načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Volavka – James Patterson

Volavka

Elektronická kniha: Volavka
Autor: James Patterson

– Reportér Ben má své soukromé posedlosti, mezi něž patří i žena jménem Diana, po které bezmezně touží. Když je Diana po pádu z balkonu svého bytu nalezena mrtvá na chodníku, má se za to, že spáchala sebevraždu. Ben přesto začne pátrat po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Mistress ... přeložil Jan Mrlík
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3990-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Reportér Ben má své soukromé posedlosti, mezi něž patří i žena jménem Diana, po které bezmezně touží. Když je Diana po pádu z balkonu svého bytu nalezena mrtvá na chodníku, má se za to, že spáchala sebevraždu. Ben přesto začne pátrat po příčině úmrtí a brzy zjistí, že Diana vedla dvojí život. A jestli s vyšetřováním hned neskončí, může být Ben další na řadě.

Zařazeno v kategoriích
James Patterson - další tituly autora:
Zpovědi podezřelé Zpovědi podezřelé
Patnáctý skandál Patnáctý skandál
Šestnáctá lež Šestnáctá lež
Vadí, nevadí Vadí, nevadí
Sedmnácté znamení Sedmnácté znamení
Vražedná hra Vražedná hra
 
K elektronické knize "Volavka" doporučujeme také:
 (e-book)
Báječná léta pod psa Báječná léta pod psa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2013 by James Patterson

Translation © Jan Mrlík, 2019

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu MISTRESS

přeložil Jan Mrlík

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2019

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-636-8


SÉRIE DETEKTIV ALEX CROSS

A PAVOUK PŘICHÁZÍ  SBĚRATEL POLIBKŮ JACK A JILL KOČKA A MYŠ TANEC SMRTI SPIRÁLA ZLOČINU CHUŤ KRVE ČTYŘI SLEPÉ MYŠKY VE ZLOMKU VTEŘINY  MISTR ZLOČINU  POŠTA OD MARY NEDOSTATEK DŮKAZŮ 

PODRAZ

ČERNý TYgR 

UVIDÍŠ, ZEMŘEŠ

MISTROVSKý  TAH

ZABÍT ALExE CROSSE

POSEDLOST

ŠŤASTNÉ A VESELÉ

PŘÍMý  ZÁSAH

CITLIVÉ MÍSTO

HODINA PRAVDY

SÉRIE ŽENSKÝ VYŠETŘOVACÍ KLUB

PRVNÍ MUSÍ ZEMŘÍT DRUHÁ ŠANCE KAŽDý TŘETÍ DEN ČTVRTý V POŘADÍ  PÁTý JEZDEC ŠESTý CÍL SEDMÉ NEBE OSMÉ DOZNÁNÍ

DEVÁTý SOUD

DESÁTÉ VýROČÍ

JEDENÁCTÁ ROZHODNE

DVANÁCTÉ ZLO

OSUDNÁ TŘINÁCTKA

ČTRNÁCTý  HŘÍCH

PATNÁCTý  SKANDÁL

ŠESTNÁCTÁ LEŽ

SAMOSTATNÉ TITULY

HRA NA SCHOVÁVANOU

DENÍK – ROMANCE

LÍBÁNKY

DŮM NA PLÁŽI

STOPY V PÍSKU

ZÁLUDNÉ VLNY

BIKINY

VýSTRAHA

OKO ZA OKO

OKAMŽIK PŘEKVAPENÍ

POHLEDNICE SMRTI

PROVINILÉ MANŽELKY

NEZNÁMý SOUPEŘ

DOKONALÁ ILUZE

SMEČKA

DRUHÉ LÍBÁNKY

NEROZLUČNý PÁR

VADÍ, NEVADÍ

SÉRIE PRIVATE

SOUKROMÉ HRY

PODEZŘELý Č. 1

SOUKROMÁ PRAVIDLA

JEN PRO ZVANÉ

PASTýŘ


Nesmírně talentované

Sally McDaniel-Smithové

za pomoc s touto knihou

a za uchování mé příčetnosti

během uplynulých šesti let.

D. E.




Kapitola 1

Tak se podívejme, co má ve skříňce s léky. Tedy dokud jsem ještě tady.

Ovšem opatrně. Než rozsvítíš, zavři dveře koupelny. Ostatek jejího bytu tone ve tmě. Nejlepší bude nechat to tak.

Tak co tu máme... Pleťové vody, krémy, zvlhčující přípravky, balzám na rty, ibuprofen. Co léky? Amoxicillin na zánět dutin... Lorazepam, ten je proti pocitu úzkosti...

Diana trpí úzkostmi? Hrome, proč by ona měla zažívat nějaké úzkosti? Je to ta nejvyrovnanější žena, jakou znám.

A co je tohle? Cerazette... antikoncepční přípravek. Ona bere pilulky? Diana bere antikoncepční pilulky? Nikdy se mi o tom nezmínila. Se mnou žádný sex nemá. Tedy aspoň prozatím. S kým tedy asi souloží?

Pokaždé když si myslím, že už jsem tě přečetl, Diano, mi rychle připomeneš, jak jsi tajemná. Tajemství schované v hádance skryté v záhadě – to je hláška Joea Pesciho z filmu JFK, ačkoli poprvé tuhle větu vyslovil Winston Churchill v roce 1939 v rozhlasovém projevu, když popisoval Rusko. Prezident Roosevelt, který se během války s Churchillem velice sblížil, mu jednou napsal: Je zábavné žít v jednom desetiletí spolu s vámi.

Diano, je zábavné žít v jednom desetiletí spolu s tebou. Teď promiň, ale podívám se ti do šatny v ložnici.

Stejný postup: vejít, zavřít dveře, pak teprve rozsvítit. Zamezit tomu, aby světlo proniklo do ostatních částí bytu.

Páni. Nejmíň sto párů bot, puntičkářsky srovnaných. Lodičky na jehlovém podpatku od Stuarta Weitzmana. Černé kozačky pod kolena z krokodýlí kůže, to je Manolo Blahnik. Boty na podpatku od Rogera Viviera se špičkou z růžového



J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

saténu. Červené boty značky Jimmy Choos. Růžové večerní sandály escada. Černé lodičky Chanel, vhodné na zasedání správní rady nebo do pětihvězdičkové restaurace.

Woodrow Wilson dával přednost bílým plátěným střevícům, které nosil k lněným oblekům. Lincoln měl ze všech prezidentů největší nohu, velikost 4, naopak Rutherford B. Hayes nosil nejmenší boty velikosti 40.

Budete mi muset prominout. Myšlenky se mi někdy zatoulají poněkud stranou. Jsem něco jako Mojžíš při pochodu přes poušť. Ovšem ten pro to měl lepší vysvětlení. Taky trpěl vadou řeči, na rozdíl ode mě, když nebudeme počítat, že někdy úplně nevhodně vypustím z huby naprostou pitomost.

Jenže to by bylo na dlouhé povídání, takže zpátky k řádně naplánovanému postupu: šatna lady Diany. A copak je to tady, pověšené za řádkou oblečení, skryté před všemi čumily až na ty nejvlezlejší voyeury? Hmm...

kožené vestičky a kukly. Řetízky a bičíky. Vibrátory různých druhů a barev. Jeden je fialový a na konci zahnutý (to netuším proč). Většinou mají tvar mužského údu, některé jsou však opatřeny různými přívěsky neznámého účelu. Černé korálky na šňůrce. Piercing do prsních bradavek – to jsem myslím poznal. krémy a emulze. Dlouhé žluté pero...

Tu jsem v jediném okamžiku cosi uslyšel, uviděl a ucítil – pohyb napříč přes koberec, něco se mi otírá o nohu a obchází mě...

„Ahoj Skořičko,“ pozdravím, hned jak se rozplyne okamžik hrůzy a přestane mrazení v zádech. Dianina tříletá habešská kočka. Slovo habešský znamená etiopský, ale má se za to, že tohle plemeno pochází z egypta. Není to divné? Habešanky mají větší uši a delší ocásky než většina ostatních koček. Srst mají u kořínků světlejší než na konci, a tím se může chlubit jenom několik dalších kočičích plemen. Povídal jsem Dianě, že své kočce má říkat spíš karamelka, protože by to přesněji vystihovalo barvu její srsti. kromě toho mám radši karamel než skořici, zvlášť karamelové žvýkací bonbony.



J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Dobře, tak zpátky do práce. Zhasínám světlo v šatně, než otevřu dveře – v celém bytě je pořád všude tma. Připadám si jako Paul Newman ve filmu Zloděj.

Začnu v ložnici. Po straně, poblíž balkonu, stojí stůl. Vedle něho na stěně několik elektrických zásuvek. Do dolní zasunu adaptér na stejnosměrný proud a šňůru od něho protáhnu za závěsem kryjícím okno a konec volně položím za stůl. Vypadá to jako docela běžný adaptér k počítači nebo nějakému přístroji. Ve skutečnosti je to pohybem aktivovaná kamera s vysokým rozlišením a záznamovým zařízením, které uchová v paměti dvaatřicet hodin barevného záznamu dění v místnosti. kdyby to bylo nezbytné, je možné ji přepnout na průběžné natáčení, ale aktivace pohybem je v tomto případě příhodnější. Tuhle věcičku mám rád, protože nepotřebuje baterii, když je zastrčená přímo v zásuvce. A nevysílá žádný signál, jen pořizuje záznam na SD kartu, kterou je pak možné přehrát na počítači, takže se přístroj nedá odhalit vyhledávačem odposlouchávacích zařízení.

Držím se při podlaze a přesunu se do Dianina hlavního obývacího prostoru, což je velká otevřená část bytu sdružující malý kuchyňský kout a velký obývák s jídelnou. Její byt leží v nejvyšším poschodí bytového domu v Georgetownu, což znamená, že platí za dobrou adresu, ne za podlahovou plochu.

Nechci použít druhý falešný adaptér, protože kdyby našli jeden, objeví i druhý. Pestrost, to je moje heslo. Jenže instalovat tenhle druhý kousek bude o něco složitější než jen něco vrazit do zásuvky, a budu na to potřebovat brýle pro noční vidění – podobně jako ten sériový vrah v Mlčení jehňátek, až na to, že já jsem nikdy nikoho nezavraždil, natož abych někoho stáhl z kůže.

Vraždu je možné spáchat tak, že vypadá jako sebevražda, a sebevraždu spáchat tak, že vypadá jako vražda.

Už vás otravuje věčný strach před požárem nebo před lupiči? Chcete sledovat hosty na vašem večírku a současně je chránit před nechtěným vdechováním dýmu? Představujeme

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Benjaminův funkční detektor kouře a skrytou barevnou kameru, vše v jednom. Zařízení snadno umístíme kdekoli na strop a dodává se ve třech atraktivních barevných odstínech, aby ladilo se všemi vzory tapet. Teď to nejlepší – kamera s objektivem o průměru 3,6 milimetru a zabudovaný mikrofon vám umožní vidět a slyšet vše, co se v místnosti děje. A to ještě není všechno: pokud objednáte hned teď, přidáme dvanáctivoltový síťový adaptér zcela zdarma!

Můžete mi věřit, že nejsem tak úplně normální, jak vypadám.

Výborně, hotovo. kuchyň vyhlíží stejně, jako když jsem do ní vešel. Starý Dianin detektor kouře a brýle pro noční vidění jsem hodil do sportovního vaku a ještě jsem se minutku zdržel, abych se ujistil, že jsem tady po sobě nic nenechal.

kontrola času na hodinkách: je 9.5 večer. Dostal jsem pokyn, že mám nejpozději v deset vypadnout. Takže mám ještě tři minutky k dobru.

Sáhl jsem po klice, když mi to došlo – dopustil jsem se příšerné chyby.

Ve Zloději nehrál Paul Newman. Byl to James Caan.

Jak jsem si mohl splést Paula Newmana a Jamese Caana? Nejspíš nervy.

Zamkl jsem a rychle jsem přešel po chodbě k požárnímu schodišti, od jehož dveří mám taky klíč. Otevřel jsem je a vyklouzl do nočního vzduchu zrovna ve chvíli, kdy se z chodby ozvalo ding výtahu, který právě přijel.

Kapitola 2

Scházel jsem po požárním schodišti krok za krokem celých šest pater a křečovitě jsem svíral zábradlí. Nemám rád výšky. Prezidenti Washington a Jefferson chtěli, aby District of Columbia zůstal „nízkým městem“. Naprosto je chápu.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Po roce 190 postavili na Q Street hotel Cairo, který byl vysoký padesát metrů a tyčil se nad okolní zástavbu. Následovalo značné pozdvižení, na něž kongres o několik let později reagoval tím, že vyhlásil zákon o výšce budov. Tuto normu v roce 1910 revidovali tak, že stanovila ještě restriktivnější podmínky. Nyní je maximální výška budov v hlavním městě vymezena tak, že mohou být vysoké jako šířka ulice, k níž stojí čelem, plus šest metrů. Ulice v DC jsou málokdy širší než třicet nebo pětatřicet metrů, takže výška zdejších domů zpravidla nepřesahuje 40 metrů, což obvykle znamená třináct a míň podlaží.

Pro mě je to pořád ještě moc vysoko. Nedokážu se postavit těsně k římse. Nebojím se, že bych ztratil rovnováhu nebo uklouzl. Bojím se, že skočím.

když jsem sešplhal na zem, prošel jsem parkovištěm a po schodech vystoupil na cihlami dlážděnou pěšinu, která se táhne podél kanálu C&O. Diana bydlí v krátkém kousku Třiatřicáté ulice zabírajícím jen dva bloky mezi řekou Potomac na jihu a kanály Chesapeake a Ohio na severu. Její byt leží v posledním domě před slepým koncem ulice, kterou ukončuje kanál, takže jsem skrytou cestou mohl dojít zpátky před čelní stranu jejího domu.

Je srpen, lepivé dusno. Hlavní město postavili na bažinách a v této roční době zde panuje nesnesitelná vlhkost vzduchu. Vůbec nevyčítám kongresu, že se drží stranou.

Před loftovým domem na protější straně ulice stáli dva mladší kluci, pokuřovali cigarety a okukovali mou motorku.

„Parádní mašina,“ pravil jeden z nich. Je pomenší a ošuntělý jako Joaquin Phoenix v Zemřít pro... – tam vystřihla Nicole kidmanová podle mého mínění průlomovou roli, v níž poprvé předvedla, že dokáže utáhnout celý film.

„Líbí se ti?“ zeptal jsem se. Mně taky. Je to Triumph America 2009. Dvojitá vačková hřídel, objem 5 kubíků, dvouválec čtyřtakt, dvojice zvednutých kónických výfuků, strašidelně černý lak s chromovými doplňky. Ano, zrovna takový, na ja

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

kém jezdil Colin Farrell ve filmu Daredevil. Neříkám, že jsem si ho koupil jen kvůli tomu. Ani netvrdím, že ne. Je ovšem pravda, že je to fakt parádní mašina.

„Jezdíš na ní často ven mimo město?“ zeptal se ten kluk.

Colin Farrell byl skvělý v Telefonní budce. Taky se mi líbil ten policajtský film, který dělal s edwardem Nortonem, a ten kousek z budoucnosti s Tomem Cruisem, Minority Report. Jako herec je podceňovaný. Měl by natočit nějaký film s Nicole kidmanovou.

„No jo, když mám možnost, tak vyjedu ven, aby si protáhla nohy.“ Neměl bych se zrovna teď tady v okolí vyskytovat, a přece kvákám s dvojicí kluků o své motorce.

Zvedl jsem pohled do tmy směrem k Dianinu bytu, k trojúhelníkovému balkonu, který trčí nad Třiatřicátou ulici. Využívá ho víc jako zahrádku než k čemukoli jinému. Postranní římsy jsou plné květináčů se všelijakými rostlinami a květinami a na podlaze balkonu stojí větší nádoby s malými stromky, a o to všechno se Diana stará s laskavou péčí.

V bytě se rozsvítilo. Rozzářilo se okno v kuchyni.

„Co na tom máš obuté?“ zeptal se kluk a kopl do předního kola.

„110/90 Me0,“ odpověděl jsem. „Mám rád osmsetosmdesátky vpředu i vzadu.“

Že by Diana už byla doma? To je... zajímavé.

„Hustý,“ prohlásil ten kluk. „Chlap, ke kterýmu jezdím do pneuservisu, Metzelery nevede. Já jezdím už roky na Avonech.“

Podíval jsem se na něho. „Doteď jsem s pneumatikami neměl problém.“

Zeptal se mě, do jakého pneuservisu jezdím. Tak jsem mu to řekl a on si to zapsal na kousek papíru. Pak jsem nasedl na motorku a ještě naposled jsem zvedl pohled k Dianinu balkonu. Dobrou noc, lady Di...

Co to...

„kristepane!“ vykřikl jsem.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Z balkonu se volným pádem řítí nějaké tělo hlavou napřed, šest pater až na zem. Zavřel jsem oči a odvrátil se, ale nemohl jsem vypnout uši před odporným žuch, když tělo dopadlo na cihlovou dlažbu, rozdrtilo se a praskaly kosti.

Kapitola 3

Seskočil jsem z motocyklu a rozběhl se k ní. Ne. To není možné. Nemůže to být ona...

„Viděl jsi to?“

„Co se stalo?“

Doběhl jsem až jako druhý, dřív se k ní dostaly dvě ženy, které vyskočily z auta zaparkovaného na kruhové příjezdové cestě a teď klečely vedle těla.

Ach, Diano. Tělo leží téměř na vozovce s rozhozenýma rukama a tváří k zemi. Zářivé vlasy pokrývají rozdrcený obličej i obrubník vedle. Zůstal jsem stát za těmi dvěma ženskými a jim přes ramena jsem se díval na jedinou ženu, kterou jsem kdy...

Proč, Diano? Proč sis tohle udělala?

Ozval se výkřik: „Viděl někdo, co se stalo?“

„To bylo z Dianina balkonu!“ volá někdo, kdo zrovna přibíhá na místo neštěstí.

kolem těla se rychle shromažďuje dav lidí. Nikdo není schopen cokoli udělat, každý na ni jen zírá jako na nějaký muzejní exponát. A ona je – já to slovo ani nedokážu vyslovit, ale nedýchá, její tělo je roztříštěné, není... není už naživu.

Nechte ji na pokoji, říkám si v duchu, a možná i nahlas. Nechte jí volný prostor. Dopřejte jí trochu důstojnosti.

Ještě že je aspoň tma, která ji milosrdně zahaluje jakýmsi náznakem soukromí. Není vidět rozbitý obličej ani všechnu tu bolest, která se v něm musí zračit. To, že Diana i ve smrti

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

skrývá zničenou tvář před veřejností, jakýmsi podivným způsobem odpovídá její nekompromisní hrdosti.

Někdo volá sanitku. Pak naráz všichni lidé sahají po mobilních telefonech. Bezmocně jsem dosedl na paty. Nemohu pro ni vůbec nic udělat. Potom jsem zahlédl mezi čumily vpravo ode mě kusy rozbitého květináče a rozsypanou zeminu. Dokonce jsem rozlišil i flíček skořicové barvy. Znovu jsem se zahleděl nahoru na balkon, i když potmě a z tohoto úhlu nemohu nic vidět. Ale musí to být její muškát, pelargonie, které v květináčích letnila poblíž hrotu trojúhelníkového balkonu, vystrčeného nad ulici.

Vycouval jsem a odstoupil od narůstajícího zástupu lidí. Vracel jsem se na Třiatřicátou ulici, protože jsem nebyl schopen sdílet jejich morbidní zvědavost.

Otočil jsem se a na místě začal zvracet. Ani nevím jak, ale naráz jsem klečel na vozovce na všech čtyřech.

Diana mě hladí po tváři. Směje se na celé kolo, když jsem se v nově otevřené kavárně na M Street celý posypal práškovou smetanou. Je to zrovna měsíc, co mi předváděla nový odstín vlasů, které si nechala přebarvit na hnědo a byla zvědavá, co tomu budu říkat. Ten pohled, který na mě upřela, když myslela na něco, o čem nechtěla mluvit. Otočila se a podívala se na mě, a když si uvědomila, že jsem to já, usmála se. Bezstarostný úsměv, který možná nebyl zase tak bezstarostný. Ty idiote, vždyť brala lorazepam – jak ti to mohlo ujít? Jak to, že sis nevšiml příznaků?

Potřebovala ode mě pomoc a já jsem nebyl na pravém místě. Neudělal jsem všechny potřebné a nutné aktivní kroky. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohla rozhodnout pro sebevraždu.

Vraždu je možné spáchat tak, že vypadá jako sebevražda, a sebevraždu spáchat tak, že vypadá jako vražda.

„Hej, brácho...“

Ty muškáty.

„Támhle se někomu udělalo špatně!“

Utíkej, Benjamine, utíkej.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Do toho sirény, záblesky majáčků probíjející tmu, a zakoušel jsem tíseň, jako by mi se mi nedostávalo vzduchu...

„Drž se,“ napomínal jsem se. „Drž se, Benjamine.“ Zhluboka jsem se nadechl a zvedl se na nohy.

„Dobře.“ Naskočil jsem na motorku a rychle odjel.

Kapitola 4

Vyhnul jsem se dálnici a raději se vydal domů ulicí independence, protože jsem si nevěřil, že bych zrovna teď dokázal řídit motocykl vysokou rychlostí. Držel jsem stroj v klidu a nesnažil se nikoho předjíždět. Sledoval jsem cestu zamženýma, uslzenýma očima a ruce se mi tak třásly, že jsem sotva udržel řídítka.

Po independence je to o něco blíž – ,13 kilometru od dveří ke dveřím, abych byl přesný – než po dálnici, kudy je to ,2 kilometru, ale městem to trvá o něco déle, 15 minut a 4 vteřin oproti 13 minutám a 12 vteřinám. V této noční době, kdy doprava prořídla, by se měl rozdíl v době dojezdu snížit. Během posledních devíti měsíců byla dojezdová doba cestou po independence od 11 minut a 5 vteřin do 22 minut a 1 vteřin. Nikdy jsem neměl příležitost porovnat obě trasy během špičky, protože v ulicích Constitution a independence platí v té době dopravní omezení, čemuž jsem musel přizpůsobit svou trasu, takže jsem očividně mohl všechna porovnávání rovnou vyhodit z okna. Bylo by to jako porovnávat jablka a pomeranče. Pomeranče a jablka.

Pelargonie. Jablka. Apple...

Fiona Appleová si zasloužila stát se větší hvězdou. Být aspoň tak populární, jako byla Amy Winehouseová. Vždycky mi jedna připomene druhou, ty hrdelní, oduševnělé hlasy... Ale Fiona jako by se po singlu „Criminal“ stáhla do pozadí. Ne že by se nakonec Amy vedlo nějak o hodně líp.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Jo, a k tomu, jak se mi rozbíhají myšlenky: když na mě působí nějaký stres, je to horší. Doktor Vance pro to používal parádní termín – adrenalinem vyvolané emocionální útočiště, jenže já osobně si myslím, že se tím jen snažil ospravedlnit děsné peníze, které mu platil můj otec, aby mě „dal do pořádku“. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, že trpím histrionskou poruchou osobnosti.

Jeden blok od Bílého domu jsem najel na ulici Pennsylvania, která mě – jako všechno, jako písnička nebo strom nebo kyslík – přivedla k myšlenkám na Dianu. Je velice talentovaný, řekla jednou o prezidentovi. Chápe, o co se snažíme, jako nikdo před ním.

Ach, Diano! inteligentní, starostlivá, idealistická Diano. Udělala sis tohle sama? Nebo tě někdo zabil? Ani jedna z těch možností nedává smysl.

Ale já přijdu na to, jak se to stalo. Tím se přece živím, no ne?

Zatroubilo na mě přijíždějící SUV a předjelo mě na Constitution po druhé straně. Jen dva prezidenti podepsali tuhle Ústavu. Washington a Madison. Madison byl ze všech prezidentů nejmenší. A jako první byl předtím členem kongresu Spojených st...

Udělal jsem myšku, abych mohl objet Mazdu RX- před sebou a brzdil jsem přední i zadní brzdou ze všech sil, co jich ve mně bylo. Skončil jsem tím, že jsem kličkoval mezi auty před sebou i za sebou. Červené světlo znamená stůj! Soustřeď se, Bene! Tohle zvládneš.

Benjamine, čím dřív pochopíš hranice svých možností, tím líp.

Nejsi jako všichni ostatní, Benjamine. Nikdy jsi ani nebyl. Ani předtím, než... no, než se stalo to s tvou matkou.

Budeš mít ještě spoustu času najít si kamarády, až vyrosteš.

Diana byla moje kamarádka. A mohla být i něčím mnohem víc. Byla by.

Tohle přece zvládnu. Jen si musím vzít nějaký lék. Prostě se potřebuji dostat domů.

1

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Na semaforu naskočilo zelené světlo. Narovnal jsem motocykl a vyjel.

Diana Marie Hotchkissová. Jméno Marie dostala po své tetě, Diana zase po babičce. Narodila se 11. ledna 19 v Madisonu, stát Wisconsin. Hrávala volejbal a softball, na Střední škole Svatého srdce v edgewoodu získala cenu pro vynikající studentku španělštiny a školu ukončila v roce 1995...

Někdo troubí. Troubí na mě kvůli něčemu, co jsem udělal. Co jsem provedl?

„Zavři hubu a nech mě na pokoji!“ zařval jsem. Nečekal jsem, že mi z auta za mými zády někdo odpoví, nebo že mě vůbec zaslechne.

„Zajeďte s motocyklem na kraj a vypněte motor!“ zaduněl hlas z megafonu.

koukl jsem do zpětného zrcátka a poprvé jsem si všiml blikajících majáčků. Tohle není naštvaný motorista.

Za mnou jede policajt. To by mohlo být zajímavé.

Kapitola 5

Zastavil jsem motorku na kraji vozovky a vypnul motor.

k první zaznamenané vraždě policisty došlo roku 192 v New Yorku, což bylo tehdy v místech, kde se nachází dnešní Jižní Bronx. Pachatelem byl nějaký chlápek jménem Ryer z významné farmářské rodiny, který se tehdy zamíchal do opilecké rvačky. Chcete slyšet, co je na tom legračního?

„Tak co to dneska večer vyvádíte?“ zeptá se policista, který mezitím došel ke mně. Osvětluje mě hledáček namontovaný na hlídkovém voze, který míří přímo na mě.

Legrační na tom je, že jeden z policejních okrsků v Bronxu má sídlo na Ryer Avenue, která je pojmenována po té stejné rodině.

1

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Dal jsem mu řidičák a doklady od motorky. Nejspíš už mě stejně vyhledal podle poznávací značky. Už ví, kdo jsem.

„Můžete si sundat přílbu, pane?“

Vlastně nemůžu. Ale stejně jsem to udělal. Podíval se mi pátravě do očí. Nebude to žádný příjemný pohled.

„Víte, proč jsem vás zastavil, pane Caspere?“

Protože na to máš právo? Protože máš právo zastavit, prohledat, prohmatat a zadržet, v podstatě koho si vzpomeneš, kdykoli se ti zamane? Protože jsi impotent, trpíš zácpou a jsi napoleonský transvestita?

„k ousek zpátky jsem měl trochu potíže s řízením,“ přiznal jsem.

„Málem jste způsobil nehodu,“ opravil mě. Pěstoval si knír připomínající řídítka. Nepůjčili si tohohle policajta z kapely Village People?

Nemyslím, že bych si někdy pěstoval na obličeji nějaký porost, a i kdyby ano, nikdy bych ho netvaroval jako řídítka. Spíš bych snesl dvoudenní strniště, jaké nosil Don Johnson v seriálu Miami Vice. To by bylo parádní.

„Než jste minul jediný blok, tak jste třikrát přejel střední čáru,“ sdělil mi.

Rozhodl jsem se trošku uplatnit svoje práva, než abych sám sebe obviňoval. A budu se modlit, aby se mě neptal, co vezu v batohu – například brýle pro noční vidění, použitý indikátor kouře a nějaké základní nářadí. Nebo použitý tělový krém, který jsem sebral z Dianiny ložnice.

Potřebuji se dostat domů. Musím získat čas na přemýšlení, abych to všechno rozluštil.

„Pil jste něco dnes večer, pane?“

Stojí docela blízko mě. To je jedno z rizik, když policista zastaví motocyklistu. Mohl bych z žertu natáhnout ruku a chytit ho za obušek nebo za želízka, které má na opasku, možná i sáhnout na zbraň zasunutou v pouzdře, ještě než by řekl vdolek. Nespíš by mu to ale nepřišlo moc vtipné.

1

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Jestli ale bude příliš dotírat, možná bych to nemyslel z legrace. Snad už jsem se o tom zmínil, ale někdy nemůžu věřit ani sám sobě.

„Střízlivý jako mnich,“ odpověděl jsem. Ovšem když jsem vyrůstal, tak náš farář otec Calvin pil jako duha.

„Rozčílilo vás snad něco?“ zeptal se.

No, večer začal docela příjemně, když jsem úspěšně instaloval sledovací zařízení do domu ženy, kterou miluji. O něco později to nabralo obrat k horšímu, když spadla z balkonu a zabila se. JAK BY SE TI TOHLE LÍBILO, POLDO?

„Pohádal jsem se s přítelkyní,“ vysvětloval jsem. „Omlouvám se za to, jak jsem řídil. Bylo toho na mě trochu moc. Jsem ale úplně střízlivý a domů pojedu opatrně. Bydlím na Hillu, jen pět minut odsud.“

Dokážu hrát normálního, když je to potřeba. Nějakou dobu si mě prohlížel, koukal mi do očí, a pak mi řekl, ať zůstanu sedět na motorce a ani se nehnu. S mým řidičským průkazem a dokladem od motocyklu se vrátil k hlídkovému vozu. Nenajde nic zajímavého, nemám žádný záznam v rejstříku – tedy aspoň ne takový, který by tam mohl najít.

Ulyssese S. Granta jednou zastavili, protože jel příliš rychle na koni. Dostal pokutu dvacet dolarů a trval na tom, že ji zaplatí. Franklina Pierceho zase zatkli, protože srazil koněm starou dámu, ale obvinění bylo vzato zpět.

„Vy jste reportér,“ informoval mě policista, když se vrátil. „Pracujete pro Capital Beat. Už jsem vaše články četl. Proto se mi zdálo vaše jméno povědomé.“

Ve skutečnosti jsem korespondentem z Bílého domu, a taky mi patří celá společnost provozující Capital Beat. To je výhoda, když máte bohatého dědečka. Znamená to snad, že mi nevypíše pokutový blok?

Ani náhodou. Obeslal mě kvůli neopatrnému řízení a přejíždění střední dělicí čáry. Připadalo mi to jako dvakrát totéž, ale v té chvíli nebyla vhodná doba na diskuse o logice. Chtěl jsem jen, aby mě nechal jet, což taky udělal, ovšem s bloky za poru

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

šení dopravních předpisů. To byla dobrá zpráva. Další dobrou zprávu znamenalo, že mě ten policajt jakýmsi bizarním způsobem uklidnil a přinutil mě vrátit se aspoň trochu do normálního stavu.

Špatná zpráva zněla, že jsem byl oficiálně lokalizován nedaleko Dianina domu ani ne hodinu po její smrti.

Kapitola 6

Nespal jsem, přesto mě navštívil sen: o pistoli na podlaze v koupelně, o ženě natažené na chodníku, o krvavých cákancích na závěsu v koupelně, o prázdných a mrtvých očích, o křiku, který nikdo nemůže slyšet, o kapce krve ve volném pádu, kdy zaujímá tvar koule, než bezhlučně dopadne na povrch.

„Diano,“ řekl jsem nahlas. Prudce jsem zvedl hlavu. Vstal jsem z odpočívadla v prvním patře a spěchal jsem po schodech dolů. Nezaslechl jsem její hlas?

„Diano?“

Prohlédl jsem kuchyň, obývací pokoj, koupelnu.

Venku pomalu ustupovala tma. Svítalo. Uběhlo sedm hodin a mně to připadalo jako sedm desetiletí, mučivých a bolestných. Celé tělo mám zalité potem a teprve se mi zklidňuje bušení srdce. Bolí mě ruce i nohy a sotva dýchám, jako by mi někdo stál na prsou.

Doběhl jsem ke vchodovým dveřím a vyhlédl klíčovou dírkou: přímo před mým domem parkuje malá bílá dodávka. Náhoda? Naproti přes ulici v Garfieldově parku se pohybuje několik ranních běžců. Oskar, velký knírač mého souseda, močí na cihlovou dlažbu mé příjezdové cesty. Z velkých kníračů mám hrůzu. Lidi by měli chovat jen ty malé. Působí až nesmyslně, že mohou být tak obrovští. Z nějakého důvodu mi připomínají Wilforda Brimleyho. Tomu chlapovi je po celý můj život šedesát.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Prezident Johnson měl přinejmenším tři psy, vesměs bígly, a dva z nich se jmenovali On a Ona. George Washington choval foxhoundy, ale měl rád všechny psy. Během bitvy o Germantown jeho vojáci našli teriéra, který patřil britskému generálu Howeovi, jeho zapřisáhlému nepříteli. Vojáci si psa chtěli nechat jako válečnou trofej, ale Washington jej vykoupal, nakrmil a potom vyhlásil zastavení palby, aby jeden z jeho mužů mohl pod bílou vlajkou pejska převést přes frontu a vrátit ho majiteli. Roosevelt měl psa, kterého bral pokaždé...

V té chvíli se jakoby odnikud zjevil kluk a hodil mi ke dveřím noviny.

Shýbl jsem se, což nedávalo smysl, pak jsem kluka s novinami proklel – však ještě dostane svoje, a nebude to dlouho trvat – a nakonec jsem usoudil, že jsem si včera v noci asi přece jen měl vzít léky. Teď na to ale není čas. Musím odsud vypadnout.

Napřed zajdu do sprchy, protože smrdím potem a vanilkovým tělovým krémem z Dianiny skříně. Řekl bych, že ho žena použije jen tehdy, když má doma někoho dalšího. Calvin Coolidge měl rád, když mu při snídani v posteli vtírali do hlavy vazelínu. „Vasoline“ je druhá nejlepší písnička od Stone Temple Pilots, hned po „interstate Love Song“. Asi jsem si včera večer měl vzít ty pilulky, ale nesnáším jejich vedlejší účinky, čili lehkou nevolnost, zvonění v uších a taky, ehm, impotenci. Pomohou vám, abyste nepoklesl, a zabrání tomu, aby se vám postavil.

Ne že by v téhle chvíli byla impotence mým problémem číslo jedna. k tomuhle úsilí taky potřebujete mít doma někoho dalšího, aspoň to tak bylo, když jsem si to naposled ověřoval. Měl jsem sex s osmi ženami celkem v devětadevadesáti případech. Nejkratší soulož – od předehry k vyvrcholení – trvala tři minuty a přibližně čtrnáct vteřin. Říkám přibližně, protože je jaksi nepohodlné hned civět na stopky, takže to musíte odhadnout: pět vteřin trvá vytažení a pět až deset vteřin, než jí složíte poklonu a můžete se kradmo kouknout na zápěstí.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Nejdelší soulož, pokud vás to zajímá, trvala čtyřicet sedm minut a zhruba třicet vteřin. kdybych vzal všechny své soulože, ovšem se zaokrouhlenými údaji, pak v lepších případech činí délka jednadvacet minut, střední hodnota je osmnáct minut a běžná sedmnáct minut. Moje učitelka matematiky slečna Greenleeová by byla pyšná. Protože s ní to pokaždé zabralo přes třicet minut.

Nikdy jsem ale neměl dlouhodobější přítelkyni. Většinou si kdovíproč myslely, že nejsem romantik.

Až na Dianu. Mezi námi fungovalo propojení. Jako bychom byli skládačka puzzle rozložená na stole, a naše výstupky a zálivky prostě pasovaly do sebe. i když ona na to doteď nepřišla.

Pustil jsem sprchu, ale hned jsem se prudce ohlédl. Co to bylo?

Opásal jsem se ručníkem a spěchal jsem do ložnice k oknu, pod nímž se táhla F Street. Bílá dodávka stála pořád na svém místě přímo proti mému domu. Jak se město probouzelo, tahle malebná ulice lemovaná stromy jako by rozkvétala. Po Garfieldově parku pobíhalo víc psů, ale ten velký knírač mezi nimi nebyl.

Přešel jsem k vršku schodiště a tam zůstal stát. Naslouchal jsem, jestli se z dolních dvou podlaží neozve nějaký zvuk.

Nic.

Spokojeně jsem se vracel do ložnice. Tu mi do uší vybuchl nápor hudby, řezavý zvuk kytar a dunění basy mě skoro povalily na koberec. „Fine Again“ od kapely Seether. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, protože jsem málem dostal infarkt. Musí být půl sedmé. Radiobudík jsem měl naladěný na stanici DC101.

Roztočil jsem na sprše jen kohoutek s horkou vodu a nechal si vařící záplavou ničit krk. Měl jsem těžká víčka a nohy jako z gumy. Být vzhůru celou noc pro mě znamenalo zásadní nevýhodu, a zrovna teď, když jsem se potřeboval soustředit víc než kdy jindy.

Protože se budu muset vrátit do Dianina bytu.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Kapitola 7

Vedl jsem motocykl stejnou cestou, kudy jsem jel včera v noci. V ulicích panoval relativní klid, protože ještě nebylo ani sedm hodin ráno, a navíc zrovna nezasedal kongres, což znamenalo, že se po městě oproti normálnímu stavu potulovalo citelně méně všelijakých parazitů – kongresových úředníků, činovníků zájmových skupin, lobbistů, ba i reportérů. i tak jsme ve městě nacpaní jako sardinky, ale všechno je relativní. když jsem projížděl ulicí Constitution, zřetelně jsem cítil, jak stoupá teplota. Ukazovalo se, že bude větší vedro než včera.

V té chvíli jsem o spoustě věcí nevěděl vůbec nic. Netušil jsem, co Diana včera dělala, ať už přes den, nebo večer. Znal jsem pouze její instrukci, která zněla vypadnout z jejího bytu nejpozději v deset večer.

Desátá hodina večerní byla dobou, kdy Calvin Coolidge obvykle mířil do postele. Obyčejně spal tak do sedmi, nejdéle devíti ráno, ovšem dopřával si po obědě šlofíka. Když spím, nemohu udělat špatné rozhodnutí, žertoval. Prezident Arthur zřídkakdy chodil spát před druhou hodinou ranní. Prezident Polk obvykle pracoval dlouho do noci a brzy vstával, ale taky umřel vyčerpáním jen tři měsíce poté, co dokončil první funkční období v úřadu prezidenta. Podařilo se mu koupit kalifornii, což řada lidí považuje za jeho plus.

Takže jsem několik minut před desátou vyklouzl z jejího bytu – co se asi stalo po tom? Slyšel jsem, jak se otevírají dveře výtahu – byla to Diana? Přicházela sama? A proč měla za tak důležité, abych odešel nejpozději v deset?

Ujížděl jsem po k Street a kolem parku Georgetown Waterfront a cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. koukal jsem na nějaké kajakáře brázdící hladinu Potomaku a blížil se ke Třiatřicáté ulici. Naším třiatřicátým prezidentem se stal Truman,

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

ale do prezidentského úřadu nastoupil jako teprve dvaatřicátý, protože Grover Cleveland byl zvolen prezidentem na dvě funkční období, jež na sebe ovšem nenavazovala. Po prvním pobytu v úřadě nebyl znovuzvolen, protože ho v roce 1 porazil Benjamin Harrison, přestože Cleveland zvítězil v lidovém hlasování. Potom však Harrisonovi zmařil znovuzvolení a se čtyřletou přestávkou znovu nastoupil do úřadu, ovšem je pravda, že Harrison kvůli nemoci manželky nemohl vést prezidentskou kampaň.

Možná jsem si přece jen měl vzít ty prášky.

Zabočil jsem vpravo na Třiatřicátou ulici a po ní ujížděl k severu, ke kanálu a Dianinu domu. Motocykl jsem zaparkoval o blok dřív a dál jsem pokračoval pěšky, už teď zpocený jako myš kvůli vysoké vlhkosti vzduchu, a nejspíš taky z nervozity.

Připadal jsem si jako Bruce Willis v Pulp Fiction, jak se vracel do svého bytu, když v ringu zabil svého soupeře a podělal tak příkaz, který měl od gangstera. kdyby na mě čekal uvnitř John Travolta, zeptal bych se ho, proč točil film Bojiště Země. kdybych pořádal filmový festival Bruce Willise, tak bych si promítl kousky Šestý smysl, Smrtonosná past, Vyvolený a Pulp. A možná i dvojku Dannyho parťáků, i když tam hrál jen sám sebe. No a co – byl by to můj festival podle mých pravidel.

Tohle se mohlo ukázat jako dost ošemetné. Musel jsem postupovat opatrně, aby mě nikdo neviděl. Měl jsem klíče od jejího bytu, ale někdo by mě přece jen mohl poznat. Moc jsem si přál mít takovou realistickou masku, jaké nosili ve filmech Mission: Impossible, jak si ji vždycky dramaticky strhli, aby ukázali svou pravou totožnost. Jenže jsem tu pořád jen já, osamocený Benjamin. Ne že bych byl nějak zvlášť nápadný. Naučil jsem se docela dobře chovat tak, abych nepřitahoval ničí pozornost. Lidé mi občas říkali, že se podobám svému otci, což asi mínili jako kompliment, ale ten mi byl milý jako injekce proti tetanu. Diana říkávala, že vypadám jako Johnny Depp. Třeba bych se mohl maskovat za piráta. Nebo Johna Dillingera. Případně za Willyho Wonku.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Jak jsem se blížil, začal jsem cítit svírání v prsou, v ústech a v krku mi vyschlo a ruce i nohy hrozily, že mi vypoví službu. Tady včera večer skončil Dianin život. Pořád ještě mi to úplně nedošlo. Zacloumalo to se mnou, ale ještě se mi nestačily vytvořit jizvy. Mozek to ví a mé tělo na to odpovídajícím způsobem reaguje, ale pořád se mi to nějak nezdá reálné.

A potom k tomu došlo. Všechno jako by vykrystalizovalo. Před očima mi vyvstal obraz jejího pádu a zatoužil jsem vrátit čas jako Superman, když zachraňoval Lois Laneovou, abych mohl zjistit, co se Dianě přihodilo, a já o tom nevím, a co zavinilo, že se ji někdo rozhodl zabít nebo ji donutil, aby si sama vzala život. Řekni mi to, Diano, dej mi vodítko, pověz, jak bych mohl odhalit...

Jakýsi muž oblečený v civilním obleku stál těsně vedle místa, kam Diana dopadla, a vzhlížel vzhůru k jejímu balkonu. Pokud to není nějaký architekt nebo realitní agent, popřípadě milovník balkonů, bude to velmi pravděpodobně policista z D. C. Podíval se na mě a uviděl jsem jeho knír, který můj úsudek zpečetil. Tenhle chlap je polda, který vyšetřuje Dianinu smrt.

Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách a dopustil se příšerné chyby. Došel jsem až na tři metry k němu, a když jsem si uvědomil, koho mám před sebou, na místě jsem se zastavil, rovnou uprostřed chodníku. Čímž jsem ho na sebe samozřejmě upozornil. Otočil se a znovu si mě prohlédl. Mlčky jsem mu pohled oplácel. On ani já jsme neřekli ani slovo. A každou vteřinou to mlčení bylo čím dál horší. Tomuhle Uma Thurmanová v Pulp Fiction říkala trapný chvíle ticha.

Už dávno jsem propásl vhodný okamžik, abych pokračoval v chůzi a ledabyle ho minul. Další variantou je bezhlavý útěk, a když jsem si ho tak prohlížel, napadlo mě, že pěšky bych mu asi utekl, ale celkem mi to připadalo jako ta úplně nejposlednější možnost, nemluvě o tom, že mě možná viděl parkovat motocykl, takže i kdybych zdrhl, stačil by mu jediný dotaz vy

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

sílačkou, aby zjistil, kdo jsem – včetně faktu, že jsem se včera večer potloukal po okolí, řídil jako trouba a natropil zmatky.

Ach, Bene, tohle se vyvíjí opravdu skvěle. Bezvadný nápad, jít sem jen tak.

Udělal krok směrem ke mně. Zasunul si do úst složený plátek žvýkačky a kývl na mě.

„Dobré ráno,“ řekl s nacvičeným klidem. Já ale vím, která bije. Určitě mi to vidí na očích. Je lepší než ten policajt s knírem jako řídítka ze včerejší noci. Tenhle má antény v pohotovosti. On ví svoje. On to ví.

Co teď, ty chytráku?

„Bydlíte někde v okolí?“ zeptal se, zdánlivě jen čistě ze zvědavosti, jako by se mě chtěl zeptat, kudy k Washingtonovu památníku.

Neodpověděl jsem. Místo toho jsem zabloudil levou rukou za záda. Dbal jsem o to, aby šlo o ledabylý pohyb, a usmíval jsem se, abych v něm nebudil podezření.

Jediným vycizelovaným plynulým pohybem smekl poutko na pouzdru, které nosil na opasku, a položil dlaň na pažbu revolveru.

Kapitola 8

Ukázalo se, že polda je levák. Myslím, že mi to měl napovědět už fakt, že má pouzdro s pistolí na levém boku. Prezident Garfield byl levák. Truman taky. V moderní době...

Vytasil jsem novinářský průkaz vystavený metropolitní policií ve Washingtonu, který nosím složený v zadní kapse. „Jsem z Capital Beat.“

Policista se nadechl a ubral plyn, takže spustil ruku ze zbraně. „kriste pane,“ řekl.

„To ne, já jsem jen reportér.“

2

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Garfield byl ve skutečnosti obouruký. Dokázal psát jednou rukou antickou řečtinu a současně psal druhou rukou latinsky. Levák byla Al Pacinova postava ve filmu Donnie Brasco. Podle mého mínění tady sehrál svůj nejlepší herecký part, když předvedl, jak se krotí a zároveň si zoufá.

Policajt si zběžně přečetl mé osobní údaje z průkazu. Ten vydává vždycky po roce Metropolitní policejní oddělení. „Benjamin Casper,“ četl nahlas. „Tedy, Benjamine Caspere, zrovna jste mi připravil sakra horkou chvilku.“

No výborně. Vyslovil mé jméno dvakrát, čímž zečtyřnásobil pravděpodobnost, že si na ně později vzpomene.

Prezident Buchanan nakláněl často hlavu na levou stranu, protože měl jedno oko krátkozraké a druhé dalekozraké.

„Měl byste svůj průkaz nosit viditelně, kamaráde.“

„Vinen podle obžaloby.“ kývl jsem směrem k budově, v níž bydlela Diana. „Měli jste tu včera večer skokana?“

Opět si mě důkladně prohlédl. „Oddělení pro styk s veřejností vydá později nějaké prohlášení. Pořád ještě probíhá identifikace.“

Jestli jsem někdy slyšel nějakou výmluvu, tak zrovna teď, a že my, korespondenti z Bílého domu, je slyšíme každý den. Většina detektivů nebo uniformovaných policistů člověku poskytne aspoň základní informace, než policejní mluvčí vydá nějaké oficiální prohlášení, zvlášť když jim slíbíte, že přesně uvedete jejich jména. Z toho jsem pochopil jedno: tenhle případ se vyšetřuje nějak jinak.

Prostor, kde Diana dopadla na chodník, je ohrazený žlutou páskou. kousky květináče a troška hlíny z muškátů tam ještě pořád jsou. Taky krvavá skvrna, jež se většinou rozlézá po chodníku a jen část se dostala až na obrubník.

Jakmile krev opustí tělo, chová se jako kapalina, a platí na ni všechny fyzikální zákony včetně zemské tíže.

„No tak mi trochu pomozte, detektive,“ žadonil jsem. „Vůbec žádné vodítko?“

2

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Už mě začal vytěsňovat z vědomí. Jakmile se ukázalo, že jsem reportér, byl jsem pro něho vítaný asi jako prdící šváb.

Svou otázkou jsem ho ale zaujal. Otočil se ke mně. „Vodítko k čemu? k ženské, která skočila z balkonu?“

„No tak si to nechte pro sebe,“ zabručel jsem jako reportér, kterého někdo odmrští.

„Promiňte, Benjamine Caspere. Tohle zatím není nic pro vás.“

Co to má hergot s tím, že pořád opakuje mé jméno?

Rozhodl jsem se, že se smířím s neúspěchem a dám si odchod. Byla to pro mě, stručně řečeno, čistá ztráta. Nedostal jsem se do Dianina bytu a jeden z detektivů, který se zabývá její smrtí, třikrát opakoval moje jméno, což víceméně zajišťuje, že se mu doslova vypálí do paměti. Ještěže jsem mohl uhnout k reportérské profesi, abych zabránil zcela katastrofálnímu přešlapu.

Cesta sem nebyla úplně marná. Zjistil jsem tři věci, které jsem doteď nevěděl. Především fakt, že se Dianinou smrtí zabývá Metropolitní policejní oddělení a vyšetřuje ji jako vraždu. Za druhé se z nějakého důvodu chovají, jako kdyby to tak nebylo.

A za třetí kousek dál v ulici parkoval sedan lexus a v něm dřepěli dva chlápci se slunečními brýlemi, kteří se tuze zajímali o mě a toho poldu.

Kapitola 9

Nahodil jsem motor triumphu, spustil štít na přílbě a ještě jsem se otočil směrem k lexusu, abych se na ty dva chlápky znovu rychle koukl. Oba to byli běloši s jakoby ocelovými čelistmi, pěkně svalnatí, a zdálo se mi, že oba trpí zácpou. Dobře, s tou zácpou šlo jen o odhad. Netušil jsem, proč tam tak trčeli, a nebyla pravá chvíle, abych to zjišťoval – nemohl jsem těžit z momentu překvapení, byli dva a já sám, a navíc seděli v autě a já

2

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

na motorce. No a řekl bych, že na jedno ráno jsem vzbudil až dost podezření.

Pomalu jsem odjel domů a nabídl jim příležitost, aby mě mohli sledovat. Nevyužili jí. Takže je Diana možná vůbec nezajímá. Třeba se jen chtěli z toho místa pokochat výhledem na Potomac. Třeba pozorují ptáky.

Diana se mnou občas jezdila i na triumphu. To byly ty nejpříjemnější chvíle, které jsem strávil v sedle motocyklu, když mě rukama objímala kolem pasu, bradou se mi opírala o rameno a těšila se se mnou z těch malých dobrodružství. Pořád jsem se ještě nesrovnal s tím, že už se mnou nikdy na motorce nepojede.

Stal by se z nás pár. Věděl jsem to. Nejlepší páry jsou takové, které se napřed sblíží jako přátelé, jako Billy Crystal a Meg Ryanová v Když Harry potkal Sally. Až na to, řekněme si to otevřeně, že ona pro něho byla až moc hezká. Ale i tak, většinou se lidé sbližují kvůli sexuální přitažlivosti a teprve pak se pokoušejí zjistit, jestli se k sobě vůbec hodí. Sex je rozptyluje, a pak si až pozdě v jedné chvíli uvědomí, že jejich skládačka nepasuje dohromady. My s Dianou jsme byli odlišní. Stali jsme se přáteli. kámoši. Je pravda, že jsem chtěl víc, ale její neochota nás přiměla vybudovat si odlišný druh vztahu. Až bychom se dopracovali k té romantické fázi, už bychom nemuseli prověřovat všechno ostatní.

Je možné, že jsem o tom jenom snil. Teď už to nikdy nebudu vědět jistě.

Protože ji někdo zabil. Teď už jsem o tom byl pevně přesvědčený. Ona ty pelargonie milovala. i kdyby chtěla umřít, postarala by se, aby je neshodila, až bude skákat dolů. Nikdy by se jen tak lhostejně nepřevalila přes zábradlí, aby je vzala s sebou.

Dovedu si představit policajta, jak se téhle mé analýze posmívá. Případ spadlých muškátů. Někdo v téhle místnosti je květinář!

Museli byste ji znát tak jako já.

Nicméně videozáznam z jejího bytu ukáže pravdu. Jen musím počkat, dokud se odtud policie nestáhne...

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Moment, moment! Co když Diana věděla, že ji někdo chce zabít?

Co když mě jen proto žádala, abych jí do bytu namontoval sledovací kamery? Nikdy mi neřekla, proč je tam chce, a tak jsem se neptal. Ale teď to dávalo dokonalý smysl.

Proč by se Diana obtěžovala mě žádat, abych do bytu umístil špiónské hračičky, kdyby zrovna toho večera chtěla spáchat sebevraždu?

To by neudělala. Takže je to jasné. Diana Marie Hotchkissová byla zavražděna.

Ach, Diano! Bála ses o život? Proč? Co jsi komu povedla? Do jakého maléru ses zapletla? Věděla jsi snad něco, co jsi vědět neměla? Udělala jsi něco, co jsi neměla?

A proč jsi mi nevěřila natolik, aby ses mi svěřila?

Měl bych s tím běžet na policii. Jde o informaci zásadního významu. Potvrdí jim to, že Diana měla z někoho strach, a záznamy sledovacích kamer by měly celý zločin objasnit.

Jenže to mne znova staví před stejný problém, který mám od chvíle, kdy jsem včera večer odešel od jejího mrtvého těla roztaženého na chodníku: byl jsem v jejím bytě jen několik minut předtím, než sletěla z balkonu. A utekl jsem z místa činu.

V okamžiku, kdy vkročím na policii, se stanu v případu její vraždy podezřelým číslo jedna.

Kapitola 10

Z ničeho nic se na mě vrhli muži bez tváří, ale velicí a silní, s rychlýma rukama, chopili se mě, popadli za krk a zápěstí a donutili mě, abych se podvolil, zvlášť když mi nohy sklouzly na mokrých dlaždicích v koupelně, do ruky mi strčili pistoli a mocnou silou, které jsem nedokázal vzdorovat, mě zcela ovládli a přitiskli mi hlaveň ke spánku. Bránil jsem se, škubal

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

hlavou, uhýbal od zbraně, ale chytili mě za vlasy a přirazili mi bradu na prsa a znovu přiložili ústí hlavně ke spánku a tápali po spoušti. Natáhl jsem prsty, abych je dostal od spouště co nejdál, ale byli na mě příliš silní, moc silní, a já jsem slabý, a už vidím, jak se na závěs u sprchy rozprskla krev, ještě než jsem uslyšel výstřel, než jsem ucítil, jak mi kulka proniká mozkem, než jsem pochopil, že jsem mrtvý.

Vrhl jsem se kupředu a skoro jsem rozlomil svůj notebook na dvě půlky. Vydal jsem dlouhý vzdech a chviličku jsem se vzpamatovával. Sedím v koutě ložnice. Byl jsem online, pátral jsem po nějakém příběhu a nejspíš jsem u toho usnul. Od doby, kdy Diana zemřela, se mi to stává často – nespím jako normální člověk, ale spíš podřimuji, dokud mě neprobudí nějaký sen plný násilí. Mohl bych na prstech jedné ruky spočítat, kolik hodin jsem za poslední dva dny naspal.

Odložil jsem na koberec horký notebook, který mi ležel na zpoceném klíně, a zvedl se do dřepu. Tak jsem i zůstal a přikrčený k zemi jsem se přišoural k oknu, aby mě nebylo vidět.

Zvedl jsem se jen natolik, abych dohlédl na ulici dole. Slunce, které vyšlo teprve před chvilkou, vysílá pruhy záře mezi stromy do parku i na F Street.

Bílá dodávka pořád parkuje u obrubníku naproti mému domu, teď už dva dny v kuse. Během dnů, které uplynuly od Dianiny smrti, jsem kolem ní několikrát projížděl. Nikdy jsem v ní nikoho neviděl. Dokážu ovšem nahlédnout jen do kabiny řidiče. Co se děje vzadu v dodávce, to nemám potuchy.

Jedna z mých sousedek, postgraduální studentka Alicia, která člověku nikdy nedopřeje zapomenout, že studuje klasickou starověkou literaturu na Radcliffu, venčí svého dobrmana na cihlovém chodníku na protější straně ulice. Odkudsi přiklouzalo frisbee a přistálo jí u nohou, načež se s obavami zastavila, protože k ní sprintoval druhý pes, plavý labrador, aby hračku uchvátil a aportoval. Odtahovala dobrmana stranou, aby předešla nějaké rvačce. Labradorovi se podařilo popad

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

nout frisbee do zubů a vyrazil zpátky ke svému pánovi, který stojí uprostřed Garfieldova parku.

Po Oskarovi, tom obrovském knírači, není nikde ani památky.

kdo asi může takhle brzy ráno laškovat se svým psem a házet mu frisbee? Velký, atleticky stavěný chlapík – není to jeden z těch, kteří seděli před pár dny v lexusu a pozorovali mě a policajta před Dianiným domem? Mohl by být. Nevím.

Otočil jsem se od okna a zachytil jsem vlastní pach. Včera jsem se nesprchoval. Na to, co jsem dělal včera, si moc nevzpomínám, čímž nechci říct, že trpím amnézií, ale spíš že mi to připadá všechno jako v mlze. Někdy během té doby jsem, zalezlý ve vlastním domě – to je jedna z výhod, když člověku patří online noviny –, nabušil článek o mocenském zápase mezi šéfem prezidentova štábu a tajemníkem pro vnitřní bezpečnost; podklady jsem vydoloval ze zdroje, který mám na ministerstvu vnitřní bezpečnosti, což je asistentka zástupce tajemníka, se kterou jsem jeden čas chodil. Patří k těm několika, které mě mají rády i potom, co to mezi námi skončilo.

Ozval se hlas diskžokeje podbarvený hudbou – můj radiobudík. V našem hlavním městě je půl sedmé ráno, povídal, a dnes prý budu mít báječný den.

To tedy nebudu. Z dneška se spíš vyklube pěkně mizerný den.

Pohybuji se jenom pomalu, vleču se, zatrpklý a poraněný. Poslední dva dny jsem se divoce potácel mezi depresí, hořkostí a strachem, podle toho, zda jsem přemýšlel o tom, že a) Diana je navždycky pryč, b) někdo ji násilím sprovodil z tohoto světa, c) někdo by mohl mít podobné úmysly i vůči mně, a d) nějak, způsobem, který nechápu, na mě budou chtít hodit Dianinu vraždu.

Už od dětství v sobě mám zakódovaný pud, který mi připadá docela přirozený: obrátit se do sebe, skrývat se a nechat všechno a všechny tam venku.

Benjamine, čím dřív pochopíš hranice svých možností, tím líp.

Budeš mít ještě spoustu času najít si kamarády, až vyrosteš.

Diana byla moje kamarádka. A proto dnes nemohu zůstat doma.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Dnes se v Dianině rodném městě Madisonu ve Wisconsinu koná její pohřební slavnost, a té se musím zúčastnit.

i kdyby mě to mělo stát život.

Kapitola 11

Osprchoval jsem se, pečlivě oholil, natáhl na sebe oblek a sedl na triumph, abych odjel na letiště, odkud poletím do Madisonu. Čerstvý vzduch mi udělal dobře a na chvilku ze mě odfoukl skleslost. Dnes potřebuji mít všech pět pohromadě.

Zaparkoval jsem motocykl a prošel letištní halou na asfalt. Letiště Potomac leží jen několik minut jízdy od centra Washingtonu, a přece tu nejsou žádné ploty, kamery, ani opravdová kontrolní stanoviště. Jen si to představte! Chlap, který letiště provozuje, tedy musí mít nějaké koule. Ale když má volné místo, nechá mě na letišti vyvázat letadlo nebo je schovat do hangáru prakticky zadarmo, protože ho vychvaluji před ostatními korespondenty. V Distriktu se politika neomezuje jen na volené úředníky.

Přešel jsem ke svému letounu Cessna 12N Skyhawk, model 199. koupil jsem jej přede dvěma roky a trochu jsem kvůli tomu odškrábl z fondu, který mi nechal můj dědeček. Já jsem dědu nepoznal, ale vedl si výborně v konvenčním obchodování a ještě líp při obchodování s akciemi, takže vlastním letadlo, online noviny a ranec peněz investovaných do cenných papírů, které mi slušně vynášejí.

Cessna je krásná. Čtyři sedadla a přiměřeně velký prostor pro zavazadla. Modré pruhy v barvě nebe za pohodového dne. Takovou barvu měly Dianiny oči.

Dnes ti chci říct sbohem, Diano.

Prezident kennedy jako první používal letoun známý jako Air Force One, upravený Boeing 0. Nechtěl, aby stroj vypa

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

dal zbytečně vojensky, a zašel tak daleko, že z jeho trupu nechal odstranit slova Air Force. kennedy v něm poprvé letěl na pohřeb eleanor Rooseveltové, který se konal v newyorském Hyde Parku. Naposled tímto letadlem cestoval v listopadu 193 do Dallasu. Na palubě letounu pak složil viceprezident Johnson prezidentskou přísahu.

Odtáhl jsem klíny, tedy klínovité zarážky blokující kola letadla. Pak jsem letoun obešel a uvolnil úvazy na křídlech a na ocase. Vysloužil jsem si udivený pohled pilota uvazujícího své letadlo vedle mého. Při krátkých zastávkách tak kolem hodiny používá většina pilotů jenom klíny; úvazy dávají, jen když letadlo zůstává venku přes noc nebo déle. Já používám vždycky obojí. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný.

Prezident kennedy fantazíroval o své smrti. Často mluvil o atentátu a údajně na to téma natočil i žertovný domácí film.

Rutina předstartovní přípravy mě uklidňovala, uvolnila mi mysl od závažnějších starostí. Na křídlech nebyla žádná námraza – to se také v parných srpnových dnech sotva dalo čekat. Dostatek oleje, vnější světla funkční. Už jsem odevzdal letový plán, takže bych neměl mít žádný nečekaný doprovod stíhaček. Pro vzdušný prostor nad celým Distriktem platí Zvláštní letová pravidla, což neznamená žádnou obtíž, dokud nějaký idiotský pilot nezapomene oznámit, že tudy bude prolétat. Pak může čekat, že ho nejlepší američtí letci použijí jako cvičný terč.

Dvířka zavazadlového prostoru zajištěna. Ovládací lanka ke kormidlu a klapkám v pořádku. Antény navigačního rádia bez závad. Tyhle rádiové antény přijímají signály radiomajáků zajišťujících provoz na vzdušných „dálnicích“ a jsou nezbytné pro let řízený přístroji. Díky signálům ze dvou nebo více majáků nebo stanic dokážu triangulací určit svou polohu na mapě – ovšem jen když mi budou antény pracovat, jak mají.

Jednou z oblíbených kennedyho básní byla „Mám schůzku se smrtí“. Často žádal svou ženu, aby mu ji recitovala.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Vylezl jsem do kokpitu a postupoval dál podle kontrolního seznamu. Bezpečnostní pásy: upnuté. Brzdy: zatažené. Palivová směs: plně nasycená. Zahřívání karburátoru: chladný. Nastříknout palivo do karburátoru. Plyn na osminu palce. Hlavní a signální světlo: zapnuté. Otevřít okno, zařvat: „Volno!“ Přidat plyn a zmáčknout knoflík startéru. Letadlo se pohnulo kupředu.

Smrt na schůzku mne pozvala,

kde tyčí se zeď barikád.

Teď, kdy se vrací jaro snad,

kdy vůně květů plní vzduch,

Smrt na schůzku mne pozvala –

Ty květy z básně by mohly být i pelargonie, které spadly ze šesti pater na chodník.

kapka krve ve volném pádu zaujímá tvar koule.

Tlumený praskot statické elektřiny, rozčilené vřeštění z rádia. Po mé pravici pilot, který se po mně tak udiveně koukal, ječí a gestikuluje. Slyším podivné hlasité hučení, jako když jsme šli spolu, Diano, a přes eastern Market zrovna projíždělo metro a jarní prosluněný vzduch voněl květy třešní a...

Sakra!

Dupl jsem na brzdy. Vrtule na čenichu mého Skyhawka skoro rozsekala konec křídla Piperu Mirage, který pojížděl kolem mě. Ježíši, Bene, prober se!

Jaké jsou tři nejdůležitější věci, na které musíš myslet, když sedíš v kokpitu, Bene? Řídíš letadlo. Řídíš letadlo. Řídíš letadlo.

Dýchej, Bene.

Srdce se mi proplížilo krkem zpátky do hrudního koše a pak už jsem navzdory třesoucím se rukám dokázal popojet na vzletovou dráhu.

Mám schůzku se smrtí.

J A Me S P AT Te R S O N & DAV i D e L Li S • V O L AVk A

Kapitola 12

Z oblastního letiště okresu Dane jsem odjel autem z půjčovny do pohřební síně Partridge, jež severní stranou sousedila se hřbitovem, na jih od ní ležely obytné domy a naproti přes ulici měla jakýsi chráněný les nebo park. Přízemní budova pohřebního ústavu z opršelých hnědých cihel s nevalnými keři a kouskem trávníku, který chřadl v letním úpalu, připomínala z



James Patterson

JAMES PATTERSON


22. 3. 1947

James Patterson patří k nejlepším spisovatelům poslední doby. Za rok napíše dvě až tři knihy, ale jak sám říká, nápadů má stále víc než může sepsat.

Patterson – James Patterson – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.