načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vnímání těla - Hana Kandlerová; Eliška Horáková

Vnímání těla

Elektronická kniha: Vnímání těla
Autor: ;

Dítě roste, vyrůstá vedle dospělého, jenž mu ukazuje cestu. A právě dospělým – rodičům, vychovatelům, učitelům a také terapeutům, kteří vedou naše děti a ukazují jim směr – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 176
Rozměr: 21 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0084-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka pro rodiče zaměřená na oblast vnímání těla dětí: techniky, které propojují prvky arteterapie, muzikoterapie, pohybové a taneční terapie a také psychomotoriky. Cílem knihy je rozvíjet u dětí kognitivní procesy.

Popis nakladatele

Dítě roste, vyrůstá vedle dospělého, jenž mu ukazuje cestu. A právě dospělým – rodičům, vychovatelům, učitelům a také terapeutům, kteří vedou naše děti a ukazují jim směr – vidění sebe a světa, bychom rádi představili naši knihu zaměřenou na oblast vnímání těla. V dnešní době spatřujeme u dětí velký problém ve vnímání svého těla a jeho propojení s duší, uvědomění si sebe a své existence. Přitom právě dětem bychom měli umožňovat setkání s vlastním já – s tím, kdo jsem a jak můžu zacházet se svým tělem. Jak vnímá sebe a svět rodič, tak bude pravděpodobně nahlížet na sebe a svět i dítě. V knize naleznete originální techniky, které propojují prvky arteterapie, muzikoterapie, pohybové a taneční terapie a také psychomotoriky. Cílem knihy je rozvíjet u dětí kognitivní procesy – vnímání, cítění, pozornost, představivost, fantazii, paměť, myšlení, kreativitu a intuici. Jak žít a prožívat kreativitu, jak využít široký svět fantazie, vnitřní radost a lásku, která se předává a proměňuje v pohodu a spokojenost.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hana Kandlerová; Eliška Horáková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hana Kandlerová a elišKa HoráKová

Vnímání těla



Hana Kandlerová a elišKa HoráKová

Vnímání těla


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kandlerová, Hana

Vnímání těla / Hana Kandlerová a Eliška Horáková. -- 1. vyd. v českém jazyce.

-- Praha: Maitrea, 2014. -- 176 s.

ISBN 978-80-7500-084-2 (brož.)

37.03-053.2 * 159.9.016.1 * 165.242.1 * 159.9 * 612 * 13 * 793.3:37.016 * 615.8

- výchova dítěte

- mysl a tělo

- sebeuvědomování-sychologické aspekty

- sebeuvědomování -- fyziologické aspekty

- sebeuvědomování -- duchovní aspekty

- pohybová výchova

- terapeutické metody

- příručky

37 - Výchova a vzdělávání [22]

Hana Kandlerová a Eliška Horáková

vnímání těla

Copyright © Hana Kandlerová, Eliška Horáková, 2014

Ilustrations © Hana Kandlerová, 2014

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014

ISBN 978-80-7500-084-2


„Hledejme harmonii uvnitř sebe, a  objevujme tak krásu, která nám

vstupuje hluboko do duše. Rozvíjejme se a poznávejme naši přirozenost

a smysl bytí.“

Hana Kandlerová

„Položme základy pozitivního vnímání sebe a svého těla prostřednictvím

pohybu a tance už v předškolním období, kdy je citlivé vnímání dítěte na

nejvyšší úrovni. Pokud duše a tělo jdou spolu ruku v ruce, nacházíme se

v  prostoru mezi nebem a  zemí, v  magickém čaroprostoru s  nádechem

věčnosti.“

Eliška Horáková



OBSAH

Poděkování

8

Předmluva

9

Úvod

17

1. Návrat ke kořenům

20

2. Vnímání těla

29

3. Vnímání pohybu

38

4. Vnímání nitra

44

5. Úvod k technikám

58

6. Techniky zaměřené na vnímání těla

pro děti předškolního věku

65

7. Techniky zaměřené na vnímání těla

pro děti školního věku

141

Závěr

170

Literatura

172


VNÍMÁNÍ TĚLA

8

Poděkování

Děkuji osudu, že jsem se setkala s Eliškou Horákovou, děkuji za dlouhé

chvíle, kdy jsme si povídaly a společně začínaly vytvářet první řádky Eliščiny

bakalářské práce. Už tehdy jsem cítila, že naše setkání není náhodné

a jednou vytvoříme společnou knihu, kterou jsem si dávno přála napsat.

Mnoho hodin jsme každá zvlášť pozorovaly děti, pracovaly s nimi a vnímaly

jejich jedinečnost. To, co se nám spontánně tvořilo pod rukama a vyrůstalo

přes dva roky, se stalo reálným, a tak vám s láskou předkládáme naši knihu.

Děkuji paní Milušce Šilhavé za to, že jsem našla člověka, kterého jsem mohla

požádat o první nahlédnutí rukopisu s pochopením a otevřeným srdcem.

Děkuji také paní Haně Havlíčkové za konečné korektorské úpravy. A na závěr

bych chtěla poděkovat všem ve společnosti Maitrea, díky nimž může jít naše

kniha do světa.


PředMLuVA

9

Předmluva

Děkuji za možnost se na chvíli přiblížit k dětské duši, děkuji vám, dětem,

že vnímáte a  umíte přemýšlet o  svém těle a  duši, možná více než

dospělí.

Dovolte mi, abych místo předmluvy uvedla myšlenky žáků devátých tříd

v Brně na ZŠ Sirotkova v roce 2013, kteří odpovídali na mé otázky Kdo jsem?

O čem často přemýšlím? Jak vnímám své tělo a duši? Co mám rád(a)? Proč

jsme na světě?

Přeji vám všem příjemné a vzácné chvíle

Hana Kandlerová

Věřím, že každý člověk má na světě své poslání. Stát se např. lékařem

a zachraňovat životy lidí. Věřím, že mě průběh života nasměruje ke správnému

povolání. Své tělo vnímám jako tělesnou schránku své duše. Duše žije navždy.

A.S.

Každý člověk má v  sobě zvíře a dvě osobnosti: první je zvíře a druhá jsem

já. Zvíře je se mnou a vyhrává jen za určitých okolností. Uvědomíme-li

si tuhle skutečnost, máme potom jiný pohled na sami sebe. Kdo může za

naše občasné záchvaty vzteku, pláče, radosti, nadřazenosti, za naši podobu?

Možná hormony, ale já bych řekla, že i ono zvíře. Zvíře v sobě můžeme

poznat podle jeho-našeho chování a charakteru. Můj přítel mi říká, že mám

v sobě levhartici – dravou a přitom něžnou. Já vnímám, že je můj přítel


VNÍMÁNÍ TĚLA

10

někde uvnitř vlkem. Ke každému člověku bych nějaké to zvíře přiřadila. Je

jen otázkou času, kdy necháme své zvíře probudit, aby tak člověk ukázal, co

v něm je, anebo zvíře necháme spát a budeme se rozhodovat podle svého

nejlepšího vědomí a svědomí.

S.Z.

Jsem lidská bytost, která napovrch působí tvrdě, ale vevnitř jsem mnohem slabší.

E.Č.

Já mám nejradši asi malá roztomilá zvířátka. Na zvířata nedám dopustit ani

v normální konverzaci s lidmi. Protože komu nezjihne srdce při pomyšlení

třeba na štěně nebo kotě, tak není normální a nebude s ním něco v pořádku.

Od takového člověka dál. Dokonce i člověk, který je myslivec a denně zabíjí

zvířata, to dělá s myšlenkou – když zabiju lišku, tak zachráním zajíce. Zvířata

jsou sice jen zvířata, ale pro lidi jsou většinou něco víc než jen steak nebo

nová kabelka.

T. J.

Jsem na světě, abych něco dokázal.

L.S.

Často přemýšlím o tom, co jsem mohla udělat líp, ale nejhorší na tom je to, že

to příště udělám zase stejně a zase špatně. Vadí mi, že se nedokážu radovat

z radosti.

T.C.

Jsem slušný člověk toužící po spravedlnosti, rovnosti a svobodě, snažící se

prosadit ve světě poctivě, a pokud možno ne na úkor ostatních lidí. Mým

cílem není ani tak za každou cenu být bohatý, ale jen být prostě šťastný. To

jsem já.

Přemýšlím o životě, o tom, co se kolem mě děje, ale i o tom, co bych chtěl,

aby se dělo. Docela často přemýšlím o tom, co bude a jak by to mohlo být

lepší. Před pár lety jsem se bavil s kamarádem o tom, jak vnímáme své tělo.

PředMLuVA

11

Překvapilo mě, že přemýšlel o převtělení. Jaké by to bylo potkat své pravé

tělo. Aby mohl říct, že je to on, že jeho duše je v novém těle. Ale já si myslím

pravý opak – že osobnost nedělá tělo, ale charakter duše.

Mám rád, když se vše daří a cítím se dobře. A proč tu jsem na světě? Jednoduše proto, že mě tady moji rodičové chtěli. Nedělám z toho vědu, otázkou je, jestli je člověk přínosem, aby tu pro něco byl.

V.V.

Jsem člověk, který má někdy problém vyrovnat se sám se sebou. Člověk,

který si věčně nevěří. Člověk uzavřený do sebe. Člověk, který si o sobě myslí,

že je divný.

Často o sobě přemýšlím, o tom, jak se chovám, jaké to má důsledky, jaký jsem beznadějný. Asi za to můžou mé neúspěchy, strachy ze selhání. Na druhou stranu si zase uvědomuji, proč tu jsem, jakou mám naději a že můj život má smysl. Vždy mi to dodá sílu. Nemá cenu se trápit, přestože to často dělám. Jsou lepší věci, které můžu udělat. Přemýšlím o tom, kdy konečně naleznu odvahu to říct. Přemýšlím hodně o věcech.

Rád programuji – tvoří to celý můj život. Díky tomu mám takové komunikační problémy, jsem introvert, asociál, někdy osamělý (přestože nechci),...ale mám to rád. Rád bych s někým blízkým trávil čas, ale nemám na to odvahu.

Miluji čas strávený s Boží přítomností, vždy mne to naplní štěstím, radostí a něčím nepopsatelným.

Věřím, že na světě nejsem náhodou. Byl jsem stvořen Bohem, který mne miluje.

?.?.

Jsem nenápadný, takový člověk středního proudu. I přesto se rád odlišuji, ale

jen, když mám oporu v přátelích. Jsem introvert, nikoliv misantrop. Občas

trpím homofobií – strachem z lidí. Nerad potkávám lidi, zvláště ty, co se netváří

zrovna příjemně. Záleží tedy na prvním dojmu. Raději se setkávám se ženami

než s muži. A není to tím, že jsem muž. Čistě jen tím, že jsou ženy chápavější.

Mám někdy pocit, že jsem divný – hlavně nechápaví lidé se na mne dívají


VNÍMÁNÍ TĚLA

12

divně a lidově řečeno považují mne za „blba“. Mí přátelé si mě ale naopak váží.

Čím se můžu utěšit, je alespoň to, že nejsem úplně obyčejný člověk.

Přemýšlím o hodně věcech. Kromě nějakých svých zájmů a koníčků,

politice atd., někdy – hlavně dříve, ale i teď jsem si představoval a přemýšlel,

jaké to bude, až umřu. Nebo proč jsem se narodil zrovna tady v ČR a v Brně,

proč ne třeba v Africe nebo USA. Musím ale dodat, že si vážím toho, že

jsem Čech, respektive Moravák. Rád si představuji. Večer, když jdu spát, se

zamýšlím a představuji si něco – třeba i dvě hodiny, dokud neusnu. Např.

jak bych někde cestoval, jel mým oblíbeným autem, seznámil se s nějakou

dívkou podle mých představ... fantazii mám, zaplať pánbůh, dobrou.

Jak vnímám svou duši a tělo? Tělo vnímám tak, jak vnímám, ale duši...

těžko říct. Jsem člověk, který používá spíše pravou hemisféru, tedy – nejsem

si jist. Je duše v mozku, nebo v srdci? Je vůbec? Uspokojivá odpověď je, že

se nachází v  celém těle. Některé názory tvrdí, že Bůh je všude okolo nás.

Možná, že duše je taky všechno v nás...

Mám rád umění, i jemu se rád věnuji. Maluji, kreslím, fotím, umím základy

na klavír, tu a tam píšu. Rád jím, i když jsem hubený, mám rád přírodu

i lidskou tvorbu a techniku. Rád se vyjadřuji. Mám rád chůzi, jízdu na kole, lyžování a bruslení. Rád jsem skautem a myslím to s ním vážně.

Proč jsem tu? Nad tím často přemýšlím. A co bude, až tu nebudu, jestli

tu nebudu? Proč jsem na světě zrovna já, to je moc těžké. Proč jsem, na to si

neumím odpovědět.

V. B .

Jsem člověk, který nepoddajně propadl víře ve školu života. Věřím, že život

naučí každého. Pravidlo: „nesnaž se, život s tebou stejně naloží po svém“

je špatné. Život nenakládá s námi, ale my s ním. Myslím, že poslední, co

by lidé neměli ztrácet, je naděje a hlavně víra. Já osobně neustále řeším

nějaké problémy – spolužáci, hádky s mámou, kamarády i nepřáteli. Ale tyto

problémy mě učí.

O čem přemýšlím? O Bohu. Nejsem, ač jsem křtěná, křesťanka. V Boha

ani Ježíše nevěřím. Myslím si, že je Bůh v každém z nás. Je to naše součást,

jsme to my. Je to poslední zbytek naděje v  nás. Stačí ji najít. A myslím,


PředMLuVA

13

že na rozdíl od naděje, která umírá poslední, tak Bůh v nás umírá až s námi

a možná i později nebo nikdy. Nemodlím se, ale ke „svému“ Bohu mluvím

jako k někomu, kdo mě zná tak jako já sama, nemusím mu nic vysvětlovat,

ale věřím, že vše pochopí.

Jak vnímám svou duši a tělo? Svou duši vnímám zmateně. Někdy se

v sobě nevyznám – vlastně často. Nevím, co chci, a když už ano, nevím

proč. Ale věřím, že někdy každý zažije ten pocit, kdy je „dušička v peří“. Své

tělo vnímám jako něco, co patří mé duši, něco mého, s čím také po svém

nakládám.

Co mám ráda? Porozumění. Není lepšího pocitu, než když vám někdo

rozumí. Protože když ne, vznikají pak destruktivní nápady.

Proč jsem na světě? Myslím, že prostě proto, že jsem chtěla. Asi jsem chtěla

být ta, která se svým rodičům narodí. Spousta věcí je jen náhoda, ale život

ne. Je to přesný pojem. Pojem, kterého si musíme vážit.

L.B.

První možnost: jsem člověk mužského pohlaví. Své tělo a duši vnímám

jako operační systém. Přemýšlím často, co budu dělat zítra. Proč jsem

na světě? Z nějakého neznámého primitivního důvodu, který mě příliš

nezajímá.

Druhá možnost: jsem průměrný, normálně smýšlející člověk, který zatím

chodí do školy. Přemýšlím často o budoucnosti, nechci ji zde zveřejňovat.

Své tělo a duši vnímám jako dvě rozdílné, navzájem propojené součásti

mé bytosti. Co mám rád? Mít něco rád, to se nedá popsat pouze pár slovy.

Lidské pocity jsou hluboké jako vesmír. Proč jsem tu? Nad touto otázkou

jsem se pozastavoval mnohokrát, ale není to něco, co bych potřeboval pro

své životní plány.

Třetí možnost: těchto možností je nekonečno a zároveň je pouze jedna.

D.Č. (El Verano)

Jsem hyperaktivní, ale asi citlivý. Duši vnímám jen jako energii či vůli

k životu.

?.?.


VNÍMÁNÍ TĚLA

14

Kdo jsem? Jsem člověk, který je jeden z davu. Jeden z mnoha a přitom jsem

svým způsobem jiná. Kdybych to mohla vyjádřit jedním slovem, tak by to

slovo bylo asi „pozorovatel“. Jsem jedna z davu a skoro nikdo mě nevidí,

ale já vidím všechno. Všímám si všeho, co se týče chování lidí. Každé změny,

každé reakce. Díky tomu poznávám lidi kolem sebe a hlavně poznávám

sama sebe. Vím, jak lidé myslí. Samozřejmě záleží na tom, jak moc jsou lidé

složití. Obklopuji se složitými, komplikovanými lidmi, protože jsou zajímaví.

Myslím, že lidí jako já ubývá, protože už nejsou zvyklí dívat se kolem sebe.

Nezajímají se. A to je chyba dnešní doby. Ztrácíme zájem.

Nedávno jsem četla zajímavou knihu. Jmenuje se Alchymista a rozhodně

pomáhá pochopit otázky smyslu života a někdo díky ní může dokonce najít

vnitřní odpověď na otázku proč. Mně alespoň otevřela oči „zevnitř“. Dlouhou

dobu jsem nevěděla, kdo jsem. Pozorovala jsem ostatní a hledala mezi nimi

zrcadlo, ve kterém bych se skutečně viděla. Začala jsem psát deník a připadá

mi, že čím víc popisuji svět kolem sebe, tím víc se dostávám hlouběji: pod vrstvy svého nitra, až třeba jednou dojdu k  jádru. Když popisujeme dění kolem nás, nepopisujeme je objektivně, neboť to vše vidíme naším pohledem, našima očima a to, co vidíme, je jen zakódovaný obraz sebe sama.

Co se týče mého vnímání těla, tak jsem nad tím dřív ani moc nepřemýšlela.

Ale jednou se mi stalo, že mi začalo bušit srdce, ale tak nějak jinak. V krku.

Nemohla jsem dýchat, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Připadalo mi to

jako probuzení.

Mám ráda, když jsou kolem mě zajímaví a komplikovaní lidé, je to pro

mě výzva. A já mám výzvy ráda. A nejvíc mě baví, když mluvím například

s někým ze třídy a asi působím úplně zmateně, protože netuší, co si myslím,

a je vtipné je pozorovat. Říkají mi, že mívám nepřístupný výraz, akorát oči prý

žhnou a jde z nich strach.

A proč jsem na světě, netuším, protože tu prostě jsem a žiju. Možná ne tak,

jak bych si představovala, ale žiju. Asi je zbytečné se tím zabývat teď, protože

život je to, co se děje, zatímco jsme zaneprázdnění děláním jiných věcí.

Nad svým životem budu rozmýšlet až ve stáří. Až bude čas zastavit se,

zavřít oči a otevřít ty druhé, „vnitřní“.

B.K.


PředMLuVA

15

Když se na to podíváme z větší perspektivy, tak my jsme jen miniaturní část

toho všeho kolem nás. Přitom pro každého je svět jen jeden, který cítíme,

vnímáme, který nás tvoří. Někdy se v něm sice ztrácím, ale vždy se vrátím,

ať už s pomocí okolních lidí, nebo sebe sama. Ten svět není hmotný, ten

svět jsme my, tok našich myšlenek, které můžeme ovládat, ale nikdy

ne úplně. To podstatné v nás zůstává už od narození, koluje po generace

a nikdy neodejde. To, co se mění, je jen místo okolo nás, okolo světa.

Vždycky se ptám, jaký je účel toho všeho? Má to všechno nějaký řád?

Proč vlastně existujeme? V tu chvíli dostanu takový divný pocit, mrazení

v zádech, strach z toho, proč se to všechno děje. A pak mně přijde, jako

bychom u toho byli strašně blízko, ale nikdo ještě na tohle nepřišel. Je to

zatím největší záhada světa. Takové zakódování všeho - každý kousek světa,

ať už hmotného, nebo nehmotného. Proto nechápu, proč si lidé ubližují.

Nechápu, že si neuvědomují svoji podstatu ve světě – je to nicota a zároveň

nesmírná důležitost. Je to jedna velká skládačka z dílů, které samy o sobě

nejsou nic, ale dohromady tvoří vše.

P. M .

Zatím jsem nic, ale už se něco začíná rýsovat a doufám, že světu budu

k užitku. Přemýšlím o své budoucnosti a o vzdělání, jaké budu potřebovat.

Má duše je čistá, podle mého názoru, ale na tělo moc pyšný nejsem, protože

má postava není nic prvotřídního, ale snažím se to změnit.

Mám rád samotu a  klid. A proč samotu? Protože když hraju něco

s týmem, tak si připadám, jako bych byl na obtíž. Ale když hraju sám, tak je

to lepší. A prostě nejsem rád ve společnosti, protože jsem stydlivý.

Na světě jsem, protože je to koloběh života, narodím se, zplodím děti

a umřu, tak to chodí.

Někdy si myslím, že člověk jako jednotlivec není správný pojem pro dnešní

svět. Můj názor je, že jsme součástí „systému“, který ať učiním jakýkoliv krok,

tak s tím už dopředu počítá. Je jako srdeční tep. Když jdu běhat, tak se zrychlí

atp. Pak se ale stane událost, jako např. útok na dvojčata, a tep je na chvíli

mimo normální rytmus, ale stejně se nakonec vrátí skoro zpět. VNÍMÁNÍ TĚLA

16

Někdy přemýšlím o tom, jak je to s vesmírem a naším podílem na světě. Je

tady možnost, že náš vesmír je součástí strašně malého zrníčka prachu úplně

jiného vesmíru a naopak náš kousíček prachu obsahuje jiný vesmír. Nějak

tak musel uvažovat i Einstein, když vymyslel rovnici E=mc

2

. Jestliže chtěl říct,

že je všechno energie, tak se tam z něčeho musela vzít. Stejně tak se bere

i energie v  našem těle. My ji nedokážeme vnímat celou. Jen část proudu,

který námi protéká. Tím se lidé liší, podle toho, jak dokážou ten proud

využít. Jednou mě napadlo, že to, co žijeme teď, je jen sen a až umřeme, tak

se probudíme tam, kde jsme předtím usnuli. Ale co když budeme „žít“ další

život, třeba druhý sen a na ten první zapomeneme?

A proč jsem tu? Jsem tu, protože jsem součástí něčeho většího, co

nedokážeme vnímat. Všechno, co uděláme, má nějaký smysl! Chtít něco

změnit.

D.J. (Diakov)


ÚVOd

17

Úvod

Právě na základní škole to bylo poprvé, kdy jsem si začala více uvědomovat

své tělo. Často jsem jako malá přemýšlela, kdo vede naše kroky a myšlenky?

Jestli jsme to doopravdy jen my, nebo něco vyššího? Co je to za hlas uvnitř

mne, se kterým mohu každou chvíli komunikovat a vnímat ho? Kdo odpovídá

za můj pohyb – jestli je to mozek, nebo jen nějaká automatická reakce. Jak

mohu jít a přitom nepřemýšlet o chůzi, jak mohu přemýšlet a vnímat sama

sebe, svůj dech, okolí a veškeré myšlenky současně?

Podruhé, kdy jsem se setkala s hlubším vnímáním svého těla, to bylo

o dvacet let později. V době, kdy jsem onemocněla zánětem kloubů a celého

těla. Vnímala jsem své tělo jako vězení. Zažívala jsem obrovské bolesti, které

mi braly poslední zbytek energie. V noci jsem se bolestí probouzela a snažila se

změnit polohu. Den ode dne jsem si více uvědomovala, že nemohu jít proti síle,

kterou jsem znala ze sportovní gymnastiky. A tak jsem se pomalu učila pracovat

se svým tělem intuitivní cestou. Poznávala jsem, jakým způsobem se mohu

uvolnit, kde začíná první pohyb a jak pracuje mé tělo, když vnesu do prvotního

pohybu něhu – malý vedený pohyb spojený s příjemnou emocí, podobnou

plynutí a pohybu ve vodě. Učila jsem se do hloubky vnímat uvolnění a napětí

v těle. Uvědomila jsem si, jak nejsme zvyklí na klid a koncentraci svého těla,

že nás to nikdo neučil. A tak jsem se stala učitelkou...

Školství zapomnělo rozvíjet oblast těla ve spojitosti s jeho vnímáním.

Děti jsou nadměrně plné energie, kterou neumějí správně využít a usměrnit

a často se mění jejich nevyužitá energie v agresi či apatii. Učitelé dostatečně

nevyužívají technik, které by mohly rozvíjet oblast vnímání těla. Nikdo je to neučil. Ale čím více bychom měli příležitost poznávat naše tělo, tím méně bychom byli nemocní nejen fyzicky, ale i psychicky. Narážím tak na větší množství onemocnění nervového systému (LMD, ADHD, ADD, autismus).

Děti se mění a měnit budou a školství nestačí tak rychle reagovat na

změny. Systém nemůže být tak flexibilní. Ale buďme rádi za to, co nám děti


VNÍMÁNÍ TĚLA

18

ukazují. Můžeme tak postupně nacházet novou cestu, jež nám pomůže odkrýt

zapomenuté vlastnosti a schopnosti hluboce zakořeněné v nás samých.

Doba internetu nám umožňuje dostat se rychle k informacím, náš

mozek se mění a ukládá mnohonásobně více podnětů a obrazů, které ale

nejsou podložené reálným prožitkem. Postupně tak ztrácíme kontakt nejen

s ostatními, ale hlavně sami se sebou. Budeme narážet na problém, jaká

informace je důležitá a jaká ne. A právě proto se domnívám, že je nyní velmi

důležité provádět kompenzační techniky, které by ulevily naší nervové

soustavě i tělu.

Učíme se v životě obratnosti, vytrvalosti, logice...Umíme např. pracovat

se svalem, umíme ho protáhnout, prokrvit, posílit..., ale umíme ho vnímat?

Náš mozek – mysl se učí, zapamatovává si, zpětně si vybavuje. Ale umíme

vnímat tok myšlenek? A umíme vlastně propojovat mysl s  tělem? Možná

zčásti ano. Ale umíme vnímat doopravdy naše tělo jako celistvost? Nejen

mysl, nejen sval, ale i duši a energii v těle?

Páteř je ohebná, protkaná sítí nervů. Na obratle navazují důležité prvotní

svaly tvořící hluboký stabilizační systém, dále se vytvářejí dokonalé svalové

smyčky, díky nimž žádný sval nepracuje samostatně, ale ovlivňuje okolní

spolupracující velké svalové skupiny. Páteř také reaguje na naše emoce, které

ovlivňují tonus ve svalech a posléze i samotné postavení páteře člověka. Náš postoj se mění věkem, ale i během dne. Do jaké míry jsou např. provázané hluboký stabilizační systém a nervová soustava?

Po necelém roce, kdy jsem se nemohla pohybovat, jen jsem popocházela

a mnoho času trávila ležící v posteli, se mi zmenšil svalový objem. Kromě

svalů se mi začala uvolňovat také mysl a já postupně mohla poznávat své

podvědomí a komunikovat s ním. Nebylo to lehké období, ale zpětně jsem

ráda za to, co vše jsem mohla ve svém těle vnímat a poznávat. Později,

při léčení, ve svých třiceti letech, se mi podařilo pochopit a na svém těle si

uvědomit, jak pracují svaly a jak tvoří v těle postupně pevný svalový korzet

– oporu. Jak je pro tělo důležitá a užitečná fyzioterapie, která je postavená

na vnímání těla a komunikaci s fyzioterapeutem. Pochopila jsem, jaký

velký vliv na psychiku má balanční neboli rovnovážné cvičení. Cítila jsem

velkou propojenost mezi nervovou soustavou a hlubokým stabilizačním


ÚVOd

19

systémem. Aktivací a posílením hlubokého stabilizačního systému

pomocí rovnovážných cvičení se mi posilnila i psychická stránka; nastala

harmonizace mozkových hemisfér.

Velmi zásadní roli v našem životě hraje dech. Když je naše páteř vzpřímená,

se správným držením těla, dokážeme vnímat oporu o neviditelnou osu uvnitř

těla. Uvědomíme si proud našeho dechu a tok energie páteřním kanálem.

Není až tak důležité mít velký svalový objem okolo dlouhých kostí, ale spíše

jen umět sval správně zapojit a pochopit jeho funkci.

Nesmím opomenout také sílu hudby a umění, které jsou výborným

prostředkem na uvolnění mysli a doprovodnou technikou pro léčení těla

a duše. Malé děti se dokážou projevit otevřeně, na ulici se nahlas smějí,

pláčou, skáčou, zpívají, pohupují tělem a tancují. Ve škole v roli učitele jsem si

všimla, kolik studentů má v sobě cit pro krásu a umění, cit pro pohyb a hudbu

či dokonce otevřenou mysl pro nové poznání světa. Mnoho dyslektických

a dysgrafických dětí má pouze jinak propojené hemisféry v mozku, ale tyto

děti nejsou hloupé, jen jiné. Pouze jim nevyhovuje tempo a systém učení,

jejich myšlení je pomalejší, ale zato hloubavější. Každý v sobě nosíme dar –

dar života a vnitřní krásu, kterou můžeme předat druhým. A role učitele je

objevovat tuhle krásu a rozvíjet děti všestranně, po stránce vědomostní, ale

také po stránce etické a duchovní. Tak, aby si dítě uvědomilo svou hodnotu

a proč tu na Zemi je.

Naše tělo je neustále propojené s psychikou a city. Díky tomu dokážeme

hluboce vnímat lásku a skrze lásku také duši.

Ve školství se úplně vytrácí, jak s dětmi promlouvat o duši, jak se přiblížit

k tak neuchopitelnému slovu, které ale existuje, které kdysi dávno bylo

vytvořeno. Jinak bychom ani slovo „duše“ neznali. Ale my ho známe, znají

ho i jiné národy, známe ho všichni.

Lidem se ztrácí víra; víra v život a víra v sebe. A také pokora k přírodě,

která je vždy mocnější než my.

A proto pojďme objevit naši přirozenost a lásku, neboť jsme součástí

všeho a vše obklopuje nás. Pojďme se opět naučit vnímat...

S láskou Hana Kandlerová


VNÍMÁNÍ TĚLA

20

1. Návrat ke kořenům

Hana Kandlerová

Návrat ke kořenům vnímám jako návrat k přirozenosti bytí;

nalézání toho, co vše jsme za dávnou dobu našich předků získali,

a hluboko v duši cítíme, že semínko, které bylo jednou zasazené,

může postupně růst. Živnou půdou je naše tělo, náš dech a vitální

energie. Dejme sami sobě a druhým prostor, v němž se můžeme

rozvíjet a učit se z naší přirozenosti. Tak, jak je rostlina upevněná

svými kořeny v zemi, tak, jak je dítě spojené pupeční šňůrou

Obr. 1


1. N ÁV r AT ke k O ře N ů M

21

s matkou a dále se nahé rodí na svět a ukotvuje sebe samo ve

vztahu k zemi a lidem – to vše jsou naše kořeny, náš pohyb a síla

pro život. Během života jsme schopni dotknout se roviny, z níž

vychází pravá podstata bytí. Poznávejme postupně naše přirozené

rytmy a harmonii. Poznávejme sami sebe a učme se naslouchat

svému srdci, citům a vnímejme vnitřní krásu a jedinečnou

přirozenost v jakékoliv podobě tvořivosti. Když se na chvíli

pozastavíme, zklidníme a vzdálíme se materiálnímu světu, otevře

se nám nový prostor plný inspirace. V takové rovině je nekonečně

mnoho tvořivosti, která námi prochází. Poznávejme naši energii

prostřednictvím pohybu, hudby, našich citů a vnímání...

„Kde leží kolébka nás všech? Život je jakoby vysušen a  potřebuje

pramen, ten však můžeme nalézt jen v  krajině dětství. Dětinský

není ten, kdo zůstává dlouho dítětem, ale ten, kdo se od dětství

oddělí a  domnívá se, že tím přestalo existovat. Neuvědomuje si

totiž, že vše psychické má dvě tváře, z  nichž jedna hledí dopředu

a  druhá dozadu. Vědomí moderního člověka se příliš vzdálilo od

nevědomých zdrojů a  dokonce zapomnělo, že nevědomí funguje

zcela autonomně.“

(Székácz Jolande, z knihy Psychologie C. G. Junga, 2013)


VNÍMÁNÍ TĚLA

22

1.1 Spontaneita

Hana Kandlerová Co je hnacím motorem našeho pohybu? Kde se vytváří první pohybový impulz? Naše pohyby jsou prvotně spontánní, tak, jak naše buňky spontánně kolují v těle. Vše je v harmonii a má svůj vnitřní řád, bez kterého bychom nemohli existovat.

Babyrádová (in Čačka, 1999) hovoří o spontánním výtvoru jako o základním strukturálním řádu od samého počátku, vyplývajícím z fyziologického rytmu. Již první náznaky dětské „čáranice“ prý odrážejí tuto základní aktivitu lidského organismu; všechny automatické funkce pohybu se údajně opírají o rytmickou pulzaci tlukotu srdce, oddechování atp., a je tedy možné předpokládat, že tvoří i bazální principy našeho podvědomí a promítají se později svým způsobem až do „projektování sebe samého“.

Psycholog Lowen (2009, s. 208) velmi výstižně popisuje a porovnává spontánní chování s chováním naučeným a přiřazuje jim vyváženost. Jako příklad uvádí řeč. „Používaná slova jsou naučenými reakcemi, ale řeč znamená víc než jenom slova a věty – zahrnuje modulaci, tón, rytmus a gestiku, tedy komponenty, jež jsou z velké části spontánní a individuální.“

Odkud pochází naše spontaneita? Bezprostřednost a přirozenost

vychází z naší celistvosti. Kde jsou hranice celistvosti? Hranice mezi

organismem a okolím? Mezi vnitřním řádem biologickým a vyšším

řádem kosmickým?

Naše tělo „mluví a vyjadřuje se“ pomocí individuálního a osobitého

pohybu např.:

• dechem (intenzita, hloubka, rychlost),

• pohybem

chůzí (dynamika, individuální postavení páteře a zapojování svalů),

tancem (osobní vyjádření těla, uvolněnost, rytmus,koordinace),


1. N ÁV r AT ke k O ře N ů M

23

• slovem (vibrace hlasivek, intenzita hlasu, intonace a rych

lost mluveného slova),

• písmem (velikost, tvar, síla tlaku ruky, rychlost psaní).

Je přirozené se zajímat o naše tělo a duši (nacházet naše pravé já

a probouzet přirozené pohyby a pochody v těle). O to, jak přirozeně

vznikaly v našem těle orgány plnící fyziologickou a biologickou funkci,

jak se vytvořil náš mozek a psychika – to vše vznikalo spontánně,

v určitém řádu bez našeho přičinění.

1.2 Harmonie

Hana Kandlerová, Eliška Horáková

Tělem tady jsem,

když vnímám,

vnímám skrze tělo duši.

Jak vidí svět malé dítě, jak jej prožívá? Jak vnímá své tělo, jak dokáže

z duše vyjádřit, co cítí a jak se cítí? Právě skrze tělo. Nechejme děti

přicházet samy k sobě, ke svému tělu a duši. Dítě má velkou vnitřní

touhu poznávat své tělo a také svět lidí a přírodu.

Právě my dospělí vedeme naše děti a ukazujeme jim směr a cestu

– vidění sebe a světa. Dítě vyrůstá vedle dospělého. Není už tak

jednoduché orientovat se v dnešní době ve světě, který nese přemíru

podnětů, každodenních novinek a upoutávek. Není žádným tajemstvím

fakt, že dnešní doba je orientována na to, co pouze vidíme.

Jak si dnešní svět vůbec představujeme? Ve světě dnešního vnímání je

nahlíženo na člověka jako na určitý druh materiálu, jehož prostřednictvím

se dá něco získat. Na odiv se dává lidské tělo, jen v pozadí a v zapomnění

je lidská duše. Přitom právě duše člověka, to, co je vnitřní, dává člověku

pravou hodnotu skrze jeho tělo. Je zde vůbec prostor pro ztišení,

koncentraci, vnímání vnitřní krásy lidského těla a  krásy přírody?


VNÍMÁNÍ TĚLA

24

Nejtěžším úkolem dnešní doby je umění žít sám se sebou. Vnímáme

více neživou hmotu, a zapomínáme tak postupně na naše tělo, které

s námi stále komunikuje. Velmi blízké jsou nám úvahy Šircové (2007),

která mluví o přirozené harmonii a kráse v přírodě, v níž se člověk

soustředí na pozorování detailů květin, živočichů a různých přírodnin

(odstíny barev, jednoduché či složité a originální tvary). Autorka rovněž

zdůrazňuje objevování a vnímání estetiky, jež tak následně působí na

naše tělo, které může vyladit stav naší duše.

Dále vycházíme ze stejného pohledu na představu o člověku jako autorky Prekopová a Schweizerová (2013). Člověk je víc než hmotné tělo s biochemicky řízenými city a inteligencí podmíněnou mozkovými orgány. Člověka tvoří také duše, která se podle daných zákonů spojuje s tělem a oživuje ho.

Zamysleme se nad prostorem mezi tělem a myslí. Co se ještě skrývá mezi genetikou a vlivem prostředí? Nástrojem, jak se blíže dostat do zmiňovaného prostoru, je láska. Prostor neobsahuje žádné emoce vycházející z pocitů a toho, co si myslíme a rozumem zpracováváme, neobsahuje ani pohyb, který vnímáme kolem nás. Takový prostor je všem blízký a přirozený, slovem těžko popsatelný, a přesto ho každý z nás hluboko v duši má...

Vnímáním přítomného okamžiku, vnímáním těla můžeme okusit lásku, věčnost a vnitřní radost. Láska vychází z nás, poté ji teprve můžeme předávat druhému a od druhého přijímat. Všechna životní energie tak proudí dvěma póly a člověk vyrovnáváním těchto pólů nachází svůj střed.

Umění, ať už výtvarné, hudební, pohybové, dramatické, nebo literární, podvědomě vysílá signály k návratu k přírodě a splynutí s ní. Domníváme se, že chaos, který je pro naši dobu typický, nám může sloužit jako nástroj k pozastavení se, a otevřít tak nové dveře a možnost nalézt ten pravý klíč k harmonii:

• nalézat prostor, kde se dokážeme učit sami od sebe (ne

vždy je vhodné dětem formovat jejich představivost;


1. N ÁV r AT ke k O ře N ů M

25

dětem je mnoho předkládáno a zapomíná se na vnímání

ze sebe)

• ticho (umět uvolněně vnímat ticho a hledat v něm inspiraci)

• komunikovat se zemí (cítit zemi pomocí plosky nohou

a celým povrchem těla, vnímat zemi v širším kontextu)

• učit se vnímat a zaměřovat koncentraci (i malé dítě pozná,

čeho si má všimnout, věci se zbytečně nemusejí tolikzvýraz

ňovat...)

• vnímat kontrast mezi přeplněností a jednoduchostí (ná

vrat k čistotě střídmosti)

• zařazovat prvky imaginace (schopnost vytvářet představy

nebo obrazy) a relaxace nejen na konci činností, ale také

na začátku dne či aktivity (učit děti koncentraci na vlastní

tělo a mysl)

• aktivovat a propojovat obě mozkové hemisféry (zabránit

jednostranné lateralitě pouze formou napodobování a za

pamatování, vyvážit dostatečně vlastním rozvojem vnitřní

představivosti)

• vnímat hudbu v podobě tónů a jejich ladění do harmonie

(soulad tónů = soulad duše)

• vnímat své tělo a vycházející spontánní pohyb

• uvědomit si duši pomocí hudby, tance a tvorby

• vnímat přírodu (její barvy, vůně, živly a pohyby)

• vnímat lásku (sám sebe vnímat – sám sebe mít rád, vážit si

svého těla, rozvíjet stejnoměrně mužskou a ženskoustrán

ku lidské osobnosti).

Základním úkolem pro učitele je nalézat přímou vazbu učení;

„dotknout se u dětí jejich duše“.


VNÍMÁNÍ TĚLA

26

1.3 Přirozenost přírody a našeho pohybu

Hana Kandlerová, Eliška Horáková Vše živé se vyjadřuje pohybem. Co můžeme pozorovat, když letí motýl, když plave rybka v potůčku, když si labuť sedící na rybníce pročechrává své peří. Všechna tato živá stvoření tančí svůj tanec.

Malé děti umějí ještě vnímat přírodu „přímo“. Dětem někdy až příliš zavíráme oči a nevyužíváme jejich potenciálu a jen zřídka mluvíme nahlas o lásce. Jako by se ve společnosti vytrácel cit pro přirozenost, krásu nejen těla, ale především duše. Jestliže se vytrácejí tyto hodnoty v naší společnosti u dospělých, dopadá to především na děti, které jsou na své rodiče vázány nejvíce. Jak vnímá sebe a svět rodič, tak bude pravděpodobně nahlížet na sebe a svět i dítě.

V dospělosti se vzdalujeme nejen od přírody, ale také od svého nitra. Postupně se nám tak vytrácí kontakt s přirozeným individuálním životním rytmem a řádem. Od narození má naše tělo své vlastní přirozené pochody – biologické, fyziologické a psychologické a s tím spjatý odlišný způsob příjmu a výdeje energie.

Dříve jsme byli blíže přírodě a žili v souladu s jejími rytmy a přirozenými pohyby a pochody. Do školy se chodilo pěšky, vstávalo se světlem a usínalo při setmění. I když moderní dobu nezastavíme, můžeme se alespoň zamyslet a zeptat se sami sebe, co je pro nás opravdu důležité, jakým směrem chceme jít dál a rozvíjet se. Co vše chceme předat našim dětem...

Příroda je nám blízká od útlého dětství, pouvažujme proto i o přírodních živlech, které jsou naší součástí. Pouvažujme o naší životní síle v podobě vitální energie.

Obracíme se opět k výrokům Babyrádové (in Čačka, 1999), která popisuje teorii čtyř živlů (země, voda, oheň, vzduch) a zahrnuje úvahy o možnostech vzájemného působení a proměňování živlů: oheň, který je tvořen teplem a suchem, se snadno proměňuje ve vzduch; vzduch, sestávající z tepla a vlhka, se mění ve vodu; voda, obsahující vlhko a chladno, se mění v zemi, pro niž jsou typické chlad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist