načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vita Nostra - Marina Djačenková; Sergej Djačenko

Vita Nostra

Elektronická kniha: Vita Nostra
Autor: Marina Djačenková; Sergej Djačenko

Studovat na vysoké je snem každého středoškoláka. Alexandra ale na Vysokou školu speciálních technologií nastoupila nedobrovolně. Škola v zapadlém městečku je totiž obestřena tajemnem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 437
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z ruské originálu Vita Nostra přeložil Konstantin Šindelář
Skupina třídění: Ruská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3793-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Studovat na vysoké je snem každého středoškoláka. Alexandra ale na Vysokou školu speciálních technologií nastoupila nedobrovolně. Škola v zapadlém městečku je totiž obestřena tajemnem a jde z ní strach. Stejně jako z muže v černých brýlích, který ji do školy přivedl a nutí ji plnit prazvláštní úkoly. Proč byla ona a její spolužáci vybráni? Proč se musejí učit nazpaměť tuny nesmyslných textů? A proč ti, kteří neuspějí u zkoušek, beze stopy mizí?

Popis nakladatele

Krásná, bizarní a šokující fantasy!.

Studovat na vysoké je snem každého středoškoláka. Alexandra ale na Vysokou školu speciálních technologií nastoupila nedobrovolně. Škola v zapadlém městečku je totiž obestřena tajemnem a jde z ní strach. Stejně jako z muže v černých brýlích, který ji do školy přivedl a nutí ji plnit prazvláštní úkoly. Proč byla ona a její spolužáci vybráni? Proč se musejí učit nazpaměť tuny nesmyslných textů? A proč ti, kteří neuspějí u zkoušek, beze stopy mizí?

Zařazeno v kategoriích
Marina Djačenková; Sergej Djačenko - další tituly autora:
Vita Nostra Vita Nostra
Rituál Rituál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vita Nostra

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Marina a Sergej Djačenko

Vita Nostra

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




5



7

T

y ceny, ach ty ceny, to byla hrůza! Nakonec se mámě povedlo

pronajmout pokojík ve čtyřpatrovém domě asi dvacet minut

od moře, s okny na západ. Ve druhém stejném kamrlíku (byt

byl totiž dvoupokojový) bydleli kluk s holkou. Kuchyně, koupelna, záchod – o to všechno se tedy museli dělit.

„Oni jsou stejně celé dny na pláži,“ uklidňovala je bytná. „Mladí toho moc nepotřebujou. A k moři to máte jenom kousek, vždyť ho skoro vidíte z okna. Hotový ráj.“

Bytná odešla a nechala jim dva klíče – od pokoje a od vstupních dveří. Saša našla na dně kufru loňské, už trochu vybledlé plavky a spěšně se převlékla v koupelně, kde na topení schnuly cizí kalhotky. Zmocnilo se jí radostné, nedočkavé očekávání. Ještě chvilku, a bude u moře. Vlny, sůl na rtech, hluboká voda barvy khaki – na to všechno už během dlouhé zimy stačila pozapomenout. Prsty mají v průzračných vlnách barvu bílých třešní. Člověk pluje kamsi k obzoru a cítí, jak mu moře omývá břicho a záda... Pak se ponoří a vidí kameny na dně, vodní řasy a pestrá hejna nazelenalých rybek...

„Co se nejdřív najíst?“ zeptala se máma.

Byla hrozně unavená. Cesta v nedýchatelném vagonu, pobíhání po privátech a nekonečné smlouvání s bytnými – to člověka zmůže.

„Ale mami, vždyť jsme přijely k moři...“

Máma se natáhla na gauči a dala si pod hlavu hromádku čerstvě vypraného ložního prádla.

„Mám zaběhnout pro pirožky?“ navrhla Saša vstřícně.

„To tady budeme jíst pirožky? Máme přece kuchyni...“

„Ale mami! Jenom se na chvilku smočit...“

„Tak běž.“ Máma zavřela oči. „Aspoň můžeš cestou zpátky koupit vejce a kefír. Jo, a taky chleba a máslo.“

Saša si přes plavky natáhla šaty bez rukávů, rychle si nazula sandály, popadla ručník, který patřil bytné, a honem vyběhla na dvůr, na sluníčko.

Na dvoře kvetly stromy, jejichž název Saša neznala a kterým v duchu říkala „paví“. Za řadou nepravidelně ostříhaných keřů začínala ulice vedoucí k moři. Saša se rozhodla, že jí bude v duchu říkat právě takto – Ulice vedoucí k moři. Cedulky se skutečným názvem ulice, všedním a nehezkým, vůbec nic neznamenaly. Koneckonců se stává, že nádherné věci dostávají pitomé názvy... Anebo naopak.

Vykročila – a vzápětí se rozběhla – dolů k moři, a přitom mávala taškou.

Stejným směrem se valil hustý dav lidí. Někteří nesli nafukovací matrace, jiní velké slunečníky, a některým stačila jenom plážová taška. Děcka, jak už to bývá, byla zamazaná od rozpouštějící se zmrzliny. Matky láteřily a snažily se otřít skvrny zmuchlanými kapesníky. Slunce už bylo dávno za zenitem a nyní viselo nad vzdálenými horami, jako by si vybíralo místo pro přistání. Saša s pusou od ucha k uchu pospíchala k moři, a dokonce i přes podrážky sandálů cítila žár rozpáleného asfaltu.

Takže jsou vážně tady!

Navzdory nouzi o peníze, navzdory máminým problémům v práci. Navzdory všemu přijely k moři a už za patnáct minut... ne, za deset... bude Saša ve vodě.

Ulice zahnula. Chodník byl téměř úplně přehrazený reklamními poutači malé cestovní kanceláře, nabízející výlety na Vlaštovčí hnízdo, do Massandry, do botanické zahrady v Nikitě, do Voroncovského paláce... Hrací automaty řinčely a hučely. Železná skříňka kovovým hlasem nabízela kolemjdoucím čtení z ruky a věštění budoucnosti. Saša si stoupla na špičky a konečně uviděla moře.

Stěží se ovládla, aby se k němu hned nerozběhla jako blázen. Místo toho poklusem vyrazila dolů po stále strmějším svahu tam, kde hučel příboj a odkud doléhal šťastný dětský jekot i hudba z přímořských kaváren. Už to bude, už to bude...

Ukázalo se, že nejbližší pláž je placená, ale Sašu to ani moc nerozladilo. Obešla plot, seskočila z nízké betonové balustrády, a už jí pod nohama skřípaly oblázky. Když si našla volné místečko, hodila na tašku ručník i šaty, vedle nechala sandály a se svraštěným čelem se po kamenech bosky odbelhala k hranici příboje. Jakmile se dostala k moři, klesla na všechny čtyři, plácla sebou do vody a plavala a plavala...

Takhle vypadá štěstí.

Voda jí v prvním okamžiku připadala studená, a hned vzápětí zase teplá jako čerstvé mléko. U břehu se ve vlnách pohupovaly řasy a cáry igelitek, ale Saša plavala pořád dál, až se voda kolem ní vyčistila a změnila barvu. Nafukovací matrace i děcka s plavacími kruhy zůstaly daleko za ní a všude kolem se rozprostíralo moře. Jen vepředu rudě zářila malá kuželovitá bóje jako symbol dokonalosti mezi dvěma světle modrými světy.

Saša se ponořila, otevřela oči a uviděla celé hejno šedivých podlouhlých ryb. Zpátky se vracela klusem. Máma bude určitě brblat, že byla takovou dobu pryč. Cesta do kopce jí připadala nečekaně příkrá a dlouhá. V krámku, kde jediná uštvaná prodavačka prodávala jak chleba, tak i vejce a brambory, stála pořádná fronta rekreantů. Saša si zajistila podporu statné opálené dámy („Podržela byste mi místo, prosím?“) a Ulicí vedoucí k moři, se rozběhla k domu s „pavími“ stromy.

Před realitkou, což byla zelená bouda s věčně zavřenými okenicemi, stál muž. Navzdory panujícímu horku měl na sobě tmavý džínový oblek. Jeho tvář pod kšiltem modré čepice měla nezdravě žlutou barvu, vypadala jako uplácaná z vosku. Sluneční brýle nepropouštěly ani jediný paprsek a také nic neodrážely. A přesto Saša zachytila jeho pohled.

Rázem se jí zmocnil nepříjemný pocit.

Otočila se a vešla do domu. Na podivného muže se už nepodívala. Po schodišti, načichlém pachem celých generací koček a kocourů, vyšla do prvního patra a zazvonila u černých polstrovaných dveří s kovovým číslem dvacet pět. Každé ráno se vzbouzely ve čtyři, když se mladý pár z vedlejšího pokoje vracel z diskotéky. Jejich sousedi dlouho chodili chodbou sem a tam, pili čaj, vrzali postelí a pak konečně utichali. Tehdy Saša s mámou opět usínaly a znovu se probouzely o půl osmé.

Saša vařila instantní kávu, pak s mámou vypily každá jeden šálek (kuchyně byla plná špinavého nádobí, protože i když se mladí sousedé vždycky hrozně omlouvali za ten nepořádek, talíře po sobě stejně nemyli) a vyrážely na pláž. Cestou si kupovaly jogurty v kelímcích, horkou kukuřici, hojně posypanou krystalky soli, anebo sladké povidlové pirožky. Na pláži si pronajímaly jedno plastové lehátko, rozkládaly na něm ručník a běžely se koupat, i když na velkých oblázcích klopýtaly a sykaly bolestí. Cachtaly se a potápěly a klidně ve vodě zůstávaly třeba půl hodiny, nebo dokonce celou hodinu.

Hned druhý den se Saša na sluníčku spálila a máma jí pak na noc mazala ramena kefírem. Čtvrtý den vyrazily na výlet lodí, ale moře bylo neklidné, a tak obě trochu trápila mořská nemoc. Pátý den se strhla téměř opravdová bouře. Po pláži líně bloumali opálení záchranáři a hulákali do megafonů něco na způsob: „Zákaz koupání, kapání a kopání,“ jak jejich slova překládala máma. Saša si hrála s vlnami a jednou schytala pořádnou ránu kamenem do nohy, po které jí zůstala modřina.

Večer po celém městečku burácely diskotéky. Kluci a holky, vyzbrojení cigaretami, postávali v malých hloučcích u pokladen, vedle stánků nebo kolem starých litinových laviček a vedli světácký život, zcela přirozený pro mladé savce. Saša nejednou cítila jejich hodnotící pohledy. Tihle kluci i s jejich nestydatými zmalovanými přítelkyněmi jí byli nepříjemní, ale zároveň se v ní probouzelo něco jako stud, který ani při vší snaze nedokázala potlačit. Vždyť jaká normální holka by ve svých šestnácti letech jela k moři s mámou? Saša by moc ráda stála opřená o lavičku uprostřed hlučné společnosti a smála se spolu s ostatními, nebo seděla v kavárně a ucucávala džin s tonikem, anebo hrála volejbal na vyasfaltovaném hřišti, šedém a popraskaném jako sloní kůže. Přesto však hloučky nevšímavě míjela a předstírala, že pospíchá za nějakými vlastními, mnohem zajímavějšími záležitostmi, a po večerech se spolu s mámou procházela parkem nebo po nábřeží. Prohlížela si obrazy nespočetných plážových malířů, zkoumala ceny naleštěných mušlí a hliněných svícnů, zkrátka dělala samé příjemné a rozhodně ne nudné věci, ale když slyšela výbuchy smíchu kluků a holek, stejně se občas nedokázala ubránit smutnému povzdechnutí.

Bouře se uklidnila. Zkalená voda byla záhy stejně průzračná jako dřív a Saša chytila kraba, drobného jako pavouček. Chytila ho, a hned pustila. A náhle byla půlka pobytu fuč – zdálo se, že přijely teprve před chviličkou, ale přitom už budou muset za osm dní pryč...

Muže v modré kšiltovce potkala na tržišti. Saša šla a dívala se, kde kolik stojí višně, a když obešla řadu stánků, najednou ho uviděla v davu. Muž stál opodál a upíral na Sašu sluneční brýle, jimiž nepronikl ani jediný paprsek světla. Přesto si však byla jistá, že se dívá právě na ni – jen na ni a na nikoho jiného.

Saša se otočila a zamířila k východu z tržiště. Koneckonců, višně přece může koupit i v krámku na rohu – sice je tam mají dražší, ale ne o moc. S igelitovým sáčkem v ruce vyšla na Ulici vedoucí k moři, a zamířila nahoru ke svému čtyřpatrovému domu. Přitom se snažila co možná nejvíc zůstávat ve stínu akácií a lip.

V půlce bloku se otočila. Muž v tmavém džínovém obleku šel za ní.

Saša si byla z nějakého důvodu jistá, že zůstal na tržišti. Stále tu samozřejmě byla možnost, že ona a ten muž mají prostě jenom společnou cestu, ale teď už jí to připadalo zhola nepravděpodobné. Při pohledu do černých, neprůsvitných skel brýlí se Saši náhle zmocnila panická hrůza.

Kolem se to jen hemžilo rekreanty a turisty. Děti byly pořád stejně umazané od rozpuštěné zmrzliny, ve stáncích pořád jako předtím prodávali žvýkačky, pivo a zeleninu a na obloze žhnulo popolední slunce, ale Saše najednou byla taková zima, jako by jí útroby pokryla jinovatka. Nevěděla, odkud se ten strach vzal a proč se vlastně toho muže v tmavém tolik bojí, ale znenadání se rozběhla tak prudce, až podrážky jejích sandálů divoce zaklapaly, a kolemjdoucí jí stěží stačili uhýbat z cesty.

Saša lapala po dechu, ale pořád se neodvažovala ohlédnout. Přiřítila se k domu s „pavími“ stromy, vběhla dovnitř a zazvonila. Máma dlouho neotevírala. Dole klaply domovní dveře a na schodech se ozvaly kroky...

Máma konečně odemkla. Saša vtrhla do bytu, divže ji neporazila. Zabouchla dveře a zamkla.

„Co to děláš?!“

Saša se přitiskla ke kukátku. Uviděla sousedku, pokroucenou jako odraz v křivém zrcadle, jak se sáčkem švestek v ruce míjí dveře a pokračuje dál do druhého patra...

Saša si oddechla.

„Co se stalo?“ zeptala se máma znepokojeně.

„Ále...“ Saša se najednou zastyděla. „Pověsil se na mě jeden takovej chlap...“

„Jaký?!“

Saša se pustila do vysvětlování. Když celý příběh o muži v tmavém vyprávěla v klidu a pěkně popořádku, najednou vůbec nepůsobil děsivě, ale spíš dost pitomě.

„Takže višně jsi nekoupila,“ shrnula to máma.

Saša provinile pokrčila rameny. Nejspíš by měla vzít sáček a vrátit se na tržiště, jenže při pouhém pomyšlení na to, že by měla otevřít dveře a znovu vyjít ven, se jí rozklepala kolena.

„No to jsou věci,“ povzdechla si máma.

Vzala Saše tašku a peníze a mlčky odešla na tržiště. Druhý den ráno Saša cestou k moři znovu uviděla muže v tmavém. Stál u stánku cestovní kanceláře, jako by si prohlížel destinace a ceny, ale ve skutečnosti Sašu pozoroval zpoza neprůhledných slunečních brýlí.

„Mami... koukni...“

Máma se otočila směrem, kterým se Saša dívala.

Povytáhla obočí. „To nechápu. No tak tam ten chlapík stojí. A co má být?“

„Nezdá se ti na něm nic divnýho?“

Máma šla, jako by se nechumelilo, a s každým krokem se přibližovala k muži v tmavém. Saša zpomalila.

„Přejdu na druhý chodník,“ řekla.

„Jen běž... Tys musela být fakt hodně dlouho na sluníčku.“

Saša přešla pruh hrbolatého asfaltu s otisky pneumatik. Máma minula muže v tmavém a ten se na ni ani nepodíval. Díval se na Sašu, pořád jen na Sašu. Vyprovázel ji pohledem.

Na pláži si pronajaly lehátko a rozložily ho na obvyklém místě, ale Saša poprvé za celý pobyt neměla chuť na koupání. Chtěla se vrátit domů a zamknout se v bytě... I když ty staré dřevotřískové dveře s koženkovým polstrováním představují spíš jenom iluzi bezpečí. Kdepak, to už je to lepší tady na pláži, kde vládne čilý ruch, kde se u břehu pohupují nafukovací matrace a kde po kolena ve vodě stojí capart s kruhem kolem pasu – kruh má podobu labutě s dlouhým krkem a dítě pevně svírá bílé poddajné hrdlo...

Máma koupila baklavu od prodejkyně v bílé zástěře, která nabízela sladké zákusky přímo na pláži. Saša si dlouho olizovala lepkavé ruce a pak si je šla k moři opláchnout. Vešla do vody, aniž by si zula plastové žabky. Malá červená bóje, ten symbol dokonalosti v půli cesty k obzoru, se stěží znatelně pohupovala na hladině a svým matným povrchem odrážela sluneční paprsky. Saša se usmála. Její úzkost byla najednou tatam. Vždyť je to vážně k smíchu. Čeho by se měla bát? Už za týden přece odjede domů, a vůbec. Co by jí asi tak mohl udělat?

Vešla hlouběji do vody, sundala si žabky a hodila je co nejdál na břeh, aby je neodnesla náhodná vlna. Potopila se, několik metrů plavala pod vodou a pak se zase vynořila, vydechla si a se smíchem zamířila k bóji. Břeh, lidský mumraj, prodejkyně baklavy, strach z muže v tmavém – to všechno zůstalo za ní...

A odpoledne se ukázalo, že zapomněly koupit olej a že si nemají na čem osmažit rybu... Na „pavích“ stromech se pohupovaly růžové květy. Mezi keři rovněž něco kvetlo, vonělo a lákalo včely. Na lavičce podřimovala stařenka. Asi čtyřletý klučina čmáral barevnými křídami po betonovém obrubníku. Ulicí vedoucí k moři proudil obvyklý pestrý dav.

Saša vyšla na ulici a znovu se rozhlédla. A potom klusem, aby to stihla co nejrychleji, vyrazila k obchodu.

Uvnitř se postavila do fronty, která se neposouvala ani moc rychle, ani moc pomalu. Od pultu ji dělili už jen tři lidé, když Saša ucítila známý pohled.

Muž v tmavém se objevil ve dveřích obchodu a vkročil dovnitř. Minul frontu, přistoupil k pultu a zastavil se, jako by si prohlížel vystavené zboží. Oči, ukryté za slunečními brýlemi, se zabodávaly do Saši a provrtávaly ji skrznaskrz.

Nehnula se z místa. Nejprve proto, že se jí nohy přilepily k podlaze. A potom proto, že si uvědomila, že jí v obchodě nic nehrozí. Že je tu v naprostém bezpečí... A že by byla hloupost všeho nechat, opustit místo ve frontě a utíkat domů. Protože kdyby ji dostihl v domě, beze svědků...

Ledaže by na mámu zavolala ze dvora... Aby vykoukla z okna...

A co potom?!

„Co to bude, slečno?“

Řekla si o olej a o máslo. Při placení se jí vysypaly drobné. Stařeček, který stál za ní, jí pomohl posbírat mince. Neměla by někoho požádat o pomoc?

Muž v tmavém čekal u pultu a díval se na Sašu. Kvůli jeho pohledu to měla v hlavě celé pomotané. Byla to ostuda, ale úplně nejvíc se jí v tu chvíli chtělo na záchod.

Má začít volat o pomoc?

Nikdo nic nepochopí. Nikdo neví, proč má Saša takovou hrůzu z tohohle celkem obyčejného muže. No tak má bledou tvář... No tak má sluneční brýle... Co se to s ní jenom děje, když se na ni takhle dívá zpoza neprůsvitných skel?!

Saša sevřela tašku s kostkou másla a láhví slunečnicového oleje a vykročila k východu z obchodu. Muž vyrazil za ní, jako by nehodlal cokoli skrývat. Nic nezastíral. Počínal si sebejistě a cílevědomě.

Hned za prahem najednou vystartovala jako nějaká sprinterka. Zpod nohou jí poplašeně vzlétlo několik šedivých holubů. Vítr jí hučel v uších. Saša se přeřítila přes ulici a hnala se k domu, k mámě, na známý dvůr...

Jenomže tenhle dvůr známý nebyl. Saša se rozhlédla – „paví“ stromy kvetly jako vždycky a obrubník byl počmáraný barevnými křídami, ale vchod do domu vypadal úplně odlišně a také lavička stála jinak. Vběhla snad omylem na nějaký jiný dvůr?!

Muž v tmavém neběžel. Prostě jen rychle šel, ale zdálo se, že se s každým krokem přibližuje alespoň o půl druhého metru. Saša se šílená strachy vrhla ke vchodu do domu... Věděla, že dovnitř za žádnou cenu nesmí, ale stejně tam vběhla – nemohla si pomoci. Za jejími zády bouchly dveře. Saša pádila po schodech nahoru, ale byla tu jenom čtyři patra. Schodiště končilo slepou uličkou se zavřenými dveřmi na konci. Saša začala zvonit na nějaký byt. Slyšela, jak zvonek uvnitř drnčí, jenže dveře se neotevíraly, nikdo nebyl doma.

Muž stál už jen kousíček od ní. Blokoval schodiště. Její jedinou únikovou cestu.

„Je to sen!“ vykřikla to první, co jí přišlo na rozum. „Chci, aby to byl sen!“

A se slzami v očích se probudila na skládací posteli s uchem otlačeným o polštář. „To jsou mi ale sny...“

Z domu vyšly jako obvykle kolem osmé. V krámku na rohu si koupily jogurty. Saša nenápadně vylákala mámu na protější stranu ulice, aby nemusely procházet kolem cestovní kanceláře.

Její obavy byly oprávněné. Muž v tmavém stál vedle velkého reklamního poutače s fotografií Vlaštovčího hnízda a zpoza neproniknutelných brýlí pozoroval Sašu.

„Já už to nevydržím... To snad musí být nějaká psychóza...“

„Co se děje?“

„Támhle zase stojí a kouká...“

Saša mámu nestačila zadržet. Ta rázně zabočila, přešla ulici, přistoupila k muži v tmavém a dala se s ním o čemsi do řeči. Muž odpovídal, aniž by spustil oči ze Saši. Tvář měl ovšem otočenou k mámě a jeho rty se pohybovaly naprosto přirozeně, dokonce přívětivě... Tedy pokud existuje něco jako přívětivé rty...

Máma se vrátila. Vypadala zároveň spokojeně i naštvaně.

„Uklidni se, je to stejný rekreant jako ty. Nechápu, co s ním pořád máš... Je z Nižněvartovsku. A trpí alergií na slunce.“

Saša neřekla nic.

Před obědem se cestou od moře zastavily na tržišti. Saša si dala záležet, aby nakoupily opravdu všechno a na nic nezapomněly. Když přišly do prázdného bytu, jedna po druhé se s pomocí naběračky „osprchovaly“ nad lavorem (voda přes den jako obvykle netekla) a pustily se do vaření.

A vtom se ukázalo, že jim došla sůl. Muž v tmavém seděl na lavičce u východu ze dvora. Saša ho uviděla, jakmile vykoukla z domu.

Ihned se stáhla zpátky.

Ryšavý kocour dojídal smetanu z misky, kterou kdosi postavil na chodbu. Mlaskal. Olizoval se. Střelil po Saše žlutým pohledem a zase se vrátil k vylizování nádobky.

Saša stála a nevěděla, co si počít. Má se vrátit? Nebo jít ven, jako by se nechumelilo? Psychóza...

Na chodbě se setmělo. Muž s modrou kšiltovkou stál u vchodu a zakrýval světlo.

„Alexandro?“

Trhla sebou, jako by dostala elektrošok.

„Musíme si promluvit. Mohli bychom samozřejmě takhle pobíhat donekonečna, ale není na tom nic příjemného. A také to postrádá smysl...“

„Co jste zač? Jak to, že mě znáte?“

Hned si vzpomněla, že jí máma mockrát oslovovala jménem – na ulici, na pláži... Není na tom nic divného, že zná její jméno. Při troše snahy ho mohl snadno zjistit.

„Posaďme se na lavičku a promluvme si.“

„Já se s váma nehodlám o ničem... A jestli za mnou nepřestanete chodit, tak zavolám... tak půjdu na policii!“

„Sašo, nejsem zabiják ani lupič. Musím si s vámi promluvit o něčem důležitém. O něčem, co změní celý váš život. Bude lepší, když mě vyslechnete.“

„Ani náhodou! Běžte pryč!“

Otočila se a rozběhla se nahoru po schodech. K černým polstrovaným dveřím s číslem dvacet pět.

Jenomže v prvním patře byly všechny dveře hnědé. S matnými skleněnými cedulkami, na nichž byla úplně jiná čísla. Saša zkoprněla.

Za jejími zády zněly tlumené kroky. Muž v tmavém stoupal po schodech.

„Chci, aby to byl sen!“ vykřikla Saša.

A probudila se. „Mami? Kolikátýho je dneska?“

„Dvacátého čtvrtého. Proč?“

„Ale dvacátého čtvrtého přece bylo včera!“

„Včera bylo dvacátého třetího. Takhle to na dovolené bývá vždycky – data splývají a lidi zapomínají celé dny, dokonce týdny...“

Sešly na dvůr, do bezvětrného, voňavého rána, bílého jako mléko. „Paví“ stromy stály bez hnutí, jako dvě růžové hory, na kterých kvetou meruňky. Ulicí vedoucí k moři proudil veselý dav rekreantů. Saša šla a byla si téměř jistá, že je to zase sen.

U stánku cestovní kanceláře stál mladý manželský pár a prohlížel si výletní místa a ceny. Jejich syn – se žvýkačkou v puse a odřenými koleny napatlanými jódem – si zrovna zkoušel potápěčské brýle. Muž v tmavém nebyl nikde v dohledu, ale ten snový pocit přesto pořád ne a ne pominout.

Koupily si vařenou kukuřici. Saša ji – ještě teplou – držela a máma mezitím vytáhla z kůlničky pronajaté lehátko a rozložila ho na kamenech. Měkký žlutý klas byl celý nasáklý solí a kukuřičná zrnka, jež ještě nestačila ztvrdnout, doslova tála v ústech. Ohryzky daly do igelitového sáčku a Saša ho pak šla odnést do popelnice u vstupu na pláž.

Muž v tmavém stál daleko v davu. A díval se na ni zpoza neproniknutelných brýlí.

„Chci, aby to byl sen,“ řekla Saša nahlas.

A probudila se v pokoji na skládací posteli. „Mami, co kdybychom dneska odjely?“

Máma samým překvapením divže neupustila talíř. „Co? Kam?!“

„Domů.“

„Ale vždyť jsi sem tolik chtěla... Copak se ti tady nelíbí?“

„Chci domů.“

Máma položila dlaň na Sašino čelo. „To myslíš vážně? Proč?“

Saša neurčitě pokrčila rameny.

„Vlak nám jede druhého,“ řekla máma. „Kupovala jsem jízdenky měsíc dopředu, a stejně jsem sehnala jenom boční lůžka... A byt máme taky zaplacený do druhého... Sašo, já to nechápu, měla jsi přece takovou radost...“

Tvářila se tak smutně, bezmocně a bezradně, že se Saša zastyděla.

„To nic,“ zamumlala si pod nos. „To já jen tak...“

Sešly na dvůr. Vůně „pavích“ stromů se rozlévala nad pískovištěm, nad lavičkami i nad něčím starým žigulíkem. Ulicí vedoucí k moři pochodovali rekreanti, jako by mířili na nějakou demonstraci – jen místo transparentů třímali nafukovací matrace. A bylo ráno – horké, klidné a vyrovnané lázeňské ráno dvacátého čtvrtého července.

U stánku cestovní kanceláře nikdo nestál. Vedle, v kavárně pod neduživými palmami, popíjela skupinka kluků a holek pivo a hlasitě se přela, kam dneska pojedou. Všichni byli opálení a měli dlouhé nohy. Všichni měli na sobě kraťasy a na rovných zádech poloprázdné batůžky. Saša dostala hroznou chuť odjet s nimi. Hodit si na záda batoh, zavázat si tenisky a vyrazit po zaprášených krymských cestách – tu stopem, tu zase pěšky...

Spolu s mámou prošly kolem. Koupily si pirožky. Rozložily lehátko a každá z jedné strany se na ně posadily. Moře bylo trochu neklidné, malá červená bóje poskakovala a vpovzdálí rachotily motory vodních skútrů. Saša žvýkala pirožek, ale vůbec nevnímala jeho chuť. Třeba nakonec všechno přece jen dobře dopadne. Třeba se už muž v tmavém nikdy neukáže a zítra konečně nastane dvacátého pátého...

Po obědě si šla máma lehnout. V pokoji bylo dusno. Slunce, jež se sklánělo k západu, skrznaskrz provrtávalo zatažené rolety, kdysi zelené, ale nyní vybledlé do špinavě okurkového odstínu. Objevili se sousedi, vesele se bavili v kuchyni, odlévali si vodu z nádrže a řinčeli nádobím. Saša seděla s knížkou na kolenou, dívala se šedivé řádky, ale nerozuměla ani jedinému písmenku.

Na stolku hlasitě tikal železný budík. Odměřoval vteřiny. „Nepromluvíme si přece jen, Sašo?“

Byl večer. Máma stála opřená o sloupkové zábradlí a zaujatě si povídala s asi čtyřicetiletým mužem. Muž byl světlovlasý, s bílou, neopálenou kůží – musel k moři přijet teprve nedávno. Máma se usmívala a na tvářích se jí dělaly ďolíčky. Byl to zvláštní úsměv. Na Sašu se máma usmívala jinak...

Saša čekala na lavičce ve stínu akácií. Mezi ni a malíře na opačném konci lavičky se před malou chvilkou posadil muž v tmavém. Ani šerý podvečer ho nedonutil, aby si sundal neproniknutelné brýle. Saša cítila jeho pohled zpoza černých skel. Z naprosté tmy.

Nejspíš by mohla zavolat mámu. Nebo prostě zakřičet: „Pomoc!“ Nebo si říct, že je to sen. A pak to bude sen. Sen bez konce.

„Co... co po mně chcete?!“

„Chci vám dát úkol. Nijak složitý. Nikdy nežádám nemožné.“

„Jakým právem... co s tím má co dělat...“

„Úkol je následující: každý den ve čtyři hodiny ráno musíte být na pláži. Tam nahá vstoupíte do vody, uplavete sto metrů a dotknete se bóje. Ve čtyři ráno bývá pláž liduprázdná, je tma a není se před kým stydět.“

Saša seděla jako omráčená. Je ten chlap blázen? Nebo jsou blázni oba?

„A když to neudělám? Proč bych měla...“

Černé brýle jí visely před obličejem jako dva otvory do prázdnoty.

„Vy to uděláte, Sašo. Uděláte to. Protože svět kolem vás je velice křehký. Lidé každý den padají, lámou si kosti, umírají pod koly aut, topí se... Dostávají žloutenku nebo tuberkulózu... Říkám vám to opravdu nerad, ale je ve vašem zájmu udělat všechno, o co vás žádám. Není to nic složitého.“

Máma se u zábradlí zasmála. Otočila se, zamávala jí a něco řekla svému společníkovi – jejich rozhovor se zřejmě právě stočil k ní, k Saše.

„Jste psychopat?“ zeptala se Saša s nadějí v hlase.

Černé brýle se zhouply.

„Ne. Co kdybychom si to rovnou ujasnili? Vy jste zdravá a já nejsem psychopat. Máte na vybranou – můžete se až do konce svých dní zmítat mezi děsivým snem a oživlou noční můrou. Anebo se můžete ovládnout, klidně udělat to, oč vás žádám, a žít dál. Můžete říct: ‚Chci, aby to byl sen,‘ a znovu se probudit. A naše setkání se bude opakovat – s jistými obměnami... Ale proč byste to dělala?“

Po nábřeží se procházeli lidé. Máma najednou zvolala: „Podívejte! Delfíni!“ a mávla rukou směrem k moři. Její společník zareagoval řadou užaslých citoslovcí, kolemjdoucí se zastavovali a upírali zrak na dalekou modrou pláň, a i Saša zahlédla vzdálené černé obrysy, připomínající ležaté závorky, které jednou vzlétávaly nad mořem a vzápětí zase mizely z dohledu.

„Jsme tedy domluvení, Sašo?“

Máma se dívala na delfíny a mlela páté přes deváté. Její společník jí naslouchal a přikyvoval. Mámě se leskly zuby, zářily oči, a Saša si najednou uvědomila, jak je máma mladá. A jak je – právě v tuhle chvíli – šťastná...

„Zítra vám začne práce.“ Muž v tmavém se ušklíbl. „Ale hlavně si pamatujte – každý den ve čtyři ráno. Nařiďte si budík. Je pro vás nesmírně důležité, abyste nezaspala a nezpozdila se. Tak se vynasnažte. Dobře?“ Saša nemohla usnout. Převalovala se na skládací posteli. Rolety byly vytažené a okno otevřené dokořán. Venku na dvoře zpívali slavíci a kdesi v dálce vyřvávala diskotéka. Zmlkla až někdy o půl druhé.

Ulicí prošla hlučná společnost. Hlasy ztichly.

Jeden po druhém zaburácely tři motocykly. V autě zaparkovaném na dvoře se spustil alarm. Máma se probudila, chvíli se na gauči převalovala, ale pak zase usnula.

Ve tři hodiny začala Sašu zmáhat dřímota. O půl čtvrté nadskočila, jako by do ní někdo šťouchl. Vytáhla si zpod polštáře budík. Krátká černá hodinová ručička měla za nějakých deset minut splynout se žlutou ručičkou zvonění.

Saša zmáčkla tlačítko a posunula žlutou ručičku dozadu. Budík kratičce břinkl a zmlkl.

Saša vstala. Oblékla si plavky a přes ně si natáhla šaty bez rukávů. Vzala si klíče a pak tichounce, aby nevzbudila mámu, vyšla z pokoje. Zabočila do prázdné kuchyně, vkradla se na balkon a sundala ze šňůry plážový, ještě ne úplně uschlý ručník, vonící mořem. S ručníkem v jedné a klíči ve druhé ruce se vyplížila na schodiště.

Svítila tam jen jediná lampička. Po schodech právě stoupala zamilovaná dvojice z vedlejšího pokoje a cestou na sebe dělala pst. Když páreček uviděl Sašu, vykulil na ni čtyři nesmírně překvapené oči:

„Co se děje?“

„Nic.“ Saša se celá klepala zimou, zuby jí drkotaly. „Chci se vykoupat. Za úsvitu.“

„Tak to seš hustá!“ zvolal kluk obdivně.

Saša je nechala projít a pak rychle vyběhla z domu. Teď už určitě musí být tři čtvrtě na čtyři. Měla zpoždění.

Na liduprázdné ulici stále svítily lampy. Saša se rozběhla. Dolů se jí běželo nečekaně snadno – cestou se zahřála a už se neklepala. Tmavá obloha světlala. Poklusem minula mříž placené pláže a vyběhla na tu svou, kam s mámou chodívaly den co den. Teď tady nebyla ani noha. Na hromadě odpadků se bělaly bílé plastové kelímky. V nejbližším penzionu svítilo několik oken – jen pět nebo šest z celé fasády. U vchodu do hlavní budovy visely hodiny. Ukazovaly tři hodiny a padesát sedm minut.

Saša ze sebe shodila šaty. Klopýtajíc po oblázcích vstoupila do příboje. Když stála po krk ve vodě, rozepnula si horní díl plavek a pak se zbavila i spodního dílu. Se zmuchlanými plavkami v pravé ruce začala plavat k bóji.

V kalném světle nevypadala červená, ale šedá. Saša plácla dlaní do kovového boku. Bóje odpověděla zvučnou ozvěnou. Saša se ohlédla po břehu. Bylo tam pusto prázdno – nikde ani živáčka.

Plavala nazpátek. Ze studené vody se jí vrátila zimnice. Když nohama dosáhla na kamenité dno, zvedla se a po chvilce balancování ve vlnách si uvědomila, že rozmotat všechny ty mokré hadříky a provázky, v něž se proměnily její zmuchlané plavky, rozhodně není v jejích silách.

Saša vzlykla a mrštila klubko vybledlé tkaniny na oblázkový břeh. Klekla si a pak se podivnými poskoky – tu po čtyřech, tu zase po dvou – vrhla k ručníku.

Zabalila se do něj a znovu se rozhlédla.

Nikde nikdo. Ani živá duše. Moře si pohrává s odhozenými plavkami a s každou minutou přibývá světla. V parku zpívají slavíci.

Saša zvedla plavky, šaty i sandály a dobelhala se k modré převlékací kabince. Utřela se do ručníku... a náhle pocítila radost. Napřímila záda. Kůže ji pálila a zevnitř brunátněla jako slupka zralého jablka. Saša se již beze spěchu oblékla, obula se a v kapse šatů nahmatala klíče. Vyždímala si plavky, vyšla z kabinky... a téměř okamžitě se zlomila v pase, stižena naprosto nečekaným záchvatem nevolnosti.

Padla na všechny čtyři a vyzvracela se na oblázky. Vytekla z ní voda – a spolu s ní jakási nažloutlá kolečka, která zacinkala o kameny. Saša si odkašlala a vydýchala se. Nevolnost pominula stejně náhle, jako předtím začala. Na oblázcích ležely tři matné zlaté mince. Doma se zamkla v koupelně a prohlédla si mince. Byla to tři úplně stejná kolečka, která měla na lícní straně neznámý znak, sestávající z oblých propletených čar. Možná to byla tvář. Možná koruna. Anebo možná květina. Čím déle se na něj Saša dívala, tím prostorovější jí ten znak připadal, skoro jako by vystupoval, jako by se nadzvedával nad povrchem mince.

Promnula si oči. Na rubové straně mělo každé kolečko jednoduchý ovál – možná písmeno O, možná nulu. Saša nebyla žádná znalkyně vzácných kovů a samozřejmě neměla jak si to ověřit, ale z nějakého důvodu vůbec nepochybovala o tom, že jsou mince ze zlata.

Ulicí vedoucí k moři kráčeli první kolemjdoucí. Bylo zhruba šest hodin ráno. Saša si lehla na skládací postel, celá – i s hlavou – se přikryla dekou a s mincemi sevřenými v pěsti se znovu zamyslela.

Maličko ji škrábalo v krku. Nevolnost však byla tatam. Jistě, samozřejmě je možné, že se Saša pozvracela z včerejší baklavy a že mince prostě jen ležely na oblázcích. A muž se slunečními brýlemi je jenom psychopat, který se podivným a složitým způsobem snaží získat příležitost špehovat nahou dívku. V pološeru. V nekřesťanskou hodinu.

Pevně zavřela pálící oči. Ne. Kdepak. Něco takového samozřejmě možné není. Sašu cosi odneslo, vyplavilo z obvyklého světa do jiného, nereálného. Má-li věřit knížkám, lidem se takové věci stávají, dokonce to ani není až tak vzácné.

Nebo je to přece jen sen?

Vůbec nevěděla, jak usnula. A když se vzbudila, bylo obyčejné pozdní ráno dvacátého pátého července. Máma přišla z kuchyně, otírala si ruce do ručníku a znepokojeně se dívala na Sašu.

„Tys někde byla?!“

„Koupala jsem se.“

„Přeskočilo ti?“

„Proč?“ namítla Saša chraplavě. „Víš, jaká je to paráda? Za úsvitu. Nikde nikdo...“

„Je to nebezpečné,“ řekla máma. „A proč jsi mě neupozornila?“

Saša pod dekou pokrčila rameny.

„Mami? A co kdybych si... ještě chvilku poležela? Dneska se mi fakt špatně spalo...“

„Nejsi nemocná?“ Máma navyklým pohybem položila dlaň na Sašino čelo. „Ne, teplotu nemáš... Však ty si ta noční koupání odstůněš, zkazíš si celou dovolenou...“

Saša neodpověděla. Jenom sevřela mince v pěsti s takovou silou, že se jí zaryly do dlaně.

„Uvařila jsem vajíčka,“ řekla máma ustaraně. „Majonézu si vezmi v ledničce... Naši milí sousedi nám už stačili spořádat půlku majonézy, ale ať si to užijou, jak se říká.“

Dál si utírala už úplně suché ruce do ručníku.

„Domluvila jsem se s Valentinem, že se potkáme na pláži. Bylo by neslušné se tam neukázat, když už jsem mu včera slíbila, že dorazíme...“

Saša si vybavila včerejšek. Valentin se jmenoval ten mámin společník, světlovlasý, s bílou pletí, který s takovým nadšením pozoroval vzdálenou přehlídku delfínů. Vzpomínala si, jak ji máma svému novému známému představila: „Tohle je Alexandra.“ V mámině hlase byla nějaká zvláštní závažnost, ale Saša tomu tehdy nevěnovala pozornost. Muž v tmavém se zvedl z lavičky, a zanechal ji tam i s jejím úkolem – a strachem. Saše byla uprostřed teplého, dokonce dusného večera zima. Květy v záhonu sladce voněly... Valentin měl příjemnou kolínskou – jemnou a trpkou. Saša si pamatovala tu vůni, ale na obličej si ne a ne vzpomenout.

„No tak běž.“ Saša si přitáhla deku. „Já se budu ještě chvilku válet... a pak k vám taky přijdu.“

„Budeme na obvyklém místě,“ řekla máma rychle. „Vajíčka jsou na stole... No, tak já jdu.“

Popadla již sbalenou tašku a spěchala ke dveřím. Na prahu se otočila:

„Až budeš vyrážet, nezapomeň si tady plavky! Suší se na balkonu...“

A byla pryč. Když se Saša znovu probudila, železný budík ukazoval půl dvanácté. Na pláži je touhle dobou pařák, hlava na hlavě a moře se spoustou koupajících se těl připomíná spíš vařící se nudlovou polévku... Jít k vodě je pozdě... anebo brzy. Záleží na úhlu pohledu. Ovšem třeba kolem čtvrté odpoledne...

Samotnou ji překvapilo, že má takové prosté, všední myšlenky. Zvedla si k očím dlaň s mincemi. Zatímco spala, měla ruku celou dobu sevřenou v pěst – kolečka se jí obtiskla do vlhké kůže. Saša si je opatrně přendala z pravé ruky do levé.

Co s nimi má udělat? Schovat si je? Vyhodit?

Někdo zazvonil u dveří. Tak náhle, že sebou škubla. Jedna mince jí vyklouzla z dlaně a odkutálela se pod skládací postel. Saša ji celá nervózní nahmatala na zaprášeném koberci, přehodila si přes sebe mámin kartounový župan a šla do tmavé předsíně.

„Kdo je tam?“

Teoreticky to mohla být máma. Nebo například pošťák. Nebo...

„To jsem já. Otevřete.“

Saša ucouvla.

V celém bytě je prázdno – sousedé jsou na pláži. Dveře jsou zamčené... Chatrné dřevotřískové dveře s koženkovým polstrováním.

Mince se jí přilepily k mokré dlani. Saša je pevně sevřela v pěsti a druhou rukou odemkla – bylo to dost nepohodlné, a tak jí to chvíli trvalo.

„Dobrý den přeji.“ Muž v neproniknutelných brýlích překročil práh. „Dlouho vás nezdržím. Pojďme do kuchyně.“

A hned sám jako první vykročil chodbou, jako by už v tomto bytě byl mockrát, jako by mu snad patřil. Na druhou stranu, dům je samozřejmě typizovaný, tak moc typizovaný, že snad ani víc typizovaný být nemůže...

Saša šla za ním jako přivázaná na provázku.

„Posaďte se.“ Muž postavil stoličku doprostřed kuchyně. Saša se na ni posadila – vlastně se jí spíš podlomila kolena. Muž v tmavém usedl naproti ní.

„Mince?“

Saša rozevřela pěst. Na zrudlé dlaní jí ležela tři zlatá kolečka – vlhká, pokrytá kapičkami potu.

„Velmi dobře. Nechte si je. Všechny mince si prosím schovávejte. Všechny, které se ještě objeví. Netrapte se s plavkami – do vody musíte vstupovat už nahá, není to nic hrozného, nikdo se nedívá. Pokračujte v ranních koupelích bez zpoždění a vynechávek. Zítra. Pozítří. Popozítří.“

„Druhého odjíždím,“ řekla Saša. Samotnou ji překvapilo, jak tence a žalostně její hlas zní. „Já... mám jízdenky. Na vlak. Já tady nebydlím, já...“

Byla si naprosto jistá, že jí návštěvník v tmavém nařídí, aby se v městečku usadila až na věky věků a vstupovala do vody v lednu i v únoru, až do nejhlubšího stáří.

„Vždyť už jsem říkal, že nebudu žádat nic nemožného...“ Pomalu roztáhl rty a Saša si s údivem uvědomila, že se ušklíbá. „Za úsvitu druhého srpna se vykoupete. A po snídani odjedete.“

„Smím?!“

„Smíte.“ Muž se zvedl. „Ale nezaspěte.“

A odkráčel ke dveřím.

„A k čemu to potřebujete?“ zeptala se Saša šeptem.

Ovšem odpovědi se nedočkala. „Kam jdeš?“ Máma se nadzvedla na loktu.

„Koupat se.“

„Zbláznila ses? Hned si běž zase lehnout!“

Saša se nadechla. „Mami, já prostě musím. Posiluju vůli.“

„C ož e ? “

„No, posiluju vůli. Každý ráno... Promiň, ale už mám zpoždění.“

Sotva popadajíc dech vyběhla na pláž. Nervózně se rozhlédla – nikde ani živáček, ba ani v oknech penzionu se nesvítí. Vysvlékla se z šatů, hodila na zem zmuchlané spodní prádlo, vrhla se do vody a začala plavat kraulem natolik usilovně, jako by se snažila vysmeknout z vlastní kůže.

Když už jí docházel dech, změnila styl na „rekreační prsa“, kdy s vysoko zvednutou hlavou vší silou zabírala nohama.

Plavání bylo příjemné. Nikdy předtím se ještě nekoupala nahá a netušila, že je to taková paráda. Studená voda ji píchala jako tisíce jehliček, zahřívala ji, a sama byla čím dál teplejší. Saša oběma rukama sevřela bóji a strnula. Ze břehu neviditelná se plavně pohupovala ve vlnách.

A co kdyby se už zpátky nevracela? Mohla by plavat přes celé moře až do Turecka...

Otočila se naznak a plavala ke břehu, přičemž líně zabírala rukama. Ojedinělé jitřní hvězdy se pomalu rozplývaly jako zrnka cukru ve studené vodě.

Saša se v kabince utřela do ručníku a oblékla se. Vyšla ven a čekala, co se bude dít – nevolnost však stále nepřicházela. Vykročila tedy k východu z pláže... a přímo naproti kůlničce s rozkládacími lehátky, nyní zamčené na visací zámek, ji přepadly křeče. Saša se rozkašlala, sevřela si hrdlo a vychrlila ze sebe čtyři zlaté mince. Třetího rána se po časném koupání pozvracela až v bytě, v koupelně. Mince zacinkaly o kachlíky. Saša je třesoucíma se rukama zvedla a prohlédla si je. Byly úplně stejné – s oblým „prostorovým“ znakem. Mince v hodnotě nula kopějek... Křivě se usmála na svůj odraz v zrcadle. Schovala kolečka do kapsy županu, umyla se a vyšla z koupelny.

Máma si natáčela vlasy na natáčky. Nemělo to žádný smysl – až si vlasy namočí, bude mít hned po ondulaci –, ale máma teď zkrátka věnovala fůru času natáčkám, líčení i uhlazování sukní a triček s krátkým rukávem.

„Nemáš nic proti, kdybychom s Valentinem zítra večer zašli do kavárny? Jenom ve dvou?“

Když máma tuhle otázku pokládala, pečlivě se Saše vyhýbala pohledem.

„Ty bys třeba mohla jít do kina... Co teď dávají v kině na nábřeží?“

„Nevím.“ Saša si v kapse nenápadně pohrávala s mincemi. „Běžte. Já si budu doma číst.“

„Ale co klíče?“ Sašina ústupnost mámu zjevně potěšila. Vypadalo to, jako by jí ze srdce spadl veliký kámen. „Kdybych se vracela pozdě... Nerada bych tě vzbudila... Ale kdybych si ty klíče vzala... Co kdyby ses třeba chtěla jít projít?“

„Vezmi si klíče. Budu si číst,“ zopakovala Saša.

„Ale čerstvý vzduch...“

„Sednu si na balkon. A vezmu si stolní lampu.“

„A co zítra? Nebudeš třeba chtít jít na diskotéku?“

„Ne.“

Odpoledne je Valentin vzal na oběd do restaurace. Byl to slušný chlapík, inteligentní a okouzlující. Saša se dívala, jak se máma raduje, a v duchu počítala dny. Dneska je dvacátého sedmého. Zbývá pět dní... Nebo spíš čtyři, protože pátý den odjíždíme. A všechno skončí. Na všechno zapomenu. Ještě pětkrát...

Další ráno se vykoupala, to další také, ale potom zaspala. Probudilo ji slunce, které otevřeným oknem pražilo do pokoje. Mámina postel byla prázdná a budík, jenž musel vyklouznout zpod polštáře, ležel na koberci.

Saša ho zvedla. Pořád tomu nedokázala uvěřit. Žlutá ručička ukazovala na půl čtvrtou... Budík byl natažený... Tak jak je možné, že nezazvonil?!

„Mami! Dělalas něco s budíkem?!“

Máma vešla do pokoje. Na tácu nesla dva hrnky s kávou. Byla v dobrém rozmaru a svěží po nedávné sprše.

„Nedělala... Spadl na zem, ale nezvedala jsem ho... Aby bytná třeba neměla řeči... Netrap se tím – za posledních pár dnů ses ani jednou pořádně nevyspala, a člověk na dovolené by přece měl spát do sytosti... Tak co je to s tebou?“

Saša s pokleslými rameny seděla na kraji skládací postele. Naprosto jasně si uvědomovala, že se přihodilo něco strašlivého. Něco nepochopitelného, nevysvětlitelného, hrozícího neznámo čím, ale o to víc děsivého. Muž v tmavém stál před cestovní kanceláří. Prohlížel si fotografii Vlaštovčího hnízda. Saša zpomalila. Máma se otočila.

„Běž,“ řekla Saša. „Dohoním tě.“

Za jiných okolností by máma nejspíš začala něco namítat a vyptávat se. Ale Valentin už určitě pronajal lehátko, a tak máma jenom přikývla, řekla: „Moc se nezdržuj,“ a pokračovala v cestě dolů k pláži.

Asfalt v paprscích jitřního slunce měkl. Kola osobních aut i náklaďáků se obtiskovala v černé loužičce motorového oleje a zanechávala na vozovce vzorované stopy.

„Nezazvonil mi budík,“ řekla Saša, aniž by věděla, za co se omlouvá a komu. „Spadl...“

Skrz sluneční brýle nebylo vidět oči. A ve sklech se neodráželo naprosto nic. Jako kdyby byla ze sametu. Muž v tmavém mlčel.

„Nezazvonil mi budík!“

Saša se najednou rozvzlykala přímo na ulici. Mohl za to strach, mohla za to nejistota i nervové vypětí posledních dní. Kolemjdoucí se otáčeli a dívali se na plačící dívku. Saša měla pocit, že se ponořila hluboko do moře a skrz masy vody vidí bělavé mordy hlubinných ryb.

„Je to zlé, ale nic hrozného,“ řekl konečně muž se slunečními brýlemi. „Vlastně je dokonce užitečné naučit tě disciplíně. Druhá taková chyba tě přijde podstatně dráž, a potom neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Otočil se a odkráčel pryč. Saša ještě dlouho stála u stánku, bulela a na soucitné otázky kolemjdoucích jenom vrtěla hlavou. Nakonec se schovala do stromové aleje, která byla v tuto hodinu téměř liduprázdná, a tam se zvládla dát jakžtakž do pořádku. Úplně uklidnit se sice nedokázala, ale aspoň jí už netekly slzy.

Její vlastní sluneční brýle – loňské, s tenkými obroučkami – skryly zarudlé oči i opuchlá víčka. Saša si narazila kšiltovku hluboko do čela a vydala se ulicí směrem k moři. Na lidi se nedívala a snažila se vůbec nezvedat zrak. Přímo před ní cupitala asi čtyřletá holčička, dupala červenými sandálky a držela se matčiny ruky...

U vstupu na pláž stála sanitka. Saša se prudce zastavila, jako by se jí podrážky přilepily k rozměklému asfaltu.

A téměř ihned uviděla mámu. S ručníkem přehozeným přes ramena se po oblázcích belhala za nosítky, na kterých ležel nesmírně bledý muž, v němž se dal jen s velkými obtížemi poznat bodrý a veselý Valentin.

Saša se posadila na balustrádu.

Zdravotníci naložili nosítka do sanitky. Lékař řekl cosi úsečně mámě, a ta přikývla a na něco se ho zeptala. Lékař zavrtěl hlavou a nastoupil do kabiny. Sanitka si troubením udělala cestu v davu rekreantů, poodjela, na plácku před penzionem se otočila a pak se začala čím dál větší rychlostí vzdalovat Ulicí vedoucí k moři.

Je to zlé, ale nic hrozného...

„Co je s ním, mami?“

Máma se otočila. V jejích očích se zračil zármutek a panika.

„Nemocnice číslo šest,“ pronesla, jako by to bylo nějaké zaklínadlo. „Já teď... jenom se převléknu a... a musím jet... Je to infarkt, Sašenko... Panebože, panebože...“

A jako slepá se začala prodírat davem okounějících rekreantů. Máma přenocovala v městské nemocnici. Za lékaře a zdravotní sestry utratila skoro celou jejich hotovost, a dokonce si musela z pošty zavolat do banky, aby jí poslali další peníze. Saša strávila noc sama v pokoji. Nespala. Na budík se teď už nemohla spolehnout.

Ve tři hodiny vyšla z domu. Tu a tam ještě doznívaly diskotéky, tu a tam se ještě svítilo v nočních kavárnách. Saša sešla k tmavému moři a posadila se u vody přímo na oblázky.

Daleko, až skoro u obzoru plul parník. Mezi plaňkovými ploty za Sašinými zády vřeštěly cikády. Moře olizovalo pláž, bralo si ze břehu drobné kamínky a zase je vracelo, třelo je jeden o druhý, brousilo je a ohlazovalo. Moře mělo dost času. A bezbřehou trpělivost.

Ve tři čtvrtě na čtyři si Saša svlékla šaty a třesouc se zimou vstoupila do vody. Začala plavat k bóji, a přitom se co chvíli otáčela, jako by očekávala, že se nad hladinou každým okamžikem zvedne hlava neznámé příšery se slunečními brýlemi.

Plácla dlaní do bóje. Podívala se na oblohu – právě začínalo svítat. Pak se podívala pod vodu, kam klesalo stěží viditelné železné kotevní lano.

Vrátila se na břeh, a sotva si přes ramena přehodila ručník, zmocnil se jí záchvat nevolnosti. Mince vyletěly jedna po druhé – bylo jich celkem pět – a zanechaly po sobě řezavou bolest v krku a utichající křeče v žaludku. Zlatá kolečka se rozkutálela po oblázcích a poschovávala se do štěrbin mezi nimi. Máma se vrátila po poledni. Byla hrozně unavená a hrozně vážná. Valentinovi se ulevilo – k infarktu nakonec přece jen nedošlo a pomoc přispěchala včas, takže už pacientovi nehrozilo žádné nebezpečí.

„Všechno bude v pořádku,“ zopakovala máma nepřítomně. „Hrozně se mi chce spát, Sašo, to se prostě nedá vydržet. Jestli chceš, tak běž na pláž sama. A já se tady trochu prospím.“

„Jak je na tom?“ zeptala se Saša. „Neměly bychom třeba poslat telegram nějakým jeho příbuzným, nebo tak?“

„Příbuzní už přiletěli,“ oznámila máma stále stejně nepřítomně. „Přiletěla za ním jeho manželka. Z Moskvy. Všechno bude v pořádku... No tak běž.“

Saša si ze šňůry na balkonu sundala plavky a vyšla z domu. Jít na pláž se jí nechtělo, a tak se šla toulat parkem, sice chudičkým a zaprášeným, ale přece jen skýtal aspoň nějaký stín.

Je to zlé, ale nic hrozného... Strach, otřes, pokažená dovolená... Ale na druhou stranu, co je tenhle Valentin vlastně zač? Ještě před týdnem to byl jenom mámin náhodný známý. Jistě, máma měla obrovskou radost, ale jejich vztah byl samozřejmě hned od začátku odsouzen k zániku. Obyčejný letní románek...

Saša se posadila na lavičku na začátku úzké aleje, vystlané černými lusky akácií. Z toho, co se mámě přihodilo, ji přepadla hořkost a pocit křivdy. Oba tyto pocity ji zevnitř leptaly jako kyselina. Tak letní románek! Taková sprosťárna! Co si ten chlap vůbec myslel?! A to vážně musel trápit slušnou ženskou? Proč si radši nenabrnkl holku, jakých jsou tady tucty – piercing v pupku a džíny ustřižené těsně v půlce zadku...

Kéž by radši umřel, pomyslela si Saša chmurně.

Je to zlé, ale nic hrozného... A Saša přitom uvěřila, že se nějaké neštěstí přihodilo mámě. Ta předtucha byla přímo hmatatelná. Strach... Od chvíle, kdy poprvé uviděla muže se slunečními brýlemi, ji strach drží v hrsti úplně stejně, jako teď ona sama drží mince. Na chvilku povolí a pak ji sevře ještě silněji... „Naučí tě to disciplíně.“ To jo. Tohle ji tedy opravdu naučilo. Teď už bude vstávat o půl čtvrté i bez budíku. Anebo vůbec nebude spát. Protože zažila ten hrozný okamžik, kdy před vstupem na pláž viděla sanitku, protože zakusila ten obludný pocit, že všechno, úplně všecičko na světě je ztraceno...

Zhluboka se nadechla. Zítra ráno dopluje k bóji a pozítří – před odjezdem – také. A potom se vrátí do města a na všechno zapomene. Škola, každodenní život, maturitní ročník, doučování, přijímačky na vysokou...

Seděla na lavičce a prohlížela si hrst mincí ve své dlani. Devětadvacet kousků se stejným oblým znakem, s číslicí nula. Byly těžké, i když maličké – s podobným průměrem, jaký mívaly staré sovětské kopějky. Ve vlaku se jí mince rozsypaly.

Saša ležela na horním bočním lůžku a dívala se z protějšího okna. Kapsu džínových šortek měla rozepnutou a mince se z ní vysypaly a s veselým cinkáním se rozkutálely divže ne po celém vagonu. Saša byla vmžiku dole z palandy.

„Jé!“ řekla malá holčička z protějšího kupé. „Penízky!“

Saša v pokleku sbírala zlatá kolečka, vydloubávala je zpod něčích zavazadel a málem porazila průvodčí, roznášející čaj.

„Dávejte pozor, slečno!“

Holčička zvedla minci a teď si ji se zájmem prohlížela.

„Mami, je tohle zlato?“

„Ne,“ řekla její matka, aniž by zvedla oči od knihy. „To je jenom taková slitina... Vrať ji té slečně.“

Saša už s nataženou rukou stála vedle ní. Holčička jí hračku neochotně vrátila. Saša se otočila k oknu a přepočítala mince – mělo jich být třicet sedm, ale napočítala jich jenom šestatřicet.

„Promiňte, neviděli jste takovou malou minci?“

Cestující v sousedních kupé pouze vrtěli hlavami. Saša začala pobíhat po vagonu sem a tam, a znovu málem vrazila do průvodčí. A nakonec na úplně krajním, bočním místě – hned u dveří do nástupního prostoru – spatřila muže v modročervené teplákové soupravě, jak si zádumčivě prohlíží oblý znak na lícní straně mince. Ten, co působí prostorově, když se na něj člověk dívá dostatečně dlouho.

„Ta je moje.“ Saša natáhla ruku. „Vypadla mi.“

Muž zvedl hlavu a změřil si Sašu hodnotícím pohledem. Pak se znovu podíval na minci.

„Co je to?“

„Suvenýr. Dejte mi ji, prosím.“

„To je zajímavé.“ Muž si s tím, oč ho žádala, dával načas. „Kdes ji vzala?“

„Je to dárek.“

„Hm,“ řekl muž pochybovačně a pak dodal: „Poslyš, co kdybych ji od tebe koupil? Bude ti stačit deset dolarů?“

„Ne. Není na prodej.“

„Tak dvacet dolarů?“

Saša byla nervózní. Rozhovoru naslouchala žena, sedící na vedlejším bočním místě, na druhé straně stolku.

„Ta mince je moje,“ řekla Saša pevným hlasem. „Dejte mi ji, prosím.“

„Měl jsem jednoho známého.“ Muž se podíval na minci a pak zase na Sašu. „Bylo mu asi dvacet a načerno fušoval do archeologie. Taky se furt na Krymu hrabal v nějakých jámách... Vzpomínám si, že si přišel na slušný peníze. Ale pak mu někdo podřízl krk. Nejspíš strkal nos někam, kam neměl.“

„Já se v žádných jámách nehrabala.“ Saša se dívala na jeho dlaň. „Tahle mince je dárek. Je moje.“

Jejich pohledy se střetly. Muž chtěl ještě něco říct, stejně pomalu a shovívavě jako předtím, ale zarazil se. Saša byla v tu chvíli připravená se kvůli minci klidně třeba prát – křičet, vzlykat, vyvádět, podrápat mu obličej... A tahle její připravenost se jí nejspíš zračila v očích.

„Jak chceš.“

Zlaté kolečko dopadlo do Sašiny natažené dlaně. Saša křečovitě sevřela prsty a se zatajeným dechem se vrátila zpátky k mámě.

Ta seděla na svém místě, nezúčastněně se dívala z okna a ničeho okolo si nevšímala. Podzim nastal v říjnu – naráz a nadlouho. Červené javorové listy se přilepily k mokrému asfaltu jako ploché mořské hvězdice. Sašin život se točil kolem školy a přípravných kurzů na univerzitu. Bylo toho hrozně moc – učebnice, slohové práce, písemky. Na nic jiného jí nezbýval čas – napilno mívala dokonce i o nedělích –, ale Saše to takhle vyhovovalo. Zjistila, že její přetížený mozek kategoricky odmítá věřit v tajemné cizince s jejich podivnými úkoly a ve zlaté mince, vynořující se rovnou ze žaludku. Dokonce i samo moře, vlídné letní moře s malou červenou bójkou ve vlnách, jí teď připadalo neskutečné a všechno, co se s ním pojilo, bylo dvojnásob neskutečné.

A máma ožila. Spolu s létem skončily i její deprese, tím spíš, že v kanceláři měla jako obvykle práce až nad hlavu. Obě dvě si, lapeny v koloběhu všedních dní, zakázaly nesplnitelné sny, každá ty své. A nějakou dobu se jim tento zákaz skutečně dařilo dodržovat.

Potom přišel dopis z Moskvy. Máma ho vytáhla ze schránky, a dlouho ho před otevřením otáčela v rukou. Nakonec ho ale přece jen rozlepila a přečetla si obsah.

„Val se rozvedl,“ pronesla směrem k zapnuté televizi.

„A co má být?“ zeptala se Saša obhrouble.

Máma dala dopis zpátky do obálky a odešla k sobě do pokoje. Saša vypnula televizi a otevřela učebnici. Asi desetkrát si přečetla odstavec o historii, ale stejně neporozuměla ani jedinému slůvku. Polané, Drevljané... Tohle probírali snad někdy v páté třídě, a ejhle, do maturitních osnov se to stejně dostalo...

Kdoví, třeba to nakonec přece jen dobře dopadne... Lidi mezi sebou koneckonců mívají všelijaké vztahy. To, že se rozvedl s manželkou, je samozřejmě zlé... A ještě horší je, že o tom napsal mámě do dopisu...

Zazvonil telefon. Saša zvedla sluchátko, a přitom se snažila myslet na Polany a Drevljany.

„Haló?“

„Dobrý večer, Sašo. To jsem já.“

Stolní lampa svítila. Za oknem lilo jako z konve. Před Sašou ležela otevřená učebnice. A všechno bylo takové skutečné, takové všední... Až na ten hlas ze sluchátka.

„Ne,“ řekla Saša tiše. „Vy...“

Málem řekla: „Vy neexistujete,“ ale včas se kousla do jazyka.

„Kolik máš mincí?“

„Třicet sedm.“

„A kolik jich bylo?“

„Taky třicet sedm. Přísahám.“

„Čekám dole před vchodem. Seběhni na chvilku dolů.“

A pak už ze sluchátka zněly jen krátké tóny.

Mince měla schovaná ve staré peněžence, která ležela hluboko v šuplíku za štosem učebnic a skript. Saša rozepnula kovový zip a vysypala obsah peněženky na stůl. Pak mince se zatajeným dechem přepočítala. Pořád jich bylo sedmatřicet.

Dala si peněženku do kapsy pláště. Strčila bosé nohy do kozaček. Plášť si přehodila přímo přes župan. Popadla deštník, který ještě ani nestačil pořádně oschnout. Z háčku sundala klíče.

Dveře mámina pokoje zůstávaly zavřené.

„Hned se vrátím,“ řekla Saša do prázdna. „Jenom... skočím ke schránce pro poštu.“

Nečekala na výtah a seběhla dolů po schodišti. Do domu zrovna vcházel soused ze čtvrtého patra s obrovským zmoklým psiskem na vodítku.

„Dobrý den,“ řekla Saša.

Soused jí pokynul na pozdrav. Pes zatřepal mokrou hlavou a krůpěje vody se rozlétly na všechny strany.

Saša vyšla ven do deště. Byla už tma. V oknech okolních domů se svítilo a na černém lesklém asfaltu ležely – jako barevné záplaty – javorové listy.

Na mokré lavičce seděl muž. Jeho plášť měl tmavě modrou barvu – stejnou jako ten Sašin – a třpytil se kapkami deště. Muž vyměnil černé sluneční brýle za jiné, s kouřovými skly, ale ve tmě podzimního večera byly i ony naprosto neproniknutelné.

„Ahoj Sašo. Polekala ses?“

S takovým ironickým, přátelským tónem nepočítala. Naprázdno polkla. Studený vítr se proplížil pod oblečení, které si na sebe ve spěchu hodila, a olízl jí nahá kolena.

„Dej sem peníze.“

Podala mu mince i s celou peněženkou. Muž ji potěžkal v dlani, přikývl a schoval si ji do kapsy.

„Dobře. Mám pro tebe další úkol.“

Saša otevřela pusu dokořán.

„Je to jednoduchý úkol. Velmi jednoduchý. Každé ráno v pět hodin si musíš jít zaběhat do parku. Běhej tak dlouho, jak dokážeš – můžeš aleje oběhnout dvakrát, anebo klidně i třikrát. Až se dost naběháš, vlez si do co nejhustšího křoví a tam se vymoč na zem. Nejlepší bude, když se dopředu pořádně napiješ vody, aby ses pak nepotýkala se zbytečnými problémy... Ale hlavně žádné vynechávky. Každé ráno. V pět.“

„Proč?“ zeptala se Saša šeptem. „K čemu to potřebujete?“

Kapky deště jí stékaly po tvářích a mísily se se slzami. Muž v tmavém neodpověděl. Krůpěje deště na sklech jeho brýlí odrážely vzdálené světlo pouličních lamp, takže to vypadalo, že neznámý má hmyzí, fasetové oči.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist