E-kniha: Vlčí mluva pro pejskaře – Elli H. Radingerová; Günter Bloch

Vlčí mluva

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Elli H. Radingerová a Günther Bloch

Vlčí mluva – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

ELLI H. RADINGEROVÁ

GÜNTHER BLOCH

MLADÁ FRONTA

O alfa samcích, dominanci a jiných

populárních omylech

VLČÍ MLUVA

Tuto knihu věnujeme všem divokým vlkům,

kteří nám dovolili nahlédnout do jejich

rodinného života.

ISBN 978-80-204-5151-4 tištěná kniha

ISBN 978-80-204-5608-3 ePub

ISBN 978-80-204-5610-6 Mobi

ISBN 978-80-204-5609-0 PDF

Copyright © 2010, Franckh-Kosmos Verlags-GmbH &Co.

KG Stuttgart

Original Title: Wölfisch für Hundehalter

Translation © Tomáš Dimter, 2019

OBSAH

Předmluva ....................................................................................7

K této knize .................................................................................10

Vztah člověka a psa

Dva druhy v těsné blízkosti ........................................................ 17

Vlk, člověk a pes jsou sociální

Mýtus „alfa“ .................................................................................29

Mýtus „dominance“ ....................................................................47

Vedení – Kdo je tady šéf ? ............................................................ 69

We are family – Pospolitost dává sílu ..........................................85

Dobré city, špatné city ..............................................................109

Učení: Co se štěně nenaučí... .....................................................121

Výchova: Puberťák se vymkl kontrole .......................................137

Hra jako učební a tréninkové jednotky .....................................157

Komunikace: Látka, která všechno pojí ....................................177

Vlk, člověk a pes jsou teritoriální

Chování v lovišti – Válka a mír ................................................. 209

Rozpoznat nebezpečí a obrana .................................................223

Teritoriální chování v lovišti – Komu patří pohovka? ............... 235

Vlk, člověk a pes jsou lovci

Lovecké chování a týmová spolupráce ......................................247

Žraní a potrava .........................................................................269

Závěr .........................................................................................289

Závěrečné shrnutí ....................................................................293

Poděkování ...............................................................................294

Doporučená četba .....................................................................297

Fotokredity ...............................................................................299

7

PŘEDMLUVA

Naše porozumění sociálním systémům vlků a  jiných

psovitých šelem se v  posledních desetiletích zásadně

změnilo. Na jednu stranu k  tomu přispívá řada terénních

pozorování na různých místech zeměkoule, na druhou

stranu také detailní práce vědců základního výzkumu,

opírající se o  informace získané z  chování psovitých

šelem. Tak dnes již není v  případě vlčích smeček a  sme

ček jiných psovitých šelem udržitelná představa přísně

strukturované hierarchie vedoucí odshora (alfa) dolů

(omega). Tato představa, která vznikla z  pozorování

smeček ve výbězích, jež tvořily skupiny vlků z  něko

lika rodin, ustoupila interpretaci chování v  sociálním

svazku.

Kromě toho práce například Davida Mac Donalda

překonaly zažité představy o  lovu, ale také společné

výchově vlčat jako nejdůležitějšího, nebo dokonce pu

dově podmíněného chování sociálního soužití psovitých

šelem. Nejdůležitějšími ekologickými faktory jsou spíše

společná ochrana loviště a společné využívání potravy.

Tak i etologie jakožto věda, která zkoumá chování zvířat,

zakusila hlubokou změnu paradigmatu. Proto v ní dnes

již nenajdeme argumentaci, na niž se za časů Konrada

Lorenze tak často přísahalo, o  pudu jakožto hnací síle

chování a  zejména ve spojitosti s  agresivním chováním.

Stejně tak už vyšel z módy i model utlumené pudovosti

a z toho plynoucí úvahy o snižujícím se prahu vzrušivosti

jakožto spouštěči agresivního chování.

8

Všechny tyto představy ale dál straší v hlavách mnoha

a mnoha lidí, kteří chtějí svým psům porozumět nebo si

vysvětlit, proč se pes chová, jak se chová. Takové mýty

a tvrzení najdeme i v mnoha příručkách, které se věnují

výchově a výcviku psů a které se stále opírají o etologické

názory z dřevních dob této vědy. Ve vědecké oblasti jde

ovšem o výhodu, a nikoli o slabost, že ve světle nových

poznatků a nových dat dochází ke změně nebo odvrhnutí

starších názorů a teoretických interpretací. Toho názo

ru byl i sám Konrad Lorenz, když pravil, že nejlepším

sportem pro vědce je, když po ránu, jakmile se nasnídá,

zavrhne nějakou oblíbenou hypotézu.

Mladý vlk Yukon (vpravo) vede svou sestru Nishu a náhradní

matku Hope vnitřním lovištěm v údolí řeky Bow.

9

Aby umožnili takovou ranní rozcvičku i  pejskařům, dali se dohromady Günther Bloch a  Elli H. Radingerová, dva velmi zkušení a  psaví znalci vlků, a  napsali tuto knihu. Umožňuje lidem, kteří se zajímají o kořeny psího chování, porovnat vžité představy s  tím, co – přinejmenším na základě poznatků roku 2009 – je považováno a  přijímáno za skutečně základní fakta o  severoamerickém vlkovi.

Jakou rozcvičku si z  této knihy naordinujete vy, milí čtenáři, už nechám na vás. Přeji vám nicméně, aby se vám líbila – vaši psi vám za to budou vděční. Velký rozdíl mezi psem a vlkem spočívá v tom, že vlci obstarávají potravu i pro členy své skupiny.

K TÉTO KNIZE

Když jsme začali před 20 lety pozorovat vlky v divočině, netušili jsme, jak hodně se tím náš život změní.

Nezávisle na sobě jsme hledali možnost, jak vlky blíže poznat. Seznámili jsme se na etologické stáži ve Vlčím parku, výzkumné stanici v  americkém státu Indiana. Tam se také zrodil nápad založit obecně prospěšnou Společnost na ochranu vlků, kde jsme oba deset let působili v představenstvu. Při pozorování vlků ve výběhu ve Vlčím parku nás překvapovala vážnost konfliktů mezi vlky. Jediným důsledkem bylo, že provozovatel Vlčího parku zvířata od sebe oddělil a  každému přidělil vlastní výběh, aby je ochránil. Divili jsme se tomu a  rozhodli se zjistit, jestli se zvířata ve volné přírodě chovají jinak. Protože pozorování divokých vlků nebylo v Evropě možné, pracoval Günther od roku 1991 pod vedením dr. Paula Paqueta v  kanadských národních parcích Banff, Kootenay, Yoho a Spray Lakes Provincial Park, zatímco Elli od roku 1995 společně s týmem Ricka McIntyra působila v americkém Yellowstonském národním parku.

Pozorování divokých vlků, shromažďování životních dat, možnost od sebe odlišovat všechny jedince jedné vlčí rodiny, to vše nám potvrdilo, že volně žijící vlci se v mnoha ohledech chovají jinak než zvířata žijící v zajetí. Pro ilustraci uvedeme jen tři příklady:

Volně žijící vlci potřebují velmi mnoho energie na shánění potravy a  obíhání loviště, vlci žijící v  zajetí nikoli.

Volně žijící vlci praktikují rodinnou kulturu lovu, kterou mladým vlkům předávají staří vlci. Protože vlci ve výběhu nemohou lovit, ale krmí je člověk, tato rodinná kultura zcela chybí.

Zejména v období páření vládne ve výbězích (pokud nejsou zvířata kastrovaná) velmi agresivní nálada, protože na jednom místě žije velmi mnoho generací starších zvířat, která si nemohou jít z cesty.

To jsou jenom tři stručné příklady toho, proč je chování vlků v  zajetí spíše „pro vlky netypické“. Přestože většina těchto poznatků už byla v mezidobí zveřejněna Elli H. Radingerová a Günther Bloch se věnují terénnímu pozorování volně žijících vlků – Elli v Yellowstonském národním parku (USA) a Günther v národním parku Banff (Kanada).

12

a je známa, stále ještě existuje mezi chovateli psů a ky

nology velké množství populárních omylů, které se netý

kají jenom tématu „alfa“ a  „dominance“. Tak se musí vlk

zodpovídat za mnohé, protože to argumentačně zapadá

do aktuální módní vlny nebo adekvátního tréninkového

schématu pro výcvik psů: „Vlci se chovají právě takhle!“

Dokonce i  lidé, kteří principiálně odmítají srovnávání

mezi vlky a psy, tyto argumenty přejímají, když se jim

to hodí. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli napsat knihu

Vlčí mluva pro pejskaře.

Pochopitelně existuje mnohem víc klišé, než kolik

jich popisujeme. Vyjmenovat je všechna by však výrazně

překročilo rámec této knihy. Proto jsme se soustředili

na klišé, s nimiž se nejčastěji setkáváme na seminářích

a v dopisech čtenářů.

Co mají vlk a pes společného?

Proč vám coby pejskařům radíme, abyste porozumě

li „vlčí mluvě“, když máte psa, a  nikoli vlka? Vlk a  pes

jsou sice v zásadě odlišní, ale mají mnoho společného –

především původ, který je typický pro všechny psovi

té šelmy. Tato kniha vám dává možnost získat více in

formací o typických vlastnostech a způsobech chování

volně žijících vlků a  tyto znalosti použít v  každodenním

zacházení se psy. Možná už jste úplně zmatení ze všech

různých názorů, domněnek a rad, jako mnoho majitelů

psů, kteří se na nás na seminářích a  po přednáškách

s tímto tématem obracejí. Píšeme tuhle knihu společně,

protože jsme oba měli veliké štěstí, že jsme mohli několik

13

desetiletí pozorovat vlčí chování v  přirozených podmín

kách a v nejrozličnějších životních situacích. Kromě toho

kniha zahrnuje i další poznatky z pozorování ve volné

přírodě, která učinili jiní kolegové vědci.

Proto vám teď můžeme dát vodítko, jak chápat cho

vání divokých vlků a co se z toho dá vyvodit pro vztah

mezi člověkem a  psem. Na základě této četby si může

každý přezkoumat naše názory a vytvořit si neutrální

obraz. Záměrně jsme zvolili civilní, nikoli vědecký tón.

Kromě toho jsme se vědomě zřekli i odkazů na sekundár

ní literaturu v hlavním textu knihy. Místo toho najdete

v  příloze soupis nejdůležitějších knih, které bychom

vám doporučili k četbě. V následujícím textu používáme

Učit se od sociálního chování vlků znamená brát vážně rodinné

zájmy. pojmy „alfa“ nebo „smečka“ pouze v případě, když chceme demonstrovat některý z  populárních omylů. Jinak používáme dnes už běžnější pojmy jako „vůdčí vlk/vůdčí vlčice“ a  „rodina/skupina“. Pohlavně nedospělá zvířata označujeme termínem vlčata. Struktura knihy Pro snazší porozumění stručně vysvětlíme, jak jsme při koncepci knihy postupovali.

Knihu jsme rozdělili podle základních vlastností vlků: vlci jsou sociální, teritoriální a jsou to lovci.

Podle toho dělíme jednotlivé kapitoly:

„Tvrdí se, že...“ – Zde najdete tvrzení a běžné populární omyly, které se týkají vlků a  s  nimiž jsou často konfrontováni pejskaři.

„Realita je taková, že...“ – představuje vědecky podložené výsledky bádání vyplývající z mnoha pozorování ve volné přírodě. V  pasáži nadepsané „Význam pro pejskaře“ nabízíme čtenářům tipy pro zacházení s  jejich čtyřnohými přáteli.

V sekci „Příklady volně žijících vlků“ představujeme modelový případ z  našich studií v  kanadském národním parku Banff a americkém Yellowstonském národním parku. Tyto příklady mají charakter vzorového příkladu.

Při formulaci se odvoláváme na běžnou normu v oblasti vědeckého bádání. Naše názory jsou v  souladu s  výsledky bádání vědců jako Paul Paquet, Mike Gibeau, Doug Smith, L. David Mech a  jiných krajinných

15

ekologů. Ale pochopitelně existují i  výjimky z  pra

vidla. „I  vůdčí zvířata mohou být idioti.“ Nezapomí

nejte, milí čtenáři, na to, že nás vlci dokáží překva

povat neustále. Nikdy se o  nich nedozvíme všechno.

Tohle není příručka pro výchovu psů, ale měla by vám

jako majitelům psů a pejskařům na základě pochopení

vlčího chování pomoci vysvětlit chování vašeho psa. Vlčí

rodiče vnímáme jako kompetentní učitele, kteří vědí,

jak bez velké námahy začlenit dospívající členy do sku

piny – a to bez ustavičného komandování.

Jsme přesvědčeni, že výchova a soužití s našimi vlast

ními psy jsou tak dobré proto, že pozorujeme divoké

vlky, jejichž chování v  našem vztahu k  našemu pso

vi kopírujeme a začleňujeme do každodenního života.

A  tak se snad můžeme považovat za jistý druh „tlumoč

níků“ pro vás a vašeho pejska.

Přejeme vám hodně radosti s naší knihou!

Günther Bloch a Elli H. Radingerová 16

17

Vztah člověka a psa

DVA DRUHY

V TĚSNÉ BLÍZKOSTI

PROBLEMATICKÝ VZTAH

Proč má vlastně tolik lidí problém se svým psem? Proč se přeme o  všemožných otázkách týkajících se psího chování?

Mnoho vědců argumentuje, že se nedokážeme vmyslet do typických zákonitostí psovitých šelem, protože máme předky z  říše primátů, kde vládla hierarchická společnost založená na účelnosti. Tato hierarchie přináší převážně výhody pro toho, kdo je na jejím vrcholu, protože potrava může být například velmi dobře vyhledávána a  hájena individuálně. Hlavní slovo tady mají samci.

Takové chování neodpovídá tomu, jak se chovají psovité šelmy, jejich společnost není budována přísně hierarchicky. Není tedy divu, že máme jiné chápání sociálního chování než naši psi. Abychom my pejskaři vůbec pochopili, s kým to vlastně žijeme, je naší povinností brát vlky a  jiné psovité šelmy vážně, a  to včetně jejich skupinových struktur, a  orientovat se podle jejich pravidel.

Možná si právem kladete otázku, proč byste se zrovna vy měli řídit podle pravidel vašeho psa, místo aby se on řídil vašimi pravidly. Samozřejmě proto, že vy žijete společně s  jiným živočišným druhem v  jedné domácnosti. Pochopitelně nepotřebujete brát žádný ohled na chování vašeho zvířete, které je podmíněno geneticky, a můžete žít svůj život podle pravidel primátů. Vám svěřená psí duše se tomu nebude moci bránit a vy nebudete

19

rozumět psímu světu. Pokud ale chcete dosáhnout har

monického soužití, měli byste se informovat o tvorovi,

s nímž sdílíte domácnost.

A na závěr si dovolíme lehkou uštěpačnost: pro lidi

vůbec není špatné učit se od vlků. V  průběhu vyprávění

často poznáte, že vlci jsou někdy „lepší lidé“.

* * *

Tvrdí se, že...

... vztah člověka a psa je jedinečný, protože se socializují

dva různé druhy, stávají se kooperačními partnery, mezi

Günther Bloch a Timber tráví společně jak aktivní, tak i klido

vou fázi. Tady si dávají šlofíka na pohovce, aniž by to negativně

ovlivnilo Güntherovu „alfa pozici“. nimiž dochází k výměně pocitů a citů. Ve zvířecím světě nenajdeme celoživotní mezidruhové vztahy či celoživotní soužití dvou druhů. Realita je taková, že... ... i  kdybychom chtěli věřit, že mezi člověkem a  psem panuje opravdu jedinečný vztah, neodpovídá to realitě. Mnoho zvířecích druhů včetně vlků buduje dobře fungující účelné společnosti (symbiózy) i v divočině. Jako příklad zde můžeme uvést lovecká společenství mezi kojoty a  jezevci, medvědem a  liškou nebo spolupráci mezi medojedem kapským a medozvěstkou. To všechno jsou symbiotické vztahy.

Zcela jiný vztah ale panuje mezi vlky a krkavci, kteří žijí v  těsné sociální smíšené skupině. Günther Bloch a jeho kolegové zjistili při pozorování ve volné přírodě, že v  blízkosti stejných vlčích rodin hnízdí stále stejná krkavčí rodina a  že krkavci vyrážejí na lov společně s  vlky a  společně se vracejí domů (viz Seznam literatury Wolf und Rabe). Dva druhy, které si na sebe navzájem přivykly, tedy tvoří společnou sociální smíšenou skupinu.

Od okamžiku, kdy se vlčí mládě vydrápe z  doupěte, neuplyne jediný den, aby nemělo něco společného s krkavci. Vedle zbytku své čtyřnohé rodiny, jejíž pach si vštípilo do paměti, se také seznamuje s  okřídlenými „členy rodiny“ a  jejich pachem. Vštěpuje si ostrý zápach krkavčích křídel do svého mozku – na celý život. Tohle je právě socializace, nikoli nějaká prostá symbióza.

Vlčí doupě je pro krkavce mimořádně zajímavé. Protože je krkavčí jednání silně motivované sháněním potravy, čekají tito ptáci na to, až se nějaké sousto naskytne, třeba když dospělí vlci vyvrhnou maso pro svá mláďata nebo pohodí kusy žrádla, které přinesou z lovu. Už jako mladí ptáci se krkavci učí, nakolik se mohou k vlkům přiblížit a jak se vlci chovají. Vedle jejich sourozenců jsou černí opeřenci prvními kamarády mladých vlčat, s nimiž si hrají – na honěnou nebo si navzájem kradou zbytky kostí a kusy kůže. Společně dovádějí a vzájemně se při hře ovlivňují (pobíhání v kruhu, vzájemné pošťuchování a podobně), což vyjadřuje očividný vztah na citové úrovni. Kromě toho se zdá, že jsou vlčí rodiče rádi, že si mohou díky takové zábavě od svých potomků trochu odpočinout.

K nejoblíbenějším činnostem krkavců patří klování do vlků (i do dospělých zvířat), s chutí je tahají za ocas, provokují je a  poskakují jim těsně před čenichem. A  tak dochází k  neustálé interakci a  komunikaci jak mezi dospělými vlky a krkavci, tak i mezi vlčaty a krkavčaty.

Odborník na krkavce profesor Bernd Heinrich například popisuje krkavčí svolávání k žrádlu jako vitální „Jaa-huaaa!“. Varovné výkřiky velkých ptáků upozorňují vlky na blížící se nepřátele, jako jsou medvědi nebo pumy, a  naopak bez podpory vlků by krkavci nedokázali otevřít žádnou mršinu. Vlci pomáhají krkavcům překonávat strach z nového (neofobie). Černí ptáci jsou totiž – navzdory svému ráznému vystupování – velmi bojácní. A tak si můžeme všimnout, že se ke kořisti, kterou nezabili vlci, přibližují jen velmi zřídka, zatímco ke kořisti, kterou složili vlci, se přiblíží bez sebemenšího zaváhání.

Oba živočišné druhy tedy mají celoživotní užitek ze svého vzájemného vztahu. Nevytvářejí tudíž jen dočasnou symbiózu, nýbrž žijí – jako člověk a pes – celý život v sociální smíšené skupině. To poukazuje na společnou evoluční historii. Kvůli milion let trvajícímu utváření vztahu mezi oběma druhy dokonce Heinrich hovoří o vlčích genech u krkavců, resp. krkavčích genech u vlků.

Pokud to shrneme, mohli bychom říci, že kromě vztahu mezi člověkem a psem existují ve zvířecí říši i další vztahy mezi různými druhy, které vznikly dlouhodobou socializací (na rozdíl od krátkodobé symbiózy), jak se ukazuje například na vztahu mezi vlky a krkavci. Význam pro pejskaře Jak už bylo zmíněno, často se argumentuje tím, že vztah mezi člověkem a psem je jedinečný, protože je charakterizován zvláštními oboustrannými emocemi, navíc prý pes dává vždycky přednost společnosti člověka před jinými psy. Na základě následujících třech příkladů ovšem doložíme, že přinejmenším poslední tvrzení není zcela pravdivé:

Jak jednoznačně dokládají studie chování, které prováděl Günther Bloch na zdivočelých domácích psech v Itálii, tito psi rozhodně nedávali přednost lidem, s nimiž bývali socializováni, a v lese žijící psi dávali jednoznačně přednost blízkosti psů před ochránci přírody, přestože ti je každý den krmili.

Je známo, že pastevečtí psi, kteří se dobře socializovali na život s ovcemi a kozami, dávají před lidmi jednoznačně přednost tvorům, které mají hlídat.

Dokonce obyčejní psi v domácnosti, kteří žijí s větším počtem jiných psů, projevují nikoli pokaždé, ale přesto poměrně často větší zájem o své psí druhy než o svého páníčka.

Očividně podobně jako u  vlků a  krkavců nejde ani u psů jen o žrádlo.

Závěr: Rané vtiskávání a socializace s jinými druhy „zdědil“ pes od vlka. Rozvinul si nejenom sociální schopnost žít s člověkem, ale také s jinými druhy, které patří k  domácnosti a  s  nimiž společně vytváří sociální skupinu. Nicméně to platí jen a pouze pro danou skupinu v domácnosti. Každý majitel psa, jehož zvíře vyrůstalo s  ptáky, kočkami nebo králíky, ví, že pes tato zvířata doma akceptuje jako vlastní skupinu a nic jim neudělá. To ovšem neznamená, že venku už Bruno nebude honit ptáčky, kočky nebo králíky. Proto pozor! Nezaměňujte socializaci se členy své skupiny s chováním psa ke zvířatům z cizí skupiny.

* * *

Příklady volně žijících vlků Banff: Každému vlčímu klanu jeho vlastní krkavčí rodinu V létě 2007 vychovával asi 100 metrů od vlčího doupěte v  údolí řeky Bow párek krkavců tři mláďata. Krkavčí rodinku jsme dobře znali. Rodiče zde hnízdili už několik let. Proto jsme těmto krkavcům už nějakou dobu říkali „krkavci z údolí řeky Bow“. Znali jsme je téměř osobně; rodinná pospolitost je trumf. Také vůdčí vlčice Delinda byla vůči těmto ptákům velmi tolerantní, stejně jako její životní partner Nanuk, jejich dospívající dorost i mnoho vlků v dané oblasti před nimi. Tak i Delindina dcera Fluffy projevovala v  létě 2009 stejný sociální zájem o  krkavce. Očividně zde opakovaně docházelo k  obvyklému rituálu: rozsáhlé socializaci, která se předává z generace na generaci. Matky takříkajíc vštěpují svým dcerám toleranci vůči krkavcům. A krkavci se chovají tak, jako by si to uvědomovali.

Fluffy měla v onom roce pět vlčat, která zabíjela čas hraním před doupětem, zatímco matka pospávala a nabírala sílu. Vlčata musela objevit svět, nabrat nějaké zkušenosti a naučit se, jak reagovat v určitých situacích, tedy naučit se přijímat jak úspěchy, tak i vyrovnávat se s neúspěchy.

Najednou se k  doupěti nepozorovaně (alespoň to si o sobě myslel) blížil medvěd černý. Ale nepočítal s krkavci, což byla hrubá chyba, protože pozorní ptáci okamžitě vyrazili varovný signál – „bacha, jde sem medvěd“. To Fluffy vytrhlo ze spánku. Rozhlédla se. Když uviděla, jak se starý huňáč blíží k jejím mláďatům, zavolala varovným štěknutím vlčata do doupěte. Skotačící mláďata sice netušila, proč se mají jít schovat, ale okamžitě zmizela pod zemí v doupěti. Jedno z vlčat odtud ještě jednou drze vykouklo. Podívalo se na svou matku, která se naštvaně a  divoce vrhla na medvěda a  odehnala ho. Medvěd se tak vylekal, že vzal okamžitě nohy na ramena a  pelášil pryč. Fluffy se zastavila na kraji lesa a  zdálo se, že huňáče vyprovodila ještě nějakým důrazným varováním přibližného znění: „Jestli se ještě jednou přiblížíš k mým mláďatům, poznáš, zač je toho loket.“ Po deseti minutách postupně všech pět vlčat zase vylezlo z doupěte. Běžela s ušima položenýma na hlavě za maminkou a děkovala jí z celého srdce za záchranu. Fluffy to přijala klidně a zase si lehla. Takhle plní své povinnosti vlci.

Po takových zážitcích nám bylo jasné: Dospělí vlci dokáží velmi přesně rozlišit různé varovné signály a  komunikační zvuky krkavců. A  přivykli tomu, že si různé zvuky svých černých kumpánů přiřadili určitým životním situacím. Řečeno stručně a  jasně: Fluffy se tuhle schopnost naučila bedlivým pozorováním své matky Delindy. A  tento den předala schopnost porozumět varovnému krkavčímu volání i svým mláďatům. Zajímavé! Yellowstone: Prostřený stůl „Když hledáš vlky, musíš se dívat do nebe!“

To byla jedna z prvních lekcí, které jsme se jako pozorovatelé vlků naučili: Pátrejte na obloze po krkavcích. „Oči vlků“, jak krkavcům říkají indiáni, jsou vždycky v blízkosti velkých psovitých šelem.

Něco podobného platí i pro yellowstonské medvědy. Přestože na rozdíl od krkavců nemají žádný společný evoluční vývoj s vlky, nejvíce těží z opětovné introdukce vlků do dané oblasti právě medvědi. Nikdy předtím nebyl stůl tak bohatě prostřený.

Medvědi se rychle naučili, že k  tomu, aby našli potravu, jim bude stačit sledovat vlčí stopy. Zejména v  předjaří, když huňáči vylézají po dlouhém zimním spánku hladoví z doupěte a ještě není dost mláďat kořistních zvířat, která by mohli ulovit, nechají medvědi – zejména grizzlyové – za sebe „pracovat“ vlky. Pokud psovité šelmy zabijí jelena, netrvá to příliš dlouho, než se objeví grizzly a mršinu „převezme“. Pak vlci nemají volbu. Musí se stáhnout a svůj oběd přenechat medvědovi. Někteří medvědi proto následují vlky už od chvíle, kdy vlci vyrazí na lov. Někdy se dokonce oba zvířecí druhy krmí na jedné mršině společně. Jednou jsem pozorovala, jak se dvanáct vlků a čtyři grizzlyové společně krmí na bizoní mršině, přičemž ale největší medvěd měl žrádlo „pod kontrolou“. Když zrovna žral nebo byl sytý, mohli si i vlci urvat svůj díl z kořisti. Obvyklý postup je však ten, že medvěd s díky převezme mršinu, nažere se a pak si na ni lehne a usne, zatímco ostatní (vlci) hladově polehávají kolem, dokud se pan huňáč konečně nezvedne a nezmizí. To ostatně ukazuje také další vlčí ctnost: trpělivost.

V mnoha oblastech Yellowstonu často závisí přežití medvědů přímo na vlcích. Ve vysokohorských údolích Pellican Valley trvá zima velmi dlouho a kořistních zvířat je málo. Velká stáda jelenů se stahují na podzim do údolí. Nahoře zůstávají jen jednotlivá bizoní stáda. Několik vlčích rodin, Molliina skupina, se v této nehostinné krajině specializovalo na lov mohutných přežvýkavců. Grizzlyové, kteří žijí v  Pellican Valley, se zaměřili na Molliinu skupinu jako na dodavatele potravy natolik, že od března do října každou kořist, kterou vlčí smečka složí, během nejkratší možné doby převezmou. V důsledku toho pro vlky zbývá stále méně masa a vlčí rodina se postupně zmenšuje.

Z přítomnosti vlků těží vedle krkavců i mnohá další zvířata, zejména medvědi. V Yellowstonu v  této době žije více medvědů, kteří se díky dostatečnému množství potravy ukládají k  zimnímu spánku jen na velmi krátkou dobu. Vydatných zdrojů potravy využívají také orli bělohlaví, kteří už neodlétají na jih, ale přezimují přímo v parku.

JMÉNA, NEBO ČÍSLA?

Vlci mají různá jména. Karin a Günther Blochovi dali

v Banffu každému vlkovi jméno, zatímco v Yellowston

ském národním parku mají všichni vlci rádiové vysílací

obojky, které jsou kvůli identifikaci opatřeny číslem. Tato

čísla se dávají vlkům postupně tak, jak jsou vlci odchyceni

a opatřeni obojkem. K číslu se připojuje „M“ pro samce

(male) a „F“ pro samici (female).

Jméno skupiny dostávají vlci podle oblasti, kde žijí.

28

29

Vlk, člověk a pes jsou sociální

MÝTUS „ALFA“

30

Tvrdí se, že...

... alfa samec dominuje nad všemi ostatními ve smečce

a páří se jenom s alfa vlčicí.

Realita je taková, že...

... z  mnohaletého pozorování vlků ve volné přírodě víme,

že tvrzení o  „alfa vlcích“ jako vůdcích smečky neplatí

už jen proto, že často to bývají samice, kdo rozhoduje

o  tom, co se v  rodině bude dít. U  vůdčích zvířat spočívá

tvorba párů na vzájemném respektu. Podle velikosti

loviště a hustoty vlčí populace může docházet k tomu,

že se páří jenom vůdčí pár. Ale nejsou neobvyklá ani

Ve skupině psů se ustavují sociální hierarchické struktury. I když

jsou někteří jedinci psí „smečky“ kastrovaní, mohou se vytvořit

jasné rysy dominance.

31

vícečetná páření. Dochází k  nim například v Yellow

stonském národním parku. Tam se páří přibližně čtvr

tina všech vlků i  s  jinými partnery, což způsobí, že pak

v  rodině více samic vrhne mladé. Byly zaznamenány

případy, kdy se o  své potomky staralo například pět

vlčích matek společně.

Význam pro pejskaře

Ve vztahu mezi člověkem a psem neexistuje žádná so

ciální hierarchie, už jenom proto, že se člověk nemůže

pářit se psem. Protože však jsme pro naše psy „náhradní

rodiče“, musíme plnit funkci předobrazu a vzoru a vy

zařovat sociální kompetenci. A to neděláme, pokud naše

pejsky ustavičně sekýrujeme, nebo je dokonce trestáme.

Vzorem jsme našim zvířatům pouze tehdy, když jim

prostředkujeme životní zkušenost a vědění.

Jako pejskaři tedy máme povinnost klást do popředí

našeho vztahu se psem sociální soužití a  budovat vztah

založený na důvěře. Jak to má konkrétně vypadat, si

postupně vysvětlíme na dalších stránkách této knihy.

* * *

Tvrdí se, že...

... každý vlk ve smečce se chce stát alfa vlkem.

Realita je taková, že...

... chování vůdčích zvířat k  jiným členům rodiny je

mnohem mírumilovnější, než se obecně tvrdí. Vůdci

32

rodiny mají mimořádně silný zájem o sociální pospoli

tost a harmonii ve skupině. Pozice vůdčích vlků zahr

nuje více povinností než práv. Proto není tenhle „džob“

pro mnohá zvířata tak lákavý, jak by se na první pohled

mohlo zdát.

Význam pro pejskaře

Přes veškerou harmonii dochází i ve vztahu mezi psem

a člověkem ke konfliktním situacím, které je nutné vy

řešit. Dnes je moderní se konfliktům vyhýbat nebo je

jich řešení odsouvat na neurčito, a navíc má mnoho lidí

z konfliktů strach. Ale tím, že strkáme hlavu do písku, se

nikam nedostaneme. To nemá nic společného se statu

sem alfa ve skupině. Vy jste ten, kdo rozhoduje, a proto je

jenom na vás, abyste nastavili jasná pravidla a dodržovali

je. Například tím, že psovi přidělíte místo v bytě, kam

ho v případě nutnosti můžete kdykoli poslat.

* * *

Tvrdí se, že...

... alfa zvířata kontrolují všechny akce níže postavených

členů smečky. Mimo jiné i ve chvílích, kdy mladé vlky

chytne pověstný „rapl“.

Realita je taková, že...

... ustavičná kontrola jednání níže postavených vlků není

nezbytná. Vůdčí vlci mají skutečně na práci lepší věci,

než aby pořád pozorovali a kontrolovali, co dělají ostatní

33

členové rodiny. A tak například v naprostém klidu přihlížejí, jak vlčata pobíhají v kruzích nebo se honí sem a tam, a  nijak na to nereagují. Toto chování slouží mnohému zvířeti k  tomu, aby nalezlo optimální poměr mezi nudou a stavem vzrušení, a pomáhá mu se opět „zklidnit“. Každé zvíře – a nezáleží na tom, zda je mladé nebo staré – se snaží nalézt optimální rovnováhu. Chvíle, kdy vlky popadne „rapl“, nemají nic společného se statusem alfa, ani s úmyslem dominovat. Často taková ztřeštěnost končí vzájemným honěním s dalšími členy rodiny. Význam pro pejskaře Pokud vašeho psa popadne „rapl“ a zběsile pobíhá v kruzích, nemusíte jako jeho majitel dělat vůbec nic. Nemusíte ho kontrolovat, ani nabádat ke klidu. Prostě si užívejte

Každý pes má právo

užít si chvíle divočení,

a to i bez jakéhokoliv

lidského komentáře.

I s krátkýma nohama

se dá pěkně běhat

a mít radost, zejména

když dlouhá ušiska

pěkně povlávají.

34

ten pohled na psa, kterému „přeskočilo“. Jakmile pes

získá po určité době vnitřní rovnováhu, což trvá podle

temperamentu pejska různě dlouho, zase se uklidní.

* * *

Tvrdí se, že...

... alfa je vždycky starší zvíře, má zkušenosti a pokaž

dé si umí poradit. Vždy je to největší a  nejtěžší vlk ve

smečce.

Realita je taková, že...

... tím, co dělá z jedince osobnost, která je schopná vést

ostatní, si denně lámou hlavu též personalisté a head

hunteři, kteří hledají vrcholové manažery do velkých

firem. Nepochybně to není velikost, váha nebo to, jak

onen člověk vypadá. Totéž platí i pro vůdce vlčí rodiny.

Tato pozice je nezávislá na velikosti a  váze. Realita je

taková, že vůdčí pozici mohou převzít i menší, a nikoli

nejtěžší zvířata. Jde především o  jejich mentální sílu,

která z  nich dělá uznávané vůdce a  osobnosti. Vůdčí

zvíře nemusí být vždycky dospělý vlk. Do chodu vlčí

rodiny zasahuje osud různě. Je to patrné zejména tehdy,

když skupina přijde o vůdčího vlka. Pak se může stát, že

mladí vlci musí na základě mimořádných okolností při

jmout vůdčí roli. Známe nejméně dva případy z Yellow

stonského národního parku, kdy se vůdčími vlky stala

mladá zvířata ve věku 17 a 20 měsíců. Oběma vlkům však

chyběla zkušenost, aby dokázali delší dobu vést rodinu. Principiálně platí, že aby mohla být ostatními členy skupiny brána vůdčí osobnost, respektive idol vážně, musí mít jak jistou sociální inteligenci, tak i  schopnost vidět život rodiny v určité perspektivě. Význam pro pejskaře Naši psi mohou vnímat a  uznávat jako sociální „vůdčí zvířata“ a vzory nejen dospělé, ale také děti. Předpoklad ovšem je, že už mají určitou zkušenost a vědí, co chtějí. Takové vlastnosti nejsou u mnohých, kteří se nacházejí v  procesu mentálního zrání, vždycky přítomny. Jsou děti, které jsou ve dvanácti letech vyzrálé jako dospělý člověk, a jiné, které se ještě v sedmnácti nacházejí ve stadiu mnohem mladšího dítěte. Rodiče znají své potomky nejlépe, a  proto se musí individuálně rozhodovat, zda mohou být děti pro výchovu psa považovány za vhodné, či nikoli.

Ožehavé téma vždycky představuje otázka, zda mohou děti chodit na procházku s velkými psy. V mnoha případech dokonce musel určit soud, od jakého věku může dítě samo vodit psa. Rozhodnutí se řídí různými individuálními faktory, mimo jiné velikostí a rasou psa, ale i věkem dítěte. Základní pravidlo říká, že dítěti by mělo být „nejméně 14 až 16 let a fyzicky musí být schopné psa udržet a vést“.

Pokud se mladí a  dospívající majitelé psů chovají v  kontaktu se svým psem vypočitatelně, mohou bez problémů projevovat sociální kompetenci jako velcí a silní lidé. Rozdíl závisí na osobnosti a  osobnost se formuje

36

v  první řadě zprostředkováním autentického obrazu

člověka, to znamená, že se chováme tak, jací ve skuteč

nosti jsme, když fungujeme jako vzor pro psa, a tím si

zasloužíme i jeho ocenění.

* * *

Tvrdí se, že...

... staré nebo zraněné alfy jsou ze smečky vypuzeny,

pokud už nemohou prosadit svou schopnost se pářit.

Realita je taková, že...

... staré zvíře nebývá ze skupiny vyháněno principiálně

jen proto, že je nemocné, staré nebo neschopné páře

ní. Někdejší níže postavení a  nepříbuzní vlci v  tomto

případě často přebírají roli pářícího se zvířete, přesto

nezřídka nejen snášejí, ale i respektují staré vlky, kte

ří mají velkou životní zkušenost, již může využít celá

skupina.

Význam pro pejskaře...

Samozřejmě víme, že nás naši psi nenapadnou jenom

proto, že jsme nemocní nebo projevujeme znaky slabos

ti. Naopak, většinou je to dokonce tak, že naši čtyřnozí

průvodci si velmi rychle všimnou, když s  námi není

něco v  pořádku, a  pak se snaží být  nám co nejblíže

a chránit nás.

Psi nevyhánějí své páníčky ze smečky bezdůvodně

nebo jen proto, že sami chtějí převzít alfa pozici.

37

* * *

Tvrdí se, že...

... jen vysoko postavení vlci skáčou na níže postavené,

protože tak kvůli vyšší pozici udržují níže postavená

zvířata v podřízeném postoji.

Realita je taková, že...

... když staří vlci skáčou na níže postavená zvířata nebo

se předními tlapami opírají o jejich hřbet, nemá to nic

společného s  postavením, věkem nebo pohlavím, ale

slouží to především sociálně přátelskému navázání kon

taktu nebo jako pozdrav. Současně také platí, že níže

postavení vlci si při nadšeném vítaní s  matkou nebo

otcem často lehají na záda. Následně dochází ke spo

lečnému vytí.

Dobrman nadšeně skáče na svou lidskou sociální partnerku

a olizuje jí tvář. Skákání po lidech může být pěkně hloupý zlozvyk

a musí být výchovou usměrňováno, například povelem „sedni“.

38

Význam pro pejskaře

Kdo by neznal skákání po nohou nebo nevázané po

skakování, zejména když se vrátíme domů. Pokuste se

zjistit, proč na vás Bruno skáče. Dřepněte si a sledujte,

jak na to pes bude reagovat. Pokud vám okamžitě začne

olizovat tvář, je to výraz pozdravu nebo snaha o přátel

ské navázání kontaktu.

Pokud k tomu nedojde anebo se pes předními tlapa

mi pevně drží vaší nohy, může to být snaha získat si vaši

pozornost nebo omezit váš volný pohyb. Pak je třeba

použít jasný signál, který psa usměrní. Řekněte jasné

„Ne!“ nebo psa mírně odstrčte. Jestliže vám principiál

ně vadí, když na vás pes skáče, vyzkoušejte následující

strategii: Chytněte ho za tlapy a pevně stiskněte. Pes,

který s  tím nepočítá, se tomu bude bránit a  bude se

divit. Pak ho pusťte. Drzého psa také můžete odsunout

tak, že vykročíte přímo proti němu. Když na vás zase

skočí, opakujte to celé ještě jednou, a  to klidně a  bez

velkého rozčilení. Většina psů si sedne. Alternativní

chování je třeba okamžitě odměnit! Vyzkoušejte to

posléze s  někým „cizím“, tedy s  kamarády, kteří při

jdou na návštěvu a kterým poskakování po nohou tolik

nevadí.

* * *

Tvrdí se, že...

... pokud si vlk před jiným lehne, chce tím vždycky zdů

raznit svůj sociální status a mít kontrolu.

39

Realita je taková, že...

... takové chování nemá nic společného se snahou o do

minanci a  není závislé na postavení a  pohlaví. Právě

když se zvířata navzájem dobře snášejí nebo spolu mají

kamarádský vztah, vyhledávají tělesný kontakt, což vy

tváří sociální blízkost.

Význam pro pejskaře

Rozhodně není pravda mnohokrát opakované tvrzení, že

pes, který si pánovi lehne před nohy, chce svého majitele

kontrolovat. Spíše se jedná o zvláštní formu sociálního

kontaktu, srovnatelnou s  chováním, když vám Bruno

položí hlavu na koleno nebo do klína. Hledá vaši blízkost

a vy byste z toho měli mít radost.

Ale opatrně! Pes si také může tímto způsobem vy

nucovat vaši pozornost a  být dosti neodbytný. Proto

Tenhle rotvajler si opírá hlavu, aby ho páníček pohladil.

Na dalším obrázku si pes neutrálně lehá před nohy svého

pána. Takové chování může mít různé významy a musí být

posuzováno individuálně.

40

platí, že je třeba být velmi pozorný, a  pokud se jedná

právě o tento případ, pak psovi nesmíte tento kontakt

dovolit a  musíte ho poslat na místo. Je to na vás, jestli

se v někdy uspěchaném dni rozhodnete, že právě máte

čas a  chuť pěstovat sociální kontakt, anebo svému psovi

poznámkou: „Teď ne!“ dáte jasně na vědomí, že by se

měl držet zpátky.

Příklady volně žijících vlků

Banff: Cti otce svého a matku svou

Když nějaké vůdčí zvíře ukáže svou slabost, automaticky

to ještě neznamená, že je jiné zvíře vyzve k boji o nej

vyšší sociální status, jak jsme mohli pozorovat v červnu

a  červenci 1999. Vlčí rodiče Betty a  Stoney byli tehdy

devítiletí vůdci rodiny. Jejich přibývající věk už na nich

byl patrný, byli pomalejší než dříve a  více spali. Jednoho

rána se Stoney probudil a vydrápal se na malou vyvý

šeninu. Belhal. Předchozí den vyrazila celá rodina na

lov. Dovozovali jsme tudíž, že se Stoney musel zranit

při útoku na nějaké velké kořistní zvíře. I  Betty byla

zraněná na levé přední noze, protože také kulhala. Tato

očividná „slabost“ se mohla stát vhodnou příležitostí

pro dvouletého až tříletého syna Blackface, který mohl

zaútočit na otce a převzít vedení rodiny. I dvě dvouleté

dcery Mrs. Gray a Alpine měly šanci převzít po matce

vedení. Ale žádné z dětí – a už vůbec ne roční Redears –

to ani nenapadlo.

I v následujících dnech leželi staří vlci pospolu v pro

hlubni a  sledovali své potomky. Každé ráno, když se vzbudili, stačil jediný pohled Stoneyho nebo Betty, aby se upevnil řád v  rodině a  potomkům zprostředkoval důkazy láskyplného soužití. Uši položené na hlavě, tu a tam podřízené gesto – a už byly vztahy podřízenosti a nadřazenosti bez velké námahy nastoleny. Stará zvířata nemusela projevovat žádné imponující vlastnosti. Nepotřebovala volný prostor ani omezovat pohyb svých potomků, aby je udržela pod kontrolou. Blackface se často díval na otce, jako by si chtěl vyžádat svolení, aby směl zaměstnat obě vlčata. Alpine vyrážela sama a o několik hodin později se vrátila s  kusem masa v  tlamě a nakrmila štěňata.

Redears v té době pečoval o vlčata jako starostlivá chůva. Pořádal závody v  běhu, v  přetahované o  předměty a vědomě občas nechával štěňata vyhrát. V takových chvílích pak štěňata pyšně nosila kousek kořisti kolem dokola a třepala jím. Pak přiletěli jejich domácí krkavci, ukradli jim zbytky žrádla a zase uletěli. Betty a Stoney pozorovali hemžení a zdáli se spokojení s celým světem.

Staří vlci nasbírali spoustu zkušenosti. Neobjevily se žádné pochyby o  tom, kdo má v  rodině hlavní slovo. Naopak – všechna mladá zvířata projevovala mírně podřízené chování vůči svým rodičům, a  to dokonce i  v  následujícím roce, kdy rodiče zase o  něco zestárli a  zeslábli. Kvůli prošedivělému zbarvení teď vypadali jako stařík a  stařenka a  bylo jasné, že už jsou to senioři. Úcta dětí projevovaná rodičům nás hluboce zasáhla.

V  zimě 2000/2001 se staří od skupiny víc a  víc oddělovali. Nyní pobývali ve východní části svého loviště, zatímco potomci lovili v  západní části. Jak naše dlouholetá pozorování dokládají, zdálo se, že se někdejší vůdčí zvířata bez velkého humbuku sama stáhla, když se blížil jejich konec. Pak se vnořili do hustého křoví nebo mezi skály a hleděli vstříc blížící se smrti. Žádné velké loučení, žádné boje na život a na smrt s jinými dospělými zvířaty. Když nadešel jejich čas, rodiče instinktivně věděli, že bude lepší tiše odejít. Věci se daly do pohybu. Další generace, která už byla dlouhou dobu samostatná, zvedla rodinnou vlajku a vychovává svoje potomky. Věčný koloběh života a smrti začíná zase znovu.

Pokud je veškeré potomstvo ještě příliš mladé a nezkušené, může ztráta rodičovských zvířat skončit katastrofou, jak jsme také pozorovali v  národním parku Banff. Poté co vůdčí vlčice April v létě roku 2005 přišla v důsledku zranění při lovu o život, nepodařilo se jejímu partnerovi Nanukovi postarat se o potomky. Až na jedno zemřelo pět vlčat. Zemřeli hladem, protože Nanuk pro ně nesehnal dost potravy. Yellowstone: Přátelské převzetí Ve vlčí rodině se její členové navzájem podporují. Dokonce i zraněná zvířata ostatní členové skupiny podporují vědomým vyhledáváním sociální blízkosti a  pravidelným přísunem potravy. Jeden z nejstarších vlků v parku byl desetiletý vlk č. 113. Byl to vůdčí vlk Agátiny rodiny, která v roce 2006 měla 13 členů.

V tomto roce byl vlk č. 113 při boji s jinou vlčí skupinou těžce zraněn. Protivník mu ukousl varlata. Dlouhé dny leželo zraněné zvíře na jednom místě a jen signál jeho rádiového obojku dával na vědomí, že žije. Pak začal pohybovat hlavou a nakonec se i zvedl. Když se postavil na roztažených nohou a vylezl na výše položené místo, věděli jsme, že má to nejhorší za sebou. Mezitím jeho syn (č. 383) zcela samozřejmě převzal vedení Agátiny rodiny. Všichni se starali o zraněného vlka a nenechávali ho samotného. Pokaždé když rodina vyrazila na lov, zůstávali u starého vlka jeden nebo dva členové rodiny. Když se rodina vrátila z lovu, vždycky s sebou přinesla potravu i  pro něho. Dokonce nechyběla ani emocionální blízkost. Ostatní členové rodiny olizovali někdejšímu vůdčímu vlkovi rány a zdravili ho, když se vrátili z lovu, stejně jako se nadšeně a s respektem chovali k novému vůdci rodiny.

Vlk č. 113 se zase uzdravil, ale na svou někdejší pozici vůdce rodiny se už nevrátil. Dál však putoval se skupinou, protože uměl zabít kořistní zvíře neuvěřitelnou rychlostí, což rodina vítala. A až do své smrti zůstal velmi uznávaným a oceňovaným členem rodiny. Když vede mladý vlk Vůdčí kvality se očividně předávají i  na potomky, jak jsme mohli vidět, když se dva synové vlka č. 113 stali nejmladšími vůdci v dějinách vlčího projektu v Yellowstonském národním parku.

Vůdčí vlk sloughů zemřel o  Vánocích roku 2006. Během několika dní se ke klanu přidružil mladý vlk z Agátiny skupiny a  stal se novým vůdcem. Tento vlk byl synem vlka č. 113. Rodinu sloughů tvořily tou dobou jen dospělé samice a jeden samec, který byl synem vůdčí vlčice. Ve dvaceti měsících byl nový vlk schopen páření a  z  nedostatku jiných samců k  páření ho vůdčí vlčice strpěla. Následující léto přejelo mladého šéfa skupiny auto. A zase se během několika dnů objevil další syn vlka

„ALFA“ JE MRTEV, AŤ ŽIJE VŮDČÍ VLK!

Přestože se mezi pejskaři stále ještě používá termín „alfa“,

už řadu let jej většina badatelů, kteří zkoumají vlky ve volné

přírodě, nepoužívá. V objemné knize „Wolves, Behavior,

Ecology and Conversation“, kterou v roce 2003 vydali

Luigi Boitani a L. David Mech a která obsahuje příspěvky

23 autorů a specialistů na vlky, se výraz „alfa“ objevuje jen

na šesti místech, a to pouze v případě, aby autor objasnil,

proč už se tento termín nepoužívá.

V minulosti se tento výraz používal především při vý

zkumu vlků ve výbězích, aby mohla být popsána hierar

chická struktura odshora dolů. Ze stejného důvodu vět

šina badatelů, kteří se zabývají vlky ve volné přírodě, už

nehovoří o „smečce“, nýbrž o „rodinném společenství“.

Vůdčí samec a vůdčí samice společně vychovávají co nejvíc

vlčat. To se děje v týmové spolupráci. Machistický alfa vlk,

který o všem rozhoduje, už patří minulosti. Nezřídka se

stává, že se několik vlčic společně stará o vrhy vlčat. I pro

člověka a psa by měla být samozřejmá vzájemná sociální

podpora.

45

č. 113 a mladší bratr přejetého zvířete. Vlkovi číslo 590

bylo jen 17 měsíců a stal se nejmladším vůdčím vlkem,

jaký se kdy pohyboval v Yellowstonu. Zdálo se, že zdědil

vůdčí kvality po otci. Přesto mu v mnoha situacích schá

zela zkušenost. Když skupinu napadla jiná vlčí rodina,

občas se on a jeho rodina mohli spasit jedině zběsilým

úprkem. Roku 2008 se rodina sloughských vlků nako

nec rozpadla.

Před několika lety jsem mohla sledovat, že zranění

nemusí nutně znamenat zábranu při páření. Vůdčí vlk

skupiny Geode byl zasažen uspávací střelou do nohy

a nemohl s ní nějakou dobu hýbat ani ji zatěžovat. Přesto

se pářil se svou vůdčí vlčicí – obejmul ji předními tlapami

a při páření balancoval na jedné zadní noze. A nic ho při

tom nevyvedlo z klidu.