E-kniha: Vnitřní nazírání -- Nová věda osobní transformace – Daniel J. Siegel

TRITON

Praha / Kroměříž

Daniel J. Siegel

VNITŘNÍ NAZÍRÁNÍ

Nová věda osobní transformace

Daniel J. Siegel

Vnitřní nazírání

Nová věda osobní transformace

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Th is translation published by arrangement with Bantam Books, an imprint of

Random House, a division of Random House LLC

Copyright © 2010 by Mind Your Brain, Inc.

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Translation © Eva Klimentová, 2014

Illustrations © Jiří Hlaváček, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-800-9

Věnováno dvěma úžasným jedincům, kteří mi říkají táto,

a mým bývalým i současným pacientům,

kteří mě toho tolik naučili o odvaze a proměně.

OBSAH

Předmluva ...................................................................................................... 11

Úvod: Ponoření do vnitřního moře ................................................................ 13

ČÁST I: Cesta k celkové duševní pohodě: Osvětlené vnitřní nazírání

1 Porouchaný mozek, ztracená duše: Trojúhelník celkové duševní pohody ... 23

O mozku: Mozek na dlani ........................................................................ 34

2 Nesváry kvůli palačinkám: Vnitřní nazírání ztracené a nalezené ................ 44

O mozku: Neuroplasticita v kostce ........................................................... 59

3 Odchod z Éterové báně: Kde je mysl? ....................................................... 66

O mozku: Na obvodech rezonance ........................................................... 80

4 Pěvecký sbor komplexnosti: Objevení harmonie zdraví ............................. 86

ČÁST II: Síla změnit se: Vnitřní nazírání v akci

5 Rozkolísaná mysl: Posilování středu uvědomění ...................................... 103

6 Skrytá půlka mozku: Vyvažování levé a pravé .......................................... 126

7 Odříznutá od krku dolů: Opětovné propojení mysli a těla ...................... 144

8 Vězni minulosti: Paměť, trauma a uzdravení ........................................... 169

9 Pochopení smyslu vlastního života: Přimknutí a narativní mozek ............ 190

10 Naše různá já: Napojení na nitro ............................................................ 214

11 Neurobiologie „nás“: Jak se zastávat druhého .......................................... 235

12 Běh času: Střetnutí s nejistotou a smrtelností .......................................... 258

Epilog: Rozšiřování kruhu: Seberozvíjení ...................................................... 282

Poděkování ................................................................................................... 289

Příloha .......................................................................................................... 292

Poznámky ..................................................................................................... 297

Jmenný rejstřík ............................................................................................. 340

Věcný rejstřík ............................................................................................... 343

O autorovi .................................................................................................... 351

11

PŘEDMLUVA

Velké pokroky v psychologii pocházejí z originálních vhledů, které náhle objasní lidské prožívání z nového úhlu a odhalí skryté vzorce spojitostí. Freudova teorie nevědomí a Darwinova evoluční teorie nám nadále pomáhají pochopit nejnovější vědecké objevy o  lidském chování i  některé záhady každodenního života. Podobně převratná je také teorie Daniela Siegela o vnitřním nazírání (mindsight) – mozkové schopnosti vhledu a empatie. Siegel nám vysvětluje, jak pochopit emoce, které někdy mohou být krajně nesnesitelné a komplikované.

Schopnost poznat vlastní mysl a vnímat vnitřní svět druhých je možná jedinečné lidské nadání, které je klíčem k vypěstování zdravé mysli a srdce. Touto oblastí jsem se zabýval ve své práci o emoční a sociální inteligenci. Sebeuvědomění a empatie (společně se sebezvládáním a sociálními dovednostmi) jsou sféry lidských schopností nezbytných pro úspěch v životě. Lidem, kteří si je dobře osvojí, se daří ve vztazích, rodinném životě a manželství, jakož i v práci a vedení.

Z těchto čtyř klíčových životních dovedností je základem pro všechny ostatní sebeuvědomění. Jestliže postrádáme schopnost pozorovat své emoce, bude pro nás těžké je zvládat nebo se z nich poučit. Jestliže nejsme naladěni ani na rozsah vlastního prožívání, bude pro nás ještě obtížnější naladit se na tentýž rozsah v druhých. Účinné interakce závisejí na bezproblémové integraci sebeuvědomění, zvládání a empatie. Nebo jsem si to aspoň myslel. Dr. Siegel vnáší do diskuse novou perspektivu, když tuto dynamiku nahlíží z  hlediska vnitřního nazírání a  předkládá pádné důkazy o jeho rozhodující úloze v lidském životě.

Dr. Siegel coby nadaný a citlivý klinický lékař i mistr syntézy vědeckých objevů z neurovědy a dětského vývoje mapuje nová území. V průběhu let ve svých průkopnických pracích neustále přináší nové poznatky o  mozku, psychoterapii a  výchově; jeho semináře pro odborníky jsou nesmírně oblíbené.

12

Jak nám připomíná, mozek je sociální orgán. Vnitřní nazírání je klíčový pojem „interpersonální neurobiologie“, vědního oboru, jehož je dr. Siegel zakladatelem a průkopníkem. Jeho dvouosobnostní pohled na mozkové procesy nám umožňuje pochopit, jaký neurologický dopad mají každodenní interakce a jak utvářejí neurální obvody. Každý rodič pomáhá utvářet rostoucí mozek dítěte; součástí zdravé mysli je naladěný, empatický rodič – s vnitřním nazíráním. Taková rodičovská výchova podporuje tutéž rozhodující schopnost v dítěti.

Vnitřní nazírání hraje integrační úlohu v trojúhelníku, který propojuje vztahy, mysl a mozek. Při proudění energie a informací mezi těmito prvky lidského prožívání se objevují vzorce, které je všechny tři utvářejí (a mozek se zde zapojuje prostřednictvím nervového systému po celém těle). Tento pohled je celostní v pravém smyslu tohoto slova, zahrnuje celou lidskou bytost. S vnitřním nazíráním můžeme tento životně důležitý tok bytí lépe poznat a řídit.

Dr. Siegel má obdivuhodný životopis. Vystudoval Harvardovu univerzitu, působí jako klinický profesor psychiatrie na UCLA a jako spoluředitel tamějšího Výzkumného centra pro všímavé uvědomění. Také založil a řídí Institut pro vnitřní nazírání (Mindsight Institute). Mnohem působivější je však jeho skutečná bytost, všímavá, naladěná a laskavá přítomnost. Dr. Siegel ztělesňuje to, co učí.

Pro odborníky, kteří se chtějí zabývat tímto novým vědním oborem, doporučuji Siegelův text o interpersonální neurobiologii z roku 1999, Th e Developing Mind: Toward a Neurobiology of Interpersonal Experience (Vývoj mysli: K neurobiologii interpersonálního prožívání). Pro rodiče je neocenitelná kniha, kterou napsal s  Mary Hartzellovou: Parenting from the Inside Out: How a Deeper Self-Understanding Can Help You Raise Children Who Th rive (Rodičovská výchova pro rodiče: Jak vám může hlubší sebepochopení pomoci vychovávat zdravé a spokojené děti). Kniha, kterou právě držíte v ruce, však přináší přesvědčivé a praktické odpovědi pro každého, kdo hledá uspokojivější život.

Daniel Goleman

13

ÚVOD

PONOŘENÍ DO VNITŘNÍHO MOŘE

V každém z nás existuje vnitřní duševní svět, který jsem si začal předsta

vovat jako vnitřní moře. Je nesmírně bohaté, plné myšlenek a  pocitů,

vzpomínek a snů, nadějí a přání. Samozřejmě to také může být bouřlivé

místo, kde prožíváme temnou stránku všech těchto úžasných pocitů

a myšlenek – strachy, strasti, děsy, výčitky a noční můry. Když nám při

padá, že se na nás toto vnitřní moře valí, a hrozí, že nás stáhne do tem

ných hlubin, můžeme mít pocit, že se topíme. Kdo z nás někdy neměl

pocit zahlcení počitky z nitra vlastní mysli? Někdy jsou tyto pocity jen

pomíjivé – špatný den v práci, hádka s někým, koho máme rádi, nervo

zita ze zkoušky, kterou musíme udělat, z projevu, který musíme před

nést, nebo prostě jen nevysvětlitelný krátkodobý smutek. Jindy nám

však podobné pocity připadají mnohem obtížněji řešitelné, natolik jsou

součástí naší niterné podstaty, že nás možná dokonce ani nenapadne, že

je dokážeme změnit. Právě zde přichází vhod dovednost, kterou jsem

nazval „vnitřní nazírání“ (mindsight, doslova zrak mysli). Jakmile ji jed

nou ovládneme, je to skutečně transformační nástroj. Dokáže nás osvo

bodit od duševních vzorců, které nám brání žít život naplno.

Co je vnitřní nazírání?

Vnitřní nazírání je druh soustředěné pozornosti, která nám umožňuje

vidět vnitřní fungování vlastní mysli. Pomáhá nám uvědomovat si své du

ševní procesy, aniž bychom se jimi nechávali strhnout, umožňuje nám,

abychom se přestali automaticky uchylovat k  zakořeněnému chování

a  navyklým reakcím, a  vymaňuje nás z  reaktivních emočních smyček,

v nichž máme všichni tendenci uvíznout. Dovoluje nám „pojmenovat

14

a zkrotit“ emoce, které prožíváme, místo aby nás ovládly. Zamyslete se nad rozdílem mezi slovy „jsem smutný“ a „je mi smutno“. Ačkoli tyto dvě věty se mohou zdát podobné, ve skutečnosti je mezi nimi zásadní rozdíl. „Jsem smutný“ je jakási sebedefi nice – a velmi omezující. „Je mi smutno“ značí schopnost rozpoznat a přiznat pocit, aniž se jím necháme pohltit. Dovednosti soustředění, které jsou součástí vnitřního nazírání, umožňují vidět, co je uvnitř, přijmout to a díky tomuto přijetí nechat být a nakonec transformovat.

Vnitřní nazírání si také můžete představovat jako zvláštní čočku či objektiv, které dávají schopnost vnímat mysl jasněji než dříve. Tento objektiv si může vytvořit prakticky každý, a jakmile jej máme, můžeme se ponořit hluboko do duševního moře ve svém nitru, prozkoumávat svůj vnitřní život i vnitřní životy druhých. Tato jedinečná lidská schopnost umožňuje bedlivě, podrobně a důkladně zkoumat procesy v jádru myšlení, cítění a chování. Také nám dovoluje přetvářet a přesměrovávat své vnitřní prožívání, abychom měli větší svobodu rozhodování v každodenním jednání, větší sílu vytvářet budoucnost, stát se autorem vlastního příběhu. Jinak řečeno, vnitřní nazírání je základní dovednost, která je v jádru všeho, co máme na mysli, když hovoříme o sociální a emoční inteligenci.

Z poznatků neurovědy nyní víme, že duševní a emoční změny, kterých můžeme docílit pěstováním dovednosti vnitřního nazírání, se projevují na fyzické úrovni mozku. Rozvíjením schopnosti soustředit pozornost na svůj vnitřní svět bereme do ruky „skalpel“, který můžeme používat k přetváření nervových drah a ke stimulaci růstu částí mozku, které jsou rozhodující pro duševní zdraví. O  tomto tématu budu podrobně hovořit v následujících kapitolách, protože jsem přesvědčen, že lidé si uvědomí obrovskou možnost změny, když pochopí, jak mozek funguje.

Změna však nikdy nepřijde sama od sebe. Musíme na ní pracovat. Ačkoli schopnost plavit se po vnitřním moři své mysli – mít vnitřní nazírání – máme vrozenou, a někteří lidé ji mají mnohem rozvinutější než ostatní (z  důvodů, které ozřejmíme později), nefunguje automaticky, stejně jako skutečnost, že jsme se narodili se svaly, ještě neznamená, že

15

jsme sportovci. Je vědecky prokázáno, že pro rozvinutí této nezbytné lidské schopnosti potřebujeme určité prožitky. Rád říkám, že první lekce plavání v  tomto vnitřním moři nám dávají rodiče a  pečující osoby, a  pokud jsme měli v  raném dětství štěstí na laskavé a  pečující vztahy, vybudovali jsme si základ vnitřního nazírání, na němž dále můžeme stavět. I když však tato raná podpora chyběla, určité činnosti a zkušenosti mohou rozvíjet vnitřní nazírání v průběhu celého života. Jak uvidíte, je to jakási forma odborné kvalifi kace, v které se může zdokonalovat každý z nás bez ohledu na své rané dětství.

Když jsem se poprvé začal odborně zabývat povahou mysli, v běžném jazyce neexistoval výraz, který by vystihoval, jak vnímáme své myšlenky, pocity, počitky, vzpomínky, názory, postoje, naděje, sny a fantazie. Tyto duševní aktivity samozřejmě naplňují náš každodenní život a  k  jejich prožívání nepotřebujeme žádnou dovednost. Jak si ale vlastně vypěstujeme schopnost vnímat myšlenku – nejen ji mít – a vědět, že je to naše duševní činnost, abychom se jí nenechali zcela pohltit? Jak můžeme být vnímaví vůči bohatosti mysli, a nejen reagovat na její refl exy? Jak můžeme soustředit své myšlenky a pocity, a nebýt v jejich vleku? A jak můžeme poznat mysl druhých, abychom opravdu pochopili, „odkud pochází“, a  mohli účinněji a  soucitněji reagovat? Když jsem začínal jako psychiatr, bylo málo použitelných vědeckých, ba i  klinických výrazů, které by tuto schopnost popisovaly v celé šíři. Proto jsem zavedl výraz „vnitřní nazírání“ (mindsight), abych byl schopen pomáhat pacientům a abychom společně mohli hovořit o této důležité schopnosti, která nám pomáhá vidět a utvářet vnitřní fungování vlastní mysli.

Prvních pět smyslů nám umožňuje vnímat vnější svět  – slyšet zpěv ptáka nebo varovné syčení hada, jít po rušné ulici nebo cítit hřejivou jarní zem. Díky takzvanému šestému smyslu vnímáme vnitřní tělesné stavy – rychlý tlukot srdce, který signalizuje strach nebo vzrušení, pocit „šimrání“ v břiše nebo bolest, která se dožaduje pozornosti. Pro celkovou duševní pohodu je stejně nepostradatelné také vnitřní nazírání, schopnost hledět dovnitř a vnímat svou mysl, refl ektovat své prožívání. Vnitřní nazírání je náš sedmý smysl.

16

Jak bych vám rád ukázal v  této knize, tato zásadní dovednost nám pomáhá budovat sociální a emoční inteligenci, posouvat život od chaosu k duševní pohodě a vytvářet uspokojivé vztahy na základě napojení a soucítění. Vedoucí pracovníci obchodních společností i vládních organizací mi řekli, že pochopení, jak mysl funguje ve skupinách, jim pomohlo k efektivnější práci a větší produktivitě. Kliničtí lékaři a psychologové mi sdělili, že vnitřní nazírání změnilo jejich přístup k pacientům a že díky tomu přicházejí s novými, užitečnými intervencemi. Učitelé, kteří se seznámili s  vnitřním nazíráním, se naučili „učit s  ohledem na mozek“ a daří se jim předávat studentům hlubší a trvalejší vědomosti.

V individuálním životě nám tato schopnost nabízí příležitost zkoumat subjektivní podstatu toho, kdo jsme, vytvářet život s  hlubším smyslem a  bohatším a  pochopitelnějším vnitřním světem. Díky tomu dokážeme lépe vyvažovat emoce a dosahovat vnitřní rovnováhy, která nám umožňuje zvládat drobné tlaky i velký stres. Prostřednictvím schopnosti soustředit pozornost vnitřní nazírání také pomáhá tělu a mozku dospět k homeostáze – k vnitřní rovnováze, koordinaci a adaptivitě, která tvoří základ zdraví. A  konečně, vnitřní nazírání může zlepšit naše vztahy s  přáteli, kolegy, partnery a dětmi – a dokonce i vztah, který máme sami k sobě.

Nový přístup k duševní pohodě

Vše, co následuje, spočívá na třech základních principech. Zaprvé, vnitřní nazírání lze vypěstovat pomocí velmi praktických kroků. To znamená, že celková pohoda v  duševním životě a  v  blízkých vztazích, ba dokonce i tělesné blaho, jsou dovednosti, které se můžeme naučit. Každá kapitola této knihy zkoumá tyto dovednosti plavby po vnitřním moři – od základních až po pokročilé.

Zadruhé, jak jsem již řekl, když si rozvíjíme dovednost vnitřního nazírání, skutečně měníme fyzickou strukturu mozku. Budování objektivu, který umožňuje vidět mysl zřetelněji, stimuluje mozek k vytváření nových spojů. Vyplývá to z jednoho z nejpozoruhodnějších vědeckých objevů za po sledních dvacet let: způsob zaměření pozornosti utváří strukturu mozku.

17

Neurověda zastává názor, že rozvíjení refl ektivních dovedností vnitřního nazírání aktivuje obvody, které vytvářejí odolnost (rezilienci) a celkovou duševní pohodu a také jsou v základu empatie a soucítění. Neurověda rovněž defi nitivně prokázala, že tyto nové spoje se mohou vytvářet po celý život, nejen v dětství. Krátké podkapitoly O mozku v první části knihy jsou jakýmsi cestovním průvodcem po tomto novém území.

Třetí zásada je jádrem mé psychoterapeutické, pedagogické a vědecké práce. Celková duševní pohoda nastává, když si v životě vytváříme spojení – když se naučíme využívat vnitřní nazírání, abychom mozku pomohli dospět k integraci a  zachovat ji. Integrace je proces, který propojuje samostatné prvky do funkčního celku. Vím, že to zpočátku může znít nesrozumitelně a abstraktně, ale doufám, že brzy zjistíte, že je to přirozený a užitečný způsob uvažování o životě. Například integrace je v jádru zdravého vzájemného kontaktu, kdy vzájemně ctíme své rozdíly, a  přitom máme zcela otevřené komunikační kanály. Vzájemné propojení samostatných identit – integrace – je také důležité pro uvolnění kreativity, která se objevuje, když pravá a levá strana mozku fungují v součinnosti.

Integrace nám umožňuje být fl exibilní a svobodní; bez těchto spojů je život buď rigidní, nebo chaotický, buď „zaseknutý“ a jednotvárný, nebo výbušný a  nepředvídatelný. S  propojující svobodou integrace přichází pocit životní síly a celková duševní pohoda. Bez integrace můžeme zabřednout do rutiny a stereotypu – úzkosti a deprese, chamtivosti, obsese a závislosti.

Osvojením dovedností vnitřního nazírání můžeme změnit způsob fungování mysli a směřovat svůj život k integraci, pryč od krajností chaosu či rigidity. Dokážeme soustředit mysl tak, aby se mozek doslova integroval a směřoval k odolnosti a zdraví.

Mylné pochopení vnitřního nazírání

Je úžasné, když mi od čtenáře, posluchače nebo pacienta přijde e-mail, v němž píše: „Změnilo se mi celé vnímání reality.“ Ne každý však takto chápe vnitřní nazírání hned od začátku. Někteří lidé mají obavy, že je to

18

jen další způsob, jak být ještě zahleděnější do sebe – že je to jakási forma

sebestřednosti, zaměření na „refl exi“, místo abychom žili naplno. Mož

ná jste se dočetli o  výsledcích nejnovějšího výzkumu nebo o  prastaré

moudrosti – z obojího vyplývá, že štěstí je závislé na tom, aby se člověk

„dostal ven ze sebe“. Odvrací nás vnitřní nazírání od tohoto vyššího

dobra? Je pravda, že sebestřednost brání štěstí, ale vnitřní nazírání nás ve

skutečnosti osvobozuje, abychom se méně zaobírali sami sebou. Když

nás nezahlcují vlastní myšlenky a  pocity, můžeme zřetelněji vnímat

vlastní niterný svět i vnitřní svět druhých. Tuto myšlenku podporují vě

decké studie, z nichž vyplývá, že jedinci s rozvinutějším vnitřním nazí

ráním jeví větší zájem o druhé a více s nimi soucítí. Výzkum také jasně

prokázal, že tato dovednost podporuje nejen osobní a  interpersonální

pohodu, ale také větší efektivnost a lepší výsledky ve škole a v práci.

Jednou, když jsem si o vnitřním nazírání povídal se skupinou učitelů,

vyvstala další, dosti naléhavá obava. „Jak po nás můžete chtít, abychom

děti vybízeli k refl exi nad vlastní myslí?“ řekl mi jeden učitel. „Neznamená

to, že otevřeme Pandořinu skříňku?“ Jak si jistě vzpomenete, když Pando

ra otevřela skříňku, vylétly z ní všechny lidské bědy a svízele. Opravdu si

takto představujeme svůj vnitřní život nebo vnitřní život svých dětí?

Z vlastní zkušenosti vím, že dochází k velké transformaci, jestliže na svou

mysl pohlédneme se zvídavostí a úctou, nikoli se strachem a vyhýbavostí.

Když si uvědomíme své myšlenky a pocity, můžeme se z nich poučit a ne

nechat se jimi vláčet. Můžeme je zklidnit, aniž bychom je přehlíželi; mů

žeme naslouchat jejich moudrosti, aniž by nás děsily jejich křičící hlasy.

A  jak uvidíte v  některých příbězích z  této knihy, dokonce i  překvapivě

malé děti si mohou vypěstovat schopnost zamyšlení a  rozhodování, jak

mají jednat, jestliže si více uvědomují své impulzy.

Jak si rozvíjíme vnitřní nazírání?

Vnitřní nazírání není schopnost, kterou buď máte, nebo nemáte. Je to

forma odborné kvalifi kace, můžeme si ji budovat, když jí věnujeme čas,

úsilí a cvik.

19

Většina lidí přichází na svět s mozkovým potenciálem pěstovat si vnitřní nazírání, ale neurální obvody v jeho základu se mohou řádně rozvíjet pouze na podkladě zkušeností. U některých lidí, například u jedinců s autismem a  příbuznými neurologickými onemocněními, se může stát, že se nervové obvody vnitřního nazírání nerozvinou ani při nejlepší péči. U většiny dětí se však schopnost vidět mysl rozvíjí prostřednictvím každodenních interakcí s druhými, zvláště díky pozorné komunikaci s rodiči a pečujícími osobami. Jsou-li dospělí na dítě naladěni a odrážejí mu zpět pravdivý obraz jeho vnitřního světa, začne zřetelně vnímat svou mysl. To je základem vnitřního nazírání. Neurovědci nyní rozpoznávají mozkové obvody, které se podílejí na tomto důvěrném tanci, a zkoumají, jak naladění pečující osoby na vnitřní svět dítěte stimuluje vývoj těchto neurálních obvodů.

Jestliže však rodiče nereagují, jsou odtažití nebo mají matoucí reakce, nedostatek naladění znamená, že nemohou dítěti odrážet pravdivý obraz jeho vnitřního světa. V takovém případě, jak vyplývá z výzkumu, se objektiv vnitřního nazírání dítěte může zakalit nebo vytvářet zkreslený obraz. Dítě pak vidí pouze část vnitřního moře nebo ho vidí nejasně. Případně si může vytvořit objektiv, který vidí dobře, ale je křehký, snadno poškoditelný stresem a intenzivními emocemi.

Příznivé je, že bez ohledu na rané dětství nikdy není příliš pozdě začít stimulovat růst nervových vláken, která umožňují rozvoj vnitřního nazírání. Zanedlouho se setkáte s dvaadevadesátiletým mužem, který dokázal překonat bolestné a nešťastné dětství a nakonec se z něj stal mistr vnitřního nazírání. Zde vidíme živoucí důkaz dalšího pozoruhodného objevu moderní vědy: mozek nikdy nepřestává růst v reakci na prožitky. A to platí také pro lidi se šťastným dětstvím. I když jsme měli v raném věku pozitivní vztah k rodičům a pečujícím osobám, a dokonce i když na toto téma píšeme knihy, můžeme si v průběhu celého života rozvíjet životně důležitý sedmý smysl a podporovat spoje a integraci, které jsou jádrem celkové duševní pohody. V první části se nejprve budeme zabývat situacemi, kdy chybí nepostradatelné dovednosti vnitřního nazírání. Tyto příběhy ukazují, jak zřetelné

20

vidění mysli a schopnost změnit její fungování tvoří základní prvky na

cestě k celkové duševní pohodě. Tato část je teoretičtější, vysvětluji v ní

základní pojmy, seznamuji čtenáře s vědou o mozku a nabízím pracovní

defi nice mysli a duševního zdraví. Jelikož vím, že moji čtenáři mají růz

né zázemí a zájmy, je mi jasné, že někteří budou chtít tyto úvodní strán

ky spíše prolistovat nebo dokonce přeskočit, aby přešli přímo k druhé

části. Zde se hluboce ponoříme do příběhů z mé praxe, které ilustrují

jednotlivé kroky při rozvíjení dovedností vnitřního nazírání. V této čás

ti knihy se s vámi podělím o poznatky a praktické dovednosti, které li

dem pomohou pochopit, jak formovat svou mysl, aby byla zdravá. Na

konci knihy je příloha shrnující základní pojmy a závěrečné poznámky

s vědeckými prameny, které podporují tyto myšlenky.

Začneme příběhem rodiny, která mi změnila život a  celý můj přístup

k  psychoterapii. Když jsem přemýšlel, jak této rodině pomoci, začal

jsem hledat nové odpovědi na některé bolestné otázky o tom, co se sta

ne, když přijdeme o vnitřní nazírání. Proto jsem také začal hledat tech

niky, které by nám umožnily tuto schopnost obnovit v  sobě, v  našich

dětech a celých společenstvích. Doufám, že se se mnou vydáte na tuto

cestu do vnitřního moře. V těchto hlubinách čeká svět bezbřehých mož

ností.

ČÁST I

CESTA K CELKOVÉ DUŠEVNÍ POHODĚ:

OSVĚTLENÉ VNITŘNÍ NAZÍRÁNÍ

23

1

POROUCHANÝ MOZEK, ZTRACENÁ DUŠE

Trojúhelník celkové duševní pohody

Barbařina rodina by možná na terapii nikdy nepřišla, kdyby sedmiletá Leanne nepřestala ve škole mluvit. Leanne byla Barbařino prostřední dítě – mezi čtrnáctiletou Amy a tříletým Tommym. Všichni těžce nesli, když jejich matka utrpěla téměř smrtelnou dopravní nehodu. Leanne však začala mít „selektivní mutismus“, teprve když se Barbara vrátila domů z  nemocnice a  rehabilitačního centra. Nyní odmítala mluvit s kýmkoli mimo rodinu – včetně mě.

Zpočátku jsme na konzultacích trávili čas mlčky, hráli jsme hry a pantomimu s  loutkami, kreslili a  prostě byli spolu. Leanne nosila dlouhé tmavé vlasy stažené do rozčepýřeného ohonu a  její smutné hnědé oči vždycky rychle uhnuly stranou, kdykoli jsem se na ni přímo podíval. Připadalo mi, že naše sezení nikam nevedou, její smutek se neměnil, hráli jsme pořád dokola stejné hry. Jednou, když jsme si házeli míčem, se však stalo, že se zakutálel k pohovce, a Leanne tam objevila videopřehrávač a obrazovku. Nic neřekla, ale náhle zbystřený výraz mi napověděl, že ji něco napadlo.

Příští týden přinesla videokazetu, přišla k přehrávači a zastrčila ji do něj. Spustil jsem video a Leannin úsměv rozzářil místnost, když jsme se dívali, jak ji maminka jako malou holčičku opakovaně zvedá nad hlavu a potom si ji k sobě přivine, obejme ji a obě se zvesela rozesmějí. Leannin tatínek Ben zachytil na fi lm tanec komunikace mezi rodičem a dítětem. Tak vypadá láska: navazujeme spolu kontakt výměnou signálů, které propojují naše nitra. Takto radostně vzájemně sdílíme svou mysl.

24

Potom se maminka s dcerkou společně točily na trávníku a kopaly do žlutého a  temně oranžového podzimního listí. Přistoupily ke kameře, našpulily rty a posílaly do objektivu pusinky. Vzápětí propukly v smích. Pětiletá Leanne z  plných plic volala: „Všechno nejlepší k  narozkám, tati!“ Bylo vidět, jak se kamera roztřásla, když se táta se svými holkami rozesmál. V  pozadí spinkal v  kočárku Leannin bratříček Tommy, zachumlaný do deky a obklopený plyšáky. Leannina starší sestra Amy seděla stranou, pohroužená do četby knihy.

„Takováhle byla moje máma, když jsme bydleli v Bostonu,“ řekla najednou Leanne a z tváře jí zmizel úsměv. Bylo to poprvé, co na mě přímo promluvila, ale spíše to působilo, jako bych zaslechl, jak si mluví pro sebe. Proč Leanne přestala mluvit?

Tato oslava narozenin byla přede dvěma lety, před půldruhým rokem se rodina přestěhovala do Los Angeles a před rokem Barbara utrpěla při autonehodě – čelní srážce – těžké zranění mozku. Onoho večera, kdy jela starým rodinným Mustangem do místního obchodu koupit dětem mléko, se Barbara nepřipoutala. Naboural do ní opilý řidič a narazila hlavou do volantu. Po nehodě byla několik týdnů v kómatu.

Když se probrala, dramaticky se změnila. Na videokazetě jsem viděl, že bývala laskavá, vstřícná a starostlivá, ale nyní, jak mi řekl Ben, „už to vůbec není ona“. Její fyzické tělo se vrátilo, ale sama Barbara, tak jak ji znávali, byla pryč.

Při Leannině další návštěvě jsem požádal její rodiče, jestli bych si s  nimi mohl promluvit o  samotě. Bylo jasné, že někdejší blízký vztah mezi Barbarou a Benem je nyní odtažitý a zatížený silným stresem. Ben byl k Barbaře trpělivý a laskavý a zdálo se, že mu na ní nesmírně záleží, ale vycítil jsem jeho zoufalství. Barbara při našem rozhovoru jen tupě zírala, Benovi ani mně se téměř nepodívala do očí a působila dojmem, že ji nezajímá, o čem mluvíme. Poškození čela napravila plastická chirurgie, a  ačkoli měla po havárii poněkud zpomalenou a  neohrabanou motoriku, v podstatě se vnějším vzhledem docela podobala oné osobě z videa. V jejím nitru se však něco ohromně změnilo.

25

Říkal jsem si, jak asi Barbara prožívá svůj nový způsob existence, a zeptal jsem se jí, v čem je podle jejího názoru rozdíl. Na její odpověď nikdy nezapomenu: „Kdyby se to muselo vyjádřit slovně, tak bych nejspíš řekla, že jsem ztratila duši.“

Ohromeně jsme tam s Benem seděli. Po chvíli jsem se vzpamatoval natolik, abych se Barbary zeptal, jaké to je, být bez duše.

„Nevím, jestli k tomu ještě můžu něco dodat,“ řekla suše. „Je to v pohodě, řekla bych. Žádný rozdíl. Teda, prostě to tak je. Prostě prázdno. Všechno je v pohodě.“

Přešli jsme k praktickým záležitostem péče o děti a sezení skončilo.

Poškozený mozek

Ještě nebylo jasné, nakolik se Barbara může zotavit nebo zotaví. Vzhledem k tomu, že od nehody uplynul pouze rok, ještě byla možná značná neurální náprava. Mozek může po zranění obnovit některé funkce, dokonce i vytvořit nové neurony a nové neurální spoje, ale při rozsáhlém poškození může být obtížné navrátit komplexní schopnosti a osobnostní rysy, které byly závislé na nyní zničených neurálních strukturách.

Tato schopnost vytvářet nové nervové spoje a  neurony v  reakci na zkušenosti se nazývá neuroplasticita. Není pouze výsadou mládí. Nyní víme, že je možná v průběhu celého života. U Barbary by snaha o rehabilitaci znamenala využít schopnost neuroplasticity vytvářet nové spoje, které by mohly obnovit původní duševní funkce. Museli bychom však nějakou dobu počkat na léčivé účinky času a rehabilitace, abychom zjistili, do jaké míry je možné neurologické uzdravení.

Mým bezprostředním úkolem bylo pomoct Leanne a její rodině pochopit, jak někdo může být naživu a  vypadat stále stejně, ale přitom prodělat tak zásadní změnu v  duševním fungování. Ben mi předtím řekl, že neví, jak dětem pomoct, aby se vyrovnaly s  tím, jak se jejich matka změnila; prý to sotva dokázal pochopit sám. Měl plné ruce práce, chodil do zaměstnání, dohlížel na každodenní program dětí a vynahrazoval jim to, co Barbara už nemohla dělat. Dříve ji bavilo šít dětem

26

kostýmy na Halloween a péct valentýnské košíčky. Nyní se většinu dne dívala na televizi nebo bloumala po okolí. Došla sice do obchodu, ale často se vrátila domů bez nákupu, i  když s  sebou měla seznam. Amy a Leanne ani tak nevadilo, že jim pořád dokola vaří pár jednoduchých jídel, ale bylo jim líto, když zapomínala na jejich zvláštní prosby, na věci, o které ji požádaly, že by je chtěly nebo potřebovaly do školy. Jako by vůbec nevnímala, co jí řekly.

Na terapeutických sezeních Barbara obvykle tiše seděla, i  když se mnou byla sama, přestože její řečové schopnosti zůstaly netknuté. Občas ji zničehonic rozrušila nějaká Benova nevinná poznámka nebo se rozkřikla na Tommyho, když byl neklidný, nebo na Leanne, když si obtáčela vlasy kolem prstu. Někdy dokonce vybuchla po dlouhém mlčení, jako by ji k tomu pudil nějaký vnitřní proces. Většinu času však její výraz působil ztuhle, spíš prázdně než depresivně, spíš tupě než smutně. Vypadala povýšeně a  lhostejně a  všiml jsem si, že se nikdy spontánně nedotkne manžela ani dětí. Jednou, když jí tříletý Tommy vylezl na klín, letmo mu položila ruku na nohu, jako by opakovala nějaký dřívější vzorec chování, ale z jejího gesta se vytratila vlídnost.

Když jsem mluvil s dětmi bez matky, daly mi najevo, jak se cítí. „Prostě už jí na nás nezáleží tak jako dřív,“ řekla Leanne. „A vůbec nikdy se nás nezeptá, jak se máme,“ dodala smutně a podrážděně Amy. „Prostě je normálně sobecká. Už nechce s  nikým mluvit.“ Tommy mlčel. Seděl blízko otce s unaveným výrazem v obličeji.

Když přijdeme o někoho, koho milujeme, nelze to adekvátně vyjádřit slovy. Zápolení se ztrátou, odloučením a zoufalstvím nás naplňuje mučivými pocity a skutečnou bolestí. Vždyť části mozku, které zpracovávají fyzickou bolest, se překrývají s nervovými centry, která zaznamenávají vztahové roztržky a odmítání. Ztráta nás bolestně zasahuje.

Zármutek umožňuje rozloučit se s něčím, co jsme ztratili, pouze tehdy, když začneme přijímat to, co teď máme místo toho. Když mysl lpí na známých věcech, na zavedených očekáváních, můžeme uvíznout v pocitech zklamání, zmatku a zlosti, které vytvářejí náš vlastní vnitřní svět utrpení. S čím se však Ben a děti ve skutečnosti loučili? Mohla Bar

27

bara obnovit způsob života, kdy s nimi byla v kontaktu? Jak se mohla rodina naučit žít s  osobou, jejíž tělo zůstalo naživu, ale jejíž osobnost a „duše“ – alespoň tak, jak ji všichni znali – byly pryč?

„Mapy tebe“ a „mapy mne“

Žádné medicínské vzdělání z  všeobecného lékařství, pediatrie ani psychiatrie mě nepřipravilo na situaci, kterou jsem teď měl před sebou v ordinaci. Absolvoval jsem kurzy o  anatomii mozku a  chování, ale když jsem počátkem 90. let pracoval s Barbařinou rodinou, vědělo se poměrně málo o tom, jak tyto vědomosti uplatnit v klinické psychoterapeutické praxi. Hledal jsem způsob, jak bych Benovi a dětem vysvětlil, co se Barbaře stalo, a proto jsem se vydal do lékařské knihovny a pročetl nejnovější klinickou a  vědeckou literaturu, která se zabývala mozkovými oblastmi poškozenými při její autonehodě.

Na scanech Barbařina mozku bylo patrné závažné poškození oblasti přímo za čelem; léze odpovídaly hornímu oblouku volantu. Jak jsem zjistil, tato mozková oblast napomáhá velmi důležitým funkcím osobnosti. Také vzájemně propojuje velmi vzdálené části  – je to nesmírně integrační část mozku.

Oblast za čelem je součástí frontálního laloku mozkové kůry, nejzevnější části mozku. Tento lalok je spojený s většinou komplexního myšlení a plánování. Aktivita v této části mozku vysílá nervové vzruchy ve vzorcích, které umožňují vytvářet reprezentace (neboli zobrazení)  – „mapy“ různých aspektů našeho světa. Mapy vzniklé v důsledku těchto shluků neuronální aktivity slouží k vytváření obrazu v mysli. Například když vnímáme světlo, které se odráží od ptáka sedícího na stromě, oči posílají signály do mozku a neurony v něm vysílají vzruchy v určitých vzorcích, které nám umožňují vnímat vizuální obraz tohoto ptáka.

Zatím ještě přesně nevíme jak, ale fyzikální vlastnosti neuronů vysílajících vzruchy nějakým způsobem pomáhají vytvářet subjektivní prožívání – například myšlenky, pocity a asociace vyvolané pohledem na tohoto ptáka. Pohled na něj může způsobit, že ucítíme určité emoce,

28

uslyšíme jeho zpěv nebo si jej zapamatujeme, a  dokonce si jej možná budeme dávat do spojitosti s idejemi, jako je příroda, naděje, svoboda a mír. Čím je reprezentace abstraktnější a symboličtější, tím výše v nervovém systému a více vepředu v mozkové kůře se vytváří.

Předčelní mozková kůra (prefrontální kortex) – nejpoškozenější část čelního laloku Barbařina mozku  – tvoří složité reprezentace, které umožňují vytvářet pojmy v současnosti, přemýšlet o zážitcích z minulosti, plánovat budoucnost a představovat si ji. Předčelní kůra také odpovídá za neurální reprezentace, díky nimž vytváříme obrazy samotné mysli. Tyto reprezentace duševního světa nazývám „mapy vnitřního nazírání“. Rozpoznávám jich několik druhů.

Mozek vytváří „mapu mne“, která nám poskytuje pohled do vlastního nitra, a „mapu tebe“ pro vhled do jiných lidí. Často také vytváříme „mapy nás“, reprezentace vztahů. Bez těchto map nedokážeme vnímat mysl uvnitř sebe nebo druhých. Například bez „mapy mne“ nás mohou zahltit vlastní myšlenky nebo zaplavit emoce. Bez „mapy tebe“ vidíme pouze chování jiných lidí, fyzický aspekt reality, aniž bychom vnímali jejich subjektivní jádro, vnitřní duševní moře. Právě díky „mapě tebe“ jsme schopni empatie. V podstatě lze říct, že zranění Barbařina mozku způsobilo, že za čala vnímat svět bez vnitřního nazírání. Měla pocity a myšlenky, ale nedokázala je sama sobě reprezentovat jako aktivity své mysli. I když sama řekla, že „ztratila duši“, její prohlášení znělo suše a fakticky, spíše jako vědecké pozorování než hluboce cítěný projev osobní identity. (Tato nespojitost pozorování a  emocí mě mátla, dokud jsem se z  pozdějších studií nedozvěděl, že části mozku, které vytvářejí mapy mysli, jsou jiné než ty, které umožňují pozorovat osobnostní rysy, jako například plachost či úzkost – nebo v Barbařině případě pozbytí vlastnosti, kterou nazvala „duší“.)

Od té doby, co jsem donesl scany Barbařina mozku do knihovny, bylo objeveno mnoho dalších faktů o vzájemně propojených funkcích prefrontální mozkové kůry. Například že postranní část této oblasti hraje rozhodující roli v zaměřování pozornosti; umožňuje nám „mít věci na mysli“ a udržovat je ve vědomí. Střední část předčelní oblasti (právě tu měla Barbara poškozenou) koordinuje neuvěřitelné množství nepostra

29

datelných dovedností, včetně tělesné regulace, naladění na druhé, vyvažování emocí, pružnosti reakcí, uklidňování strachu a vytváření empatie, vhledu, morálního uvědomění a  intuice. Právě tyto dovednosti už Barbara nedokázala v  interakcích s  rodinou používat. V  průběhu naší diskuse o vnitřním nazírání budu o tomto seznamu devíti funkcí střední předčelní oblasti dále hovořit a vysvětlovat je, ale už na první pohled je vidět, že tyto funkce jsou nezbytnými součástmi celkové duševní pohody – od tělesných procesů, jako je regulace srdce, až po sociální funkce, jako je empatie a morální myšlení.

Poté co se Barbara probrala z kómatu, jako by její postižení vytvořilo novou osobnost. Některé zvyky, například co ráda jedla a jak si čistila zuby, zůstaly stejné. Na tom, jak její mozek mapoval tyto základní behaviorální funkce, se nic závažného nezměnilo, ale zásadně se změnil způsob jejího myšlení, cítění, chování a interakce s druhými. Ovlivnilo to každodenní život do nejmenších podrobností – až po Leannin ledabyle učesaný ohon. Barbara stále měla behaviorální schopnosti nezbytné pro to, aby své dceři učesala vlasy, ale už jí nezáleželo na tom, jestli je učeše správně.

Především se však zdálo, že Barbara přišla právě o onu schopnost mapování, která by jí umožnila ctít realitu a důležitost vnitřního života – svého nebo druhých. Ve zpřeházených obvodech střední prefrontální části už se nyní nevytvářely mapy vnitřního nazírání. Toto trauma také narušilo komunikaci mezi Barbarou a její rodinou – nemohla vysílat ani přijímat kontaktní signály, které by jí umožňovaly navázat kontakt s lidmi, jež nadevše milovala.

Takto tuto změnu shrnul Ben: „Je pryč. Osoba, se kterou žijeme, prostě není Barbara.“

Trojúhelník celkové duševní pohody: Mysl, mozek a vztahy

Na videozáznamu z Benových narozenin byl vidět živý tanec komunikace mezi Barbarou a Leanne. Nyní však už žádný tanec ani žádná hudba neudržovaly tuto rytmickou souhru dvou myslí, plynule vytvářející

30

pocit „nás“. K  tomuto souladu dochází, když se naladíme na vnitřní posuny v druhé osobě, tak jako ona je naladěna na nás, a naše dva světy se propojí v jeden. Díky výrazům obličeje a tónům hlasu, gestům a držení těla (některé jsou tak prchavé, že je lze zachytit pouze při zpomaleném záznamu) začneme s  druhým „rezonovat“. Celek, který společně vytváříme, skutečně přesahuje naše individuální identity. Tuto rezonanci vnímáme jako hmatatelný pocit kontaktu a živosti. Právě k tomu dochází při setkání myslí.

Takto kdysi popsala tento životně důležitý kontakt jedna moje pacientka: „Cítíme se cítěni“ druhou osobou, vnímáme, že náš vnitřní svět je sdílený, naše mysl je uvnitř druhého. Leanne už však necítila, že ji maminka cítí.

Barbařino chování k  rodině mi připomnělo klasický výzkumný nástroj používaný pro studium přimknutí (citové vazby) a  komunikace mezi kojenci a rodiči. Tento experiment „nehybné tváře“ je bolestný pro účastníky i pro pozorovatele.

Matka sedí proti svému čtyřměsíčnímu dítěti a  na znamení s  ním přestane komunikovat. Tato „nehybná“ fáze, v níž nesmí s dítětem sdílet žádné verbální ani neverbální signály, je nesmírně tísnivá. Po dobu až tří minut se dítě snaží nyní nereagujícího rodiče zaujmout a navázat s ním kontakt. Zpočátku obvykle zesílí své signály, více se směje, brouká a vyhledává oční kontakt. Když však rodič nadále nereaguje, dítě zneklidní a jeho uspořádané pokusy o navázání kontaktu se rozpadnou na známky úzkosti a  rozhořčení. Proto se pak někdy snaží uklidnit tím, že si dá ruku do úst nebo se tahá za oblečení. Někdy rodiče nebo vědci v tuto chvíli experiment ukončí, ale jindy trvá tak dlouho, až se dítě stáhne do sebe a v jakémsi sklíčeném zhroucení, které vypadá jako melancholická deprese, vzdá snahu o  kontakt. Tyto fáze protestu, sebeuklidňování a zoufalství ukazují, jak moc jsou děti závislé na rezonujících reakcích rodičů, aby udržely v rovnováze svůj vnitřní svět.

Přicházíme na svět s  vrozenou snahou navazovat vzájemný kontakt a na těchto důvěrných výměnách mezi kojencem a pečujícími osobami závisí následné neurální utváření mozku, samotný základ našeho pocitu

31

já. V raném věku je tato interpersonální regulace nezbytná pro přežití, ale tyto kontakty potřebujeme celý život pro zachování vitality a celkové duševní pohody.

Leannina matka byla kdysi naladěna na potřeby své dcery. Barbařina dřívější přítomnost v jejím životě byla nyní doslova vrytá do struktury Leannina mozku, vytvářejícího mapy vnitřního nazírání. Barbara však už nadále nedokázala mapovat dceřinu mysl, nedokázala v sobě cítit své děti a ony se nemohly „cítit cítěné“. Vnější známkou této tragédie byl její nezájem, zjevná lhostejnost k jejich pocitům a potřebám, odepírání toho, co pociťovaly jako lásku.

Při léčbě Barbařiny rodiny jsem pochopil, že mysl, mozek a  vztahy nejsou samostatné složky života – jsou to neredukovatelné aspekty jediného vzájemně propojeného trojúhelníku celkové duševní pohody. Sedmiletá Leanne reagovala na matčino odtažení tím, že přestala mluvit. Trojúhelník se rozpadl.

Zřetelné vidění, odpuštění a přijetí

S Leanne, Amy, Tommym a Benem jsem se scházel, abych jim poskytl příležitost otevřeně si popovídat se mnou i mezi sebou o tom, jak se jim po Barbařině autonehodě změnil život. Potom jsem jednoho dne přinesl scany Barbařina mozku a ukázal jim poškozená místa. Načrtl jsem jim na tabuli zjednodušené obrázky, aby si dokázali představit rozmanitá

Mysl Mozek

Vztahy

Trojúhelník celkové duševní pohody

32

propojení předčelní mozkové kůry s  mozkovými centry, a  sdělil jsem jim, že poranění této klíčové oblasti by mohlo vysvětlovat téměř všechny změny, které u Barbary nastaly. Připadalo mi to obzvláště důležité, protože děti se mnohdy cítí vinné, když se v rodině stane něco špatného. Zde byl konkrétní důkaz, že matčinu podrážděnost a  odměřenost nezpůsobilo nic, co provedly, a že její chování nelze napravit tím, že budou „hodnější“. Doufal jsem, že takto se nenechají ochromit sebeobviňováním či zmatením a místo toho pochopí, že v jejich životě došlo ke změně, a budou bezprostředně prožívat bolest ze ztráty.

Děti mě pozorně poslouchaly, stejně jako jejich otec. Zdálo se, že dokonce i Tommy pochopil, že maminka má „porouchaný mozek“. Leanne začala být na našich setkáních mnohem hovornější a nyní mi kladla spoustu otázek, proč maminčina láska potřebuje mozek, aby „ožila“. „Já myslela, že láska pochází ze srdce,“ řekla. Měla pravdu. Sítě nervových buněk kolem srdce a po celém těle přímo komunikují se sociálními částmi mozku a  vysílají upřímné, „srdečné“ pocity přímo do střední předčelní oblasti. Řekl jsem Leanne, že pokud maminčin mozek nefunguje správně, nemůže zachytit signály, které Barbara určitě stále ještě má v srdci. Vypadalo to, že tato představa Leanne uklidnila, a později se k ní opakovaně vracela. Dodala jí novou trpělivost a toleranci vůči matčinu odtažitému a  podrážděnému chování. Dojímalo mě, jak se k  Barbaře chová s  nenápadnou laskavostí. Leanne znovu začala ve škole mluvit, opět navázala kontakt s kamarády a našla útěchu u své učitelky, která jí věnovala zvláštní pozornost, když se dozvěděla, co se u nich doma stalo.

S  Benem jsem se setkával samostatně a  povzbuzoval jsem ho, aby otevřeněji vyjadřoval své pocity. Příliš se mu to nedařilo a celou dobu se ze všech sil snažil, aby rodinný život zůstal pokud možno co nejvíc „normální“. Samozřejmě však normální nebyl a děti potřebovaly pochopit, že ve svém zármutku nejsou samy, že je v pořádku, když vyjadřují strach, obavy a  nejistotu. Také jsme s  Benem probírali specifi cké potřeby Tommyho. V zásadě přišel o matku ve dvou letech, ještě než se začala rozvíjet jeho předčelní oblast. Obzvláště on potřeboval dlouhodobou podporu, aby dokázal pochopit svůj životní příběh, jelikož ještě neměl

33

vyvinuté obvody pro plné vyjadřování pocitů. Nyní, ve třech letech, jeho smutek, úzkost a zmatení téměř nešly vyjádřit slovy.

Amy nadále zápolila se zlostí na matku. Měla vztek, že se Barbara v onen osudný den nepřipoutala, a trápilo ji, že přišla o matku, kterou předtím tak obdivovala. Navíc se od ní očekávalo, že se bude starat o Leanne a Tommyho, právě když se začínala odtrhávat od rodiny a nacházet vlastní identitu s  kamarády. Vnímal jsem její smutek a  pomáhal jsem Benovi, aby uznal její potřebu mít čas pro sebe, i když od ní stále očekával, že doma pomůže. Amy postupně začala být schopná jednat s matkou laskavěji, ačkoli Barbara jí to nemohla oplatit stejným chováním. Taková byla jejich nová realita.

S postupem času se trochu zlepšila Barbařina motorická koordinace, ale poškození předního mozku bylo příliš závažné a  Barbara nejevila žádné známky obnovení dřívějšího napojeného chování. Přesto však celá rodina posilovala své vzájemné vztahy. Díky vnitřnímu nazírání pochopili smysl své zkušenosti a mohli zdravě prožívat proces truchlení. Právě o  vnitřní nazírání Barbara přišla  – a  právě jej rodina potřebovala, aby mohla truchlit nad bývalou Barbarou a přijmout do svého života novou Barbaru.

Zjistil jsem, že poznatky o  různých funkcích mozku lidem jaksi umožňují získat dostatečný odstup od poškozeného nebo zraňujícího vztahu, aby postupně dokázali více soucítit s druhým i se sebou a lépe pochopili druhé i sebe. Jak uvidíte v celé této knize, z tohoto ponaučení vychází celá moje další terapeutická práce.

34

O MOZKU

Mozek na dlani

Vnitřní nazírání závisí na propojení velkého množství neurálních vstu

pů: z celého těla, z různých oblastí mozku a dokonce ze signálů, které

dostáváme od jiných lidí. Abychom pochopili, jak k tomuto propojení

dochází, pomůže nám, když si dokážeme mozek představit jako systém

vzájemně propojených částí.

Od té doby, kdy jsem Leanne a ostatním členům rodiny načrtl Barba

řiny předčelní mozkové oblasti, experimentoval jsem s několika trojroz

měrnými modely mozku. Ten, který vám zde nyní představím, jsem si

nikdy nezapomněl vzít s sebou na přednášku. Můžete ho používat při

čtení této knihy a budete ho mít doslova „po ruce“. Pro některé neuro

logy, které zajímá více podrobností, je trochu zjednodušený, ale mnoha

mým pacientům pomohl, aby si rozvinuli vnitřní nazírání, které potře

bovali k pochopení smyslu svých zkušeností.

Ruční model mozku

Když položíte palec do dlaně a poté sevřete prsty, získáte praktický „pří

ruční“ model mozku. (Moje děti tuhle slovní hříčku také nesnášejí.)

Obličej se nachází před klouby prstů, týl na hřbetě ruky. Zápěstí před

stavuje míchu: je uložena v  páteřním kanálu a  navazuje na ni mozek.

Když rozevřete prsty a zvednete palec, uvidíte na dlani vnitřní mozkový

kmen. Opět vložte palec do dlaně a uvidíte přibližné umístění limbické

oblasti (ideálně bychom potřebovali dva palce, vpravo a vlevo, aby byl

model symetrický). Nyní opět překryjte palec sevřenými prsty a  máte

mozkovou kůru.

35

Tyto tři oblasti – mozkový kmen, limbický systém a mozková kůra –

společně tvoří takzvaný „trojjediný“ mozek, který se po vrstvách vyvíjel

v průběhu evoluce. Integrace mozku vyžaduje přinejmenším propojení

činnosti těchto tří oblastí. Jelikož jsou rozmístěny odzdola nahoru, od

vnitřní a  dolní oblasti mozkového kmene přes limbický systém až po

vnější a horní mozkovou kůru, nazveme tento typ „vertikální integrace“.

Mozek je také rozdělen na dvě poloviny, levou a pravou, a proto neurál

ní integrace rovněž musí zahrnovat propojení funkcí dvou mozkových

hemisfér, které bychom mohli nazvat „horizontální“ nebo „bilaterální

integrace“. (O bilateralitě pojednává 6. kapitola.) Jestliže víme, jaké funk

ce zastávají hlavní části mozku, můžeme lépe soustředit pozornost tak,

aby se mezi nimi vytvářelo žádoucí propojení. Dovolte mi tedy, abych

vám podal stručný přehled jednotlivých vrstev trojjediného mozku.

Střední předčelní kůra (prefrontální kortex)

Limbické oblasti:

Hipokampus

Amygdala

Položte palec doprostřed

dlaně jako na tomto

obrázku

Nyní sevřete prsty tak, aby

překrývaly palec, stejně jako

mozková kůra obklopuje

limbické oblasti mozku.

Mozková kůra (cortex, kortex)

Střední část

předčelní

kůry

Mozkový kmen

Mícha

36

Mozkový kmen

Před stovkami milionů let tvořil mozkový kmen takzvaný „plazí mozek“. Mozkový kmen dostává z těla podněty a opět je posílá zpět, aby reguloval základní procesy, jako je fungování srdce a plic. Kromě toho, že prostřednictvím regulace srdeční frekvence a dýchání ovládá energetickou hladinu těla, také formuje energetickou hladinu oblastí, které jsou umístěny nad ním: limbického systému a mozkové kůry. Mozkový kmen přímo ovládá stavy rozrušení a vybuzení, například určuje, jestli jsme hladoví, nebo sytí, puzeni sexuální touhou, nebo uvolnění sexuálním uspokojením, jestli spíme, nebo bdíme.

Shluky neuronů v mozkovém kmeni také vstupují do hry, když určité okolnosti vyžadují rychlou mobilizaci rozvedení energie do celého těla a  mozku. Na tomto souboru reakcí boje, útěku a  strnutí (angl. fi ght, fl ight, freeze – výstižný, ale méně používaný český překlad je útok, útěk, ustrnutí) závisí přežití ve chvílích nebezpečí. Mozkový kmen pracuje v  součinnosti s  hodnotícími procesy limbické a  horní korové oblasti a  rozhoduje, jestli reagujeme na ohrožení mobilizací energie k  boji, či útěku, nebo bezmocným strnutím, zhroucením tváří v tvář zdrcující situaci. Ať už však zvolí jakoukoli z těchto reakcí, reaktivita v tomto modu přežití způsobuje, že je velmi náročné, ne-li přímo nemožné, zaujmout k druhým otevřený a vnímavý postoj. Součástí procesu pěstování vnitřního nazírání je tedy také snižování reaktivity, když není nezbytně nutná, jak uvidíme později.

Mozkový kmen je rovněž zásadní součástí takzvaných „motivačních systémů“, které pomáhají uspokojovat základní potřeby: potravu, přístřeší, reprodukci a bezpečí. Když cítíte neodolatelné „puzení“ chovat se určitým způsobem, je pravděpodobné, že mozkový kmen působí v těsné součinnosti s vedlejší vyšší oblastí, limbickým systémem, aby vás přinutil k jednání.

37

Limbický systém

Limbická oblast leží hluboko uprostřed mozku, přibližně v místě, kde je

na „ručním“ modelu palec. Vyvinula se zhruba před dvěma sty miliony

lety, když se objevili první drobní savci. Tento „starý savčí mozek“ úzce

spolupracuje s mozkovým kmenem a samotným tělem na vytváření zá

kladních lidských pudů a  emocí. Tyto citové stavy jsou prostoupeny

významem, protože limbický mozek hodnotí aktuální situaci. „Je toto

dobré, nebo špatné?“ je základní otázka, kterou řeší limbický systém.

Směřujeme k dobru a odkláníme se od špatného. Takto limbické oblasti

Nákres lidského mozku při pohledu od středu na vnitřní část pravé strany. Jsou na něm vyznače

ny některé hlavní mozkové oblasti, včetně mozkového kmene, limbického systému (s amygda

lou a hipokampem) a mozkovou kůrou (se středními předčelními oblastmi). Není vidět ventrola

terální prefrontální kortex.

Části střední předčelní kůry:

A. anteriorní cingulární kortex

(ACC)

MOZKOVÁ KŮRA

MOZKOVÝ TRÁMEC (corpus callosum)

Spojuje obě poloviny mozku.

HIPOKAMPUS (hippocampus)

Černě označené místo

představuje oblast, kde by byl

uložený hipokampus na druhé

straně mozkového kmene na

tomto nákresu. Před

hipokampem se nachází

amygdala.

MOZEČEK (cerebellum)

AMYGDALA

Sídlo zpracování emocí.

Společně s hipokampem

je součástí limbického

systému ve střední části

spánkového laloku.

MOZKOVÝ KMEN

MÍCHA

B. mediální prefrontální kortex

C. orbitofrontální kortex

D. ventrolaterální

prefrontální kortex

(po stranách, na

obrázku není vidět)

38

spoluvytvářejí emoce (z  latinského e-motio), neboli pohnutí, které nás motivují jednat v reakci na význam, jejž přisuzujeme tomu, co se nám právě děje.

Limbický systém je také rozhodující pro způsob formování vztahů a vzájemné citové vazby. Pokud jste někdy doma chovali rybičky, žáby nebo ještěrky, víte, že tito nesavci nepřilnou k člověku – ani k sobě navzájem. Naproti tomu krysy, kočky a  psi mají savčí limbický systém, a právě proto k nám přilnou – a my k nim. Díky našemu savčímu původu máme vrozenou schopnost navazovat vzájemný kontakt.

Limbický systém hraje důležitou regulační úlohu prostřednictvím hypotalamu, hlavního centra endokrinní kontroly. Hypotalamus přes hypofýzu vysílá a  přijímá hormony  – ovlivňuje celé tělo, zvláště pak pohlavní orgány, štítnou žlázu a nadledviny. Například jsme-li ve stresu, vylučuje se z hypotalamu hormon, který stimuluje nadledviny, aby uvolňovaly kortizol, jenž mobilizuje energii tak, že uvádí celý metabolismus do stavu pohotovosti, aby organismus zvládl náročnou situaci. Tato reakce je vysoce adaptivní při krátkodobém st