načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Virál - Helen FitzGerald

-11%
sleva

Elektronická kniha: Virál
Autor:

Lea a její adoptivní sestra Su jsou skoro stejně staré, ale odmalička představují naprosté protiklady: zatímco Lea je rebelka a prudká povaha, Su je vzorná dcera a příkladná studentka. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179 Kč 159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 255
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Viral ... přeložil Lukáš Novák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.61
MOBI velikost (MB): 0.47
ISBN: 978-80-7473-476-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lea a její adoptivní sestra Su jsou skoro stejně staré, ale odmalička představují naprosté protiklady: zatímco Lea je rebelka a prudká povaha, Su je vzorná dcera a příkladná studentka. Když se společně vydají na Mallorcu do prázdninového rezortu Magaluf, který je proslulý svými kluby a nevázaným nočním životem, má jejich matka Ruth starost především o Leu. Z výletu se však nevrátí Su. Su je na útěku, skrývá se, pronásledována strachem a výčitkami svědomí. Někdo totiž natočil video, na němž pod vlivem drog provozuje orální sex postupně s dvanácti muži. A tohle video se nezadržitelně šíří po internetu. Ruth, matka obou dívek a úspěšná glasgowská soudkyně, zuří. Jak se něco takového vůbec mohlo stát a jak lze něco takového zastavit? Jakou roli v celé věci sehrála Lea? Dokáže Ruth překročit hranice zákona a potrestat muže, kteří využili situace a Su takhle zneužili? A dokáže svou milovanou dceru dostat zpátky domů, když se Su brání jakémukoliv kontaktu a zametá za sebou stopy? Svižně napsaný thriller, který se na pozadí psychologicky dobře vystavěného příběhu zamýšlí nad riziky, kterým můžeme být vystaveni v době sociálních sítí a rychlých komunikačních technologií, a pokládá znepokojující otázky po morálních hodnotách i právu ochrany soukromí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Helen FitzGeraldová
Virál















Copyright © Helen FitzGerald, 2016
Translation © Lukáš Novák, 2016
ISBN 978­80­7473­492­2 (PDF)





7
První kapitola
V Magalufu jsem kouřila péro dvanácti klukům.
Zatím to vidělo dvacet tři tisíc devadesát šest lidí.
Mohla mezi nimi být moje matka, můj otec, moje mlad -
ší sestra, babička, druhá babička, děda, můj šéf, můj
učitel biologie a James, kluk, se kterým už šest týdnů
chodím.
Kde jsi? Už asi ikstá esemeska od Jamese.
Nehodlám mu to prozradit. Ani jemu, ani nikomu
dalšímu.
Dvacet čtyři tisíc sto čtyřicet tři. Třeba naše trenérka
netballu, ten prodavač ze Sparu na Long Road. Barry
Craig, ten kluk odvedle. Ta vypadá jako... nejspíš si
říkal, když na to koukal u  sebe v  pokoji. No ne! Zvětšit,
stopnout. Tak je to ona? Ty bláho, Su!
Celkový počet mých orálních sexuálních styků
dosáhl po incidentu v  Coconut Lounge čísla dvanáct.
Správně, nikdy předtím jsem to nedělala. Dokonce
ani tehdy, když ho na mě Greg Jamieson vytáhl
v křoví během expedice v  rámci programu Cena vévody
z  Edinburghu. Dokonce ani s  Jamesem, který se před
dvěma týdny dostal teprve na druhou metu. Jsem přece
upjatá, prudérní Su. Skoro nikam nechodím, radši se
doma učím, a  když už vyrazím ven, většinou jsem ta,
která ostatním dolévá vodu, kupuje chipsy a pak zavolá





8
taxíka. Nemám potřebu mluvit sprostě a  nelíbí se mi,
když mluví sprostě ostatní, pokud to pro přesné vysti -
žení situace není absolutně nezbytné (viz výše, první
řádka).
Mám vážně tak špičatou bradu? To nemůžu být já.
Nejsem žádná sexuální dračice ani rebelka. Černá
ovce rodiny je přece Lea. Lea se každý víkend opíjí. Lea
vyšperkovává svá sdělení peprnými výrazy, přestože by
byla mnohem působivější bez nich. Lea se vyspala se
spoustou kluků, a dokonce i s několika o dost staršími
muži. Na displeji mého mobilu by teď měla být Lea.
Musím mít telefon v  nabíječce, abych si to mohla
přehrávat pořád dokola. Tohle je každopádně moje
zelená květovaná halenka, to jsou moje vlasy, moje ústa,
moje oči. Brada? Ano, jsem to fakt já. A naši to viděli,
anebo se na to zrovna teď dívají.
Tady v pokoji je hrozná zima. Bydlím ve třetím
poschodí čtyřpatrového dvouhvězdičkového hotelu na
okraji městečka Puerto Pollensa. Je tu úzká dvojpostel,
okno, které nejde otevřít, a  koupelna, kde je pořád
mokro, i když ji člověk nějaký čas nepoužívá. Tapeta se
u stropu odlepuje a na třech místech je flekatá. Postel
stojí u zdi pod oknem. Z druhé strany je k ní přiražený
viklající se noční stolek. Jediným zdrojem světla je
chabě svítící úsporná žárovka, která visí nakřivo v čínském
lampionu zavěšeném u stropu.
Video zveřejnil dnes ve 3:20 ráno „Xano“. Píše
o sobě, že je „britský filmový režisér“. Záběry z mobilu,
kamery, nebo čím mě to vlastně natáčel, jsou roztřesené,
pokud se chce prohlašovat za režiséra, měl by na tom
víc zapracovat. Xano je jediný člověk, jehož tvář
není na videu vidět. V  davu napočítám celkem čtyřicet
sedm lidí. V kruhu kolem mě čeká dvanáct kluků, až na
ně dojde řada. Všichni ostatní stojí za nimi, v  rukách
drinky, a povzbuzují mě výkřiky. Někteří z nich na mě





9
míří telefony, ale pokud si něco nahráli, nezveřejnili to,
nebo spíš: ještě to nezveřejnili. Mnohokrát jsem si to
stopla a zvětšila a zatím se mi podařilo v davu poznat
pět lidí. Tohle je ten chlápek, co tam dělá naháněče.
Je do půl těla nahý, aby dal vyniknout vzorovému
pekáči buchet a  dvěma vytetovaným ptákům na hladce
oholeném hrudníku. To on nás vlákal dovnitř („Dobrý
večer, dámy! Je libo drink zdarma, dámy? Dáte si
Jägerbombu?“) a teď se zařadil mezi ty, kdo si mě
natáčejí mobilem. V jednu chvíli se zasměje a vyprskne při
tom trochu nějakého nápoje. Vzadu jsou vidět Millie
a  Natasha, společně drží velký džbán plný
namodralého alkoholu, ve tváři mají napjatý výraz, jako by se
bály, ale přesto nepouštějí z  pusy průhledná brčka,
nejsou dost vyděšené na to, aby přestaly pít nebo aby
mě zastavily. Poznávám boty a kraťasy jednoho
z kluků stojících v kruhu. Je vidět jen od pasu dolů. Už si
chystá nádobíčko. Má být pátý v  pořadí a  panikaří,
ustupuje kus dozadu, má strach, že až se k  němu
dostanu, bude ho mít pořád ještě scvrklého a  měkkého
a že – moment – dvacet čtyři tisíc sto sedmdesát jedna lidí
se tak dozví, že se mu nechce postavit. Má bílé boty,
něco jako tenisky, ale kotníkové, zavázané bílými
tkaničkami, které se klikatí mezi černě olemovanými očky.
I jeho šortky jsou bílé, nohavice dole ohrnuté.
Boxerky má šedé. Jmenuje se Euan. Millie se s ním třetí noc
našeho pobytu zkusila vyspat, ale řekl jí, že všechno,
co dělá, je špatně. Měla v  plánu, že pokud nenarazí
na nikoho lepšího, po Coconut Lounge se u  něj
trochu víc zasnaží. Když se k němu dostanu, má ho pořád
měkkého a – ano – nic na tom nezmění ani moje ústa,
takže Millie tam vzadu už zřejmě uvažuje o tom, že by
se co nejrychleji měla poohlédnout po někom jiném,
protože tohle je naše poslední noc v Maga, a tedy
poslední šance na nezávazný prázdninový sex, který však





10
vyžaduje funkční penis. Když si Euan zapne poklopec
a vytratí se, video zastavím. Millie už pohledem pátrá
po vhodné náhradě za něj. A tady je Lea, moje sestra.
Postává vzadu, sleduje to přes hlavy ostatních, usmívá
se, tleská a pokřikuje: „Jedu, jedu, jedu!“
PROSÍM, ozvi se. Neměj strach, miláčku. Všechno bude
dobré. Dej mi prosím vědět, že jsi v pořádku. Esemeska od
mámy, už sedmnáctá. Táta jich poslal třiadvacet,
Woojin třináct, James sedm, Ashleigh tři, Jenny dvě a Lea,
moje sestra, nenapsala od okamžiku, kdy jsem
nedorazila na letiště v Palmě, ani jednu jedinou.
Zajímalo by mě, jestli máma píše od soudu. Máma
je totiž šerif: ne ten s  koltem a  s  americkým
přízvukem, ale s parukou a přízvukem typickým pro západní
Skotsko: šerif je termín pro soudce u nejvyššího soudu
hrabství... V  soudní síni ji lidé musejí oslovovat
„madam“ a Lea jí tak říká taky, když ji máma něčím naštve.
Ale možná je doma, třeba si vzala volno, poprvé od
toho dne, kdy před pěti lety umřel její táta. Anebo je na
policejní stanici. Možná se rozhodla ohlásit mé
zmizení! Možná mě zkouší vystopovat pomocí telefonního
signálu!
Vyndávám ze svého supermoderního telefonu Ri7
SIM kartu a  baterii a  dupu po nich. Jediným
výsledkem je, že mě rozbolí bosá chodidla. Ohýbám
maličkou kartu, dokud se nezlomí, pak ji spláchnu do
záchodu, stojím v  koupelně v  centimetrové vrstvě studené
vody a sleduju, jak SIM karta klesá ke dnu, ale nemizí.
Millie zřejmě tu noc vůbec nešla spát. A Lea
a Natasha taky ne. Když jsem se vzbudila na zemi
v koupelně apartmánu, který jsme si pronajaly, byla jsem sama.
Z dálky bylo slyšet neodbytné vyzvánění mého mobilu,
zzz, zzz, zzz. Několikrát jsem se vyzvracela a pak jsem
se ploužila bytem, až jsem po zvuku telefon konečně
objevila v kuchyňském dřezu.





11
Volala Millie. „Su, radši se posaď, protože...“
Kufr i většinu svých věcí jsem nechala v apartmánu.
Doběhla jsem k nejbližšímu bankomatu, ze své cestov -
ní platební karty Thomas Cook jsem vybrala všechno
až na dvacet euro, pětapadesát euro jsem zaplatila za
taxi, které mě zavezlo z  jednoho konce ostrova sem,
na druhý, a zbytek jsem dala za tenhle pokoj na týden.
Máma má spoustu známých. Určitě už mě tu vypátrala
díky telefonnímu signálu. Beru si tašku a mizím.
Nemám peníze a netuším, kam jít. V bance pár
bloků od hotelu si z  karty vyberu to, co jsem tam včera
nechala  – dvacet euro. Když ale z  bankomatu vyjede
potvrzení, stojí na něm, že zůstatek na kartě je šest set
dvacet euro. Máma je prostě poklad.
Vyberu si tedy dalších tři sta euro, pořídím si
baseballovou čepici a  sluneční brýle, dojedu taxíkem do
přístavu a koupím si lístek na trajekt do Barcelony,
který odplouvá za dvacet minut. Vím, že bych měla mámě
zavolat, že jsem v pořádku, ale na přímý rozhovor s ní
ani s  nikým jiným se necítím. Zjistí, že jsem si
vybrala peníze z  karty, takže to není tak, že bych ji
nechávala trpět. Bude jí jasné, že jsem živá. Mám v  plánu
skrývat se tak dlouho, než se objeví další video, další
virál. Bude to muset být něco opravdu dobrého, jako
třeba ten hit s  motorovou pilou z  roku 2013. Nějaký
kluk tenkrát natáčel kamaráda, zatímco kamarádův otec
v pozadí testoval svůj narozeninový dárek, motorovou
pilu, s níž chtěl uříznout větev, která rostla příliš blízko
jejich domu. Jeho žena mu přidržovala žebřík, ale
zřejmě ne dost dobře, protože muž ztratil rovnováhu,
spadl, svou drahocennou pilu při tom ale nepustil z ruky,
takže manželce v  pádu uřízl hlavu. I  takové oscarové
kousky se na webu najdou. Překonat moje video bude
těžké – rozhodně na to nebudou stačit koťátka na
trampolíně ani tlouštík, který mizerně, zato s neuvěřitelným





12
zápalem tancuje oblečený jen do nepříliš lichotivých
slipů. Bude to muset být něco hrozného, něco šoku -
jícího. Ale jsem si jistá, že nakonec někdo udělá něco
horšího než já, a  až se to stane, posunu se v  Googlu
až na druhou stránku výsledků vyhledávání a  v  tom
nikdy nekončícím kolotoči hanby mě nahradí nějaký
nový chudák. Jakmile zmizím z první stránky, zavolám
mámě, vrátím se domů, vysvětlím to všechno Jamesovi
a začnu zase chodit do školy. Zase bude všechno
v pořádku. Jsem rozumná holka a vím, že to celé
pravděpodobně jednou pomine a já to přežiju.
Přežila jsem totiž v životě už leccos. Dokonce i tehdy,
když mě moje biologická matka nechala na ulici
v Soulu, to se mnou dopadlo dobře. A  to mě přitom
neodložila do relativního bezpečí babyboxu. Žádné tehdy
neexistovaly. Teprve řadu let po mém narození pastor
Lee Jong-rak vyrobil poštovní schránku o velikosti
novorozence a  umístil ji před vchod do sirotčince
Jusaran v Soulu, aby padlé ženy a dívky měly kde zanechat
plody svých pochybení. Jeho počin vyvolal u jisté části
veřejnosti zděšení a pohoršení, u jiné zase pochopení
a úctu. Ale já se ještě musela obejít bez babyboxu. Já
skončila před policejní stanicí v prodřeném proutěném
košíku bez jediného kousku látky, jen s  korejsky
psaným vzkazem od své biologické matky: „Jmenuje se
Su-Jin. Prosím, postarejte se o ni. Mně je 17.“
Naši mi ten vzkaz dali, když mi bylo šest, poté, co
mi vysvětlili, jak jsem výjimečná, protože když jsem
byla malá, vybrali si mě. Jako bych si už dávno sama
nevšimla, že já a  Lea nejsme stejné. Lea je bílá. Má
normální jméno. Před tímhle vážným pohovorem mi
naši vždycky říkali Su-Jin. Nedlouho po něm jsem je
poprosila, aby vynechali to Jin, chtěla jsem být Su. Od
té doby jsem pro všechny Su, tedy kromě Ley. Ta, jak-





13
mile s ní začala cloumat puberta, mi začala říkat Su-Jin,
s  důrazem na to Jin, aby bylo jasné, co tím chce říct.
Když nám bylo třináct, přidala ještě čong; přitom já jí
nikdy nenadávala do poďobaných ksichtů, i když bych
klidně mohla. Když od ní tohle oslovení poprvé
(a naposledy) uslyšela máma, zuřila. „Tohle slovo my
nepoužíváme, mladá dámo! Je to hanlivý výraz a používají
ho jen lidi, kteří si nejsou jistí sami sebou a připadají si
méněcenní. Takovým lidem se říká rasisti. Rozumíš mi,
Leo? Najdi si ve slovníku, co znamenají slova „hanlivý“
a  „rasismus“, a  tamto slovo už nikdy neopakuj.“ Lea
sice ten výraz používala dál, ale už nikdy před mámou.
Vzkaz od mé biologické matky naši dostali, když si mě
vyzvedávali v adopční agentuře. Byl napsaný červenou
propiskou na zadní straně ubrousku. Táta ho
i s překladem do angličtiny nechal zarámovat a oba rámečky pak
pověsil na zeď v mém pokoji. Celé měsíce pak vypadal
můj rituál před spaním následovně: poté, co mi máma
a  táta dali pusu na dobrou noc, zhasli světlo a 
zavřeli dveře, znovu jsem rozsvítila, posadila se na posteli
a upřeně zírala na zarámovaný vzkaz i na jeho překlad.
Jmenuju se Su-Jin.
Když jsem se narodila, mojí matce bylo sedmnáct.
Byla zdvořilá. Napsala: Prosím, postarejte se o ni.
Měla červenou propisku, nebo si ji půjčila, a uměla
psát. Ubrousek byl čtvercový, bílý (teď už trochu za -
žloutl), podobný, jaké dávají v kavárně Starbucks.
Naši mi řekli, že policejní stanice, kde mě moje
biologická matka nechala, byla ve čtvrti Myeong-dong.
Mnohokrát jsem si ji prohlížela na Google Street View.
Je to budova z červených cihel s obloukovými
vchodovými dveřmi. Působí příjemně, spíš jako galerie. Ulice
v jejím okolí jsou plné obchodů (včetně kavárny
Starbucks) a  lidí v  džínách. Všude je spousta neonových
poutačů a pouličních stánků s mořskými plody, lívanci





14
a pálivými rýžovými koláčky (dala bych nevím co za to,
aby je prodávali i  ve Skotsku). Na silnicích jsou jízd -
ní pruhy pro cyklisty. Před dveřmi na policejní stanici
žádný proutěný košík nestojí. Roky jsem se kolem toho
místa virtuálně ometala, klikáním posouvala záběr
doleva i doprava, zvětšovala si ho, otáčela o sto osmdesát
stupňů, všímala si všech maličkostí v okolí místa, kde
na mě moje biologická matka naposledy pohlédla.
Mimozemšťanovi, který by sem zabloudil (což je i můj
případ), musí Myeong-dong připadat jako báječné místo.
Ženy tu neodkládají novorozeňata, ale upíjejí ze
sklenic mangové mojito.
Moje matka možná bydlela jen kousek odsud. Asi
sem došla pěšky, nejspíš v  dešti, protože jsem se
narodila uprostřed jagma, období dešťů. Na matčině vzkazu
žádné datum není, ale mladá dobrovolnice v 
sirotčinci našim řekla, že jsem byla odložena 2. července jen
pár hodin po narození. Takže moje biologická matka
možná k policejní stanici v Myeong-dong došla pěšky,
pokud žila nedaleko, nebo tam přijela na kole, jestli
bydlela až kdovíkde, mě měla zavěšenou v  šátku na
břiše nebo možná v nějakém batohu nebo jsem se prostě
pohupovala v  proutěném košíku, který držela v  ruce.
Každopádně nedlouho poté, co moje matka ten vzkaz
napsala, už jsem byla přidělena Ruth Oliphantové
(právničce z Glasgow) a Bernardu Brotheridgeovi
(muzikantovi z Oregonu), čímž jsem získala to
nejangličtější, nejnabubřelejší a nejobtížněji hláskovatelné
zdvojené-a-pomlčkou-spojené příjmení v dějinách lidstva.
Babybox by býval byl lepší než košík, zní to mnohem
líp. Dvakrát jsem si ho do toho příběhu přidala.
Jednou, když jsem to vyprávěla Ashleigh a Jenny na
zahradě u Petera McAllistera. Bylo to na oslavě jeho
šestnáctých narozenin. Obě z toho byly paf.





15
Kromě toho, že naši mi na zeď pověsili ten vzkaz,
začali se taky kamarádit s  jiným manželským párem,
který měl rovněž korejské dítě. Jednou měsíčně nechali
Leu u babičky nebo u tety Louise a my tři jsme v dešti
vyrazili na dětské hřiště nebo na pláž, kde jsme na sebe
já a Korejské dítě č. 2 zírali přes písek dun nebo písko -
viště a naši rodiče si zatím vyměňovali recepty na rybí
knedlíčky nebo polévku gamjatang. Po tom památném
pohovoru v šesti letech jsme se s tátou taky každý
večer z cédéčka Rosetty Stoneové učili korejsky. Společně
jsme opakovali:
Jmenuji se Su Oliphantová-Brotheridgeová.
Máte vodu?
Je mi líto, ale nerozumím.
a
Kde je tu toaleta?
Všechno tohle snažení mých rodičů mělo jediný cíl:
abych díky tomu, že o  své matce a  o  své kultuře vím
všechno, co se dá, později neměla žádné potíže
s vlastní identitou, a  kdybych někdy jela do Jižní Koreje,
abych si dokázala říct o vodu a zeptat se, kde je záchod
(abych se té vody zase zbavila).
Naši mě adoptovali po mnoha letech pokusů
o vlastní dítě: opakované potraty, IVF, celý tenhle kolotoč.
Muselo to být vyčerpávající. Ve skříni v obývacím
pokoji je celé album věnované tomu, jak si mě vyzvedli
a  přivezli domů. Je tam fotka pořízená v  okamžiku,
kdy mě v sirotčinci poprvé uviděli. Pak já v hotelovém
pokoji. Já v letadle do Glasgow. Já v pokoji, který
s vynaložením spousty času (a peněz) vyzdobili tak, „abych
se cítila jako doma“. Na zdi visel obrovský plakát
s jihokorejskou vlajkou. Jako malou mě akorát děsil –
připadalo mi, že na mě ten červeno-modrý kruh uprostřed
pomrkává. A ty čtyři černé znaky kolem něj znamenaly
něco, čemu jsem nerozuměla, něco hrozivého. Na další





16
zdi visela mapa Jižní Koreje. Třetí stěnu zdobil vzkaz
od mé matky a  jeho překlad do angličtiny, který táta
přepsal a  vytiskl, oboje v  tenkých černých rámečcích.
Nad mou postýlkou visel obraz ženských rukou se
snad deseticentimetrovými nehty nalakovanými šikmý -
mi tlustými červeno-bílými proužky. Přes zápěstí měla
ta žena položené paví pero.
(Poznámka pro budoucí rodiče dětí adoptovaných
z Jižní Koreje i pro rodiče jakýchkoliv jiných dětí: jestli
chcete svému miláčkovi přivodit noční můry, vyzdobte
mu pokojíček tak, jak je popsáno výše.)
Měsíc po návratu z  Koreje máma zjistila, že je
těhotná. Zjevně se to stává často: najednou, po letech,
kdy muž a žena na početí už ani nepomyslí, kdy o něj
přestanou usilovat, přestanou po něm toužit,
přestanou měřit teploty, počítat dny, aplikovat hormonální
injekce, najednou bác.
Lea.
Má modré oči po mámě a tmavě hnědé vlasy po
tátovi, ale i když si to všichni myslí, nikdy se o tom nemluví.
Má pusu po babičce a rty po dědovi a bílou pleť jako
všichni Oliphantovi a Brotheridgeovi kromě mě. Moje
pleť je tmavá, i když ne moc, jako by moje „asiatství“
zůstalo po celá ta léta na slunci a  na dešti a 
vyšisovalo, jako bych vlastně nebyla „barevná“, ale zároveň ani
bílá.
A  pleť Ley? Když jsme se jako malé společně
koupaly, vypadala moje kůže ve srovnání s  její jako pleť
skutečné Korejky. Jak já se tenkrát usilovně drhla!
Vrata trajektu se otevírají. Je čas přeplout moře a  na
chvíli zmizet.





17
Druhá kapitola
Ruth Oliphantová byla na paruky zvyklá. Obvykle
nosila krátkou šedivou paruku se třemi loknami nad
každým uchem, která stála dva tisíce liber (alespoň
podle listu Daily Record) a  dobře doplňovala její
klasickou černou sukni a červený talár. Paruka, kterou na
hlavě měla teď, byla zářivě růžová, střižená na mikádo
s rovnou ofinou a dobře se hodila ke krátkým černým
přiléhavým koktejlkám a  růžové šerpě „Peggy se
vdává“, kterou měla šikmo přes prsa. Na svých
dvaapadesát byla neuvěřitelně sexy. Hladká pleť byla výsledkem
mnoha let zdravého životního stylu a hektolitrů vypité
vody. Za pevné štíhlé tělo vděčila výhradně
vegetariánské biostravě a  třiceti kilometrům, které každý den
urazila na kole cestou z Doonu, kde bydlela, k soudu
v  Kilbarchie. Lidé se někdy smáli, když ji viděli, jak
navlečená do cyklistického dresu šlape do pedálů, aby
se po krátké sprše díky soudcovskému taláru
proměnila zase v „madam“.
V  přeplněném klubu nebyla zdaleka jedinou
účastnicí předsvatební dámské jízdy, byla ale jediná, komu
bylo přes pětadvacet, jediná, která kolem sebe neměla
hlouček dalších deseti švitořících děvčat se stejnou
šerpou, a  jediná, která měla v  úmyslu dát někomu něco
do pití.





18
„Zřejmě sis spletla podnik, dámo. Taneční pro starší
a pokročilé jsou o dva vchody vedle.“
„Ale copak, že by ti atraktivní šelma naháněla strach?“
Usrkla co nejsvůdněji z  koktejlu „Mnohočetný orgas -
mus“ a trochu se při tom předklonila, aby dala
vyniknout svému výstřihu.
„Kdo ti nakukal, že jsi atraktivní?“ Když to říkal,
nedíval se jí do očí, takže výstřih zabral.
„To mi nemusí nikdo říkat.“ Trvalo jí dlouho, než
toho člověka našla, a její pátrání provázela stejná
nejistota, jakou pociťovala i teď, když se jí to konečně
povedlo. Co přesně má vlastně v plánu?
„Můžu si zkusit tvoji paruku?“ Prstem rozhoupal
pramen růžových vlasů a podíval se jí do očí, ale nepoznal
ji. Usmála se jeho neuvěřitelné hlouposti a hodila mu
do piva pilulku.
Ne, paruku mu v žádném případě půjčit nehodlá.
Když jí manžel tehdy zavolal, měla za sebou odpoledne
plné vazebních řízení. S parukou na hlavě absolvovala
tři jednání týkající se výtržností, v  jednom z  nich šlo
o domácí násilí, jedno napadení se zraněním,
nebezpečné řízení motorového vozidla, vloupání a pár dalších, na
které si teď už nemohla vzpomenout. Pamatovala si ale,
že konec odpoledních jednání ji zastihl v dobré náladě.
V  několika z  těch případů figuroval jako obhájce
Michael MacDonald, prošedivělý elegán, který jí byl
sympatický od prvního dne, kdy se s ním u soudu setkala.
To bylo o dva roky dřív, když obhajoval toho nezvykle
vymóděného mladíka. Ruth si tenkrát obžalovaného
pozorně prohlédla – jeho značkový oblek kontrastoval
s laciným velkým prstenem s motivem biliárové koule –
a zařadila si ho jako „biliárového kluka“.
„Obžalovaného přemohl spontánní a zcela
nezvladatelný výbuch hněvu,“ vysvětloval tehdy Michael, „když





19
po příchodu domů zjistil, že jeho přítelkyně mu roz -
stříhala všechna jeho značková trička na malé kousíčky.
Jedno z těch triček bylo od Louise Vuittona a stálo čtyři
sta padesát liber.“
Biliárový kluk Jim Docherty dal svému hněvu
průchod tím, že zapálil psa své přítelkyně. Michael
MacDonald za něj však příliš zapáleně neargumentoval.
Podobně jako ve většině lidí, i v něm vzbuzovalo násilí na
zvířatech větší emoce než násilí na ženách, takže proti
verdiktu osmnácti měsíců vězení se nehodlal
odvolávat. Ruth si ten případ dobře pamatovala nejen proto,
že tehdy poprvé zažila MacDonalda v soudní síni, ale
také kvůli výhrůžkám, kterými ji posléze biliárový kluk
zahrnul: „Za tohle si tě podám, ty svině. Dávej si na mě
bacha. Vím, kde bydlíš.“ Ruth se rozhodla to
přidušené mumlání ignorovat, spolehnout se na to, že ho utiší
justiční stráž, a pokračovat v jednání.
Krátce poté, co se s  MacDonaldem poprvé setkala
u soudu, ho ke svému překvapení viděla zpívat
v představení komické opery Piráti z  Pennsans, které hrál
ochotnický soubor East Kilbride Gilbert and Sullivan
Society, a musela uznat, že v ní opravdu působil jako
„dokonalý vzor moderního generálmajora“, jak v jedné
písni coby generálmajor Stanley zpíval. Byl nesmírně
charismatický, což o  něm ostatně mohla říci i  dnes.
Ruth se v soudní síni nikdy neusmívala, ale když
MacDonald mluvil o  posledním obviněném odpoledního
jednání, měla co dělat, aby se úsměvu ubránila. Šlo
o drobného jednadvacetiletého mladíka jménem Barry
Andrew Malone, který se nějakým zázrakem dokázal
navléct do o tři čísla menšího obleku.
„Pan Malone trpí poruchou opozičního vzdoru,
madam,“ prohlásil MacDonald a  pokynul gestem k 
přihlouple působícímu obviněnému, kterému z rukávů
šedivého saka trčelo ještě skoro deset centimetrů seprané





20
košile a který působil, jako by nejradši každému z pří -
tomných jednu vrazil. „To je oficiální diagnóza, která
znamená, že pro pana Maloneho je obtížné vyhovět
jakýmkoliv požadavkům, které jsou na něj kladeny,
a  snadno se s  ostatními dostává do sporu. Laicky
řečeno, madam, pan Malone byl diagnostikován jako
klinicky nevychovaný. Inkriminovaného odpoledne ho
tato nevychovanost trápila obzvláště silně a 
nehodlal tedy čekat ve frontě před pekárnou u  Greggových
v  Queen Street. Madam, obviněný pociťoval v  době
údajného incidentu zoufalou potřebu dát si
sýrovo-cibulový šáteček. Byly tři hodiny odpoledne, a on
nesnídal ani neobědval. Údajná oběť ho zastavila se
slovy...“ MacDonald si odhrnul stříbřitý pramen vlasů,
který mu padl do tváře, když se sklonil, aby mohl
ocitovat přepis: „Kam se cpeš, počkej, až na tebe přijde řada, ty
hulváte.“ Pak pokračoval. „V tu chvíli se bohužel
projevila ona neblahá psychická porucha, která, jak jsem již
vysvětlil, je zcela mimo kontrolu mého klienta, pročež
pan Malone použil loket a  strčil do údajné oběti,
jisté Ellen Dunmoreové, která toho odpoledne stála ve
frontě první a  měla v  úmyslu koupit si dva jahodové
dortíky.“
Ruth se kousla do rtu, aby potlačila smích, a  aniž
vzhlédla, zeptala se věcně: „Takže trvá na tom, že je
nevinen?“
„Ano, madam.“
Na výzvu soudkyně Ruth Oliphantové obviněný
povstal, čímž odhalil kalhoty obleku, jež byly v  oblasti
rozkroku napjaté k  prasknutí, a  zatímco soudní
úředník odříkával data nařízených soudních jednání, tiše
skřípal zuby. Poté všichni vstali, Ruth si posbírala
dokumenty, opustila jednací místnost zadním vchodem
a celou cestu do své kanceláře se tiše smála.
Na mobilu měla dvě hlasové zprávy od manžela.
Ruth, ozvi se, jakmile to bude možné, prosil ji v  první.





21
Druhá zněla: Ruth, lásko, jsem na parkovišti přes ulici,
počkám tu, dokud neskončíš. Musím s  tebou mluvit. Je to
naléhavé. Miluju tě.
Bernard byl laskavý, milující muž. Už od dob, kdy se
do sebe zamilovali  – to bylo v  Yosemitech  – ji často
oslovoval „lásko“ a  skoro každý den jí opakoval, že ji
miluje, ale když si vyslechla ty dvě zprávy, bylo jí jas -
né, že se něco stalo. Nejprve ji přepadl strach o 
Bernieho. Na rozdíl od ní nijak nevyznával zdravý životní
styl; nadváhu sice neměl, ale byl to takový medvídek.
Minulý listopad si stěžoval na bušení srdce. Jediným
důsledkem hippie výchovy jeho rodičů byl Bernieho
odpor k nemocnicím a lékům. K doktorovi s tím tedy
nešel, místo toho skoro přestal jíst tuky a úplně
vynechal alkohol, kávu nahradil zeleným čajem, každé ráno
meditoval na pěnové podložce ve své pracovně a hlídal
si, aby měl dost spánku. Dostal Bernie slabší infarkt?
Čekal na ni teď na parkovišti, příliš tvrdohlavý na to,
aby si zavolal záchranku, vyděšený z představy, že by
měl jet do nemocnice? Shodila ze sebe paruku i talár,
nechala je ležet na zemi a sotva popadajíc dech se
rozběhla ze soudní budovy ven na parkoviště. Zatímco
letěla ze schodů, došlo jí, že o Bernieho nejspíš nejde –
kdyby dostal infarkt, nebyl by schopný sem vůbec
dojet. Hlavně ať se nestalo nic mým holčičkám, pomyslela si.
Prosím, ať se to netýká mých holčiček.
Když jí Bernard popsal, o  co jde  – že na internetu
koluje nechutné video s  její milovanou starší dcerou
a že Su zmeškala letadlo a nevrátila se s Leou domů –
Ruth si hluboce vydechla. „Díkybohu,“ zašeptala.
Bernard její úlevu nechápal a  poprvé od loňského
listopadového bušení srdce se rozkřikl. „Jak to myslíš,
díkybohu?“
Ruth hlas nezvýšila. „Měla jsem strach, že mi řekneš,
že jedna z nich je mrtvá.“





22
„Promiň, ale tohle...“ Podíval se na telefon ve své
dlani, oči opuchlé a zarudlé od pláče.
Ruth si od něj telefon vzala. „Jak to najdu? Je to slo -
žité?“
Bernard sklonil hlavu a unaveně si ji opřel o volant.
„Ne. Stačí zadat Magaluf.“
Ruth si před soudním jednáním vždycky pročítala pod -
klady třikrát. Prvnímu čtení říkala „emocionální sken“.
Jaké pocity v  ní daná událost vyvolávala? Věděla, že
v její profesi člověk snadno okorá a znecitliví, a proto
považovala za důležité, aby se dokázala vžít do toho,
co cítila oběť: bolest, strach, zmatek. Během druhého
čtení se snažila uspořádat si dosud známá fakta. Co se
podle dostupných informací stalo? Jaký zákon při tom
měl být porušen? Při třetím čtení se zaměřovala na to,
co chybí. Které otázky ještě nepadly? Na které otázky
zatím scházejí odpovědi?
Na sedadle spolujezdce vedle svého manžela poprvé
zmáčkla PLAY, aby zahájila emocionální sken.
Obraz na displeji nabízí skrumáž převážně do půl těla
nahých mužů a téměř nahých žen, všichni mají v rukou
sklenice s nápoji. Kamera roztřeseně švenkuje
z jednoho podnapilého obličeje na druhý, občas se prudce
vychýlí horizontálně či vertikálně a nechtěně zabere strop
nebo podlahu. Je slyšet hluk: hlasitý hovor, smích,
monotónní rytmus té příšerné hudby, co si ve svém pokoji
pouští Lea. A tady už je Lea na videu, stojí vzadu, na
sobě miniaturní oranžové šortky a  horní díl modrých
bikin, něčemu se řehtá tak usilovně, že jí z  lahve
vyšplíchne pivo. Jsou tu i Millie a Natasha, společně pijí
nějaký obrovský koktejl.
„Pověz nám, jak se jmenuješ,“ říká muž s  kamerou
a  namíří objektiv na podlahu, kam směřují pohledy
všech přítomných.





23
To není Su. Nebo ano?
Na tanečním parketu, který ostatní pro tuto chvíli
uvolnili, sedí dívka. Vzhlédne ke kameře a  usměje se.
V záběru se octne kameramanova ruka, gestem nazna -
čuje dívce, aby vstala. Dívka se ztěžka postaví na nohy
a přiblíží tvář k objektivu kamery, na okamžik
přitiskne oko až téměř k němu, pak uskočí a doširoka rozhodí
nohy i ruce: „Ta-dá!“ Trup, který obvykle drží zpříma,
se teď naklání k jedné straně. Začíná malátně
pohybovat pažemi do rytmu hudby. Zpola nepřítomným
pohledem sleduje blikající a  pohybující se světla. Otočí
se doleva, pak doprava, mírně se uklání mužům, kteří
ji mezitím obestoupili. Ostatní se také shluknou blíž,
ale za kroužkem mužů nejsou k rozeznání, je vidět jen
tmavé siluety.
„Jméno!“ dožaduje se kameraman znovu.
„Su Oliphantová-Brotheridgeová!“ V „Oliphantová“
jako by přebývaly samohlásky a „Brotheridgeová“
naopak vyjde jen jako shluk souhlásek. Dívka vyhrkne
ještě jednou: „Su Oileeephiantová-Bridgggeová
z Dooooonu!“
„Chtěla bys ještě Jägerbombu?“
„Jo!“
„Ano?“
„Ano!“
Z kroužku mužů zazní povzbudivé výkřiky, celý dav
pak začne skandovat: „Su Elefantová! Su Elefantová!“
Obraz na okamžik zčerná, střih, teď klečí Su před
jedním z  okolostojících mužů, který má šortky
spuštěné ke kotníkům. Rukou uchopí jeho ochablý penis
a  bere si ho do úst. Skandování sílí: „Su Elefantová
z Dooonu! Su Elefantová z Dooonu!“
„Jedu, jedu, jedu!“ vykřikuje Lea, jako by sledovala
nějaký sportovní zápas.
Su posouvá ústa až ke kořeni mužova penisu, což
není nijak těžké – pět centimetrů měkké tkáně – a zase





24
zpátky. Tam a zpátky, tam a zpátky, černé vlasy má roz -
cuchané a  špinavé. Záběr se přesouvá za její týl: ještě
čtyřikrát tam a zpátky, pak se do záběru proderou další
šortky. Stále povadlý pěticentimetrový úd vyklouzne
Su z úst. Su se po kolenou ztěžka posune o půl metru
dál a stáhne nově se objevivší šortky.
„Jedu, jedu, jedu!“ Lea si svým pokřikem podmanila
celý dav, opakují ho s ní.
„Děvka jedna zasraná,“ je slyšet tichý komentář
kameramana. Zdá se, jako by ho ovládala zášť. „Ty krávo
blbá. Kuř, děvko. Pořádně ho tam zasuň, ty čubko.“
Aby si Ruth udělala poměrně přesný obrázek o tom, co
se stalo a  jaké pocity to v  ní vyvolává, nepotřebovala
vidět víc než polovinu toho, co zatím zhlédla. Její
krásnou dceru omámili drogami a hromadně zneužili. Bylo
u  toho zhruba padesát lidí: podíleli se na tom,
nezabránili tomu, sledovali to. A tisíce dalších se dopouští
spoluviny tím, že se na to dívají online.
Ruth cítila, jak jí rozhořčení vhání horkou krev do
tváří i do kůže na krku, zavřela oči a ten příšerný
komentář pokračoval – Děvko jedna, čubko...
„To stačí.“ Bernard jí telefon sebral, vypnul přehrává -
ní videa a vytočil číslo. „Su, to jsem já, táta. Oba
s mámou víme, co se stalo, a vůbec se na tebe nezlobíme.
Vůbec ne. To bude zase dobrý. Prosím, ozvi se nám. Máme
tě moc rádi.“ Zavěsil. „Volám jí pořád dokola. Nebere
to. Možná má vybitou baterku nebo je bez kreditu.“
Ruthina otce, který byl také úspěšný právník, jednoho
dne ráno přejel náklaďák. Ruth si tenkrát říkala, že pro
sedmasedmdesátiletého muže je to nedůstojný způsob
smrti: vyjde si ven, aby skočil pro mléko, a už se
nevrátí. I  když se za tu myšlenku nenáviděla, nemohla
popřít, že ji to napadlo. Když kráčel po tom příliš úzkém
pásu pro pěší u  kruhového objezdu, určitě tím svým





25
charakteristickým způsobem klátil rukama. Nejspíš
si pískal (pískal si totiž skoro pořád), když tu z  kru -
hového objezdu vyjela obrovská cisterna s naftou a se
skřípěním vytočila zatáčku těsně podél pásu pro pěší.
Otcova pravá paže se podle všeho zachytila v  mezeře
nad kolem cisterny. Řidič si toho ani nevšiml, dokud
ho o  padesát metrů dál zuřivým máváním nezastavila
žena s kočárkem. Silnici museli na několik hodin
uzavřít, aby nikdo neviděl, jak z ní seškrabují různé části
jeho těla.
Teď cítila povědomou směs žalu a trapnosti, a stejně
jako tehdy, i nyní se za ten druhý pocit zastyděla.
„Jistě. Musíme ji najít. Ty myslíš, že Su by si... Myslíš, že
je...?“
„Určitě je v pořádku.“ Bernard vždycky dokázal
zachovat klid. Vždycky uměl poskytnout útěchu. „Někde
se schovává. Lea říkala, že z  toho klubu odešla sama,
ještě před nimi. A dneska ráno s ní Millie telefonovala.
Je v pořádku. Je jenom vyděšená.“
„Bude potřebovat peníze. Pojď, zajdeme do banky.“
Ruth svým dcerám nabídla, že pokud pojedou na
prázdniny spolu, je ochotna jim výlet zaplatit.
Doufala, že Su, která byla vždycky rozumná, na svou sestru
aspoň trochu dohlédne. Su se nikam moc nechtělo – už
o  těchhle výletech leccos slyšela  – ale neodporovala,
zřejmě proto, že podobně jako Ruth věřila, že na
společné dovolené by se s Leou mohly zase trochu sblížit.
Lea nápad zuřivě odmítla („V tom případě nikam
nejedu! Nesnáším tě! Všechno musíš zkazit!“). Dokonce
se pokusila našetřit si na cestu sama: našla si brigádu
v čistírně, kde pracovala Su, jenže poté, co dvakrát
zaspala, ji vyhodili a  ona nakonec rezignovala. Su,
smířená s  tím, že pojede také, navrhla, že si cestu
zaplatí sama, měla na svém účtu v  bance Santander peněz
dost (Su totiž nezaspala nikdy a  za poslední tři roky
si našetřila víc než pět tisíc liber). Ruth ale nechtěla,





26
aby utrácela svoje těžce vydělané peníze, ty se jí ještě
budou hodit na univerzitě; přiměla Su, aby svou kartu
nechala doma, a oběma dcerám dala cestovní platební
karty Thomas Cook. Od každé z nich si nechala vysta -
vit duplikát, aby jim mohla karty dobít, kdyby
děvčatům peníze došly. V bance Clydesdale kousek od soudu
vložila na Suinu kartu šest set euro a celou cestu domů
se marně pokoušela Su dovolat.
Když za ní zapadly dveře jejich domu, uvědomila si
Ruth, že tahle událost je něco úplně jiného než smrt
jejího otce. Její dcera byla nezvěstná, ne mrtvá.
Pohroma, která Ruth stihla, se nepřevalila a nepominula, ta
stále trvá. Víc než dvacet tisíc zhlédnutí? Ano, o hodně
víc. Na zápraží však neležely květiny, na záznamníku
nebyly žádné soustrastné zprávy a nikdo ze známých se
nezastavil s kastrůlkem dušeného hovězího.
Ruth vytáčela číslo do práce a zároveň se zuřivě snažila
přivolat Leu, která naprosto nepochopitelně
nastoupila do letadla bez své sestry. Měla tam zůstat a hledat ji.
„Leo! Leo?“ Lea se neozývala, zato na druhém konci
linky se ozvala Ruthina sekretářka.
„Dobrý den, Anne, omlouvám se, že jsem tak
vyběhla, ale...“
„To je v  pořádku,“ přerušila ji Anne Rinaldiová. Ta
byla zpravidla uctivá a věcná, ale teď byly z jejího
hlasu cítit rozpaky. „Bill mi řekl, abych vám vyřídila, že
si máte vzít volno, jak dlouho budete potřebovat. Na
zítra za vás sehnal pana Dunmorea.“
„Dobře.“ Panebože, oni už to všichni vědí. No
samozřejmě, vědí to přece tisíce lidí. Zítra to bude vědět celý
svět. „Děkuju. Zítra ráno se ozvu.“
Nalila si whisky, znovu zaječela na Leu („Pojď sem
dolů!“) a  vytočila číslo na policii. Bernard jí sklenku
whisky sebral a místo toho jí vtiskl do ruky hrnek s heř-





27
mánkovým čajem. Stihl připravit i  sendvič se sýrem
a okurkou, položil ho na stolek vedle telefonu. Zorga -
nizovat věci a  bojovat v  přední linii, to byla vždycky
její role. Byla v  tom dobrá a  Bernard to uznával. On
měl jiné úkoly – poskytovat citovou oporu a postarat
se o jídlo. Jakmile šlo o cokoliv dalšího, Ruth měla
pocit, že Bernie od ní potřebuje jasné instrukce. Položil
před ni čistý list papíru a propisku, aby si mohla dělat
poznámky, a  zatímco mluvila s  policií, neklidně
přecházel po místnosti.
Telefon zvedl konstábl Anstruther. Asi před měsícem
vypovídal – nijak oslnivě – jako svědek před soudem.
Ve svých pětadvaceti už začínal plešatět a Ruth si
dokázala představit, že ho u policie čeká dlouhá a úspěšná
kariéra prolezlá korupcí. „Tady je soudkyně
Oliphantová z  Nejvyššího soudu v  Kilbarchie. Můžu prosím
mluvit s vyšetřovatelem Campbellem?“
„Přepojím vás,“ řekl s neskrývaným úsměškem.
Davy Campbell byl jedním z těch poctivých poldů.
O  jeho svědeckých výpovědích Ruth nikdy
nepochybovala, nikdy z něj neměla pocit, že by se řídil heslem
„účel světí prostředky“. Byl známý tím, že se
k zadrženým choval férově, přinejmenším se o  něm
neproslýchalo, že by někdy někoho zmlátil v policejní dodávce.
„Paní soudkyně Oliphantová, co pro vás můžu udělat?“
Ruth ho požádala, aby sledoval mobilní telefon Su
a výběry z její karty Thomas Cook a souhlasila, že v půl
osmé se u  nich Davy s  kolegou zastaví.
Improvizovaným těsnopisem si zapisovala vše, na čem se dohodli.
„A jak to video dostanu z internetu?“
Zaváhal. „Nahlaste to YouTubu. Snad to stáhnou
brzy. Ale abych byl upřímný, nikdy to neuhlídáte.“
„Ale přece musí...“
„Je to všude.“ Lidé se zpravidla báli nebo ostýchali
skočit Ruth do řeči. V posledních pěti minutách už se jí





28
to ale stalo podruhé. „Lidi to sdílejí, šíří se to jako po -
žár.“ Z hlasu Davyho Campbella nebyl cítit ani strach,
ani ostych. Mluvil s ní jako s kýmkoliv jiným. „Můžete
nonstop posílat hlášení na závadný obsah, ale
nezastavíte to. Je mi líto, ale toho se nikdy nezbavíte. Měla
byste se zaměřit spíš na to, jak najít svou dceru.“
„A vy se zaměříte na ty chlapy?“
„Jaké chlapy?“
„Na toho, který to natočil a  zveřejnil. Na ty, co ji
v podstatě hromadně znásilnili...“
„Všechno to s  vámi probereme osobně v  půl osmé
u vás, ano?“
„Dobře, v  půl osmé. Díky. Na shledanou, Dav...“
Zavěsil. Ruth položila telefon i  hrnek s  čajem. Sáhla
znovu po whisky, vypila ji na ex a obrátila se k Bernar -
dovi, který stále přecházel po pokoji. „Zapni si počítač
a každý server, na kterém to video visí, nahlas pro
závadný obsah.“
„A jak se to...“
Jediný, kdo tu mohl ostatním skákat do řeči, byla
soudkyně Ruth Oliphantová. „Ježíšmarjá, já nevím!
Prostě to zjisti, Bernarde, a pak se do toho dej
a nepřestávej, dokud to úplně nezmizí.“
„Tak jo. A taky bysme měli varovat rodinu.“
Doprčic, to je pravda. „Můžeš zavolat Louise
a Marii, aby v žádném případě nemluvily s novináři? A aby
to nějak... šetrně řekly mámě?“
„Jdu na to.“
Ruth se zhluboka nadechla a vydala se nahoru, kde
měla pokoj Lea.
Jak stoupala vzhůru, s každým schodem v ní narůstala
zlost. Nedokázala si představit, že by Lea celou tu věc
mohla ještě nějak zhoršit, ale kupodivu se jí to
podařilo: stočená do klubíčka ležela na posteli, peřinu pře-





29
hozenou přes hlavu. Tohle dělala už odmalička, kdy -
koliv byla uražená. Ruth stála ve dveřích a potlačovala
nutkání sebrat z nočního stolku dceřin milovaný
MacBook a rozmlátit jí ho o hlavu. „Leo, vstaň. Vylez ven,
Leo. LEO!“
Lea vykoukla zpod peřiny. „Prosím, nebuď na ni
moc naštvaná.“
MacBook. Hlava. MacBook. MacBookhlava.
„Naštvaná na Su?“ Vztek, s nímž Ruth na Leu hleděla, byl
stokrát výmluvnější než slova. „Byla to snad Su, kdo na
celé kolo vykřikoval: Jedu...?“ Ruth přistoupila
k posteli, odmlčela se a pak o něco hlasitěji a lehce výhružným
tónem zopakovala druhé slovo Leiny mantry z Coconut
Lounge: „Jedu...“ Sklonila se až těsně k Lee, cítila její
dech na své tváři: „Jedu?“





30
Třet í kapitola
Barcelona! Kéž by tohle viděla Lea, prolétne mi hla -
vou a ta myšlenka mě zároveň šokuje. Celé roky na mě
byla hnusná a  já, zoufalá oběť neopětované sesterské
lásky, to snášela a trpělivě čekala. Ale kdyby tu teď byla
se mnou a viděla, jak se blíží to nové, nezvykle
barevné město, byla by bez sebe štěstím, začala by horečně
spřádat plány a její nadšení by nakazilo i mě. Začínám
být sentimentální.
Než s  ní začala cloumat puberta, nechovala se ke
mně špatně. Když nám bylo šest, přestěhovala jsem se
k ní do pokoje, aby se jí líp usínalo, a bylo to hrozně
fajn. No jasně, někdy, když jsem jí řekla, aby si už
přestala číst a zhasla, dokázala hodiny nehtem škrábat po
napnutém prostěradle, abych nemohla usnout. Zvuk,
který to vydávalo, byl příšernější než cokoliv, co jsem
si dokázala představit. Taky si pamatuju několik hádek
o plyšáky (ona dostala růžového, já modrého, já jsem
chtěla růžového a ona ho za žádnou cenu nechtěla
vyměnit) a o pořádek (ona byla bordelářka, já měla ráda
uklizeno). Ale jinak si vybavuju hlavně to, jak jsme se
společně převlékaly za princezny, tancovaly, zpívaly
a  smály se, a  jak jsem jí musela pořád něco vyprávět,
protože ráda poslouchala. Táta říkal, že jsme jeho
dvojčátka. Že jsme dvě polovičky jednoho celku.





31
Hormonální nákaza postupovala zpočátku pomalu:
přestala se mnou ráno chodit do školy, vystěhovala mě
ze svojí ložnice, trávila pořád víc času s Millií a s Na -
tashou, přestala mě s sebou brát na nákupy a pomáhat
mi s garderobou. Jak kolonizace Leina dívčího těla
postupovala, její nevraživost vůči mně se začala
stupňovat a přerostla v nenávist. Zpočátku jsem si byla jistá,
že to přejde a zase se sblížíme, ale tahle naděje během
let vyprchala. Naštěstí jsem měla i svoje vlastní
kamarádky – hlavně Ashleigh z netballu a Jenny
z debatního kroužku (neboli lesbu a hastrošku, jak je překřtila
Lea). Minulý školní rok už se ke mně Lea na chodbě
školy vůbec nehlásila. Náš poslední rozhovor před tím,
než se začal plánovat ten společný výlet do Magalufu,
vypadal zhruba takhle:
Já: Dobré ráno!
Lea: Nejsou to moje ponožky? Jo, JSOU moje. Už mě
fakt sere, jak mi furt kradeš moje hadry. Koukej je
sundat. (Snaží se zout mi levou botu.) Sundej je!
Táta (vejde do kuchyně, aniž tuší, co se děje): Guten
Morgen a buongiorno! Teda já nutně, ale nutně
potřebuju pořádný hrnek (přivoní k obsahu plechovky
od kávy Lavazza) zeleného čaje.
Já (zouvám si boty, sundávám ponožky, podávám je
Lee a mluvím dostatečně nahlas, aby táta pochopil,
o co šlo): Na, Leo, vezmi si je. Nevěděla jsem, že jsou
tvoje. Promiň.
Lea (vytrhne mi ponožky z ruky a zasyčí mi přímo do
ucha): Nevěřím ti ani slovo, ty šikmovoká mrcho.
Proč se mi přesto po Lee stýská, hlavně po tom, co se
stalo včera v noci? Proto, že s ní se člověk opravdu
nikdy nenudí? Proto, že je moje dvojče, moje druhá
polovička?





32
Ne. Pokud v naší rodině skutečně jsou nějaká dvoj -
čata, pak jsou to Lea a máma. Úplně stejně se usmívají,
stejně mluví a chodí, stejně vypadají. V tentýž okamžik
je napadají úplně stejné věci (Ne, je to vlevo! Moc slaný!
To byl nevlastní otec.). Dokážou se hádat tak zuřivě, že
se celá třesu, a zatímco já jsem ještě úplně rozklepaná,
ony už ani neví, o  čem ten spor vedly. Mají padesát
procent společné DNA: prostě matka a dcera
jaksepatří. Pokud jde o tátu, u toho jsem nikdy společné geny
neřešila. Díky tomu, že je muž, že je takový kliďas a že
je pořád tak nějak nablízku, mám prostě pocit, jako
bych měla přesně tolik jeho genů jako Lea.
Lea nechtěla, abych s  ní do Magalufu jela, a  ani já
o to nestála. Měla jsem dost svých starostí, měla jsem
v  plánu balit a  ještě spoustu věcí přečíst. Seznam
věcí, které jsem potřebovala před odjezdem na
univerzitu zařídit, měl pět stránek a  já byla sotva v  polovině
první. Po řadě urputných hádek s mámou a plačtivých
scén v  tátově pracovně se Lea konečně smířila s  tím,
že moje účast na cestě do Magalufu je nezvratný fakt.
V týdnech, které následovaly, její averze vůči mně ještě
vzrostla: „Hodlám ti rezervovat samostatnej apartmán.
Nemysli si, že se tam s tebou budeme votravovat.“
Nejdřív jsem ji ignorovala, což byla strategie, kterou
jsem měla za uplynulých šest let už nacvičenou. Týden
před odletem jsem ale zjistila, že zatímco já mám
během letu s Jet2 sedět v řadě 38, Lea, Millie a Natasha
mají místa v řadě 3, a pohrozila jsem, že z celého výletu
vycouvám. To ode mě byl chytrý tah, Lea si
uvědomila, že musí aspoň předstírat vlídnost. A já, já byla tak
blbá, že jsem pociťovala vděčnost – ne, dokonce
nadšení – nad tím, že přestala dělat, jako by mě neviděla,
že přesunula moje místo v letadle do 4. řady a zrušila
rezervaci samostatného apartmánu. Před rodiči se se
mnou dokonce normálně bavila. Já vím, bylo to vynu-





33
cené vnějšími okolnostmi, ale jako by se mi Lea vracela.
Dvojčata už z nás asi nikdy nebudou, ale svitla mi as -
poň naděje, že její nenávist vůči mně nebude doživotní.
Když po mé výhrůžce, že nepojedu, Lea
kapitulovala, začala pilně pracovat na vylepšení mého vzhledu
a na tom, aby mi vštípila aspoň základní pravidla
chování. Brýle byly absolutní tabu, po pár dnech jsem si
nakonec zvykla na čočky. Moje vlasy rozdělené
uprostřed pěšinkou, které Lea označila za „retardovsky
splihlý chrouny“, si vzala do práce slečna Wesley ze
salonu Vidal Sassoon, zkrátila je na mikádo sahající jen
k bradě, zastřihla ofinu, přidala po straně dvě tři lokny,
odbarvila pár karamelových proužků a pak prohlásila,
že je čas na selfie. „Já jsem hotová, zkontrolujte si to,
mladá dámo.“ Moje džíny z Marks & Spencer zmizely
neznámo kam a nahradily je několikery šortky, které
mě všude škrtily. Plavky v celku a plavecké brýle byly
špatně, správně byly jedině bikiny (černé bez
ramínek, oranžové s květinovým motivem, červené
s bílými puntíky).
V šortkách a v topu držícím jen na šňůrkách
zavázaných za krkem, bez brýlí, s drinkem v ruce a s muzikou
puštěnou hodně nahlas jsem seděla na podlaze u  Ley
v  pokoji a  ona mi zatím na obličej nanášela korektor,
podkladovou bázi, pudr, tvářenku, tužku na oči,
řasenku, tužku na rty a  lesk na rty, který sehnala speciálně
pro můj tmavší odstín pleti. Každý večer mě
namalovala, pak všechno setřela, očistila mi tvář a nechala mě,
abych to celé zopakovala po ní. „Míň, proboha, tam
ne, tuhle ne, víc, teď vypadáš jak transka, to je ono, ty
se máš, mrcho, máš úplně úžasnou pleť.“
Každou noc jsem měla za úkol poslouchat skladby
z Leina playlistu největších hitů z Magalufu, sledovala
jsem ji, jak ve svém pokoji tančí, a pak jsem pod jejím
dozorem tančila taky. „Ježišikriste, zavři oči! Neukazuj





34
tím prstem! Trochu se do toho polož. Těma rukama už
to stačí. Na, napij se, vypij to. A teď znova.“
Bylo rozhodnuto, že nejlépe na mě působí vodka,
kterou jsem dokázala vypít v kombinaci s brusinkovým
džusem nebo limonádou.
Taky mě učila mluvit sprostě: „Opakuj po mně: hov -
no, nasrat, kurva, do prdele.“ Štípala mě do ruky
a chtěla po mně, abych nadávala úplně přirozeně.
„Au, do prdele!“ Zjevně se mi to ani jednou
nepovedlo správně.
Den před odletem Lea zorganizovala skupinovou
depilaci, na obočí i  chloupky nad horním rtem jsme
zaútočily voskem i  nití. Večer, zatímco máma a  táta byli
v divadle, se pak ve svém pokoji usadila na postel, aby
zhodnotila mou závěrečnou zkoušku. Jakožto tradičně
pilná studentka (a netradičně také studentka velmi
soutěživá) jsem v rámci navození správné atmosféry pustila
skladby ze seznamu Maga 1, cucla si vodky s brusinkami
(a spoustou ledu), vykartáčovala si vlasy a oblékla si
džínové minišortky a bílé bolerko. Pod sestřiným bedlivým
dozorem jsem se s pomocí „osmi nepostradatelných
pomocníků“, které nakoupila v parfumerii MAC, nalíčila.
Po dalších třech drincích jsem byla na Maga zcela
připravená a tančila jsem na píseň, jejíž text se skládal jen
ze tří slov (jednou Lea nesouhlasně svraštila obočí, tak
jsem zavřela oči a zkusila se do toho víc položit). Když
jsem je zase otevřela, Lea už neseděla na posteli, ale
tancovala spolu se mnou.
„Ty bláho, ona to dala!“ Zatímco se vlnila –
dokázala se pohybovat naprosto přirozeně – vyťukávala něco
na mém mobilu a pak mi ho podala. „Ale ještě schází
jedna věc.“
Čau Jamesi, stálo ve zprávě, kterou napsala. Stav se.
Mám pro tebe překvápko.
James byl členem debatního kroužku naší školy, na
kterého jsem udělala obrovský dojem svou závěreč -





35
nou řečí v  diskusi o  trestu smrti (argumentovala jsem
ve prospěch trestu smrti, což bylo zpočátku obtížné –
protože jsem osobně proti němu  – ale nakonec jsem
přesvědčila dokonce i samu sebe). Díky mně naše škola
v debatní soutěži vyhrála. James mi blahopřál a během
studijního volna před závěrečnými zkouškami jsme se
každý den scházeli v Mitchellově knihovně. První pu -
su, ještě takovou suchou, jsme si dali den před
zkouškami. Druhá, už mnohem vlhčí, následovala, když jsme
se dozvěděli výsledky zkoušek. James se hlásil na práva
do Oxfordu a  díky výsledkům závěrečných zkoušek
měl jistotu, že ho vezmou, já se zase díky nim dostala
na medicínu do Edinburghu.
„Nemůžeš vyrazit do Maga jako frigidka
zabouchnutá do nějakýho suchara. Než o ten svůj poklad
přijdeš s nějakým cizím nadupaným frajerem, musíš bejt
dobře připravená,“ prohlásila Lea. „Tak se na něm
pocvič, než se naši vrátěj, a pak mu koukej dát kopačky.“
James, vyvedený z míry mou nenadálou proměnou,
se toho večera dostal na druhou metu, ale to jen díky
tomu, že jsem mu chytla ruku a zasunula si ji pod
bolerko, k okraji své růžové podprsenky. Po sedmi
sekundách rozpačitého ticha James ruku zase stáhl.
Napadlo mě, a ne poprvé, jestli James není gay. Ale kopačky
jsem mu nedala.
Když James odešel – Lea byla s partou někde venku,
naši ještě stále vstřebávali Hamleta odehrávajícího se
v opuštěném plaveckém bazénu někde v Govanhillu –
odlíčila jsem se, oblékla se do pyžama, nasadila si
brýle, pustila skladby ze seznamu Maga 5 a začala si
vybírat fotky Ley, které jsem si chtěla připíchnout na stěnu
ve svém pokoji na koleji v Pollock Halls v Edinburghu.
Je smutné, že fotek z doby, kdy byla Lea miminko, je
tak málo, hlavně když člověk zná důvod.





36
Čtvr tá kapitola
Ruth se nosem skoro dotýkala nosíku své dcerky. Lea
sebou vrtěla, jako obvykle. A  jako obvykle plakala.
Snad měla být Ruth s pokusy o kojení vytrvalejší. Tře -
ba by tím předešla těm následujícím rokům plným
náladovosti a  řvaní. Ale měla toho tehdy až nad hlavu.
Začalo to návštěvami sociální pracovnice Katie
Morrisonové. Su byly dva měsíce a už měsíc žila s Bernardem
a s Ruth. Skvěle si u nich zvykla a pravidelné týdenní
návštěvy sociální pracovnice probíhaly až dosud
bezproblémově. Všechno dělali správně. Malá Su byla
zdravá a spokojená. Maminka, tatínek, babička,
dědeček i tetičky Maria a Louise z ní byli naprosto unešení.
Nebylo potřeba dělat si žádné starosti.
O svém těhotenství Ruth nikomu neřekla, dokonce
ani Bernardovi. Když se o týden zpozdila s periodou,
přisoudila to dramatické změně životního stylu
a tempa. Po dalším týdnu bez menstruace, když už začínala
pociťovat napětí v  prsou, si udělala test. Během dní,
které následovaly, očekávala, že začne krvácet a  bude
po všem, jen se modlila, aby to bylo dřív než
v posledních dvou případech, kdy nakonec porodila
nedovyvinuté mrtvolky. Těhotenstv


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist