E-kniha: Vodní andělé – Mons Kallentoft

prolog

část 1.

osamělá

láska

1. 2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19. 20. 21. 22. 23.

část 2.

vodní

andělé

Brno 2015

mons kallentoft vodní andělé

vodní andělé

mons kallentoft

detektivní román host

IsBn 978-80-7491-973-2 (formát Pdf) IsBn 978-80-7491-974-9 (formát ePuB) IsBn 978-80-7491-975-6 (formát moBIPocket) Mons Kallentoft

Vattenänglar

Copyright © 2012 by Mons Kallentoft

First published by Forum, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency, Sweden Cover photo © Helen Cramer, 2014

Translation © Marie Voslářová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

Román Vodní andělé je zcela fiktivní. Jakákoliv

podobnost se skutečnými osobami či událostmi

je čistě náhodná. Na některých místech jsem

uplatnil právo spisovatele a reálie pozměnil,

abych dosáhl co největší působivosti příběhu.

/ 9 /

prolog

Září 2012

Nebe je černé, mraky ještě černější.

Osamělé útvary se snaží nehlučně přiblížit jeden druhému, ale

nedaří se jim to, a tak spustí prudký liják. Těžké kapky se při do

padu na zem tříští a vzniká prchavá mlha.

Pod olověnou klenbou spočívá zamrzlé město. Jeho obyvatelé

obdarovávají nevlídné nebe světlem, lampy za okny se rozsvěcejí

a zhasínají a blikáním vysílají zprávu v morseovce: Jsme naživu,

nevzdáváme to, ať už na nás doléhá jakékoli trápení.

Okolní krajina odpočívá.

Nad sklizeným řepkovým polem fouká slabý větřík. Osamělé

duby na pláni tiše vržou a setřásají unavené listy.

Hladina jezera Roxen nastavuje nebi neklidné zrcadlo a vlny

opatrně omývají pusté pláže u Sandviku. Na opačné straně do je

zera ústí deset bublajících potůčků, na temných shromaždištích

u stojaté vody se líhnou poslední letošní komáři a žízniví se při

pravují na let östgötalandskou nížinou.

Pole jsou v noci ztichlá, ukonejšená deštěm, který tu v posled

ních dnech spadl. Hlína s kořeny nesklizených plodin nasákla

vodou.

Krávy bučí na mraky.

Ovce se ukrývají pod korunami dubů.

Lišky v lese cosi větří.

Divoká prasata v nízkém podrostu ryjí v zemi.

Mraky se nechávají větrem unášet přes město. Na čtvrť Hjulsbro

s luxusními vilami, které lemují řeku Stångån, se snáší déšť.

/ 10 /

Kapky dopadají i na ten z domů, v němž se právě v onom oka

mžiku slévá všechen křik světa a  mění se v jeden jediný němý

nářek.

Někdo tu pozvedl pistoli.

Aniž se mu zachvěla ruka.

Zvuk tlumených výstřelů nedolehl ani na ulici.

Kulky se zaryly do dvou nahých těl spočívajících ve vířivce, šan

ce na přežití nulová.

Nocí se rozléhá křik malé holčičky.

Mrtví jsou téměř jediní, kdo ji slyší.

Ale pomoct jí nemůžou.

Z ran vytéká krev a voda v zapnuté vaně se barví do ruda.

Už žádné nádechy ani výdechy.

Jenom rozčilené bublání, které se mísí s šustivým zvukem látky,

a krev bušící v tepnách těch, kdo dosud žijí. Studená ruka zakrývá

holčičce ústa, no tak, ticho, buď potichu.

V místnosti je téměř úplná tma a na bílých kachličkách se orna

mentálně rýsují stíny keřů ze zahrady za oknem. Je tu i bazén

zdobený černou mozaikou.

Těla muže a ženy leží vedle sebe, bezvládná ženská ruka sklouz

la muži z ramene a spočívá v rudé zpěněné vodě.

Holčička pláče.

Mizí ve tmě.

Nebrání se, jen se snaží nezapomenout dýchat. Je jí pět let. Ná

sleduje tu neznámou sílu.

Mami, tati. Jak dlouho tam budete takhle ležet?

Zahrada se táhne od domu až k řece, jejíž voda je tady, dale

ko od dunící elektrárny, klidná. Odtéká, pryč od rozstřílených těl.

Už neprší.

Pláč holčičky se mění v jinou vodu, v širokou řeku tekoucí kdesi

daleko, tak daleko, že by tam žádný mrak nedoplul.

Z té cizí řeky stoupá pára a objímá tvář ženy sužované steskem.

Žena v sobě nese náklad slov:

„Sedávám tu u řeky na strmém svahu, kde odmítá růst tráva.

Všichni rybáři se tomuto místu vyhýbají, protože se říká, že tady

/ 11 /

sídlí duchové, už od války. Zapomenutí duchové, kteří čekají, až

si pro ně přijdou jejich blízcí.

Když jsou duchové nepokojní, můžu je utěšovat, aspoň tak za

pomenu na svůj vlastní neklid a stesk.

Žijí tu ryby.

Jenže některé z nich se dodnes rodí se dvěma hlavami a čtyřmi

srdci, která nepravidelně tlučou pod stříbrnými šupinami.

Vzpomínám si na dotek tvé teplé kůže, kůže měkké jako nej

dražší hedvábí na trhu, hřála mou ruku i mé srdce.

O to jsem přišla, a tak si zakazuju na tebe vzpomínat.

Zakazuju si doufat.

Co mi zbývá?

Můžu chodit sem k řece a čekat na duchy, na tváře v oblacích.

Tvou tvář v mracích nevidím.

Místo toho se dívám dolů do vlažné vody a tuším v ní drobné

víry způsobené obřími sumci, kteří čistí říční dno.

Pozoruju úhoře, jak se kroutí a třpytí.

Připomíná mi to tvé pohyby ve mně, v mé vlažné vodě. Nechci

vzpomínat, jenže z duše nemůžu vyhnat vzpomínku na tvé pohy

by před narozením.

Zůstává ve mně jako prokletí.

Ale zároveň jako dar.

Já jsem ty.

Nic na světě to nemůže změnit.

Ani hlad po penězích. Ani žádná jiná láska. Žádná pozemská

moc. Ani stížnosti nebo přání duchů.

Kde jsi? Někde ano. Vím to.

Můžeš si za ty prachy koupit prase, řekl a zasmál se. Prase se

o tebe postará, to máš lepší, než kdyby to bylo naopak.

Oni se taky smáli, když to říkal.

Já se uklonila.

A odešla odtamtud.“

V jedné z nejtemnějších místností světa kape kohoutek.

Je to předpokoj pekla na zemi. Nebo už peklo samo.

/ 12 /

Děti tu nepláčou.

Popotahují, ale ještě nezačaly pochybovat o tom, že jsou lidé.

Dítě za prase.

Dítě za prase.

Do plechové střechy buší déšť, v tomto světě je tak mokro, že se dětské plíce s každým nádechem plní vodou, tak mokro, že by se člověk mohl utopit, aniž by byl pod hladinou.

Ale děti přesto dýchají.

Sní o hrách, o superhrdinech, o lásce, jíž se jim nedostalo, a ne

tuší o utrpení, které je čeká, netuší, že jejich duše stále mají naději.

Holčička je ještě daleko, ale míří k nim.

Kde to jsem? ptá se ve svém osamělém spánku.

Nechci se probudit, nechci se probudit.

Černé mraky se rozplývají, netouží spatřit další den.

S vděčností směřují vstříc zániku.

Nezatížené lidskými dilematy.

část 1.

osamělá

láska

/ 17 /

1.

středa 11. Září

Malin Forsová leží schoulená v posteli ve svém bytě na ulici Ågatan.

Spá nek ji objímá pevně, takže jí do snů neproniká déšť bušící do

parapetu, a Malin šeptá:

Tove, Tove, Tove.

Jediné, co je mi dražší než život, je tvůj život.

Nikdy se mi neztrať. Kdo by mě pak ochraňoval před nočními

můrami?

Malin se převaluje v peřinách.

„Chci se probudit,“ šeptá.

Ale nejde to. Místo toho ve snu spatří řeku Stångån protékající

nočním Linköpingem, vody se vlévají do Roxenu a  všechna uto

pená slova němého jezera se mění v páru stoupající nad krajinu.

V oparu se objevuje tvář.

Tvář kojence.

„Kdo jsi?“

Malin křičí.

Tělo jí zalévá vlažná voda, kolébá její duši na vlně, která jako

by nikdy neměla skončit.

Z temnoty snu se ozývá hlas:

„Nikdy nebudeš moct přivést na svět dítě.“

Dítě, Malin.

Chci se probudit.

Chci se narodit z vlhka tohohle snu.

Chci se zrodit znovu jako člověk bez jakýchkoli tužeb nebo snů,

jako svobodný člověk, stvořený za těch nejpříznivějších okolností.

Sen se jí vysmívá.

/ 18 /

Malin se taky směje, ale v pozadí slyší pláč dítěte, holčičky.

Jsi to ty, Tove?

„To nejsem já, mami.“

Tak to musí být nějaké jiné dítě.

Teď by chtěla ve snu zůstat, ale on ji opouští a Malin na kůži cítí

studené mokré prostěradlo, vnímá mužné, teplé tělo vedle sebe,

lesklou vlhkost, která se ukrývá v  miniaturních kapičkách mezi

chloupky na Peterových zádech, a to už je Malin vzhůru a její první

myšlenka zní: Tahle postel je malá, musíme koupit větší.

Vybavuje si, jak se před usnutím milovali. Jako sexuální robo

ti. Mechanicky. Každý jeho sebemenší pohyb vyjadřoval „ať se to

tento krát už podaří“. Jeho zoufalství v posledním půlroce narůsta

lo, ale v pohybech předchozího večera se objevil odlišný tón, jako

by to Peter vzdával, jako by už toho měl dost.

Před několika měsíci spolu vedli rozhovor, právě v téhle posteli.

„Musím se stát tátou, Malin. Už je na čase.“

„Můžeme to zkusit znovu.“

„Měla bys ještě jednou zajít k doktorovi.“

„Proč?“

„Co když má ta kulka, co ti uvázla v  děložní stěně, nějaké ná

sledky?“

Peter se do té doby o zranění, ke kterému přišla loni na jaře

v souvislosti s jedním zvlášť obtížným případem, nikdy nezmínil.

Bylo to něco jako neviditelná hrst písku v  soukolí jejich nadějí.

„Doktor říkal, že to není problém.“

„Kolik toho takový doktor ví?“

„Sám jsi doktor, tak bys mohl mít představu.“

Peter po jejích slovech rezignoval, umlkl a odvrátil pohled, jako

by se snažil sám sebe přesvědčit, že mají šanci ze své lásky počít

navzdory tomu, že jim je oběma ke čtyřicítce, navzdory té kul

ce, navzdory pochybnostem i Malininu bezohlednému zacházení

s vlastním tělem.

Navzdory všemu.

Malin se přisune k Peterovi a tiskne jeho zpocené tělo k svému.

Postel je jako moře, ve kterém chce navždycky spočinout. Tak ráda

/ 19 /

by mu to dítě dala, ale jít k nějakému zatracenému doktorovi se

neodvažuje, protože co kdyby řekl, že to nejde?

Co kdyby to řekl na rovinu?

A neřekl už to náhodou?

Opustil bys mě, Petere?

Raději nevědět.

Doufat.

Stále doufám, nebo ne?

Nesmíš mě opustit, Petere. Malin si uvědomuje, že by s ním do

kázala žít jakkoli, s dítětem i bez něj, teď když se Tove odstěhovala

a s největší pravděpodobností už se nevrátí.

Musíme mít děti?

Nevystačíme si sami?

Odpovědní jen za svou vlastní lásku.

Ráno vstát, jít do práce, společně vařit, mýt nádobí, usínat v ob

jetí, nakupovat, jezdit na dovolenou, čistit si zuby, stěžovat si, že

jeden špatně vymačkává pastu z tuby a druhý zapomíná uklízet

špinavé prádlo do koše.

Malin vstává a nechává ho v posteli samotného, vleče své nahé,

spánkem unavené tělo z ložnice do obývacího pokoje k oknu, za

kterým se nad černou věží kostela svatého Larse pomalu rozlévá

úsvit.

Toho rána působí svět vlhce a stísněně, kůži a prsa jí zalévá

zvláštní chlad. Otevře okno, studené podzimní ráno jí jde vstříc

jako povědomý zápach z úst a ona dýchá, cítí, jak ji plní nový den.

Dotkne se malé, kulaté, křiklavě červené jizvy na břiše, kudy

dovnitř pronikla kulka.

Myslí si:

Ať se stane cokoli, všechno se dá zase do pořádku.

Cítí, jak se jí rty stahují do cynického úsměvu. Nenávidí tenhle

svůj nový úsměv. Nechce patřit k těm, kdo mají dojem, že už všech

no viděli a slyšeli, že už si všechno lidské odžili, a tak se vzdávají

naděje a začínají obelhávat sami sebe.

Protože i když mají cynikové pravdu, žít se takhle nedá.

Bez skutečné lásky, bez citu.

/ 20 /

Bez víry — nebo jak to pojmenovat —, pomyslí si Malin. Beze

snů. A ušklíbne se sama sobě.

Když byl na jaře zabit Conny Nygren, kriminální inspektor ze

Stockholmu, nabídli jí jeho místo, ale ona odmítla, třebaže si tu

práci vždycky přála.

Peter se nechtěl stěhovat, i když práci by si v nemocnici Karo

linska nebo v Danderydu našel snadno.

No tak se mnou asi chce žít tady, myslí si Malin. Ať to s dítětem

dopadne jakkoli. Třeba mu přece jenom bude stačit naše láska.

Nad střechou kostela se setkává několik potrhaných mraků,

potom táhnou dál. Takovéhle mraky se můžou objevit kdekoli,

uvažuje Malin a její myšlenky zabloudí ke Karin Johannisonové,

Malin přemítá, jak se jí daří a co asi s tím jejím malým vietnam

ským zázrakem právě teď dělají.

Tess totiž prý v noci špatně spí. Je to tak?

Jako by se její vietnamský rytmus nedokázal přizpůsobit naše

mu, jako by její krev proudila žilami svým vlastním tempem.

Karin Johannisonová, vedoucí technického oddělení, soudní lé

kařka a mimo jiné také kolegyně Malin Forsové, k sobě tiskne

dceru Yin Sao Dao a zašeptá:

„Tak, Tess, teď pěkně spinkej, ano?“

Rozhlíží se po obývacím pokoji v bytě na ulici Drottninggatan.

Během posledního roku to tu vypadá čím dál víc bohémsky. Karin

se snaží pokoj naplnit předměty z Vietnamu, aby malá viděla po

vědomé věci a snad si i vybavila něco příjemného, pokud si tedy

má co vybavovat.

Ale jistěže má.

Karin však za některých nocí o Tessiných hezkých vzpomín

kách pochybovala.

Držela křičící dítě v náruči a snažila se ho uklidnit, cítila ale, že

na to její láska nestačí, jako by se snad holčičce kdysi stalo něco,

co se z jejího těla odmítá vytratit.

Za toho křiku Karin skoro pochybovala, že má Tess opravdu

u sebe.

/ 21 /

Že se to nakonec podařilo.

Že to bylo proveditelné, navzdory všemu.

Za okny visí dvě červené lucerny, koupila je na trhu v Hoi An

před deseti lety. Dávno předtím, než jsem se dozvěděla, že odtam

tud přijdeš ty, pomyslí si Karin.

Propagandistický válečný plakát se stylizovaným červeným

a modrým tankem.

Kadidelnice. Sumec ze zšedlého modřínového dřeva.

Leskle modrý vlnkovaný hedvábný přehoz na křesle od Josefa

Franka.

Tess se u Karin na klíně uklidnila. Velkýma hnědýma očima se

v ranním šeru rozhlíží po místnosti.

Je tři čtvrtě na šest a mohly by ještě hodinu spát. Karin po tom

touží, touží po odpočinku, poslední měsíce se cítí vyčerpaná, jako

by ji měl nedostatek spánku definitivně srazit na kolena.

To teplé, měkké tělíčko.

Ten drobeček v její náruči.

Tiskne dítě k sobě, chce na něj přenést svůj klidný tep.

Právě před rokem seděla v letadle do Ho Či Minova Města ne

boli Saigonu, jak mu v  myšlenkách říká, protože to zní roman

tičtěji, a mysl měla plnou obav, odhodlání, očekávání a taky lás

ky k drobnému obličejíku z černobílé fotografie, kterou dostala

e-mailem.

Yin Sao Dao.

Sirotek.

Otec zemřel, když na rýžovém poli explodoval starý nevybuchlý

granát. Matka se utopila při záplavách.

Válka a klimatické změny.

Teď můžu být tvou maminkou já.

Tak to bylo. Takhle to začalo.

Budu moct být tvou maminkou, říkala jsem si.

Dovezli tě z města Hoi An do Saigonu.

Do zchátralého, vlhkého sirotčince na západním předměstí.

Nejdřív jsi váhala. Klopýtala jsi ode mě pryč po špinavé beto

nové podlaze. Ale kam jsi mohla jít?

/ 22 /

Za zápachem moči. K harampádí na dvorku. K zamřížovaným

oknům.

A tak jsi přijala mé objetí, ze studené betonové podlahy jsi mi

vyšplhala na klín.

Neodejdu od tebe, šeptala jsem ti do ucha.

Naučila jsem se ta slova vietnamsky.

Šeptala jsem je znovu a znovu.

V zašlém pokoji v hotelu Majestic, odkud je přes široký bulvár

vidět řeku Saigon. Když jsme odjížděly, stála vedle nás na recepci

nápadně chladná Evropanka a chovala se, jako by tě znala, snažila

se upoutat tvou pozornost, ale jenom tě rozplakala.

Šeptala jsem ta slova v letadle.

Šeptám je i teď.

„Maminka je tady, maminka je tady.“

Dech. Teplo. Klid.

Spánek ne.

Ale klid.

Křik utichl.

Ta noční můra už je pryč, nebo ne? A ty se teď chceš vyhnout

temnotám snů, protože v tobě přece jenom něco zůstalo a ve spán

ku to cítíš.

Nechceš si hrát, jenom mi sedíš na klíně, klidně sedíš, a když

se tě pokusím uložit, dáš se do křiku.

„Ne, ne, ne.“

Karin Tess houpe, hladí ji po rovných černých vláskách, pod

bílým pyžamkem zřetelně cítí tlukot srdce.

Prozpěvuje:

„Tess hajá tiše jako pěna, spinká, je totiž unavená.“

Vietnam.

Úctyhodná nezkrotnost a okouzlující přímost místních lidí.

Chudoba, zoufalství a korupce, s nimiž se tam setkala.

Výpary z  vozíků s  nudlemi, vůně syčícího palmového oleje,

smaženého česneku a máty drcené ve staletých moždířích, pobli

kávající světla a zvuky tisíců motorek.

Násilí.

/ 23 /

Později se Karin doslechla, že místní děti kupují pedofilové.

Naposledy se našlo šest vietnamských dětí v nějakém skle

pě v australském Melbourne, čtyři další ve sklepě v sydneyské

čtvrti Darlinghurst.

Otroci.

Malá noticka. Později už tento druh zpráv nikoho nepřekva

poval.

Pětiletá holčička, tříletý kluk.

Sexuální otroci.

Před tím tě, Tess, zachránila má láska, naše láska, láska jako

taková.

Tak to bylo. Tak to je.

Teď spinkej.

Jsi unavená.

I maminka je unavená.

Spinkáme tiše jako pěna.

Je sedm dvacet ráno, Malin Forsová stojí v chodbě svého bytu a ne

dokáže se odtrhnout od rádia. První program vysílá rozhovor s dět

ským psychologem z ambulance Elefanten v Linköpingu. Muž říká,

že mu vadí, jak jsou lidé nevšímaví k sexuálně zneužívaným dětem,

se kterými se při práci setkává.

A  popisuje videonahrávku jedné oběti, s  níž pracoval: opako

vaně znásilněného pětiletého chlapce.

Chlapeček se během znásilňování dívá do kamery a říká:

„Co jsem zač? Jsem člověk? Nebo co jsem?“

Lékař se podivuje nad tím, že se malý kluk dokáže tak výstižně

vyjádřit. Jako by pokládal tu nejzákladnější existenciální otázku.

Pořad končí, ale chlapcova slova v Malin zůstávají, ještě když

schází po schodech ke dveřím.

„Jsem člověk?“

Jsi člověk.

Zahání myšlenky na chlapce, vytěsňuje je.

Peter už odešel do nemocnice. Čeká ho noční služba, takže ve

čer bude muset jít spát sama.

/ 24 /

Ponechal si byt na Linnéově ulici, nechce se vzdát bydlení na

tak pěkném místě, ale bydlí s ní na ulici Ågatan a mluvili už i o tom,

že by si pořídili něco společně. Jenže se k tomu neodhodlali a v po

sledních měsících debata na tohle téma vyšuměla.

Nebe vyhrožuje deštěm, takže si Malin po chvíli váhání oblé

ká černý kabát značky Barbour, který jí Peter daroval k narozeni

nám.

Kabát kouše, nesedí jí a tuhá nepromokavá látka obepíná tělo

jako svěrací kazajka.

Otevře dveře.

Přemýšlí:

Co mě dneska čeká?

Něco se stalo nebo stane. Cítí to.

O několik set metrů dál jde Karin Johannisonová do školky v par

kovém komplexu Trädgårdsföreningen, kráčí po ulici Klostergatan

a drží se co nejblíže ke zdem okolních domů.

Před sebou tlačí kočárek, ve kterém leží její dcera, a přemýšlí:

Co se dneska stane?

Kéž by se nic velkého nepřihodilo.

Jsem unavená.

Jak člověka může tolik unavit něco, co si tak moc přál?

Nejsme ve snu.

Kde tedy jsme? Co se stalo?

Nevím.

Neměli bychom tu být, něco je špatně. Někdo nám musí pomoct.

Tam dole, ta ležící těla, to jsme my? Jsme to my?

Vypadá to jako ty, miláčku.

Jsem to já. Neodvažuju se, nechci jít blíž.

Voda zčervenala.

Jsem nahý.

Ležím vedle tebe. Taky jsem nahá.

Vidíš ty tmavé skvrny na našich tělech?

Vidím je. Nechci je vidět. Nechci, ne...

/ 25 /

Kde je Ella? Není tady s námi, není ani tam dole. Kde je, proboha,

kde je? Kde jsi?

Ukaž se!

Kde hledat? Nevidím ji.

Měla by tady být s námi.

Ukaž se. Pojď za námi. Nesmíš zmizet.

Co když nezmizela ona, ale my?

Volají ji znovu a znovu. Jméno pohlcuje okolní bílá barva, teplá

i chladná zároveň, bělost, jež je jejich světem.

/ 26 /

2.

Zářijové ráno už nemůže být šedivější, myslí si Malin. Slavný lin

köpinský rodák Lars Winnerbäck tomu říkal „zubařské počasí“.

Právě když vyšla ze dveří, spustil se jemný, ale vytrvalý déšť

a lidé na chodnících se skrčili pod veliké deštníky nebo se schova

li v kapucích pláštěnek.

Zdálo se jí, že u školky v parku Trädgårdsföreningen zahlédla

Karin Johannisonovou. Nejdřív ji chtěla doběhnout. Napadlo ji, že

až Karin dovede Tess do školky, mohly by v cestě pokračovat spolu,

ale rozmyslela si to, pocítila, že chce zůstat sama.

Teď míří po ulici Djurgårdsgatan k policejní stanici.

S obdivem myslí na Karin.

Opustila bohatého manžela, protože ho už nemilovala. Adopto

va la dítě, protože nenašla muže, který by se k ní hodil, a ten, kte

rého našla, se kvůli ní nehodlal rozvést.

Za několik málo let se Karin v Malininých očích změnila ze

zakřiknuté paničky z vyšší střední třídy v silnou ženu, která si

zasluhuje respekt.

Jsme skoro kamarádky, přemýšlí Malin a přeje si, aby dokáza

la ve všech oblastech života prokázat stejnou rozhodnost jako

Karin.

Jsme kamarádky, nebo snad ne? V poslední době jsme se hod

ně sblížily.

Kolem projíždí červeno-oranžový autobus, cákne vodu na chod

ník a Malin musí rychle uskočit, aby nebyla celá mokrá.

Krok za krokem ukrajuje z cesty. Šlápne do louže, ale její by

telné boty mají dostatečně vysokou podrážku.

/ 27 /

Když míjí ulici Barnhemsgatan, kde bydleli táta s mámou, má

chuť zavřít oči. Lavičky pod korunou dubu na nízké stráni stojí

nakřivo a potřebovaly by natřít. Malin dodnes cítí neodbytný pach

bytu, kde měla zalévat květiny, které se jí ale nepodařilo udržet

při životě.

Bytu plného vzpomínek, před nimiž chtěla utéct.

Od chvíle, kdy se naposledy setkala s tátou, uběhly víc než

dva roky. Pořád mu neodpustila, že jí zatajoval existenci jejího

bratra.

Stefan.

Opuštěný v ústavu.

Malin upírá pohled na chodník.

Naposledy ho v Hälsinglandu navštívila před pěti měsíci.

Byl vzhůru jenom asi hodinu a nedával nijak najevo, že by ji po

znal nebo měl radost z její přítomnosti. Zkoušela to znovu a znovu,

ale její bratr jako by žil ve své vlastní realitě, v zemi, kam ji k sobě

nechce nebo nemůže pustit.

Jsem tvá nevlastní sestra. Podívej se na mě. Jsem tady.

Tělo v invalidním vozíku, prázdný pohled z okna, zelené stro

my v dálce.

Karininu Tess určitě chtěla adoptovat spousta lidí. Tebe, Ste

fane, tebe nechtěl nikdo.

Mám tě opustit i já? Jako tě opustili všichni ostatní?

Chci do ústavu ve vesnici Sjöplogen jezdit.

Tvé nehybné tělo.

Výraz, který působí naprosto prázdně.

Nechci tam jezdit.

Malin ví, že za ním občas o víkendu zajede Tove. Nastoupí

v Lunds bergu na autobus, pak u Stefana chvíli posedí a vyveze ho

ven do parku, jako by byl nemohoucí stařeček.

„Vypadá to, že má radost.“

Ale jak se teď oblíkáš, Tove! Mokasíny od Tod’s, za které jsi

utratila třetinu výdělku z letní brigády, upnuté džíny a polo trička

s maličkými logy na srdci. A mluvíš jinak, i když to sama nevnímáš,

občas zaslechnu to tvé dlouhé, nosové ééé.

/ 28 /

Bohatá průmyslnická rodina tvého přítele Toma z Östermalmu

je přesně tak nesnesitelná a snobská, jak jsem si ji představovala.

Pitomá fabrika na podlahy — a co má být? Koho zajímá spousta

peněz v bance?

Malin se rozhodne jít delší cestou.

Míjí bývalou vojenskou jídelnu dělostřelců, nyní křesťanské

školicí středisko. Odkvetlé lípy střeží žluté dřevěné budovy, jako

by chtěly ochránit všechnu dobrou vůli ukrytou v jejich zdech,

v místnostech, kde lidé se vší vážností volají aleluja a slibují své

mu bohu věrnost až navěky.

Nic takového neexistuje.

Janne.

Její bývalý muž. Už spolu zase normálně mluví a Janne vypadá

spokojeně, že se Malin daří vyhýbat se pití.

Kdyby tak věděl, jak příšernou mám někdy žízeň.

Takovou, že se celá třesu.

Takovou, že skoro chci radši umřít než žít bez alkoholu.

Janne to pořád ještě táhne s tou barbínou.

Je to barbína.

Ale uznávám, při těch několika příležitostech, kdy jsem s  ní

musela mluvit, působila mile.

Malin mezi stromy zahlédne žlutohnědou fasádu Univerzitní

nemocnice a pomyslí na Petera. Nebo spíš na jeho tvář. Ostře ře

zaný obličej s dolíčkem v bradě a vráskami na čele trochu hlubšími

než v době, kdy se seznámili.

Ten jeho ustaraný pohled.

Je to nový výraz.

Malin na něj nechce myslet.

Cítí kapky dopadající na látku nesmyslně drahého nepromo

ka vého kabátu a říká si, že peníze člověka dokážou ochránit před

vlhkem. Dokážou ho ochránit skoro před vším.

Ale dá se za ně všechno koupit?

Dá se za peníze koupit láska?

A už se jí zase objevuje na rtech. Ten nenáviděný cynický úsměv.

/ 29 /

Kdo je ta ženská, co se tam dole tak zvláštně usmívá?

Co nám chce? Jak to, že ji vidíme?

Vidíš už to letadlo?

Už ho vidím.

Co tady děláme? Tak vysoko. Určitě tady není kyslík a je tu deset

tisíc stupňů pod nulou.

Vidíš čáru za letadlem?

Vidím, jak se jí dotýkáš, můžeš se dotknout i mraku.

O tom nepochybuj. Musí nám stačit, že jsme tady.

Volají na svou dceru, křičí všechna její jména. Pak letadlo mizí

v ledové modři oblohy a zůstávají za ním čtyři bílé pruhy.

Vzápětí už jsou zpátky u ženy, co si tak rázně vyšlapuje.

Vidí, jak mizí za automatickými dveřmi.

Pomůžeš nám ji najít? naléhají jednohlasně. Pak společně šep

tají:

Můžeš zařídit, abychom byli zase spolu?

Můžeš dát naši rodinu dohromady?

Musíš nám pomoct.

/ 30 /

3.

Rakovina prostaty.

Lékaři dokázali Svenu Sjömanovi pomoct.

Zachránili mu život, část nádoru byla zhoubná.

Je zpátky. Pocítil chladný dech smrti, ale vrátil se.

Po operaci všechno funguje, jak má, a kdyby to snad bylo po

třeba, potence se dá vyvolat viagrou, jak mu poradil lékař.

Sven Sjöman to vyzkoušel na záchodě ve své vile, obklopený

hnědě žíhanými kachličkami, v mihotavém světle lampy, kterou

si s Ullou koupili po svatbě.

Od dob, kdy měli s  manželkou chuť takový test jeho orgánu

provádět, uplynulo už hodně vody. Co jiného se taky dá po čtyři

ceti letech manželství čekat?

Sven se rozhlédne po prostorné kanceláři. Je skoro osm hodin

a s výjimkou Malin Forsové už všichni členové kriminálního od

dělení linköpinské policie dorazili.

Chystal se odejít do penze, dokonce zažádal, aby mohl skončit

v třiašedesáti, ale když se dozvěděl, že je zase zdravý, žádost stáhl.

K Malininu velkému ulehčení. Chtěl, aby se jeho nástupkyní stala

ona, ale už jenom z toho pomyšlení se Malin dělalo špatně. Přesto

si myslel, že by na to byla ta pravá.

Operace se podařila.

Nějaký nadpozemský přístroj odvedl svou práci na tisícinu mili

metru přesně. Ale močení pak Svena pekelně bolelo.

Cítil, že se mu chce, ale nemohl, nebo zase necítil vůbec nic

a najednou se počural.

Ale teď už je to v pořádku.

/ 31 /

Je všechno v pořádku i s Malin?

Za pět minut začíná ranní porada a Sven ze svého místa u kávo

varu v kuchyňce vidí, že se na ni ostatní už psychicky připravují.

Jejich pohledy a držení těla vyjadřují soustředění.

Zeke Martinsson. Dlouholetý Malinin parťák. Pod drsnou slup

kou je v jeho případě i drsné jádro. Muž, jenž dokáže za každé si

tua ce zachovat klid, vždycky si jenom přejede rukou po oholené

hlavě, která v kombinaci s jeho úzkým obličejem připomíná smrtku.

I v soukromí je klidný.

Možná až moc.

Sven ví, že Zeke žije v manželství, které teď drží pohromadě už

jenom vnoučata a ohledy vůči rodině. Není to jako u Sjömanových,

mezi nimiž stále přetrvává vzájemná láska.

Alespoň tomu chce Sven věřit.

Börje Svärd se sklání nad novinami rozloženými na skříni s ar

chivem. Vypadá to, že už se vzpamatoval ze smrti své ženy Anny,

která zemřela na roztroušenou sklerózu. Mezi linköpinskými po

staršími singles prý patří k nejžádanějším. Na stanici se říká, že si

hledá partnerky na internetu. Že by za údajné úspěchy u opačného

pohlaví vděčil své bodré povaze a impozantnímu kníru?

Waldemar Ekenberg sedí na svém místě. Potahuje z elektronic

ké cigarety a nervózně bubnuje prsty do stolu. Jako by tušil potíže

a předvídal násilí, ke kterému se sám tak rád uchyluje. Vypadá se

šle jako vždycky — padesátiletý obličej má zbrázděný hlubokými

vráskami, je oblečený do pomačkaných hnědých kalhot a béžové

ho saka, zaručeně koupeného v nějakém laciném řetězci. Přímý

protiklad policejního ředitele Karima Akbara s jeho úzkostlivě

pěstovaným efektním stylem oblékání. Karim je ochotný zaplatit

čtyři tisíce jenom za kravatu.

Kde na to bere?

Sven ví, že dostal slušnou zálohu na chystanou knihu o při

stěhovalectví, která na jaře vyjde v jednom renomovaném nakla

datelství.

A vypadá to, že se státní zástupkyní Vivianne Södergranovou

jim to klape.

/ 32 /

Johan Jakobsson.

Jako obvykle sedí nalepený u počítače. Neexistuje nic, co by

s pomocí toho krámu nevyšťoural. Teď když mu děti trochu po

vyrostly, to vypadá, že je ochotný pracovat od rána do večera a že

ho to baví.

Ale na to, aby mohl být šéfem, není ze správného těsta, ačko li

Malin na Svenovu pozici navrhovala místo sebe právě jeho.

„Johan se na to hodí líp,“ říkala.

Ale nakonec tu ještě aspoň dva roky zůstanu, pomyslí si Sven,

napije se kávy a vejde do kanceláře.

Zítra ke skupině přibude nová posila. Hvězda jménem Elin

Sandová, která udělala kariéru v Malmö a během několika málo

let to dotáhla na vyšetřovatelku. Předtím údajně hrála volejbal na

celostátní úrovni, ale zranila se a musela toho nechat, přihlásila se

na policejní školu a absolvovala jako absolutní jednička ročníku.

Jak si budou rozumět s Malin?

Dvě paličaté kočky, které si vydrápou oči, nebo dvě hvězdy,

které společně zazáří ještě jasněji? To ukáže čas. Sven doufá, že

se dnes neobjeví žádný větší případ. Že klid, který si v poslední

době užívali, vydrží ještě pár dní, aby Elin Sandová dostala šanci

nerušeně a v klidu poznat ostatní.

Sven se znovu napije kávy.

Dojde doprostřed místnosti.

„Tak začneme!“

Všichni z jeho týmu se zarazí, pohlédnou na něj a poslechnou.

Pořád mám autoritu, pomyslí si Sven. Pak se té úvaze podiví.

Už celé roky se o nic tak povrchního, jako je autorita, nezajímal.

Zeke vstane a chystá se přesunout do zasedací místnosti. Při tom

zahlédne Malin procházet skleněnými dveřmi, které oddělují re

cepci od open space kanceláře.

Černý kabát pokrývají kapky deště.

Blonďaté mikádo má připlácnuté k hlavě a vysoké lícní kosti jí

po všech těch hodinách, které tráví dole v policejní posilovně a vytr

valostním během podél řeky Stångån, vystupují jako nikdy předtím.

/ 33 /

Trénuje jako šílená, pomyslí si Zeke. Ví, jaké síly se Malin cvi

čením snaží přemoct, a překvapuje ho, že se jí to daří. Nejednou

si všiml, jak ji boj s chutí na alkohol nutí křečovitě stahovat svaly

v obličeji, když spolu po práci procházejí kolem hospod.

Vypadá to, že je s Peterem šťastná. Zeke tuší, že se pokoušejí

o dítě, a dokáže si představit Malininy rozporuplné pocity, takové,

které by nikdy nepřiznala ani sama sobě.

Ale dnes působí svěže.

Řítí se dovnitř, a čím víc se k Zekemu přibližuje, tím rychle

ji jde. Je připravená se po pondělku, kdy se nic nedělo, a úterku

stráveném papírováním poprat se třetím dnem pracovního týdne.

Zeke se na kolegyni zadívá.

Ze srdce jí přeje všechno dobré, jenže na Malin Forsové jako by

spočívala jakási kletba. Zeke se nenávidí za to, že ho něco takové

ho napadá, že něco takového cítí, ale nemůže si pomoct. Nejlepší

vyšetřovatelka linköpinské policie má výjimečnou schopnost podě

lat si svůj soukromý život nebo si ho nechat podělat někým jiným.

Úplně jako já, myslí si Zeke.

Gunilla, moje manželka.

Karin, úplně jiná žena.

Nebylo největší chybou mého života, že jsem zůstal doma?

Měl jsem opustit Gunillu a jít ke Karin, když mě chtěla.

Teď už by to nejspíš nešlo.

Jaká je cena za citovou zbabělost?

Osamění. Zahořknutí.

„Dobré ráno.“

Slyší, že jeho hlas zní stejně ochraptěle jako vždycky.

„Zatraceně mokré ráno,“ odpoví Malin, usměje se na něho

a svlékne si kabát, který jí vůbec nesedí.

Ranní porada.

Další z řady bezvýznamných schůzí.

Börje, Johan, Waldemar, Zeke. Všichni stejně znudění jako

ona, i když se snaží před Svenem tvářit zapáleně. Jediná útěcha

spočívá v tom, že porada brzy skončí, protože se nic nestalo.

/ 34 /

Karim vytáhne rozpočet na daný měsíc.

Plán splnili přesně a všechny žádosti o modernizaci technické

ho vybavení stanice byly odmítnuty.

Johan nad tou zprávou vrtí hlavou, ale nic neříká, ví, že v této

místnosti stojí všichni na stejné straně barikády, takže tady ne

spokojenost a protesty k ničemu nevedou.

Na jaké straně?

Na straně dobra v boji proti zlu.

Černá proti bílé.

A nekonečné šedé zóny mezi nimi.

Sven říká něco o nové vyšetřovatelce Elin Sandové, která by

k nim měla zítra nastoupit, ale Malin se nedaří ho poslouchat,

ačkoli ví, že by měla. Nebo by alespoň měla chtít.

Zdá se, že upřímně to zajímá jenom Waldemara.

Možná se těší na novou potenciální oběť svého zastydlého ha

rašení, které zkoušel i na Malin, když před několika lety přišel

do jejich týmu.

Rychle toho nechal.

Malin se při té vzpomínce usměje. Sven píše nějaké nesmysly

na tabuli a zářivky svítí tak silně, že kolegové vypadají jako mrtvo

ly, takže Malin raději pohlédne ke školce za oknem. V zahradě si

deset dětí v barevných pláštěnkách hraje, jako by z nebe ne crčely

proudy vody.

Do zasedací místnosti jejich hlasy nepronikají.

Malin sleduje, jak dychtivě běhají sem a tam. Pomyslí si, že to

vypadá, jako by jeden ze starších kluků byl medúza, která v poklid

ném moři pronásleduje plavce.

Jedno z dětí odnáší z pískoviště oranžový kyblíček.

O čem to Sven mluví?

Nechci tě!

Opravdu to Sven řekl?

Ne, ten hlas zní jenom v mé hlavě.

Pryč s ním.

Něco takového musela říct máma Stefanovi.

/ 35 /

Pořídím si místo něj psa.

Nebo pěkný koberec.

Kávový servis od Rörstranda.

A  Malin se chytne židle, svírá ji, až jí zbělají prsty, a  chce ty

hlasy z hlavy vypudit, dřív než nad ní získají moc, vytěsnit je, když

teď milování s Peterem přestává zahánět úzkost a přináší jí jenom

smutek a žízeň, žízeň, žízeň.

Ale stejně nám to klape, nebo ne?

I když jsme jenom my dva.

Nedoléhá sem ani šumění deště.

Slyšet je jenom Svenovo čmárání na tabuli, ale Malin si namlou

vá, že vnímá déšť dopadající na střechu policejní stanice, že zvuk

rozpustilých kapek rozechvívá její ušní bubínky, a ví, že klid ve městě už dlouho nevydrží, protože v jejích snech se něco vynořuje, něco se chystá ukázat svou pravou tvář.

/ 36 /

4.

To jsem já, pomyslí si truhlář Martin Svensson, když zahlédne svůj

odraz v zelené skleněné výplni vchodových dveří domu na adrese

Stentorpsvägen 31.

Piju moc piva.

Málo spím, moc pracuju. Ale radši toho co nejvíc stihnout teď,

než se vrátí k moci socani, zruší daňové úlevy a mně přestane

zvonit telefon.

Na čele hluboké vrásky, a to je mi teprve jedenačtyřicet.

Není to špatný barák, pomyslí si potom a slyší déšť bušit do

stříšky nad vchodem. Museli ho postavit na začátku sedmdesátých

let z vápenopískových cihel. Rozhodně stojí na jednom z nejlep

ších pozemků v okolí.

V Hjulsbro.

Ve čtvrti lékařů a méně vlivných manažerů. Skutečná linkö

pinská smetánka sídlí u řeky v Tannerforsu a v Ramshällu. Ale

Hjulsbro by mi stačilo.

Kdyby byl trochu odvážnější, mohl by někoho zaměstnat, zvýšit

obrat a nedělat tolik načerno.

Pak by v takovém baráku mohl bydlet i on sám.

Klidně.

Nikdo neotvírá.

Co se děje?

Ten chlap, Patrik, říkal, že bude doma a pustí mě dovnitř. Ale

asi si nebyl jistý, dal mi přece klíče.

Zazvoním ještě jednou.

Minuta ticha.

/ 37 /

Skoro.

Martin Svensson se zaposlouchá. Slyší zpěv ptáků a mezi vy

sokými tóny jejich štěbetání a šuměním deště vnímá i monotónní

hučení turbín elektrárny dole u řeky.

Zvuk turbín tady, zhruba půl kilometru daleko, připomíná

tiché huhlání měnící se v nářek.

Co to má znamenat?

Proč nikdo neotvírá?

Jeho odraz v zeleném skle se náhle zakalí, po zádech mu pře

běhne mráz, a i když si to nechce přiznat, není to jenom kvůli

chladnému počasí, ale i ze strachu. Vrací se mu ten těžko popsa

telný pocit, že něco není v pořádku.

Jako by za ním stála smrt.

A chystala se ho odvést.

Vzpamatuje se.

Popotáhne si modré truhlářské montérky, strčí ruku do levé

kapsy pláštěnky a vyloví klíč od domu Andergrenových.

Vedle něj stojí na kamenném schodišti bedna s nářadím.

Má tu udělat několik drobností.

Namontovat do haly poličku.

Přišroubovat lavici u krytého bazénu a hogo fogo vířivky.

Patrik Andergren si přeje účet, i když to znamená zaplatit

víc.

Klíč už je v zámku a Martin Svensson se ocitá v hale. Bednu

s nářadím si bere s sebou.

Mají to tu pěkné a elegantní.

Naleštěné parkety, komoda z  mořeného borového dřeva

a na ní futuristická lampa, na podlaze jednobarevný šedý kobe

rec.

„Haló! Haló! Je někdo doma?“

Žádná odpověď.

Nezuje se, ale důkladně si na rohožce očistí boty.

Kuchyňská linka s  lesklými bílými skříňkami září čistotou.

Nezdá se, že by tu někdo snídal. On sám jí po ránu ovesnou kaši,

ale vždycky až po dvou hrncích černého kafe a cigáru.

/ 38 /

Pevně sevře bednu s nářadím a zamíří ke schodišti do suterénu.

Cítí vůni chlóru. A  slyší bublání, určitě vychází z  té vířivky. Ale

snad se v tuhle dobu sakra nekoupou! Musí přece být v práci.

Trapas nehrozí.

Ale když stojí nad schody a dívá se do obývacího pokoje s šedou

pohovkou, má chuť se otočit, vyběhnout z domu a vrátit se později,

až budou Andergrenovi doma.

Neblázni, pomyslí si.

Přestaň.

Potlačí ten pocit a sejde po schodech, jenže u dveří k bazénu

znovu zaváhá.

No tak. Otevři. Ale co kdyby tam byli nazí?

Zaklepe.

Žádná odpověď.

A tak rozhodně otevře dveře. Ze všeho nejdřív uvidí okno, za

ním zahradu a zelené listí rododendronů dole u řeky. Podívá se

do místnosti a pomyslí si, že s tou černou mozaikou se bazén

podobá bezednému hrobu.

Pohled se odmítá stočit k vířivce.

Ale nakonec se k tomu přece jenom přinutí a... do prdele, to

snad ne! Pustí bednu z ruky, váhavě přikročí k vaně a spatří jejich

šedobílé, ne, modrofialové obličeje se ztuhlými rysy a voda je rudá,

rudá, rudá. V tělech zejí veliké rány po kulkách a jsou nateklá a ne

hybná a proč by tohle někdo dělal?

Tohle je na Martina Svenssona, úplně obyčejného linköpinské

ho truhláře, příliš.

Teď se ocitá venku na zahradě, klopýtá mokrou travou, déšť

mu do pláštěnky buší jako výstřely z kulometu, najde průchod

mezi keři a už stojí na mostě z čerstvě natřeného dřeva. Hladinu

řeky Stångån pokrývají dešťové uhry, které se rodí a umírají, rodí

a umírají.

Ovesná kaše.

Vyletí mu z úst a stéká z mostu do řeky a on si pomyslí, že

to vypadá jako zbytky nějakého zvířete, rozemletého v turbínách

elektrárny.

/ 39 /

Ale nic takového se nemohlo stát, že ne?

Elektrárna leží dál po proudu.

Seber se, Martine.

Ukaž, co v tobě je.

Ježíšikriste sakra panebože.

do Prdele!

Ta holčička.

Když se tu byl před týdnem domlouvat na plánu práce, měli

tady dítě.

Rodina Andergrenova. Takhle to mají napsáno na dveřích. Kde

ta holčička je? Ve školce?

Další kaše tryská z úst na dřevěná prkna.

Jejich dítě.

Martin Svensson tápavě hledá mobil.

Musí zavolat policii. Zavře oči, nechce si tu hrůzu připustit,

otevře oči, dívá se na most, touží od toho všeho pryč a nejraději

by utekl, ví ale, že musí zavolat policii.

/ 40 /

5.

Zazvoní telefon a  najednou má člověk před očima tohle, říká si

Malin.

Rány u srdce, pod žebry, v břiše, jen v obličeji ne.

Proč?

Považuje ten, kdo to udělal, obličeje za nedotknutelné?

Měl svou zuřivost nějak pod kontrolou, když střílel?

Voda jako krev.

Krev jako voda.

Co vidím? uvažuje Malin, když stojí v tom domě na ulici Sten

torps vägen 31 v místnosti s vířivou vanou a bazénem na vymeze

ném místě hned za dveřmi.

Vidím smrt, smrt, smrt.

Ale nejenom smrtelné rány.

Karin Johannisonová právě vypnula vířivku, nesmyslné bub

lání utichlo, voda už kolem těl nepění a  jim to, zdá se, vyho

vuje.

Ti dva ve vaně jsou nazí a mrtví, nafialovělí a namodralí, leží

ve vodě, která není průzračná, jak by správně měla být, a v celé

místnosti je cítit železo, chlor a počínající rozklad.

Těla jsou nepatrně nafouklá.

Ten člověk zavolal, právě když ukončili ranní poradu.

Přepojili ho k Malin. Uslyšela jeho hlas, v němž jako by něco

chybělo.

„Jsou mrtví.“

„Kdo je mrtvý?“

„Ti ve vířivce.“

/ 41 /

Malin se mohla domnívat, že muž, který tvrdí, že je truhlář

a našel dvě mrtvoly ve vířivce někde v Hjulsbro, utrpěl šok a ne

dokáže jasně myslet. Ona ale okamžitě věděla, že mluví pravdu,

poznala to z tónu jeho hlasu.

Ve vodě.

Ta holčička.

„Jaká holčička?“

Podařilo se mu sdělit jim adresu a oni tam okamžitě poslali

nejbližší auto. Uniformovaní kolegové našli těla ve vaně a truhláře

Martina Svenssona na můstku venku na dešti.

Je v šoku, takže ho teď nemohou vyslechnout.

„Jsou mrtví,“ opakuje Martin Svensson znovu a znovu a mluví

trochu moc nahlas. Sedí v obývacím pokoji v jednom ze strohých

šedých křesel, která vybavení tohoto skrznaskrz vkusného domu

dodávají ten správný trendy nádech, a jeho slova jsou slyšet až

dolů do sklepa.

Malin se Zekem se hned vydali na cestu a přijeli asi o deset

minut později než první policejní auto. Karin dorazila chvíli po

nich.

Těla.

Rozstřílená.

Nahá.

Právě začali s vyšetřováním dvou vražd, o tom není pochyb.

Klid se konečně prolomil, teď mají co dělat. Malin si oddechne.

Touží se ponořit do práce a je zvědavá, kam ji tenhle případ zavede.

Vy dva jste přesně to, co potřebuju.

Za svou myšlenku se nestydí.

Takže co jste zač? přemýšlí, dívá se na mrtvá těla ve vířivce

a snaží se zachovat klid.

Déšť zeslábl a  zahrada za prosklenou stěnou se vlhce leskne,

zelená, žlutá a oranžová ohlašují začínající podzim. Zároveň ale

jako by se celý svět halil do modrého stínu.

Černý bazén po Malinině pravé ruce připomíná propast, ale ta

nejhlubší propast se nachází před ní.

/ 42 /

Vy dva.

Truhlář vás identifikoval.

Takže víme, kdo jste. Známe jména.

Patrik a Cecilie Andergrenovi.

Zeke stojí vedle Malin, přešlapuje a dívá se na Karin Johanni

sonovou, která pečlivě zkoumá podlahu okolo vany.

„Ničeho se nedotýkejte,“ zasyčela na uniformované policisty

Karin, jakmile přijela. „Chodit můžete jenom tam, kam vám řeknu.

Celý dům musíme vnímat jako místo činu.“

Dovolila, aby prohledali přízemí, jenom si na to museli vzít ru

kavice a být opatrní. Také souhlasila s tím, že Martina Svens sona

posadí na pohovku v obývacím pokoji, než přijde k sobě.

Teď se Karin blíží k Malin a Zekemu.

„Řekla bych, že se to stalo několik hodin před půlnocí,“ ozna

muje.

Shora je slyšet Martina Svenssona, který v obývacím pokoji

křičí stále hlasitěji, a Malin to zní jako zoufalý vodní buvol, který

pochopil, že ve svém těle zůstane uvězněný navěky.

„Někdo je zastřelil,“ řekne Malin.

Karin přikyvuje.

„S největší pravděpodobností zemřeli následkem střelných ran.“

Zeke se znovu zadívá na Karin, svou bývalou milenku, a Malin

má pocit, že v jeho pohledu vidí touhu a vášeň, ale ví, že se Zeke

v takových situacích chová naprosto profesionálně. Skoro by si

přála, aby tak profesionální nebyl, protože by se podle ní ke Karin

hodil mnohem víc než ke Gunille.

„Říká se, že voda zmírňuje bolest,“ pronese Zeke. „Ale oni stej

ně nejspíš nestihli trpět. Rány do srdce je musely usmrtit hned.“

Karin si otře horní ret.

„Vrah se musel nějak dostat dovnitř, připlížit se sem a zastřelit

je, když leželi ve vířivce, zřejmě ho ani neslyšeli přicházet.“

Uniformovaní policisté zajistili dům a nic zásadního se podle

nich nenašlo, nikde nikdo. Malin se Zekem vilu také rychle a opa

trně prošli. Žádné známky boje ani vloupání. Objevili ale dětský

pokoj a Malin přemýšlela: Kde to dítě je?

/ 43 /

Tady ne, pomyslela si, tady ne, díkybohu. Potom sešli dolů k ba

zénu a poslechli si, co Karin prvním zběžným ohledáním zjistila.

Malin se obrací ke Karin.

„Dá se čas určit přesněji?“

„Ano. Až provedeme pitvu.“

„Fajn.“

„Začneme od začátku,“ řekne Zeke.

„Mají dceru,“ připomíná Malin. „Kde je?“

„Musíme po ní zahájit pátrání.“

Karin na ně kývne a vrátí se ke své práci.

Martin Svensson znovu křičí.

Tentokrát děsivějším, temnějším hlasem.

Co to s námi tenhle svět dělá? pomyslí si Malin a pohlédne do

tváře Cecilie Andergrenové s pletí skoro jako ze skla a se ztuhlými

rty bez výrazu.

Ten muž vedle ní.

Patrik.

Její manžel.

Její láska.

Ale kde je vaše dcera? Kde je ta holčička z obrázků ve vaší lož

nici a z fotek v narůžovo vymalovaném pokojíku? Z těch, na které

jsem se před chvilkou dívala.

Musí být u příbuzných nebo ve školce, nemohlo se jí stát nic

zlého.

Ostatní jsou na cestě: Sven, Börje, Waldemar a Johan. Měli by tu

být každou chvíli.

Malin znovu stojí v  pokoji té holčičky, postel s  růžovým pro

stěradlem je rozestlaná.

Požádala, aby jí na stanici zjistili jméno dcery Patrika a Cecilie

Andergrenových. Jmenuje se Ella a je jí pět let.

Malin slyší, jak se Zeke v ložnici rodičů přehrabuje v zásuvkách,

a pohled jí utkví na fotografii v růžovém rámečku.

Snímek zachycuje holčičku asijského původu v nějakém tro

pickém ráji, palmy a vzrostlé borovice se tyčí nad tenkým zlatým

/ 44 /

proužkem pláže, která jako by se vpíjela do moře tak modrého, že

se nedá říct, kde končí voda a kde začíná obloha.

Ella Andergrenová je adoptovaná.

Jako Karinina Tess.

Pocházejí ze stejné země?

Vedle fotografie z  pláže visí další snímky: Ella na kolotoči

v zábavním parku Gröna Lund, na hřbetě gotlandského poníka.

Přestože se Ella usmívá jen na některých obrázcích, Malin v je

jích černých očích vidí, že je šťastná, nepochybuje o tom. Holčička

na snímcích prožívá štěstí, takové štěstí, na jaké má právo každé,

každičké dítě.

Objímá ji nějaká starší žena.

Skok do bazénu.

Holčička schoulená v křesle.

Má stejně měkké a oblé rysy jako Tess, podobný sebejistý po

hled.

Plný očekávání, důvěry.

Vietnam.

Ty jsi taky z Vietnamu, je to tak?

Nic o té zemi nevím, pomyslí si Malin.

Pláže. Džungle. Chudoba. Válka. Výbuchy. Napalm dopadající

na dětská tělíčka.

Štěkání kulometů. Film Apokalypsa. Šílení surfaři v  dešti gra

nátů.

Ale musí toho být mnohem víc. Válka skončila před více než

třiceti lety.

Elle Andergrenové jsou asi tak tři čtyři roky a drží před objekti

vem lesklou, možná právě ulovenou rybu. Malin si vybavuje, jak se

jí Tove jako pětiletá jednou ztratila v nákupním centru a ona z toho

byla úplně hysterická. Nakonec dceru našla, jak sedí s  kusem

čokoládového koláče v  koutě ve skladu nějakého supermarketu.

Pětileté dítě. Zosobněná upřímnost. Kdo jsi? Co chceš? Já jsem

tady a jasně že jsem skvělá, celý svět je skvělý.

Podívejte se!

Existuju! Žiju!

/ 45 /

Jak jí Malin záviděla! A jak závidí té holčičce na fotkách! Malin

by si přála, aby jí zase bylo pět, ale ví, že holčičce na fotkách teď

není co závidět.

Kde asi je?

Malin si nechce ani představit, co se jí mohlo stát.

„Mám to,“ volá Zeke z ložnice.

„Co?“

„Našel jsem jejich pasy.“

„Rodičů?“

„Jo.“

„I té malé?“

„Jo.“

Zeke už je u ní a Malin se dívá na černobílou fotku v pasu.

„Musíme informovat příbuzné a pak musíme...“ říká Malin, ale

přeruší ji ječivý hlas nějaké starší ženy:

„co se stalo?! co se stalo?! co tu dělá PolIcIe? Jsem

jejich sousedka! Co tu dělá PolIcIe?“

Malin a Zeke pospíchají do haly, kde se dva uniformovaní po

licisté snaží ženě zabránit ve vstupu do domu.

„Klid, klid,“ zavolá Malin, „postarám se o to.“ Žena umlkne.

Malin ji požádá, aby počkala venku. Všemu přihlíží Martin Svens

son — světle zelenou barvu, kterou v obličeji měl, když přišli, vy

střídala popelavě šedá, o níž se Malin domnívá, že by u něj mohla

být běžná.

„Už s vámi můžu mluvit, jsem v pořádku.“

„Vezměte ji do auta,“ řekne Malin kolegům. „Ať tam počká. Ne

nechte ji odejít. Chci s ní mluvit.“

Nízká pohovka.

Měkčí, než Malin čekala, příjemné opěradlo.

Střední cenová kategorie.

Rozumná koupě.

Martin Svensson si sedne do kopie klasického designového

křesla-vejce a vypráví jim, co ví o rodině Andergrenových a proč

se v domě ocitl.

/ 46 /

S vraždou nemá nic společného, konstatuje v duchu Malin. Při

šel sem pracovat a o rodině toho moc neví. Už pro ně dřív něco

dělal, tehdy na něj dostali číslo od jiného zákazníka.

Martin Svensson jim vypráví, že Patrik Andergren pracoval

pro Saab jako inženýr nebo možná obchodník a jeho žena učila

na druhém stupni angličtinu.

Holčičku adoptovali, což Martin Svensson poznal na první po

hled, a může-li to posoudit, byli Andergrenovi řádní lidé. Malin

překvapuje, že zvolil takové starodávné slovo.

Řádní.

Jako by to, co se jim stalo, díky tomu slovu nebyla pravda.

Jako by tak jejich násilná smrt byla vznešenější.

„A ta holčička?“ ptá se Malin.

„Co je s ní?“

„Nevíte, kde by mohla být?“

„Nemám tušení. Jak říkám, moc jsem je neznal.“

Malin znovu zvažuje všechny možnosti a ví, že totéž dělá i Zeke.

Ella může být u někoho z příbuzných, mohla přespat u nějaké ka

marádky a pak ji do školky odvedl někdo jiný.

Pět let.

V tom věku přece děti bývají ve školce, ne?

V deset hodin dopoledne.

Že ano?

Tak rychle.

Řeka.

Vyděšená pětiletá holčička.

Krucinál!

„Co když je v řece?“ vyřkne Martin Svensson to, nač Malin právě

myslela. „Co když viděla, co se stalo, vyděsila se, běžela na most

a skočila do vody? Spadla tam a utopila se!“

Zírá přímo před sebe.

„Je mrtvá!“ vykřikne pak. „Co když je ta holčička mrtvá?!“

/ 47 /

6.

Sousedka.

Thea Victorinová.

Hysterická ženská, která si navíc o sobě moc myslí, je to po

slední, co teď potřebují.

Nebo snad Thea Victorinová něco ví?

Musím si pospíšit, říká si Malin. Nemůžeme ztrácet čas. Máme

po holčičce vyhlásit pátrání?

Ne, nejdřív ta ženská. Teď hned.

Kde se bere ta zlost, pocit, že tohle je vážně průšvih?

Může to snad být horší? Dva zastřelení, ztracená malá holčička.

Malin svůj vztek přesměruje na sousedku Andergrenových, asi

pětašedesátiletou arogantní ženu, která teď sedí na zadním seda

dle auta, vypadá zmateně, vyptává se, co se stalo, a drbe se při tom

v rozcuchaném drdolu připomínajícím ocelovou vlnu.

Malin se snaží uklidnit, vyhlíží ven z auta a slyší, jak jemný

déšť zlehka bubnuje do kapoty.

Tahle snobská vilová čtvrť.

Vzrostlé jabloně se svěšenými listy a dosud vzpřímené břízy,

které tu zbyly i poté, co byla čtvrť před třiceti lety přestavěna.

Pěkně upravené živé ploty, pečlivě stříhané polskými zahradní

ky, a trochu rozbité chodníky lemující vlhký asfalt silnice.

Vzduch je průzračný a svěží, ale je v něm cítit tlející listí.

Na ulici ani noha.

Nevypadá to tu moc k žití. Jen ať si ti úzkoprsí doktoři, co tady

bydlí, tuhle bezútěšnou poušť nechají, dobře jim tak. Tohle přece

chtějí — soukromí. Dokonalost bez kazu.

/ 48 /

Tak chtěla bydlet i máma.

Ale nemohli si to dovolit.

Ještě že mě to nepotkalo.

Museli se spokojit s levnější čtvrtí Sturefors.

Žena usazená na zadním seda