načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vražda bez oběti - Zora Beráková

Elektronická kniha: Vražda bez oběti
Autor:

Dvacet kriminálních povídek nás zavádí do nejrůznějších prostředí a odhaluje různé podoby lidských vztahů, vášně a touhy, které doutnají pod povrchem a nakonec vedou ke zločinu, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 338
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0657-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvacet kriminálních povídek nás zavádí do nejrůznějších prostředí a odhaluje různé podoby lidských vztahů, vášně a touhy, které doutnají pod povrchem a nakonec vedou ke zločinu, jehož motivy bývají někdy velmi podivné a občas i naprosto malicherné.

Zařazeno v kategoriích
Zora Beráková - další tituly autora:
Po meči i po přeslici Po meči i po přeslici
Beráková, Zora
Cena: 228 Kč
Vražda bez oběti Vražda bez oběti
Beráková, Zora
Cena: 211 Kč
Vraždy v hotelu Vraždy v hotelu
Beráková, Zora
Cena: 228 Kč
Plný pohár vína Plný pohár vína
Beráková, Zora
Cena: 228 Kč
Vraždy v hotelu Vraždy v hotelu
Beráková, Zora
Cena: 130 Kč
Plný pohár vína Plný pohár vína
Beráková, Zora
Cena: 130 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Vražda bez oběti
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Zora Beráková
Vražda bez oběti – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016
VRAŽDA
BEZ OBĚTI
Zora Beráková










5
Vrabec v hrsti
Bratři Pavel a Petr Hatinovi zdědili po dědečkovi pozem­
ky na Královéhradecku. Dlouho si s nimi nedělali starosti,
až se mladší Petr rozhodl od bratra pozemky odkoupit.
Nabídka nebyla zanedbatelná, k odhadní ceně hodlal Petr
připlatit ještě deset procent.
„Je to pro tebe výhodný, brácho. Pozemky stejně nejsou
k ničemu, je to les a pole, žádnej z nich stavební parcela,
aby měl někdo zájem o jejich odkoupení.“
Inženýr Pavel Hatina se zamyslel. Pozemky skutečně
nejsou k ničemu, zbytečně z nich platí daň z nemovitosti.
Peněžní hotovost je pro důchodce důležitější než pozem­
ky, které nic nenesou. Přesto si vyžádal lhůtu na rozmy­
šlenou. Není marné se s někým poradit. Kamarád Roman
se vyzná, má praktické zkušenosti.
„Prodávat pozemky je náramně problematická záležitost,
kámo,“ vyjádřil se Roman.
„Jsou k ničemu, nemám z nich ani korunu, jen z nich
musím každoročně platit daň,“ snažil se starému kamará­
dovi vysvětlit Pavel.
Roman zamyšleně pokýval hlavou.
„Já bych se na tvém místě informoval u starosty, jest­
li se na těch tvých pozemcích nebude náhodou stavět,“
poradil Pavlovi.





6
„To sotva, jsou na nich totiž pole a les.“
„Na tom tak dalece nezáleží, obec může územní plán při ­
způsobit, to znamená změnit, jestliže to je ve veřejném zájmu,“
vysvětlil Pavlovi Roman. „Zatelefonuj napřed starostovi.“
* * *
Pavel kamaráda poslechl a nelitoval toho. Starosta mu
prozradil, že obec pracuje na změně územního plánu za
účelem rozšíření silnice, která zabere část jeho pozemků,
právě těch u řeky.
„Mám výhodnou nabídku na odkoupení svých pozem­
ků,“ prozradil mu inženýr Hatina. „Myslíte, pane starosto,
že bych ty pozemky neměl prodávat?“
„V žádném případě,“ zněla starostova přesvědčivá odpo­
věď.
„Dobře žes tam zatelefonoval, kámo,“ pochválil kama­
ráda Roman. „Za dnešní inflace je stejně problematic­
ké pozemky prodávat, daleko výhodnější je do pozemků
investovat. To je aspoň můj názor.“
Inženýr Hatina opakoval kamarádova slova při nejbližší
návštěvě bratrovi.
„Proto jsem se rozhodl, že svoje pozemky neprodám,“
prohlásil nesmlouvavě.
Petr jen stěží skrýval rozčarování.
„O tý změně územního plánu jsem neměl ani tušení,“
ujistil bratra. „A jestli je dneska výhodnější spíš do pozem­
ků investovat, to je ovšem otázka. Přijde na to, o jaký
pozemky běží. Ty naše jsou na draka, jsou vyloženě ztrá­
tový, to ostatně víš sám.“
„Ale stejně je neprodám,“ trval na svém Pavel.
ZORA BERÁKOVÁ





7
* * *
Po několika měsících se bratr Pavlovi ozval znovu.
„Měl jsi pravdu, brácho, obec fakticky projednává změ ­
nu územního plánu. Jenomže z těch tvých pozemků má ta
plánovaná silnice zabrat jenom nepatrnou část. Ten zbytek
zůstane zase ležet ladem.“
Petr si dal práci s vysvětlováním, jak jsou pole nevýnos­
ná, družstvo, které na nich hospodaří, z nich platí směšný
nájem, a ještě k tomu nepravidelně.
„Přesněji řečeno častěji neplatí, takže ty pozemky jsou
fakt ztrátový. Daň z nich totiž několikrát převyšuje ten
mizernej nájem, co nestojí ani za řeč. A abys věděl, brácho,
daň z pozemků se bude od příštího roku zvyšovat, a to
rok od roku pravidelně. Do tvýho důchodu to zvyšování
udělá pořádnou díru.“
Petr Hatina byl sice také v letech, avšak úspěšně pod­
nikal, takže finanční starosti ho netrápily.
„Jsem ochotnej odkoupit zbytek tvých pozemků za stej­
nou cenu, jakou jsem ti nabídl za původní výměru. Pře­
mýšlej o tom, brácho, tak výhodnou nabídku už od nikoho
nedostaneš, za to ti ručím.“
Pavel Hatina se neubránil důvodnému podezření. Bratr
měl vždycky za ušima, už v útlém dětství se u něho pro­
jevil sklon k vypočítavosti, jako malý cvrček nabízel star­
šímu bratrovi ke koupi darované ovoce a různé pamlsky
od rodičů nebo příbuzných. Proč tolik stojí o koupi jeho
pozemků, když jsou podle jeho vlastních slov silně ztráto­
vé? Do takového pochybného obchodu by se přece žádný
podnikatel nepouštěl. Nevěřil mu, že o změně územního
plánu nevěděl, jak tvrdí. Obec se patrně chystá stavět i na
VRABEC V HRSTI





8
zbývajících Pavlových pozemcích, proto o ně Petr tak stojí.
Má to už předem všechno dokonale spočítané.
„Daniel s Gábinou si nepřejou, abych ty pozemky pro ­
dával, počítají s nimi jako s dědictvím. I oni pokládají za
výhodné investovat do pozemků,“ vymluvil se Pavel na
děti, aby se bratrovu sílícímu naléhání snadněji ubránil.
„Nemám právo přání svých dětí nerespektovat.“
* * *
„Tak z těch bratrových pozemků nebude nic,“ postěžoval
si Petr Hatina synům. Lomcovala jím zlost, byl pevně
přesvědčen, že dosáhne svého. Pavel byl vždycky povolný,
neměl rád komplikace.
„Ale vždyť to vypadalo, jako že je strejda prodá,“ podi­
vil se starší Jakub.
„Pro důchodce to přece byla výhodná nabídka,“ přidal
se k němu mladší Marek.
„Taky jsem si myslel, že na to skočí jako kočka na myš,“
zklamaně pokračoval jejich otec, „ale vymlouvá se na děti,
že Gábina s Danem chtějí radši pozemky, pokládají je za
v ý ho d n ě j š í .“
„To se mi nezdá,“ poznamenal Marek. „Jak znám Gábi­
nu, tak ta je na prachy žhavá. Tím spíš, že chce jít na
plastiku s nosem, sama mi to říkala, nelíbí se jí, že ho má
moc širokej.“
„A Dan taky potřebuje prachy,“ připojil se k bratrovi
Jakub. „Ty jeho chemický pokusy přijdou pěkně draho,
povídal mi posledně, že jenom nádobíčko ho stojí několik
stovek měsíčně. A že ho potřebuje fůru, každou chvíli mu
něco vybouchne.“
ZORA BERÁKOVÁ





9
„Taky říkal, že by rád vlastní laboratoř, táta mu furt
nadává, že při těch svých pokusech ohrožuje nejen jejich
byt, ale i sousedy,“ dodal Marek.
Jakub, který se už delší dobu rovněž zajímal o chemii,
zasvěceně pokýval hlavou.
„Taková laboratoř není zadarmo.“
Dlouho se oba synové s otcem bavili o bratrancových
pokusech, o jeho velkorysých plánech a o chamtivosti
sestřenice Gábiny, až nakonec přemýšlivý Marek usou­
dil:
„Podle mýho by bylo nejlepší probrat to rovnou s nima.
Je málo pravděpodobný, že by dávali přednost pozemkům,
co nic nenesou, před prachama na ruku.“
* * *
Pozvali bratrance a sestřenici na frťana.
„Náš táta nabízí vašemu tátovi za ty pozemky slušný pra­
chy, víc než slušný, ale váš táta je nechce prodat, vymlouvá
se na vás, že jako chcete radši zdědit pozemky než hotový
pr a c hy.“
Dan s Gábinou se zatvářili překvapeně.
„My že chceme zdědit pozemky?“ žasla Gábina.
„Táta s námi o tom vůbec nemluvil,“ prozradil brat­
rancům Dan.
„Váš táta se namlsal,“ vysvětlil jim strýc Petr. „Na kous­
ku jeho pozemků se má stavět nová silnice a on si před­
stavuje, že za ten cípeček dostane majlant. Ale bude těžce
zklamanej, ta silnička je stavba třetí třídy a z jeho pozem­
ků bude obec potřebovat jenom malou část, za kterou mu
dá pár šupů.“
VRABEC V HRSTI





10
ZORA BERÁKOVÁ
Vysvětlil synovci a neteři, že on nabízí jejich otci za
zbývající pozemky stejnou sumu, jakou nabízel za původ ­
ní výměru.
„To bys měl fůru prachů na ty svoje chemický pokusy,
D a ne .“
„A co já?“ nedočkavě se ozvala Gábina. Zalekla se, že
se s ní nepočítá.
„Pro oba by bylo prachů dost,“ uklidnil ji strýček. „Roz­
dělili byste se samozřejmě rovným dílem. Ovšem až jest­
li...“ Pochybovačně potřásl hlavou. „Váš táta si myslí, že
se bude stavět na všech jeho pozemcích a že na tom trhne
miliony jako před lety jedna statkářka. Ale ten zbytek jeho
pozemků jsou pole a na těch se stavět nesmí.“ Na chvíli se
odmlčel a potom dodal s jistotou zkušeného obchodníka:
„Pro vás dva je důležitější peněžní hotovost, vy potřebuje­
te životní jistotu, a nejenom planou naději, která se nikdy
neuskuteční.“
„Samozřejmě,“ překotně se strýcem souhlasila Gábina.
„Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.“
„Moje řeč!“ pochválil ji Petr Hatina. Zdá se, že neteř
zdědila spíš moje geny než tátovy, pomyslel si s vnitřním
zadostiučiněním.
Synovec s neteří slíbili, že věc s otcem projednají a pokusí
se ho přemluvit, aby strýci pozemky prodal.
* * *
„Mám podezření, že bratr má informace o tom, že se na
všech mých pozemcích bude stavět,“ poznamenal inženýr
Pavel Hatina, když s ním dcera se synem začali projedná­
vat spornou otázku.





11
„Strejda tvrdí, že se na polích stavět nesmí,“ snažil se
otci vysvětlit Daniel. „A ty tvoje pozemky jsou z převáž ­
né většiny pole.“
„Bratr je podnikatel, jak víš,“ odpověděl mu otec, „a jako
takový má dalekosáhlé styky. Dokáže si zjistit i to, co je
normálně tajné.“
„Strejda ti nabízí tolik, že bys takovou sumu nedostal,
ani kdyby ty pozemky od tebe odkoupila obec,“ zopakovala
strýcova slova Gábina. „Peníze jsou peníze, za pozemky si
nic nekoupíš, zvlášť za takový, jaký máš ty.“
„Při dnešní inflaci je výhodnější investovat do pozemků,“
připomněl dceři kamarádův výrok Pavel Hatina. „Jejich
cena se může šikovným prodejem zmnohonásobit.“
Gábina to ale neuznávala.
„Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše,“ opakova­
la známé přísloví, v němž poslední dobou našla zvláštní
zalíbení.
Otec ji duchapřítomně chytil za slovo.
„Právě podle toho se řídím, dceruško,“ prohlásil s úsmě­
vem a odešel do kuchyně, aby si připravil svůj urologický
čaj.
Daniel s Gábinou s otcem nic nepořídili, umíněně trval
na svém, že pozemky za žádnou cenu neprodá.
„Je tvrdohlavý jako mezek,“ stěžovala si Gábina bratran­
cům Jakubovi a Markovi. „Neprodá a neprodá, prohlásil,
a jeho slovo prý platí. Jednou provždycky.“
Bratranci si vyměnili několik výmluvných pohledů,
doprovázených stručnými větami.
„Zkusíme to s ním sami,“ pravil potom Jakub. „Snad
se nám podaří s ním pohnout, s paličákem.“
„Chceme jen jeho dobro,“ nechal se slyšet i Marek.
VRABEC V HRSTI





12
ZORA BERÁKOVÁ
„A hlavně vaše dobro, když váš táta na vás nemyslí,“
dodal Jakub.
* * *
Schůze společenství vlastníků bytů se konají pouze dvakrát
do roka, někdy pouze jednou, podle toho, co je k projed ­
nání. Výbor organizace se činí, majitelé bytů si nemohou
stěžovat, že by se o dům nestaral.
„Až moc,“ začínají reptat někteří nespokojenci.
„Vypadá to, jako by se snažili za každou cenu utratit
všecky peníze z fondu oprav.“
„Každý rok se na našem účtu shromáždí přes milion,“
nezapomene si omočit všetečná paní Čiháková, jíž v domě
neřeknou jinak než Číhalová, nebo ještě častěji Číhalka.
Nomen omen. Číhalce nic neujde, do všeho strká nos,
zaručeně ví, co se kde šustne, a pokaždé dovede spolehlivě
vysvětlit, proč se tak děje.
„Kdyby raději místo zbytečných serepetiček vyhlásili
na příspěvky do fondu oprav stop stav, nebo je alespoň
snížili,“ hudruje. „Polovička by na opravy baráku klidně
s t a č i l a .“
Tentokrát se schůze vlastníků bytů koná jako obvyk­
le koncem roku v bývalé kočárkárně, kterou už nikdo
nepoužívá. Rodiče novorozeňat si drahé kočárky raději
berou do bytu, výtahy jim to usnadňují.
„Akorát před svátky,“ rozčilují se vlastníci bytů, „kdy
člověk neví, kam dřív skočit.“
Přesto se na schůzi dostavili téměř v plném počtu.
A udělali dobře, neboť se jednalo o důležitý zásah do jejich
vlastnictví.





13
„Tahle místnost leží celý rok ladem,“ ujal se slova před ­
seda Dejmek a pravicí opsal ve vzduchu široký oblouk.
„Výbor společenství vlastníků proto navrhuje, aby byla tato
nevyužitá místnost přestavěna na sklepy. Přestěhovaly by
se do ní sklepy, které se nacházejí v patře, a místo nich by
se v patře zřídily byty.“
Mezi shromážděnými to zahučelo nesouhlasem.
„A kdo se s těmi zatracenými krámy ze sklepů v patře
má tahat?“
„Pozveme studenty,“ pohotově odpověděl předseda Dej­
mek. „Zaplaceno dostanou z fondu oprav.“
„Studenti se na takovou makačku vybodnou,“ ozval se
inženýr Pavel Hatina. „Mají šikovnější příležitosti k výděl­
ku, a ještě k tomu v cizině, nač by se tahali se zaprášený­
mi krámy?“
„Tak tu práci nabídneme několika nezaměstnaným,“
nedal se předseda. „Ti se toho rádi ujmou.“
„To silně pochybuju,“ znovu mu odporoval Hatina.
„Berou ostatně podporu v nezaměstnanosti, a přivydělat
si můžou příjemnějším způsobem.“
Dejmek se však nenechal jen tak snadno přesvědčit.
„Bezdomovci by jistě nepohrdli.“
„Bezdomovci!“ podrážděně vybuchli účastníci schůze.
„To už se můžem rovnou vystěhovat, když si do baráku
nakvartýrujem bezdomovce!“
Jeden z členů výboru si pospíšil, aby předsedovu nemíst­
nou ukvapenost napravil.
„Bezdomovce si do domu samozřejmě v žádném případě
nebudeme pouštět,“ prohlásil rezolutně. „O přestěhování
vašich věcí ze sklepů v patře do nových sklepů v přízemí
se výbor postará, s tím nemusíte mít žádné starosti. Pře­
VRABEC V HRSTI





14
ZORA BERÁKOVÁ
stavba se ostatně bude týkat jen části vlastníků, těch, co
mají sklepy v patře.“
„Ale kraválem, špínou a obtížným zdoláváním překážek
budeme trpět všichni bez výjimky,“ znovu se nechal slyšet
inženýr Hatina.
„Tak to máme podle vás tenhle rozsáhlý prostor nechat
ležet ladem?“ namítl předseda Dejmek. Hlas se mu chvěl
rozčilením.
„Může se nabídnout nějakému podniku, nebo třeba
nějaké prodejně.“
„To by se tady taky muselo přestavovat a rámusu a svin ­
stva by bylo ještě víc.“
„Dejte hlasovat!“ žádali přítomní. „Nač se zbytečně
dohadovat?“
Hlasování vyznělo jednoznačně proti navrhované pře­
stavbě.
„Přistoupíme tedy k jednání o položení dlažby,“ otrá­
veně pronesl předseda.
„Zasejc se má dláždit?“ mrzutě zareagovali přítomní.
„Je už přece vydlážděno v přízemí.“
„Ale dlažba se má položit v celém domě,“ začal vysvět­
lovat předseda.
Shromáždění dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas.
„Takovýhle přepychový dlažby a obklady se hodí do
starobylých paláců, který přetrvají věky, a ne do paneláku
s omezenou životností.“
„Do paneláku to je zbytečná investice, předem ztra­
c e n á .“
„Vyhozený peníze!“
„Drahá dlažba ten panelák přežije o několik století!“
„Zasejc bude v celým baráku kravál a svinstvo!“





15
„Celý dlouhý týdny budeme znova balancovat po prk ­
nech a dávat pozor, abychom si nezlámali nohy!“
„Stačilo by přece vyměnit starý linolea za nový, to by
přišlo daleko levněji a hlavně by se to provedlo rychle
a nenápadně.“
„To by stálo stejně jako dlažba!“ vybuchl předseda. „Lino
je dneska přepych, už jsme se na to informovali.“
„Nesmysl!“ hlasitě popřel jeho tvrzení inženýr Hatina.
„Nejde přece jenom o dlažbu, ale taky o obklady na stě­
nách, jako je to v přízemí. Ať nám nikdo nevykládá, že
položení lina by přišlo na stejný peníze jako přepychová
dlažba a obklady stěn.“
Na jeho usvědčující tvrzení nenašel předseda Dejmek
odpověď. Toho pohotově využil inženýr Hatina, aby ho
definitivně odzbrojil nepopiratelnými fakty.
„Staří lidé, kterých je mezi vlastníky bytů většina, si kou­
pili byty proto, aby v nich dožili v jistotě a klidu. Na to mají
po celoživotní práci svaté právo a nikdo je toho práva nesmí
zbavovat a nutit je, aby dožívali svůj život na staveništi.“
Jeho argumenty rozpálily předsedu Dejmka do ruda.
„Jestli budeme v jednom kuse brát na někoho ohledy,
tak tenhle barák nikdy nepředěláme!“
To byla voda na Hatinův mlýn.
„Naše povinnost není dům přestavovat, ale udržovat ho
v obyvatelném stavu. Platíme příspěvky do fondu oprav,
nikoli do fondu přestavby. Dům je tady proto, aby sloužil
nám, ne my domu.“
Jeho slova odměnili shromáždění spoluvlastníci bouř­
livým potleskem.
* * *
VRABEC V HRSTI





16
ZORA BERÁKOVÁ
Když se účastníci schůze shromáždili před výtahy, aby se
rozjeli do svých bytů, přitočila se Číhalka k čekajícímu
Pavlu Hatinovi.
„Dobře jste to předsedovi řekl, pane inženýre, to si za
klobouk nedá. Měl byste být ve výboru, to by hned všech­
no vypadalo jinak.“
Hatina se na starou ženu shovívavě usmál.
„Výbor svou horlivost začíná přehánět,“ poznamenal
věcně. „Ze začátku se osvědčoval ke spokojenosti všech,
dal do pořádku některé nedostatky, třeba nové výtahy
nebo automatické osvětlování a zhasínání na chodbách,
rozhodně si počínal líp než výbory v ostatních domech,
které sedí s rukama v klíně a o nic se nestarají.“
Oba vystupovali ve čtvrtém patře, Čiháková obývala
dvougarsoniéru přímo naproti třípokojovému bytu inžený­
ra Hatiny. Když došli ke dveřím, Číhalka se k Hatinovi
důvěrně naklonila.
„Namlsali se, páni výboři,“ sdělila mu polohlasem. „Moc
bych se nedivila, kdyby se za našimi zády sčuchli s tou
stavební firmou a...“ Výmluvně si zamnula tři prsty zved­
nuté pravice.
Hatina souhlasně přikývl.
„Vypadá to tak,“ přisvědčil. „Ta jejich přehnaná horli­
vost budí podezření.“
* * *
Předseda Dejmek se dvěma členy výboru se ještě pozdržel
v bývalé kočárkárně.
„Tak jsme neuspěli,“ nespokojeně povzdechl jeden z čle­
nů výboru. „Nikdo nás nepodpořil.“





17
„To všechno zavinil ten Hatina,“ navztekaně zabručel
předseda. „Kdyby jeho nebylo, podařilo by se nám lidi
přesvědčit, nakonec by si určitě dali říct.“
„Co s ním uděláme?“
Členové výboru společenství vlastníků bytů byli už se
stavební firmou napolo dohodnuti na přestavbě a počítali
se slíbenými procenty, avšak právě skončená schůze jim
udělala škrt přes rozpočet.
„Co s ním uděláme, jako s tím Hatinou?“ opakoval
svou zbytečnou otázku člen výboru.
Předseda znechuceně pokrčil rameny.
„Proti jeho výřečnosti nic nezmůžem, lidi se nechají uke­
cat, jsou jako ty nemyslící ovce, kam beran, tam všechny
za ním. S Hatinou se nedá nic dělat, leda snad pokusit se
ho přemluvit mezi čtyřma očima.“
„To se nám těžko podaří.“
„Pak zbývá jedině kudla do zad,“ nemístně zažertoval
předseda.
Ve skutečnosti se ale k násilí neuchýlil, naopak, na sil­
vestra zazvonil u dveří Pavla Hatiny se sklenkou v ruce
a pravděpodobně i s nadějí na získání nespokojence pro
plánovanou přestavbu.
„Přišel jsem vám jménem výboru popřát všechno nej­
lepší k Novému roku, pane inženýre.“
Hatina ho pozval dál.
Špehýrkou v protějších dveřích všechno sledovala Čí­
halka.
Aha, leze ke křížku, ušklíbla se uštěpačně a vydržela
čekat za zavřenými dveřmi, dokud Dejmek z Hatinova
bytu neodešel.
VRABEC V HRSTI





18
ZORA BERÁKOVÁ
* * *
Druhého ledna odvezli Daniel s Gábinou otce do nemoc ­
nice. Dostal žaludeční křeče, a než k němu stačili přivolat
lékaře, upadl do bezvědomí. V nemocnici zjistili, že pacient
vypil větší množství otráveného alkoholického nápoje. Přes
intenzivní léčbu inženýr Pavel Hatina po necelém týdnu
zemřel. Další oběť metanolové aféry.
„To ho otrávil Dejmek!“ rozhlašovala po domě Číhal­
ka. „Přišel za Hatinou na silvestra s chlastem, viděla jsem
to na vlastní oči.“
Během několika dnů mluvil celý panelák jednou řečí.
Dejmek chtěl Hatinu zneškodnit, protože mu překa­
zil výnosný obchod. Počítal s tím, že když ho odstraní,
podaří se mu ostatní vlastníky bytů přemluvit k souhlasu
s přestavbou.
Případ začala vyšetřovat kriminálka. Dejmek byl před­
volán k výslechu.
„Podal jste inženýru Pavlu Hatinovi v inkriminované
době alkoholický nápoj,“ obvinil ho vyšetřovatel. „Byl jste
spatřen při činu, máme na to svědka.“
Dejmek se nepokoušel zapírat.
„To je fakt, pane inspektore, ale byla to jenom jedna
malá sklenička prvotřídní slivovice, pravé Vizovické v ori­
ginálním balení, to vám můžu dokázat.“ Na potvrzení
svých slov vytáhl z kapsy lahev.
„To podezření nevyvrací,“ namítl vyšetřovatel. „Musel
by vám někdo dosvědčit, že jste zemřelému nabídl nezá­
vadný alkohol. Můžete nám přivést svědka?“
Dejmek smutně zavrtěl hlavou.
„Zato my máme proti vám svědky, že jste měl s inžený­





19
rem Hatinou ostrý spor o přestavbu domu, a to poskytuje
důkaz proti vám jako hlavnímu podezřelému z vraždy.“
* * *
Dejmek by se nevyhnul únavnému vyšetřování a patrně
i vazbě, kdyby se na kriminální policii nepřihlásil syn
zesnulého Daniel.
„Na Nový rok pozvali moji bratranci Jakub a Marek
Hatinovi, synové tátova bratra, mého otce na skleničku.
Když se tatínek od nich vrátil domů, měl pořádně v hla ­
vě a říkal, že synovci byli náramně pohostinní a ustavičně
mu nalévali, přestože odmítal. Normálně totiž nepije, má
vysoký tlak. A v noci se mu udělalo špatně.“
„Jste s rodinou otcova bratra v přátelském vztahu, nebo
mezi sebou máte nějaké nedorozumění?“ chtěl vědět vyšet­
řovatel.
Daniel ho obeznámil se sporem o pozemky, které otec
nechtěl bratrovi prodat.
„Takže příbuzní měli vážný motiv?“
Daniel to nepopíral, přestože se sám zdráhal tomu uvě­
řit. Svědomí mu však velelo nic nezamlčet.
Jakub a Marek Hatinovi, stejně jako jejich otec, vytrvale
zapírali, že by strýci podali alkohol otrávený metanolem.
„Přerazil bych jim pazoury, kdyby se dotkli takovýho
svinstva!“ ujistil vyšetřovatele.
Podezření proti podnikateli Petru Hatinovi a jeho dvě­
ma synům bylo sice nastoleno, avšak chyběly důkazy. Ty
kriminální policii bezděky poskytl Karel Svoboda, majitel
večerky nacházející se v přízemí domu, v němž Hatinovi
bydleli. Svoboda byl právě stíhaný v souvislosti s metano­
VRABEC V HRSTI





ZORA BERÁKOVÁ
lovou kauzou, ve skladě jeho prodejny našla policie několik
set lahví s otráveným alkoholem.
„Znáte podnikatele Petra Hatinu?“ zeptali se ho u vý­
slechu.
„Samozřejmě,“ přisvědčil Svoboda. „Bydlí u nás v ba­
r á k u .“
„A podnikateli Hatinovi nebo některému z jeho synů
jste taky prodal závadný alkohol?“
„Podnikateli Hatinovi osobně. Ale já tehdy nevěděl, že
ten alkohol není v pořádku.“
„Víte s jistotou, že jste ho prodal Petru Hatinovi?“
„Vím to na beton. Moc jsem se tenkrát divil, že si tako ­
vej pracháč kupuje na silvestra lacinej šnaps.“
Petr Hatina byl usvědčen, jeho synové ale svorně zapí­
rali. Neměli prý tušení, že strýci nabízejí otrávený alkohol.
Kriminalisté však byli neúprosní.
„Počítali jste s tím, že po strýcově smrti zdědí pozemky
jeho děti a ty vám je ochotně prodají.“
Mladší Marek vyčerpávající výslech nevydržel.
„Táta o ty strejdovy pozemky moc stál, mělo se na nich
stavět.“ Postupně se přiznal ke všemu. „Ale s tím chlastem
to byl tátův nápad,“ dokončil svou výpověď. „My jsme ho
s bráchou jen poslechli.“





21
Balada z Karlína
Eman Korbelář slyšel, jak sousedka odvedle opatrně ode­
mkla dveře a zase je za sebou tiše zavřela. Následovalo
otočení klíče v zámku a hned nato lehounké ťuknutí, jak
pověsila klíč na zárubeň dveří. V té chvíli se po viaduktu
s hukotem a duněním přehnal vlak.
Na podobné zvuky byl Eman za těch třicet let, co u kar­
línského viaduktu bydlel, už zvyklý, skoro je nevnímal,
ale tentokrát se do obvyklého rachotu mísilo něco nového,
cizího a dosud neslyšeného. Dlouho si lámal hlavu, co by
to mohlo být, ale stejně na to nepřišel. V průmyslové čtvr­
ti, jako je Karlín, se vyskytuje množství zvuků a pazvuků,
které se navzájem všelijak proplétají, překrývají a spojují,
takže nějaký ten randál navíc se docela dobře ztratí.
Sousedka Květuše Kočová byla tichá a pracovitá osoba,
uklízela v nedalekém bistru, aby si přivydělala k důcho­
du, a dvakrát týdně se vracívala domů až k půlnoci, jako
třeba dneska. Po baráku ji pomlouvali, že je na prachy, že
hrabe, kde se dá, a na nahrabaném si sedí jako kvočna na
vejcích. Dávno si mohla tu svoji mrňavou cimru vymě­
nit za něco slušnějšího, kde by se dalo pohodlně bydlet,
jenomže to by musela pustit chlup. Ale kdepak Kočová,
ta by si pro halíř nechala koleno vrtat. Že tu prý bydlí
celý život, v Karlíně vyrostla a nedovede si představit, že





22
by bydlela někde jinde. Povídali, že mu hráli... Škudlí, to
je to pravé slovo. A pro koho?
Když se sem Eman Korbelář před třiceti lety přistěho ­
val, byla Květuše Kočová ještě svěží mladice, něco málo
přes třicet, sice žádná sexbomba, ale za hřích každopádně
stála. Korbelář po ní mlsně pokukoval, sledoval ji oknem,
až se bude vracet z práce, aby jako náhodou otevřel dveře
a prohodil s ní pár slov.
Jenomže Květuše si ho nevšímala, pracovala tehdy v Kol­
bence a tam si namluvila nástrojaře Fantla. Chlap jako
hora, ruce jako lopaty, ale byl ženatý. Za Květuší si cho­
dil pro radost, často u ní strávil i několik nocí po sobě, to
když jeho stonavá žena ležela zrovna v nemocnici. Ženské
v baráku na ni nasazovaly, že je coura vypočítavá, že čeká,
až Fantlova žena zhasne, aby se mohla nastěhovat k němu.
Fantl měl totiž v Počernicích domek.
Eman ale na žádné pomluvy nedbal a dál po fešné Kvě­
tuši házel očkem. Bydlel ve stejném bytě co dneska, tehdy
ještě v podnájmu u vdavekchtivé vdovy, jejímž nástrahám
později podlehl. Byty pro svobodné tenkrát neexistovaly,
bylo jich málo i pro rodiny, přidělovaly se podle přeplněných
pořadníků, a tak jednopokojový byt, třebas čtvrté kategorie,
nebyl k zahození, i když nádavkem s vdovou.
Když mu žena umřela, byla Květuše Kočová padesát­
nice, ale pořád ještě pohledná, třebaže trochu víc při těle.
Nástrojař Fantl za ní chodil už jen zřídka a téměř při každé
jeho návštěvě se za zdí strhla hádka, někdy mírnější, jindy
zase prudší. Ženské po baráku roznášely drby, že se Kočová
snaží ovdovělého Fantla přinutit k sňatku a on se vytrvale
vzpouzí, vymlouvá se na provdanou dceru a její rodinu, že
kvůli ní není v jeho počernickém domku místo.
ZORA BERÁKOVÁ





23
Eman Korbelář se snažil využít příležitosti.
„Květuško,“ vemlouval se do sousedčiny přízně, „vy jste
sama, já jsem sám, takovou dobu bydlíme vedle sebe, co
abysme to dali dohromady? Já to tady pěkně zrichtuju,
z předsíňky udělám záchod a koupelnu, probourám dveře
k vám, co říkáte? Dobře víte, že makat dovedu, léta jsem
dělal políra a v zedničině se vyznám. Když spojíme můj
jednopokoják s vaší cimřičkou, tak budeme mít dva plus
jedna s příslušenstvím. Žádná čtyřka. A když si navíc ješ­
tě pořídíme plynový topení, budeme si žít v jedničce jako
milostpáni. Co vy na to, Květuško?“
Odpověď nebyla povzbudivá.
„Já tu svoji cimřičku, jak říkáte, schraňuju pro neteř. Je
tady hlášená a jednou po mně bude dědit.“
Korbelář se nedal tak snadno odbýt, přespříliš dlouho
v srdci hýčkal svůj sen o společném životě s Květuší.
„Copak si myslíte, že mladý dneska stojí o takovýhle
bydlení? Samotná cimra bez příslušenství, záchod na chod­
bě společnej pro celý patro... Kdepak!“
„Co by nestáli?“ málem se urazila Květuše Kočová.
„Neteř chodí s jedním výtvarníkem, ten tady bude mít
ateliér. Pro ateliér to je jako stvořený.“
Ať ji Eman přemlouval sebevíc, ustavičně vedla svou:
Neteřin výtvarník bude mít jednou v její světnici ateliér.
Korbelář se zatvrdil. Nějaký čas se sousedce vyhýbal,
potom ho však zatvrzelost přešla a začal znovu. Když spo­
jíme můj jednopokoják s vaší cimřičkou...
Tak to šlo měsíc za měsícem, ale marně. Květuše Kočová
byla neoblomná. Že by pořád ještě počítala s Fantlem?
* * *
BALADA Z KARLÍNA





24
ZORA BERÁKOVÁ
Za zdí se stále nic neozývá, žádné odemykání dveří, když
Květuše Kočová odchází do práce, žádné ťuknutí klíče
o zárubeň, když se vrací domů. Už několik dní. Mož ­
ná někam odjela, anebo se stěhuje do Počernic k Fant­
lovi...
Eman Korbelář váhal, má­li zaklepat na sousední dve­
ře. Posledně se nerozešli zrovna v dobrém. Květuše mu
dokonce vmetla do tváře, aby se laskavě staral sám o sebe.
Ale co když je nemocná a potřebuje pomoc?
Nerozhodně přistoupil k jejím dveřím a zaklepal. Jednou,
podruhé. Potom zabouchal. Z protějších dveří vykoukla
rozcuchaná hlava staré Bubeníkové.
„Nevíte, co je s paní Kočovou?“ otázal se jí jako školák,
přistižený při opisování.
„Jak bych mohla vědět?“ zaškaredila se největší drbna
z baráku. „Já ji furt nešpicluju,“ dodala výmluvně a vztekle
zabouchla dveře.
Korbelář nepřestával dávat pozor, neuslyší­li za zdí sebe­
menší šramot. Konečně se dočkal. Někdo vytrvale klepal
na sousední dveře. Rychle vyšel na chodbu. Před prahem
Květuše Kočové přešlapovala starší žena.
„Hledáte někoho?“ nedočkavě ji oslovil Eman.
„Paní Kočová nepřišla několik dní do práce,“ odpo­
věděla neznámá. „Jestli třeba neonemocněla... Ale že ani
nezatelefonovala... To je divný.“
Vyslovila totéž, co se honilo hlavou Korbelářovi.
„Já ji taky za zdí neslyším,“ poznamenal. „Skoro celý
týden.“
„Třeba by o ní věděla její neteř,“ uvažovala žena. „Je­
nomže tu já neznám, nevím ani, jak se jmenuje a kde
bydlí nebo pracuje.“





25
Z protějších dveří se vysunula hlava pokrytá množstvím
natáček.
„Jmenuje se Eliška a prodává v Bílý labuti,“ oznámila
stručně a vzápětí zmizela za přibouchnutými dveřmi.
„No jo, Eliška...,“ zanaříkala neznámá. „V Bílý labuti...
To je jako jehla v kupce sena. V takovým obchoďáku může
prodávat fůra Elišek...“
„Ale každá z nich nemá tetu u karlínskýho viaduktu,“
namítl Eman Korbelář. „To chce zatelefonovat na osobní
oddělení.“
Neznámá ještě několikrát přešlápla na rohožce, potom
utrousila:
„Tak jo, já to řeknu vedoucímu.“
Korbelář jí nabídl, že může zatelefonovat od něho, žena
se však zdráhala.
„To musí vyřídit vedoucí sám. Já se měla jen podívat,
co s ní je.“
Eman Korbelář, poháněn úzkostí a obavami, zatele ­
fonoval na osobní oddělení Bílé labutě. Ukázalo se, že
v obchodním domě zdaleka neprodává tolik Elišek, aby tu
pravou bylo nutno hledat jako příslovečnou jehlu v kup­
ce sena.
Za několik minut přišla k telefonu Eliška Řandová.
„Já mám od tetina bytu klíč,“ prohlásila, když jí Kor­
belář vysvětlil, oč jde. „Za hodinu mi končí šichta, takže
za půldruhý hodiny jsem u vás.“
* * *
Když s Korbelářem za zády otevřela dveře tetiny světnice,
vyvalil se proti nim těžký nevětraný vzduch s příměsí nede­
BALADA Z KARLÍNA





26
ZORA BERÁKOVÁ
finovatelného pachu. Oba překvapeně couvli, vzápětí se
však Eman přemohl a vkročil dovnitř. A tam ji uviděl.
Ležela vedle stolu, ruce rozhozené, hlavu zvrácenou
a pod ní se na světlém koberci černala zaschlá kalužinka
krve. Na první pohled bylo jasné, že je mrtvá. Dokonce
několik dní.
Eliška se s pláčem dala na útěk, marně se Korbelář
snažil ji zadržet. Sňal ze zárubně Květušin klíč, aby byt
nezůstal napospas zvědavcům, pečlivě zamkl a zatelefo ­
noval na policii.
* * *
Lékař prohlásil úmrtí Květuše Kočové za vraždu, k níž
došlo před čtyřmi až pěti dny, to znamená v sobotu, nej­
později v neděli. Příčinou smrti nebyla rána do hlavy, nýbrž
uškrcení. Zranění na hlavě si Kočová způsobila nárazem
na hranu stolu, když se kácela k zemi.
Eman Korbelář se rozpomněl na sousedčin návrat
v sobotu před půlnocí, kdy naproti po viaduktu uháněl
rychlík a on v jeho rachotu zachytil jakési cizí, nezvyklé
zvuky. Náhle si uvědomil, že to, co slyšel, mohlo být chrop­
tění škrcené Květuše Kočové a patrně i následný pád její­
ho těla. Při průjezdu vlaků se domovní zdi otřásají, takže
nezřetelný náraz se ztrácí. Chytře si to vrah načasoval,
napadlo ho, musel zdejší poměry dobře znát.
První podezřelou se samozřejmě stala neteř Eliška Řan­
dová.
Bránila se zuby nehty. Proč by to dělala? Kvůli bytu?
K smíchu! Bydlí přece u rodičů v dvoupokojovém bytě prv­
ní kategorie a jako jedináček tam má veškeré pohodlí.





27
„Máte klíč od tetina bytu,“ namítl vyšetřovatel. „A zá ­
mek nebyl vypáčen ani jinak poškozen, nevykazuje žádné
stopy násilné manipulace. Pachatel si musel otevřít vlast­
ním klíčem.“ Zajímalo ho také, proč zavražděná Květuše
Kočová nenechávala po zamčení klíč v zámku. „Každý to
přece tak dělá, nevěší ho na futro. Zavražděná byla osa­
mělá žena, měla důvod k opatrnosti.“
I pro to našla Eliška Řandová logické vysvětlení.
„To dělala teta kvůli tomu, že pokud by onemocněla
nebo podobně, tak bych se nedostala dovnitř, kdyby z dru­
hé strany trčel její klíč.“
„Proč jste policejně hlášená u tety v Karlíně, když byd­
líte u rodičů v bytě první kategorie?“ chtěl vědět vyšet­
řovatel.
Odpověď ze sebe Eliška Řandová soukala pracně a roz­
pačitě.
„Můj snoubenec je výtvarník a v bytě po tetě si chce jed­
nou zařídit ateliér... Zatím bydlí na ubytovně ještě s dvěma
nocležníky. Jenomže pokojík třikrát čtyři metry je pro tři
chlapy samozřejmě malý. Pro mého snoubence obzvlášť,
on totiž navrhuje plakáty pro jednu reklamní agenturu
a potřebuje hodně místa k práci. A ta světnice po tetě...“
Usedavě se rozplakala.
Další podezřelý... A měl pádný motiv, potřeboval životní
prostor. Zvyky Květuše Kočové samozřejmě znal od její
neteře Elišky a ke klíči se také mohl snadno dostat. Pode­
zření proti němu ještě zesílilo, když kriminalisté zjistili,
že z bytu zavražděné zmizela spořitelní knížka se šedesáti
tisíci. V bistru, kde Květuše Kočová pracovala, o spoři­
telní knížce věděli, Kočová si na ni ukládala svůj výdělek
a z důchodu žila, jak se svěřila několika zaměstnancům.
BALADA Z KARLÍNA





28
Výtvarník David Škorpil, Eliščin snoubenec, penězi
zrovna neoplýval, pro reklamní agenturu nebylo dost zaká ­
zek a konkurence mezi návrháři plakátů byla značná.
* * *
Všichni nájemníci z domu proti karlínskému viaduktu byli
postupně vyslechnuti. Pan Fára z přízemí si vzpomněl, že
když se v sobotu před půlnocí vracel se psem domů, sra­
zil se mezi vraty s nějakým dlouhánem. Jeho podoby si
v šeru nevšiml, jenom si pamatuje, že měl brýle, protože
jak se s ním nečekaně srazil, upadly mu na zem. Dlouhán
se pro ně mrštně shýbl a rychle zmizel.
Jestliže neznámý muž zvedl brýle ze země mrštně, musel
být ještě mladý. A David Škorpil je nejen mladý, ale i vysoký,
a navíc nosí brýle. Když ho však kriminalisté kontaktovali,
popřel, že by se v inkriminované době v onom karlínském
domě nacházel, a ukázal vyšetřovateli neporušené brýle, na
nichž bylo zřetelně vidět, že jsou nošeny už delší dobu.
Eman Korbelář upozornil kriminalisty na Fantla, který
za Květuší Kočovou po celá léta docházel. V poslední době
však mezi nimi propukaly spory doprovázené hlasitými
hádkami. Fantl zvyklosti zavražděné podrobně znal, jistě
měl od její světnice klíč a věděl patrně i o jejích úsporách.
Není vyloučeno, že by se mu hodily. Barák mu zestárl
a zchátral, potřeboval opravit.
Najít v Počernicích starousedlíka Fantla bylo pro kri­
minalisty náramně snadné. Jeho trestní rejstřík byl dosud
bez poskvrny, těšil se mezi lidmi dobré pověsti. V domku
s ním žila dcera se dvěma dospívajícími dětmi, která byla
zaměstnaná v Hybernské ulici jako optička.
ZORA BERÁKOVÁ





29
Kriminalisté se jí zeptali, zda v posledních dnech obsta ­
rávala otci nové brýle.
„Ovšem,“ odpověděla bez zaváhání, „otec už nové brýle
nutně potřeboval.“
Fantl se rázem ocitl mezi podezřelými z vraždy Kvě­
tuše Kočové.
* * *
V domě naproti karlínskému viaduktu to vřelo jako v pře­
topeném kotli. Bubeníková, největší drbna z baráku, se
nemohla dočkat, až bude předvolána na kriminálku. Při
výslechu se z ní informace valily přímo proudem.
„Von Korbelář Kočovou furt uháněl, chtěl tu její cimru,
aby měl dvoupokoják. Že prej udělá z předsíňky koupel­
nu a záchod...“
Vyšetřovatel měl co dělat, aby proud její řeči zastavil.
Bubeníková ho vůbec nepustila ke slovu.
„Odkud to všechno víte?“
„Květuše mi to sama říkala, že jí prej nedá pokoj. Furt
dáme to dohromady, Květuško, vy jste sama, já jsem sám...
To by sis, holka, dala, povídám jí. Tvoji cimru by shrábl,
vobšourník jeden, tebe pak vyštval a do zrichtovanýho
kvartýru by si přivedl dvacítku.“
„A co vám Květuše Kočová ještě říkala?“ zajímal se
vyšetřovatel.
„Že Korbelářovi tu svoji cimru nedá, že ji schovává pro
neteř. Vona, totiž ta neteř, má známost s jedním výtvarní ­
kem...“ Následoval nový příval informací, v nichž mimoděk
potvrdila výpověď Elišky Řandové, a bohatě zvýšila počet
podezřelých, mezi něž se nakonec dostala i ona sama.
BALADA Z KARLÍNA





30
Přičinila se o to domovnice Jelínková, hned po Bube­
níkové druhá největší drbna z baráku.
„To se nedivím, že Bubeníková na Korbeláře nasazuje.
Vona by ho nejradši sama klofla. Když jí upláchl ten její,
protože už to s ní nemohl vydržet, pověsila se na Korbeláře
jako pijavice. Každou chvíli mu klepala na dveře, hnedka
s koláčem, hnedka zasejc s bůčkovou pečínkou, a to si
pochutnáte, pane soused, já dvacet let vařila v Ambassa ­
doru, nemohli si mě tam vynachválit... Jenomže Korbelář
ani slyšet, tlustý ženský, to prej není jeho gusto.“
„To má člověk za to, že má soucit s bližním,“ horšila se
Bubeníková, když se o výpovědi Jelínkové doslechla. Do­
movnice si totiž podrobnosti o svém výslechu nenechala pro
sebe, rozhlásila je patřičně okořeněné po celém baráku.
„Mně se Korbeláře zželelo,“ reagovala na její sdílnost
Bubeníková, „když mu umřela žena, chtěla jsem mu kapá ­
nek přilepšit. Já jsem lítostivá...“
* * *
Podezřelých byla celá řada, ale zatím se nedalo rozhodnout,
kdo z nich je pachatel, zda bezprostřední soused zavraždě­
né Eman Korbelář, její neteř Eliška Řandová, výtvarník
David Škorpil, bývalý nástrojař Fantl, Bubeníková či snad
někdo další. Každý z nich měl motiv, avšak žádný nemohl
prokázat spolehlivé alibi.
Výtvarník David Škorpil byl nucen několikrát změnit
výpověď, když kriminalisté zjistili, že na ubytovně nebyl
celou sobotu, jak původně tvrdil. Nakonec mu poskytla
alibi Eliška Řandová. Celá uzardělá přiznala, že David byl
v sobotu v noci u ní.
ZORA BERÁKOVÁ





31
„Naši odjeli na chatu, tak jsme toho využili...“
„A kdy od vás odcházel?“
„Až ráno,“ špitla stydlivě a zrudla ještě víc.
Výtvarník David Škorpil a jeho milá Eliška mají tedy
oba alibi, tím spíše, že ani Fára z přízemku nepoznal při
konfrontaci v Davidu Škorpilovi muže, s nímž se oné
sobotní noci srazil mezi domovními vraty, když se vracel
po venčení svého psa domů.
* * *
Zdálo se, že případ uvízl ve slepé uličce. Logická dedukce
jednoznačně směřovala k výtvarníku Davidu Škorpilovi,
jeho alibi však bylo nyní neprůstřelné. Poručík Bláha ale
na neprůstřelná alibi nevěřil. Neprůstřelné alibi bylo pro
něj právě ze všeho nejpodezřelejší.
Vzal to z opačného konce. Osobně si zašel za Škorpi­
lovými spolubydlícími na jejich pracoviště a po krátkém
přátelském rozhovoru získal dojem, že mu patrně mají co
říct. Smluvil si s oběma schůzku na ubytovně.
„Zařiďte to tak, aby tam Škorpil nebyl. A samozřejmě
zachovejte naprosté mlčení, to vám snad ani nemusím při­
pomínat.“
Slíbili, že to tak provedou, cítili se poctěni, že se sta­
li účastníky závažného kriminálního vyšetřování. To se
každému smrtelníkovi nepoštěstí.
Na dobu návštěvy poručíka Bláhy koupili pro Davida
Škorpila lístek do kina na americký akční film. Aby v něm
nevzbudili podezření, namluvili mu, že do kina měl jít
zámečník Olda, ale vlezlo mu do toho něco neodkladné­
ho. Musí totiž za kámoše vzít noční.
BALADA Z KARLÍNA





32
Poručík Bláha ohodnotil plakátovou výzdobu pokojíku
na ubytovně.
„Tohle všecko vytvořil Škorpil tady na tom plácku?“
„Jo,“ přisvědčil frézař Karel, „ale furt remcá, že nemá
m í s t o.“
Chvíli se bavili na téma, o němž toho nikdo z nich příliš
nevěděl. Zámečník Olda viditelně znervózněl, oba věděli,
že na řadu přijde něco závažnějšího, týkajícího se vraždy.
Karel do něho několikrát šťouchl, a když se Olda k niče­
mu neměl, připojil k šťouchanci pobídku:
„Řekni to, kámo. No tak mluv, vole!“
Olda si rozpačitě odkašlal. Poručík Bláha se na něj
povzbudivě usmál. Cítil, že se blíží jeho příležitost.
„Já jel tehdá v sobotu domů, bydlím v Ústí nad Labem,“
chraptivým hlasem spustil Olda. „Ten vlak vyjíždí po jede­
nácté v noci z Hlavního nádraží.“ Na chvíli se odmlčel,
jako by se zalekl své výpovědi. Karel ho nenápadně dloubl
kolenem. „A když jsme přejížděli po karlínským viaduk­
tu,“ pokračoval Olda už směleji, „tak jsem měl v jednom
momentě dojem, že v jednom okně v protějším baráku
vidím Škorpila...“
Poručík Bláha dobře věděl, s jakou obezřetností musí
volit slova.
„Opravdu?“ užasl opatrně. „Za takovou chviličku jste
ho poznal?“
„Ani ne tak Škorpila, jako spíš to jeho klaunský sáčko,“
podotkl Olda.
„A co tam Škorpil dělal?“ chtěl vědět poručík. „To se
vám taky podařilo rozeznat?“
Olda bezradně pohlédl na Karla, jako by u něho hle­
dal radu.
ZORA BERÁKOVÁ





33
„Řekni to, no tak to řekni, vole!“ nepříliš vybíravými
slovy ho povzbudil spolubydlící.
„Já měl v tom momentě dojem, jako by se s někým
pral,“ vyrazil zámečník Olda, vzápětí však dodal: „Ale
to byl jenom dojem, rozumíte... Tehdy jsem stačil akorát
zaregistrovat to šílený sáčko a pak brejle, jak se v nich
odráželo světlo. I když po viaduktu nejede vlak plnou
r yc h lo s t í .“
„Šílený sáčko, říkáte?“ chytil Oldu za slovo poručík Blá ­
ha. Kriminální technici zjistili, že za nehty oběti uvízla
textilní vlákna a vrstvička pachatelovy pokožky, když se
napadená bránila.
„Jo, přesně, šílený sáčko,“ přisvědčil Olda. „Takový kost­
kovaný, křiklavý, jako nosej klauni v cirkuse. Jak může na
sebe něco tak hnusnýho vůbec vzít.“
„Ale Škorpil ho nosí, jedině když jde za tou svojí, to honí
vodu. Jináč si ho šetří a vohákne se do normální bundy,“
připojil se k Oldovi frézař Karel.
Poručík Bláha nenápadně zašilhal ke třem úzkým skříň­
kám v rohu.
„To si dneska do kina jistě taky vzal to svoje parádní
sáčko...“
Karel vyskočil od stolu.
„Kdepak!“ zvolal hlasitě a hnal se do kouta. „Von si
ho šetří.“ Zastavil se před skříňkami. „Kdyby tu almaru
neměl zamčenou, tak vám to jeho šílený sáčko ukážem.“
Jeho pohled výmluvně utkvěl na Oldovi.
Poručík Bláha pochopil. Aby neměl zámečník na tako­
vou obyčejnou skříňku nějaký obyčejný fígl!
„V tomhle případě, mládenci, máte moje požehnání...
úřední povolení.“
BALADA Z KARLÍNA





34
ZORA BERÁKOVÁ
Olda jediným pohybem ruky otevřel dveře prostřední
skříňky a vytáhl z ní pestré kostkované sako visící na ra ­
mínku.
„To je teda kus!“ uznale se vyjádřil poručík Bláha. „Něco
takovýho si na sebe troufne vzít jedině umělec.“ Prohlížel
si sáčko ze všech stran, promnul jeho látku v prstech, zajel
do kapes. Žádný z obou spolubydlících se nedivil, když si
sáčko nakonec odnesl s sebou.
„Jako předmět doličný,“ vysvětlil jim. „Škorpil svoje sáč­
ko najde v kanceláři kriminálky, oznámíme mu to.“
* * *
Svázat všechny volné konce dohromady už nebylo pro
zkušeného kriminalistu nesnadné. Alibi Davida Škorpila
začalo dostávat trhliny.
Že byl u Elišky ze soboty na neděli celou noc? To tvrdí
Eliška Řandová, která rovněž patří mezi podezřelé. Poru­
čík Bláha však ve své praxi ztekl už nejedno neprůstřelné
alibi. V důvěrném rozhovoru se zamilovanou prodavačkou,
ničím nepřipomínajícím výslech, se dozvěděl, že Eliška,
znavená milostnými hrátkami, které začaly už v sobotu po
poledni, se navečer pohroužila do tvrdého spánku, a když
ji z něho David vyrušil, zeptala se ho v rozespalosti, proč
odchází tak brzy.
„Protože už je ráno,“ odpověděl jí.
„Ráno?“ podivila se Eliška.
„Ano, je neděle ráno,“ obelhal ji David a bezstarostně
odešel.
Vášnivým milováním vyčerpaná děva se nenamáhala
podívat na hodiny, uvěřila jeho slovům. Času měla dost,





klidně mohla vyspávat až do večera, kdy se teprve měli
vrátit rodiče.
* * *
Pachatele usvědčila textilní vlákna z jeho saka a zbytky
pokožky, které uvízly za nehty zavražděné a podle labo­
ratorní expertizy prokazatelně patřily výtvarníku Davidu
Škorpilovi. I stopy na zápěstí a na hrdle oběti se shodovaly
s jeho dlouhými štíhlými prsty.
„Já jsem ji nechtěl zabít,“ dušoval se David Škorpil.
„Počítal jsem s tím, že se v sobotu vracívá z práce až před
půlnocí, jak mi řekla Eliška, a chtěl jsem si vzít její spoři­
telní knížku. Eliška mi totiž prozradila, že se její teta nebu­
de stěhovat do Počernic, protože se s Fantlem definitivně
rozešli. A já nutně potřeboval ateliér, a když bylo jistý, že
se světnice po Květuši Kočové neuvolní, chtěl jsem si ho
obstarat jinde... A na to jsem nutně potřeboval peníze...
Jenomže teta už byla proti očekávání doma, a tak...“
David Škorpil byl zatčen a obžalován z vraždy Květu­
še Kočové a z krádeže její spořitelní knížky. Knížka byla
naštěstí vinkulovaná, heslo prozradila zůstavitelka v písem­
né závěti. Znělo ELIŠKA.
Eliška Řandová zdědila po tetě kromě starých svršků
a několika kusů nábytku šedesát tisíc korun. Náplast na
ztrátu ženicha, který nastoupil patnáctiletý trest vězení.
BALADA Z KARLÍNA










37
Stíny minulosti
D enisa přišla s nezvyklým zpožděním, Filip na ni v kavár­
ně čekal přes hodinu a už se začal obávat, že ji vůbec
neuvidí. Přitom sama Denisa pokládala dnešní setkání za
náramně důležité, telefonovala mu, že s ním musí co nej­
dřív mluvit, jde prý o choulostivou záležitost.
Po hodině se konečně objevila. Filip jí nedočkavě vykro­
čil vstříc.
„Už jsem se bál, že nepřijdeš.“
„Stalo se něco... nepříjemného,“ oznámila mu Denisa,
když se posadila ke stolku. „Nepříjemného je příliš slabé
slovo,“ dodala zachmuřeně, „spíš bych řekla, že se stalo
něco tragického... bez nadsázky.“
Vytáhla z kabelky několik fotografií a postupně je roz­
ložila před Filipa. Na všech byli oni dva, jak se v důvěr­
ných objetích s polibky loučí před autem.
Filip si snímky překvapeně prohlížel, při pohledu na ně
mu v srdci rostla úzkost.
„Jak jsi k nim přišla?“
Denisa si štíhlými prsty starostlivě přejela čelo.
„Manžel je ráno při snídani položil na stůl, chtěl vědět,
s kým se to na ulici objímám a líbám.“ V očích se jí ob­
jevily slzy.
„A cos mu řekla?“





38
ZORA BERÁKOVÁ
„Přiznala jsem pravdu, že je to muž, kterého miluji
a se kterým chci žít.“
„Prozradila jsi mu moje jméno?“
Denisa zavrtěla hlavou.
„Řekla jsem mu jen, že na těch fotografiích je muž, kte­
rého miluji a se kterým chci žít,“ opakovala.
Filip si potají oddychl.
„A co on na to?“
„Že ještě není všem dnům konec,“ odpověděla Denisa.
„Víc neřekl.“
Filip jí vděčně stiskl ruku.
„Máme přece jeden druhého,“ zašeptal zamilovaně. „Na
mě se můžeš spolehnout.“
„Já vím, i ty se můžeš spolehnout na mě,“ ujistila ho
Denisa.
Chvíli ještě poseděla, byla však nesvá a nedokázala se
soustředit. Zakrátko se zvedla.
Filip byl nemile překvapen.
„Tak brzy? Nemáš přece kam spěchat,“ poznamenal
zklamaně. „Myslel jsem...“
Denisa ho nenechala domluvit.
„Manžel si nejspíš najal soukromé očko a nechává mě
s le d ov a t .“
O tom Filip nepochyboval.
„Stejně už všechno ví, tak čeho se ještě bojíš?“
„Nechci zbytečně provokovat,“ vysvětlila mu Denisa.
„Nestojím o scény, ráda bych od něho odešla pokud mož ­
no bez kraválů.“ Rychle zasunula kompromitující snímky
zpátky do kabelky a podala Filipovi ruku. „Dnes se mnou
nechoď k autu. Brzy tě sama zavolám,“ slíbila mu a bez
ohlédnutí opustila kavárnu.





39
Filip si všiml, že se venku rozpršelo a Denisa si na židli
zapomněla svůj deštník. Vyběhl s ním z kavárny, aby jí ho
odevzdal, avšak Denisa už nastoupila do auta. Do cizího
auta, ne do svého jako obvykle.
U volantu neseděl její manžel, ale neznámý mladý muž.
Že by taxikář?
* * *
Denisina manžela, továrníka Váchu, znal Filip přes dva ­
cet let, po maturitě u něho začínal jako kancelářská síla.
Nepochyboval o tom, že se jeho milenka provdala za muže
více než padesátiletého z pouhé vypočítavosti, čistě pro
peníze, Denisa to však popírala.
„Zaujal mě pozornostmi, které mi prokazoval,“ pro­
zradila Filipovi. „Dá se říct, že mě to přímo okouzlilo.
A později, když jsem poznala jeho povahu, jeho poctivost
a pracovitost, tak jsem se do něho zamilovala. Alespoň
jsem si to myslela, byla jsem tehdy ještě mladá a nezku­
šená. Jenomže potom jsem zjistila, že všechno, co jsem
považovala za jeho přednosti, bylo pouze předstírané, že
to na mě jenom hrál, aby si mě získal.“
Filip se Denise nepřiznal, že jejího muže zná, že byl
v jeho továrně dokonce zaměstnán, a zamlouvalo se mu,
že ona sama svou nevěru před manželem tajila.
„Strašně by ho to ranilo, nesmírně na mně lpí. Musím
na něho brát ohled.“
Filip jí proto nesměl ani telefonovat.
„Naše posluhovačka je pavlačová drbna, shání klepy
na každém kroku. A donáší, aby se manželovi zavděčila,“
upozornila ho Denisa. „Manžel je podezíravý, žárlí. Ale
STÍNY MINULOSTI





40
ZORA BERÁKOVÁ
to je v jeho situaci pochopitelné, je o celé čtvrtstoletí starší
než já, klidně by mohl být mým otcem.“
Filip Denisu doopravdy miloval, byla to první žena, s níž
měl vážné úmysly. Dosud na manželství nepomyslel, jeho
obchod se sportovními potřebami mu zabíral všechen čas.
Předchozí milostná dobrodružství byla pouze přechodnou
epizodou, teprve Denisa vzbudila v jeho srdci touhu po
životě ve dvou.
Denisa však jeho nabídky soustavně odmítala.
„Manžel na mně lpí, nemohla bych od něho odejít,“
vymlouvala se. „Kdybych ho opustila, nepřežil by moji
z t r á t u .“
Filipovi nezbývalo, než aby se s jejími argumenty smí ­
řil. Snad si to jednou přece jenom rozmyslí, nepřestával
doufat.
* * *
Měl pádný důvod, proč před Denisou zatajil, že továrník
Vácha, její manžel, je jeho bývalý šéf. Neměl se ostatně
čím chlubit, aféra stará čtrnáct let mu nikterak nesloužila
ke cti.
Tehdy se jeho šéf rozhodl strávit týden ve Vysokých
Tatrách a vyzval Filipa, aby ho doprovázel.
„Probereme tam nějaké úřední věci, abych jen tak nečin­
ně nezahálel.“
Filip už znal jeho pracovitost, šéf byl neúnavný, zaměst­
nanci o něm říkali, že pracuje i v noci. To bylo zřejmě
tajemství jeho životního úspěchu, továrníkem se člověk
nestane pouhou náhodou.
Do Starého Smokovce se s nimi vypravil i Váchův





41
obchodní partner Zikán. Byli s Váchou spolužáci ze střed ­
ní školy a později je spojilo i obchodní podnikání. Oba
byli pracovití, oba byli úspěšní a časem se z nich stali spíše
konkurenti než obchodní partneři.
V Tatrách si společně užívali lyžování a pochutnávali
si na vybrané stravě. Filipovi dopřával šéf přes den vět­
šinou volno, teprve před večeří ho na jednu dvě hodiny
zaměstnával obchodními záležitostmi. Pro mladého muže
to byla neobyčejně příjemná dovolená, jakou by si na vlast­
ní náklady sotva mohl dopřát.
Jistě by se mu nesmazatelně zapsala do paměti jako
pohádková idyla, nebýt nechutné události, která do Fili­
pova života tvrdě zasáhla. Postavila ho sice na vlastní nohy,
přinesla mu existenční jistotu, avšak nezapomenutelně se
vryl


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.