Kniha: Víš, že tě potřebuju? - Estelle Maskame

4140

V

ystoupíme na Čtyřicáté druhé a já mám okamžitě oči navrch

hlavy. Dělají všechno, co mohou: září, mžourají, rozšiřují se

a zírají. Je tu tolik věcí, které člověk může vidět. Tyler mipoloží ruku na rameno a vede mě za roh na Broadway. Ze všeho nejdřív

si všimnu, jak tu všechno svítí a pulsuje životem. Přestože je ještě

světlo, vypadá to tu neuvěřitelně. Nejdřív nevím, co na to říct.

Jsem tak ohromená, že nejsem schopná slova. Očima přejíždímzleva doprava a zase zpátky. Je vidět, že ne všechny fi lmy, které se

odehrávají v New Yorku, klamou. Při pohledu, který se mi nabízí, si

totiž připadám jako uprostřed všech těch scén, které se ve fi lmech

odehrávají na Times Square a které jsem už tolikrát viděla. Ano,

přesně tak mi to připadá. Jako nějaký neuvěřitelný fi lm, jako by nic

z toho, co tu vidím, nebylo skutečné.

Všude kolem blikají obrovské neonové reklamy a mě napadne,

jestli sem mohou chodit lidé s epilepsií. Všude je plno. Je tofascinující a mně vůbec nevadí, že vypadám jako typická turistka.Obrazem Times Square jsem se opájela strašně dlouho, a te, když ho

vidím na vlastní oči, si to stěží dokážu srovnat v hlavě.

Na vteřinu musím zapomenout, že Tyler pořád stojí za mnou

a ruce má položené na mých ramenech. Vytáhnu telefon a začnu

fotit. Obrázky nejsou nic moc, protože se mi tolik třesou ruce, že

polovina fotografi í je rozmazaná, ale já je i tak pošlu mámě aDeanovi. Vyfotím svítící reklamy, davy lidí i oblohu, která vypadá skvěle

jen proto, že je v New Yorku. Všechno mi tu připadá mnohem víc

vzrušující než doma.

Dokonce i žluté taxíky dokonale odpovídají mé představě oTimes Square. Nebezpečně kloužou kolem sebe nebo prudcezastavují, když jejich řidiči dupnou na brzdu, aby nabrali nové zákazníky.

A když se změní světlo na semaforu z červené na zelenou, chodci se

vrhnou do vozovky a spěchají na druhou stranu silnice. Vevzduchu se vznáší podivná vůně, nejspíš směsice hotdogů a arašídů.

Tohle je Times Square.

Je to skutečné. A já jsem doopravdy tady.

Se širokým úsměvem, kvůli kterému už mě začíná bolet čelist,

se otočím, přitáhnu Tylera k sobě a ujistím se, že jsou za námi vidět

reklamy. Vtisknu své tělo do jeho tepla a zvednu ruku, ve které

držím telefon. Jsem mnohem menší než on, mám oči v úrovni jeho

úst. Trochu si dřepne a přitiskne svou tvář k mé.

„Úsměv,“ vydechnu a vyfotím nás. Blesk nás na pár vteřin

oslepí, ale když konečně zase uvidím, musím novou fotografi iobdivovat.

Tyler se na ní usmívá stejně široce jako já, ne-li ještě víc. Na

jeho úsměvu je něco tak přitažlivého, že bych se nejraději otočila

a rovnou tady ho políbila. To bych ovšem musela mít odvahu něco

takového udělat. Myslím, že být s ním v New Yorku už mě naprosto

pobláznilo. A to jsem tu jen tři hodiny. Jsem tu tři hodiny avšechno se vrací zpátky. Desetkrát silněji. Jestli jsem si původně myslela,

že mě jen přitahuje, tak te už jsem mu zcela podlehla.

„Ta fotog r a fi e se mi moc líbí,“ zašeptá mi Tyler do ucha a já

mám pocit, že očima přitahuje ty moje. Přes moje rameno se dívá

na obrázek, na kterém oba vypadáme šastně. Oči mu přitom září.

„I mně se líbí,“ přitakám a zároveň polknu knedlík, který se mi

vytvořil v krku. Přeju si, aby na mě neměl takový účinek. Mrzí mě,

že to v průběhu roku nevyprchalo. Podívám se zpátky na svůjtelefon. Asi se za chvíli vybije, a tak si rychle tenhle obrázek zvolím

jako tapetu. Původně jsem tam měla Deanovu fotografi i, takže se