načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vítr, tma a přítomnost - Václav Kahuda

Vítr, tma a přítomnost

Elektronická kniha: Vítr, tma a přítomnost
Autor: Václav Kahuda

Autobiografický hrdina pátrá v archivech po okolnostech smrti svého dědečka na počátku německé okupace a odhaluje spletité sítě příběhů a událostí, jež skládají temný obraz moci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 715
Rozměr: 21 xcm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7348-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografický hrdina pátrá v archivech po okolnostech smrti svého dědečka na počátku německé okupace a odhaluje spletité sítě příběhů a událostí, jež skládají temný obraz moci v jejích nejrůznějších, totalitních i jiných podobách. Na počátku obsáhlého románu pozoruhodného autora stojí záměr autobiografického vypravěče zjistit co nejvíc o okolnostech smrti svého dědečka. Ten byl jako významný konstruktér roku 1938 kontaktován hitlerovskou tajnou službou, pravděpodobně lákán ke spolupráci a pravděpodobně po odmítnutí odstraněn. Protagonista se vydává na složitou pouť archivy, záznamy a vzpomínkami, postupně rozkrývá navazující příběhy a jeho hledání překračuje hranice doby i země. Výsledkem je široký horečný proud příběhů, konspiračních teorií, zkreslené minulosti a vzpomínek nedůvěryhodných vypravěčů, který zákonitě nemůže dospět k odhalení exaktní pravdy, zato podává působivý obraz vztahu k minulosti a její manipulace, ať už mocenské nebo osobní. Autor knihu podle vlastních slov napsal, "aby se nezalkl nenávistí", to však nic nemění na tom, že je psána výsostně uměleckým, barokně barvitým a poetickým jazykem, z nějž vystrkuje růžky Kahudova undergroundová minulost v podobě výtrysků vulgárního jazyka, hrubé tělesnosti a vnitřních erotických běsů.

Popis nakladatele

S Václavem Kahudou vstoupil do české literatury naprosto jedinečný styl. V krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž zejména  Houština  (1999) se stala událostí. Kahuda se hlásí ke svým vzorům — výsostným vypravěčům, jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistrem ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí bravurně vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. 
Po více než deseti letech se autor vrací s románem, který navazuje na zmíněnou Houštinu jak autobiografickým laděním, tak tělnatým, jazykově bohatým příběhem. Výchozí téma je však nové. Vypravěč se rozhodne přijít na kloub dávné rodinné události, kdy jeho dědečka, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, se německá tajná policie snažila přimět ke spolupráci. Po odmítnutí nabídek však nevysvětlitelně zemře. 
Vypravěčova pouť po archivech není odměněna jednoznačným závěrem. Spíše je počátkem temné exkurze do zákulisí mocenských aparátů, doplněné barokně pestrou mozaikou soukromých i globálně-ekonomických událostí, jež skládají pochmurný obraz naší doby.

(...vyprávění...)
Zařazeno v kategoriích
Václav Kahuda - další tituly autora:
Veselá bída Veselá bída
Exhumace Exhumace
Houština Houština
 (e-book)
Exhumace Exhumace
Bytost Bytost
Dobře zašitej frajer Dobře zašitej frajer
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Kahuda


VÍTR

PŘÍTOMNOST


TMA

PŘÍTOMNOST

...vyprávění...


Druhé město / Brno 2014

© Václav Kahuda, 2014

Illustrations © Bedřich Vémola, 2014

© Druhé město — Martin Reiner, 2014

ISBN 978-80-7227-676-9


...ptáček sedí v hnízdě, v hlubokém lese mezi vesmíry. Vysoko v korunách, na hladině stromů, hledí do dálky. Zjasněné nebe nad obzorem. Noční vítr mu čeří pírka na křídlech, pomalu se houpe v moři větví.

Přivírá oči, snad spí. Na chvíli, mezi nadechnutím a výdechem, přicházejí sny... Když líná mohutná vlna zašumí v listí a zvedne tu horu praštícího, dutě vrzajícího dřeva do výšky, na okamžik — který trvá snad tisíc let — jsou vidět hluboká údolí, nezměrné říční rokle a další a další zvlněná pohoří vzepjatých černých stromů.

V bledé záři světů duhové stíny se chvějí a třepotavě utíkají do tmy, dolů po větvích. Ptáček otevřel oči a — v paprscích, v osamělých záblescích, v pomalých žlutých hvězdách, vzdálených galaktických rojích a jejich modravém jiskření, v té vanoucí průzračné tmě... ty bezedné krůpěje se třpytí, snad už od počátku časů. Kapitola 1 Můj Sedím v  autobuse 213, krouživě protíná křižovatku u  Koh-i-nooru, přejíždí železný most nad posunovacím nádražím a stoupá na Bohdalec. Nechávám za sebou kouřnaté dno vršovického údolí a oddávám se myšlenkám.

Jak je to jiný čas, úplně — až do morku kostí, do buněk, v molekulárních strukturách žiju jiný, další život. Deset let čekám na kamaráda smrt, a on nepřichází. V dětství jsem mu párkrát pohlédl do očí a teď vidím — že musím žít. Nebráním tomu. Možná to je dluh za tu krásu, tady v těch místech za nádražím, v Přípotoční ulici, se mi rozsvěcel život a já sál vůně této jarní a podzimní planety.

Chodil jsem k tetě a strýčkovi dívat se z okna. A potom coby mladík zamotaný v pohlavních zmatcích kráčel za šera parkem Grébovkou a doprovázel o několik let starší dívky, uhrovitý kavalír, vraceli jsme se z kurzů kreslení. Jejich hlasy a krásu, ta jejich oslovení, na která jsem neuměl odpovědět než svým dětstvím... Tu vůni života jsem si odnášel do samoty a za nocí z ní žil a pomalu rostl v zárodečném tichu.

A možná tento současný vyšedlý stav ducha je dar za léta úzkosti a  zvířecího míjení s  lidmi. Huba mi už léta jede sama, v  krámě, s  bábou v  trafice, v  tramvaji. Jako všichni ostatní vytvářím kolem sebe mumlavý, dýchavičný stan malých každodenních chtění, nejsem sám... Harmonika číslo 213 bručí a sjíždí z kopce dolů ke křižovatce, stávala tam hospoda — dechovka, tancovačky, cikání ráj. Naproti přes ulici, za zdí plynárny, se tyčil mohutný plynojem. Když kodrcající dřevěnou tramvají ujížděl jsem k  městu, v  roce 1969 — gigantická rezavá stavba plynojemu rostla do výšky a jindy zas klesala, jak hladina svítiplynu zvedala tu upoutanou plechovou vzducholoď v  železné kleci. A  zapadající slunce barvilo svou krví ryšavé pláty plechu a boubelaté nýty pomalu obrůstaly psím vínem a bezinkami. Za letních večerů...

Jindy zas, na roztřepeném okraji paměti, přijeli za podzimních dnů komedianti a  postavili svůj malý cirkus a  střelnice na pláni uprostřed sídliště... Provazochodci na lanech napjatých mezi vysokými stožáry chodili s  rudou světlicí, se sršícími pochodněmi v  rukou... Vyrostl tam též prapodivný, kulovitý Glóbus smrti... Když večerní mraky pomalu zatahovaly obzor a rozsvěcely se pouliční lampy, zařvala do šera silná motorka a  platící divák mohl zblízka a  malý usmrkanec, když podlezl šňůru, mohli oba s otevřenými chlebárnami zírat na vyjící motor v kleci a na Muže smrti, který v kožené kukle jezdil jak velká masařka v  dýmu a  rachotu v  železné kouli sem a tam. Sem a hlavou dolů. Jawa — hyena. Nyní, jářku, mohutné letní slunce táhne stíny tyčí, držadel a  lidí, rozsvěcí útroby autobusu a z okna vidím, že stoupáme na Chodov, tam je můj dnešní cíl.

Zachytil jsem nějaký pohyb na okraji zorného pole, pomalu otáčím hlavu a hledím na muže, postarší šedesátník, cosi mumlá do pysku, a teď dokonce vidím, že se mu ústa protahují jako takové jó-jo, tak nějak u toho vyplazuje jazyk. Vše se to odehrává potichu a jen s občasným zaševelením. Nenápadně sleduji jeho utkvělý zrak. V přední části busu se houfuje skupinka školáků. Takoví ti smradi oblečení jako batolata, s rozkrokem u kolen a s golfovou čepičkou připlácnutou na ucho. Též jsou mezi nimi dívky, ty se díky hormonům dříve probuzeným zdají starší a taky mají pruhy odbarvených vlasů, jako to za mého mládí nosily staré ženské... Ani moc nehlučí. Jsou zaujati dráty v uších a každý zírá na svůj osudový displej v telefonu.

Muž je sleduje utkvělým pohledem, a tu shledávám, že synchronizuje práci svých úst s pohyby rtů a s grimasami dívek. Pubertálně protahuje ústa, jakoby nedbale přežvykuje slova, mazlivě vrtí hlavou a špulí samolibou hubičku. Je z něj „zlobidlo“, „potvůrka“, „vopice“. Nemůžu si pomoct, ale v odrazech protějších oken sleduju, jak jeho ústa mazlivě artikulují „ty píííčooó“. Dokonce v rambajzu motoru slyším protáhlé „čóóó“, po chvíli „ééé, co blbnéééššš...“. Po očku hledím na mužův horní ret, je tam cosi, v těch rysech nebetyčně, nelidsky dobrotivého, jakási artistní láska, paušální přihřátý cit k  lidem. Hluboká osamělost je znát na pozadí, pod tím chvěním, pod tou posunčinou... Zelenošedé ještěří oči, nehybně zírající za skly brýlí, dodávají tomu chlápkovi zjev laskavého velitele koncentračního tábora. Chasa mladých vystupuje, šedesátník je pozoruje z okna, autobus se rozjíždí, brýle z chirurgické oceli sledují zvláště jednoho štíhlého, vytáhlého mladíka, jenž cosi hekticky volá a mává rukou na své kamarády. Bus chrochtá na kruhovém objezdu, horní pysk se protahuje jak ovčí tlama a  do rachotu automatické převodovky se ozve tlumené „mmméééé...!“. Náhorní plošina. Pláň dříve zarostlá poléhavou travou, s dolíky a výmoly zapomenutých stavebních jam, kde lopuch a kopřivy ukryly do svých dusných, zapařených porostů kdejakou chamraď a neřád. Jílovité kaluže a  rákosím zarostlé strouhy. Země nikoho, kde smečky dočasně zvlčilých chlapců hrály pravěké hry v dřevěných špulkách od tlustých, jak krk příšery silných kabelů. Území křovisek a  průhledů do daleka na město, za zády krajina polí a  lesů na obzoru. Mohl jsi svobodně srát, hlavu vystrčenou z husté lebedy, mohutně prdět a  dívat se, jak v  dáli visí v  odpoledním horku prezidentská vlajka na Hradě. To bylo tenkrát. Nyní všude okolo hučí estakády a přivaděče. Horký vzduch se chvěje v rozpáleném betonu sídlišť. Ubytovna Košík, svého času hotel podivných existencí, pracujících na pražském metru, lomozivá haluzna tesco baráků a unimo buněk, při výplatě halekala do tmy. Za krále Klacka. Velká, pozvolná vlna nevolnosti mi stoupá ke chřtánu, celé tekuté pohoří úzkosti se dalo do pohybu, hnuly se tektonické vrstvy v podloží mé duše. Pomalu se snažím zpracovat neklid a  racionalizovat, ukostřit to mravenčení v útrobách.

Už je to dobré, pomalu klesám z  kopce dolů, z  vrcholu krize. Vzpomněl jsem svých dospělých let, chytil jsem se svého života a vytáhl své vědomí z bahna vzpomínek. Gravitace těch let je pořád ukrytá v základech mé bytosti.

Celá ta masa smutku si sedá a klesá, už jsem na zemi... Stojím před Národním archivem. Za mými zády brousí dělníci silnici, cikáni snědí kopou výkop v poledním horku. Budova archivu je slepenec skla a betonových hal. Za pár křovisky je chladivá šerá tlama hlavního vchodu. Jdu tam, vnitřní oprávněnec, odvaha — nebo snad chudoba, ano... chudoba cti netratí. Za sklem vrátnice nazální, úřední baba, jak se patří na centrální úřad. Stařa s trvalou a brýlemi. Vím, že na ni bude platit chladná byrokratická zdvořilost. „Ano prosím, děkuji, zajisté... Badatelský průkaz nemám. Občanský ano...“

Jsem — veřejnost. Badatel, to je víc než žadatel, píčus chtivý vědění. Šťoural. Mrdka chlap.

Setmělá, příjemně chladná dvorana vede do útrob rozlehlé budovy, na dveřích jmenovky jednotlivých archivů... jako bych stál na rozcestníku ve vyhledávači, v nějakém 3D webu a díval se na vstupy do jednotlivých vesmírů.

Svatá prostoto! Zajisté... uvnitř je pult, za ním slečny, ženy a počítače. Samozřejmě... Už mě to zas bere, zase je tu vír pocitů a představ, jako bych už tady stál a teď jsem se po deseti tisíci letech vrátil.

U centrálního výdeje archiválií sedí tlustá velká slečna s hezkou, laskavou tváří. Vědoucně se na mě usmívá a zve mne k sobě pokývnutím a celou svou ochotnou postavou. Moje paranoia jede na plné obrátky, ohledávám zběsile terén svou rentgenovou hlavou a prozařuju podlahy a  celý prostor kobaltovými zášlehy podezření a  hledám náznaky, pouhé možnosti, zámysly úkladu.

Slečna se stále tváří laskavě a se sklopenými zraky se mnou komunikuje svým biskupem! Hromský ďas... To jsem se zas zaplet, sám sebe zamotal do okolností. Úřední laskavá starší dívka, zdá se abatyše této archivní řehole, mne zvednutím mírných očí a elektrizující vlnou ze své ptačí, slepičí, píčí kostrče zve k opultí, ke hrazení. Cítím, jak mi její nitkovitá nervová chapadla ohledávají paměťové registry. Ano, předem ví, co budu požadovat, už to možná sama před-objednala ze skladu...

Podle její lehce povadlé ženské pokožky na tváři, podle širokých boků usuzuji, že má velké bílé hýždě, líné na povrchu, tvarohovitě hrbolaté, a stejně měkké půlky zadnice, dlouho uchovávající zarůžovělé otisky spodního prádla. Ale ten biskup! Ten teple lahodný, měkce ženský dotek na mozku, když skenuje své okolí a... Úplně ho vidím, cítím v hubě toho zmuchlaného, ústřičnatého nemodlence. Tu paprč! „Prosím vás, hledám nějaké informace, vlastně cokoli o mém dědečkovi, víte, za protektorátu byl opakovaně vyslýchán nějakou německou bezpečnostní složkou, snad gestapem. A jednoho dne roku 1939 se vrátil z týden trvajících výslechů — snad měl být v Drážďanech, vrátil se v noci, ulehl a druhý den ráno vstal z postele a zemřel...“

Potichu blekotám svou prosbu a starší dívka s nehybnou, laskavě vědoucí tváří naslouchá. Okolo chodí historikové, jejich obličeje znám z televizní obrazovky, šediví i mladí, zkušeně vypisují žádanky a bryskně si odnášejí do studovny veliké šanony a složky, archivní krabice. Všichni jsou navlečeni, ruce mají v látkových bílých rukavičkách.

Ptačice, abatyše hovoří — tichým šepotem mi sděluje, že výslechové protokoly gestapa jsou rozesety po různých archivech, některé jsou zmrazené po povodni, která postihla armádní archiv, další materiály má ministerstvo vnitra a část by měla být snad v Archivu bezpečnostních složek. Pomáhá mi zapisovat adresy a  jména jednotlivých pracovníků, sype ze sebe s laskavou dikcí kontaktní webové adresy, sama mi vypisuje žádanku na archiv bývalých protifašistických bojovníků. Jména, telefonní čísla, mám toho plný list, čeká mě rachota, desítky dotazů, desítky žádanek, měsíce čekání...

Zadává do databáze nacionále a  data o  narození a  smrti mého děda a říká, šeptá: „Nejdříve se podívejte do policejních archivů první republiky a protektorátu, tam bývá vždycky něco, alespoň cestovní pas a jiné žádosti...“

Dají mi vědět. Ať jsem trpělivý, jsou toho kilometry nezpracovaných dokumentů, ale ty policejní archivy, to bude do pár týdnů, šeptá bělořitná.

Odjíždím, v hubě sladkou pachuť po tom jejím neodbytném frajtrovi, musel jsem ho vyjmout z mozkových plen, to kladélko zastrčených úmyslů, tu kukačku volající z dálky, za kuropění: „Ošukej mě... ošukej!“ Vzpěčoval se. Neznaboh. Orvanej ohledy a zdvořilou mluvou s institucemi, vracím se v ta místa zhruba po měsíci čekání. Napsal jsem tou dobou tucet žádostí, oslovil několik archivů. Zjištění hrozivé — archiválie se měří na „badatelské metry...“.

Velká dívka už je chladně zdvořilá, je zadána postaršímu vousatému profesionálnímu historikovi, právě jí cosi brumendem šeptá (v archivech, ve studovnách se všude a vždy — šeptá). Ona, visíc na něm pohledem, má ho před očima (úplně to cítím ve vzduchu, tu její ruměnou, vysezenou chtivost, tu její překrvenou — úřednickou řeholí stále připravenou žízeň), myslí na jeho žilnatý vytahaný pytel, představuje si zajisté slastné pokoření — kdy musí sát koule, rty od vylínalých chlupů... útočící šourek.

Má toho plná ústa, a tak mě předává strohé kolegyni, takovému menšímu ženskému strejcovi, takové tetě v  modrém dílenském plášti a bílých rukavicích. Nejprve mě tato přinutí koupit stejné bílé taneční rukavice a pak mně předává — proti podpisu — tenké desky, štos velkých sešitů v  mramorovaných pevných deskách a  starou modrou dopisní obálku, vše opatřené velkými černými číslicemi.

Ženský strejc má ve tváři tak odpovědný výraz jako prodavač v železářství — docela bych se od té vážné dívky nechal ošukat policejním obuškem do prdele... Řičel bych u toho jako kvíčala, kuvíkal coby rozdurděná „hvížďala“. Nakonec by si mě ujec v sukních položil naznak na zaprášené kartonážní krabice — a pevnou ručkou v bílé rukavičce by nesmlouvavě „vydojil“ tu páchnoucí starou flaksu.

Ach, takovéhle myšlenky mě napadají vždy, když jsem přítomen nějakému úřednímu řízení. Mám důvodné obavy, že s postupujícím věkem ztrácím sebemenší zábrany. Docela mě zajímá, který oficiální nešťastník si z osudí života vytáhne „černého Petra“ a já mu před auditoriem noblesních diváků navleču na hlavu svoje posraný trenky... Možná zajdu na nějaký předvolební mítink a vyberu si nějakou mediální filcku. Televizního „slimáka“. Říká se tomu — mediální strategie, penetrace trhu cílenou reklamou, bla-bla-bla.

Jsou to všechno vidiny, stejné jako haluze svatého Jeronýma, flash backy svatého Benedikta. Hejno Belzebubů, černých zuřících masařek bubnuje na okna: „Za hov-nem! Le-tí-me za hov-nem!“ Setnina Masaryků na bílých koníčcích jim hrozí pěstí. Mao — coby usmívající se těžká hlava na tankovém podvozku, jezdí sem a tam. Chaplin a Hitler šlapou na dvojkole... Sýkorka klove zmrzlý lůj a přivírá jedno očko. Hrome! To je slavný Džugašvili — teolog a řeckořímský zápasník! Zápasí s „Černou maskou“, chlupatá namaštěná těla po sobě lezou, hekají, dávají si dvojité nebo jednoduché nelsony, roztahují si navzájem půlky, chmatají po čurácích... Prasata!

Jedna z  těch černých masařek má plešatou bledou hlavičku a knír, má moji tvář! Teď uvízla v pavučině v rohu okna, kde bubnuje svůj vzkaz lidstvu. Morseovka úderů říká: „Salááá-áám! Salááá-áám!“ Vířím prach na okenních parapetech, zuřivě třeštím... a teď: „Bzííí. Bzííí.“ Lepkavá síť obaluje má křídla. Mohutná křižáčice ožila v pavučinovém hnízdě, pavoučí samička — mě, nebožačku — popadla do svých silných nohou a  mohutnými kusadly teď saje z  mého chlupatého těla život. Samička! (Samičky mě pronásledují celý život, jsem před nimi bezmocný — už na základní škole si chtěly pořád hrát na doktora, na svatbu — to jim zůstalo i do dospělého věku, kdy jim tam dole narostl hustý „loupežnický“ plnovous — kolikrát přijdou neoholené, mají tam týden staré strniště, a  to tak šustíííí, šustííí-ííí!) Ach — a už je po mně. Spadla lžička do kafíčka, udělala bác! Policejní spisovna — zní nápis na deskách. Uvnitř, na zažloutlých listech, jsou průběžně za sebou seřazené žádosti mého dědečka o cestovní pasy, na formulářích jsou vyjádření jednotlivých oddělení, malá červená razítka: StB I, StB II — není záznam, nemá námitek, rozmáchlé podpisy fialovým inkoustem... Systém, to se ukázal po Rakousku-Uhersku převzatý systém státní kontroly. Už tehdy propracovaný, po druhé válce a nyní dotažený do nadlidské podoby.

Držím v prstech lístek s úřední správou o ohledání mrtvého těla mého děda. Pár oficiálních, běžných vět.

V modrošedé obálce nacházím prošlé cestovní pasy a poslední, v roce ’39 platný, z pozůstalosti zesnulého. Dívám se do tváře toho světlovlasého mírného inženýra, hledím do jeho velkých očí, já, nedobrý vnuk — nyní již o několik let starší než můj děd. Fotografie je opatřena nýtem přes pevné desky pasu, rez prožrala a prosákla skrz papír.

Dívám se na razítka pasových kontrol. Za protektorátu byly přechody hranic v Litoměřicích, v Chomutově... Hluboko uvnitř státu. Hledám data blízká době úmrtí dědečka. Srpen 1939. Žádné razítko o přechodu hranic se nekryje s tou dobou. Ale je možné, že byl buď vyslýchán na našem území, anebo — pokud ho vozili úředním vozem gestapa nebo Sicherheitsdienstu, nebo snad Abwehru?... tak mu prostě při přejezdu hranic nebudou dávat razítko do pasu a spokojí se s odznakem či legitimací příslušné německé bestie. Vše jsem si ofotil (bez blesku — samozřejmě), roztřesenou rukou vrátil dokumenty, naposled spočinul na dívce — tučné rusálce (měla volno, s očima schovanýma za pokleslými víčky byla soustředěna na svůj život, dříve se říkalo děloze život či dokonce — matka, byla tedy soustředěna na svoji matku, celá ponořena ve svých útrobách zažívala historikovu ektoplazmu, až sem byla cítit rybinou, pozřela kus jeho prokouřeného ega, a teď po hadím způsobu trávila).

Nosem jsem zafrkal na rozloučenou, plným starého zaprášeného papíru. V prstech molekuly dědečkova potu, jenž ulpěl na deskách cestovního pasu, odjíždím bručícím busem dolů do města, sedadla jsou obsazena pěkně letně oblečenými důchodci a unavenými ženami, držím se madel v zatáčkách a ta starodávná sůl z pokolení dávného a mého, ta starodávná lidská sůl vzala za své v zamaštěné přehoušli mazu a  špinavých žravých bakterií, v  novém — dnešním výpotku současných generací.

V  paměťové kartě mám pár megabajtů informací a  před očima šedivé letní nebe nad městem. ——— Už řadu let jsem přemýšlel nad náhlou a podivnou smrtí mého dědečka. Postupem času rostly a hromadily se informace, až to dostávalo obrysy úkladného činu, jedna z  mnoha nenápadných tragédií na hlubokém a temném pozadí války.

Babička, když zestárlá a slaboučká dožívala svůj vysoký věk, a já — její vnuk na prahu dospělosti, trávil jsem s ní letní prázdninové dny na chatě u Jizery, ohříval jídlo navařené na týden dopředu mými rodiči, dohlížel jsem na stařenku... Sama se ještě obstarala, ale ztrácela pojem o čase, byla takřka neustále u svých mladých let, byla v nich zanořená a jen občas komunikovala se mnou o věcech tady a teď. Už nabírala vítr, už zvedala křídla a nechávala vzduch zpívat ve svých perutích... Stará velká labuť se chystala na svoji poslední pouť.

Za těchto chvil, kdy seděla na lavičce v odpoledním slunci a nahřívala své vrásčité ruce, když nastavovala světlu svou tvář a ruměnec se poznenáhlu rozléval po bledé pleti na lících... tehdy se otevírala brána času a ona se mnou komunikovala jako mladá dívka, jako kamarádka z přelomu století. Svět kočárů hrčících po dláždění, psů štěkajících v  zahradách, bratrů uličníků milých, pak nápadníci, uchazeči o její ženství, pak mladý manžel, jeho práce a jejich děti, v řadě za sebou, válka první a druhá, hlad a strach, nízké řádění lůzy na konci v květnu ’45, ti stejní — co předtím sloužili nacistům, sloužili udáním nebo jen vlaječkami a  hajlováním. A  smrt jejího muže v předvečer války, za protektorátu, okolo té temné průrvy v jejím životě kroužily a pořád se vracely její vzpomínky. Tři děti stály a dívaly se jí tázavě do očí a čtvrté, můj otec — měla v břiše. Dostala vdovský a  její děti sirotčí důchod, toť vše. Z  kanceláře Českomoravská Kolben–Daněk si mohla odnést manželovy věci, kružítka a  tužky, dostala též — jeho stůl... Tento speciální montážní stůl stojí dodnes uprostřed kuchyně, natřený na bílo, celá rodina se u  něj scházela po léta.

Malá černá muška žije a krouží nad tím stolem, občas znehybní na lampě, na skleněném zvonu, za léta nechaly zde tiché generace věnec z mušinců. Slunilka pokojová.

Tak, vybaven vzpomínkou na daleké letní dny, kdy válka ke mně přicházela ve vzpomínkách staré babičky, když prošly roky a  loňského léta zemřel jeden z jejích synů, minulost opět přišla ke mně a počala vyprávět svůj nedokončený příběh.

Toho podletí, kdy náhle zesnul můj takřka osmdesátiletý strýc. Ten kulometný střelec ze střemhlavého bombardéru Šturmovik, tento pohledný muž, po němž prahly ženy všech generací — černovlasý Fanfán Tulipán, musel být vnitřně silným člověkem. Rok před svým odchodem dal nám zasklený obrázek, rád maloval — měl talent, na útesu nad mořem, v záhonech květin na terase, stojí pohledná italská vilka pod modrým nebem. Dal obraz řka: „Abyste měli na mě nějakou vzpomínku...“ Nikdo to tehdy nekomentoval, jen já jsem si uchoval tu tichou větu. Po roce ho pozvali na malou laparoskopickou operaci žlázek v krku, a když se mu podívali do těla, zjistili, že je prorostlý rakovinou. Do týdne zemřel. Musel již nejméně rok pociťovat potíže, ale nikomu ani slovo, nejméně své milované hysterické manželce.

Stáli jsme tam, před obřadní síní na hřbitově, v prudkém poledním slunci. Strýc — zesnulého bratra bělovlasé dvojče. Tento vědec-matematik s  hořkostí v  hlase, zkroucený nějakou vnitřní bolestí (babička mi vyprávěla, že bráškové-dvojčata hovořili mezi sebou až do svých osmi let nějakou soukromou, cizím nesrozumitelnou řečí...), tento živý a inteligentní strýček stál teď opřený o zeď a říkal, že snad dovnitř ani nepůjde, že bude na vzduchu. Jeho žal byl neosobní, ale o to víc hluboký, trhání — odluka v mase, v buňkách. Oddělení, roztětí. Seděli jsme po pohřbu v besídce, na zahradě u tety. Černě oděná nohatá vdova, podivuhodně čiperná — nosila stále další a další občerstvení. Strýc s ještě živým smutkem v očích hovořil s námi na všelijaká témata. Od věků se rodinné srazy odehrávaly tak, že po jídle se mužská a  ženská společnost samovolně oddělily, a  chlapi a  kluci začali vést hovory na politická a  vědecká témata, s  přihlédnutím k praktickým poznámkám o motorech a stavebnictví. Ženy se sesedly a v hovoru se odebraly ke svým dětem, vnoučatům a nebožtíkům.

Tehdy, za této pohřební hostiny — pohoštění. Kdy věk všech sourozenců se blížil osmdesátce, anebo ji už překročil, tehdy bělovlasý strýc začal vyprávět příběh svého otce, konstruktéra ČKD, člověka v soukolí blížící se války...

František Kratochvíl byl inženýr strojař, konstruoval důlní věže a  výtahy, mohutná převodová soustrojí pro elektrárny a  motorové stanice. Někdy v  polovině třicátých let byl přizván do týmu konstruktérů, kteří dostali za úkol vyprojektovat a  zhotovit funkční prototyp lehkého, plovoucího tanku. Práce se po počátečních nutných obtížích podařila a někdy v letech ’38 –’39 stály ve vývojových dílnách dva prototypy obojživelníka, jeden rozpracovaný, druhý připraven již k funkčním zkouškám. Do toho přišel protektorát...

Dědečka si začalo všímat gestapo, utajená složka německé moci si pro něj jezdila a vozila ho někam, na neznámé místo k výslechům. Protože se vše dělo pod záminkou vyšetřování ze špionáže proti Říši, ale on přitom nebyl zatčen, usuzuje se — tak se i  vyjadřoval děd, že ho lámali ke spolupráci. Chtěli ho prostě přetáhnout na svoji stranu a využít ke svým účelům. Cenu měl pro ně jako odborník ve vývoji tanků, ale zřejmě i jako součást zpravodajských her, proto ty utajené, pod vymyšlenou záminkou uskutečněné výslechy mimo Prahu...

Strýc se odmlčel, podržel si ruku na žebrech a chvíli naslouchal útrobám. „Ta tatínkova náhlá smrt, to — jak říkali doktoři — selhání srdce, to není pravda. To je kec, aby se to tehdy zaretušovalo... Otec měl dobrý srdce, nikdy si na nic nestěžoval, kouřil, pil kafe... Snažili se ho získat, a když se jim to nepodařilo, tak už věděl tolik o nich a o jejich záměrech, že ho nemohli nechat jen tak běhat po světě.

V šedesátejch letech jsem dělal výpočty pro jednoho doktora na Bulovce, byl to náš přední odborník na rakovinný bujení, měl tam v laboratoři na policích všude Petriho misky a v nich tisíce rakovinnejch tkání, živil ty vzorky živným roztokem a  ty v  tom prostředí prospívaly léta. No a on jezdil po pražskejch pitevnách a bral vzorky tkání z obětí autonehod a jinejch neštěstí. Zjistil, že asi třetina populace onemocní zhoubným bujením, vůbec o tom neví, nemá žádný obtíže, a ta rakovina se v nich — z neznámejch příčin — zastaví, zapouzdří, vstřebá a nakonec zmizí a nechá jenom charakteristický stopy na kostech a ve tkáních, a ty lidi nakonec zemřou na něco úplně jinýho...

Potřeboval ten doktor na ty svý záznamy o tisících a desítkách tisíc případů nějakej systém, vypracovat algoritmy pro výpočet statistik a  spoustu dílčích, specifickejch charakteristik. Potřeboval to prostě spočítat. Dělal jsem tenkrát na tom sálovým počítači v ústavu v Jilský, byl to bejvalej klášter, zůstal tam jeden stařičkej bratr řeholník, vždycky když jsem měl noční měření, tak jsem se díval, jak se setmělou chodbou o  půlnoci šoural v  takový noční čepičce, se svíčkou v ruce, šel se modlit do kostela, malinký stařeček...

Tak jsem tomu doktorovi napsal program a proháněl ty data počítačem, všechno se to muselo nejdřív naťukat, naperforovat do děrnejch štítků...

Když jsem mu předával ty výsledky, přišla řeč na smrt tatínka. Ten doktor před válkou byl na studiích v Německu, vyprávěl mi, jak na ústavu přidruženým k jejich fakultě, na nějakým sloučeným, speciálním pracovišti analyzovali tenkrát skupiny chemiků přírodní jedy získaný z výprav do Afriky, z Konga... Byly to ty slavný šípový jedy a vůbec všechny možný látky, který domorodci v těch krajích používají k životu v pralese.

Podařilo se jim analyzovat skupinu látek, která po určitý době, kdy se v  organismu dotvořila a  sloučila s  jinými prvky, vyvolávala efekt zástavy srdce nebo mozkový smrti a byla posléze v těle nezjistitelná, stačila se rozložit na nevinný sloučeniny a prvky. Začalo se tomu říkat — mrtvicovej jed, a  okamžitě se ten další výzkum stal utajovanej. Pak bylo ticho, ale za války se množily zprávy o náhlejch úmrtích do tý doby zdravejch osob, a vždycky, nebo většinou, se jednalo o někoho Třetí říši nepohodlnýho. Vždycky se jako příčina smrti určil srdeční infarkt nebo mozková mrtvice... Asi se jim ten jed podařilo syntetizovat, anebo uměli sehnat ty přírodní komponenty na jeho výrobu...“

Strýc se odmlčel a  všichni, my, jeho posluchači, jsme setrvali v zamyšlení. Od druhého stolu, od ženského chumlu zazněl do ticha veselý smích a  útržky opakovaně přeříkávané historky o  nějakém chytrém batoleti.

„Po válce, po osmačtyřicátým, jsem nastoupil do učení na nástrojaře v ČKD. Na školu mě už tehdy, z kádrovejch důvodů, nevzali, nedostal jsem doporučení uličního výboru...

Chodil jsem tam občas podívat se do konstrukce, do kanceláří, kde před válkou pracoval tatínek, znal jsem tam některý jeho kolegy, co tam zůstali přes válku. Jednou mi povídal... jak se jenom jmenoval... jak jenom bylo to jeho jméno... inženýr... No prostě, já si pak vzpomenu... vzal si mě stranou a povídá mi — ať sem už nechodím, že to tady pro mě není bezpečný, pořád tu pracujou lidi, co maj na svědomí mýho tatínka, že by se mi taky něco mohlo stát, ty lidi se bojej a maj teď některý z nich funkce, bojej se mě, představuju pro ně riziko, mohl jsem tenkrát před válkou něco zaslechnout, nevědí, co vím. Otec mi moh před smrtí něco říct a oni prostě mají strach, a budou ochotný udělat cokoli, abych je nemoh ohrozit. Byly padesátý léta, jejich začátek, tam šlo opravdu o život...

Tak jsem dokončil učení a hned jsem si podal žádost na leteckou strojní průmyslovku do Mladý Boleslavi. Udělal jsem přijímačky a zmizel z Prahy a z ČKD...“

Teď už dokonce i dcery a vnučky naslouchaly se zaujetím, tohle se dotýkalo hlavně bělovlasé tety, byla z té čtveřice sourozenců nejstarší, pomáhala babičce s nejmladším dítětem, mimino si brávala — sama už dospívající dívka, v kočárku na dvůr a spolu s kamarádkami se učily na mém otci převlékat kabátky a  čepečky a  — dodává můj otec, jemu se to líbilo... Smál se, šťastné dítě uprostřed války...

Teta se ptá svého bratra: „Opravdu, takhle se to stalo tatínkovi? Dyť se říkalo, že umřel na srdce... Opravdu, a proč si nám to tenkrát neřek?“

„To nešlo, tenkrát to nešlo, bylo to moc nebezpečný. Ty lidi se mohli mstít, kdyby se to prozradilo, mstít, kdyby je to ohrozilo, měli kariéry... tenkrát byly všude ty procesy... Nešlo to.“

Mlčení. Ticho se rozšířilo na celou společnost. Tohle bylo něco jiného. Tahle dávná smrt, zavrstvená desítkami let jejich osobních životů, příběhů a manželství. Pod tou vrstvou bylo však jejich dávné mládí a v něm jak maják — smrt jejich otce, nezahojená, jenom zaschlá rána, zdánlivě zajizvená, ta rána se opět po letech — v jejich vlastním stáří — znovu otevřela tímhle překvapivým způsobem, touhle nenadálou informací...

Strýc, takřka osmdesátiletá čilá bytost, nechávaje poznenáhlu za sebou tu dávnou, smutnou historii, a dokonce i nedávnou, čerstvou smrt svého bratra, povídá vesele: „Tenkrát v  tý Boleslavi, to

24

bylo vo fous... To moh bejt jednapadesátej rok a  my, s  klukama

z průmyslovky, jsme našli u traťovýho domku vedle kolejí, u takový

výhybkárny, našli jsme tam kýbl mazutu, natírali tím ty hejblata, ty

páky a převody ve výhybkách. Jeden z nás to vzal, já vim kdo, ale ne

budu ho jmenovat... Prostě vzali jsme ten kýbl a ještě takový špina

vý koště a tam ve svahu, jak za nádražím stoupaj ty železniční kole

je, tak tam jsme jednu tu kolej pořádně namazali... No hrůza, za to

tenkrát dávali dvacet let. Za sabotáž... Některý to namastili, jiný se

jenom dívali, ale tak jsme byli chytrý, že jsme pak křovím prolezli

okolo nádraží pryč, šli jsme pěšky až do Kosmonos a  zase z  druhý

strany zpátky, obešli jsme celou Boleslav... No, šli jsme se jako podí

vat na zámek a z těch ochozů byl výhled dolů na nádraží. Tam se to

hemžilo uniformami, určitě vyhlásili pohotovost, policajti, strážný,

vojáci... Dvě spřažený lokomotivy se rozjížděly a  snažily se dostat

do svahu, po tý mazlavý koleji... To byl zvuk, kouřilo se z  nich, to

byly ještě tenkrát parní lokomotivy na uhlí... teď se jim začaly pro

táčet kola, ječelo to a bzučelo, strojvůdci vztekle řvali... Jo, my měli,

jak se říká, pořádně staženej zadek... Ale nepřišlo se na to!“

Vrtíme a potřásáme hlavami. Nejdříve mladí, pak i starší se smě

jí a ti nejbližší obdivně poplácávají strýce po ramenou. Hovor a řeči

se rozvrstvily po věku a  zájmech... Tu strýc, když si notně zavdal

šňupacího tabáku, červený letitý balonek s hubičkou z lékařského

kapátka, tento svůj vynález — aplikátor byl s ním nerozlučně spjat...

když kýchl, povídá: „Se mnou ve třídě na průmyslovce seděl jeden,

teď to meno nemám v hlavě, ale byl odsouzen v tom procesu se sku

pinou Mašínů, dostal chudák provaz. Jeden z  těch Mašínů, jak za

vraždili toho inkasistu — co vezl vejplaty... Ten Mašín, co ho zastře

lil, dal tu pistoli tomu pitomcovi a ten si ji samozřejmě nechal. Když

se časem při vyšetřování přišlo tady na toho kluka, když rozkryli tu

skupinu a tamtěm vrahům se podařilo utéct... tak u toho mýho spo

lužáka našli na půdě tu pistoli, udělali zkoušky na otisk hlavně na

kulce — protože kulku měli z toho mrtvýho, otisk komory a zápalní

ku na hilzně — tu taky měli, všechno jim sedělo, a tak ten kluk, snad

byl čerstvě plnoletej, nevim... ale dostal provaz a oběsili ho, chudá

ka, bez milosti... A  vůbec tomu soudu nevadilo, že ten kluk byl v okamžiku vraždy někde úplně jinde. Neuznal jeho svědky. Prostě — dostal to sežrat za jiný. Za skutečný vrahy.“

Studená hrůza té doby natekla poznenáhlu mezi nás, jako by někde poblíž byl kus ledu, jako by se převrhla nádoba s tekutým dusíkem, a  on teď tekl travou mezi námi a  vše zmrtvil a  znehybnil... Opět byla smrt mezi námi. Před hodinou jsme přeci přišli ze hřbitova... Tu můj veselý otec, nejmladší ze sourozenců, povídá, obraceje se na nás mladší: „Vláďa (to byl právě pohřbený strýc) uměl nejlíp z  nás utíkat. A když za války nebylo co jíst a my byli s máti na chatě, protože tady na venku se ještě něco málo dalo sehnat... Tak když na poli byly brambory, tak se Vláďa převlík za holku, vzal si sukni a červenej šátek si uvázal na hlavu a šel krást... Kolikrát ho ty vesnický uviděli a hnali se s křikem za ním na pole... A on si jen podkasal sukni, brambory dal do pytle a pytel na ramena, a než ten dědek ho doběh, tak vystartoval takovým tempem, že ho nikdy nikdo nedohonil... A to kolikrát za nim poslali i mladý... Zaběh do lesa, tam shodil ze sebe šátek, sukni... Všechno schoval spolu s  bramborama pod větve do mlází a obešel vesnici a z druhý strany se jakoby nic vrátil domů. Za tmy pak šel do tý lesní skrýše pro svý věci a druhej den udělala máti bramborový placky se švestkovejma povidlama, pečený rovnou na kamnech... Sypaný cukrem a skořicí... K tomu sme pili meltový kafe... Po vesnici se pak vyprávělo, že tu řádí nějaká rychlá holka, co umí neuvěřitelně běhat, asi z Čihadel nebo z jiný vesnice... Vládík — rychlá holka...“

Řehtáme se a smějem o překot. Všichni, staří i mladí, i ženské se přidaly. Vidina nebožtíka, jenž jako rychlá dívka mizí v sukni a červeném šátku za obzorem... Smějem se až k slzám. ——— F-IV-H, lehký obojživelný tank. Někde v bytě, v zadním pokoji, někde v těch skříních, možná v tom prádelníku musí být ta stará nazelenalá fotka. Najdu ji, musím ji najít, nedávno získané informace o  okolnostech smrti Ing.  Kratochvíla oživily a  probarvily tu starou rodinnou relikvii, jež byla pořízena za podivných okolností. V  dětství jsem ji vídal, když za příbuzenských srazů, za babiččiných narozenin, se celá široká rodina sešla a my, mladí bratranci, jsme mohli trochu kramařit v šerém zadním pokoji. Bylo to takové staré, vyrudlé album, které spolu s  vánočními ozdobami, s  černými a  rudými čerty ze štětinatých drátků, s letadélky z vybledlých skleněných perel spočívalo v některé z hlubokých šuplat toho prachstarého prádelníku. Později nad těmito artefakty potichu zvítězila černovlasá dlouhonohá panna — modelka, měla přes vyvinutá prsa přehozenu rudou šerpu s nápisem Miss Hong Kong 1956. V těchto dnech, kdy jsem obeslal různé ústavy a instituce dotazy na mého děda, žádostiv najít alespoň kus, záblesk zprávy z  těch dávných válečných časů. Útržek reality, který by potvrdil nebo naznačil — co se to tehdy stalo, že mírný, blonďatý inženýr s velkýma bezelstnýma očima musel umřít... V těchto větrných dnech, kdy náhlé podletní deště zatáhly na týdny oblohu, jsem zahnul z průjezdu a tu do mne málem vrazil rychle se řítící invalidní vozík. Z něho se na mě rozmazaně smála zhroucená paní a zpoza ní na mě začal přátelsky krákorat veselý drobný mužík. Obličej mladého kluka má při bližším pohledu složen z tisíců drobných vrásek, značnou část tváře ukrývají velké sluneční brýle, mám podezření, že jsou to okuláry dámské, někdy v sedmdesátých letech jsem je vídával na jedné televizní zpěvačce...

To je Karel Brůžků, pětaosmdesátiletý čiperný mladík. Stará se o tu nemohoucí paní, vdovu po jeho bratrovi. Denně je vídávám na nábřežní stezce podél řeky. Za horka i za zimního nečasu, každý den tlačí pan Brůžek invalidní vozík a  je z  toho opálený a  má větrem ošlehanou zdravou tvář.

Stojí tu naproti mně ve velikých tropických kraťasech, v jakési nepravděpodobné vestičce, a  podává mi pevnou, přátelskou ruku. Přistupuje až ke mně, paní se kinklá hlava, směje se na mě a  cosi šťastně mumlá... pan Brůžek mi hledí zdola do tváře, zaklání hlavu a hlaholí: „Dobrý den, pane Kratochvíl, tak jak to jde? Jak se máte? Co? Musí to jít? Co?“ „Ale to víte, pane Brůžek, nějak bylo a nějak bude... Musíme se s tím poprat, nedá se nic dělat, nikdo to za nás neudělá!“ nutím se do podobně zběsilého štěstí, ale v mém podání to zní neuměle a chabě. „Ha, ha, hááá!“ křičí pan Brůžek a paní se v kočárku kymácí, až málem přepadává... „Ha, hááá! To máte pravdu, pane Kratochvíl! Musíme to pevně držet v pazourách!“ To ti věřím, myslím si, ty to teda budeš držet fest, ty jo, veselej dědku. „A  jaký to bude, co myslíte, pane Kratochvíl, jaký to letos bude ve světě? Co? Jakej zas neřád na nás nachystaj?“

Už mě to zmáhá, šklebit se jak zmatenej orangutan, na něj — na starýho Brůžka nemám, rok od roku je veselejší a zdravější. Pamatuju se, jak před lety, když jsem co malý chlapec pobíhal o Vánocích vonícím babiččiným bytem, přicházel tento tehdy bledý, v těch šedesátých letech asi čtyřicetiletý pan Brůžek a měl vánoční melancholii, smutek mu temněl oči a světla elektrických svíčiček, lesklé skleněné ozdoby z vánočního stromku se mu odrážely v těch hlubokých, úzkostí stažených zřítelnicích. Strýc mu tehdy rozmlouval sebevražednou náladu. „Hele, Karle, neblbni, normálně až se vrátíš domů...“ Karel Brůžků ho přerušil: „Ale já doma nikoho nemám, máma už dávno umřela, brácha je ženatej a bydlí jinde, táta, jak víš, je taky už na pravdě... ženskou žádnou nemám, jsem doma sám...“ Strýc oponoval, sám ve svých bezmála pětačtyřiceti teprve čerstvě ženatý, vědec zanořený do své dobrodružné práce, vyvracel mu existenciální smutek, vymlouval mu, pravda neobratně, ale upřímně, rozmlouval mu jeho chladný strach: „Hele, Karle, neblbni, neudělej nějakou pitominu. Dej si ještě tady ten čaj s rumem, pak pudeš domů — pustíš si rádio, budou hrát koledy a ty si dáš večeři, máš ještě kapra a salát? Máš? Jo? Tak se najez a di brzo spát. A zejtra vstaneš, nasnídáš se a půjdeš se projít, jsou Vánoce, na Boží hod jdi do kostela, jdi se podívat na Hrad, do Svatýho Víta. A odpoledne zajdi k nám, víš, kde teď bydlím? Byl jsi tam už na svatební hostině, pamatuješ přeci? Tak hlavně, Karle, žádnou blbinu...“

Hledím do té pětaosmdesátileté tváře veselého pana Brůžka a tu pojednou prolétl mi hlavou nápad: „Pozdravuje vás Milan. Je teď přes

28

prázdniny na chatě. Ještě pořád učí na tý vysoký škole, nechtěj ho

pustit, to víte — líbí se jim, že umí všechno spravit, tu matiku a stro

jírenství umí vysvětlit, a  hlavně je to důchodce, takže ho nemusej

platit jako plnou pracovní sílu...“ Pan Brůžek zvážní a je vidět, jak se

mu přelaďuje mozek na jinou hladinu fungování... minulost, strýc

Milan — dobrý vrstevník. Povídám: „Právě nedávno, když měl po

hřeb Vláďa, to víte, že umřel?“ Vidím úlek a překvapení v jeho tváři,

tohle nečekal, to je blízko, strýc Vládík byl též jeho vrstevník, z dvoj

čat byl ten mlčenlivý a uhlazený Fanfán Tulipán. „Vláďa už nežije?

To je smutný. Tak to vidíte... Tak to je teda...“ Rychle kuju železo, do

kud je žhavé, zároveň mi z oka vyjela jedna soustrastná slza: „Jo, už

to má za sebou, bylo to rychlý...“ Pan Brůžek oponuje matně: „Ale on

byl přeci nadanej keramik, studoval nějakou uměleckou školu...“

Rychle ho odkláním od tématu a povídám: „No, a na tom pohřbu Vla

dimíra nám Milan vyprávěl, jak gestapo nebo kdo, jak Němci vozili

jejich tatínka na výslechy do rajchu, jak byl pryč třeba celej tejden,

jak potom divně rychle umřel. Snad ho otrávili něčím, nebo že by to

byl infarkt, to jsme si léta mysleli, srdce nebo mozek...“

Pan Brůžek přistoupil až ke mně, zaklonil hlavu a dívaje se mi do

očí přes ryšavé sluneční brýle, počal důrazně a věcně hovořit: „Tak,

pane Kratochvíl, váš tatínek, teda vlastně Milanův tatínek, váš to

byl dědeček, on se kamarádil s mým tatínkem a chodil se mu svěřo

vat a radil se s ním, co má dělat v těch dnech... Oni ty Němci měli na

něm zájem už v  roce třicet osm. Zvali ho na jejich velvyslanectví

a  tam mu nabízeli německý občanství. Prej by byl říšskej Němec,

uznali by mu titul inženýra, mohl by si udělat doktorát a  měl by

všechny výhody, děti a manželka by to občanství získaly automatic

ky spolu s ním... Tatínek mu říkal: Hele, neber to, je to nebezpečný,

nevíš, co se stane. On to teda opakovaně odmítal, pořád si ho zvali

a zvyšovali ty nabídky... Moc o něj stáli,“ polkl a utřel si lehce potřís

něné rty. „Ale proč, pane Brůžek?“ povídám. „Vždyť byl inženýrem

v Českomoravský, já vím, dělal na tom plovoucím tanku, ale to byl

přeci tým odborníků, to nemoh dělat sám... Proč si vybrali zrovna

jeho? Mohli přeci nakrásně zkusit lámat nějakýho kolegu?“ Černé

zornice se mi zpod kouřového skla zařezávají do očí, šlachovitá ruka mě bere jemně za loket: „Pane Kratochvíl, to taky určitě udělali, ale jim na vašem dědečkovi záleželo nejen proto, že dělal na tom plovoucím tanku a že uměl plynně německy, že tam léta jezdil — do Rakouska i do Říše — dělat ty důlní výtahy a soustrojí pro elektrárny. On to byl velmi nadanej matematickej mozek, uměl si představit spoustu navzájem provázanejch technickejch náležitostí, že ta výsledná konstrukce byla vždycky funkční a  pevná, a  přitom nebyla těžkopádná a nákladná. Byl to technickej talent, to o něm říkal můj tatínek, a on byl taky strojař, takže věděl, co mluví.“

Cítím v  nose železitý, temný pach historie. Uhelné sloje, jimiž vane průvan, kdesi v dálce bouchají dveře uvolněné z pantů... Povídám: „Asi ho někdo udal, možná, nebo na tom pracovišti měli nějakýho informátora...“ Pan Brůžek maně pošoupnul vozíkem a  paní hned přepadla hlava na druhou stranu a ona vypadala, že není na světě nic zajímavějšího než kolo od jejího vozíku, soustředěně na něj zírala. „Pane Kratochvíl!“ začal pan Brůžek nahlas šeptat, vzal do štipců košili na mé hrudi a přiblížil svou tvář takřka na doraz: „To není jenom ten tank, zaslechl jsem, jednou večer to povídal váš dědeček mýmu tatínkovi, říkal něco o raketovým výzkumu, žádal tatínka, aby to nikomu neříkal... konstrukce, rádiový navádění a tak dál. Nerozuměl jsem všemu, a můj tatínek mi o tom nikdy nic neřek, ale zaslechl jsem ten večer od inženýra Kratochvíla, že byl v pracovním kontaktu s  tím německým inženýrem, co ho zavraždilo to komando ve Štěchovicích... Šlo o rakety, o jejich rádiový navádění a řízení, o konstrukce vysílačů, nevím... vím nevím, opravdu!“

Průjezdem vane puch od popelnic a já zírám překvapeně na pana Brůžka: „Formis, ten inženýr, kterej utek z Německa a organizoval nějaký protihitlerovský vysílání?“ „Jo! Ten to byl! Oni ho pak Němci nechali zavraždit a váš dědeček se od tý doby stal objektem jejich zájmu. Byl v tom taky nějakej německej továrník, pro kterého dělal váš dědeček ty důlní věže a převodový soustrojí, ten je prej dal s Formisem dohromady...“

Jsem zticha a nechávám ty informace, aby si je systém zpracoval a  zařadil. Je to pravda? Je to alespoň pravděpodobné? Kde všude budu muset hledat, abych zachytil jenom kousek potvrzení nebo vyvrácení těchhle tvrzení... Vždyť je to víc jak osmdesátiletý člověk, ještě při smyslech, trochu excentrik, ale nikdy jsem ho nepřistihl při nějakém bájení... Celý život pracoval jako technik, má střední strojařské vzdělání... Exaktní byl v  hovoru vždy. Jenom ta nezbrzděná klukovská emocionalita mu občas utekla...

Brána do minulosti se zavřela. Hledím, jak se panu Brůžkovi zatahují očka slepičí blanou a on se převtěluje do jiné roviny vnímání a myšlení. Skřehotavě zahlaholí: „Tak, pane Kratochvíl, všechny pozdravuju, všechny — celou vaši rodinu! Tak nashle! Nazdar!“ Mává a  roztlačuje celým tělem vozík, paní vypadá, že mezitím usnula... Teď se překvapeně rozhlíží a  vzápětí upadá opět do limbu. Štěrk vrže pod kaučukem. Uběhlo pár dní, možná týden. Potkal jsem opět v  průjezdu... ta hromská díra v  bloku domů, kudy vane věčný průvan, stává se mi osudnou. Opět se něco vyřítilo proti mně, pravda — bylo to pomalé, šouravé, o  to méně spontánní, spíš číhavě zištné, hledící si zásady vyždímat z  kamene písek, když nepoteče voda. Stařena s  chodítkem, ano, s vozíkem o dvou řídítkách s bovdenovými brzdami, stařena-účetní odvedle, známe se z  komunikace ohledně popelnic v průjezdu, měla naše bytová společenstva mezi sebou různá řízení, z nichž vzešly „bilaterální“ dohody o umístění páchnoucích kontejnerů...

Šedivá se blíží a s vychytralým úsměvem mě zdraví, už na tváři je vidět, jak se z ní dere delší řeč. Klábosím s ní a je zajímavé, jaká jsem děvka, před lety bych něco zamumlal a rychle odešel, ale dnes se na starobu usmívám a  kráčím vedle ní, náhle změniv směr a  záměr dnešního dopoledne. Kývu hlavou a vypouštím druhým uchem ven její řeč o nějakých daňových vyhláškách a novelách. Nechám stařenu skuhrat o spletitých finančních peripetiích jejich spolku nájemníků a chystám si na ni otázky. Připadám si, jako bych kráčel vedle velkého šedého papouška, jehož inteligence je od jiných zvířat rozpoznatelná a zajímavě vysoká na pernatce, ale přeci je to zvíře jiného druhu, než jsem já... Není člověk. Je to rozeschlá... letos hodně sešla... rozeschlá stará kalkulačka.

Teď se zastavila a nabírá, lapá po dechu, jehož se jí právem nedostává. Nejméně půl hodiny mlela v jednom kuse pantem. Povídám: „Prosím vás, paní Mazlavá (budiž má tohle jméno, skutečné jsem dávno zapomněl, a možná jsem ho nikdy nevěděl), nevíte, kdo z vašeho domu háže na chodník ta rajčata? Pokrájená rajská jablka na plátky? Jindy zas nějaká polévka, před časem tam dokonce vychrstnul někdo nějaký olej, dodnes to je na chodníku znát. Nevíte?“

Bylo vidět, že otázkou pookřála, byloť to tedy téma pro ni živé. Zastavila se, bovdeny brzd pevně zmáčkla — až jí klouby zbělely, a zčerstva povídá, hledíc mi šedivými panenkami do očí: „Ale pane Kratochvíl, to je přeci náš Karel Brůžků. To nevíte, co my s  ním máme trápení. On nám lije olej pod dveře do bytů, čůrá nám na rohožky. Tohle trvá už léta... A  není od toho pomožení. On to dělá v noci, tajně, nikdo ho při tom nechytil, ale všichni víme, že to dělá jedině on. Už ho kolikrát obvinili lidi z baráku, ale úředně není uznanej za blázna, naopak — je opatrovatel, stará se o tu nemohoucí paní na vozejčku, nedá se s ním nic dělat. Když se mu něco řekne, tak naopak on píše dopisy a oznámení úřadům...“

Vlastně se mne zmocnila krátká závrať. Takže já jsem ve svém pátrání po osudech naší rodiny, mého děda, závislý na tomhle skřetovi s laskavým obličejem a zběsilou duší... Kde vzít klíč, abych odlišil pravdu od výmyslu. Co když to v  jeho hlavě za ta léta tak navzájem srostlo, bludy i  skutečná historie, že už to neoddělí ani on sám?

Loučím se s vrzajícím chodítkem a v hlavě mi vyvstává vzpomínka, jak jedna známá, před lety bydlící s dalšími děvčaty v podnájmu v  tomto domě, jak mi při jednom večírku vyprávěla, že zde bydlí takový podivný pán, který je z  nějakého důvodu začal nenávidět, a chodí jim teď močit na dveře. Dokáže to skrz klíčovou dírku propašovat až do předsíně. Jindy vylévá olej a též se i vysral na rohožku přede dveřmi. Chodí v  noci po domě jak tichý a  nepolapitelný démon a  obdarovává své nepřátele pravidelným přídělem svých tekutin...

Všechno je to tak divné, jak je realita sestavena v  mozku z  naprostých iluzí a víry v nezničitelnost tramvají, stolů a lidských tváří. Začíná mě to doopravdy zajímat. Tohle už přestává být pietní, soukromá rodinná pátrací akce. Snaha získat poznání o smrti Ing. Kra- tochvíla pohnula celými úseky reality, obohatila můj mozek informacemi a na základě tohoto pozvolného, ale přeci jistého poznání začínám jednat.

Až v  morku kostí jsem pocítil pohyb, skokový nárůst entropie. Horizont možností a pravděpodobných změn pole rozšířil obzor do té míry, že se samovolně prohloubil a začal se ohýbat časoprostor. ——— Opatřil jsem si tiskárnu a skener. Levně a rychle. Je noc a já zkouším, co to umí. Tiskárna je jasná, tomu rozumím a nechávám vše nastaveno automaticky. Ale skener je hodný soustředěné pozornosti. Vkládám do něj různé obrázky,  fotografie a  dokumenty, zkouším různá rozlišení a ostrost... Hraju si.

Potom jsem zvážněl, rozevřel jsem knihu Ztracený svět, autoři Augusta–Burian. Od dětství se mi vrací touha po jedné tušové, rozmývané kresbě Zdeňka Buriana. Temné, hluboké moře. Zpěněné hřebeny ostrých mohutných vln. Někde dole, ve stříkající slané pěně spolu zápasí dva předvěcí netvoři, jeden má dlouhý krk s malou ozubenou hlavou, další je mohutný mořský krokodýl. Vzduch je plný pterodaktylů...

Vkládám tuhle ilustraci na křídovém papíře, přesně ji ukládám do skeneru a  nastavuji hodnoty, škály barev musím dát vysoké — aby vznikla hluboká čerň, citlivost dávám na cca 1500 dpi. Mašina chroustá náhled, ano, jdi do toho...

Na monitoru naskočí nádherně ostrý obraz dávného světa. Černá holá skaliska, pochmurné píšťaly ztuhlého čediče trčí z  rozvichřených divokých vln. Všechno se to odehrává v místech dnešního Českého středohoří, někde mezi Teplicemi a Ústím nad Labem. Slané mořské masivy narážejí na holé, kolmé stěny skal. Na vrcholcích jsou plošiny pocákané bílým trusem od ptakoještěrů. Vlahý příval větru vane z široké mořské dálky. Obrovitý létající ještěr, nějaký pteranodon, má v povětří nehybně rozepjatá, dvanáct metrů dlouhá křídla. Krouží ve výšce nad rozbouřenou hladinou a bystrýma očkama sleduje hlubinu pod sebou. Je na lovu...

Dole již skončil boj. Dlouhokrký ještěr prohrál svůj souboj s krokodýlem a  jeho hadovitý krk zplihle visí ze soupeřových čelistí... Hejno ptakoještěrů počalo kroužit nízko nad hladinou a  hlídalo, zdali zůstanou nějaké zbytky z krvavé hostiny. Mohutná silueta pteranodona několikrát zakroužila v širokých kruzích, vysoko nad křikem a zápolením. Jeho starý zkušený mozek vyhodnotil, že nestojí se rvát o tak malou kořist, a vydal se daleko na moře, ulovit si něco živého.

Slunce na chvíli vystoupilo z cárů mračen a ozářilo mořskou hladinu, rozsvítilo pěnu na hřbetech břidlicově zelených chladných vln... zahrálo odlesky na mokrých stěnách čedičových skal a kolonie ptakoještěrů, kloaku pevně chladem zaťatou... roztáhla teď spokojeně a slastně blanitá křídla a nechala své tepny a žíly mohutnět a bytnět teplou, ohřátou krví pod skromnými paprsky světla...

To bylo dávno, pod jiným nebem, za jiného úsvitu časů. Miliony a miliony let uběhly, než na Milešovce, za mlžnatého odpoledne, na spojovacím stanovišti Československé lidové armády přetáhl voják svoji předkožku a stoje na stráži v křoví pod rozhlednou se za vzdálených dívčích hlasů pořádně vystříkal do dálky. Směrem ku Praze. ——— Je sychravo, blíží se vlhký, zešeřelý podzim... V korytech ulic tečou červenobílé siluety tramvají, hrozny lidí na zastávkách. Dlažba se leskne a první okna a výklady obchodů se rozsvěcí do kalného odpoledne.

Jdu ulicí od Elektrických podniků, zahýbám u kostela, na Strossmayeráku mám sraz s  Georgem. V  kapse mi zapípá SMS. Ja budu v t-mobil room, pet minut, G. Pomalu kráčím přes náměstí a už z dálky vidím zavalitou siluetu Georga v obchodě s telefony. Má na hlavě podivný černý kulich, spíš mitru nějaké koptské nebo jiné africké církve. Takhle ho znám léta, tento v Čechách usazený německý fyzik je znám v okruhu svých přátel naprostou neschopností vnímat svůj zevnějšek. Jsou známy jeho legendární cyklistické výlety, kdy přijel oblečen do strašlivých „body“, vypadalo to, že je vlastně nahý, růžovo bledé trikotové kalhoty měl zaříznuté do rozkroku a  vytažené přes vystouplé břicho až k prsním bradavkám. Museli mu tam tehdy vnutit normální plátěné trenýrky — vůbec nechápal, proč to na něm chtějí. Kolikrát jsem ho přišel navštívit do ústavu těžké fyziky a tam, u  nějakých generátorů gama záření, za olověnými cihlami, chodil Georg v kalhotách utažených provázkem místo opasku, brýle smontované lepicí páskou, usmíval se a společně jsme nalévali do chladicích aparatur tekutý dusík.

Stojím před prodejnou a dívám se, jak Georg chodí sem a tam, od prodavače za pultíkem kráčí v kulichu, sundal si bundu, a tak jsou vidět kalhoty uvázané provázkem. Něco rozčíleně hledá ve svém notebooku a pořád cosi vykládá. Prodavač i zákazníci ho se zájmem sledují...

Když to už nevydržím, vcházím dovnitř a nenápadně si stoupám ke stěně, jež je plná nových telefonů. Prodejnou se nese Georgův laskavý, měkký hlas, který se nicméně občas mění v prosebně agresivní křik. Stěžuje si na nový modem, že to je nová síť 3G, že mu to nechce spolupracovat s notebookem atd., že nemá dobrou CD mechaniku, že to bude muset celé předělat, dokoupit atd. Prodavač, takový mladý–starý, jednoduchý chlapíček, nevzrušeně pozoruje zoufalý tanec a  stereotypně, jako druhý hlas ve zpěvohře, rytmicky zdvořile pronáší refrén „instalační CD k  modemu jsme vám dodali a vždy to všem fungovalo a nemáme na to stížnosti, je mi líto, závada není na naší straně...“

Georg si mě už všimnul, a tak si nemotorně obléká bundu a zavírá laptop. S vlající šálou odchází, držím mu dveře, loučí se laskavě s  celou prodejnou, ale má tendenci zopakovat celý svůj problém ještě jednou. Beru ho za loket, přátelsky odvádím jeho pozornost a  v  družném rozhovoru odcházíme. „Pítr, rozumiš, ja odinstaloval ovladač a asi jsem čistil registry a teď tam mám nul! Nul! A musim si půjčit nebo koupit CD mechanik. Moje stará. Ještěže mám stará modem, tak někdy v noci mám pripojení, ale nemužu skajp, vypadává to...“ Je opravdu nešťastný, ač svým způsobem je autista, tak je družný a závislý na lidské komunikaci. V Japonsku, na Tchaj-wanu, v Číně, v arabských zemích, na severu Evropy... všude má přátele, ta planetární bytost. Jdeme k Houbaři. Potřebuju Georga jako překladatele a komunikátora, rodilého mluvčího, s úřady v Německu si píšu už půl roku. Nechávám ho mluvit, pokyvuji hlavou a sbírám energii.

Zaplať bůh, u  Houbaře mají volný stůl. Sedáme: „Pivo a  něco k jídlu?“ „Jasně, určitě.“

Usmívám se na pečený zaječí hřbet obložený špenátem a bramborovým knedlíkem. To je porce! Panečku. Georg vejrá na své objednané špagety, pak sundává brýle a pouští se do jídla. Já mlčky odlupuju dlouhé pruhy masa z páteře, to je masa, asi jak ten zajíc pořád skáče, to je masa... Blaženě převaluji na jazyku lehce zamřelou chuť divočiny. Takhle dobře jsem nejedl, ani nepamatuju.

Během jídla pomalu navozuju téma... V jedné rozhlasové relaci mluvil náš známý lovec nacistů, informoval o sloučených registrech nacistických zločinců, o  archivech specializujících se na německé bezpečnostní složky za II. světové války. Tehdy mě napadlo oslovit prostřednictvím Georga, po internetu obeslat tyto instituce a nejprve státní archiv v  Drážďanech, protože on by měl mít po válce ve svém držení veškerou agendu státních úřadů... Na internetových fórech jsem zjistil, že Sicherheitsdienst (SD), oddělení pro Čechy, fungoval v Drážďanech ještě za protektorátu, po okupaci se urychleně přesunuly všechny tyto úřadovny do Prahy, gestapo do Pečkárny, SD si našel něco poblíž a rozptýlil se hlavně do svých konspiračních firem a bytů...

Dotáhnul jsem posledním soustem knedlíku zbylou šťávu a odložil příbor v šťastném oblaku, zkonejšen. Vyhojdán.

„Georgu, tak prosim tě, jak jsme dopadli?“ dívám se na brýlatého spolust



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist