načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Voliéry - Zuzana Brabcová

Elektronická kniha: Voliéry
Autor:

Své Voliéry odevzdala Zuzana Brabcová do nakladatelství Druhé město v květnu 2015, tedy jen několik týdnů před svou smrtí (20. srpna 2015). Próza není nijak rozsáhlá — má ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 122
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7381-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Své Voliéry odevzdala Zuzana Brabcová do nakladatelství Druhé město v květnu 2015, tedy jen několik týdnů před svou smrtí (20. srpna 2015). Próza není nijak rozsáhlá — má osmdesát stran. Podstatné však je, že ji autorka stihla nejen dokončit, ale i vycizelovat ve vrcholné literární kondici. V próze jde formálně o záznamy v zápisníku s názvem Synapse, přičemž časový rámec se počíná prosincem 2011 a posledním datem je únor 2015. Již po několika stránkách je však patrné, že jde o kvazideníkové zápisy, v nichž přítomný čas hraje roli málo podstatnou, ba dokonce vyvěrá jen občas a pak nadlouho mizí — podobně jako říčka Punkva. Namísto toho se text plní návraty do vzpomínek, sny, obrazy či motivickými refrény. Totéž se děje i s postavami: přítomné se proplétají s minulými, skutečné s fantaskními. Fabulované reálie a bohatá, místy až magická obraznost běží čím dál častěji v osvobozeném čase, takže ony výchozí deníkové skici povstávají k téměř románovým scenériím.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Brabcová - další tituly autora:
Rok perel Rok perel
Brabcová, Zuzana
Cena: 257 Kč
Voliéry Voliéry
Brabcová, Zuzana
Cena: 212 Kč
Rok perel -- (nové vydání) Rok perel
Brabcová, Zuzana
Cena: 173 Kč
Daleko od stromu Daleko od stromu
Brabcová, Zuzana
Cena: 221 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











zuzana brabcová / voliéry










voliéry
zuzana brabcová
druhé město / brno 2016





© Zuzana Brabcová, dědicové — Sára Mirošovská, 2016
Illustrations © Rybka Černá, 2016
© Druhé město — Martin Reiner, 2016
isbn 978-80-7227-381-2





Richiemu





Den je skříňka s tajným dnem.
Richard Weiner





20. prosince 2011
Přichází kolem čtvrté páté odpoledne, rozsedí se kolem sed -
mé a v noci pak panuje. Je tomu tak po léta, nepamatuji se, že
by to bylo někdy jinak. Den zasvěcený nevycházení je notový
zápis melodie, kterou nikdy nikdo nezahrál. A je-li nutné přece
vyjít, pak na lidech, které míjím, tkví pel, skleněná námraza,
která znejišťuje jejich obrysy; mohu si představovat, že nejsou,
a proto je milovat. Vše existující: jen ruší, kazí, jako kdyby
někdo posprejoval Noční hlídku.
Předevčírem zemřel Václav Havel. Ve spánku, v dopoledních
hodinách. Nepanuje tedy jen v noci.
21. prosince 2011
„Pani, já to vobrečela! Měla sem ho moc ráda!“ řekla žena,
od níž jsem si na Andělu kupovala Nový prostor.
Bylo na nule, neměla rukavice. Celý den bylo na nule, celý
den neměla rukavice, celý den se šourala po zastávce sem a tam.
„Proč nemáte rukavice?“
„Sou drahý,“ odpověděla.
Chyběly jí taky zuby, nahoře i dole.
Jsou ještě dražší.
Šla jsem za roh na vánoční trh a koupila jí rukavice.
Rozzářila se kulatou prázdnotou v  tváři, zatímco mě zkroutil odpor
k vlastním gestům, a sevřela jimi lačně krk Vánoc.
22. prosince 2011
Nejenom na lidech, i na věcech, ten pel, a mezi mnou a jimi
strmí zrcadlová hradba, vetknutá pravoúhle v rám. Krám cinká,
voní františkem.
Stála bych za záclonou a  hodiny a  hodiny pozorovala, jak
Míra s Bobšem driblují balonem, statický obraz v pohybu, ale
nemám záclonu.
Utřu prach a podívám se do slovníku: „Mikroskopické čás -
tečky hmoty minerálního nebo organického původu vznikající
odrolováním a usazující se jako nečistota.“
Něco se děje. Něco se chystá. Něco není v pořádku.
Někdy
„Dejte mi cigáro, pani!“
Někdy strach, abych v druhých nezmizela jako hrst sněhu.
Dám té staré cikánce cigáro.
„Dejte mi peníze, aspoň drobný, že sou ty Vánoce!“
Dám jí padesátikorunu.
„A vrásky, dejte mi vrásky!“
Vyjmu je jednu po druhé, vrásky z tváře, snop použitých
párátek. Vhodí si je do obrovské kapsy a na poslední chvíli
vyskočí z tramvaje.
V obličeji mi nezůstane dočista nic — je jako rozválené
těsto, přiložit formičku, zarýt a vykrojit hvězdu.
Vejdu do restaurace, poprvé sama, jmenuje se Hlubina.
Jakýsi opilec si ke mně přisedne a jeho oči mi vplují do mozku
jako do krvavé kádě plné kaprů.





„Bojíte se stáří?“ zeptá se.
Neobyčejně rychle a věcně se spolu opijeme a on pak před
hospodou močí na pneumatiku landroveru, jenž zalehl celou
ulici jako obří náhrobek.
Je vyhlášen třídenní státní smutek. V noci, v hranicích její -
ho panství, zapnu počítač a čtu, co je napsáno v bublině
v pravém dolním rohu: Váš systém může být ohrožen. Rázem
zaslechnu vprostřed hlavy věty, nepatří mi a  netuším, kde se vzaly:
„Chtěl bych najít základní etické pojmy, pod jejichž úhlem
bych měřil svůj život, jsem však fascinován temnou linií
myšlenek a  citů. Přečnívám svou vlastní soustavu neznámým
směrem.“
Den státního smutku
Vracím se domů, chodbou kolem sklepů, bydlím
v suterénu. Nade mnou se automaticky, jedna po druhé, rozsvěcejí
žárovky. Vtom spatřím, jak se směrem ke mně sune po betonu
had. Strne. Strnu. Vztyčí hlavu, plochou a skvrnitou. Ostražitě
se pozorujeme, žárovky sotva slyšitelně syčí. Najednou sykot
rozpoltí kvil polední sirény a město znehybní v minutě ticha za
zemřelého. Tiché kroky se blíží chodbou. Muž střelhbitě
přitiskne vidlicí hadovu hlavu k betonu a pak ho vynese do výše.
„Promiňte, moc se omlouvám... asi vás vyděsil... utekl mi
z terária... dveře na chodbu byly otevřený...“
Už chápu, co znamenají ty divné rány, které se čas od času
ozývají seshora. To soused zabíjí pro hada laboratorní myši
úderem o stůl.





11
Někdy
se úzkost podobá jeskyni, v níž průvodce monotónním hla -
sem popisuje vznik stalagmitů a stalaktitů,
jindy
je těsná a přiléhající jako kůže.
A v tyto dny
přijela Alice. V  tváři měla docela jiné věci, než když před
půlrokem odjížděla, ty věci byly zarážejícím způsobem oblé,
bez hran. Představila jsem si, jak běží se svými psy po pobřeží,
kde se blízká i vzdálená stavení podobají vejcím.
Sedla si do proutěného křesla, začla si balit cigaretu, ale
hned zase vyskočila a běhala po pokoji a roztančila se
a gestikulovala, zase si sedla. Její tělo, náhle tak konkrétní a  zřetelné,
bylo neustále v pohybu, ve víru, v kroužení kolem té abstraktní
sochy, v niž se za těch pár měsíců proměnila její matka.
„Každý ráno musíme dva kilometry pro vodu a zase zpátky
a na záchod chodíme do lesa, vyhrabeme díru a zas ji
zahrabeme...“
Smála se! Šťastně se usmívala nad uloupeným cárem ráje,
nad tou iluzí, kde z hvězd nevisela splachovadla a záře
monitorů rozšlápla pata temnoty.
Slyším hlas, hlas Alice se ke mně blíží po laně jako
provazochodec: „Devadesát procent bohatství téhle planety vlastní
jedno procento jejích obyvatel.“
Po podlaze tam a sem, rozvířený její chůzí, běhal chuchvalec
prachu a nabaloval na sebe další a další vrstvy času.





12
A v tuto noc
jsem si otevřela diskuzi pod jedním článkem o V. H.
„Ať jim shnije v penálu, ten starej chrchla.“
Cosi se hnulo ode dna v  stoupě světa a  hihňavě hýklo. To
v mračnu kalu hnus se hnul, v tiché a svaté noci.
Vteřině se zježila srst,
přikrčila se a  štěkla. Čtyři komunističtí poslanci odmítli
uctít ve Sněmovně památku prvního českého prezidenta, v čele
se šéfkou pražských komunistů Martou Semelovou, která na -
opak pogratulovala národu, že se zbavil škůdce.
Marta Semelová byla třídní učitelkou Alice na prvním
stupni základní školy. „Vaše dcera je nesmírně talentovaná, jednou
z ní něco bude,“ řekla a zakryla Alici věštecky hlavu dlaní.
Znamená snad něco prorocké gesto komunistky? Štěk,
zježenou srst, ostnatý škleb? Ne. Neznamená to vůbec nic.
Alice
vstupuje do lesa. Chce se zúčastnit tryzny za zesnulého
prezidenta. Les je však liduprázdný, jen zdálky, která je dálkou
v  čase, nikoli v  prostoru, sem dolehne zaržání kladrubského
koně. Alice chvílemi poskakuje v borůvčí, jsou jí dva roky,
chvílemi se sotva belhá, stařena, kterou se teprve stane — ne a ne se
na té cestě trefit do svého věku.
„Je ti třiadvacet!“ křičím za ní. Neslyší mě. Možná proto, že
stromy kolem ní rostou obráceně, korunami tkví v zemi,
zatímco pletence kořenů se vzpínají k nebi. Neslyší mě: neboť ten les
je v mém břiše a ona se ještě nenarodila.





13
Štědrý den 2011
Pokaždé když zemře nějaká význačná osobnost, přikreslí
máma do encyklopedie k  jejímu jménu křížek. „Udělala jsem
křížek!“ hlásí už v předsíni a po rtech, které se otevírají a zavíra -
jí osmaosmdesát let, se jí rozeběhne sotva znatelný, tenký stín
úsměvu. Nesnesu to. Vyjdu na balkon a zapálím si cigaretu.
Naproti na balkoně stojí žena přibližně v mém věku a zapaluje si
cigaretu. Není jasné, obě se roztřeseme zimou, kdo je odraz
v zrcadle a kdo stojí před ním. Přes jícen dvora, od ženy ke mně
a ode mě zpět k ní, fofrem létají překřížené třísky, tenké
vánoční svíčky a špejle, matčiny křížky.
Z podlahy balkonu zvedám ohromný těžký hrnec
s bramborovým salátem.
„Smrt je jen kus života těžkého,“ vzdychne máma verš svého
oblíbeného básníka a zálibně listuje od jednoho křížku
k druhému.
Prsty trhají vánoční papír, všimnu si, že mám na hřbetě ruky
hnědé skvrny, loni tam ještě nebyly. „Bojíte se stáří?“ Vosk slzí,
na háčku se chvěje v hnízdě jehličí lehounká, dutá koule.
V té kouli sedíme za stolem: sestra Naďa, její manžel, neteř
se sotva narozeným jezulátkem v  náručí, jezule řve, purpuru
přebil smrádek, máma a Alice.
Pořád nemohu uvěřit tomu, že sedí vedle mě a že se jí mohu
dotknout, obejmout ji. Ještě koleda, ještě přípitek — a pak už
všichni s chutí zakrojíme do hada, svinutého úhledně na
talířích do spirály.
A jednoho zimního dne
je to přesně 428 dní, co jsem bez práce. 31. října 2010 jsem
v souladu s ustanoveními zákoníku práce dostala výpověď z dů-










15
vodu nadbytečnosti. Po formální stránce proběhlo vše bezchyb -
ně — dvouměsíční výpovědní lhůta plus tři platy odstupného.
Leckterý přízrak na Andělu ověšený svým majetkem
v igelitových taškách by mi mohl závidět. Ještě stále kupuji
prodavačkám Nového prostoru rukavice. Ještě stále platím faktury za
plyn. Ještě stále se mohu opít za svý s cizím člověkem.
Můj kamarád a  šéf se začal naplno věnovat hokeji. Jenom
kvalitní brusle značky Bauer stojí 7499 korun. Většinu dne
trávil na ledu. Většinu času probruslil. Buď sám, nebo jako
doprovod svých synů, proměněných výzbrojí v dva malé golemy.
Kvalitní chrániče holení značky Easton stojí 2699 korun a  deset
společně strávených let roztálo jak hrouda másla na slunci,
mastně a trapně.
Od té doby mě však věrně provází slečna Linda Řádná, je tu
se mnou co věrná družka v  ekonomickém nečase, karabinka
vbitá do skály v sociální trhlině, a jak mi tak sedíc za počítačem
nastavuje svůj křehký profil, lne její profil a vpíjí se a vsakuje do
světla vrženého bůhví odkud, do malého tvrdého černého
kulatého světla, které mě zasáhlo rovnou mezi oči jak puk.
„Něco nového?“
„Bohužel nic.“
Ale neztrácíme optimismus, ani ona, ani já, je tu přece
akční plán uchazeče o  zaměstnání. Vytiskne mi tři čtyři nabídky
práce, beru všechno. Do tří dnů musím přinést potvrzení, že
jsem i tam nadbytečná, jinak mě slečna Řádná vyškrtne
z evidence.
Biletářka. Chci dělat biletářku!
Linda zvedne oči ke stropu, až z ní zbydou jen bělma.
Podobá se v té chvíli barokní světici v extázi, asi jsem se do ní trochu
zamilovala.
Pan Herbert Klein, a to mi vyrazí dech, mi oznámí, že jsem
byla zařazena spolu s  dalšími tři sta dvaceti osmi uchazeči do





16
výběrového řízení. Musím ovšem vyplnit dotazník. Dotazník
na biletářku má devět stran. Nevěřím svým očím, když narazím
na jednadvacátou otázku: „Co považujete za smysl svého živo -
ta?“
Chodba úřadu práce na Praze 5 je jako vždy plná a živá jako
letištní hala. Všichni tu žmoulají v zpocených dlaních svoje
pořadová čísla, zatímco na displeji blikají a vzápětí mizí časy
odletů a příletů. „Něco nového?“ „Bohužel nic.“ Pořadová čísla se
v rukou všech postupně mění v tvrdé kuličky: nemohu se
zbavit dojmu, že by bylo záhodno vyhloubit tady vprostřed
chodby, hned teď, právě v tuto jednu jedinou neopakovatelnou
vteřinu jednoho zimního dne, do špinavého linolea důlek,
hlubokou jámu, strašně zející kráter, hrob, a  pak padnout na
kolena a dát se do hry.
30. ledna 2012
Oslava matčiných osmaosmdesátin. V  rozlehlém
smíchovském bytě se hemží bližní a příbuzní, přibližují se a vzdalují do
dalších pokojů, a zatímco ke mně dolétají útržky hovorů,
žvatlám na malého prasynovce: „Blam-bu-lá, blam-bu-lá...“
„Rampula by se okamžitě měl vzdát svého postu...“
„Ram-pu-lá, ram-pu-lá...“ Post: zaprvé člen vězeňské stráže,
zadruhé místo, zaměstnání, zatřetí půst.
„Přímá volba prezidenta? To chceš mít za prezidenta Landu
nebo Gotta?“
„Tuplem psot a slot a klopot, ohni hoř a kotli — v klokot!“
Prasynovec se rozvřeští. Sestra zmlkne a  vrhá se k  němu,
ostatní naopak začnou řvát, aby ho překřičeli.
„Všechno rozkradli, hajzlové, a odnese to střední třída!“
Máma se otočí ke mně: „Jo a prosim tě, nezapomeň mi
koupit ty tablety na čištění zubní protézy.“










18
„Posral se!“ hlásí vítězně sestra.
„Radši ti to napíšu na cedulku.“
Alice podává babičce tužku. „Co to je za divnou tužku?“
„To je verzatilka,“ vysvětluje matka s nepochopitelnou váž -
ností v hlase, jako kdyby jí objasňovala třetí termodynamický
zákon.
„Verza co?“
Verzatilka.
Celá se pod dotekem toho slova smrštím do koule jako
ježek, do všech stran ze mě trčí paprsky dětství jak bodliny. Za
okamžik ten vějíř z šípů vystřelí z mého těla a vzlétne nad
slavnostní tabuli, tam a sem a sem a tam křižuje svištivě prostor nad
šampaňským a  obloženými mísami, piju všechno, i  metaxu,
která mi nechutná.
Rampula, posral se, verzatilka, Karel Gott a  dětství, moje
dětství, které teď tenorem slaví, jak se sluší a patří, a tleská
křídly samo sobě, křídly tak zteřelými a  práchnivými, až se do
sklenek snášejí žmolky a chuchvalce peří.
Nechutné.
„Teď ti to připadá důležité, já vím, ale za dvacet let si na to
ani nevzpomeneš.“
Komu to říká moje osmaosmdesátiletá matka, moudrá
stařena hlasem rozjívené školačky? Nám všem? Na prasynovce to
sedí, jistě, ale...
Znovu si listuji Slovníkem spisovného jazyka českého,
tentokrát hledám „verzatilku“. Zaujme mě přídavné jméno
„verzatilní“: měnlivý, pohyblivý. Med.: děti s verzatilní idiocií.
Pohlédnu starostlivě na Kryštofa: už je přebalený a klidný.
„Iracionální a nevysvětlitelné není Zlo, nýbrž — Dobro.“
Kdo to řekl? Rozhlédnu se zmateně po rodinných
příslušnících: odkud se vzala ta věta? Sestra s neteří se sklánějí nad
batoletem ztrácejícím se pod chrastítky, přítomní muži tiše diskutu-





19
jí o spotřebě benzinu a Alice se synovcem se uchýlili na balkon
dát si špeka.
Dost možná vyvřela ze vzduchu nebo z nějakého docela oby -
čejného předmětu — ze slánky nebo z hrnku s lógrem,
z okenního skla nebo dokonce z  téhle verzatilky, která mi špičatým
hrotem vbodla do žíly dobře známý, a  přece pokaždé nový
strach: něco se děje. Něco se chystá. Něco není v pořádku.
Pohlédnu na kostrbaté písmo přede mnou: stojí tam černé
na bílém: Tablety na čištění zubní protézy.
A náhle, v změti hlasů a víření záclon, v žmolcích a chuch -
valcích toho, čím jsem kdysi dávno byla a co mi připomínají už
jen staré černobílé fotografie, uslyším, jak dole na dvoře drkotá
po klouzačce moje dětství.
21. února 2012
Jakoby jaro: rozpačité a  zbabělé, jako by se váhavě dotklo
vzduchu a zas bojácně stáhlo dvě oči na stopkách. Jakoby
slunce, a tak jdu, procházím se, kráčím jakoby blátem lesíka za
motolským hřbitovem, cestami plnými psích hoven a  plechovek
od piva a větví, z nichž visí slizké kusy loje, a potkávám
běžkyni, v legínách tlustý zadek a stehna, ta to fakt potřebuje, míjím
dědka propichujícího bláto nordickými holemi, dvě slečny,
každá přes rámě malého pekinéze místo kabelky, „A já mu jako by
řekla“ — „To se z toho musel jakoby posrat!“ zasměje se druhá,
a  v  autobusech a  v  metru a  v  davu na andělském kříži, všude
všichni vplétají do promluv „jakoby“, jako by už nic nebylo
doopravdy, jako by z každé vteřiny trčelo stero možností, bezpočet
paralelních variant, ale neplatila žádná. A nedivila bych se ani,
kdybych teď potkala kupříkladu potápěče, potápěče plujícího
na té cestě za motolským hřbitovem se šnorchlem delším než
nejdelší anténa, se šnorchlem trčícím nad koruny stromů až do





20
nebe, s  nekonečnou dutinou pronikající do vesmíru a  spolu
s ním se zakřivující, až tamodtud vdechuje potápěč to, bez čeho
je život nemyslitelný, ba vpravdě nemožný.
Přitiskla jsem obličej ke kůře a  pak do ní obličej zabořila.
Když jsem ho zas po chvíli odtrhla, nos, čelo a levá tvář zůstala
přilepená na borovici — marně jsem se pokoušela strhnout ji
nehty.
Tak tedy jaro, tak tedy slunce, tak tedy až do smrti stromo -
vá tvář, vhodná tak leda k tomu, aby si z ní Alice vyřezala
loďku.
Potápěči
S jistým zadostiučiněným úžasem, nebo spíš užaslým
zadostiučiněním pozoruji v  tyto dny a  týdny, jak se svět proměnil
v obří interiér rozřezaný pravými úhly, ano, v bludiště, labyrint,
spleť pravoúhlých chodeb, kde je na všech dveřích cedule
s nápisem: Nevstupujte bez vyzvání.
Ode dne, kdy Alice odjela a vrátila se ke svým kontejnerům
nacpaným k  prasknutí přebytky zanikající civilizace, trávím
většinu času v čekárnách úřadů a ordinací, poslušná příkazů ne -
klepu na dveře a  trpělivě listuji tiskem. V  čekárně psychiatra
Radana Gnuje, v  níž je vše, židle, koberec i  stěny, sladěno do
hnědorůžové prenatální barvy, jsem narazila na následující
slova: Šílenství konzumu nutí lidi kupovat si stále nové a nové věci
a těch starých se zbavovat. Tyto vyhozené věci vybírají
z kontejnerů tzv. dumpsteři a poukazují tím na nelogický nadbytek
kapitalistické společnosti. Součástí tohoto fenoménu je i recyklace potravin,
jichž se těsně před expirací zbavují všechny obchodní řetězce.
Někteří obchodníci je polévají chemikáliemi, aby byly nepoživatelné,
s jinými (Billa, Albert) je možná domluva. A pak už se dumpster
zanoří (tzv. diving) do hlubin kontejneru.





21
Většinou ale slepě zírám do stránky, kde si celebrity pomě -
řují žlábek mezi ňadry, a všímám si tak svých rukou: třesou se
a  je mezi nimi vzdálenost jako mezi dvěma hvězdami. V 
záchvatu paniky přitisknu dlaně k  sobě, jako kdybych se chtěla
modlit, a někdy až k bolesti pevně propletu prsty, abych
rozdrtila ten mezihvězdný prostor mezi nimi. „Diving“ se u nás
rozmohl převážně mezi důchodci. Je to pár dní, co vláda oznámila
svůj záměr zmrazit penze na tři roky.
„Další!“ Leknu se a srostlé prsty se od sebe odervou, až mi
na dlaních vyrazí stigmata.
To už ale nesedím v psychiatrickém lůně doktora Gnuje,
nýbrž v čekárně magnetické rezonance; zatímco sázím na obří
tabuli, která je tu pro ukrácení dlouhé chvíle, jednu šibenici za
druhou, prostě proto, že nic jiného kreslit neumím, pozoruje
mě stařec se zafačovaným krkem a rukama v sádře, kterého
zřízenec přivezl na pojízdném lůžku.
„Sou prázdný,“ zaskřehotá.
„Prosím?“
„Musíte přece přikreslit oběšence.“
„Oběšence neumim.“
„Já ano... ale...“ výmluvně se zašklebí a prudce zvedne paže
v sádře, až zřízenec leknutím uskočí.
Nemáme mít řetízky a náušnice, kardiostimulátory a zubní
protézy. Vzpomenu si na tablety, které jsem měla koupit mámě.
Za několik minut zajíždím do tunelu.
„Kdyby něco, zmáčkněte balonek.“
Dva centimetry nad sebou mám masu hmoty, ocelový plát,
kvádr žuly, třetihorní balvan, slitinu úzkosti a chechtotu, co já
vím. Na uších sluchátka, duním a rachotím, jako by se se mnou
ten tunel dal do pohybu a  řítil se tunelem ještě větším, jsem
v nekonečné soustavě tunelů, zasunutých do sebe jako tubusy
dalekohledu, v soustavě prudce padající dolů rychlostí neutrin,





22
až tam, kde je na samém dně jakási nepěkná hnědá hrouda,
moje minulost podobná kobylinci. Nedaří se mi nahmatat ba -
lonek. Nikdy se mi to nepodaří, i kdyby se celý svět smrštil
v jeden jediný tunel.
Druhá hodina a jedenáctá minuta, noc 13. února
2012
Možná že se právě v  téhle hodině a  v  téhle minutě Alice
s  Bobem Dylanem — jen jeho rodiče mohou za to, že se tak
jmenuje — spouštějí ke dnům popelnic. Vyrážejí prý v  noci.
Náhle mě napadne: potřebují čelovku! Baterku na hlavu pro
speleology.
Když se konečně k ránu — třeštivě křičí ptáci a obloha se
trhá — octnu v jeskyni, nemám ji: vůkol tma tmoucí
a netopýří kvil; odevšad na mě míří stalakmity a stalahnáty, míří na čelo
jako kordy, dokud tvrdá a vlhká plástev konečně nevydá řeč:
Jak přestát tu chvíli,
hodinu? dvě? jedno odpoledne?
půl noci mrákotné? — a jak přestát
chvíli, až všichni odejdou,
živí, položiví, přízraky —
až odejdou děti,
až se za nimi zavřou dveře...
A proto jsem hned dopoledne, ani zuby jsem si nevyčistila
a kafe nedopila, vyrazila do Hudy Sportu v Lidické.
Za pultem stála slečna, která by se směle mohla zúčastnit
soutěže celebrit o nejvýraznější žlábek mezi ňadry.
„Přejete si?“ Úsměv, jenž jí přeřízl tvář jako sek břitvy,
naznačoval, že si mohu přát cokoli.





23
„Čelovku, prosím.“
Vytančila zpoza pultu, vzala mě jemně, sotva postřehnutel -
ně za loket a zavedla před obrovský regál, od země až po strop
plný jakýchsi naprosto nesrozumitelných předmětů.
„Jak vidíte sama, výběr je téměř bezbřehý. Tady například
máme luxusní čelovku LED Lenser H73, je malá, lehká
a výkonná, a povšimněte si prosím zpracování optiky. Svítivost 16
lumenů, dosvit až 170 metrů. Vzhledem k tomu je cena 2250
korun takřka zanedbatelná...“
Cítím, jak tuhnu v  sochu. V  pomník sportovce, alpinisty
a speleologa od pat až po hlavu zataveného v hudysportovní
výbavě.
„Ale já...“
Slečna však už ukazuje na další tajemný předmět. „Tohle je
Petzl Tikka 2XP,“ zjihne jí hlas, „tělo lze sklopit...“ Tělo lze
sklopit? „...a nastavit světelný paprsek podle potřeby, a  navíc
výklopný reflektor umožňuje nasměrování světla do dálky.
Právem je tato čelová lampa nazývána svítilnou nového tisíciletí.“
Nejsem s to vypravit ze sebe ani zakoktání. Slečna si na mě
posvítí očima napájenýma dozajista jednou lithiovou baterií
CR2 a empaticky ztiší hlas: „Mohu se zeptat, na jakou aktivitu
ji potřebujete?“
Mlčím jako zařezaná; patrně nožem Opinel Outdoor N10
z vedlejší vitríny. Přece nemůžu říct, že na vybírání kontejnerů?
„A  dosvit,“ ptá se už s  mírnou netrpělivostí v  hlase, „jaký
požadujete dosvit?“
Tak nanejvejš metr. Na dno popelnice.
Klopýtám k  východu a  nevalným žlábkem mezi ňadry mi
stéká pot. Hned vedle je restaurace Hlubina. Tady jsem se
nedávno nebo před věčností rychle a věcně opila s cizím násoskou.
„Bojíte se stáří?“
Objednám si gulášovku a  osmnáctistupňové černé pivo





24
Master, které mě konečně zhasne. Chtěla bych zaslechnout lid -
ské slovo, tolik bych chtěla, aby si zase ke mně někdo přisedl,
ale všichni přítomní běhají prstem po telefonech, na očích
potápěčské brýle a přes ústa němou síťku na motýly.
Vlákna ve světlech se nepřestávají chvět.
Vatra I
A několik minulých, přítomných i budoucích nocí se
smrštilo v jedinou, zavinulo se jako dikobraz v ostnatou kouli a na
každém trnu, bodlině, rapíru toho tvora byl někdo nabodnutý
v tom Alicině snu, příbuzní, blízcí, docela neznámí lidé
i proslulé osobnosti, a Alice je stahovala z těch trnů, dechem jim
zacelila ránu a přikázala jim: „Do kruhu stoupněte si kolem
tohoto ohně, kol dokola této vatry a spalte, co chcete, co zapotřebí,
vhoďte do plamenů.“
I poslechli všichni ti srocení v záři ohně na malé skryté
pláži obklopené skalami plnými děr, průrev, geologických trhlin
a  jeskyní bezpočtem, na pláži, kde Alice s  Dylanem bydleli
v obřím lodním kontejneru, v jehož rohu se povalovala
tamburína.
Jako první se odhodlal Proust; do českého vydání jeho
Hledání ztraceného času v překladu Prokopa Voskovce se totiž
fatální tiskařskou chybou zatoulaly ilustrace Genadije Musatova
z Dostojevského Bratrů Karamazových, a pod každou ilustrací
byla ještě věta ilustraci ilustrující, například „Společně nás
suďte! — křičela Grušeňka dále, stále ještě klečíc.“ Zdrcený autor
proto teď metodicky ilustrace jednu po druhé vytrhával
a vhazoval do plamenů.
Známá modelka neváhala a  servala si rovnou celý obličej
znetvořený botoxem, patrně v domnění, že se pod ní objeví její
pravá tvář, ale všichni udiveně spatřili jen nehtem vyhlazený





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.