načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vratislav II. -- První český král - Vratislav Vaníček

Vratislav II. -- První český král

Elektronická kniha: Vratislav II. -- První český král
Autor:

Edice Velké postavy českých dějin. Vratislav II. patří k důležitým osobnostem a dlouho vládnoucím českým panovníkům v raném středověku. Jeho postava je dobře přístupná díky ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9117-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edice Velké postavy českých dějin. Vratislav II. patří k důležitým osobnostem a dlouho vládnoucím českým panovníkům v raném středověku. Jeho postava je dobře přístupná díky Kosmově kronice. Za jeho vlády došlo k mnoha významným událostem ve vnitřní politice (např. se přestavuje Vyšehrad jako královské sídlo a v našem království vzniká silné a otevřené kulturní zázemí) i v mezinárodních vztazích. Český stát zůstal samostatným subjektem v okruhu Říše a nebyl ohrožen ani dalšími zvraty 12. století. Kniha ukáže, že Vratislav II. patří do galerie vládců evropského typu a seznámí se se specifiky této doby. Vaníčkova práce je důležitým edičním počinem a zaplňuje dosud nezmapovanou část naší historie.

Související tituly dle názvu:
Vratislav II. / První český král Vratislav II. / První český král
Vaníček Vratislav
Cena: 138 Kč
Vratislav - První král Čechů Vratislav - První král Čechů
Reitinger Lukáš
Cena: 376 Kč
Král & král & rodina Král & král & rodina
Haan Linda De
Cena: 168 Kč
Vratislav II. Vratislav II.
Vaníček Vratislav
Cena: 206 Kč
Vratislav - smutný král Vratislav - smutný král
Weber Radim
Cena: 89 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

VRATISLAV

VANÍČEK

VRATISLAV II. (I.)

První český král

Čechy v době evropského

kulturního obratu v 11. století

© Vratislav Vaníček, 2004

Recenzoval Jan Klápště

ISBN 80-7021- 655 -7

TUTO KNIHU VĚNUJI S DÍKY

ZA POHODOVÉ PROSTŘEDÍ

VĚŘE, VLAĎCE, KLÁRCE A APOLENCE

Na přebalu:

Král Vratislav, nástěnná malba

ve znojemské rotundě z 12. století

Titulní strana:

Portrét krále Vratislava

vyražený na jeho denáru Úvod: evropské změny v druhé polovině 11. století

Knížkou o Vratislavovi II. sestupujeme poměrně

hluboko do minulosti. Letopočty začínající jedničkou a nulou budí nutně

respekt vzhledem k těm současným, vždy sledujeme události staré tisíc

let. Pokud se k takové pouti odhodláme, očekáváme asi něco jiného než

pouze romantické čtení nebo brutální příběhy, které se mohou virtuálně

odehrát v různých historických kostýmech kdekoli. Ale je třeba také se

otevřeně vyrovnávat s různě motivovanými apriorními postoji anacionálními tendencemi, které zatížily i mnohé odborné práce. Rádi bychom se

dozvěděli na počátku 21. století – snad věku znalostní a zodpovědnéspolečnosti – něco inspirujícího, co by naše poznatky zařazovalo do širšího

celku dějinného pohybu, a již v kontextu českých zemích, nebo uceleněji

evropském.

Vratislav II. – podle charakteristiky polských kronikářů český lev s chytrostí lišky – žil v zajímavé době otevřené do budoucnosti a spojující až překvapivým způsobem různé oblasti Evropy podobnými sociálními jevy a potřebami. Druhá polovina 11. století je érou kreativního dějinného obratu, rozvinutím proměn základních pro dynamický a strukturálně specifický vývoj středověku. Má ale také napětí a půvab osobité epochy, kulminuje jednotným „příběhem“ a racionální výklad zde nemusí být v protikladu k historickému románu. Pokusím se v úvodu krátce přiblížit obrysy celého vývoje.

Nové myšlenky pro pochopení trendů 11. století z hlediska vývojového obratu především kontinentálního jádra Západu (Francie, Německa, Flander, Itálie, Katalánie) přinesli historici Karl Bosl a Georges Duby. V 11. století končí „temné“ či magické období Západu, uvádí Bosl,zejména díky značné prostorové i sociální mobilitě lidí všech stavů. Právě v této době se otevírá velká poutnická trasa západních křesanů Camino de

7


Santiago, na níž zřizuje současník Vratislava II., král Alfons VI., řadu

kamenných mostů. Docenit je ale také třeba působení křesanství jako

antropocentristického a humanitního náboženství, které náročněusměrňuje za těchto styků a nových sociálních zkušeností mentalitu obyvatel.

Provázanost mezi různorodými oblastmi Evropy byla civilizačněutkána již dříve, v raném středověku, by zatím prostou režnou nití, beznáročnějších úchytů městské civilizace. U kupeckých osad na křižovatkách dálkových cest stály již skromné biskupské baziliky a na mnohdy ještě valy opevněných hradech zase paláce s kaplemi („falce“) napodobující městské stavby Středomoří. V sociálním prostředí císařsko-biskupské kultury a moci (G. Duby) vznikala díla antikizujícího umění karolínské a otonské renesance. Byla to kultura obdivovaná, působící jako zjevení, ale také jako kulisa v severském agrárním a loveckém prostředí, kdepřetrvávala nejdéle. Takovým podivuhodným kulturním centrem zapojujícím severské umělce do středomořské estetiky byl saský Hildesheim za biskupa Bernwarda, člena dvorského okruhu císaře Oty III. Kulturní rozkvět v Hildesheimu pokračoval za Bernwaldova nástupce Godeharda, který již „renovační“ imperiální tradici spojuje s církevní reformou podle lotrinských inspirací (klášter Gorze).

Raný středověk (jakkoli je tento pojem jen konvenční a pomocný) měl ještě stále před očima pozdně antickou římskou říši a byl ovlivňován vysokými byzantskými vzory, i když byl politicky veden „barbarskými“ novými kmeny či národy. Lze k nim přiřadit nejen Franky či Langobardy, ale také córdobský emirát, muslimský stát v tehdy ještě románské a silně christianizované Hispánii. Západ se formoval především jako soustava universalisticky zaměřených států těžících z kulturního odkazu říšeřímské v provinciích, ale také z dynamické síly nových národů, kteréosobitým způsobem pochopily a rozvíjely křesanské náboženství a novou monarchickou sociální strukturu. V tomto trendu zanikaly staré antické formy a vytvářely se nové. Doba 11. století představuje obrat v tomsmyslu, že západní středověká civilizace začíná fungovat jako nezávislý systém a směřuje ke kvalitativní krystalizaci (proběhla přibližně ve 12. století).

Také území ležící na sever od někdejší limes Romanorum (hraniceantické římské říše) směřovala k monarchismu a křesanským formám při pozvolné recepci středomořských vzorů, ale v jejich neurbánní podobě, prostředkované zejména franskou říší a římskokatolickou církví. Dotohoto proudu se zapojila díky vlastní iniciativě jako jediné slovanské území ještě v éře Karlovců říše moravských Mojmírovců – jako území sicecivili>8


začně okrajové, ale přiřazující celý region středovýchodní Evropy keStředomoří, jak to ukazují malé kamenné rotundy a baziliky v jejích centrech.

Raný antikizující vývoj na Západě kulminoval v 8.– 9. století. Podlestarých idejí bylo „obnoveno“ římské císařství (renovatio imperii) KarlemVelikým v roce 800, kdy franská monarchie zároveň vytvořila identickouuniversalistickou dvojici spolu s papežstvím a římskokatolickou církví. Pak však přichází údajně „temné“ 10. století, kdy převládly kmenové aregionální síly. Nepochybnou zátěží přitom byly poslední zásahy barbarského světa – útoky vikingů vedené převážně na lodích a vpády kočovnických kmenů z východní Evropy, zejména Ma arů. V obranných bojích přitom krystalizovaly rodové moci Kapetovců na Seině a Liudolfovců v Sasku.

Ale vývoj evropských regionů měl kolísavou podobu. Právě v 10. století dosáhla vysokého stupně rozvoje společnost nyní již córdobskéhochalifátu, když počet obyvatel jeho hlavního města, opatřeného dodnesčástečně funkční kanalizací, se blížil jednomu milionu. Kulturnímrozkvětem prochází také křesanská společnost v Čechách, podílející se na obchodu s tímto umajjovským chalifátem.

Posledním velkým „raně středověkým“ činem vycházejícím zpřekonání krize karlovské státnosti bylo renovario imperii Romanorum (obnovacísařství římského) německými králi z původně barbarského kmene Sasů (císařská korunovace Oty I. Velikého papežem v roce 962), a to v době, kdy karolínská Evropa se již v západní a jižní Galii rozpadá atransformuje do malých životaschopných jednotek, které se oddělují od královské moci. Hrabata z Katalánie navštěvují místo královského dvora papežský Řím. Přitom se vývoj bývalé franské říše typologicky rozděluje: na Západě se obnovuje království „zezdola“ vytvářením francouzského národa a pružného království Kapetovců s centrem v Paříži, zatímco na„východě“, v Německu, Burgundsku a Itálii, zůstává imperium Romanorumzachováno jako jedinečná universalistická struktura, ačkoli i zde se záhy formuje kulturně pokročilý německý národ (by regionálně, ažfederalisticky „kmenově“ zakotvený).

Postupná transformace imperiální soustavy karolínské Evropyprobíhající postupně v různých oblastech od sklonku devátého až do stoletíjedenáctého byla spojena s teritorializací šlechty, přičemž tento proces byl náročnější v jižních oblastech bývalé Galie, zdůrazňuje Duby. Semanciovanou knížecí mocí v Akvitánii souvisí vznik clunyjského mnišství orientovaného přímo na papeže a omezující autoritu biskupů. Kulturním plodem nového vývojového proudu je rozvoj živějšího a estetickyharmonizovaného románského umění. Sí nových „bílých kostelíků“ nerozkvetla

9


po roce 1000 jenom v Itálii a Galii, jak si všímá burgundský kronikář

Raoul Glaber z clunyjského okruhu, ale má paralely v dalších oblastech

Evropy, i když s velmi rozdílnou hustotou těchto staveb a sociálnívyzrá

lostí jejich zakladatelů. Proto je možno hovořit o kulturním evropském

obratu 11. století, které bylo zaměřeno na obdobné cíle.

Starší dějepisectví v těchto souvislostech dlouho pracovalo sesuges

tivním termínem „feudální roztříštěnosti“ (vypůjčeným z kritik monar

chie za Velké francouzské revoluce) jako označením rozvratu, který měla

způsobit šlechtická zvůle. „Silní“ panovníci podle tohoto schématubojo

vali proti šlechtě. Ve skutečnosti nové generace přinášejí kreativní sociální

mobilitu, která postupně přechází do procesu „výstavby země“ a pozdější

národní monarchie. Při tom dochází k „teritorializaci“ (územně právnímu

zasídlení) stále širších skupin urozených a k formování nejen nového

aristokratického venkova, ale také svobodného městského osídlení.

Emancipační identifikace západního rytířství se projevuje nástupem

rytířské poezie, jak o tom svědčí Kantiléna o Rolandovi rozšířená i vNor

mandii. Počátky kurtoazní poezie v Akvitánii mají žánrovou obdobu

10

Tzv. trůn Karla Velikého v katedrále v Gironě (Katalánsko)


11

Donjon Montbazon v Anjou přechodného typu s opěrnými pilíři (11. století)


v poezii arabsko-románské v córdobské oblasti, která se rovněž politicky

rozdrobuje na tzv. taifské (dílčí) emiráty.

Příznakem trendu výstavby nového společenského světa s vlastními zpětnými vazbami byly „boží míry“ vyhlašované pod hrozbouexkomunikace biskupy a šlechtou pro postní dny, k obnově řádu a práva, chránící zároveň chrámy, mlýny či polnosti venkovanů. Hnutí božích mírů(pactum pacis) a božích příměří (treuga Dei) vzniká ve Francii, odkud se šíří od let třicátých 11. století do Flander, pak do Burgundska, severní Itálie a do Porýní. Civilizační obrat a cesta k nové monarchii na Západě mají tak především komplexněji kulturní ráz.

Do obdobného vývojového proudu vstupují také síly vzdálenějšíchregionů, kde teprve ustupuje umění zvěrného stylu. Osídlení zde bylo řidší, sociální vztahy přehlednější, monarchické síly silnější. Tehdejší proměnu mentality severské válečnické elity ve vztahu k duchovní moci artikuluje bezděčně vévoda saský Bernard: Medvědi a kanci jsou naši rodiče, jeleni jsme já a bratr... zajíci jsou naši synové. Vystihl tak přesun ideálů odstarého typu kmenových vůdců k společenství říšsky integrovanýchvelmožů, kteří se však ve svém regionu dokáží tvrdě postavit ambicímcírkevních institucí, a zůstávají také svobodnými vůči císařské moci. Další náboženská kultivace může jejich potomky „odzbrojit“ na úroveň zajíců, obává se (zbytečně) vévoda Bernard pozorující „úpadek“ starých ctností. Vždy hrabě Vintíř (Günter ) odložil např. v Niederaltaichu před oltářem sv. Mořice rytířský pás (cingulum) a nechal si ostříhat své vlasy a vous, odvěké hrdé symboly mužné autority.

Jelen se někdy stává neformálním symbolem duchovní legitimity nového rytířstva, je andělským poslem Boha. Českého knížeteBřetislava I. dovedl mluvící jelen divné velikosti v hlubokých hvozdech právě k Vintířově pustevně, zatímco jelen mající plné paroží rozžatých svícíukázal uherským králům Gejzovi a Ladislavovi místo u Vácova, kde měli vystavět nový chrám Panny Marie. Medvědi, orli či gryfové, ale také jeleni odcházejí nakonec na odpočinek do erbů a rodových pověstí.

Eremitské mnišství magicky mocných misionářů přerůstá ve střední Evropě jako osobitý doprovod aristokracie do 11. století. Jedná se často o urozené muže spoluurčující dobové dějiny. Již zmiňovaný Vintíř bylpověřen pro svou znalost „slovanského jazyka“ říšským sněmemchristianizovat Lutice a patřil k rádcům císaře Konráda II., Jindřicha III. a knížete Břetislava I. Vintířův český souvěkovec opat Prokop se stal jedním ze svorníků středověké národně identifikační tradice. Camaldolskákongregace s centrem u Ravenny patří k ideovým oporám nového křesanského

12


království v Uhrách. Vzorem pro její spiritualitu byly klášterní cely

v Palestině, kde také král Štěpán I. zakládá klášter v Jeruzalémě.

Cílem eremitů a výstavby krypt však není program mortifikace (G. Duby), nýbrž myšlenka spásy a cesta k znovuvzkříšení – tak je třeba rozumět pro nás někdy „nekrofilně“ působícím projevům kultu.Pozoruhodná provázanost mezi misijní činností a evangelijní zvěstí jeoznačována za neofytské nadšení (R. Turek), které bude mít později novouurbanizovanou obdobu v hnutí svatého Františka (počátek 13. století). Na sklonku tisíciletí, před rokem 1000, spojoval neofytský trend zbožnosti pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce s osobnostmi tak rozdílného kulturního a mocenského zázemí, jako byli jihoitalský Řek svatý Nil, francouzský učenec a papež Silvestr II., mladý uherský panovník Štěpán Svatý,polský vládce Boleslav Chrabrý či císař Ota III.

Starší doba byla symbolicky dovršena v roce 1000 symbolickou hnězdenskoupoutí císaře Oty III. k hrobu sv. Vojtěcha, nad nímž „půjčil“ svou korunu polskémuknížeti Boleslavovi Chrabrému, který byl označen jako amicus rex. Královskou korunu spolu s arcibiskupstvím dostal zase odpaeže Silvestra uherský Štěpán Svatý.

První desetiletí 11. století přinášejípostupné překonání dosavadního trendu. Ten zpočátku ještě pokračuje jako jistý odraz v říších Boleslava Chrabrého a Štěpána Svatého. Uhry a Polsko se tak ještě stihnou zapojit ve své monarchické špičce aprestižním ambiciózním zacílením do původních ideálů Západu, což specificky ovlivnilo tyto země až do nejnovějších dob (jak to docenil K. Bosl). I dynastie dotčené křesanstvímterve v druhé generaci tak uskutečňují ideál mediteránní (středomořské) křesanské monarchie a začleňují své regiony doevropské soustavy. Pak však zde ještě ve druhé čtvrtině 11. století dochází k pohanským reakcím. Teprve druhá polovina 11. století přináší překonání regresivních proudů.

13

Kopí sv. Mořice, darované

polskému vládci Boleslavovi I.

Chrabrému císařem Otou III.

v roce 1000


Souběžnou velkou nadteritoriální říši bylo soustátí Knuta Velikého spojujícího na základě nových dánských výbojů regiony Velké Británie a Skandinávie. Jedna z manželek Knutových byla dcera BoleslavaChrabrého, tedy pravnučka českého knížete. Knutova dcera Gunhilda se stala v roce 1036 první manželkou římskoněmeckého krále Jindřicha III. Knut Veliký byl přítelem sálské dynastie a byl přítomen císařské korunovaci Konráda II. (otce Jindřicha III.) v Římě v roce 1027. V Británii užíval Knut občas titul imperátora (jako nástupce římské moci v provincii). Ani jeho velkoříše však v procesu krystalizace národních germánskýchkřesanských království v další generaci nepřežila.

K podstatným změnám dochází na Pyrenejském poloostrově, v oblasti významné pro vyrovnávání s podněty středomořské islámské a židovské kultury. Umajjovský chalifát poté, co vystoupil tvrdě proti domácíkřesanské církvi, procházel mocenskou stagnací vedoucí k rozpadu apozdější „afrikanizaci“ islámských území nazývaných celkově al-Andalús. Pouze vojevůdce Almanzor, jistý córdobský „majordom“, zaměřil ještě síly své reformované armády proti sílícím křesanským státečkům na severu a v roce 982 zpustošil Barcelonu. V 11. století se však iniciativy v boji o území poloostrova chápou křesanská království a hrabství. Svůj boj reflektují jako „reconquistu“ (znovudobytí) muslimy odcizených území a při osidlování nárazníkových oblastí přivádějí jako osadníky nejen křesany z al-Andalúsu, ale přitahují také hosty z celé západní Evropy (včetně vzdálenějších Němců). Zatímco dosud byly středisky územnícivilizace na severozápadě především kláštery, nyní vznikají jako mocenské opory nového typu geometricky členěná města, někdy opuštěné antické zříceniny. Postavení různorodých, často rolnických obyvatel těchto měst charakterizují fueros („fóra“, postupně ve významu právních svobod). Také král kastilský Alfons VI. užíval dočasně hodnost imperátora jako výraz své hegemonie v Hispánii.

Latinský Západ jako náboženský a politický systém zasahoval také na Balkánský poloostrov, který byl jinak obecně uznáván za sférulegitimního vlivu císařství východořímského. Ale příliš členitý reliéf a kmenový ráz osídlení znemožňovaly uplatnit zde plošnou státní správu s výjimkou jižní části Bulharska. Městská civilizace se udržovala od antiky na ostrovech a polostrovech Jaderského, Egejského a Černého moře. Byla sicepřirozenou oporou byzantské státní moci, ale na romanizovaném jaderskémpobřeží se prosazují ve stínu Byzance jako její prostředník italské Benátky.

Hegemonem ve vnitrozemí se stala kmenová jihoslovanská šlechta – knížata a župané. Výrazem ambicí části slovanských elit bylo užíváníslo>14


vanského písma a jazyka pro potřeby náboženství, a případně v liturgii.

Staroslověnština z 9. století se přitom větví na „církevní slovanštinu“českou, chorvatskou, srbskou, bulharskou a ruskou. Tato literatura

v podstatě zdůrazňuje legitimitu slovanských národů podílet se narozvoji křesanské Evropy. Bylo by však zavádějící směšovat církevněslovanskou kulturu pouze s Byzancí, odkud přišli její tvůrci a „otcové Evropy“

(vedle sv. Benedikta z Nursie), Konstantin (Cyril) a Metoděj. Na počátku

měla naopak universalistický ráz, respektovala papežský primát apřizpůsobovala se kulturním podmínkám převládajícího ritu. Ten byl

římskokatolický nejen v Chorvatsku, ale také v přímořských oblastech

srbských, kde vzniklo arcibiskupství v Baru. Latinský západní vlivovlivňoval vyhraňování státnosti u Chorvatů od počátku 11. století (Petr IV.

Krešimír, král Dmitar Zvonimír ), ale i přijetí královské hodnosti v Srbsku

(vládcem Zety knížetem Michalem). Spory o ritus na Balkáněaktualizované expanzí Normanů, kteří dočasně ovládli Soluň, přispívaly k napětí

mezi papežským Římem a Konstantinopolí. Odlišné poměry již převládaly

ve střední a východní části Balkánu, kde slovanská kultura byla pod

intenzivnějším náboženským vlivem Byzance.

V centrálních oblastech Západu, ve sjednocené nadteritoriální Říši stejně jako v rozdělené Galii a v Katalánii, zatím dochází k náročnému civilizačnímu obratu, který měl více dimenzí. Patří k němu prosazování programu církevní reformy, stejně jako zahušování sídelní sítě a vznik městských aglomerací. V některých oblastech, převážně románských, vývoj přímo navazuje na starší ekonomickou jednotu města a území(municipium). Starší sídelní jádro mají i některá civitas v Anglii a Německu; na východě střední Evropy bylo takovým centrem Řezno. Novoudynamickou složkou jsou však kupecké gildy, které podněcují výrobu veFlandrech a v Itálii.

V Německu, Itálii, Burgundsku a Nizozemí tyto změny probíhajíintegračně pod autoritou dynastie sálské (tj. franské). Je však sporné, zda tato Říše měla šanci přeměnit se v plošný, administrativně spravovaný stát s jedním centrem a řadou provincií, jako to fungovalo vurbanizované byzantské říši. Jak víme, Říše zůstala pro celý středověk zachována, i když její velké a pak také malé regiony se fakticky vyvíjely značněsamostatně. Také cesta ke vzniku měšanstva a jeho práv se uskutečňovala nikoli plošně a reformami vládce, nýbrž spontánně, dalekosáhlýmikulturními styky a místní výstavbou. Proto se také v čele městskýchaglomerací prosazují po přechodnou dobu zejména v 11. století biskupové jako nositelé neuzavřené obecné autority.

15


V druhé polovině 11. století kulminuje poslední vlna normanskédobyvatelské expanze, mířící ovšem již nikoli ze severských království, nýbrž z romanizované Normandie ve Francii, a to již západním inovačnímzpůsobem, v křesanském a romanizovaném hávu. Za obě jí padáanglosaská Anglie (1066), byzantská jižní Itálie či muslimská Sicílie (30.–70. léta). Normané sem vnášejí organičtější formy feudální státnosti, zatímcoVarjagové při obchodních slovanských centrech na Rusi dříve prosazovali její starší družinickou podobu. V okrajovém pásmu evropských zemí od Skandinávie po Rusko zatím doznívá hlavní zápas mezi „pohanstvím“ a křesanstvím, spojený s kanonizací národních světců. Zvláštnípohanskou zónou však zůstává skupina slovanských, prusko-litevských a ugrofinských kmenů při jižním pobřeží Baltského moře, kterékonzervují typově indoevropské kulty.

Svět Západu se nejen rozpíná, ale také vnitřně synchronizuje. Jeho dějiny se stávají společným příběhem nových národů a území. Jejich hlavní epopea – první křížová výprava do Svaté země – byla vyhlášena jen čtyři roky po Vratislavově smrti. Také tento obrat se připravoval dříve. V roce 1071 byl poražen byzantský císař Roman IV. Diogen v bitvě uMantzikertu tureckým sultánem z původně kmenové dynastie SeldžukůAlerslanem, jehož jiné oddíly dobyly Sýrii a Palestinu včetně Jeruzaléma. Masivní stěhování tureckých kočovnických kmenů ze středoasijských stepí měnilo výrazně poměry na Blízkém východě a nedávno ještěpřevládající perskou hegemonii nad abbásovským chalifátem v Bagdáduvystřídala nadvláda dynastie Seldžuků. Její vazalové sváděli boj o Palestinu s egyptskými Fátimovci.

Křížová výprava menšího dosahu byla ale již vyhlášena v zájmuAragónu papežem Alexandrem II. v roce 1064 proti Maurům. V tehdejšíHispánii rozvíjel ve „frontovém“ prostředí mezi muslimy a křesanydobrodružný styl politiky, často oponující králi, kastilský magnát a vládcův příbuzný, campi doctor (volně přeloženo: „doktor věd válečných“ či„vítězný vojevůdce“) Rodrigo Díaz de Vivar, nazývaný arabsky El Cid („pán“), jenž dobyl emirát valencijský a zemřel právě v roce pádu Jeruzaléma. K Cidovým dočasným spojencům a pánům patřila dynastie emírů zeZaragozy, pocházející ze staré vizigótské šlechty. Vyhraňování španělských křesanských zemí bylo spojeno s přechodem na římskou formu liturgie a zavedením benediktinské řehole do místních klášterů. V tétosouvislosti se někdy hovoří o „modernizaci“ nebo „evropeizaci“ Španělska. K jejím nositelům patřili klerici a rytíři francouzského jazyka, zpravidla z oblastí pod vlivem Cluny.

16


Profilovým trendem vnitřních dějin Západu v 11. století byl rozmach církevní reformy, jehož dosah lze přirovnat k pozdějším duchovněkulturním zvratům typu renesance či reformace. Reforma se šířila napříčnárody a stavy od centra do okrajů Západu, s různou úrovní svých požadavků, a jakoby rentgenovala vývojové schopnosti jednotlivých států. Kústředním heslům patřil boj proti svatokupectví (simonie – kupčení s církevními beneficii) a kněžskému manželství (nikolaismus), které deformovaly jak charizma, tak praktické působení církve. Zatímco první vlna reformního hnutí vrcholila ve 40. letech 11. století v universalistické jednotě podpolitickým vedením Říše a císaře Jindřicha III., v druhé vlně od let 50.– 60. přestává hrát církev a papežství jen roli „druhých houslí“ a začínárealizovat své vlastní sólo, jak to také odpovídalo zaměření změn. Nastal tak do jisté míry očistný, programově kultivující, ale zároveň politicky konfliktní trend, který vyvrcholil tzv. „bojem o investituru“. Ideály reformního hnutí a centralistického římského katolicismu proklamuje proti pojetí „božské monarchie“ především papež Řehoř VII. Tento směr je označován poněkud zkratkovitě jako „gregoriánství“ (podle papežova latinského jménaGregorius). Spíše je však Řehořova politika obecně projevem radikálníhistorické změny, kterou si nástup komplexně spirituálního kulturního trendu vynucoval i jinými cestami, za podpory laiků.

Barvité politické události střetu panovnické moci Jindřicha IV. a reformního papeže Řehoře VII. vedou často k nesprávné aktualizaci (jako boj mezi církví a státem v duchu modernismu v 19. století,nacionalistické interpretace). V obecnějším nadhledu lze říci, že papežskápolitika vyjadřovala západní emancipační tendence. Myšlenkově navazovala na starší širší rámec latinské patristiky, především na výklady svatého Augustina kladoucí důraz na společnou organizovanost a étos veřejného života křesanů v rámci formování obce boží, s mimořádnouodpovědností jak církve, tak panovníků při realizaci pozemské spravedlnosti, podvládou Krista se svatými. V tomto pojetí ještě převládá atmosféra společné pozemské „poutě“ odpovídající jednodušší struktuře raného středověku. Konflikt otevíral možnost plnějšího rozvinutí nejen církve (v krystalickém západním duchu, jak ji typově charakterizuje M. Weber ), ale také moci státní (ius regia – královská práva), která byla zase tlačena k uchopení právního dědictví antiky a k rozvíjení nových obrysů státní legitimity.

Toto vzájemné inovační vyrovnávání pokračovalo po celý středověk jako typický ráz západních dějin. K důsledkům tohoto vývoje patříbezrostředně prosazení konkordátů (v roce 1122 konkordát wormský za Jindřicha V.: císař se zřekl investitury a uznal volbu prelátů podlekano>17


nického práva, biskupům pak ale udílel církevní léna), které zajistilymocenskou nezávislost církve (alespoň rámcově). Z dlouhodobého hlediska

lze však do emancipačního západního trendu zařadit také vznik univerzit

(jako jedinečných církevních institucí), pro sféru světskou pakinstitucionalizaci zemských práv šlechty a rozvoj veřejných práv měst. Tytoprocesy se však formovaly převážně ve 12. století, v závislosti na tehdejším

vzestup měst a regionů, a teprve v průběhu 13. století dosáhly„standardizované“ podoby (proces „středověké modernizace“). Do všech těchtoevropsky dalekosáhle určujících událostí byla zapojena elita Čech a jejich

centra (zejména Praha) způsobem, který je třeba typologicky docenit

z hledisek rozšiřování kvalitativně „evropanského“ prostoru.

Velké politické události či duchovní programy nebyly jedinýmiprofilovými jevy druhé poloviny 11. století. Dalšími vodítky pro zachycenídobových specifik jsou změny v osídlení, vývoj hospodářství a působeníobchodních styků. Symptomatický pro ústup od karolínské éry byl úpadek váhového systému karolínské libry v řadě regionů v důsledku nedostatku stříbra. Evropa se z tohoto hlediska jeví být v zásadě nadstátnímekonomickým prostorem s několika pásmy. Významnou roli pro obchod sestříbrem sehrávala Skandinávie, Anglie, varjažské Rusko a Byzanc, pohyb hodnoty zlata na Západě byl zase ovlivněn stálými tributy, kterédostávaly křesanské rytířské státy Pyrenejského poloostrova z taifskýchemirátů al-Andalúsu (ten získával zlato ze Súdánu).

Ke komoditám světového obchodu patřil ve starších dobách velmiceněný obchod s otroky, na němž se podílely Čechy, ale situace se proměňuje ve prospěch nárůstu specializované řemeslné a zemědělské produkce. Počet obyvatel Evropy se v průběhu 11. století zvýšil (podle některých odhadů na

18

Jeden z typů denárů knížete Jaromíra – na aversu uveden český kníže a Praha jako sídlo

mincovny, na reversu jméno anglosaského krále Ethelreda II.


48 miliónů). Zároveň se prosazují i do dálkového středomořského exportu

řemeslné výrobky z oblasti Flander. Byl to počátek velké tradice „severské“

textilní výroby, na jejímž konci stojí průmyslová revoluce.

Dějiny 11. století působí poněkud jiným dojmem při hodnotícímpohledu ze severu, nebo z jihu Evropy. Zatímco my „zaalpští Seveřané“hovoříme s uspokojením o kulturním obratu v zásadním smyslu, nebo se konečně rozestupují zamlžené pralesy zarostlé mytickým jmelím a nasvazích kolem kostelíků zbudovaných more Romano („na římský způsob“, zpravidla za použití malty) jsou vysazovány keře vinné révy, pohledy „Románů“ spíše zachycují z dlouhodobého měřítka pohyb amplitudyvzestupů a poklesů velké nadnárodní civilizace ve Středomoří, která dosáhla vrcholu již mnohokrát dříve ve starověku. Přesto je obrat zahájený 11.století také zde jednoznačný a předchází velké éře regionálního i národního rozvoje, spojené s expanzí do Levanty. Zkušenost českých dějin do této celkové mozaiky legitimně patří, není pouhým odrazem okolních světel.

Z hlediska českého historického povědomí není druhá polovina 11. století – přes její úspěšnost – nijak zvláš oceňovanou epochou. Tomu lze však porozumět; zvídavé české pohledy do minulosti inspirované novověkou náročnou zkušeností vyhledávaly spíše posilující, vzdorovité, až mesianistické dějinné momenty podtrhující zpravidla nesamozřejmost českého národního bytí a jeho státnosti ve střední Evropě. Většípozornosti se proto těší éra velkomoravské říše v 9. století s prvními velkými panovníky (Rastislav, Svatopluk), nebo doba 10. století, kdy žili kulturně významní domácí světci, Václav Svatý a Vojtěch Slavníkovec, pokládaní za ochránce národa a země. Poměrně logicky je v tradičním historismu ještě doceňována doba knížete Břetislava I., „českého Achillea“, jenžsymbolizuje vůli k moci a hrdou prestiž národního státu proti předchozí vlně rozkolísání a úpadku.

Tato raná období jsou v české historické tradici pevně zařazena. Od knížete Břetislava I. však následuje dosti dlouhá řada vládců, kteří jsou prostě přeskakováni. Vratislav II. se zpravidla ještě mihne v jediné větě, kterou uvádím v podtitulu knihy – jako první český král. Podstatné je, že další dějinný pohyb je vnímán až od počátku 13. století, kdy se právěčeské království stává definitivně skutečností. Tehdy nastupuje jakoby nový svět – přehledný a srozumitelnější v moderním politickém, civilizačním a národnostním smyslu. Mnohé z obrysů těchto jevů však nacházíme jakoby v prvním nástinu – stejně jako v případě královské hodnosti – v době Vratislavově (např. privilegium pro pražské Němce), která tak vykazuje přináležitost k evropskému vývojového obratu.

19


Text o Vratislavovi II. nemůže pojednávat než o dějinách celé jeho doby, nebo vládce hrál roli svorníku společnosti a převážně z tohotohlediska nás o něm zpravují prameny. Protože události 11. století a působení Vratislava II. byly obvykle komplexního rázu, není dost dobře možnérozdělit je v knize výrazněji tematickým způsobem. Charakter periodizačních úseků mají přibližně jednotlivá desetiletí, ale politickými mezníky jsou také roky 1074 a 1085. Výklad směřuje k tomu otevřít a přiblížitprostřednictvím vládcovy osobnosti jeho dobu, s důrazem na evropskésouvislosti. Základní přehled historických prací a pramenných edic uvádím v bibliografické příloze. Návaznost na literaturu či vlastní interpretační pohledy v textu budou pro zasvěceného čtenáře jistě dostatečně zřetelné (autory některých názorů orientačně zmiňuji, systematický poznámkový aparát lze doplnit při analytičtějším vydání).

Dosah událostí 11. století nejen nutně vytyčoval mnohé vývojové směry vrcholného středověku, ale jejich hodnocení také občas sehrávalo svou roli při tvorbě konceptů dějin od 19. století. Srovnávací nadhledy jsou příležitostí ke korekcím těchto postojů.

20


Vratislavův dynastický původ,

kořeny mezinárodní politiky

ve středovýchodní Evropě

a vláda jeho staršího bratra,

knížete Spytihněva II.

Jméno Vratislav patřilo ve staré češtině kvzneše

ným panovnickým symbolům. Označuje „toho, kdo vrací slávu“, avyjad

řovalo tím legitimizující přízeň nebes osobě vládce. Řadí se k podobným

jménům, jako Václav či Boleslav, která jsou zachycena od 10. století,při

čemž pro předchozí Přemyslovce byla více typická jména válečnická,

jako Bořivoj a Spytihněv. Vratislav zůstával prestižním jménem i vevr

cholném středověku u pomořanských vévodů štětínských (i po jejichpo

němčení, podobně Bohuslav) a objevuje se v několika polskýchšlechtic

kých rodech. Přemyslovci toto jméno vybírali poměrně často, také na

pamě konkrétních osob. Kníže Vratislav I. byl někdy označován zabla

hoslaveného, zejména ovšem v pozdní barokní tradici, jako otec svatého

Václava. Podle Vratislava I. byl pravděpodobně pojmenován hlavní hrad

ve Slezsku – Vratislav (latinsky Vratislavia, polsky Wrocław, německy

Breslau), analogicky k dalším sídlům (v Čechách Stará a Mladá Boleslav,

Oldříš a Vratislav – Vraclav, na Moravě Spytihněv a Břeclav, v Ma arsku

asi Vácov – přemyslovská hradiště z 10. či 11. století). Pro Přemyslovce

z počátku 13. století byl zase vzorem právě Vratislav II. jako první český

král. Podle něj nechal pokřtít své prvorozence z obou manželstvíPřemy

sl Otakar I., který se sám označoval historicky za třetího českého krále.

Vratislav II. byl druhorozeným synem knížete Břetislava I. a Jitky

z rodu franských Babenberků. K tomuto manželství se krátce vrátíme,

ale nejdříve si pro úplnost všimneme jmen dalších Břetislavových dětí.

Starší synové a pozdější vládci nesli jména Spytihněv a Vratislav, která

vyjadřovala tradiční dynastické aspirace. Jméno Břetislav se objevuje až

u prvorozence Vratislavova – ukazuje na zdomácnění tohoto původně

nepřemyslovského jména v české dynastii v důsledku udržující se prestiže

21


Břetislava I. jako předka celé nové dynastické linie. U mladších bratrů

poutají německá jména Konrád a Ota. Byla to typická knížecí a královská

jména, oblíbená také u franských Babenberků. Trochu může překvapit,

že se u Přemyslovců (stejně jako u Piastovců) neprosazuje ve středověku

nejoblíbenější panovnické jméno Jindřich (také Jitčina otce), které se

dostalo – na základě sňatkového spojení – rovněž do Uher (sv. Imrich, syn

krále Štěpána Svatého a Gisely, jméno podle jejího otce, bavorského

vévody Jindřicha Svárlivého). Nejmladší Vratislavův bratr nesl podlekrálova prastrýce jméno Jaromír. Vratislav měl tři dcery, dvě převzaly jméno

po Jitce Babenberské, jedna po sv. Ludmile, a to v kontextu rozrůstání

dynastického kultu (Ludmila byla babičkou sv. Václava a nejstarším

světcem slovanského původu vůbec).

K symbolice úspěšných jmen stojí za to upozornit na roli jménaBoleslav pro prestiž panovníků v Polsku, jak ji zachycují nejstarší polskékroniky – Galla Anonyma a mistra Vincenta (tzv. Kadlubka). Podle nichprávě Boleslavové uskutečňují velké polské dějiny – král Boleslav I. Chrabrý, král Boleslav II. Smělý či Štědrý a kníže Boleslav III. (Křivoústý). Nejen jméno Boleslav bylo přitom sousedským darem české dynastie Polsku, oba jmenovaní králové měli také českou matku.

Panovníci raného středověku se někdy dožívali velmi vysokého věku, ale i pak často přišli o život v důsledku zranění, jako samotný Vratislav, který zemřel v lednu roku 1092 při lovu. Například Vratislavůvsouvěkovec Robert zvaný Guiscard (Lstivý), normanský dobyvatel Kalábrie, zemřel asi sedmdesátiletý. Tři čtvrtě století žil ruský kníže JaroslavMoudrý a přes půl století císař Jindřich IV., ačkoli životy těchto mužů seskládaly z triumfů provázených pády. Vratislav II. vládl úspěšně úctyhodných 31 let, když byl povolán k vládě v lednu roku 1061.

Zatímco Vratislavovo působení v knížecí a královské funkci je doloženo v hlavních análech, kronikách a „gestech“ (vyprávěních o slavných činech) střední Evropy (vzniklých v Čechách, Říši, Polsku a Uhrách) a v několika listech a listinách (vydaných papežem, arcibiskupem mohučským, říšskou kanceláří, zachycených částečně ve formulářových sbírkách), jeho dětství a věk jsou již zahaleny rouškou tajemství. O roku narození semůžeme jen dohadovat podle jeho otcovství. Ve stabilizovaných monarchiích bývalo zvykem, že sňatky dětí byly realizovány na počátku dospělosti.Nebylo to sice nutné, ani vhodné nevěsty nebývaly vždy po ruce, ale Vratislav se oženil ještě za otcova života a jeho žena potratila a zemřela – zadramatických událostí, které si ještě přiblížíme – v roce 1055 nebo 1056.Vratislav se pak znovu oženil a měl ihned v následujících letech další děti.Ana>22


logicky lze usuzovat, že k jeho prvnímu sňatku došlo v polovině 50. let

11. století, celkově zřejmě v souvislosti s nástupnickými opatřeními jeho

otce Břetislava I. (zajištění sídla pro Vratislava v Olomouci). Vratislavovo

narození lze nejspíše klást do poloviny 30. let 11. století.

Kořeny trendů středovýchodní Evropy ve Vratislavově době je třeba hledat v doznívání doby „pootónské“. Se smrtí císaře Oty III. bylaopuštěna myšlenka universalistického křesanského císařství za vedení malé skupiny elitních jedinců. Můžeme připomenout, že jedním z jeho center měla být Praha jako rezidence biskupa Vojtěcha, ale pak se jím staloparadoxně Hnězdno jako Vojtěchovo pohřebiště („arcibiskupství svatého Vojtěcha“).

Vývoj se však rychle vzdaloval těmto podmínkám. V Německu serozvíjí dynamický svět vysoké šlechty s těžištěm ve Švábsku, Bavorsku a Porýní. Probíhá ekonomická konsolidace spojená se systémemvenkovských dvorů a v řadě lokálních center se objevují obchodní a řemeslné uličky, označovaných vicus či burgus. Také Čechy a Morava se územně upevňují, zatímco raně středověký model křesanského království se v Polsku krále Boleslava Chrabrého a Uhrách krále Štěpána Svatého dostával pomalu do krize. Typické zde bylo ideové spojení moci duchovní a světské, autority krále a instituce arcibiskupství. To byly trvale vzorové cíle vytyčené pro další staletí, ale hůře uskutečnitelné pro nejbližší generace.

V Čechách byla situace perspektivně orientovaná, s výraznějšímpostavením šlechtické válečnické elity ve službách monarchii, srozšiřováním sítě veřejných hradů a arcikněžských kostelů. Otázkou na počátku 30. let jen bylo, kdo bude českým zemím vládnout. Dosavadní legitimní linie Přemyslovců totiž končila generací málo oslnivou, syny knížeteBoleslava II. a Emmy (Boleslav III. Ryšavý, Jaromír, Oldřich). Na český stolec si zřejmě brousili zuby mocní Vršovci, když člen rodu zavražděný v roce 1003 byl manželem dcery Boleslava III. neznámého jména – tedynevlastní sestřenice Břetislavovy. Již v letech 1002–1003 vládl krátce jinýpříbuzný Přemyslovců v Čechách, Vladivoj, pocházející z neznámého rodu. Také Vršovci mohli asi nabídnout svého pretendenta trůnu (a není důvod posuzovat tento trend jako málo státotvorný).

Přemyslovec Oldřich (zemřel 1034) byl však otcem prince Břetislava, který se mu narodil z romantické lásky ke krásné Boženě. V českéhistorické tradici to byl již od počátku národního obrození příběh zvyšující reputaci Přemyslovců jako národní dynastie, která vychází z lidu. Jistě však správně poukázala Barbara Krzemien ́ ská na to, že Boženu asi nelze

23


pokládat jen za selku peroucí roucha u studánky (kronikář Kosmas), či

za děvečku ze statku peroucí prádlo v Ohři u Peruce (Kronika tzv.Dalimila), ale za urozenou, by vdanou mladou paní. Ani mladý Oldřich nebyl

sice svobodný, ale tehdy co se nyní přičítá mravnosti, bylo k velikéhanbě... jestliže muž měl dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži, tvrdil

relativisticky Kosmas. Božena se stala jednou z Oldřichovýchneoficiálních žen a jejich Břetislav byl vychováván na úrovni knížecího synka.

Obdobu jeho společenského postavení lze spatřovat u PiastovceZbyhněva, polského knížete z počátku 12. století, který nesl jako levobočekrovněž „nedynastické“, ale urozené jméno.

Břetislavova cesta k moci byla ulehčena tím, že vyrůstal na otcově dvoře, znal dobře mocenskou elitu a byl ještě dodatečně legitimován. Nadto získal již kolem roku 1019 vládu na Moravě, odkud byly vypuzeny polské posádky. Jako pán v podstatě samostatné země se ucházel o ruku princezny Jitky z knížecího rodu Babenberků a unesl ji z rodovéhokláštera ve východofranském Schweinfurtu, kde byl její již zesnulý otec dříve markrabětem. To byl druhý romantický příběh pro českou tradici spjatý s novou linií Přemyslovců. Bratr Jitky Ota náležel k předním osobnostem říšské politiky a stal se v roce 1048 vévodou švábským. Vedle této franské linie Babenberků byla bezprostředním sousedem Břetislavovým takéjejich druhá linie zakládající tehdy své panství v marce východní, zvané Ostarrichi (východní říše, Rakousko).

Kosmův příběh o únosu Jitky patří zjevně k těm nadsazeným(Kosmas si na ně potrpěl), ale reaguje asi na jistá nedorozumění v dobězásnub, která řešil Břetislav rázným a dodatečně heroizovaným způsobem (svým mečem přeal řetěz, jak se to prý od té doby ve Schweinfurtuukazovalo). Únos ostatně patřil k archaickým metodám, jak získat ženu zjiného „klanu“. Rodové vztahy mezi Babenberky a Přemyslovci se však rozvíjely příznivě a symptomaticky tak vyjadřují nové, řekl bych ažintuitivní začleňování českých zemí do širšího okruhu středověké Říše jako jádra tehdejší Evropy.

Problém Břetislavovy legitimity vyřešil jeho uvedením na kamenný stolec na Pražském hradě v roce 1035 jeho slepý strýc, kníže Jaromír. Protože krátce předtím po kolizi s otcem musel Břetislav ze zeměuprchnout (závěr Oldřichovy vlády se příliš nevydařil), je pravděpodobné, že jeho manželka pobývala u Babenberků (v Bavorsku či Rakousku). Tehdy již žil více let jeho syn Spytihněv (a mohl být proto v tomto roce poprvé předán jako rukojmí císaři Konrádovi II.). Zklamaní Vršovci stáli patrně za násilnou smrtí Jaromírovou, ale Břetislav jim čelil úspěšně důslednou

24


politikou a pěstováním vladařského charizmatu jako dynastickýnástupce sv. Václava. Možná v této souvislosti bylo při křtu dalšího syna užito

jméno Vratislava, otce sv. Václava z 10. století, aby se zdůraznilapokrevní jednota světce a vládnoucí knížecí rodiny.

Nejednalo se přitom o nějaké regionální záležitosti – český stát se opět stával důležitým mocenským činitelem, zejména kontrastně v souvislosti s obtížemi, do nichž upadalo Polsko a Uhry, a kult Václava jakoosvědčeného ochránce panovníka a spravedlnosti se šířil i do okolních zemí. Inspiroval také zájem osobitého světa říšských kronikářů. MnichSigebert z dolnolotrinského kláštera Gembloux u Namuru jako první spojil ve svém díle z druhé poloviny 11. století bezejmenného „pražského krále“ ze saské kroniky Widukindovy a Boleslavova bratra se svatým Václavem z latinské václavské hagiografie a jeho smrt klade správně do roku 935. U záznamů k roku 973, kdy bylo založeno pražské biskupství, kronikář Sigebert uvádí, že Václav oslavil Prahu mnohými zázraky.

K osobám s jménem Václav náležel opat lenského kláštera v Itálii,který byl v roce 1063 králem Jindřichem IV. jmenován opatem vNiederaltaichu (jeho národnost není v Altašských análech upřesňována). Takébiskupský kostel v Krakově byl již v této době zasvěcen sv. Václavovi a na Rusi nechal kníže Jaroslav Moudrý pokřtít jednoho ze svých synůjménem Vjačeslav (Václav), když sám dal podnět k pěstování úcty svýchbratrů, Borise a Gleba, pochovaných ve Vyšgorodu a zavražděných na pokyn jejich nejstaršího bratra knížete Svjatopolka. Ten sehrával zase rolizloducha a služebníka satanova u Rurikovců.

Zajímavý je pro nás mimochodem i špatný konec knížete Svjatopolka: rozestoupivší se země pozře jej mezi „Čjachy i Ljachy“ (Povestvremmenych let). „Lechové“ je označením Poláků, ale v daném citátu se podle

25

Denár knížete Oldřicha s postavou svatého Václava na reversní straně


Záviše Kalandry nejedná o geografické určení, nýbrž o význam „mezikřovinami a poli“, ve smyslu „bůhví kde“.

Nebudeme systematicky sledovat osudy vlády Vratislavova otce, které přiblížila monografie Barbary Krzemien ́ ské, ale je třeba pro dalšísouvislosti zachytit kontinuální trendy charakterizující panovnickou politiku ve východní části střední Evropy v 11. století. Specifické sousedské vazby se rozvíjely mezi Uhrami, Polskem, Rusí, Čechami a Říší, ale i dalšímioblastmi (ve střední Evropě vstupovali do vzájemných vazeb ještě pohanští Lutici a Pomořané, knížectví Obodritů kolísající mezi pohanstvím akřesanstvím, bojovní Frízové, knížecí a markraběcí rody působící vBavorsku, Sasku, Rakousku, Korutanech a Švábsku, nejmocnější preláti, zejména arcibiskupové). Jak si postupně ukážeme, politické vztahy byly personifikovány panovnickými rodinami, ale byly také ovlivňovány postoji šlechtické elity a církevních institucí, přičemž mezinárodnídiplomacii a kontinuitu panovnických center udržovali v chodu vzdělaní kaplani, kanovníci či biskupové.

I když politické postoje byly spoluurčovány prestižními a postupně také ideovými motivy, stěží lze přesouvat do těchto časů nejen myšlenku „slovanské politiky“, ale také koncept politiky „státně koaliční“, který se v literatuře často objevuje. Přesto se formoval a zase přetvářel určitý mezinárodní systém zájmových vztahů, personifikovaný zpravidladynastickými sňatky, ale založený také na vzájemnosti zemí. Již od starých kmenových dob sňatky mezi knížecími rody totiž omezovaly odvetnévendety ohrožující tradiční společnosti (jak se to projevilo negativněrozvratem kmenového svazu Luticů v důsledku „zápasu o urozenost a moc“ mezi dvěmi skupinami: Chyžany a Črezpěňany na jedné a Dolenci aRatary na druhé straně).

Spirála mezinárodních vztahů ve středovýchodní části Evropy seodvíjela od nástupnické krize v Uhrách. Zakladatel uherského královstvíŠtěán I. se rozhodl po smrti svého syna Imricha v roce 1031 určit za svého nástupce Petra Orseola, syna své dcery a benátského dóžete. Vyloučil tak z přímého nástupnictví svého synovce Vazula. Petr Orseolo byl v roce 1032 povolán do Uher a ještě za Štěpánova života byl korunován.

Benátky tehdy procházely prvním velký rozvojem, když se opíraly o zvláštní vztahy s byzantskou říší. Pod jejich vlivem se udržel patriarchát na ostrově v Gradu spravující ostrovy v Jaderském moři, rivalizující však s obnoveným patriarchátem v Akvileji. Dóže jako dux Venetorum bylpůvodně byzantským úředníkem, ale stal se nyní faktickým vládcemvoleným „bohatými“ a „moudrými“ kupci z města při Rialtu a jeho klérem.

26


Orseolové rivalizovali v této hodnosti s rodem Candiano. Také benátská

dóžata uzavírali politické sňatky na knížecí, ojediněle až císařské úrovni.

Lze říci, že Štěpánova říše, budovaná universalistickým způsobempodle středomořských křesanských vzorů, byla značně náročným, ale i vratkým dílem. Štěpán byl manželem sestry římskoněmeckého císaře Jindřicha II. Gisely a významný podíl při nastolení jeho moci měli Němci, Italové, ale také lidé z českých zemí. Uherská elita i obyvatelé však byli příliš hlubokými změnami nutně zaskočeni. Petrův nástup znamenalvytlačení národní dynastie Arpádovců z vlády, ale to bylo, jak se ukázalo, pro válečnickou vrstvu nakonec nestravitelné. Můžeme v této souvislosti poznamenat, že také nadnárodní politika Otonů podle programurenovatio imperii vyvolala za Oty III. nespokojenost saských velmožů.

Protože synovec krále Štěpána I. Vazul, zřejmě nitranský vévoda,odmítl respektovat nástupnictví Benátčana Petra Orseola, byl ve svém sídle zajat a oslepen (asi v době Vratislavova narození). Toto kruté opatření v dané situaci zastupovalo popravu člena dynastie – vyřazovalo hofakticky ze života a často končilo jeho smrtí. Podobný osud stihl spíšeojediněle i některé Přemyslovce. Na živu však zůstali Vazulovi synové Ondřej, Béla a Leventa, kteří uprchli – nepochybně pod vedením několikazkušených nitranských družiníků – do Čech. I když mezi uherskou šlechtou působily další odnože rodu Arpádovců, Vazulovi synové byli vnuky

27

Část pláště sv. Štěpána




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist