načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Volavka - Sharon J. Bolton

Volavka

Elektronická kniha: Volavka
Autor: Sharon J. Bolton

Anglický kriminální thriller z univerzitního prostředí. Policistka Lacey Flintová v převleku za studentku zde pátrá po příčinách sebevražd mladých dívek. Mezi studenty na Cambridgi se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 478
Rozměr: 22 cm
Úprava: 1 plán
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Dead scared ... přeložil Martin Verner
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8092-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anglický kriminální thriller z univerzitního prostředí. Policistka Lacey Flintová v převleku za studentku zde pátrá po příčinách sebevražd mladých dívek. Mezi studenty na Cambridgi se nápadně zvyšuje množství sebevražd. Umírají především dívky, které toho mají až podezřele mnoho společného. Zdá se, že je někdo či něco k sebevraždě dohání. Mimochodem ženy na Cambridgi sužují noční děsy - tajemné návštěvy v ložnicích, sexuální útoky během spánku, našeptávání neznámými hlasy... Proto se detektiv Mark Joesbury rozhodne poslat na univerzitu volavku - policistku Lacey Flintovou (známou z románu Už mě vidíš?) v převleku za studentku. Lacey odhaluje podivné praktiky za zdmi kolejí a nebezpečí, že se stane další z obětí, každým dnem roste.

Popis nakladatele

Studium na Cambridgi bylo pro n ě p ř íslibem dobrého ž ivota. Ve skute č nosti tam na š ly smrt.

Slovutnou univerzitou se plíží smrt. Umírají především dívky a vždy odcházejí ze světa vlastním přičiněním. Když se však začne o celou věc zajímat policie, vyjde najevo, že psychologický profil, pohyb po sociálních sítích a aktivity zemřelých vykazují shodné rysy. Je možné, že je někdo k sebevraždě dohnal?

Dokázat tuto domněnku se zdá zprvu nemožné, a tak se detektiv inspektor Mark Joesbury odhodlá k nebezpečnému kroku: vyšle do Cambridge svou podřízenou Lacey Flintovou. Ta se má vydávat za studentku a v této roli se pokusit o odhalení skutečného pozadí podivných událostí.

Lacey Flintová ví, do jak nebezpečné mise se pouští. Vlastně i trochu pochybuje, jestli to pro ni není příliš velké sousto. Podaří se jí vylákat vrahy na světlo, anebo se stane další obětí jejich smrtonosné manipulace?

Zařazeno v kategoriích
Sharon J. Bolton - další tituly autora:
Temné říční proudy Temné říční proudy
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Temné říční proudy Temné říční proudy
Malé temné lži Malé temné lži
Rakvář Rakvář
 
K elektronické knize "Volavka" doporučujeme také:
 (e-book)
Tak to je, tak to bude Tak to je, tak to bude
 (e-book)
Všichni jsme utkáni z hvězd Všichni jsme utkáni z hvězd
 (e-book)
Má ji rád, nemá ji rád Má ji rád, nemá ji rád
 (e-book)
Střepy Střepy
 (e-book)
Amnézie Amnézie
 (e-book)
Vlk Vlk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015


Copyright © 2012 by S. J. Bolton

Translation © 2015 by Martin Verner

Cover illustration © 2015 by Emil Křižka

Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DEAD SCARED,

vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, Londýn 2012,

přeložil Martin Verner

Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová

Korektura: Hana Pušová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Ilustrace obálky: Emil Křižka

Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská

Vydání druhé, v elektronické verzi první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2015

ISBN 978-80-7498-093-0


Věnováno památce Petera Inglise Smithe:

milého souseda, vynikajícího spisovatele a dobrého přítele.


Co je strach než z dáli hlas?

Šepot hrůz, kde hrůzy není,

iluzivní myslí kvas,

nežli bleskem v smrt se změní!

William Wordsworth


Magdalene

hotel Varsity

Jesus Green

dům

Nicka Bella

a průmyslová

a obchodní

zóna

restaurace

Galleria

Bridge Street

Věž

St John’s

Jesus

St

John’s

Dům Evi

Oliverové

Trinity

St John’s Street

Sidney Street

Clare

King’s Parade

Věž Great

St Mary’s

studentské

poradenské

oddělení

King’ s

St Catherine’s

Queen’s

Corpus

Christi

Gower

Trumpington Street

silnice A10

a dům

Scotta Thorntona

Silver Street

CambriDGE

Queen’s Road

řeka

Cam

Backs



9

Prolog

Úterý 22. ledna (několik minut před půlnocí)

Když padá těžký předmět z velké výšky, rychlost, kterou se řítí k zemi, se rovnoměrně zvyšuje, dokud se odpor vzdu­ chu nevyrovná  gravitační síle. V  tu chvíli dosáhne padající předmět mezní rychlosti volného pádu a tu si uchová, dokud se mu do cesty nepostaví jiná, mocnější síla, kterou bývá vět­ šinou zem.

Za mezní rychlost volného pádu průměrného lidského těla se považuje rychlost kolem 190 kilometrů za hodinu. Této rychlosti obvykle dosahuje po patnácti až šestnácti vteřinách pádu, v rozmezí pěti až šesti set metrů svislé letové dráhy.

Lidé se často mylně domnívají, že člověk padající ze znač­ né výšky zemře ještě před dopadem. Stává se to však jen ve­ lice zřídka. I když šok může přivodit srdeční zástavu, pád většinou netrvá tak dlouho, aby k ní vůbec mohlo dojít. Teo­ reticky by člověk mohl v  teplotách pod bodem mrazu také umrznout, respektive upadnout do bezvědomí v  důsledku nedostatku kyslíku, ale oba tyto scénáře se hodí jen pro ty, kdo vyskočí z letadla letícího ve značné výšce, což s výjimkou neohrožených parašutistů lidé běžně nedělají.

Většina lidí, kteří padají nebo skáčou z  velkých výšek, umírá na následky dopadu, při němž se polámou a roztříští kosti a způsobí rozsáhlé poškození okolních tkání. Smrt na­ stává okamžitě. Většinou.

Žena na okraji jedné z nejvyšších věží v Cambridgi prav­ děpodobně nepřemýšlí o tom, kdy by mohla dosáhnout mez­ ní rychlosti volného pádu. Věž je vysoká nanejvýš šedesát metrů a její tělo bude nabírat rychlost po celou dobu pádu. Na druhou stranu by měla zcela vážně přemýšlet o nárazu na zem, protože jestli k němu dojde, její kosti se o hrbolatou dlažbu u paty věže roztříští jako křehký křišťál. Ale v tomhle okamžiku se zdá, že nemyslí na nic. Stojí tam jako turista ko­ chající se výhledem.

Cambridge těsně před půlnocí připomíná jeden velký stín posetý zlatými tečkami světel. Měsíc téměř v úplňku září jako reflektor namířený na svatební dort, ježaté okolní domy trčí vzhůru k bezmračnému nebi jako kamenné prsty a těch několik lidí, kteří jsou ještě venku, přízračně klouže mezi světlem a tmou.

Žena se teď naklání, jako by něco upoutalo její pozornost, a klopí zrak k zemi.

U paty věže panuje bezvětří. Zmuchlaná stránka včerejší­ ho vydání Daily Mail leží nehnutě na chodníku. Tady nahoře vítr fouká. Dost silný na to, aby ženě povlávaly vlasy kolem hlavy jako nějaký prapor. Je jí nanejvýš třicet – rok sem, rok tam – a byla by i krásná, nemít ve tváři tak prázdný výraz.

S. J. Bolton


11

Kdyby alespoň v očích měla jiskru... Tahle tvář však patří ně­ komu, kdo je už prakticky mrtvý.

Muž pádící po prvním nádvoří St. John’s College je na­ opak rozrušený na nejvyšší míru. V lidské bytosti nic nepro­ budí zvířecí pudy k životu tak úspěšně jako úzkost a strach. Detektiv inspektor Mark Joesbury, příslušník Metropolitní policie, který sám vysílá své podřízené do nejnebezpečněj­ ších situací, se ještě nikdy v životě tak nebál.

Nahoře na věži je chladno. Z rovin zvaných Fens sem va­ nou studené lednové větry a halí město do mrazivého objetí jako pedofil rdousící svým hnátem malé bezbranné děcko. Žena není oblečena do zimy, ale zdá se, že chlad nevnímá. Mrká a oči se jí náhle zalévají slzami.

Inspektor Joesbury bere za kliku a zjišťuje, že dveře kos­ telní věže jsou odemčené. Rozrazí je, dveřní křídlo se odmrš­ tí od kamenné zdi a narazí mu do levého ramene, které bylo vždycky slabší než pravé. Bolí ho to. V nejbližším rohu vidí ležet nějaký předmět, úzkou modrou koženou botu na níz­ kém podpatku. Je špičatá a leskne se. Skoro se zastaví, aby ji sebral, pak si to ale rozmyslí. Už jednou takhle držel v ruce ženskou botu v domnění, že je pozdě. Nezdržuje se, pádí po schodech a počítá je. Nikoliv snad proto, aby věděl, kolik mu jich ještě zbývá, ale aby zaměstnal mysl, aby měl pocit, že se vzdálenost zkracuje. Když dobíhá do druhého patra, zaslech­ ne za sebou kroky. Někdo jde za ním.

Úplně nahoře vidí dveře, zároveň cítí vanout studený vítr. Už je na střeše. Vůbec však netuší, co si počne, pokud dorazí pozdě a zjistí, že už skočila. A co by měl krucinál dělat, po­ kud ještě neskočila.

„Lacey,“ křičí. „Ne!“

Volavka



13

1

Pátek 11. ledna (před jedenácti dny)

All One Bar poblíž stanice Waterloo byl narvaný k prask­ nutí, skoro stovka lidí se snažila překřičet muziku, aby se na­ vzájem slyšeli. I přesto, že ve Spojeném království se na ve­ řejných místech nesmí kouřit, se ve vzduchu vznášelo něco, co halilo dav do jakéhosi oparu, a celý výjev připomínal staré neostré fotografie pořízené levným fotoaparátem.

Ihned jsem vycítila, že tam není.

Ani jsem se nemusela dívat na hodinky, abych věděla, že jsem přišla o šestnáct minut později. Načasovala jsem si to na vteřinu přesně. Kdybych přišla ještě později, působi­ lo by to nezdvořile nebo navozovalo dojem, že se snažím vypadat zajímavě. Kdybych naopak přišla skoro přesně, vy­ padala bych nedočkavě. Rozhodla jsem se, že se budu tvá­ řit naprosto klidně a profesionálně. A trochu odtažitě. Přijít pozdě tak akorát k téhle póze patřilo. Až na to, že zpoždění měl teď on.

Objednala jsem si u baru svůj obvyklý drink pro kompli­ kované situace a vyhoupla se na barovou stoličku. Zatímco jsem upíjela bezbarvou tekutinu, sledovala jsem svůj odraz v zrcadlech nad barem. Šla jsem rovnou z práce. Nějakým zá­ zrakem jsem odolala pokušení odejít dřív a strávit skoro dvě hodiny sprchováním, fénováním vlasů, malováním a vybírá­ ním oblečení. Rozhodla jsem se, že kvůli Marku Joesburymu takhle vyvádět nebudu.

Vylovila jsem z tašky laptop a položila jej na barový pult – vlastně jsem neměla v úmyslu pracovat, jen jsem chtěla, aby to tak vypadalo. Otevřela jsem si prezentaci na téma brit­ ských zákonů vztahujících se k pornografii, kterou jsem si připravovala na příští týden pro nové rekruty v  Hendonu. Namátkou jsem otevřela stránku s  trestním zákonem. No­ váčci stejně jako většina lidí budou překvapení, až se dozvědí, že držení pornografických materiálů, kde nefigurují nezletilí, bylo ve Velké Británii naprosto legální až do roku 2008, kdy zákon zakázal extrémně pornografické snímky. Přirozeně, že se budou ptát, jak posoudit, že už jsou extrémní. Právě to bylo hlavní téma stránky, jíž jsem se právě věnovala.

Extrémně pornografické snímky zobrazují sexuální

projevy, které:

• ohrožují, nebo zdánlivě ohrožují lidský život.

• mají za následek vžné poranění sexuálních orgánů.

• souvisejí s mrtvými lidskými těly.

• souvisejí se zvířaty

Opravila jsem překlep ve druhém bodě a za poslední jsem doplnila tečku.

S. J. Bolton


15

Joesbury ještě nedorazil. Ne že bych se rozhlížela. I tak bych ve vteřině poznala, že vešel do místnosti.

Před čtyřiadvaceti hodinami jsem měla pětiminutovou pracovní schůzku se  svým nadřízeným na policejní stanici v Southwarku. SOÚ 10, který všichni znají pod názvem De­ sítka, si vyžádal moje služby. Tenhle Speciální operační útvar při Metropolitní policii, jenž většinou pracuje v utajení, ne­ stál jen o nějakou mladou vyšetřovatelku. Chtěli přímo mě. A právě s inspektorem Markem Joesburym, kterému kon­ krétní případ podléhal, jsem měla mít dnes večer schůzku. „O jaký případ jde?“ ptala jsem se. Můj nadřízený jen zabru­ čel, že mi všechno poví inspektor Joesbury. Mračil se přitom a byl podrážděný, pravděpodobně proto, že mu sebrali člově­ ka a ani mu neřekli proč.

Znovu jsem se podívala na hodinky. Joesbury měl třia­ dvacetiminutové zpoždění, drink mi ubýval příliš rychle a v půl jsem byla rozhodnutá jít domů.

Dokonce jsem si uvědomila, že ani nevím, jak vypadá. Jis­ těže jsem měla jistou představu, jak je vysoký, jakou má po­ stavu a odstín pleti, dokonce jsem si pamatovala i jeho tyr­ kysově modré oči, ale ne a ne si vybavit jeho tvář. Což bylo opravdu zvláštní, protože od chvíle, co ho znám, jsem na něj nepřestala myslet ani na jedinou vteřinu.

„Lacey Flintová v  celé své kráse,“ ozvalo se těsně vedle mne.

Zhluboka jsem se nadechla, pomalounku se otočila a spatřila jsem Marka Joesburyho, urostlého, jistě přes sto osmdesát centimetrů vysokého a i v lednu opáleného inspek­ tora s jasně modrýma očima. Na hlavě měl mohutnou rozcu­ chanou zrzavou paruku.

„Jsem tu v přestrojení,“ řekl. A mrknul na mě.

Volavka


16

2

Parkovací místo pro invalidu před domem doktorky Evi Oliverové bylo kupodivu neobsazené. Bylo to neobvyklé do­ konce i přesto, že na omšelé cihlové zdi visela značka s  ná­ pisem Soukromý pozemek. Zvláště o víkendech bývalo pra­ vidlem, že Evi při návratu domů zjistila, že si její parkovací místo přivlastnil nějaký neomalený turista. Dnes večer však měla štěstí.

I přes neodbytnou bolest se přiměla vystoupit. Prášky si měla vzít už před třiceti minutami a vzhledem k tomuto zpoždění pociťovala větší bolesti než obvykle. Rozložila hůl a opřela se o ni levou paží, což jí přineslo jistou úlevu. Našla kufřík, avšak trochu ji to zmohlo a poněkud se zadýchala. A ani to, že se ve tmě musela potýkat se vším sama, jí dvakrát nepomáhalo.

Ačkoliv chtěla být co nejdřív doma, na okamžik se zasta­ vila, rozhlédla se a nastražila uši. Dům, ve kterém posledních pět a půl měsíce žila, stál na konci slepé uličky obklopené zdmi univerzitních zahrad a řekou Cam. Bylo to pravděpo­ dobně jedno z nejklidnějších míst v Cambridgi.

Nikoho neviděla ani neslyšela, vyjma provozu z  vedlejší ulice a větru v korunách okolních stromů.

Bylo pozdě. Pátek, devět večer. Nebylo možné zůstávat v  práci déle. Její noví kolegové ji už odepsali, považovali ji za zahořklou, napůl invalidní a předčasně zestárlou starou pannu, která nemá kromě svého zaměstnání žádný soukro­ mý život. Ne že by se nějak zásadně mýlili, ale to, co Evi dr­ želo u pracovního stolu do poslední chvíle, dokud ostraha nezamkla budovu, nebyla vyprázdněnost jejího soukromého života. Byl to strach.

Volavka


18

3

Uvědomovala jsem si, že se lidé kolem nás pochechtáva­ jí a někteří nás pokradmu zvědavě pozorují. Jako ve snách jsem slyšela, jak Joesbury objednává u chlapíka za barem pintu světlého piva IPA a pro dámu ještě jednou totéž. Když jsem konečně popadla dech a osušila si oči, Joesbury vypa­ dal zmateně.

„Myslím, že jsem vás ještě nikdy neviděl se smát,“ řekl a za­ kroutil hlavou, jako bych to byla já, kdo vypadá jako tatrman. Sledoval, jak mi barman připravuje pití. Bombay Sapphire se spoustou ledu do vysoké sklenice. Posunul ji přede mne a povytáhl obočí.

„Pijete čistý gin?“ divil se.

„Ne. Piju ho s ledem a citrónem,“ odpověděla jsem. Uvě­ domila jsem si, že nás sleduje nejen barman, ale i několik lidí okolo nás. Na co si to proboha ten Joesbury hraje?

„Na co si to proboha hrajete?“ zeptala jsem se bez okolků. „Hodláte to mít na hlavě celý večer?“

„Ne, svědí mě to.“ Sundal si paruku, položil ji na pult a sáhl po sklenici. Zmuchlaná umělá kštice před ním ležela jako přejetý ježek. Podrbal se za levým uchem. „Třeba si ji ještě nasadím,“ řekl. „Když budete chtít.“

Od posledně mu povyrostly vlasy a vzadu mu teď saha­ ly až k  límci. Zdály se mi tmavší, než jsem si pamatovala, a konečky se mu nepatrně kroutily. Slušelo mu to, delší vlasy mu prodlužovaly tvář a zjemňovaly rysy. Jakýmsi nenápad­ ným způsobem ještě zkrásněl. Jizva, která se mu táhla okolo pravého oka, byla v měkkém barovém světle sotva viditelná. Už mě začínaly bolet svaly v obličeji, jak jsem se na něj celou dobu zubila.

„Znovu se vás ptám, na co si to hrajete?“ Když budu tro­ chu protivná, možná si nevšimne, jak se celá tetelím blahem, že ho vidím. „Neměl byste vypadat nenápadně?“

„Myslel jsem si, že by to mohlo prolomit ledy,“ odpověděl a otřel si pivní pěnu z horního rtu. „Minule, když jsme se vi­ děli, to bylo trochu napínavý.“

Minule, když jsme se viděli, Joesbury totiž málem vykr­ vácel. Scházelo pár minut. Ostatně já jsem na tom nebyla líp. Myslím, že výraz „trochu napínavý“ nevystihoval věc úplně přiléhavě.

„Jak se vám daří?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem to věděla docela přesně. Několik posledních měsíců jsem u našich spo­ lečných známých bezostyšně vyzvídala a zjišťovala, jak se má. Věděla jsem, že projektil, který ho tehdy v  noci zasáhl, mu pořádně pošramotil jednu plíci. Zranění se ale docela dobře zahojilo, nejprve mu pomohli chirurgové a potom čas. A také jsem věděla, že strávil čtyři měsíce v  nemocnici, pak ho na další tři měsíce přeřadili do kanceláře a teprve poté se vrátil do normální služby.

Volavka


20

„Možná, že letos vynechám Londýnský maratón,“ řekl a vzal mě za ruku, což mělo za následek, že se mi v žalud­ ku rozvibrovaly beztak už dost napjaté struny. „Jinak dob­ rý.“ Obrátil mi ruku zápěstím vzhůru a na okamžik pohlédl na náplast, kterou jsem na něm stále nosila. Ne že by to bylo nutné, dělala jsem to spíš proto, že jsem se nechtěla dívat na jizvu, která se pod ní skrývala. Po třech měsících se zahojila a lepší už to nebude. Už nikdy.

„Myslel jsem, že se za mnou třeba zastavíte,“ pokračoval. „Ty nemocniční pyžama jsou fakt úchvatný.“

„Poslala jsem vám plyšovýho medvídka,“ odpověděla jsem. „Nejspíš se ztratil na poště.“

Oba jsme věděli, že lžu. Nikdy bych se mu nepřiznala, že jsem strávila skoro hodinu prohlížením webových stránek Steiff of Germany a vybíráním toho správného plyšáka, kte­ rého bych mu poslala, kdyby se mi nezkřížily plány. Nakonec jsem vybrala jednoho, co jako by z oka vypadl medvídkovi, kterého dal kdysi on mně, jen byl o trochu větší a měl drzejší výraz. Ale když jsem se na stránky podívala naposledy, byl už označen nálepkou Zboží vyprodáno. Bylo to pro mne jasné znamení. Joesbury si mě teď prohlížel, a zvlášť můj zlome­ ný nos. Před měsícem jsem podstoupila plastickou operaci a právě mi zmizela poslední pooperační modřina.

„Dobrá práce,“ konstatoval. „Nemáte ho trochu delší než dřív?“

„Myslela jsem, že takhle budu vypadat inteligentněji.“

Pořád mě držel za zápěstí a nezdálo se, že ho hodlá pustit. „Slyšel jsem, že se teď věnujete pornu,“ řekl. „Baví vás to?“

„Dali mi za úkol zpracovat instruktážní analýzu,“ odsek­ la jsem. Odjakživa jsem nesnášela, když muži vtipkovali na

S. J. Bolton


21

téma porno, byť jen nevinnou narážkou. „Zdá se, že si myslí, že dokážu vystihnout jemné nuance.“

Joesbury pustil mé zápěstí a cítila jsem, že nálada se změ­ nila. Pootočil hlavu a jeho pohled se zastavil na stolku u okna.

„No a teď, když jsme odbyli milou společenskou konver­ zaci, měli bychom si jít sednout,“ řekl. Aniž by čekal na můj souhlas, sebral paruku, strčil si ji pod paži, do rukou vzal naše skleničky a vyrazil na druhou stranu baru. Následovala jsem ho a říkala si, že nemám právo být zklamaná. Nejsme tu přece na rande.

Joesbury přišel s batůžkem. Vytáhl z něj tenké hnědé des­ ky a položil je na stůl mezi nás. Zatím je neotevřel.

„Dostal jsem souhlas vašich šéfů ze  Southwarku, že vás můžu požádat o spolupráci na jednom případu,“ řekl, jako by byl můj nadřízený. „Potřebujeme ženu. Takovou, která vy­ padá nanejvýš na pětadvacet. V našem útvaru žádná taková není. Vzpomněl jsem si na vás.“

„Jaká čest,“ předstírala jsem dojetí a hrála o čas. Spe­ ciální operační útvar neboli Desítka se zabýval kauzami, při nichž se jeho lidé infiltrovali do leckdy nebezpečného pro­ středí. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem už na takový úkol při­ pravená.

„Když si povedete dobře, objeví se to ve vašich papírech,“ řekl.

„Samozřejmě, že v úvahu přichází i opačný průběh,“ po­ dotkla jsem.

Joesbury se usmál. „Dostal jsem rozkaz, že rozhodnutí musím nechat výhradně na vás. A od Dany vám mám vyří­ dit, že jsem nezodpovědný blbec, když vůbec uvažuju o mož­ nosti přizvat vás k případu, jako je tenhle, zvlášť když od prů­

Volavka


22

švihu s  Rozparovačem uběhla tak krátká doba. A máte mě prý poslat do hajzlu.“

„Vyřiďte jí, že ji pozdravuju.“ Dana Tullochová byla in­ spektorka, jež stála v  čele vyšetřovacího týmu, s  nímž jsem spolupracovala vloni na podzim. Zároveň také patřila k Joes­ buryho nejbližším přátelům. Měla jsem Danu ráda, ale chtě nechtě mě popouzelo, jak si s Joesburym rozumějí.

„Na druhou stranu,“ pokračoval, „případ se nám dostal do hledáčku právě díky Daně. Jedna z  jejích dobrých známých z  Cambridgeské univerzity, v současnosti vedoucí student­ ského poradenského oddělení, ji soukromě kontaktovala.“

„O co jde?“ zeptala jsem se.

Joesbury otevřel desky. „Máte pořád dost silný žaludek?“ Přikývla jsem, ačkoliv jsem ho poslední dobou moc netesto­ vala. Vytáhl tedy štůček fotografií a posunul ho přede mne. Mrkla jsem na snímek ležící navrchu a na okamžik jsem mu­ sela zavřít oči. Existují záběry, které je lepší nikdy nevidět.

S. J. Bolton


23

4

Evi přelétla očima cihlovou zeď ohraničující zahradu, zkontrolovala pohledem nedaleká stavení, zahleděla se do tmy pod koruny stromů a přemýšlela, jestli strach bude ovlá­ dat její život už nadosmrti.

Strach ze samoty. Strach ze stínů, jež se zhmotňují. Z úryvků šepotu, které k ní nečekaně doléhají ze tmy. Z krás­ né tváře, která se ukáže být pouhou maskou. Strach udělat těch několik kroků, jež ji dělí od bezpečí v domě.

Nemůže tady stát donekonečna. Zamkla auto a vydala se k brance. Železná kovaná dvířka byla stará, ale měla vyměně­ né panty, takže do nich stačilo lehce strčit a hned se doslova rozletěla.

Vítr vanoucí od východu z  fenlandských rovin byl dnes večer mimořádně silný a listy na dvou vavřínech šustily jako starý papír. Dokonce i drobné lístky rostlin v truhlících se tře­ potaly jako pominuté. Obě strany cesty vroubily keříky levan­ dule. V červnu by ji jejich vůně vítala už na dálku jako úsměv milované osoby. Teď však byly keříky odrostlé a stvoly holé.

Když se Evi rozhodla přijmout současné místo, ani ve snu

ji nenapadlo, že jí nabídnou, aby bydlela právě zde, v domě,

který si nechal postavit bezmála před třemi stovkami let teh­

dejší  děkan jedné ze starodávných cambridgeských kolejí.

Rozlehlá stavba působící vřelým dojmem díky cihlovému

zdivu doplněnému světle žlutými vápencovými prvky, byla

jednou z nejprestižnějších adres, jíž univerzita disponovala.

Až donedávna tady bydlel mezinárodně uznávaný profesor

fyziky, jehož dvakrát jen těsně minula Nobelova cena. Tenhle

vědec zde žil téměř třicet let, a když ho meningitida připra­

vila o dolní končetiny, univerzita přebudovala dům na sídlo

pro handicapované.

Profesor před devíti měsíci zemřel, a když Evi přijala spo­

lu s  částečným pedagogickým a lektorským úvazkem na­

bídku stát se vedoucí studentského poradenského oddělení,

univerzita v tom spatřila šanci, jak dům znovu využít a zhod­

notit své investice.

Dlážděná pěšina byla krátká. Vedla sotva pět metrů udr­

žovanou zahradou a končila před honosnou podestou u hlav­ ního vstupu. Závěsné nápodoby kočárových luceren, pohu­ pující se po obou stranách vstupních dveří, osvětlovaly celý chodníček. Obvykle jí nevadily, dnes si ale nebyla tak jistá.

Protože nebýt světla, které vrhaly, pravděpodobně by si

nevšimla, že od branky ke dveřím vede řádka jedlových ši­ šek.

S. J. Bolton


25

5

„Díváte se na Bryony Carterovou,“ oznámil mi Joesbury. „Devatenáct let. Studentka prvního ročníku medicíny.“

„Co se stalo?“

„Zapálila se,“ odpověděl. „Večer, v  den konání kolejní­ ho vánočního plesu. Možná ji naštvalo, že ji nikdo nepozval. Ještě ani neskončila večeře, a ona vzplála jako lidská pocho­ deň.“

Odvážila jsem se znovu pohlédnout na hořící postavu. „Otřesné,“ řekla jsem, ale nevystihovalo to dostatečně celý výjev. Rozhodnout se pro smrt vlastní rukou je jedna věc. Vybrat si takovýhle způsob druhá. „A lidé ji viděli, když vzplála?“

Joesbury rázně přikývl. „Nejenže ji viděli, někteří si ji do­ konce vyfotili na iPhony. To víte, děcka!“

Začala jsem se probírat zbývajícími fotografiemi. Hořící dívka měla zakloněnou hlavu, takže jí nebylo vidět do ob­ ličeje. Drobnost, za kterou jsem byla vděčná. Horší už byly malé beztvaré kousky čehosi, co prosvítalo mezi plameny a vypadalo jako škvařící se tkáň, která jí odpadává z  těla. A její levá ruka, jakoby napřažená k fotoaparátu, byla už celá černá. Připomínala spíš kuřecí pařát než něco, co bylo ještě před chvílí lidským tělem.

Další pětice fotografií ukazovala dívku na podlaze. Nej­ blíže stál dlouhovlasý muž ve smokingu, s šokovaným výra­ zem ve tváři a hasicím přístrojem v rukou. Poblíž ležel převr­ žený kbelík na led. Dívka v modrých večerních šatech držela v ruce džbán na vodu.

„Měla v těle docela slušnou dávku nějaké nové halucino­ genní drogy,“ řekl Joesbury. „Můžete se utěšovat pomyšle­ ním, že moc nevnímala, co se s ní děje.“

„Proč se o to ale zajímá Desítka?“ zeptala jsem se.

„To byla i moje první otázka,“ odpověděl. „Místní krimi­ nálka to moc neřeší. Provedli klasické vyšetřování, dosadili trojčlenku a neshledali nic, co by považovali za neobvyklé.“

Chvíli jsem přemýšlela, co by se ještě muselo stát, aby to vypadalo neobvykleji než sebeupálení. „Tohle neznám,“ řek­ la jsem. „Co jste to říkal o trojčlence?“

„Nástroj, motiv a úmysl. První, co se při pravděpodobné sebevraždě zkoumá, je, zda se sebevražedný nástroj nachází někde poblíž. Pistole vedle ruky, smyčka kolem krku a nějaká stolička... prostě tyhle věci. V Bryonině případě se našel ka­ nystr s benzínem před sálem, kde se večeřelo. A vyšetřovatel objevil v jejím pokoji i účtenku. Stejně tak jako drogu, kterou si aplikovala, aby měla k tomuhle harakiri kuráž.“

Někdo se natáhl, aby odložil sklenici na stůl, a přitom se naklonil nad fotky. Aniž bych vzhlédla, rychle jsem je scho­ vala pod otevřené desky.

„Další část trojčlenky představuje motiv,“ pokračoval Joes­

S. J. Bolton


27

bury. „Bryony mívala tu a tam deprese. Byla to chytrá holka, ale trochu se potýkala s ročníkovou prací. Stěžovala si, že ne­ může spát.“

„Co úmysl?“ zeptala jsem se.

Joesbury přikývl. „Zanechala zprávu matce. Prý krátkou a velmi smutnou. Protokol policisty, který byl první na místě té tragédie, zrovna tak jako hlášení vyšetřovatele, jenž pro­ hledával její pokoj, jsou přiložené v deskách. Neobjevili nic, co by napovídalo, že to bylo naaranžované.“

„A navíc několik set lidí vidělo, jak se zapálila,“ dodala jsem.

„Určitě si jí všimli, když se ocitla v plamenech,“ upřesnil Joesbury. „Jde ale už o třetí sebevraždu na univerzitě v tom­ hle akademickém roce. Vybaví se vám něco, když řeknu jmé­ no Jackie Kingová?“

Chvíli jsem přemýšlela, pak jsem zavrtěla hlavou.

„Zabila se v listopadu. Psalo se o tom v několika celostát­ ních novinách.“

„Musela jsem to nějak přehlédnout.“ Od případu, na němž jsme společně pracovali vloni na podzim, jsem se za­ řekla, že nebudu číst noviny ani sledovat zprávy. Nedělalo mi dobře vidět své jméno na všemožných titulcích a podle slov terapeutů mi neustálé připomínání toho, čím jsem si prošla, nepomáhalo v zotavování.

„Pořád tomu ale nerozumím,“ řekla jsem. „Proč se Desít­ ka zajímá o sebevraždu na univerzitě?“

Joesbury vytáhl z  batohu další desky. Usoudila jsem, že nepřipadá v  úvahu, abych ho požádala, ať je neotevírá, tak jsem jen čekala a dívala se, jak z  nich vyndává další paklík fotografií. Ani jsem je nemusela prohlížet všechny. Stačila je­

Volavka


28

diná, abych pochopila, že se dívám na evidentně mrtvou dív­ ku s mokrými vlasy a oblečením. A s provazem omotaným kolem kotníků.

„Taky sebevražda?“ zeptala jsem se.

„Zjevně ano,“ odpověděl. „Žádné důkazy svědčící o opa­ ku. A tohle byla Jackie ve svých lepších dnech.“

Joesbury vytáhl poslední snímek a položil jej na vrch hromádky. Jackie Kingová vypadala jako sportovní typ. Měla dlouhé, rovné světlé vlasy, které se jí leskly na slunci, na sobě námořnické tričko. Mladá, zdravá, vitální a pohledná dívka, která ztratila důvod k životu?

„Chudák holka,“ řekla jsem a čekala, co bude následovat.

„Letos tři sebevraždy, vloni taky tři, předloni čtyři,“ kon­ statoval Joesbury. „Cambridge se stává místem s rekordním počtem mladých lidí, kteří si sáhli na život.“

S. J. Bolton


29

6

Evi se zastavila a přála si, aby se vítr aspoň na chvíli utišil, protože pak by mohla slyšet hihňání a přešlapování, které by jí prozradilo, že ji někdo pozoruje. Protože někdo ji pozo­ rovat musel. Nebylo možné, aby šišky na pěšinu takhle na­ foukal vítr. Šišek bylo celkem dvanáct, každá ležela přesně uprostřed plochého kamene dláždícího pěšinu a tvořily linii vedoucí přímo k domovním dveřím.

Tři večery v řadě, třikrát totéž. Včera a předevčírem bylo možné hledat vysvětlení v  náhodě. Když si šišek poprvé všimla, ležely na hromádce, kterou mohl vykouzlit vítr. Po­ druhé narazila na kupičku hned za brankou. V tomhle přípa­ dě šlo však mnohem zřetelněji o úmysl.

Kdo by ale mohl tušit, jak moc nenávidí šišky?

Rozhlédla se na všechny strany a přidržovala se hole, aby neztratila rovnováhu. Bylo však příliš větrno, než aby něco slyšela, a všude samá stinná zákoutí, takže si nemohla být jis­ tá, že je tu sama. Měla by jít dovnitř. Vydala se po dlážděné pěšině, jak nejrychleji dovedla, došla k  domovním dveřím a vstoupila do domu.

Další šiška, větší než ostatní, ležela uvnitř na rohožce.

Evi nechávala stát svůj invalidní vozík u jedné ze stěn hned za dveřmi. Aniž by pohlédla na šišku, zabouchla za se­ bou a posadila se do kolečkového křesla. Celou ji zachvátila dávná iracionální úzkost, která ji tu a tam přepadala a kte­ ré se nedokázala nikdy zbavit. Její vznik se datoval do oka­ mžiku, kdy jako čtyřletá zvídavá a všetečná holčička sebrala zpod stromu velkou šišku.

Byla tenkrát s rodiči na prázdninách v severní Itálii. Všu­ de kolem se rozprostíraly staré borové lesy, mohutné stromy se tyčily až do nebes, nebo to tak malému děvčátku alespoň připadalo. I šiška byla obrovská, sotva ji v drobných bacula­ tých ručičkách unesla. Zdvihla ji a nadšeně ji běžela ukázat mamince, když vtom ucítila mravenčení na levém zápěstí.

Jen co se na něj podívala, zjistila, že jí po celém předlok­ tí leze nějaký hmyz. Dodnes si vzpomíná, jak začala ječet a jeden z rodičů jí hmyz z ručičky musel smést. Nějaký brouk nebo mravenec jí ale stačil zalézt pod oblečení a rodiče ji mu­ seli v lese celou svléct. I po letech byla vzpomínka na to, jak se nadšení změnilo v děs, natolik živá, že ji dokázala rozrušit.

Nikdo o tom ale nevěděl. Dokonce ani s rodiči už o dáv­ ném incidentu nemluvila několik desetiletí. Jde jen o hloupý vtip, který s ní nemá pravděpodobně nic společného. Možná si tu předtím hrálo nějaké dítě, udělalo si na pěšině řádku z šišek a jednu prostrčilo dovnitř škvírou na dopisy. Bylo na čase vydat se v kolečkové židli ze zádveří do kuchyně.

Na kuchyňské lince, kterou před několika hodinami opouštěla dokonale uklizenou, ležela hromádka velkých jed­ lových šišek.

S. J. Bolton


31

7

„Sebevraždy nejsou mezi mladými lidmi zas až tak ne­ obvyklé,“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. „Chci říct, že po­ čet sebevražd je mezi studenty mnohem vyšší než u ostatní populace. Nestalo se před lety něco podobného ve Walesu?“

„Máte asi na mysli Bridgend,“ odpověděl Joesbury. „Tam se ovšem, technicky vzato, nejednalo o univerzitu. Sebevraž­ dy se někdy kumulují. Ale je to vzácné. A Danina známá není jediná, koho to znepokojuje. Navíc vedení univerzity velmi nelibě nese pozornost médií. Veřejné propírání řady sebe­ vražd nevrhá na jednu z celosvětově nejprestižnějších akade­ mických institucí dobré světlo.“

„Neexistuje nic, co by svědčilo o zločinu?“ zeptala jsem se.

„Vůbec nic. Naopak. Jak Bryony, tak Jackie měly už v mi­ nulosti psychické problémy,“ řekl Joesbury. „Jackie poměrně dávno, Bryony teď.“

„Obrátila se Bryony na školu o pomoc?“

„Ano. Ne snad přímo na Daninu známou, která se jme­

nuje...“ Joesbury začal listovat papíry ve složce a bleskově je

pročítal. „... Oliverová,“ řekl po chvíli. „Doktorka Evi Oli­

verová. Bryony se obrátila na jednu její kolegyni. V univer­

zitním studentském poradenském oddělení, které Oliverová

vede, pracuje celý tým poradců.“

„A co to druhé děvče?“

Joesbury přikývl. „I Jackie měla podle výpovědí jejích

přátel problémy,“ řekl. „Stejně jako jeden ze studentů, který

se oběsil po třech týdnech od nástupu na školu.“ Joesbury

znovu nahlédl do papírů. „Jake Hammond. Devatenáctiletý

student angličtiny.“

„O kolika případech vlastně mluvíme?“

„O devatenácti za posledních pět let, včetně Bryony Car­ terové,“ řekl Joesbury.

„No, tak to se už nedivím, že je vedení školy znepokoje­ no,“ odpověděla jsem. „Ale pořád nevidím důvod, proč se tomu věnuje Speciální operační útvar.“

Joesbury se opřel zády o opěradlo a založil si ruce za hla­ vu. Vypadal hubenější, než jsem si ho pamatovala. Určitě se mu propadl hrudník a ubyly mu i svaly v ramenou. „Holčičí telegraf,“ řekl. „Doktorka Oliverová kontaktovala svoji sta­ rou známou z Cambridge, tedy Danu, a ta se zas obrátila na svou bývalou odbornou školitelku na policejním ředitelství, jinými slovy další absolventku Cambridge.“

„A tou je?“

„Sonia Hammondová.“

Joesbury čekal, jestli mi to jméno něco řekne. Neřeklo.

„Ředitelka Sonia Hammondová,“ napověděl mi. „V sou­ časnosti stojí v  čele Úřadu zvláštního vyšetřování ve Scot­ land Yardu.“

S. J. Bolton


33

Už mi to došlo. „Vaše šéfka,“ dovtípila jsem se. „Nevěděla jsem, že vás má na povel ženská.“

Joesbury povytáhl jedno obočí. Na tenhle jeho zvyk jsem už skoro zapomněla. „Takový je můj celoživotní úděl,“ vzdy­ chl. „Ředitelka Hammondová má v  Cambridgi dceru, o to víc ji celá věc zajímá.“

„Ještě toho trochu,“ odtušila jsem. „Co si proboha vaši šé­ fové myslí, že tou akcí v přestrojení dosáhnou? Tajná operace v městě věží a snové nálady...“

„Myslím, že takhle Matthew Arnold popisoval Oxford, a ne Cambridge,“ opravil mě Joesbury. „Doktorka Oliverová má teorii, že ty sebevraždy nejsou náhodné. Naopak si myslí, že je spojuje něco pochmurně zlověstného.“

Volavka


34

8

Poté, co Evi poděkovala mladé policistce a rozloučila se s  ní, zamkla vstupní dveře na zámek i na zástrčku. Udá­ lost s  ní otřásla víc, než si byla ochotna přiznat. Policistka se chovala slušně, pečlivě prohledala dům a doporučila Evi, aby okamžitě zavolala policii, kdyby se jí cokoliv nezdálo. Na druhou stranu zjevně nehodlala podnikat víc než sepsat hlá­ šení. Vysvětlila Evi, že neobjevila žádné známky po násilném vniknutí a jedlové šišky samy o sobě nepředstavují nebezpe­ čí.

Ta žena měla samozřejmě pravdu. Evi nebyla jediná, kdo má klíče od domu. Každé úterý k ní docházela úklidová fir­ ma. Budova patřila univerzitě a Evi si uměla představit, že tu a tam přijde někdo ze správy budov na neplánovanou kon­ trolu. Jinou otázkou však bylo, proč by si údržbáři nosili do domu hromádku jedlových šišek, ale tím si mladá policistka zjevně nehodlala lámat hlavu.

Evi přešla na druhou stranu kuchyně a nalila vodu do var­

né konvice. V okamžiku, kdy ji zapnula, se něco smýklo po


35

kuchyňském okně. Doslova nadskočila leknutím a málem upadla.

„Byla to jen větev,“ uklidňovala se a uvědomila si, že si stále ještě nevzala léky proti bolesti. „Zas ten zpropadený strom.“

Výhled z Eviiny kuchyně vedl do zahrady za domem. Byla obehnaná zdí a terén se svažoval k říčnímu břehu. Těsně ved­ le domu rostl mohutný cedr a jeho spodní větve se při silném větru občas otíraly o přízemní okno.

Evi si vzala své léky proti bolesti, počkala několik minut, než začnou účinkovat, a pak se pustila do jídla. Snažila se na cpat toho do sebe co nejvíc. Umyla nádobí a vydala se do ložnice. Cestou se na okamžik zastavila a sebrala šišku z ro­ hožky. Prostrčila ji škvírou na dopisy a vyhodila ven. Otřásla se přitom hnusem. Šišky z kuchyňské desky už byly také ven­ ku v popelnici.

Zašla do koupelny, roztočila kohoutky a začala se odstro­ jovat. Na nočním stolku v ložnici ležel otevřený dopis. Přišel před několika dny v mohutně vypolstrované obálce. Vysypa­ la obsah na postel a objevily se mušle, oblázky, uschlá moř­ ská chaluha a nakonec jedna rodinná fotografie. Právě ta teď ležela na stolku lícem nahoru. Máma, táta, malé děti. Vloni byli jejími pacienty a jejich vztah přerostl v  přátelství. Prá­ vě si koupili polovinu přízemního domku u pobřežní silni­ ce v městečku Lytham St Annes v Lancashiru a podle toho, co psala matka v dopise, se jej na jaře chystají zbourat a na jeho místě vybudovat nový vysněný domov. Měl to být jejich druhý pokus, ten první se jim moc nevyvedl. Zvala Evi na návštěvu, zdůrazňovala, že je vítána kdykoliv. Dopis neobsa­ hoval jedinou zmínku o Harrym.

Volavka


36

I když Evi věděla, že by to neměla dělat, otevřela zásuvku nočního stolku a vytáhla novinový článek, jejž si vyhledala pomocí internetového archivu a vytiskla. Ani se nenamáhala číst jednotlivé věty, beztak je znala zpaměti. Potřebovala jen vidět jeho tvář.

Vana už bude plná. Jen ještě vteřinu, aby se mohla dívat na jeho medově rezavé vlasy, světle hnědé oči, výrazné čelisti a rty, jež se zdály neustále přichystané k  úsměvu i ve chví­ lích, jako byla tahle, kdy se snažil tvářit vážně. Jen ještě vteři­ nu, aby mohla přemítat, kdy se pro ni konečně stane pouhou šťastnou vzpomínkou, na rozdíl od těch trýznivých, v nichž jí tane na mysli tak živě, že doslova cítí kořeněnou vůni jeho kůže. Jen ještě vteřinu, aby mohla přemítat nad tím, kdy bo­ lest konečně pomine.

Ve chvílích, kdy voda začínala chladnout, Evi už téměř upadala do dřímoty. Stiskla tlačítko, které uvedlo do chodu zařízení, jež ji vyzvedlo z vany. Dokázala se udržet na nohou bez pomoci akorát tak dlouho, aby se osušila a vetřela si do kůže tělové mléko. Máš tak hebkou pleť, zašeptal jí jednou. Když odcházela z koupelny, měla v očích slzy. Ani se nesna­ žila namluvit si, že je to kvůli bolesti, která byla poslední do­ bou tak nesnesitelná, že ji v noci bývalo až do pláče.

Nevšimla si tak vzkazu na zrcadle, který se stal čitelným teprve působením páry stoupající z horké vody.

Vidím tě, stálo tam.

S. J. Bolton


37

9

„Jak to myslí, pochmurně zlověstného?“ zeptala jsem se Joesburyho.

„Doktorka Oliverová se domnívá – a teď cituju přímo z poznámek –, že existuje jakási tajná podvratná organizace, jež adoruje sebevražedný akt,“ četl Joesbury. „Myslí si, že se ta děcka svolávají přes sociální sítě a vzájemně se k sebevraž­ dě hecují.“

„Totéž se říkalo o Bridgendu,“ poznamenala jsem.

„Složitě se to dokazuje,“ řekl Joesbury. „Ale existují zdo­ kumentované případy jakýchsi sebevražedných úmluv, spol­ čení lidí většinou organizovaných jen na síti, kteří se vzájem­ ně podporují v rozhodnutí spáchat sebevraždu. Dodávají si odvahu k činu přikročit.“

Přikývla jsem. Čas od času jsem o takových případech četla.

„Mnohem znepokojivější,“ pokračoval Joesbury, „je vý­ skyt těch, kterým říkám popichovači. Takoví lidé účelově prohledávají web a diskusní stránky s cílem najít depresivní a zranitelné lidi. Nabídnou jim přátelství, předstírají zájem, ale po celou dobu je vlastně navádějí k  definitivnímu aktu. Taky existují webové stránky, na nichž lidé se sebevražedný­ mi sklony instruují podobně smýšlející typy a vedou vzájem­ nou diskusi o tom, který ze způsobů sebevraždy je nejspoleh­ livější, aby si dodali kuráž, než přikročí k samotnému činu.“ Joesbury znovu nahlédl do poznámek. „Doktorka Olivero­ vá tomu říká posilování sebedestruktivního sklonu, někdy úmyslné a zákeřné.“

„Bude to věru zábavná osoba,“ usoudila jsem.

„Dana o ní mluví jako o zlatíčku,“ řekl Joesbury s  tako­ vým úsměvem, že bych mu nejradši vrazila facku.

„Než na to kývnu, shrňme si, co přesně bych měla vyšet­ řovat.“

„Vlastně nic,“ překvapil mě Joesbury. „V tuhle chvíli není co vyšetřovat. Vaše práce bude spočívat v podstatě jen v tom, že strávíte s doktorkou Oliverovou nějaký čas, aby věděla, že ji bereme vážně.“

„Takže budu něco jako žeton pro štěstí?“ skočila jsem mu do řeči.

„Ne tak docela. Taky potřebujeme, abyste se vmísila mezi studenty, pronikla do studentského života a hlásila všech­ no neobvyklé. Zvláštní pozornost budete věnovat webovým stránkám a diskusním fórům vznášejícím se v éteru nad ro­ vinami Fens. Budete našima očima uvnitř dění.“

Na pár vteřin jsem se odmlčela.

„Budeme po vás chtít, abyste se tvářila jako studentka, co tak trochu koketuje se sebevraždou,“ pokračoval Joesbury. „Spíš útlocitná, trochu zranitelná, náchylná k depresím. Také je potřeba, abyste na sebe upozornila, takže si budeme muset

S. J. Bolton


39

trochu pohrát s vaším vzhledem. Musíte vypadat jako holka k nakousnutí. To je všechno.“

„Takže Bryonina pitva neodhalila vůbec nic podezřelé­ ho?“ zeptala jsem se spíš jen proto, abych získala trochu času, protože jsem si musela všechno urovnat v hlavě.

„Žádná se nekonala.“

Čekala jsem, zatímco Joesbury se přehraboval v  kupičce fotografií. Jednu vytáhl a nastavil mi ji před oči. Na fotce byla až groteskně nabobtnalá a jako egyptská mumie zafačovaná postava ležící na nemocniční posteli, nad níž se tyčil průhled­ ný stan. Obě paže jí trčely v pravém úhlu od těla. Do zámot­ ku ústily všemožné hadičky a drátky připomínající makaróny.

„Je stále naživu?“ řekla jsem a z nějakého neznámého dů­ vodu jsem měla pocit, že by to bylo ještě horší, než kdyby byla mrtvá.

„Ten snímek vznikl čtyřiadvacet hodin po jejím přijetí,“ řekl Joesbury. „Nikdo doopravdy nevěřil, že přežije. Už tři týdny vzdoruje veškerým infekcím, netrpí šokovou reakcí, neupadá do respiračního kolapsu. Možná se dokonce zotaví. Je však diskutabilní, kolik nám toho bude moct sdělit. Uho­ řel jí i jazyk.“

Co na to říct? „Co chcete, abych udělala?“

„Přečtěte si složku,“ odpověděl. „Přemýšlejte o tom. Dana chce, abyste jí zavolala. Bude se vám to snažit rozmluvit.“

Zvedla jsem hlavu. „Pojedete tam?“ zeptala jsem se. „Mys­ lím do Cambridge.“

Tyrkysově modré oči se zúžily. „V tuhle chvíli to není ne­ zbytné,“ odpověděl. „Budu pendlovat sem a tam, abych vás měl na očích, ale devadesát procent černé práce zůstane na vás.“

Volavka


40

Tímhle stylem Desítka pracovala. Jako první šli do pole mladí policejní důstojníci, rok nebo dva operovali, shromaž­ ďovali informace a posílali hlášení. Jakmile vytanula přesněj­ ší představa o situaci, na scénu nastoupili jinačí kanóni.

„Umíte si mě představit jako excentrického vysokoškol­ ského učitele?“ vyzvídal Joesbury. „S motýlkem a v tvídovém obleku? V dlouhém taláru? S rozcuchanou parukou?“

Joesbury mi odjakživa připadal se svou urostlou posta­ vou a zjizvenou tváří tak trochu jako bandita. Už se na mě zase usmíval. Jeho úsměvu jsem odolávala ze všeho nejhůř. Nejrozumnější by bylo se na něj nedívat. Sebrat se a odejít. Pracovní schůzka proběhla. Karty byly rozdány, desky ukrý­ vající svůj obsah před nepovolanýma očima ležely zavřené na stole. Přejetý ježek neboli oranžový příčesek se povaloval o několik centimetrů dál.

„Je velice měkký,“ řekl Joesbury. „Chcete si ho pohladit?“

Zvedla jsem oči. „O čem přesně teď mluvíte?“

Rozesmál se od ucha k uchu. „Bože, jak se mi po vás stýs­ kalo,“ řekl.

Pak nastalo ticho. Jen jsme na sebe hleděli. Opravdu bych se už měla sebrat a jít.

„Nechtěla byste zajít na večeři?“ zeptal se mě.

Takže teď by mohlo dojít i na to rande.

„Vlastně něco mám.“ Podívala jsem se na hodinky. „Už bych měla jít.“

Joesbury se opřel o opěradlo a přestal se usmívat. Pravou rukou si začal mnout jizvu u spánku. „Nezahrnují náhodou vaše plány výlet přes celé město až do Camdenu?“

Když jsem se s Joesburym setkala poprvé, Camden býval místem, kde jsem s oblibou trávila páteční večery. Balila jsem

S. J. Bolton


41

tam chlapy. Tomu místu jsem se od jedné loňské říjnové noci obloukem vyhýbala. Mé plány na dnešní večer zahrnovaly čínu do krabičky a postel s paperbackem od Lee Childa.

„Něco podobného,“ zalhala jsem a zvedla se.

Sledoval, jak si beru tašku a strkám do ní desky s přípa­ dem. Očima jsem zabloudila k  místu na pravé straně Joes­ buryho hrudníku. Tam, kde měl krvácející ránu, když jsem ho naposledy viděla.

„Jsem ráda, že jste se z toho dostal,“ řekla jsem a odešla.

Volavka


42

10

O půl hodiny později jsem už byla doma, jedla jsem sin­ gapurské nudle z  papundeklové krabičky a listovala deska­ mi s  případem Bryony Carterové. Všechny fotografie jsem odsunula stranou a na očích jsem si nechala jedinou, na níž byla Bryony před popálením. Viděla jsem neobvykle pohled­ nou rusovlásku se světlou pletí a blankytně modrýma očima.

Nejprve jsem si přečetla policejní protokol z místa činu. Sepsali jej tři dny po události a zdálo se, že je dostatečně po­ drobný. Ve 21:45, když se ve velkém sále St. John’s College podávala káva, se dovnitř vpotácela postava zachvácená pla­ meny. Chladnokrevně uvažující muž jménem Scott Thorn­ ton, jenž byl podle protokolu dlouholetý člen pedagogické­ ho sboru, rychle popadl nejbližší hasicí přístroj. Když jej na Bryony, která mezitím upadla na podlahu, celý vystříkal, při­ kázal ostatním hostům, aby nosili vodu. Pobízel všechny, aby na ubohou dívku ležící obličejem k zemi lili vodu z čehoko­ liv, co jim přijde pod ruku – ze džbánů, láhví, kbelíků na led, dokonce i ze sklenic, zatímco on ze svého mobilu přivolal záchranku. Scott Thornton skoro jistě zachránil Bryony Car­ terové život. Zda mu za to poděkuje, je jiná věc.

Poté, co byla těžce popálená dívka odvezena, prohledal uniformovaný policista univerzitní budovu a přilehlé okolí. V temném zákoutí prostoru zvaného druhé nádvoří byl na­ lezen kanystr na benzín a půda v jeho okolí bylá nasáklá tě­ kavou látkou. Na nádobě byly zjištěny Bryoniny otisky prstů. Jenom její.

Bryonin pokoj, vzdálený jen pár set metrů od místa tra­ gédie, byl čistý a uklizený. Ten den vyprala prádlo a vrátila několik knih do knihovny. Na nočním stolku ležel strojem psaný vzkaz matce. Účtenka za nákup benzínu byla objeve­ na spolu s dalšími paragony v přihrádce na tužky v zásuvce psacího stolu. Na podlaze v ložnici našli inhalační soupravu obsahující trychtýř, nádobu a sítko, kterou používala na vde­ chování výparů silné halucinogenní látky.

Její spolubydlící, dívka jménem Talaith Robinsonová, při výslechu vypověděla, že Bryony byla poslední dobou doce­ la nervózní a nešťastná, ale že by ji ani ve snu nenapadlo, že to vezme takhle drastický konec. Hlášení vypracoval jakýsi seržant a podepsal jej nadřízený důstojník, detektiv inspek­ tor John Castell.

Během čtení vyšetřovacího protokolu jsem pochopila, že bývá zvykem vypracovat jakousi analýzu sebevrahova dušev­ ního rozpoložení. Protože panovaly opodstatněné pochyb­ nosti, že se Bryony zotaví, detektiv inspektor požadoval vy­ hotovení takového posudku i v jejím případě. Jako psychiatr formálně zodpovědný za Bryonino duševní zdraví jej připra­ vila doktorka Oliverová.

V anamnéze v úvodu posudku tvrdila, že Bryony Carte­

Volavka


44

rová byla mladá žena, jež silně toužila po lásce a péči a měla tendenci přenést odpovědnost za svůj vlastní život do rukou nějakého silného a laskavého partnera – souznějící duše –, jenž by se o ni postaral. Posudek doktorky Oliverové se dále zmiňoval o Bryoniných napjatých vztazích s  rodiči. Otec, který vykonával časově náročnou práci, býval nablízku jen zřídka a matčin skutečný zájem o Bryony, nejmladší ze čtyř dětí, se zdál být nedostatečný. Bryony vyrůstala s pocitem, že je své rodině na obtíž.

Nejisté a nešťastné dítě vyrostlo v  pasivní mladou ženu vroucně toužící po lásce a pozornosti. Ačkoliv byla inteli­ gentní a krásná, ve  vztazích, dokonce i v těch přátelských, se stávala závislou a zranitelnou. V Cambridgi trpěla nespavos­ tí a těžkými sny. Na konci semestru měla neuzavřenou vět­ šinu předmětů. Její praktický lékař, doktor Bell, jí předepsal antidepresivum citalopram.

Souhrnný závěr doplňovalo několik stran poznámek, kte­ ré vznikly v průběhu individuálních sezení. Vstala jsem. Od­ ložila jsem prázdnou krabičku od jídla do dřezu a nalila si další sklenici vína.

Přelétla jsem očima lékařské záznamy o Bryonině těles­ ném zdraví, ale podrobněji jsem se jim nevěnovala, přede­ vším proto, že pro mě nebyly důležité. Upoutala mě naopak krátká poznámka o droze, jež byla nalezena v jejím těle. Di­ methyltryptamin, neboli DMT. Nikdy jsem o této látce ne­ slyšela, podívala jsem se proto na Google, kde jsem se mimo jiné dozvěděla, že jde o jednu z nejsilnějších psychedelických drog, které lidstvo zná. Ve Spojeném království je zařazena do  první skupiny zakázaných látek. Jedním ze způsobů její aplikace je inhalace, působí krátké, ale velice intenzivní pro­

S. J. Bolton


45

žitky, v jejichž důsledku se až zásadním způsobem mění vní­ mání reality. Uživatelé popisují vidiny, v nichž jsou přítomni duchové, skřeti, andělé a dokonce Bůh.

Čím hlouběji jsem do případu pronikala, tím jsem byla podrážděnější. Bryony měla rodinu, dobré vzdělání, mož­ nost studovat na jedné ze světově nejproslulejších univerzit. Byla na tom mnohem lépe než já, a mě by přesto ani ve snu nenapadlo pokazit báječný vánoční ples tím, že bych se sjela a pak zaživa upálila.

Na druhou stranu, pokud měla doktorka Oliverová prav­ du, tahle zranitelná dívka toužící po přízni se mohla stát obětí partičky lidí, kterou baví citové mučení druhých dovedené až k sebedestruktivnímu aktu. Partičky, která věří, že je natolik chytrá, aby dokázala působit bolest, aniž by si umazala ruce.

Volavka


46

11

Evi se s trhnutím probudila. V první chvíli si myslela, že jí někdo klepal na okno ložnice. Několik vteřin jen tiše ležela. Nic. Jen sen, jeden z těch zlých, který začal tak, že na okno klepal podivný znetvořený přízrak. Musí hned znovu usnout, jinak se probere a celou noc už nezamhouří oka. Otočila se na druhý bok, jenže v tu chvíli se ozvalo ťukání znovu. Zved­ la hlavu z polštáře a bedlivě naslouchala.

Teď už naprosto bdělá pochopila, že zvuk nepřichází od okna. Na tuhle stranu domu větve cedru nedosahují. Zvuk přicházel z míst přímo nad její hlavou. Z  místnosti o patro výš. Natáhla ruku, rozsvítila a posadila se.

Ťuk, ťuk, ťuk. Vedle postele měla telefon. Policie nebo univerzitní ostraha by tu byla během několika minut. Kdy­ by jim řekla, že si myslí, že nahoře někdo je, neváhali by. Na druhou stranu by se cítila hrozně trapně, kdyby k  ní napo­ chodovalo několik urostlých mužů v  uniformě a zjistilo, že tam veverky pracují na svém rozmnožování.

Seděla potichu na posteli neschopná se rozhodnout.

Dokázaly by veverky způsobit tak pravidelné a hlasité ťu­ kání? Možná by ho mohl vydávat zobák uvězněného ptáka. Zvuk ustal. Vzápětí začal znovu. Ťuk, ťuk, ťuk, několik vte­ řin a dost. Existovaly vlastně jen dvě možnosti. Buď přivolá pomoc a bude riskovat trapas, nebo se to vydá zjistit sama.

Dům byl vybavený schodišťovou transportní plošinou, ale Evi nesnášela všechny vymoženosti, při jejichž užívání by si připadala ještě starší a bezmocnější, než tomu bylo ve sku­ tečnosti. Proto spala v  přízemí a využívala hostinský pokoj a koupelnu. Teď se ale posadila na kolečkové křeslo a stiskla tlačítko, aby ji plošina vyvezla nahoru. Když se mechanizmus zastavil, v domě se rozhostilo naprosté ticho. Evi si uvědomi­ la, že si s sebou nevzala telefon. Kdyby se jí něco stalo, zůstala by uvězněná nahoře. Volat o pomoc by nemělo smysl.

Místnost nacházející se přímo nad její přízemní ložnicí byla až na konci chodby. Nic se z  ní neozývalo. Dveře byly zavřené. Otevřela je a rozsvítila.

Místnost byla prázdná. Neměla vlastní koupelnu. Závěsy byly zatažené. Nic se za nimi neskrývalo. Nic nevypadalo ne­ obvykle, až na trochu popela a několik drobných větviček ko­ lem krbu. Vědomím, že hluk pravděpodobně způsobil uvěz­ něný pták nebo hlodavec, se Evi trochu ulevilo. Bude to sice otravné, ale není zas až tak složité nechat vyčistit komín. Prá­ vě se ocitla uprostřed místnosti, když se ťukání ozvalo znovu.

Z  takové blízkosti se nemohla mýlit. Věděla přesně, od­ kud zvuk vychází. Nikoliv z  komína, ale z  jedné ze dvou ozdobně vyřezávaných šatních skříní, které stály symetric­ ky po stranách krbu. Z té vpravo. Evi popojela blíž. Zvuk byl slabounký. Z  něčeho, co vydává tak jemné ťukání, by přece strach mít neměla.

Volavka


48

Evi položila ruku na madlo šatní skříně a uvědomila si, že se přesto strašně bojí. Věděla však, že nemá jinou možnost. Otevřela dveře.

Asi vteřinu nic neviděla. Dívala se přímo před sebe a po­ někud přikrčená očekávala, že proti ní něco vyletí. Pak se po­ dívala dolů a spatřila smrtku.

S. J. Bolton


49

12

Bryonina první konzultace s  poradkyní a psychotera­ peutkou v jedné osobě proběhla už po třech týdnech první­ ho semestru. Už tak záhy po začátku akademického školního roku měla potíže vyjít s ostatními, zaskočil ji drsný student­ ský život, do něhož spadla rovnýma nohama, stěžovala si na neustálé popichování a časté kanadské žertíky, s nimiž se těž­ ko vyrovnávala.

Dopila jsem druhou sklenici vína a nebyla jsem si jistá, jestli ještě vydržím být vzhůru. Pak jsem se však dostala k zá­ piskům ze třetího Bryonina sezení a spánek se rázem ocitl v nenávratnu.

Během této konzultace se Bryony svěřila s  úzkostnou obavou, že někdo v noci obchází jejím pokojem a ve spánku se jí dotýká. Ve složce nebyl přiložen doslovný přepis rozho­ voru, takže jsem nevěděla, jak na Bryonino podezření reago­ vala psychoterapeutka, ale z  jejích poznámek jsem vycítila, že nebrala dívku až tak vážně.

Na čtvrtém a pátém sezení se Bryony opět rozhovořila o svém strachu, svěřovala se s obavami, že v  pokoji není v bezpečí. Stupňovaly se také její potíže s nespavostí a noč­ ními můrami, spánkový deficit pak potřebovala dohánět přes den. Kvůli stupňující se únavě trpěla kvalita jejího stu­ dia. Jako by se pohybovala po sestupné spirále, v zajetí únavy a úzkosti.

Poradkyně použila v poznámkách vícekrát termín přelud.

Na šestém setkání vyjádřila Bryony domněnku, že noční vetřelec přitvrdil, už se nespokojuje jen s  doteky, ale prak­ tikuje s  ní plnohodnotný sexuální styk. Říkala, že na svém povlečení pak cítí mužský pot a vodu po holení. Na těle si našla škrábance a na rameni dokonce nepatrný otisk zubů po kousnutí. Výsledkem celé výpovědi byla psycholožčina po­ známka, že si povrchová zranění mohla způsobit sama.

Dočetla jsem celou složku a zůstala jsem zamyšleně sedět. Podle Joesburyho jsem se měla vydat do Cambridge, abych se poohlédla po nějaké ujeté subkultuře, která mohla nějak nevhodně a nepřiměřeně ovlivňovat mladé lidi. Měla to být rutinní záležitost, jednoduchá operace bez přehnaného oče­ kávání, že přinese hmatatelné výsledky. Ačkoliv to přímo ne­ řekl, vycítila jsem, že by velkým dílem mělo jít o uklidnění ředitelky Úřadu zvláštního vyšetřování. Teď se mi zdálo, že by v tom mohlo být i něco víc.

S. J. Bolton


51

13

Ne, žádná smrtka, nemůže jít o smrtku. Smrtka je pře­ žitek, starý venkovský zvyk živořící v tradicích stovky kilo­ metrů odsud. Tohle nemůže být nic jiného než dětská hrač­ ka. Patnácticentimetrový kostlivec s  nějakým natahovacím mechanismem. Jen normální a obyčejná hračka, věcička po­ pulární hlavně v období kolem Halloweenu. Stačí natáhno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist