načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vlčí úžina – Olivier Truc

Vlčí úžina

Elektronická kniha: Vlčí úžina
Autor: Olivier Truc

– Volné pokračování POSLEDNÍHO LAPONCE, francouzského románu oceněného více než 20 žánrovými cenami. – Jaro na dálném severu. Čas neúprosného světla. Stín, který vás nepustí. V Hammerfestu – městečku v nejsevernějším cípu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 454
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-1990-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Volné pokračování POSLEDNÍHO LAPONCE, francouzského románu oceněného více než 20 žánrovými cenami.

Jaro na dálném severu. Čas neúprosného světla. Stín, který vás nepustí. V Hammerfestu – městečku v nejsevernějším cípu Laponska na břehu Barentsova moře, budoucí Dubaji Arktidy s obrovskými nalezišti ropy – by vše bylo ideální, kdyby… tu nežili laponští pastevci a jejich migrující stáda sobů.

Když se stáda plaví přes Vlčí úžinu na své letní pastviny, při nehodě zemře mladý laponský chovatel. Brzy poté je nalezen mrtvý starosta pod posvátnou skalou. A další podivná úmrtí následují…

Ve městě jsou hrdiny potápěči v ropném průmyslu, nezmaři a hazardéři, hlavně mladý Laponec Nils Sormi.

Klemet a Nina jsou vyšetřovateli u sobí policie. Ale Nina má i jinou roli, intimnější, dramatičtější: hledání otce, který se ztratil na moři, když byla ještě dítě. Postupně odkrývá temný příběh, příběh msty ve jménu nesmiřitelného kodexu cti.

Olivier Truc ve svém druhém románu potvrzuje svůj vypravěčský talent, kterým nás provede po divokém území severního Laponska.

Zařazeno v kategoriích
Olivier Truc - další tituly autora:
 (e-book)
Poslední Laponec Poslední Laponec
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Poslední Laponec - CDmp3 Poslední Laponec - CDmp3
 (audio-kniha)
Poslední Laponec Poslední Laponec
Poslední Laponec (brož.) Poslední Laponec (brož.)
Vlčí úžina Vlčí úžina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PANTEON


VLČÍ

ÚŽINA

OLIVIER TRUC


VLČÍ

ÚŽINA

OLIVIER TRUC


Z francouzského originálu

Le Détroit du loup

Éditions Métailié, Paris 2014

Copyright © Olivier Truc 2014

Published by arrangement with Hedlund Literary Agency, Sweden

Copyright © 2016 by Panteon

Cover © 2016 by Emil Křižka

Translation © Katarína Horňáčková 2016

Panteon, Národní 21, 110 00 Praha

www.knihypanteon.cz | www.facebook.com/knihypanteon

Přeložila: Katarína Horňáčková

Návrh obálky: Emil Křižka

Sazba: DTP Panteon

Printed in Czechia.

ISBN 978-80-87697-53-5


Karesuando

Kiruna

Alta

Kautokeino

Karasjok

Malå

Hammerfest

Tromsø

Murmansk

NORSKO

ŠVÉDSKO

FINSKO

RUSKO

Laponsko


„Další, další špatná noc, proč vlastně píšu další, jako kdyby ty

ostatní za něco stály. Přidušený. Někdo mi tiskne na držku polštář.

Svinstvo. Noční můra. Topím se, zas. Mám chuť se vším skonco

vat. Jako ty jiné noci. Spása, zas když vyjdu ven na kamení. Jen

chiméra, ale na vzduchu. Musíš být narušený jako já, abys tady

přežil. Vzduch, více vzduchu, jsem opilý z prázdna, namol z kys

líku, plíce, výdech, nádech, závrať. Tak je to lepší. A vy, vypadněte!

Jděte do háje! Vypadněte, mé noci patří jenom mně, je to jasný?

Můžu si hodit mašli a už mě nedostanete. Hodit si mašli, odrovnat

se, že jo. Ne, to ne, slíbil jsem to. Že se neodrovnám. Slíbil jsem to.

Slib. Pohlazení. A ona, kde je ona? Kde jsi? Je mi tak špatně, tak

strašně se bojím. Proč jsem to jen slíbil?“


11

1

Čtvrtek 22. dubna

Východ slunce: 3.31, západ slunce: 21.15

17 hodin 44 minut slunečního svitu

Vlčí průliv, Norské Laponsko, 10.45

Už více než hodinu se většina mužů pořád skrývala. Někteří se

ukrývali ještě mnohem déle. Na obou březích vzdálených pět

set metrů trpělivě čekali na strategických místech. Ti, co číhali

na Kvaløye, Velrybím ostrově, drželi hlídku už od včerejšího

večera. Tam nahoře scéně už dlouho kralovalo slunce. Podři

movat nešlo. Nedalo se ani hnout, aniž by byl člověk spatřen.

Teď uprostřed dubna světlo vnucovalo svou přítomnost i  za

hluboké noci. Ale nikdo ještě o noci nemluvil. Byli ve střehu,

trpělivě čekali na signál. Stejně nehnutý postoj zaujímala

hnědá postava ležící v člunu. Hmyzu poletujícího kolem nich

si muži nevšímali. Měli ošlehané tváře lidí brázdících tundru

a téměř nemrkali, aby jim neunikl sebemenší pohyb. Někteří

pokuřovali, aby zažehnali nudu, příliš daleko, než aby je pro

zradil zápach, a  pouze když se předem ujistili o  směru větru.

Další popíjeli kávu z termosky. Pojídali přitom plátky sušeného

sobího masa, četli poslední zprávy na mobilu, koukali se na vi


12

dea na Youtube, v jednom uchu sluchátko, druhé nastražené.

Erik Steggo ležel v člunu a pozoroval nebe. Mladíkovi začínalo

být teplo, znamení, že za chvíli bude horko nesnesitelné. Tep

lota přitom nedosahovala víc než tří, čtyř stupňů, ale vrstvy

oblečení ho udržovaly v  teple. Břeh byl ještě pokrytý vrstvou

sněhu, i  když obleva už začala. Bílá barva vládla taky na sně

hem zavátých kopcích. Když se pomalu trošku pootočil, viděl

je. Erik poznával tolikrát prošlapané stezky. Pomyslel na to, že

si sundá jednu vrstvu oblečení, ale zároveň ho zaplavila pří

jemná otupělost. Už jen zurčení vody ho osvěžovalo, šumění

vln jej udržovalo čilého. Člun kotvil na břehu pevniny, směrem

na jih. I když to ze svého místa nemohl vidět, představoval si

Erik posvátnou skálu tyčící se k nebi na druhém břehu. Gene

race mužů se tam v minulosti modlívaly před akcí, na kterou

se Erik a jeho druhové právě chystali. Rizika znali. Věděli, jak

se jim vyhnout. Ne vždy se to povedlo. Mladík v plavidle ne

měl čas tam přinést obětní minci. Požádal Juvu, aby se o  to

postaral. Juva to slíbil. Takový slib byl důležitý. Hluk se při

bližoval. Jedna skupina se oddělila. Vydala se jeho směrem.

Erik se v  člunu přikrčil. Několik desítek metrů od něj cítil

nervózní funění, chrastění oblázků. Ale funění se teď nepři

bližovalo. Uklidnilo se, pořád bylo silné, ale klidnější. Erika

z  toho falešného poplachu zalil pot. Zhluboka dýchal. Zapo

mněl na těžké funění a  myšlenkami opět zabloudil k  obětní

skále a svému daru. Erik tomu moc nevěřil. Ale měl rád poezii

těchto mystických míst. Anneli, jen ona sama dokázala ote

vřít jeho duši této skryté kráse. Taky pro ni, pro dva je potřeba

dnes uspět. Opět se pokusil soustředit. Nemohl se nadzved

nout, aby se podíval, ale rostoucí napětí naznačovalo, že už se

blíží ta správná chvíle. Skoro u něj se na oblázkovém břehu sro

covalo na pět set sobů, spásali, co se dalo, hledali řasy nasáklé

solí, co chvíli zvedli hlavu směrem k protějšímu břehu ostrova


13

Kvaløya. Z velkého ostrova, který byl jejich konečným cílem,

k nim severní vítr z Barentsova moře přinášel závan trávy. Ne

byla to ještě výživná tráva z června. Ale po šesti měsících tvrdé

diety sestávající z lišejníku zapadaného sněhem to bylo pro toto

stádo neodolatelné volání. Zvířata byla nervózní, netrpělivá.

Příliš netrpělivá. Samice se otelí, až budou na druhém břehu.

Způsobí to napětí s obyvateli města, jako každý rok. Ale vůdčí

sobi vědí, co je na druhé straně čeká. Nejzkušenější byl Juvův

bílý sob. Bezpochyby vydá signál k pohybu on. Byla to známka

stáří, že způsobil tento migrační předvoj o několik týdnů dřív?

Ale zase je pravda, že pastviny podél migračních stezek nebyly

dobré a nutily bílého soba a další jít kupředu. Instinktivně cí

tili, že se něco stane. Pastevci je jen musí následovat. Takový byl

zákon viddy, pustých náhorních plošin Laponska. Erik pociťo

val napětí sobů, ani je nemusel vidět. Jejich prorývavé funění

mu rezonovalo v ušních bubíncích. Ozvěna jejich kopyt pod

kluzujících na vlhkých oblázcích ho informovala víc než dobře.

I  když viděl jen nebe nad sebou, stejně tak dobře si dokázal

Erik jednoho po druhém představit ukryté muže, kteří skrývali

svou nervozitu pod maskou netečnosti. Stejně jako on věděli,

že se nesmí nic pokazit. Nemohli si to dovolit. Ne teď. Jediný

pohyb a  celý den práce přijde vniveč. V  tom lepším případě.

Nejhorší scénář si ani nechtěl představovat. Znovu se ponořil

do myšlenek. Když ležel delší dobu na zádech, začal si Erik ří

kat, co by se asi stalo, kdyby ochrnul. Vzpomínka na divoké

mládí, kdy s  partou nerespektovali nic a  nikoho. Jako velmi

mladý si tyto otázky nikdy nekladl. Ale věděl, proč ho napadlo

to ochrnutí, to kvůli strýci, který zůstal ochrnutý po nehodě na

skútru, když jednoho večera za tuhé zimy musel jít hledat soby,

co zabloudili na špatnou pastvinu. Banální tragédie ve viddě.

A přece ho to hodně zasáhlo, protože právě jemu vděčil za to,

že uměl sněžný skútr dokonale řídit. Strýc kamarád, se kterým


14

se taky naučil kouřit, cigaretu ukrytou uvnitř dlaně, jako sku

tečný pastevec. Ale teď, v jednadvaceti letech, byl Erik mužem.

Když se seznámil s Anneli, uklidnil se. K překvapení jeho přá

tel, kteří bouřliví zůstali. K jeho vlastnímu překvapení. Vedle

té úžasné ženy dospěl rychleji. Stejným způsobem ho to za

sáhlo, když se poprvé opil. Byl otřesený. Nemocný. Plný hanby.

Už nikdy se pak nenapil. Už nikdy se pak nemohl obejít bez

Anneli. Vše nebo nic. Annelina slova ho zasáhla stejnou silou.

Když mluvila, pronikala jím celá krása světa. Jakoby její slova

vycházela z oblak. Byla stejně tak neposkvrněně bílá, plná na

dýchané něhy. Častokrát si její slova opakoval. A  usmíval se

nad vlastní neobratností. Z jeho úst slova vycházela disciplino

vaně v řadě, jako vojáci, ale bez chuti. Stejné slabiky vyslovené

ústy Anneli se rozletěly nahoru a  ve svém tanci uchvacovaly

mysl. Lidi se zastavovali, aby si ji poslechli. Bůh ví, že byla

krásná. Ale  její slova byla úchvatná.

Najednou zapomněl na Anneli. Pocítil, že se věci daly do

pohybu. Bílý sob se rozhodl. Zvíře s  majestátními parohy se

právě vrhlo do vody, a  jak se předpokládalo, ostatní je měli

následovat. Potrvá to, ale ani ti nejmladší sobi nebudou moc

váhat. Jejich srst tvořená dutými chlupy jim pomůže plavat.

Když drkotání oblázků utichlo, Erik konečně nadzvedl hlavu

a pozoroval průběh procesu. Sobi ho už nemohli vidět, soustře

děně plavali ke druhému břehu ve dlouhé řadě připomínající

hrot šípu. Kolem byl klid. Muži se skrývali. V dálce Erik viděl

most mezi pevninou a ostrovem Kvaløya. Ještě trochu nadzvedl

hlavu a uviděl skálu, kam Juva položil obětinu. Jak ho zná, tak

tam určitě nechal jen jednu korunu. Pastevci zůstávali nadále

neviditelní. Najednou Erik pocítil jakýsi neklid uvnitř stáda.

Něco se dělo. Erik se ještě víc nadzvedl. Když se podíval na

protější břeh, stáhlo se mu hrdlo. Nevěřil vlastním očím. Na

zlomek vteřiny si říkal, že to nemůže být pravda. Ale ihned


15

si uvědomil, co se děje a vrhl se dozadu, aby nastartoval člun.

Teď už je jedno, že ho sobi spatří. Sobi v čele stáda neplavali

k protějšímu břehu, místo toho se začali točit dokola uprostřed

průlivu. Smrtelné kolečko. Čím víc sobů začne plavat takhle

v kruhu, tím bude vytvořený vír silnější. A tím víc sobů to do

víru může vtáhnout a utopí se. Na obou březích se teď ze všech

stran začali vynořovat muži. Další čluny byly na cestě. Erik byl

nejblíže, takže věděl, že bylo na něm rozrazit ten pekelný kruh,

rozehnat soby a zamezit víru. Voda ho šlehala do obličeje. Už

viděl pár zoufalých mladých a  slabých sobů, jak nestíhají po

padat dech, táhne je to do středu víru a stahuje ke dnu. Když

dorazil k souvislé mase vyděšených sobů, Erik skoro ani neza

brzdil, bylo potřeba rozrazit za každou cenu ten kruh, rozehnat

zvířata, musel se chytnout, tak silně to s člunem cloumalo, bě

lavá vodní pěna se mísila se zpěněnými slinami ze sobích tlam.

Erik pokřikoval, pořád jel kupředu, tu a tam dostával rány, tak

silně jím zmítaly čím dál tím silnější vlny. Zachytil vyděšené

pohledy sobů, kteří do člunu naráželi. Pastevec spatřil Juvova

bílého soba. Po dlouhém boji s  proudem vypadal vyčerpaně.

Další sobi šli s chroptivým funěním ke dnu. Člun se houpal,

ale Erik viděl, že někteří sobi se už vzdalují. Část stáda se vy

dala zpátky. Uklouzl a  hlavou narazil o  bok člunu. Cítil, že

mu teče krev. Asi dvě sekundy zůstal omráčen, člunem to ne

bezpečně zmítalo. Měl pocit, že je uprostřed bouře, i když pár

desítek metrů od něj byla voda klidná a nebe téměř jasné. Erik

se pokusil vstát, zhasnul mu motor, znova ho nahodil, rukou

si utíral krev, která ho oslepovala, slyšel křik pastevců ze břehu,

viděl blížící se pastevce ve člunech, jak na něj dělají posunky,

sobi chrčeli, naráželi do jeho člunu, ze samé hrůzy necitliví

k  bolesti, paroží se jim lámalo, jak jím do sebe naráželi, vlny

bičovaly člun, ten nabíral vodu, Erik byl teď skoro uprostřed

víru. Dva soby to stáhlo ke člunu, narazili do něj plnou silou


16

a paroží se jim zapletlo do lanoví visícího přes okraj člunu. Zu

řivě potřásali hlavou, aby lana setřásli. Erik přepadl do vody.

Než ho definitivně pohltil rozbouřený proud, posledním po

hledem zachytil jeden bílý nadýchaný obláček.


17

2

Hammerfest, 16.35. Nils Sormi vystavoval spokojený obličej paprskům slunce. Uprostřed své obvyklé party potápěčů a  dalších trůnil jako nějaký paša. Někteří ho přišli poplácat po ramenou. Před několika dny z  ničeho nic koupil kompletní barový pult, aby dovybavil terasu vyhlášeného baru, kam chodil s oblibou relaxovat. A ukazovat se. Bar nechal přivézt helikoptérou.

Podnik Black Aurora byl otevřen před pár lety. Spočíval na kraji útesu nad Hammerfestem, na západním břehu Velrybího ostrova. Před ním se zářivé moře snoubilo se zasněženými pahorky hor. Naproti bylo vidět centrum města a přístav. Odtud vedla pobřežní cesta podél zálivu až k malému ostrůvku s hangáry a skladišti ropy. Větší část města byla takhle nahuštěná na území širokém několik stovek metrů podél pobřeží, zaklíněná mezi mořem a horami.

Koncem druhé světové války byl Hammerfest kompletně zničený ustupujícími Němci. Nebylo to město oplývající dech beroucí krásou, to opravdu ne. Ale jeho poloha na úplném severu Evropy u Severního ledového oceánu mu dodávala jistou tajuplnost a dobrodružné fluidum a ty táhly ještě jistěji.

Za zálivem, dál za horizontem, cesta mizela v  podzemí a opět pokračovala na umělém ostrově Melkøya vybudovaném kvůli továrně na zpracování plynu z ložiska Snø-Hvit na otevřeném moři. Povedený nápad pojmenovat ložisko Sněhurka. Dva komíny rafinerie usilovně chrlily plameny.

Nils zavřel oči, pod přikrývkou přehozenou přes nohy ho nenápadně laskala Elenor. Přišel k nim nějaký stín a postavil se rovnou před něj.

„Nilsi, ten barový pult... Jseš fakt blázen. To je bomba! Jen ty jseš schopnej něčeho takovýho.“

„Můžeš mi přestat stínit,“ odpověděl Nils s  výmluvným gestem.

Pochlebovač s plechovkou piva Mack v ruce odešel a zřítil se do křesílka, pořád v úžasu. Vzduch byl svěží, ale jako obvykle koncem zimy, několik stupňů nad nulou a paprsek slunce stačily na to, aby zavládla jarní nálada. Otočil se k  Elenor, jeho Švédce. Položil svou ruku na její a zarazil její laskání. Elenor, jeho pozlacená krasavice. Všichni po ní byli jak diví. S ženskou jako ona něco znamenal. Už být v Norsku potápěč v ropném průmyslu vzbuzovalo patřičný respekt, i když ve Švédsku byli Norové pořád za venkovany. Přiblížil se další stín.

„Tak jak dlouho máš teď volno?“

„Zítra jdu zase do práce.“

„A kam pojedeš?“

„Tam, kam mi řeknou, ať jedu.“

„Na plošinu?“

Nils si dal načas, sundal si sluneční brýle, pomalu si prohrábl černé vlasy ostříhané na ježka. Elenor vytáhla ruku zpod přikrývky a položila ji na hruď svého muže, plná obdivu a obav, jako pokaždé, když mluvil o své práci a odkazoval tak ostatní k jejich smutnému údělu. Ta ženská byla trhlá. Machové, to jí ve Stockholmu chybělo. Zdálo se, že z jeho arogance doslova roztává. Nils se na stín podíval.

„Proč, myslíš si, že máš na to, abys jel se mnou jako můj parťák?“

Stín se otočil na patě. Elenor ho přes košili štípla do bradavky. Líbilo se jí to. Když sem on a  jeho parta potápěčů zavítali, vždy s sebou přitáhli dav mladých, chlapů i ženských, kteří se k nim snažili vetřít. Několik potápěčů zůstávalo sedět bokem. Před chvíli se vrátili ze špatné mise. Poznal to podle ještě strnulých obličejů. A  podle toho, jak do sebe lili alkohol. První dny odpočinku jsou vždy takové. Nils ucítil v kapse zavibrování a  vytáhl telefon. Leif Moe, jeden ze supervizorů společnosti Arctic Diving, pro kterou dělal. Jedním pohybem pánve značícím nesouhlas se Elenor zvedla a začala sama vyzývavě tančit. Nils viděl, jak na ni ostatní chlapi civí, ale když se pomalu zvedl, odvrátili zrak. Ignoroval Elenor, která se mu pověsila na krk a políbila ho a pokračoval směrem na parkoviště, aby mohl v klidu mluvit.

„Volala nám policie. Potřebují potápěče, aby vylovil jednoho utopeného chlápka. Firma neřekla ne.“

„No a?“

„Za všechny ty případy, kdy přivřeli oči nad vašimi průšvihy, jim to dlužíme.“

„Fakt mě vytáčíte, jsem s přítelkyní v Black Auroře.“

„Jseš jedinej volnej a ve stavu se potápět. Ostatní jsou buď na výpravě, nebo se z ní právě vrátili.“

„Do háje. Kolik to hodí, tenhle výlet?“

„Vyzvedneme tě. Zůstaň na místě.“

Nils to položil. Stejně ho to začínalo štvát. Protáhl se, znova se podíval na nádhernou krajinu, která se před ním rozprostírala. Ještě zasněžené hory zakrývaly celý horizont. Na terase se kolem Elenor shlukovali čumící chlapi, ta pozvedala skleničku, zatímco se pořád natřásala.

„Musím jít.“

„Ale ne, vždyť se právě začínáme bavit!“

„Naléhavá záležitost. Jestli chceš, můžeš zůstat. Na, vezmi si klíče.“

„Štveš mě, jen kvůli tobě jedu ze Stockholmu sem na konec světa a ty se vypaříš, to si ze mě děláš legraci nebo co?“

Nasadila svůj trucovitý výraz kategorie „semetrika“. Založila si ruce na prsou, což k velké radosti ostatních pozvedlo její poprsí a  zasypala ho výčitkami. Její hlas brzy přehlušil hukot helikoptéry přistávající na parkovišti Black Aurory za ohromeného přihlížení všech kromě potápěčů. Nils položil Elenor prst na ústa. Vraždila ho pohledem, ale vzala ho už méně naštvaně za ruku, v očích hrdost, když do vrtulníku Super Puma nastupoval.

Zakrátko už přistával na jihu malého ostrova. Když přijížděli ke břehu Vlčího průlivu, Nils si nasadil kyslíkové bomby. Potápěč zvedl zrak na laponské pastevce, kteří se se zasmušilým výrazem drželi opodál. Několik sobích mršin už vytáhli na břeh. Slunce se právě probudilo, světla bude dost. Nils se rozhodl nečekat na policii. Jeden sobař mu ukázal místo, kde pastevec zmizel. Proud ho příliš nestrhával. Nils ani ne za hodinu našel tělo. S velkým úsilím ho vytáhl na břeh a sundal si kyslíkové bomby. Na opačném břehu pastevci diskutovali s policií, která konečně dorazila. Když spatřili Nilse, celá skupina nasedla do aut a jela za ním na druhý břeh. Nils otočil pastevcovo tělo. Zvedl se mu žaludek. Auta se blížila, s policií v čele. Potápěč poodešel dva kroky a vyzvracel se, u konce s dechem. Nikdo ho nevaroval. Erik. Právě vytáhl na břeh svého kamaráda z dětství. Naštvaně nakopl kámen. Jak jen mohli? Utřel si ústa rukávem neoprenové kombinézy a vrátil se k tělu, bylo mu pořád špatně. Nikdo ho neviděl. Díval se na Erika a nevěděl, co má dělat. V hlavě se mu míhalo příliš mnoho obrazů. Teď už přicházela policie, za nimi skupina laponských pastevců. Jeden z nich jim nadával. Byl opilý. Ostatní si ho nevšímali. Opilec policistům vyčítal, že tam nebyli, když sobi plavali přes úžinu. Nils poznal policistu v tmavě modré uniformě. Doprovázela ho mladá blonďatá kolegyně, poměrně hezká. Pomyslel si, že ten hajzl Nango se určitě pokusil dostat ji do postele. Nils se ani nepokoušel o úsměv.

„Díky Nilsi,“ poděkoval mu Klemet Nango, když přistoupil k tělu.

„Co se stalo?“ zeptal se potápěč.

Kolem nich se shromažďovali Laponci. Z  dálky se blížila sanitka. Jeden pastevec popošel kupředu, toho taky znal už dlouho. Juva Sikku. Vysvětlil mu, co se přihodilo.

„Můj bílej sob se taky utopil,“ dodal Juva. „Co si jen bez něj počnu?“

Nilsovi to bylo fuk. Mladou policistku očividně šokovalo, že Juva Sikku oplakává svého soba.

„Myslíš, že teď je na to vhodná chvíle?“

Sikku se na ni bezvýrazně podíval.

„Je ti jasný, co to je, takový vůdce sobího stáda?“ Odplivl si na zem a skupinu opustil. Vedle se opilý Laponec rozmachoval kolem Klemeta.

„Banda neschopnejch fízlů, vždy dorazíte až po bitvě. Sobí policie! Nejste k ničemu! Akorát tak dobrý na kontrolování skútrů. Měli jste tady bejt, to vy jste ho zabili. To vy, to vy!“

Klemet se začínal rozčilovat. Nils se otočil k policistce.

„Už s ním děláte dlouho?“

„Nina Nansenová,“ řekla a  podala mu ruku. „Přišla jsem k hlídce H9 nedávno. Ostatně k policii taky. Je to moje první místo po škole.“

Nils jen pokýval hlavou. Policistka pokračovala.

„Je hrozné, co se stalo tomu pastevci. Nevěděla jsem, že to může být tak nebezpečné.“

„Jestli chcete skutečný nebezpečí, zkuste se jít potápět k ropným vrtům.“

Nina se na něj ošklivě zakabonila. Viděl, že se ovládá, aby mu neodsekla. Ale zůstala zticha. Očividně ublížená. Kašlal na to. Málo lidí vědělo, jak se chovat před chlapy, kteří jako on riskují každodenně život. Jedna ohromená ženská navíc.

„Musím už jít, čekají na mě.“

Naposledy se podíval na Erikovo tělo, odnášeli ho záchranáři. Klemet si povídal se sobaři, zády otočený k pastevci, který se kolem něj potácel a  pořád mu nadával. Nils zvedl své vybavení a  odnesl ho do vrtulníku. Vrtule se roztočila. Klemet k němu přistoupil, v závěsu za ním opilý Laponec řvoucí nadávky zanikající v hukotu vrtule.

„Pořád se ti líbí u policie?“ vykřikl na něj urážlivým tónem Nils.

Klemet se na něj dlouze díval, zatímco si Nils zapínal bezpečnostní pás. Pak ukázal prstem na jeho neopren.

„Tady to vypadá jako zvratky,“ zakřičel na něj zase Klemet. „A taky to tak smrdí.“

Helikoptéra vzlétla. Klemet se vzdaloval, Nilsův pohled zabodnutý v zádech.

3

21.20, údolí Vlčí úžiny „Rozhodně máš co zlepšovat,“ řekla Nina, když se podívala do fotoaparátu.

„Ukážu ti, jak se používá stabilizátor.“

Klemet řídil pick-up hlídky H9 sobí policie a tvářil se nepřístupně. Nina pochopila, že ho asi pořádně vytočila ta scéna ve Vlčí úžině. Pozdní hodina tomu nepřidala. A Klemetova uzavřená povaha už vůbec ne.

„Věř mi, málem jsem na toho opilce vytáhl pouta.“

„Ten by si je tedy zasloužil, a ne že ne.“

Klemet nemohl vidět, jak se potutelně usmívá. Zároveň však věděla, že Klemet a další kolegové chovali bolestnou vzpomínku na službu v  malých komisařstvích na dalekém severu. Tam bylo někdy potřeba zakročit, třeba sám, v opileckých šarvátkách, které často končívaly drsně. Nástup k sobí policii pro ně představoval vydechnutí v kariéře pod velkým tlakem. Poté, co si mnozí z nich prošli kolonkou nervového zhroucení.

„Viděl jsi u břehu tu velkou špičatou skálu s předměty, co vypadaly jako obětiny? Něco takového jsem nikdy neviděla.“

Otočila se ke Klemetovi, ten se pořád tvářil nasupeně. To ho přejde. Slunce právě zapadlo, ale pořád bylo světlo. V této roční době se tělu zachtělo odpočívat až příliš pozdě, a únava se tak hromadila. Nina si na to nestěžovala. Vyrostla na jihu Norska a  tam byl tento fenomén neznámý. Doposud si uvědomovala jen jeho dobré stránky. Klemet prudce zabrzdil. Pod nimi, pod úrovní silnice Nina zahlédla malý karavan. S  tázavým pohledem se otočila na svého kolegu.

„Rutinní kontrola. Parkují příliš blízko silnice. Je to nebezpečné.“

Klemet měl hnidopišskou náladu. A nebylo mu do řeči. Od doby, co sem Nina před několika měsíci přijela z jihu, už měla dost času udělat si obrázek o svém kolegovi, se kterým se museli snášet během celodenních hlídek.

Lepší je nechat ho být, usoudila Nina. Možná ho to uklidní. Klemet zabušil na okno karavanu. Objevila se v  něm hlava muže. Měl postupující pleš, jemné vlasy, opálenou tvář sportovního ražení, pěknou výraznou čelist, červený vzorovaný šátek kolem krku a ve tváři překvapený výraz.

„Chtěl bych vidět vaše papíry.“

Muži se povedlo vysvětlit, že je Němec a  nemluví norsky. Zkusil to anglicky, ale Klemet mluvil anglicky špatně a  Nině došlo, že ho tato situace dopálí ještě víc. Šla k nim a zhostila se tlumočení. Klemet byl důsledný, až to nebylo pěkné. Obcházel karavan, zatímco Nina kontrolovala papíry od vozidla.

„Nino, pojď se na tohle podívat. Po tomhle mi neřekneš, že na tyto věci nemám nos.“

V zadní části vozu ležel další muž ve sportovním oblečení. Klemet jím zatřásl. Další Němec, tento právě střízlivěl. V malém umyvadle se válela láhev od koňaku. Ti dva vzali místní tradici kávy s koňakem rychle za svou. V kufru Klemet našel sobí parohy. Pod jedním sedadlem dokonce objevil dopravní značku – soba v červeném trojúhelníku. Němci tyto suvenýry zbožňovali.

„Nino, pokutový bloček.“

Řidič se to snažil vysvětlit. Byli turisté a  někdo jim tu značku prodal, oni ji nikde nevytrhli. A co se týče parohů, taky je koupili, od jednoho Sáma blízko jednoho parkoviště. A co se ostatního týče, nevěděli, že tady nemůžou parkovat. Nina se držela jen tlumočení, věděla, že pokud by Klemetovi řekla svůj názor, byl by na ni po zbytek týdne naštvaný. Vyplnil pokutový blok, napařil jim dvojnásobek obvyklé pokuty.

Řidič neprotestoval. Vypadalo to, že to chce mít co nejrychleji za sebou. Nebo si myslel, že v Německu ho pokuta nikdy nedostihne.

Když se Klemet ujistil, že Němci vozidlo přeparkují, usedl znova za volant. Čekala je špinavá práce. Že by z toho byl Klemet tak špatný? Museli sdělit špatnou zprávu Erikově mladé ženě. Tábořila někde v  okolí, nedaleko zbytku stáda, na migrační trase. Policisté se nejdřív potřebovali stavit pro skútry v  boudě sobí policie ve Skaidi, která jim v  tuto roční dobu sloužila jako základna. Pořád jeli podél Reppafjordu, když tu Klemet opět zastavil. Tentokrát přitáhla jeho pozornost dodávka mizerného vzezření stojící na parkovišti.

„A co je zase s tímhle?“ povzdechla si Nina.

„Staré auto. Ověřím, zda prošli technickou. Jsou nebezpečná, tahle stará auta.“

Pořád stejně výřečný. Vepředu nikdo nebyl. Klemet a Nina se sklonili, aby si prohlídli vnitřek vozu. Řídící deska na místě spolujezdce byla polepená listy všech barev ze samolepícího bločku. Na zpětném zrcátku visela malá soška bělokura sněžného se zlomeným zobákem a vlaječka klubu Alta IF.

Klemet zabušil na boční dveře dodávky. Po chvíli dveře odsunul nějaký chlap s  ještě ospalýma očima. Až po pas byl zasoukán do spacího pytle. Za ním se hýbal někdo další taky zachumlaný do spacího pytle.

Oba se představili jako technici, kteří pracují v  Hammerfestu. Nebydleli v  unimobuňkách postavených nad umělým ostrovem, kde byla továrna, ale v jednom z plovoucích hotelů pronajímaných na ubytování pracovních sil na novém vrtu rafinérie. Dle všeho byl jeden Nor a druhý Polák. Řekl několik slov polsky, jeho kamarád překládal. Polák nemluvil norsky a jeho angličtina nebyla o nic lepší. Oba muži se omlouvali, že nemají s  sebou doklady a  navrhli, že se zastaví na komisařství v  Hammerfestu, jakmile to jen bude možné, hlavně nechtěli žádné potíže. Polák zůstával ležet vzadu v dodávce. Ale ani on, ani ten Nor nebyli opilí. Klemet naslouchal a  obhlížel si vnitřek dodávky. Nenacházel nic podezřelého.

„Nemáte papíry. Dostanete pokutu,“ zabručel Klemet. Vyplnil pokutový blok, napařil jim dvojnásobek, připomněl jim, že se mají stavit s doklady na komisařství v Hammerfestu a zavřel dveře.

„Kontroly jsou důležité. Důležité. S  těmi vloupačkami do chat, squattery a tak dále.“

Nině připadalo, že se hlavně snaží přesvědčit sám sebe.

Když seděli v  autě, otočila se na něho: „Máš dnes večer v  plánu kontrolovat úplně všechny? Jen proto, že ti nadával jeden starý laponský opilec? Nezapomněl jsi, že musíme dát vědět Erikově ženě?“

Klemet se na ni ošklivě podíval. Vzal oba pokutové bloky, nasupeně je roztrhal na malinké kousky a zahodil je za sebe do auta.

„Dobrá, teď už můžeme pokračovat?“

Nečekal na odpověď, nastartoval a mlčel, dokud nedorazili do boudy ve Skaidi.

Jaro za nic nestálo. Ale na dalekém severu jaro nikdy za nic

27

nestálo. Na přelomu dubna a května se ještě držel sníh, podle

toho, jak pálilo slunce, ale tající sníh už ztěžoval jízdu na sněž

ných skútrech. U  břehů řek a  na jezerech měknul led. Když

začal tát za šest měsíců nahromaděný sníh, tak se celý kraj pro

měnil v jednu obrovskou louži bláta. Bylo potřeba počkat si do

června, než byla všude zeleň a dalo se mluvit o létě. Jaro bylo

jen prodloužením zimy, ale v horším vydání. A s vyššími tep

lotami. Dnes večer teplota vystoupala na mínus pět stupňů. Ve

Skaidi si Klemet s  Ninou vyzvedli skútry a  vydali se směrem

k tábořišti Steggova klanu. Nina nechala Klemeta jet jako prv

ního, spoléhala na jeho znalost terénu, aby se vyhnuli oblastem

nestabilního ledu. Trvalo jim hodinu, než se dostali ke stanům

postaveným na vřesovišti, kde už roztál všechen sníh. Klemet

oddaloval chvíli, kdy si půjde promluvit s rodinou. Zdálky je

pozoroval. I  když na tomto svahu hory byl telefonický signál

špatný, zpráva se k  nim už pravděpodobně dostala. Jak je vi

děli přicházet, vytvořila se skupinka. Hlavně ženy a děti. Tažení

stád na sever započalo už před nějakou dobou. I  když tamto

stádo bylo dost napřed, vysvětlil jí Klemet. Po ranní tragé

dii se část stáda, která se pokusila přeplavat, rozdělila na dvě

části, jedna na jedné a  druhá na druhé straně úžiny. Vzhle

dem k blízkosti silnic, hlavně té do Hammerfestu, na které byl

velký provoz, bude potřeba zvýšený dohled. Před jedním ze

stanů zůstala sedět skupina starých Laponců. Nina nemohla

vidět, co dělají. S vážnou tváří se pozdravili. Smrt sobaře byla

vždy tragédií. A smrt mladého sobaře ještě větší, tak málo bylo

těch, co se mohli a chtěli věnovat řemeslu. Klemet trpěl. Ještě

za jeho dědečka musela jeho rodina chovu sobů zanechat, cho

val k tomu prostředí nejasný vztah. Nina se to dovtípila, když

před několika měsíci vyšetřovali Mattisovu smrt. Spousta ma

lých chovatelů doplácela na zákon silnějšího.

Vyšla k  nim žena středního věku. Měla na sobě sámskou čapku, příliš těsnou tmavomodrou parku a  pracovní kalhoty. Z obličeje ji vyzařovala energie.

„Proč jste tam nebyli?“ zeptala se příkře.

Obviňovala je stejně jako ten opilý Laponec.

„Opravdu si myslíš, že by to na věci něco změnilo?“ odpověděl ji znaveným hlasem Klemet.

„A proč ne? Je v tvém popisu práce vědět, že se mezi sobaři nanovo rozmohly konflikty. Copak nevíš, že během celé migrace stád probíhá boj o nejlepší pastviny?“

„To samozřejmě vím,“ opáčil Klemet. „Ale to není nic nového. Nevím, co to má co dělat s Erikovou smrtí.“

Podle reakce některých žen si Nina uvědomila, že ne všechny věděly o tom, že se mladík utopil. Jedna z nich, stará žena oblečená do tradičního oděvu, chytla Susann za paži a něco se jí sámsky zeptala. Susann jí odpověděla, v  očích hněv. Erik byl její synovec.

„Znal jsi Erika?“ zeptala se Susann.

„Ani ne,“ přiznal Klemet, „každopádně ne dlouho. Vlastně nespadal do mé zóny.“

„Erik byl nadějí našeho klanu. Dal si tu námahu a  šel se vzdělávat na Zemědělskou univerzitu v Umee a na Vysokou laponskou školu v Kautokeině. Neznám moc takových jako on.“

„Co se mi tím snažíš říct?“

„Já nevím, Klemete, já nevím,“ řekla a ona i stará žena, která ji svírala paži, se daly do pláče.

Klemet pokýval hlavou.

„Anneli už to ví?“

Susann zavrtěla hlavou.

„Hlídá stádo, které zůstalo dole v údolí. Jdi po hřebeni. Jdi tam pěšky, abys nevyplašil zvířata. Její stan nalezneš nahoře asi půl hodiny odsud, dohlíží tam seshora na stádo.“

Několik sobích samic se už teď mělo otelit. Letos se mláďata rodila příliš brzy. Běžně mají mladé až na ostrově, po přeplavání úžiny, od půlky května po dobu asi jednoho měsíce, někdy až do půlky července.

„Ti koloušci na druhou stranu nepřeplavou,“ obávala se Susann. „Uvidíme, jak to uděláme. Možná budeme muset požádat Správu chovu sobů o zapůjčení vlečného člunu.“

Klemet a  Nina se vydali směrem k  hřebenu. Prošli kolem stanu, před kterým sedělo asi pět starců kolem ohně. Pozpěvovali si. Jeden z nich měl podivně plachý pohled. Ani ti další nevypadali moc ve formě. Stařešinové sdílející poslední pozůstatek kočovného života, který dnes sobaři vedli jen během migrace stád. Starému způsobu života odzvonilo od počátků mechanizace v šedesátých letech. Když je Nina uslyšela zpívat, přeběhl jí mráz po zádech. Nezpívali joik, tradiční laponský zpěv, ale jejich píseň zněla se stejnou naléhavostí. Laponec s divným pohledem si z čela odhrnul kadeř vlasů. On nezpíval. Nina prošla kolem něj bez zastavení, ale nespustila z něj oči, až dokud nezačali stoupat ke hřebenu.

Anneli našli snadno, i když je chůze v měkkém sněhu unavila. Mladá žena zvířata hlídala sama.

„Má snad ještě světlejší vlasy než já,“ všimla si překvapeně Nina. Měla dlouhé rovné vlasy pod ramena, plné rty a hezké lícní kosti. Vítr jim šlehal do obličeje. Anneli stála na skále tyčící se nad malým údolím posetým trpasličími břízami. Když uviděla policisty přicházet, byla trochu překvapená, ale zároveň věděla, že sobí policie se vždy chodila informovat, když byla stáda v období migrace pozadu nebo napřed. Způsob, jak zamezit konfliktům mezi sobaři v otázkách přístupu na pastviny. Anneli jim vesele zamávala. Když byli dost blízko, tak je posunkem ruky přivolala blíž až ke skále a nadšeně zašeptala:

„Podívejte se, jedna sobí samice právě rodí.“

Ještě bylo dost vidět. Nina popadla dalekohled a sledovala tu vzácnou chvíli. Klemet se držel vzadu. Bude na Nině sdělit mladé ženě špatnou novinu.

„Dech viddy volá mladé soby k životu,“ šeptala Anneli hned u Niny.

Policistka viděla, jak se malý koloušek oklepal, ještě nemotorný na tenkých nožičkách. V uchu cítila dech mladé ženy.

„Už teď jimi prochází sémě předků, vidíš, jak instinktivně nalézají matku a jak se jejich matka už instinktivně o ně bojí. Víš, že vystrašená matka opustí své mládě? Ticho je jejich první závoj něhy. V  této chvíli se odehrává celé kouzlo okamžiku života.“

Něžná a  čistá, pomyslela si Nina, dojatá slovy Anneli. Ta chvíle jí připadala o to nesnesitelnější. Otočila se na Klemeta schovaného ve stínu. Kývl hlavou. Nina vzala Anneli jemně za ruku a řekla jí to.

4

Pátek 23. dubna Východ slunce: 3.26, západ slunce: 21.20 17 hodin a 54 minut slunečního svitu Barentsovo moře Okénkem řídící kajuty zkoumal Leif Moe vlny. Pět, nanejvýš šest metrů. Na bouři to nevypadalo. Tak či tak, potápěčská loď  Arctic Diving byla stabilizovaná. Jeho dva potápěči tam dole určitě z poryvů hladiny nic moc necítili.

„Hloubka čtyřicet metrů.“

Bellman Tom Paulsen hlásil každých deset metrů dosaženou hloubku z potápěčské věže, která se nořila do Barentsova moře. K lodi byla připojená multifunkčním kabelem.

Jako obvykle nejdřív provedli kontrolu materiálu. To trvalo dobrých dvacet minut, testovali masky, páčky, měřiče tlaku, spáry, nic nevynechali. Bezpečnostní opatření byla v  Norsku jako mor.

Naštěstí se tentokrát nepotápěli tak hluboko, aby museli používat směsi plynů, jinak by si užili ještě další testovací manévry.

Dobrý, jestli platí klient taky za to, kašleme na to, pomyslel si Leif Moe. I když klienti na ně čím dál tím víc tlačili. Museli dělat stále rychleji a rychleji.

Minulý měsíc přišla Arctic Diving o  důležitou zakázku a  teď, když společnost investovala do další hyperbarické komory, si nemohli dovolit přijít o další.

Potápěčský zvon za chvíli dosáhne pracovní hloubku. Věž na padesátimetrovou hloubku, to byl trochu luxus, ale dobrá, aspoň ozkouší nové vybavení. Měli vyčistit jeden průzkumný vrt.

Normálně by celou věc vyřídila dálkově ovládaná ponorka, ale předpokládaly se komplikace. Tak to vysvětlili zákazníkovi, aby nemuseli přiznat, že obě jejich ponorky byly porouchané.

Nils Sormi se opět bude moct vytáhnout. Právě asi dokončil přípravu ve zvonu, zatímco ho jeho kolega Paulsen kontroloval. I  když Leif Moe Sormiho neměl rád, musel uznat, že s Paulsenem tvořili obávanou potápěčskou dvojku, pod vodou byli jako dvojčata. Pod vodou i na souši.

„Hloubka padesát metrů.“

Cíl dosažen. Zvyšování tlaku. Oběma potápěčům bude, jako kdyby je někdo praštil klackem přes hlavu.

Ale museli dělat rychle. Odpočítávali se jim minuty podle ceny techniky potřebné na ponor. Leif Moe sledoval kontrolní obrazovky. Když už se tlak ve zvonu dostatečně zvýšil, mohl se poklop otevřít.

„We got the door.“

Poklop otevřen. Dělej, mladej, jeď, jeď, myslel si Leif Moe. Ta voda není tak studená. Asi tak tři stupně, o něco málo studenější než Severní moře. No jó, trochu studenější. Ale jeď, jeď, jinak mě začne zákazník prudit.

Na další frekvenci se zrovna někdo z Future Oil ptal na průběh výpravy. Zatímco si seděl hezky v teple v Hammerfestu.

„Arctic Diving, jak jste na tom?“ zeptal se Henning Birge, zástupce Future Oilu.

„Potápěč právě vstupuje do vody.“

„Už vám skoro vypršel čas. Hrozí, že to protáhnete.“

„Vše podle plánu. Konec.“

Tom Paulsen z věže podával dál hlášení.

„Diver leaving the bell.“

No tak, to je ono, teď ven, hezky, mladej Nilsi, dělej, ukaž těm chlápkům z Future Oil, že jseš nejlepší, že ne nadarmo tě ukazují všude na svých večírcích.

Nils Sormi asi právě tahal za pupeční šňůru, na které teď závisel jeho život. Tímto přívodem byl ve spojení s věží a hadičkami k němu proudila teplá voda a hlavně vzduch, který teď dýchal.

Nepotápěli se hluboko. Nils se měl spustit ještě několik metrů, ale dno bylo zahaleno ve tmě. Musel ho vyčistit od veškerého opuštěného materiálu z ventilu průzkumného vrtu, aby se o něj neponičily rybářské sítě.

Na tohle by potřebovali několik ponorů, jestli rychle neopraví ty ponorky. Obě dvě ponorky porouchané ve stejnou dobu, ksakru, to se nikdy nestává, ale Nils už teď udělal většinu práce.

Měl situaci pod kontrolou. Chlap, co rád riskoval, nebál se jít do toho po hlavě, vždy připraven udělat něco navíc, a tím vynikal. Jistě, v jeho profesi to „něco malého navíc“ mohlo znamenat smrt. Ale Nils nebyl hloupý. A jeho parťák byl lepší než jakákoliv bezpečnostní opatření. Pro Toma Paulsena byla bezpečnost prvořadá, klient neklient, na ceně nezáleželo. I klienti ho proto respektovali, tedy alespoň většina z  nich. Jestli Nils šel do toho po hlavě, Tom Paulsen se zase držel zpátky, ostatní tomu říkali princip předběžné opatrnosti. Kombinace, která je činila neporazitelnými.

„Give the diver more slack.“

Pustit potápěče dál. Už je na místě nebo tam skoro bude.

„Arctic Diving, našli jste to?“

Heleme se, chlap z Future Oil se opět probudil.

„Potápěč vstupuje do oblasti.“

„Kdo na tom dělá?“

„Nils Sormi venku, Tom Paulsen jako záložní potápěč.“

„Á, mladej Sormi, výborně. Ale hejbněte sebou.“

„Konec.“

Kretén, pomyslel si Leif Moe. Jó, „mladej Sormi sem,“ „mladej Sormi tam“. Všechny zásluhy sklidil on. Je to jednoduchý. Nils Sormi byl chloubou firmy. Taky ropné společnosti si libovaly, že hvězda potápěčů Arctic Diving byl Laponec, mezi potápěči jedinej, to jo, ale zase hvězda. Sloužil jim jako aliby, takovej „hodnej Laponec,“ důkaz, že i ropné společnosti byly otevřené místní populaci, že i ta se podílela na místním rozvoji. Velkej Texasan byl z něho na větvi, choval se k němu, jako by ho adoptoval. A nebyl jedinej. Pane jo! Mezi sebou mu říkali Nils Sormi PK, politicky korektní. Když bylo potřeba uklidnit místní politiky nebo udělat dojem na novináře, vytáhli panáčka PK. A tomu nafoukanému blbci to vůbec nedocházelo. Leif Moe slyšel z věže Paulsenův hlas, jak mluví na Sormiho.

„Nilsi, nech to bejt, nemáš čas a je to příliš riskantní, je to proti předpisům.“

„Věži, co se děje?“ zeptal se Leif Moe.

„Díl, co máme vytáhnout, se rozpojil na dva kusy a nemůžeme ho uchytit podle plánu. Bude potřeba se podhrabat, aby se dalo lano přivázat. Zabere to nejméně dva dny.“

„Dva dny! Do prdele!“

„Nils nechce čekat. Říká, že může díl na místě zanýtovat, aby se dalo lano uvázat. Osobně jsem proti. Nemá na to potřebné vybavení.“

„Dobře, předám to dál.“

Když supervizor situaci popsal klientovi z Future Oil, odpověď odpovídala jeho očekáváním.

„To si ze mě děláte legraci? Víte, kolik mě stojí ty vaše přesčasové hodiny v  dekompresní komoře a  podobné blbosti? Řekněte Sormimu, ať hejbne kostrou.“

„Je to riskantní, a jestli jste dobře poslouchal, co jsem vám říkal, nemá všechno potřebné vybavení.“

„To si myslíte, že je placenej, aby dělal instruktora potápění v přímořském letovisku? Konec.“

Ubíhaly minuty plné napětí. Leif Moe vše sledoval z dálky, mohl jen monitorovat kontrolky v řídící kabině. Tom Paulsen v  potápěčské věži se musel už cítit stísněně. Ale Nils Sormi, i když navlečen v neoprenu, musel cítit, jak ho zmáhá chlad. Slyšel, jak Paulsen z věže nadává svému parťákovi, že si dělá vše po svém. Čas, který na výpravu měli, už vypršel.

Leif Moe pochopil, že navzdory všem doporučením začal Sormi nýtovat část dílu, který měl být vyloven. Vynalézavost a odvaha v jednom, podle nejryzejší tradice váhavých začátků průmyslového potápění v  Severním moři v  sedmdesátých letech. Nemohl si pomoct, musel uznat, že Sormi je třída. Mladej Laponec nebyl špatnej. Arogantní a  namyšlenej, ale taky po čertech dobrej. Nadskočil, jak Paulsen vykřikl.

„Nilsi, okamžitě se vrať, hrozí ti nebezpečí!“

„Kruci, Paulsene, co se děje?“

„Nehoda na přívodovém kabelu. Zásobování teplou vodou a vzduchem zredukovány na... čtvrtinu.“

„Kolik má času?“

„Tři minuty.“

„Jak daleko je od věže?“

„Méně než to. Ale říká, že už to skoro má.“

„Panebože, dotáhni ho do věže v zubech!“

„Rozumím. Konec.“

V  principu byl Paulsen ve vteřině připraven vyrazit. Bylo to součástí jeho funkce záložního potápěče. Stačilo mu nasadit si masku. Paulsen by byl schopný vyrazit za svým kamarádem i bez ní. Moe zíral na kontrolní obrazovky a stopky, které automaticky zapnul.

„Artic diving, budete se tam ještě dlouho flákat?!“

Leif Moe přerušil komunikaci s  Hammerfestem. Byl zralý na pořádnou hádku. Tři minuty uplynuly. Zavládlo absolutní ticho, bylo slyšet jen jemné chrčení vysílačky. Zvenčí do lodě bez valného efektu narážely vlny. Okénkem viděl mobilní platformu, stejně tak netečnou k rozmarům počasí.

„Divers back in the bell.“

S úlevou si vydechl. Vzal vysílačku.

„Podejte zprávu.“

Uběhly dvě dlouhé minuty.

„Nils je KO, než jsem se k němu dostal, omdlel. Dýchá, ale je podchlazený. Future Oil můžou být klidní. Stačil dokončit práci. Jsme připraveni k výnoru. Konec.“

Leif pokýval hlavou.

„Zahajte výnor a dekompresi. Konec.“

5

Někde kolem Vlčí úžiny 13.45 Klemet Nango a Nina Nansenová strávili noc v boudě ve Skaidi. Na webových stránkách místních novin lidé komentovali nehodu, která stála Erika Stegga život. Hodně z nich projevovalo účast. Ale bylo tam také plno zahořklých a  oportunistických komentářů od jedinců, co nevynechají jedinou příležitost plivnout jed. „Kdyby byl sobům vstup na Kvaløyu zakázán, nikdy by se to nestalo. Obyvatelé Hammerfestu mají sobů po krk.“

To není nic nového, řekl si Klemet. Když se v létě sobi různě potulovali městem, mezi Laponci a  obyvateli města to dělalo špatnou krev, bylo tomu tak odjakživa.

Sám starosta Hammerfestu přiléval olej do ohně, když na svém facebookovém profilu zveřejňoval fotky sobů, na které ve městě narazil.

Vrátili se s Ninou k průlivu. Nebylo to poprvé, co se u přesunu nějací sobi utopili.

Hodně stád trávících zimu ve vnitrozemí Laponska mezi Kautokeinem a  Karasjokem na jaře migrovalo na letní pastviny na severním pobřeží nebo na ostrovech. Někteří sobi tam doplavali, jiné tam dopravily tažné čluny zapůjčené Správou sobů. Na podzim se vraceli stejnou cestou zpátky. Rutinní záležitost. Klemet nikdy neslyšel, že by se u  toho utopil nějaký sobař. Susannina slova se ho dotkla, i když se pletla. Jejich přítomnost by na věci nic nezměnila.

Odraz paprsků slunce ho oslepoval. Nasadil si sluneční brýle. Všechny utopené soby už vylovili. Celkem asi třicet. Zbytek stáda přeplaval úžinu bez problémů před několika hodinami. Zbývající sobi zůstali s  Anneli, připojí se k  nim na pastvinách později.

Ze zamyšlení ho vytrhla Nina. Jako obvykle nechodila kolem horké kaše.

„Co máš s Nilsem za problém?“

Klemet se na ni beze slova upřeně zadíval. Tohle často zabralo. Ne tentokrát. Ne s ní.

„Nemusíš si hned myslet, že mám s každým z kraje nějaký problém.“

Klemet soustředěně zkoumal Vlčí průliv.

„Vidělas, co je to za chlapa?“

Tentokrát chvíli mlčela Nina. I  ona byla, jak se zdálo, zahloubaná do pozorování okolí. Naproti ní se třpytily ještě zasněžené svahy. Sobi se už určitě vydali do vnitrozemí ostrova, jedni směrem k městu, další na neobydlené pastviny ve vyšších polohách.

„Ano,“ řekla po chvíli. „Ano, vím, je nesnesitelný. A neodolatelný.“

„Co tím chceš říct?“

Pro jednou ztichla zase Nina.

Když se vracela hlídka H9 do údolí, zazvonil Klemetovi mobil.

„Stopy? Jaké stopy?“

Někomu ukradli soba.

„Alespoň přijdeme na jiné myšlenky,“ podotkla Nina, když to položil.

S okradeným chovatelem se potkali na parkovišti u silnice vedoucí podél Reppafjordu v  domluvenou hodinu. Přesnost rovnající si heroickému výkonu v tomto rozlehlém a neobývaném kraji, kde platilo, že „až přijdete, tak tam budete“.

Zloděj se s tím nepáral. Místo činu se nacházelo ani ne patnáct metrů od silnice, na dobře viditelném místě ze strany hor. Bylo s podivem, že takhle riskoval, i za hluboké noci bylo dobře vidět. Sobař se dlouho nezdržel. Během migrace stád si nemohl dovolit zůstat dlouho pryč.

Zloděj soba rozřezal na místě. To taky nezvykle riskoval. Ke krádežím sobů docházelo většinou na podzim. Jednak byla zvířata hezky zakulacená z  trávy z  pobřežních pastvin a  měla nejlepší maso, jednak byla tma a  dalo se pytlačit bez většího rizika. Klemet i  Nina si nasadili modré gumové rukavice a zkoumali kůži a hlavu soba, paroží zmizelo. Uši však ne. Nina začala nahlas uvažovat.

„Jestli máme uši, znamená to, že náš zloděj nebude místní, jinak by věděl, že aby zmařil naše vyšetřování, stačí nechat zmizet uši, nemyslíš?“

Klemet se ani nenamáhal odpovědět. Nina nebyla u  sobí policie žádný zelenáč, základy už dávno pochytila. Žádné uši, žádné značky, žádný majitel a  žádný majitel rovná se žádná hlášená krádež. Žádná hlášená krádež, vyšetřování ukončeno. Neotřesitelná logika laponského policejního vyšetřování. Ale to jste museli vědět. Každý sob měl na obou uších značku, která neomylně ukazovala, komu zvíře patří. Policie vlastnila katalog se stovkami značek používaných v kraji. Klemet a Nina se na sebe podívali a  napadla je stejná myšlenka. Vrátili se k  pick

40

upu a dali se do sbírání kousíčků dvou roztrhaných pokutových

bloků poházených všude v autě.

6

Pátek 23. dubna. 18.50 Hammerfestský přístav Nikdo si už přesně nevzpomínal, proč se nejmenšímu nábřeží přístavu v Hammerfestu říkalo nábřeží vyvrhelů. Nilsovi přišlo, že se to jméno k místu hodí.

I když bylo v  centru města, zdálo se od něj a  jeho deseti tisíců obyvatel úplně odříznuté. Dvě stě metrů nalevo od nábřeží se nacházelo hlavní náměstí s  radnicí, hotelem Thon, trafikou a cukrárnou Narvesen, stánkem s kebabem a několika obchody. Budova, ve které sídlily těžařské společnosti, se tyčila hned za náměstím, nad nákupní galerií. Jen několik kroků napravo od nábřeží bylo postavené Arktické kulturní centrum. Jeho kovové trámy v noci modře zářily. Byla to jedinečná stavba vybudovaná díky penězům z těžby plynu v Barentsově moři. Dalo se říct, že je to jen spravedlivé. Tato stará vesnice měla také jako první na severu Evropy pouliční osvětlení.

Na nábřeží vyvrhelů však kolemjdoucí nezabloudil. Těch sto metrů bylo jako sto kilometrů. To místo byl svět sám o sobě. Na jednom konci kotvily malé rybářské lodě. Nikdy jich tam nekotvilo mnoho, tak čtyři, pět, ne víc. Patřily rybářům laponského i nelaponského původu, obě kategorie byly stejně nuzné.

Na opačném konci nábřeží vyvrhelů obvykle kotvily potápěčské lodě. Dnes večer tam kotvila i loď Arctic Diving.

Nejzvláštnější na tomto místě však byly dvě skoro neviditelné hospody ještě o  kousek dál. Byly bok po boku, a  přece jenom mezi nimi zela propast, velké kanystry paliva sloužily jako demarkační linie. Do první hospody se uchylovali potápěči a  námořníci po návratu z  výpravy. Toto místo mělo pramálo společného s  barem Black Aurora, který si nechávali na večírky, když bylo třeba dělat dojem na okolí.

V hospodě Riviéra na nábřeží vyvrhelů se potápěči scházeli mezi sebou. Tu necítili potřebu dělat ramena a dostát své pověsti chlapů, co to umí roztočit, grázlů, sukničkářů a hráčů se smrtí, ze které byli obyvatelé města tak nesví. Nebylo moc lidí zvenčí, kteří by mohli zavítat do jejich doupěte a necítit se tam rychle jako vetřelci.

Sousední hospoda Bures, což laponsky znamená dobrý den, vypadala ještě o  vous bídněji. Tady byl svět rybářů. Sámové z  pobřeží, malí rybáři, kteří bojovali, aby vyžili z  tradičního lovu ve fjordech, se nacházeli až na samém dně sámské hierarchie, na jejímž vrcholu stáli velcí chovatelé sobů. Ti, jejichž sobi pobývali na ostrově Kvaløya, k takovým chovatelům nepatřili a ani nikdy patřit nebudou. Proto sem někteří z nich někdy zavítali. Občas, spíš zřídka. Město Hammerfest už bylo zcela zaslíbené ropě a zemnímu plynu z Barentsova moře, takže se v něm necítili vítáni. Na nábřeží vyvrhelů se alespoň mohli obyvatelům města vyhnout.

Obě hospody se zavíraly prostými garážovými dveřmi. Když se rolety vysunuly nahoru, otevřel se před vámi prostor osvětlený ostrým světlem žárovek, kde bylo pár stolů, lavice a  všudypřítomné popelníky. Z  druhé strany se jak do jedné, tak do druhé hospody vcházelo obyčejnými dveřmi. Zvenčí na nich nebyl žádný nápis, takže když jste nevěděli, že tam jsou, tak jste prošli kolem jakoby nic.

Nils strávil část dne v dekompresní komoře s Tomem Paulsenem, pak skončili tady. Black Autora přijde na řadu později. Když zakotvili v  přístavu, už na ně na molu čekal Henning Birge, místní zástupce Future Oil. Birge byl vysoký chlap s  úzkou tváří, světle blonďaté vlasy měl způsobně učesané na pěšinku a  nosil brýle, které mu dodávaly vzezření účetního. Začal Nilsovi nadávat.

Tito chlápci totálně kašlou na to, co se tam dole děje, pomyslel si Nils. Ale před ostatními nedal na sobě nic znát. Jen tiše snášel nadávky. Musel si udržet tvář. Věděl, že stojí za víc než Birge, ten nadutej panák se bez něj neobejde. Nils ho slyšel, jak řve, ale pořádně ho nevnímal. Jeho řeči o zpoždění, daních, přesčasových hodinách mu byly ukradené. Jen ať si ten panák dává bacha a nepřežene to. Z pohledu Nilse to záviselo hodně na reakcích ostatních na terase. Za špatnou přípravu výpravy nenesl potápěč odpovědnost. Birgemu vůbec nedocházelo, že on, Nils Sormi, mu vytáhl trn z paty.

Nakonec se do toho vmíchal Paulsen, promluvil tím svým způsobem, který pokaždé budil respekt a naftaři po svém vysvětlil, jak Sormi vlastně výpravu zachránil, riskoval při tom kůži a „to vše pro blbej kus oceli“.

Ostatní potápěči potichu výstup sledovali. Sormi si držel kamennou tvář. Naftař se před ostatními jen ztrapnil, protože všichni pochopili, že odvedl brilantní výkon. Nilse proto nepřekvapilo, když najednou Birge úplně otočil. Pocítil změnu atmosféry. Vzal Nilse za ramena a přátelsky ho poplácal.

„No tak, vše dobře dopadlo, Nilsi. Určitě víš, jak moc jsme hrdí, že s tebou můžeme pracovat.“

Ta slova patřila jak jemu, tak pozorujícímu osazenstvu obou hospod. Nils využil toho, že se k němu Birge přiblížil.

„Udělals chybu, že ses takhle přede všema předváděl,“ přecedil mezi zuby, zatímco Birgemu drtil prsty rameno, „to bylo naposled.“

Rozloučili se. I když Birgeho rameno muselo bolet, usmíval se. Přede všemi prohlásil: „Nils Sormi je tváří Finnmarku budoucnosti, odvaha a  čest, je příkladem pro celý laponský lid! Nils bere osud do svých rukou a nestačí mu jenom natahovat ruku a žádat o peníze, které vydělali jiní. Bravo, Nilsi!“

Pak ve spěchu odešel. Nils si šel sednout na terasu k potápěčům. Za kanystry paliva na druhé straně popíjelo několik rybářů pivo. Byli to určitě jak Laponci, tak Norové, podél pobřeží bylo stejně těžké poznat, kdo je Laponec a  kdo ne. Obyvatelstvo se tu míchalo už po staletí. Nils věděl, že je Laponec, ale nikdy se ke svému původu nehlásil. Neměl k tomu důvod. Když se tím jeho firma ráda chlubila, tak prosím, ať si poslouží. Ale nechápal, co z toho vlastně má. Většina obyvatel Hammerfestu netušila, co se o  několik kilometrů dál v  tundře děje. Pořádně upil z  piva a  zavřel oči. Najednou zaslechl pomalý potlesk, který k  němu doléhal jako ozvěna z  nejtemnějšího koutu sousední hospody.

„Pěknej výkon. Můžeš být na sebe pyšnej!“

Za kanystrovou bariérou se v  pochmurném tichu dál rozléhal potlesk. Nils uviděl, jak ze stínu vychází Olaf Renson s  pivem v  ruce. Vida, Španěl je ve městě. Co tady dělá? Olaf Renson zasedal jako poslanec v sámském parlamentu a zároveň se živil jako sobař. Jeho militantnost nejednoho vytáčela. Právě za provokativní umíněnost a hrdý postoj si vysloužil přezdívku Španěl.

„Je nad slunce jasné, že jseš fakt jinej než Erik. Nikdy by se nenechal takhle ponižovat. Měl svou úroveň.“

Nils hned neodpověděl, za Olafem si všiml ženy Erika Stegga.

„Co je vám do toho?“ odpověděl vztekle. „A vy dva to teď táhnete spolu? To se nestydíš, se s ním tady ukazovat, když ti právě umřel muž?“

„Olaf mi radí se stádem. Teď jsem na vše sama. To však dobře víš, protože to ty si Erika na břeh vytáhl a já jsem ti za to vděčná. Také pro tebe to muselo být těžké. Nemusíš házet špínu na mého přítele Olafa jen proto, že zůstává věrný tradici. To nijak neznevažuje to, co sis zvolil ty.“

„Jeho tradice! Jen si pojďme popovídat o  té jeho tradici. Ano, je pravda, že chov sobů a vše kolem těch potvor, to se mě nikdy netýkalo. Ale vy mi tady povídáte něco o  odvaze? Jaký kecy, posloucháte se vůbec někdy? Jen se na ně podívejte, na ty krásný Laponce, plný huby slov o přežití jejich kultury, ale nemaj koule na to dotáhnout věci do konce a požádat o nezávislost, i když mají území, parlament, vlajku a všechny ty věci kolem.“

Potápěči kolem Nilse si užívali představení. Někteří na znamení souhlasu zabouchali sklenicemi o  stůl. Zdálo se, že si toho Nils nevšímá, dál se chladně díval na oba Laponce.

„Měli byste všechno, to by se pak vidělo, co byste udělali, co? A  víte, proč se tomuhle říká Španěl? Podle všeho má vyšpulenej zadek jako toreador. Ale je to hlav



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.