načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vrah z města meruněk -- Příběhy z Turecka  - Witold Szabłowski

  > > > Vrah z města meruněk  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Vrah z města meruněk -- Příběhy z Turecka 
Autor:

Další z řady knih polských literárních reportáží přináší vzrušující vyprávění o životě v zemi rozpolcené mezi Východem a Západem, islámem a islamofobií, načichlé ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 221
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z polského originálu Zabójca z miasta moreli: reportaże z Turcji přeložila Barbora Gregorová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3759-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další z řady knih polských literárních reportáží přináší vzrušující vyprávění o životě v zemi rozpolcené mezi Východem a Západem, islámem a islamofobií, načichlé konzervatismem a postmodernou, steskem po Evropě a euroskepsí a přibližuje rozporuplnou tureckou mentalitu, její světlé i stinné stránky, vraždami ze cti počínaje a sexuální revolucí konče. Autor si povídá s lidmi, kteří mu mohou pomoci pochopit zvláštní a znepokojující charakter současného Turecka. Každá reportáž je spojena s konkrétním osudem, každý hrdina má příležitost vyprávět svůj příběh, a i když je to pouze střípek barevného světa, jenž nás přivádí do hlubin Turecka, do srdce národa, který - nakažený evropskostí - ztrácí svůj pravidelný, tradiční rytmus, daří se autorovi dosáhnout ideální rovnováhy mezi nekompromisní novinařinou, důkladnou politickou analýzou a humorným příběhem. Jeho reportáže přinášejí dokonalý vhled do reálií současného Turecka, jeho silných stránek, slabostí či paradoxů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Witold Szabłowski - další tituly autora:
Vrah z mesta marhúľ Vrah z mesta marhúľ
Szabłowski, Witold
Cena: 205 Kč
Vrah z mesta marhúľ Vrah z mesta marhúľ
Szabłowski, Witold
Cena: 339 Kč
Tancujúce medvede Tancujúce medvede
Szabłowski, Witold
Cena: 279 Kč
Tancujúce medvede Tancujúce medvede
Szabłowski, Witold
Cena: 196 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1





2





3





4
Witold Szabłowski
Vrah z města
meruněk
Příběhy z Turecka
Jaroslava Jiskrová – Máj
Nakladatelství Dokořán





5
Witold Szabłowski
Vrah z města meruněk
Příběhy z Turecka
Copyright © by Witold Szabłowski, 2010. All right reserved
Published by arrangement with Wydawnictwo Czarne, Poland
Translation © Barbora Gregorová, 2016
Photography © Jan Douša, 2016
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být
rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení
nakladatele.
Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).
Z polského originálu Zabójca z miasta moreli. Reportaże z Turcji přeložila
Barbora Gregorová.
Redakce Jaroslava Jiskrová.
Fotografie Jan Douša.
Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze Miloš Jirsa.
Vydala v roce 2016 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz
a Jaroslava Jiskrová – Máj, Štichova 580/25, 149 00 Praha 4, j.jiskrova@volny.cz.
823. publikace, 225. elektronická (Dokořán);
96. publikace, 46. elektronická (Jaroslava Jiskrová – Máj)
ISBN 978-80-7363-782-8 (Dokořán)
ISBN 978-80-86643-94-6 (Jaroslava Jiskrová – Máj)





6
Obsah
Poděkování 8
Výslovnost 9
Plyn v parku Gezi 11
Mosty na Bosporu 25
Nazım 27
Dědičný hřích Republiky 55
Sinanova touha 63
Imámové a prezervativy 69
Královna tureckých seriálů 83
U Araratu 95
Kníratá republika 99
To z lásky, sestro 117
Paní Atatürková 137
Černá dívka 143
Očistec Istanbulu 161
Abrahamovi kapři 179
Vrah z města meruněk 185
Bajbajbuš 203
Tak tohle je Turecko 219
Poznámka překladatelky 221





7
Kávu popíjelo hodně polských vyslanců a vojáků, kteří měli
kontakty s Turky. Obecně však byla považována za pohanský, neřkuli
ďábelský vynález. Byla černá a hořká, nebyla dobrá. Teprve když
se k nám dostala z Paříže a Amsterodamu, pití kávy začalo být
považováno za světovou módu.
Jarosław Dumanowski, znalec historie kuchyně a stravování
v rozhovoru pro přílohu deníku Gazeta Wyborcza –
Wysokie obcasy (Vysoké podpatky)
Mám vážné důvody domnívat se, že planeta, odkud přišel malý
princ, je planetka B 612.
Jen jednou ji uviděl dalekohledem v roce 1909 nějaký turecký
hvězdář. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami
na mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu
nevěřil, protože byl nezvykle oblečen. Dospělí jsou už takoví.
Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden
turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po
evropsku. Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve
velmi elegantním fraku. A tentokrát mu všichni dali za pravdu.
Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ
Mám pocit, jako bych neustále stál na mostě propojujícím oba
břehy Bosporu, přičemž nepatřím ani do asijské, ani do evropské
části, a jako bych je obě líčil.
Oficiální webové stránky Orhana Pamuka





8
Poděkování
Aylin Arasová, Jadwiga Dąbrowská, redakce novinové přílohy Duży
format (Velký formát), Serhat Güneş, Agnieszka
Koecherová-Henselová, Izabela Meyzová, Zubeyde Öztürková, Beata Uzunkayová,
Magdalena Wojcieszaková-Çopuroğluová
Sevgili arkadaşlar, sizler olmasaydınız bu kitap olamazdı.
Çok teşekkür ederim!





9
Výslovnost
Turecké c se čte jako české dž. Jméno osmanského generála
Mustafy Celaleddina se tedy čte „dželaleddin“. Mužské jméno Cemal se
čte „džemal“ a ženské Hatice jako „hatidže“.
Písmeno ğ prodlužuje předchozí samohlásku. Jméno Ali Ağci,
atentátníka, který střílel na Jana Pavla II., se tedy v turečtině
vyslovuje „ali ádža“. Po e, ü, i a ö se ğ vyslovuje jako naše j.
Ş a ç jsou jako české š a č. Názvy měst Şile a Çanakkale tedy
znějí „šile“ a „čanakkale“.
Samohláska ı je české y. Velké I psané bez tečky také, protože
měkké s tečkou vypadá takto: İ. Jméno Nazım se tedy čte „nazym“.
Ö a ü se čtou jako v němčině, přičemž mírně sešpulíme rty.
J se čte jako ž.





10





11
Plyn v parku Gezi
„Náš premiér je islamista a pro náš stát je to nebezpečný zločinec!
Musíme se ho co nejdřív zbavit!“ tvrdí ti, co obsadili park Gezi.
„Nesmysl! Je to génius! Poslalo nám ho samo nebe!“ tvrdí ti,
kteří do parku nešli.
Zabalil jsem si spacák, karimatku a termosku. A jel jsem si
popovídat s jedněmi i s druhými. Co je spojuje, v čem se liší? Jak
protesty v parku změní Turecko – pokud ho tedy nějak změní?
Pěkní kluci
Park Gezi leží hned vedle čtyřproudé dálnice; uprostřed parku
stojí fontána a v každém rohu je několik luxusních hotelů.
Istanbulské úřady, stejně jako turecká vláda, ho chtěli zničit a na jeho
místě postavit supermarket ve stylu kasáren z osmanské doby.
Vedle kasáren měla stát mešita. A právě proto zde koncem května
roku 2013 začali Turci demonstrovat – za záchranu parku a při té
příležitosti také na podporu státní sekularizace, která byla kvůli
vládnoucí proislámské straně ohrožena. Demonstrace byla
brutálně potlačena policií.
V parku Gezi se následně shromáždily davy mladých lidí.
Postavily si tam stany a obsadily ho. Jejich protest proti zrušení
parku se stal brzy protestem proti vládě, která podle mnohých
obyvatel Turecka neposlouchá své občany, islamizuje se a je stále
autoritativnější.
„Mně ta mešita vůbec nevadí. Mohla by stát vedle parku Gezi.
Ale vůbec nerozumím tomu, proč si Tayyip vzal na mušku právě
náš park.“





12
Tayfun mluví slabý hlasem, téměř fistulí, a ruku v zápěstí
ohýbá natolik příznačně, že nejdřív nevím, zdali tím vyjadřuje svou
sexuální orientaci, nebo si chce naopak z homosexuálů obyčejně
vystřelit. Záhy mě ujistí, že si z nich střílet nemůže – sedíme totiž
u stánku jedné z organizací, která v parku bojuje za práva
homosexuálů. Mají tu dva stolky, u kterých si například můžete popovídat
s transsexuálem. Rozdávají se tu prezervativy a... chleba se sýrem.
„Tayyip má moc pěknej zadeček! A když se rozčilí, je hrozně
sexy...“ zasní se Tayfun, jako by zapomněl, že mluví o premiérovi
své země, který by si jakékoli lichotky od homosexuála zcela jistě
nepřál. „Prozradím ti jedno tajemství,“ dodá a zašeptá mi do ucha:
„Tayyip ničí park Gezi kvůli mně.“
„Jak kvůli tobě?“
„No kvůli mně a mým kamarádům. My sem chodíme na
prcáníčko,“ zasměje se Tayfun a já mám chvilku, abych si ho prohlédl.
Tipoval bych, že je mu lehce po čtyřicítce. Na sobě má upnuté džíny,
pásek se cvočky, tričko s duhovou vlajkou a pod ním vyholený
hrudník. „Scházej se tu pěkný kluci z celýho města. A nějaký ty buzny
a transvestiti. Gezi je díky tomu proslulej po celým Turecku a
Tayyipek to ví, vždyť přece vyrůstal kousek odtud,“ řekne Tayfun a rukou
ukáže na čtvrť Kasımpaşa, kde turecký premiér skutečně vyrůstal.
O tom, že si Erdoğan vzal na mušku Gezi právě díky excesům
homosexuálů, jsem slyšel od svých tureckých kolegů novinářů.
Gayové museli zmizet, protože hned vedle parku má být mešita.
A nejjednodušší, jak se jich zbavit, je park zničit, oplotit a
uprostřed něco postavit. Přestože příliš nevěřím tomu, že je to jediný
důvod, ihned se přesvědčím, že istanbulští homosexuálové o tom
děsně rádi hovoří.
„Od tý doby, co nás vyštípali z Gezi, všechny buzny stojej v
postranních uličkách, no jen se tam jdi podívat a uvidíš, jak tam
vykrucujou prdelkama. Tayyip nám šíleně závidí, protože kdo by
neměl rád pěkný zadečky. Proto taky nařídil, aby sem přivezli ty
podělaný bagry, buldozery a postavili tu osmanský kasárny. On
moc dobře ví, co dělá. Jen si představ, co se asi tak musí dít v tako-





13
vejch kasárnách mezi vojákama. Hi, hi, hi!“ rozesměje se při samé
myšlence Tayfun. „Ale já se na něj stejně neumím zlobit, i když
do nás mrdá slznej plyn. Jenže to jsem celej já; furt vysmátej. Ještě
když jsem bydlel v Konyi, kde jsem se narodil, nadávali mi do
buzen. Ale lidi tam jsou primitivové, nerozeznaj teplouše od buzny,
neměl jsem sílu jim to vysvětlit. A tak jsem jim tvrdil, že teda
možná jsem buzna, ale aspoň dobře vyšukaná. Mlátili mě za to po
hlavě a pak, když se nikdo nedíval, někteří z nich chtěli, abych jim ho
vykouřil. Já? Vykouřit?! Říkám ti, že v Konyi nerozeznaj teplouše
od buzny! Musel jsem se odtamtud odstěhovat, jinak by mě
umlátili k smrti. Přijel jsem do Istanbulu a začal bydlet s jedním starým
homosexuálem, kterej už nemohl chodit, byl na vozejku, takže
jsem s ním každej den chodil do Gezi. Nemohl už dělat vůbec nic,
tak se aspoň chtěl pokoukat. A poprosil mě, abych ho tu pochoval,
protože, jak sám tvrdil, prožil tu ty nejhezčí chvilky ve svým životě.
Nakonec se mi to nepodařilo a ještěže tak, protože dneska by ho
tu vyhrabali těma bagrama. A ještě by ho postříkali slzákem. Když
sem poldové přišli poprvé, buzny z parku začaly Tayyipovi
nadávat. Že je diktátor a fašista. Že na nás poštval policii. A já nejsem
zrovna ten, kdo by někomu nadával do fašistů, tak jsem jim řekl:
Kdo vám sem poslal tolik pěknejch policajtů?! No jen se koukejte,
protože to může bejt váš nejhezčí pohled v životě. Koukejte se, jak
kroutěj prdelkama a mlátěj vás obuškama! Koukejte a poděkujte
osudu za Tayyipa, kterej nám všecko tohle dal!“
Dva tábory
Pětihvězdičkové hotely kolem Gezi jsou už minimálně měsíc
prodělečné. Když začaly protesty, jejich velmi bohatí hosté si na
recepci mohli zamluvit plynové masky – stávalo se totiž, že slzný plyn,
který policie používala, bylo cítit i v pokojích.
Velmi bohatí hosté sem přijeli obchodně či na istanbulský
shopping month – měsíc nákupů. V nonstop otevřených obchodech měli
mít velké slevy. A místo toho tu probíhaly výtržnosti a plyn lidem





14
dráždil nos, hrtan, průdušky a oči. Jakmile ho hosté ucítili, vyšli
na hotelové terasy, odkud bylo krásně vidět:
– mladé revoltující Turky, shromážděné v parku, kteří měli
dlouhé vlasy a vousy, v poslední době opět moderní, v rukou
kytary a plakáty s přeškrtnutým portrétem premiéra Recepa Tayyipa
Erdoğana;
– o trochu starší břichaté Turky, v levnějším či dražším obleku,
s cigaretou v jedné ruce a s muslimským růžencem k povolání
jména Božího v ruce druhé, soustředěné a podrážděné, kteří
obcházeli park.
„Turecko je rozdělené přesně na polovinu, na dva tábory,“ tvrdí
při pohledu na břicháče Zübeyde Topbaşová, studentka
sociologie, která v parku Gezi demonstruje v červeném stanu. Sedíme
vedle něj na karimatkách a o dva stany dál kdosi hraje na bağlamu
melodii z dob Atatürkovy revoluce.
Zübeyde, třiadvacetiletá dívka s dlouhými černými vlasy a
snědou pletí přišla na protest až třetí den.
„Nejdřív jsem moc nevěřila, že z toho něco bude. Moji známí
dlouhá léta tvrdí, že už naší vládnoucí strany mají plné zuby.
Zaslechla jsem takové zkazky, že poslanci AKP, Strany spravedlnosti
a pokroku, u nás chtěli zakázat výuku o evoluci. A když potom
povolovali nošení šátků ve školách, myslela jsem, že jsou to zas jen
plané řeči. Zatím totiž každá diskuze končila tím, že právě díky
nim naše země hospodářsky prosperuje. Že to oni bojují za náš
vstup do Evropské unie. A že přitom hodně mluví o islámu? Inu,
očividně to v téhle zemi jinak nejde.“
Turecká média se o protestech zpočátku vůbec nezmiňovala,
a teprve když Zübeyde viděla na BBC, co se skutečně děje v parku
nedaleko Taksimu, nejdůležitějšího náměstí ve městě, sbalila si
spacák, našla kolíky ke stanu, který už dávno nepoužívala, a
vydala se s kamarádkou na protest do Gezi. Hned první den pověsila
na Facebook fotku, jak sedí u stanu, s krátkým popiskem:
#occupygezi. Žádná její fotka doposud neobdržela tolik lajků – za několik
minut jich měla pět set.





15
„Olajkovalo mi ji spousta lidí, které neznám; vůbec jsem
netušila, že je to možné. Přemýšlela jsem o tom,“ tvrdí Zübeyde. „Emoce
vrcholí. A nejnebezpečnější je v tuhle chvíli to, že místo toho,
aby se naši politici rozdíly mezi Turky snažili zmenšit, vědomě je
prohlubují. Jsem přesvědčená o tom, že Erdoğan cynicky využil
našeho protestu k tomu, aby další rok vyhrál komunální volby.
Aby sjednotil své voliče, kterých je přece jen mnohem víc než nás,
stejně smýšlejících. Něco podobného udělal v devadesátých letech
Putin, který vyhrál volby v Rusku tím, že zaútočil na Čečensko.
U nás Čečenci nejsou, s Kurdy je poslední dobou klid, a tak
nezbývá než poštvat jedny Turky proti druhým. Nevěřící proti věřícím.
Liberály proti socialistům. Bohaté proti chudým.“
„Tak proč teda protestujete, když tím podle tebe nahráváte
vládě?“ zeptám se.
„A máme na vybranou?“ Zübeyde si hraje s pramínkem vlasů.
„Máme souhlasit s jeho návrhy? Tvářit se, jako by se nic nestalo?
Myslíš, že může beztrestně postavit mešitu v srdci sekulárního
státu?“
„O té mešitě mluvil už v kampani před posledními volbami.
A vyhrál.“
„V současné době máme stokrát víc mešit než nemocnic nebo
škol. Kultura tu jde do háje, na divadlo nejsou peníze. Ale na
novou mešitu se vždycky najdou. Jestli chceš udělat kariéru v
zastupitelstvu, musíš chodit na páteční namáz. A nejlíp v pracovní
době, aby tě viděli nadřízení. Takže promiň, ale další mešita prostě
nepřichází v úvahu.“
Granát v igelitce
Den před nejostřejším zásahem policie proti demonstrantům
v parku Gezi chtěl Mustafovi, studentu práv z İzmiru, jakýsi muž
vnutit granát.
„Řekl mi, že je voják, kterej během protestů dezertoval z
jednotky, a několik granátů tam ukradl. Vrazil mi do ruky nějakej





16
předmět v igelitce; tvrdil, že je to granát. Snažil se mě přesvědčit,
že musíme mít granáty, abychom se mohli bránit, protože policie
po nás nekompromisně půjde,“ prozradí mi Mustafa. „A co jsme
udělali? Já jsem se toho nechtěl ani dotknout a kamarádi ho za to
chtěli zmlátit. Bylo jasný, že je to špicl nebo provokatér. A navíc
neskutečně hloupej, protože s tím návrhem přišel do tábora
pacifistů. No podívej se na to velký áčko v kolečku; visí přímo nad
vchodem. Poslední věc, jakou nám můžeš vnutit, je zbraň. Týpek
nakonec utekl a my jsme se za ním hnali ještě přes půl parku
a křičeli jsme na něj, ať táhne. Nechci ani pomyslet, co by se stalo,
kdyby u někoho z nás našli granát. Policie přece nečekala na nic
jinýho! Každej den sem někdo takovej přišel. Kamarád viděl
jednoho týpka, kterej během roztržky házel na policajty zápalný
lahve. A když toho kamaráda potom policie odváděla do auta, ten
samej chlápek ho kopnul do břicha. Ani košili si nepřevlíknul.“
„Ale proč by vás policie chtěla provokovat, Mustafo?“ zajímám
se, protože mu nevěřím, ale jeho slova si nemám kde ověřit.
„No přece na pacifisticky naladěný lidi nemůžete jít silou nebo
s plynem. To by vypadalo hloupě; musíte se s nima bavit. A tady
jsou samý mírumilovný hipíci. Sídlíme tu několik dní a kromě
politiky se bavíme o veganství, frutariánství, pouštíme si filmy;
v parku otevřeli pět kin. Máme tu diskuzní klub, právní
poradenství, maséra a holiče. Vegani tu otevřeli malou zahrádku, kde
pěstujou zeleninu. Neděje se tu nic podezřelýho. A já jsem navíc slíbil
mámě, že se nenechám namočit do žádnýho průšvihu. Máma mě
vychovávala sama, hodně jí toho dlužím. V Turecku to matka
samoživitelka rozhodně nemá lehký, protože v naší kultuře už je to
tak nastavený, že žena něco znamená pouze v případě, když za ní
stojí muž. Takže když mi máma řekla, abych do toho parku radši
nechodil, řekl jsem jí, že tam jdu kvůli ní. Protože dokud tu budou
vládnout ti burani z AKP, takový ženy jako ona na tom budou
pořád hůř a hůř. Jsem tu jen kvůli ní a slíbil jsem jí, že bude všechno
v pořádku. A taky že je. Jen se podívej, kolik prodejců köfte a čaje
tu postává. Kdyby se báli, že je pokoušeme, tak sem nepřijdou.





17
Přitom by stačil jedinej granát a mohli by na nás hodit tu nejhorší
špínu a zavřít nás do vězení na pět set let.“
Demokracie v těžké době
„Vůbec to nejsou hodní hoši. Měl jsi je vidět, když mi vykrádali
krám. Já bych tu lůzu přejel válcem,“ rozčiluje se prodavač Metin.
Jeho obchod se nachází hned vedle Taksimského náměstí a už
přes týden je zavřený. Koupíte v něm mišmaš všeho možného,
žvýkačky a několik druhů alkoholu. Demonstranti z parku Gezi
mu nejdřív sebrali několik balení sušenek, poté posprejovali
výlohu a nakonec na bezpečnostní roletu napsali několik neslušných
hesel, takže škody jsou poměrně hmatatelné. Majitel se k tomu
všemu cítí příšerně, ba rozlítostněně. Má pocit, že názor lidí jako
on – tedy těch, kdo podporují Erdoğanovu stranu a s premiérem
souhlasí – nikdo neposlouchá.
„Sleduju vysílání zahraničních médií, jak mladí Turci bojují
s autoritativní vládou, a nemůžu uvěřit vlastním uším.
Taksimské náměstí jako Náměstí Osvobození v Egyptě? Tak už si na tom
Západě konečně poklepejte na ty svoje unijní čela! Copak můžete
premiéra, který vyhrál troje parlamentní volby a dvě referenda,
premiéra, jehož člověk se stal prezidentem země, copak ho
můžete srovnávat s Mubárakem?! Rozumím tomu, že lidi mají právo
chránit park. Ale věděli vůbec, jaké má Erdoğan konkrétní plány?
On přece v tom parku ještě chtěl vysazovat stromy! Ano, uprostřed
parku měli postavit osmanské kasárny, ale taky kolem nich chtěli
park pěkně zalesnit.“
„Když to mělo tak pěkně vypadat, tak o co šlo?“
„O to co pokaždé! Od té doby, co Erdoğan vyhrál první volby,
je na něj vyvíjený nemilosrdný, naprosto bezdůvodný nátlak, a to
nejen z médií, ale i ze zahraničí. Už deset let slýchávám, že je to
islamista, že nám sem zavádí šaríi a že z Turecka udělá druhý Írán.
A všem už je ukradené, že v současné době je turecké hospodářství
na světové špičce. Že export vzrostl víc než trojnásobně. Že máme





18
třikrát víc silnic, investic, všeho! Já jsem začínal před patnácti lety
s jedním malým stánkem v nuzné čtvrti, a dneska mám pět
obchodů v různých čtvrtích města. Pracuju ve dne v noci a nestěžuju
si. A za to, co mám, do velké míry vděčím státu, který pomáhá
drobným živnostníkům. A podnikatelům ostatně také. Ne
náhodou dnes turecká burza roste nejrychleji na světě. I když teď právě
klesá, ale za to můžou ty děcka na náměstí.“
„A islám? Proč vláda brání letuškám Turkish Airlines, aby se
hezky oblékaly a malovaly? Protestující o tom často hovoří.“
„Proboha! Od toho už dávno ustoupili, jenže ty děcka vůbec
nečtou noviny a jenom křičí. Kdyby to byli takoví islamisti, jak se
říká, copak bych mohl prodávat alkohol? Volí je celé východní
Turecko, kde jsou voliči velmi konzervativní a alkohol je pro ně horší
než ďábel, vláda tedy musí vůči nim občas udělat nějaké vstřícné
gesto. Na východě nadávají už odedávna, že když letí na pouť
do Mekky s tureckými aerolinkami, nechtějí se dívat na letušky
v minisukních. Vážně je to tak těžké pochopit? Ale především je
náš premiér děsně pragmatický. A šikovný politik. Nechtěli jste
nás v Unii? Váš problém. Už dnes se svými platy a životní úrovní
předháníme Bulharsko i Rumunsko, a možná i Řecko. Ještě
několik let a sama Unie nás bude úpěnlivě prosit, abychom do ní
vstoupili. Ale to zrovna, my si uděláme svou vlastní unii s
Egyptem, Tunisem, Jordánskem a časem možná i se Sýrií.“
„A víš ty vůbec, Metine, že dokonce ani v Číně nesedí ve vězení
tolik novinářů jako v Turecku? Váš premiér je výborný správce, ale
opravdu nabírá stále autoritářštější kurz. Dokonce obvinil
karikaturistu, který si z něj dělal legraci. Takže já demonstraci v parku
Gezi vnímám jako žlutou kartu. Že je tím řečeno, aby premiér
nešel touhle cestou.“
„Víš...“ Metin se zhluboka nadechne a pohledem spočine na
lednici s alkoholem, jako by v ní chtěl nalézt potvrzení svých slov,
která chce právě vyslovit, „dnešní doba je těžká. A já budu radši,
když bude někdo nad mým státem držet byť drsnou, zato ale
pevnou ruku. Před Erdoğanem byl v naší politice větší bordel než v té





19
italské. Nemohli se na ničem dohodnout; velký vliv tu měla mafie.
Ekonomicky to s námi šlo z kopce. A teď se to všechno podařilo
ukončit. A navíc...“ Metin se odmlčí a pohled upřený na lednici
s alkoholem přesune nad dveřní rám a portrét visící nad ním. Je
to portrét Mustafy Kemala, otce moderního Turecka. Podobné
portréty visí v Turecku téměř v každém obchodě, v kadeřnictvích,
lékařských ordinacích, na úřadech či v restauracích. Atatürk je
pro Turky opravdu posvátný. „On byl také autoritářský,“ řekne
konečně Metin a pohled přesune z portrétu na mě.
Atatürkovo dědictví
Nedivím se, že srovnání Erdoğana s Atatürkem Metin dlouho
nemohl vypustit z úst. Přestože Atatürk zemřel ještě před druhou
světovou válkou, pro demonstranty je to stále nejdůležitější osoba,
k níž se odvolávají. Když jsem procházel zákoutí parku, narazil
jsem na dva zarputile diskutující mladíky, kterým bylo odhadem
těsně před třicítkou.
„Jestli s náma nepůjdeš, nejsi opravdovej Turek!“ vykřikoval
jeden. „Nezáleží ti na demokracii ani na rozvoji. Pohrdáš Atatür -
kovým dědictvím!“
„To ty jím pohrdáš!“ vykřikoval ten druhý a chtěl se jít prát.
Museli mezi ně vstoupit kamarádi, protože by si co nevidět dali
do úst. O Atatürkovi se nežertuje. V parku Gezi se k němu
odvolávali téměř všichni – možná s výjimkou Kurdů, kterým neumožnil
zřídit samostatný stát, radikální levici a anarchisty. Dokonce i
vegané měli jeho fotku nad svým táborem. Ba dokonce i komunisté
měli plakát, na němž mezi Atatürkem a Leninem bylo nakreslené
rovnítko.
Když se policie rozhodla zasáhnout v parku Gezi, začala tím, že
z budovy po něm pojmenované v sedm hodin ráno stáhla
nelegální bannery s jeho portrétem.
A sundali je jen proto, aby pověsili jiný, tentokráte již oficiální
banner.





20
„Mustafa Kemal by v parku Gezi demonstroval s námi!“ vykřik -
ne mladá dívka v džínovém triku propíchaném zavíracími
špendlíky a s náušnicí v nose: „Tady nejde o stromy, tady jde o republiku!“
O několik hodin později v Ankaře pronese premiér Erdoğan
něco velmi podobného před Meclisem, tureckým parlamentem.
S tím rozdílem, že ta slova jsou namířená proti protestujícím
v parku.
Několik lekcí
„Od základní školy jsem se toho nenaučil tolik jako tady,“
raduje se Metin, zaměstnaný jako účetní ve státním úřadu. Radši
nebudu psát, v jakém, přestože ho stejně nejspíš vyhodí. Známý
doktor mu sice napsal na dobu protestů neschopenku, celé je
to však nedomyšlené do konce: Metin onemocněl přesně v den,
kdy na Taksimském náměstí poprvé vybuchly granáty se slzným
plynem. A jeho úřad je přece zcela podřízený starostovi
Istanbulu Kadiru Topbaşovi. A ten je zcela podřízený premiéru Recepu
Tayyipu Erdoğanovi. Jen stěží si lze představit, že by mezi svými
zaměstnanci toleroval rozvraceče, kteří podporují svržení vlády.
„Mně je to jedno,“ řekne Metin a na důkaz svých slov se zamračí
a zamlaská, což v Turecku znamená nechuť. Sedíme před zeleným
stanem, který si se svou dívkou postavili mezi bufetem s dočasnou
funkcí tiskového centra v parku Gezi a místem s kouzelnou
fontánou. „Na tom úřadě jsou převážně lidi z AKP. Mí kolegové z
oddělení si u oběda povídají, kdo chodí do jaké mešity a co přesně
měl na mysli prorok Mohamed, když mluvil o ženách. Nedělám
si nejmenší legraci, oni se o takových věcech vážně baví. Několik
nás tam je nevěřících, ale doteď jsme byli zticha. Nikdo z mého
oddělení se na Taksimu neukázal. Radši budou zticha, protože je
jasné, že ve státní správě je nejlepší práce.“
„A co se v Gezi učíte?“
„Spoustu věcí! Víš například, jak dlouho hoří bagr? No vidíš,
nevíš. Když ho nezačneš hasit, může hořet klidně celý den, i když





21
po několika hodinách hoří hlavně pneumatiky. Jdi na násep, tam,
kde chtějí postavit mešitu, a uvidíš náš automobilový park. Máme
tam několik bagrů, jeřábů a náklaďák, kterému říkáme Burák,
protože mu někdo dodělal pěkný úsměv: přesně takový jako v tom
kresleném filmu pro děti. Premiér nás také přinutil, abychom se
naučili chránit před slzným plynem. Masky, které tu na každém
kroku prodávají za tři čtyři libry, můžeš v klidu nechat doma
na televizi. Radši si vezmi několik papírových kapesníků a
navlhči je vodou. A na plyn je nejúčinnější citron nebo cibule. Člověk
se tu taky hodně dozví o jiných lidech; davová psychologie v té
nejryzejší formě. Každý den sem chodil jeden kluk s holkou. On
byl radikál a ona k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku.
Nabádal demonstranty, aby se vydali do města, podpálili americký
konzulát, případně nějaká auta nebo obchod. No, a když konečně
dorazila policie, utekl jako první, ještě než stačili použít plyn. Ale
ta holka tu zůstala a vedla si poměrně statečně. Nejspíš byla sama
překvapená, jaký se z toho jejího kluka vyklubal yarrak. Co
znamená yarrak? No, mužské přirození.“
Erdoğan není Mubárak
Pro Sündüz, istanbulskou paní domácí, jsou protesty v parku Gezi
science fiction. Povídáme si v jejím prostranném salonu, v bohaté
liberální čtvrti Maçka. Manžel Sündüz podniká v textilním
odvětví, jezdí po celém světě a ona tráví čas mezi obchodními galeriemi
a domy stejně dobře zajištěných kamarádek. A přestože to má do
parku Gezi několik kilometrů, zdá se to být světelné roky odsud.
„Moje děti tam byly a protestovaly,“ řekne Sündüz. „Dcera má
nedaleko kosmetický salon; demonstranti měli dveře dokořán.
Chodili tam k ní na záchod a osvěžit se. Ale já jsem půlku života
strávila v Německu a od protestů mám mnohem větší odstup. Já si
nemyslím, že by se v Turecku dělo něco opravdu špatného. Mešita?
Máme hodně muslimů, tak máme i mešity. Lidi naříkají, že čím
dál víc žen nosí šátky. Ale to není pravda. Podle průzkumů jejich





22
procento klesá. To jen ženy, které nosí šátek, chodí častěji ven. A to
je snad dobře, nebo ne? Když jsou doma, jejich muži je bijí. Takže
je lepší, když chodí ven.“
„A co premiérovy autoritářské choutky? A plyn?“
„No ano, plyn. Všimni si, premiér použil slzný plyn a je z toho
celosvětová aféra. Slzný plyn! Žádnou střelnou zbraň, žádné vojsko.
Nebyl tam ani jeden tank, prostě tam jen dorazila zásahová
jednotka a udělala pořádek, stejně jako by to udělala v každém jiném
evropském státě. V Německu jsem podobné akce viděla mnohokrát
a nebyl to důvod ke světové hysterii ani ke srovnávání s
blízkovýchodními despotickými vládci. Kdyby to byl Mubárak, střílel by
ostrými náboji. Kdyby to byl Asad, srovnal by se zemí půlku státu.
A on použil plyn, stejně jako to dělá policie v Paříži nebo
Berlíně. A že se občas neohlíží na názory druhých? Copak Margaret
Thatcherová nedělala to samé? Nebo Jacques Chirac? Pokud si
mladí myslí, že v zemích Unie by si mohli obsadit místo v centru
města a nerozehnali by je plynem, tak potom nemají o Evropě
žádné ponětí. Turecko je totiž dnes mnohem evropštější, než si
mnozí lidé myslí. Víc, než si myslí sám Erdoğan. Samozřejmě že si
všímám jeho autoritářských sklonů; možná doopravdy věří tomu,
že je sultán. Ale na druhou stranu, Unie je hlavní partner pro
turecké byznysmeny. A Erdoğan je miláček byznysu. Zakřičí si, rozčilí
se, ale nijak nezasáhne proti podnikání lidí, kteří přinášejí peníze.“
Turecko rok po Gezi
V parku Gezi a v jeho okrajových částech jsem strávil téměř týden.
Až jsem se jednoho rána probudil a cítil, že vzduch je stále ostřejší
a dráždí mi nozdry, jako by je někdo řezal skalpelem. Z očí mi
vytryskly slzy.
Vyběhl jsem na ulici a spatřil kuriózní scénku: prodavač simitů,
tureckých preclíků, si obličej obalil potravinovou fólií a na ni si
nasadil plavecké brýle. A snažil se prodávat své preclíky policajtům,
kteří obklíčili místo.





23
O chvilku později jsem zaslechl výstřely. To policie použila plyn.
Park byl obestoupený policejními oddíly a plyn se šířil ze všech
stran. A přestože do něj činovníci několikrát vnikli a zase se
stáhli, pozdě večer už v Gezi nezůstal jediný protestující. Po zásahu
nastoupila úklidová četa, která do rána odklidila a smyla většinu
bannerů a hesel.
Během několikatýdenního obsazení parku Gezi a řady podpůr -
ných akcí konajících se v mnohých dalších městech zemřelo sedm
osob – šest demonstrantů a jeden policajt ve městě Adana, který
pod náporem davu spadl z mostu.
Přes osm tisíc lidí bylo raněných.
Dvanáct demonstrantů přišlo o oko působením slzného plynu,
po úderu lahví s plynem či po policejním zbití.
Park stále stojí na svém místě, přestože v něm chybí stany,
kytary, bağlamy či vlajky. Gayové se do něj však vrátili a opět do něj
chodí randit.
Turecko dodnes vězní nejvíc novinářů na světě. Šéfové
mediálních koncernů bývají zastrašováni. Symbolický význam získal
dokumentární film o životě tučňáků, který stanice CNN Türk
vysílala během vyvrcholení protestů. Na jiných kanálech vysílali
taneční soutěže či reprízy politických debat. Reportéři
veřejnoprávní televize, kteří nemohli informovat své diváky o tom, co se
děje, popustili uzdu své frustraci na Facebooku. Krátce poté přišli
o práci.
Turecko si drží post ekonomického lídra v regionu, přestože
pokud jste v roce 2013 nakoupili akcie tamních firem – prodělali jste.
Strana premiéra Erdoğana stále vede v rozličných průzkumech
popularity.
Ještě před začátkem protestů v Gezi aerolinky Turkish Airlines
rozhodly, že letuškám rtěnku nezakážou. Mekka je sice Mekka,
ale Turci dnes konkurují největším hráčům mezi světovými
společnostmi a musí dbát na veřejné mínění. V roce 2013 Turkish
Airlines již potřetí vyhrály v průzkumu jako nejlepší letecká
společnost v Evropě.





24





25
Mosty na Bosporu
Bílo-žlutý trajekt zanaříká, zasípe, vyplivne do vzduchu obláček
dýmu a rozjede se.
Plujeme z Evropy do Asie. Cesta trvá přibližně patnáct minut.
Byznysmeni společně se žebráky, ženy v čádorech společně se
ženami v minisukních, nevěřící s imámy, prostitutky s derviši, ctnostní
s nepoctivci. Celé Turecko na jedné lodi.
„Kapitáni těch gigantů jsou moderní charonové,“ tvrdí Tayfun,
spřátelený básník z Istanbulu. „Proč? Protože plavba Bosporským
průlivem je krásná a zneklidňující. Jako smrt.“
Ve skutečnosti jsou charonové chladní profesionálové. Jinak to
nejde. Bospor je příliš úzký, v některých místech měří sotva
několik set metrů, a potkávají se tu tisíce lodí a parníků. Ovládat velký
trajekt na takové vodě a připlout s ním, přesně na centimetry,
do malého přístavu – tady není čas na romantismus ani řeckou
mytologii.
Ledaže jste pasažér. V takovém případě – prosím pěkně. Ve
chvíli, kdy se smráká a tisíce muezzinů začínají ohlašovat, že Alláh
je veliký, rozhovory ztichnou a lidé upadnou do melancholické
a metafyzické nálady. Mnohdy toho využiji a náhodně se ptám
Turků, jak se jim s tím průlivem žije a jestli tu každodenní
putování mezi kontinenty někoho zajímá.
Krčí rameny. Nechápou, na co se ptám. Průliv je průliv.
Pouze básníka Tayfuna moje otázka nijak nepřekvapí.
„Já mám v sobě taky takový průliv,“ řekne a hodí velký kus
preclíku směrem k rackům pronásledujícím trajekt. „Každý Turek
tisíckrát za den osciluje mezi tradicí a současností. Mezi kloboukem
a závojem. Mešitou a diskotékou. Evropskou unií a odporem k ní.“





26
Trefa do černého. Celé Turecko je rozpolcené kvůli
neviditelnému průlivu. Moje kamarádky si ráno dají espresso a croissant
se svým klukem a povídají si o světové literatuře. A odpoledne si
uvážou šátek na hlavu a jdou k babičce na tureckou kávu.
Kamarádi sahají po pivu a chodí na diskotéky. Ale jakmile se
napijí, zpívají písně staré dvě stě let. Hrají si na odvážlivce, kteří
se nezaleknou ani Alláha, ani Mohameda, ale během ramadánu
se poslušně postí. A jakmile jim jen trochu povyroste syn, utíkají
s ním na obřízku.
Na konzervativním východě jsem na vlastní oči viděl imámy,
kteří na mešity věšeli vlajky Evropské unie. A obchody s oblečením
pro ortodoxní Turkyně mívají v nabídce sexy spodní prádlo. „Když
si žena celý den zahaluje tvář,“ vysvětlují prodavači, „tím spíš se
chce večer svému muži líbit.“
Pohraničnost má své klady. Turci jsou kreativní, rychle se učí
jazyky, okamžitě si získají lidi z jakékoli geografické šířky. A
přestože má Turecko tu nejhorší polohu, jakou si můžete představit –
sousedí s nestabilní Sýrií, Íránem a Irákem; je součástí Blízkého
východu a zároveň Kavkazu a Balkánu –, Turci se umí domluvit
téměř se všemi.
Tato pohraničnost však také něco stojí. Západ je považuje za
fanatiky. Východ za posluhovače Západu. Al-káida v oblasti Bosporu
provádí atentáty a Evropská unie už půlstoletí nechce Turecko
přijmout. Protože je moc velké a kulturně příliš vzdálené.
Náš trajekt doplul do středu průlivu. Zdálky pozorujeme dva
mosty, které propojují bosporské břehy. Básník Tayfun se střídavě
dívá tu na evropský, tu na asijský břeh. Až si nakonec povzdechne:
„Každý Turek je takový most.“





27
Nazım
Nejvýjimečnější turecký básník se jmenuje Borzęcki a bydlí
přechodně v polském parlamentu.
Tuwim, přestože turecky neumí ani slovo, poslouchá okouzleně
jeho básně. Broniewski ho zve na vodku. A paní Halina od
Ostrołęki mu píše dopis, že s ním chce žít a mít děti.
Není na tom nic zvláštního. Nazım Hikmet Borzęcki je živoucí
legendou. Jako obránce komunismu strávil několik let ve vězení.
Na jeho autorská čtení chodí davy lidí a každá nová sbírka je
velkou událostí.
Turek neustále opakuje, že Poláci jsou pohostinní a polská
krajina pěkná. Přesto přiznává, že žít mimo Istanbul je pro něj
obtížné. Stýská se mu. Všechny mosty za sebou však spálil.
Atatürk
1.
Abychom mohli o tomto velkém básníkovi vyprávět, musíme se
krátce vrátit do minulosti. Nejprve do první světové války.
Rozpadající se Osmanská říše se v ní připojí k Německu.
„Sultán prohrává válku. Sousedi a velké mocnosti si náš stát
okrajují jako kuchaři kebab na grilu,“ vypráví Süleyman Akçay,
istanbulský historik. „Vystrašený vládce podepíše akt kapitulace.
Pobřeží Egejského moře dá Řekům a východ dovolí rozdělit mezi
země Trojdohody, Armény a Kurdy.“
Akçay vypráví s takovým zanícením, jako by byl těm událostem
sám přítomen. Gestikuluje, hlas má hrubší, dělá pauzy. Jen těžko
lze uvěřit, že vypráví historii starou sto let.





28
Takhle se však chovají Turci, když se hovor stočí k Atatürkovi.
„S rozdělením země nesouhlasí mladí důstojníci. A pod
vedením charizmatického Mustafy Kemala rozpoutají válku,“
pokračuje Akçay. „Díky jeho genialitě vyhrají válku s Řeckem a sultána
zbaví moci. Mustafa Kemal se stane prvním prezidentem.“
Tím začíná historie, kterou turecké děti umí nazpaměť, i kdy -
byste je probudili uprostřed noci. Kemal ve funkci prezidenta si
klade laťku neuvěřitelně vysoko. Během jedné dekády chce ze
zaostalého molochu udělat moderní stát a z Turka s tradiční
čepičkou se střapcem se má stát nový Turek – plnoprávný občan
Evropy. Takovým rozsáhlým projektem se dodnes inspiruje mnoho
světových vůdců (například bývalý íránský šáh Muhammad Rezá
Pahlaví, první tuniský prezident Habíb Burgiba, bývalý prezident
Pákistánu Parvíz Mušaraf či zcela nedávno gruzínský prezident
Michail Saakašvili).
„Reformuje jako divý,“ řekne Akçay. „Islámský kalendář nahradí
evropským. Místo šaríe zavede moderní trestní zákoník. Duchovní
řády nahradí sekularismus. Ženy dostanou volební právo
mnohem dříve než v leckteré evropské zemi. Provede změnu arabské
abecedy na latinku. Jména jsou poturečtěna. Své jméno si také
změní a od roku 1934 se jmenuje Atatürk, Otec Turků.“
2.
Atatürkovy reformy převrátí život v Turecku vzhůru nohama.
„To nebyly žádné reformy,“ tvrdí jeden z mých tureckých přátel.
„Bylo to utváření zcela nového státu. Do té doby jsme byli centrem
světového islámu. Měli jsme na starost Mekku i Medínu. A
zničehonic jsme byli státem, který bojuje s náboženstvím.“
Kde se vzala taková změna? Tuto otázku si ve dvacátých a
třicátých letech minulého století klade celý svět. Turečtí emisaři
proto jezdí po světě a vysvětlují diplomatům, co jednotlivé reformy
znamenají: „Jednota islámu je mýtus, který může novým životem
obdařit pouze obrozený turecký národ,“ tvrdí turecký zástupce





29
na polském velvyslanectví v Berlíně. „Už nás nebudete mít za zemi
plnou muezzinů a harémů. A díky tomu padne umělá zeď, která
Turky oddělovala od moderního života.“
*
Jeho slova potvrzují Atatürkovy činy. Nerozpakuje se vyslat
vojáky, aby stříleli do mužů, kteří nechtějí sundat z hlavy tradiční
fezy. „Civilizovaný, mezinárodní oděv je pro náš národ
vyhovující, jsme ho hodni a budeme ho nosit. Na nohou boty, na sobě
kalhoty, košili a kravatu, sako či vestu a zcela přirozeně k tomuto
oblečení patří pokrývka hlavy s krempou. Chtěl bych, aby to bylo
jasné. Té pokrývce hlavy se říká klobouk,“ prohlásí Otec Turků
a zavede tzv. kloboukový zákon.
Při jiné příležitosti kritizuje muslimský nikáb: „Viděl jsem ženy,
které si dávaly na hlavu kus látky, ručník nebo něco podobného,
aby si zakryly tvář (...). Jaký má taková věc smysl a význam?
Copak mohou matky a jejich dcery přejímat takové podivné zvyky,
chovat se takhle barbarsky? Je to podívaná, kvůli které jsme všem
ostatním pro smích.“
Süleyman Akçay, istanbulský historik, si jeho slov nesmírně
váží.
„Byl velmi odvážný! Vždyť i jeho matka si zahalovala hlavu!
Jenže ona se těch reforem nedožila.“
Celaleddin
1.
Abychom mohli vyprávět o básníkovi, který přechodně bydlel
v polském parlamentu, musíme se vrátit ještě víc do minulosti. Píše
se rok 1876. Udatný generál Mustafa Celaleddin je postřelen
během války s Černohorci. Kulku dostane do břicha. Generál umírá.
* Tento citát a dva další jsem našel v brožuře profesora Marcina Kuly Pod górkę do
Europy. O Turcji lat trzydziestych – ale też trochę o dzisiejszej Polsce (Vzhůru
do Evropy. O Turecku ve třicátých letech – a taktéž trochu o dnešním Polsku),
Warszawa 1994.





30
Osmanským vojákům je udatného vůdce líto. Nepříteli se
pokaždé postavil pěkně čelem, s pouhou šavlí.
Zabili pod ním tři koně, šestkrát byl raněný. Po prvním zranění
ještě nebyl muslimem a nenosil dlouhé vousy ani turban. Bylo to
v předchozím životě. Celaleddin se jmenoval Konstanty Borzęcki
a byl posluchačem duchovního semináře ve Włocławku.
Pocházel ze zchudlé šlechty a chtěl být malířem. Byl
talentovaný, dva roky studoval na varšavské Akademii výtvarných umění.
Jeho rodina si však takový luxus nemohla dovolit. Konstanty
musel malířství zanechat a jít studovat na kněze.
Avšak v roce 1848 mladý Borzęcki z duchovního semináře utekl
a přidal se k velkopolskému povstání. Když bylo povstání
potlačeno, odjel za pomoci polské emigrantské frakce pojmenované
podle pařížského Lambertova paláce, kde se emigranti scházeli,
do Turecka. Příbuzným nic neřekl. Jeho životopisec Jerzy S. Łątka
se v knize Pasza z Lechistanu (Paša z Lechistánu) domnívá, že
šlechtická rodina mu útěk ze semináře měla za zlé.
V zemi u Bosporu tento bývalý povstalec, stejně jako tisíce
dalších Poláků, konvertoval k islámu a začal kariéru v osmanské
armádě.
2.
Borzęcki je skvělý voják. Ale proslaví se jako publicista. Už
během emigrace si klade otázku, zda je Turecko Evropa, či Asie.
A odpoví na ni v knize Dawni i nowi Turcy (Tehdejší a noví Turci).
Bernard Lewis, výtečný znalec Turecka a jeho nekonečné
proměny v moderní stát, ji zmiňuje jako jednu z vlaštovek
Atatürkových reforem. Půlstoletí před Otcem Turků Borzęcki poukazuje
na to, že Turci jsou evropským národem stejně jako Francouzi či
Poláci. Svou koncepci pojmenuje turkoarianismus. A doporučuje
změnit arabské písmo na latinku.
O padesát let později si Atatürk v jeho knize podtrhne stovky
myšlenek. A ke kapitole o jazyce si poznamená: Provést!





31
A udělá to. Změna písma je jednou z jeho velkých reforem.
Jerzy S. Łątka hovoří o Borzęckém jako o Praotci Turků.
„Ten Polák by si zasloužil pomník z ryzího zlata,“ tvrdí o
Celaleddinu-Borzęckém sám Atatürk.
Hikmet
1.
Půlstoletí po Celaleddinově smrti Otec Turků ukončí válku
s Řeckem a začne s reformami. V tom samém čase putuje z
Istanbulu do Ankary, nového hlavního města, banda otrhanců. Jsou
to mladí básníci. A tím nejnadanějším z nich je Nazım Hikmet.
Jeho otec byl generál. Děda – poslední turecký gubernátor Soluně.
Města, kde přišel na svět Atatürk. A praděda byl již zmiňovaný
Mustafa Celaleddin-Borzęcki.
Hikmet s kamarády chce svým talentem podpořit novou vládu.
Atatürkovi se jejich nadšení líbí.
„Přesvědčoval je, aby básně psali pro něco, a ne pouze pro samo
psaní,“ tvrdí Rabya Çiçeková, která píše dizertaci o Hikmetových
předválečných letech. „Čímž chtěl naznačit, aby podporovali jeho
reformy.“
Hikmet je Atatürkem nadšený. Ale zanedlouho v Rusku
propukne proletářská horečka. Básník odjede studovat do Moskvy.
Obdivuje Mejercholdovo dílo, spřátelí se s Majakovským a
zamiluje si Leninovy ideje.
Rabya Çiçeková: „Po letech vzpomínal, že komunistu z něj
udělal právě pochod z Istanbulu do Ankary. To tehdy se mladý,
rozmazlený kluk z bohaté rodiny poprvé setkal s bídou, poprvé viděl
lidi, kteří neměli peníze na jídlo. A začala v něm klíčit myšlenka, že
právě pro tyto chudé lidi musíme změnit svět. Z Moskvy se vrátil
jako stoprocentní komunista, aby u Bosporu začal proletářskou
revoluci.“





32
2.
Ve třicátých letech je turecká vláda stále autoritářštější. Vztahy
se SSSR ještě nejsou na ostří nože. Sovětští soudruzi však mají
expanzivní plán, mimo jiné směrem k Turecku. To se nikomu
u Bosporu nemůže líbit.
Hikmet jako opravdový bojující komunista je za své názory
každou chvíli ve vězení. Atatürk však nikdy nezapomene, že je to
vnuk Celaleddina-Borzęckého. A dokud žije, básník se pokaždé
velmi rychle dostane na svobodu.
Proslaví ho básnické dopisy, které píše mladý Etiopan své ženě
Tarantě-Babu.
Život je překrásný,
Taranto-Babu!
Je to krásná, překrásná věc,
Číst ho jako moudrou knihu
snít jako milostnou píseň
divit se jak dítě a žít
žít, žít!
*
„Hikmet také miloval život tak, že byl připraven pro něj
zemřít,“ řekne mi po letech jeho dobrá známá.
3.
Pro tureckou poezii je Hikmet totéž co Rej, Kochanowski a
Mickiewicz pro polskou. Takový příměr vymyslela jeho překladatelka
a přítelkyně Małgorzata Łabęcká-Koecherowá.
Rej – protože podobně jako on polsky psal Hikmet jako jeden
z prvních básně turecky. Do té doby u Bosporu vládla
nesrozumitelná, přebujelá perská poezie. Turečtina byla považována za jazyk
sedláků a netěšila se velké úctě.
* Všechny překlady Hikmetových básní z  turečtiny do  polštiny jsou dílem
Małgorzaty Łabęcké-Koecherowé, lze je nalézt v básnické sbírce Poezje (Poezie),
vyd. PIW, Warszawa 1968. Pokud není uvedeno jinak, jsou verše v této knize
dílem překladatelky.





33
Kochanowski – protože turečtinu přivádí k dokonalosti.
Zajímavé je, že Hikmet se učil číst a psát ještě v arabské abecedě. Poezii
však psal už latinkou.
A Mickiewicz – protože se obrací k obyčejným lidem, a navíc
v sobě nese hodně z ducha romantismu.
Profesor Tadeusz Majda, turkolog: „Hikmet má neuvěřitelný
jazykový cit. Myslím, že je do polštiny nepřeložitelný, protože
skvěle řadí jedno slovo za druhým, hraje si s jejich mnohoznačností
a fonetickou podobností.“
Lékař
1.
Otec Turků umírá v roce 1938. O několik měsíců později je
Hikmet obviněn z toho, že nabádal vojáky k povstání. Důvod?
U jednoho z kadetů našli pod postelí sbírku jeho básní. Rozsudek?
Osmadvacet let vězení.
2.
Hikmet je ve vězení a venku zuří druhá světová válka. Jakmile
si trochu sedne poválečný prach, Evropu rozdělí železná opona.
Atmosféru těch let skvěle vystihuje vtip:
„Tati, bude třetí světová?“
„Ne, synku, ale o mír budeme bojovat do poslední kapky krve.“
Podle tohoto pravidla Stalin založí Výbor obránců míru,
zlomyslně též nazvaný „cirkus pana Stalina“. Tento výbor si
vzpomene na uvězněného tureckého komunistu a požádá Turecko o jeho
propuštění. Bojují o to umělci sympatizující s levicí: Picasso,
Neruda i Sartre. A s nimi – tisíce lidí po celém světě.
Turecko si ve druhé světové válce zachovalo neutralitu. Ve
studené válce se přece jen přikloní na stranu Západu. Je jediným
členem NATO, který bezprostředně sousedí se SSSR. To vytváří
obrovské napětí. Rusové se po celá léta situaci u Bosporu
snaží destabilizovat. Financují levicové extremisty, komunistickou





34
stranu a také Kurdy bojující o nezávislost. Cokoli, co připomíná
Moskvu, je v Turecku nerado viděno. A nejvíc ze všeho
komunismus.
V roce 1950, po dvanácti letech od básníkova uvěznění, Turci
nakonec poleví a Hikmeta propustí na svobodu. O několik měsíců
později však dostane povolávací rozkaz do armády. Má sloužit
na východě země, kde teploty překračují plus čtyřicet stupňů
Celsia.
Básník má již dlouhá léta nemocné srdce. Jakákoli námaha je
pro něj nebezpečná.
„Musím napsat, že jste zdravý. Ale vaše srdce tu službu
nevydrží,“ oznámí mu lékař.
Refik
Hikmet nemá na vybranou. Musí utéct.
Jeho přítel Refik Erduran půjčí od známého malý motorový
člun. Chce na něm básníka převézt do Bulharska a tam poprosit
o azyl.
S Refikem se sejdeme v istanbulské kavárně. Je mu mírně přes
osmdesát, ale vitalitu mu lze závidět.
„Nazım se bál, že neumím řídit loď,“ prozradí mi. „Ale já jsem
se všechno naučil. Můj bratranec byl plukovník tureckého
námořnictva. Řekl jsem mu, že opravuji scénář k filmu o převaděčích
pohybujících se mezi Tureckem a Bulharskem. Všechno mi prozradil:
kde jsou pohraniční stanice, jak se jim vyhnout a jak se nenechat
zastřelit bulharskými pohraničníky.“
I přesto se Nazım bojí plout. O deset let později v básni
„Autobiografie“ píše: „1951 Na moři s mladým soudruhem / Jdu na smrt.“
*
„To je básnický obrat,“ zasměje se Refik. „Byl krásný červencový
den. Nebe bylo bez jediného mráčku.“
* Citát je ze sbírky Nazim Hikmet: Listí ze šesti stromů (překlad Jiří Taufer, Praha
1963), pozn. překl.





35
Pánové si krátí čas kouřením. Najednou na horizontu spatří
maličký bod, z něhož se vyklube rumunská loď.
Erduran: „Nazım začal křičet, že se jmenuje Hikmet a žádá
o azyl. Odpovědělo nám stříkání vody, protože celou tu velkou
loď kvůli nám museli zastavit. Teprve po chvíli pochopili, oč
jde.“
Jenže místo aby velkého komunistu důstojně přivítali, kapitán
ho zavře do izolace.
„Bylo nejspíš ironií osudu, že na zdi visel plakát s jeho fotkou
a nápisem: Propusťte Nazıma Hikmeta!“ tvrdí Janina Małachowská,
spisovatelova přítelkyně.
Erduran s Hikmetem čekají na rozhodnutí několik hodin.
Kapitán zavolá do Bukurešti, Bukurešť do Moskvy. Odtamtud
konečně dostanou instrukce.
Nazım Hikmet se dostane do Rumunska a poté do SSSR, kde
ho čeká nadšené přivítání. Refik Enduran se v malém člunu vrátí
do Istanbulu. O svém dobrodružství neřekne přes více než
pětadvacet let dokonce ani své ženě.
Stalin
1.
Hikmeta si v Moskvě všichni hýčkají. Na letišti ho přivítají
státní představitelé a ti nejlepší sovětští umělci.
Nikdo však nemá odvahu zavézt ho ke Stalinovi.
Turek je proslulý nevybíravým slovníkem, a stalinovská
Moskva se značně liší od té, kterou si pamatuje z dob studií. Divadla
hrají hry oblíbence Josifa Vissarionoviče. Celá země je plná jeho
pomníků.
Hikmet, který několik let strávil ve vězení, nemá o stalinismu
ponětí. Diví se, že Mejerchold ani Majakovskij už nežijí. Prvního
jmenovaného, výborného režiséra a divadelního reformátora,
zastřelili během stalinských čistek. Druhý jmenovaný, fenomenální





36
básník, zemřel za nevyjasněných okolností, přestože podle
oficiální verze spáchal sebevraždu.
Hikmet je překvapen ještě víc, když se doslechne, že zemřelo
mnoho jeho kamarádů z vysoké, kterým bylo sotva padesát let.
Když se ho sovětští soudruzi zeptají, s kým ze žijících přátel by se
chtěl setkat, odpoví jim, že s Nikolajem Ekkem,
*
režisérem a
filmovým reformátorem.
Státní orgány jsou poměrně vyděšené. Ekk je na indexu, filmy
netočí, zato se však strašně rozpil a „táhne to z něj jak ze starého
psa“, vzpomíná básník Jevgenij Jevtušenko.
Soudruzi ho však přivedou do stavu, ve kterém ho můžou
ukázat hostu ze zahraničí, ostříhají mu nehty, do ruky mu dají květiny
a odvezou ho k Hikmetovi.
„Co teď děláš za film, drahý příteli?“ zeptá se ho Nazım.
„Z jistých důvodů se poslední dobou víc věnuju cirkusu,“
odpoví mu Ekk.
2.
Hikmet trpělivě čeká, až si na něj Stalin najde čas. Dva dny
před určenou schůzkou se zúčastní setkání uspořádaného na jeho
počest. V SSSR je už dostatečně dlouho, aby bylo zřejmé, že zdejší
atmosféru snáší špatně. Na kilometr daleko cítí donašečství a
neupřímnost. Celý život zasvětil boji za komunismus. Ovšem takhle
si ho nepředstavoval.
Na setkání trpělivě naslouchá poklonám, které mu vzdávají jiní
autoři, až sám poprosí o slovo. „Bratři. Léta jsem strávil ve vězení
a snil o moskevských divadlech... Moskva byla pouliční revoluce,
která se změnila v revoluci scénickou. A co vidím dnes? Umění bez
vkusu, kterému se říká socrealismus. Vidím neuvěřitelně mnoho
* Nikolaj Vladimirovič Ekk (1902–1976) natočil mimo jiné první sovětský
zvukový film o bezprizorné mládeži Cesta do života (1931), který byl oceněný v
Benátkách, a také první barevné filmy. Po Stalinově smrti se mohl vrátit do práce
a k experimentům s trojrozměrným filmem.





37
patolízalství. Jak může být patolízalství revoluční? Za několik
dní se sejdu se soudruhem Stalinem. A chci mu upřímně, jako
komunista komunistovi, říci, že to obrovské množství portrétů
a pomníků musí být odstraněno.“
*
Několik osob se během těchto slov strachy nenápadně vytratí
z oslavy. Hostitel chce urovnat situaci a prohlásí, že Stalin některé
ze svých pomníků také nejspíš nemá rád, a rychle za něj pronese
přípitek.
3.
Následujícího dne má Hikmet telefon z Kremlu. Soudruh
Stalin mu ústy svých dvořanů vyřizuje, že je velmi zaneprázdněný
a musí schůzku odvolat.
4.
Básník se se Stalinem nikdy nesetkal. Což ovšem neznamená,
že na něj Stalin zapomněl.
Generalissimus zemře v roce 1953. O dva roky později pozve
Hikmet na svou chatu nedaleko Moskvy Jevgenije Jevtušenka
a dalšího mladého básníka. „Odpojil telefon a zavřel dveře,“
vypráví Jevtušenko. „Jenže dějiny ty dveře vyrazily a vtrhly do místnosti
v podobě mírně opilého staršího muže, který před Hikmetem padl
na kolena.“
„Odpusť mi, Nazıme!“ křičel a plakal. „Musím se ti k něčemu
přiznat.“
Nazım mu pomohl vstát a řekl:
„Nic nemusíš.“
Muž přesto cítil, že musí.
Když totiž Hikmet přistál v Moskvě, přidělili mu ho jako řidiče.
Básník si ho okamžitě pustil k tělu. Spřátelili se. Navštěvovali se
ve svých domech, popíjeli spolu vodku.
* Cituji: E. Timmes, S. Göksu: Romantic Communist. The Life and Work of Nazım
Hikmet, vyd. II., London 2006.





38
O necelý rok později se řidič dostal na Lubjanku. Vyslýchal ho
sám Berija.
„Víš, koho vozíš?“ zeptal se ho.
„Velkého básníka... Přítele SSSR,“ vyděšený řidič se snažil
vytušit, kam vyslýchající směřuje.
„To není žádný přítel!“ zařval Berija. „Chce zabít soudruha
Stalina. Ale my zabijeme jeho! Respektive ty ho zabiješ!“ Berija
ukázal prstem na řidiče.
Řidiče mučení ani vyhrožování nezlomilo. Teprve když na
Lubjanku přivezli jeho ženu, souhlasil se spoluprací. Od té chvíle ve
dne v noci čekal na pokyn od Berijových lidí.
Čtyřikrát mu zavolali, že má Hikmeta zabít. Čtyřikrát byl
rozkaz zrušen.
„Nazım ten příběh vyslechl s kamennou tváří,“ tvrdí
Jevtušenko. „A nakonec řekl: Vážně to nestojí za řeč. Radši nalijte vodku.“
*

Gota
Hikmet cítí, že dokud bude v Kremlu sídlit Stalin, měl by se od
Moskvy držet co nejdál. Stane se z něj velký propagátor Výboru
obránců míru. Jezdí po světě, účastní se kongresů, přestřihává pásky.
Ve Varšavě se poprvé objeví již několik měsíců po útěku z Turecka.
Polští obránci míru mu jako tlumočnici přidělí turkoložku
Małgorzatu Łabęckou-Koecherowou, které se říká Gota a která o
Hikmetovi psala diplomovou práci. Gota musí při styku s básníkem
od začátku stanovit jasná pravidla hry.
„Měl strašně rád ženy,“ vypráví mi po letech. „Řekla jsem mu, že
on je můj abi. V turečtině to znamená starší bratr, tedy někdo, kdo
je zodpovědný za celou rodinu. Jemu se to moc líbilo a tím byl náš
vztah jasný,“ pokračuje a dodá: „Byl jak malé dítě. Velký dobrák,
ale neuvěřitelně naivní. Kdybyste ho potkal na ulici a poprosil
o peníze, dal by vám všechno, co má.“
* Vyprávění ruského básníka opět čerpám z biografie Romantic Communist...





39
Jevtušenko na Hikmeta vzpomíná podobně. Kdysi mu prý
Turek zavolal a ptal se, jestli nepotřebuje peníze.
„Nepotřeboval jsem je,“ tvrdí Jevtušenko. „Čímž jsem Nazıma
zklamal. Ptal se mě, jestli to vím určitě. A dodal, že je to škoda,
protože mu dneska přišla hromada peněz a on moc neví, co s nimi.“
Gota: „Vydělával hodně, ale byl šťastný, když se mu těch peněz
podařilo rychle zbavit. Rozdával je každému, kdo ho o ně
poprosil. Tak hodného člověka jsem v životě nepotkala.“
Borzęcki
1.
Stalin s udělením občanství SSSR básníkovi nespěchá. A o
turecké občanství přišel útěkem. Což značně komplikuje situaci, protože


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist