načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Virgin: Hledání sebe sama – Richard Branson

Virgin: Hledání sebe sama

Elektronická kniha: Virgin: Hledání sebe sama
Autor: Richard Branson

Sir Richard Branson sdílí své osobní, intimní myšlenky a zkušenosti, které za padesát let podnikání nabyl. Dozvíme se například, že vytvořil dvanáct firem s miliardovou hodnotou a stovky dalších společností v desítkách nejrůznějších ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  479
+
-
16
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 503
Rozměr: 24 cm
Úprava: 48 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Spolupracovali: přeložila Gabriela Pechanová
Skupina třídění: Řízení a správa podniku
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0983-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sir Richard Branson sdílí své osobní, intimní myšlenky a zkušenosti, které za padesát let podnikání nabyl. Dozvíme se například, že vytvořil dvanáct firem s miliardovou hodnotou a stovky dalších společností v desítkách nejrůznějších odvětví, které lámou rekordy na zemi, na moři i ve vzduchu. Pronikneme také do zákulisí první komerční světové vesmírné společnosti Virgin Galactic.

Popis nakladatele

Nikdy neztraťte to vzrušení, když něco zkoušíte poprvé. Před padesáti lety začal sir Richard Branson podnikat. Ve své nové autobiografii sdílí zakladatel firmy Virgin své osobní, intimní myšlenky a zkušenosti, které za padesát let podnikání nabyl. Dozvíte se například, že Branson vytvořil 12 firem s miliardovou hodnotou a stovky dalších společností v desítkách nejrůznějších odvětví, které lámou rekordy na zemi, na moři i ve vzduchu. Pronikneme také do zákulisí první komerční světové vesmírné společnosti Virgin Galactic. Tato autobiografie je kombinací osobních prožitků s manželkou Joan a dětmi Holly a Samem a byznysem na světové úrovni. Přečtete si, jak se Bransonovi podařilo skloubit rodinný život s manželkou Joan a dětmi Holly a Samem s budováním a expandováním značky Virgin do všech koutů světa. Toto je skutečný příběh, jak zakladatel společnosti Virgin stvořil sám sebe a světovou značku 21. století.

(hledání sebe sama : nová autobiografie)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Richard Branson - další tituly autora:
Robte to ako Virgin Robte to ako Virgin
Na spôsob Virgin Na spôsob Virgin
Losing my virginity Môj vlastný životopis Losing my virginity Môj vlastný životopis
Virgin: Hledání sebe sama -- Autobiografie Virgin: Hledání sebe sama
 (audio-kniha)
Tak to dělá Virgin Tak to dělá Virgin
 (e-book)
Finding My Virginity Finding My Virginity
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Virgin

:

hledání

sebe sama


Copyright © Sir Richard Branson 2017

First published in 2017 by Virgin Books.

Virgin Books is a part of the Penguin

Random House Group of companies.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Gabriela Pechanová, 2018

Obálka © Pavel Tůma – RITA, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7642-135-6 (pdf)


NOVÁ AUTOBIOGRAFIE

RICHARD

BRANSON

Přeložila Gabriela Pechanová

Virgin

:

hledání

sebe sama


Věnováno rodičům Tedovi a Eve, díky nimž jsem takový, jaký jsem.

Sestrám Lindy a Vanesse, které mi vždy byly oporou. Manželce Joan,

s níž je každý den novým dobrodružstvím. Mým dětem Holly a Samovi,

kteří sní o ještě zářivější budoucnosti. A vnučkám a vnukům Ettě, Artiemu,

Evě ‑Deiě a Blueyovi, pro něž chci přeměnit naše sny ve skutečnost.

Zvláštní poděkování patří Gregovi Roseovi, protože mi pomohl tento projekt

uskutečnit. Greg strávil spoustu let poznáváním mého života, mojí mysli

(a mého tenisového podání!) a prozkoumal bezpočet starých zápisníků

a vzpomínek, díky čemuž mohla tato kniha vzniknout.


5

Prolog

P

anenství můžeš ztratit jen jednou. Ve všech oblastech života – při

budování podniků, vychovávání dětí nebo během nových dobrodruž

ství – se však vždy snažím jednat tak, jako by to bylo poprvé.

Když jsem v roce 1998 poprvé vydal knihu Losing My Virginity

1

, nebyl

jsem vůbec připravený na ohlas, který vyvolala. Očekával jsem, že si to přečte podnikatelská komunita, někteří recenzenti z novin a pár čtenářů autobiografií, ale kniha se rozletěla do světa, než jsem to vůbec stihl zaznamenat. Kniha Losing My Virginity je předmět, který mi lidé nejčastěji podávají (kromě mobilního telefonu, abych vyfotil selfíčko), obvykle s propiskou a s úsměvem. Od prvního vydání jsem ke své autobiografii párkrát připsal stručné doplnění, ale v posledních dvou desetiletích se toho přihodilo tolik, že jsem se rozhodl napsat pokračování.

Přemýšlel jsem o tom, kdy se do toho dám, a pak jsem v archivu narazil na své staré poznámky, které jsem si udělal při příležitosti založení časopisu Student. Otřel jsem prach, abych překontroloval datum – a poznámky byly skutečně z roku 1967. Existuje snad lepší způsob, jak přiblížit padesát let mého podnikání, než se podělit o všechno, co se od té doby stalo a co jsem se při tom naučil? Tato kniha připomíná události mého mládí, ale zaměřuje se na posledních dvacet let, kdy jsem znovu a znovu hledal sám sebe.

Kniha Hledání sebe sama

2

začíná tam, kde kniha Losing my Virginity

skončila: na úsvitu nového tisíciletí. Koncem roku 1999 si lidé mysleli, že už jsme ve Virgin udělali všechno a není kam růst, domnívali se, že už přede mnou neleží žádné nové výzvy, do nichž bych se mohl pustit. Být součástí vedení společnosti, jako je Virgin, však nikdy nepřipouští VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA možnost dát si pohov. Vyžaduje to neustálou změnu, protože svět se mění a s ním se měním i já. Kniha je příběhem mých posledních dvaceti let, příběhem vyprávěným z pohledu jedné z nejdynamičtějších značek na světě. Přestěhoval jsem se z hausbótu na rajský ostrov a moje společnost se rozrostla z britského podniku na globální značku. Můj sen umožnit soukromým osobám létat do vesmíru se z dětské fantazie stal téměř skutečností a můj hlavní zájem se přesunul z potyček s většími konkurenty na úplné předefinování byznysu. A prožil jsem při tom spoustu radosti, strastí, několik hurikánů, vystoupal jsem na svůj (nejen) obchodní vrchol, zažil jsem zármutek, zdolal mnohé rekordy, občas mě sžíraly pochybnosti a přežil jsem svou nejhorší krizi. Můj život je jako jízda na lanové dráze a nemám v úmyslu brzy vystoupit.

Od té doby, co jsem tuto knihu dokončil, se událo mnoho dalších dobrodružství, takže jsem připsal další kapitoly o silném hurikánu Irma, který zničil náš domov a velkou část Karibiku, a o našich vzrušujících podnikatelských záměrech, které zahrnují Virgin Hyperloop. Nechybí ani vyprávění o tom, jak jsme se dostali na dosah vesmíru díky nedávnému pokroku ve Virgin Galactic.

Patnáct let po vydání knihy Losing My Virginity se Zach Galifinakis zeptal: „Název vaší knihy odkazuje na jméno vaší společnosti, nebo na váš první sexuální zážitek?“ „Na oboje,“ odpověděl jsem. Tentokrát jsem zvažoval, že dám své knize ještě výstřednější název. Jaké další názvy jsem zvažoval pro knihu, kterou teď čtete? Ztráta mého panenství: Druhé dějství. Také jsem uvažoval nad Virginity Lost, čímž jsem chtěl odkázat na epický titul Ztracený ráj od Johna Miltona, ale znělo to příliš negativně. Vidím život jako jedno velké dobrodružství. Vždycky se naučím něčemu novému, objevím nové věci, které chci zkusit, a stanu před novými výzvami, které můžu překonat. Každý den jsem v něčem panic. Avšak teď, když jsem se stal dědou čtyřem úžasným dětem – Ettě, Artiemu, Evě -Deie a Blueyovi –, se na svůj život dívám jinak.

Ať řídíte vlastní firmu, nebo si jen žijete svůj vlastní život, doufám, že se poučíte z mých chyb, a přitom se snad i pobavíte. Jeden recenzent popsal knihu Losing My Virginity jako první autobiografii, v níž autor odhalil své vlastní skandály. Doufám, že kniha Hledání sama sebe bude podobná. Kdyby byl život dlouhým vyprávěním o úspěchu, bylo by to

PROlO G

nudné čtení. A navíc by to nejspíš nebyla pravda. Život všech jde jednou nahoru a jednou dolů, všichni zažíváme neúspěchy a strasti, porážky a vítězství: nezbývá nám než doufat, že na konci vyjdeme posílení.

Steve Jobs, podnikatel, kterého nejvíce obdivuji, na sklonku života řekl: „Věci, které mám v životě nejraději, nic nestojí. Je nadmíru jasné, že nejcennější věc, kterou máme, je čas.“ Přemýšlím nad tím, když píšu tuto knihu. Myslím na všechny šťastné i těžké chvíle, které jsem prožil, a nedočkavě očekávám to, co ještě přijde. Vždycky jsem žil každý den, jako by byl poslední, s vroucí láskou ke své rodině a k přátelům a se snahou jít dobrým příkladem. Máme jen jeden život, a tento život je můj.

Doufám, že se dobře pobavíte, až si přečtete o tom, jak jsem sám sebe hledal – znovu a znovu. 1 1999

N

ecker Island, Britské Panenské ostrovy, silvestr 1998. Ve své ložnici

jsem se snažil sepsat seznam naléhavých úkolů. Díval jsem se na

prázdný list papíru před sebou a ve Velkém domě za písčitou stezkou dokola duněla píseň, kterou Prince vydal v roce 1982. Tato píseň všem připomínala, že rok 1998 se kvapem blíží ke konci a na řadu přijde poslední rok tisíciletí: 1999.

Novoroční oslavy byly v plném proudu. Pořádala je má dcera Holly s naší rodinou a přáteli. Zaslechl jsem cinkot sklenic, když si má žena Joan připíjela se známými, zatímco náš čtrnáctiletý syn Sam pobíhal kolem a pletl se jí pod nohy. Po zážitcích předchozích týdnů jsem byl rád, že zase slyším důvěrně známý povyk rodinného života.

Před pěti dny, na druhý svátek vánoční, jsem dorazil na ostrov rovnou z posledního dobrodružného výletu v horkovzdušném balonu. Měl jsem štěstí, že jsem to přežil. 18. prosince jsme se vypravili se Stevem Fossettem z Marrákeše v naději, že se nám podaří překonat světový rekord v letu okolo světa. Následoval sled riskantních zážitků a diplomatického manévrování – tahali jsme za nitky, zatímco náš balon stoupal lybijským vzdušným prostorem, pak nám zrušili povolení přeletu nad Čínou a znovu nám ho udělili poté, co jsme to vzali přes Nepál. Konečně jsme se chystali přeletět Pacifik, ale vítr nás odfoukl zpět a přiměl nás přistát v oceánu blízko Havaje. Tam jsem se dostal na Štědrý den a další den jsem přeletěl na ostrov Necker.

Zpátky v bezpečí domova, na konci roku a na prahu nového tisíciletí jsem se přistihl, jak přemítám o minulosti a zároveň vyhlížím budoucnost. Jak se v mém životě podnikatele často stávalo, opět jsem netušil, VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA co mě čeká. Vybudoval jsem největší nezávislý hudební label na planetě a tvrdě jsem bojoval, abych z Virgin Atlantic udělal nejlepší leteckou společnost na světě. Skupina Virgin se rozrostla z několika firem na stovku a já jsem se stal z pochybného hipíka hrdým otcem a podnikatelem. Mou mysl začaly lákat jiné projekty, nové ambice a ještě krásnější sny. Během následujících dvanácti měsíců jsme rozběhli devět různých firem a začali měnit společnost Virgin na všezahrnující celosvětovou značku, jakou je dnes. Nastal čas na nový začátek, čas vzlétnout ke hvězdám. Jak se z člověka stane milionář? Tuto otázku mi často pokládají a už od doby založení Virgin Atlantic v roce 1984 odpovídám stejně: „Začněte jako miliardář a založte leteckou společnost.“

Prvních patnáct let společnosti Virgin Atlantic je zamotaná historie plná nadšení, inovací a boje o přežití. Utrpěli jsme čelní srážku s mocí British Airways a na rozdíl od ostatních aerolinek, které přišly před námi, jsme ji přežili a mohli o tom podat svědectví. Vlastně jsme vyhráli jeden z největších případů křivého obvinění v historii Británie poté, co se nás špinavá kampaň British Airways snažila vyřadit z podnikání. Tuto kampaň většina lidí z odvětví zná pod úplně jiným názvem: Operace Barbara. A proč ji tak nazvali? Protože Barbara Cartlandová napsala spoustu románů o pannách (angl. virgin – pozn. překl.), se kterými vyjebali.

Když jsme byli z nejhoršího venku, naskytl se mi po dlouhé době jasný výhled, a tak jsem zkoumal nové obzory značky Virgin. Spousta odborníků vám řekne, že trvá rok, než se byznys rozjede, od počátečního nápadu přes plánování, výzkum trhu a vývoj až po realizaci. Osobně jsem toto pravidlo nikdy nebral vážně. Podle mě kdokoliv, kdo se jím řídí, by se měl přestat flákat.

Když jsem byl nezkušený teenager, naše zásilková nahrávací společnost byla založena za několik dní, a dokonce i mnohem složitější podniky jako Virgin Atlantic postoupily od nápadu k realizaci v rozmezí několika týdnů. Obecně rádi pracujeme rychle: vyzkoušet nápady, zjistit, jestli se chytí, a když se nechytí, rychle se přesunout k dalším.

Já podávám nejlepší výkony, když mi může mysl rychle skákat z jednoho tématu na druhé. Věci jsou pak živější a je celkem překvapující, že skvělé nápady, které se pro firmu hodí, často pocházejí z úplně jiného

1999

oboru. Časem jsem získal odstup od každodenního řízení Virgin Atlantic, což mi umožnilo zaměřit se na budoucí kroky. Ukázalo se, že jich bylo více, než jsem si i já sám dovedl představit.

Přelom století přinesl nebývalou výkonnost, dokonce i podle našich měřítek. Po mé první fázi uměleckého manažera hudebního labelu a druhé fázi zakladatele letecké společnosti měla se vší vážností přijít třetí fáze mojí kariéry coby celosvětového podnikatele. Některé společnosti, zejména Virgin Blue (teď Virgin Australia), virginmoney.com, Virgin Wines a Virgin Mobile Australia, zaznamenaly neobyčejný úspěch. V té době jsme již uvedli na trh podniky jako Virgin Clothing, Virgin Brides, Virgin Cola, Virgin Vodka a kosmetika Virgin Vie, které v následujících několika letech do jedné zanikly. Neúspěchy mě však vůbec neodradily. Bavilo mě se v nich plácat, a díky nim jsme se toho spoustu naučili.

Z některých podniků se rychle staly neúspěšné projekty. Virgin Cars, naše automobilová společnost, byla několik let úspěšná, ale prakticky přes noc byla vyřazena z provozu. Náš obchodní model nákupu aut převážně z Nizozemska a Belgie a jejich dovoz na prodej do Velké Británie padl kvůli omezujícím praktikám velkých automobilek v kombinaci se změnou měnového kurzu. V.Shop, novou značku malých obchodů s deskami, která vznikla z původní značky Our Price, se nikdy nepodařilo rozjet a podobný osud čekal také Virgin Student, Virgin Energy a Virgin Travelstore. Internetová horečka stále nabírala na síle, ale nás se to moc netýkalo. Jádro našeho podnikání zůstávalo pevné, takže naši značku nemohly tyto menší neúspěchy ohrozit. Dále se mi dařilo trávit více času se svou čerstvě založenou rodinou a lépe si užívat života. Necítil jsem potřebu něco si dokazovat a začínal jsem být spokojený sám se sebou. Jestli se nějaká z těch firem nechytne, určitě se brzy objeví další.

Začínali jsme si uvědomovat, do jakých klíčových oblastí lze značku rozšířit, ale ještě jsem nedokázal plně pochopit pružnost, jakou značka Virgin má, v jakých oblastech se může úspěšně přizpůsobit a v jakých by to prasklo. lákavé možnosti se odjakživa skrývají tam, kde se lze odlišit od konkurence, v oblasti služeb i ve výrobě, a kde je cítit skutečná touha po změně. Tenkrát jsme ještě měli daleko k vybudování propracovanější strategie, jakou máme dnes, ale hledání toho, co bude fungovat, byla báječná, divoká jízda. VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA

Díky finančnímu vlivu, který jsme získali z prodeje Virgin Records, a díky lepší pověsti, kterou jsme si nechtěně vysloužili potyčkou s British Airways, Virgin Atlantic dále rostla co do popularity i zisku. Byl jsem rozhodnutý náš majetek kapitalizovat. Naše flotila už čítala osmadvacet letadel a do konce roku 1999 jsme uzavřeli dohodu se Singapore Airlines na prodej 49 procent společnosti za 600 milionů liber v hotovosti. Zvýšilo to naši možnost investovat do nového podnikání a reinvestovat do zkušeností zákazníků Virgin Atlantic, a přitom si v naší letecké společnosti udržet většinový podíl. Už dříve jsme se stali první aerolinkou na světě, která v celé flotile zavedla obrazovky na zadní straně sedadel. Teď se z nás stal zákazník Airbusu A340-600, který jsme nasadili po celém světě, a úspěšně jsme zavedli nové trasy mezi las Vegas a Svatou lucií, Novým Dillí a Barbadosem či Šanghají a Kapským Městem.

Ještě více jsem si začal užívat létání s Virgin Atlantic poté, co jsme jako první aerolinka vůbec zavedli v byznys třídě manželské postele, a dokonce jsem mohl pokračovat v mítincích během letu, když jsme spustili službu „Earth Calling“ přes mobilní telefony cestujících. Teď už můj tým opravdu nemohl uniknout telefonátům v jakoukoli hodinu! Naštěstí pro ně jsme také zřídili vůbec první bary na palubě. Je úžasné, s kým se můžete dát do řeči ve výšce třiceti tisíc stop a co všechno tam lze nad několika sklenkami probrat. V našich barech v oblacích jsem slyšel tisíce obchodních plánů a některé přerostly v úspěšné podniky. A co se týče dohazování, jen máloco si užiju víc než dát dohromady páreček, zatímco ti dva si tam nad mraky usrkávají ze sklenic. V našem baru byl napsán nejméně jeden hit, zatímco venku za oknem ptáci létali rychlostí zvuku...

Jednoho rána v září roku 1999 mě vzbudili ve čtyři hodiny, protože British Airways měla menší potíže s větším kolem. British Airways vydávala spoustu peněz na sponzorování nového londýnského oka, ale jeho spuštění provázelo mnoho technických problémů. Před oslavou nového tisíciletí, když byli konečně připraveni kolo zprovoznit, se jim ho nedařilo vztyčit. A my jsme náhodou vlastnili společnost podnikající v oblasti vzducholodí v hrabstvích blízko londýna, a tak jsem zatelefonoval svému týmu.

1999

„Potřebujeme vypustit vzducholoď,“ řekl jsem jim. „Jak rychle dokážete dostat jednu nad Temži?“

Novináři z celého světa stáli v řadách, kolo bezvládně leželo na trávníku Jižního nábřeží a přímo nad nimi se vznášela naše vzducholoď s hrdým logem „BRITISH AIRWAYS HO NEPOSTAVÍ“. Tenkrát večer jsme se dostali na titulní stránky na účet British Airways – a to doslova! Fotografie také časově odpovídala dnu, kdy se cena akcií British Airways rekordně propadla.

Další rok jsem si z British Airways znovu vystřelil poté, co jsme přidali službu masáží na palubě zdarma pro zákazníky v elitní třídě. Přímo před letištěm Heathrow jsme instalovali obrovský plakát s nápisem „British Airways, maserte si!“. V pouhých čtyřech slovech jsme předvedli energičnost, lišáctví a naše skvělé služby. A právě v tom vidím ztělesnění podstaty společnosti Virgin. V tomto povolání je důležité nebrat sám sebe příliš vážně. lidé ocení, když zazáříte trochou humoru a osobitostí. Během těch dlouhých let jsem se naučil jednu věc, a to že průměrný zákazník je obyčejně mnohem chytřejší – a dokáže více ocenit vtip –, než jak velké podniky předpokládají. Poté, co jsem založil leteckou společnost, řekl lord King z British Airways, že jsem „příliš starý na rokenrol a příliš mladý na létání“. A jaká byla moje situace po patnácti letech? Právě na tuto otázku jsem se ptal sám sebe, a to nejen co se týče byznysu, ale také jako otec. Moje děti – jedno se ještě ani nenarodilo a druhé bylo malé, když Virgin Atlantic začínala – rostly jako z vody a pomalu se chystaly vylétnout z hnízda.

Nikdy jsme nechtěli poslat děti do internátní školy, sám jsem si tam vytrpěl spoustu otřesných zážitků. Když však bylo Holly skoro šestnáct let, začali jsme nad touto možností vážně uvažovat. Holly si chtěla zkusit internátní školu se vším všudy, a tak jsme se dohodli na kompromisu. Půjde do školy v Oxfordu, který byl sice blízko našeho tehdejšího bydliště, ale dostatečně daleko na to, aby Holly získala aspoň nějaký pocit nezávislosti.

Výběr školy pro děti by mělo provázet důsledné přemýšlení a hloubání. Nám se však podařilo vybrat správnou školu tak, že jsme se spletli. S Joan jsme si domluvili schůzku ve škole v Oxfordu, kterou jsme pro VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA Sama a Holly zvažovali. Ale když jsme do školy přijeli, ukázalo se, že jsme to úplně popletli.

Vešli jsme dovnitř a zjistili jsme, že den otevřených dveří se nekoná. Narazili jsme přímo na ředitele Davida Christieho. Místo toho, aby nám ukázal cestu do správné školy, trval na tom, že nás svou školou bleskově provede. Prohlídka a jeho nadšený přístup nás opravdu ohromily. Až donedávna to byla střední škola jen pro chlapce, ale teď začali brát i dívky. Místo v nás vzbuzovalo dojem pokroku a necítil jsem z něj zkostnatělost, jakou jsem kdysi zažíval ve školách já. Než jsme se vydali na cestu zpět, obě děti už byly do školy St. Edwards zapsány. Byl to okamžik, který předurčil více než jeden směr našich životů: jak se později ukázalo, mladý chlapec Freddie Andrewes, kterého Holly v následujících letech poznala až příliš dobře, už na St. Edwards tehdy studoval.

Když byla Holly zvolena – jako první dívka – premiantkou této školy, byl jsem na ni velmi hrdý. Stejnou radost jsem však měl i v době, kdy se na škole seznamovala s novými přáteli, užívala si života a rostla z ní krásná mladá žena. Už tehdy začínala tíhnout k boji s nespravedlností, a když jednou přišla domů a stěžovala si, že dívky nemůžou nosit do školy kalhoty, pomohl jsem jí napsat dopis řediteli se žádostí o rovnoprávný přístup ke všem studentům a studentkám. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem studoval ve Stowe School, i když já bych tenkrát bojoval spíš za to, aby studenti nemuseli nosit kravaty.

Titul premiantky školy přinášel několik úsměvných výsad pocházejících ještě z dávných dob, například možnost pást vlastní kozu na území školy.

„Holly, tohle si nemůžeš nechat ujít,“ řekl jsem jí jednou během oběda. „Kdykoli narazíš na nějaké absurdní pravidlo, využij ho.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se.

„Myslím to tak, že by sis měla koupit kozu.“

„Neblázni, tati,“ moudře mi vzdorovala.

Když se Holly v roce 2000 chystala k promoci, strávili jsme večer u jejího stolu a společně připravovali velký proslov, který měla pronést před celou školou. Šel jsem se na ni podívat, když řečnila, a žasl jsem, že už se stihla stát lepším řečníkem než její táta. Byla plachá, ale soustředila

1999

se na svou řeč a neohroženě promlouvala krásným, zvučným hlasem. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy mě hrdost dojala k pláči.

Přestože dát Holly a Sama do St. Edwards byl dobrý nápad, přece jen jsme si museli zvykat, že děti nejsou doma. Já jsem byl už trochu zvyklý, že s nimi nejsem pořád, protože jsem hodně cestoval kvůli práci, ale pro Joan to byla vážně rána – na začátku každý den plakala: tolik se jí po dětech stýskalo. S oblibou jezdila do Oxfordu, „jen tak náhodou“ se v poledne objevila před školou a vzala Holly a Sama do restaurace na oběd. V takových případech nebývalo doma nic k jídlu. Vzpomínám si, jak jsem jednou večer stál v kuchyni, prohlížel prázdné regály a říkal Joan: „Hele, já vím, že děti už tu nebydlí, ale stejně musíme něco jíst!“

„No, Richarde, ty přece taky víš, kde je Marks & Spencer,“ odpověděla.

Na tom něco bylo. Zvykl jsem si tedy jezdit do Marks & Spencer. Brzy se však nade mnou slitovala! Na silvestra jsem seděl na ostrově Necker a díval se na prázdný list papíru. Rozhodl jsem se, že je čas na nový začátek, čas vzlétnout ke hvězdám. Následující rok jsem na tom pracoval, a to doslova. Založil jsem totiž novou společnost.

Vesmír mě uhranul už o třicet let dříve. Stalo se to 20. července 1969. Před dvěma dny mi bylo devatenáct a stále jsem se ještě léčil ze silné kocoviny číhající na mnohého teenagera, který slaví devatenáctiny. Táta zapnul malou černobílou televizi v našem domě v obci Shamley Green a já jsem spolu s miliony dalších diváků sledoval neuvěřitelnou přehlídku záběrů z vesmíru vysílaných zpět na Zemi. Více než 238 000 mil nad námi přistálo Apollo na Měsíci. Vesmír mě lapil, když Neil Armstrong utrousil nesmrtelná slova: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ Ať už v té větě udělal chybu, nebo ne, bylo to podnětné.

V tu ránu jsem byl přesvědčen, že jednou do vesmíru poletím. Říkal jsem si, že když NASA může přistát na Měsíci, v blízké budoucnosti dokážou vzít do vesmíru kohokoliv, kdo bude chtít. Vůbec jsem o tom nepochyboval. Jenže když mise Apollo skončily a roky ubíhaly bez dalšího převratného vývoje, cestování do vesmíru se zdálo opět méně dosažitelné. Byl jsem si však jistý, že je to jen otázka času, a moje nadšení neopadávalo.

16

V roce 1999 jsem udělal první krůčky k dosažení svého vlastního snu.

Ze všech těch pozoruhodných cest, které jsem ten rok podnikl po celém

světě, ta nejzajímavější začala krátkou procházkou z mého tehdejšího

domova přes zledovatělou zeleň Hyde Parku do šedivé úřadovny. Vkročil

jsem na živnostenský úřad a nechal registrovat novou společnost: Virgin

Galactic Airways. (A protože jsem rozený optimista, registroval jsem

také Virgin Intergalactic Airways!) Nevěděl jsem, jak rozjet vesmírnou

společnost – nikdo to přede mnou ještě neudělal –, ale strašně se mi

líbil ten název a byl jsem z toho nápadu nadšený. Přišlo mi, že vstoupit

do nového milénia s myšlenkou letu do vesmíru je skutečně vzrušující.

Vzhlížel jsem ke hvězdám a přemýšlel, jak se dostat tam – a pak zase

zpátky na Zemi.

To všechno nás však teprve čekalo. Tenkrát na silvestra bylo na pořadí

dne, abych si zatančil se svou ženou. Odložil jsem tužku, nechal jsem

seznam nápadů na stole a připojil se k hostům v dolním poschodí za

doprovodu Princovy písně: „Snil jsem, když jsem tohle psal, tak mě

zažaluj, jestli na to jdu moc rychle. Ale život je jen večírek a večírky

nemají dlouhé trvání...“

3 2 Jsme transparentní

B

yl jsem jedním z prvních v Británii, kdo v osmdesátých letech pou

žíval mobilní telefon. V té době vážil víc než Holly a byl skoro stejně

velký. Přirovnat ho k cihle by cihlu urazilo. Než se však mobily zmenšily do přijatelnější velikosti, stihli jsme se rozšířit a úplně proměnit způsob, jakým jsme podnikali. Už jsem nemusel být v určitou dobu na určitém místě. Mohl jsem trávit víc času se svými dětmi ve volné přírodě nebo jen tak na chvíli zmizet. Nedělalo mi dobře být připoutaný ke stolu a opravdu jsem si uvědomoval, že mobilní telefony dokážou změnit pracovní proces díky svobodě a pohodlí, které poskytují.

Podnět k založení Virgin Mobile přišel v roce 1999. Seděl jsem v kuchyni doma v Holland Park a pročítal jsem nějakou korespondenci, když se objevil Will Whitehorn, vedoucí oddělení komunikace, a mával na mě papírem.

„Hádej, co se stalo, Richarde. Vyhráli jsme cenu.“

„Paráda. A jakou?“ zeptal jsem se.

„No, vlastně... tu cenu jsem vyhrál já.“ Pak přede mě na stůl položil dokument – účet za telefon. „Přiměl jsi mě, abych tak často telefonoval tobě a všem novinářům v zemi, že mi British Telecom udělil cenu za nejvyšší účet za telefon ve Velké Británii.“

Willův účet za telefon mě přivedl k zamyšlení. Ne že bych ho chtěl zatěžovat méně, ale proč platíme společnosti British Telecom tolik peněz za všechny naše telefonáty? Proč nezaložit vlastní telekomunikační společnost?

V roce 1998 se celosvětový prodej mobilních telefonů více než zdvojnásobil na částku 162,9 milionu – na tento trh jsme museli proniknout. VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA Já a všichni ostatní jsme za luxus užívat telefon platili jako mourovatí. Sáhodlouhé smlouvy s obrovskými poplatky za služby byly úplně normální. Mobilní telefony se rychle staly nutností, takže lidé byli ochotní přistoupit na to, že je telekomunikační společnosti berou na hůl.

Viděl jsem v tom příležitost, jak zásadním způsobem proměnit trh. Skupina Virgin Group stála na pevných nohách a díky novým partnerům Virgin Atlantic jsme si mohli dovolit novou investici. A oblast mobilních telefonů se bezesporu nabízela. Má jediná obava se týkala pokrytí nákladů obrovské investice do infrastruktury. Tady však existovalo netradiční řešení: nebudovat celou novou síť infrastruktury, ale místo toho se svézt na jedné z existujících sítí. V roce 1997 jsme odstartovali dvacetiletou spolupráci se sítí Fast Track, která se v žebříčku Sunday Times umístila mezi nejlepšími soukromými podniky ve Velké Británii. Nemohl jsem si nevšimnout, že spousta úspěšných začínajících podniků, jako byl Carphone Warehouse, byly ze sektoru telekomunikací. Zeptal jsem se Stephena Murphyho a investičního gurua Gordona McCalluma, proč už jsme do tohoto sektoru taky neinvestovali. Byli o krok napřed a pohotově mi ukázali zprávu Goldmana Sachse o možnostech MVNO – mobilních virtuálních operátorů. Zpráva byla plná technických výrazů, ze kterých mě bolela hlava, ale když jsem se prokousal tuctem zkratek, bylo mi jasné, kudy se máme ubírat: kdyby se nám podařilo přemluvit nějakou síť ke spolupráci, mohli bychom si na jejich systému pronajmout čas a vlnový rozsah a na oplátku nabídnout své zkušenosti z oblasti marketingu a péče o zákazníka.

Jakmile jsem rozhlásil, že Virgin mají zájem, požádala nás o spolupráci spousta sítí a také mnoho podnikatelů s nápady v oblasti mobilních telefonů, od designérů sluchátek po vývojáře pagerů. Seznámil jsem se s Tomem Alexanderem a Joem Steelem, dvěma mladými muži z BT Cellnet s bohatou zkušeností v odvětví telekomunikací. Poté, co vyjednávání o spolupráci s Cellnetem nepřineslo žádný výsledek, nabídl jsem Tomovi, abychom společně vybudovali novou mobilní společnost na úplně jiných základech.

Pozval jsem Toma na oběd do svého tehdejšího domu v Kidlingtonu v hrabství Oxfordshire. Ve staromódním podnikatelském stylu jsme celý plán probrali u kuchyňského stolu. Naplánovali jsme zavedení

JS ME TRANSPARENTNÍ

předplacené telefonní služby, díky níž by uživatelé platili pouze to, co skutečně provolali. Chystali jsme se zaměřit na mladý trh a oslovovali jsme teenagery, kteří si pořizují první telefony, a také postarší lidi, jež dobře znají Virgin a mají plné zuby tradičních poskytovatelů služeb, kteří z nich jen tahají peníze. K prodeji telefonů jsme chtěli využít své obchody s hudbou Virgin Megastores. V té době jsme měli celkem 381 obchodů po celém světě a nové vlajkové lodě v londýně na Piccadilly Circus, v Miami, v Glasgow, ve Štrasburku a v Okajamě, plné bystrých zákazníků, na něž bychom se mohli zaměřit. Tom spolu s Joem souhlasili, že podají výpověď v Cellnetu a připojí se k Jamesi Kyddovi z Virgin Drinks coby první tři zaměstnanci společnosti Virgin Mobile.

Mělo to jeden malý háček. Tito chytří mladíci byli, řekl bych, příliš uhlazení. Chodit nastrojený v úhledném obleku s kravatou vážně nepatřilo do firemní kultury Virgin.

„Opravdu chceš chodit do práce každý den v tomhle?“ zeptal jsem se a zatahal jsem Toma za kravatu. „Jak v tom můžeš dýchat?“

První pracovní den ve Virgin Mobile jsme uspořádali trochu zvláštní iniciační rituál. Vzali jsme jejich obleky a kravaty, udělali malý ohýnek a spálili jsme je. Radostně jsme pozorovali hořící látku a já věděl, že to bylo správné rozhodnutí. Teď je třeba rozdýmat podobný oheň pod samotným odvětvím mobilních telefonů. Poté, co zprávy o Virgin Mobile prosákly na veřejnost, kritici opět upozorňovali, že značku Virgin příliš rozšiřujeme a vstupujeme do mnoha odvětví, s nimiž nemáme zkušenosti. To mě netrápilo. Bral jsem změnu jako výzvu a chtěl jsem se jí bez skrupulí postavit. Co nám však chybělo nejvíc, byla síť. Provozovatelé sítí nás jeden po druhém odmítali, protože se obávali, že by na tom prodělali víc, než vydělali, kdyby nás pustili na trh. Nakonec One 2 One, které jsme oslovili jako poslední, souhlasili s tím, že nám dodají svou síť a my jim na oplátku poskytneme značku a marketing. Dne 1. srpna 1999 jsme se stali partnery padesát na padesát. Jenže pak jejich majitelé Cable & Wireless zčistajasna prodali One 2 One německé firmě Deutsche Telekom, která z nich udělala novou značku T -M obile. Během děsivých čtyřiadvaceti hodin se zdálo, že se na nás vykašlou. Naskočil jsem do letadla a letěl do Německa na setkání s Ronem VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA Sommerem, generálním ředitelem společnosti Deutsche Telekom. Ron mluvil přímočaře a působil velmi bystře. Hodně se mi ulevilo, když mě po hodině vysvětlování ubezpečil, že mému plánu rozumí, a domluvili jsme se, že budeme v dohodě pokračovat.

T -Mobile i my jsme každý investovali 42,5 milionu liber a začali budovat jeden z největších britských start -upů všech dob. Poté, co jsme zajistili bankovní dluh ve výši 100 milionů liber, analytici ze City oceňovali hodnotu společnosti závratnými čísly. Jeden dokonce odhadl náš byznys na 1,36 miliardy liber, a to ještě předtím, než jsme měli prvního zákazníka!

„Opravdu řekli miliardy, ne miliony?“ musel jsem si ověřit u Willa.

Škrábal jsem se na hlavě a přemýšlel jsem, proč jsme se do podnikání s mobilními telefony nepustili už dříve.

Když nadešel čas uvést společnost na trh, bylo mi jasné, že potřebujeme nějakou událost, která by na sebe upoutala pozornost. Při jednom zahajovacím večírku naší aerolinky jsem před zraky novinářů na křídle letadla obrátil Kate Moss vzhůru nohama. „Richarde, já nemám kalhotky!“ vykřikla. Neuvědomil jsem si, že předtím pršelo, a najednou jsem cítil, jak mi podklouzávají nohy a povoluje mi sevření. Na okamžik jsem si myslel, že upustím nejslavnější supermodelku světa z boku našeho letadla. Podařilo se mi to ustát a doufám, že Kate už mi snad odpustila.

Snažil jsem se dát najevo, že Virgin Mobile je síť, která nic neskrývá a neobelže zákazníky zavedením skrytých poplatků. Existuje snad lepší způsob, jak to udělat, než se připojit k sedmi nádherným dámám v obrovském průhledném mobilním telefonu na Trafalgarském náměstí v londýně? Jo, a taky jsme při tom byli úplně nazí, kromě malých oranžových polštářů, které nám sotva zakrývaly naše cudná místa.

„Jsme transparentní,“ vzkázal jsem davu. Vtip jim došel a pobavilo je to. Metropolitní policie už však tolik smyslu pro humor neměla, a tak jsme museli vzít rychle roha i s polštářky. Naše propagační akce někdy dokážou překvapit i mě. Stalo se to při uvádění Virgin Mobile na trh v Austrálii. Do listopadu 2000 měla společnost Virgin Mobile UK více než pět set tisíc zákazníků a získala ocenění Síť roku od časopisu Mobile Choice (což není špatný výsledek, když uvážíte,

JS ME TRANSPARENTNÍ

že jsme ve skutečnosti ani žádnou síť neměli). Vzhledem k tomu, že si australská veřejnost rychle oblíbila naši aerolinku, dávalo smysl kout železo, dokud je žhavé, a založit dole u protinožců i novou mobilní společnost. Postupovali jsme stejně jako v Británii a našli jsme si v Austrálii již zavedenou firmu Optus. Vyjednali jsme s nimi partnerskou spolupráci, kdy jsme využili jejich síťovou infrastrukturu a na oplátku jim nabídli značku Virgin a svou zkušenost se zákazníky. A stejně jako při vstupu na trh Virgin Mobile ve Velké Británii jsme i v tomto případě potřebovali událost, která by se lidem vryla do povědomí.

První náznak, že se děje něco neobvyklého, jsem zaznamenal, když mě vyzvedli z hotelu Holiday Inn v Potts Point v Sydney. Nasedl jsem do auta společně se šéfkou marketingu Jean Oelwangovou, Peterem Beikmanisem a Catherine Salwayovou a začali jsme se radit. Očekával jsem, že pojedeme do přístavu, ale místo toho jsme vyjeli ven z města a mířili na venkov.

„Myslel jsem, že jedeme na zahajovací akci poblíž přístavu v Sydney,“ řekl jsem.

„Hmm, ano, to jo,“ Jean zněla dost nervózně.

Ostatní v autě si vyměnili pohledy, tak jsem usoudil, že se něco chystá. Potom jsme dorazili na prázdné prostranství. Byla to zvláštní volba místa a na zahajovací akci tam bylo příliš vylidněno. Pak jsem zaslechl zvuk vrtule helikoptéry. Už jsem to začínal chápat. Vrtulník přistával vedle auta a já jsem vzdoroval síle větru.

„Už tomu asi rozumím.“ Chystal jsem se nasednout do vrtulníku, ale vtom mě Jean strhla stranou.

„Richarde, asi jsme ti to měli říct dopředu...“

Jean si stoupla za mě a pak mi muž z posádky vrtulníku nasadil postroj. „Ve skutečnosti nepoletíte ve vrtulníku. Poletíte sto stop pod ním.“

Tak to bylo něco nového! Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce, ale risk je zisk. Člen posádky vrtulníku mi řekl, že si mám lehnout na zem. ležel jsem v měkké, vyhřáté trávě a cítil jsem, jak mi k pasu připevňují lano na bungee jumping.

„Nehýbejte se,“ bylo mi řečeno. „Hlavu držte dolů.“

ležel jsem v trávě a zaslechl jsem, jak se vrtule dává do pohybu. Zatímco mě s cuknutím vyzdvihli ze země, přemýšlel jsem, co by si o mé VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA svízelné situaci pomyslela Joan. Když mě zvedali, nepřestával jsem se obrovskou rychlostí točit dokolečka. Snažil jsem se dostat do polohy skoku s padákem – dát ruce a nohy od sebe. V obličeji jsem měl ztuhlý výraz, asi něco mezi zmatkem a hrůzou. Ale řekl bych, že to byla spíš hrůza.

Konečně se mi podařilo najít rovnováhu a začali jsme se rychle pohybovat. letěl jsem vzduchem vysokou rychlostí, sto stop pod vrtulníkem. Často se mi zdávaly sny, že mávám rukama a létám. Někdy jsem plachtil kolem ostrova Necker a vdechoval oceánský vzduch. Jindy jsem letěl do vesmíru a díval se dolů na bledě modrou tečku Země. Obvykle jsem však pozoroval ulici Oxford Street, kde stával náš první obchod Virgin Records, s vědomím, že kdybych se zastavil, spadnu. Slétl jsem k zemi, někomu jsem srazil klobouk a pak jsem zase vyletěl vzhůru. Občas mě ze spánku probudil pocit, že padám.

Toto bylo jako ztělesnění mých snů. V životě jsem nezažil nic úžasnějšího. Zjistil jsem, že když na jedné nebo druhé straně spustím paži, můžu ovládat směr, tedy do jisté míry. Doletěli jsme nad město a já si začal let užívat, mával jsem na zmatené tváře pod sebou a připadal jsem si mnohem víc než kdy jindy jako Peter Pan. Takhle se asi cítí ptáci, pomyslel jsem si.

Potom jsem zaznamenal, že se kvapem blížíme k velkolepé stavbě Harbour Bridge v Sydney. Snažil jsem se spustit paže, jak jsem se to právě naučil, ale bylo mi jasné, že to nebude stačit. Zkusil jsem zavolat na pilota vrtulníku, aby vyletěl výš, ale marně. V žádném případě mě nemohl slyšet.

„Vyleť výš! Výš!“ křičel jsem.

Určitě narazím do mostu. Byl jsem si tím jistý. Nastává moje poslední hodina, pomyslel jsem si, před smrtí se proháním po obloze a pak... PlESK! Narazím obličejem do jedné z nejslavnějších staveb Austrálie stejně jako kojot Wilda v animovaném seriálu loony Tunes.

Domníval jsem se, že zažívám poslední okamžiky svého života. Vtom se vrtulník zvedl a já se těsně vyhnul osudu stát se trvalou ozdobou boční stěny mostu. Sotva jsem se stihl nadechnout a už jsme uháněli přes most, natolik nízko, že jsem viděl užaslé výrazy chodců hledících vzhůru. Konečně jsme přistáli na vrcholu obrovské konstrukce ve tvaru

JS ME TRANSPARENTNÍ

klece, která se nacházela blízko budovy Opery v Sydney. Překypoval jsem adrenalinem, vzrušený z toho, co jsem zrovna zažil. V kleci byli lidé oblečení do veškerých barev naší konkurence – australský trh s mobilními telefony byl konkurencí přímo přesycený. lidé měli na rukou pouta jako symbol zdlouhavých smluv, které podepsali se společnostmi typu Vodafone či Telstra, a zpívali: „Set us free, set us free!“

4

Odpálil

jsem několik pyrotechnických šroubů, klec se zřítila a „zákazníci“ byli osvobozeni.

„Chvíli jsem si myslel, že bude po mně,“ řekl jsem později Jean.

„Jsem moc ráda, že jsi to přežil,“ ujistila mě. „Nepodařilo se nám sehnat žádnou pojišťovnu, která by tě pojistila!“ Virgin Mobile se stal nejrychleji rostoucím start -upem v odvětví mobilních telefonů v dějinách Velké Británie. V roce 2001 jsme získali miliontého zákazníka, což je neuvěřitelné číslo pro firmu, která vybudovala vše od nuly v tak krátkém časovém úseku.

Já jsem však toužil po další kapitalizaci. Dne 21. února 2001 jsem jel do Cannes na Světový kongres 3GSM, kde jsem představil společnost Virgin Mobile jako prvního celosvětového operátora mobilní virtuální sítě. V příštích několika letech jsme založili nové samostatné mobilní společnosti v deseti zemích na pěti kontinentech. S britským partnerem T -M obile jsme zahájili nové služby v Severním Irsku. Se společností Singtel jsme si sjednali dohodu o společném podnikání za jednu miliardu dolarů, zahrnující operace mobilních telefonů po celé Asii. První na řadě byl Singapur v roce 2001.

Kromě Velké Británie a Austrálie jsme plánovali rozšířit Virgin Mobile do Jihoafrické republiky, Kanady a Francie, ale já jsem mermomocí chtěl dostat značku Virgin na jeden z nejnepřístupnějších trhů na světě: do Spojených států. Oslovili jsme společnost Sprint a dohoda se začala nadějně rýsovat, jenže Sprint pak začala na poslední chvíli couvat, když se trh po teroristických útocích 11. září zmenšil. Zatelefonoval jsem Billovi Esrayovi, generálnímu řediteli společnosti Sprint, který byl proti naší dohodě. Zavázali jsme se, že v následujících letech sami investujeme značný obnos – částku dosahující 187 milionů dolarů –, čímž jsme chtěli dokázat, že to myslíme vážně. Namítal jsem, že dohoda je pro Sprint vlastně levná, protože jim pomůže proměnit zkostnatělou image a otevře je novému, mladšímu publiku, ale setkal jsem se jen se zarytým mlčením.

„Podívejte se, vy potřebujete značku, jako je Virgin,“ řekl jsem mu nakonec. „Teď vaši telefonní společnost volí jen mladí republikáni.“

A tohle zapůsobilo. Bill ustoupil a v říjnu 2001 jsme se Sprintem oznámili nové společné podnikání, které v USA nabízelo předplacené mobilní služby Virgin. Generálním ředitelem se stal Dan Schulman a začali jsme připravovat strategii pro vstup na americký trh.

O devět měsíců později jsem zase visel vysoko nad zemí, tentokrát z jeřábu na náměstí Times Square. Pode mnou se shromáždili reportéři a turisté. Rozerval jsem si šaty a hodil je do davu, zatímco strategicky umístěný (obří) mobilní telefon zakrýval mé choulostivé partie a já byl v obklopení šesti urostlých nahých umělců z nového muzikálu z Broadwaye Do naha!

„Byla to sranda. Ale víc se mi líbila britská zahajovací akce,“ řekl jsem později Danovi. „Tam mě místo chlapů doprovázely samé ženské!“

Avšak poselství, které jsme chtěli předat, bylo stejné. Větší srozumitelnost a jednoduchost pro zákazníky. Jsme transparentní. Za pomoci několika pikantních reklam začal náš byznys rychle růst. Než jsme se stačili rozkoukat, společnost Virgin Mobile USA překonala rekord coby nejrychleji rostoucí firma, která dokázala vydělat více než miliardu dolarů v tržbách za tři a půl roku od svého založení. V prosinci 2009 jsme ji prodali Sprintu za 294 milionů liber. Společnost dále roste a stále je největším byznysem Virgin Mobile po celém světě. 3 Byznys na pivním tácku

N

ejlepší nápady nemusejí být vždy podložené podrobnými finanč

ními propočty a složitými obchodními návrhy. Někdy se je podaří

zformulovat na rub pivního tácku. Jeden takový případ vedl k založení nejrychleji rostoucí společnosti skupiny Virgin všech dob: Virgin Blue.

Zmiňovaný pivní tácek počmáral Brett Godfrey, toho času finanční ředitel Virgin Express, našeho evropského dopravce. Měl jsem vždycky v oblibě hledat talenty uvnitř rodiny Virgin a povzbuzoval jsem zaměstnance, aby přijímali výzvy v nových uskupeních v rámci Skupiny – Brett byl názorným příkladem. Poprvé jsem si uvědomil, co se v něm skrývá, když napsal skvělý e -mail skupince nových zaměstnanců. Začal jsem jeho pokrok bedlivě sledovat a neuniklo mi, jak s lidmi dobře zachází a z každého dokáže dostat to nejlepší. Byl jedním z mála, kdo dovedl pochopit drobné detaily leteckého průmyslu s dalekosáhlými důsledky, a dobře věděl, že ředitelé musejí být lidem přístupní a musí je být vidět. Často tedy chodil mezi lidi, a dokonce si občas vyhrnoval rukávy spolu s přepravci zavazadel, aby s nimi zvedal kufry a dozvěděl se o problémech z první ruky. A tak mě ve chvíli, kdy bylo třeba obsadit pozici generálního ředitele Virgin Express, napadlo, že tím správným mužem je právě on.

Když jsem mu však z Oxfordu jednou ve čtvrtek večer zavolal, abych mu tu práci nabídl, kategoricky mě odmítl.

„Velmi si té nabídky vážím,“ vysvětloval, „ale mám dvě malé děti a se ženou jsme se rozhodli, že se odstěhujeme zpět do Austrálie.“

Byl jsem zklamaný, ale přijal jsem jeho vysvětlení. „Cením si lidí, kteří na první místo kladou rodinu,“ řekl jsem mu. Popřál jsem mu vše VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA nejlepší a dodal jsem: „Jestli pro nás chcete pracovat v Austrálii, dejte mi vědět a já uvidím, jestli můžu něco zařídit.“

Nastala chvíle ticha. „Zvláštní, že to říkáte,“ odpověděl. „Jeden nápad mám už pár let a rád bych vám ho představil.“

Vždycky jsem měl rád lidi, kteří se umějí chytit příležitosti. „OK,“ řekl jsem, „co to je?“

„Počkejte,“ v telefonu jsem slyšel tlumený zvuk, jak Brett hledal poznámky. „Mám ten nápad sepsaný na zadní straně několika pivních tácků...“

Brett mi začal vysvětlovat svůj plán na nízkorozpočtovou aerolinku v Austrálii. Byl synem zaměstnance Qantas, takže znal všechny podrobnosti australského leteckého trhu. Popsal mi, jak byl na pivu s dalším odborníkem na letecký průmysl, Robem Sherrardem, který založil Sherrard Aviation, a ten nabídl Brettovi jeho první práci účetního. Hovořili spolu o vzestupu nízkonákladových přepravců v Evropě a v Americe a přemýšleli, jak tento model uzpůsobit australskému trhu. V té době lidi za leteckou dopravu přepláceli kvůli nedostatku konkurence. Qantas nenacházela dostatečnou konkurenci ve společnosti Ansett , a neměla tak žádný podnět k vylepšení služeb ani ke snížení cen. letecká doprava je často jediný způsob, jak po rozlehlém území Austrálie cestovat, a proto Qantas věděla, že drží své zákazníky pevně v hrsti. Brett a Rob sepsali na tácky návrh, jak je z tohoto sevření vysvobodit.

„Dobře, tak dejte dohromady trochu propracovanější návrh! Rád se na to podívám,“ řekl jsem.

Brettův plán byl na můj práh doručen už další den ráno. Také jsem měl vždycky rád lidi, kteří dokážou jednat rychle. Kdybych měl jmenovat jeden národ, který opravdu rozumí životnímu stylu Virgin a žije jím, byla by to Austrálie. Strašně rád jsem tu zemi navštěvoval a strávil jsem tam spoustu let svého mládí. Po Austrálii jsem cestoval s rodinou nebo tam sportoval na pláži či v oceánu. Zamiloval jsem si australskou kulturu, podnebí i lidi.

Když jsme se chystali rozšířit Virgin Atlantic, jedním z prvních míst na mém seznamu bylo Sydney. Rozjel jsem kampaň, abych přiměl vládu změnit její politiku, která poskytovala British Airways výhradní právo

BY ZNYS NA PIVNÍM TáCKU

přepravy na trase mezi londýnem a Sydney. Úřady měly také snahu chránit svou tradiční místní aerolinku Qantas bez ohledu na to, že Australané tak měli menší výběr a turismus méně vydělával. Několikrát jsem se je snažil přesvědčit, ale neúspěšně. Nebyli ochotní nic měnit, a už vůbec nechtěli pomáhat nějakému otrhanému Anglánovi z hudebního průmyslu.

Na jednom obzvláště neúspěšném jednání v květnu 1988 se senátor Gareth Evans jasně vyjádřil, že svoji vládní politiku nezmění. Odcházel jsem naštvaný, ale nevzdával jsem to. Okamžitě jsem podal tiskovou zprávu s vysvětlením, co se stalo. Končila slovy: „Kdyby zde aerolinka Virgin Atlantic mohla létat, podpořila by poptávku na této trase. Měli by z toho prospěch cestovní ruch, malé podniky i příbuzní, kteří letí na návštěvu. Konkurence by prospěla všem. Naštěstí je mi jen sedmatřicet let, a pokud nespadnu s balonem, čas je na mé straně!“ No, vlastně jsem potom s několika balony spadl, ale ještě jsem tady a můžu o tom vyprávět.

Nejlepší bylo založit úplně novou leteckou společnost, a proto mě Brettův plán lákal. Další den jsem si prohlížel jeho návrh a bylo vidět, že čísla dávají smysl. Plán měl jasnou vizi a Brettovo nadšení bylo nakažlivé. A pak kdo říká, že účetní nemají představivost? Možná že mu těch pár piv pomohlo rozproudit kreativitu! Australský letecký trh s duopolem dvou společností přímo vybízel k tomu, abychom s ním pěkně zatřásli. Požádal jsem Bretta, ať letí do Austrálie a prozkoumá pár věcí, které mi byly trochu nejasné, konkrétně prodej letenek, piloti, terminály, harmonogram, kvalitní letadla a personál. Neuběhl ani týden a Brett byl nazpátek s odpověďmi na všechny moje otázky.

Osobně jsem byl velmi spokojen, ale ještě bylo nutné přesvědčit radu společnosti Virgin. Již dříve mu tento nápad zamítli a Brett mi řekl, že než jsem o jeho nápad projevil zájem já, už to málem vzdal. To mě ještě více motivovalo, abych věc dotáhl do konce. Jenže i já jsem u vedení Virgin narazil na stejný nedostatek zájmu jako Brett.

„Nejdříve zvažme všechna pro,“ řekl jsem na schůzi správní rady, „a potom zvažme všechna proti. V tomto byznyse se skrývají neuvěřitelné možnosti. Sice s sebou nese i riziko, ale je zvládnutelné.“

Jedním z mých hlavních argumentů byl prvek překvapení. Žádná australská aerolinka by nečekala, že jim bude konkurovat podnik našeho VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA zaměření. Stále jsme ještě pracovali na tom, abychom naši značku proslavili na mezinárodní scéně. Nikdo by nečekal, že se pustíme do něčeho takového. Po velké bitvě se mi konečně podařilo radu přesvědčit. Setkal jsem se s Brettem tváří v tvář, abych mu tu radostnou novinu oznámil. Potřásl jsem mu rukou a usmál se na něj.

„K čertu s tím,“ pronesl jsem. „Jdeme na to!“ „Pokud máte fialové vlasy, děláte v řeznictví a po těžkém dni se stále usmíváte, jste přesně ta letuška, kterou hledáme...“

Reklamní kampaň hledající nové zaměstnance do naší aerolinky byla neobvyklá hned z několika důvodů. Za prvé jsme při náboru zaměstnanců necílili na Sydney, které se automaticky nabízelo, ale na pobřežní oblast Sunshine Coast. Kromě města Perth byl Brisbane nejrychleji rostoucím trhem v zemi, pláže lákaly spoustu lidí a vláda Queenslandu přímo prahla po nové letecké společnosti na trhu, která by posílila regionální cestovní ruch.

Dále jsme se nezaměřovali na lidi se zkušenostmi, ale raději jsme najímali ty, kteří by normálně o zaměstnání v letecké společnosti neusilovali. Virgin se vždy snažila najít skvělé zaměstnance a já jsem si umanul, že naše nová aerolinka to dotáhne ještě dál, protože bude mít ty nejlepší pracovníky na světě. Neměli jsme zájem o lidi, kteří měli dlouholetou zkušenost s prací v leteckých společnostech. Potřebovali jsme nové tváře s novými nápady. Typický zaměstnanec aerolinky Virgin jen nepřikyvuje hlavou a neříká: „Ano, pane, ne, pane, tři plná zavazadla, pane.“ Typický zaměstnanec aerolinky Virgin s cestujícími vtipkuje a usmívá se. Už kdysi jsem vyprávěl, co se stalo, když měl let Virgin malé zpoždění a lidé čekali ve frontě u letištní brány. Jeden z cestujících předběhl a šel rovnou k přepážce. Naše zaměstnankyně ho velmi zdvořile požádala, aby se vrátil do fronty. Otočil se na ni a řekl: „Nevíte, kdo jsem?“ Zaměstnankyně tedy ohlásila rozhlasem: „Mám mladého muže u brány 23, který se ztratil – neví, kdo je.“ Ostatní cestující vyprskli smíchy. „Polib mi prdel!“ vykřikl sebestředný muž. Zachovala vážnou tvář a odpověděla: „Díky, nemám zájem... na to bych frontu určitě nečekala!“

Náborová kampaň zaznamenala neuvěřitelný úspěch. Dostali jsme životopisy dvanácti tisíc lidí ochotných přestěhovat se do Queenslandu.

BY ZNYS NA PIVNÍM TáCKU

Na rozjezd letecké společnosti jsme počítali s rozpočtem deseti milionů australských dolarů. Může to znít jako spousta peněz, ale abych to uvedl do souvislostí, třeba americká nízkonákladová letecká společnost JetBlue potřebovala na rozjezd 120 milionů dolarů. Chtěl jsem, abychom využili internet jako ještě žádná letecká společnost před námi. Do šesti měsíců se 92 % rezervací dělalo on-line. Dnes je to běžné číslo, ale v roce 2000 převládaly prodejny na hlavních ulicích a brožurky cestovních kanceláří. My jsme cílili na mladší zákazníky a také jsme se snažili snížit náklady, protože transakční poplatky on-line jsou mnohem menší. Možná jsme pracovali s malým rozpočtem, ale rozdíl jsme dohonili nadšením, iniciativou a smyslem pro humor. Rozhodli jsme se, že společnost nazveme Virgin Blue, což byla vtipná slovní hříčka, protože Australané nazývají zrzouny „bluey“. Podnítilo to můj smysl pro humor, a tak jsem pojmenoval naše červená letadla Blue: také se mi podařilo přesvědčit Bretta a Roba, aby se na zahajovací let z Brisbane do Sydney 31. srpna 2000 oblékli jako Bratři Bluesovi.

Blížilo se datum spuštění našich služeb. Oznámili jsme své ceny, čímž jsme způsobili značný rozruch. Jednosměrná letenka z Brisbane do Sydney byla o více než padesát australských dolarů levnější než letenka od Qantas. Cena akcií Qantas se propadla o dvě miliardy australských dolarů. Celý rozrušený jsem volal Brettovi, protože jsem dobře věděl, že špatné načasování dokáže pohřbít leteckou společnost ještě dříve, než vůbec vzlétne.

„Jde spuštění podle plánu?“ zeptal jsem se. „Udělejme všechno, co je v našich silách, abychom začali včas létat a co nejvíce využili současnou situaci.“

Bretta optimismus neopouštěl. Začali jsme pracovat ještě usilovněji, abychom se co nejdřív dostali do vzduchu. Zákazníci se hrnuli ve velkém a počet zaměstnanců se od března do srpna zvýšil z 12 na 350. Měsíc před plánovaným startem mi začal telefonovat management, že rostou náklady. Účetní se obávali, že nebudeme mít na zaplacení zaměstnanců, ale já jsem si toho nevšímal. Tlačil jsem na další investice a poháněl jsem Bretta, aby naplánoval ještě rychlejší růst. Zatímco se Brett usilovně snažil obstarat peníze na pokrytí výplatní listiny, podepsal jsem dlouhodobou investici ve výši 600 milionů australských dolarů na objednávku deseti nových Boeingů 737. Chtěl jsem těžit z velké pozornosti, kterou VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA jsme vyvolali, zejména v době, kdy se na Austrálii upíraly zraky celého světa díky olympijským hrám v Sydney.

Vytočil jsem telefonní číslo, abych se připojil na schůzi rady a zastal se Bretta. „Než kdokoliv promluví...,“ začal jsem, „vím, že jsme překročili rozpočet, a slibuji, že se nám to vyplatí.“ Někteří v místnosti nezněli moc přesvědčeně, ale já jsem nepřestával tlačit. „Nedává žádný smysl, abychom do toho šli jen napůl. Musíme do toho jít naplno, nebo to vzdát. Chcete to snad vzdát?“

Mohlo se zdát, že se pouštíme do obrovského rizika. Znal jsem snad všechny podrobnosti obchodování v leteckém průmyslu v Austrálii? Rozhodně ne. I když jsme posbírali bohaté zkušenosti s Virgin Atlantic, toto byl úplně nový trh s jedinečnými intrikami, problémy a zvláštnostmi. Na druhou stranu jsem však věřil, že Virgin může v Austrálii uspět, protože nás tam už všichni znali: Virgin znalo 94 % lidí v zemi ještě před zahájením činnosti naší letecké společnosti. Kromě povědomosti o značce nám hrál do karet obrovský průnik hodnot a pohledu na život. Možná to zní jako klišé, když řeknu, že Australané se umějí bavit stejně dobře jako my, ale je to pravda. Australané tvrdě pracují, umějí to roztočit a neberou se příliš vážně, což mi zní hodně povědomě.

Věděli jsme, že se lidé těší, až vzlétneme do vzduchu, a byli jsme rozhodnutí jejich touhu uspokojit. Také jsme věděli, že naši rivalové na nás nejsou připravení. Od samého začátku nebyli na stráži, když jsme zaútočili na jejich podíl na trhu. Můj instinkt se potvrdil. Zákazníci zbožňovali náš přístup, naši zaměstnanci vykazovali neuvěřitelné zapálení do práce a celkově to byl ten nejúspěšnější start, jaký jsme v podnikání do té doby zažili. Během necelého roku jsme na palubě letadla přivítali miliontého cestujícího. Každopádně netrvalo dlouho, než se naši australští rivalové odhodlali k protiúderu a pokusili se nás zničit. Společnost Qantas zavedla novou nízkonákladovou službu. Aby zamezili našemu růstu, prodávali levněji než my i za cenu ztráty, a na trasách, kde se nám dařilo, zvyšovali svou kapacitu. Prodej více míst, než kolik je na dané trase cestujících, znamená, že obě společnosti prodělají – bude totiž příliš mnoho prázdných míst, takže se nepokryjí náklady. Z hlediska obchodní taktiky je

BY ZNYS NA PIVNÍM TáCKU

to mocenská hra: větší hráči dokážou takové ztráty vstřebat, smíří se s krátkodobým propadem a pokusí se vyřadit konkurenci. Poté se vrátí ke svému původnímu stylu podnikání a připraví cestující o výhody inovace a konkurence na trhu.

letecká společnost Ansett zažívala krušné chvíle. Kromě zmatků způsobených naším vstupem na trh zoufale bojovala se snahou obnovit stárnoucí flotilu a modernizovat služby. Cestující od nich utíkali v davech a my jsme je vítali s otevřenou náručí. Kromě toho jsme rozšiřovali nabídku. Podařilo se nám hladce proniknout na trh na Novém Zélandu s lety z Christchurch do Brisbane v rámci naší nové služby Pacific Blue. Aerolinka Air New Zealand, která částečně vlastnila Ansett, musela začít jednat. Oni se však nepokusili podrývat ceny jako Qantas. Přišli s jinou strategií, jak se nás zbavit.

V červnu 2001, jen deset měsíců po našem inauguračním letu, předložil jejich generální ředitel Gary Toomey návrh, že koupí Virgin Blue. Po úvodním setkání vzal Bretta na večeři do čínské restaurace v Crown Casino v Melbourne. Zčistajasna mu udělal nabídku na koupi naší letecké společnosti za sedmdesát milionů dolarů.

„Máte na mysli sedmdesát milionů amerických dolarů?“ zeptal se Brett.

„Ano, myslím, že bychom se domluvili,“ odpověděl Gary.

Byla to úžasná nabídka. Naše malá společnost, která měla zatím jen pět letadel a odhadovaný podíl na trhu kolem 4 %, narostla z investice v hodnotě 10 milionů na hodnotu 120 milionů australských dolarů za dobu kratší než jeden rok.

Brett se na chvíli omluvil, aby mi mohl tuto novinku z restaurace zatelefonovat. Byl jsem zrovna doma v Holland Parku a pročítal jsem nějakou poštu, když mi zazvonil telefon.

„Sedmdesát milionů dolarů?“ napřímil jsem se v křesle. „Sedmdesát, ne sedmnáct?“

„Sedmdesát,“ potvrdil Brett. „A je to v amerických dolarech. Ne v australských.“

Pár vteřin jsem o tom uvažoval. „Odmítni to,“ řekl jsem. „Je to neuvěřitelná nabídka – všichni čekali, že nevyděláme ani halíř. Ale možná to naši hodnotu ještě podceňuje.“ VIRGINř HlEDáNÍ SEBE SAMA

Vedení Virgin Group o tom moc přesvědčené nebylo. Pochopitelně se nechtěli vzdát tak rychlého a velkého výnosu své investice. Nevyslovenou otázkou zůstávalo, co si tehdy v Ansett v duchu přesně mysleli: Byli vyděšení k smrti? Na schůzi vedení řekl Brett ostatním, že si myslí, že společnost Ansett do tří let zanikne. Všichni se mu vysmáli. Jenže pak naše zisky začaly růst, zatímco Ansett začala propouštět a utrpěla další ztráty, když je Qantas vytlačovala z tras. Za dva měsíce poté, co jsme odmítli jejich počáteční nabídku, za námi přišli znovu a tentokrát navrhovali joint venture. Teď se do toho zapojil i generální ředitel Qantas Geoff Dixon a v tiskové zprávě pronesl, že jeho letecká společnost zvažuje koupi Virgin Blue. Tuto možnost jsme okamžitě vyloučili. Přišli jsme na trh, abychom s tímto kolosem soutěžili, nikoliv abychom se k němu připojili.

Se společností Ansett to však bylo jinak. Za správnou cenu by mohlo dojít k dohodě. V naší kanceláři v Brisbane jsme se pustili do počítání, ale zdálo se, že čísla nevycházejí. Zbavit se společnosti Virgin Blue by snížilo denní ztráty



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.