříškem.
„Tenhle podzim bude plný překvapení. Cítím to v 
kostech.“ Tuckerová se usmála a zamávala krátkým ocasem.
Paní Murphyová na ni pohlédla. Neměla náladu na pro­
roctví. Koneckonců kočky vědí víc než psi. Nechtělo se jí
potvrzovat, že má Tuckerová pravdu. Něco opravdu viselo
ve vzduchu. Ale co?
Harry schovala šek do zásuvky pod pultem. Ležel lícem
nahoru a ona na něj znovu mrkla. „Farma pod Žlutou ho­
rou.“
„Žádná Farma pod Žlutou horou tady není.“ Susan se
předklonila, aby si šek prohlédla.
„Není to Liščí doupě?“
16





„Cože? Ten dům je víc než rok prázdný. Kdo by ho ku­
poval?“
„Přistěhovalec z města.“ Harry zavřela dveře. „Nebo ně­
kdo z Kalifornie.“
„Ne.“ Susan poklesla hlasem.
„V okolí Žluté hory nebylo na prodej nic kromě Liščího
doupěte.“
„Ale Harry, víme přece všechno a nedoneslo se nám ani
slovíčko, ani pípnutí o tom, že by se Liščí doupě prodalo.“
Harry už vytáčela číslo. „Jane Foglemanovou, prosím.“
Následovala krátká pauza. „Jane, proč jsi mi neřekla, že se
prodalo Liščí doupě?“
Ve sluchátku se ozval Janin hlas: „Protože jsme měli dr­
žet jazyk za zuby až do podpisu smlouvy, ke kterému do­
šlo dnes v  devět hodin ráno v  právní kanceláři McGuire,
Woods, Battle and Boothe.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi nám to tajila. Se Susan jsme se
právě seznámily s novým majitelem.“
„Takhle si to pan Bainbridge přál.“ Jane na chvilku za­
tajila dech. „Už jste někdy viděly takového chlapa? Holka,
to je tedy kus.“
Harryin hlas nezněl moc okouzleně. „Vypadá dobře.“
„Dobře? To je chlap, pro kterého bych umřela!“ vybuchla
Jane.
„Doufám, že to nikdo nebude muset udělat,“ pozname­
nala suše Harry. „No, povědělas mi, co jsem potřebovala
vědět. Susan tě zdraví a časem ti odpustíme.“
„To jsem ráda.“ Jane se zasmála a zavěsila.
„Je to Liščí doupě.“ Harry vrátila sluchátko do vidlice.
„Bože, na té staré farmě jsme si užily tolik legrace. Ta
malá stáj se šesti boxy a ornamenty na domě a ach, nikdy
nezapomenu na hřbitov. Vzpomínáš si na ten hodně starý
náhrobek s andílkem hrajícím na harfu?“
„Jo. MacGregorovi byli moc hodní.“
„A dožili se vysokého věku. Neměli děti. Proto nám nej­
spíš dovolovali běhat po celém domě.“ Susan připadalo, že
17





cítí v místnosti přítomnost staré Elizabeth MacGregorové.
Byl to zvláštní a  iracionální pocit, ale příjemný, protože
MacGregorovi byli skromní a milí lidé.
„Doufám, že Blair Bainbridge bude v  Liščím doupěti
stejně šťastný jako MacGregorovi.“
„Měl zachovat původní jméno domu.“
„To je jeho věc,“ namítla Harry.
„Vsaď se, že ho Miranda přinutí, aby to udělal.“ Susan
se zhluboka nadechla. „Takže máš nového souseda, kočko.
Neumíráš zvědavostí?“
Harry zavrtěla hlavou. „Ne.“
„ Lhá řko.“
„ Nel žu.“
„Ach Harry, hoď už ten rozvod za hlavu.“
„Hodila jsem ho za hlavu a  neumírám steskem a  tou­
hou, i když mi to už půl roku podsouváš.“
„Nemůžeš žít jako jeptiška.“ Susan zvedla hlas.
„Budu žít tak, jak chci.“
„A už je to tu zase,“ všimla si Tuckerová.
Paní Murphyová přikývla. „Tuckerová, nechtělo by se ti
se mnou v  noci zajít do Liščího doupěte, pokud se
dostaneme z domu? Proklepneme si toho Bainbridge. Abychom
znaly fakta pro případ, že by ho všichni mámě dohazovali.“
„Dobrý nápad.“
18





V jedenáct večer se zdálo, že Harry už spí. Paní Mur ­
phyová šikovně otevřela zadní dveře. Harry je málokdy za­
mykala a dnes večer je dokonce ani pořádně nepřibouchla.
Kočka s obratnými drápky potřebovala jen trochu trpěli­
vosti a  nakonec dveře povolily. S  druhými dveřmi se sítí
proti hmyzu si poradily ještě hravěji. Tuckerová do nich
zatlačila čumákem a háček praskl.
Na říjnovou noc bylo neobvykle teplo; poslední záchvěv
babího léta. Vedle stájí stál Harryin starý ford pickup v su­
per manském odstínu modré. Pořád jezdil jako drak. Zví­
řata kolem něj proběhla.
„Počkej chvilku.“ Tuckerová zavětřila.
Paní Murphyová si sedla a začala si mýt obličej. Tucke­
rová s čenichem u země zamířila ke stájím. „Už zase tu je
Simon?“
Sameček vačice Simon rád šmejdil okolo domu. Harry
mu často házela ven bonbony marshmallow a zbytky. Si­
mon dělal, co mohl, aby dobroty získal dřív, než dorazí
mývali. Neměl mývaly rád a oni jeho také ne.
Tuckerová Paní Murphyové neodpověděla a  spěchala
do stájí. V  citlivých nozdrách ji zalechtal pach sušeného
bojínku lučního, granulí pro koně a otrub. Koně zůstávali
přes noc venku a horké dny trávili ve stájích. Tento režim
za týden nebo dva skončí, protože brzy louky postříbří
podzimní mrazíky a koně budou muset trávit noci v bez­
pečí stájí a pod teplými dekami Triple Crown.
Ze skladu krmiva vykoukl špičatý čumáček. „Tu c
ker o v á .“
„Simone, ve skladu nemáš co dělat,“ pokárala ho Tucke­
rová.
ř
19





„Mývali přišli dřív, tak jsem utekl sem.“ Mývalí trus po­
tvrzoval, že Simon mluví pravdu. „Ahoj Paní Murphyová,“
pozdravil Simon, když do stájí vstoupila štíhlá kočičí si­
lueta.
„Ahoj. Poslyš, byls někdy v  Liščím doupěti?“ Paní Mur­
phyová natočila vousky dopředu.
„Včera v noci. Ještě tam není nic k jídlu.“ Simon se sou­
středil jen na svůj hlavní zájem.
„Chceme se tam mrknout.“
„Není tam nic k  vidění, snad jen velké auto toho
nového chlápka. A  přepravník na koně. Ale kůň tam žádný
není. Nejspíš si chce nějakého koupit.“ Simon se zasmál,
protože věděl, že obchodníci s  koňmi se v  následujících
týdnech pokusí pana Bainbridge pěkně odrbat. „Víte, co
mi chybí? Staří MacGregorovi venku lili javorový sirup na
sníh a vyráběli cukrátka a paní mi vždycky trochu nechala.
Nechcete navrhnout Harry, aby to taky dělala, až začne
sněžit?“
„Simone, máš štěstí, že dostáváš zbytky ze stolu. Harry
není žádná velká kuchařka. No, tak my se zajdeme do
Liščího doupěte podívat, ať víme, co se tam peče.“ Tuckerová
se své slovní hříčce zasmála.
Paní Murphyová na Tuckerovou zírala. Milovala ji, ale
občas jí psi připadali hrozně hloupí.
Nechaly Simona okusovat kůrku chleba. Když přechá­
zely přes dvacetiakrovou pastvinu na západ od Harryiny
farmy, zavolaly na Harryiny koně, valacha Tomahawka
a klisnu Gin Fizz. Oba odpověděli zařehtáním.
Harry zdědila farmu po rodičích, kteří před lety ze­
mřeli. Stejně jako oni udržovala všechno v  perfektním
pořádku. Ohrady byly dobře opravené, ačkoli příští jaro
bude muset vyměnit ohradník podél potoka mezi svými
pozemky a Liščím doupětem. Letos dostala její stáj novou
červenou omítku s bílým lemováním. Sklizeň byla dobrá.
U  východní ohrady se tyčil obrovský stoh balíků slámy.
Harry celkem vlastnila sto dvacet akrů. Farmářské povin­
20





nosti ji nikdy neunavovaly a pravděpodobně byla nejšťast ­
nější, když seděla ve stařičkém traktoru a orala nebo obra­
cela seno.
Vstávání v půl šesté ráno ji netěšilo snad jen uprostřed
nejtemnější zimy, ale i  tehdy byla brzy vzhůru. Práce na
pozemcích jí brala tolik volného času, že trochu zanedbá­
vala dům. Potřeboval by už novou venkovní omítku. Inte­
riéry se Susan vymalovaly loni v zimě a na jeden den jim
dokonce přišla pomoct i paní Hogendobberová. Renovaci
by potřebovala také Harryina pohovka a  velká křesílka.
Otec s  matkou je koupili na aukci v  roce 1949 krátce po
svatbě. Domnívali se, že nábytek byl vyroben ve třicátých
letech. Harry bylo celkem jedno, jak je starý, ale na ničem
pohodlnějším nikdy neseděla. Na pohovce se mohly podle
libosti rozvalovat i  Paní Murphyová s  Tuckerovou a  rov­
něž ji schvalovaly.
Harryiny pozemky od Liščího doupěte odděloval úzký
potůček se silným proudem. Tuckerová seběhla ze srázu
a vstoupila do mělké vody. Paní Murphyová vodu ráda ne­
měla. Chvíli chodila po břehu, pak napnula síly a s rozbě­
hem přeskočila nejen potůček, ale i Tuckerovou.
Minuly hřbitůvek a klusaly dál k domu. Z dvoupatrové
budovy proudilo ven světlo. Dům postavený v  roce 1837
s přístavbou z roku 1904 obklopovaly rozložité ambroně,
ořešáky a  duby. Paní Murphyová vyšplhala na vysoký
ořech a  ležérně došla po větvi k  místu, odkud viděla do
okna. Tuckerová kňučela a stěžovala si dole u kmene.
„Zmlkni, Tuckerová. Ještě nás kvůli tobě obě vyžene.“
„Tak mi pověz, co vidíš.“
„Jakmile slezu dolů, povím ti to. Jak můžeme vědět, že
tenhle člověk nemá dobrý sluch? Někteří lidé slyší dobře,
víš?“
V osvětlené místnosti Blair Bainbridge napařoval a strhá­
val tapety. Ze stěny visely napůl odtržené pruhy pivoň ko­
vého papíru s jasně růžovými květy. Blair čas od času od ložil
napařovač a serval ze zdi kus papíru. Byl jen v tričku a na
21





předloktích měl přilepené kousky tapety. Přenosný pře­
hrávač na opačné straně místnosti mu poskytoval jakousi
útěchu v  podobě Bachova Braniborského koncertu č. 1.
V místnosti nebyl žádný nábytek ani krabice.
Paní Murphyová pozpátku slezla ze stromu a pověděla
Tuckerové, že se nic zvláštního neděje. Obešly dům. Keře
byly zastřižené, záhony obložené mulčem a stromy proře­
zané. Paní Murphyová otevřela zadní dveře. Na verandě
stály dvě skládací židle a  místo stolku oranžová bedna.
Nalevo ode dveří pořád byl starý škrabák na boty ve tvaru
jezevčíka. Kočka ani fena se nedokázaly dostat na žádné
vyvýšené místo, ze kterého by viděly do okna.
„Pojďme do stájí,“ navrhla Tuckerová.
Ve stáji bylo šest boxů vedle sebe s  malou místností
uprostřed. Nikde nic neobvyklého. Podlaha v boxech při­
pomínala povrch Měsíce plný kráterů. Bude se muset vy­
plnit a zarovnat. Blair Bainbridge se pořádně zapotí. Udu­
sávání podlahy ve stájích je ještě náročnější než tahání ko­
leček plných jílu a štěrku. Všude vlály pavučiny a několik
pavouků dokončovalo přípravy na zimu. Podlahu skladu
krmiva důkladně vysmýčily myši; nezůstalo po nich ani
zrníčko. Paní Murphyová zalitovala, že nemá víc času na
lov.
Vyšly ze stájí a prozkoumaly auto s pohonem všech kol
a přepravník na koně, obojí zbrusu nové. Kdo si může do­
volit najednou pořídit nové auto a přívěs? Pan Bainbridge
rozhodně nežije ze sociálních dávek.
„Moc jsme toho nezjistily,“ vzdychla Tuckerová. „Nic víc,
než že není chudý.“
„Víme víc.“ Paní Murphyová ucítila, že ji něco kouslo do
ramene. Zuřivě se podrbala. „Umí zabrat za práci. Chce,
aby to tu dobře vypadalo, a  chce si pořídit koně. A  není
tu žádná žena, ani nic nenasvědčuje tomu, že by se měla
objevit.“
„To nemůžeš vědět.“ Tuckerová zavrtěla hlavou.
„Žádná žena tu není. Cítily bychom ji.“
22





„Jasně, ale nemůžeš vědět, že ho nějaká nebude
navštěvovat. Třeba to tu vylepšuje, aby na ni udělal dojem.“
„Ne. Důkaz nemám, ale cítím to. Chce být sám.
Poslouchá muziku, u  které se dobře přemýšlí. Podle mě sem od
někoho nebo něčeho utekl.“
Tuckerové připadalo, že se Paní Murphyová ukvapuje
v  závěrech, ale mlčela, aby nemusela poslouchat před­
nášku o  tom, že kočky mají neomylnou intuici a  vědí víc
než psi. Podobných řečí už měla dost.
Cestou domů míjely hřbitůvek s branou z tepaného že­
leza a plotem s ostrými hroty. Na jedné straně byl pobo­
řený.
„Pojďme dovnitř.“ Tuckerová se rozběhla.
Jonesovi a MacGregorovi používali hřbitov víc než dvě
stě let. Na nejstarším náhrobku stálo: KAPITÁN FRAN­
CIS EGBERT JONES, NAROZEN 1730, ZEMŘEL 1802.
U potůčku kdysi stával malý srub, ale když Jonesovi zbo­
hatli, nechali postavit hrázděný dům. U potoka dosud byly
patrné základy srubu. Na rozličných náhrobcích  – malé
patřily dětem, z  nichž dvě zemřely hned po válce Severu
proti Jihu  – byla vytesána jména a  nápisy. Po té strašné
válce si Jonesova dcera Estella Lynch Jonesová vzala muže
z rodu MacGregorů a od té doby byli na hřbitůvku pocho­
váváni i  MacGregorovi včetně předchozích majitelů Liš­
čího doupěte.
Od smrti paní MacGregorové byl hřbitůvek neudržo­
vaný. Vykonavatel závěti Ned Tucker, Susanin manžel,
pronajal půdu panu Stuartovi Tapscottovi. Ten se zavá­
zal, že o pronajaté pozemky bude řádně pečovat, což také
dělal. O hřbitůvek se měli starat pozůstalí po Jonesových
a  MacGregorových, k  nimž pan Tapscott nepatřil. Jedi­
ným pozůstalým byl reverend Herbert Jones, jenže ten byl
plně zaneprázdněný církevními povinnostmi a měl bolavá
záda, takže nechával pozemek pustnout.
Zdálo se však, že po příjezdu Blaira Bainbridge se věci
začínají měnit. Popadané náhrobky byly narovnané, tráva
23





posečená a vedle náhrobku Elizabeth MacGregorové kdo ­
si zasadil malou kamélii. Na opravu železného plotu však
bude potřeba více než jedna osoba.
„Koukám, že tu pan Bainbridge odvedl kus práce,“ po­
znamenala Paní Murphyová.
„Tenhle je můj nejoblíbenější.“ Tuckerová se zastavila
vedle hrobu plukovníka Ezekiela Abrama Jonese naroze­
ného v  roce 1812 a  zabitého v  roce 1861 v  první bitvě
u Ma nassa su. Na náhrobku stálo: JE LEPŠÍ ZEMŘÍT NA
NOHOU NEŽ ŽÍT NA KOLENOU. Byl to trefný senti­
men tální epitaf pro padlého důstojníka Konfederace, který
zapla til za své přesvědčení životem, ale zároveň působil iro ­
nicky, protože nechtěně upozorňoval na nespravedlnost
otrokářství.
„Mně se líbí tenhle,“ Paní Murphyová vyskočila na čtver­
cový náhrobek se soškou andílka hrajícího na harfu. Patřil
vdově po Ezekielovi paní Martě Seleně, která manžela pře­
žila o třicet let. Stálo na něm: HRAJE SI S ANDĚLY.
Zvířata zamířila zpátky domů, o hřbitůvku na Harryině
farmě se však nebavila. Ne že by nebyl krásný a dobře udr­
žovaný, ale kromě hrobů Harryiných předků na něm stály
i náhrobky milovaných domácích zvířat. Paní Murphyová
s Tuckerovou o nich nechtěly moc přemýšlet.
Vběhly do domu stejně tiše, jako ho opustily, a  poku­
sily se za sebou zavřít dveře. Podařilo se jim to jen zčásti,
takže když Harry v  půl šesté ráno vstala, v  kuchyni bylo
chladno a  kočka s  fenkou pobaveně naslouchaly proudu
nadávek. Pak Harry objevila zlomený háček na síťovaných
dveřích a  následoval další výbuch vzteku. Ale než vyšlo
slunce a nebe na východě se zbarvilo do broskvova, zlata
a růžova, Harry na všechno zapomněla.
Na tyhle výjimečně krásné říjnové dny a  noci Harry
a její zvířata dlouho nezapomenou. Všechno působilo tak
dokonale! Tváří v tvář takové kráse nebyl nikdo připravený
na příchod ďábla.
24





„Ten chlap se před ničím nezastaví. Nemá zábrany.“ Paní
Hogendobberové se rozrušením chvěl hlas. „Vážně, na ­
prosto mě šokovalo, že Ben Seifert – to je manažer místní
pobočky banky, víte? – je tak bezohledný obchodník! Po­
kusil se mě přinutit, abych si vzala půjčku a zastavila svůj
dům, který už je přitom splacený, pane Bainbridgi. Řekl,
že můj dům určitě potřebuje opravit. ‚Co bych měla opra­
vovat?‘ zeptala jsem se. A on na to, jestli bych snad neměla
radost z nové kuchyně a mikrovlnky? Nechci mikrovlnku.
Lidi z  ní dostávají rakovinu. Pak vešel Cabby Hall, šéf
banky, a tak jsem k němu rovnou zamířila. Všechno jsem
mu pověděla a on si vzal Bena na kobereček. Říkám vám to
proto, abyste si dával pozor. Tohle je malé město, ale naši
bankéři se snaží vnucovat lidem půjčky úplně stejně jako
jejich kolegové z velkých měst, pane Bainbridgi. Buďte obe­
zřetný!“ Miranda se musela odmlčet, aby popadla dech.
„Říkejte mi, prosím, Blaire.“
„A pak ke všemu do banky přišel šéf pěveckého sboru
mé církve a řekl mi, že Boom Boom Craycroftová navrhla
Fairovi Haristeenovi, aby se vzali, nebo možná on jí.“
„Jak neřestné.“ Blair se usmál a záblesk bílých zubů ještě
znásobil jeho šarm.
„Přesně tak. Vůbec nejsou zasnoubení.“ Paní Hogen­
dobberová si založila ruce na hrudi. Nesnášela, když ji ně­
kdo přerušoval, ale pozornost Blaira Bainbridge jí dělala
dobře. A ještě víc ji těšilo, že Susan Tuckerová s Harry vidí
vedle jejího domu parkovat jeho černé auto. Provede ho po
své zahrádce, poradí mu, jak pěstovat dýně, a pak ho obda­
ruje vlastními výpěstky. Třeba se o  něm mezitím něco
dozví. Paní Hogendobberová si nedávno od Neda Tuckera
ř
25





půjčila několik výtisků časopisu Ne w York, aby v nich vy­
luštila křížovky. A  po předchozím setkání s  Blairem jí
došlo, proč je jí jeho jméno povědomé: četla o něm v jed­
nom z těch časopisů. Byl tam článek o nějakém romantic­
kém vztahu z prostředí módy. Když se jí Blair představil,
napadlo ji, že jeho jméno odněkud zná. Snad dnes zjistí
víc o  jeho rozchodu s  krásnou modelkou Robin Mangio­
neovou.
Plán jí narušil zvonek. Když paní Hogendobberová ote­
vřela, dovnitř vpochodoval reverend Herbert Jones.
Pěkně ji tím namíchl. Příslušníci jiných křesťanských
církví v  paní Hogendobberové probouzeli soutěživost.
Pan Jones patřil k luteránské církvi. Jeho kongregace byla
větší než kongregace její Církve svatého Světla. O to víc se
snažila přimět lidi k přestupu na svou víru. Kostel se dřív
jmenoval Svaté světlo, ale Miranda přede dvěma měsíci
prosadila před pastorem a  celým církevním shromáždě­
ním, aby ho přejmenovali na Chrám svatého Světla. Ještě
víc než její argumenty – i když docela rozumné – zabralo
její neutuchající nadšení.
Naservírovala reverendu Jonesovi šálek kávy a  čajové
koláčky a dál si povídali ve třech.
„Pane Bainbridgi, chtěl bych vás přivítat v  naší malé
ko munitě a  poděkovat vám, že jste dal do pořádku náš
rodinný hřbitov. Mám potíže s  ploténkou, takže nemůžu
o své předky pečovat tak, jak si zaslouží.“
„Bylo mi potěšením, reverende.“
„Poslyš, Herbie,“ začala Miranda familiárně, „nemůžeš
lákat pana Bainbridge do svého stádečka dřív, než mu po­
vím o našem Chrámu svatého Světla.“
Blair zíral na svůj koláček. Výrok paní Hogendobberové
zněl zlověstně.
„Tenhle mladý muž si jistě najde svou vlastní cestu.
Všechny cesty vedou k Bohu, Mirando.“
„Nepokoušej se mě ukolébat tolerancí,“ vyštěkla.
„To nikdy nedělám.“
26





„Oceňuji váš zájem o mou duši.“ Blairův baryton polas­
kal uši paní Hogendobberové. „Ale bohužel vás oba mu­
sím zklamat. Ve skutečnosti jsem katolík, a  i když ne se
vším souhlasím a nepraktikuji svou víru tak přísně, jak by
si papež přál, občas zajdu na mši.“
Reverend odložil koláček, který paní Hogendobberová
zručně ozdobila domácí pomerančovou marmeládou.
„Luteráni jsou vlastně katolíci, jen bez kadidla.“
Blair i jeho hostitelka se rozesmáli. Reverend nikdy ne­
dovoloval, aby dogmata narušovala mezilidské vztahy. Byl
svému stádečku dobrým pastýřem. S  přeměnou chleba
a vína v tělo Kristovo a s neposkvrněným početím ať si lá­
mou hlavu intelektuálové – on musí křtít děti, oddávat páry,
poskytovat podporu nemocným a  sloužit na pohřbech.
Tu poslední součást svého povolání neměl rád. Modlil
se za to, aby všichni příslušníci jeho církve šli do nebe  –
včetně těch největších lumpů.
„Můžu se vás zeptat, reverende, jak jste zjistil, že jsem
na hřbitově posekal trávu?“ zajímal se Blair.
„Řekla mi to Harry, když šla dnes ráno do práce. Prý se
jí k vám zaběhla fena. Chytila ji na hřbitově.“
„Ona chodí do práce pěšky?“ Blair tomu nechtěl věřit.
„Musí to být nejmíň dvě míle tam a dvě zpátky.“
„Ach ano. Má ráda pohyb. Než vyrazí do práce, odpra­
cuje si dvě nebo tři hodiny na své farmě. Harry je rozená
farmářka. Má to v sobě. Máte dobrou sousedku.“
„Což mě přivádí k tomu, že jste svůj dům přejmenoval
na Farmu pod Žlutou horou.“ Paní Hogendobberová se
při pravovala na ostrou výměnu názorů.
„Stojí na úpatí Žluté hory, takže mi přišlo přirozené...“
Přerušila ho. „Jmenoval se Liščí doupě od začátku osm­
náctého století. Překvapuje mě, že vám to Jane Foglema­
nová neřekla. Za normálních okolností z  ní informace
tryskají jako z fontány.“
Reverend se k  tomu raději nevyjadřoval, ačkoli farma,
o  které byla řeč, původně patřila jeho předkům. Neměl
27





tolik peněz, aby ji mohl koupit, a  vlastně se mu ani ne ­
chtělo farmařit, takže proč by měl jejímu novému majiteli
mluvit do toho, jak ji pojmenuje?
„Tak dlouho?“ Blair se krátce zamyslel. „Možná se o tom
Jane zmínila.“
„Četl jste kupní smlouvu?“ naléhala paní Hogendobbe­
rová.
„Ne, to jsem nechal na právnících. Já se spíš snažím pro­
klestit roštím a udělat tam trochu pořádek.“
„To roští je líčidlo americké,“ řekl klidně reverend a vzal
si další koláček.
„Takhle se jmenuje?“
„Je to hrozný plevel.“ Herbert se usmál.
„Herberte, ty zavádíš řeč jinam, ale já tohle téma ne­
můžu opustit už kvůli Spolku historie města Crozet.“
„Paní Hogendobberová, jestli to pro vás a spolek historie
tolik znamená, samozřejmě jméno Liščí doupě zachovám.“
„Ach.“ Paní Hogendobberová takhle snadné vítězství
nečekala. Trochu ji to zklamalo.
Reverenda Jonese pobavila myšlenka, že Spolek historie
města Crozet se občas chová spíš jako Spolek hysterie
města Crozet, ale byl rád, že si stará farma uchová své
jméno.
Muži se zvedli k  odchodu a  paní Hogendobberová za­
pomněla dát Blairovi jednu ze svých dýní  – menší druh,
protože obří kousky si schovávala na Oslavy sklizně.
Blair doprovodil reverenda Jonese k  jeho kostelu, tam
se s  ním rozloučil a  zamířil na poštu. Na chodníku po­
dél trati minul pobudu ve starých džínech a  baseballové
bundě. Na muži vůbec nebyl poznat jeho věk; mohlo mu
být klidně třicet i padesát. Blaira pohled na něj trochu po­
lekal. Nečekal, že bude v Crozetu potkávat takové lidi.
Když otevřel dveře pošty, rozběhla se mu naproti Tucke­
rová. Paní Murphyová si na něj zatím neudělala názor. Psi
tak moc prahnou po lásce a pozornosti, že se nechají okla­
mat mnohem snadněji než kočky, pomyslela si. Ale kdyby
28





se nad tím chvilku zamyslela, musela by připustit, že je ke
své nejlepší přítelkyni nespravedlivá. Tuckerová měla ob ­
vykle výborný odhad na lidi. Paní Murphyová se na pultě
protáhla. Blair k ní přistoupil a podrbal ji za ušima.
„Dobré odpoledne, potvůrky.“
Odpověděly a ve stejném okamžiku vyšla ze zadní míst­
nosti Harry. „Slyším správně svého nového souseda? Po­
dívejte se do své schránky. Dostal jste balíček s  růžovou
dodejkou.“
Blair zasunul klíček do zámku poštovní schránky a ze­
ptal se Harry: „Je růžový i ten balíček?“
Balíček dopadl na pult ve stejné chvíli, kdy bylo slyšet,
jak Blair zavírá schránku. Ozvalo se současně žuchnutí
a cvaknutí. Blair přidal do rytmu ještě lusknutí prsty.
„Máte hudební nadání?“ prohodila Harry.
„Ne, mám jen radost.“
„To jsem ráda.“ Přistrčila k němu balíček.
„Nebude vám vadit, když to tady otevřu?“
„Vůbec ne, aspoň ukojíte moji zvědavost.“ Předklonila
se v okamžiku, kdy vstoupila Malá Marilyn Sanburneová
v  doprovodu svého manžela. Měl na sobě zbrusu nové
brýle s kostěnými obroučkami. Fitz­Gilbert Hamilton měl
předplacený Esquire a GQ. Výsledek byl patrný.
„Po Crozetu se potuluje nějaký vandrák,“ postěžovala si
Malá Marilyn.
„Cože?“
Malá Marilyn ukázala ven. Harry vyšla zpoza pultu, aby
si prohlédla profil špinavého zarostlého muže. Vrátila se
za pult.
Fitz­Gilbert řekl: „Někteří lidé mají smůlu.“
„Spíš jsou líní,“ prohlásila Malá Marilyn, která za svůj
život nepracovala ani den.
Šla k  oknu, aby se na vandráka ještě jednou podívala,
a vrazila přitom do Blaira.
„Pardon. Překážím vám.“ Blair posunul balíček ke kraji
pultu.
29





Harry je představila.
Fitz­Gilbert napřáhl k  Blairovi ruku a  srdečně pravil:
„Fitz­Gilbert Hamilton. Princeton, 1980.“
Blair zamžikal a pak jeho ruku přijal. „Blair Bainbridge.
Ya le, 1979.“
To Fitze­Gilberta na chvíli zaskočilo. „A předtím?“
„St. Pauls,“ zazněla ledabylá odpověď.
„Andover,“ řekl Fitz­Gilbert.
„Vidím, že vy dva máte hodně společného,“ dodala Malá
Marilyn – bez velkého zájmu, protože rozhovor se netočil
okolo ní.
„To zjistíme, až spolu zajdeme na pivo,“ navrhl Fitz­Gil­
bert. Měl přátelskou povahu, zatímco jeho žena byla vět­
šinou odtažitá.
„Díky. Moc rád. Bydlím v Liščím doupěti.“
„My víme,“ řekla malá Marilyn.
„Malé město. Všichni vědí všechno.“ Fitz­Gilbert se za­
smál.
Hamiltonovi odešli obtěžkáni poštou a zásilkovými ka­
t a log y.
„Crozetská smetánka.“ Blair pohlédl na Harry.
„Považují se za ni.“ Harry neviděla důvod, proč by měla
skrývat, co si o Malé Marilyn a jejím manželovi myslí.
Paní Murphyová vyskočila na Blairův balíček.
„Proč je nemáte ráda?“ zajímal se Blair.
„Až poznáte její matku, pochopíte. Říká se jí Velká Ma­
rilyn nebo Mim.“
„Velká Marilyn?“
„Nevymýšlím si. Právě jste poznal Malou Marilyn. Její
táta je starostou Crozetu a válí se v penězích. Za Fitze­Gil­
berta se provdala asi před rokem za humbuku srovnatel­
ného se svatbou prince Charlese a lady Di. Copak vás paní
Hogendobberová nezasvětila?“
„Naznačila, že každý obyvatel Crozetu má minulost,
kterou mi mileráda odtajní, ale myslím, že reverend Jo­
nes jí překazil plán.“ Blair se rozesmál. Obyvatelé měs­
30





tečka mu připadali zábavní a  Harry mu byla sympatická.
Vlastně se mu zalíbila hned na první pohled a musel na to
pořád myslet, i když netušil proč.
Harry si všimla, že Paní Murphyová zkouší otevřít Blai­
rův balíček. „Kšá, kočičko, nech to na pokoji!“
Paní Murphyová se právě dostala do krabice. Koukaly jí
jen špičky uší.
Harry se nad krabicí naklonila. „A ven!“
Paní Murphyová podrážděně zamňoukala.
Blair se zasmál. „Co říkala?“
„Ať jí nekazím legraci,“ odpověděla Harry a  postavila
krabici i s Paní Murphyovou na podlahu.
„Ne, to neříkala,“ vyjekla Tuckerová. „Řekla: ‚Vyliž mi
prdel!‘“
„Zavři klapačku, práskačko,“ zavrčela Paní Murphyová
z hloubi krabice. Milovala šustění balicího papíru.
Tuckerová také strčila hlavu do krabice a šťouchla stu­
deným čenichem Paní Murphyovou do tváře. Kočka vy­
skočila do výšky, ve vzduchu udělala otočku a chňapla po
feně. Tuckerová zůstala stát jako přimrazená a Paní Mur­
phyová se jí zespodu zavěsila na břicho. Pak Tuckerová
začala běhat po poště a kočka pod ní visela jako Sioux na
válečné stezce.
Blair Bainbridge se smíchy zlomil v pase.
Harry se také rozchechtala. „Malé radosti.“
„Nejsou malé  – spíš velké. Nevím, kdy jsem naposledy
viděl něco tak legračního.“
Paní Murphyová se pustila a Tuckerová spěchala zpátky
ke krabici. „Vy h r á l a j s e m .“
„Nemáte v tom nic křehkého?“ zeptala se Harry.
„Ne. Jen nějaké zahradnické náčiní.“ Otevřel krabici
a  ukázal jí je. „Objednal jsem si tohle udělátko na sázení
cibulek. Když to vezmu za správný konec, mohl bych si
užít krásné jaro.“
„Mám traktor. Je asi čtyřicet let starý, ale funguje dobře.
Kdybyste si ho potřeboval půjčit, dejte mi vědět.“
31





„No... ehm... nevím, co bych si s ním počal. Neumím ho
řídit,“ přiznal Blair.
„Odkud jste, pane Bainbridgi?“
„Z New Yorku.“
Harry se zamyslela. „Vy jste se tam narodil?“
„Ano. Vyrostl jsem na Východní Šedesáté čtvrté ulici.“
Takže je to Yankee. Harry se rozhodla, že nad tím ne­
bude dál uvažovat. „Naučím vás řídit traktor.“
„Zaplatím vám za to.“
„Ach pane Bainbridgi.“ Harry promluvila překvapeným
tónem. „Tady jste v  Crozetu. Ve Virginii.“ Odmlčela se
a  ztišila hlas. „Na Jihu. Jednoho dne určitě přijde chvíle,
kdy mi to budete moct oplatit. O  penězích vůbec ne­
mluvte. Mimochodem, právě tohle mi vadí na Malé Mari­
lyn a Fitzi­Gilbertovi. Mají až moc peněz.“
„Myslíte, že člověk může mít až moc peněz?“
„Ano. Upřímně – myslím si to.“
Blair Bainbridge o tom uvažoval po zbytek dne a polo­
vinu noci.
32





Dveře Allied National Bank se rozletěly a vandrák prošel
kolem Marion Molnarové a pokladníků. Marion se zvedla
ze židle a sledovala, jak to zjevení vstoupilo do kanceláře
Benjamina Seiferta a zavřelo za sebou dveře.
Ben byl vycházející hvězda banky a  chráněnec ředitele
Cabella Halla. Zrovna otevíral pusu, aby něco řekl, když za
návštěvníkem vstoupila Marion.
„Chci mluvit s Cabellem Hallem,“ požádal vandrák.
„Je na hlavní pobočce,“ odpověděla Marion.
Ben se ochranitelsky zvedl od stolu a stoupl si mezi ne­
mytého muže a Marion. „Postarám se o to.“
Marion zaváhala, ale pak se vrátila ke svému stolu a Ben
zavřel dveře. Nedoléhalo k ní, o čem se muži baví, ale jejich
hlasy zněly klidně.
Za několik minut Ben i  muž v  baseballové bundě vyšli
ven.
„Svezu pána autem.“ Zamrkal na Marion a byl pryč.
ř
33





Na trávě se leskla rosa a Harry, Paní Murphyová a Tucke ­
rová kráčely podél trati. Noc byla znovu neobvykle teplá
a ani den zřejmě nebude jiný. Šikmé paprsky ranního slunce
zalévaly Crozet nadějí  – alespoň Harry to tak připadalo.
Když míjela nádraží, všimla si, že proti ní jde paní Ho­
gendobberová s malými činkami v zaťatých pěstech.
„Dobré ráno, Harry.“
„Dobré ráno, paní H.“ Když ji starší žena ve starém
svetru a  sukni pod kolena rázným krokem míjela, Harry
zvedla ruku na pozdrav. Paní Hogendobberová byla silně
přesvědčená, že ženy by neměly nosit kalhoty, ale tenisky
považovala za přípustné. Dokonce i její sestra z Greenville
z Jižní Karolíny tvrdila, že na kalhotách není nic špatného,
ale Miranda namítala, že jejich milovaná matka přece
utratila celé jmění za výuku společenského tance a etikety.
Za takovou rodičovskou oběť by se jí měla nějak odvděčit
a chovat se jako dáma je to nejmenší.
Harry přišla ke dveřím pošty zrovna ve chvíli, kdy se ob­
jevil Rob Collier se svou velkou poštovní dodávkou. S he­
káním vyložil pytle s poštou, postěžoval si, že se na hlavní
poště v poslední době nedozvídá žádné pořádné drby, sedl
zpátky za volant a odjel.
Když Harry třídila poštu, dovnitř se vloudala Boom
Boom Craycroftová. Jejímu příchodu scházela už jen trium ­
fální fanfára. Na rozdíl od paní Hogendobberové na sobě
měla kalhoty, přesněji řečeno přiléhavé džíny. Milo vala
trička nebo jakékoli jiné svršky přitahující pozornost
k  jejímu bujnému poprsí. Vnady jí vybujely brzy  – už
v šesté třídě. Když si vykračovala kolem kluků, komento­
vali pohupování jejího poprsí slovy: „Baboom, Baboom.“
ř
34





Postupně to zkrátili na Boom Boom. Nikdo netušil, jestli
jí její přezdívka vadí nebo ne. Ale skoro to vypadalo, že ji
naopak těší, že se její vnady staly legendou.
Na Harry se netvářila moc přívětivě.
„Dobré ráno, Boom Boom.“
„Dobré ráno, Harry. Přišlo mi něco?“
„Dala jsem ti poštu do schránky. Co tě přivádí tak brzy
ráno do města?“
„Vstávám teď dřív, abych si užila co nejvíc světla. Trpím
sezonní afektivní poruchou, víš? Mám depresi ze zimy.“
Harry už byla zvyklá, že si Boom Boom neustále stěžuje
na nějaké zdravotní potíže. Měla jich tolik, že by se o nich
dala napsat odborná kniha. Harry neodolala: „Boom
Boom, myslela jsem, že jsi tyhle potíže potlačila tím, že jsi
přestala jíst mléčné výrobky.“
„Ne, to bylo kvůli zahlenění.“
„Aha.“ Harry si pomyslela, že kdyby Boom Boom oprav ­
du trpěla jenom polovinou nemocí, na které si stěžuje, už
by nebyla mezi živými. Harry by to vůbec nevadilo.
„Včera večer jsme byli u Mim.“ Když Boom Boom říkala
„my“, myslela tím sebe a Harryina exmanžela Faira. „Byla
tam Malá Marilyn a  Fitz­Gilbert a  hráli jsme Pictionary.
Mělas vidět, jak se do toho Mim zažrala. Prostě potřebo­
vala vyhrát.“
„A v yhrála?“
„Nechali jsme ji. Jinak by nás nepozvala ke svému stolu
na plese po letošních Oslavách sklizně. Ale Malá Mari­
lyn s  Fitzem­Gilbertem se zmínili, že viděli toho nového
chlápka – toho krasavce, jak řekla Malá Marilyn – a že prý
bydlí hned vedle tebe. Chodil na Yale. Co tady dělá chlá­
pek z Yale? Celý Jih přece posílá syny na Princeton, takže
tenhle musí být ze Severu. Kdysi jsem chodila s  klukem
z Yale, byl členem spolku Lebka a kosti, což je celkem iro­
nie, protože jsem si při tanci s ním zlomila kotník.“
Harry připadalo nejironičtější, že rozhovor takhle pro­
tahují. Boom Boom určitě jde hlavně o  to, aby Harry
35





ocenila, že znala kluka nejen z  Yale, ale přímo ze spolku
Lebka a  kosti  – nikoli z  Vlčí hlavy nebo z  jiného „oby ­
čejnějšího“ tajného spolku, ale rovnou z  toho nejpromi­
nentnějšího. Harry připadalo, že dostatečnou poctou je
už pouhé přijetí na Yale; pokud někoho navíc vzali i  do
tajného spolku, je to báječné, ale nejlepší je o  tom mlčet.
Jenže Boom Boom nedokázala mlčet o ničem.
Za pultem zívla Tuckerová. „Murph, skoč do vozíku
s poštou.“
„Dobře.“ Paní Murphyová rozvlnila boky a  plavně se­
skočila z pultu, odkud naslouchala skryté slovní přestřelce
mezi ženami. Strefila se přímo doprostřed poštovního
vozíku a  ten se za hlasitého rachocení kovových koleček
rozjel přes zadní místnost. Tuckerová se štěkotem běžela
vedle něj.
„Hej, vy dvě.“ Harry se zachichotala.
„Ach, už jdu pozdě na hodinu aerobiku. Měj se fajn.“
Boom Boom pronesla poslední větu sladce falešným tó­
nem a ode šla.
Boom Boom přitahovala muže. Jen to potvrzovalo Ha r­
ryino přesvědčení, že se obě pohlaví nedívají na ženy stej­
nýma očima. Možná muži a  ženy pocházejí z 


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist