načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vlk v pasti - John Connolly

Vlk v pasti

Elektronická kniha: Vlk v pasti
Autor: John Connolly

Mainský soukromý detektiv Charlie Parker pátrá po příčinách úmrtí známého bezdomovce a zmizení jeho dcery. Stopy vedou do městečka Prosperous, jehož obyvatelé žijí ve zvláštním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Martin Verner
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7680-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mainský soukromý detektiv Charlie Parker pátrá po příčinách úmrtí známého bezdomovce a zmizení jeho dcery. Stopy vedou do městečka Prosperous, jehož obyvatelé žijí ve zvláštním společenství. Městečku Prosperous se daří, i když ostatní trpí. Jeho obyvatelé jsou bohatší než ostatní, budoucnost jejich dětí se zdá zajištěná. Důsledně se straní všech lidí přicházejících zvenčí a své vlastní chrání. Středobodem společenství je středověký kostelík ozdobený pohanskými výjevy, který sem byl zakladateli Prosperous před staletími dopraven kámen po kameni ze severovýchodní Anglie. Zdá se, že šlo o členy tehdy pronásledované sekty. Smrt portlandského bezdomovce a nevysvětlené zmizení jeho dcery však ke komunitě obrátí pozornost neústupného soukromého detektiva Charlieho Parkera. Ten je pro své nepřátele opravdu nebezpečný, protože nezná soucit a žene ho touha po pomstě. Jenže místní společenství mainského městečka patří k nejkrutějším protivníkům, na jaké dosud narazil. Buď zabijí oni jeho, nebo nepřežije nikdo z nich.

Popis nakladatele

Hluboko pod kořeny číhá hladové božstvo.
S mainským městečkem Prosperous je něco v nepořádku. Jenže zlo, které ho má v moci, je silnější, než si detektiv Charlie Parker dokázal představit. A to zlo usiluje o jeho život.
Městečku Prosperous se daří, i když ostatní trpí. Jeho obyvatelé jsou bohatší než ostatní, budoucnost jejich dětí se zdá zajištěná. Důsledně se straní všech lidí přicházejících zvenčí a své vlastní chrání. Středobodem společenství je středověký kostelík ozdobený pohanskými výjevy, který sem byl zakladateli Prosperous před staletími dopraven kámen po kameni ze severovýchodní Anglie. Zdá se, že šlo o členy tehdy pronásledované sekty.
Smrt portlandského bezdomovce a nevysvětlené zmizení jeho dcery však ke komunitě obrátí pozornost neústupného soukromého detektiva Charlieho Parkera. Ten je pro své nepřátele opravdu nebezpečný, protože nezná soucit a žene ho touha po pomstě. Jenže místní společenství mainského městečka patří k nejkrutějším protivníkům, na jaké dosud narazil.
Buď zabijí oni jeho, nebo nepřežije nikdo z nich.
JOHN CONNOLLY se narodil roku 1968 v Dublinu. Tam také na Trinity College vystudoval angličtinu a na Dublinské městské univerzitě žurnalistiku. Pět let pracoval jako nezávislý novinář pro Irish Times, kam dosud pravidelně přispívá. Živil se jako barman, číšník, úředník státní správy i prodavač v obchodním domě Harrod’s.
V detektivním thrilleru Na ostří nože, za nějž získal Shamusovu cenu, poprvé představil trochu tajemného bývalého policistu Charlieho Parkera, který dosud vystupuje v sedmnácti románech. Česky jich zatím vyšlo dvanáct, naposledy Hněv andělů a Vlk v pasti. Mimoto je Connoly autorem dvousvazkové sbírky hororových povídek nazvaných Nokturna.
Pro děti napsal fantasy román Kniha ztracených věcí a v témže žánru trilogii Brána do pekla, Pekelné zvony a The Creeps. Se svojí ženou Jennifer Ridyardovou spolupracoval na trojdílné sci-fi The Chronicles of the Invaders.
Více informací o autorovi najdete na jeho webových stránkách www.johnconnolly.co.uk

Zařazeno v kategoriích
John Connolly - další tituly autora:
Pekelné zvony Pekelné zvony
Hněv andělů Hněv andělů
Vlk v pasti Vlk v pasti
Noční hudba Noční hudba
 (e-book)
Noční hudba Noční hudba
Das Schwarze Herz Das Schwarze Herz
 
K elektronické knize "Vlk v pasti" doporučujeme také:
 (e-book)
Oběť Oběť
 (e-book)
Lovec králíků Lovec králíků
 (e-book)
Patnáctý skandál Patnáctý skandál
 (e-book)
Zkurvenej příběh Zkurvenej příběh
 (e-book)
Kamenná opice Kamenná opice
 (e-book)
Odplata Odplata
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Martin Verner


Věnováno Swati Gambleové

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 by John Connolly

All rights reserved.

Z anglického originálu The Wolf in Winter

(First published by Emily Bestler Books/Atria Books, New York)

přeložil © 2017 Martin Verner

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-914-5 (pdf)


I

LOVENÍ

Prchl vyděšený a uchýlil se do tišin

chtěje své nitro otevřít, však marně hledal hlas.

Ovidius, Proměny


1

D

ům byl vybrán uvážlivě a vypadal naprosto nenápadně: nebyl ani velký,

ani malý, nepůsobil nijak zvlášť okázale ani zanedbaně. Stál na malém

pozemku na okraji Newarku, města v hustě obydleném okrese New Castle ve státě Delaware. Oblast sice výrazně zasáhlo uzavření montážního závodu automobilky Chrysler v roce 2008 a následně i nedalekého velkoskladu Moparu, nicméně stále zde sídlila Delawarská univerzita a dlužno připomenout, že jejích dvacet tisíc studentů tu dokázalo utratit docela dost peněz.

Muž, na kterého jsme pořádali lov, nás výběrem Newarku nijak zvlášť nepřekvapil. Město leží blízko hranic tří států – Pensylvánie, New Jersey a Marylandu – a od New Yorku je vzdálené jen dvě hodiny jízdy autem. Na druhou stranu, šlo jen o jednu z mnoha nor, které si vybudoval s pomocí právníka, jenž ho už léta ochraňoval. Jediné, čím se tohle doupě odlišovalo od ostatních, byla spotřeba energie: účty byly mnohem vyšší než u těch, které jsme až dosud objevili. Tohle se zdálo být obýváno pravidelně. Nesloužilo jen jako skladiště k přechovávání jednotlivých součástí jeho sbírky. Vypadalo jako jakási základna.

Sám si říkal Kushiel, ale my jsme ho znali jako Sběratele. Na konci minulého roku zabil našeho přítele Jackieho Garnera. Sběratel to ve svém pojetí spravedlnosti vnímal jako půjčku za oplátku, a je pravda, že Jackie se dopustil osudového přehmatu – chyby, jež vyústila ve smrt ženy, která byla Sběrateli blízká. Sběratel ho na revanš bez slitování zastřelil, i když Jackie byl neozbrojený a klečel na kolenou. Zároveň dal jasně na srozuměnou, že teď jsme na řadě my. Šli jsme tedy po Sběrateli nejen za to, co udělal našemu kamarádovi, ale také proto, že jsme si uvědomovali, že je jen otázkou času, než dojde k závěru, že bychom mu byli méně nebezpeční, kdybychom byli všichni pod drnem. Chtěli jsme ho tedy zahnat do kouta a odpravit dřív, než to on udělá s námi.

V jednom okně se svítilo. Zbytek domu tonul ve tmě. Na příjezdové cestě

7


parkovalo auto a jeho přítomnost naznačovala, že by tu mohl být i Sběratel. Do keřů přibližně uprostřed příjezdové cesty jsme umístili obousměrný bezdrátový vysílač. Přerušení jeho paprsku uvedlo do chodu poplašný systém. Zařízení mělo časový spínač a na telefon nám přišla zpráva, že se něco děje, jen když paprsek nebyl během deseti minut přerušen dvakrát. To proto, aby různé doručovatelské firmy a poslíčci měli možnost vyložit a doručit zboží. Ale vůz, který přetnul paprsek jen jednou a zůstal na pozemku déle, než se sepnul časový spínač, spustil poplach.

Samozřejmě to předpokládalo, že Sběratel nepřijde pěšky nebo nepřijede taxíkem, ale došli jsme k závěru, že má tolik nepřátel, že si nedovolí nemít po ruce alespoň jedno provozuschopné auto. Napravo od domu stála garáž bez oken, ale do té jsme si zatím netroufli proniknout. I pouhé rozmístění drobných infračervených čidel bylo riskantní a odhodlali jsme se k tomu teprve poté, co jsme si ověřili, že podobné zařízení, které by mělo naopak za úkol chránit dům, na pozemku není.

„Tak co myslíš?“ zeptal se Louis.

Na tmavé kůži se mu odráželo měsíční světlo a jeho vzezření nočního tvora to dodávalo ještě pochmurnější výraz než obvykle. Měl na sobě černé bavlněné kalhoty a černou, voskem impregnovanou bundu Belstaff, z níž však odstranil všechny lesklé knoflíky a přezky a nahradil je matnými. Vypadal jako ze žurnálu, ostatně jako vždy.

„Že už mě brní nohy, to si myslím,“ odpověděl Angel. „Jestli se brzo nezačneme hýbat, chytnou mě křeče a budete mě tam muset donést v autosedačce.“

Angel nevypadal jako ze žurnálu ani náhodou. Na oblečení pohlížel jako na funkční záležitost a na značky nedbal. Prošedivělé vlasy mu zakrývala černá čepička snad ještě od školního stejnokroje a dělala ho mladším. Ve skutečnosti byl starší než já i Louis a poslední dobou se poněkud zklidnil a uzavřel do sebe. Jako by nad ním smrt rozprostřela křídla, tak jako sokolí perutě zastíní svou oběť.

Krčili jsme se v trávě vedle silnice, Angel nalevo a Louis napravo ode mne. Každý jsme měli devítimilimetrový glock s tlumičem a podzvukovou munici. Nebyla to sice nejúdernější výbava, ale pokud na Sběratele narazíme, stejně budeme pracovat na malou vzdálenost. Na východ i na západ od domu stály nějaké baráky, ale všude panoval klid. Nechtěli jsme rozpoutat přestřelku

8


jako na Divokém západě a zburcovat místní policii, která by po nás jistě s chutí vyrukovala. A všichni tři jsme měli ruské plynové masky. Dohromady stály míň než Louisovy boty, ale dosud nás ani jednou nezklamaly.

„Vy dva jděte zadem,“ řekl jsem. „Já si vezmu na starost vchod.“

Louis sáhl do kapsy a vytáhl granát se slzným plynem. Jeden měl i Angel a já měl u sebe ještě další dva.

„Zkus se nenechat zastřelit dřív, než je použiješ,“ nabádal mě Angel.

„Zkusím se nenechat zastřelit ani potom,“ ubezpečil jsem ho.

Situace se nejevila dobře. Abychom mohli hodit granáty do domu, museli jsme nejprve rozbít okna a doufat, že se přitom nedostaneme pod palbu. Jestliže nachytáme Sběratele uvnitř a on se rozhodne, že se bude bránit odtamtud, Louis s Angelem budou muset vlézt za ním a tam ho zneškodnit, anebo ho vyhnat ven, kde budu čekat já. Granátomet by byl možná účinnější, ale taková zbraň přitahuje v obydlených čtvrtích jistou pozornost a těžko ho schováte pod kabát, i když je tak drahý jako Louisův. Druhou možností bylo vrazit dovnitř hlavním vchodem a pálit kolem hlava nehlava. Kdyby však byly dveře nějak zabezpečené, nebo dokonce podminované, mohli bychom dopadnout jako generál Custer u Little Big Hornu. Sběratel na sebe v tomhle ohledu velice dbal.

Šlo už o třetí Sběratelovo doupě, na které jsme zaútočili, a pomalu jsme se v tom stávali přeborníky. Vyrazili jsme rychle, obě strany domu jsme napadli současně, skleněné tabulky všech tří rozbitých oken zařinčely naráz. Granáty, které jsme byli připraveni vrhnout dovnitř, obsahovaly směs štiplavého pepře a slzného plynu a za necelou minutu byly schopné účinně zamořit prostor o objemu téměř šesti set metrů krychlových. Kdokoliv by se v zasažených místnostech během exploze zdržoval, musel by dřív nebo později vylézt.

Když jsem dovnitř házel první granát, byl jsem nervózní. Chystal jsem se použít i druhý. Kdyby se měla ozvat odvetná palba, přišla by teď. Z domu však nikdo neútočil. Asi po minutě jsem zaslechl další zařinčení skla. Angel s Louisem lezli do domu okny, a nikoliv dveřmi. Oba postupy jsou riskantní: buď se člověk vystaví střelci ve vyraženém okně, nebo zkusí projít dveřmi a doufá, že nejsou zabezpečené nástražným výbušným systémem. Louis s Angelem zjevně zvolili první možnost. Já jsem se stáhl od průčelí domu a schoval se za auto, které parkovalo na příjezdové cestě. Byl to chevy střední

9


velikosti, takový typ, v němž si umíte představit účetního. Interiér vypadal běžně, na sedadlech nic neleželo.

Všude panoval klid. Žádné výkřiky, žádná střelba. Zevnitř domu jsem slyšel jen bouchání dveří, ale nic víc. Za tři minuty mi zazvonil mobil. Byl to Louis. Ztěžka oddychoval. Někde za ním pokašlával Angel.

„Je pryč,“ hlásil Louis.

Počkali jsme, dokud plyn nevyvětrá, a teprve pak jsme se vrátili. Tenhle dům byl vybavený lépe než ty, které jsme viděli až doposud. Na policích ležely knihy – většinou politické biografie a moderní historie – a místnosti už byly trochu vybavené. Dřevěnou podlahu zakrývaly levné, nicméně vkusné koberce, na některých stěnách visely obrazy s abstraktní tematikou. V kuchyňských skříňkách jsme našli konzervy, rýži, těstoviny, několik sklenic s instantní kávou a láhev koňaku Martell. Na podlaze stála malá přenosná lednice a bzučela. Uvnitř byly čokoládové tyčinky, čerstvé mléko a balení šesti limonád se sníženým obsahem cukru. V obývacím pokoji stála televize a DVD přehrávač, přístroje však nebyly propojené kabelem. Na podlaze se vedle jednoduchého křesla povalovalo dnešní vydání Washington Post. A u něj stál šálek ještě teplé kávy. Museli jsme ho promeškat o několik minut, spíš ale vteřin.

Do oka mi padl předmět zavěšený na stojací lampě vedle křesla. Byl to náhrdelník z medvědích drápů. Sběratel ho sebral z Jackieho náklaďáku buď předtím, nebo potom, co Jackieho zabil. Visel na zpětném zrcátku. Byl to jeho talisman pro štěstí, který mu ale nakonec stejně nebyl nic platný. Štěstí ho opustilo, jako dříve či později opustí každého z nás.

Sběratel si od těch, které zabil, bral vždycky něco na památku. Tenhle suvenýr tu nenechal jen tak pro nic za nic. Byl to vzkaz: výsměšné gesto nebo možná odškodnění, podle toho, jak jste se to rozhodli chápat.

Opatrně jsem přistoupil k oknu a odvážil jsem se vykouknout na malý dvorek za domem. Viděl jsem zadní trakty dvou dalších domů a v dálce se mihotala světla Newarku. Někde venku jsem ho cítil. Sledoval nás. Věděl, že pěšky se za ním do neznámého území nevydáme, natož v noci. Čekal, aby viděl, co budeme dělat dál.

„Jen další cetky,“ zaslechl jsem říkat Angela.

Připojil se ke mně a stoupl si vedle okna zády ke zdi. Ani ve tmě ze sebe nechtěl dělat terč. V ruce, na které měl navlečenou rukavici, držel hezký zlatý

10


náramek, fotografii mladé ženy ve zdobném stříbrném rámečku a bronzový odlitek dětské botičky. Každý předmět značil jeden zmařený život.

„Kudy utekl?“ zeptal jsem se.

„Zadními dveřmi?“

„Jsou zamčené zevnitř,“ namítl jsem. „Stejně tak, jako byly zamčené ty hlavní. A vy jste museli rozbít okna, abyste se dostali do domu. Otevírají se jen nahoře a tou škvírou by se neprotáhlo snad ani dítě.“

„Pojďte sem,“ ozval se Louis z hlavní ložnice.

Vydali jsme se za ním. Stejně jako ve všech ostatních místnostech v domě, i tady byl nízký strop. Vedle okna byl ve zdi vybouraný otvor pro klimatizační jednotku, ale žádná tam nebyla. Zdálo se, že otvor je jen provizorně zatlučený dřevěnou deskou. Opodál stála židle. Louis na ni vylezl a zkusil se o desku opřít. Na horní hraně měla panty a vykývla se jako klapačka, která se dává do průlezu pro psy nebo kočky. Otvor sice vypadal malý, pak ale Louis vysadil i rám a prostor se rázem zvětšil natolik, že by se jím průměrně urostlý člověk dokázal pohodlně protáhnout.

„Vsadím se, že vnější deska má taky panty,“ řekl Louis. „Odplazil se odsud jako had, což ostatně docela sedí.“

Slezl ze židle. Noční nebe bylo jasné, měsíc nezastiňoval jediný mráček.

„Je tam někde venku, že jo?“ poznamenal.

„Pravděpodobně.“

„Takhle mu to nemůže vycházet věčně. Nakonec ho to začne unavovat.“

„Možná. Kdoví kolik takovýchhle děr má. Ale někde je nějaká, na které mu záleží víc než na jiných, a dokonce víc než na téhle. Někde přece musí schovávat právníka.“

Právník Eldritch byl jakýmsi Sběratelovým kompasem a směroval ho za těmi, kteří podle jeho mínění pozbyli práva na život – snad dokonce i ten posmrtný. On vynesl soud a Sběratel si vzal na starost výkon trestu. Ale Eldritch utrpěl zranění během téhož incidentu, při němž zemřela jeho žena, a to byl důvod, proč Jackie upadl u Sběratele v nemilost. Sběratel proto uklidil právníka do bezpečí. Nikdo netušil, jestli stařík není už dokonce po smrti. Kdyby tomu tak však bylo, Sběratel by ztratil veškeré zábrany. Eldritch aspoň držel svého loveckého psa na uzdě a jakž takž ho krotil.

„Budeme ho honit dál?“ zeptal se Louis.

„Zabil Jackieho.“

11


„Možná si to Jackie zavinil sám.“

„Pokud se na to díváš takhle, pak máme všichni máslo na hlavě.“

„Na tom něco bude.“

Angel se zapojil do debaty.

„Proč se nebrání? Proč nás nechce sejmout?“

Než jsem přišel na odpověď, musel jsem chvíli přemýšlet.

„Protože moc dobře ví, že Jackieho vraždou překročil jistou mez. Jackieho život si nevzal oprávněně. V tom, co zbylo z jeho svědomí, hlodá podezření, že možná máme právo po něm jít. Přesně, jak řekl Louis: možná nikdo nejsme bez viny.

A kromě toho, Sběratel je stejně jako my jen figurkou ve vyšší hře. Možná ví o jejích pravidlech víc než my, ale vůbec netuší, jak si v té hře stojí a jak blízko je kdokoliv z nás k výhře nebo prohře. Bojí se nás zabít, protože by jeho čin mohl vychýlit misku vah v jeho neprospěch, ačkoliv netuším, jak dlouho tenhle stav bude trvat.“

„A co my?“ zeptal se Angel. „Jestli ho zabijeme, přijde protiúder?“

„Rozdíl je v tom, že nám je to jedno,“ odpověděl jsem.

„Hohó,“ zahalekal Angel, „to jsem asi chyběl, když se to probíralo.“

„V podstatě platí, že kdo není s námi, je proti nám,“ ujal se Louis vysvětlování.

„Tak já na to budu pamatovat, až ho potkám,“ odpověděl Angel. „Jdeme po něm tedy dál, dokud ho nezaženeme do kouta nebo dokud to sám nezabalí?“

„Půjdeme po něm, dokud to jeho nebo nás nepřestane bavit,“ odpověděl jsem. „Pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Napadá tě něco lepšího?“

„V tuhle chvíli ne. A popravdě, ani do budoucna to nevidím jinak. Co ale podnikneme teď?“

Znovu jsem se zadíval do tmy za domem.

„Pokud tam je, postaráme se mu o pěknou podívanou.“ Zatímco se Angel vydal k našemu autu, já s Louisem jsme dotlačili chevy až ke vstupním dveřím. Dokonce už před domem jsem cítil plyn unikající z trouby v kuchyni. Louis mezitím poléval interiér vozu Sběratelovým koňakem. Vypotřeboval asi dvě třetiny láhve. Pak do hrdla vsunul smotanou kuchyňskou utěrku a s obsahem zatřásl, aby se látka pořádně nasákla. Když

12


Angel ověřil, že je ulice liduprázdná, zablikal na Louise reflektory. Ten zapálil utěrku, vhodil láhev do vozu a dal se na útěk.

Když jsme odjížděli, chevy už byl v plamenech, ale dvě téměř současné exploze – první auta a druhá domu – se ozvaly dřív, než jsme čekali. Docela nás to překvapilo, ale že bychom se zastavili, abychom pozorovali dvě ohnivé koule stoupající nad koruny stromů, to ani náhodou. Jeli jsme dál. Vydali jsme se po Telegraph Road směrem na Maryland a pokračovali až ke křižovatce s Route 213, která vede na sever do Pensylvánie. Zabočili jsme na ni a jeli až do Landenbergu, kde jsme auto, jež jsme si bez dovolení vypůjčili od nějaké ženy, vrátili na místo a přesedli do vlastních vozů. Vydali jsme se každý svou cestou, aniž bychom prohodili jediné slovo. Louis s Angelem zamířili k Filadelfii, zatímco já jsem jel dál na sever do Turnpikeu. Na předměstí Newarku sledoval muž v tmavém kabátě hasičské vozy. Jeden z rukávů měl roztržený, a když šel, lehce napadal na jednu nohu. Lépe mu sloužila pravá. Světla projíždějících cisteren mu krátce osvětlila tvář, tmavé, dozadu ulíznuté vlasy a tenký pramínek krve, který mu stékal z temene. Dneska ho skoro dostali, už byli blízko, tak strašně blízko...

Sběratel si zapálil cigaretu a zhluboka potáhl. Jeho dům hořel.

13


2

M

ladý vlk byl sám a zjevně trpěl. Pod rezavě hnědým kožichem mu vy

stupovala žebra, a jak se přibližoval k městu, bylo vidět, že kulhá. Jeho

vlčí smečku pohybující se po březích řeky Svatého Vavřince rozprášili lovci. Smečka nebyla velká, čítala sotva deset jedinců vedených alfa samicí, která byla zároveň jeho matkou. Teď ale zůstal sám. Masakru unikl jedině díky tomu, že překonal řeku na plovoucích ledových krách, protože ho k smrti vyděsila střelba. Vydal se na jih. Jak se přiblížil k hranicím s Maine, narazil na další, tentokrát menší skupinku mužů. Tam utrpěl zranění. Do levé přední nohy ho zasáhla kulka vypálená jedním z lovců. Dokázal si sice udržovat ránu v čistotě, takže se mu do ní nedala infekce, měl však nevratně poškozený nerv, takže už nikdy nebude tak silný a rychlý jako předtím. To zranění ho bude dříve nebo později stát život. Už teď ho zpomalovalo a neduživá zvířata se nakonec vždycky stanou kořistí někoho silnějšího. Bylo k nevíře, že se vlk dostal až sem, ale cosi – snad nějaký druh posedlosti – ho hnalo stále dál a dál na jih.

Jaro už bylo na obzoru a sníh začne co nevidět tát. Jestli přežije poslední záchvěvy zimy, potravy bude hojnost. Do té doby však bude odsouzený k živoření a bude se muset živit různými zbytky. Byl zesláblý a vyhladovělý, ale dnes odpoledne zavětřil mladého jelínka. Mládě bylo vyděšené a bloudilo. Jeho stopa vedla až na okraj města. Ocitlo se téměř v pasti. Kdyby se vlkovi podařilo dostat se dostatečně blízko, možná by měl dost sil i rychlosti a dokázal by jelínka strhnout.

Vlk nasál nozdrami vzduch a zamířil mezi stromy. V houští tam spatřil strnulého jelena, krátký ocas varovně vztyčený. Zvíře bylo viditelně vyděšené, ale vlk pochopil, že příčinou jeho strachu není on. Znovu zavětřil. Stáhl ocas mezi nohy a zarazil se, uši přitisknuté k hlavě, zorničky rozšířené. Vycenil zuby.

Obě zvířata, dravec a jeho oběť, stála pár vteřin bez hnutí, zkoprnělá stra

14


chy. Pak každé vyrazilo na jinou stranu – vlk na východ, jelen na západ. Vlk dokonce zapomněl na hlad a přešly ho veškeré myšlenky na potravu, kterou měl na dosah. Instinkt mu velel utéct.

Byl však zraněný a unavený, a zima ještě nějakou chvíli potrvá. V Pearsonově koloniálu a zbrojířství svítila jediná žárovka. Osvětlovala stůl, kolem něhož seděla čtveřice mužů, každý soustředěný na své karty.

„Prokrista,“ bědoval Ben Pearson, „tohle je nejhorší, co jsem kdy dostal do ruky. Přísahám, že kdybych nevěděl, že jsem to rozdával sám, nevěřil bych, že je to náhoda. Ani jsem netušil, že existují takhle nízké karty.“

Nikdo mu nevěnoval pozornost. Ben Pearson by mohl mít v ruce čtyři esa, která by mu přihrál sám pánbůh, a stejně by klel. Patřilo to k jeho pokerové taktice. Naučil se takhle blufovat, aby odpoutal pozornost od svého výrazu, ve kterém se jinak všechno zračilo tak expresivně, že v něm šlo číst jako v knize. Všichni viděli, co mu právě běží hlavou. Pro vypravěče byl Ben tím nejvděčnějším nebo naopak nejhorším posluchačem podle toho, jak ho příběh zaujal. Byl bezelstný skoro jako dítě, nebo to tak aspoň vypadalo. Ačkoliv mu už bylo sedmdesát, pořád měl husté bílé vlasy a poměrně málo vrásek. To všechno mu dodávalo relativně mladistvý vzhled.

Pearsonův koloniál a zbrojířství bylo v držení Benovy rodiny už po čtyři generace, a přesto nebylo v městečku Prosperous ve státě Maine nejstarším podnikem. Na místě dnes zvaném Prosperous Tap stála už od osmnáctého století pivnice a od roku 1790 tu fungoval obchod s oděvy Dáma s krajkou Jenny Marleyové. Jména prvních osadníků byla v Prosperous vyslovována s takovou úctou, že jim to těch několik novějších mohlo jenom závidět. Většina z nich měla kořeny v Durhamu a Northumberlandu v severovýchodní Anglii, odkud do Prosperous první osadníci původně přišli. Byly tu rody Scottových a Nelsonových, Lidellových a Harperových, Emersonových a Golightlyových, a opakovalo se tu ještě několik dalších jmen: Brantingham, Claxton, Stobbert, Pryerman, Joblin, Hudspeth...

Genealogové by se v matriční kartotéce s daty narození a úmrtí docela vyřádili. A několikrát sem, na daleký sever, nějaký ten badatel s úmyslem zkoumat historii zdejšího osídlení skutečně zavítal. Byli vždy zdvořile přijati, byla jim nabídnuta i veškerá pomoc, ale vždycky pak odjížděli s pocitem jisté nespokojenosti. Mezery v městských análech bránily ucelenému a dů

15


kladnému bádání a nalézt prokazatelnou spojitost mezi obyvateli Prosperous a jejich předky v Anglii se ukázalo mnohem obtížnější, než se původně zdálo. Skoro to vypadalo, jako by rodiny, které vyrazily k pobřeží Nového světa, za sebou záměrně spálily všechny mosty, pokud vůbec nějaké ještě zbyly.

Samozřejmě že podobné obtíže jsou historikům, ať už se jedná o profe - sionály nebo amatéry, dobře známé, nicméně odsud odcházeli mimořádně frustrovaní. Z genealogického hlediska si museli Prosperous zařadit mezi takzvaně slepé větve, což zdejší obyvatelé nepokrytě vítali. V končinách, kde si lidé zakládají především na tom, aby jim různí cizáci nestrkali nos do jejich věcí, to však nebývá až tak neobvyklé. To byl také jeden z důvodů, proč se jejich předci odvážili vydat na obtížnou cestu do hlubokého vnitrozemí a kvůli čemu podstupovali častá vyjednávání s původními obyvateli. Jelikož se úmluvy většinou dařilo dodržovat, Prosperous si vysloužilo reputaci bohem vyvoleného místa, ačkoliv jeho obyvatelé se o svůj šťastný osud, ať už zapříčiněný milostí boží nebo něčím jiným, jen neradi dělili s novými příchozími. Prosperousští nevítali, nebo mezi sebe nepouštěli nikoho, kdo neměl jisté vazby k severovýchodní Anglii, a na sňatky mimo pokrevní linii původních osídlenců nahlíželi s nelibostí až do konce devatenáctého století. Jakýsi duch soběstačnosti se z těchto pionýrských dob přenášel z generace na generaci a byl pevně zakotvený v myšlení místní populace dodnes.

V tuhle chvíli byly karty v Pearsonově obchodě rozdány a sázky oznámeny. Hrál se tu doslova a do písmene pětníkový poker a jen málokterý večer se některý z mužů vracel domů o více než dolar nebo dva bohatší či chudší. Přesto se stávalo, že vzhledem k právu chlubit se karbanickým úspěchem až do příštího pátku se Pearsonovi kumpáni pár dní jeho krámu vyhýbali, aby Benovu pýchu trochu zchladili.

„Přihazuju deseticent,“ hlásil Calder Ayton.

Calder pracoval s Benem Pearsonem už dobré půlstoletí a záviděl mu jeho vlasy. Vlastnil malý podíl na jeho podniku, což byl důsledek krátkého období jistých finančních nesrovnalostí a sporů v polovině minulého století, kdy někteří obyvatelé městečka polevili v pozornosti, což spolu s válkou a všemi jejími dopady oslabilo středověké a staletími osvědčené zvyky spojené s obezřetností v naději, že se od nich budou moci konečně oprostit úplně. Ale tihle lidé brzy poznali, jak pošetilé bylo jejich uvažování, a starší obyvatelé nesou důsledky této lekce dosud.

16


Thomas Souleby našpulil rty a zpražil Caldera pohledem. Calder zřídka přihazoval víc než pěticent, pokud neměl přinejmenším postupku, a tentokrát zvýšil sázku tak rychle, že si byl Thomas jistý, že má v ruce aspoň pět karet stejné barvy nebo ještě něco lepšího. Vždycky používali krále jako esa a Thomas zahlédl, jak na něj z Calderovy ruky jedno takové vykukuje – Thomas nepovažoval za podvod koukat někomu do karet, když je dotyčný tak neopatrný a ukazuje je kolem dokola. Tenhle přístup z něj kdysi udělal úspěšného obchodníka, když ještě pracoval jako nákupčí. Člověk se má chopit každé příležitosti, která se mu namane, a vyždímat z ní co nejvíc.

„Já končím,“ oznámil Luke Joblin.

V šedesáti byl nejmladší, ale také nejvlivnější z celé čtveřice. Jeho rodina se věnovala obchodu s nemovitostmi už od dob, co se jeskynní muž rozhlédl a řekl si: „Hele, jeho jeskyně je větší než moje. Zajímalo by mě, jestli ho z ní dokážu vyšoupnout. A když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Zabiju ho a jeskyně bude moje.“ V tomto postupu spatřovali jasnozřiví předkové Joblinova klanu jistou obchodní příležitost a za to, že svým způsobem bránili takovým krveprolitím, brali procenta.

Dnes to byl Luke Joblin, kdo dbal na to, aby se nemovitosti v Prosperous dostaly do správných rukou. Stejně to dělali jeho otec, děd i praděd. Luke Joblin znal rozdělení půdy a všechny regulativy o jejím využití zleva i zprava – nebylo divu, když jich většinu pomáhal formulovat – a jeho nejstarší syn to v Prosperous kontroloval z moci úřední. Jeho rodina měla na to, že si městečko uchovává svůj unikátní charakter a identitu, větší vliv než kterákoliv jiná.

„Jak to zatraceně myslíš, že končíš?“ řekl Ben Pearson. „Sotva ses na karty podíval a už jsi je odhodil, jako by byly prašivý.“

„Neměl jsem v ruce vůbec nic,“ odpověděl Luke.

„Za posledních osm her jsi ze mě vytáh skoro dolar,“ pokračoval Thomas. „Aspoň můžeš dát člověku šanci, aby vyhrál svý prachy zpátky.“

„To snad chceš, abych ti je vrátil? Neměl jsem dobrý karty. O tom tahle hra je; sázej, když máš co, slož to, když to nestojí za nic.“

„Mohl jsi zkusit blufovat,“ nedal se Thomas. „Mohl jsi aspoň předstírat snahu.“

Pořád se takhle hašteřili. Měli se rádi, ale míra radosti z přítomnosti toho druhého se odvíjela v přímé úměře od toho, kolik toho jeden na druhém během večera vyhrál.

17


„Přinesl jsem whisky,“ poznamenal Luke. „Nebýt mě, pili byste levnou Old Crow.“

Všichni zamručeli na znamení souhlasu.

„Aúú, ta píše,“ zavyl Calder jako vlk. „Ta je zatraceně dobrá.“

Střídavě přinášeli na páteční partičku pokeru nějakou láhev, ačkoliv jedna jim většinou vydržela na dva večery. Stalo se věcí prestiže objevit vždycky takovou značku, která by chutnala všem. Luke Joblin se vyznal ve skotské líp než ostatní, takže tentokrát si dopřávali osmnáctiletou whisky Talisker z jediné palírny na Isle of Skye. Na Thomasův citlivý jazýček byla trochu moc kořeněná, ale musel uznat, že byla mnohem kvalitnější než glenlivet, kterou přinesl přede dvěma týdny on. Na druhou stranu, Thomas nikdy neholdoval tvrdému alkoholu a upřednostňoval víno. Ještě jednou ze zvyku zakroužil skleničkou a usrkl malý doušek. Whisky mu začínala chutnat stále víc. To ho trochu obměkčilo.

„Možná ti to protentokrát odpustím,“ řekl.

„Jak velkorysé,“ usmíval se Luke.

Na závěr se Calder vytasil flushem, přesně jak Thomas očekával. Dneska večer to pro něj vypadalo zle. Jestli se hra bude vyvíjet dál tímhle způsobem, bude muset sáhnout pro další dolar.

Za všeobecného souhlasu si udělali malou pauzu. Řeč se stočila na místní záležitosti: obchody, kdo s kým má nějaké pletky a co se musí ve městě řešit. Chodníkem na hlavní ulici už téměř prorůstají kořeny a na radnici potřebují nový bojler. Debata se rovněž vedla o Palmerově domě, o nějž usilují tři rodiny, které jej chtějí získat pro své děti. Palmerovi – pár, který žil uzavřeným způsobem života i na místní poměry – zemřeli, aniž by zanechali potomka, a jejich rodová linie v Prosperous zanikla. Výtěžek z prodeje jejich nemovitosti bude rozdělen mezi různé charitativní spolky a část peněz poplyne také do městského rozpočtu. Ale protože v Prosperous byl nedostatek prostoru, dům Palmerových, ačkoliv malý a zanedbaný, se stal předmětem nevídaného zájmu. V jakékoliv normální komunitě by zvítězila síla tržní nabídky a nemovitost by byla prodána za nejvyšší cenu. Nicméně v Prosperous nejednali tímto způsobem. Rozhodnutí, komu se dům prodá, padne podle toho, kdo si ho nejvíce zaslouží a kdo na něj má největší nárok. Bude se o tom diskutovat, dokud nebude nalezena shoda. Luke Joblin samozřejmě o svoje procenta nepřijde, má na ně přece nárok.

18


Pokerové večery vlastně fungovaly jako neoficiální jednání městského zastupitelstva. Jen Calder Ayton se debat nezúčastňoval. Schůze ho nudily a s tím, jak rozhodl Ben Pearson, vždycky souhlasil. A také chyběl starý Kinley Nowell, který v současné chvíli ležel v nemocnici se zápalem plic. Všichni sdíleli stejnou obavu, že Kinley tady už dlouho nebude. Ostatní členové městského výboru už dokonce zvažovali, kým ho nahradí. Ben tuhle otázku teď opět nastolil. Po krátkém dohadování se usnesli, že by neškodila nějaká mladší krev. Došli k závěru, že osloví starší Walkerovu dceru Stacey, jen co s tím bude souhlasit i předseda výboru. Hayley Conyerová – netrvala na tom, aby se jí říkalo předsedkyně, tyhle nesmysly neřešila – se pokerových večerů doprovázených popíjením whisky nezúčastňovala. Ben Pearson proto slíbil, že si ráno s Hayley promluví a vysonduje její názor. Ostatním ale tvrdil, že odmítnutí jejich nominantky ani jiné problémy neočekává. Stacey Walkerová byla chytrá dívka a dobrá právnička, a mít takového člověka po ruce nemůže být na škodu.

Thomas Souleby si tak jistý nebyl. Měl tušení, že Hayley Conyerová námitky mít bude a že si v otázce nominace dalšího člena výboru ponechá jindy vzácně využívané právo veta. Conyerová byla silná žena, která se ve společnosti mužů cítila dobře, a jistě nebude mít zvláštní zájem o to, aby její pozici ohrožovala nějaká jiná příslušnice stejného pohlaví. Proč by měla vítat s otevřenou náručí někoho tak mladého a energického, jako je Stacey Walkerová. Thomas byl přesvědčený, že v případě Walkerova děvčete by Conyerová mohla mít obavy oprávněně. A až jednoho dne Conyerová odejde, sám by rád výboru předsedal, a proto usilovně a vytrvale pracoval na odstranění jakéhokoliv možného konkurenta. Stacey Walkerová byla prostě o ždibíček chytřejší a ambicióznější, než by bylo Thomasovi po chuti. I když v mnoha dalších ohledech s Conyerovou nesouhlasil, v tomto případě by proti využití veta, které by mělo za následek sestřelení Walkerové z nominace, nic nenamítal. Mohl by být navržen někdo vhodnější; někdo solidnější a zkušenější.

Někdo poddajnější.

Thomas se protáhl a rozhlédl se po omšelém obchodě, v němž byla k vidění zvláštní směsice drahých řemeslnických potřeb spolu s běžným zbožím, které jste ovšem mohli u Hannaforda nebo u Shawa dostat za poloviční cenu. Ben se rozhodně s cenami nepáral, a Thomas by mu to i řekl, ale musela by k tomu

19


být nějaká vhodná příležitost. Tady se zas daly vyslechnout různé klepy a za zvážení stála konec konců i podpora místního podnikání. Bylo důležité, aby peníze zůstávaly v co největší míře v domovské obci. Jakmile jednou začnou finanční toky mířit jinam, Prosperous zůstane prosperita už jenom v názvu. Pro původní osadníky znamenalo jméno města zčásti zbožné přání a zčásti výzvu. Dnes odráželo skutečnost: městečko vykazovalo nejvyšší příjem na hlavu z celého Maine, což by se na první pohled mohlo zdát náhodnému ná - vštěvníkovi docela nepravděpodobné, kdyby soudil jen podle jeho vzhledu. Prosperous netoužilo přitahovat pozornost a drželo se pěkně při zemi.

Čtveřice mužů seděla vzadu v obchodě u okna, které mířilo na západní stranu. Výhled vedl na dvorek a dál směrem k lesu. V létě tam stávaly lavice, na které jste si mohli sednout a posvačit nebo si udělat piknik, ale teď ještě ležel na trávě zmrzlý sníh a vlhký vzduch byl tak ledový, až zalézalo za nehty. Starý muž se otřásl. Vlevo od Thomase byly zamčené dveře, které vedly do obchodu se zbraněmi, a za ním se nacházela zbrojířská dílna. Otlučená a zažloutlá cedule na dveřích oznamovala, že za každou zbraň přijatou do opravy je účtována třicetidolarová záloha a dalších pětadvacet dolarů je požadováno v případě, že zbraň byla přinesena bez adekvátní munice. Thomas vůbec netušil, proč tam ta cedule pořád visí. Jedinými zákazníky, kteří přinášeli Benu Pearsonovi své zbraně k opravě, byli místní, a ti by sotva zapomněli, že ji odevzdali Benovi. Stejně tak kdyby ji zapomněli přinést se zásobníkem, vrátili by se a donesli ho ještě téhož dne.

Thomasova manželka Constance tu a tam Benův servis využívala – skoro celý život závodně střílela a v mládí málem splnila olympijský limit, ale rozdíl mezi tím, co si mohla dovolit a co by musela podstoupit, kdyby se her chtěla zúčastnit, byl propastný. V Prosperous však byla naprostou výjimkou. I kdybychom započetli ty, kdo měli loveckou povolenku, patřilo město k enklávám s nejnižším počtem držených zbraní ve státě. Zbrojní zámečnictví patřilo spíše k Benovým koníčkům a o žádný velký byznys se nejednalo. Nabízel jen nevelké množství pistolí a pušek, spíše luxusnější zboží, ale vypadalo to, že největší potěšení mu dělá práce s kovem – čistění, vrtání a gravírování.

Thomas zívl a podíval se na hodinky. Whisky mu stoupla do hlavy a zatoužil po posteli. Pohlédl z okna. Světlo od stolu nedopadalo daleko a bylo vidět jen pár metrů zasněženého dvora. Dál se už rozprostírala jen tma.

20


V přítmí se mihlo něco světlého. Vypadalo to jako můra. Během chvíle, co to Thomas sledoval, se to stále zvětšovalo. Obrys se proměnil v postavu mladé ženy ve špinavých bílých šatech, jejichž odstín téměř splýval se sněhem, takže chvíli měl dojem, že má vidiny. Jak běžela, všiml si, že je bosá. Ve tmavých vlasech jí vězelo několik listů. Byla blíž a blíž. Thomas otevřel ústa, chtěl něco říct, ale z hrdla se mu nevydrala ani hláska. Vstal ze židle právě v okamžiku, kdy dívka narazila do okna, až se zatřásl celý rám. Na okně zůstaly krvavé šmouhy.

„Pomozte,“ vykřikla. „Prosím, pomozte mi.“

Její slova se proměnila v obláčky páry, kterých se zmocnil vítr a odvál je do hloubi živoucího lesa.

21


3

O

mnoho kilometrů jižněji, v Portlandu, umíral bezdomovec.

Jmenoval se Jude. Nešlo o příjmení, byl to prostě Jude a všichni ho

tak znali – jak jeho kumpáni z ulice, tak policisté. Nebyl žádný kriminálník. Ačkoliv i v Portlandu by se našli lidé, kteří za trestný čin považovali už jen to, že jste bezdomovec, kterému by se měla odepřít jakákoliv pomoc, dokud to nevyřeší sama smrt. Ne, Jude neměl opletačky se zákonem, ale žil na ulici už tak dlouho, že znal každou skulinu a škvíru, každou prasklinu v chodníku, každou zídku. Bedlivě naslouchal, co se mezi jemu podobnými povídá – o nově příchozích, o lidech s násilnou povahou nebo o opuštěných stavbách, které bývaly jejich útulkem, a teď jsou využívány dealery drog –, a čerstvě nabyté informace sdílel s policií. Nedělal to pro svůj užitek, ačkoliv některé noci byly tak ledové, že nepohrdl nabídkou přenocovat v pohodlné cele, nebo se dokonce projet až do South Portlandu či ještě dál, když byl policista zvlášť velkorysý nebo unuděný.

Jude měl mezi portlandskými bezdomovci pověst jakéhosi táty, jehož dobré vztahy s policií mu umožňují tu a tam se přimluvit za muže nebo ženy, kteří se ocitli v ošemetné situaci v souvislosti s drobnými přestupky. Fungoval také jako jakási spojka mezi pracovníky městských bezdomoveckých organizací, protože měl přehled o nejohroženějších jednotlivcích, kteří ocení jakýkoliv trvalý zájem ze strany někoho, kdo jim může pomoct. Jude věděl, kde kdo přebývá, a jen s hrstkou dalších měl přehled o přesném počtu bezdomovců ve městě. I ti nejhorší z nich, s nejnásilnější a nejobtížnější povahou, Juda respektovali. Byl to člověk, který si sám raději odepřel i z toho mála, co měl, a rozdělil se se svými bližními, než aby viděl, jak druzí hladovějí.

O co se však Jude odmítal dělit, byl příběh jeho vlastního života a jen velice zřídka prahl po něčem víc než nezbytnostech, jež by mu umožnily uspokojit základní potřeby. Byl to zjevně vzdělaný muž a batoh, který nosil na zádech, vždycky obsahoval jednu nebo dvě knihy. Byl dobře obeznámený

22


s díly světové klasiky, ale upřednostňoval literaturu pojednávající o historii nebo společnosti a různé biografie. Mluvil francouzsky a španělsky, částečně italsky a trochu německy. Jeho písmo bylo drobné a úhledné, podobné rukopisu lékaře. Jude dbal o hygienu a udržoval se v čistotě, jak mu jen okolnosti dovolovaly. V dobročinných obchodech v jeho části města znali jeho dobré srdce a dávali mu stranou věci, o nichž si mysleli, že by mu přišly vhod. V mezích života na ulici by se o něm snad dalo říct, že byl štramák. Jen velice zřídka však mluvil o rodině, ačkoliv se všeobecně vědělo, že má dceru. Poslední dobou se mezi několika bližšími Judovými přáteli dostala znovu na přetřes. Proslýchalo se, že se mu opět ztratila z dohledu, ale sám Jude o ní mluvil jen velice málo a odmítl zatěžovat policii svými soukromými záležitostmi.

Vzhledem k jeho spořádanosti se mu někteří ochránci bezdomovců ve městě pokusili najít trvalé bydlení, ale brzy pochopili, že nějaký zádrhel v jeho povaze mu brání usadit se trvale na jednom místě. Ve svém novém domově dokázal zůstat týden nebo měsíc, pak ale sociální pracovníci dostali oficiální vyrozumění, že Jude svůj příbytek přepustil jiným čtyřem nebo pěti lidem a sám se vrátil na ulici. V zimě se snažil přespávat v útulku na Oxford Street, ale pokud nebyla k mání volná postel, což se za drsných zimních dnů stávalo docela často, uléhal na tenkou matraci na podlahu vedle komunitního centra na Preble Street nebo bral zavděk židlí v hale jedné z portlandských dobročinných organizací. Za nocí, kdy teplota klesala k deseti stupňům pod nulou a vítr byl tak studený, že mu pronikal pod všechny vrstvy bavlny, vlny a novinových vycpávek a dostával se mu až pod kůži, se neubránil myšlenkám na ty, kteří tvrdili, že Portland je pro bezdomovce tak přitažlivý proto, že je v něm až příliš dobře. Ale uvědomoval si také, že v povaze má běsy, kteří mu nedopřávají útěchy, jež sám poskytuje druhým. Věděl, že je mu souzeno zemřít na ulici. Nebyl proto překvapený, že si pro něj smrt přišla, zaskočilo ho jen, jakou na sebe vzala podobu.

Něco málo přes týden bydlel v suterénu vystěhovaného a zchátralého souboru budov nedaleko Deering Oaks. Nejedl víc, než co mu poskytovaly popelnice a útulky, a snažil se balancovat mezi nutností ušetřit peníze a zůstat naživu.

Když umře, nebude jí už k ničemu.

Mohly za to geny? Předal vlastní nedostatky, svoji zničující příchylnost

23


k ulici, vlastní dceři? Ve chvíli, kdy dokázal uvažovat s chladnou hlavou a logičtěji, byl přesvědčený, že ne. Nikdy se nezapletl s drogami ani s alkoholem. Sklon k závislostem neměl. U jeho dcery se naopak projevil těsně poté, co odešel z domova. Tvrdila mu to její matka, ještě když s Judem alespoň trochu komunikovali. V době, kdy manželka zemřela, chovala k němu už pouze nenávist a těžko jí to mohl mít za zlé. Říkala, že nechápe, co udělala špatně, čím ho tak smrtelně urazila a co tak hrozného spáchala, že se její manžel sebral a opustil ji i s jejich dítětem. Nedovedla pochopit, že nic. Prostě se v něm něco zlomilo. Opustil všechno – práci, rodinu, a dokonce i psa – protože kdyby to neudělal, musel by spáchat sebevraždu. Pohánělo ho nevý - slovně silné a otřesně hluboké emocionální a psychické pnutí, jež bylo slovy nepopsatelné, a přesto svými tragickými dopady předvídatelné.

Samozřejmě, že se snažil si s dcerou o všem promluvit, ale ona ho nepo - slouchala. Proč taky? Proč by měla dát na životní rady od člověka, který si sám nedokázal vážit štěstí a lásky, kterých se mu dostalo? Jeho selhání mu vmetla do tváře při první příležitosti. Kdyby byl zůstal, kdyby byl dobrým otcem, možná by se ani ona nevydala na scestí a bestie, jež se jí zmocnila, by z ní pomalu nevysávala život. Ty za to můžeš, řekla mu. Ty.

Ale svým způsobem pro ni i nadále dělal, co mohl. Za to, jak laskavě se choval k ostatním na portlandských ulicích, mu to oni opláceli dozorem nad jeho dcerou, nebo se o to alespoň snažili. Před ní samotnou ji však uchránit nemohli. Měla v sobě sebedestruktivní sklony, ne nepodobné těm, které neblaze poznamenaly otcovu povahu. Veškerý majetek, který zůstal po matce, jí protekl pod rukama a postupně se přelil do kapes jejích krátkodobých známostí, jež se většinou rekrutovaly z řad blízkých pasákům nebo násilníkům.

Teď se vydala na sever. Zachytil o ní zprávy z Lewistonu a Augusty, později z Bangoru. Poslední informaci dostal od jedné staré tulačky, která putovala naopak na jih. Ta tvrdila, že jeho dcera je čistá a hledá místo, kde by se usadila. Stálá adresa měla být prvním krokem k tomu, aby si našla práci.

„Jak vypadala?“ ptal se Jude.

„Dobře,“ zněla odpověď. „Všiml sis, jak je hezká? Je tvrdá, ale hezká.“

To ano, připustil. Věděl to. Nebyla hezká, byla dokonce krásná.

Nádherná.

Sedl tedy na autobus a vyrazil na sever. Mezitím ale jako by se po ní slehla

24


zem. Ačkoliv něco se přeci jen doslechl. Dostala pracovní nabídku. Dozvěděl se, že s ní mluvila jedna mladá žena, která bydlela a pracovala v azylovém domě pro matky s dětmi bez přístřeší v Tender House v Bangoru. Ta Judovi tvrdila, že jeho dcera byla nadšená. Měla v ruce peníze. Chtěla se jít osprchovat, koupit si nějaké nové oblečení, snad zajít i ke kadeřníkovi. Našla si práci. Nějaký milý starší pár potřeboval pomoci s údržbou domu a velké zahrady, jednou dvakrát za den uvařit a příležitostně někam odvézt, kdyby bylo potřeba. Pro pocit vlastní bezpečnosti, a aby předešli veškerým pochybnostem, které by mohla mít ona, jí řekli, že cestou domů se zastaví na místní policejní stanici, aby se mohla ujistit, že jsou důvěryhodní a nehodlají jí ublížit.

„Ukázali mi fotografii jejich domu,“ vyprávěla Judova dcera mladé ženě z bangorského Tender House. „Je nádherný.“

Jude chtěl vědět, jak se jmenovalo místo, kam měla namířeno.

Prosperous.

To místo se jmenovalo Prosperous.

Když se tam ale Jude vydal a zašel na policejní stanici, dozvěděl se, že žádná taková dívka do jejich služebny nikdy nevkročila, a když se na dceru vyptával na místních ulicích, setkal se s projevy více či méně povýšené přezíravosti. Nakonec ho sebrala policie. Dovezli ho na okraj města a řekli mu, ať se nevrací. On je však neposlechl. Podruhé ho na noc zavřeli do cely, a byl to docela jiný pocit než v Portlandu nebo Scarborough, protože tady neseděl na základě vlastního rozhodnutí. Vrátily se mu staré děsy. Nebyl rád v uzavřené místnosti. Neměl rád, když se ocitl pod zámkem. Proto se toulal po ulicích.

Druhý den ráno ho odvezli do Midway a posadili na autobus. Dostalo se mu posledního varování: držte se od Prosperous dál. Vaši dceru jsme neviděli. Nikdy tu nebyla. Přestaňte otravovat, nebo vás postavíme před soud.

On se ale nehodlal vzdát. Na Prosperous se mu něco nezdálo. Cítil to hned první den, kdy tam přijel. Život na ulicích ho vycvičil natolik, že hned poznal, když se ve vzduchu vznášelo něco špatného. V Prosperous toho bylo tolik, že by se to dalo krájet.

Nikomu se s tím však nesvěřoval a hlavně ne policii. Měl pro to své důvody, ale jeden byl silnější než všechny ostatní: jeho dcera byla závislá tulačka. Takoví lidé běžně na nějakou dobu mizí a pak se znovu vynořují. Počká. Počká a uvidí. Ona se vrátí. Ba ne, nevrátí. Ne, pokud se ji někdo

25


nevydá hledat. Byla v maléru. Cítil to, ale nedokázal se přimět vyslovit to nahlas. Její jméno mu vždycky uvízlo v hrdle. Žil na ulici už moc dlouho. Jeho nemoc způsobila, že opustil rodinu a nedokázal být upřímný ani sám k sobě, otevřít se, přiznat slabost nebo strach. Byl jako osamělá loď zmítaná v bouři. Byl člověk, který uvěznil sám sebe.

Ale existoval někdo, komu důvěřoval a na koho se mohl obrátit: stopař, lovec. Pracoval za peníze, a když si to Jude uvědomil, trochu se mu ulevilo. Nepůjde o žádnou dobročinnost. Tentokrát mu zaplatí. Penězi se vykoupí a osvobodí ze svého zajetí, aby dokázal vypovědět dceřin příběh.

Tu noc, tu poslední noc shromáždil všechny své peníze: hrst bankovek, které skrýval v krabičce zahrabané pod podlahou vlhkého sklepa; drobné úspory, které svěřil jednomu ze sociálních pracovníků a před cestou si je vyžádal; pár zmuchlaných papírových bankovek a mincí jakožto zlomek peněz, jež rozpůjčoval a které mu teď ti, co si to mohli dovolit, ve čtvrťácích vrátili.

Měl přes sto dvacet dolarů. To už byla částka, kvůli které by ho někteří lidé bez okolků zmlátili, a jiní dokonce zabili.

Částka, za kterou si bude moct na pár hodin najmout detektiva. Alespoň v to doufal. Teď ale umíral. Smyčka provazu visícího z trámu pod stropem se mu stahovala kolem krku. Snažil se kopat, ale drželi mu nohy. Paže, které měl původně připoutané k tělu, však dokázal uvolnit a instinktivně sáhl po oprátce. Nehty měl servané na živé maso, ale bolest téměř nevnímal. Hlava se mu div nerozskočila. Cítil, že se mu vyprazdňuje močový měchýř, a věděl, že se blíží konec. Chtěl na ni zavolat, ale nedostávalo se mu slov. Chtěl jí říct, že je mu všeho hrozně moc líto.

Z posledního dechu se pokusil vyslovit její jméno.

26


4

B

ylo na Thomasi Soulebym, aby dívku uklidnil. Sám měl čtyři dcery a ony

jej na oplátku obdařily samými vnučkami, takže v konejšení žen měl víc

zkušeností než všichni ostatní dohromady. A tahle žena potřebovala uklidnit opravdu hodně: jen co ji zadními dveřmi vpustili do obchodu, vrhla se po prvním noži, který uviděla, a držela je v šachu. Dosud žádná z Thomasových dcer na něj nůž nevytáhla, ačkoliv on by to na jednu nebo dvě ze svých holek, když byly v pubertě, s chutí udělal.

„Klid, děvče,“ řekl. Držel se z dosahu nože a mluvil nejvlídněji, jak dokázal. „Hezky se teď uklidni. Jak se jmenuješ?“

„Annie,“ odpověděla. „Zavolejte policii. Prosím, zavolejte policii.“

„Zavoláme,“ řekl. „Ale teď...“

„Hned!“ zaječela tak nahlas, že Aytonu Calderovi začalo pískat v naslouchátku.

„Dobrá, jdeme je volat,“ řekl Thomas. Kývl na Bena, který už držel mobil v ruce. „Co jim ale máme říct?“

„Povězte jim, že mě nějaká čubka se svým zkurveným manželem zavřeli do sklepa a vykrmovali mě jako prase na porážku,“ křičela. „To jim povězte.“

Thomas se podíval na Bena a pokrčil rameny.

„Možná bys to mohl popsat svými slovy,“ doporučil mu.

Ben přikývl a začal vyťukávat číslo.

„Dej tam hlasitý odposlech, Bene,“ pokračoval Thomas. „Aby Annie věděla, že jsme na její straně a nic jí netajíme.“

Ben poklepal na displej a nastavil hlasitost na maximum. Všichni slyšeli, jak telefon vyzvání. Po třetím zazvonění v něm luplo.

„Policejní náčelník Morland,“ ozvalo se ze sluchátka.

Dívka se poté, co uslyšela jeho hlas, trochu uklidnila, ale Thomas si všiml, jak se stále otáčí přes rameno a dívá se velkým děleným oknem směrem, odkud přiběhla. Nedokázala odhadnout, za jak dlouho její věznitelé zjistí,

27


že utekla, a začnou ji hledat. Nevěřila, že by ji tihle čtyři staří vypelichaní kohouti dokázali ochránit.

„Tady Ben Pearson, Lucasi. Volám z obchodu. Máme tady nějakou vyděšenou holku. Říká, že se jmenuje Annie a že ji někdo věznil ve sklepě. Byl bych rád, kdyby ses sem co nejrychleji vypravil.“

„Už jedu,“ odpověděl náčelník. „Řekněte jí, ať se od vás ani nehne.“

A zavěsil.

„Jak daleko je policejní stanice?“ chtěla vědět Annie.

„Něco přes kilometr, ale volal jsem náčelníkovi na mobil,“ odpověděl Ben. „Může být kousek blíž, nebo i dál. Tohle ale není velké město. Nebude trvat dlouho, než dorazí.“

„Můžeme ti něco nabídnout, děvče?“ zeptal se Thomas. „Chceš vodu, kafe? Máme i whisky, kdyby ti udělala dobře. Musíš být celá zmrzlá. Bene, dones jí nějaký kabát.“

Ben Pearson se vydal k věšáku s kabáty. Musel by projít těsně kolem dívky, ta ale výhrůžně zamáchala nožem ve vzduchu.

„Prokrista!“ lekl se Ben.

„Zůstaňte, kde jste!“ varovala ho. „Všichni se držte zpátky. Nechci, aby se ke mně kdokoliv z vás přibližoval, dokud nedorazí policie, rozumíte?“

Thomas zvedl obě ruce na znamení, že se vzdává.

„Jak si přeješ, ale vidím, že se celá třeseš. Podívej, Ben teď půjde k věšáku a odtamtud ti po zemi pošle kabát. Nikdo z nás se k tobě nepřiblíží. Věř mi, že se netoužíme nechat pořezat.“

Dívka o návrhu uvažovala, pak přikývla. Ben sundal svoji starou velkou prošívanou bundu L.L.Bean z věšáku a po zemi ji šoupnul k dívce. Ta si sedla na bobek, a aniž by ze čtveřice mužů spustila oči, vsunula levou paži do rukávu. Pak vstala a střelhbitým pohybem si přehodila nůž z pravé ruky do levé, takže se dokázala nasoukat do kabátu celá. Muži ji po celou dobu bez hnutí sledovali. Dívka se pak vydala k pokerovému stolu. Nalila si plnou sklenici whisky a stále natočená čelem k nim ji do sebe naráz kopla. Luka Joblina se to téměř dotklo.

„Ti lidé, kteří tě násilím zadržovali,“ začal Thomas, „poznala bys je?“

„Jo.“

„Víš, jak se jmenují?“

„Ne.“ Dívka se poněkud uvolnila a brzy se jí ze rtů začal řinout vodopád

28


slov. „Ale to nebyli ti, co mě sem přivezli. To byl starší pár, David a Har - rietta Carpenterovi, pokud to tedy byla jejich pravá jména. Když jsme se poprvé setkali, ukázali mi nějaké průkazy, ale co já vím o průkazech? Jakmile jsme se dostali na dohled téhle díry, předali mě jinému, mladšímu páru. A ti mě pak zamkli do toho jejich zatraceného sklepa. Pamatuji si, jak vypadali. Ani se nenamáhali vzít si nějaké masky. Podle toho mi došlo, že mě chtějí stejně nakonec zabít. Přicházeli i další. Věděla jsem, že mě pozorují skulinou ve dveřích. Předstírala jsem, že spím, ale některé bych taky poznala.“

Thomas jen nevěřícně zakroutil hlavou a ztěžka dosedl. Ben Pearson hleděl k lesu stejně jako dívka, která v obavách čekala, jestli se z šera nevynoří postavy odhodlané odvléci ji zpátky do zajetí. Luke Joblin mladou ženu pozoroval s neproniknutelným výrazem a Calder Ayton se soustředěně věnoval vráskám na rukou. Přejížděl po nich špičkou ukazováčku – nejprve doleva, pak doprava – jako by ho překvapovalo, že už vypadají tak staře. Všichni mlčeli, nikdo ji nekonejšil. Odteď to už byla Morlandova věc.

Annie přešla k regálu, odkud mohla sledovat parkoviště před obchodem. V dálce blikala modrá světla. Policie už byla na cestě. Zároveň pozorovala čtveřici mužů. Jako by zkameněli v odevzdané nečinnosti. Od nich jí nebezpečí nehrozilo.

Neoznačené policejní auto zajelo na parkoviště, na palubní desce blikající majáček. Ačkoliv Ben zhasl venkovní osvětlení, když zavíral obchod, na podestě před vchodem se rozsvítila světla aktivovaná pohybovými čidly. Byla dost silná na to, aby ozářila celé parkoviště včetně policejního náčelníka Morlanda, který právě vystupoval z vozu.

„Je mi zle,“ řekla Annie. „Potřebuju na záchod.“

„Ale právě přijel policista, děvče,“ opáčil Thomas.

„To ta whisky,“ trvala na svém mladá žena. „Nějak mi nesedla.“

Předklonila se, jako by ji bolel žaludek.

„Půjde to buď horem, nebo dolem – teď si nejsem jistá.“

Ben si rozhodně nepřál, aby mu jakkoliv znečistila jeho hájemství, takže ji nasměroval ke dveřím za obchodem. Vedly do soukromé části, kde občas přebýval i přes noc, zvlášť když se tu zdržel prací ve zbrojařské dílně. Jeho dům stál sice jen něco přes kilometr odsud, ale po smrti manželky mu připadal pro jednoho příliš velký. V obchodě se cítil líp. Tady byl teď doma.

29


„Druhé dveře vlevo,“ řekl. „Nespěchej. Tady jsi už v bezpečí.“

Zamířila dozadu ke dveřím, ruku si držela na ústech. Pár vteřin nato se v obchodě objevil policista. Bylo to vysoký muž, měřil dobrých sto devadesát centimetrů a vážit mohl kolem devadesáti kilogramů. Měl hladce oholenou tvář a popelavě šedé oči jako vyhaslé uhlíky ve starém ohništi. Náčelníka policie v Prosperous dělal už téměř deset let a tenhle post zdědil po otci. Všichni věděli, jak mu na tomhle místě záleží. Svá učňovská léta – alespoň to tak vždycky nazýval – strávil u mainské státní policie. V důsledku staré autonehody v Augustě kulhal, i když velice neznatelně. Nikdo mu však nikdy nedal najevo, že by ho zranění mohlo ve výkonu funkce limitovat, a on k takovým pochybnostem ani jedinkrát nezavdal příčinu.

„Kde je?“ zeptal se.

„Na záchodě,“ odpověděl Ben. „Bylo jí nevolno.“

Morland chodíval do Pearsonova obchodu tak často, že se tam vyznal skoro jako doma. Zamířil rovnou k toaletě a zaťukal na dveře.

„Slečno?“ zavolal. „Jmenuji se Lucas Morland a jsem náčelník prosperouské policie. Jste v pořádku?“

Zevnitř se nic neozývalo. Mezi botami a dolním okrajem nohavic ho zastudil ledový vzduch. Proudil ze záchodu škvírou pode dveřmi.

„Sakra!“ zaklel.

Poodstoupil, zvedl pravou nohu a veškerou silou kopl do zámku. Ten sice nepovolil, ale při druhém pokusu se vylomilo kování v zárubni. Dveře se rozletěly a za nimi se objevila prázdná místnost. Okénko nad záchodovou mísou bylo doširoka otevřené. Morland se ani nenamáhal, aby jím vykoukl ven. Ta holka už určitě prchá, chce využít tmy a někde se schovat.

Thomas Souleby stál kousek za policistou. Ten vyrazil tak rychle zpátky do obchodu, že ho málem povalil.

„Co se děje?“ zeptal se, ale Morland se nezdržoval s odpovědí. Snažil se nedat znát, jak ho loupe v levé noze. V tomhle mrazivém počasí ho bolela jako čert a on už se nemohl dočkat, až přijde léto. Vyběhl na parkoviště a vydal se doleva k nároží. Pearsonův obchod se nacházel jen kousek od křižovatky dvou silnic. Jedna vedla na sever přímo do Prosperous, druhá na západ k dálnici. Morland měl dobrý zrak, dokonce i ve tmě. Proto hned viděl, jak se mezi dvěma ostrůvky stromů míhá běžící postava a míří k hlavní silnici. Silnice stoupala a u západního okraje městečka dosahovala

30


vrcholu. Zatímco se díval za dívkou, zpoza kopce se vylouply reflektory náklaďáku.

Jestli se dostane až k němu, bude už pozdě. Annie běžela.

Byla už tak blízko záchraně, nebo si to alespoň myslela, ale pak se objevil ten policajt. Hned ho poznala: jeho postavu, ale především to, jak kulhal. Předtím ho už dvakrát viděla. Poprvé, když ji transportovali do sklepa a on se zúčastnil předávky. Když ji vytahovali z náklaďáku, bojovala s nimi a z očí se jí trochu svezla páska. Ten policajt byl u toho a na celou operaci dohlížel. Šel za nimi, i když ji nesli do její cely. A podruhé ho zaregistrovala, když jí dovolili, aby se osprchovala, ačkoliv ruce i nohy jí nechali spoutané. Když ji vyváděli ze sklepní kobky, rychle se rozhlédla a nahoře nad schody nakrátko zahlédla jeho šedé oči. Pak se dveře zavřely. Ani jednou na sobě neměl uniformu, jinak by jí to došlo hned a nenechala by ty staré páprdy volat policii.

Pár, který ji držel v zajetí, ji vydatně krmil. Aspoň že tak. Díky tomu teď měla nejvíc energie za posledních několik let. V krvi žádný alkohol ani drogy. Samotnou ji překvapilo, jak je rychlá.

Annie zahlédla náklaďák ve stejném okamžiku jako Morland. Jestli se stihne dostat k hlavní silnici včas, může ho stopnout a poprosit řidiče, aby jí odvezl do jiného města. Policista by se za nimi sice asi vydal, ale žádný řidič kamionu, který má jen špetku zdravého rozumu, by nepochyboval, že se jí přihodilo něco zlého. Zvlášť, když by ji viděl bosou, se zkrvavenými chodidly a rozedranou noční košilí. A kdyby ho nepřesvědčilo ani to, pak by jistě pomohl celý příběh. Mohl nebo mohla – když bude mít štěstí, narazí na řidičku – by ji odvézt na policejní služebnu do Bangoru nebo na nejbližší stanici státní policie. Klidně by se nechala hodit i na FBI do Washingtonu, hlavně ale, aby už byla pryč z tohohle všivýho Zapadákova.

Jak se přibližovala k silnici, terén začal stoupat. Zakopla o vyčnívající kámen a zavrávorala. Ozvala se prudká bolest. Určitě si zlomila palec na pravé noze. Zpomalilo ji to, ale nezastavilo. Náklaďák se už trochu přiblížil, ale měla by stihnout dostat se k němu dřív, než projede kolem. Byla odhodlaná riskovat a vběhnout až doprostřed vozovky, jen aby jí zastavil. A i kdyby, raději zemře na místě, než aby ji znovu zavřeli do toho sklepa.

31


Něco do ní zezadu vrazilo a ona upadla na zem. O zlomek vteřiny později uslyšela výstřel, pak ucítila tlak v hrudi následovaný tak palčivou bolestí, že si myslela, že jí shoří plíce. Ležela na boku a snažila se promluvit, ale ze rtů jí namísto slov prýštila krev. Náklaďák ji minul sotva o vzdálenost paže, řidič si ani nevšiml, že umírá. Natáhla k němu ruku, na prstech cítila vítr, který projíždějící vůz způsobil. Oheň v plicích ji už nesžíral, ale naopak studil. Ztrácela cit v chodidlech i dlaních, led začal pronikat do jejího nitra, končetiny se měnily v rampouchy, krev v krystaly.

Blížily se nějaké kroky, pak se k ní sklonili dva muži. Jedním z nich byl kulhající policajt, druhý stařec, který jí dal svůj kabát. Ten držel v ruce loveckou pušku. Pak si všimla i jeho tří zbývajících kamarádů, kteří stáli za nimi. Usmála se.

Doběhla jsem vás. Utekla jsem. Skončilo to jinak, než jste si přáli.

Seru na vás, vy šmejdi.

Já... Ben Pearson sledoval, jak dívka umírá; když naposledy vydechla, její tělo jako by splasklo. Pokýval smutně hlavou.

„Byla tak vhodná,“ řekl. „Sice vyhublá, ale oni by ji vykrmili. Kdybychom měli štěstí, mohli jsme s ní vystačit na deset i více let.“

Policejní náčelník Morland došel až k vozovce. Na obzoru nebylo žádné další auto. Určitě je nikdo neviděl. Ale co je to za příšerný bordel. Někdo si to pěkně odskáče.

Vrátil se k ostatním. Thomas Souleby byl z nich nejurostlejší. Vláčet mrtvolu nemůže žádný střízlík.

„Thomasi,“ vybídl ho, „ty ji vezmi za ruce, já ji chytím za nohy. Pojďme to uklidit.“

Oba muži pak odnesli ostatky Annie Broyerové, dcery muže známého pod jménem Jude, zpátky do obchodu.

32


5

V

iděli přijíždět auta a věděli, že je čekají problémy.

Vpředu jel policejní náčelník Morland ve svém neoznačeném služeb

ním voze. Přesto majáček na palubní desce neblikal. Náčelník nechtěl dávat svou přítomnost najevo.

Policistu následoval Thomas Souleby ve svém priusu. Spousta lidí v Prosperous měla Toyotu Prius nebo podobné ekologicky šetrné auto. Velká



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist