načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vratislav II. / První český král - Vratislav Vaníček

Vratislav II. / První český král

Elektronická kniha: Vratislav II. / První český král
Autor:

Vratislav II. patří k důležitým osobnostem a dlouho vládnoucím českým panovníkům v raném středověku. Jeho postava je dobře přístupná díky Kosmově kronice. Za jeho vlády došlo k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  138
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1655-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vratislav II. patří k důležitým osobnostem a dlouho vládnoucím českým panovníkům v raném středověku. Jeho postava je dobře přístupná díky Kosmově kronice. Za jeho vlády došlo k mnoha významným událostem ve vnitřní politice (např. se přestavuje Vyšehrad jako královské sídlo a v našem království vzniká silné a otevřené kulturní zázemí) i v mezinárodních vztazích. Český stát zůstal samostatným subjektem v okruhu Říše a nebyl ohrožen ani dalšími zvraty 12. století. Kniha ukáže, že Vratislav II. patří do galerie vládců evropského typu a seznámí se se specifiky této doby. Vaníčkova práce je důležitým edičním počinem a zaplňuje dosud nezmapovanou část naší historie.

Zařazeno v kategoriích
Vratislav Vaníček - další tituly autora:
Vratislav II. Vratislav II.
Velké dějiny zemí Koruny české II. Velké dějiny zemí Koruny české II.
Velké dějiny zemí Koruny české III. -- 1250-1310 Velké dějiny zemí Koruny české III.
Svatý Václav -- Panovník a světec v raném středověku Svatý Václav
 
K elektronické knize "Vratislav II. / První český král" doporučujeme také:
 (e-book)
Josef Jungmann -- Život obrozence Josef Jungmann
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VELKÉ

POSTAVY

ČESKÝCH

DĚJIN



VYŠEHRAD

VRATISLAV VANÍČEK

VRATISLAV II. (I.)

První český král

Čechy v době evropského

kulturního obratu v 11. století

© Vratislav Vaníček, 2004

Recenzoval Jan Klápště

ISBN 80-7021- 655 -7

TUTO KNIHU VĚNUJI S DÍKY

ZA POHODOVÉ PROSTŘEDÍ

VĚŘE, VLAĎCE, KLÁRCE A APOLENCE

Na přebalu:

Král Vratislav, nástěnná malba

ve znojemské rotundě z 12. století

Titulní strana:

Portrét krále Vratislava

vyražený na jeho denáru Úvod: evropské změny v druhé polovině 11. století

Knížkou o Vratislavovi II. sestupujeme poměrně

hluboko do minulosti. Letopočty začínající jedničkou a nulou budí nutně respekt vzhledem k těm současným, vždy sledujeme události staré tisíc let. Pokud se k takové pouti odhodláme, očekáváme asi něco jiného než pouze romantické čtení nebo brutální příběhy, které se mohou virtuálně odehrát v různých historických kostýmech kdekoli. Ale je třeba také se otevřeně vyrovnávat s různě motivovanými apriorními postoji a nacionálními tendencemi, které zatížily i mnohé odborné práce. Rádi bychom se dozvěděli na počátku 21. století – snad věku znalostní a zodpovědné společnosti – něco inspirujícího, co by naše poznatky zařazovalo do širšího celku dějinného pohybu, a již v kontextu českých zemích, nebo uceleněji evropském.

Vratislav II. – podle charakteristiky polských kronikářů český lev s chytrostí lišky – žil v zajímavé době otevřené do budoucnosti a spojující až překvapivým způsobem různé oblasti Evropy podobnými sociálními jevy a potřebami. Druhá polovina 11. století je érou kreativního dějinného obratu, rozvinutím proměn základních pro dynamický a strukturálně specifický vývoj středověku. Má ale také napětí a půvab osobité epochy, kulminuje jednotným „příběhem“ a racionální výklad zde nemusí být v protikladu k historickému románu. Pokusím se v úvodu krátce přiblížit obrysy celého vývoje.

Nové myšlenky pro pochopení trendů 11. století z hlediska vývojového obratu především kontinentálního jádra Západu (Francie, Německa, Flander, Itálie, Katalánie) přinesli historici Karl Bosl a Georges Duby. V 11. století končí „temné“ či magické období Západu, uvádí Bosl, zejména díky značné prostorové i sociální mobilitě lidí všech stavů. Právě v této době se otevírá velká poutnická trasa západních křesanů Camino de

7


Santiago, na níž zřizuje současník Vratislava II., král Alfons VI., řadu kamenných mostů. Docenit je ale také třeba působení křesanství jako antropocentristického a humanitního náboženství, které náročně usměrňuje za těchto styků a nových sociálních zkušeností mentalitu obyvatel.

Provázanost mezi různorodými oblastmi Evropy byla civilizačně utkána již dříve, v raném středověku, by zatím prostou režnou nití, bez náročnějších úchytů městské civilizace. U kupeckých osad na křižovatkách dálkových cest stály již skromné biskupské baziliky a na mnohdy ještě valy opevněných hradech zase paláce s kaplemi („falce“) napodobující městské stavby Středomoří. V sociálním prostředí císařsko-biskupské kultury a moci (G. Duby) vznikala díla antikizujícího umění karolínské a otonské renesance. Byla to kultura obdivovaná, působící jako zjevení, ale také jako kulisa v severském agrárním a loveckém prostředí, kde přetrvávala nejdéle. Takovým podivuhodným kulturním centrem zapojujícím severské umělce do středomořské estetiky byl saský Hildesheim za biskupa Bernwarda, člena dvorského okruhu císaře Oty III. Kulturní rozkvět v Hildesheimu pokračoval za Bernwaldova nástupce Godeharda, který již „renovační“ imperiální tradici spojuje s církevní reformou podle lotrinských inspirací (klášter Gorze).

Raný středověk (jakkoli je tento pojem jen konvenční a pomocný) měl ještě stále před očima pozdně antickou římskou říši a byl ovlivňován vysokými byzantskými vzory, i když byl politicky veden „barbarskými“ novými kmeny či národy. Lze k nim přiřadit nejen Franky či Langobardy, ale také córdobský emirát, muslimský stát v tehdy ještě románské a silně christianizované Hispánii. Západ se formoval především jako soustava universalisticky zaměřených států těžících z kulturního odkazu říše římské v provinciích, ale také z dynamické síly nových národů, které osobitým způsobem pochopily a rozvíjely křesanské náboženství a novou monarchickou sociální strukturu. V tomto trendu zanikaly staré antické formy a vytvářely se nové. Doba 11. století představuje obrat v tom smyslu, že západní středověká civilizace začíná fungovat jako nezávislý systém a směřuje ke kvalitativní krystalizaci (proběhla přibližně ve 12. století).

Také území ležící na sever od někdejší limes Romanorum (hranice antické římské říše) směřovala k monarchismu a křesanským formám při pozvolné recepci středomořských vzorů, ale v jejich neurbánní podobě, prostředkované zejména franskou říší a římskokatolickou církví. Do tohoto proudu se zapojila díky vlastní iniciativě jako jediné slovanské území ještě v éře Karlovců říše moravských Mojmírovců – jako území sice civili

8


začně okrajové, ale přiřazující celý region středovýchodní Evropy ke Středomoří, jak to ukazují malé kamenné rotundy a baziliky v jejích centrech.

Raný antikizující vývoj na Západě kulminoval v 8.– 9. století. Podle starých idejí bylo „obnoveno“ římské císařství (renovatio imperii) Karlem Velikým v roce 800, kdy franská monarchie zároveň vytvořila identickou universalistickou dvojici spolu s papežstvím a římskokatolickou církví. Pak však přichází údajně „temné“ 10. století, kdy převládly kmenové a regionální síly. Nepochybnou zátěží přitom byly poslední zásahy barbarského světa – útoky vikingů vedené převážně na lodích a vpády kočovnických kmenů z východní Evropy, zejména Ma arů. V obranných bojích přitom krystalizovaly rodové moci Kapetovců na Seině a Liudolfovců v Sasku.

Ale vývoj evropských regionů měl kolísavou podobu. Právě v 10. století dosáhla vysokého stupně rozvoje společnost nyní již córdobského chalifátu, když počet obyvatel jeho hlavního města, opatřeného dodnes částečně funkční kanalizací, se blížil jednomu milionu. Kulturním rozkvětem prochází také křesanská společnost v Čechách, podílející se na obchodu s tímto umajjovským chalifátem.

Posledním velkým „raně středověkým“ činem vycházejícím z překonání krize karlovské státnosti bylo renovario imperii Romanorum (obnova císařství římského) německými králi z původně barbarského kmene Sasů (císařská korunovace Oty I. Velikého papežem v roce 962), a to v době, kdy karolínská Evropa se již v západní a jižní Galii rozpadá a transformuje do malých životaschopných jednotek, které se oddělují od královské moci. Hrabata z Katalánie navštěvují místo královského dvora papežský Řím. Přitom se vývoj bývalé franské říše typologicky rozděluje: na Západě se obnovuje království „zezdola“ vytvářením francouzského národa a pružného království Kapetovců s centrem v Paříži, zatímco na „východě“, v Německu, Burgundsku a Itálii, zůstává imperium Romanorum zachováno jako jedinečná universalistická struktura, ačkoli i zde se záhy formuje kulturně pokročilý německý národ (by regionálně, až federalisticky „kmenově“ zakotvený).

Postupná transformace imperiální soustavy karolínské Evropy probíhající postupně v různých oblastech od sklonku devátého až do století jedenáctého byla spojena s teritorializací šlechty, přičemž tento proces byl náročnější v jižních oblastech bývalé Galie, zdůrazňuje Duby. S emancipovanou knížecí mocí v Akvitánii souvisí vznik clunyjského mnišství orientovaného přímo na papeže a omezující autoritu biskupů. Kulturním plodem nového vývojového proudu je rozvoj živějšího a esteticky harmonizovaného románského umění. Sí nových „bílých kostelíků“ nerozkvetla

9


po roce 1000 jenom v Itálii a Galii, jak si všímá burgundský kronikář

Raoul Glaber z clunyjského okruhu, ale má paralely v dalších oblastech

Evropy, i když s velmi rozdílnou hustotou těchto staveb a sociální vyzrá

lostí jejich zakladatelů. Proto je možno hovořit o kulturním evropském

obratu 11. století, které bylo zaměřeno na obdobné cíle.

Starší dějepisectví v těchto souvislostech dlouho pracovalo se suges

tivním termínem „feudální roztříštěnosti“ (vypůjčeným z kritik monar

chie za Velké francouzské revoluce) jako označením rozvratu, který měla

způsobit šlechtická zvůle. „Silní“ panovníci podle tohoto schématu bojo

vali proti šlechtě. Ve skutečnosti nové generace přinášejí kreativní sociální

mobilitu, která postupně přechází do procesu „výstavby země“ a pozdější

národní monarchie. Při tom dochází k „teritorializaci“ (územně právnímu

zasídlení) stále širších skupin urozených a k formování nejen nového

aristokratického venkova, ale také svobodného městského osídlení.

Emancipační identifikace západního rytířství se projevuje nástupem

rytířské poezie, jak o tom svědčí Kantiléna o Rolandovi rozšířená i v Nor

mandii. Počátky kurtoazní poezie v Akvitánii mají žánrovou obdobu

10

Tzv. trůn Karla Velikého v katedrále v Gironě (Katalánsko)


11

Donjon Montbazon v Anjou přechodného typu s opěrnými pilíři (11. století)


v poezii arabsko-románské v córdobské oblasti, která se rovněž politicky rozdrobuje na tzv. taifské (dílčí) emiráty.

Příznakem trendu výstavby nového společenského světa s vlastními zpětnými vazbami byly „boží míry“ vyhlašované pod hrozbou exkomunikace biskupy a šlechtou pro postní dny, k obnově řádu a práva, chránící zároveň chrámy, mlýny či polnosti venkovanů. Hnutí božích mírů (pactum pacis) a božích příměří (treuga Dei) vzniká ve Francii, odkud se šíří od let třicátých 11. století do Flander, pak do Burgundska, severní Itálie a do Porýní. Civilizační obrat a cesta k nové monarchii na Západě mají tak především komplexněji kulturní ráz.

Do obdobného vývojového proudu vstupují také síly vzdálenějších regionů, kde teprve ustupuje umění zvěrného stylu. Osídlení zde bylo řidší, sociální vztahy přehlednější, monarchické síly silnější. Tehdejší proměnu mentality severské válečnické elity ve vztahu k duchovní moci artikuluje bezděčně vévoda saský Bernard: Medvědi a kanci jsou naši rodiče, jeleni jsme já a bratr... zajíci jsou naši synové. Vystihl tak přesun ideálů od starého typu kmenových vůdců k společenství říšsky integrovaných velmožů, kteří se však ve svém regionu dokáží tvrdě postavit ambicím církevních institucí, a zůstávají také svobodnými vůči císařské moci. Další náboženská kultivace může jejich potomky „odzbrojit“ na úroveň zajíců, obává se (zbytečně) vévoda Bernard pozorující „úpadek“ starých ctností. Vždy hrabě Vintíř (Günter ) odložil např. v Niederaltaichu před oltářem sv. Mořice rytířský pás (cingulum) a nechal si ostříhat své vlasy a vous, odvěké hrdé symboly mužné autority.

Jelen se někdy stává neformálním symbolem duchovní legitimity nového rytířstva, je andělským poslem Boha. Českého knížete Břetislava I. dovedl mluvící jelen divné velikosti v hlubokých hvozdech právě k Vintířově pustevně, zatímco jelen mající plné paroží rozžatých svící ukázal uherským králům Gejzovi a Ladislavovi místo u Vácova, kde měli vystavět nový chrám Panny Marie. Medvědi, orli či gryfové, ale také jeleni odcházejí nakonec na odpočinek do erbů a rodových pověstí.

Eremitské mnišství magicky mocných misionářů přerůstá ve střední Evropě jako osobitý doprovod aristokracie do 11. století. Jedná se často o urozené muže spoluurčující dobové dějiny. Již zmiňovaný Vintíř byl pověřen pro svou znalost „slovanského jazyka“ říšským sněmem christianizovat Lutice a patřil k rádcům císaře Konráda II., Jindřicha III. a knížete Břetislava I. Vintířův český souvěkovec opat Prokop se stal jedním ze svorníků středověké národně identifikační tradice. Camaldolská kongregace s centrem u Ravenny patří k ideovým oporám nového křesanského

12


království v Uhrách. Vzorem pro její spiritualitu byly klášterní cely v Palestině, kde také král Štěpán I. zakládá klášter v Jeruzalémě.

Cílem eremitů a výstavby krypt však není program mortifikace (G. Duby), nýbrž myšlenka spásy a cesta k znovuvzkříšení – tak je třeba rozumět pro nás někdy „nekrofilně“ působícím projevům kultu. Pozoruhodná provázanost mezi misijní činností a evangelijní zvěstí je označována za neofytské nadšení (R. Turek), které bude mít později novou urbanizovanou obdobu v hnutí svatého Františka (počátek 13. století). Na sklonku tisíciletí, před rokem 1000, spojoval neofytský trend zbožnosti pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce s osobnostmi tak rozdílného kulturního a mocenského zázemí, jako byli jihoitalský Řek svatý Nil, francouzský učenec a papež Silvestr II., mladý uherský panovník Štěpán Svatý, polský vládce Boleslav Chrabrý či císař Ota III.

Starší doba byla symbolicky dovršena v roce 1000 symbolickou hnězdenskou poutí císaře Oty III. k hrobu sv. Vojtěcha, nad nímž „půjčil“ svou korunu polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému, který byl označen jako amicus rex. Královskou korunu spolu s arcibiskupstvím dostal zase od papeže Silvestra uherský Štěpán Svatý.

První desetiletí 11. století přinášejí postupné překonání dosavadního trendu. Ten zpočátku ještě pokračuje jako jistý odraz v říších Boleslava Chrabrého a Štěpána Svatého. Uhry a Polsko se tak ještě stihnou zapojit ve své monarchické špičce a prestižním ambiciózním zacílením do původních ideálů Západu, což specificky ovlivnilo tyto země až do nejnovějších dob (jak to docenil K. Bosl). I dynastie dotčené křesanstvím teprve v druhé generaci tak uskutečňují ideál mediteránní (středomořské) křesanské monarchie a začleňují své regiony do evropské soustavy. Pak však zde ještě ve druhé čtvrtině 11. století dochází k pohanským reakcím. Teprve druhá polovina 11. století přináší překonání regresivních proudů.

13

Kopí sv. Mořice, darované

polskému vládci Boleslavovi I.

Chrabrému císařem Otou III.

v roce 1000


Souběžnou velkou nadteritoriální říši bylo soustátí Knuta Velikého spojujícího na základě nových dánských výbojů regiony Velké Británie a Skandinávie. Jedna z manželek Knutových byla dcera Boleslava Chrabrého, tedy pravnučka českého knížete. Knutova dcera Gunhilda se stala v roce 1036 první manželkou římskoněmeckého krále Jindřicha III. Knut Veliký byl přítelem sálské dynastie a byl přítomen císařské korunovaci Konráda II. (otce Jindřicha III.) v Římě v roce 1027. V Británii užíval Knut občas titul imperátora (jako nástupce římské moci v provincii). Ani jeho velkoříše však v procesu krystalizace národních germánských křesanských království v další generaci nepřežila.

K podstatným změnám dochází na Pyrenejském poloostrově, v oblasti významné pro vyrovnávání s podněty středomořské islámské a židovské kultury. Umajjovský chalifát poté, co vystoupil tvrdě proti domácí křesanské církvi, procházel mocenskou stagnací vedoucí k rozpadu a pozdější „afrikanizaci“ islámských území nazývaných celkově al-Andalús. Pouze vojevůdce Almanzor, jistý córdobský „majordom“, zaměřil ještě síly své reformované armády proti sílícím křesanským státečkům na severu a v roce 982 zpustošil Barcelonu. V 11. století se však iniciativy v boji o území poloostrova chápou křesanská království a hrabství. Svůj boj reflektují jako „reconquistu“ (znovudobytí) muslimy odcizených území a při osidlování nárazníkových oblastí přivádějí jako osadníky nejen křesany z al-Andalúsu, ale přitahují také hosty z celé západní Evropy (včetně vzdálenějších Němců). Zatímco dosud byly středisky územní civilizace na severozápadě především kláštery, nyní vznikají jako mocenské opory nového typu geometricky členěná města, někdy opuštěné antické zříceniny. Postavení různorodých, často rolnických obyvatel těchto měst charakterizují fueros („fóra“, postupně ve významu právních svobod). Také král kastilský Alfons VI. užíval dočasně hodnost imperátora jako výraz své hegemonie v Hispánii.

Latinský Západ jako náboženský a politický systém zasahoval také na Balkánský poloostrov, který byl jinak obecně uznáván za sféru legitimního vlivu císařství východořímského. Ale příliš členitý reliéf a kmenový ráz osídlení znemožňovaly uplatnit zde plošnou státní správu s výjimkou jižní části Bulharska. Městská civilizace se udržovala od antiky na ostrovech a polostrovech Jaderského, Egejského a Černého moře. Byla sice přirozenou oporou byzantské státní moci, ale na romanizovaném jaderském pobřeží se prosazují ve stínu Byzance jako její prostředník italské Benátky.

Hegemonem ve vnitrozemí se stala kmenová jihoslovanská šlechta – knížata a župané. Výrazem ambicí části slovanských elit bylo užívání slo

14


vanského písma a jazyka pro potřeby náboženství, a případně v liturgii. Staroslověnština z 9. století se přitom větví na „církevní slovanštinu“ českou, chorvatskou, srbskou, bulharskou a ruskou. Tato literatura v podstatě zdůrazňuje legitimitu slovanských národů podílet se na rozvoji křesanské Evropy. Bylo by však zavádějící směšovat církevně slovanskou kulturu pouze s Byzancí, odkud přišli její tvůrci a „otcové Evropy“ (vedle sv. Benedikta z Nursie), Konstantin (Cyril) a Metoděj. Na počátku měla naopak universalistický ráz, respektovala papežský primát a přizpůsobovala se kulturním podmínkám převládajícího ritu. Ten byl římskokatolický nejen v Chorvatsku, ale také v přímořských oblastech srbských, kde vzniklo arcibiskupství v Baru. Latinský západní vliv ovlivňoval vyhraňování státnosti u Chorvatů od počátku 11. století (Petr IV. Krešimír, král Dmitar Zvonimír ), ale i přijetí královské hodnosti v Srbsku (vládcem Zety knížetem Michalem). Spory o ritus na Balkáně aktualizované expanzí Normanů, kteří dočasně ovládli Soluň, přispívaly k napětí mezi papežským Římem a Konstantinopolí. Odlišné poměry již převládaly ve střední a východní části Balkánu, kde slovanská kultura byla pod intenzivnějším náboženským vlivem Byzance.

V centrálních oblastech Západu, ve sjednocené nadteritoriální Říši stejně jako v rozdělené Galii a v Katalánii, zatím dochází k náročnému civilizačnímu obratu, který měl více dimenzí. Patří k němu prosazování programu církevní reformy, stejně jako zahušování sídelní sítě a vznik městských aglomerací. V některých oblastech, převážně románských, vývoj přímo navazuje na starší ekonomickou jednotu města a území (municipium). Starší sídelní jádro mají i některá civitas v Anglii a Německu; na východě střední Evropy bylo takovým centrem Řezno. Novou dynamickou složkou jsou však kupecké gildy, které podněcují výrobu ve Flandrech a v Itálii.

V Německu, Itálii, Burgundsku a Nizozemí tyto změny probíhají integračně pod autoritou dynastie sálské (tj. franské). Je však sporné, zda tato Říše měla šanci přeměnit se v plošný, administrativně spravovaný stát s jedním centrem a řadou provincií, jako to fungovalo v urbanizované byzantské říši. Jak víme, Říše zůstala pro celý středověk zachována, i když její velké a pak také malé regiony se fakticky vyvíjely značně samostatně. Také cesta ke vzniku měšanstva a jeho práv se uskutečňovala nikoli plošně a reformami vládce, nýbrž spontánně, dalekosáhlými kulturními styky a místní výstavbou. Proto se také v čele městských aglomerací prosazují po přechodnou dobu zejména v 11. století biskupové jako nositelé neuzavřené obecné autority.

15


V druhé polovině 11. století kulminuje poslední vlna normanské dobyvatelské expanze, mířící ovšem již nikoli ze severských království, nýbrž z romanizované Normandie ve Francii, a to již západním inovačním způsobem, v křesanském a romanizovaném hávu. Za obě jí padá anglosaská Anglie (1066), byzantská jižní Itálie či muslimská Sicílie (30.–70. léta). Normané sem vnášejí organičtější formy feudální státnosti, zatímco Varjagové při obchodních slovanských centrech na Rusi dříve prosazovali její starší družinickou podobu. V okrajovém pásmu evropských zemí od Skandinávie po Rusko zatím doznívá hlavní zápas mezi „pohanstvím“ a křesanstvím, spojený s kanonizací národních světců. Zvláštní pohanskou zónou však zůstává skupina slovanských, prusko-litevských a ugrofinských kmenů při jižním pobřeží Baltského moře, které konzervují typově indoevropské kulty.

Svět Západu se nejen rozpíná, ale také vnitřně synchronizuje. Jeho dějiny se stávají společným příběhem nových národů a území. Jejich hlavní epopea – první křížová výprava do Svaté země – byla vyhlášena jen čtyři roky po Vratislavově smrti. Také tento obrat se připravoval dříve. V roce 1071 byl poražen byzantský císař Roman IV. Diogen v bitvě u Mantzikertu tureckým sultánem z původně kmenové dynastie Seldžuků Alperslanem, jehož jiné oddíly dobyly Sýrii a Palestinu včetně Jeruzaléma. Masivní stěhování tureckých kočovnických kmenů ze středoasijských stepí měnilo výrazně poměry na Blízkém východě a nedávno ještě převládající perskou hegemonii nad abbásovským chalifátem v Bagdádu vystřídala nadvláda dynastie Seldžuků. Její vazalové sváděli boj o Palestinu s egyptskými Fátimovci.

Křížová výprava menšího dosahu byla ale již vyhlášena v zájmu Aragónu papežem Alexandrem II. v roce 1064 proti Maurům. V tehdejší Hispánii rozvíjel ve „frontovém“ prostředí mezi muslimy a křesany dobrodružný styl politiky, často oponující králi, kastilský magnát a vládcův příbuzný, campi doctor (volně přeloženo: „doktor věd válečných“ či „vítězný vojevůdce“) Rodrigo Díaz de Vivar, nazývaný arabsky El Cid („pán“), jenž dobyl emirát valencijský a zemřel právě v roce pádu Jeruzaléma. K Cidovým dočasným spojencům a pánům patřila dynastie emírů ze Zaragozy, pocházející ze staré vizigótské šlechty. Vyhraňování španělských křesanských zemí bylo spojeno s přechodem na římskou formu liturgie a zavedením benediktinské řehole do místních klášterů. V této souvislosti se někdy hovoří o „modernizaci“ nebo „evropeizaci“ Španělska. K jejím nositelům patřili klerici a rytíři francouzského jazyka, zpravidla z oblastí pod vlivem Cluny.

16


Profilovým trendem vnitřních dějin Západu v 11. století byl rozmach církevní reformy, jehož dosah lze přirovnat k pozdějším duchovně kulturním zvratům typu renesance či reformace. Reforma se šířila napříč národy a stavy od centra do okrajů Západu, s různou úrovní svých požadavků, a jakoby rentgenovala vývojové schopnosti jednotlivých států. K ústředním heslům patřil boj proti svatokupectví (simonie – kupčení s církevními beneficii) a kněžskému manželství (nikolaismus), které deformovaly jak charizma, tak praktické působení církve. Zatímco první vlna reformního hnutí vrcholila ve 40. letech 11. století v universalistické jednotě pod politickým vedením Říše a císaře Jindřicha III., v druhé vlně od let 50.– 60. přestává hrát církev a papežství jen roli „druhých houslí“ a začíná realizovat své vlastní sólo, jak to také odpovídalo zaměření změn. Nastal tak do jisté míry očistný, programově kultivující, ale zároveň politicky konfliktní trend, který vyvrcholil tzv. „bojem o investituru“. Ideály reformního hnutí a centralistického římského katolicismu proklamuje proti pojetí „božské monarchie“ především papež Řehoř VII. Tento směr je označován poněkud zkratkovitě jako „gregoriánství“ (podle papežova latinského jména Gregorius). Spíše je však Řehořova politika obecně projevem radikální historické změny, kterou si nástup komplexně spirituálního kulturního trendu vynucoval i jinými cestami, za podpory laiků.

Barvité politické události střetu panovnické moci Jindřicha IV. a reformního papeže Řehoře VII. vedou často k nesprávné aktualizaci (jako boj mezi církví a státem v duchu modernismu v 19. století, nacionalistické interpretace). V obecnějším nadhledu lze říci, že papežská politika vyjadřovala západní emancipační tendence. Myšlenkově navazovala na starší širší rámec latinské patristiky, především na výklady svatého Augustina kladoucí důraz na společnou organizovanost a étos veřejného života křesanů v rámci formování obce boží, s mimořádnou odpovědností jak církve, tak panovníků při realizaci pozemské spravedlnosti, pod vládou Krista se svatými. V tomto pojetí ještě převládá atmosféra společné pozemské „poutě“ odpovídající jednodušší struktuře raného středověku. Konflikt otevíral možnost plnějšího rozvinutí nejen církve (v krystalickém západním duchu, jak ji typově charakterizuje M. Weber ), ale také moci státní (ius regia – královská práva), která byla zase tlačena k uchopení právního dědictví antiky a k rozvíjení nových obrysů státní legitimity.

Toto vzájemné inovační vyrovnávání pokračovalo po celý středověk jako typický ráz západních dějin. K důsledkům tohoto vývoje patří bezprostředně prosazení konkordátů (v roce 1122 konkordát wormský za Jindřicha V.: císař se zřekl investitury a uznal volbu prelátů podle kano

17


nického práva, biskupům pak ale udílel církevní léna), které zajistily mocenskou nezávislost církve (alespoň rámcově). Z dlouhodobého hlediska lze však do emancipačního západního trendu zařadit také vznik univerzit (jako jedinečných církevních institucí), pro sféru světskou pak institucionalizaci zemských práv šlechty a rozvoj veřejných práv měst. Tyto procesy se však formovaly převážně ve 12. století, v závislosti na tehdejším vzestup měst a regionů, a teprve v průběhu 13. století dosáhly „standardizované“ podoby (proces „středověké modernizace“). Do všech těchto evropsky dalekosáhle určujících událostí byla zapojena elita Čech a jejich centra (zejména Praha) způsobem, který je třeba typologicky docenit z hledisek rozšiřování kvalitativně „evropanského“ prostoru.

Velké politické události či duchovní programy nebyly jedinými profilovými jevy druhé poloviny 11. století. Dalšími vodítky pro zachycení dobových specifik jsou změny v osídlení, vývoj hospodářství a působení obchodních styků. Symptomatický pro ústup od karolínské éry byl úpadek váhového systému karolínské libry v řadě regionů v důsledku nedostatku stříbra. Evropa se z tohoto hlediska jeví být v zásadě nadstátním ekonomickým prostorem s několika pásmy. Významnou roli pro obchod se stříbrem sehrávala Skandinávie, Anglie, varjažské Rusko a Byzanc, pohyb hodnoty zlata na Západě byl zase ovlivněn stálými tributy, které dostávaly křesanské rytířské státy Pyrenejského poloostrova z taifských emirátů al-Andalúsu (ten získával zlato ze Súdánu).

Ke komoditám světového obchodu patřil ve starších dobách velmi ceněný obchod s otroky, na němž se podílely Čechy, ale situace se proměňuje ve prospěch nárůstu specializované řemeslné a zemědělské produkce. Počet obyvatel Evropy se v průběhu 11. století zvýšil (podle některých odhadů na

18

Jeden z typů denárů knížete Jaromíra – na aversu uveden český kníže a Praha jako sídlo mincovny, na reversu jméno anglosaského krále Ethelreda II. 48 miliónů). Zároveň se prosazují i do dálkového středomořského exportu řemeslné výrobky z oblasti Flander. Byl to počátek velké tradice „severské“ textilní výroby, na jejímž konci stojí průmyslová revoluce.

Dějiny 11. století působí poněkud jiným dojmem při hodnotícím pohledu ze severu, nebo z jihu Evropy. Zatímco my „zaalpští Seveřané“ hovoříme s uspokojením o kulturním obratu v zásadním smyslu, nebo se konečně rozestupují zamlžené pralesy zarostlé mytickým jmelím a na svazích kolem kostelíků zbudovaných more Romano („na římský způsob“, zpravidla za použití malty) jsou vysazovány keře vinné révy, pohledy „Románů“ spíše zachycují z dlouhodobého měřítka pohyb amplitudy vzestupů a poklesů velké nadnárodní civilizace ve Středomoří, která dosáhla vrcholu již mnohokrát dříve ve starověku. Přesto je obrat zahájený 11. století také zde jednoznačný a předchází velké éře regionálního i národního rozvoje, spojené s expanzí do Levanty. Zkušenost českých dějin do této celkové mozaiky legitimně patří, není pouhým odrazem okolních světel.

Z hlediska českého historického povědomí není druhá polovina 11. století – přes její úspěšnost – nijak zvláš oceňovanou epochou. Tomu lze však porozumět; zvídavé české pohledy do minulosti inspirované novověkou náročnou zkušeností vyhledávaly spíše posilující, vzdorovité, až mesianistické dějinné momenty podtrhující zpravidla nesamozřejmost českého národního bytí a jeho státnosti ve střední Evropě. Větší pozornosti se proto těší éra velkomoravské říše v 9. století s prvními velkými panovníky (Rastislav, Svatopluk), nebo doba 10. století, kdy žili kulturně významní domácí světci, Václav Svatý a Vojtěch Slavníkovec, pokládaní za ochránce národa a země. Poměrně logicky je v tradičním historismu ještě doceňována doba knížete Břetislava I., „českého Achillea“, jenž symbolizuje vůli k moci a hrdou prestiž národního státu proti předchozí vlně rozkolísání a úpadku.

Tato raná období jsou v české historické tradici pevně zařazena. Od knížete Břetislava I. však následuje dosti dlouhá řada vládců, kteří jsou prostě přeskakováni. Vratislav II. se zpravidla ještě mihne v jediné větě, kterou uvádím v podtitulu knihy – jako první český král. Podstatné je, že další dějinný pohyb je vnímán až od počátku 13. století, kdy se právě české království stává definitivně skutečností. Tehdy nastupuje jakoby nový svět – přehledný a srozumitelnější v moderním politickém, civilizačním a národnostním smyslu. Mnohé z obrysů těchto jevů však nacházíme jakoby v prvním nástinu – stejně jako v případě královské hodnosti – v době Vratislavově (např. privilegium pro pražské Němce), která tak vykazuje přináležitost k evropskému vývojového obratu.

19


Text o Vratislavovi II. nemůže pojednávat než o dějinách celé jeho doby, nebo vládce hrál roli svorníku společnosti a převážně z tohoto hlediska nás o něm zpravují prameny. Protože události 11. století a působení Vratislava II. byly obvykle komplexního rázu, není dost dobře možné rozdělit je v knize výrazněji tematickým způsobem. Charakter periodizačních úseků mají přibližně jednotlivá desetiletí, ale politickými mezníky jsou také roky 1074 a 1085. Výklad směřuje k tomu otevřít a přiblížit prostřednictvím vládcovy osobnosti jeho dobu, s důrazem na evropské souvislosti. Základní přehled historických prací a pramenných edic uvádím v bibliografické příloze. Návaznost na literaturu či vlastní interpretační pohledy v textu budou pro zasvěceného čtenáře jistě dostatečně zřetelné (autory některých názorů orientačně zmiňuji, systematický poznámkový aparát lze doplnit při analytičtějším vydání).

Dosah událostí 11. století nejen nutně vytyčoval mnohé vývojové směry vrcholného středověku, ale jejich hodnocení také občas sehrávalo svou roli při tvorbě konceptů dějin od 19. století. Srovnávací nadhledy jsou příležitostí ke korekcím těchto postojů.

20


Vratislavův dynastický původ,

kořeny mezinárodní politiky

ve středovýchodní Evropě

a vláda jeho staršího bratra,

knížete Spytihněva II.

Jméno Vratislav patřilo ve staré češtině k vzneše

ným panovnickým symbolům. Označuje „toho, kdo vrací slávu“, a vyjad

řovalo tím legitimizující přízeň nebes osobě vládce. Řadí se k podobným

jménům, jako Václav či Boleslav, která jsou zachycena od 10. století, při

čemž pro předchozí Přemyslovce byla více typická jména válečnická,

jako Bořivoj a Spytihněv. Vratislav zůstával prestižním jménem i ve vr

cholném středověku u pomořanských vévodů štětínských (i po jejich po

němčení, podobně Bohuslav) a objevuje se v několika polských šlechtic

kých rodech. Přemyslovci toto jméno vybírali poměrně často, také na

pamě konkrétních osob. Kníže Vratislav I. byl někdy označován za bla

hoslaveného, zejména ovšem v pozdní barokní tradici, jako otec svatého

Václava. Podle Vratislava I. byl pravděpodobně pojmenován hlavní hrad

ve Slezsku – Vratislav (latinsky Vratislavia, polsky Wrocław, německy

Breslau), analogicky k dalším sídlům (v Čechách Stará a Mladá Boleslav,

Oldříš a Vratislav – Vraclav, na Moravě Spytihněv a Břeclav, v Ma arsku

asi Vácov – přemyslovská hradiště z 10. či 11. století). Pro Přemyslovce

z počátku 13. století byl zase vzorem právě Vratislav II. jako první český

král. Podle něj nechal pokřtít své prvorozence z obou manželství Přemy

sl Otakar I., který se sám označoval historicky za třetího českého krále.

Vratislav II. byl druhorozeným synem knížete Břetislava I. a Jitky

z rodu franských Babenberků. K tomuto manželství se krátce vrátíme,

ale nejdříve si pro úplnost všimneme jmen dalších Břetislavových dětí.

Starší synové a pozdější vládci nesli jména Spytihněv a Vratislav, která

vyjadřovala tradiční dynastické aspirace. Jméno Břetislav se objevuje až

u prvorozence Vratislavova – ukazuje na zdomácnění tohoto původně

nepřemyslovského jména v české dynastii v důsledku udržující se prestiže

21


Břetislava I. jako předka celé nové dynastické linie. U mladších bratrů poutají německá jména Konrád a Ota. Byla to typická knížecí a královská jména, oblíbená také u franských Babenberků. Trochu může překvapit, že se u Přemyslovců (stejně jako u Piastovců) neprosazuje ve středověku nejoblíbenější panovnické jméno Jindřich (také Jitčina otce), které se dostalo – na základě sňatkového spojení – rovněž do Uher (sv. Imrich, syn krále Štěpána Svatého a Gisely, jméno podle jejího otce, bavorského vévody Jindřicha Svárlivého). Nejmladší Vratislavův bratr nesl podle králova prastrýce jméno Jaromír. Vratislav měl tři dcery, dvě převzaly jméno po Jitce Babenberské, jedna po sv. Ludmile, a to v kontextu rozrůstání dynastického kultu (Ludmila byla babičkou sv. Václava a nejstarším světcem slovanského původu vůbec).

K symbolice úspěšných jmen stojí za to upozornit na roli jména Boleslav pro prestiž panovníků v Polsku, jak ji zachycují nejstarší polské kroniky – Galla Anonyma a mistra Vincenta (tzv. Kadlubka). Podle nich právě Boleslavové uskutečňují velké polské dějiny – král Boleslav I. Chrabrý, král Boleslav II. Smělý či Štědrý a kníže Boleslav III. (Křivoústý). Nejen jméno Boleslav bylo přitom sousedským darem české dynastie Polsku, oba jmenovaní králové měli také českou matku.

Panovníci raného středověku se někdy dožívali velmi vysokého věku, ale i pak často přišli o život v důsledku zranění, jako samotný Vratislav, který zemřel v lednu roku 1092 při lovu. Například Vratislavův souvěkovec Robert zvaný Guiscard (Lstivý), normanský dobyvatel Kalábrie, zemřel asi sedmdesátiletý. Tři čtvrtě století žil ruský kníže Jaroslav Moudrý a přes půl století císař Jindřich IV., ačkoli životy těchto mužů se skládaly z triumfů provázených pády. Vratislav II. vládl úspěšně úctyhodných 31 let, když byl povolán k vládě v lednu roku 1061.

Zatímco Vratislavovo působení v knížecí a královské funkci je doloženo v hlavních análech, kronikách a „gestech“ (vyprávěních o slavných činech) střední Evropy (vzniklých v Čechách, Říši, Polsku a Uhrách) a v několika listech a listinách (vydaných papežem, arcibiskupem mohučským, říšskou kanceláří, zachycených částečně ve formulářových sbírkách), jeho dětství a věk jsou již zahaleny rouškou tajemství. O roku narození se můžeme jen dohadovat podle jeho otcovství. Ve stabilizovaných monarchiích bývalo zvykem, že sňatky dětí byly realizovány na počátku dospělosti. Nebylo to sice nutné, ani vhodné nevěsty nebývaly vždy po ruce, ale Vratislav se oženil ještě za otcova života a jeho žena potratila a zemřela – za dramatických událostí, které si ještě přiblížíme – v roce 1055 nebo 1056. Vratislav se pak znovu oženil a měl ihned v následujících letech další děti. Ana

22


logicky lze usuzovat, že k jeho prvnímu sňatku došlo v polovině 50. let 11. století, celkově zřejmě v souvislosti s nástupnickými opatřeními jeho otce Břetislava I. (zajištění sídla pro Vratislava v Olomouci). Vratislavovo narození lze nejspíše klást do poloviny 30. let 11. století.

Kořeny trendů středovýchodní Evropy ve Vratislavově době je třeba hledat v doznívání doby „pootónské“. Se smrtí císaře Oty III. byla opuštěna myšlenka universalistického křesanského císařství za vedení malé skupiny elitních jedinců. Můžeme připomenout, že jedním z jeho center měla být Praha jako rezidence biskupa Vojtěcha, ale pak se jím stalo paradoxně Hnězdno jako Vojtěchovo pohřebiště („arcibiskupství svatého Vojtěcha“).

Vývoj se však rychle vzdaloval těmto podmínkám. V Německu se rozvíjí dynamický svět vysoké šlechty s těžištěm ve Švábsku, Bavorsku a Porýní. Probíhá ekonomická konsolidace spojená se systémem venkovských dvorů a v řadě lokálních center se objevují obchodní a řemeslné uličky, označovaných vicus či burgus. Také Čechy a Morava se územně upevňují, zatímco raně středověký model křesanského království se v Polsku krále Boleslava Chrabrého a Uhrách krále Štěpána Svatého dostával pomalu do krize. Typické zde bylo ideové spojení moci duchovní a světské, autority krále a instituce arcibiskupství. To byly trvale vzorové cíle vytyčené pro další staletí, ale hůře uskutečnitelné pro nejbližší generace.

V Čechách byla situace perspektivně orientovaná, s výraznějším postavením šlechtické válečnické elity ve službách monarchii, s rozšiřováním sítě veřejných hradů a arcikněžských kostelů. Otázkou na počátku 30. let jen bylo, kdo bude českým zemím vládnout. Dosavadní legitimní linie Přemyslovců totiž končila generací málo oslnivou, syny knížete Boleslava II. a Emmy (Boleslav III. Ryšavý, Jaromír, Oldřich). Na český stolec si zřejmě brousili zuby mocní Vršovci, když člen rodu zavražděný v roce 1003 byl manželem dcery Boleslava III. neznámého jména – tedy nevlastní sestřenice Břetislavovy. Již v letech 1002–1003 vládl krátce jiný příbuzný Přemyslovců v Čechách, Vladivoj, pocházející z neznámého rodu. Také Vršovci mohli asi nabídnout svého pretendenta trůnu (a není důvod posuzovat tento trend jako málo státotvorný).

Přemyslovec Oldřich (zemřel 1034) byl však otcem prince Břetislava, který se mu narodil z romantické lásky ke krásné Boženě. V české historické tradici to byl již od počátku národního obrození příběh zvyšující reputaci Přemyslovců jako národní dynastie, která vychází z lidu. Jistě však správně poukázala Barbara Krzemien ́ ská na to, že Boženu asi nelze

23


pokládat jen za selku peroucí roucha u studánky (kronikář Kosmas), či za děvečku ze statku peroucí prádlo v Ohři u Peruce (Kronika tzv. Dalimila), ale za urozenou, by vdanou mladou paní. Ani mladý Oldřich nebyl sice svobodný, ale tehdy co se nyní přičítá mravnosti, bylo k veliké hanbě... jestliže muž měl dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži, tvrdil relativisticky Kosmas. Božena se stala jednou z Oldřichových neoficiálních žen a jejich Břetislav byl vychováván na úrovni knížecího synka. Obdobu jeho společenského postavení lze spatřovat u Piastovce Zbyhněva, polského knížete z počátku 12. století, který nesl jako levoboček rovněž „nedynastické“, ale urozené jméno.

Břetislavova cesta k moci byla ulehčena tím, že vyrůstal na otcově dvoře, znal dobře mocenskou elitu a byl ještě dodatečně legitimován. Nadto získal již kolem roku 1019 vládu na Moravě, odkud byly vypuzeny polské posádky. Jako pán v podstatě samostatné země se ucházel o ruku princezny Jitky z knížecího rodu Babenberků a unesl ji z rodového kláštera ve východofranském Schweinfurtu, kde byl její již zesnulý otec dříve markrabětem. To byl druhý romantický příběh pro českou tradici spjatý s novou linií Přemyslovců. Bratr Jitky Ota náležel k předním osobnostem říšské politiky a stal se v roce 1048 vévodou švábským. Vedle této franské linie Babenberků byla bezprostředním sousedem Břetislavovým také jejich druhá linie zakládající tehdy své panství v marce východní, zvané Ostarrichi (východní říše, Rakousko).

Kosmův příběh o únosu Jitky patří zjevně k těm nadsazeným (Kosmas si na ně potrpěl), ale reaguje asi na jistá nedorozumění v době zásnub, která řešil Břetislav rázným a dodatečně heroizovaným způsobem (svým mečem přeal řetěz, jak se to prý od té doby ve Schweinfurtu ukazovalo). Únos ostatně patřil k archaickým metodám, jak získat ženu z jiného „klanu“. Rodové vztahy mezi Babenberky a Přemyslovci se však rozvíjely příznivě a symptomaticky tak vyjadřují nové, řekl bych až intuitivní začleňování českých zemí do širšího okruhu středověké Říše jako jádra tehdejší Evropy.

Problém Břetislavovy legitimity vyřešil jeho uvedením na kamenný stolec na Pražském hradě v roce 1035 jeho slepý strýc, kníže Jaromír. Protože krátce předtím po kolizi s otcem musel Břetislav ze země uprchnout (závěr Oldřichovy vlády se příliš nevydařil), je pravděpodobné, že jeho manželka pobývala u Babenberků (v Bavorsku či Rakousku). Tehdy již žil více let jeho syn Spytihněv (a mohl být proto v tomto roce poprvé předán jako rukojmí císaři Konrádovi II.). Zklamaní Vršovci stáli patrně za násilnou smrtí Jaromírovou, ale Břetislav jim čelil úspěšně důslednou

24


politikou a pěstováním vladařského charizmatu jako dynastický nástupce sv. Václava. Možná v této souvislosti bylo při křtu dalšího syna užito jméno Vratislava, otce sv. Václava z 10. století, aby se zdůraznila pokrevní jednota světce a vládnoucí knížecí rodiny.

Nejednalo se přitom o nějaké regionální záležitosti – český stát se opět stával důležitým mocenským činitelem, zejména kontrastně v souvislosti s obtížemi, do nichž upadalo Polsko a Uhry, a kult Václava jako osvědčeného ochránce panovníka a spravedlnosti se šířil i do okolních zemí. Inspiroval také zájem osobitého světa říšských kronikářů. Mnich Sigebert z dolnolotrinského kláštera Gembloux u Namuru jako první spojil ve svém díle z druhé poloviny 11. století bezejmenného „pražského krále“ ze saské kroniky Widukindovy a Boleslavova bratra se svatým Václavem z latinské václavské hagiografie a jeho smrt klade správně do roku 935. U záznamů k roku 973, kdy bylo založeno pražské biskupství, kronikář Sigebert uvádí, že Václav oslavil Prahu mnohými zázraky.

K osobám s jménem Václav náležel opat lenského kláštera v Itálii, který byl v roce 1063 králem Jindřichem IV. jmenován opatem v Niederaltaichu (jeho národnost není v Altašských análech upřesňována). Také biskupský kostel v Krakově byl již v této době zasvěcen sv. Václavovi a na Rusi nechal kníže Jaroslav Moudrý pokřtít jednoho ze svých synů jménem Vjačeslav (Václav), když sám dal podnět k pěstování úcty svých bratrů, Borise a Gleba, pochovaných ve Vyšgorodu a zavražděných na pokyn jejich nejstaršího bratra knížete Svjatopolka. Ten sehrával zase roli zloducha a služebníka satanova u Rurikovců.

Zajímavý je pro nás mimochodem i špatný konec knížete Svjatopolka: rozestoupivší se země pozře jej mezi „Čjachy i Ljachy“ (Povest vremmenych let). „Lechové“ je označením Poláků, ale v daném citátu se podle

25

Denár knížete Oldřicha s postavou svatého Václava na reversní straně Záviše Kalandry nejedná o geografické určení, nýbrž o význam „mezi křovinami a poli“, ve smyslu „bůhví kde“.

Nebudeme systematicky sledovat osudy vlády Vratislavova otce, které přiblížila monografie Barbary Krzemien ́ ské, ale je třeba pro další souvislosti zachytit kontinuální trendy charakterizující panovnickou politiku ve východní části střední Evropy v 11. století. Specifické sousedské vazby se rozvíjely mezi Uhrami, Polskem, Rusí, Čechami a Říší, ale i dalšími oblastmi (ve střední Evropě vstupovali do vzájemných vazeb ještě pohanští Lutici a Pomořané, knížectví Obodritů kolísající mezi pohanstvím a křesanstvím, bojovní Frízové, knížecí a markraběcí rody působící v Bavorsku, Sasku, Rakousku, Korutanech a Švábsku, nejmocnější preláti, zejména arcibiskupové). Jak si postupně ukážeme, politické vztahy byly personifikovány panovnickými rodinami, ale byly také ovlivňovány postoji šlechtické elity a církevních institucí, přičemž mezinárodní diplomacii a kontinuitu panovnických center udržovali v chodu vzdělaní kaplani, kanovníci či biskupové.

I když politické postoje byly spoluurčovány prestižními a postupně také ideovými motivy, stěží lze přesouvat do těchto časů nejen myšlenku „slovanské politiky“, ale také koncept politiky „státně koaliční“, který se v literatuře často objevuje. Přesto se formoval a zase přetvářel určitý mezinárodní systém zájmových vztahů, personifikovaný zpravidla dynastickými sňatky, ale založený také na vzájemnosti zemí. Již od starých kmenových dob sňatky mezi knížecími rody totiž omezovaly odvetné vendety ohrožující tradiční společnosti (jak se to projevilo negativně rozvratem kmenového svazu Luticů v důsledku „zápasu o urozenost a moc“ mezi dvěmi skupinami: Chyžany a Črezpěňany na jedné a Dolenci a Ratary na druhé straně).

Spirála mezinárodních vztahů ve středovýchodní části Evropy se odvíjela od nástupnické krize v Uhrách. Zakladatel uherského království Štěpán I. se rozhodl po smrti svého syna Imricha v roce 1031 určit za svého nástupce Petra Orseola, syna své dcery a benátského dóžete. Vyloučil tak z přímého nástupnictví svého synovce Vazula. Petr Orseolo byl v roce 1032 povolán do Uher a ještě za Štěpánova života byl korunován.

Benátky tehdy procházely prvním velký rozvojem, když se opíraly o zvláštní vztahy s byzantskou říší. Pod jejich vlivem se udržel patriarchát na ostrově v Gradu spravující ostrovy v Jaderském moři, rivalizující však s obnoveným patriarchátem v Akvileji. Dóže jako dux Venetorum byl původně byzantským úředníkem, ale stal se nyní faktickým vládcem voleným „bohatými“ a „moudrými“ kupci z města při Rialtu a jeho klérem.

26


Orseolové rivalizovali v této hodnosti s rodem Candiano. Také benátská dóžata uzavírali politické sňatky na knížecí, ojediněle až císařské úrovni.

Lze říci, že Štěpánova říše, budovaná universalistickým způsobem podle středomořských křesanských vzorů, byla značně náročným, ale i vratkým dílem. Štěpán byl manželem sestry římskoněmeckého císaře Jindřicha II. Gisely a významný podíl při nastolení jeho moci měli Němci, Italové, ale také lidé z českých zemí. Uherská elita i obyvatelé však byli příliš hlubokými změnami nutně zaskočeni. Petrův nástup znamenal vytlačení národní dynastie Arpádovců z vlády, ale to bylo, jak se ukázalo, pro válečnickou vrstvu nakonec nestravitelné. Můžeme v této souvislosti poznamenat, že také nadnárodní politika Otonů podle programu renovatio imperii vyvolala za Oty III. nespokojenost saských velmožů.

Protože synovec krále Štěpána I. Vazul, zřejmě nitranský vévoda, odmítl respektovat nástupnictví Benátčana Petra Orseola, byl ve svém sídle zajat a oslepen (asi v době Vratislavova narození). Toto kruté opatření v dané situaci zastupovalo popravu člena dynastie – vyřazovalo ho fakticky ze života a často končilo jeho smrtí. Podobný osud stihl spíše ojediněle i některé Přemyslovce. Na živu však zůstali Vazulovi synové Ondřej, Béla a Leventa, kteří uprchli – nepochybně pod vedením několika zkušených nitranských družiníků – do Čech. I když mezi uherskou šlechtou působily další odnože rodu Arpádovců, Vazulovi synové byli vnuky

27

Část pláště sv. Štěpána

Michala, bratra velkého knížete Gejzy, otce Štěpána I. To sehrávalo za

aristokraticko-magického myšlení doby klíčovou roli pro jejich nároky na

trůn, anebo na část území. Podobně jako v případě jiných dynastií, blízcí

příbuzní vládců se obvykle těšili podpoře nejen kruhů domácí šlechty, ale

také sousedních panovníků.

O něco později bylo postiženo rozpadem knížecí moci a nástupem po

hanské reakce po smrti krále Měška II. Polsko. Je zřejmé, že přenesení ka

rolínsko-otónského vzoru státu na Polsko za Boleslava Chrabrého bylo vel

kou zátěží a vyčerpalo své možnosti. K tomu je však třeba dodat, že takové

„experimenty“ nevracely nutně společnost na výchozí bod vývoje, jak se

často soudí, pokud nedošlo k přerušení všech kontaktů. Za kontinuálních

podmínek obvykle dochází v dalších generacích k obnově již pevnějších

kontur společnosti, někdy s přenesením centra do bývalé periferie (podob

28

Rekonstrukce chrámu sv. Marka v Benátkách v 2. polovině 11. století; uplatněním pří

mých byzantských vzorů se odlišuje od ostatní západní architektury ně jako to platí i pro moravsko-český vývoj od 9. století: rozvoj nových institucí včetně církve společnost povznášel a vyčerpával, mojmírovská Morava byla zničena Ma ary, ale dědicem Velké Moravy se staly Čechy).

Polská krize křesanství a státu bývá někdy líčena jako převážně důsledek české invaze, možná i pod sugescí rétoriky Kosmovy kroniky. Ta sděluje, že nezletilost synů po smrti polského vládce vyvolala kořistný vpád českého knížete. Hrubý realismus a ironii kronikáře sice známe i z jiných momentů kroniky (podplácení papežské kurie, císařů – Kosmas věděl jako hlavní správce pražského biskupství o moci peněz své), ale zde je výklad podřízen určitému koncepčnímu cíli. Tím je pojetí, že Čechové propadli zlu neposlušností a faktickým vyhnáním biskupa Vojtěcha z vlasti. Návrat jeho ostatků z Hnězdna do Prahy měl být obratem ke spravedlnosti; v tom se projevuje Kosmova osobitá filosofie českých dějin. Proto se po ovládnutí Hnězdna změnilo řádění vojska díky zásahu světce Vojtěcha v pokání, kdy byly také vyhlášeny některé zákony.

Pořadí událostí v Polsku je však jednoznačné. Nejdříve (1036) uprchla ze země Měškova manželka Richeza z rodu říšských palatinů Ezzonů i se synem Kazimírem, který zůstal jediným žijícím legitimním Piastovcem. Zároveň dochází k pronásledování křesanství. Z rozvratu knížecí moci těžili sousedé, kteří zase byli dříve pod tlakem polské expanze, např. Pomořané. Tažení českého knížete Břetislava nastoupilo jako rozmyšlená a dobře organizovaná akce až v roce 1039, kdy rozvrat vrcholil. Jejím cílem v náboženské oblasti bylo přenesení ostatků sv. Vojtěcha a dalších světců z Hnězdna, aby nedošlo k devastaci hrobů světců pohany. Tak zřejmě byla výprava zdůvodněna rovněž českými posly papeži v Římě. Zároveň však měla dobově otevřený kořistný ráz, přičemž křesanské struktury jistě spíše dorazila. Z rozhodnutí papeže měl v rámci pokání proto Břetislav založit kostel. Předpokládá se, že tímto chrámem mohl být klášter sv. Václava ve Staré Boleslavi nebo klášterní kostel sv. Benedikta a sv. Vojtěcha v Břevnově.

Praha se po přenesení ostatků světců měla stát hlavním křesanským centrem pro západní Slovany, o tom není sporu. Annalista Saxo (opat Arnold) přitom uvádí, že pražský biskup Šebíř si chtěl proti právu uzurpovat od papeže pallium (tj. hodnost arcibiskupa), a tím narušil práva mohučského metropolity. Zároveň mělo následovat rozšiřování územně politické moci pražských vládců, patrně v tradičně nárokovaných oblastech jižního Polska. Nelze ani přehlížet možnost spojení českých a polských kmenů, analogicky k německým, které bylo realizovatelné jen pod autoritativní královskou mocí. Určité šance zde skýtala blízkost jazyků, které

29


se teprve vyhraňovaly. Budování říše na východě Břetislavem mělo „krá

lovské“ rysy, ale zároveň spíše zůstávalo provázáno na Říši ve smyslu

„římsky“ universalistického útvaru, jak se začala opět jevit na sklonku

vlády císaře Konráda II. Myšlenku jedné „křesanské Říše“ jistě udržovali

na pražském dvoře žáci biskupa hildesheimského Godeharda, opat břev

novského kláštera Meginhard či na Šumavě působící blahoslavený Vintíř

(Günter ), občasný poradce císařů i Břetislava I. Jedním z pojítek mezi

otónskou tradicí a sálskou reformní politikou byl klášter sv. Mořice v Nie

deraltaichu, který byl Godehardem znovu povznesen. Právě z tohoto

kláštera pocházelo několik opatů v Čechách, především budovatel břev

novského kláštera Meginhard.

V každém případě Břetislavovy ambice dosahovaly v roce 1039 jedi

nečného stupně. Nepochybně dobře informované anály z Niederaltaichu

zmiňují, že uherský král Petr složil Břetislavovi vazalský slib. Proto také

Behemico etiam duci, suo seniori, pomáhal v boji proti Říši.

30

Stará Boleslav, sloupy v kapitulním chrámu sv. Václava


Nový římskoněmecký král Jindřich III. „nepatřičné“ úspěchy a cíle Čechů zastiňující jeho nástup k vládě odmítl, mj. pod vlivem arcibiskupa mohučského. Požadoval odevzdání polské kořisti a podřízení českého knížete své královské autoritě. Místo budování slovanského království jen zcela volně spjatého s římským císařstvím došlo k Břetislavem původně nezamýšlené válce mezi Říší a Čechami, přičemž jeho odpor proti Jindřichovi označovali němečtí kronikáři za infidelitas (nevěrnost, zradu). Břetislav nejdříve s podporou Uher a za neutrality rakouských Babenberků dosáhl v roce 1040 vojenského vítězství nad říšským vojskem v horském průsmyku před Domažlicemi, ale obhájit zásadní strukturální změnu ve střední Evropě nemělo příliš nadějí.

V Uhrách se krátce nato zmocnil vlády jiný ze Štěpána I. Svatého, domácí velmož Samuel Aba, a to za podpory kmenové protikatolické reakce. Jméno Samuel přijaté jistě podle Písma ovšem ukazuje na podíl kněžstva při legitimizaci vládce; dílo Štěpána Svatého zcela nezaniklo. Druhým faktorem bylo tažení Kazimíra Obnovitele z Říše do Polska asi v roce 1040 za politické podpory Jindřichova dvora a s vojskem, které postavila z rodových lotrinských majetkových zdrojů královna-vdova Richeza. Konečně také rod rakouských Babenberků musel projevit výraznější loajálnost svému králi.

Za této situace měl český stát jen omezené možnosti obrany a kníže Břetislav I. byl v roce 1041 v Praze obležen. Předáci a biskup Šebíř další boj s Říší ničící zemi odmítli, proti vůli Břetislava, který chtěl ještě urputným způsobem vzdorovat. Čechy však neměly dostatečně zkonsolidovaná ústupová východní území, jako např. Uhry. Přesto nebyl Břetislav zbaven vlády, nýbrž dotlačen ke kajícnému uznání svrchovanosti Jindři

31

Denár knížete Břetislava I., avers a revers cha. Zdá se přitom, že Břetislav Říši zaimponoval a byl pro ni akceptovatelný jako vojenský spojenec proti Uhrám. Musel se však distancovat od své „felonie“ jednoznačným způsobem, jistě i v morální kompenzaci rodinám padlých velmožů.

Česká „pou do Canossy“ mířila na podzim roku 1041 do Řezna, kde Břetislav na základě projevené pokory získal odpuštění a obdržel od krále Jindřicha III. lenní korouhev. Je však třeba chápat, že český kníže se obnovením lenní přísahy ještě nezměnil v typického říšského vévodu a české území se nestalo součástí prostoru německého království. Konsolidované Čechy se naopak stávaly významnou strategickou oporou Říše na jihovýchodě, především jako soused Uher. Jak poznamenává Barbara Krzemien ́ ská, Jindřich III. dokonce ztratil další zájem o Polsko, což ukázalo nepříznivé přijetí poselstva knížete Kazimíra v roce 1042. Břetislav si mohl ponechat z nově kontrolovaných území duas regiones (dvě krajiny, asi ve Slezsku).

Jak ukázal bezprostřední další vývoj, česká politika si také podržela vlastní zájmy ve středovýchodní Evropě. Poražený Petr Orseolo zamířil na dvůr rakouských Babenberků a k Jindřichovi III., zatímco na českém obnovili své aspirace mladí Arpádovci, patrně jen na Nitransko. Za těchto podmínek se konalo již v roce 1042 strategicky promyšlené tažení německých a českých vojsk do Uher. I když vzdálenější Uhry nemohly být připraveny o královskou korunu, jako Čechy nebo Polsko, měla mít uherská koruna o něco nižší lesk než splendor regni Teutoniae (lesk království německého – kronikář Lampert Hersfeldský).

32

Denár císaře Jindřicha III.


Zatímco německé vojsko v Uhrách nebylo úspěšné a král Petr musel opět ustoupit, Břetislav I. uvedl jednoho Arpádovce k vládě na vévodský stolec v Nitře. Jak soudí Janusz Bieniak, tímto členem dynastie byl zřejmě budoucí král Ondřej I. Podle názoru Kazimíra Jasin ́ ského se dcera z jeho prvního manželství z této doby jmenovala Adléta a stala se později druhou manželkou Vratislava II. O rodovém původu Adlétiny matky se však lze pouze dohadovat.

Je pravděpodobné, že Nitra jako staré hradiště s vlastní územní hradskou či župní šlechtou většinou slovanského původu se po příchodu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist