načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vlci Sudet - Petra Neomillnerová

Vlci Sudet

Elektronická kniha: Vlci Sudet
Autor:

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 211
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0944-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na Šumavě nalezne upír Kay svou milenku Saskii brutálně zavražděnou. To je jen začátek masakru, jehož kořeny sahají do dávné minulosti. Protože Tina tu není, pouští se Kay do vyšetřování sám a protože to může provádět jen v noci, má situaci značně ztíženou. Pátý díl temné a erotické upírské série je pojat především jako akční detektivní příběh s rychlým spádem. V pátém díle upírské řady o Tině Salo se upír Kay dopátrává dávných kořenů masakru, jehož obětí se stala i jeho milenka.

Popis nakladatele

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké... (Tina Salo, kniha pátá)

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Petra Neomillnerová

VLCI SUDET

Copyright © ڇ̉䙧̉ by Petra Neomillnerová

Cover © ڇ̉䙧̉ by Koutmedia & Karel Kadlec

For Czech Edition © ڇ̉䙧̉ by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-44-6

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧㠜鐇̉ ĊPDF束 䙧䙧8颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧8鐇㠜 ĊPDF pro čtečky束 䙧䙧9颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧9鐇땕 Ċepub束 䙧ڇ̉颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉ڇ̉鐇̉ Ċmobi束 䙧ڇ䙧颜 publikaceļ


– 3 –

Petra Neomillnerová

VLCI

SUDET

Tina Salo束 kniha pátá

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧̉


– 4 –

Petra Neomillnerová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Tina Salo

Sladká jak krev *

Doušek věčnosti *

Past na medvěda *

Smrt u archanděla

Vlci Sudet

Tanec s carevnou *

Cyklus Zaklínačka Lota

Žár krve *

Samostatný román

Dítě Skály

* připravujeme

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz


– 5 –

I.

Klattau spí. Znám tohle město zatraceně dlouho a pamatuju si ho

vlastně jen spící. Je líné, zvlášť tahle čtvrť maloměstských vilek, líné

a tiché.

Zaparkuju sporťák v postranní ulici a branku si odemknu

vlastním klíčem. V domě se svítí. Saskie není stará upírka, je jí

možná sto padesát let a má ráda legrační lampy s látkovými stínidly,

taky divany a dečky a mahagon... hedvábné spodní prádlo a sukně.

Jazykem si přejedu rty. Tina nikdy nenosí sukně a hedvábné prádlo

vlastně taky ne. Ve spoustě případů, po pravdě řečeno, nenosí žádné

prádlo.

~

Vilkou zní nějaký sladký muzak a mě napadne, že to má občasná

utěšitelka přehání. Ano, někdy si možná rád užiju pocit, že mě někdo

obskakuje, někdy jsem rád, že mi v posteli nevyrve zuby ze stehna

kus masa a dveře vždycky neotvírá kopnutím, ale

o „Lebkuchenhaus“ opravdu nestojím, a tohle je sladké až moc.

„Saski?“

Většinou mi běží naproti, vzorná hospodyňka v županu

s labutěnkou, ale dneska je zticha. Nakrčím nos. V domě čpí krev,

zamířím do jídelny v naději, že už prostřela večeři (žádná vychlazená

nulka z pytlíku jako v Pragu, teplá králičí), ale stůl je pustý. Obrátím

se ke schodům do patra, kde má Saskie ložnici. Cítím neklid,

podobný, jako jsem cítil v dobách, kdy mi ještě světlo nevadilo. Jestli

si myslí, že skočím do postele, aniž bych se najedl, tak... Tina by jen

ukázala bradou na lednici, ale Tina... no dobrá, zvykl jsem si na ni,

rád se na ni dívám, když loví, dokonce mám rád, když ze mě pije,

jenže někdy je toho dost. Timotej se mi smál, že jsem živým

důkazem toho, že si chlapi hledají obraz své matky. Ano, Tina

a Gothel mají něco společného, ale na kolikátý pokus jsem mrňavou


– 6 –

panovačnou žíznivou Salo našel? Ty ostatní byly poddajné a tiché...

jako Saskie.

Otevřu dveře, rozhlédnu se po místnosti a najednou je mi jasné,

že Saskie tichá zůstane už navždy. Nemá totiž hlavu, ta leží na

taburetu, a prsa má Saskie probitá kůlem. Už jsem to párkrát viděl,

ale málokdy mě to překvapilo tak jako teď.

Postel je zválená, ale jen lehce, nevypadá to, že by tu o život

zápasila upírka. Obrátím tělo na břicho, kůl prošel mezi lopatkami

a trčí nad zapínáním podprsenky. Musel to udělat někdo silný

a rychlý, to jistě, ale Saskie nebyla lovec, bůh ví, jestli vůbec za život

někoho zadávila. Unaveně se posadím na postel, odsunu dlouhé

štíhlé nohy, ztuhlé jako u figuríny, a promnu si oči. Byla to poprava?

Tina mohla přijít na to, kam zajíždím, když ji přepadne toulavá,

Gothel mohlo připadat, že zcela nevýznamná sudeťačka ohrožuje

můj partnerský život s Dyreho dcerou, koneckonců i Dyre mohl

umést kamínek z cesty své plavé dcerce. To všechno se mohlo stát, ti

tři by zardousili Saskii jako ptáčka, bez námahy by jí urvali hlavu

a kůlem by ji mohli klidně přibít k podlaze, ale ani jeden z nich by

nemlčel. Tina, v případě, že by jí má relaxace vadila, by se mnou

vyrazila dveře svého podkrovního bytu, matka by mi udělala kázání

a Dyre by možná k Saskii připíchl i mě. Rozhlédnu se, ale vím, že je

to zbytečné. Dyre nemá zapotřebí na někoho číhat.

Zvednu Saskiinu hlavu za vlasy, připadá mi to vhodnější než

držet ji za ucho, a za rozervané hrdlo ji brát nechci, nutilo by mě to

olíznout si prsty a aspoň tolik ohledů si má souložnice zaslouží. Byla

to hodná holka, ať se to vezme z jakékoli strany, ale hodným holkám

často někdo podřízne krk. I já sám... zatnu zuby. Kát se za hříchy

staré stovky let je neproduktivní činnost. Rozpáčím Saskii zuby, jde

do špatně, ústa má zalitá krví, a když ji setřu, zjistím, že jí někdo

vytloukl špičáky a hluboko na patro nacpal stroužky česneku.

Tradicionalista. Prohlížím Saskiinu pusu a je mi divně při představě,

že jsem jí tam dnes místo stroužků česneku chtěl zasunout něco

úplně jiného. Je mi jí líto, vždycky byla ochotná, nejspíš ovšem svou

ochotu trochu přehnala. Byla blbá, přiznám si poctivě, Tina by ji

nezabila už z toho důvodu, byla pošetilá, a proto teď nemá hlavu.

Neubránila se, neuměla to a ani to umět nechtěla. Pila z chlapů, před


– 7 –

lety z rozparáděných oficírů a zchudlých baronků, dneska prostě

z německých turistů, kteří byli celý naměkko, že slyší její vrkavou

němčinu. Pornoněmčinu, jak říká Tina.

Na chvíli svou dámu opustím, v kuchyni najdu džbán s králičí

krví a vypiju ho skoro celý. Pohrávám si s myšlenkou, že bych

vyrazil ven a na místní příšerné dupavé diskotéce sbalil na mercedes

nějakou koroptev, ale pak nápad zavrhnu. Nahoře leží dvakrát mrtvá

Saskie, která si nedávno zřejmě zahrála v závěrečné scéně filmu

o lovcích upírů, a zjistit, kdo jí to udělal, je jednak slušné a jednak

nutné, protože nemusí zůstat u jednoho případu. Problém je, že teď

nemůžu zavolat Tině, která je lepší stopař, protože by zavětřila a...

nestojím o to vysvětlovat jí, kde se tu vzal můj župan a proč mám od

domu klíče. Tina je seveřanka, ale dokáže projevit temperament

středomořského typu. Vytáhnu z kapsy telefon, a ještě než zavolám

té druhé, vzpomenu si na někoho, kdo mi dluží, kdo mi hodně dluží,

když na to přijde.


– 8 –

II.

„Konráde?“

Probudil jsem ho, slyším jen nesrozumitelné zvuky.

„Kdo volá?“ Je tak rozespalý, že mluví německy, a mě to potěší.

„Kay. Potřebuju od tebe kontakt.“

„Nemohla zavolat Tina, a ráno?“ zavrčí.

„Nemohla. Tohle není Tinin případ a ani nebude, pokud by to

bylo jinak, nevolal bych tobě. Chci kontakt na někoho, kdo se vyzná,

nejlíp ze Sudet.“

„Vyzná v čem?“ Bérův hlas je teď o poznání chladnější.

„Jedna moje známá měla nehodu.“

Pochopí okamžitě.

„Nebudem to řešit po telefonu, přijeď ke mně a... ustlala si na

nějakým frekventovaným místě?“

„Ve vlastní posteli, Konráde, ale nemá hlavu. Ta je na toaletce.

Mimochodem, jsem v Klattau.“

„Scheisse. No nic, za hodinu jsi tady. Čistě pro informaci, je to

člověk?“

Teď vrčím já. „Ne, našinec.“

„Zamkni, sedni do auta, mou adresu znáš. Kde je Tina?“

To bych taky rád věděl. Odletěla sice nakupovat do Londýna, ale

to vůbec neznamená, že tam teď je, upřímně řečeno, může být úplně

kdekoli, když vezmu v úvahu její současné rodinné poměry.

„Nevím.“

„Nechceš jí to přece jen říct? Ví toho o téhle zemi hodně.“

„Ne, zatím určitě ne. Podívej...“

Odkašle si.

„Jasně, nevíš, jak by na pytlačení pohlížela.“ Má z toho radost,

znásobenou vědomím, že jsem od něj sto padesát kilometrů.

„Nijak, ona sama má spoustu, ech, hraček.“

„Přesto jí to ovšem neřekneš. No, přijeď.“


– 9 –

Ukončí hovor, já se naposledy rozhlédnu po ložnici, vytáhnu

z tašky foťák a nafotím pár detailů hlavy a trupu tam, kde prošel kůl.

Podívám se za nehty, protože tam se Tina vždycky dívá. Ženská

práce, procházejí mnou vlny vzteku, piplavá práce na nic, protože

Saskie se nebránila. Nebránila se nikomu, moje zloba se najednou

obrátí proti ní, mám lepkavý pocit jako po návštěvě děvky. Dávala

mi něco, co nemá žádnou cenu, vztekle uhodím do stolu a deska

praskne. Už blbnu, pomyslím si, pohledem prodlím na Saskiiných

kalhotkách a pak zhasnu. Co tady? Vzadu za opaskem mě tlačí

pistole. Možná to Tině přece jen řeknu a uděláme to jako vždycky.

Ona ho najde a já ho zabiju. Ta představa mě utěší. Koneckonců,

když lidi mluví o lásce, možná mají na mysli právě tohle.

~~~

Ne, neřeknu jí to, protože už je pozdě. Když jsem si s Tinou začal,

prosila mě Saskie, abych o ní pomlčel, protože se bála její návštěvy,

a později na to nějak nikdy nepřišla řeč. Ty dvě se k sobě nehodily

a navíc, takhle se to přece dělalo vždycky. Nemusel bych to řešit,

kdyby... kdyby to nebyla poprava. Ten, kdo Saskii zabil, věděl, kdo

je, a dobře se připravil.

~

D5 je v noci prázdná a já ze sebe aspoň můžu dostat napětí. Když se

asi popáté přilepím ve dvoustovce na zadek nějakého auta, uznám, že

už jsem si pohrál dost. Noc je ještě mladá, požehnaná zima, kdy se

dá vyrazit už v pět a bavit se do pozdního rána. Mám čas, ale ani tak

se mi za Bérem nechce. Má nemožně zařízený byt a navíc, jeho

loajalitou si opravdu jistý být nemůžu.

~~~

„Jsem před domem,“ štěknu do telefonu, který Bér vzal asi po

pětiminutovém vyzvánění.

„Ughm.“

Zatrnou mi dásně, ten idiot si šel evidentně lehnout a zaspal mě.

Mám toho dneska večer tak nějak...


– 10 –

„Zofort otevři, Bére,“ dávám si záležet, aby si uvědomil, že dole

čeká upír ve špatné náladě, „potřebuju od tebe laskavost, ale to

neznamená, že ji z tebe nemůžu vytlouct. Dělej.“

Pochopil, protože za necelých pět minut odmyká dveře.

„Myslel jsem, že potřebuješ pomoc,“ začne nepřátelsky.

„Asistenci,“ odseknu, projdu kolem něj do domu a přitom ho

ramenem hodím na zeď. No, je dobře, že jsem na tu diskotéku nejel,

lidská ženská by moje něžnosti dneska nejspíš nepřežila a dvě ženské

bez hlavy za jednu noc, to už by byla v Klatovech slušná událost.

~

„Můžeš mi říct, co se stalo?“

Sedím v Bérově příšerné odřené klubovce a uvědomuju si, že to

v jeho bytě smrdí. Šelmy jsou divně cítit.

„Podívej se sám,“ podám mu fotoaparát a zatnu ruce v pěst.

Samozřejmě mi nic nenabídl a mně žízeň lepí jazyk na patro. Napij

se z něj, našeptává mi, ale víc než ohled ke spolupracovníkovi mě

odrazuje pach. Jistě, Tina z něj pila, jenže ona je schopná dost

bizarních věcí, když na to přijde. Zasteskne se mi po ní, mám rád,

když vedle mě leží. K dovršení všeho mám erekci.

„Bére, potřebuju policajta nebo detektiva... doufám, že chápeš

proč.“

Vrátí mi aparát.

„Jo, je to ošklivý.“

„Je to poprava, ten, kdo to udělal, věděl, že je upírka.“

Medvědodlak vážně přikývne.

„Takže ten, koho mi dohodíš, nemůže být člověk. Nejsem Tina,

a upřímně řečeno,“ zvednu hlavu a zadívám se mu do očí,

„nevydržím s člověkem dlouho.“

Ztuhne.

Vím, že si všiml tónu hlasu i zubů, a cítím jisté zadostiučinění.

Bér by neměl zapomínat, kdo je tady lovná.

„Takže chceš dlaka?“

„Je na výběr ještě něco jinýho?“

Zavrtí hlavou.

„Nic jinýho, výhoda je, že na Šumavě je jich dost.“

„Zaplatím, ale musí být dobrej.“


– 11 –

„Dobrá.“

„Co?“

„Jedinej, kdo by se toho mohl ujmout, je ženská, vlkodlačice.

Podívej, do téhle branže tolik dlaků nedělá a ty by ses s vlkem

nesnesl. Darek říká...“

„Nechal jsem ho naživu, tak těžko může něco říkat. Dobře víš, že

leze Tině do postele a jen fakt, že z něj pije a je to čokl, brání tomu,

abych...“

„Právě proto ti chlapa nedoporučím. Zabil bys ho.“

Olíznu si rty. Řečí o zabíjení je na mě trochu moc.

„Co je to za ženskou?“

„Zlata. Dělá na Šumavě pro horskou službu, leze po skalách

a leccos ví. Nikoho lepšího nemám.“

„A máš její fotku?“

„To je další věc... Nech ji na pokoji. Podívej, já vím, že pro tebe

není problém ji znásilnit, ale pak si hledej dalšího pomocníka. Nešla

by do toho.“

„Nechci její vlčí frndu, chci jen vidět, jak vypadá.“

„Hm,“ zamručí nepřesvědčeně, ale odejde k notebooku a buší do

něj silnými prsty, porostlými zrzavými chlupy. Kdo si tohle bere do

postele, musí mít, na mou duši, dobrý trávení.

„Tady,“ kývne na mě. Z monitoru se kření opálená ženská

v červené bundě. Má ošlehanou tvář a popraskané rty. Mlasknu.

„Nepotřebuju, aby ho uštvala, to udělám sám.“

„Potřebuješ, aby ti ho nadehnala, a to udělá.“

V podstatě má pravdu a vlčice vypadá docela mile. Ostatně, má

ještě jednu výhodu, na tuhle Tina žárlit nebude.


– 12 –

III.

Tina doma není. Měl bych se radovat, místo toho mě to otráví. Její

byt není pořádně zatemněný a vlastně se v něm moc pohodlně

nebydlí, protože Tina světlo miluje. Na chvíli si pohrávám

s myšlenkou, že možná o světlo zas tak nestojí a půdní byt se

spoustou střešních oken je jejím způsobem, jak našince deprimovat,

ale pak ji zavrhnu. To není její styl, když chce Tina dát někomu

pocítit svou špatnou náladu, dělá to jinak, střešní okna by si užívala

tak moje máti.

Zívnu. Za oknem je ještě tma, ale ráno se blíží. Melancholicky

vyhrabu v lednici sáček s krví a upiju spíš jen ze zvyku. Pak vytočím

Tinino číslo.

Chvíli se neděje nic, prozváním ji možná dvě minuty, než se ze

sluchátka ozve dunění bicích.

„Kde jsi?“

„Co?“ křičí ženský hlas do telefonu.

„Ptám se, kde jsi.“

„Jo tak... tancuju.“

Spíš její odpovědi odhaduju, než slyším.

„S kým?“ S velkou pravděpodobností Tina mou starostlivost

neocení, ale nedá mi, abych se nezeptal.

„Lidi,“ rachot reprobeden přehlušuje její hlas.

„A z našich?“

„Brian.“

Představím si vyzáblého chlápka se slabostí pro Indii

a neubráním se znechucení.

„Vypráví ti o královně?“

„Coo?“

„O královně...“

Vím, že celý náš hovor je absurdní, že mě Tina nejspíš ani

nevnímá, ale mám lepší pocit, když slyším její hlas. Jsem v pokušení


– 13 –

ji poprosit, aby přijela domů a vzala i „můj“ případ, ale než stačím tu

pitomost udělat, dolehne ke mně přes šum její hlas.

„Hele, končím, Brian načal nějakou babetku, tak si jdu dát.“

„To je upírskej klub?“ Pevně doufám, že je.

„Hmm, asi jo,“ odbroukne Tina a pak už slyším jen dusot basů

a nějakou ženskou, jak ječí.

Otráveně zkontroluju zatemnění, svléknu se a padnu do postele,

která voní krví. V polospánku si uvědomím, že jsem věci naházel na

zem. Dostala mě, pomyslím si ospale, nakonec si taky začnu

v chaosu libovat.

~~~

Probudím se v podivném pološeru, a když se rozkoukám, dojde mi,

že venku napadl sníh. Sníh, horská služba, zívnu, obléknu si župan

a natáhnu se po telefonu. V tu chvíli zazvoní.

„Prosím?“

„Kay Schaffer?“

Hluboký ženský hlas zní hodně rezervovaně.

„Ano.“

„Konrád mi na vás dal číslo. Prý potřebujete pomoc v nějaké...

záležitosti.“

„Řekněme. Máš nějaké kontakty v Klattau?“

Odmlčí se.

„Upír z Německa?“ naježila se.

„Ano, a pokud máš nějaké pochybnosti, řekni to rovnou, Konrád

tě doporučil, ale já na tom rozhodně netrvám. Pokud jde o peníze...“

„Konrád říkal, že máš nepříjemnosti.“

Syknu. „To není přesné, nepříjemnosti bude mít někdo jiný, až ho

najdu. Od tebe chci, abys mi ho nadehnala.“

„Jsi zabiják,“ v hlase má teď stopu nejistoty.

„Jsem upír.“ Tohohle mě Konrád mohl ušetřit, ta čubka je

naprosto nemožná.

„Nikdo jiný než ty na Šumavě není? Detektiv, policajt nebo...“

„Ne.“

„Dobrá, kde bydlíš?“

Zarazí se.


– 14 –

„Chceš přijet?“

„Samozřejmě.“

„Je tu hodně sněhu.“

„Dobře, nevezmu si sporťák.“

„Chceš přijet dneska noci?“ Teď v hlase zazněl náznak paniky.

Ta nemůže zjistit nic, pomyslím si, zdá se, že jí ani nedošlo, že

jindy než v noci přijet nemůžu.

„Samozřejmě. Tu adresu.“

„Sklářská...“

„V Eisensteinu?“

„Okupace už skončila, všiml sis?“

Další taková, jenže téhle to na rozdíl od Tiny nemusím žrát.

„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už jste ty kopečky

dostali zpátky.“

Slyším ve sluchátku její dech, nejspíš se drží, aby se neohradila,

možná že počítá, co si může dovolit, instruovaná Bérem. Doufám, že

jí o mně řekl dost.

Řekl, protože se k další poznámce neodhodlá a zavěsí. Je mi to

dost jedno. Adresu mám, a pokud ta čubička k něčemu bude, k práci

ji přimět dokážu.

~

Naházím do tašky pár věcí, necesér s holením, notebook, kombinézu

na lyže (možná je tam opravdu hodně sněhu), několik krabiček

nábojů, dalekohled, Berettu 93R, goretexové boty, do příruční

ledničky sbalím pár sáčků s krví a ze šuplíku v sekretáři vyhrabu klíč

k Dyreho nejnovějšímu daru, BMW S6 v emkovém provedení. Dyre

je svým způsobem pošetilý a stejně jako já občas doufá, že se u Tiny

projeví ženská záliba v dárcích, ovšem ona měla představu živého

Timoteje, ne sériové káry. Na druhé straně, je natolik praktická, že ji

nenapadlo auto vrátit. To je pro Tinu taky typický, nevrací nikdy nic,

co nemusí. No, teď se to bude hodit.

Klušu do hotelu, kde je bávo zaparkované. Do garáží v domě se

nevejde a Tina s ním vůbec nejezdí, i když na hory by si ho možná

vzala. Nudící se kára na mě uměřeně štěkne, zabliká, hodím tašku na

zadní sedadlo a vyjedu. Sněhu je překvapivě hodně a koleje kloužou.


– 15 –

Mířím k Motolu a pak ven z Prahy. Auto se ukázněně pohupuje a ve

smyku klouže jen mírně.

~

Pořád sněží, což mě dost znervózňuje. Minul jsem Klatovy a silnice

začíná připomínat běžkařskou trať, ani náhon na všechny čtyři si

s tím neporadí tak, abych mohl jet víc než padesát, a do toho mi na

displeji telefonu bliká Tina. Klepnu do hands free a kupodivu se

tentokrát neozve dunění.

„Co děláš?“ začne bez úvodu, až mám podezření, že jí Konrád

volal.

„Jedu do Sudet.“

„Ale...“

„Mám tu nějakou práci.“

„Ale...“

„Někdo odmázl jednu upírku.“

Nechce se mi lhát natolik, abych se případným vysvětlením úplně

ztrapnil.

„Našinec?“

„Nevím. Měla vymlácený špičáky a v hrudi kůl.“

„Kdo?“

„Saskie.“

Doufám, že jsem to řekl dostatečně lhostejně.

„Ale?“ podiví se Tina. „Ta ulízaná kočka?“

„Hm,“ vystihla ji dobře.

„Chudák.“

Někdy mě Salo překvapí, se vším jejím cynismem parchanta od

trénu projeví občas nečekaný soucit.

„Moc se nebránila, co?“

„To ne.“

„Mám přijet?“

Znejistím. Tina mi připadá o stupeň méně lhostejná, než by měla

být. Přesto bych ji nejraději přivolal zpátky, ne proto, že by mě tak

trápila prázdná postel, ale chybí mi její přítomnost. Byl to divný dar,

který jsme dostali od Twaineho, pomyslím si, a bylo by

přinejmenším bizarní, kdybych se po osmi stech letech od své smrti

zamiloval, ale...


– 16 –

„Jestli tam něco máš, nejezdi, zvládnu to sám, případně s Bérem.“

„Mám tu něco,“ hlas jí zatáhl chrapot. „Hledám Timoteje

a možná je tu někdo, kdo mi může píchnout, takže jestli mě

nepotřebuješ nutně...“ Věta vyzní do ztracena a já se pokouším

odhalit v jejím hlase vztek. Nejsem si jistý.

„Rád bych tě tu měl,“ teď už si dovolím pravdu, „ale spíš

z jinejch důvodů.“

„Ohni nějakou mladou,“ poradí mi zlomyslně, „holky budou

rády, ty budeš líp spát...“

Přišlápnu plyn a při výjezdu ze zatáčky dostanu smyk.

„Kurva...“

Auto rotuje po silnici, ale je noc, škarpy zaváté a v protisměru

nikdo. Namířím čumák bavoráku k silnici a xenony vyříznou v bílé

tmě terč.

„Co je?“

„Smyk. Mimochodem, půjčil jsem si tvý auto.“

Směje se, jedovatě a bezstarostně.

„Jestli to rozšviháš, koupíš nový.“

„Samo. Tino...“

„Hm...“

Představuju si ji v nějakém designovém hotelu, jak leží nahá na

velké posteli.

„Nevadí ti ta proměna?“

„Jak to myslíš?“ diví se, jako by tu seděla vedle mě.

„Některý věci už nejsou tak bezpečný jako dřív.“

„Jako někoho přefiknout?“ zahihňá se.

„Jako někoho přefiknout, nebo třeba o někoho přijít. Oslabuje nás

to.“

„Ale houby. Nic necítit není vždycky výhoda.“

„Někdy jo,“ vedu si svou.

„Pokud chceš skončit jako Dyre... Nemít pocity je jako bejt

vykastrovanej, nemyslíš?“

Teď se musím zasmát já. „Nikdy jsem si nepřipadal jako

vykastrovanej.“

„Jo, ale bodals jak do díry po suku,“ rýpne si a mně je o něco líp.

Nejspíš se jí o té Saskii časem odvážím říct.


– 17 –

~~~

Někdo má zimu rád, já ne. Tina by řekla, že je to atavismus, protože

když jsem byl kluk, nedalo se v zimě nic dělat, moje vysvětlení je

jednodušší. Nemám prostě rád komplikace a sníh komplikuje

všechno. Zkurvenej sníh, drtím mezi zuby, když kloužu k Rudě.

A vlčí holka to se mnou nebude mít lehký.

~

Sklářská je zapadlá tak, že jsem v pokušení vyměnit X6 za sněžnou

frézu, dávám autu zabrat, motor řve a já se připravuju, že vypláznu

tři miliony za pomuchlaného miláčka, když konečně předrncám

návěje a zastavím před chalupou, která vypadá, že by ji ani

třímilionová investice nezachránila. Strhnout a postavit znova,

pomyslím si. Ovšem, dlaci na tom nikdy nejsou moc dobře.

~

Zatroubím. Chvíli se neděje nic, pak se na zápraží objeví hubená

ženská v teplákové soupravě.

„Kterej debil...“

Vystoupím z auta a jdu k ní. Couvne. Napadne mě, že ještě upíra

nikdy neviděla. Usměju se, když zády narazí na zeď.

„Hodná,“ zapitvořím se, „přece mě nepokoušeš... hodná

holčička.“

Snaží se ovládnout, jenže vlci jsou v podstatě plachá zvířata,

zvlášť když jsou sami.

„Pojď dovnitř,“ pobídnu ji, „nepřišel jsem ti zlomit vaz. Tos

nikdy neviděla našince?“

„Viděla,“ vypraví ze sebe těžce. Bojuje, ale víc dohromady nedá.

„Ale nebyl starý, že?“ Vstoupím do její hlavy a přebírám se změtí

myšlenek, animálním zvířecím děsem, strachem bilancujícího

člověka. Znásilni ji, zvoní mi v uších, strach živí lovce.

„Vzpamatuj se, Zlato,“ houknu na ni ostře, „jinak se neudržím.

Konrád ti snad řekl, co je potřeba. Chci pomoc, loajalitu, chci, abys

držela hubu, když budu chtít, abys byla zticha, a taky chci, abys pro

mě lovila. Já dokážu vstoupit lidem do myšlenek, ale ty znáš tenhle

kraj a můžeš...“


– 18 –

Za mnou se ozve měkké dusnutí, ohlédnu se, to kočka skočila ze

židle na zem. Zlatě ten okamžik stačí. Vyběhne ze dveří a utíká

k lesu. Je to špatnej nápad, jeden z nejhorších, bohužel ji nemůžu jen

tak nechat běžet, sníh mě zdržel a až začne svítat, musím být někde,

kam světlo nedosáhne. Nedá se nic dělat, pomyslím si a vyběhnu ze

dveří.

~

Zlata má smůlu, sníh je hluboký a stopa zřetelná. Představuju si, jak

někde morfuje, jak se pod nějakým smrčkem svléká z té absurdní

teplákovky, a chce se mi smát. Jaké má asi kalhotky? Doběhnu

k hranici stromů a rozhlédnu se. Slyším tep, pak dech a nakonec

i šepot.

„Je to psychopat, Bére, jaks ho sem mohl poslat?“

Odkašlu si a vykroutím jí telefon z ruky.

„Počkej, promluvím s ním sám.“

Ještě než stačí zdrhnout, vezmu ji levačkou za krk a přitlačím ke

kmeni stromu.

„Bére, tady Kay. Řekni jí, ať neblbne, a řekni jí to sakra důrazně.

Podívej, honit se se mnou po lese je... hloupost. Může to být

i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš

kočku do psince, chápeš.“

Chápe. „Dej mi ji,“ zachraptí. „Ona už bude hodná.“

~

Po pravdě řečeno, není moc hodná. Snaží se se mnou držet krok,

když se brodíme sněhem k domu, ale nejde jí to. Zdá se, že to nějak

nechápe.

„Potřebuju místo k přespání,“ obrátím se k ní. „Pohodlný,

bezpečný, s příslušenstvím a takový, který se dá zatemnit. Sníh mě

zdržel, dneska už nic nestačíme, teda nic venku.“

Pobledne, když se prstem dotknu její tváře.

„Aby mezi námi bylo jasno... Nevím, jak moc u vás šéfuje Bér,

ale ten je živ z milosti chlápka, který je shodou okolností otcem mojí

přítelkyně. Slyšela jsi někdy o upírských služebnících?“

Přikývne.

„Tak to je Bér. Buď rozumná.“

„Takže to přišlo?“ zvedne ke mně hlavu.


– 19 –

„Co přišlo?“ nepochopím.

„Dohadovali jsme se, kdy to zasáhne i nás. Všichni vědí, jak

dopadl Bér, který pro vás dělal. Všichni vědí, jak žije Martin, a...“

„Martin žije u Gaspara a Guty už léta. Dělá jim správce.“

„Otročí jim.“

Pokrčím rameny. „Jeho věc, ale myslím, že tam je dobrovolně.

Tina to říkala a ona je docela dobře zná. I jeho. Pila z něj, a to jdou

lži stranou.“

Zlata sykne. „Pila? Jako jeho krev?“

Vezmu ji za rameno a přitáhnu k sobě, dost lehce, aby to pro

pozorovatele vypadalo, že ji líbám, přitisknu jí rty na krk, kousnu ji

a loknu si. Zmítá se a já ji se zájmem pozoruju. „Začneš se měnit ?

Někdy se to stává, víš, liebchen má s vlkodlakem poměr, takže tyhle

detaily...“

„Neproměním se,“ ucouvne. „Chtěl bys, abych to udělala?“

„Chci, abys mi našla bydlení, holčičko.“

„A proč jsi mě kousnul? Bude se teď něco... stanu se...“ neví,

jak dál.

„Nestane se vůbec nic, a ty jsi dlak, takže se rána brzo zatáhne.

Prostě jsem chtěl, abys věděla, že si nehraju. Necukej sebou, není to

proto, že jsi dlak, kdybys byla upírka, nebyla bys na tom líp. Já upíry

lo vím.“

Přikývne. Vypadá to, že se unavila a rezignovala.

„Dobře, lovíš upíry, ale teď upíra ulovit nechceš, ne? Konrád

říkal, že chceš najít vraha nějaké upírky.“

„Přesně tak.“

Už jsme u domu, z jehož komína ani nestoupá kouř.

„Jak si tam topíš?“ opustím na chvíli téma.

„Netopím,“ odsekne a potvrdí moje podezření.

„Můžeš mi v tom případě doporučit místní hotel?“

~

Sedíme v její kuchyni a ona hledá na stařičké nokii nějaký kontakt.

„Přinejhorším se můžeš vyspat tady, jestli chceš.“

Rozhlédnu se kolem sebe.

„Máš tu internet?“


– 20 –

„Přes mobil,“ je moc zaujatá svým pátráním po zřejmě ztraceném

čísle.

„Masážní vanu?“

To ji přinutí zvednout hlavu. „Nemám tu vůbec teplou vodu,

koupila jsem to teprve nedávno a rekonstrukce...“

Povzdychnu si. „Jasně. Stojí prachy. Podívej, jestli pro mě uděláš

to, co potřebuju, dám ti půl milionu... možná víc, pokud to bude

složitější. Záloha pade, OK?“

„Je to hrozně o hubu, ne?“

„Spíš ne.“

„Spíš ne pro někoho, koho skoro není možný zabít, nebo i pro

toho, koho možný zabít je?“

„Každýho zabiješ,“ vyhnu se odpovědi a ona se vítězoslavně

usměje. Konečně našla ten telefon.

„Mám ho. Zkusím zavolat Vaškovi, to je jeden kluk od nás.“

„Skvělý.“ Nervózně vyhlédnu oknem ven.

„Je na brigádě v Terasách, tak by tam třeba něco sehnal.“

„Ještě lepší.“

„Máš nějakej požadavek? Tedy, speciální?“

„Jo. Vanu, hifi a cedulku ‚Nerušit‘.“

Zlata ohrne rty a vytočí číslo. Na rtu se jí začíná dělat opar a oči

má překrvené z nevyspání.

~

Nejde to zdaleka tak, jak jsem čekal. Zlata se s někým dohaduje

a pak se obrátí ke mně...

„Prej ubytovávaj až od odpoledne.“

Vstanu.

„Moje milá, to je mi k hovnu. Potřebuju pokoj do svítání,

a mimochodem, zaplatím samozřejmě i tenhle den, tos mu řekla?“

Rozpačitě se zazubí. „Neřekla.“

Zdá se, že Vencl už konečně zabral, pokoj „prej má“, a já mám

všeho plné zuby. Snažím se představit si Zlatu při detektivní práci.

Tina umí zařídit leccos, Gothel zařídí všechno, Zlata mi ve srovnání

s nimi připadá jako děcko.

„Můžeme jet?“ kývnu na ni a ona se natáhne po bundě.

„Chceš autem? Není to...“


– 21 –

„Daleko... mám tam věci, princezno. Konrád říkal, že děláš

u horské služby, jak došel k tomu, že taky lovíš zločince?“ zeptám se

jí pak přímo a negalantně ji vystrčím ze dveří.

Seběhne schody.

„Tak... možná proto, že jsem už párkrát něco takovýho dělala,

ale to šlo vždycky o naše. A znám to tu, no...“

Zkoumavě se na mě zadívá a opravdu na chvíli připomíná vlka.

„Vlastně nechápu, proč tě za mnou poslal.“

„Já jo,“ otevřu dveře a vyhoupnu se na sedadlo, „ví, že chlapa

bych zabil.“

Rozpačitě se zasměje, ještě než jí dojde, že to není vtip. Pak už

jen tiše sedí vedle mě a pozoruje navigaci. Hotelové parkoviště je

zaváté, ale bávo se přece jen dohrabe na místo blízko vchodu.

Zaparkuju, z kufru vytáhnu tašku a lednici a potom se ohlédnu po

Zlatě. Tváří se divně.

„Co je?“ Začínám být nervózní, protože se vůčihledně jasní.

„Ledničku?“

Nechytnu se za hlavu jen proto, že bych ty věci musel položit.

„Tohle je malá díra, děvče, kdybych tu začal lovit, brzo byste si

toho všimli.“

Nadskočil jí ohryzek a do hotelu vběhla hodně zčerstva. Zívnu

a umíním si, že si ještě před spaním znovu popovídám s Bérem.

~

„Passport?“ Domácky vyhlížející recepční už zřejmě ví, že jsem

z druhé strany.

„Můžete i česky,“ nabídnu jí povzneseně a přistrčím doklad.

„Platím samozřejmě i dnešek, mimochodem, přes den úklid nechci,

jel jsem skoro celou noc, budu spát.“

Podívá se na mě překvapeně a mně dojde, že tady uklízejí, až

když se zákazník spakuje. No, o starost míň.

„A zdržíte se?“

„Dva dny, možná víc, to zatím nevím,“ přisunu jí po pultu dvě

dvoutisícovky a paní mi z nich štědře vrátí. Tady se dá žít lacino,

pomyslím si a napadne mě, že je to možná důvod, proč v Klattau

zůstávala Saskie, no a taky důvod, proč se tak radovala z každého

dárku. Nejspíš jí prostě nestačily peníze.


– 22 –

„Ozveš se?“ Vlkodlačice se s úlevou obrátí k odchodu.

„Na klar, ale nezajdeš na chvíli nahoru? Chci ti ukázat nějaký

fotky.“

Recepční rejdí očima, Vašek, nebo alespoň ten, koho za Vaška

pokládám, se nafoukne a ani Zlata bůhvíjak nejásá.

„Nestačí to večer?“

„Ne. Můžeš na tom začít dělat už dneska, ne?“

Kývne a jde přede mnou do schodů jako na popravu. Já za ní

neklušu o moc radostněji, tohle ubytování není zrovna můj obvyklý

standard, ale jak by řekla Tina, je to challenge.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist