načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Viva Cuba Libre -- Tři války za kubánskou nezávislost 1868–1898 - Josef Opatrný

Viva Cuba Libre -- Tři války za kubánskou nezávislost 1868–1898

Elektronická kniha: Viva Cuba Libre
Autor: Josef Opatrný
Podnázev: Tři války za kubánskou nezávislost 1868–1898

Průběh tří kubánských válek za nezávislost během 19. století. Třebaže se španělská koloniální říše rozpadla během 1. poloviny 19. století, Španělsko ve druhé půli tohoto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 326
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Dějiny Střední Ameriky a Karibské oblasti
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7021-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Průběh tří kubánských válek za nezávislost během 19. století. Třebaže se španělská koloniální říše rozpadla během 1. poloviny 19. století, Španělsko ve druhé půli tohoto století nadále ovládalo Kubu a Portoriko. Známý český odborník na dějiny Latinské Ameriky rozebírá příčiny a průběh tří válek, které měly přinést Kubě nezávislost na Španělsku. První konflikt probíhal v letech 1868-1878, druhý se odehrál v průběhu let 1879-1880 a třetí válka za nezávislost trvala od roku 1895 do roku 1898. Autor se rovněž zaobírá americkou intervencí na Kubě, která byla součástí americko-španělské války z roku 1898. Ačkoli se po jejím skončení stala Kuba formálně nezávislou zemí, její samostanost byla omezená a země se ocitla pod silným ekonomickým i politickým vlivem Spojených států. Pozornost je rovněž věnována klíčovým osobnostem bojů za nezávislost. Nechybějí přílohy a stručný chronologický přehled nejdůležitějších událostí.

Popis nakladatele

Když opouštěly v lednu roku 1826 španělské oddíly svoji poslední pevnost na americkém kontinentě, zůstaly Španělsku na západní hemisféře dvě kolonie – Kuba a Portoriko. Důležitější byla Kuba, jíž Madrid také věnoval větší pozornost. Vyšel dokonce vstříc některým ekonomickým požadavkům kreolské elity, v politické oblasti však nehodlal ustupovat a výsledkem bylo anexionistické hnutí s programem připojení Kuby k USA. Tato hrozba přivedla Španělsko k novým slibům kreolské společnosti, aniž by je vláda v Madridu skutečně splnila. Výsledkem bylo povstání v říjnu roku 1868. Zasáhlo celou východní část Kuby a trvalo deset let. První válka za kubánskou nezávislost skončila vyčerpáním obou stran a kompromisem, který neuspokojil ani jednu ze stran. Stoupenci nezávislosti reagovali novým pokusem o povstání, Maličkou válkou, která rychle skončila jejich porážkou. Od začátku devadesátých let pak připravoval José Martí v americkém exilu další válku. Propukla v únoru 1895, a třebaže Martí padl hned na jejím počátku, nebylo Španělsko schopno stoupence nezávislosti po tři roky porazit. Válka zase znamenala rozvrat ekonomiky, který silně poškozoval obchodní zájmy Spojených států. Jejich tlak na Španělsko vedl ke krátké americko–španělské válce v roce 1898, jíž skončila španělská přítomnost na ostrově. Americký zásah tak ukončil třetí válku za kubánskou nezávislost způsobem, který výrazně poznamenal americko–kubánské vztahy po celé následující století.

Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (*1945)

je vedoucí Střediska iberoamerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, členem mnoha odborných a vědeckých institucí, společností, kromě jiného i členem Klubu autorů literatury faktu. Je autorem odborných publikací věnovaných především problematice formování moderních národů na americkém kontinentě, vztahům Spojených států a Latinské Ameriky a otázce vztahů české společnosti a hispánského světa – za tuto činnost mu udělil v roce 2003 španělský král Juan Carlos prestižní řád Isabely Katolické. Napsal také řadu populárně vědeckých prací a knih z oblasti literatury faktu, například Benito Juárez (1974), José Martí (1975), Průplav dvou oceánů (1979), Válka severu proti jihu  Poslední indiánské války(1990), Objevitelé, dobyvatelé, osadníci (1992), Bitva u Little Big Hornu (1994), Amerika presidenta Granta (1994), Amerika v proměnách staletí  (Praha), Válka Mohykánů . Sedmiletá válka v Americe (2000), Panama (2000), Kuba (2002), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Mexiko (2003),

Předmětná hesla
Kolonie -- Španělsko -- 19. století
kubánské války za nezávislost (1868-1898)
Španělsko-americká válka (1898)
Hnutí za nezávislost -- Kuba -- 19. století
Dějiny válek -- Kuba -- 19. století
Španělsko -- Politika a vláda -- 19. století
Kuba -- Dějiny -- 19. století
Zařazeno v kategoriích
Josef Opatrný - další tituly autora:
 (e-book)
Kuba Kuba
Pamatujte na Alamo - Od reality k mýtu a zase zpátky Pamatujte na Alamo
 (e-book)
USA USA
Kuba Kuba
Splněný sen majora Rogerse - Cesta Lewise a Clarka k Pacifiku Splněný sen majora Rogerse
 (e-book)
Las relaciones entre Europa Cenral y América Latina Las relaciones entre Europa Cenral y América Latina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Vojenský historický archiv) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


JOSEF OPATRNÝ

Viva

Cuba Libre

TŘI VÁLKY

ZA KUBÁNSKOU NEZÁVISLOST

1868–1898


Copyright © Josef Opatrný, 2016

Cover © Karel Kárász, 2016

Czech Edition © Nakladatelství Epocha s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7557-300-1 (pdf) Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univer­ zitě Karlově č. 12 „Historie v  interdisciplinární perspektivě“, podprogram „Evropa a (versus) svět: Interkontinentální a vnitrokontinentální politické, ekonomické, sociální, kulturní a intelektuální transfery a jejich důsledky“.


Lízince a Richardovi




OBSAH Místo úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 „Vždy věrná Kuba“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Anexionismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Ještě jednou reformy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 První válka za nezávislost ...................................... 67

Provolání z Yara .......................................... 68

Dobrovolníci ............................................. 87

Guáimarská republika .....................................102

Mambísové ..............................................126

Příliš dlouhá válka ........................................142

Druhá (maličká) válka za nezávislost ...........................181

Mír ze Zanjónu a maličká válka .............................182

Apoštol .................................................198

Třetí válka za nezávislost ......................................229

Grito de Baire ............................................230

Ukradené vítězství? .......................................266

Závěrem ....................................................302

Bibliografická poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .304 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .309 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .323 Resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .324


Místo úvodu 11

MÍSTO ÚVODU

Od  druhého desetiletí 19. století dodneška představuje jeden z  hlav

ních předmětů zájmu latinskoamerických historiků, publicistů, politi

ků a celé veřejnosti problematika tzv. válek za nezávislost.

1

Jsou celkem

pochopitelně a  oprávněně považovány za  mimořádně důležité období

dějin amerického kontinentu a  celého atlantického světa. Kdysi nej

větší evropská mocnost, jejíž námořní expanze na  konci 15. a  v  první

polovině 16. století změnila na tři století světovou mapu, přišla během

necelých dvaceti let v  krvavých válkách o  téměř všechny své državy

na  západní polokouli. Konflikt probíhal v  přímé návaznosti na  napo

leonské války v Evropě, jejichž hlavní protagonista Napoleon Bonapar

te byl pro generály oddílů stoupenců nezávislosti Mexika, Argentiny či

Venezuely často velkým vzorem.

Oni sami pak v  řadě případů využívali při svých operacích služeb

veteránů z  evropských kampaní, profesionální vojáci ztratili po  vídeň

ském kongresu v Evropě perspektivy a hledali uplatnění na druhém bře

hu Atlantského oceánu. S překvapením zde museli zjišťovat jisté rozdíly

ve válčení, nejen ve velikosti jednotek, které v bitvách rozhodovaly o dal

ší existenci koloniálního systému. Zatímco u  Wagramu, Slavkova, Bo

rodina – o  Lipsku vůbec nemluvě – bojovaly desítky a  dokonce stovky

tisíc mužů, v Americe to bylo o řád méně. V bitvě u Boyacá, jež určila

budoucnost Kolumbie, nebylo na  obou stranách dohromady ani deset

tisíc mužů, ještě méně vojáků se účastnilo bitvy u Maipú, kde vítězný San

Martín skoncoval se španělským panstvím v Chile. O osudu evropských

držav v Americe však nerozhodovaly jenom armády, lišící se od evrop

ských pouze velikostí. V některých fázích válek, jež trvaly od roku 1810

do začátku roku 1826, hrály důležitou roli nepravidelné jednotky. Je

jich mužstvo bylo špatně vyzbrojené, bez výcviku, bez profesionálních

důstojníků či uniforem, nechybělo mu ovšem odhodlání nasadit život

za dosažení vytčeného cíle. Takové oddíly znal i Pyrenejský poloostrov

1

Touto problematikou se zabývaly a  zabývají stovky autorů. Přečíst všechny

publikované práce převyšuje možnosti jednotlivce. Srov. jen jako příklad LYNCH,

John, The Spanish American Revolutions, 1808–1824, Londýn 1973 nebo ANNA,

Timothy E., Spain and the Loss of America, Lincoln 1983.


12 Viva Cuba Libre

z  doby odporu proti Napoleonovi. Bojovaly zde v  „malé válce“ – tzv.

guerrille, jejich příslušníci tedy byli „guerillery“, oba pojmy pak přešly

ve španělské podobě do dalších jazyků a používají se pro tento specifický

způsob válčení dodnes. Už na počátku druhého desetiletí 19. století tak

vedl v Mexiku po smrti Miguela Hidalga své guerillery proti Španělům

José María Morelos, podle řady historiků zakladatel tradice latinskoame

rické guerrilly, která zůstává pojmem i  na  počátku 21. století. Opera

ce mexických, chilských či bolivijských guerrillerů se sice od klasického

válčení lišily, nic to však neměnilo na konečném efektu, rozhodly o vý

sledku válek, v nichž stoupenci nezávislosti nakonec zvítězili.

Když tedy Španělé vyklidili v  peruánském Callau na  počátku ledna

1826 svoji poslední pevnost na kontinentě, zůstaly jim na západní hemi

sféře jen dva ostrovy. Kuba a Portoriko. Zejména historie prvního z nich

přitahovala a  přitahuje z  různých důvodů už dvě století pozornost od

borné i laické veřejnosti. Také na Kubě se přitom začaly ozývat už v prů

běhu první poloviny 19. století hlasy žádající nezávislost a v říjnu 1868

oznámil Carlos Manuel Céspedes začátek války za  její dosažení i  zde.

K jeho původním dvaceti mužům se rychle přidávali další – jako jednot

livci i celé skupiny. Brzy jich měl Céspedes stovky a tisíce a mohl zaútočit

i na druhé největší město na východě kolonie – Bayamo. Nejen zaútočit,

ale také je dobýt, a poté zase rychle vyklidit. Stoupenci nezávislosti moh

li totiž nejen obsadit velká města, ale ustavit také parlament, přijmout

ústavu, zvolit prezidenta, vytvořit vládu a vyhlásit existenci tzv. Repub

liky ve zbrani. Jejich armáda měla generály i nižší důstojníky, operovala

na  třetině území kolonie a  působila nepříteli těžké ztráty. Neměla však

dost sil a  prostředků k  obraně území, na  němž by mohly bez neustálé

hrozby likvidace působit orgány státu vyhlášeného stoupenci nezávislo

sti ostrova. Neměla ani stálé sídlo svého štábu, její nejvyšší představitelé

i velitelé jednotlivých oddílů nepřestávali kočovat východní částí ostro

va, stejně jako vláda a prezident. Někdy nespali na jednom místě ani dvě

noci po sobě, k jednáním se setkávali v lokalitách daleko od španělských

posádek, kde hrozilo menší nebezpečí překvapení ze strany nějaké velké

španělské kolony, k  odpočinku volili stejná místa, na  která se s  jistým

odstupem vraceli, v horách a džungli budovali provizorní lazarety a díl

ny na výrobu vojenského materiálu, zraněné a nemocné nechávali někdy

na  samotách či v  domcích osad, kam nezabloudila noha koloniálního


Místo úvodu 13

úředníka či vojáka celé měsíce. Pro tato odlehlá místa jmenovala povstalecká vláda dokonce své starosty a další administrativu.

Ani Španělé neměli totiž dost sil k permanentní kontrole celého území a vysílali ze svých základen ve velkých městech do venkovských oblastí infanteristy i  kavaleristy v  naději, že i  díky místním stoupencům stávajícího pořádku skupiny guerrillerů najdou a  zničí. Často se však kolony vracely do  svých posádek bez jakéhokoli úspěchu a  tento způsob válčení tak vyčerpával a  demoralizoval obě strany. Po  deseti letech proto začala za  patové situace mírová  jednání. Desetiletý konflikt jimi končil, aniž by stoupenci myšlenky svobodné Kuby dosáhli svého cíle. Část z nich odmítla i po přijetí dohody o nastolení míru vládou Republiky ve  zbrani na  španělské podmínky přistoupit, považovala ukončení operací za pouhé příměří a po nějaké době skutečně zahájila boj znovu. Vzhledem k  minulým ztrátám a  strádání civilistů v  uplynulých letech však získala pro své rozhodnutí jen minimální podporu mezi obyvateli ostrova a po několika měsících svou akci, zvanou už současníky maličká válka (la Guerra Chiquita), ukončila.

Španělský koloniální režim však nedokázal v následujícím desetiletí své pozice na ostrově upevnit. Spíš je dále ztrácel, také proto, že hospodářství karibské kolonie Madridu ovlivňovali stále výrazněji Američané a stoupenci nezávislosti připravovali systematicky další osvobozeneckou válku. V  únoru roku 1895 ji skutečně zahájili; stejným způsobem jako v roce 1868 – povstáním ve východní provincii Oriente. Tentokrát však pronikly jejich jednotky rychle také na západ, brzy operovaly po celém ostrově a  nakonec Španělům zůstala jen kontrola velkých měst. Všemi venkovskými oblastmi nepřestávaly křižovat ozbrojené kolony Republiky ve zbrani, jejíž vláda, prezident a další orgány však opět postrádali pevná sídla. V době naprostého hospodářského rozvratu zasáhla do vývoje událostí intervenční armáda Spojených států a  druhá válka za  nezávislost na  Kubě končila ne jednáním mezi reprezentací Republiky ve  zbrani a  španělskými emisary, ale pařížským mírem mezi Washingtonem a Madridem.

Podobu kubánské nezávislosti potom určovaly Spojené státy, jejichž politiku začala brzy kritizovat rostoucí část kubánské politické a intelektuální elity. Ta také začala záhy psát vlastní historii ostrova, včetně dějin boje za nezávislost. Objevily se termíny jako desetiletá válka či první


14 Viva Cuba Libre

válka za nezávislost, maličká válka i druhá válka za nezávislost (nazýva

ná také potřebnou válkou, la Guerra Necesaria). Kritici míru z roku 1878

hovořili o  třicetileté válce, jejíž konec nazývali ukradeným vítězstvím.

Všechny termíny pak používá kubánská historiografie dodnes a události

posledních třiceti let 19. století zůstávají jedním z prvořadých předmětů

zájmu kubánských historiků i veřejnosti. Zatímco si ovšem mohou ku

bánští čtenáři vybrat z desítek titulů podle svého názoru na toto období

dějin ostrova, český čtenář rozumí pod pojmem třicetiletá válka zcela

jiný konflikt, výrazy desetiletá či maličká válka pak asi nezná vůbec. Pro

tože se ale kubánská politická elita vlastně nikdy nepřestala odvolávat

na  války za  nezávislost a  jejich faktický výsledek a  Kuba nepochybně

patřila a patří k zemím, jejichž význam překračuje hranice západní he

misféry, začali jsme před nějakou dobou v  redakci Nakladatelství Epo

cha diskutovat o  možnosti vydání publikace o  válkách za  nezávislost

na Kubě v úspěšné řadě Polozapomenté války. Třebaže vlastně o klasické

války nešlo a autor jejich dějin nemůže čtenářům nabídnout to, co hle

dají milovníci vojenské historie: počty vojáků na obou stranách (ani vo

jenští historikové dodnes nedošli ke shodě v počtu skutečných účastníků

válek na Kubě), informace o  uniformách, členění jednotek či výzbroji

apod. Jakési stopy uniforem v podobě distinkcí lze najít jen u nejvyšších

důstojníků vojska guerrillerů, prostí vojáci neměli často nejen uniformy,

ale vůbec žádné oblečení, o botách nemluvě, oddíly byly skupinami pou

tanými k velitelům osobními vztahy či místem narození a výzbroj tvoři

ly z velké části nástroje kubánských zemědělců, tedy hlavně mačety pro

sklizeň třtiny, popřípadě ukořistěný materiál. Stejně nestandardní jsou

údaje o průběhu bitev, výši ztrát, či dokonce výsledcích srážek. Guerrilla

má skutečně jiná pravidla než klasické války evropských generálů po

sledních dvou století a jinak tedy musí vypadat i líčení událostí a osudů

protagonistů.

Nápad proto vzbudil v  redakci jisté otázky, jež – obávám se – v  ně

kterých případech rukopis zcela nezodpověděl. Doufám nicméně, že

se nakonec najdou čtenáři, kteří nebudou považovat hodiny strávené

sledováním osudů Antonia Macea, „Angličánka“, Ignacia Agramonta

či mladičké milé Rafaela Macea, provázející tohoto protagonistu kon

fliktu od  jejích čtrnácti let celé desetiletí při pochodech džunglí i  po

bytu ve vězení, za ztrátu času. I „neklasická“ válka totiž nabízí zajímavé


Místo úvodu 15

a následováníhodné příklady přátelství i hrdinství, musí také vést k za

myšlení nad smyslem počínání, jehož výsledkem jsou statisíce zmařených

lidských životů, zpravidla životů civilistů, kteří se vojenských operací

přímo neúčastní. V tom se od klasických válek nijak neliší a snad ji tedy

vezmou na milost i čtenáři preferující jinak líčení konfliktů, kde nechybí

údaje o tabulkových i skutečných počtech mužů od těch nejmenších jed

notek až po celé armádní sbory a podrobné popisy bitev včetně rozsáh

lých citátů z rozkazů či hlášení pro nadřízené složky.

V Praze 22. května 2016. Josef Opatrný


16 Viva Cuba Libre „VŽDY VĚRNÁ KUBA“ Siempre fiel isla (vždy věrný ostrov), byla slova opakovaná v průběhu 19. století často kubánskou kreolskou ekonomickou elitou, požadující už před rokem 1800 na  španělské koloniální správě a  v  samotné metropoli s rostoucím sebevědomím reformu politického i ekonomického systému na ostrově. Sebevědomí vycházelo z bohatství, které kreolům plynulo z dvou komodit, jimiž sice byla Kuba proslulá už dříve, ale právě v devadesátých letech 18. století se jedné z nich otevřely dosud netušené možnosti. Až do osmdesátých let představoval hlavní exportní produkt Kuby tabák. Jeho vynikající kvalita byla známa v celé Evropě, v kolonii existoval královský tabákový monopol, žádný z producentů nesměl prodávat nikomu jinému než příslušnému státnímu úřadu, a když britské invazní jednotky obsadily na konci sedmileté války Havanu, vydrancovaly nejdřív sklady, v nichž koruna shromáždila balíky tabáku před odvozem do Španělska.

Do Španělska se vozil z Kuby už od 16. století také třtinový cukr, jeho obchod však kontrolovalo ve  světovém měřítku nejdřív Portugalsko a poté přišlo období anglických cukrových ostrovů, Jamajky a Barbadosu. V  18. století řádově narostl význam francouzských karibských kolonií, na prvním místě Saint Domingue. Produkce „cukřenky Evropy“ – cukr, přírodní barviva, káva a  rum – představovala v  této době celou třetinu francouzského zahraničního obchodu a  pocházela přitom z  velké části z práce otroků. Jejich vzpoura pak znamenala výraznou redukci pěstování třtiny a výroby cukru na Saint Domingue. Třtinové plantáže a cukrové mlýny byly symbolem otrockého postavení povstalců a už v prvních měsících lehla jejich většina popelem. Před dalšími producenty v regionu vyvstala nutnost výpadek v dodávkách cukru nahradit. Plantážníci na Kubě se chopili příležitosti, potřebovali však pracovní síly, moderní stroje a přístup na  světový trh bez prostřednictví španělských obchodních domů. Ty obchodní operace nejen brzdily, neboť cukr, ale i  další komodity, se musely nejdřív dovézt z Havany do Cádizu a teprve odtud mohly zamířit k odběratelům v Evropě, ale také inkasovaly velkou část zisku.

Už  v  lednu roku 1792 tak předložil jeden z  mluvčích kreolské plantážnické elity na  Kubě této doby Francisco Arango y Parreño ve  španělských kortesech dokument považovaný odborníky na  dějiny Kuby


Vždy věrná Kuba 17

za jedno z nejdůležitějších programových prohlášení, která byla na ostro

vě napsána. V Rozpravě o zemědělství Havany a prostředcích jeho podpory

analyzoval právník, plantážník a politik příčiny dosavadního zaostávání

výroby cukru na  ostrově a  navrhoval řešení. „Nepochybně nejvýznam

nější osobnost této doby, jako kreol, statkář, cukrovarník, ekonomický

ideolog a politik“

2

spatřoval budoucnost v liberalizaci obchodu – s otroky,

stroji a cukrem a v následujících třiceti letech se snažil za svého působe

ní v metropoli i v kolonii dosáhnout naplnění svého programu. Odmítal

často opakovanou tezi, že bohatství Ameriky spočívá v drahých kovech,

ale spatřoval ho v zemědělských produktech, dále potom v obchodu a ře

meslech a viděl příčiny zaostávání Španělska v soutěži s evropskými kon

kurenty paradoxně právě ve  spoléhání Madridu na  zlaté a  stříbrné doly

a zanedbávání zemědělství, řemesel a  obchodních aktivit. Protože plan

tážní ekonomika na Kubě závisela na otrocké pracovní síle, volal po od

stranění regulace dovozu černých otroků z  Afriky. Do  Havany je měli

vozit ve  stále větším množství nejen španělští, ale také cizí obchodníci,

2

González-Ripoll, Navarro M

a

Dolores, Cuba, la isla de los ensayos. Cultura

y sociedad (1750–1815), Madrid 1999, s. 145.

Pohled na Havanu z poloviny 19. století


18 Viva Cuba Libre kteří tak měli zajistit sekáče pro sklizeň cukrové třtiny. Ta ovšem neměla být zpracovávána ve starých typech mlýnů, které dovezli první kolonisté z Andalusie už v 16. století, ale v moderních cukrovarech.

Všude na okolních ostrovech nacházel Arrango y Parreño vyšší technologickou úroveň založenou na  posledních vědeckých zjištěních, ale přes své kritické poznámky nežádal radikální převrat ve vztazích s Madridem. Jeho programem byly reformy, už proto, že se považoval za Španěla, jak výslovně prohlásil v jednom ze svých textů z roku 1808. „Jsme

Španělé, ne z těch zvrácených skupin, z nichž tvoří ostatní národy mnohé

ze svých obchodních faktorií, což je to, na co redukovaly a redukují svoje osady v Americe, ale zdravá část toho nejvznešenějšího Španělska. A ta ušlechtilá krev, která koluje našimi žilami, nezasluhuje v žádném případě menší ocenění, protože za cenu tolika životů, zkoušek a protivenství dokázala dobýt, zřídit a  udržet tolik nových Španělsek, tolik bohatých království.“

3

Za  hrozbu pro budoucnost považoval kreolský plantážník

ovšem tu vrstvu společnosti, po jejímž procentuálním posílení v populaci ostrova volal, když žádal volný dovoz tisíců afrických otroků. Ti se stejně jako svobodní mulati stávali – zejména po povstání na Saint Domingue – noční můrou bílé populace Kuby, jejíž část proto už v této době program Aranga y Parreña odmítala. Další kreolové pak zpochybňovali myšlenku španělské Kuby a požadovali nezávislost ostrova.

Ve  dvacátých letech se stal jejich mluvčím bývalý profesor Semináře Svatého Karla (Seminario de San Carlos) Félix Varela, který musel pro své politické názory hledat útočiště ve Spojených státech. Ještě před ním však na Kubě uvažovalo o nezávislosti dalších několik představitelů kreolské elity. Už v  roce 1809 tak informovaly koloniální úřady vládu v Madridu o konspiraci skupinky zednářů, stoupenců myšlenky svobodné Kuby Luise F. Basabe, Romána de la Luz, Manuela Ramíreze a Joaquína Infante. Tento původně ctihodný advokát jednoho z nejdůležitějších měst koloniální Kuby – Bayama – byl o  připravovaném zatýkání včas informován a  podařilo se mu utéci do  Spojených států, odkud odešel do Venezuely. Tady uveřejnil v roce 1812 svůj návrh ústavy, již vypracoval 3

Francisco Arango y Parreño, Manifiesto del Ayuntamiento de la Habana a la

Suprema Junta Central, antes de recibir de oficio la noticia de su instalación, Habana y octubre de 1808, In: Obras de Francisco Arango y Parreño, Habana 1952, Vol. II., s. 113.


Vždy věrná Kuba 19

pro budoucí nezávislý ostrovní stát. Také v tomto dokumentu je patrná obava vrstvy, již infante reprezentoval, tedy bílých kreolů, z černých otroků a barevných obyvatel ostrova vůbec. „Rodilí bílí Američané“

4

měli

mít v  Infantově státě privilegované postavení ve  všech čtyřech sférách moci (zákonodárné, výkonné, soudní a vojenské), přestože ústava jinak zaručovala stejnou právní ochranu všem obyvatelům ostrova včetně barevných. Nejblíže bílým zde Infante uváděl Indiány a mestice, na konci škály pak stáli Afrokubánci. Advokát nezapomínal ani na různé stupně míšení a  zabýval se ve  svém návrhu ústavy dokonce problémem, který v  této době horlivě diskutovala nejen část kubánských kreolů, ale dokonce koloniální úřady. Úplného „zbělení“ obyvatel ostrova bylo možné dosáhnout plánovitým míšením mezi africkými matkami a bílými otci. V první generaci měl mulat polovinu africké krve, v druhé pak quaterón (čtvrták) pouze čtvrtinu, ve třetí quinteron (pěťák) jen dvanáct a půl procenta a  v  generaci čtvrté měl míšenec jen šest procent nekreolské krve a Infante ho považoval za bělocha.

Při úvahách o  barevném složení obyvatel svobodné Kuby nemohl samozřejmě tvůrce návrhu opomenout problém otrokářství. Věnoval mu příznačně jedinou větu. Bude existovat „dokud ho bude potřebovat zemědělství“.

5

V  komentáři ke  svému návrhu přitom počítal s  dlouho

dobou, či možná dokonce věčnou existencí institutu otroků afrického původu na  Kubě. Ve  shodě s  dobovými teoriemi považoval Afričany za lépe disponované pro těžkou práci na plantážích v podmínkách tropického klimatu než bílé zemědělce, na druhé straně ovšem viděl v událostech na  sousedním ostrově velké memento. Barevní obyvatelé Kuby nesměli dostat do rukou zbraně, což je automaticky vylučovalo ve službě v milici či armádě. Už v tomto návrhu první kubánské ústavy se tak Infante dotýká problémů, s  nimiž pak zápasili téměř všichni stoupenci nezávislosti Kuby až hluboko do 19. století.

V  roce 1823 vyšetřovala v  Havaně policie aktivity další spiklenecké skupiny, která se už názvem Soles y Rayos (Bolívarovo slunce a paprsky) odvolávala k procesům probíhajícím na kontinentě. Opět ji tvořili zednáři z intelektuálního prostředí, vynikal mezi nimi tehdy dvacetiletý rodák ze 4

Text dokumentu viz in PICHARDO, Hortensia, Documentos para la historia

de Cuba I, La Habana, Editorial de ciencias sociales 1977, s. 253–260. 5

Tamtéž, s. 259.


20 Viva Cuba Libre Santiaga de Cuba José María Heredia. Studoval sice práva, ale jeho velký zájem představovala poezie. Současně s debatami o nezávislosti v zednářské lóži připravoval do  tisku svou první sbírku, která však už nestačila na Kubě vyjít. Herediu, jehož rodina patřila ke koloniální smetánce a otec oddaně sloužil až do své smrti v roce 1820 španělské koruně, varovali přátelé před hrozícím zatčením, takže mladý básník unikl do Spojených států. Žil poté v  různých zemích Latinské Ameriky, zejména v  Mexiku, kde se účastnil politického života a  napsal tu slavnou Hymnu vyhnancovu. Nemohl samozřejmě v  této době tušit, že jej bude kubánská literární věda považovat i po dvou stech letech za jednoho z největších básníků ostrova, ale pozorně sledoval ze svého exilu španělskou politiku na Kubě.

Její podobu určoval v  této době zájmem Madridu udržet si kontrolu ostrova i poté, co v lednu roku 1826 Španělé vyklidili svoji poslední pevnost na americkém kontinentě v peruánském Callau. Španělská koruna se nechtěla se ztrátou kolonií smířit a spatřovala v Kubě vhodnou základnu, z níž by mohla v budoucnu vést pokusy o obnovení koloniálního statusu Mexika či Velké Kolumbie, spojující na  počátku dvacátých let celý sever subkontinentu do  jednoho velkého celku. Tuto hrozbu si ovšem uvědomovala i politická elita Velké Kolumbie i Mexika, ale vývoj na Kubě sledovali z vlastních zájmů také vlády dalších států, na prvních místech celkem logicky Velké Británie a Spojených států, ale také Francie či Ruska. Tento zájem ze zahraničí posiloval paradoxně španělské pozice na  ostrově, respektive obou ostrovech, které na  západní hemisféře Španělsku zůstaly, tedy i na Portoriku. Kolumbie i Mexiko byly sice ochotny poskytnout podporu odpůrcům španělského kolonialismu na  Kubě, rozhodně však tak nechtěly učinit v případě, že by se Kuba potom připojila ke konkurenčnímu státnímu celku. Stejně pak posuzovali eventuální změnu kontroly Kuby v Londýně a ve Washingtonu. Diplomaté Spojených států varovali v Londýně, ale také v Bogotě a Mexiku, že by Unie považovala získání Kuby těmi státy za nebezpečný destabilizační faktor v regionu a obdobně si počínali britští vyslanci v příslušných hlavních městech. Situace na Kubě byla tedy předmětem diplomatických zpráv i demarší, Španělsku však možná právě proto zůstával dostatek prostoru k provádění vlastní koloniální politiky.

Jediné, co bránilo vypracování podrobné koncepce a jejímu cílevědomému naplňování, byly proměny politické scény v Madridu. Sem se totiž vrátil po Napoleonově porážce Ferdinand VII. Z událostí ve Španělsku


Vždy věrná Kuba 21

a  vlastně v  celém atlantickém prostoru v  uplynulých padesáti letech vyvodil závěr, že všechny změny, pokusy reformovat systém či dospět k  proměně revoluční cestou, měly pro společnost negativní důsledky. Jeho programem se tedy stal návrat do  předrevoluční doby. Hned po opětovném převzetí trůnu zrušil liberální ústavu z roku 1812 a jeho administrativa začala s přísnou kontrolou všeho, co se dělo v koloniích. Panovníkova pozornost se zaměřovala především na kontinent, kde přivedla politika restrikcí pod prapory stoupenců nezávislosti tisíce bývalých neutrálů. Válka, která se tu opět rozhořela, byla vedena z obou stran stále tvrdšími prostředky. Zatímco oddíly koloniální armády vraždily nejen zajatce, ale také příslušníky jejich rodin, vedly zprávy o jejich počínání stoupence nezávislosti k pogromům na royalisty tam, kde se dostali k moci. Výsledkem tohoto jejich počínání byl útěk Španělů, ale také kreolských stoupenců koruny z ohrožených oblastí. Neodcházeli ovšem přímo do Španělska, stačilo odjet na Kubu, kde zatím k žádným nepokojům nedocházelo. Také proto, že se zde nemohl opakovat příklad některých regionů na kontinentě, kde bylo místních stoupenců nezávislosti příliš málo na to, aby mohli začít s rebelií. Tady jim přispěchali na pomoc vítězové nad královskými oddíly ze sousedství. Na  Kubě bránila využití této praxe její ostrovní poloha. Válečné lodi španělské koruny mohly masivnímu příjezdu Bolívarovy armády lehce zabránit, protože měly ve vodách Karibského moře značnou převahu.

Na Kubě přitom hledali už na počátku století útočiště také uprchlíci ze Saint Domingue. Ne všichni utíkali na poslední chvíli před vzbouřenými otroky, kteří během války na ostrově vypálili stovky plantáží a cukrových mlýnů, kde v  plamenech často končili i  plantážníci a  členové jejich rodin. V  některých případech si stačila ekonomická elita přivézt dokonce otroky a začít na Kubě zase s pěstováním třtiny a výrobou cukru. Každý nový příchozí měl ovšem na Saint Domingue přátele, příbuzné či obchodní partnery, kteří měli smůlu a přišli, někdy drastickým způsobem, při otrockém povstání o  život. Samozřejmě pak varovali nové sousedy před hrůzami, které by Kubu čekaly v případě nestability, jíž by mohli otroci využít a  vyvolat povstání s  fatálními konsekvencemi pro bílé obyvatele kolonie.

Vzpoura otroků ve francouzské kolonii a následky, které měla jak pro bílou populaci kolonie, tak pro její politickou a ekonomickou budoucnost,


22 Viva Cuba Libre pak výrazně figurovala až do konce století v diskusích kreolské společnosti Kuby a byla obratně využívána španělskou propagandou.

6

Padesát

tisíc roajalistických uprchlíků z kontinentu a tisíce exulantů ze Saint Domingue představovalo v této době více než deset procent populace Kuby a posílilo rozhodné odpůrce myšlenky jakékoli akce, která by mohla destabilizovat situaci na ostrově, nemluvě o tom, že stoupenci monarchie vystupovali militantně proti každému, kdo se odvážil jen zapochybovat o politice Madridu na ostrově.

Zatímco pak hrál na kontinentě velkou roli v šíření povstání fakt, že ho podporovala část nižšího kléru, v Mexiku stáli dokonce přímo v čele povstalců dva duchovní s obrovskou autoritou mezi farníky, Miguel Hidalgo a José María Morelos, což mělo v zemi se silnou katolickou tradicí velký význam, na  Kubě se klérus, až na  výjimky španělského původu, který byl v přímém kontaktu s běžnou populací, vyslovoval jednoznačně pro monarchii na Pyrenejském poloostrově.

V  druhé polovině druhého desetiletí 19. století pak registrovala kreolská ekonomická elita několik dekretů, jimiž koruna splnila některé z  jejích starých požadavků. Činila tak ovšem i proto, aby zvýšila efektivitu koloniální ekonomiky v době, kdy příjmy do státní poklady v Madridu z Ameriky klesaly, protože jednotky San Martína a Bolívara šířily válku za  nezávislost do  dalších oblastí. San Martín překročil Andy a  pronikl do Chile a Bolívar postupoval na severu z Venezuely do Kolumbie a pak dále do Ekvádoru. V roce 1817, kdy San Martín porazil v Chile protivníky v bitvě u Chacabuca, zrušili na Kubě královský monopol na obchod s tabákem. Ten sice už v této době nebyl nejdůležitějším produktem ostrova – předstihl ho jak cukr, tak káva –, stále však měl velký význam pro export kolonie. Právě dekretu z roku 1817 přisuzuje kubánská historiografie expanzi exportu tabáku na  přelomu druhého a  třetího desetiletí 19. století. Pokud Kuba exportovala v roce 1816 3400 arrob tabáku,

7

tvo

řil vývoz v roce 1823 už 13 900 arrob tabáku nezpracovaného a dalších 6

K  problematice vlivu událostí na  Haiti v  letech 1791–1804 existují stovky

knižních titulů a tisíce časopiseckých studií, srov. například El rumor de Haití en Cuba: temor, raza y rebeldía, 1789–1844 (Ma. Dolores González-Ripoll, Consuelo Naranjo, Ada Ferrer, Josef Opatrný y Gloria García), Madrid, CSIC 2004. 7

Arroba byla ve Španělsku a  jeho koloniích objemovou a  váhovou jednotkou,

hmotností odpovídala přibližně 11,5 kg.


Vždy věrná Kuba 23

21  000 liber tabáku sušeného. Dne 10. února 1818 Španělé legalizovali – tentokrát už definitivně – příjezd cizích lodí do kubánských přístavů. Podobné zákony sice vstoupily v platnost už dříve, vždy v dobách, kdy

Španělsko ztratilo pro válečné operace v Atlantiku přístup ke svým ame

rickým koloniím, po změně situace bývaly ovšem liberální předpisy zase odvolány. Obchod se zahraničím sice zatěžovala řada omezení, zejména různé poplatky, přes to však přinesl dekret z  února 1818 ekonomické elitě kolonie velké výhody. O  rok později zrušily úřady řadu předpisů, které bránily už od 16. století volné manipulaci s půdou, a nakonec otevřely těžbě lesy kolem Havany, blokované po celé století s ohledem na zájmy královské loděnice v Havanské zátoce. Pro kreolské výrobce cukru odstranil poslední z  dekretů na  čas velký problém s  palivem pod kotli v  cukrovarech. Úřady také podporovaly změny ve  školství, do  výuky byly zaváděny přírodní vědy, jichž se dalo prakticky využít v  zemědělství i v průmyslu. Byla zřízena botanická zahrada a chemické laboratoře, opět úzce spojené s výrobou cukru.

Co kreolští plantážníci oceňovali zejména, byla politika metropole v otázce obchodu s otroky. Vzhledem k závislosti Španělska na Velké Británii musel sice Ferdinand VII. vydat v roce 1817 dekret, jímž se pyrenejská monarchie připojila k  zákazu dovozu otroků z  afrického kontinentu, ve skutečnosti však nedělaly úřady nic proto, aby uvedly zákon v platnost. Do  kubánských přístavů nepřestávaly přijíždět lodi z  afrického pobřeží, jejichž náklad tvořila budoucí pracovní síla na třtinových plantážích. Pokud tak dorazilo v posledních letech před vydáním dekretu na Kubu každým rokem něco přes třicet tisíc otroků, bylo to v první polovině dvacátých let asi o  sedm tisíc více a  později tento počet ještě stoupl. Tento stav kritizoval už v roce 1824 britský konzul v Havaně Richard R. Madden, který do Londýna napsal: „Zrušení obchodu s otroky je tu pouze nominální.“

8

Veřejným tajemstvím byly úplatky obchodníků s  otroky nejen pro úředníky v  přístavech, ale také pro nejvyššího představitele španělské koruny v  kolonii, generálního kapitána. V  případě generála Miguela Tacóna vypovídal o  této praxi zase před britským konzulem Domingo del Monte, hovořící o pevné taxe, již dostával Tacón za každého otroka 8

Madden, Robert Richard, La Isla de Cuba, La Habana 1964, s. 213.


24 Viva Cuba Libre dovezeného v  době jeho úřadování do  Havany. Díky této politice rostl ve  dvacátých a  třicátých letech výrazně počet obyvatel kolonie afrického původu. Růst registrovala zejména západní část ostrova, kde ležela většina třtinových plantáží. Pokud zde žilo podle censu z roku 1827 celkem 155 085 bílých a 242 579 barevných, činil v roce 1841tento poměr 244 023 bílých oproti 387 727 barevných. Z toho bylo 321 274 otroků – proti 197 411 v roce 1827.

9

Velký růst počtu otroků odrážel rostoucí potřebu pracovních sil. Dvacátá léta nepřinesla jen proměny v  zákonodárství kolonie, ale také významnou technologickou inovaci. Několik plantážníků zakoupilo pro své cukrovary parní stroje a brzy mohli informovat o jejich přínosu pro zvýšení produkce cukru ve  svých podnicích. Mohli v  nich instalovat těžší válce na  drcení třtinových stvolů, z  nichž získali více guarrapa – štávy, z níž krystalizoval cukr. Moderní stroje pak neznamenaly jenom více guarrapa, ale také možnost zpracovat třtinu z mnohem větší plochy a plantáže tak rostly do oblastí, kde se dříve třtina nepěstovala.

Překážku ovšem představovala až do  roku 1837 doprava. Pro velké objemy nákladů chyběly ve  vnitrozemí kolonie vhodné komunikace. Splavných řek teklo na  ostrově málo a  cesty byly při deštích pro těžké povozy nesjízdné. Jakmile se tak kubánští kreolští statkáři seznámili ve  Spojených státech a  v  Británii – k  oběma zemím je poutaly nejen obchodní, ale také přátelské a  rodinné svazky – s  výhodami železnice, začali uvažovat o  stavbě trati i  na  Kubě. Zvažovali zejména trasu mezi Havanou a oblastí Güines, kde využití úrodné půdy k zakládání plantáží dosud bránily jen velké obtíže při dopravě cukru na  pobřeží. José Antonio Saco, jeden z  mluvčích kreolské společnosti, patřil sice původně ke stoupencům myšlenky stavby moderních štěrkových cest, po pobytu ve Spojených státech si ovšem uvědomil výhody železnice a ve svém Pa­ mětním spisu o cestách na Kubě podtrhoval význam železnice pro dopravu ve světě i na Kubě.

Z Londýna pak podporoval myšlenku stavby železnice na Kubě Španěl Marcelino Calero Portocarrero. Vydával zde od  roku 1829 ve  svém rodném jazyce časopis Agricultura y Artes, v  němž informoval o  technických pokrocích v  dílně světa, opakovaně psal o  výhodách železnice 9

Humboldt, Alejandro, Ensayo político sobre la Isla de Cuba, La Habana 1960,

s. 177.


Vždy věrná Kuba 25

a  inspiroval diskusi o  novém dopravním prostředku mezi havanskými čtenáři svého periodika. Připravil navíc pro Francisca Dionisia Vivese, generálního kapitána v  Havaně obsáhlý soubor dokumentů o  železnici v Británii. Ten je pak předal velmi vlivnému spolku kreolské společenské elity na ostrově, Ekonomické společnosti přátel vlasti, k prostudování a dalšímu využití. Už za necelé tři týdny (22. července 1830) vznikla na půdě Společnosti smíšená komise Společnosti, havanské městské rady a královského konzulátu, instituce, pod niž spadaly ekonomické otázky kolonie. Předsedal jí sám generální kapitán, který v  úvodním projevu na  prvním zasedání nového orgánu konstatoval: „Současné okolnosti zvyšují cenu železnice, protože v  důsledku nižší ceny za  výrobky, které jsou bohatstvím této země, vzhledem k nadbytku cizí produkce soupeřící na  evropském trhu, musíme přemýšlet o  každém prostředku, jenž může snížit cenu a zlepšit dopravu.“

10

Komise pak připravovala stavbu několik let a  nakonec ji skutečně prosadila. Ve Spojených státech najala odborníky i pracovní síly, v Británii nakoupila železniční materiál a v listopadu 1837 zbývalo jen rozhodnout, kdy projede tratí mezi Havanou a Bejúcalem – osadě ve vnitrozemí obklopené třtinovými plantážemi – slavnostně první vlak. Volba byla v tomto případě jednoduchá. Sedmiletá královna Isabela II. měla 19. listopadu svátek a Junta de Fomento – instituce, jíž správa železnice v kolonii připadala – tedy stanovila na tento den první jízdu vlaku na Kubě a ve španělském světě vůbec. Třebaže celou noc silně pršelo, shromáždily se na nádraží v Havaně i podél trati davy zvědavých lidí. V osm ráno se pak dal vlak skutečně do  pohybu a  Kuba se stala teprve sedmou zemí na světě, která vstoupila do éry železniční dopravy.

Z počátku nastaly nečekané technické problémy. Třebaže britští dodavatelé nepřestávali zdůrazňovat kvalitativní superioritu britského železničního materiálu, docházelo na  trati i  v  depech k  nehodám. Lokomotivy několikrát vykolejily, podle soudu současníků pro příliš vysokou rychlost, jíž vedli své stroje po kolejích strojvůdci z Británie, britský technický personál hlásil závady materiálu a  úředníci Junty pro změnu hledali příčinu závad také v  nešetrném přístupu britských techniků a strojvůdců k  majetku instituce. Technicky nadaní a  zvídaví španělští 10

Podle Zanneti, Oscar – García, Alejandro, Caminos para el azúcar, La Ha

bana 1987, s. 21.


26 Viva Cuba Libre

a  kreolští pozorovatelé pak s  překvapením zjišťovali evidentní nekom

patibilnost některých dílů železničního zařízení nakoupených u různých

britských firem. Už jedenáct dní po zahájení provozu mluvil hlavní in

ženýr trati Američan Alfred Cruger na zasedání Junty o vážných problé

mech britských strojů a  strojvůdců a  žádal zakoupení dvou lokomotiv

v USA, jež by obsluhovaly americké posádky. Junta de Fomento nejenže

vzala Crugerovu zprávu na vědomí, ale hned odsouhlasila cestu hlavní

ho inženýra do USA. Dala mu potřebné peníze a vyzvala k hledání per

sonálu, strojvůdců a hlavního mechanika. Už na jaře roku 1838 vyložili

na  molo v  havanském přístavu stroje největších výrobců železničního

materiálu v USA v této době, podniků Baldwin Locomotive Work a Ro

gers, Ketchum and Grosvenor.

Cruger hledal při své cestě také vhodnou osobu na funkci hlavního

mechanika trati. Obrátil se hned na jednoho z předních amerických od

borníků v  oblasti parních strojů inženýra Ezru Kitchell Doda. Pětatři

cetiletý rodák z Medhamu pracoval u Nowelty Iron Works a dlouho se

nerozmýšlel. Odjel do Havany, kde až do roku 1873 nepracoval jen jako

hlavní mechanik první železniční trati, ale jeho inovace parního stroje

v cukrovarnictví z něho udělaly celebritu procesu modernizace kubán

ské ekonomiky. Byl také společně s Crugerem hlavním strůjcem přecho

du z  britské na  americkou technologii na  kubánských železnicích.

11

v srpnu 1838 napsal obsáhlý elaborát, v němž podrobil britské lokomo

tivy na  trati do  Güines tvrdé kritice. Vypočítával technické nedostatky

a dokonce konstrukční vady a  Cruger připravil na  základě jeho textu

rozklad pro Juntu de Fomento. Závady bylo samozřejmě nutno odstra

nit, přičemž proces měl být dlouhý a nákladný. Za propočítanou sumu by

se přitom daly pořídit ve Spojených státech čtyři úplně nové lokomotivy,

k  dodání prakticky okamžitě. Junta s  Crugerovým návrhem souhlasila

a  zbývalo pouze rozhodnout, co si počít s  oněmi britskými stroji. Za

tímco si Junta korespondovala s dodavateli v Londýně, Dod odjel v říjnu

1838 za nákupem do USA. Bez velkých problémů zde uspěl a ještě před

koncem roku už přístavní dělníci vykládali v havanském přístavu nové

lokomotivy.

11

Ballol, Berta Alfonso – Sorzano, Mercedes Herrera – Moyano, Eduardo

– Sanz Fernádnez, Jesús – Socarras Matos, Martín, El camino de Hierro de la

Habana a Güines. Primar ferrocarril de Iberoamérica, Madrid 1987, s. 119.


Vždy věrná Kuba 27

V té době byla už před podpisem dohoda mezi Juntou a Brity. Jejich lokomotivy měly být dopraveny zpět přes Atlantik a prodány v dražbě. Ukázalo se však, že ani doprava, ani prodej nebudou jednoduchou záležitostí. Trvalo celé měsíce, než se kapitán brigantiny Permey v srpnu 1839 uvolil dopravit těžký náklad na britské ostrovy. Tady pak neprojevil o stroje, které dvakrát překonaly Atlantik, nikdo velký zájem. Poslední našel kupce, jehož nabídka svědčila o velké šetrnosti, až po čtyřech letech.

To už na  Kubě inspiroval ekonomický úspěch trati mezi Havanou a  Güines skupinu velkých producentů cukru – figurovaly mezi nimi rodiny Aldama, Céspedes, Drake či Alonso – k  ustavení společnosti pro koupi železnice, která tak přešla z rukou státu do rukou soukromých. Současně vznikaly společnosti pro stavbu dalších úseků železnice na Kubě. Ty už od počátku nenakupovaly v USA pouze pražce a drobnější vybavení trati, jako tomu bylo v případě železnice Havana–Güines, ale také kolejnice, lokomotivy a železniční vagony pro osobní i nákladní dopravu. Železnice se tak stala jedním z důležitých pojítek mezi španělskou Kubou a Spojenými státy.

Pokud mohla kreolská ekonomická a  politická elita sledovat hospodářskou situaci na  ostrově a  rychlý postup technologických inovací především v  dopravě a  cukrovarech ve  čtvrté a  na  začátku páté dekády 19. století s uspokojením, musela konstatovat na politické a sociální scéně spíše problémy. Začátek dvacátých let se přitom jevil i v této sféře velmi nadějně. Ve  volbách do  španělských kortesů byli po  liberální Riegově revoluci zvoleni tři zástupci Kuby, všichni stoupenci reforem a liberalizace politického života ostrova. Návrat Ferdinanda VII. k moci absolutního vládce nad Španělskem v roce 1823 byl Felixi Varelovi a jeho kubánským druhům v  zákonodárném sboru signálem k  rychlému útěku z Madridu. V americkém exilu si pak mohli blahopřát k prozíravosti.

Řada španělských liberálních poslanců, kteří včas Španělsko neopustili,

totiž skončila stejně jako vůdce revoluce z roku 1820 Riego na popravišti.

Radikální změna v  metropoli tak skoncovala s  nadějemi mluvčích kreolské společnosti na Kubě v přijetí ústavy, která by obyvatelům Kuby zajistila účast na politickém životě země prostřednictvím volené samosprávy a  omezila moc generálního kapitána jmenovaného španělskou korunou. Liberálové museli naopak přihlížet posilování jeho postavení.


28 Viva Cuba Libre

Generální kapitán nejdřív ustavil zvláštní vojenský výbor, jehož hlavním

úkolem bylo sledování a pronásledování všech projevů infieldad (nevěr

nosti) Šp anělsku, královským dekretem z 25. května 1825 mu pak byly

uděleny zvláštní plné moci. V  následujících dvanácti letech spočívala

skutečně veškerá moc v kolonii v rukách generálních kapitánů. Do roku

1833, kdy zemřel Ferdinand VII. a Španělsko propadlo do krize vrcholící

první karlistickou válkou, udržovali reprezentanti Madridu dobré vzta

hy s kreolskou ekonomickou elitou, poté však začal v paláci generálních

kapitánů v Havaně převládat vliv Španělů, kteří přišli na Kubu nedávno.

Usilovali o obsazení všech rozhodujících míst v kolonii, dosažení větši

nového podílu na jejím bohatství a celkem logicky spatřovali velkou pře

kážku v naplnění druhé ze svých ambicí v příslušnících bohaté kreolské

společnosti.

Od konce května 1834 se mohli opírat o nového generálního kapitána

v  Havaně – generála Miguela Tacóna. Tacón byl profesionální voják se

zkušeností z  válek proti stoupencům nezávislosti na  americkém konti

nentě. Po porážce královských oddílů se vrátil na Pyrenejský poloostrov,

kde byl jmenován guvernérem v Malaze a pak v Seville. Z prohrané vál

ky v koloniích si odnesl nedůvěru ke kreolům, a když jej 7. března 1834

jmenovali díky jeho dobrým vztahům s  tehdejší vládnoucí garniturou

v Madridu generálním kapitánem v Havaně, museli pocítit představitelé

kreolské inteligence jisté obavy. Od  roku 1825 totiž nepřestávali žádat

zrušení květnového dekretu a uznání práva kolonie na zastoupení ve špa

nělském parlamentu, aby zde její zástupci mohli hájit zájmy svých voličů.

Jedním z mladých reprezentantů této společenské vrstvy byl José Anto

nio Saco. Pocházel z východní části ostrova, kde se narodil v roce 1797

v rodině nijak zvlášť bohatého, ale o to vlivnějšího advokáta. Do Havany

přišel jako sedmnáctiletý na studia na tehdy zřejmě nejlepším, rozhodně

však nejprestižnějším vzdělávacím zařízení kolonie – Seminario de San

Carlos. Patřil zde k  nejlepším studentům, oblíbencům učitele filozofie

Felixe Varely. Účast na  jeho přednáškách o  ústavě patřila ke  společen

ským povinnostem havanské smetánky vítající s  nadšením jeho jméno

na kandidátce do parlamentních voleb. Poté, co Varela ve volbách uspěl

a  odjel jako poslanec za  Havanu do  Madridu, převzal třiadvacetiletý

José Antonio Saco jeho předměty v Seminariu. Jevil ovšem také velký

zájem o  přírodní vědy a  jeho veřejné přednášky v  této oblasti nesměly


Vždy věrná Kuba 29

zase chybět v  programu havanské společenské elity. Zájem o  přírodní

vědy vedl Saca k odjezdu do Spojených států, kde ovšem nenavštěvoval

ve Washingtonu jen přednášky z chemie a fyziky, ale pilně se seznamoval

s  fungováním demokratické společnosti a  začal vydávat ve  španělštině

časopis věnovaný kultuře, zejména literatuře. Navštěvoval zde také své

ho učitele ze Seminario de San Carlos Félixe Varelu. Ten po svém útěku

z Madridu do USA připravil několik čísel časopisu El Habanero, v němž

podpořil myšlenku kubánské nezávislosti, potom však věnoval veškerou

pozornost charitativní činnosti mezi irskými přistěhovalci.

Pro bývalé žáky, včetně Saca, zůstával ovšem stále milovaným učite

lem, nespravedlivě pronásledovaným španělskou mocí, a kubánská his

toriografie ho považuje za předního představitele kreolské kulturní elity

a za jednoho z prvních stoupenců nezávislosti Kuby. Přes Varelovu vel

kou prestiž mezi kubánskými kreoly měla však jeho argumentace ve pro

spěch nezávislosti jen minimální ohlas. Kritikové španělské koloniální

politiky, zejména rozhodnutí Madridu zbavit definitivně zástupce kolo

nie práva zastupovat Kubu v  madridských kortesech, důrazně varovali

před bojem za  nezávislost s  odkazem na  nebezpečí možného zneužití

ozbrojeného konfliktu otroky. Odkazovali přitom na  události na  Haiti

na přelomu století a uváděli čísla censů prozrazující růst podílu obyvatel

afrického původu v populaci ostrova. Řada plantážníků si přitom nedo

vedla ekonomiku kolonie bez otrocké pracovní síly představit, a přestože

mnoho z nich sdílelo obavu kritiků stávajících poměrů z velkého povstá

ní otroků, byl jejich hospodářský zájem silnější. K  radikální proměně

názorů kreolské elity, ale také koloniálních i  metropolních úřadů pak

došlo po roce 1843.


30 Viva Cuba Libre

ANEXIONISMUS

V druhé polovině roku 1843 se začaly šířit na Kubě i ve Španělsku pověs

ti o připravovaném povstání. Spiknutí se mělo účastnit 60 000 mužů af

rického původu, otroků i svobodných, s podporou či dokonce z popudu

Davida Thurnbulla, britského zmocněnce, který jednal v Havaně o napl

nění starých španělských slibů. Od roku 1817 podepsali zástupci Madri

du s Brity několik dohod o ukončení obchodu s otroky, ale až do začátku

čtyřicátých let počet otroků dovážených na  Kubu naopak rostl. Plány

povstalců údajně počítaly s několika současnými vzpourami na plantá

žích v okolí Cárdenasu, z nichž by se povstání rozšířilo na celou oblast

významného centra pěstování třtiny kolem Matanzasu a  kulminovalo

obsazením Havany. Na ostrově pak měla vzniknout černošská republika

nebo království, kde by nebylo místa ani pro Španěly, ani pro kreoly.

Pověsti živila svědectví účastníků několika revolt v provincii Matan

zas z jara a podzimu 1843. První propukla na plantáži Alcancia v noci

na 28. března, kde se vzbouřilo 254 otroků. Jejich příkladu následovaly

další stovky Afričanů v  cukrovarech Trinidad, Luisa Nieves a Aurora.

Založeným ohňům padla za  oběť nejen třtina na  plantážích, ale také

hospodářské budovy a sídla majitelů. Stejně si pak počínali otroci na ká

vové plantáži Moskva a dobytkářského statku Ranchuelo. Neklid mezi ot

roky hlásila i společnost budující poblíž Matanzasu železnici mezi tímto

regionem a  Havanou. Proti vzbouřencům zasáhly španělské vojenské

oddíly a brzy zjednaly pořádek. Ne však nadlouho. Na podzim vypálili

revoltující otroci plantáž Triumvirato, odkud následně zamířili k  ves

nici Santa Ana. Jejich postup zastavili zase vojáci a  generální kapitán

nařídil řádné vyšetření příčin i průběhu vzpour. Ustavil zvláštní komi

si, v níž zasedali kromě úředníků z Matanzasu také majitelé některých

cukrovarů. Další plantážníci pak prováděli vlastní šetření mezi svými

otroky. Způsob vyšetřování pak dal události jméno – Conspiración de

Escalera (Spiknutí žebříku). Při výsleších přivazovali vyšetřované k žeb

říkům a pak bičovali, pálili, řezali a sekali na kusy. Výpovědi zapisovali

a komise z  nich skládala obraz hrůzy, jíž kolonie unikla. Všichni bílí

obyvatelé Kuby, jež by povstalci chytili, měli být pobiti, ženy ještě před

tím znásilněny. Tisk, nejdříve v  kolonii, pak ve  Španělsku a  nakonec


Anexionismus 31

také ve Spojených státech, Británii i Francii, přinášel zprávy z vyšetřo

vání a  pak z  procesů.

Novináři žádali už předem přísné tresty, někteří

hledali viníky nejen přímo mezi zadrženými účastníky revolt, ale para

doxně mezi kritiky obchodu s otroky a otroctví vůbec. Měli to být oni,

kdo povstání vlastně vyprovokovali.

Někteří z takto označených pak rozumně nečekali na další vývoj udá

lostí a Kubu rychle opustili. Mířili do Spojených států nebo do Francie,

kde si mohli být jisti před pronásledováním. Do  Paříže tak odjel i  Do

mingo del Monte považovaný řadou historiků za  jednoho z  nejvzdě

lanějších kubánských kreolů první poloviny 19. století, organizátor

kulturního života v Havaně. Rodák z venezuelského Maracaiba pocházel

z  rodiny přináležející k  místní politické a  ekonomické elitě. Jeho otec

Leonardo del Monte y Medrano se do  Maracaiba přiženil, když si vzal

dceru jednoho z  nejbohatších venezuelských plantážníků. Až do  roku

1810 potom zastával důležité úřady v místní správě a pak jej koruna vy

slala zase jako vysokého úředníka na Kubu. Rychle si zde pořídil plan

táž se stovkou otroků a dům přiměřený jeho postavení v Havaně. Místu

Los Pozos


32 Viva Cuba Libre

rodiny na společenském žebříčku odpovídala i výchova dětí, musely mít

to nejlepší, co bylo na Kubě k dosažení. Domingo del Monte tak studoval

na prestižním Seminario de San Carlos

12

filozofii, s největší pravděpodob

ností u  proslulého Félixe Varely. Potom zde pokračoval ve  studiu práv

a v roce 1821 dosáhl titulu bakaláře civilního práva na Havanské univer

zitě. Víc pozornosti než memorování paragrafů věnoval však v této době

literatuře, intenzivně se zajímal také o  politický život. Spolupracoval

s několika časopisy, včetně periodika s příznačným titulem El Americano

Libre (Svobodný Američan), kde publikoval své první texty, kromě jiné

ho i vysoce pozitivní recenzi básnické sbírky José María Heredii. Označil

ho za naději kubánské básnické tvorby a pozdější literární vědci dali to

muto soudu za pravdu. V roce 1827 složil na univerzitě v Havaně zkouš

ky nutné k provozování advokátské praxe a nastoupil do velké kanceláře

známého právníka Nicoláse María Escóbeda. Dlouho v ní však nepraco

val a vydal se na téměř tříletou cestu po Spojených státech a Evropě, kde

si mohl ověřit kvalitu svých jazykových studií angličtiny, francouzštiny,

italštiny a portugalštiny. Během pobytu v Madridu se sblížil s významný

mi osobnostmi kulturního a politického života monarchie. Texty Ramó

na de Mesonero Romanose neoceňovali jen kritici, ale i široká čtenářská

veřejnost, Salustiano Olózaga proslul později jako vychovatel budoucí

královny Isabely II. a jeden z tvůrců ústavy z roku 1837 a Ángel Iznardi

trávil jako mluvčí španělského liberalismu následující desetiletí střídavě

ve vězení a na výsluní španělského politického života.

Po návratu na Kubu řídil del Monte literární časopis La Moda o Re­

creo Semanal del Bello Sexo. Jediný titul orientující se v této době na vzdě

lané k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist