načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vlčí ostrov - Lajla Rolstadová

Elektronická kniha: Vlčí ostrov
Autor:

Lékař jí kdysi říkal, že musí brát léky a vést bezpečný a předvídatelný život, aby svou nemoc dokázala zvládat. Lajla Rolstadová se však rozhodne pro pravý opak – žít ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  168
+
-
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 242
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Ulveøya ... přeložila Daniela Mrázová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3443-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lékař jí kdysi říkal, že musí brát léky a vést bezpečný a předvídatelný život, aby svou nemoc dokázala zvládat. Lajla Rolstadová se však rozhodne pro pravý opak – žít nezávisle na cizí pomoci i na lécích. Odlétá do Kanady a následující měsíce tráví uprostřed divočiny nebo na cestách, mezi lidmi dobrovolně žijícími na okraji společnosti v odlehlých oblastech, či se samorosty a podivíny, s nimiž se náhodně potkává - ať už jsou to pěstitelé marihuany, lovci, kovbojové, hippies, dobrodruzi či léčitelé. Navazuje hluboká přátelství, prožívá nesmělou lásku, ale především poznává sebe samu, své touhy i obavy, a učí se žít v souladu s přírodou. Kerouac v sukních po šedesáti letech? Autobiografický román Vlčí ostrov dokumentuje spisovatelčin život na kanadském ostrově, několikaměsíční cestování autem Amerikou a téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel. Autorka líčí tato období překvapivě prostým a upřímným stylem a nenechává čtenáře na pochybách, že všechno, co čtou, je ničím nezkreslená pravda.

Zařazeno v kategoriích
Lajla Rolstadová - další tituly autora:
Vlčí ostrov Vlčí ostrov
Rolstadová, Lajla; Mrázová, Daniela
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Výborné Krakonoš 2017-03-04 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Jednoduché, ale odpočinkové. Únikové, pohodové. Taková malá či slabší "Kerouacová"
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FLEET




















Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2015
Translation © Daniela Mrázová, 2016
ISBN 978­80­7473­473­1 (PDF)
This translation has been published with the financial support
of NORLA.





Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2015
Translation © Daniela Mrázová, 2016
ISBN 978-80-7473-443-4










9
Na ostrov přijíždím v  půlce listopadu, jsem poprvé
v Kanadě sama, nemám bydlet u žádných známých. Bu -
du dělat správcovou, daleko od lidí, hlídat soukromou
nemovitost, která patří nějaké americké rodině, v  létě
ji pronajímají jako místo pro odpočinek v  ústraní
nebo pro táborové školy. Na letišti mě nikdo nečeká.
Nasedám na autobus, s sebou vleču batoh a kufr, nocuju
v hotelu, který jsem si předem objednala na netu, spím
jako zabitá. Cesta na ostrov mi trvá skoro celý další den.
Autobus, několik trajektů, stojím na nábřeží, stmívá se,
okolo rostoucí planiky se zamihotají v  záři světel
osamělé toyoty. Vystupuje z ní dívka s rezavými vlasy.
Jmenuje se Sierra, tiskne mi ruku. Nakládáme zavazadla na
korbu a  vydáváme se klikatou silnicí. Po čtvrthodině
odbočujeme na hrbolatou lesní cestu, pokračujeme dál
do temného cedrového lesa, parkujeme na malém
prostranství mezi stromy.
Odsud musíme pěšky, oznamuje Sierra, se zavazadly
ti pomůžu. Bere kufr a jde jako první, ukazuje mi
cestu. Zapíná čelovku, kterou si připevnila na čepici
s nápisem Pink Floyd.
Kráčíme tiše, pěšinu lemují schránky ústřic. Když
svítí měsíc, najdeš tady cestu i v noci, protože lastury
odrážejí jeho záři, říká.





10
Stezka se vine lesem po samém okraji mořského bře -
hu, jeden úsek vede po kluzkých kamenech na hraně
útesu, skoro ji není vidět.
Tamhle leží Levandulový ostrov, ukazuje Sierra do
noci, v létě mívá totiž voda kolem něj barvu levandule,
ale teď je stejně tma. Při odlivu se na něj dá přebrodit,
je to blízko. A o kousek dál je Vlčí ostrov. Tam žije velká
smečka vlků, uslyšíš je možná ještě dnes. Občas v noci
přeplavou na náš ostrov a vylezou na pláž u pozemku,
hlavně za odlivu, ale neboj se jich, drží se povětšinou
od lidí dál.
Vrhám na ni nevěřící pohled.
Je nervózní, kráčí rychle, myslím, že z mého
příjezdu nemá radost. Ale jakmile dorazíme na místo,
k roztroušeným srubům, vejdeme do stavení sloužícího jako
kuchyně, zapálíme plynové lampy na stěnách,
postavíme na čaj, zadíváme se jedna druhé do očí a usmějeme
se, obličej jí změkne. Rukou si pročísne zrzavé vlasy. Má
bledou pleť a nos posetý pihami, mladou tvář bez
jediné stopy make-upu. Čaj nechává vylouhovat, pijeme
z velkých keramických hrnků, jsme vzhůru dlouho do
noci.
Máš kliku, žes přijela dneska, říká, protože já pozítří
odjíždím, budu pryč pěkně dlouho. Takže tu zůstaneš
sama. Suzanne, co dělá zahradnici, chodívá párkrát do
týdne, vysvětlí ti, jaké jsou tvoje povinnosti. Dělá to
přibližně deset hodin práce týdně, jednotlivé úkoly ti
zadá Suz, čas si rozvrhni podle sebe. Jinak se zařiď
podle libosti, dá se tu chodit na spoustu pěkných
výletů nebo dělej cokoli, na co budeš mít chuť. Moc ti
toho před odjezdem ukázat nestihnu, tamhle na kopci
jsou nějaké skalní rytiny, prý to pro domorodce bývalo





11
posvátné místo, přímo tahle oblast. Je to tu zvláštní,
máme štěstí, že nás moc není, myslím, že vloni tu byli
čtyři správci. Když jsi přijela, byla jsem ve stresu, po -
kračuje, poslední dobou se toho seběhlo hodně, moc
se omlouvám.
Vrtím hlavou, není za co se omlouvat. Sierra se mi
líbí.
Vrátím se někdy po Novém roce, pokračuje. Za osm
týdnů, nebo možná za deset. Je to pro tebe asi trochu
šok, že tady zůstaneš úplně sama, ani tě nepředstavím
kamarádům. Ale můžeš zajít do kavárny U Sofie, ta je
odsud tak hodinu chůze, nejdřív lesem, pak po silnici,
klidně si stopni někoho, kdo pojede kolem, tím si to
trochu zkrátíš. Je to tam příjemné a  Deer, ten kluk,
co tu měl vlastně být s  námi, ale co to zabalil těsně
před tvým příjezdem, tam chodíval občas vypomáhat.
Jinak si tu žij podle svého. Zatímco budu pryč, můžeš
bydlet v  domě, ve kterém bydlívám já  – je tam
elektrika, není to žádná sláva, ale když si chceš večer číst,
pro lampičku to stačí a taky je tam zásuvka. Agregát
stojí u  domku, co slouží jako kancelář, a  někdy
trochu vrčí. Časem beztak sama zjistíš, kde ti to vyhovuje
nejvíc. Protože pak tu budeme jen my dvě, až do jara.
Zbytek osazenstva se čas od času objeví, ale vždycky
se před setměním vrací stezkou zpátky. Nezapomeň
si s sebou brát čelovku a ještě náhradní svítilnu nebo
baterie, teď v  zimě bývá tma jak v  pytli, a  pokud je
měsíc za mraky, neuvidíš si ani na ruce. Kdyby ti
zhasla svítilna, musíš se zastavit, chápeš, nesmíš jít dál,
protože bys mohla spadnout ze srázu nebo zabloudit,
a to není o co stát.





12
— — —
Spím sama v  Sieřině domě. Sierra nanosila věci do
auta a  odjela; vracela jsem se pak pěšinou nazpátek,
v lese byl klid. Náhlé ticho, k nejbližším sousedům je
to půl hodiny chůze, a ani je neznám. Ležím v posteli
a hledím ven velkým oknem v šikmé střeše. Vidím nebe
s hvězdami, rozbité střepy rozsypané po černém papíru.
Vlci na sousedním ostrově, na tom, co se jmenuje Vlčí,
vyjí. Za odlivu se vydávají přes vodu.
— — —
Brzy ráno mi na dveře klepe Suz. Je to čiperná ženuška
s otevřeným přátelským obličejem, bez ustání se pohy -
buje, jako by měla v těle přebytek energie a nedokázala
se ani na okamžik zastavit. Provádí mě po celém areálu:
kromě Sieřina domu a kuchyňského stavení je tu
spousta mongolských jurt – kruhových plátěných stanů
s dřevěnou podlážkou –, dále sauna, soukromá chatka
majitelů s vanou a sprchou na verandě, dům sloužící jako
kancelář, kůlna, prádelna, loděnice a Červenčí hnízdo:
kruhový srub stojící o samotě na vrcholu vysoké skály.
Mým nejdůležitějším správcovským úkolem je
v pravidelných intervalech topit ve všech domech, aby se
dovnitř nedostala vlhkost a hniloba. Jako poděkování za
to, že budu celý areál udržovat, tu smím bydlet zdarma.
Většina stavení je na zimu zavřená, například prádelna
není v provozu, takže si musím všechno špinavé prádlo
nosit do veřejné prádelny, která se nachází vedle
kavárny U Sofie, hodinu cesty tam a hodinu zpátky. Proto se
rozhodnu, že nebudu používat ložní prádlo, ale prostě





13
spát ve spacáku. Teplá voda teče, kdykoli je potřeba,
v kuchyni a ve vaně a sprše umístěných u jedné z cha -
tek; když člověk otočí kohoutkem, ohřívá vodu
propanový hořák. Na propan je tu všechno: teplá voda,
sporák, lednička i plynové lampy na stěně v kuchyni. Jsem
moc malá na to, abych na ně dosáhla, musím vylézt na
linku, otočit kolečkem a přidržet zapálenou sirku:
plamen s  bafnutím vyšlehne. Jednou z  mých povinností
je kontrolovat tlak v obrovské propanové nádrži, která
stojí pěkný kus od všech budov, úplně dole u moře.
Víceméně celou zimu tu prší, říká Suz, a  všechno
navlhá. Polena na topení si můžeš brát ze všech
dřevníků, oheň rozděláš pomocí novin a  tenkých třísek,
které si naštípeš. Mimochodem, o  novinový papír se
musíš starat sama, když ti dojde, můžeš si staré noviny
vyzvednout na poště. Jinak tě čekají spíš zahradnické
práce, teď na podzim se hrabe listí a nosí se vyplavená
mořská tráva, kterou se zakrývá zahrádka, po
Vánocích se bude taky plít a  budou se připravovat záhony
na jaro a tak. Před kůlnou stojí kolečko, abys
nemusela všechno tahat. Teď toho budeš mít hodně, když je
Sierra pryč, samozřejmě nejsi povinná pracovat nad
rámec hodin, které máš domluvené, ale přesto se ti může
snadno stát, že to tak dopadne, a  navíc budeš sama,
na to asi nejsi zvyklá... Vyšle ke mně tázavý pohled, já
přikývnu a řeknu: Ano, určitě, ale to zvládnu, nevadí, že
na začátku toho bude trochu víc. Jsem zvyklá takhle
bydlet, moje rodina má chatu, v Norsku je to běžné. Takže
o mě nemusíš mít strach, zvládnu to.
Vidím, že se uvolnila, ulevilo se jí, usmívá se. Je
pravda, že máme chatu a že jsem zvyklá na život v ní, tak
proč bych měla Suz znepokojovat tím, že jsem tam jen





14
málokdy bývala sama, a když už, tak ne víc než pár dní
v kuse.
Tak jo, v  kuchyni a  v  kanceláři je telefon, neváhej
a zavolej, kdyby něco. Funguje jen pro místní hovory,
ale víc přece nepotřebuješ.
Jinými slovy, žádné telefonáty rodině do Norska.
Ve chvíli, kdy se Suz chystá k  odchodu, ještě dodá:
Ve spižírně zbyly nějaké potraviny, tak si posluž, a když
najdeš něco k snědku na zahradě, klidně to skliď. Kromě
zelí, které může přezimovat, je skoro všechno už pryč,
a  co zůstalo, je většinou zvadlé, ale myslím, že na jed -
nom ze spodních záhonů najdeš trochu špenátu
a žíhané řepy. Skliď to hned, než bude pozdě. A ještě něco: při
práci na zahradě klidně čurej venku, okolo keřů,
protože to pak odrazuje vlky – cítí z moči člověka. Přicházejí
někdy docela blízko, tak jen abys věděla: chodí po stejné
stezce jako my, mají ji rádi, proto se nenech zaskočit,
kdybys je uviděla nebo narazila na jejich stopy.
Pak si nasadí tlustou vlněnou čepici, ukáže mi
v kůlně vyrovnané nářadí – hrábě na listí, ty teď budu
potřebovat nejvíc, a taky kolečko – a vydá se domů, přes
útesy a lesem.
— — —
Celý den padne na čištění špenátu ze zahrady. Většina
rostlinek je povadlá a  odumřelá, tu a  tam se však
najdou zelené listy, které otrhávám a  peru u  venkovního
kohoutku za kuchyní. Uhynulé rostliny vyhazuju na
kompost. Když jsem s tou mravenčí prací konečně
hotová, mám ztuhlá záda a paže, ale odměnou jsou mi tři
velké sáčky špenátu, které ukládám do mrazicí zásuvky





15
v  propanové chladničce. V  malém mrazáku není moc
místa, přesto si během jednoho výletu k jachetnímu pří -
stavu, kde se nachází i kavárna U Sofie, obchod
s potravinami a společenský dům, kupuju mražené ryby, které
mi nějakou dobu vydrží. Tuňák a losos ulovení ve
zdejším moři. Pomaloučku si začínám plnit těch pár poliček
v ledničce, abych hodinovou cestu do obchodu a zpět
s batohem plným zboží nemusela podnikat moc často.
Sedím na lavičce před kuchyní a na sluníčku, které se už
teď objevuje zřídka, piju čaj.
Sekám dříví, až mě z toho bolí ruce, z rovných
cedrových špalků štípu tenké dlouhé třísky: na zátop.
— — —
Mířím do kavárny U  Sofie, jdu klikatou stezkou
podél skal, lesem, kráčím po neudržované asfaltce, která
vede od přístaviště trajektu dál do nitra ostrova. Kolem
prosviští několik aut, zvedám palec. Auto si stopnu,
až když začne pršet: zastavuje mi mladá maminka, ze
sedadla musíme odklidit hračky a balíky plenek.
Vysazuje mě před kavárnou u nízké zídky. Vbíhám dovnitř,
těžké kapky buší do země.
Když si poručím caffè latte, vysoká žena
s blonďatými dredy až ke kolenům, stojící za barovým pultem, na
mě pohrdavě pohlédne.
Mašina je bust, prohlásí, takový to vymazlený kafe
teď nemám, jen obyčejný černý.
Zeptám se, jestli by mi třeba nemohla ohřát na vařiči
trochu mléka? Zvedne jedno obočí, odfrkne a narovná
si pletenou čepici v  rastafariánských barvách, pak mi
nalije černou kávu.





16
Jestli chcete kafe, tak mám teď prostě tohle. Dělá to
jeden a půl dolaru, díky.
Zrudnu a dám jí půl dolaru spropitného.
Sedám si k malému stolku v rohu, vytahuju zápisník
a propisku. Mám rozpracovaných pár projektů, mimo
jiné pokračování svého prvního románu Nekronaut.
U stolu pro obsluhu sedí banda lidí, klábosí a smějí se,
tu a  tam se na ně po očku zvědavě kouknu, ale jsem
příliš plachá na to, abych si k nim přisedla.
Zvedám se a vycházím do deště, tenkou bundu,
která mě v pracovních oděvech v Østfoldu stála pouhou
stovku, mám za chvíli promočenou skrz naskrz.
Vracím se do prázdných stavení a zatápím v Sieřině domě.
Kůrovci, kteří žijí v jeho stěnách, v teple ožívají
a lezou po podlaze. Za okny, v mokré šedivé zahradě,
padá bez ustání v klikatících se křišťálových provazcích
déšť.
— — —
Nevěděla jsem, že tu budu úplně sama. Před odjezdem
z Norska jsem po Skypu mluvila s Deerem, který tu taky
pracoval jako dobrovolný správce, byl to kámoš mého
bývalého kanadského přítele Jaye. Deer se nabídl, že mě
během zimy naučí řídit. Měl auto s manuální
převodovkou, což je tady vzácnost. Tvrdil, že bych se mohla
naučit i plachtit, pověděl mi o Sieře, že prý spolu budeme
hodně dobře vycházet, a že nás tu možná bude několik,
přinejmenším ještě jedna dívka, se kterou zrovna chodí.
Můžeme v  areálu pořádat večírky, plachtit a  pádlovat
na kajaku. Už dlouho jsem měla chuť naučit se jezdit
na mořském kajaku a bylo by skvělé si to osvojit právě





17
tady. A  taky jsem si už dávno přála naučit se plachtit.
Jenže den před mým příjezdem se Deer pohádal s vede -
ním, sbalil si svých pět švestek a odjel. A Sierra má být
pryč přes dva měsíce.
Scházím na pláž, vlny omývají šedobílé kameny
a schránky ústřic, mířím nahoru ke kůlně s kajakářskou
výstrojí, kajaky leží vyskládané vedle sebe venku na
trávě. Jeden z nich je prasklý, jinému chybí kormidlo.
Nemůžu najít jediné kajakářské pádlo a  schází i 
bezpečnostní výstroj, bez níž se na moře nesmí. Takže
sama si na moři nezapádluju. Nenaučím se plachtit ani
řídit auto, nebudu moct klouzat v mořském kajaku mezi
modrozelenými vlnami, jak jsem o tom tolikrát snila ve
svém pokoji doma v Norsku. Sedám si na oblý kámen,
začíná pršet, déšť lehce šelestí. Jsem úplně sama,
nikoho tu neznám.
Co tu dělám? říkám si a  pevně tisknu ruce ke
stehnům, abych zastavila třas. Do čeho se to pouštím?
Bydlet tu sama, celou zimu, dokonce bez možnosti zavolat
domů, nést odpovědnost za všemožné praktické
záležitosti, o nichž toho moc nevím, já, která jsem od svých
deseti let víceméně celý život proseděla s nosem
zabořeným v knížkách. Zpátky mám letět až za šest měsíců
a  tady budu úplně izolovaná, hluboko v  lese. Jak to
zvládnu? Dech se mi zrychluje, je teď mělký, nakláním
se dopředu a skrývám hlavu mezi koleny, pokouším se
zklidnit a dýchat do břicha. Zatíná se do mě úzkost. Už
dlouho to nebylo tak zlé.
Primářův přátelský, ale pevný pohled: Bohužel se
neobejdete bez léků, je to dané vaším typem, jste
zranitelná; velké vypětí a  citovou zátěž budete zvládat
jen těžko a  nedokážete si od nich sama ulevit, pokud





18
nebudete trvale brát antidepresiva. Nazýváme to kli -
nickou depresí, je to vážný stav. Znamená to, že váš
mozek neumí produkovat dostatek potřebných látek
sám, máte k tomu v podstatě genetickou dispozici
a vaši chorobu spustily obtíže, kterými v životě procházíte.
Proto musíte i  nadále užívat tento druh léků, abyste
mohla fungovat jakž takž normálně, poněvadž tyto
látky vám chybí a vaše tělo si je nedokáže vyrobit samo.
A co tolvon? zeptala jsem se. Ten mám navíc, jen na
spaní.
Na to se podíváme později. Pěkných pár měsíců jsme
tady v nemocnici strávili jenom tím, abychom vás
přiměli v noci spát – až tak daleko to došlo; navíc jste
prakticky skoro nic nejedla. Musíte brát na svou zranitelnost
ohled, nejvhodnější jsou pro vás zaběhané činnosti a je
důležité, abyste o sebe sama dbala, měla dostatek
pravidelného spánku, nevystavovala se větším zátěžím, stresu,
zklamání a podobně. Pro vás, pro lidi s vaší chorobou, je
důležitá předvídatelnost. Rutina. Chráněná existence.
To jsou věci, se kterými se musíte smířit, musíte se
smířit s tím, že vaše obtíže s sebou ponesou určitá omezení
a  vy se s  nimi budete muset vyrovnat, pokud nechcete
zase onemocnět.
Šestiměsíční hospitalizace na psychiatrii s 
diagnózou deprese a  úzkosti, už podruhé. Musela jsem
přerušit studium, odejít z  místa redaktorky v  časopise
Bøygen, přestože jsme finišovali nové číslo. Měla jsem
pocit, že jsem ostatní zradila, a bylo mi příliš trapně na
to, abych přiznala, jak se věci mají: řekla jsem, že mám
nějaký zdravotní problém, už ani nevím jaký. K tomu
se přidala hanba. Hanba, že jsem tak křehká, že si
neumím poradit se životem, že nedokážu dokončit to,





19
k čemu jsem se zavázala. A taky hanba, že nemám od -
vahu být upřímná, přiznat pravdu.
Od chvíle, kdy jsem spláchla tabletky do záchodu,
ale uběhla spousta let, bylo to ve Španělsku na
meditačním táboře. Chvíli po propuštění z nemocnice jsem se
seznámila s buddhistickou meditací. Poskytla mi novou
perspektivu, jiný způsob, jak zvládat obtížné pocity
a  myšlenky. Přesto jsem se strašně bála skončit s  léky.
Primářův hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna: víra v to, že
to bez nich nezvládnu, že znovu onemocním. Na kurzu
jsme meditovali každý den několik hodin.
Neuvědomovala jsem si, že by se moje léky neměly s intenzivní
meditací kombinovat, cítila jsem, že se se mnou něco děje,
že se začínám vznášet, přestávám se ovládat, cítila jsem
chemický šum v krvi. Pak jsem prášky z krabičky
vysypala do mísy a dívala se, jak mizí, bílé, růžové a modré.
Najednou se ve mně něco uvolnilo, dovolila jsem
něčemu z  hloubi nitra vyplout na hladinu a  zmizet, začala
jsem v  noci spát i  bez tablet. Ještě mnohokrát potom
to bylo zlé, ale dokázala jsem to, prošla jsem si tím,
pohnula jsem se kupředu.
A teď tu sedím a okouším to znovu: strach, který mě
svírá, prázdnota, dojem, že postrádám smysl života.
Moře je šedé, kameny také, oblečení studené a 
lepkavé. Ale já nechci, takhle to nechci. Pomalu vstávám, jdu
nahoru ke kuchyni a rozdělávám oheň v krbu.
— — —
Je tu ticho, úplné ticho. Chodím od jednoho stavení
ke druhému a  zatápím v  kamnech. Pak vyšplhám po
strmé stezce vedoucí svahem hory přes spadlou kládu





20
až k  horní jurtě, odkud je výhled na moře. Jurta má
vlastní kůlničku i  se sekerami, štípu dříví. Někdy mi
sekera zůstane vězet v  polenu a  dá mi zabrat, než ji
dostanu ven, jindy se trefím jen do jeho okraje, až se
kolem rozlétnou třísky, poleno se překotí a  já ho mu -
sím znovu narovnat. Uvnitř okrouhlého stanu stojí
postel stlučená ze dřeva vyběleného sluncem, opatřená
bílým povlečením a ovčí kožešinou, na zemi leží tkané
předložky a poblíž kamen je stůl s malým propanovým
vařičem, několik přihrádek a polic s hrnci a šálky, stará
plechovka s tužkami a krabičkami zápalek. Moc se mi
tu líbí. Vytahuju z  kapsy zmačkané noviny a  začínám
nakládat do kamen. Novinový papír, kterým se musí
hodně šetřit, pár proužků kartonu z obalu od vajíček,
dlouhé třísky, které jsem si naštípala, několik tenkých
větviček: teprve když se oheň pořádně rozhoří,
přikládám větší dřevo, stavím v  kamnech malý táboráček,
který praská a sténá. Sedím na koberci před kamny. Na
stěně visí lapač snů s dlouhými pery a já se na něj
dívám, přemýšlím a říkám si, co mi asi čas tady přinese.
— — —
Cestou na nákup potkávám v přístavu Deera. Jede na
kole, byl si na poště vyzvednout poslední dopisy,
z ostrova se vlastně odstěhoval a bydlí teď na plachetnici.
Být správcem nebylo pro mě, říká. Fajn, že tam
budeš mít po Novém roce Sierru, je vážně prima. Mně je
nejlíp na moři, a navíc mám novou holku, potkal jsem
ji na jednom ostrově.
Usmívá se, mrká a já se směju, protože mám Deera
ráda, má pevný pohled, patří k  těm, kteří by člověku
pomohli, kdyby bylo třeba.





21
Upřímně řečeno, dodává, musíš být taky trochu opa -
trná, dávat na sebe pozor. Všichni místní jsou fajn,
akorát tě nesmí ani napadnout si stopnout Phila, má velký
psychický problémy a odmítá brát léky, všichni o tom
vědí; pokud se bude pokoušet se s tebou seznámit nebo
tak něco, snaž se od něj držet dál, protože to není dobrý
člověk, nikdy nevíš, s čím zas přijde.
Popisuje mi Philovo auto, abych ho poznala na
dálku a nesnažila se ho stopnout.
O. K.? zeptá se mě.
Přikývnu a on mě poplácá po rameni.
Prima, tak ti přeju hodně štěstí tam v lese. Je to
fantastický místo, opravdu hodně zvláštní, a ty
každodenní úkoly jako sekání dřeva a práce na zahradě jsou
skoro meditativní, trochu zenový, však víš. Nezdá se ti?
Když později štípu dříví, přemýšlím o  tom, slunce
probleskuje mezi mraky a  pod jeho paprsky všechno
září a já se řídím Deerovou radou: sleduju sama sebe,
jak sekám dřevo, jak sekera lehce zajíždí do polena,
necílím pohledem na jeho vršek, kam ostří dopadá
nejdřív, nýbrž na spodek, kde sekera končí poté, co
projede celým polenem. Zavírám oči a představuju si to, pak
je otevřu a rozpřáhnu se: když se dřevo rozlomí vedví,
zazpívá to v něm.
— — —
Jídlo si vařím v domku sloužícím jako kuchyně:
fazole, rýži, pečenou rybu, pak si vše přenáším do Sieřina
obydlí, usedám na pohovku a jím, přitom se dívám ven
do tmy. V  oknech můj vlastní odraz. Venku může
někdo stát, aniž bych ho viděla. Myslím na to, co mi řekl
Deer, na Phila. Dveře Sieřina domu nejdou zamknout.





22
Zamířím do kůlny a vyberu si nejostřejší sekeru. Spím
se sekerou na pelesti. Nastává změna počasí, ochlazuje
se, ráno jsou na oknech ledové květy.
— — —
Telefon je hluchý. Nějaké zvíře překousalo dráty. Jeden
z  letních zaměstnanců mi přichází na pomoc, sleduje
vedení lesem. Přesto trvá celé dny, než mám opět mož -
nost se někam dovolat, kdyby se něco stalo.
— — —
Po západu slunce obcházím areál, smráká se teď brzy
odpoledne. Světlo čelovky se zrcadlí v  prázdných
oknech, vcházím do jednoho domu za druhým a zatápím.
Jakési napětí, tíha tmy okolo mě, ne všechna stavení
mají lampy, které bych mohla zapálit, a tak klečím před
studenými kamny a pracuju v modrobílé záři čelovky,
která osvětluje jen to, na co se dívám, zatímco kolem
mě houstne noc. Náhle se něco ozve, strašně se leknu,
ale je to jen Hanuman, místní kocour. Patří majitelům,
nechávají ho tu přes zimu. Krmit ho patří
k povinnostem správce. Srdce se mi rozbuší, položím si ruku na
prsa a pousměju se: Tys mě ale vystrašil, Hanu! Zvíře
skepticky sleduje mou snahu rozdělat v kamnech oheň.
— — —
Často chodívám k Sofii psát a právě tady potkávám
Jerretta, co bydlí nedaleko jachetního přístavu. Zve mě na
kurz salsy, který má na ostrově začít pod vedením jisté





23
Mexičanky. Za jeho kulatými brýlemi se skrývá přátel -
ský a jasný pohled, a třebaže pozvání odmítnu, stanou
se z nás přátelé. Jednou spolu obědváme u něj doma
v kuchyni, servíruje osmažené krajíčky bílého chleba
předem namočené v rozšlehaném vajíčku, k tomu hustý
řecký jogurt, ostružinovou zavařeninu, šlehačku,
javorový sirup a  slaninu. Opravuje lodě, umí dát do kupy
všechno možné, na dvoře se povaluje několik lodí,
kajaků i  kol, veteš, kterou si koupil, aby ji mohl spravit.
Dům je plný kelímků od jogurtů a  sklenic od
zavařeniny, umytých a  roztříděných, jsou jich tu úplné hory,
všechny skříně jsou plné, protože Jerrett nerad vyhazuje
věci – co kdyby se někdy hodily. V mrazáku má kila
spiruliny, kterou mu z Havajských ostrovů přivezl nějaký
kamarád: je to prášek z  modrozelených řas, co rostou
v tamním moři. Pokud by se zhroutila civilizace, mohl
by se spirulinou živit celé měsíce, tvrdí, protože řasy
obsahují veškeré živiny, člověk by pak nemusel spoléhat
na zásobování zvenčí. Ze stejného důvodu
shromažďuje náhradní díly ke všemu možnému, pro strýčka
Příhodu, protože kdo ví, co se může stát, a takhle není na
nikom závislý.
O  víkendu pořádám potlač, oznamuje mi jednoho
dne, měla bys přijít, bude tam spousta lidí, seznámíš se
s místními. Můj první, ale ne poslední potlač na
ostrově, slavnostní večeře, na kterou všichni něco přinesou
a podělí se s ostatními.
— — —
Poprvé jdu domů za tmy právě po Jerrettově potlači.
Do chatičky na sousedním pozemku vedle Jerrettova





24
se zrovna nastěhovala dívka jménem Lydia a večeře se
koná vlastně na oslavu jejího příchodu. Takhle se se -
znamujeme. Lydia má po domácku vyrobené
náušnice s  tyrkysy a  kohoutími peříčky, seprané černé džíny
a černou vestu. Chce mi ukázat svou chatku:
vyškrábeme se těch pár metrů po cestičce vedoucí od Jerrettova
domu. Když mi ukazuje a vysvětluje, jak zprovozňovala
zanesenou studnu, jak do ní slezla a  musela kbelík za
kbelíkem vytahovat bahno nad hlavu a vylévat ho ven,
všimnu si, že má neholená podpaží. Lydia se usmívá,
vzpažuje: vylévá pomyslný kbelík. Pak jsem seškrábala
mech ze střechy, dodává, a uvnitř vymalovala.
Večer už je tma, v místnosti svítí jediná lampa,
samotná žárovka bez stínítka, ale později uvidím chladivou
mechovou barvu na stěnách a  spirálovité vzory, které
se opakují v  jejích dílech, v  obrazech s  mluvícím
havranem, se psem pohřbeným v  jakési děloze pod zemí,
s  osikovým remízem v  Západní Sonadě, šedým a 
strašidelným, jímž jako stíny procházejí bledá žena a dítě.
Teď ještě nevím, že se stane mojí přítelkyní, že ji
budu mít strašně ráda, že spolu budeme dva týdny
v době, kdy se bude Reggie na Jamajce vdávat, samy
provozovat kavárnu. Nevím, že k  jejím obrazům napíšu
krátké texty, že po taneční zábavě u ní přespím nahoře
na palandě a že její pes Sundance, tažný pes z Yukonu,
na mě uprostřed noci skočí tak, že se s  Lydií
rozhihňáme jako dvě malé holky, co jsou v pátek večer doma
samy.
Vydáváme se zpátky do Jerrettova domu, je to co by
kamenem dohodil. K  jídlu Jerrett připravil jednu ze
dvou srn, které náhodou srazil autem. Povídal, že se
srážce v obou případech pokusil vyhnout, přestože vě-





25
děl, že má vzadu na korbě pušku a  mohl by zvířatům
dát ránu z  milosti. Ke křehkému masu uvařil úžasnou
omáčku. Dávám si kousek srnčího srdce, je hrozně dob -
ré. Chlápek jménem Carthy mi ubalí cigaretu, už deset
let nekouřím, ale pokrčím rameny, usměju se a přijmu ji:
jsem si jistá, že s kouřením znovu nezačnu. Ještě pořád
je listopad a já jsem na ostrově nová.
Je to příjemný večer a lidé jsou také příjemní. Cestou
domů se zpočátku nebojím, přestože tma je tak hustá,
že si bez čelovky ani nevidím na ruce. Těžké kapradiny
se měkce ohýbají ve větru, pod planoucí září svítilny
vypadají cize, kývají listy jako divotvorné vodní
rostliny v mořském proudu.
Když dorazím na parkoviště mezi stromy, kde Sierra
po příjezdu od trajektu zaparkovala svůj pickup,
všimnu si, jak na mě z černočerného lesa zírá osamělé žluté
oko. Je vlčí. Vím totiž, že oko jelena je chladné a bílé,
skoro modré, jako zimní měsíc. Oko vlka je žlutavé,
jako na semaforu, signál mezi stůj a volno: člověk
váhá, je nejistý. Poddajný, skoro nezvučný pohyb, když
se zvíře přiblíží, ani větvička nezapraská, ani lísteček
nezašustí, jeho blízkost mě však provází po stezce dál.
Zdvihám ze země klacek, cítím, jak mi srdce tluče
rychleji, doma na mě nikdo nečeká, jsem s vlkem sama.
Jedna dívka, která tu dělala správcovou přede mnou,
potkala smečku šedohřbetých uprostřed noci, otočila se,
vrátila se stejnou cestou a přenocovala u sousedů,
jenže já to teď mám stejně daleko domů jako nazpět a vlk
jde za mnou. Téměř nedýchám, v hrdle mi buší, stáhlo
se mi a bolí mě, ochromená panikou málem zakopnu.
Pak se prudce zastavím a  tiše vyčkávám. Náhlý klid,
který pocítím, mě úplně překvapí. Už se nebojím. Vlka





26
takřka cítím za sebou, je zvědavý, začínám na něj mlu -
vit, jak mě kdysi Jay naučil mluvit k medvědům, kteří
se dostali příliš blízko našemu tábořišti. Mám pocit,
že jsem ostražitá a  silná, najednou vnímám všechno
kolem sebe, každičký kamínek na pěšině, strnulé oči
veverky, jež nehybně sedí na větvi a civí na mě, tuhle
chvíli prožívám mnohem víc, než bych kdy dokázala
bez mlčenlivého partnerství s  divokým tvorem, s 
nepředvídatelným tvorem, šlachovitým, silným a 
nádherným tvorem se zuby a drápy. Srdce mi zuřivě buší,
ale já už neslyším žádné zvuky, všechno ztichlo, slyším
jen šumění větru, téměř neznatelné nárazy vln o 
pobřeží na úpatí srázu, kráčím tím tichem lehkými kroky,
skoro tančím a usmívám se. Pořád pevně držím v ruce
klacek, ale v  budoucnu už nikdy nebudu mít strach,
že potkám v noci na pěšině nějaké zvíře, vlka, pumu,
medvěda. Jediné, čeho se po tomto zážitku bojím, jsou
lidé.
— — —
Přicházím domů, dveře Sieřina obydlí jsou dokořán.
Vítr jimi smýká, za nimi zeje temná díra. Haló, volám,
je tam někdo? Stále svírám vlčí klacek, pevně ho
tisknu, až mi modrají klouby. Spousta lidí ví, že tu bydlím
sama, osamělá mladá žena, strach se mi s  plnou silou
vrací. Ale nikdo tu není. Sekera leží v patře, pod
postelí. Nahlížím do skříní a pod lůžko, rozsvěcuju světla.
Vybrala jsem si Sieřin dům, protože je jedním
z mála, kde je elektřina – je připojený k bručícímu agregátu
vedle dílny uprostřed areálu. Jenže se mi tu nelíbí.
Podobně jako u ostatních stavení nejdou dveře zamknout,





27
horší však je, že se  – jak časem vyjde najevo  – samy
otvírají větrem; několikrát přijdu domů a jsou dokořán.
Taky mě trápí kůrovci, kteří vylézají ze stěn, jakmile se
zatopí; hlavně proto, že je nechci zabíjet, ale nechávám
je naživu, opatrně je vždycky smetu a vynesu ven,
doufám, že přežijí chladné počasí, přesto však cítím vinu.
Ani teplo se tu dlouho neudrží, v  přízemí jsou velká
okna, v létě určitě poskytují fantastické výhledy, ale teď
v  zimě jimi všechno teplo uniká. Když v  noci mrzne,
budím se chladem a musím si přes spacák přehodit dvě
peřiny. Nicméně je tu elektřina a  světlo: jedna lampa
v přízemí a druhá v prvním patře, můžu si číst
a zapojovat notebook do zásuvky. Když je dobré počasí,
můžu i na internet, pouštím si hudbu z YouTube. Nebývá
to moc často, ale pokud to vyjde, mám velikou radost,
tančím a  zpívám si, tady mě nikdo nevidí ani neslyší,
je tu jen můj vlastní odraz v  oknech a  venku temný
les. V létě teče v domě voda, a to jak z kohoutku, tak
dokonce teplá ve sprše, jenže teď přes zimu je zavřená.
Musím se koupat ve venkovní vaně nebo vždycky dojít
do kuchyně, nalít horkou vodu do velkého kastrolu,
odnést ho do Sieřina domu a umýt si vlasy v lavoru na
podlaze.
Jsem do pasu nahá, z vlasů mi kape, po zemi kolem
mě lezou malí kůrovci, je jeden z těch mála večerů, kdy
můžu poslouchat hudbu, jsem naprosto šťastná, cítím
teplo vody, pěnu mezi prsty, v mihotavém světle se mi
leskne kůže a kapky bubnují o okraj lavoru, v kamnech
hučí a praská a já si tiše prozpěvuju, žiju v malém
domě uprostřed černého lesa, jsem úplně osamělá, ale
necítím se tak, můžu vyjít na verandu a  naprosto jasně
vidět měsíc i hvězdy, nadechnout se ledového vzduchu





28
chutnajícího po pryskyřici a sněhu, který brzy napad -
ne, uslyšet vlky vyjící za mělkou zátokou, po pěšině
pobíhají mlaskající veverky, koukají na mě s  hlavou
skloněnou ke straně, orli křičí a v jezírku před domem
balancuje na jedné noze osamělý jeřáb v šedém hávu,
ztuhlý jako starý muž.
— — —
Jednoho rána si jdu pro smetanu do kávy, a jak otevřu
lednici, vyteče z ní žlutavý čúrek vody. Kontrolní
plamínek hořícího plynu, který je vidět otvorem v  krytu
úplně dole, zhasnul. Přináším si šroubovák,
odmontovávám stínítko, klečím na kamenné dlažbě a pokouším
se plyn znovu zapálit, je tam malé kolečko, kterým
člověk musí otočit a současně ho přidržet, a knoflík,
škrtátko, tím se plyn zapaluje. Všechen špenát, který jsem
si tak pracně natrhala a očistila, se rozmrazil, velká část
už je k ničemu a mražená ryba zrovna tak. Z očí mi
vytrysknou slzy frustrace: takovou jsem si s tím špenátem
dala práci. Jím pečenou rybu se špenátem k  snídani,
k  obědu i  k  večeři, části ryby, které jsou zkažené,
dávám kočce. Volám Suz, řekne mi, že to opraváři dají
dohromady, a oni se o to skutečně pokusí, ale nepodaří
se jim to. A  tak mě čeká mnohem víc výprav do
obchodu, než jsem si plánovala, po krásné klikaté pěšině
podél moře, skrze remízky cedrů a  planik, po
rozbitém asfaltu na silnici od trajektu do jachetního
přístavu a nakonec zkratkou lesem kolem Lydiiny chaty, kde
mě nadšeným štěkotem vítá Sundance. Pokud je Lydia
doma, většinou se tu zastavím, posadím se na postel se
zkříženýma nohama, zatímco ona trůní na židli u ma-





29
linkatého stolečku plného skic, štětců a tub s barvami.
U  stěn jsou vyrovnané obrazy a  kresby, v  oknech visí
pera, sušené bylinky, liščí a mývalí ohon a taky pár ob -
nošených mukluks, jakýchsi vysokých mokasín
s korálkovým vyšíváním. Stěny má Lydia ozdobené spirálami
a vlnícími se vzory, třeba vějířovitým lesním kapradím
pod kolébajícími se stromy, v barvách, které podle
jejích slov patří k západnímu pobřeží: kamenná šeď,
mechová zeleň, studeně zářící modré tóny zimního moře.
— — —
Na pěšině před Lydiinou chatou nacházím obrovitého
hlemýždě s  neobyčejně krásnou hnědočernou ulitou.
Můžeš si ji vzít, říká Lydia, jen ji nech na sluníčku
vyschnout. Hlemýžď uvnitř zemře a pak ho snadno
z ulity vyndáš. Odnáším si hlemýždě domů, ale poté, co
ho nechám na slunci pět minut, vzdychnu a  zvednu
se. Opatrně ho beru a pokládám do měkké a vlhké
lesní hlíny. Promiň, šeptám, ani nevím, co mě to
napadlo. Svůj dům si samozřejmě můžeš nechat. Tvoreček
zkusmo vykoukne ven, zamává svými lepkavými
hmatovými růžky a pomalu klouže vpřed i se svou
nádhernou ulitou.
— — —
Už několik týdnů chodím psát k  Reggie do kavárny,
sedávám sama u  malého stolku. Rozeznávám teď
většinu tváří, kývneme si vždycky na pozdrav a 
usmějeme se na sebe, ale nic víc. Na to, abych někoho oslovila,
se pořád ještě příliš ostýchám. Čtu si na webu místní





30
novinky a všimnu si, že v šest hodin je v Želvím domě
zenová meditace. Cesta tam trvá asi tři čtvrtě hodiny,
takže druhého dne vstávám v  pět, rychle se oblékám
a  rozsvěcuju čelovku, les je černý jako dehet a  tichý.
Ani ne za půl hodiny jsem nahoře u silnice, jdu dál ko -
lem domu, kde bydlí pošťačka, kolem hasičské
stanice a  velkého altánu, který je od loňských Vánoc ještě
pořád ozdobený řetězem barevných žároviček. Když
přicházím k  příjezdové cestě a  u  cedule s  obrázkem
želvy zahýbám nahoru, nebe se zrovna začíná rozpadat
do šedých pruhů. U pěšiny stojí ztuhle srna a hledí na
mě, oči jí svítí bíle jako odrazky. Zastavuju se, chvíli
se nehýbám, díváme se na sebe, dech se mi zpomaluje
a  zklidňuje. Míjím zahradu ohrazenou pletivem kvůli
slepicím, kůlnu na spadnutí, z níž trčí prkna,
kadibudku. Dům na konci pěšiny vypadá opuštěně, v  oknech
není jediné světlo, ani známka života. Když klepu na
dveře, nikdo se neozývá. Obcházím kolem a nahlížím
do oken, uvnitř nikdo není. V obývacím pokoji leží na
podlaze polštáře připravené k  meditaci, je tam i 
oltářík se soškami Buddhy a  nádherná hedvábná thangka
na stěně, ale nikde ani noha. Nikdo další na meditaci
nepřichází, třebaže už je po šesté. Scházím po pěšině
k silnici. Můžu se otočit a zamířit zase domů nebo jít
po silnici ještě čtvrt hodiny až ke kavárně U Sofie.
V žaludku mi kručí, vím, že Reggie vstává obvykle
ukrutně brzo, aby všechno připravila, tak proč ne? Ťapu po
silnici, je příliš časně na to, aby mě svezl někdo, kdo
by mířil k  trajektu, první cestující přijíždějí až kolem
osmé.
Reggie otvírá. V ruce drží tlustý joint. Jejda, to seš ty,
diví se. Dneska fakt brzo, víš, že ještě nemám otevřeno?





31
Vysvětluju jí situaci. Potáhne z jointu a chraptivě se
zasměje: To jste celí vy, Evropani. Asi už je na čase, aby
ses naučila, jaký je rozdíl mezi am a pm, meditace se
konají večer. Ale tak pojď dál, dáš si kafe.
Povídáme si u  stolu pro obsluhu, hned za kamny
rozžhavenými do ruda. Reggie vytápí kavárnu na ja -
majské teploty, sama sedí uvnitř v teplém vlněném
kabátku, zatímco hosté se potí a  svlékají vrstvu za
vrstvou. Připadá mi přirozené se zeptat, zda nepotřebuje
s něčím pomoct, když už jsem tady a ona musí všechno
připravit na denní provoz, a Reggie řekne bylo by fajn,
kdyby se ti chtělo zamést, tak to udělám a pak
se nabídnu, že umyju záchod chlorem. Podezřívavě se na mě
zadívá, jako by přesahovalo její chápání, jak se může
někdo dobrovolně hlásit k takové práci, pak se spokojeně
zazubí. Vytáhne malý mlýnek, v němž drtí gandžu,
obsah vysype na cigaretový papír největší velikosti
a zmizí do kuchyně péct borůvkové muffiny. Později je
snídáme, čerstvě upečené, a když se kavárna v devět hodin
otvírá, jdu vyvěsit ven ceduli; nakonec tam i obědvám,
přicházejí další hosté a  usedají ke stolu pro obsluhu,
je tu pěkně živo. Reggie se řehtá tím svým nakažlivým
způsobem a její vyprávění vyvolává u ostatních
záchvaty smíchu, vyzařuje z ní jakási autorita, připomíná
královnu obklopenou dvořany, gestikuluje, drží hlavu
hrdě vztyčenou, táhne jí na padesát a léta bydlela v buši
na žhnoucím slunci, její hladká kůže je však zcela bez
vrásek. V pozadí je puštěný starý gramofon, hraje
reggae, samozřejmě Boba Marleyho a taky Petera Toshe,
její oblíbence.
Po této události chodím časně zrána do kavárny čím
dál častěji. Vstanu vždycky v  pět, natáhnu si oblečení





32
a nasadím čelovku, projdu černočerným lesem,
nasnídám se s Reggie, která mě postupně učí různé věci:
obsluhovat kávovar, péct muffiny, dorty, ořechové tyčinky
a brownies s tlustou čokoládovou polevou, vyměňovat
propanovou nádrž, která zásobuje sporák. Zametám
a umývám nádobí ve velkých ocelových lavorech
v kuchyni, teplá voda vystačí pokaždé jen do pozdního
dopoledne. Pomáhám a na oplátku se dozvídám vše
o provozu, dostávám šálek kávy, hamburger nebo kousek
dortu, mám společnost a seznamuju se s těmi, kdo sem
zavítají, ale nejvíc ze všech s Reggie; a zatímco v Bush
Pilotu, jak hlásá nápis vyvedený kovovými písmeny na
rozžhavených dvířkách kamen, to hučí a venku se řine
ledový déšť a fičí zimní vítr, Reggie mi vypráví o životě
na Jamajce.
— — —
K Sofii chodívají různí lidé, prosedí celé hodiny u stolu
pro obsluhu nad jedním šálkem kávy; člověk se tu
seznámí tak říkajíc se všemi. S výjimkou samotářů.
Reggie tvrdí, že některé z nich nikdy ani neviděla, bydlí na
místech, kam se člověk dostane jedině lodí, tam mají
svatý klid. O některých jen kolují různé povídačky:
jistý starší muž prý bydlí někde v pouhém přístřešku, a to
i  přes zimu, párkrát za rok se objeví dole v  obchodě,
kdo ví, jak to vlastně zvládá, dodává Reggie.
Jak týdny míjejí, seznamuju se se všemi stálými hosty.
Jeden z nich, Fred, mi vypráví o duchovi peyotlu. Tvrdí,
že duch nepřichází ke všem, kdo peyotl užívají: musí si
tě vybrat. A pokud si tě vybere, je to dar. Fred se
domnívá, že všechny drogy přispívají k  duchovnímu růstu.





33
Kokain, LSD, heroin... Většinu už vyzkoušel. Celou zi -
mu pracuje na černo v přístavu, natírá tamní altán,
uklízí a dělá různé drobné práce za šest kanadských dolarů
na hodinu, to je méně než pětatřicet norských korun,
méně než minimální mzda. V  létě kdesi v  lese pěstuje
konopí. Na to jsou různé postupy. Malé rostlinky je
třeba obehnat pletivem, aby je nespásla vysoká, nejlepší je
sehnat lahvičku s  vlčí močí a tou místo kolem dokola
postříkat – jsou to drahé kapky, ale podle odborníků se
vyplatí. Jiná opatření jsou nutná, aby rostliny nesežrali
hlemýždi. A všechno se musí provádět tajně. Je to tvrdá
fyzická práce: natahat do lesa pletivo, lopaty, pytle se
substrátem, ale stojí to za to, tvrdí pěstitelé, se
kterými se postupně seznamuju, protože se sotva najde lepší
způsob, jak si slušně vydělat. Na podzim může člověk
vypomáhat se stříháním a  tříděním sklizených rostlin,
platí se dvacet dolarů na hodinu, často i  víc. Spousta
místních žije z peněz, které dostanou za pomoc Fredovi
a ostatním pěstitelům.
Příští rok pro mě taky můžeš dělat, dodává Fred, je
to prima práce a dobře placená.
Ale já se příliš bojím oplétaček s policií, než abych se
něčeho takového odvážila. Být vypovězená ze země by
bylo to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Policisté už tu
provedli několik razií, létali nad ostrovem vrtulníkem,
aby našli konopná pole, a řadu lidí sebrali a potrestali.
Jenže ti začnou příští sezónu znovu. Protože
potřebují peníze. A takzvaná BC bud, konopná palice z Britské
Kolumbie, je známá až daleko na jihu ve Státech jako
bylina vysoké kvality, která má spolehlivé a silné účinky.
Fred žije valnou část roku v Mexiku, u jednoho
původního kmene. Jeho příslušníci pojídají peyotl a pořá-





34
dají obřady. Každé ráno si vyprávějí, co se komu v noci
zdálo. Vstávají, když je slunce ještě pouhým slabým
nádechem šedorůžové barvy nad obzorem, sedí u ohně
zabalení ve vlněných přikrývkách a polohlasem hovoří.
Najednou se Fred zazubí a  pustí se do vyprávění
o  domorodém páru, který se jednoho rána zuřivě po -
hádal; manželé po sobě házeli věcmi a křičeli na sebe.
Ženě se totiž zdálo, že se vyspala s jiným mužem. Jak
jsi mohla? obořil se na ni manžel. Jak jsi mi mohla být
nevěrná?
Fred se usměje, promne si neholenou bradu a  pak
rozhodí rukama.
Pro ně jsou sny skutečný, prohlásí. Stejně skutečný
jako realita. Jako že tu sedíš a povídáš si se mnou. Vztah
k léčivejm rostlinám mě naučil hodně věcí. Naučil mě,
že jsme všichni jedno: naučil mě respektovat všechny
lidi. I když je někdy těžký přihlížet tomu, jak jsou lidi
bezohledný, jak plení přírodu dolováním a  těžbou
ropy, plošným kácením lesů, velkochovy ryb a tak dál, jen
aby si nacpali do kapes pár dolarů. Jak si někdo sedí
někde v kanceláři ve Státech a jediným škrtnutím pera
sešle obrovskej zmar na lidi, co žijou v úplně jiný zemi,
na lidi, co se nemají čím vzepřít velkokapitálu, protože
právě peníze rozhodujou, peníze, ne láska ani
moudrost nebo respekt. A  pro ně jsem zločinec já, chápeš,
protože v  lese vysadím pár rostlinek marihuany. Jo, je
to těžký, ale už jsem tyhle lidi přestal odsuzovat, vlastně
jsou ve svý vlastní víře ztracený, poněvadž si myslí, že
se tohle musí, že se musí ničit a vykořisťovat, nevědí, co
je štěstí, nevědí, co je zlato, pravý zlato, v čem se skrejvá
skutečná hodnota. V zemi, v čistý vodě, v přírodě, která
je tak krásná, tak zatraceně krásná. V lidech.





35
Ušklíbne se, rozhodí rukama. Pro ně nejspíš nejsem
příkladem úspěšnýho jedince, pokračuje, ale vsadím
se, že když se to vezme kolem a  kolem, mám se sám
se sebou líp, mnohem líp. Protože svůj život miluju
a nic bych na něm neměnil. No dobře, možná kromě
platu v přístavu! Myslím, že by ho měli dotáhnout na
minimální mzdu...
Ta se v  tuhle chvíli pohybuje kolem padesáti nor -
ských korun. Ceny potravin tu jsou přibližně stejné
jako v  Norsku, všechno se musí dovážet lodí a  každý
trajekt z pevniny stojí peníze. Mnozí moji přátelé bydlí
ve starých obytných přívěsech, ve stanech nebo v týpí.
A většina peněz, které vydělají, padne na nákup jídla.
Povídáme si ještě dlouho, o tom, jak víc než polovinu
ostrova vlastní dřevařská společnost, o tom, jak posílá
zaměstnance, aby označovali stromy určené ke kácení
a jak místní lidé značky odstraňují, protože chtějí ten
krásný les, ty velké stromy zachovat, protože oni tu žijí
a  budou se muset vypořádat s  velkými holinami a  se
vším, co to obnáší pro život rostlin i zvířat, zatímco ti,
kterým společnost patří, kolikrát ani nezahlédnou, co
způsobili, jen zinkasují peníze.
— — —
Šedivý den, obloha je zatažená, nikde ani paprsek
slunce. Usedám na pláži, je odliv, mezi kameny jsou vidět
ústřice. Cítím se osamělá, ale nemám sílu vydat se až
k  Sofii. Hanu mňouká, lísá se mi do klína, ale když
ho pohladím po hřbetě, kousne mě. Nemám k ničemu
chuť, cítím, jak se ke mně přikrádá dobře známá únava,
tíha, zvedám se a oprašuju si šaty. Jdu dovnitř a lehám





36
si na postel, odpočívám. Prchavý záblesk vzpomínek:
tvrdá slova, tvrdé ruce, rozzlobené oči. Pocit bezmoci.
Pláč.
Všechno působí prázdně.
— — —
Počasí se náhle změní, zdivočí. Vítr bičuje moře, až je
zpěněné, a  do oken hlasitě buší kapky deště. Stromy
se ohýbají, třesou se a kvílejí. Zatím to ještě nevím, ale
na jiném místě ostrova popadají telefonní sloupy, takže
sem z pevniny musejí poslat opraváře.
— — —
Kdy vlastně začínám propadat Carthymu? Už tehdy,
když ho poprvé vidím přicházet lesem s  těžkou hla -
zenou holí z dubového dřeva v ruce? Zdvořile zdraví,
chtěl prý jen zjistit, jak jsem přežila bouři, která zuřila
předchozího dne. Přece jenom jsme sousedi, říká. Už
jsme se potkali, na Jerrettově večírku, ale neznáme se,
jsem překvapená jeho příchodem, překvapená radostí,
kterou cítím. Vítr povalil několik stromů na moji
pěšinu a  na mostek u  kapraďové louky, ale žádný kmen
naštěstí nepadl na náš plot. Po bouři jsem ho celý
obešla a  zkontrolovala, jestli je všechno v  pořádku, k  mé
práci totiž patří taky odpovědnost za to, aby se do
zahrady nedostaly srny. Provádím Carthyho po areálu.
I když jsem jen správcová, jsem hrdá na to, že je tu tak
krásně, ukazuju mu jednotlivá stavení, Sieřin dům,
kuchyni, zahradu, skleník i kůlnu. Malé jurty, vyzděnou
saunu v zahradě, chatu, kde přebývají majitelé, dílnu,





37
stodolu, Červenčí hnízdo. Usedáme do měkkého me -
chu na svahu před Červenčím hnízdem a Carthy se
rozpovídá o tom, že se právě rozešel s partnerkou. Mluví
polohlasem, pročesává si rukou vlasy, balí si cigaretu.
Nabízí mi, ale já odmítám; nezačala jsem znovu kouřit,
na Jerrettově potlači jsem si dala jen pár cigaret.
Nakonec umlká a dívá se na mě jaksi zmateně. Obyčejně
o  sobě tolik nemluvím, vypraví ze sebe. Nevím, proč
teď tak melu.
V té chvíli si všimnu, že jeho oči mají úplně zvláštní
zelený odstín, jako listí na stromech. Ale nechápu, proč
by mě tohle mělo naplňovat radostí nebo proč ráda
slyším, že už není se svou přítelkyní, to se mnou přece
nijak nesouvisí.
Začíná to už tehdy? Nebo až později, když ho
znovu vidím, jak přichází mezi vysokými kmeny cedrů,
zdaleka se na mě usmívá, já odkládám hrábě a jdu mu
brankou naproti. Je krásný den, jakých bývá pomálu,
slunce svítí, sníh ještě nenapadl. Drží před sebou ruku
dlaní vzhůru, a když přijdu blíž, vidím, že se v ní
natřásá soví ptáčátko.
Šel jsem podél pobřeží, vysvětluje, leželo přímo na
kameni v  pásmu odlivu. Muselo umřít těsně předtím,
než jsem tam dorazil, je ještě teplé.
Opatrně se sovičky dotknu, její krásně kropenatá
peříčka jsou šedá jako zimní obloha, sovička je měkká
a teplá, jako by spala, černá očka jí však leskle hledí do
prázdna.
Počkej, říkám, možná pro ni něco mám. Vytahuju
velký kus kůry, který jsem si schovala. Má na sobě
podivuhodné ornamenty, které tam vykousali kůrovci,
podobné starodávným znakům.





38
Můžeme ji na ni položit, navrhuju, a pustit ji po mo -
ři. Kůra je jako loďka, pro ni bude velká víc než dost.
Myslím, že to bude pěkný pohřeb, dodávám
opatrně. Vrhám na Carthyho pohled, ten se dívá na
mrtvé ptáče; sám má ptáky v  očích, jako by se mu v  nich
otvírala místnost za místností a  já viděla, jak se tam ti
ptáci beztížně vznášejí na nekonečném nebi, a  možná
právě tehdy ho začínám mít ráda, protože i on touží po
svobodě, protože mi připomíná onoho divokého vlka,
kterého jsem potkala na pěšině, a protože můžu cítit to,
co cítí on.
— — —
Carthy bydlí ve starém obytném přívěsu na pozemku
patřícím Keithovi, který pracuje u pobřežní stráže.
Stávají se z nás kamarádi, často jsme spolu, vaříme
společně večeře, chodíme na vycházky podél pobřeží, sbíráme
ústřice a pečeme si je na ohni. Carthy má na sobě tlusté
rukavice, bere do rukou rozžhavené začouzené lastury,
otvírá je nožem, kape na ně domácí grilovací omáčku
s javorovým sirupem a kajenským pepřem. Sbíhají se mi
sliny, nic lepšího jsem nikdy neokusila. Je chudý jako
kostelní myš a žije z ruky do huby, ale ví, jak se o sebe
postarat. Umí lovit a rybařit, využívat darů přírody. Je
šikovný truhlář, přivydělává si drobnými pracemi, když
na něco kápne. Nikdy jsem nezažila tolik legrace;
všechny ty jeho historky a nápady, nakažlivý smích, jeho oči,
zelené jako listy, na mě hledí zdánlivě udiveně, jako
bych ho něčím překvapovala. Umí výt jako vlk a 
švitořit jako sýkorka; vlci mu v  noci odpovídají, sedíme
u ohně a Carthy chraplavě zaštěká a zakvílí, smečka mu





39
na to odpoví, šelmy přicházejí stále blíž a blíž, ve tmě
je však nedokážeme rozpoznat. Přihopká k  němu sý -
korka, Carthy si sedne na bobek a zašvitoří, ptáček mu
do rozevřené dlaně položí červa. Carthy dojde ke mně
a ukáže mi ho, oči mu září radostí. Jindy ho zaslechnu,
jak kráká jako havran, ze sousedního stromu mu
odpoví velký černý pták, oba na sebe chraplavě křičí, havran
nad námi zakrouží a já si na okamžik představím, že mu
přistane na rameni.
Vydáváme se s  veslicí na moře, abychom položili
kruhovou síť na kraby. Je úplněk a odliv, úplně jasno,
všechno je osvícené a my můžeme jít pěšky hodně,
hodně daleko, rozdrcené lastury slávek září v ostrém světle
perleťovým leskem, kolem to vypadá jako v cizím světě,
kráčíme po mořském dně kolem chomáčů vlhké
mořské trávy připomínajících paruky s dlouhými mokrými
vlasy a schránky ústřic v písku jsou bílé, vydávají
vlastní záři, měsíční krajina. Později téže noci si na pláži
rozděláváme oheň, grilujeme ústřice, které jsme
nasbírali do náručí, až nám slaná voda zatekla do vlněných
svetrů. A v jedné z ústřic, kterou mi Carthy podá, najdu
perlu.
— — —
Miluju zdejší stromy. Cedry s jemnými rovnými vlákny
a  vysokými kmeny, z  nichž se spouštějí orli, kteří pak
krouží nad krajem, plachtí ve vzdušných proudech.
Někdy křičí a já se musím podívat vzhůru, jednou mi
proletí jen metr nad hlavou obrovský orel skalní, cítím,
jak jeho křídla stlačují vzduch dolů, je to jako pohlazení
nebo jisté uznání, jako by mi přinášel poselství nebo mi





40
na něco odpovídal. Několikrát nade mnou zakrouží a já
ho sleduju pohledem, dokud nezmizí kdesi nad mořem.
Nejkrásnější ze všech stromů jsou planiky, rostou
u balvanů a útesů kolem celého ostrova, tvoří nádherný
věnec. Jejich kůra se dá sloupávat v  dlouhých pásech
a  pod ní je nová, třpytivě červená. Nacházím několik
dlouhých pokroucených pruhů, beru si je domů a po -
kládám je i s oblázky z pláže na široké parapety.
Skleněnou kupolí ve střeše vidím nebe nad sebou, padající
hvězdy, které připomínají bílé záblesky světlic,
i mrkající oko měsíce za mraky.
Vydáváme se s Jerrettem a Lydií na výlet loďkou,
vystupujeme na malý útes v  blízkosti několika ostrůvků.
Tady poprvé vidím keř medvědice, manzanity. Polovina
keře vypadá uhynule, je šedobílá, uschlé šustící listy
připomínají zašlé stříbrné mince, druhá polovina je
třešňově rudá, mastně lesklá a  kypí zdravím. Nohy se mi až
po kotníky boří do světle zeleného mechu, pozorujeme
tuleně, jak se sluní na plochých balvanech, jsou
šedočerní a  skvrnití jako veliké oblázky na pláži. Srdce mi
tak překypuje radostí, až mi skoro puká, září mi z hrudi
a já jsem strašně šťastná, že jsem tady, že klečím v mechu
a  lehce se dotýk


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist