načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Volba - Jakub Trpiš

Volba

Elektronická kniha: Volba
Autor: Jakub Trpiš

- Bestseller, který může změnit váš život. -   - „Zdá se mi o světě v plamenech. O jaderných bombách, které dopadají jedna za druhou a polykají města jako rakovina. O ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jakub Trpiš
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 216
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-9761-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bestseller, který může změnit váš život.

 

„Zdá se mi o světě v plamenech. O jaderných bombách, které dopadají jedna za druhou a polykají města jako rakovina. O našem dožívání v podzemním krytu, kde se z nás pomalu stávají zvířata. Ty sny jsou tak živé. Bojím se, že se jednou budu chtít probudit a zjistím, že je pozdě.“

 

Tomáš je mladý muž v nejlepších letech. Ačkoliv se zdá, že mu nic neschází, upadá do stále větší deprese. V práci to s ním jde od desíti k pěti a po marných pokusech vzdává i snahu o opětovné sblížení se svou ženou Eliškou. Aby toho nebylo málo, pronásledují ho postapokalyptické sny plné beznaděje. Depresivní nálada ho opustí až v okamžiku, kdy se seznámí s podivínským psychologem Kohlem, který mu ukáže, jak být šťastným a lepším člověkem. To je ovšem jen začátek Tomášova příběhu, který nakonec vyústí ve strhující finále.

 

Volba je literárním debutem mladého českého autora Jakuba Trpiše. Prolínají se v ní prvky duchovní literatury, sci-fi, detektivky, psychologického i milostného románu. Příběh v sobě nese silné poselství, které může změnit život jednotlivce i celé společnosti.

Zařazeno v kategoriích
Jakub Trpiš - další tituly autora:
Landie -- Čtyři poutníci Landie
 (e-book)
Landie - Čtyři poutníci Landie
 (e-book)
Volba - Klíčový okamžik Volba - Klíčový okamžik
Volba Volba
The Choice The Choice
 (e-book)
The Choice The Choice
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

*

*

JAKUB TRPIŠ

VOLBA

2018



*

*

 

Publishing © 2018 Jakub Trpiš Copyright © 2018 Jakub Trpiš

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být

reprodukována v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky

bez předchozího písemného souhlasu vydavatele, s výjimkou

krátkých ukázek použitých v recenzích.

ISBN 978-80-907346-0-9 (tisk) ISBN 978-80-907044-5-9 (ePub) ISBN 978-80-907044-6-6 (mobi) ISBN 978-80-907044-7-3 (PDF)

5

Obsah

Část 1: Já

1/1 Autonehoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1/2 Probuzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

1/3 Problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

1/4 Těžké rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

1/5 Duše a ego . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

1/6 Otevřená mysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

1/7 Matěj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

1/8 Naplněný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

1/9 Svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

1/10 Důležitá zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

1/11 Kohlova rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Část 2: My

2/12 Spojovatelka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

2/13 Chlapec v kápi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

2/14 Tým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

2/15 Ve vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

2/16 Vysněná budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

2/17 Zázrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

2/18 Co když? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

2/19 Ztracený . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

2/20 Všechno zlé je k něčemu dobré . . . . . . . . . . . 131

2/21 Zasloužená dovolená . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

2/22 Hádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

6

Část 3: Volba

3/23 Mezi dvěma světy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

3/24 Volební systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

3/25 Pane premiére . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

3/26 Rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179

3/27 Klíčový okamžik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

3/28 Neklidný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199

3/29 Bombové útoky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206

3/30 Poslední schůzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

3/31 Útěk z krytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

3/32 Náměstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

3/33 Nový začátek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 *

8

*

*

Modlitba duše

Zavři oči. Přestaň vnímat okolní šum

a zaměř se na své nitro.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako příliv a odliv na oceánu.

Vnímej ty obrovské oceány uvnitř sebe.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako když vítr šumí v listech stromů.

Vnímej ty velehory uvnitř sebe.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako záře slunce.

Vnímej ten nekonečný vesmír.

Vnímej tu krásu tady a teď.

Vychutnej si ten přítomný okamžik.

9

*

Část 1: Já

1/1 Autonehoda

B

ylo to jako blesk z čistého nebe. Tomáš si rychle oblékl bun

du. Myslel na jedinou věc: „Kdybych tušil, že dnes ráno vi

dím Elišku možná naposledy, rozloučil bych se s ní úplně jinak.“

Rychle doběhl ke dveřím a řekl vrátnému, co se stalo: „Musím

do nemocnice, moje manželka měla autonehodu!“ Při tom mu

vyhrkly slzy do očí, ale snažil se své city ovládat. Nemohl na

jít svoji zaměstnaneckou kartu, aby si otevřel dveře. Po chvilce

trapného ticha ho vrátný pustil. Ve dveřích mu ještě stihl podě

kovat. Vrátný na něj soucitně zavolal: „Dobře to dopadne, uvi

díte!“ Venku pršelo, vyhrnul si límec své hnědé kožené bundy,

aby si alespoň trochu zakryl holý krk. Malé a  studené kapky

10

tiše dopadaly na chladnou zem. „Brrr. Aspoň, že dnes jsem jel

do práce autem. Jinak bych si musel zavolat taxíka.“ zamumlal,

když šmátral po klíčích v kapse. Několikrát mu upadly na zem,

než se mu podařilo vůz odemknout.

Ani si nepamatoval, jak do auta nastoupil. Znovu se stal

duchapřítomným až po několika minutách jízdy. „Udělal jsem

chybu,“ pomyslel si. „Musím teď dávat pozor na cestu.“ Snažil se

věnovat veškerou pozornost řízení. Přesto mu na mysl přicháze

ly různé vzpomínky. Vzpomněl si na den, kdy se poznali. V další

myšlence se vrátil do domu, kde vyrůstal. Byl chladný den jako

dnes a on ji představoval rodičům. Neustále se ujišťovala, jestli

dělá všechno dobře, a byla hodně nervózní. „Budou mě mít tvoji

rodiče rádi?“ zeptala se, když spolu byli o  samotě. On se jen

usmál a odpověděl: „Rozhodně ne tak jako já.“

Když zastavil na křižovatce na červenou, byl v  půli cesty

do nemocnice. Déšť cinkal na plechovou střechu, stěrače čas od

času líně zavrzaly o  přední sklo. Po okénku nerušeně stékaly

pramínky vody, každá kapka si šla svojí cestou, nezávisle na

vůli ostatních. Nebo se řídily podle přesně stanoveného plánu?

Spíš než kapky jej zaujali lidé přecházející po přechodu přímo

před ním. Měli nepřítomné výrazy, jako kdyby jejich těla řídil

nějaký autopilot, a byli myslí úplně někde jinde.

Když uviděl zamilovaný pár, vybavil se mu paradoxně den,

kdy se jí svěřil, že si není jistý tím, že ji pořád miluje. Kdyby

věděl, jakou bolest jí tím způsobí, nikdy by ta slova nevypustil

z úst. Hlavou mu problesklo: „Musím jí říct, co k ní cítím a jak

mi na ní záleží!“ Ta myšlenka rychle zastínila všechny ostatní.

Jeho tělo zaplnila neobyčejně silná touha jí to všechno sdělit.

Srdce mu bilo dvakrát tak rychle. Lekl se, jak zatroubilo auto,

které stálo za ním. Byla zelená, on stál na křižovatce a zdržoval

provoz.

Když telefonoval s  nemocniční sestrou, neřekla mu, co se

stalo. Nevěděl, jak vážně je jeho žena zraněná. Jestli je v ohrožení

11

života. Ta nejistota byla to nejhorší, co kdy v životě zažil. Chtěl

být hned teď u  ní  – cítit, že je v  pořádku. Chvilku mu trvalo

zorientovat se v  areálu nemocnice. Na urgentním příjmu řekl

nejbližší sestře jméno své manželky. „Zavolám vám kolegy, na

moment se posaďte, prosím,“ řekla v  klidu a  zmizela v  nedale

kých dveřích. Oddělení bylo plné lidí, ale nikdo si rozrušeného

Tomáše moc nevšímal. Byl tak nervózní, že si nemohl ani sed

nout. Je v pořádku? Nebo právě doktoři bojují o její život? Nebo

snad?! Pořád mu to probíhalo hlavou. Jeho mysl mu předhazo

vala ty nejčernější scénáře. Potom jako by se upokojila a ukazo

vala mu jiné, daleko optimističtější možnosti. Třeba ji odvezli do

nemocnice jen na vyšetření, třeba má jen rozbitou hlavu, říkal

sám sobě. Nechával svým myšlenkám volný průběh. Na jednu

stranu cítil zmatek a neklid, na druhou pocit odevzdanosti.

Konečně k němu přišla jedna starší sestra a zeptala se jej na

jméno. „Pojďte se mnou, pane Jedličko,“ zamířila chabě osvět

lenou chodbou vpravo. Vydal se za ní do malé světlé místnosti,

která určitě sloužila jako pracovna lékařů. U počítače seděl pod

saditý doktor se šedivými vlasy. Vedle monitoru stála fotogra

fie ženy, která držela v náručí malého chlapce (vypadali velmi

šťastně). Když si doktor všiml, jak je nesvůj, hned jej uklidnil:

„Nebojte, manželka bude v pořádku.“

Zvlhly mu oči, pocítil obrovský pocit štěstí. Najednou si

připadal o několik let mladší. Doktor pokračoval: „Vaše paní si

prožila těžký šok, nicméně nejeví známky těžšího zranění. Pro

jistotu ji podrobíme několika dalším vyšetřením, abychom se

ujistili, že nemá žádná vnitřní zranění. Necháme si ji tu ještě pár

dní. Jestli chcete, můžete ji vidět. Leží na oddělení C, pokoj vám

řekne tady Blanka.“ Tomáš mu podal ruku a vykoktal ze sebe:

„Děkuji moc, pane doktore.“ On se jen usmál a odešel do vedlejší

místnosti, kde jeho kolegové zřejmě probírali něčí diagnózu.

Zeptal se sestry Blanky, jak se dostane na oddělení C,

a svižným krokem se tam vydal. Po cestě si nemohl nevšimnout

12

nepříjemné scény, která se odehrávala v jedné z čekáren. Mladý

doktor oznamoval příbuzným, že jejich milovaný zemřel. Pla

vovlasá žena propadla hysterickému záchvatu a  muž vedle ní

se ji snažil uklidňovat. Moc mu to nešlo. Tomášovi v  tu chvíli

došlo, jaké má převeliké štěstí. Najednou nezáleželo na tom, že

jim zatékalo za komínem, že nedostal v práci přidáno nebo na

jeho problémech s autem.

Prošel dveřmi do oddělení C a zeptal se sestry, kde leží Eliš

ka Jedličková.

„Pokoj číslo 7,“ usmála se vysoká mladá blondýnka a  poté

pokračovala dál v  rozvážení léků. Skoro běžel, aby byl co nej

dříve u ní. Ani nezaklepal na dveře, jak byl rozrušený. Než k ní

stihl dojít, posadila se na lůžku. Objali se a byl to ten nejkrásněj

ší pocit na světě. Rozplakala se a vyhrkla: „Neviděla jsem ho. To

auto. Byly v něm děti!“ Zase začala vzlykat. Hladil ji ve vlasech:

„To bude v pořádku, Eli. Budou v pořádku, uvidíš.“ Ještě chvilku

k sobě byli přitisknuti, aniž by někdo z nich cokoliv řekl.

Po chvíli Eliška promluvila: „Karolína, moje kolegyně,

měla jet se mnou, ale zpozdila se a nebrala mi mobil, tak jsem

jela sama. Když jsem konečně vyjela, zdálo se, že už je vše v po

řádku.“ Pak zmateně popsala křižovatku (snažila se pomoct si

rukama, ale nemohla s nimi téměř hýbat), kde došlo ke srážce.

Měla dát přednost, ale auta si všimla až na poslední chvíli. Na

konec ze sebe vysoukala: „Na -na -narazilo do mě zprava. Nevím,

co by se stalo, kdyby vedle mě někdo seděl.“

Tomáš všemu naslouchal. Bylo velké štěstí, že Karolína

dnes nejela s ní. Potom jí sdělil vše, o čem přemýšlel v autě: „Ne

vím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo.“

„Na to už nemysli, miláčku,“ odvětila a pohladila ho po za

rostlé tváři. Milovala, jak se u toho vždy zatvářil. Potom spolu

mluvili a mluvili. O důležitých věcech i o hloupostech. Dlouho

si tak dobře nepopovídali. Až se ve dveřích objevila sestra s obě

dem a  s  rozmrzelým výrazem konstatovala: „Vaše manželka

13

musí odpočívat. Měl byste už jít.“ A ukázala přitom na hodinky.

Políbil Elišku na rozloučenou a zmizel ve dveřích.

– • –

Pár následujících dnů nebylo ničím zajímavých. Venku neustále

pršelo. Rodina i známí se Tomáše často ptali na Elišku, kterou

po dvou dnech propustili z  nemocnice. I  pasažéři z  druhého

auta byli v  pořádku. Možná i  kvůli té nehodě se oba rozhodli,

že si tento víkend zajedou na hory. Mohou strávit tři dny na

chatě Ondry, jeho nejlepšího kamaráda. Ondra měl vždy zvlášt

ní smysl pro humor. Když uviděl jeho ženu (a hojící se ránu na

jejím čele), hned si rýpnul: „Proč nám děláš starosti, Eliško? Ty

nevidíš auto, nebo co?“ a začal se smát. Tomášovi už to teď přišlo

docela vtipné.

V pátek se vydali do Jeseníků. Chata byla vysoko v horách

a nevedla k ní silnice, takže zaparkovali auto na odstavném par

kovišti. Dál museli dvě hodiny pěšky. Po několika propršených

dnech byla obloha bez mráčků a  oteplilo se. Asi po pěti minu

tách cesty potkali mladou ženu s  vlčákem bez náhubku i  bez

vodítka. „Nebojte se, ona nikdy nikoho nekousla,“ usmívala se

s  hrdostí páníčka. „To, že to nikdy neudělala, neznamená, že

nebudu první,“ odvětil Tomáš a usmál se, aby zakryl svůj strach.

Postupně se dostávali stále hlouběji do lesa. Nikde ani ži

váčka. Tomáš pociťoval, že čím dále je od civilizace, tím lépe se

cítí. Stromy kolem se jakoby rozzářily. Sešel trochu z cesty, když

uviděl mladou, asi tři metry vysokou jedli. Konce větví měly

krásně zelené jehličí. „Letošní přírůstky,“ pomyslel si a přitáhl si

jednu větvičku k obličeji. Voněla překrásně. Vzpomněl si na své

dětství. Se svým dědou strávil na horách spoustu času.

Tehdy byl ještě naivní a myslel si, že změní svět. Chtěl pro

cestovat všechny hory světa i  místa, která nebyla na mapách.

Být prvním tam, kde ještě nikdo nebyl. Jak přemýšlel nad svým

14

bezstarostným dětstvím, vzpomněl si na své děti ve škole. Na

jednou ho zamrzelo, že jim vždy z jejich očí srazí ty růžové brý

le, když popisují, čím v  životě budou. „Kdybych to neudělal já,

udělal by to určitě někdo jiný,“ namlouval si. Někdo jim musí

říct, jak to tady na světě chodí. Znovu se podíval na stromy a už

mu přišly zase obyčejné. Ještě jednou si přivoněl k mladé jedli

a rychlou chůzí se vydal na stezku za Eliškou. Slunce už zapadlo

za Jelení hřbet a ochladilo se, když došli k chatě. Všude byl klid

a ticho. Oranžová záře na obzoru pomalu ustupovala šedi a na

hory přicházela mrazivá podzimní noc.

Když otevřeli vrzající dveře, nejdříve si prohlédli, jak tam

bylo uklizeno. „Nesmíme tu nechat větší nepořádek, než tu byl,

když jsme sem přišli,“ smála se. „Není to tak strašné,“ usoudil,

když přejel prstem po komodě stojící naproti krbu. Nahodil při

tom svůj obvyklý úsměv malého kluka. Zatopil v krbu, zatímco

Eliška připravila skromnou večeři. „Zítra se půjdeme projít na

rozhlednu, co ty na to?“ navrhl.

„Mám jinou možnost?“

„Ach, ta tvoje fobie z výšek, miláčku,“ usmál se potutelně.

„Ach, ta tvoje fobie ze psů,“ vrátila mu to.

Večer si Tomáš docela užil. Vzpomínali na různé příhody

z minulosti. „A pamatuješ, co tvůj otec řekl, když jsi mě přivedl

domů?“ zeptala se jej.

„Jak bych mohl zapomenout? Křičel: ‚Díky Bohu! Už jsem

si myslel, že jsi gay!‘ Pak padl na kolena a objal tě.“ Oba se teď

rozesmáli.

„Až později jsem pochopila tátův opravdu zvláštní smysl

pro humor.“

„Stejně tak, jako sis zvykala na můj,“ strčil jí prst do nosu.

„Heeej!“ bránila se Eliška a  smála se: „Ty jsi pako.“ Teď ovšem

zvážněla a roztřásl se jí hlas: „Když zavřu oči, vidím všude střepy

od skla a uši mi rve, jak o sebe skřípou plechy těch aut. Nemů

žu ten zvuk dostat z hlavy.“ Pohladil ji po kaštanových vlasech

15

a  objal ji. Položil její hlavu na svou hruď. Tlukot jeho srdce ji

velice uklidňoval, takže se brzy cítila v bezpečí. Vzpomínka na

srážku se pomalu rozpouštěla jako led tající na jarním slunci.

Venku už byla pořádná zima a tma. Okna se mlžila. V krbu

praskalo dřevo a příjemně hřálo. Oheň osvětloval stěny útulné

ho pokoje, na kterých se vyjímaly ručně malované obrazy chat

a srubů, které tady stály před více než sto lety (u každé malby

byl letopočet). Chvíli si povídali a  pak se pomilovali. Poslední

rok nebyl jejich sexuální život dvakrát vášnivý. Snažili se počít

potomka. Nedávno se od svého doktora dozvěděli tu nejhorší

novinu – nemohou mít vlastní děti. Možná proto byl jejich vztah

v  předešlých měsících spíše chladný. Možná proto je sex příliš

nebavil. Tak moc se snažili, aby otěhotněla, že zapomněli, jaká

to může být zábava.

„Dneska to nebylo vůbec špatné,“ přišlo Tomášovi na mysl,

když usínal.

16

*

1/2 Probuzení

T

omáš se probudil do chladného rána. Byla ještě tma. Svět

la v  krytu se zapínala až v  sedm hodin. Podle toho, jest

li se svítilo, se dala alespoň rozeznat denní doba. Ve vzduchu

se vznášel podivný zápach, až štípal do očí. Jako každé ráno

si „udělal“ sklenici vody. Do zašlého hrnku, na kterém jej za

ujal kýčovitý obrázek psa, si nalil vodu z kanystru a vhodil do

ní chlorovou tabletu. Nechutnalo to moc dobře, ale už si na tu

divnou chuť zvykl. Vždy ho přitom napadlo, jak asi chutná čistá

voda. Ovšem pořád se měl lépe než na povrchu, nebo dokonce

v adaptačním táboře. Denně tam byly odváděny tisíce lidí, které

se podařilo identifikovat a chytit policií a armádou. Občanská

válka zuřila po celé Evropě a on už ztrácel přehled, kdo s kým

válčí. Položil nohy na hrbolatou zem a otřepal se zimou. Podlaha

byla vlhká a studená. Rychle se obul a vstal.

Všiml si, že jeho soused neležel na své posteli. Chvíli trvalo,

než si uvědomil, že zahynul při závalu před pár dny.

Vyšel ze středně velké ubikace, kde jich přespávalo kolem

dvaceti. Vydal se temnou chodbou do sprch. Zdi byly mokré

a špinavé. Prázdnou chodbou se neslo hučení, které vydával obří

ventilátor vhánějící do této části komplexu čerstvý vzduch z po

vrchu. Kdysi to bývalo metro. V době války sloužily podzemní

tunely jako úkryt pro statisíce lidí. Boje zuřily po celém svě

tě. Na Čínu, USA a Japonsko dopadly desítky atomových bomb,

v Africe řádil nový druh viru, pravděpodobně biologická zbraň.

Evropou zmítala občanská válka, v Asii byl hladomor tisíciletí

a v Austrálii téměř nezvládali neustálé návaly uprchlíků. Jako

jediná země, která si udržela status neutrality, teď bojovala s ob

rovským zalidněním a nájezdy pirátů.

Nikdo už nevěděl, kde přesně válka začala. Nikdo si nebyl

jistý, na čí straně je určitý národ. Některé země měnily stranu

17

v konfliktu tak často, jak často se v jejich vedení střídaly různé

povstalecké frakce. Po celém světě sužoval lidi strach a  nedů

věra. Člověk si nebyl jistý, jestli se pro příští skupinu, která se

chopí moci, nestane nepohodlným. O Česko se teď mezi sebou

přetahovalo několik hnutí, jejichž členové byli před rozpadem

Ruska v jeho armádě.

Lidé přestali říkat, co si myslí, a  raději opakovali názory

toho, kdo byl zrovna u  moci. Příliš mnoho jejich příbuzných

zmizelo, když se snažili něco změnit. Tomáše vytrhl z přemýšle

ní nějaký křik. „Asi zase někoho okradli,“ pomyslel si. Konečně

došel až ke sprchám. Fronta byla menší než obvykle, a  tak se

rychle dostal na řadu. Bohužel pět minut sprchování na týden

bylo jen slabou náplastí na jeho churavé, strádající tělo. Ve sprše

si dával pozor, aby se holou kůží ničeho moc nedotýkal. V kry

tu totiž řádily různé kožní choroby. Po sprše si zašel do jídel

ny na snídani. Naklonil se nad mastným a špinavým okénkem

a přecedil mezi zuby: „Třicetčtyřku.“ Ze všech jídel, která se tu

podávala, se alespoň tohle dalo jíst, i když do normálního jídla

to mělo asi tak daleko jako šachy ke sportu. Při jídle se rozhlédl

kolem sebe. Všichni lidé hleděli do svého talíře a byli potichu.

Opět se zahloubal do myšlenek. I když to tady v krytu bylo

hrozné, měl pořád velké štěstí. Byl výborný učitel, zdravý muž

a měl dobrý původ. Našli pro něj místo v centrálním krytu. Pů

vodně to bylo pražské metro. To přestalo jezdit brzo potom, co

se bombové atentáty na něj staly běžnou součástí života. On měl

za úkol učit v  místní škole děti nejvyšších politiků (tedy těch,

co zrovna vládli). Podíval se na staré odřené hodinky, zhltnul

poslední sousto a pospíchal do třídy.

Děti v  jeho třídě měly utrápený, dospělý výraz. I  když si

měly užívat bezstarostného dětství, téměř se nesmály a mluvily

spolu, jen když to bylo nutné. Jedna holčička v modrých šatech

se na něj dívala jinak. Když si ji prohlédl, všiml si, že na jejích

rukou jsou modřiny a ve tváři je umaštěná a téměř bez výrazu.

18

Vypadala jako panenka, kterou někdo před léty vyhodil do ka

nálu. Často s  ní musel zatřást, aby ji přivedl k  vědomí. Kromě

učení dětí měl za úkol poskytovat svůj biologický materiál pro

vybrané ženy. Vtom se mu myšlenky vrátily k Elišce. Měla být

v  krytu s  ním, ale něco se pokazilo. Transport nedorazil. Nej

spíše už byla mrtvá. Sklonil hlavu a začal se tlouct pěstí do čela.

Dvě děti v první lavici na chvíli zvedly hlavu, pak se ale vrátily

k opisování.

Tomáš ztratil veškerou naději, když se o smrti své ženy do

zvěděl. Na ten den nikdy nezapomene. Všude byla tma, vlhko

a  obrovská zima. Mráz a  beznaděj prolézaly až do morku jeho

kostí. Jako by mu přímo do žil pumpovali ledovou vodu. Nic na

světě ho nedokázalo utěšit. Za poslední peníze si koupil pančo

vaný alkohol a  provaz. Zachránili ho v  poslední chvíli. Nikdo

mu nic neříkal. Sebevraždy tu byly běžné. Nikdo nechtěl žít jako

krysa pod zemí. Nikoho už nebavil život bez naděje. Svět se stal

temným místem. Ta temnota byla cítit na každém kroku, byla

vidět v očích každého, na koho se podíval. Holčička v modrých

šatech, kterou před chvíli sledoval, vstala z  lavice. Její mastný

a zubožený obličej se naklonil nad jeho rameno, aby mu pošep

tala:

„Temnota se blíží. Svět zanikne, protože jsi za něj přestal

bojovat. Svět shoří.“

„Jaká temnota? Co to má znamenat?“ vyděsil se. S těmi po

city a myšlenkami se probudil. Celé to byl jenom sen!

„He -he -heh“, snažil se nabrat dech. Měl stejný pocit bezna

děje jako ve snu. Přitiskl si hlavu ke kolenům a po tvářích mu

stékaly slzy. Srdce mu bilo jako o život. Musel vzbudit i Elišku,

která ho začala hladit po zpocených zádech: „Byl to jen sen, mi

láčku, už je to dobré.“

„Fu -fuh. Myslel jsem, že ty sny už skončily.“

19

*

1/3 Problémy

V

íkend na horách byl příjemným odpočinkem. Teď se ale mu

sel vrátit do běžného života plného splácení půjček, hádek

s  kolegy a  domlouvání svým žákům. A  přece jen to bylo teď

trochu jednodušší. V pondělí měl vyučování do pozdního odpo

ledne. Během dne se jej kolegové často ptali, jak se daří Elišce

po autonehodě. Vždy jim s  úsměvem odpověděl, že už je vše

v pořádku.

Po obědě, který za nic nestál, jej čekala hodina občanské

nauky se 4.  A, jeho oblíbenou třídou. Nějakým způsobem se

dostali k  diskuzi o  pomoci druhým lidem. Jedna dívka vyprá

věla příběh svého bratrance Jakuba. Měl pětadvacet let, neměl

stabilní zaměstnání, čekali s jeho přítelkyní dítě a už teď měli

obrovské dluhy. „Teta se strejdou sami nemají moc peněz. Jejich

situace se spíše zhoršuje, než aby se zlepšovala. Kdo ví, co s nimi

teď bude,“ dodala. „Já bych je v  tom nechal pěkně vymáchat,“

prohlásil sebevědomě Robert, třídní machr.

Lenka, třídní hipisačka, po něm vyštěkla: „Tys byl vždyc

ky debil.“ Tomáš často dával svým žákům prostor pro výměnu

názorů. I to byl jeden z důvodů, proč k němu měla většina třídy

přirozený respekt. „Co byste Jakubovi poradili?“ vyzval je k ote

vřené diskuzi. „Jakubova přítelkyně by měla jít na potrat,“ ozval

se Lukáš, Robertův nejlepší kamarád. „Ty asi nikdy nebudeš mít

přítelkyni, vole,“ uzemnila ho Beátka a klidným hlasem pak do

dala: „Myslím, že by měli obejít všechny banky a vysvětlit jim

svoji situaci. Banky by určitě přistoupily na snížení splátek.“

Do diskuze se teď zapojil Dominik, Tomášův oblíbenec:

„Banky zajímá jen zisk. Paní za přepážkou se na tebe usmívají,

aby tě přesvědčily, že potřebuješ půjčku. Když pak přijdeš, že

nemáš z čeho splácet, nepomůžou ti.“

20

„Máš pravdu, Dominiku, většinou se nepodaří vyjednat sní

žení splátek. I když poslední dobou se přístup bank v tomto smě

ru mění. Co bys Jakubovi doporučil?“

„Přístup se mění, protože banky ví, že lepší je dostat z kli

enta méně peněz než žádné, a tak se chtějí dohodnout. Jakub by

měl poprosit své rodiče, jestli se k  nim mohou prozatím nastě

hovat. Peníze, které by jinak zaplatil za nájem, by mohl použít

na splácení dluhů.“

Robert s Lukášem se tomu hlasitě zasmáli, Robert ještě do

dal: „Chytráku. Ti jsou rádi, že se takového nepovedeného syna

zbavili.“ Načež se poklidná třídní debata proměnila v  hospod

skou hádku – asi pět žáků se začalo navzájem překřikovat (Len

ka do toho třískala učebnicí o lavici), samozřejmě ani jednomu

z nich nebylo rozumět. Tomáš se na Roberta i Lukáše přísně za

díval: „Na vás musí být rodiče opravdu pyšní, pojďte oba k tabu

li, však já vám srazím hřebínek. Diskuze se ukončuje, poděkujte

těm dvěma.“ Místností se ozvalo nesouhlasné bručení, které spí

še souviselo s ukončením diskuze než s vyzkoušením třídních

frajírků.

Zkoušení dopadlo dle očekávání. Robert dostal za pět a Lu

káš za čtyři. „To proto, že ses aspoň trochu snažil, Lukáši,“ vy

světlil rozdíl mezi známkami.

Další výuka nebyla vůbec ideální. S prváky měli probírat

vzrůstající počet případů šikany ve škole, ale žáci vůbec nechtěli

spolupracovat a šikanu spíše obhajovali. Tomáš nad diskuzí úpl

ně ztratil kontrolu. Ředitelka už ho minule varovala, že pokud

se situace mezi ním a touto třídou nezlepší, dostane ji jiný učitel.

„Ach jo,“ vyšel unaveně ze třídy. Chodba byla prázdná

a chladná, na zdech visely už léta stejné obrazy. Připadal si teď

tak starý a  opuštěný. Nějací žáci prošli kolem něj a  pozdravili

ho. On se na ně stihl jen zamračit. Potom se vydal do zasedačky,

kde měli každý týden poradu. Po cestě rozjímal nad vyvoláním

Roberta a Lukáše: „Možná jsem na ně byl moc tvrdý.“

21

Na poradě to pořádně vřelo. Škola měla finanční problémy.

Honza vysvětloval, proč jejich gymnázium dostalo méně peněz

od města, než očekávali. On se do hádky také zapojil, když re

agoval na nápad vystrašit zastupitelstvo možným snížením po

čtu žáků: „Nemůžeme město takto vydírat.“

„Tys byl vždycky měkký. Je vidět, že jsi nebyl na vojně, pa

náčku,“ vyzval ho na souboj Karel. V té chvíli si Tomáš uvědo

mil, jak moc ho nesnáší! Stačí ho jen potkat na chodbě a hned

má zkaženou náladu. A teď jej ponížil před jeho kolegy. Nečekal

a  Karlův útok opětoval: „Jsi podpantoflák a  svoje komplexy si

vybíjíš tady ve škole!“

Karel už se nadechoval, aby zasadil poslední, smrtelnou

ránu, když ho zastavila Jindřiška. „Tak dost, pánové,“ řekla

s klidem a dlouholetou zkušeností ředitelky. „Takto ten problém

nevyřešíte. Musíme být jednotní. Navrhuji sejít se se starostou

a situaci mu popsat. Řekneme mu o možném snížení počtu žáků,

protože tak to je. Už nemáme kde jinde šetřit. Honza se s ním

dobře zná, tak to s  ním probere. Ale rozhodně nikoho nebude

vydírat,“ při těch slovech se přísně podívala na Karla.

Porada skončila, a tak Karel přišel dokončit, co začal: „Ješ

tě jsme spolu neskončili, ty maminčin mazánku.“ Tomáš chtěl

nějak zareagovat, ale nezmohl se na nic jiného než na „Jasně“.

Incident ho připravil o poslední zbytek dobré nálady.

Po cestě domů zmokl. Mimo mokrých ponožek ho dostihly

další problémy, kterými se užíral už delší dobu. Vlastně celé od

poledne i večer byly plné vyčerpávajících myšlenek – zaplacení

dluhů, nenávist ke Karlovi, špatné stravovací návyky a další ne

příjemnosti. Navíc se fyzicky cítil čím dál hůře.

Iritovalo ho, že se musí na všechny usmívat a  dělat, jak

se má dobře. Byl nasraný a  nemohl to ani nikomu říct. Kaž

dý po něm něco chtěl. Nemohl vyhovět všem. Připadal si jako

student ve škole. Každý učitel si myslí, že zrovna jeho předmět

22

je nejdůležitější. Až na to, že to nebyli učitelé, ale jeho rodina,

známí a kolegové.

Měl pocit, jako když někde po cestě ztratil důležitou část

sebe samého. Jenže si nemohl vzpomenout, jakou a kde to bylo.

Pak se mu myšlenky stočily k jeho nočním můrám. Vyschlo mu

v krku a musel si sednout. Už jenom pomyšlení na ně jej téměř

paralyzovalo. Eliška nebyla doma a  on se cítil tak sám. Tikot

nástěnných hodin bylo to nejzajímavější, co se v bytě a vlastně

i v jeho životě odehrávalo. Zašel si do místní hospody na pivo.

Když se pozdě večer vrátil domů, tak už spala. Lehl si vedle ní

a neměl pochyb.

Pocit, se kterým tak dlouho bojoval a  který zmizel po té

autonehodě, se vrátil. Ležel vedle své ženy, a přesto se od ní cítil

tak nesmírně daleko. Ať se snažil sebevíc, nemohl se toho dojmu

zbavit. Připadal si jako ve svém snu. Všude byla tma, vlhko a ob

rovská zima. Kosti a klouby ho rozbolely. Jedna jeho část zemře

la. A o chvíli později zemřela znova. To neustálé umírání, návrat

naděje a opětovné umírání ho deptalo. Deprese zachvátila celé

jeho tělo. Hlavou mu probíhaly tisíce myšlenek. Nedokázal si

vybavit, kdy se to stalo. Kdy ji přestal milovat. Dívku, se kterou

chtěl strávit celý život. Ten pocit lásky po autonehodě byl jen její

vedlejší účinek a problémy to jen na chvilku zakrylo. Teď se nu

til ji milovat stejně jako předtím. Nechtěl jí zlomit srdce. Kdysi

dávno si totiž slíbil, že jí nikdy neublíží.

Trvalo to poslední rok. Nic jí neřekl. Jednou se o to pokusil,

ale nešlo to. Eliška to tušila, když se ho před měsícem zeptala,

jestli ji má rád. Nedokázal jí tehdy pořádně odpovědět. Trápila

se s ním a stejně jako on dělala, jako že se nic neděje. Hráli hru

na šťastné manžele, aby nikdo v okolí nezjistil, že je konec. Ko

nečně mu to došlo. Nechtěl jí ublížit, a  proto hráli představení

„Nejšťastnější manželé na světě  – všichni se dobře dívejte!“. Je

nomže tahle přetvářka jí ublížila daleko více.

Celá ta pravda na něj těžce dopadla a tížila ho na prsou jako

obří balvan. Zradil ji. Zradil sebe. Samotné by jí bylo o moc lépe

než s  manželem, který ji nemiluje. Před třemi měsíci dokonce

uvažoval o nevěře. Zachránila ho jen jeho zásadovost. Konečně

mu došlo, že je lepší žít sám než žít v nefungujícím vztahu. Jenže

neměl ani dost sil to změnit.

Tomáše teď naplno pohltil pocit naprosté prázdnoty, zraze

ní sebe samého, odcizení a smutku. Problémy ve škole, s penězi, beznadějné sny a  naprostá agonie vůči své vlastní ženě způsobily, že ho štvalo všechno, na co pomyslel. Když mu bylo dvacet,

myslel si, že v  této době bude mít krásný velký dům a  dobře

placenou práci, která ho baví. Představoval si manželku, kterou

nade vše miluje, a  krásné děti. Místo toho měl spoustu dluhů,

malý byt a hroutící se vztah. Práce už ho nebavila. Selhal i jako

muž, když nedokázal zplodit své ženě dítě.

„Je mi třicet dva let, nic jsem v  životě nedokázal a  nenávi

dím sám sebe,“ uzavřel to.

Měl chuť zmizet. Chtěl vyskočit z  postele a  někam utíkat.

Je jedno kam. Hlavně pryč odsud. Pryč z toho posraného života,

kde se neměl čeho chytit. Kde se neměl o koho opřít. Je konec!

Derniéra. Už neměl ani dostatek sil být naštvaný.

„Možná by bylo lepší, kdybych se zítra neprobudil,“ pomy

slel si a s tím pocitem usínal. Všude byla tma, vlhko a obrovská

zima.

24

*

1/4 Těžké rozhodnutí

K

dyž se Tomáš ráno vzbudil, dlouho se odhodlával otevřít

oči  – nebylo mu o  nic lépe. Naštěstí se noc obešla bez dal

ších nočních můr. Nebo si je jen nepamatoval? Po cestě do prá

ce o všem znovu přemýšlel. Jeho neklidná mysl neustále chrlila

stovky myšlenek. Z  naprosté nesoustředěnosti na to, co se ko

lem něj děje, jej vytrhla až malá holčička. „Nemůžu najít svého

pejska. Co mám dělat?“ popotahovala. Netušil, kde se tam vzala.

Měla na sobě červené tepláky (od kolen dolů zablácené) a žlutou

hrubou bundu. Držela v rukou prázdné vodítko, z nosu jí teklo,

pihatá tvář byla ulepená slzami a uši měla rozpálené do ruda –

dokonalá hromádka neštěstí.

„Bezva, život v  hajzlu a  teď ještě musím hledat nějakého

čokla, když psy k smrti nesnáším! Co je to za nápad, poslat tak

malé dítě venčit psa? Její rodiče asi nejsou v pořádku,“ postěžo

val si v duchu. Až ho překvapilo, kolik má v sobě zloby. Podíval

se na děvčátko, které se na něj usmívalo, a  ani nevěděl, proč

jí nabídl pomoc: „Možná běžel k  řece, pojďme se tam podívat.“

Jako by to ani neříkal on. Šli mlčky k řece. Ranní mlha, teď stále

častější, zhoustla tak, že bylo vidět jen na pár kroků. Holčička

vykřikla radostí a  rozběhla se k  nedalekým stromům, kde se

bezstarostně venčil její pes. Tomáše to potěšilo. „Aspoň jedno

ho problému jsem se zbavil,“ pomyslel si a spěchal do práce. Po

cestě si uvědomil: „Musím s tím něco udělat. Ani se nepamatuju,

kdy jsem byl naposledy šťastný. Takhle to dál nejde.“

Během polední přestávky ho napadlo, že by mohl zajít za

školním psychologem, ale vzápětí mu došlo: „Moc mu nedůvěřu

ju, co kdyby to řekl Karlovi? Jsou to dobří kamarádi, to já nemám

zapotřebí.“ Vtom se mu najednou rozsvítilo: „Počkat! Mohl bych

zavolat své kamarádce Kláře. Jednou se zmínila o svém známém,

který ji zbavil depresí po potratu. Říkala, že je to skvělý člověk,

25

a od té doby, co jí pomohl, vypadala daleko šťastnější, vyrovna

nější a byla odhodlaná mít další dítě, které bude naprosto v po

řádku. Nechtělo se mu s ní moc mluvit a raději to řešil pomocí

smsek. Dala mu přesnou adresu a  domluvila s  Kohlem termín

na čtvrtek odpoledne. Tak se ten muž totiž jmenoval. „Hned je

mi líp,“ pomyslel si a jeho koutky se nepatrně nadzvedly.

Další dny se mu honilo hlavou, jestli je rozumné jít za ne

známým člověkem a  vykládat mu o  svých problémech. „Není

to chyba?“ ptal se sám sebe. Na druhou stranu ten muž pomohl

Kláře srovnat se s něčím tak hrozným, jako je potrat. Nakonec

se sám se sebou dohodl, že to alespoň zkusí. Elišce zalhal, že se

zdrží v práci, a vydal se do centra města, kde měl Kohl pracov

nu. Byl slunečný podzimní den. Vyběhl nahoru po schodech, na

dveřích bylo napsáno „MUDr. Martin Konečný, psycholog a lé

čitel“, přesně jak popisovala Klára. Naposledy zaváhal, zda vejít,

nakonec zaklepal a vstoupil do dveří.

Ihned ucítil vůni marihuany. Na obitých skříních se válely

různé papíry, uprostřed pracovny byly parkety zakryté vybled

lým perským kobercem a otevřeným oknem sem vanul čerstvý,

ale chladný vzduch. Přesto byl v místnosti docela pořádek a vše

sem jakoby patřilo. Na starém koženém křesle seděl muž, kte

rý vypadal stejně staromódně jako zbytek jeho kanceláře. Měl

tmavé volné tričko s potiskem, jaké se nosilo před léty. Na sněd

ší pleť navazovaly prořídlé kudrnaté vlasy. Mohlo mu být něco

kolem padesáti. Podle popisu Kláry to byl ten, kterého hledal.

„Já jsem Tomáš,“ představil se. „Já jsem světlo,“ odvětil a  dal si

dalšího čouda.

Stál tam jako opařený. Nevěděl, co na to odpovědět. Ten

muž se tím očividně bavil. „Mé světlo zdraví a pozdravuje světlo

v tobě,“ řekl s úsměvem a ještě dodal: „A teď si sedni na prdel.“

Konečně se dopracoval k nějakým slovům: „A kam si mám sed

nout?“ Kohl si dal dalšího čouda, chvíli jej upřeně sledoval, až to

jeho hosta značně znervóznilo, a pak odvětil: „Na zemi je místa

26

dost, ale doporučuju ti ten perský koberec. Sedí se na něm dob

ře a budeme na sebe vidět.“ Čekal cokoliv, ale tohle ne! Cítil se

ukřivděný, namítl:

„To mám jako sedět na zemi jako nějaký tvůj sluha? Jednám

s lidmi jako rovný s rovným a totéž očekávám od ostatních.“

„Budeš sedět na zemi jako můj žák. Překvapuje mě tvoje

reakce. Myslel jsem, že jsi dále.“

Vůbec tomu nerozuměl. „Tvůj žák? Jak dále? Vždyť o mně

nic nevíš!“ vykřikl na něj a pomyslel si o něm hodně nepěkné

věci.

„Tvoje ego mi tu smrdělo, už když jsi vycházel po schodech,“

opětoval útok, ale měl při tom podivuhodně láskyplný výraz.

Ale to nebylo všechno:

„Necháváš se ovládat svým egem, jsi jeho vězněm. Ego je

dobrý sluha, ale špatný pán. Myslíš jen na své problémy. Máš

pocit, že se proti tobě spikl celý svět. Nedokážeš pořádně jíst,

spát ani milovat. Chodíš do práce a  z  práce jako živá mrtvola.

Tohle není život, ale pomalá smrt. Nenávidíš sám sebe za to, čím

ses stal, jen si to nedokážeš připustit. Díváš se jen na sebe a ne

vnímáš okolní svět. Ztratil jsi svoji jiskru. Zapomněl jsi úplně

na všechno. Na všechno! Pořád máš pocit, že o tobě vůbec nic

nevím?“

Opět mu došla slova. Nevěděl, jak má reagovat. Zavrzání

křesla teď způsobilo, že se cítil ještě trapněji. Rozhodl se odejít,

aby unikl tomu ponížení. Než stihl něco říct, Kohl se na něj

usmál: „Můžeš jít, naše první lekce skončila. Vrať se, až uznáš

za vhodné. Mé dveře jsou ti otevřené každou středu od dvou

odpoledne.“

„Co? Vrátit se sem a nechat se ponižovat? To’s uhodl,“ odse

kl a v duchu to zakončil: „Ty debile jeden!“ Ani se na něj nepo

díval, jen beze slov odešel. Když byl ve dveřích, Kohl na něj ještě

zavolal: „Můžeš se stát něčím víc!“

27

Když scházel po schodech, myslel, že vybuchne vzteky. Byl

tak rozrušený, že si ani nepamatoval, jak se dostal domů. Když

se z něj Eliška pokoušela dostat, co se děje, odbyl ji: „Mám něja

ké problémy ve škole.“

„Že by zase Karel?“

„Nechci o tom teď mluvit,“ odsekl a šel si brnkat na kytaru.

To jediné ho vždy dokázalo uklidnit. Jeho mysl se soustředila na

jednu jedinou myšlenku: „Nikdy se tam už nevrátím!“

– • –

Následující dny nedokázal myslet na nic jiného. „Je to feťák, kte

rý nikdy neměl dostat lékařské osvědčení,“ tvrdila jedna jeho

část. „Co ovšem znamenalo, když sám sebe nazval světlem? Na

co všechno jsem zapomněl?“ říkala jiná část. V jeho mysli spolu

hovořilo několik hlasů, ale tyto dva byly nejvýraznější. Už si

nebyl tak jistý tím, že se tam nevrátí. Ten podivín měl něco, co

on ne. Co to bylo? Chtěl znát odpovědi na svůj život a cítil, že on

mu je může dát.

Má zůstat hrdý a nikdy se tam nevracet, nebo hledat v ži

votě smysl? Jako vždy, když se nedokázal rozhodnout, vyrazil

do hor. Tam ho nerušili ostatní lidé svými neustálými starost

mi, hloupými řečmi a přetvářkou. Dnes byla všude mlha. Město

bylo zahaleno smogem a  slunce vypadalo jako měsíc v  úplň

ku  – bylo stěží vidět. Vypadalo stejně studeně a  vyhasle jako

on. Navíc vzduch ve městě hrozně zapáchal. Tomáš se těšil, až

se dostane pryč.

Jakmile se dostal nad smogovou hladinu, naskytl se mu

nádherný pohled na smaragdovou oblohu bez mráčku. Stoupal

výše.

„Skoro jsem zapomněl, jak je to tu krásné.“ Napil se z lahve.

Neznal nic, co by chutnalo tak dobře jako obyčejná voda, vy

chutnával si každý doušek.

28

Stoupal ještě výše. Paprsky slunce hladily jeho znavené

tělo. Dokonce si mohl sundat bundu, protože tady bylo daleko

tepleji než ve smogem zamořeném městě. Podzim se chýlil ke

svému konci. Tohle byly poslední teplé dny v roce.

Když vylezl nahoru, byl zhruba ve výšce 1500 metrů nad

mořem. Usadil se na svém oblíbeném místě. Byl zde dobrý vý

hled a nikde se tady nepotulovali turisté. To, co viděl, vypadalo

spíše než realita jako impresionistické malířské dílo.

Na obloze nebyl jediný mrak. Řeka, která stékala do jižní

ho údolí, se ztrácela v moři tvořeném mraky. Kopce vyrůstající

z onoho oceánu měly tolik barev, kolik si jen dokázal představit.

Slunce příjemně hřálo do tváří a vál jemný vánek. Nevěděl, jak

dlouho byl „mimo“, ale úplně propadl tomuto uměleckému dílu.

Vzpomněl si na své dětství. Když mu bylo osm, ztratil se v  ci

zím městě. I teď, po letech, se jej zmocnila stejná hrůza. Bloudil

ulicemi, které vypadaly jedna jako druhá. Otáčel hlavou kolem

dokola a  hledal máminy šaty. Unavený se posadil na špinavé

schody, schoval tvář do svých maličkých dlaní a naříkal. Chvíli

na to uslyšel její sametový hlas: „Tady jsi, ty můj andílku.“

„Andílek,“ pousmál se.

„Proč jsem tak nespokojený? Proč nedokážu říct Elišce sbo

hem? Kde se vzaly ty sny? Co se to stalo u  Kohla? Jak to, že

o mně tolik věděl? Proč mě to tam tak táhne, sakra?!“ Pocit toho,

že musí zpátky, byl tady nahoře o  dost silnější. Když se jeho

mysl opět uklidnila, zbyla v ní jediná myšlenka:

„ Mu sí m z p ět .“

29

*

1/5 Duše a ego

O

d výletu na hory uběhlo několik dní. Mezitím na Tomáše

dolehla dobře známá apatie. Pomalu jej nahlodávala, proje

vovala se hlavně podrážděností. Kolegové i kamarádi si všimli,

že není ve své kůži, ale jejich otázky vždy zahrál do autu. Věděl,

že musí tuto středu za Kohlem, jinak už se tam nikdy neodhod

lá. „Teď, nebo nikdy.“ Ve středu měl běžně odpolední výuku, ale

dnes mu odpadla. Mohl tedy k němu. Sny se teď opakovaly té

měř s každodenní pravidelností. Až na malé obměny byly stejné.

Jako by se zasekly stejně jako gramofonová deska.

Nesnášel, když se musel tlačit v MHD. Raději zvolil svižnou

chůzi do centra, kde byla Kohlova pracovna. Vyběhl po scho

dech do druhého patra. Vzduch byl trochu cítit marihuanou, ale

byla to příliš slabá vůně, než aby byla z  dnešního dne. Hned

když vešel do dveří, naskytl se mu podobný pohled jako minule.

Vybledlý perský koberec, odřené skříně a Kohl sedící na starém

koženém křesle. Když Tomáš vešel do místnosti, zvedl hlavu

a usmál se na něj. Udivilo ho něco, čeho si minule nevšiml. Kohl

měl velmi výrazné rysy v  obličeji. Oči byly moudré a  laskavé,

byla v nich jiskra jako v očích malého chlapce.

„Jsem moc rád, že jsi přišel,“ začal Kohl láskyplným hlasem

a  pokračoval: „Vím, že to pro tebe nebylo lehké, ale zvládl jsi

první lekci.“ Tomáš se zarazil. Teprve asi po třiceti sekundách

z něj vypadlo: „Co?! Jaká první lekce?“

Kohl zavřel notebook a pohodlně se usadil ve svém křesle,

které dlouze zavrzalo. Potom se dal do vysvětlování: „Především

musíš získat opětovnou vládu nad svým egem. Tobě to trvalo

přesně dvanáct dnů. Časem se to naučíš zvládat rychleji.“

„Dost jsem o tom pochyboval, ale nakonec jsem se rozhodl

přijít. Měl jsem opravdu velkou zlost.“

30

„Pochybnosti jsou normální, ale nesmíš se jimi nechat zlo

mit. Zlost, pocit viny a strach jsou dar. Říkají ti, že sníš špatný

sen. Ukazují ti, že žiješ falešný příběh, upozorňují tě, že prožíváš

neaktuální situaci.“

Tomáš ani nevěděl proč, ale vše ze sebe vychrlil: „Každý

šel dál, každý se někam posunul, jen já mám pocit, že jdu zpět.

Cítím se ztracený. Mám pocit, že jsem v  nějaké hře, ale nemo

hu ovlivnit její výsledek. Nedržím v ruce ovladač. Jako kdybych

mohl jenom pozorovat.“

„Lidé mají často někde uvnitř zakódováno, že život musí být

boj. Zkus dát ruce na týl a zamávej s nimi.“

Aniž nad tím uvažoval, dal si ruce za hlavu a mával s nimi.

Ptal se přitom: „A to pomůže -e?“

Kohl se doširoka usmál: „Ne, ale dobře se u toho bavím.“

„Zase si se mnou hraješ. Stejně jako minule,“ opáčil Tomáš.

„Minule jsem dělal, co bylo třeba, abych ti pomohl vymanit

se z tvého osobního pekla. Teď se snažím, aby ses naučil smát

s á m s ob ě.“

„Jak jsi to myslel, že jsem získal nadvládu nad svým egem?“

„To bude na delší vyprávění. Posaď se na koberec a  dobře

poslouchej. Můžeš se samozřejmě ptát, pokud něčemu nebudeš

rozumět,“ ukázal Kohl tím směrem.

„Proč mám sedět na zemi jako nějaký sluha?!“

„Vidím, že s upřímností problém nemáš. To je dobře. Musíš

sedět na zemi. Jen tak se naučíš ovládat své ego.“ On se jen ušklí

bl a s nechutí se posadil na podlahu vedle něj.

Kohl začal vyprávět: „Když ses narodil, přání tvé duše bylo

stejné jako přání ega – dýchat. Byl to první a vůbec nejtěžší úkol,

který nás všechny v životě potká. Celá tvá bytost se zaměřila na

tento jediný cíl. Všechny tvé buňky se během pár vteřin musely

naučit žít v jiném světě, ve světě bez matky. Svět v lůně byl plný

bezpečí, lásky a jistoty. V lůně byly tvá duše i ego jedním. Stejně

tak jako v prvních měsících po narození.“

31

Tomáš mu skočil do řeči: „A co to má co společného s mými

potížemi v životě?“

„Úplně všechno. Duše a  ego byly jedním ještě měsíce po

tvém narození. Už ses necítil tak jistě, protože tvá matka občas

odešla, takže jsi byl sám. Občas tě nenakrmila, když jsi měl hlad,

takže už jsi necítil takovou jistotu. Občas se ti něco zlého stalo,

něco tě zabolelo, takže už jsi necítil takové bezpečí jako v mat

čině lůně. Jedna tvá část se automaticky začala ptát proč. Zane

dlouho potom si tatáž část začala říkat, že pocit jistoty, bezpečí

a pozornosti si musíš nějak zajistit.“

„Ego, tehdy se narodilo mé ego!“ přerušil ho. Hned nato si

uvědomil, proč mu žáci občas skáčou do řeči.

„Tehdy se oddělilo tvé ego, přesně tak,“ přitakal.

Tomáš se zazubil: „Ty jsi ve slovíčkaření ještě horší než já

a to už je co říct!“

Kohl na jeho poznámku nijak nereagoval, pokračoval dál

ve výkladu: „Ego začalo hledat způsoby, jak si zajistit pocit bez

pečí, jistoty a pozornosti. Převzalo vládu nad tvou duší. Duše si

umí získávat energii sama ze sebe. Je to takové perpetuum mo

bile. Ego tohle neumí. Proto musí energii získávat zvenčí  – od

lidí. Zkoušelo různé způsoby, opravdu různé. Z počátku bylo ješ

tě dost nevyvinuté, a tak znalo jen jeden způsob – pláč. Pokaždé,

když se ti něco nelíbilo, brečel jsi. Mnozí lidé zůstali při tomto

způsobu i v dospělosti.“

„Takže ego krade energii jiným lidem. Neumí si ji vyrobit

samo. Jako moje sestra. Pokaždé, když se jí něco nelíbí, rozbrečí

se a  přitáhne na sebe veškerou pozornost. V  pubertě mě tím

doopravdy štvala!“

„Ano, je to velmi oblíbený způsob. I když je velmi primitiv

ní, na mnoho z nás neustále funguje. Někteří dosáhli na druhý

stupeň. Když se jim něco nelíbilo, začali vším mlátit a  třískat,

dokud nedosáhli svého. Bohužel jejich rodiče byli příliš slabí,

aby je v tom nechali. Proto to jejich dětem zůstalo i v dospělosti.

32

Agrese je velmi oblíbeným způsobem získávání energie v dneš

ní patriarchální společnosti. Některé děti však došly ještě dále.

Svých rodičů se ptaly dokola na tu stejnou otázku, dokud ne

slyšely příznivou odpověď. Někteří rodiče na to skočili. Kdo při

tomto způsobu získávání energie zůstal, je v  dospělosti velmi

neodbytný diskutér. Doslova tě dotlačí do toho, co chce slyšet.“

„Ano. Přesně tak to dělá můj otec. A  jednoho agresivního

také znám. Karel  – můj kolega z  práce. Myslím, že vůči mně

trpí obrovskou agresí. Kdyby to nebylo společensky nepřijatelné,

určitě by mi moc rád otřískal hlavu o zeď.“

„Ano. Určitě to ve svých představách několikrát udělal,“

smál se Kohl. Opřel se v křesle, na chvíli se zadíval z okna a po

kračoval: „Jako malý se Karel určitě pokoušel i o jiné postupy –

snažil se ptát, zkoušel brečet, ale nejvíce se mu dařila agrese.

Pláč, tázání i agresivita – všechno to jsou prostředky k zajištění

energie. Když máš dost energie, cítíš se silný. To je úkolem ega.

Vystavět co nejpevnější pevnost tak, aby na tebe ostatní nemoh

li. Ego totiž bere všechny bytosti jako oddělené, jako individua

lity. Myslí si, že každý člověk je nebezpečí a je třeba se před ním

chránit. Je to pozůstatek našich zvířecích předků.“

„To ale není nic špatného, každý se snaží chránit sebe a svou

ro d i nu .“

„Však já jsem neřekl, že to je něco špatného, Tome. Špatné je

to, když se tou touhou po bezpečí necháš natolik ovládnout, že

to brzdí tvou duši. Vzpomínáš? Když ses narodil, byly tvá duše

a ego jedno. Souzněly spolu. Potom se ego oddělilo, začalo stavět

pevnost a bohužel pro tebe v ní doslova zazdilo tvou duši. Jako

malá si zvykla létat, prožívat zážitky, spojovat se a zase oddělo

vat od duší ostatních lidí a tvoje ego ji postupem času vytvořilo

tak dokonalou hradbu, že lapá po dechu. Nejen, že jsi zazdil svo

ji duši, ale zároveň jsi přestal brát ostatním lidem energii.“

Tomáš se teď cítil hrozně ukřivděně. On přece svoji duši

nezazdil! Chtěl to Kohlovi vysvětlit, protože se určitě mýlil, ale

33

ten ho nepustil ke slovu: „Proto se poslední dobou cítíš nesvůj.

Proto máš deprese a  nedokážeš pořádně jíst, spát ani milovat.

Tvá duše dává smysl tvému životu. Bez duše jsme jen stroje, kte

ré ráno vstanou, jdou do práce, stráví odpoledne bez emocí při

nesmyslných činnostech a jdou večer spát stejně prázdné.“

Zaklonil hlavu a  povzdechl si: „Jenže většina lidí to tak

má, a  přesto jsou spokojeni. Nedávají prostor duši, sají energii

z ostatních a žijí relativně bezproblémový život. Proč to už u mě

nefunguje? Já jsem se o to nikoho neprosil.“

„Já vím. Já vím. Je to zpočátku těžké. Nikdo nedokáže ovliv

nit, kdy se začne probouzet. Prostě to najednou přijde. Nejdříve

to je hodně zmatku, nepochopení a bolesti. Ale věř mi, že časem

si budeš říkat, že bys raději žil duchaplný život, který je plný

problémů, než život bez ducha. Vždy můžeš sedět v bezpečí a po

hodlí doma a nic se ti nestane. Jenže když zavřeš dveře a zamk

neš je, nepřihodí se ti ty špatné věci, ale ani ty dobré.“ Tomáš si

teď vzpomněl na svou tetu. Často říkala něco podobného.

Venku se už smrákalo, dny byly stále kratší. Kohl se natáhl,

aby přivřel okno  – buch, cvak, otočil klikou a  dál se věnoval

svému hostovi: „Prostě někdy děláme všechno dobře, a přesto se

cítíme nešťastní. Ovšem ve chvílích, kdy se cítíš nejhůře, nejvíce

rosteš. Nejvíce se vyvíjíš. Vím, že bys to chtěl vyřešit teď hned.

Zbavit se toho břemene. Nicméně od toho tu nejsme. Musíme se

s tím břemenem naučit žít.“

Kohl se teď zadíval přímo do jeho skleslých očí: „Ale neboj.

Nikoho to nepotká, pokud na to není připraven.“ Tomášovi při

těch slovech zabloudily myšlenky k jeho snům, ale ještě necítil

k svému novému terapeutovi takovou důvěru, aby se o nich zmí

nil. Místo toho se otázal: „Mám tedy upřednostnit touhy duše

nad touhami ega?“

„Naším úkolem je dostat se do stavu z  dětství, kdy byla

touha duše stejná jako touha ega. To je jediná možná cesta, jak

být šťastný. Nemůžeš násilím protlačit vůli své duše. Takto to

34

nefunguje. Násilí je nástrojem ega. Duše dělá vše s láskou. S ne

smírnou láskou. Může získat tolik energie, že ji ego už nebude

muset brát ostatním. Tak se dostanou do rovnováhy. Ego bude

mít dostatek energie, aby se cítilo silné, a duše bude mít volnost

a zážitky.“

Kohl si všiml, že trochu tápe, tak použil příkladu: „Představ

si vysokého politika, který dosáhl všeho, co si jen ego může přát.

Má peníze, postavení i moc. Jenže si nemůže dovolit nikoho mi

lovat, protože ztráta té osoby by mu automaticky způsobila bo

lest. Nemůže se chovat přirozeně, protože jeho postavení si žádá

určitý styl vystupování. Nemůže mít žádné kamarády, kterým

by se svěřil, protože jeho ego mu to neumožní. Přátelé v  sobě

vždy nesou skrytou hrozbu v podobě zrady.“

„Takže i když se zdá, že lidé, kteří dosáhli všeho, ve skuteč

nosti trpí, je to tak?“

„Ne nezbytně. Představ si, že ten stejný politik dal



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist