načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna -- V Sušici nebojovali jen Amíci - Oldřich Rajsigl

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna -- V Sušici nebojovali jen Amíci

Elektronická kniha: Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna -- V Sušici nebojovali jen Amíci
Autor:

Pamětníci dobře vědí a rádi zavzpomínají. A ti, kteří povinnou vojenskou službu v Československé lidové armádě již nezažili, se poučí a hlavně pobaví. Říkalo-li se kdysi naší ... (celý popis)


hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PRÁH
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 207
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-2420-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pamětníci dobře vědí a rádi zavzpomínají. A ti, kteří povinnou vojenskou službu v Československé lidové armádě již nezažili, se poučí a hlavně pobaví. Říkalo-li se kdysi naší socialistické vlasti Absurdistán, o armádě to platilo dvojnásob. Tyto vzpomínky na vojnu nejsou literárně uhlazeným skvostem jako Tankový prapor nebo Černí baroni, ale možná mají v jednom ohledu něco navíc: syrovost výpovědi „obyčejného“ vojáka, který vojnu zvládal, jak uměl a jak mohl. Snažil se jí protlouct, co to šlo, a protože k tomu měl talent i potřebnou míru drzosti, přetvářel ji – ne na legraci, ale prostě na bohapustou srandu. Ožívá před námi dobře známé panoptikum vygumovaných oficírů, nesvéprávných bachařů, vojenských prokurátorů, blábolivých politruků, nadržených vojínů a „pohostinných“ důstojnických paniček. Ocitáme se ve spleti absurdních nařízení, příkazů a zákazů, vojenského slangu a vojenských řádů citovaných pochybnou čechoslovenštinou nedostudovaných „géniů“ socialistické vojenské strategie. Našly by se knihy pojednávající o vojně kultivovaněji. Ale cožpak ta vojna byla kultivovaná? Pro většinu těch, kteří ji zažili, byla právě taková, jak ji otevřeně, nevybíravě a s vtipem popisuje v této knize její autor.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna
Rajsigl Oldřich
Cena: 234 Kč
Vojna v európskych dejínách Vojna v európskych dejínách
Howard Michael
Cena: 287 Kč
Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů
Bártík František
Cena: 124 Kč
Vojna Vojna
Kučera Jan
Cena: 129 Kč
Vojna nemá ženskú tvár Vojna nemá ženskú tvár
Alexijevič Svetlana
Cena: 302 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

vojin sigr titulka.qxp 25.2.2013 19:01 Page 1 (Black plate)


Copyright © Oldřich Rajsigl, 2013

Cover © Tomáš Řízek, 2013

ISBN 978-80-7252-438-9


Oldřich Rajsigl

5

Předmluva

Během své základní vojenské služby jsem vyfasoval celkem 176

dní kasárenské basy, dvakrát vojenského prokurátora. V průběhu druhého roku vojny jsem byl třikrát propuštěn do civilu,

v souvislosti s podepsáním pracovních smluv se šachtami „ČSA“

(Československá armáda), „Zápotocký“ a znovu s dolem ČSM, se

kterým jsem měl platnou smlouvu už před vojnou i v době vojny.

Nenasluhoval jsem ani jeden den, protože se mi od podepsání

smlouvy se šachtou ČSA začaly umazávat tresty ještě v době mé

základní vojenské služby, a to za vzorné plnění úkolů a díkyzvláštním akcím, na které jsem byl vysílán. Ve skutečnosti však bylo

plnění úkolů na zavření do vojenských kriminálů, jako bylySabinov nebo Ilava. Nakonec jsem odešel do civilu ve stejný den jako

kolegové, kteří narukovali 1. dubna, i přesto, že jsem nastoupil

na vojnu o 12 dní později, a než jsem definitivně opustil kasárna,

bylo mi dokonce nabídnuto zůstat na vojně jako voják z povolání.

To všechno se událo v době nejhlubší totality, vrcholné vojenské

buzerace, v letech 1969–1971. Neuvěřitelné!

Dále jsem byl hned po přijímači a po složení vojensképřísahy známý tím, že jsem veřejně nesouhlasil s okupací ČSSR vojsky

Varšavské smlouvy, což byla od řadového vojáka nebetyčnádrzost, a získal jsem tím sympatie u té části důstojníků, kteří saktem okupace ČSSR nesouhlasili. Mé štěstí bylo v tom, že mezi

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

6

sympatizanty z řad důstojníků byli dobře postavení jedinci zvelení divize Sušice, kteří později sehráli významnou roli v mémdruhém roce vojny, ale také při napomáhání k dobrým akcím, apomáhali mi rovněž z mých vojenských průšvihů, kterých jsem měl za dva roky vojny přehršel.

Úvod

Jako sedmnáctiletý, ještě coby neúspěšný student, který čekal,

jak dopadnou po prázdninách opravné zkoušky, jsem zažilinvazi varšavských vojsk do Československa. Museli jsme chodit

o prázdninách na elektropraxi do jedné velké továrny, protože

praxe byla součástí výuky. Atmosféru toho dne a rána, kdy jsem

šel do práce, si pamatuji dodnes. Z rádia se téměř nicnevysílalo, zněla z něho něco jako pohřební hudba, po cestě na tramvaj

jsem si všiml, že na silnici jsou otisky pásových vozidel, to jsem

ještě netušil, že tanků. Cestující stojící na zastávce mluvili něco

o okupaci, ale v té chvíli jsem nechápal, o čem je řeč. Až teprve

cestou tramvají, když jsem viděl stojící tanky v ulicích, mi došlo,

o čem se to lidé vlastně baví, ale vůbec jsem netušil, co se vlastně

stalo. Když jsem musel na bráně podniku, u kterého jsem dělal

praxi, ukázat závodní průkaz napřed Mongolovi, Polákovi,Němcovi z NDR a teprve potom vrátnému, došlo mi, že se asi stalo

něco strašného. Od této chvíle jsem zaujal negativní stanovisko

jak k naší tehdejší socialistické armádě, tak ke komunistům, které

jsem začal nenávidět za to, co dovolili, co udělali.

Opravné zkoušky jsem neudělal hlavně kvůli tomu, že jsem

první školní den z mladistvé nerozvážnosti těžce uraziljednoho z mých profesorů, a odmítl se mu za to po celou dobu svého

Oldřich Rajsigl

7

studia omluvit. Školu jsem musel opustit, a tak jsem si řekl, že si

ji dodělám jinde a jindy. Mezitím jsem dosáhl osmnácti let a mu -

sel jsem jít pracovat. Zvolil jsem si OKD, tedy Ostravsko-karvinské

doly. Chtěl jsem se způsobem života osamostatnit, získat rychle

byt, a ten bylo možné získat jedině zaměstnáním na šachtě.Nastoupil jsem tedy na důl ČSM (Československý svaz mládeže,který existuje dodnes) jako důlní zaměstnanec, dělník. Ubytovali mě

v Havířově, na hotelové ubytovně pro horníky, a tak jsem započal

svou další životní kariéru, tentokrát jako pracovník v dolech.Kariéra však netrvala dlouho.

V polovině dubna roku 1969 jsem přišel do práce a chtěl si

v tzv. známkovně vyzvednout osobní známku.

1

Příslušnápracovnice známkovny mi oznámila, že mám zakázáno sfárat do dolu,

a že se mám okamžitě dostavit k vedoucímu. Zeptal jsem se jí: „Proč?“ „No, to ti řekne vedoucí,“ odpověděla. Přišel jsem za vedoucím a ptám se: „Co se stalo, soudruhu vedoucí?“ „No, co se stalo, co se stalo? Člověče, vždyť ty si měl být už dávno na vojně! Okamžitě odevzdej věci do šachtovní výdejny, odhlas se zbrigošárny a mazej si domů pro povolávací rozkaz. Val na vojnu, než tě zavřou do kriminálu. My na tebe ty dva roky počkáme, pokud se sem budeš chtít vrátit,“ dodal vedoucí.

A tak mi v těžké a totalitní době v rozmezí let 1969–1971začala zajímavá, ale i veselá vojna, plná neskutečných příhod, které se

pokusím popsat. Chci ukázat pamětníkům té doby, a nejen jim, že

i v době těžké totality se v socialistické armádě dala užít spousta

srandy, která často končila průšvihem, ale vzápětí i dobrýmkoncem, pokud máte za zády ty správné lidi.

*****

1 Osobní známka – plechová placka s číslem zaměstnance, která visela na určeném místě

jako doklad, že je zaměstnanec v práci.


Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

8

Vylíčím vojenské historky, které se doopravdy staly a které mi

dopomohly jak do kasárenské basy, tak i k vojenskémuprokurátorovi. Pomohly mi i ke slávě, o kterou by jiný voják, velitel roty,

útvaru nestál. Příběhy se pokusím popsat formou jednotlivých

kapitol, minipovídek, v časové posloupnosti tak, jak mi ubíhala

základní vojenská služba.

Všechna jména v knize jsou smyšlená.

Nástup na vojnu

V povolávacím rozkazu stálo: Nástup 1. 4. 1969 do Sušice, kútvaru 8186. Hlásit se tam na radiové rotě. O Sušici jsem věděl jenom

to, že se tam vyrábějí sirky a že to je pořádný kus cesty dokončin, které jsem nikdy předtím nenavštívil. Sbalil jsem si tonejdůležitější do batohu a vyrazil směr Sušice. Nechápal jsem, proč

mám sloužit u nějaké radiové roty, ale potom mi došlo, že jelikož

byl můj původní studijní obor elektrikařina, a bylo to asi zapsané

v mých tzv. kádrových materiálech, byl jsem automatickyzařazen k vojenskému oboru, který měl něco společného s tím, kvůli

čemu jsem se původně učil.

Nutno podotknout, že v této době se nosily účesy à la Beatles,

a takový jsem měl při nástupu na vojnu i já. Proč se o tomzmiňuji? Moje středně dlouhé vlasy měly přímou souvislost s tím, proč

jsem hned od začátku vojny nechtěně vyčníval nad davy po celé

dva roky, co jsem sloužil na vojně.

Přijel jsem do Sušice, zeptal se na cestu do útvaru 8186 a už

jsem se nemohl dočkat, co že mě zase čeká na mé dalšíživotní cestě. Vůbec jsem neoplýval nadšením, že mi ostříhají vlasy

Oldřich Rajsigl

9

a budu muset snášet dril, buzeraci a jakési komunistické žvásty.

Vojna ale byla povinná, a neměl jsem tím pádem na vybranou.

Dorazil jsem na bránu kasáren 8186, na které mě zastavil službu

konající voják, řka: „Kam kráčíš, civilisto?“ Odpověděl jsem mu:

„Na vojnu vojáku, na vojnu.“ A on na to: „Trochu pozdě, nezdá se

ti?“ Řekl jsem mu: „Pozdě, ale přece, nemohl jsem najít kasárna.“

Strážný z brány si prohlédl můj povolávací rozkaz, zavolal naradiovou rotu s tím, že prý je tu jeden exot, co 12 dní hledal kasárna,

a teprve teď dorazil na vojnu. Co s ním?

Na radiové rotě mě s úsměvem přijal kapitán Gononov,vedoucí výcviku nováčků. Hned nato mě seřval, že si těch chybějících 12 dní budu muset na konci vojny odsloužit a že něco takového ještě za celou vojenskou historii nezažil, aby voják přišel o 12 dní později na vojnu. Poté jsem absolvoval vstupní prohlídku,vyfasoval vojenské hadry, věci, odevzdal civil, ubytoval se na rotě apřišel se opět ukázat kapitánu Gononovi.

Prohlédl si mě a pravil: „No, do vojáka máš sice daleko, alemundúr ti docela sluší. Až na ty dlouhé pačesy. Holiči tu byli na začátku měsíce a vrátí se až za čtrnáct dní. Nedá se nic dělat, budeš muset chodit jako mánička, aspoň budeš druhým pro smích.“ Gononov se však mýlil. Efekt byl obrácený. Vypadalo to komicky, když byla celá četa vylepaná, a vpředu pochodoval voják zarostlý jako bigbíťák. Dlouhé vlasy zapůsobily i ve vojenské jídelně. Jednak jsem bylstředem pozornosti a druhak jsem od kuchařů vyfasoval pořádnou porci jídla a přezdívku „herec“, která mi zůstala až do konce vojny.

Prý platil kdysi nepsaný vojenský zákon, že umělci, co šli na krátkou dobu na vojenské cvičení, mohli nosit např. dlouhé vlasy, pokud je používali k výkonu svého civilního povolání.

V osobním volnu svého prvního dne na vojně jsem seseznamoval se zbytkem nováčků a navzájem jsme si sdělovali, odkud

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

10

kdo je. Tak jsem spolu s dalšími vojáky z Ostravska utvořil jakýsi

nerozlučný tým, který bude za všech okolností držet pospolu.

Půdorysný plán VÚ 8186 Sušice (kasárna již neexistují).

Legenda: 1. Hlavní brána, 2. 3. Štáb a ošetřovna, 4. Basa, 5. Radiová rota,

6. Provozní rota, 7. Jídelna a kuchyně, 8. Kotelna, 9. Sklad všeho možného,

10. Protiletadlová rota, 11. Chemická rota, 12. Brána do vozového parku.

Oldřich Rajsigl

11

Zbytek provozní roty VÚ 8186. Budova ani útvar

v současné době již neexistují.

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

12

Můj první průšvih coby nevojáka na vojně

Než se branec stane vojákem, musí projít tzv. přijímačem, tj.výcvikem, kde se musí naučit pozor, pohov, vlevo bok, vpravo bok,

pochodem chod, salutovat a podobné nezbytné úkony patřící

k vojenskému koloritu života. K tomu všemu je nutný i výcvik v te -

rénu. Náš velitel družstva, drsný mazák, nás bral na cvičák zvaný

Pod Kalichem, který byl hned za kasárnami, aby nám ukázal a do -

kázal, jak má vypadat pravá vojna. Často jsme si s sebou brávali

masky a tzv. atombordel.

2

Na cvičáku zpravidla začala buzerace

řvaním „k zemi“, „vztyk“ a tak pořád dokola. Poté jednotlivým

kolegům nováčkům nařizoval velitel čety nasadit plynovou masku

a plazit se příkopem přes kameny, bláto a podobně. No, a když

jednou přišla řada na mě, dělal jsem, co mi nařizoval. Když mi

ale nařídil plížením vpřed přes jeho oblíbené kameny, tak jsem

před prvním kamenem vstal, oprášil se a řekl mu: „Já na tě seru,

hňupe, idiotské rozkazy neplním.“ Vylezl jsem z příkopu, sedl si do

trávy, vytáhl cigaretu a zapálil si ji. Načež poddůstojník řval něco

v tom slova smyslu, že jsem odmítl vojenský rozkaz a že mě to

přijde draho apod. Načež jsem mu řekl: „Ještě nejsem vojákem,

jasné? Ještě jsem nesložil žádnou vojenskou přísahu socialistické

armádě.“ Že na jeho nevymáchanou hubu nejsem zvědavý... Poté

jsem nabádal ostatní, ať se na něj vykašlou a jdou si se mnou dát

kuřáckou pauzu. Do konce výcviku jsem už nehnul brvou a jen

očumoval okolí a jeho buzer výcvik. Celá událost měla dohru

u kapitána Gononova. Lampasák na mě v kanceláři řval: „Kurrrvá

(ráčkoval), to snad není možné, pár dnů si na vojně, a dovolíš si

odmítnout vojenský rozkaz! No sodoma gomora, takovou drzost 2 Atombordel – gumová pláštěnka, chránící před kontaminací radioaktivními a chemickými

látkami apod.


Oldřich Rajsigl

13

jsem ještě nezažil! No ty budeš asi pořádné vojenské eso,přinej

menším kandidát na vojenského prokurátora!“ Načež jsem ho

upozornil stejně jako velitele družstva, že ještě nejsem vojákem,

že jsem stále napůl civilistou. Poté Gononov ubral na hlase, apro

hlásil: „Byla to sice od tebe drzost, ale vážím si vojáků, kteří si

nedají srát na hlavu, umí se ozvat, když se jedná o idiotský rozkaz.

Budu tě i nadále pozorovat. Možná z tebe jednou bude dobrý

velitel družstva,“ dodal a poslal mě z kanceláře pryč. A tak vznikly

nenápadné sympatie mezi mnou a kapitánem Gononovem, který

nosil vojenskou čepici tak, že měl kšilt posunutý mírně dozadu,

nosil pistoli na boku a měl ji popuštěnou jako pistolník.Buzero

val také každého nováčka, kterého v kasárnách potkal. Já jsem se

ho nebál a klidně jsem šel pokaždé proti němu, když se objevil,

a neutíkal jsem před ním jako moji kolegové. Vždy jsem ho rázně

pozdravil, on mi zkontroloval uniformu a pokaždé dodal: „Myslím

si, že z tebe bude dobrý poddůstojník. Po skončení přijímačena

vrhnu, aby tě poslali do pééšky.“

3

Přijímač jsem zvládl docela dobře, i když vojenská buzerace

nebyla zrovna můj koníček. I přesto, že se na mě můj veliteldruž

stva zaměřil jako na rebelanta, kterému je zapotřebí dát zavyu

čenou, do těla, tak ho mé neustálé frflání a eskapády u výcviku

přiváděly často k zoufalství. Věděl jsem, že mě zastřelit nemůže,

a tak mi jeho výkřiky typu „já ti ty bažante ta brka přistřihnu“, „na

každého je metr, nejen vojenský“, „neboj, máme tě všichni vhle

dáčku“ apod. vůbec nevadily. Velitel výcviku nováčků kapitán

Gononov mi neustále vyhrožoval vojenskou basou, ale na druhé

straně rezignovaně sděloval: „Máš štěstí, že ještě nejsi voják, ale

až jím budeš, tak se boj, pokud si nebudeš plnit své povinnosti,

a když se mnou budeš mluvit, nebudeš u toho stát jako čurák.“

3 Péeška, poddůstojnická škola.


Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

14

První vycházka a první vojenský trest

Základní výcvik skončil a přišel den slavnostní vojenské přísahy.

Sjely se skoro všechny maminky vojáků nováčků, i jejichtatínkové, které zachvacovalo nadšení, když viděli své dítko ve vojenské

uniformě. Při slavnostním projevu se na tribuně důležitě tvářil

i druhý nejdůležitější muž kasáren, politruk podplukovník Pilous,

a zbytek velení útvaru. Jedinou výjimkou byla strážmistryněFifina, vedoucí vojenského skladu, která s úsměvem pokukovala po

nových vojácích, po budoucích potencionálních samcích, kteří

by mohli utěšovat její sexuální choutky. To jsme v té chvíli ještě

nevěděli. Moc se mi líbila, a tak jsem na ni kulil oči, jak to jenom

šlo. Po slavnostním projevu velitele útvaru majora Cuknera

4

a po

přečtení vojenské přísahy dalším lampasákem jsem i já muselslíbit, že budu sloužit lidu a plnit si základní vojenské povinnosti. Na

závěr jsme kolektivně zařvali: „Tak přísaháme!“ a od této chvíle se

ze mne stal voják, na kterého se už vztahovaly vojenské zákony.

A tak jsem se stal radistickým učněm na radiové rotě, kterou vedl

kapitán Gajči. Po slavnostním ceremoniálu následoval oběd a po

obědě nám byla povolena první slavnostní vycházka. Za mnou

rodiče nepřijeli, protože být na vojně byla pro ně samozřejmost,

a tedy nic zvláštního, a tak jsem si první vycházku vychutnával

sám.

Byl jsem zvědavý, jak vypadá architektura města, a také mě

zajímalo, jak vypadají místní děvčata, protože jsem už v té době

4 Major „Cukner“ byl nenáviděnou postavičkou těchto kasáren proto, že souhlasil s okupací

ČSSR v roce 1968, a nemohla mu za to přijít na jméno spousta důstojníků z velení divize.

Cukner nebylo jeho pravé jméno, ale byla to přezdívka, ke které přišel tak, že jednou jel na

cvičení a jako velitel kolony seděl v prvním nákladním vozidle. Když projížděli lesem, vykoukl

z okna auta ve chvíli, když míjeli strom, a zlomená větev mu rozřízla tvář od ústního koutku až

téměř k uchu. Rána mu sice srostla, ale natrvalo se mu porušily nervy v místech srůstu. Od té

doby mu v rozčilení huba cukala od koutku směrem k uchu. Proto měl přezdívku Cukner.


Oldřich Rajsigl

15

nebyl panic a láskyplné či postelové srandičky s holkama se mi

moc líbily. Když jsem opustil bránu kasáren, nenapadlo mě nic

chytřejšího než si upravit výstroj tak, abych vypadal pro místní

holky lákavěji. Vycházkovou čepici, tzv. lodičku, jsem si sundal

z hlavy, dal si ji do vnitřní boční kapsy saka a na vázanku v místě

pod uzlem jsem si připnul odznak zvaný včelička,

5

který označoval

příslušenství k davu a vojenskému stádu.

No, a jak si tak špacíruju po městě a střídavě koukám pobudovách a po holkách, najednou mě zastaví vojenská hlídka, něco

jako vojenská policie, a jeden z hlídky mi řekl: „Soudruhu vojíne,

předložte nám vycházkový průkaz.“ „A proč?“ odvětil jsem. Ale

nakonec jsem ho předložil. Následoval dotaz: „Proč nemáte na

hlavě vojenskou čepici? Jak to, že máte na vázance připnutýodznak, když se to nesmí?“ Prohlásil jsem: „V čepici vypadám jako

blbec, kterému kvůli ní odstávají uši, a v odznaku zapíchnutém do

vázanky nevidím nic špatného. Naopak tím zdůrazňuji, k jakému

elitnímu vojsku patřím.“ Podotýkám, že hlídka byla odpohraničníků, a ty vojáky z útvaru 8186 Sušice prý zrovna moc nemuseli.

Pochopení jsem u hlídky nezískal. A tak jsem se vracel po

necelé hodince vycházky zpět do kasáren. Nařídili mi, že se mám

hlásit na rotě, aby si mě tam potrestali podle vlastního uvážení.

Velitel roty kapitán Gajči si mě předvolal, seřval mě, dal mi 14 dnů

zaražené vycházky a týdenní nástup na rajony.

Tak jsem vyfasoval svůj první vojenský trest a stal se mezinováčky známou postavičkou, o které si začali vyprávět zatím jen

mazáci.

5 Včelička, odznak spojařů, na kterém byla křídla ptáka a místo těla ptáka byly blesky.

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

16

Vojín Sígr.

Oldřich Rajsigl

17

Jak mě „uhryzla veverička“

Součástí vojenského drilu byly každodenní ranní rozcvičky, ukte

rých jsme museli být do půl těla svlečení. Vzhledem k tomu, že jsem

před vojnou dělal atletiku, tak cvičení, potažmo sportování, mine

dělalo potíže. Naopak, přivítal jsem každý nestandardní pohyb,kte

rý byl nad rámec výcviku při sedavém zaměstnání radisty pípače.

Jednoho rána, když na nás při ranní rozcvičce zase hulákalveli

tel družstva, jak máme kývat rukama, nohama, tělem, přebíhala

přes „hlavní buzerplac“

6

veverka. Kolega, co cvičil vedle mě,na

jednou vyhrkl: „Že ji nechytíš.“ „Vsaď se, že ji chytím,“ kontruji.

„O co?“ ptá se kolega. „O krabičku cigaret, “odpověděl jsem.Vy

pálil jsem tři sta z místa směrem k veverce. Dosprintoval jsem k ní

zrovna ve chvíli, kdy vybíhala nahoru po panelovém kasárenském

oplocení a chytl jsem ji za krk. Asi vycítila, že jí jde o život, začala

se bránit, otočila hlavu tak, že mi úplně prokousla horní část kůže

na palci. Asi musela chuděra utrpět šok, protože zuby měla stále

sevřené a nedaly se vyvléct z rány. Mezitím doběhl i kolega, co

vyprovokoval sázku, a smíchy se mohl potrhat, když uviděl, jak mi

veverka visí za kůži na palci.

Docela to bolelo, protože s sebou mrskala. Najednou se ozval

velitel rozcvičky a zařval: „Rychle se vraťte na své místo!“ Já musel

přiznat barvu: „Nemohu, visí mi na palci veverka,“ a ukázal jsem

mu, že nekecám. Zbytek vojáků propukl v hlasitý řehot, i s veli

telem rozcvičky, který prohlásil: „Běž i s veverkou k felčarovi na

ošetřovnu, ať ti ji z palce sundá. Je stejně povoláním veterinář.“

Doktor Samko, momentální kasárenský lékař, v té doběkrát

kodobá náhrada za klasického doktora, byl skutečně veterinář.

6 Buzerplac byla velká plocha určená zpravidla pro rozcvičky, nácviky pochodování nebo pro

slavnostní nástupy vojsk, útvaru apod.

Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

18

Byl slovenské národnosti, inklinoval k alkoholu a v laboratoři na

ošetřovně měl zhotovenou palírnu, ve které vyráběl chlast zevšeho možného. Než jsem k němu vyrazil, řekl jsem kolegovi, že tu

veverku musíme z palce nějak sundat, protože by Samka asi „cyp

střelil“ (v ostravském žargonu trefil šlak), kdyby to uviděl. Řekl

jsem mu: „Víš co? Trochu ji přiškrť, ona zalape po dechu a já ty její

zuby vyvleču z rány.“ Kolega ji přiškrtil poněkud více a uškrtil ji.

V té chvíli začalo z veverky vylézat všechno možné. Nevěřili jsme,

kolik má toto zvířátko v kožichu parazitů, příživníků. Okamžitě

jsme ji pohřbili, já vyrazil směrem na ošetřovnu a kolega se vrátil

do družstva dokončit rozcvičku.

Než jsem dorazil na ošetřovnu, tak mi palec pořádně natekl.

Samko mě pozval do ordinace ve chvíli, když si doléval štamprli,

a prohlásil: „Ááá, zasa nový simulant, o čo ide?“ „Mám oteklýpalec, pane doktore,“ řekl jsem, „a nějak mně v něm cuká.“ „A ako si

k tomu prišiel?“ ptá se doktor. „Nebudete mi věřit, pane doktore,

ale kousla mě veverka,“ já na to. Zrovna si přihýbal ze štamprle,

a jak jsem to řekl, tak to, co měl v puse, vyprsknul ven. „Čože? Čo

ti jebe, čo to trepeš za somariny?“ prohlásil. „Nejebe mi, pane

doktore,“ já na to, „vsadil jsem se při rozcvičce s kolegou, že budu

rychlý jako ona, dostihl jsem ji a chytl ji za krkem. Jenževeverka neměla pro můj blbý nápad pochopení a prokousla mi kůži

na palci.“ Samko zvážněl, podíval se na můj opuchlý palec a jako

správný veterinář prohlásil: „Aj keď majú veveričky zdravé zuby,

papule si zrovna moc nečistí, určite ťa nečím nakazila. Priprav sa

na to, že do dvoch hodin dostaneš besnotu.“

7

„Co to je, pane doktore?“ já na to. „To ti pôjde z papule pena,

budeš chcieť každého zahryznút, a nakonec v kreči zdochneš. No

nič, dám ti nato masť, zavážeme to, zavolám na miestnúpolikli>7 Besnota, slovensky vzteklina.


Oldřich Rajsigl

19

niku, ať ti tam dajú injekciu proti besnote, pretože já ju tadynemám.“

A tak mi pan doktor Samko, zvěrolékař, namazal palec mastí,

namotal mi na palec tolik obvazu, že byl nejméně pět centimetrů

tlustý. Vzal si ode mě zdravotní knížku a napsal do ní: Pacienta

dnes ráno uhryzla veverička, palec má opuchlý a vytrčený ako

svíčka. Prosím o urgentné ošetrenie, bodnite mu injekciu proti

besnote, nech je zase skoro zdravý a tam, kde má byť, na rote.

Dr. Samko, jak bylo patrné ze zápisu, měl patrně smysl pro humor,

ale mně zrovna do smíchu nebylo.

Zašel jsem se na rotu převléct do vycházkového a se zdravotní

knížkou v kapse jsem vyrazil na místní polikliniku. Když jsem vešel

do čekárny interního oddělení, bylo v ní zrovna hodně lidí,protože byla dopolední doba. Občas se otevřely dveře, v nich seobjevila zdravotní sestra, která brala pacienty podle pořadníku, a já

neměl odvahu přijít k ní, ohlásit se, jak mi bylo doporučenoSamkem, a všechny předběhnout. Čas pro nástup vztekliny se zkra co -

val, a tak jsem si začal představovat, že než se dostanu na řadu,

začne fungovat vzteklina a já budu napadat a kousat nešťastné

pacienty, kteří měli dost svých zdravotních starostí. A jak takfantazíruju, otevřely se opět dveře ordinace a zdravotní sestra na

mě zahalekala: „Vy jste ten pokousaný voják?“ „Ano, to jsem já,“

odvětil jsem. „Pojďte dál,“ ona na to. V ordinaci mi lékař sdělil, že

očkovací látku proti vzteklině nemá. Ať se vrátím co nejrychleji

do kasáren a ať s tím zajedeme do vojenské nemocnice do Klatov.

Tam ji mají, už tam prý volal.

V kasárenské ordinaci Samko propadl panice, a musím přiznat,

že i já jsem měl divný pocit při pomyšlení na to, že se mi krátí

čas pro vypuknutí vztekliny. Doktor rychle objednalpohotovostního taxíka a vyrazili jsme do vojenské nemocnice do Klatov. Po


Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna

20

cestě mi nadal do kokotov a puberťákov, čo robia po ránu samé

somariny, a že měl v plánu vypálit si aspoň litr slivovice, která

mu bude na večerní oslavě asi chybět. Přijeli jsme do nemocnice,

došli na interní oddělení a Samko mi říká: „Lapni si tuná na riť,

a čakaj, kým ťa zavolajú.“ Zaklepal na dveře nemocničníhodoktora Kašpárka a po výzvě ,dále‘ vešel Samko dovnitř.

Spolu se mnou seděla v čekárně interního oddělení spoustasimulantů, kteří se určitě chtěli vyhnout vojně, a tak jsem se k nim

přidal. Vzájemně jsme se očumovali a mysleli si jeden o druhém

své. Najednou se otevřely dveře ordinace, mezi nimi zdravotní

sestra, rozhlédla se po přísedících a řekla, ať jde dál ten, co ho

kousla ta veverka. Co následovalo, je snad jasné. Osazenstvočekárny vybuchlo v hlasitý smích a já jsem z ostudy zčervenal jako

rak.

Nemocniční doktor, plukovník Kašpárek, mě zkoumavěpozoroval, asi proto, jestli se na mě už nezačínají projevovat příznaky

vztekliny, a poté prohlásil: „Je až neuvěřitelné, jak může jedna

veverka rozvrátit morálku socialistického vojáka.“ Všiml si mého

objemně zabandážovaného palce a poručil sestře v ordinaci, ať

mi to rozváže a sundá. Když obvaz odmotala, doktor Kašpárek

mi řekl: „Pojď sem, ať se můžu podívat, jak vypadá kousnutí po

veverce. To jsem ještě ve své lékařské praxi neviděl, a asi už nikdy

neuvidím. A kam tě vlastně kousla?“ zeptal se. „No do palce,

pane doktore,“ řekl jsem. „Do palce? A kam? Nic na němnevidím,“ dodal doktor a pro jistotu mi otáčel celým koncem ruky.

„No sem, pane doktore,“ řekl jsem, „vidíte na palci ty dvěčervené tečky?“ „Nevidím nic,“ odfrkl Kašpárek, „ať je to jak chce, pro

jistotu dostaneš dvě injekce. Jednu do břicha a druhou do řiti.

Sundej si kalhoty, trenýrky a lehni si tamhle na postel.“ Podíval

se na Samka a něco si povídali šeptem. Na vysvětlenou musím



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist