načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víš, že tě potřebuju? - Estelle Maskame

Víš, že tě potřebuju?
-11%
sleva

Elektronická kniha: Víš, že tě potřebuju?
Autor:

Druhá část úspěšné trilogie o lásce Eden a Tylera. Další společné léto tráví v New Yorku, ale tentokrát je situace jiná, například Eden už není volná.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Rozměr: 212 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Did I mention I love You? přeložila Pavla Kubešová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3560-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Láska loňského léta je minulostí, přesto na bouřlivý vztah Eden nedokáže zapomenout. Proto je radostí bez sebe, když přichází nečekané pozvání od Tylera, aby s ním strávila daší léto v živočišném New Yorku. Ale rok je dlouhá doba, Eden si mezitím našla nového přítele a je s ním šťastná. A co Tyler? Jak on se vyrovnal s bolestným, ale nutným rozchodem? A jak dopadne jejich setkání ve sluncem rozpáleném městě na východním pobřeží?

První část trilogie Víš, že tě miluju? vyšla v roce 2017. Knihy získaly v zahraničí obrovskou popularitu a v Anglii byly zařazeny do žebříčku nejlepších knih pro teenagery.

Zařazeno v kategoriích
Estelle Maskame - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Víš, že tě potřebuju?

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Estelle Maskame

Víš, že tě potřebuju?

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ESTELLE MASKAME


Těm, kteří mi řekli, že bych neměla,

a těm, kteří mi řekli, že bych měla.


5

Poděkování

D

ěkuji svým čtenářům, kteří byli od začátku se mnou a sledovali,

jak tahle kniha vzniká. Děkuji, že jsem si díky nim psaní knihy

nesmírně užívala a že se mnou vytrvali po tak dlouhou dobu.

Děkuji všem v nakladatelství Black&White za to, že v tuto knihu

uvěřili stejně jako já. Navždy zůstanu vděčná Janne, že si přála zís­

kat pro tuto knihu celý svět, Karyn za všechny připomínky a od­

bornost a Lauře za neustálou péči. Děkuji své rodině za nekoneč­

nou podporu a povzbuzování, hlavně mojí mámě Fenelle za to, že

mě v dětství brala do knihovny, a já se tak mohla zamilovat do

knih, mému tátovi Stuartovi za to, že mě vždy povzbuzoval v mé

touze stát se spisovatelkou, a nakonec i svému dědečkovi, Georgu

Westovi za to, že mi od prvního dne věřil. Děkuji Heather Alleno­

vé a Shannon Kinnearové za to, že poslouchaly mé nápady a dovo­

lily mi neustále švitořit o téhle knize, aniž by mi řekly, abych zmlk­

la, protože je moje vzrušení dozajista přivádělo k šílenství. Děkuji

Neilu Drysdaleovi za to, že mi pomohl dostat se tam, kde te jsem.

Děkuji, děkuji, děkuji. A nakonec děkuji Danici Proeové, která mě

učila, když mi bylo jedenáct, za to, že byla prvním člověkem, který

mi řekl, že píšu jako opravdová spisovatelka, a za to, že jsem si díky

ní uvědomila, že přesně tím se chci stát.



7

1

U

plynulo tři sta padesát devět dní.

Tak dlouho jsem čekala.

Tolik dní jsem odškrtala.

Uplynulo tři sta padesát devět dní, co jsem ho viděla naposledy.

Sedím na kufru, a zatímco mi Gucci packami škrábe po nohou,

s nervy napjatými k prasknutí hledím z okna obývacího pokoje. Je

šest ráno a venku zrovna vyšlo slunce. Sledovala jsem ho, jak před

dvaceti minutami pomalu překonávalo tmu, jak v jeho prvních pa­

prscích nádherně vypadala celá ulice a jak sluneční světlo přeska­

kovalo po střechách aut zaparkovaných u obrubníku. Každou vte­

řinu by mezi nimi měl zaparkovat i Dean.

Slétnu pohledem k obrovské fence německého ovčáka u svých

nohou. Nakloním se dopředu a podrbu ji za ušima. Po chvíli se oto­

čí a odběhne do kuchyně. Znovu se podívám z okna a v duchu pro­

jdu seznam věcí, které jsem si zabalila. To mě ale ještě víc znervózní,

takže nakonec sklouznu z kufru a otevřu ho. Začnu se přehrabovat

hromadou šortek, několika párů tenisek a sbírkou náramků.

„Eden, věř mi, máš všechno, co potřebuješ.“

Přestanu prohlížet svoje oblečení a zvednu hlavu. V kuchyni

stojí máma, dosud v noční košili, a s rukama překříženýma na hru­

di na mě hledí přes pracovní pult. Tváří se úplně stejně jako celý

uplynulý týden. Napůl znepokojeně a napůl naštvaně.


8

Vzdychnu a všechno pečlivě naskládám zpátky do kufru, zavřu ho a postavím na kolečka. Vstanu. „Jen jsem trochu nervózní.“

Vlastně ani dost dobře nevím, jak popsat svoje pocity. Jsem nervózní, samozřejmě, protože nemám tušení, co očekávat. Tři sta padesát devět dní je dlouhá doba a v jejím průběhu se mohlo leda­ cos změnit. Všechno může být úplně jinak. Takže se docela bojím. Bojím se, že to nebude jinak. Mám obavy, že ve chvíli, kdy ho uvi­ dím, se všechno vrátí zpátky. V tom je vzdálenost záludná. Bu vám poskytne čas, abyste se od někoho posunuli dál, anebo si díky ní uvědomíte, jak moc toho člověka potřebujete.

A zrovna te je pro mě velice těžké říct, jestli se mi stýská po

mém nevlastním bratrovi anebo mi chybí člověk, do kterého jsem

se zamilovala. Opravdu je to těžké rozeznat. Protože oba jsou jedna

a tatáž osoba.

„To nemusíš,“ uklidňuje mě máma. „Nemáš důvod být nervóz­

ní.“ S Gucci v patách přejde do obývacího pokoje, koukne se z okna

a posadí se na područku gauče. „Kdy přijede Dean?“

„Už by tu měl být,“ šeptnu.

„No, doufám, že uvíznete v zácpě a uletí ti letadlo.“

Zatnu zuby a odvrátím se od ní. Od chvíle, kdy jsem se o tom­ hle nápadu zmínila, byla máma proti. Nechtěla promarnit jediný den, kdy jsme mohly být spolu, a odjet na šest týdnů byla podle ní ztráta času. Zbývalo nám několik posledních společných měsíců, než se na podzim odstěhuju do Chicaga. Měla strach, že už mě ne­ uvidí. Nikdy. Což rozhodně není pravda. Jakmile budu mít příští rok po zkouškách, přijedu na celé léto domů.

„Opravdu mi to nepřeješ?“

Máma se konečně pousměje. „Ne že ti to nepřeju, ale žárlím a jsem trochu sobecká.“

Zrovna v té chvíli uslyším zvuk motoru. Ještě než se podívám, vím, že je to Dean. Auto odbočí na naši příjezdovou cestu a vrnění motoru utichne. Mámin přítel Jack zaparkoval svůj náklaák tro­ chu dál, takže musím pořádně vytočit krk, abych líp viděla.

9

Dean otevře dveře u auta a vystoupí, ale pohybuje se pomalu

a tváří se neurčitě, jako by tu vůbec nechtěl být. To mě ani trochu

ne překvapuje. Včera večer se mnou skoro nemluvil a většinu času

hleděl do telefonu. A když jsem od něj odcházela, nevyprovodil mě

k autu, jak to vždycky dělává. Stejně jako máma, i on je trochu

naštvaný.

V krku mi začne růst knedlík, který se marně snažím spolknout.

Popadnu držadlo kufru a po kolečkách ho vezu ke dveřím. Zastavím

se u mámy a nervózně se na ni usměju. Konečně je čas odjet na letiště.

Dean vejde bez klepání do domu. Nikdy neklepe. Nemusí. Dve­

ře se ale otevřou mnohem pomaleji než obvykle. Vypadá unaveně.

„Dobré ráno.“

„Dobré, Deane,“ odpoví na pozdrav máma. Široce se na něho

usměje a jemně mu stiskne paži. „Je připravená.“

Dean po mně šlehne tmavýma očima. Obyčejně se usměje, kdy­

koliv mě uvidí, jenže dnes ráno se tváří zcela neutrálně. Jen povy­

táhne obočí, jako by se ptal: „No, jak se máš?“

„Ahoj,“ pozdravím. Jsem tak nervózní, že to zní slabě a trapně.

Podívám se na svůj kufr a pak na Deana. „Díky, že jsi mi obětoval

svůj den volna.“

„Ani mi to nepřipomínej,“ zabručí, ale usměje se přitom a já se

konečně uklidním. Udělá krok směrem ke mně a vezme mi z ruky

kufr. „Mohl bych být v posteli a spát až do poledne.“

„Jsi na mě příliš hodný.“ Přistoupím k němu, omotám mu paže

kolem těla a zabořím obličej do jeho bílého trička. Rozesměje se

a pevně mě stiskne. Zvednu hlavu a podívám se na něho zpod

svých řas. „Vážně.“

„Á,“ zacukruje za námi máma a já si uvědomím, že je pořád

v místnosti s námi. „Jste jako dvě hrdličky.“

Střelím po ní varujícím pohledem a pak se vrátím očima k Dea­

novi. „Nejvyšší čas vyrazit.“

„Ne, ne, nejdřív mě vyslechni.“ Máma přijde blíž a její úsměv

rychle zmizí. Nahradí ho nesouhlasné mračení. Mám strach, že až se vrátím domů, tenhle zamračený výraz se jí ve tváři usadí natrva­ lo. „Nejezdi metrem. Nemluv s cizími lidmi. Necho do Bronxu. A taky se vra domů živá.“

Převrátím oči navrch hlavy. Dává mi stejné ponaučení, jako když jsem před dvěma lety odlétala na léto do Kalifornie, abych se po delší době znovu setkala se svým tátou. Jenomže tehdy se větši­ na varování týkala jeho osoby. „Já vím,“ ušklíbnu se. „V podstatě by se dalo říct, že nemám dělat žádné hlouposti.“

Tvrdě se na mě podívá. „Přesně.“

Pustím Deana a obejmu ji. Moje objetí ji snad umlčí. Vždycky to tak funguje. Pevně mě stiskne a na krku ucítím její povzdech. „Bu­ deš mi chybět,“ zamumlám, ale není to moc dobře slyšet.

„Můžeš si být víc než jistá, že ty zase budeš chybět mně,“ za­ šeptá, když se ode mě odtáhne, ale ruce nechá položené na mých ramenech. Ohlédne se na hodiny na kuchyňské zdi a pak mě jem­ ně postrčí k Deanovi. „Měli byste jet. Přece nechceš zmeškat le­ tadlo.“

„Jo, měli bychom vyrazit,“ pokývne hlavou Dean. Otevře dveře dokořán a přejede s mým kufrem přes práh. Venku se na chvíli za­ staví a podívá se na mou mámu, jestli pro mě nemá ještě nějakou nezbytnou radu. Díkybohu nemá.

Popadnu batoh, který leží na gauči, a následuju Deana ven. Taky

se ještě jednou ohlédnu na mámu a naposledy jí zamávám. „Takže se

uvidíme za šest týdnů.“

„Přestaň mi to připomínat,“ zaškaredí se a s těmi slovy prudce

zabouchne dveře. Protočím panenky a přejdu přes trávník. Smíří se

s tím. Nakonec.

„No,“ zavolá Dean přes rameno, když jdu za ním k autu, „aspoň

nejsem jediný, koho opouštíš.“

Postavím se ke dveřím spolujezdce, pevně zavřu oči a prohráb­

nu si vlasy. Dean hodí kufr do zavazadlového prostoru. „Deane,

prosím, nezačínej s tím zase.“

„Není to fér,“ zabrblá. Téměř současně nastoupíme do auta a ve


11

chvíli, kdy za sebou zavře dveře, si postěžuje: „Proč musíš sakra

odjet?“

„Vždy o nic nejde,“ snažím se ho přesvědčit, protože v tom

opravdu nevidím žádný problém. Od první vteřiny, co jsem přišla

s nápadem odjet do New Yorku, byl i s mámou proti. Nejspíš si oba

mysleli, že už se nikdy nevrátím. „Je to jen výlet.“

„Výlet?“ uchechtne se Dean. Navzdory mizerné náladě nastar­

tuje auto, vycouvá z příjezdové cesty na silnici a zamíří na jih. „Od­

jíždíš na šest týdnů. Pak budeš jeden měsíc doma a odstěhuješ se do

Chicaga. Budu s tebou jen pět týdnů. To mi nestačí.“

„Jo, ale z těch pěti týdnů vytěžíme to nejlepší.“ Vím, že a řeknu

cokoliv, nic mi tuhle situaci neulehčí. Tento problém bobtnal už

několik měsíců. Te konečně dozrál a Dean o něm dokáže mluvit

nahlas. Čekala jsem, že k tomu každou chvíli dojde.

„V tom to není, Eden,“ vyštěkne a nakrátko mě umlčí. I když

jsem to čekala, pořád mi připadá zvláštní vidět Deana rozčíleného.

Hádáme se jen velmi zřídka, protože až doposud jsme se na všem

shodli.

„A v čem to je?“

„V tom, že ses rozhodla strávit šest týdnů v New Yorku, místo abys

byla se mnou,“ vyčte mi tichým hlasem. „Opravdu je New York tak

skvělý? Kdo krucinál potřebuje strávit šest týdnů v New Yorku? Proč

ti nestačí jen jeden?“

„Protože mě pozval na šest týdnů,“ vysvětlím. Šest týdnů je

možná dlouhá doba, ale když jsem jeho pozvání přijímala, připada­

lo mi to jako nejúžasnější nápad na světě.

„Proč ses s ním nedohodla na nějaké kratší době?“ Každou vte­

řinu je dotčenější. Pohybuje rukama do rytmu svých slov, takže vý­

sledná jízda je trochu trhaná. „Proč jsi mu neřekla, že přijedeš, ale

jen na dva týdny, hm?“

Založím si ruce na hrudi, odvrátím se od něho a zahledím se

z okna. „Uklidni se, prosím tě. Třeba Rachael si na můj odjezd ne­

stěžovala ani v nejmenším. Proč nemůžeš reagovat stejně?“


12

„Protože Rachael je tvoje nejlepší kamarádka, zatímco já jsem

tvůj přítel. A taky možná proto, že tam za tebou přijede,“ vypálí a já

musím uznat, že má pravdu. Rachael a naše kamarádka Meghan,

kterou vídám jen velmi vzácně, protože studuje v Utahu, si výlet do

New Yorku plánují už celé měsíce. Řekly i mně, ale Tylerovo pozvání

jejich nabídku přebilo. Tak jako tak bych letos v létě skončila v New

Yorku. Chápu ale, že se Dean cítí opuštěný, zatímco já, Rachael,

Meghan a Tyler – skoro celá naše parta – se sejdeme v New Yorku

bez něho.

Dean vzdychne a zůstane asi minutu zticha. Zarytě mlčí, dokud

nezastavíme na červenou. „Kvůli tobě předčasně změníme náš nor­

mální vztah na vztah na dlouhou vzdálenost,“ poznamená. „A to se

mi vůbec nelíbí.“

„Fajn, otoč to,“ vybuchnu. Obrátím se k němu a rozhodím ruce.

„Nikam nepojedu. Udělá tě to šastným?“

„Ne,“ odsekne. „Odvezu tě na letiště.“

Následující půlhodinu neřekneme ani slovo. Už není o čem mlu­

vit. Dean je naštvaný a já si marně lámu hlavu nad tím, co bych

mohla říct, abych ho rozptýlila, takže celou cestu k Terminálu 7

mezi námi panuje napjaté ticho.

Dean zastaví u obrubníku při vchodu do odletové haly, vypne

motor, otočí se ke mně a upřeně se mi zahledí do očí. Už je téměř

sedm hodin. „Můžeš mi aspoň co nejčastěji volat?“

„Deane, ty víš, že ti budu volat tak často, jak to jen půjde.“ Vy­

dechnu a něžně se na něho usměju. Doufám, že podlehne mému

štěněcímu pohledu. „Ale zkus na mě v jednom kuse nemyslet.“

„Říkáš to, jako by to bylo tak snadné,“ odfrkne a znovu si po­

vzdechne. Když se na mě ale znovu podívá, uvědomím si, že už je

o trochu klidnější. „Poj sem.“

Natáhne se ke mně, vezme můj obličej do dlaní, jemně si mě

přitáhne přes středovou konzoli, dokud se naše rty nestřetnou. Za

chvíli už jako by mezi námi k žádné hádce nedošlo. Pomalu mě líbá,

dokud se od něho neodtáhnu.

„Chceš mě přimět, abych zmeškala let?“ povytáhnu obočí. Ote­ vřu dveře a vystrčím nohy ven.

Dean se uličnicky zašklebí. „Možná.“

Zakoulím očima, přehodím si batoh přes rameno a jemně za sebou zavřu dveře. Ze zavazadlového prostoru vytáhnu kufr a po­ pojdu k jeho okýnku. Okamžitě ho stáhne dolů.

„Ano, děvče z New Yorku?“

Sáhnu do kapsy, vytáhnu z ní naši pětidolarovku, kterou si od chvíle, co jsme se poznali, vyměňujeme při každé příležitosti, kdy jeden druhému prokáže nějakou laskavost. Bankovka už je neuvě­ řitelně zmačkaná a potrhaná, že jen zázrakem ještě drží pohroma­ dě. „Pět dolarů za svezení.“

Dean si ji ode mě vezme se stisknutými rty, ale jen stěží přitom skrývá svůj úsměv. „Za tohle mi dlužíš mnohem víc než pět dolarů.“

„Já vím. Promiň.“ Nakloním se okýnkem dovnitř, políbím ho na koutek úst a pak se konečně otočím a zamířím do haly. Za sebou uslyším zvuk startujícího motoru.

Na losangeleském letišti jsem nebyla skoro dva roky. Trochu je mi líto, že Dean nešel dovnitř se mnou, ale nakonec si řeknu, že je lepší, že naše loučení netrvalo déle, než bylo nezbytně nutné. Kdyby se měl dívat, jak mizím za bránou letištní kontroly, byl by z toho nešastný. Kromě toho to zvládnu sama. Aspoň myslím.

Jak jsem předpokládala, navzdory brzké ranní hodině je v letištní

hale neuvěřitelně rušno. Propletu se davem lidí, dokud nenajdu mís­

to, kde se můžu na moment zastavit. Shodím si batoh z ramena, chví­

li se v něm prohrabávám, a nakonec z něho vytáhnu telefon. Popad­

nu kufr a zamířím k letištní kontrole. Volnou rukou vyukám zprávu:

Vypadá to, že příští léto už je tady. Brzy se uvidíme.

A pak ji pošlu člověku, kterého jsem se tři sta padesát devět dní

nemohla dočkat.

Pošlu ji Tylerovi.


14

2

T

eprve po přistání na mezinárodním letišti Liberty v Newarku

si s lítostí uvědomím, že ještě zdaleka nejsem v New Yorku.

Letiště se nachází v New Jersey a je na něm narváno. I přes de­

setiminutové zpoždění při odletu jsme přiletěli o deset minut dřív.

Moje tělo mi říká, že jsou dvě hodiny odpoledne a že touží po obě­

dě, ale tady je ve skutečnosti už pět.

Což znamená, že ho co nevidět spatřím.

Srdce mi poskočí. Očima prolétnu informační tabule nad hla­ vou. Zastavila bych se a zjistila, kam mám jít, ale nemůžu se zdr­ žet. Naše setkání už nemůžu odkládat ani vteřinu. Chci ho vidět co nejdřív, takže si přehodím batoh přes rameno, a nechám se unášet proudem lidí, kteří přiletěli stejným letadlem jako já. Kaž­ dým krokem je mi ale hůř a stále víc si uvědomuju, že jsem nemě­ la jeho pozvání přijímat. Stále víc mi dochází, že to byl špatný nápad.

Jasně že to byl špatný nápad, pomyslím si.

Jak jsem mohla uvěřit, že na něho přestanu myslet, když s ním strávím víc času? Jestli něco, tak to bude ještě horší a těžší. Pro něho je to snadné. Pravděpodobně už na mě dávno zapomněl a nej­ spíš chodí s nějakou hezkou dívkou s roztomilým newyorským pří­ zvukem. No, a pak jsem tu já, hloupá nána, která na něho bez ustá­ ní celý rok myslela. Vím, že sotva ho uvidím, okamžitě se vrátí všechno, co jsem k němu cítila. Cítím to už te. Žaludek se mi

nervózně stahuje jako vždy, když se na mě usmál, a krev mi pulzuje

v žilách stejně rychle jako vždy, když se naše oči setkaly.

Zajímalo by mě, jestli ještě není pozdě se otočit.

Skupina, kterou následuju, zamíří dolů po eskalátorech, ale já

zaváhám a ustoupím stranou. Musím se trochu uklidnit. Možná to

nebude tak zlé. Přestože moje nervozita převažuje nad mým vzru­

šením, strašně se těším, až ho uvidím. Na tohle jsem čekala fakt

dlouho a je hloupost si to na poslední chvíli rozmýšlet.

Jsem jen zmatená a v hlavě mám chaos, jenže už jsem tady. Je

čas ho po roce zase vidět.

Pevně sevřu popruh svého batohu a se srdcem, které divoce

mlátí o můj hrudní koš, vstoupím na eskalátor. Kdoví, jestli to lidé

kolem mě slyší. Mám strach, že se o mě z přílišného vzrušení po­

kouší infarkt a že každou chvíli omdlím. Mám ztuhlé nohy, ale ně­

jak se mi podaří udržet se na nich a jít dál, sestoupit z eskalátoru

a kráčet přes příletovou halu.

Napůl hledám pohyblivý pás se zavazadly a napůl pátrám po

páru zelených očí. Kolem sebe vidím lidi, kteří se zastavují a rozhlí­

žejí. Řidiči v oblecích drží cedule se jmény svých zákazníků. Rodiny

vyhlížejí své příbuzné v davu, který se hrne z eskalátoru. Všechny

bedlivě pozoruju. Přesně vím, koho hledám. Na okamžik mám do­

jem, že ho zahlédnu. Vysoký, černé vlasy. Málem se mi zastaví srd­

ce, ale to už ten člověk vezme do náruče nějakou ženu, a já si uvě­

domím, že to není on.

Očima se vrátím ke srocení v hale. Pomalu se blížím k pohybli­

vému pásu a nutím ztuhlé nohy k pohybu. Letmo pročítám jména

na cedulích a přemýšlím, nač všichni ti lidé přiletěli do New Yorku.

Moc dlouho nad tím neuvažuju, protože mě zaujme jedna cedule.

Samozřejmě, že přitáhne mou plnou pozornost, protože je na ní

černou fixou napsané moje jméno a jednotlivá písmena vypadají

dost neuspořádaně.

A vtom ho uvidím.

Uvidím Tylera.


16

Drží tu hloupou ceduli těsně pod svýma očima a ve chvíli, kdy

do nich pohlédnu, je jemně přimhouří. Zazubí se na mě. Najednou

se všechno zklidní. Sevřená hru se mi uvolní. Srdce mi přestane

tlouct jako splašené. Krev mi přestane vzrušeně pulsovat. A já tam

jenom tak stojím, uprostřed příletové haly a nechám do sebe šou­

chat své spolucestující. Je mi jedno, že jim stojím v cestě. Je mi fuk,

že vypadám jako ztracená. Záleží jen na tom, že je tu Tyler, že sto­

jíme před sebou a že je všechno úplně stejné jako dřív. Jako by od

chvíle, co se na mě naposledy takhle usmál, neuplynulo tři sta pa­

desát devět dní.

Pomalu spustí ceduli a odhalí celý svůj obličej. Jeho úsměv, bra­

da, barva jeho očí a typicky povytáhnuté obočí mi připomenou

všechny věci, které jsem na něm zbožňovala. Možná je pořád milu­

ju, protože moje nohy vyrazí vpřed. Rychle. Jdu přímo k němu, na­

bírám rychlost a celou tu dobu z něho ani na okamžik nespustím

oči. Lidé mi uhýbají z cesty a já už přímo letím. Přiběhnu k němu

a skočím mu do náruče.

Myslím, že ho to překvapilo. Zavrávorá, cedule mu vyletí z ru­

kou, ale okamžitě mě pevně stiskne. Nezřetelně si uvědomuju, že

lidé kolem nás vydechnou: „Ááá.“ Určitě si myslí, že mezi sebou

máme vztah na dálku, a te se po dlouhé době setkáváme. Mož­

ná to tak opravdu vypadá, protože je to částečně pravda. Jedná se

o vztah na dlouhou vzdálenost. Vlastně je to vztah mezi nevlast­

ními sourozenci. Já, nicméně, svému zvědavému okolí nevěnuju

pozornost. Omotám mu nohy kolem pasu a zabořím mu obličej do

ramena.

„Myslím, že to nechápou správně,“ zamumlá mi Tyler se smí­

chem do ucha a konečně najde rovnováhu. Slýchávala jsem jeho

hlas každý týden v telefonu, ale slyšet ho takhle naživo je úplně

něco jiného. Téměř jako bych ho cítila.

„Tak bys mě možná měl dát dolů,“ šeptnu, a on to udělá. Ještě

jednou mě jemně stiskne a postaví mě zpátky na nohy. A já se mu

konečně podívám zblízka do očí. „Ahoj,“ hlesnu.

„Ahoj,“ odpoví. Zakroutí na mě obočím a já okamžitě ucítím,

jak z něho vyzařuje uvolněnost a pozitivita. Nedokážu se přestat

usmívat.

„Vítej v New Yorku.“

„V New Jersey,“ opravím ho, ale jak tak hledím na jeho obličej, můj šepot je stěží slyšet. Vypadá, jako by za rok zestárl minimálně o čtyři roky, je to však nejspíš jen strništěm, které mu te zdobí tvá­ ře. Snažím se nemyslet na to, jak mi to připadá přitažlivé, a tak oči­ ma sklouznu k jeho pažím. Je to ovšem ještě horší. Jeho bicepsy jsou větší, než si je pamatuju, takže spolknu knedlík v krku a zadívám se

na jeho obočí. Pohled na jeho čelo snad nebude tak vzrušující.

Vážně, Eden, co to sakra děláš?

„Tak v New Jersey, to je jedno,“ sykne Tyler. „To město si každo­

pádně zamiluješ. Díkybohu, že jsi přiletěla.“

„Počkat.“ O krok couvnu, nakloním hlavu a zvědavě si ho pro­

hlédnu. Jsem si naprosto jistá, že klade důraz na samohlásky. „Je

to... Slyším v tvé řeči newyorský přízvuk?“

Začne si třít zátylek a pokrčí rameny. „Trochu. Člověku se to zadře pod kůži, víš? Moc mi nepomáhá, že Snake je z Bostonu. Máš štěstí, že zatím nevynechávám hlásku R.“

„Snake je tvůj spolubydlící, že?“ Snažím se vybavit si v paměti všechny naše telefonní hovory, při kterých mi Tyler vyprávěl, které školy navštívil a co zajímavého prožil, třeba jak nastala zima a on poprvé v životě uviděl sníh, ale nepatrná změna v jeho přízvuku mě trochu rozptyluje. Nevím, proč jsem si toho během našich tele­ fonátů nikdy nevšimla. „Jak jsi říkal, že se doopravdy jmenuje?“

„Stephen,“ protočí Tyler panenky. „Poj, půjdeme odsud.“

Zamíří k východu, ale já mu rychle připomenu, že ještě nemám

svůj kufr, takže mě odvede k pohyblivému pásu. Zatímco jsem se

pět minut nechala objímat Tylerem, největší tlačenice u pásu na­

štěstí pominula. Svůj kufr zahlédnu ani ne po minutě, takže brzy už

vyjdeme z terminálu C a zamíříme k parkovišti. Tyler za sebou bez

námahy táhne můj kufr.


18

Venku je extrémně horko. Je tu snad větší horko než v Santa

Monice a rozhodně větší horko než v Portlandu. Sundám si mikinu

a nacpu ji do batohu. To už jsme ale u jeho audi, které je, kupodivu,

pořád bez poskvrnky. Abych byla upřímná, čekala jsem, že auto na

sobě bude mít graffiti anebo aspoň dvě vytlučená okna.

Tyler prudce otevře zavazadlový prostor – který se nachází vpře­ du – uloží tam můj kufr a kapotu zase prudce zabouchne. „Jak se daří mámě?“ zeptá se škodolibě.

Otráveně se na něho podívám a vklouznu na sedadlo spolujezd­ ce. Než odpovím, počkám, až se usadí i on. „Nijak skvěle. Chová se, jako bych se sem stěhovala natrvalo nebo tak.“

Přejedu prsty po kožených sedadlech a nadechnu se. Dřevo. Osvěžovač vzduchu. Tylerova kolínská Bentley. Panebože, jak já jsem tu jeho zatracenou kolínskou postrádala. „Dean je taky naštvaný.“

Tyler na mě pohlédne a chvíli mě pozoruje. Pak odvrátí pohled, nastartuje motor a zapne si bezpečnostní pás. „Je to mezi vámi po­ řád v pohodě?“

„Jo,“ zalžu. Musím přiznat, že ve skutečnosti netuším, jestli jsme po dnešní hádce v pohodě, nebo ne. Myslím, že jo. Jak znám Dea­ na, nejspíš to přejde mávnutím ruky. „Jo, všechno je v pořádku.“ Koutkem oka pozoruju Tylera a čekám, jak zareaguje, čekám, až se něco stane, cokoliv. Třeba že zatne zuby. Nebo že přimhouří oči. On se ale jen usměje a vycouvá z parkovacího místa.

„Výborně,“ zhodnotí nakonec, což okamžitě zničí veškerou mou naději. Jasně že se nezlobí, že pořád chodím s Deanem, protože už se přese mě přenesl. „Jak se mu vede?“

Polknu a spojím si prsty. Snažím se netvářit se zklamaně. Nemě­ la bych být zklamaná. Mělo by mi to být jedno. „Daří se mu skvěle.“

Přikývne. Soustředí se te na silnici, protože se blížíme k výjez­

du. „A co moje máma?“ zeptá se tiše. „Připadá mi, že čím častěji mi

volá, tím víc mě štve. Pořád ji musím přesvědčovat, že si peru prá­

dlo, že jsem nepodpálil byt, ani se nedostal do žádných problémů.“

Ušklíbne se a pak dodá: „Zatím.“


19

„Kromě té pokuty, co jsi dostal za rychlost,“ připomenu mu. Chovej se normálně. Přirozeně, řeknu si.

Vymotáme se z parkoviště a najedeme na dálnici. Podívá se na mě s uličnickou jiskrou v očích. „O čem neví, to ji netrápí. Ale te mám vážnou otázku. Je ta Jamieho přítelkyně sexy?“

Vytřeštím oči, avšak Tyler jen nevinně pokrčí rameny. „Ty jsi typický chlap,“ zavrtím hlavou. „Ale jo, je roztomilá.“ Nevídám Jen příliš často, protože Jamie trvá na tom, abych se jí vyhýbala. Jamie tvrdí, že když si ji poprvé přivedl domů, pořádně jsem ho ztrapni­ la. Informovat přítelkyni nevlastního bratra, že ze spánku recituje báseň „Nezvolená cesta“ zjevně odporuje sourozeneckému kodexu chování. „Hej, hádej, co se onehdy večer stalo?“

„Co?“

„Chase se zeptal mámy, jestli si může domů pozvat spolužačku, aby se mohli společně učit. Ale jsou přece prázdniny, tak co se chtějí učit?“

„Učit?“ zachechtá se Tyler. „To je na osmáka hezký výraz. Ko­ nečně přešel z videoher na holky.“

Rty se mi zvlní do škádlivého úsměvu, ale Tyler se na mě ani nepodívá. „Vypadá to, že co se týká holek, jsou oba stejní jako jejich bratr.“

„Až se vrátím, oba je zabiju,“ zahuhlá potlačovaným smíchem. „Ukrást moji středoškolskou reputaci. To je tak neoriginální.“

Jedeme po dálnici, jenže zrovna je dopravní špička, takže se spíš jen pomalu šineme. Natáhnu se po stínítku a stáhnu ho dolů. Slun­ ce mě začíná pálit do očí. Uvědomím si, jakou jsem udělala hlou­ post, když jsem si sluneční brýle schovala do kufru. „Myslíš, že ten­ hle rok utekl dost rychle?“

Když provoz zase natolik zpomalí, že skoro stojíme na místě, Tyler využije příležitosti a podívá se na mě. Na moment se zamyslí a pak pokrčí rameny. Už se neusmívá. „Ne. Připadalo mi, jako by každý měsíc trval minimálně dvakrát tak dlouho, než by měl. Če­ kat, než přijde léto, pro mě bylo hotové peklo.“

20

„Myslela jsem, že ti to uběhne rychle,“ podotknu. „No víš, s tím

cestováním a vším ostatním. Měl jsi pořád napilno.“ Kdykoliv jsem

s Tylerem mluvila, vždycky mi vyprávěl, co všechno dělal a zažil.

Cestoval po školách a jiných místech, zvyšoval povědomí lidí o zne­

užívání dětí, což dokazoval vlastním příběhem o násilí, které na

něm v dětství páchal jeho vlastní táta. Někdy pobýval v Maine.

Jindy odjel do New Jersey. V New Yorku příliš mnoho času netrávil.

Přestože byl často velmi unavený, věřila jsem, že si čas strávený na

východním pobřeží užívá.

Potřese hlavou a vrátí se očima k silnici před námi. Kolona se

zase rozjela. „Jasně, ve dnech, kdy se konala nějaká událost, čas

utíkal rychle, ale večery jako by se táhly do nekonečna. Přišel jsem

domů a obvykle jsem zastihl Stephena, jak si u počítače dodělává

domácí úkoly, takže mě čekala jen příšerná nuda. A když v New

Yorku nikoho neznáš, asi po měsíci vyčerpáš všechna místa, kam

bys mohla zajít.“

Tyler se mi nikdy nezmínil, že by se nudil. Během našich tele­

fonátů se vždycky rozplýval nad tím, jak New York miluje, jak moc

mu ve městě chutná káva, a že se má báječně. Nenapadlo mě, že

lže. „Jestli se tu tak nudíš, proč ses tu rozhodl trčet ještě dalších šest

týdnů?“

Na vteřinu se téměř usměje. „Protože te jsi tu ty.“

„Co to má –“

„Hej, tuhle písničku zbožňuju,“ přeruší mě, natáhne se k rádiu,

aby ho pustil na plné pecky. Rychle zauká na obrazovku. Nemám

šanci dokončit svou otázku, a tak jen povytáhnu obočí a sleduju,

jak kýve hlavou do rytmu. Myslím, že je to nový singl od Drakea.

„Kanye West dnes vydal nové album.“

„Aha,“ řeknu, ale nevěnuju tomu pozornost. Vlastně mě to ab­

solutně nezajímá. Kanye West se mi vůbec nelíbí. A Drake taky ne.

Nejsem si moc jistá, o čem od tohoto bodu vedeme konverzaci.

Tyler většinou jen komentuje nějaké bezvýznamné věci a já přikyvu­

ju. Poukazuje třeba na hustotu provozu, zmíní se o skvělém počasí a nezapomene mi připomenout, že brzy opustíme New Jersey a vje­

deme do New Yorku. To mě konečně trochu vyburcuje z letargie.

Auto vyjede nahoru po jakési spirále a nahoře zastaví u závory,

kde se platí mýtné. „Víš, co je podle mě zvláštní na Lincolnově tu­

nelu?“ zahloubá se a vytáhne peněženku.

„Co?“

„Do New Jersey můžeš jet zadarmo, ale když se chceš vrátit do New Yorku, musíš zaplatit.“ Potřese hlavou, přichystá si do ruky drob­ né a popojede k budce. „Vlastně to dává smysl. Vždy do New Jersey se nikomu nechce.“ Rozesměju se. Tyler mezitím stáhne okýnko, ale auto je tak nízké, že se musí hodně natáhnout, aby k budce vůbec dosáhl.

Chlapík, který obsluhuje závoru, si od něj vezme peníze a za­ mumlá: „Hezké auto,“ a pak zvedne závoru, pod kterou Tyler urych­ leně prosviští. Jako poděkování za chlápkovu poznámku přitom ne­ zapomene pořádně protočit motor.

Založím si ruce a otočím se k němu. „Některé věci se nikdy ne­ změní,“ poznamenám rozpustile.

Tyler se trochu nesměle pousměje. „Síla zvyku,“ pokrčí rameny.

Během několika vteřin se sluneční světlo, které na nás nemilo­ srdně pálilo, ztratí, protože vjedeme do jednoho ze tří tunelů osvět­ lených oranžovými zářivkami. Chvíli trvá, než si moje oči přivyk­ nou šeru, ale pak se rychle podívám z okna, ačkoliv tu kromě betonových zdí není nic moc k vidění. Nakloním se i dopředu a na­ táhnu krk, abych dohlédla na strop.

„Pod čím projíždíme?“

„Pod řekou Hudson,“ vysvětlí Tyler.

„To je úžasné.“ Skousnu si ret a opřu se zpátky o sedadlo. Připo­ mnělo mi to, že následujících šest týdnů opravdu strávím v New Yor­ ku. V uplynulé půlhodině jsem úplně zapomněla, kam jedeme, ale pouhá zmínka o slavné řece Hudson mě přivede zpátky do reality.

„Te už tě opravdu vítám v New Yorku,“ zvolá Tyler asi po mi­

nutě. Zvedne ruku a ukáže dopředu. Podívám se, kam míří nataže­


22

nými prsty. Na zdi tunelu je čára. Na jedné straně je cedule s nápi­

sem New Jersey, na druhé straně se skví nápis New York. Přejíždíme

státní hranici, a to znamená, že jsme konečně v New Yorku.

„Během několika minut budeme na Manhattanu,“ doplní Tyler

a usměje se na mě. Myslím, že vnímá moje vzrušení, i když jsem tak

ohromená, že ze sebe nedostanu jediné slovo. „Mám v plánu, po­

kud nebudeš příliš vyčerpaná, zajít na Times Square. Víš, je to tvůj

první večer v New Yorku a tak. První týden musíš navštívit všech­

ny turistické atrakce.“

„Times Square zní výborně,“ řeknu. Snažím se působit rozvážně,

i když ve skutečnosti bych nejraději pištěla nadšením. Do dnešního

dne jsem nikdy neopustila Západní pobřeží, a te jsem nejenom na

Východě, ale dokonce přímo v New Yorku. Je docela možné, že

vedle Los Angeles, jde o nejúžasnější město v zemi. Lidé to o něm

aspoň říkají.

Brzy zjistím, jestli mají pravdu.


23

3

b

lížíme se ke konci tunelu a nad okolním šerem začne znovu

převažovat denní světlo. A pak vyjedeme ven a téměř nás osle­

pí slunce. Zamžourám skrz něj, protože nechci promeškat ani

jediný pohled na město. Chci vidět úplně všechno.

A hned od začátku mi všechno připadá známé.

A už je to obrovské množství aut na silnicích, nekonečný proud lidí na chodnících a na přechodech přes silnici nebo výška budov, která ve mně dokonce na chvíli vyvolá pocit klaustrofobie. V po­ rovnání s tímhle městem působí Santa Monica jako pole uprostřed Arkansasu. Všechno je tu přeplněné a vysoké. Ale budovy aspoň poskytují stín před sluncem. Taky tu panuje dojem neustálé a na­ prosté... zaneprázdněnosti. Není tu nic, co by se dalo popsat jako klidné, uvolněné nebo pomalé. Všechno se tu odehrává rychle, jako by všichni spěchali něco někam dělat, a já už najednou vím, proč mi to připadá povědomé. Přesně tohle jsem čekala, chybí jen pára unikající z kanálů. Vždy já to všechno znám z filmů.

„Páni.“

„Já jsem reagoval stejně,“ rozesměje se Tyler. Koutkem oka sle­ duje, jak všechno vnímám, a zároveň se cestou po Čtyřicáté druhé ulici obratně proplétá mezi chodci a taxíky. „Člověku to připadá trochu bláznivé, že?“

„Chci říct, vždy tohle je New York,“ vydechnu údivem. „Tohle je zatracený New York.“

„Te se nacházíme v okrsku Garment,“ informuje mě. „A míří­

me k Midtownu.“

Nevěnuju mu pozornost, sice jeho slova slyším, ale nevnímám je.

Sleduju vysokánské budovy, které nás obklopují, i stromy, které le­

mují chodníky. Uvědomuju si, že některé ulice jsou jednosměrné.

Nakloním se dopředu a vyhlédnu čelním oknem ven, abych viděla

co nejvíc z toho, co se tyčí nad námi. „Bydlíš v Upper East Side, že?“

Otočím se k Tylerovi a všimnu si, jak se domýšlivě šklebí. Zasta­

víme na červenou. „Očekávala jsi od mé mámy něco jiného?“

„Ne,“ přiznám se. „V žádném případě by ti nezajistila ubytování

třeba v Harlemu.“

Nesouhlasně sykne a rozpustile zavrtí hlavou. „Ale no tak, Eden,

nemyslel jsem si, že máš takové předsudky. East Harlem ve skuteč­

nosti vůbec není tak zlý. Ale možná si to myslím jen proto, že umím

španělsky a dokonale tam zapadnu. Ještě že mám ty hispánské geny.“

„Tylere, máš v sobě maximálně pětadvacet procent hispánských

genů. A navíc tak vůbec nevypadáš.“ Snažím se nevěnovat pozor­

nost davům lidí na rohu ulice, kteří čekají, až budou moct přejít

přes silnici, a kteří si nepokrytě prohlížejí Tylerovo auto, takže je

téměř nemožné to nepostřehnout. Tyler to ignoruje.

„I tak mám hispánské geny,“ brání se, „což je skvělé. A za to

všechno vděčím své babičce Marii. A nejspíš i svému tátovi.“

Chvíli nic neřeknu. Jsem trochu překvapená, že se Tyler vůbec

zmínil o svém tátovi, a čekám, že zatne zuby nebo se mu změní

nálada, ale on se nepřestane usmívat a ukazovat z okna. Nejspíš už

o tátovi dokáže normálně mluvit. V podstatě celý rok nic jiného

nedělal.

„Pro případ, že by sis toho nevšimla, Times Square je támhle.“

„Cože?“

Zrovna ve chvíli, kdy se podívám před sebe, se na semaforu roz­

svítí zelená a Tyler dupne na plyn. Auto prudce vyrazí za roh a za­

nechá za sebou jen oblak výfukových plynů. Bezpochyby proto, aby

ohromil diváky na chodníku. Vrátím se pohledem k Tylerovi.


25

„Vezmeme to oklikou,“ vysvětlí a zazubí se mému zmatenému

výrazu. „Nechci, abys ho viděla předem. Až večer.“

„Opravdu? Opravdu jsi schopný mě upozornit, že je před námi

Times Square a pak odbočit dřív, než ho zahlédnu?“ Překřížím si

paže na hrudi a dramaticky se od něho odvrátím, abych zdůraznila

své podráždění. Ve skutečnosti se ale usmívám.

„Večer vypadá líp,“ hájí se Tyler.

Míříme na sever po Osmé avenue, míjíme hotely a obchody

a restaurace, no a samozřejmě i stovky turistů. Je snadné rozlišit

turisty od místních obyvatel, protože ti první mají ve tvářích neza­

měnitelný úžas a všechno fotografují. Kdybych se neskrývala za

Tylerovými tónovanými skly, lehce bych se mezi nimi ztratila.

„Křižujeme Broadway,“ upozorní mě Tyler v okamžiku, kdy od­

bočíme na Padesátou sedmou ulici. „Nalevo, dva bloky odsud, začí­

ná Central Park. A po pravé ruce budeš mít za chvíli Carnegie Hall.“

„Přestaň!“ Podrážděně rozhodím ruce. Chtěla bych vidět všechno

najednou, ale nestíhám přeskakovat očima z jednoho místa na dru­

hé. Podívám se doleva a doufám, že uvidím záblesk zeleně, jenže ve

výhledu mi pořád ještě brání dva bloky výškových budov, a tak se

raději soustředím zpátky na ulici, kterou křižujeme: Broadway. Nebě­

ží rovnoběžně se všemi ostatními ulicemi, ale spíš napříč, což je veli­

ce zajímavé. Mimo tuhle skutečnost ovšem vypadá jako každá jiná

ulice, kterou jsme dosud projížděli, takže zase střelím očima dopředu

a čekám, až se objeví Carnegie Hall. Přitom si ale vůbec nejsem jistá,

jak vypadá. Vím o ní jen to, že je velmi slavná a nesmírně významná.

„Tady,“ řekne Tyler a kývne hlavou k budově napravo. Projede­

me kolem dost rychle, takže ji vidím sotva pár vteřin, ale to stačí,

abych si uvědomila, že se budova nijak neliší od svého okolí. Mož­

ná, že kdyby mě zajímala klasická hudba, viděla bych to jinak.

„To je všechno?“

„Jo.“

Te jedeme na východ po Padesáté sedmé ulici a každou chvíli

zastavíme na červenou. Je tu tolik obchodů, o kterých jsem v životě


26

neslyšela, že si po chvíli marně vzpomínám na jejich názvy. Naku­

povat na Manhattanu musí lidem trvat celou věčnost.

Znovu zastavíme na červenou, a když se podívám doleva, ko­

nečně uvidím stromy v Central Parku. Zahlédnu jen jeho cíp, ale to

mi stačí, abych zase pocítila vzrušení. Počáteční nadšení, že jsem

v New Yorku, vyprchalo asi po dvaceti minutách jízdy po Man­

hattanu, ale te se znovu vrací. Na Central Park jsem se těšila ze

všeho nejvíc. Má to být skvělé místo na běhání.

„Pátá avenue,“ informuje mě Tyler. Dloubne mě do paže, protože

si všimne, že nevěnuju dostatečnou pozornost luxusním obchodům,

které leží pár metrů od nás. Mě ovšem nic nemůže zajímat míň.

Konečně odtrhnu oči od stromů a podívám se na Tylera. „Tak

tohle je Central Park?“

Zakření se. „Jo.“

A pak na semaforu naskočí zelená a my zmizíme z křižovatky tak

rychle, že se ani nestačím znovu ohlédnout. Město mi připadá ob­

rovské a matoucí, Tyler se tu však evidentně vyzná. Odbočíme na

sever na Třetí avenue, což mi připomene Třetí ulici a Promenádu

a Santa Monicu. Ráda bych věděla, jak Dean strávil svůj den volna.

„Mimochodem, už jsme skoro na místě,“ oznámí Tyler. „Ještě asi

patnáct bloků. Vyhlížej Sedmdesátou čtvrtou ulici.“

Podívám se z okna. Před námi je Šedesátá první ulice. Vypadá

to tu nádherně. Nad námi se vypíná jasná obloha a sluncem zali­

té budovy jsou téměř bílé. Ale pak už se octneme na Sedmdesá­

té čtvrté ulici. Kdyby Tyler neodbočil do úzké jednosměrné ulice,

vůbec bych si toho nevšimla. Téměř okamžitě přibrzdí a zaparku­

je u obrubníku mezi malou hondou a náklaákem, od kterých nás

dělí sotva pár centimetrů.

Nakloním se dopředu, podívám se čelním sklem a zamračím se.

„Nebojíš se, že tě při vyjíždění nabourají?“

„Ne, nikdy nikam nejezdí,“ usměje a zhasne motor. Vytáhne

klíč ze zapalování, odepne si bezpečnostní pás a já udělám totéž.

„Ten náklaák patří jednomu staříkovi, který bydlí ve vedlejší bu­


27

dově a který už neřídí, a ta Honda Civic tu stojí, co si pamatuju.

Bydlí v ní jedna holka. Každý večer přijde a přespí v ní.“ Tváří se

neutrálně, takže nepoznám, jestli si dělá legraci nebo ne, ale ne­

mám šanci se zeptat, protože řekne: „Poj. Vezmu ti věci.“

Otevřu dveře, vystoupím z auta a důkladně si protáhnu nohy.

A musím znovu vydechnout: Páni!

Tohle je New York.

Stojím na chodníku v New Yorku. Opravdu stojím na jedné

z ulic města New York. Podívám se pod nohy. Na zemi je spousta

přilepených žvýkaček. A nějaké odpadky. Ale co, pořád jsem na

Manhattanu.

„Jsi v pořádku?“

Odtrhnu oči od chodníku. Tyler vytáhne ze zavazadlového pro­ storu můj kufr a dává přitom pozor, aby neodřel sousední hondu. Při pohledu na mě povytáhne obočí. Nabídnu mu nesmělý úsměv, rychle sáhnu zpátky do auta pro svůj batoh a přehodím si ho přes rameno. „Já jen, že tohle... mi přijde tak neskutečné.“

Pořád mám dojem, že slyším všechen ten ruch města. Rachot motorů. Hlasy. Troubení aut. Připadá mi to hlasité a tiché zároveň. Je to šum města, kterému pomalu přivykám. Te už chápu, proč Newyorčané mluví pořád tak nahlas.

„Já vím,“ usměje se Tyler. Zabouchne zavazadlový prostor a za­ mkne auto. „Ani ne za týden si zvykneš.“ Obejde vůz a setká se se mnou na chodníku. Chci se zeptat, kde je jeho byt, ale on už kývne k budově na druhé straně. Je nejvyšší z celého bloku a stojí přímo na rohu ulice. Zvenčí vypadá moc hezky. Je obložená smetanově bílými cihlami a má obrovská okna v hnědých rámech.

„Jo, tohle rozhodně vybrala tvoje máma.“ Ella samozřejmě zvo­ lila ten nejhezčí bytový dům. Jsem hrozně zvědavá, jak to vypadá uvnitř. Zvrátím hlavu dozadu a rychle spočítám, kolik je v domě pater. Dvacet. „Ve kterém patře bydlíš?“

„Ve dvanáctém. Byt číslo 1203.“ Pořád se na mě usmívá. Mys­ lím, že se nepřestal usmívat už od letiště. „Půjdeme dovnitř?“

Přikývnu a jdu za ním přes ulici k dvoukřídlým skleněným dve­

řím. Vyuká přístupový kód a dveře se s ostrým pípnutím otevřou.

Vjedu s kufrem dovnitř, držím se Tylerovi po boku, a zatímco mě

vede k výtahu, zvědavě se rozhlížím po vstupní hale. Na celé pro­

tější zdi jsou poštovní schránky a stojí tam i nějaké automaty, ale

jinak je hala prázdná. Kabina výtahu je velmi prostorná. Určitě by

se tam vlezlo dvacet lidí, jenže te jsme v ní jen sami dva. Stojí

v jednom rohu a já ve druhém. Připadá mi, že stojíme příliš daleko

od sebe, že bychom měli stát blíž. Ale možná je to jen moje zbožné

přání.

„Snake už v tuhle dobu bude doma,“ poznamená Tyler po chví­

li. Výtah se s jemným trhnutím rozjede. „Byl venku s nějakými ká­ moši ze školy, ale už se určitě vrátil.“

„Musím mu taky tak říkat?“ Přezdívky mi nevadí, ale tahle zní

fakt směšně. Komu se taková přezdívka může líbit? „Můžu mu říkat

Stephen?“

„No jasně, jestli chceš, aby tě nenáviděl,“ pronese s kamennou

tváří, která se ovšem po chvíli začne drolit, a Tyler už se zase usmí­

vá. „Po určité době ti to přestane znít směšně. Zvláš, když na něho

hulákáš přes celou ulici. Udivené výrazy kolemjdoucích se jedno­

duše naučíš ignorovat.“

Ozve se cinknutí a dveře výtahu se otevřou. Octneme se v hale

vymalované smetanově bílou barvou, která určitě ladí s venkovním

obložením. Tyler zastaví u třetích dveří, před bytem číslo 1203.

„Dnes ráno jsem kvůli tobě uklidil, ale jestli je Snake doma, pak

nemůžu slíbit, že to uvnitř vypadá stejně, jako když jsem odsud

odešel,“ přizná Tyler, sáhne do kapsy džínů a vytáhne z ní svazek

klíčů. Tváří se trochu nervózně.

„To je fuk,“ uklidním ho. Usměju se. Pomyšlení, že se Tyler kvů­

li mně pokusil uklidit, ve mně vyvolává pocit, že na mě chtěl udělat

dojem. Ale čím víc nad tím uvažuju, tím víc o tom pochybuju.

V zámku to cvakne, Tyler zatlačí do dveří a ustoupí, abych moh­

la vejít jako první. Ze všeho nejdřív mě napadne: Jo, Ella.


29

Octnu se ve velkém otevřeném prostoru. Na zemi leží béžový

koberec, na kterém stojí přepychové červené pohovky a černý lesk­

lý nábytek, a na zdi, mezi dvěma velkými okny s výhledem na měs­

to, visí obrovská televize. Vpravo jsou dvoje dveře, které nejspíš

vedou do jednotlivých ložnic, a vlevo je kuchyně. Všechno je čer­

né, červené nebo bílé. Kuchyň odděluje od obývacího pokoje jen

část kuchyňské linky, která člověku umožňuje stát v kuchyni a zá­

roveň se účastnit dění v obývacím pokoji. Dvířka i pracovní plochy

jsou leskle bílé. Na jedné straně kuchyně se nacházejí otevřené

dveře, které zřejmě vedou do prádelny. Naproti jsou druhé dveře, ty

jsou však zavřené.

„Člověče, jsi to ty?“ zaječí hlas za těmi zavřenými dveřmi. „Pro­

tože se nám zase pokazila sprcha. Teče jen šíleně studená voda.

Vůbec se neohřívá.“

Hlas má výrazný bostonský přízvuk a já udiveně povytáhnu

obočí. Ve srovnání s ním zní Tylerův pomíchaný přízvuk zase na­

prosto normálně. Vtom se dveře koupelny otevřou a ven vyjde vy­

soký kluk s blond vlasy. Má bledou kůži a evidentně je velice ne­

všímavý, protože projde kuchyní s rukou zastrčenou v teplákách

a usilovně se tam dole rovná. „Opravdu si ti pitomci myslí, že chci,

aby mi umrzly –“ Všimne si mě a okamžitě přestane nadávat. Za­

staví se. Pomalu vytáhne ruku z tepláků. „A sakra.“ Šlehne očima

po Tylerovi. „Taky jsi mě mohl varovat nebo tak něco.“

Tyler se zasměje a stranou se podívá po mně. Mírně pokrčí ra­

meny, skoro jako by se mi omlouval. „Eden... tohle je Snake.“

„Ahoj,“ pozdravím ho, ale připadám si trochu hloupě, jako bych

právě vlezla do výhradně mužského doupěte. Vlastně mám pocit, že

tu nemám co dělat. „Ráda tě, ehm, poznávám.“ Dovedu si předsta­

vit lepší způsob, jak poznat lidi než vidět, že mají ruku v rozkroku.

„Jo, já tebe taky,“ zahuhlá, když přijde blíž. Nejdřív si všimnu

jeho naprosto nezajímavých očí. Jsou modré, ovšem tak bledé, až

jsou skoro šedé. Natáhne paži a nabídne mi ruku, ale já zavrtím

hlavou. Přihlouple se usměje. „Ty si se mnou nepotřeseš rukou?“


30

„Ani ne,“ ušklíbnu se.

Tyler si odkašle a překříží si paže na hrudi. Přejede pohledem

mezi mnou a Snakem a spustí: „Výborně, a te si projdeme základ­

ní pravidla.“

„Pravidla?“ zopakuje Stephen – nebo Snake, což je v podstatě

jedno.

„Te tu s námi bude bydlet holka, takže když budeme v koupel­

ně, budeme za sebou zavírat dveře,“ vysvětlí Tyler. „Každé ráno pů­

jde Eden do koupelny jako poslední, protože tam určitě stráví nej­

víc času.“ Už se chystám protestovat, ale pak mi dojde, že má

pravdu. Když budu poslední, ani jeden mi pak nebude bušit na dve­

ře, že si mám pospíšit.

„Ty jsi ta nejšastnější holka na světě. Bydlet se mnou v jednom

bytě! Co může být v životě lepšího?“ Snake se na mě podívá, na­

kloní hlavu a povytáhne obočí. Tyler jen převrátí oči. „Chci říct, že

se ti dostane cti bydlet s nejúžasnějším chlápkem, jakého jsi kdy

potkala.“

Protáhnu obličej. „Jsi vždycky takhle...?“

„Okouzlující? Ano.“ Zazubí se, natáhne ruku – naštěstí ne tu

z tepláků – a povýšenecky mě poplácá po hlavě. Se slovy „Zamlou­

vám si televizi,“ zamíří k pohovce.

„Neber si to tak,“ zašeptá mi Tyler do ucha, „to je jeho způsob

humoru.“

Jeho slovům nevěnuju zvláštní pozornost. Soustředím se na jeho

dech, který mě hladí po kůži, a snažím se ovládnout a nedat najevo

žádnou reakci. Kousnu se do rtu, abych se přestala třást, a slepě

nahmatám držadlo svého kufru. „Ehm, kam si mám dát, ehm, svo­

je věci?“

„Do mého pokoje,“ řekne. Vezme mi kufr z ruky a přejede s ním

po koberci k prvním dveřím napravo. Kolenem je otevře, znovu mě

jako první pustí dovnitř a pak postaví kufr na zem vedle široké

postele. V pokoji není ani zdaleka takový nepořádek, jaký míval

doma. I tady leží na zemi béžový koberec, vedle postele stojí černé

noční stolky a na posteli se vyjímá červená přikrývka. Na zdi visí

plakáty s fotbalovou a baseballovou tématikou.

„Odkdy se zajímáš o baseball?“ chci vědět.

„Od té doby, co jsem v New Yorku,“ pousměje se. Kývne hlavou

k posteli. „Můžeš spát v mé posteli. Já se vyspím na pohovce.“

„Sem se určitě vlezeme oba, ne?“ Panebože. Ta slova mi vyletí z úst tak rychle, že si stěží uvědomím, že jsem je řekla. Tyler se pře­ stane usmívat. Začne si třít zátylek a po chvíli pokrčí rameny. Na­ vrhnout, abychom spali v jedné posteli, rozhodně nebyl rozumný nápad.

„Myslím, že zůstanu na pohovce, Eden.“ Pokusí se o úsměv, ale dopadne to trochu křečovitě. Atmosféra najednou tak zhoustne, že se začnu dusit a zatoužím otevřít okno a vyšplhat ven. Vím, že můj návrh byl hloupý, jenže fakt, že ho Tyler zcela zamítl, znamená, že už na mě úplně zapomněl.

Přinutím se chovat normálně a tvářit se, že dýchám. „Jo, to byl hloupý nápad. Nebude ti vadit, když si na chvíli lehnu? Jsem straš­ ně unavená.“ Mrknu na hodinky. Je půl sedmé večer, a přestože doma je teprve půl čtvrté odpoledne, jsem zničehonic zcela vyčer­ paná. Letět takhle brzy ráno asi nebyl nejlepší nápad.

„Jo, jasně, prospi se.“ Ustoupí ke dveřím, jako by se chystal uprchnout před svou šílenou nevlastní sestrou, která se ho snaží zatáhnout do postele. „Chceš tu dnešní návštěvu Times Square zrušit? Klidně tam můžeme zajít až zítra.“

„Ne, ne,“ vyhrknu až příliš dychtivě. „Chci jít na Times Square. Jen mi dej hodinu a pak můžeme jít.“

„Jen hodinu?“ Tyler si mě podezřívavě měří. Za ty dva roky, co mě zná, už zjistil, že dokážu spát donekonečna. Určitě pochybuje, že se dokážu za hodinu vzbudit.

„Hodinu,“ potvrdím. „Kdyby bylo potřeba, vzbu mě.“

Doufám, že Times Square chvíli počká.

4

P

rotáhnu si ruce, přetočím se na bok a začnu pátrat po svém te­

lefonu. V posteli je mi tak horko, až se lepím k prostěradlu. Za­

sténám, odhodím přikrývku a posadím se. Absolutně netuším,

kolik je hodin. Do pokoje dosud svítí slunce a skrz dveře slyším

slabý zvuk televize. Sklouznu z postele a otevřu dveře. Tyler a Sna­

ke se válejí na pohovce a sledují nějaký fotbalový zápas.

Odkašlu si. Chci upoutat Tylerovu pozornost. Okamžitě ke mně vytočí krk a rozzáří se mu obličej. Snake, na rozdíl od něho, nehne ani brvou. Jen nadává na televizi a usrkne si piva.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptám se tichým a ochraptělým hlasem.

Tyler vyskočí na nohy a přiběhne ke mně, takže se mi zase roz­ buší srdce. Doufám, že zítra už se budu moct líp soustředit a srdce se mi nezblázní pokaždé, když se na mě podívá, promluví na mě anebo se octne v mé blízkosti. „Dvacet minut,“ prohlásí.

Zmateně zamrkám. Dvacet minut? To není možné. Pak se ale podívám na hodinky a uvědomím si, že má pravdu. Ještě není ani sedm. „Aha. Takže půjdeme na Times Square?“

„Jo. Chci tě vzít na večeři, takže doufám, že máš hlad.“ Na chví­ li se přestane usmívat a povytáhne obočí. Možná čeká, že budu něco namítat.

„Jo, mám hlad,“ přikývnu. Uvědomím si, že od brzkého rána, kdy jsem vstávala kvůli rannímu letu, až do sedmi hodin do večera jsem kromě kávy z letištního automatu neměla nic v puse.

Tylerův úsměv se vrátí. „Takže za půl hodiny?“

„Jo, budu připravená.“ Snake nám pořád nevěnuje žádnou po­

zornost, takže od něho odvrátím pohled a podívám se na dveře od

koupelny. Kývnu k nim. „Můžu?“

„Nemusíš se ptát, Eden,“ rozesměje se Tyler. „Bu tu jako doma.

Jen jdi.“

V tom okamžiku oba zamíříme do pokoje. On má oblečení ve

skříni a já v kufru na podlaze, takže se na něho koutkem úst za­

směju a oba vejdeme dovnitř.

„I když je to te tvůj pokoj, budeš si muset zvyknout, že si sem budu chodit pro věci,“ zavtipkuje, zatímco otevírá dveře od skříně. „Vždycky ale zaklepu, neboj se.“

Převrátím oči, popadnu kufr a s vypětím všech sil ho hodím na postel. Nevím přesně, co si mám obléknout, takže při otevírání kufru nenápadně pozoruju Tylera, jestli si bere ležérní anebo ele­ gantní oblečení. Po pár minutách kramaření ve skříni a prohrabá­ vání zásuvky v prádelníku si na postel položí světle hnědé kalhoty a tmavě modrou džínovou košili.

„Chystáš se do koupelny, že?“

„Ehm.“ Rychle sklopím oči zpátky ke kufru a polknu. Cítím na sobě jeho oči. „Jo.“ Stojí u okna a čeká, až odejdu. Chce se převléct, takže se co nejrychleji prohrabu obsahem kufru, aby nemusel dlou­ ho čekat. Popadnu pár kousků oblečení a vyjdu z pokoje. „Nebude mi to dlouho trvat. Jen se osprchuju.“

„Ručníky jsou na druhé polici,“ zavolá za mnou.

Zavřu za sebou dveře a octnu se v obývacím pokoji. Snake už se neroztahuje před televizí, přestože se na obrazovce dosud odehrává fotbalový zápas. Vejdu do kuchyně a jeho hlava se najednou objeví za dveřmi ledničky. Drží v ruce láhev. „Dáš si pivo?“

„Pivo?“ zopakuju. Jeho bostonský přízvuk není příliš srozumitelný.

„Jo, pivo. Chceš, nebo ne?“

„Jasně,“ přikývnu. Natáhnu ruku a čekám, ale trochu se bojím,

že svou nabídku stáhne. On vytáhne láhev Corony z krabice a podá


34

mi ji. Tohle je můj první večer v New Yorku, takže jedno pivo na

oslavu nebude na škodu.

„Počkej, otevřu ti ho.“ Z kuchyňské linky vezme otvírák, otočí

se zpátky ke mně a láhev mi otevře. Pak si vezme z pultu svoji láhev

a napije se. „Nepovažoval jsem tě za holku, co pije pivo.“

„A já jsem tě nepovažovala za kluka, který mi ho nabídne,“ opá­

čím laškovně. „Díky za drink.“

Cinkne svojí lahví o mou, jako by říkal: „Vítám tě,“ a zatímco já

se svým oblečením v jedné ruce a s lahví piva ve druhé zamířím do

koupelny, znovu se napije.

„Nechceš nechat otevřené dveře, abych na tebe dobře viděl?“

Otočím se a přimhouřenýma očima se na něho podívám. Řekla

bych, že každý máme trochu jiný smysl pro humor, ale věřím, že se

tomu jeho časem přizpůsobím. „To rozhodně ne.“ Kolenem za se­

bou zavřu a pak dveře pro jistotu zamknu.

Připravit se mi netrvá dlouho, hlavně proto, že si nemusím mýt

vlasy. Jakmile se osvěžím a smyju si make­up, už se jen obleču. Ne­

chám si rozpuštěné vlasy, obleču si růžovou sukni a přes bílé tílko si

vezmu džínovou bundu. Vypila jsem skoro celou láhev piva. Zby­

tek, spolu se zmuchlaným oblečením, ve kterém jsem přiletěla, od­

nesu zpátky do Tylerova pokoje. Zrovna se stříká kolínskou. Kolín­

skou Bentley.

„To ti dal Snake?“ zeptá se a kývne hlavou k lahvi piva, kterou

držím v ruce. Mám dojem, že se na zlomek vteřiny zamračil, ale te

už se zase tváří neutrálně.

„Jo.“ Odložím láhev na noční stolek, a aniž bych se obtěžovala

se skládáním, hodím svoje věci do kufru. Roztřídím je později, te

hlavně potřebuju najít kosmetickou taštičku, kterou vytáhnu zpod

hromady sandálů. Rychle se rozhlédnu po místnosti ve snaze najít

zrcadlo. Jedno malé se mi podaří objevit nad prádelníkem, kde sto­

jí Tyler. „Pustíš mě sem na vteřinu?“

„Jasně,“ řekne. Ustoupí bokem a pustí mě k zrcadlu. Pozoruje

mě. „Ty sis něco udělala s vlasy?“ zeptá se po chvíli.


35

„S vlasy?“ Zvednu hlavu a v zrcadle se mu podívám rovnou do očí. „Jenom jsem si trochu nechala oživit barvu.“ Kývne, takže sklopím oči zpátky ke svému make­upu a začnu se jím prohrabovat. Nechci, aby na mě musel dlouho čekat, takže použiju jen řasenku a trochu si zvýrazním oči.

Nevím, co se stalo, ale najednou je to mezi námi poněkud roz­ pačité. Nebylo to rozpačité na letišti a nebylo to rozpačité ani po cestě autem, ale te jako by se něco změnilo. Začínám si dělat sta­ rosti, že se Tyler možná cít



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist