načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Vojska středověké Evropy - Terence Wise

Vojska středověké Evropy
-15%
sleva

Kniha: Vojska středověké Evropy
Autor:

Léta 13001500 byla v Evropě vojensky velice bouřlivá. Souběžně s postupným vývojem národů probíhal i vývoj národních armád směrem k zajištění nově získaných hranic nebo ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-02-01
Počet stran: 32
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 46 stran : ilustrace (některé barev.)
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Medieval European armies
Spolupracovali: ilustroval Gerry Embleton
překladatel Jiří Knap
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025118894
EAN: 9788025118894
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Léta 13001500 byla v Evropě vojensky velice bouřlivá. Souběžně s postupným vývojem národů probíhal i vývoj národních armád směrem k zajištění nově získaných hranic nebo získání nezávislosti, způsob najímání vojska však přetrvával ještě z raného středověku.Terence Wise v této publikaci zkoumá organizaci, zbraně, taktiku a vybavení středověkých vojsk napříč evropským kontinentem od Stoleté války až do bojů proti Maurům ve Španělsku a francouzské invaze do Itálie.

Předmětná hesla
* 14.-15. stol.
Vojenské dějiny -- Evropa -- 14.-15. stol.
Válečnictví -- Evropa -- 14.-15. stol.
Vojenská taktika -- Evropa -- 14.-15. stol.
Vojenská výzbroj -- Evropa -- 14.-15. stol.
Související tituly dle názvu:
Historie chemického vojska (1919 - 2009) Historie chemického vojska (1919 - 2009)
Kubánek Vladimír
Cena: 135 Kč
The Wise Man´S Fear The Wise Man´S Fear
Rothfuss Patrick
Cena: 177 Kč
Vojska generála Vlasova v Čechách Vojska generála Vlasova v Čechách
Auský Stanislav A.
Cena: 230 Kč
Kardinál Tomášek Kardinál Tomášek
Svoboda PhDr. Bohumil, Hartmann Jan, Vaško Václav
Cena: 136 Kč
Historie německého tankového vojska Historie německého tankového vojska
Anderson Thomas
Cena: 424 Kč
Zákazníci kupující knihu "Vojska středověké Evropy" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

19

TAKTIK A

Existovaly pouze dvě cesty jak porazit nepřítele

v rozběhnuté bitvě – taktika překvapení, tzn.zlomit nepřítele násilím a morálním efektem útoku

nebo užít lukostřelbu a zničit nepřítele předtím,

než se dostane blíže, či jej vyhnat z pole, pokud

zaujme obrannou pozici. Obě metody mohou být

kombinovány s docílením odlišného výsledného

efektu, ve čtrnáctém století byl důraz kladen

především na taktiku překvapení těžkýmjezdectvem podporovaným malými jednotkamiprofesionálních kopiníků a lukostřelců.

Velké bitvy byly v tomto období výjimečným

jevem, mnoho z nich byly pouhé šarvátky mezi

skupinami rytířů, jejichž hlavním cílem bylo

vyhodit protivníka ze sedla a zajmout jej za tučné

výkupné, ve větších bitvách bylo jezdectvorozděleno do vojů a menších švadron, podporovaných

skupinami pěchoty. Postupný útok vedly buď voje

nebo jednotlivé švadrony proti různým částem

nepřítelova vojska, každý voj nebo švadrona se

shromáždily za profesionální pěchotou, v níž byli

smícháni střelci z kuší s kopiníky navzájem se

chránícími rozložitými štíty. Při udržení tétoformace se střelci z kuší nemuseli obávat útoku jízdy,

živý plot utvořený kopiníky totiž chránil před

napadením, ovšem pouze v případě, že nebyla

pevnost formace uvolněna střelbou z dálky.

Tuto taktiku, užívanou od první polovinyčtrnáctého století a v mnoha částech Evropy až do

pozdního patnáctého století, drasticky změnil až

anglický dlouhý luk, objevivší se na kontinentu

v roce 1346, společně se švýcarskými kopiníky

v raném patnáctém století.

ANGLICKÝ DLOUHÝ LUK

Dlouhý luk byl poprvé užit v jižním Walesu

a částech Anglie již ve dvanáctém století, jeho

plný potenciál však využil teprve Eduard I. při

dobývání severního Walesu. V roce 1282 bojovalo v jeho vojsku 850 najatých střelců z kuše,

Dva rytíři kolem roku 1430 s plnou plátovou zbrojí,

postava vpravo má helmu typu bascinet s hledím

a přidanými pláty k ochraně krku a šíje. Rytíř vlevo drží

krátkou halapartnu populární v polovině století.

Jindřich VI. Anglický, kolem roku 1430. Kůň má krytí

hlavy z plátu, který byl v obecném užívání od třináctého

století, král drží štít určený k odrážení útoku kopí na hlavu

a třísla. Užití tohoto štítu bylo krom turnaje po roce 1450

velmi řídké. v následujícím století klesl však jejich počet na pouhých 70, nahrazeni byli právě lučištníky s dlouhými luky. Nová zbraň se osvědčila již v bitvě u Orewin Bridge roku 1292. Velšané, povětšinou kopiníci, zaujali pozici na předním svahu kopce, tyčícím se nad mostem, ve vzdálenosti o málo větší, než je dostřel luku. Jakýkoliv pokus jízdy či pěchoty o překročení řeky by jim umožnil sestoupit a zaměstnat libovolné množství anglických sil, aniž by zbylé anglické jednotky mohly své druhy podpořit. Při úsvitu

dalšího dne však anglická pěchota překročila na

nechráněném brodu proti proudu řeku a zaútočila na Velšany z boku. Ti se stáhli a zaujali pozici

na vrcholku kopce. Proti živému plotu vytvořenému z nastavených kopí neměla jízda šanci,

krupobití šípů vystřelených z dlouhých luků

však ztenčilo řady obránců. Neschopni pohybu

ani ústupu před připravenou jízdou, byli Velšané

zlomeni krupobitím šípů, zachránivší se byli pak

rozprášeni kavalérií. Jedná se rovněž i o výborný

příklad kombinace taktiky překvapení a střelby.

Střelci z kuše ve francouzských službách, 1430–70. Oba jsou ozbrojeni ocelovým samostřílem, oblíbeným

až ve druhé polovině století. Natáhnout samostříl a založit do něj šupku totiž trvalo stejnou dobu jako vypálit dvanáct

šípů. Vojáci neužívali mnoho ochranné zbroje, protože proti arkebuzírům již neměla smysl. Zajímavý je pěchotní meč

a jezdecký štít.


21

Eduard si taktiku dovezl i do Skotska a uFalkirku (1298) porazil desetitisícovou skotskou

pěchotu a 200 rytířů s 12 500 pěšími a 2 500

rytíři. Skotové zaujali pozici na předním svahu

kopce s čelem krytým bažinou a utvořili čtyři

ježky složené z kopiníků, které doplňovalo 2 000

roztroušených lučištníků a rytíři v záloze. Nebylo

možné překročit bažiny a Eduardovy boční voje

musely bažinu obejít, Eduard je následoval

s hlavní silou po pravé straně. Skotští rytíři

utekli, aniž by se zapojili do boje, což umožnilo

anglické jízdě dohnat skotské lučištníky; byli

však s těžkými ztrátami zahnáni obranou kopiníků. Eduard nařídil ihned po příchodu, aby se

lučištníci posunuli vpřed. Opakovala se podobná

scéna jako u Orewin Bridge, z kopiníků nepřežil

skoro nikdo. Katastrofa u Bannockburnu (1314),

kde 10 000 Skotů porazilo 23 000 Angličanů pod

Eduardem II., byla zaviněna pokusem jízdy rozhodnout bitvu svépomocí.

Taktika doznala dalšího zdokonalení za rané

vlády Eduarda III. u Dupplinu (1332) a Halidon Hillu (1333). U Dupplinu čelilo 500 rytířů

s 2 000 lukostřelci skotské armádě o síle 10 000

mužů. Angličané zaujali pozici na kopci, rytíři

byli bez koní ve středu, na koních zůstala pouze

malá rezerva. Lučištníci byli na krajích a celý voj

se pohyboval mírně vpřed, střelba pročesávala

řady nepřátel. Skotští pikenýři napadali anglické ozbrojence ve třech zástupech, jejich řady

byly však oslabeny krupobitím šípů a k zastavení

útoku stačila tenká řada ozbrojenců. Jednou

zadržený zástup se stal takřka nepoužitelným,

řídnoucí linie útočníků tlačila střelba stále hustěji do středu a zástup byl takřka vyhuben, o ty,

kteří se pokusili uniknout, se postarala připravená záloha. U Hill Edwardu použil Eduard III.

stejnou taktiku, pouze jízda byla nucena učinit

výpad a zlomit Skoty váhající před bouří šípů.

Nebylo samozřejmě možné použít tuto taktiku proti mnohem početnější francouzské jízdě

v konvenční jízdní bitvě, Eduard však taktiku

využíval v průběhu stoleté války, pokaždé se však

ujistil, že bok a týl jsou proti výpadům jízdychráněny přírodními překážkami. Francouzi si vůbec

nevšímali událostí ve Skotsku, námořní katastrofy

u Sluys (1340), kde angličtí lučištníci rovněž

získali vítězství nebo malých šarvátek u Morlaix

(1342) a v roce 1345, kde 500 ozbrojenců a 2 000

lučištníků pomohlo Gaskoňcům vyhnat útočící

francouzské síly. U Kresčaku (1346) bojovalo

35 000 francouzských vojáků s patnácti postupnými vlnami jezdectva proti 10 000 Angličanů,

z nichž pouze 1 141 byli profesionálové,podporovaných lučištníky. 5 500 lučištníků zahnalo hned

v prvních minutách bitvy 5 000 překvapených

janovských střelců z kuše, následně se střelbasoustředila na nepřítelovy koně a byly zabity stovky

těchto obávaných zvířat, které pod svými těly

uvěznily nebo zranily jezdce. Samotní lukostřelci

však nerozhodovali bitvu, někteří Francouzi se

probojovali přes mračna šípů a zápolili s anglickými vojáky v šarvátkách muže proti muži, nikdy

však v takovém počtu, aby to udělalo nějaký

vážnější dojem. Za soumraku se Francouzi stáhli

poté, co ztratili třetinu mužů.

Francouzi odmítli přijmout fakt, že výsledek

bitvy ovlivnily dlouhé luky a připsali porážku

skutečnosti, že angličtí profesionálové bojovali

jako pěchota. Když se obě strany setkaly znovu

u Poitiers (1356), sesedla francouzská jízda

Sir John Cornwall na portrétu s francouzskou korouhví

ukořistěnou u Agincourtu. Panoš drží korouhev svého

pána. Zbroj je ze čtyřicátých let patnáctého století.


22

z koní, čímž se však připravila o jedinou výhodu,

kterou ozbrojenci měli, o náhodu. Angličané

tentokrát nedisponovali dostatkem lučištníků

a nepodařilo se jim zamezit francouzskému

sevření, první anglická linie byla z valné většiny

poražena. Druhá francouzská linie se nicméně

stáhla z pole a poté, co začala vpřed postupovat

linie třetí, převzal iniciativu Eduard, podobně

jako u Halidon Hillu. Posadil své ozbrojence

znovu na koně a následoval útok na francouzské

pěší. Ve stejný okamžik poslal menší jezdecký

oddíl pravou kličkou do útoku na francouzský

týl, po zuřivém zápase byla nakonec prolomena

i třetí francouzská linie.

Eduard III. zemřel v roce 1377 a pod Bertrandem

de Guesclin, začali Francouzi zpět dobývat

mnohá ztracená území. Guesclin si uvědomil,

že k poražení Angličanů potřebuje pouze kontrolovat klíčové hrady a města. Používal takřka

výlučně žoldnéřskou armádu a taktiku napadání,

léček a obléhání, odmítal se rovněž nechatzatáhnout do otevřené bitvy. Přesto však u Agincourtu

(1415) ukázalo francouzské jezdectvo, že se nic

nenaučilo, napadlo anglické profesionály sesedlé

z koní rozestavené ve třech liniích v defenzivním

a zdánlivě nechráněném postavení a utrpělo další

zničující porážku.

Francouzské úspěchy ze třicátých let nebyly

způsobeny změnou taktiky, spíše je lze připsat

čerstvé naději, oživené vystoupením Johanky

z Arku, která prosazovala útok na Angličany

ještě předtím, než zaujmou nedobytnou pozici

na svahu kopce. V době neklidného příměří mezi

lety 1444–9 vytvořili Francouzi vlastní národní

armádu a u Formigny (1450) se lukostřelci již

setkali s důstojným soupeřem. Anglická armáda

o síle 4 500 mužů se jako obvykle seřadila do

bitevní linie na svahu, avšak Francouzi, kteří

anglické vojsko počtem mírně převyšovali,

nepřešli do běžného útoku. Po dvouhodinové

potyčce Francouzi přitáhli do přední pozice dvě

kulveriny (dlouhá polní zbraň) a zahájili boční

útok na lukostřelecké pozice, řady lukostřelců

v linii za dostřelem luku začaly prudce řídnout.

Někteří z lukostřelců opustili pozici a zaútočili

na obě zbraně, také je obsadily, Francouzi však

byli nyní schopni protiútoku a v těsnýchčtvercových postaveních se jim podařilo se s lukostřelci

vypořádat.

Žádná jiná země si dlouhý luk nepřisvojila,

především proto, že k udržení výkonnosti střelce

z dlouhého luku byl třeba stálý výcvik. To také

znamenalo, že každý lukostřelec měl vlastní luk

a šípy, což v časech krize nebyly zbraně k dostání

ve zbrojnici; pouze málo zemí se kvůli strachu

z rebelie odvážilo ozbrojit své rolníky. Angličtí

lukostřelci nicméně bojovali v mnoha částech

Evropy v rámci kompanií štěstěny. Poprvé proti

sobě stáli lukostřelci s dlouhým lukem v bitvě

u Shrewsbury (1403), kde rebelové vedení Percym

čelili Jindřichovi IV. Percyho desetitisícové vojsko zaujalo postavení se střelci v první linii na

vrcholku hory, Jindřichovo vojsko o síle 30 000

mužů postupovalo k vrcholu. Percy disponoval

větším množstvím lučištníků, zničující výměnu

střel vystřídal útěk královských lukostřelců,pronásledovaných Percyho těžkooděnci, po svahu

dolů. Přestože bylo početnější královské vojsko

zatlačeno, zdařil se mu právě díky přečíslení

boční obchvat a následný útok na nepřítelův týl.

Hotspur Percy byl zabit a rebelové se rozprchli.

Je důležité zmínit, že bitvu rozhodli těžkooděnci,

nikoliv lučištníci, kteří byli na obou stranách

také nejčastějšími oběťmi. V průběhu války růží

bylo užíváno stejné taktiky, obě strany tak byly

obvykle nuceny se co nejdříve srazit v sevřené

bitvě.

ŠVÝCARSKÁ PÍKA

Ve stejné době, kdy se dlouhý luk stal prominentní zbraní, se jiné pěchotní zbraně podílely na

postupném pádu těžké kavalerie – šlo o dřevcové

zbraně. Po dobu dvou a půl století byly kopinické

kompanie využívány k podpoře jízdy. Ve třináctém století se jednotky Brabanťanů ozbrojené

delším asi třiapůlmetrovým kopím nechávaly

najímat ve Francii, Anglii a Itálii. U Courtrai

(1302) porazily flanderské městské milice o síle

20 000 mužů francouzské padesátitisícové vojsko

s pomocí dlouhých oštěpů, halaparten a jiných

dřevcových zbraní. U Bannockburnu (1314)

byli Angličané poraženi Skoty, z nichž většina

bojovala třiapůlmetrovým kopím. U Morgartenu

(1315) bojovaly lesní kantony Uri, Schwyz aUnterwalden svou první bitvu proti utlačovatelům.

Užití halaparten mělo naprosto zničující účinek

na feudální jízdu rakouského vévody Leopolda I.,

jehož kavalerie utrpěla drtivou porážku.

Ve všech třech bitvách byl pohyb jízdy znesnadněn terénem: bažinami u Courtrai aBannockburnu, léčkou v úzké soutěsce u Morgartenu. Na

otevřeném prostranství u Mons-et Pevele (1304)

a Casselu (1328) byla vlámská pěchota rozsekána na kousky francouzskou jízdou, podobně

zneškodnili Angličané skotské kopiníky u Falkirku. Hlavní příčinou těchto porážek bylanedostatečná rychlost a pohyblivost kopiníků: přes

nespornou sílu v obraně pouze nesnadno měnili

formaci, toto omezení jim znemožňovalo vyhrát

samostatně bitvu.

Po Morgartenu podpořily lesní kantony iŠvýcaři z nižších alpských poloh, „národní“ armáda

tak získala „novou“ zbraň – píku. V tomto období

se píka lišila od tříapůlmetrového kopí pouze

lehčí hlavou, nikoliv však užíváním. Švýcaři se

však nespokojili s pouhou obranou, výsledkem

tuhého tréninku a pevné disciplíny byla schopnost tak rychlého manévrování, že si mohli

dovolit útočit dokonce i na jízdu. Dalším kladem

byla i lehkost výbavy, jež, na rozdíl od zbroje,

nezpomalovala jejich pohyb.

Nové vojsko zažilo první test u Laupenu (1339),

kde bojovalo v otevřeném poli proti burgundské

armádě. Švýcaři se seřadili do tří útvarů, pikenýři

byli vpravo a ve středu, halapartníci z lesních

kantonů vlevo. Burgundská pěchota byla brzo

rozprášena a vyhnána z pole, jezdectvo však na

lesní kantony útočilo v postupných vlnách azpůsobilo jim těžké ztráty, halapartníků bylo příliš

málo, aby zabránili sevření jízdou. Lesní kantony však byly schopny kavalerii udržet až do té

doby, dokud se zbývající dva útvary nepřesunuly.

Burgundská kavalerie, neschopna útoku proti

postupujícím pikanýrům, nakonec opustila pole.

U Sempachu (1385) kníže Leopold, pravděodobně i se vzpomínkou na neefektivnost jízdy

proti píkám u Laupenu, nechal sestoupit z koní

svůj předvoj, který pak čelil hlavnímu švýcarskému útvaru. Ostatní dva voje nechal na koních

s důvěrou, že k poražení útvaru stačí pouze

jediný, navíc za situace, kdy většina Švýcarů

nebyla v dosažné vzdálenosti. Tyto jednotky však

postupovaly velmi rychle, nedopustili porážku

a podařilo se jim zahnat Leopoldův předvoj.

Leopold si pospíšil a rozkázal hlavnímu voji slézt

z koní a zaútočit, jeho muži však nebyli seřazeni

a dříve, než mohli dorazit, padl předvoj, třetí Rytíř v plné plátové zbroji ze čtyřicátých let patnáctého století. Šorc se změnil kolem roku 1430, spodní část byla rozdělena na dva zbrojní šosy. Ve stejné době se zvětšují i nárameníky, vnitřní hrany jsou otočeny nahoru, aby kryly krk. Ohnuté části se nazývaly haute pieces. Všimněte si přidaných plátů na levé ruce nahrazujících štít.

linie Rakušanů byla vyhnána z pole a Leopold byl

se svým vojem obklíčen a zabit.

Také u Arbeda (1422) užili Italové „opěšalé“

těžkooděnce, celkem 6 000 v jediném zástupu,

proti švýcarské falanze o síle 4 000 mužů, z nichž

dvě třetiny byly vyzbrojeny halapartnami, pouze

jedna třetina píkami a kušemi. Na samém pokraji

švýcarské porážky se v italském týle objevilo 600

švýcarských pícovníků. Jelikož je Italové mylně

považovali za posily, stáhli se a Švýcaři využili

nabídnuté příležitosti a opustili pole. Hlavně

díky této zkušenosti si Švýcaři osvojili píku jako

hlavní zbraň, ovšem s čtyřapůlmetrovou násadou. Halapartníci měli za úkol střežit korouhev,

a když byl útvar pozastaven, útočily tyto jednotky

ze stran a z týlu na nepřátelský bok za účelem

prolomení. Reputaci nejlepší evropské pěchoty

v Evropě získaly u Sv. Jakuba na Birsu (1444), kde

méně než 1 000 švýcarských pikanýrů zaútočilo

na francouzské vojsko o přesile patnáct ku jedné.

Byli sice všichni pobiti, ale bojovali do posledního muže a pobili 2000 nepřátel. Od tohoto data

byli Švýcaři nadřazeni všem ostatním pěchotám

a plně schopní nejen čelit, ale i porazit nejlepší

kavalerie.

Švýcaři v bitvě obvykle postupovali v třístupňovém útvaru. Vedoucí zástup zaútočil v určitém

bodě, zatímco hlavní zástup pochodoval paralelně a lehce doleva nebo do pravého týlu. Třetí

zástup se držel zpět a často zastavoval při útoku

prvního zástupu, aby vypozoroval výsledky ještě

předtím, než se zapojil do boje. Tento způsob

boje měl mnoho variací. Někdy vedl útok hlavní

zástup, zatímco obě křídla se držela zpět nebo

naopak postupovaly vpřed obě křídla a hlavní

zástup se zdržoval. Síla zástupů závisela na

míře angažovanosti jednotlivých kantonů v lize,

těžiště někdy připadalo na pravé křídlo a centrum, doprovázené pouze malou jednotkou vlevo,

občas však bylo i značně silné pravé křídlodoplňované o slabší jednotky ve středu a vlevo. Voje

byly zvyklé pohybovat se vysokou rychlostí i na

vzdálenost delší než 1,5 km, což jim umožňovalo

donutit protivníka bojovat na místě, které si

vybraly.

Švýcarské voje nenapodobily osud vlámských

a skotských kopiníků, důvodem byla především

vysoká schopnost manévrovat a také to, že byly

podporovány a doprovázeny lehčími jednotkami, Rytíř kolem roku 1445 v plné plátové zbroji s halapartnou, jež se stala obecnou zbraní pěších. Richard, vévoda z Yorku, který zemřel v bitvě u Wakefieldu (1460). Vypouklý náprsní plát se v této době vrátil do obliby, stejně jako zobrazený dvouruční meč, částečně tomu napomohli lancknechti a Švýcaři.

A

Walter z Hohenklingeru, Německo

Rytíř, začátek 14. století

B

Guidoriccio da Fogliana, kondotiér, začátek 14. století

C

Johanka z Arku, 1429–30

D

D1: Kopiník, 1300–1400

D2: Odvedený sedlák, 1300–1400

D3: Střelec z kuše, 1300–1400

E

E1: Střelec z ruční zbraně, 1460–1500

E2: Anglický halapartník, 1400–1450

E3: Anglický lučištník, 1350–1450

F

F1: Pěšák, 1460–1500

F2: Dělostřelec, 1450–1500

F3: Francouzský těžkooděnec, 1450–1500

G

G1: Švýcarský pikenýr, 1339–1500

G2: Španělský pěšák, 1481–1500

G3: Anglický gardista, 1485–1500

H

Identifikace a popis vlajek na straně 38 tvořícími až čtvrtinu celého vojska. Zpočátku byly jednotky vyzbrojeny kušemi, od bitvy u Näfels (1388) však již užívaly ruční zbraně, jež v průběhu patnáctého století kuši postupně nahradily.

Po porážce Burgunďanů v tažení let 1476–7 se

Švýcaři nechávali najímat jako žoldnéři a sloužili

ve většině evropských válek druhé poloviny patnáctého století, užívaje nyní 4,5 m dlouhého

kopí. Jejich moment překvapení se vyrovnal

těžkému jezdectvu, vzdorovat jim mohla pouze

jiná jednotka pikenýrů, avšak přesto, že řada

jiných států vytvořila pikenýrské oddíly, žádný

z nich nebyl po celé patnácté století schopen

vzdorovat Švýcarům. Jejich jedinými úspěšnými

protivníky byli Španělé kombinující sílu mečů

a štítů se silou pikenýrů. Španělské jednotky

sestávaly z pík v předním šiku s arkebuzíry na

obou bocích, muži se štíty a meči stáli v pozici za

pikenýry připravení zkosit nepřátelské pikanýry,

jakmile byli zastaveni. Španělská pěchota získávala prominentní postavení v průběhu patnáctého

století a byla velmi žádaná v italských válkách,

až do bitvy u Barletty (1502) se však nesetkala

s švýcarskými pikenýry. Tam se muži s meči

a štíty dostali pod píky a pobili lehce vyzbrojené

Švýcary postavené v těsných čtvercích.

HUSITSKÉ VÁLKY

Jiný systém schopný porazit v patnáctém století jezdectvo a odvedence byl vyvinut Janem

Žižkou, hejtmanem českého husitského vojska

bojujícího s katolickými silami Svaté říše římské.

Česká šlechta čelila podobnému problému jako

Angličané v roce 1337 – nepřítelovo jezdectvo

ji přečíslovalo v poměru několik set ku jedné.

Podobně jako u Angličanů a Švýcarů musely být

jednotky zorganizovány do pěchotní síly schopné

vydržet útok jezdectva bez jakékoliv praktické

podpory jezdectva. Žižka se snad s válečným

použitím vozů seznámil u řádu německých

rytířů v Prusku; vozy doprovázející vojsko byly

v tomto případě sestaveny do kruhové bariéry

proti jezdectvu. Myšlenku napodobil, zpočátku

užil jakékoliv dostupné vozy a vozíky, později

je však vyzbrojil malým dělem a těžkými řetězy,

s jejichž pomocí byly vozy k sobě připevňovány.

V pohyblivých pevnostech byli Žižkovi rolníci

a měšťané v bezpečí před početným křižáckým jezdectvem, kombinovaný útok dřevcových

a střelných zbraní umožňoval čelit feudálním

odvedencům a profesionálním těžkooděncům

sesedlým z koně.

V raných bitvách se Žižka spoléhal na obrannou sílu tzv. wagenbergu (vozové hradby), později byl však disciplínou a tréninkem schopný

vozovou hradbu, podobně jako Švýcaři píku,

využít i jako útočnou zbraň. Byla vytvořenaspeciální jednotka tzv. vozového šiku manévrujícího

pohodlně s vozy stavěnými po zaznění jediného

rozkazu do kruhové, čtvercové nebo trojúhelníkové formace; jednotlivé skupiny pak vystoupily

z vozů a spojily je řetězem, vše přímo pod nosem

těžkopádně manévrujícího nejednotného feudálního vojska. Od samotného počátku Žižka také

Rytíř a seržant kolem roku 1470. Rytíř asi nosil sallet.

Seržant nosí pouze jednoduchou ocelovou čapku,

náprsní krunýř a velké plechovice. Pompézní jílec ukazuje

na dvouruční meč, stejně jako na ploché kopí střední

kavalerie (hlavice by měla být štíhlejší).


34

používal ruční zbraně, takřka třetina střelců ve

vozech byla ozbrojena střelnou zbraní; vozová

hradba byla podporována dobře vycvičeným

dělostřelectvem, některá z děl byla schopnávypálit projektily o váze až padesáti kilogramů.

Základní sestavou husitské armády za pochodu

bylo pět paralelních útvarů; jezdectvo adělostřelectvo ve středu, z obou stran kryté dvěmahradbovými divizemi doplněnými o pěchotu. Dvě

vnitřní vozové kolony byly kratší než vnější, na

rozkaz velitele mohly tedy velmi rychle zaujmout

pozici na čele a týle vojska a zformovat obdélnou

obrannou formaci.

Svatá říše římska odpověděla na první porážky

povoláním daleko silnější armády, místo aby hledala jiné způsoby jak bojovat s novou zbraní,

a v lednu 1422 byla tedy početná armáda pod

velením císaře Zikmunda poražena u Německého

Brodu. Další porážku utrpěl Zikmund u Kutné

Hory a Nebovid, následujícího roku vypukly

v Čechách občanské rozbroje, vznikla stranaradikálních táboritů vedená Žižkou a umírněná strana

zahrnující i šlechtu označovaná jako utrakvisté.

Žižka porazil v roce 1423 utrakvisty u Hořic

a Strauchova dvora, stejně jako následujícího roku

u Skalice a Malešova, stejného roku umírá na mor.

Jindřich VII. Anglický v damascénské zbroji civilního vzoru. Zbroj na koně se nachází ve zbrojnici londýnského Toweru.

Pěšák má brigantinu zesílenou kovovými pláty a drženou cvočky, ozbrojen je krátkým mečem a gizarmou. Na hlavě má

v Anglii velmi populární sallet.


35

Velení táborské strany po něm převzal kněz

Prokop, jenž u Ústí nad Labem (1426) a Tachova

(1427) porazil křižácké síly. Reputace táboritů

vzrostla až do té míry, že německé vojáky nebyl

nikdo s to donutit zaútočit na vozovou hradbu,

získané zkušenosti a odvahu z neporanitelnosti pak táborité úspěšně využívali při útoku

z vozové hradby a porážení početně silnějších

vojsk. V roce 1429 napadl Prokop Sasko, tlupy

pouze několika tisíců mužů s sebou přinášely

zkázu pro Bavorsko, Míšeň, Durynsko a Slezsko.

V roce 1431 porazily křižácké síly vedené kardinálem Cesarinim a Jan Čapek ze Sán v roce 1433

vyplenil území Řádu německých rytířůopláceje rytířům podporu Zikmunda, následkypocítily především vydrancovaná města Dirschau

(Tczew) a Oliwa.

Jedinou opravdovou hrozbou pro vozy bylakanonáda, táboritské dělostřelectvo však bylo dostatečně silné na to, aby utišilo střelbu ne pří te le

a nakonec to nebyli křižáci, kdo porazil systém vozové hradby, ale Čechové samotní. V bitvě

U Lipan se střetli táborité vedení Prokopem sutrakvisty. Umírnění napadli vozovou hradbu a byli

odraženi, táborité si však neuvědomili, že jižnebojují proti křižákům, a ve spěchu se vydali zaprchajícími utrakvisty, kteří se obrátili a zahájili ještě

prudší útok. Utrakvistická rezervní jízda lehce

porazila početně menší táboritskou a bleskově

odřízla zbylé tábority od jejich vozové hradby.

Radikálové byli poté na otevřeném poli jízdou

rozsekáni na kousky, přežilo jich pouze několik

set schovaných za vozovou hradbou, kteří byli poté

upáleni. Z této bitvy se již nevzpamatovali a roku

1452 padl do rukou utrakvistů i Tábor.

Lipany jsou dobrou ukázkou základní slabiny

vozové hradby: na rozdíl od kuše a píky šlo o čistě

defenzivní zbraň úspěšnou pouze proti zastaralé,

nepromyšlené taktice feudálního vojska. Proti

stálým jednotkám vedeným inteligentním azkušeným generálem neměla naději na úspěch.

Anglický ozbrojenec v plné zbroji v roce 1483. Taková

výbava vážila kolem třiceti kilogramů, váha však byla

rozložena na celé tělo, hlavní nevýhodou však nebyla

váha, ale těsný prostor. Značně vysoká cena zbroje

byla příčinou, proč nižší rytíři a hodnosti vojska nosili

částečnou zbroj složenou z plátů a kroužkové zbroje,

podobně jako ve čtrnáctém století nebo látkovou zbroj

stejného období.

Sir John Cheney nesl Jindřichovi VII. standartu v bitvě

u Bosworthu (1485), poslední bitvě války růží. Korouhev

byla zelenobílá s červeným drakem.

36

Ozbrojenec počátku 14. století s helmou ze století předešlého. Lehká zbroj koně je složená z kůže, šupinové zbroje

a plátové ochrany hlavy. Povšimněte si kovových plátů na sedle a lýtkách jezdce.

V šestnáctém století použil Jindřich VIII.

Anglický pancéřované vozy osazené arkebuzíry,

nikde jinde však taktika vozové hradby užita

nebyla, přestože byla známa. Na příklad v roce

1429, když Sir John Fastolf vezl do obleženého

Orleansu zásobu potravin a byl napaden 8 000

ozbrojenci, sešikoval své vozy do kruhu a pohodlně odvrátil francouzský útok s pouhými 2 000

lučištníky a kopiníky.

KONDOTIÉŘI

Jelikož italská vojska organizovali v celém patnáctém století kondotiéři, vytrvale se zde v této

době držela i feudální taktika boje. Většina

válek mezi městskými státy a republikami byla

motivována ekonomicky a velitelé žoldnéřských

armád považovali válku za obchod a své muže

za kapitál. Jelikož se dnešní nepřítel mohl zítra

změnit v druha, nebyla válka vedena s obvyklou

dávkou zuřivosti; krvavé bitvy, v nichž bylizabíjeni přátelé, snižovaly velitelův kapitál aohrožovaly budoucnost skupiny. Kondotiéři, kteří

zpravidla veleli těžké jízdě, bojovali obyčejně

pouze v létě, vzdáleni pro jízdu nepohodlnému

kopcovitému a bažinatému terénu, a vyhýbali

se, pokud možno, regulérním bitvám. Mnoho

času trávili pálením úrody a ničením vinic

a sadů, schopnost vést válku totiž závisela na

penězích, což znamenalo prospívání obchodu

a zemědělství: pokud jste zničili nepřítelovu

úrodu a ochromili obchod obléháním jeho měst

a přístavů, omezili jste i jeho schopnostvydržovat žoldnéřskou armádu v poli. Tato metoda

byla navíc podstatně bezpečnější než regulérní

bitva.

Pokud však byla regulérní bitva přece jen

nevyhnutelná, připomínala kratochvilnou partii

šachu, jejím vyvrcholením byla těsná potyčka

jezdectva a krátká výměna střel s protivníkem,

vymanévrovaný velitel pak obvykle přistoupil na

porážku a vyklidil pole. Důraz byl kladen spíše

na získávání výpalného za zajaté vojáky, než na

rozvoj nějaké nové taktiky. V bitvě u Zagonary

(1423) byli zabiti pouze tři muži; u Molinelly

(1427), po celodenní bitvě, byli pouze zabiti koně

a zajato několik mužů, nikdo však nepadl.

Doslova šokem byl pro tento typ válčení rok

1439, kdy arkebuzíři ve službách Bologně zabili

velký počet Benátčanů. Benátčané, pobouření

takovou „ohavností“, nechali po vítězném vybojování bitvy popravit všechny nepřítelovy muže

se střelnou zbraní. Na konci století se již Itálie

stala bitevním polem pro Francouze, Španěly

a Němce ozbrojené píkami, dlouhými luky,

kušemi, arkebuzami a sdruženými v mužstvech

profesionálních ozbrojenců a vysoce pohyblivého

dělostřelectva – všichni určení pro zabíjenínepřítele. Kolem roku 1500 kondotiéři na úkornelítostného válčení skoro vymizeli z bojišť, s nimi

zmizela i víra ve starou středověkou taktiku

a v těžkou kavalérii ovládající bojiště.

Ozbrojenec je v plné plátové výbavě druhé poloviny

patnáctého století a sedí na koni chráněném koženým

a plátovým pancířem. Náprsní krunýř a límec byly

zavedeny v průběhu čtrnáctého století.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist