načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Volnost – Emma Slade

Volnost

Elektronická kniha: Volnost
Autor: Emma Slade

Autorka v knize popisuje svůj život, který se jí po únosu v hotelovém pokoji v Jakartě obrátil naruby. Jako uznávaná bankéřka byla v Jakartě unesena a málem zabita neznámým útočníkem. Stres z tohoto zážitku se u ní překlopil v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6% 80%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 279
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Spolupracovali: z anglického originálu Set free přeložila Alžběta Řeřichová
Skupina třídění: Anglická próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0805-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka v knize popisuje svůj život, který se jí po únosu v hotelovém pokoji v Jakartě obrátil naruby. Jako uznávaná bankéřka byla v Jakartě unesena a málem zabita neznámým útočníkem. Stres z tohoto zážitku se u ní překlopil v posttraumatickou stresovou poruchu, která ji dokázala úplně paralyzovat. Pomohlo jí až cvičení jógy, jež ji uklidňovalo. Začala se proto o jógu zajímat více a její učení se jí velmi zalíbilo. Získávala stále více informací o tomto tématu, až se dostala k učení buddhismu, a to ji zaujalo natolik, že se stala buddhistickou mniškou. Biografický příběh, v němž autorka popisuje změny ve svém životě poté, co byla v Jakartě obětí únosce.

Popis nakladatele

Pouť z banky k buddhismu do Bhútánu, která mi změnila život. Emma Slade byla vysoce postavenou analytičkou velké investiční banky, když byla na služební cestě v Jakartě unesena z hotelu a vzata jako rukojmí. Myslela si, že měla velké štěstí, když ve zdraví vyvázla, ale v průběhu následujících týdnů a měsíců se finanční trhy výrazně propadly a Emma byla náhle bez práce, bez peněz a navíc se nedokázala zbavit traumatu. Její pohled na život se zásadně změnil a ona se pustila na duchovní cestu, objevila léčivou sílu jógy a odcestovala do Bhútánu, kde začala žít mírumilovný duchovní život. Z hektického života velkoměsta do ticha himálajských hor Bhútánu, Inspirující pravdivý příběh Emmina života se všemu extrémy: vyčerpávající práce, cestování, duchovno, buddhismus, vztahy a hlavně základní otázka – co to znamená žít smysluplný život?

Předmětná hesla
Slade, Emma
finanční analytičky – Velká Británie – 20.-21. století
Cesty a pobytBhútán
Duchovní cesta
Duchovní zkušenosti
Učení buddhismu
Zařazeno v kategoriích
Emma Slade - další tituly autora:
Volnost Volnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VOLNOST

Emma Slade


Copyright © Emma Slade, 2017

Photographs © Emma Slade

Published by arrangement with Summersdale Publishers Ltd.

via Agentia Literara LIVIA STOIA.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Alžběta Řeřichová, 2018

Obálka © Jiří Miňovský – ARBE, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7585-353-0 (pdf)


VOLNOST

Emma Slade


VELKÁ BRITÁNIE

Whitstable, Cambridge,

Kilve, Faversham

HAVAJ

Maui

SPOJENÉ STÁTY

AMERICKÉ

Santa Fe, New Jersey, Houston

KOSTARIKA

San José

JAPONSKO

Tokio

ŘECKO

Skyros

AUSTRÁLIE

Byron Bay

NEPÁL

Káthmándú

ČÍNA

Hongkong

THAJSKO

Bangkok

INDIE

Kalkata, Dillí

BHÚTÁN

Thimphu, Paro, Mercemo,

Khanglung, Punakha,

Dočhula, Thašigang, Dungce Lhakhang

INDONÉSIE

Jakarta


VELKÁ BRITÁNIE

Whitstable, Cambridge,

Kilve, Faversham

HAVAJ

Maui

SPOJENÉ STÁTY

AMERICKÉ

Santa Fe, New Jersey, Houston

KOSTARIKA

San José

JAPONSKO

Tokio

ŘECKO

Skyros

AUSTRÁLIE

Byron Bay

NEPÁL

Káthmándú

ČÍNA

Hongkong

THAJSKO

Bangkok

INDIE

Kalkata, Dillí

BHÚTÁN

Thimphu, Paro, Mercemo,

Khanglung, Punakha,

Dočhula, Thašigang, Dungce Lhakhang

INDONÉSIE

Jakarta


Na počest přátelství


Pozvání

Když půjdeš se mnou, ukážu ti kousek nebe.

Budeme ležet na zádech u úbočí hory a sledovat

mraky, jak se honí nad korunami stromů.

Budeme poslouchat zpěv ptáků a proud řeky,

která se line daleko pod námi.

Když půjdeš se mnou, ukážu ti cestu,

která nás sem dovedla.



Část 1

Buddha


10

Kapitola 1

Zvrat

Ten den jsem se cítila nad očekávání atraktivně. Sebevě

domě jsem si vykračovala v absurdně drahých lodičkách,

jejichž cenu se mi silou vůle podařilo zapomenout. Bez

cílně jsem se toulala kolem nablýskaných londýnských

výloh a s pocitem vnitřního uspokojení jsem v nich po

zorovala svůj odraz. V jednom z obchodů jsem uvidě

la elegantní páskové boty na vysokém podpatku. Aniž

bych nad tím pořádně přemýšlela, ocitla jsem se uvnitř

obuvnictví a vítězoslavně jsem se vydala ke stojanu, kde

tyto dva zázraky stály. V hlavě mi blesklo pubertální:

a mám vás!

Bylo moc příjemné slyšet tiché klap klap těchto pů

vabných lodiček, zatímco jsem kráčela po obrovském

a lesknoucím se schodišti pompézního hotelu Grand

Hyatt v indonéské Jakartě. Byl to pětihvězdičkový hotel

a nutno říci, že takovéto místo donutí každého připadat si

tak trochu pětihvězdičkově, a tudíž i já jsem o sobě tehdy

měla velmi vysoké mínění. Právě jsem šla z obchodního

jednání, které proběhlo přesně podle mých představ.

Mezi asi desítkou mužů jsem tam byla jediná žena,

ale i přesto jsem cítila, že jsem na ně udělala dojem,

a to nejen díky upnutému kostýmku. Celkem dobré na

někoho, kdo vyrůstal v poklidném přístavním městečku


11

a kdo drtivou část svého dětství trávil konzumací písku a sběrem nepřeberného množství ulit a chaluh.

Tohle všechno však už byla dávná minulost a nic z toho tu se mnou ve vlhkém podnebí Asie nebylo. Listy místních stromů byly natolik obrovské, že byly schopné udržet dešťové kapky, které se na nich hromadily a vytvářely nezapomenutelnou podívanou. Jednoho hezkého podvečera v září roku 1997 jsem pod takovýmto stromem seděla a spřádala plány, jak si co nejvíce zpříjemnit zbývající dny na jednom z nejkouzelnějších míst světa. Poté jsem se vydala do svého pokoje a těšila jsem se na večer strávený u osvětleného bazénu se slanou vodou. Na stolku v pokoji ležel v rudě červených deskách jídelní lístek, jehož nabídce jsem byla však schopna porozumět jen asi tak z poloviny. Chtěla jsem si objednat něco lehkého a dietního, abych si tvrdě vydobytou pověst nelítostné bankéřky nezničila tím, že mě někdo uvidí baštit zmrzlinový pohár s nutelou. Nakonec jsem ale lístek odložila stranou, protože dalším bodem mého večera měla být napůl obchodní a napůl kamarádská večeře s kolegou Gregem, na kterého jsem se moc těšila. Podle všeho jsem tedy před sebou měla mít pár vcelku poklidných hodin.

Už jako malé děcko jsem si užívala prohledávání a bezmyšlenkovité potulování po hotelech. Tato podivná vlastnost se mnou zůstala až do dospělosti. I zde, v Jakartě, jsem se přistihla, jak si pečlivě prohlížím každý detail tohoto hotelu a jak se mi před spaním snadno vybavují čísla jednotlivých pokojů, ale i to, na kterých patrech se nacházejí.

Můj pokoj v hotelu Grand Hyatt byl obrovský – odpovídal celému mému bývalému bytu v Hongkongu. Prostor je v tomto velkoměstě prakticky nejdražší komodita, proto jsem si pronajala jen malinký byt, jehož zdi chytrý a pragmatický majitel olemoval zrcadly, která jsou schopna opticky zvětšit cokoli. S takovýmto zrcadlovým bytem si můžete také užít spoustu legrace a zmatených okamžiků, a to zejména když v sobě máte trochu alkoholu (stačí jen špetka a opravdu nevíte, kde vám hlava stojí).

Po levé straně pokoje byla prostorná koupelna, za níž následoval obří prádelník nádherné krémové barvy. Vše pak uzavíral útulný koutek s konferenčním stolkem a velikým stojícím zrcadlem. Naproti vstupním dveřím se nacházelo rozsáhlé okno, které bylo ozdobené stříbrnými rámy. Prostor před ním byl vyplněn masivním stolem a asi nejpohodlnějším křeslem, jaké jsem kdy viděla. Byl to přesně takový typ pokoje, který bych si představila spíše v sídle Napoleona Bonaparta než v hotelu v Jakartě. Dominatou místnosti však byla obrovská vyřezávaná postel, do které prostě chcete večer zalézt a ráno už nevylézt.

Uložila jsem notebook do černé brašny a položila ho na stůl vedle telefonu. Odepnula jsem si náhrdelník a hodinky a nemohla jsem se dočkat, až si konečně pořádně odpočinu. Do Jakarty jsem přiletěla z Hongkongu už brzy ráno, a tak mě ani nepřekvapovalo, jak rychle mi těžknou víčka. Aniž bych se ohýbala, skopla jsem si z nohou boty a jako pytel brambor klesla do křesla a nechala své unavené tělo zhluboka vydechnout. Paráda.

V silonkách a rozepnuté košili jsem se vydala do koupelny. Objevila jsem balení hotelového mýdla, které bylo tak pečlivě upravené, že jsem ho ani nechtěla rozbalovat. Pokračovala jsem v prohlídce koupelny a ke svému překvapení jsem si povšimla, že jsou zde pouze dva ručníky. To se mi zdálo podivné, a tak jsem hledala dál. Když jste v pětihvězdičkovém hotelu, máte být přece zavaleni tolika ručníky, že je ani za celý pobyt nemůžete stihnout použít všechny. Pár minut jsem tedy strávila pátráním po neexistujících ručnících a pak jsem si se smíšenými pocity uvědomila, že si prostě budu muset vystačit jen s dvěma osuškami. Zvláštní a trochu laciné, vezmete-li v potaz úroveň hotelu, ale člověka mohou přece jen potkat značně horší věci než nečekaně malý počet ručníků.

Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že zavolám na recepci a podám stížnost, ale vzápětí mi došlo, že bych mezi hotelovým personálem zapadla do krabičky nafrněná dámička z Hongkongu, a o to jsem zas tak úplně nestála. Jen si představte, že jste v pokoji o velikosti průměrného bytu, máte jeden z nejlepších výhledů a vaší starostí jsou dva ručníky. To nedává smysl, řekla jsem si a nechala to být.

Stoupla jsem si před zrcadlo a zkontrolovala své obočí. K mému potěšení bylo stále upravené a vlasy pořád držely svůj tvar, což je v tomto vlhkém podnebí celkem neobvyklé. Mé rty zářily temně červenou barvou a já si hrdě uvědomila, že i po hektickém pracovním dni mám docela šarm, což je zjištění, které každému musí zvednout náladu.

Vyzařovala jsem zdravým sebevědomím úspěšného pracovníka v bankovnictví a byla jsem přesvědčena, že můj tatínek by byl na mě velmi pyšný. Tohle bylo totiž přesně to, co si pro svoji nejstarší dceru přál: vysoká pozice a uznání ve finančním sektoru, kostýmky od světových návrhářů a služební cesty po světě. Chlubil by se tím svým kamarádům, s nimiž pravidelně během ospalých nedělí chodíval do místní hospůdky. Náhle se mi v mysli lehce vybavil obrázek mého tatínka, jak ve svých neforemných holínkách na zahrádce okopává brambory a stěžuje si na nevyzpytatelné anglické počasí.

Jasně si vzpomínám, jak mi jednoho vlahého podvečera babího léta povídá: „Tak si holka myslím, že bys mohla dělat bankovního poradce nebo něco podobného.“ Vybavuji si, jak jsem tenkrát kolem něj pobíhala na zahradě mezi úzkostlivě upravenými záhonky a termín bankovní poradce byl pro mě naprosto neznámý. Zdál se mi jako něco, co dělají jen muži, kteří celý rok nosí černý oblek, odmítají vysvětlit, v čem přesně jejich práce spočívá, a občas je někdo unese. To mi ale tenkrát ani za mák nevadilo. Byla jsem jednoduše ráda, že tatínek doufá v moji slibnou budoucnost a že mě nebere jako věčného povaleče, který si jen neustále na něco stěžuje a znuděně proplouvá životem.

Je zvláštní, jak tyto letmé vzpomínky z dětství s námi zůstávají a vybavují se nám až tehdy, kdybychom je čekali nejméně. Mají ale ohromnou sílu nás jaksi obejmout a dodat elán do čehokoli, co se hrozivě tyčí před námi.

Stále jsem trochu přemýšlela nad těmi dvěma slavnými ručníky úhledně složenými v koupelně a hlavně nad chvílemi až bolestnou prázdnotou, kterou jsem cítila vždy, když jsem dumala nad zážitky z dětství. Náhle však můj proud myšlenek přerušilo krátké zaklepání na dveře. Hodila jsem přes sebe župan, a aniž bych se snažila přijít na to, kdo to může být, šla otevřít. Napadlo mě, že to bude pokojská nesoucí mi plnou náruč ručníků a jako omluvu pěkný dárek.

Místo toho však na mě mířila hlaveň revolveru. Tvrdý kus kovu nasměrovaný přímo na moji hruď. No to snad ne!

S rozklepanýma nohama jsem zacouvala zpět do pokoje a veškerou svou energii soustředila na to, abych se vůbec byla schopna pohnout.

Co to jako má být?!

Neznámý útočník mi zacpal pusu a shodil mě na koberec. Instinktivně jsem se snažila stočit do co nejmenšího klubka a hlavu si zakryla oběma rukama. Nikdy předtím jsem se takhle bezbranně necítila. Nenápadně jsem pohlédla na muže, který stál nade mnou a samozřejmě stále držel zbraň. Proč pořád mají ty zatracené zbraně, co si mám asi tak počít? běželo mi hlavou.

A tak jsem ve čtvrtém patře luxusního hotelu začala zcela prostě prosit neznámého útočníka, aby mě nechal žít. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, jednoduše jsem hystericky spustila: „Prosím neubližujte mi.“ Na nic lepšího jsem zkrátka nemohla přijít, a tak tato holá věta byla to jediné, co jsem ze sebe byla s to dostat. Celým mým tělem prostupovala dosud nepoznaná emoce – opravdový strach o život. Cítila jsem hlasitý tlukot svého srdce a začínala být přesvědčena o tom, že pokud nezemřu rukou tohoto cizince, rozhodně dostanu infarkt.

Pane Bože, Ježíši, prosím pomozte mi! V životě jsem jejich jména nevyslovila a nyní jsem se k nim upínala jako k jisté záchraně. Zvláštní, co s námi dokáže panika udělat.

To jako opravdu takhle umřu?

Jsem vzdělaná Angličanka, mám práci, kterou mi závidí spousty lidí, moje rozhodnutí ovlivňují světovou ekonomiku a teď tu ležím v té nejubožejší možné pozici před cizím mužem a doslova žebrám o svůj život. Nepochopitelné.

Zavalily mě pocity, které pro mě byly úplně nové – zdrcující panika, strach, vztek a ohromná touha tohle všechno přežít. Bylo to, jako když jste naprosto bezmocným svědkem svého vlastního konce, který se sice rychle blíží, ale stále ještě máte čas a sílu vše vnímat.

Já nechci zemřít!

Když se nad tím zamyslím, mám vlastně ze smrti strašný strach (ale kdo ne, že?) a právě tehdy jsem si to uvědomila zcela jistě. Celý život se za něčím ženeme, snažíme se plnit, či dokonce předčít, očekávání ostatních, ale pak se může velice snadno stát, že se choulíme na podlaze před neznámou osobou, která s námi očividně nemá nejlepší úmysly, a naším jediným přáním je se z toho nějak dostat a do konce života klidně roznášet letáky.

Muž mě dotáhl do stísněného prostoru mezi postelí a stolkem. Ležela jsem tam stočená do klubíčka jako čerstvě narozené mládě a poslouchala svůj nepravidelný dech. Snažila jsem se dýchat co možná nejklidněji a plně jsem se soustředila na nádech a výdech, protože jsem věděla, že dokud slyším svůj dech, tak pořád žiji. Nádech, výdech, nádech, výdech...

Pohlédla jsem na okno s malou nadějí, že bych jím třeba mohla prohodit svůj notebook a upozornit tak na to, že není něco v pořádku. Ke svému zděšení jsem však zjistila, že okno je nerozbitné a ony zdobené stříbrné rámy nemají žádnou kličku, proto ho ani nelze otevřít. Takže abych to tedy shrnula: nacházím se s nějakým vyšinutým člověkem ve čtvrtém patře hotelového pokoje, ze kterého není úniku. Celkem nestandardní situace, pomyslela jsem si.

Věděla jsem, že kdybych se i jen nepatrně pohnula, okamžitě mě zastřelí. Nezbylo mi tedy nic jiného než dál trpělivě vyčkávat a doufat v nějaký zázrak. Nalevo ode mě stála obří postel, přes niž byl položen pracně vyšívaný přehoz lososově růžové barvy. Pod hlavou jsem cítila měkký koberec, jehož vlákna vlhla pod krůpějemi mého potu. Ve chvíli, kdy jsem jen nenápadně pootočila hlavu, zahlédla jsem mužovy boty a poznala, že chodí zleva doprava u vchodových dveří. To jako ještě někoho čeká?!

Neustále mě zalévaly nové a nové vlny strachu a panické hrůzy. Snažila jsem se logicky odvodit, co je v těchto situacích asi tak nejlepší dělat, ale jediné, s čím byl můj mozek schopný přijít, byla směsice zmatených otázek: Co mám sakra dělat? Co bude dál? Proč já?

Vsugerovala jsem si myšlenku, že pokud se na něj nebudu dívat, budu alespoň trochu v bezpečí. Říkala jsem si, že pak třeba usoudí, že mě klidně může nechat jít. Nic se však nestalo a já jsem dál na pokraji psychického zhroucení ležela v nohách oné nepatřičně velké postele.

Mužovy kroky se neustále přibližovaly a zase vzdalovaly a mně nezbylo nic jiného než tomu všemu naslouchat. Po chvíli jsem zaznamenala také podivný zápach, pro mě zcela neznámý. Napadlo mě, že by to mohl být pach toho muže, který rozhodně nevypadal jako někdo, kdo úzkostlivě dbá na hygienu. Ať už jsem cítila cokoli, jsem si jistá, že si to budu pamatovat napořád.

Poté jsem zaregistrovala, jak muž přešel k toaletnímu stolku a začal se přehrabovat v krabičce s mými šperky. Bylo mi jasné, že najde také moje hodinky, které jsem dostala od svého bývalého přítele Billa, když se rozhodl, že už je čas posunout náš vztah o něco dál. Vzpomínám si, jak jsme je spolu kupovali v přízemí ohromného nákupního centra Harvey Nichols těsně před mými červencovými narozeninami.

Náhle jsem nad sebou uslyšela hlas: „Jste Emma A. Sladeová?“ Muž stál vedle mě a velmi pečlivě vyslovoval mé jméno. Tento okamžik byl jeden z nejbizarnějších vůbec. Bylo to, jako když kdosi těsně před popravou vyvolává vaše jméno a vy víte, že je to to poslední, co v životě uslyšíte. Všechny vnitřnosti se mi sevřely do nepopsatelné křeče a bylo mi jasné, že musel prohledávat moji kabelku a procházet všechny doklady, které jsem s sebou měla. Co ti mám na to asi tak říct?

Hrdlo se mi stáhlo do jakéhosi uzlu a udělalo se mi na zvracení. Netušila jsem, zda mám odpovědět, či nikoli.

Proč se ptá na moje jméno? Zná mě už delší dobu? Poslal ho někdo, aby mě našel? Dotkla jsem se snad svými dotazy a plány na dnešní konferenci bossů indonéského podsvětí? Tyto otázky mi divoce vířily hlavou a bylo mi jasné, že skutečnost, že mě zná jménem, rozhodně nevěstí nic dobrého.

„Tak jste Emma A. Sladeová?“ otázal se znovu. Věděla jsem, že mu musím odpovědět, nechtěla jsem provokovat tím, že ho budu ignorovat. Všimla jsem si, že mluví s jistým přízvukem, ale ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem rozpoznat, o jaký přízvuk by mohlo jít.

„Ano, to jsem já,“ vysoukala jsem ze sebe.

Náhle zazvonil telefon. To nás oba očividně dost zaskočilo. Pohlédla jsem na muže a čekala na nějaké pokyny. Všimla jsem si, že má velmi pohublou tvář. Na sobě měl šedý oblek, který se lehce třpytil. Došlo mi, že kdybych se postavila, byla bych vyšší než on. Byla jsem si jistá, že je to Asiat, ale stejně jako s jeho přízvukem nedokázala jsem odhadnout, odkud by mohl být. I když měl zbraň, jasně jsem cítila, jak je stále více a více nervózní.

Telefon neustále vytrvale vyzváněl a ani jeden z nás se neměl k tomu, aby ho zvedl.

Tak co, vezmete to už? otázala jsem se ho v duchu.

Nic, telefon dál nerušeně zvonil.

Mám to tedy zvednout já? otázala jsem se pro změnu sama sebe.

Po několika nekonečných vteřinách na mě muž namířil zbraň a pohybem ruky naznačil, abych šla k telefonu a zjistila, kdo volá. Na kolenou jsem se došoupala ke stolku s telefonem a celá ztuhlá uchopila sluchátko.

„Ano, prosím?“ Můj hlas zněl podivně přiškrceně a jakoby z velké dálky, ale alespoň jsem slyšela něco jiného než mužovo netrpělivé přešlapování. Příjemný mužský hlas mi odpověděl: „Dobrý den, omlouvám se, jestli vyrušuji, ale bylo mi oznámeno, že z vašeho pokoje byly slyšet výkřiky. Je vše v pořádku?“

Zadržela jsem dech a čekala, zda od svého věznitele uvidím nějakou reakci, která by mi napověděla, zda ví, co muž v telefonu říkal.

Nastala nepřirozeně dlouhá pauza.

Muž však na sobě nedal nic znát. Čekal snad, že zpanikařím a začnu se dožadovat pomoci? Rychle jsem pochopila, že tohle je nejspíše jediná šance, jak dát někomu vědět, že se přece jen něco děje.

Řekni něco, druhá možnost už nebude, dodávala jsem si kuráž.

Nemohla jsem však ze sebe vypravit vůbec nic. Bála jsem se, že ať odpovím cokoli, muž mě napadne a na jakoukoli záchrannou akci už bude stejně pozdě.

Muž v telefonu se opět naléhavým hlasem zeptal: „Je tam někdo s vámi?“ Sebrala jsem zbytky své odvahy a odpověděla: „Ano, je.“

„Potřebujete pomoc?“ Tato jeho věta mi doslova vlila krev do žil a já jsem pomalu začala doufat, že mám přece jen jistou šanci.

S nově nalezenou vyrovnaností jsem vydechla: „Ano, prosím.“

„Chápu, jdeme okamžitě za vámi,“ oznámil muž rozhodným hlasem.

„Děkuji,“ odvětila jsem věcně, jako by mi někdo nabízel šálek čaje.

„Zatím nashle,“ rozloučili jsme se, a kdybych nebyla uvězněna ve svém pokoji, měla bych pocit, že se vlastně nic neděje a že jde jen o rutinní telefonát z recepce.

Zavěsila jsem a koutkem oka sledovala, jak se zachová můj nevítaný společník. Nic se však nedělo, dál nepokojně přešlapoval a o telefonát nejevil sebemenší zájem. Napadlo mě, že třeba nerozuměl tomu, co jsem volajícímu odpovídala. Koneckonců to jediné, co byl zatím schopný anglicky říct, byl dotaz na mé jméno.

Možná se z toho nakonec dostanu, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že jsem pro svou záchranu udělala vše, co jsem mohla, a že pomoc už tu bude co nevidět. Této myšlenky jsem se držela a i jen na zlomek vteřiny jsem si nebyla ochotna připustit fakt, že ještě zdaleka nemám vyhráno.

Lámala jsem si hlavu nad tím, zda jsem skutečně křičela, když na mě muž poprvé namířil zbraň. Nic jsem si ale nevybavila a ani mě to nijak netrápilo. Došourala jsem se ke stěně vedle postele, kde jsem si konečně mohla natáhnout zkroucené nohy. Čekala jsem, že mi muž nakáže, abych se zase vtěsnala do miniaturního prostoru mezi postelí a stolkem, ale naštěstí mě nechal být.

Muž byl stále značně nesvůj, a dokonce jsem si povšimla, že se začíná potit. Napadlo mě, že je klidně možné, že má v sobě nějaké drogy. K mé smůle bych se ani nedivila, kdybych tu byla zavřená s nějakým šílencem, který je pod vlivem kdoví čeho.

Pořád pochodoval ke mně a zase ke dveřím a bez přestání si pohrával se svým páskem. Ten byl ozdobený velkou kovovou sponou a na mužově hubené postavě vypadal dost nepatřičně. Poposedla jsem si o něco blíže ke stěně a opět se schoulila do malého klubka. Přestože pomoc již byla s největší pravděpodobností na cestě, pořád jsem se cítila naprosto bezmocně a zcela vydána napospas tomuto neznámému člověku.

Kromě zvuku jeho kroků a mého dechu byl pokoj úplně tichý. Nebyly zde žádné hodiny, ale i tak jsem si byla vědoma toho, jak se čas vleče a jedna jediná minuta mi přišla jako věčnost. Došlo mi, jak moc jsem během tohoto zážitku zestárla, a silně jsem pochybovala o tom, že se ještě někdy budu schopna jen tak bezstarostně smát.

Nikdo nepřicházel. Z chodby za dveřmi se neozývalo nic, co by napovídalo tomu, že se někdo blíží. Všude bylo jen hrobové ticho. Znovu se mě zmocnil ohromný strach.

Muž v telefonu mi přece jasně odpověděl nashle, a ne sbohem. To i zde, v Indonésii, musí znamenat to samé jako kdekoli jinde na světě. Prostě buď trpělivá, přikázala jsem si.

Snažila jsem nepropadat bezhlavé panice a silou vůle jsem se bránila přijmout skutečnost, že prostě nikdo nepřijde. Začala mě zavalovat nepopsatelná muka. Celým mým tělem se jako jed šířil strach a hysterie, které každým okamžikem sílily. Ruce se mi nekontrolovatelně chvěly, jako bych v nich držela těžké závaží, a po tváři mi stékaly krůpěje ledového potu.

Co když ten hovor byl jen zinscenovaný? Třeba to všechno byla jen nějaká promyšlená léčka, aby měl tento muž volné ruce, ať už se mnou zamýšlel cokoli. Možná věděl, že někdo bude telefonovat, a záměrně proto vůbec nereagoval.

Moje milovaná Anglie se mi najednou zdála tak vzdálená. V duchu jsem viděla naši zahradu, jak celá září v zapadajícím slunci, a slyšela racky, kteří se vždy navečer slétávají na pláž a hledají potravu. Spatřila jsem i své rodiče poklidně stojící vedle prastarého dubu a do očí se mi řinuly slzy. Nikdo, koho jsem milovala, tady se mnou nebyl. Všichni se nacházeli na druhém konci světa a netušili, co jsem prožívala. Byla jsem tu úplně sama, a kdyby se mi něco stalo, uplyne pěkných pár dnů, než se to vůbec dozvědí. Při pomyšlení na moji zdrcenou maminku a sourozence se mi bolestně stáhlo hrdlo.

Znovu jsem pohlédla na svého věznitele a jeho zbraň, kterou na mě bez ustání mířil. Začala jsem přemýšlet o tom, co jsem tak mohla říci či udělat, že se mi někdo takto mstí. Byla jsem nezadaná jedenatřicetiletá žena a prostě jsem jen chtěla dělat dobře svoji práci a užít si trochu zaslouženého úspěchu. Ale čeho jsem zatím skutečně dosáhla? Neměla jsem žádné děti a ani přítele a možná až moc překotně jsem se hnala za vysněnou kariérou. Práce v bankovnictví nikdy nebyla něco, co bych si přála dělat, ale věděla jsem, že je to obor, který mi zajistí stabilitu, a když si na to zvyknu, třeba si to budu schopna i trochu užít.

Na začátku své pracovní dráhy jsem se viděla jako vážená manažerka s velkým slovem ve finančním světě, což se mi skutečně podařilo. Brzy jsem podlehla pozlátku luxusních hotelů, drahých aut a cestování na nejexotičtější místa. Přesto jsem stále v hloubi duše cítila, že to není to pravé a že bych byla mnohem šťastnější, kdybych vedla obyčejnější život a měla více času na své blízké.

Nyní už je však na takové srdceryvné myšlenky příliš pozdě. Měla jsem svoji šanci žít skromnější život, sice by byl bez šoférů a soukromých tryskáčů, ale byl by můj a já bych ho prožívala naplno. Teď je docela pravděpodobné, že nebudu mít žádný a nemám ani pořádnou možnost o něj bojovat.

Zničehonic se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Oba jsme téměř současně doslova nadskočili. Vzhlédla jsem a cítila, jak mě muž pozoruje. Sebrala jsem zbytky odvahy a pohled mu opětovala. Poprvé jsme si hleděli z očí do očí. Co mám dělat? Nic jsem nevyslovila nahlas, ale tázavě jsem se znovu na něj podívala. Co chcete, abych udělala? Vy tu rozkazujete. Já nejsem ten, kdo má zbraň.

Muž mi rychlým pohybem ruky naznačil, abych šla ke dveřím. Poslechla jsem a plna očekávání jsem kolem něj opatrně zamířila požadovaným směrem. Muž ovšem neváhal a okamžitě se ke mně připojil. Vypadali jsme jako podivná a možná až poněkud legrační kreatura – úplně se na mě nalepil, takže jsem zcela jasně cítila jeho oblek na mém těle. Pravděpodobnost, že se mi podaří nějakým bleskovým pohybem utéct, byla tak absolutně nulová. Do zad mi mířila jeho zbraň, jejíž kovová část mě nepříjemně studila. Co nejpevněji jsem si zavázala župan, abych alespoň nepatrně zakryla fakt, že jsem skoro zcela nahá. Jak jsme se sunuli ke dveřím, uviděla jsem na nich velké kukátko zakryté stříbrnými panty. Smutné na tom bylo, že kdybych si toho povšimla dříve, mohla jsem se s těmi panty pokusit hýbat nahoru a dolů. Kukátko by tak bylo odkryté a někdo by tedy mohl nakouknout do mého pokoje a zahlédnout toho podivného muže, jak se prochází s revolverem po místnosti. Víš co, Emmo? řekla jsem si. Ty jsi vlastně docela dost hloupá. Ty panty ti třeba mohly zachránit život, stačilo si jich prostě jen včas všimnout. Krucinál.

Pomalu jsem otevírala dveře. Byly velmi robustní, nicméně jsem byla ráda, že se můžu alespoň na chvíli přidržovat něčeho tak stabilního.

Pořád jsem za svými zády vnímala mužovu přítomnost a chladný dotyk jeho zbraně na mé kůži. Vystrčila jsem hlavu ze dveří tak, aby větší část mého těla stále zůstávala zakryta. Cizincova postava byla pořád schována za dveřmi a nikdo ho neměl šanci zahlédnout.

Přede mnou stál recepční, jehož důstojné vzezření mi připomnělo přísné anglické majordomy, kteří sice úzkostlivě dbají na přesné rozmístění lžiček na stole, ale záchrana ženy ze spárů útočníka není jejich nejsilnější stránka. Upřeně se na mě podíval a otázal se. „Je vše v pořádku?“ Váhavě jsem přikývla a odpověděla: „Ano.“

Co jiného asi tak můžu říct s útočníkem za zády, že?

Doufala jsem, že můj zkoprnělý výraz a zpocené čelo recepčnímu napoví, že ono ano vlastně znamená nikoli. V duchu jsem křičela: NE, NEJSEM ANI TROCHU V POŘÁDKU. STOJÍ ZA MNOU NĚJAKÝ CVOK A DO ZAD MI MÍŘÍ PISTOLE. DOSTAŇTE MĚ ODSUD PROSÍM!!

Bohužel můj vnitřní monolog bylo to jediné, co jsem mohla dělat. Ani v nejmenším jsem netušila, jak muži naznačit, že nemůžu říct nic jiného. Vylezlo ze mě jen upjaté děkuji, do kterého jsem se pokusila vložit kapku ironického tónu, ale očividně úplně nadarmo. „Dobře, přeji příjemný pobyt, nashle,“ odvětil recepční. Moje srdce se kamsi propadlo a já jsem si uvědomila, že to zatracené nashle už ani nemohu vyslovit. Zmohla jsem se jen na tupé přikývnutí a téměř na pokraji omdlení jsem zavřela dveře.

Těžce jsem sebou žuchla na postel a vnímala, jak se scvrkávám do miniaturního uzlíčku nervů. Muž se vrátil ke svému pochodování po pokoji, nicméně i on se mi zdál značně sklíčený. Po chvíli zpozoroval balíček cigaret a bez váhání se otázal: „Můžu si jednu vzít?“ Překvapivě jsem na něj pohlédla. On si tady vykračoval se zbraní v ruce, kdykoli to se mnou mohl skoncovat a ptá se, zda si může nabídnout cigaretu? Tahle zvláštní zdvořilost mě dokonale zmátla.

Klidným hlasem jsem mu odpověděla: „Ano, jistě.“ Uchopil krabičku a jednu cigaretu si vyndal. Pak se vydal ke mně a také mi nabídl. „Díky,“ opáčila jsem.

A tak jsme si tam nerušeně seděli skoro jako dva známí, kteří si během pracovní pauzy odskočili na cigaretu.

V Hongkongu jsme kouřili vždy kolem oběda. Chtěli jsme se alespoň na okamžik odreagovat a popovídat si také o něčem jiném než jsou milionové investice a jejich vliv na kurzy světových měn. Byla to asi ta nejpříjemnější chvíle z celého dne, kdy jsme všichni drželi lacinou cigaretu a jen tak blábolili. Teď však byla situace naprosto odlišná. Jediné, co mi připomínalo staré časy, byla pronikavá vůně tabáku, což mě nepatrně na pár minut uklidnilo.

Připadala jsem si trochu jako omámená. Nejspíše na mě dolehla absurdita celé situace a uvědomila jsem si, že tohle je nejspíše moje poslední cigareta v životě. Muž vedle mě kouřil úplně odlišným způsobem. Držel cigaretu tak, že ji zakrýval dlaněmi, jako by nechtěl, aby ji sfoukl vítr. Přesně takto jsem to občas vídala u chlapíků doma v Anglii. Zejména u různých zedníků, kterým to dodávalo jakýsi drsnější ráz.

Za normálních okolností bych určitě zahájila hovor na nějaké obyčejné téma a snažila bych se zjistit, zda máme něco společného, o čem bychom se mohli bavit. Zajisté ale určitě chápete, že dotazování se na koníčky a oblíbené knihy tohoto podivína bylo to poslední, na co jsem měla pomyšlení. Dál jsem tedy mlčky seděla u postele, zatímco on vytrvale pochodoval kolem dveří.

Konečně cigaretu típl a odložil ji do popelníku. O chvíli později jsem se odvážila postavit a na zkřehlých nohách jsem kolem něj doklopýtala ke stolku, kde jsem cigaretu také uhasila. Venku už se mezitím setmělo a celý pokoj se ponořil do ponuré šedi.

Náhle jsme oba zaslechli nějaký zvuk z chodby. Vyplašeně jsem se na něj podívala, ale ani jeden z nás nic neřekl. Přála jsem si, aby zazmatkoval a udělal jakoukoli nepředloženost, která by mohla přilákat pozornost. Možná se přede mnou rýsovala další šance.

V tichosti jsme vyčkávali. V chodbě však panoval naprostý klid a k mému zklamání se neozvalo ani žádné zaklepání na dveře.

Byla jsem nepředstavitelně vyčerpaná a opět mě zalila ohromná vlna stesku po domově. Chtělo se mi udělat něco šíleného, třeba dostat záchvat vzteku a začít shazovat nábytek či alespoň ječet tak, jak to umí jen ženy. Na nic z toho jsem už ale bohužel neměla energii. Prostě jsem dál seděla a čekala.

„Otevřete dveře,“ zničehonic mi přikázal muž a ukázal mi směr, jako bych nevěděla, kde jsou. „Kdyby se někdo ptal, řekněte, že si půjdeme zaplavat do bazénu. Vyjdeme z pokoje spolu a půjdeme k výtahu,“ rozpovídal se.

Jeho angličtina byla celkem obstojná, rozhodně lepší než jeho plán. I když jsem příhodně pořád měla na sobě plavky, bylo mi jasné, že pohled na nás bude velmi komický. Já v plavkách a saténovém přehozu a on ve svém podivném stříbřitém obleku, jak cupitáme k výtahu. Určitě bychom rozesmáli nejednoho hosta. To mi však bylo tehdy úplně jedno. Byla jsem ochotna udělat cokoli, jen když to bude znamenat vyjít mezi lidi.

„Jo, dobře,“ odpověděla jsem s nově získaným elánem. Vidina opuštění pokoje na mě působila jako živá voda a kupodivu i on se mi zdál poněkud energičtější.

Srdce mi bušilo jako splašené a kolena se mi chvěla, až jsem se bála, že nebudu schopna normálně jít. Muž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.