načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Virál - Helen Fitzgeraldová; Lukáš Novák

Kniha: Virál
Autor: ;

Lea a její adoptivní sestra Su jsou skoro stejně staré, ale odmalička představují naprosté protiklady: zatímco Lea je rebelka a prudká povaha, Su je vzorná dcera a příkladná studentka. ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 255
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 255 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Viral ... přeložil Lukáš Novák
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-40
ISBN: 9788074734762
EAN: 9788074734762
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lea a její adoptivní sestra Su jsou skoro stejně staré, ale odmalička představují naprosté protiklady: zatímco Lea je rebelka a prudká povaha, Su je vzorná dcera a příkladná studentka. Když se společně vydají na Mallorcu do prázdninového rezortu Magaluf, který je proslulý svými kluby a nevázaným nočním životem, má jejich matka Ruth starost především o Leu. Z výletu se ale nevrátí Su. Ta je na útěku, skrývá se, pronásledována strachem a výčitkami svědomí. Existuje video, na kterém je zachycena, jak v nočním klubu v opilosti provozuje sex hned s několika muži. A tohle video se nezadržitelně šíří po internetu. Ruth, matka obou dívek a úspěšná glasgowská soudkyně, zuří. Jak se něco takového vůbec mohlo stát? Jakou roli v celé věci sehrála Lea? Jak potrestat muže, kteří využili situace a Su takhle zneuctili? A dokáže svou milovanou dceru dostat zpátky domů, i když se Su brání jakémukoliv kontaktu a zametá za sebou stopy? „FitzGeraldová se nebojí odpudivých detailů, naopak čtenáři zprostředkovává úplný, ničím necenzurovaný příběh a zamýšlí se nad hrozbami moderních technologií dnešního světa. Její postavy mají své kouzlo a její kniha je velmi čtivá.“ — 100percent Rock Magazine „Je to opravdu skvělý psychologický thriller, v němž jsou témata oběti a pomsty zachycena s prozíravostí a vhledem. Příjemně svižné dialogy a stopy autorčina černého humoru z něj činí příjemné čtení. Je však taky důležitým morálním příběhem z doby internetu.“ — Scotsman

Kniha je zařazena v kategoriích
Helen Fitzgeraldová; Lukáš Novák - další tituly autora:
Virál Virál
FitzGeraldová, Helen
Cena: 168 Kč
Pláč Pláč
Fitzgeraldová, Helen
Cena: 245 Kč
Vrál Vrál
FitzGeraldová, Helen
Cena: 168 Kč
Pláč Pláč
FitzGeraldová, Helen
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Copyright © Helen FitzGerald, 2016
Translation © Lukáš Novák, 2016
ISBN 978-80-7473-476-2





7
První kapitola
V Magalufu jsem kouřila péro dvanácti klukům.
Zatím to vidělo dvacet tři tisíc devadesát šest lidí.
Mohla mezi nimi být moje matka, můj otec, moje mlad -
ší sestra, babička, druhá babička, děda, můj šéf, můj
učitel biologie a James, kluk, se kterým už šest týdnů
chodím.
Kde jsi? Už asi ikstá esemeska od Jamese.
Nehodlám mu to prozradit. Ani jemu, ani nikomu
dalšímu.
Dvacet čtyři tisíc sto čtyřicet tři. Třeba naše trenérka
netballu, ten prodavač ze Sparu na Long Road. Barry
Craig, ten kluk odvedle. Ta vypadá jako... nejspíš si
říkal, když na to koukal u  sebe v  pokoji. No ne! Zvětšit,
stopnout. Tak je to ona? Ty bláho, Su!
Celkový počet mých orálních sexuálních styků
dosáhl po incidentu v  Coconut Lounge čísla dvanáct.
Správně, nikdy předtím jsem to nedělala. Dokonce
ani tehdy, když ho na mě Greg Jamieson vytáhl
v křoví během expedice v  rámci programu Cena vévody
z  Edinburghu. Dokonce ani s  Jamesem, který se před
dvěma týdny dostal teprve na druhou metu. Jsem přece
upjatá, prudérní Su. Skoro nikam nechodím, radši se
doma učím, a  když už vyrazím ven, většinou jsem ta,
která ostatním dolévá vodu, kupuje chipsy a pak zavolá





8
taxíka. Nemám potřebu mluvit sprostě a  nelíbí se mi,
když mluví sprostě ostatní, pokud to pro přesné vysti -
žení situace není absolutně nezbytné (viz výše, první
řádka).
Mám vážně tak špičatou bradu? To nemůžu být já.
Nejsem žádná sexuální dračice ani rebelka. Černá
ovce rodiny je přece Lea. Lea se každý víkend opíjí. Lea
vyšperkovává svá sdělení peprnými výrazy, přestože by
byla mnohem působivější bez nich. Lea se vyspala se
spoustou kluků, a dokonce i s několika o dost staršími
muži. Na displeji mého mobilu by teď měla být Lea.
Musím mít telefon v  nabíječce, abych si to mohla
přehrávat pořád dokola. Tohle je každopádně moje
zelená květovaná halenka, to jsou moje vlasy, moje ústa,
moje oči. Brada? Ano, jsem to fakt já. A naši to viděli,
anebo se na to zrovna teď dívají.
Tady v pokoji je hrozná zima. Bydlím ve třetím
poschodí čtyřpatrového dvouhvězdičkového hotelu na
okraji městečka Puerto Pollensa. Je tu úzká dvojpostel,
okno, které nejde otevřít, a  koupelna, kde je pořád
mokro, i když ji člověk nějaký čas nepoužívá. Tapeta se
u stropu odlepuje a na třech místech je flekatá. Postel
stojí u zdi pod oknem. Z druhé strany je k ní přiražený
viklající se noční stolek. Jediným zdrojem světla je
chabě svítící úsporná žárovka, která visí nakřivo v čínském
lampionu zavěšeném u stropu.
Video zveřejnil dnes ve 3:20 ráno „Xano“. Píše
o sobě, že je „britský filmový režisér“. Záběry z mobilu,
kamery, nebo čím mě to vlastně natáčel, jsou roztřesené,
pokud se chce prohlašovat za režiséra, měl by na tom
víc zapracovat. Xano je jediný člověk, jehož tvář
není na videu vidět. V  davu napočítám celkem čtyřicet
sedm lidí. V kruhu kolem mě čeká dvanáct kluků, až na
ně dojde řada. Všichni ostatní stojí za nimi, v  rukách
drinky, a povzbuzují mě výkřiky. Někteří z nich na mě





9
míří telefony, ale pokud si něco nahráli, nezveřejnili to,
nebo spíš: ještě to nezveřejnili. Mnohokrát jsem si to
stopla a zvětšila a zatím se mi podařilo v davu poznat
pět lidí. Tohle je ten chlápek, co tam dělá naháněče.
Je do půl těla nahý, aby dal vyniknout vzorovému
pekáči buchet a  dvěma vytetovaným ptákům na hladce
oholeném hrudníku. To on nás vlákal dovnitř („Dobrý
večer, dámy! Je libo drink zdarma, dámy? Dáte si
Jägerbombu?“) a teď se zařadil mezi ty, kdo si mě
natáčejí mobilem. V jednu chvíli se zasměje a vyprskne při
tom trochu nějakého nápoje. Vzadu jsou vidět Millie
a  Natasha, společně drží velký džbán plný
namodralého alkoholu, ve tváři mají napjatý výraz, jako by se
bály, ale přesto nepouštějí z  pusy průhledná brčka,
nejsou dost vyděšené na to, aby přestaly pít nebo aby
mě zastavily. Poznávám boty a kraťasy jednoho
z kluků stojících v kruhu. Je vidět jen od pasu dolů. Už si
chystá nádobíčko. Má být pátý v  pořadí a  panikaří,
ustupuje kus dozadu, má strach, že až se k  němu
dostanu, bude ho mít pořád ještě scvrklého a  měkkého
a že – moment – dvacet čtyři tisíc sto sedmdesát jedna lidí
se tak dozví, že se mu nechce postavit. Má bílé boty,
něco jako tenisky, ale kotníkové, zavázané bílými
tkaničkami, které se klikatí mezi černě olemovanými očky.
I jeho šortky jsou bílé, nohavice dole ohrnuté.
Boxerky má šedé. Jmenuje se Euan. Millie se s ním třetí noc
našeho pobytu zkusila vyspat, ale řekl jí, že všechno,
co dělá, je špatně. Měla v  plánu, že pokud nenarazí
na nikoho lepšího, po Coconut Lounge se u  něj
trochu víc zasnaží. Když se k němu dostanu, má ho pořád
měkkého a – ano – nic na tom nezmění ani moje ústa,
takže Millie tam vzadu už zřejmě uvažuje o tom, že by
se co nejrychleji měla poohlédnout po někom jiném,
protože tohle je naše poslední noc v Maga, a tedy
poslední šance na nezávazný prázdninový sex, který však





10
vyžaduje funkční penis. Když si Euan zapne poklopec
a vytratí se, video zastavím. Millie už pohledem pátrá
po vhodné náhradě za něj. A tady je Lea, moje sestra.
Postává vzadu, sleduje to přes hlavy ostatních, usmívá
se, tleská a pokřikuje: „Jedu, jedu, jedu!“
PROSÍM, ozvi se. Neměj strach, miláčku. Všechno bude
dobré. Dej mi prosím vědět, že jsi v pořádku. Esemeska od
mámy, už sedmnáctá. Táta jich poslal třiadvacet,
Woojin třináct, James sedm, Ashleigh tři, Jenny dvě a Lea,
moje sestra, nenapsala od okamžiku, kdy jsem
nedorazila na letiště v Palmě, ani jednu jedinou.
Zajímalo by mě, jestli máma píše od soudu. Máma
je totiž šerif: ne ten s  koltem a  s  americkým
přízvukem, ale s parukou a přízvukem typickým pro západní
Skotsko: šerif je termín pro soudce u nejvyššího soudu
hrabství... V  soudní síni ji lidé musejí oslovovat
„madam“ a Lea jí tak říká taky, když ji máma něčím naštve.
Ale možná je doma, třeba si vzala volno, poprvé od
toho dne, kdy před pěti lety umřel její táta. Anebo je na
policejní stanici. Možná se rozhodla ohlásit mé
zmizení! Možná mě zkouší vystopovat pomocí telefonního
signálu!
Vyndávám ze svého supermoderního telefonu Ri7
SIM kartu a  baterii a  dupu po nich. Jediným
výsledkem je, že mě rozbolí bosá chodidla. Ohýbám
maličkou kartu, dokud se nezlomí, pak ji spláchnu do
záchodu, stojím v  koupelně v  centimetrové vrstvě studené
vody a sleduju, jak SIM karta klesá ke dnu, ale nemizí.
Millie zřejmě tu noc vůbec nešla spát. A Lea
a Natasha taky ne. Když jsem se vzbudila na zemi
v koupelně apartmánu, který jsme si pronajaly, byla jsem sama.
Z dálky bylo slyšet neodbytné vyzvánění mého mobilu,
zzz, zzz, zzz. Několikrát jsem se vyzvracela a pak jsem
se ploužila bytem, až jsem po zvuku telefon konečně
objevila v kuchyňském dřezu.





11
Volala Millie. „Su, radši se posaď, protože...“
Kufr i většinu svých věcí jsem nechala v apartmánu.
Doběhla jsem k nejbližšímu bankomatu, ze své cestov -
ní platební karty Thomas Cook jsem vybrala všechno
až na dvacet euro, pětapadesát euro jsem zaplatila za
taxi, které mě zavezlo z  jednoho konce ostrova sem,
na druhý, a zbytek jsem dala za tenhle pokoj na týden.
Máma má spoustu známých. Určitě už mě tu vypátrala
díky telefonnímu signálu. Beru si tašku a mizím.
Nemám peníze a netuším, kam jít. V bance pár
bloků od hotelu si z  karty vyberu to, co jsem tam včera
nechala  – dvacet euro. Když ale z  bankomatu vyjede
potvrzení, stojí na něm, že zůstatek na kartě je šest set
dvacet euro. Máma je prostě poklad.
Vyberu si tedy dalších tři sta euro, pořídím si
baseballovou čepici a  sluneční brýle, dojedu taxíkem do
přístavu a koupím si lístek na trajekt do Barcelony,
který odplouvá za dvacet minut. Vím, že bych měla mámě
zavolat, že jsem v pořádku, ale na přímý rozhovor s ní
ani s  nikým jiným se necítím. Zjistí, že jsem si
vybrala peníze z  karty, takže to není tak, že bych ji
nechávala trpět. Bude jí jasné, že jsem živá. Mám v  plánu
skrývat se tak dlouho, než se objeví další video, další
virál. Bude to muset být něco opravdu dobrého, jako
třeba ten hit s  motorovou pilou z  roku 2013. Nějaký
kluk tenkrát natáčel kamaráda, zatímco kamarádův otec
v pozadí testoval svůj narozeninový dárek, motorovou
pilu, s níž chtěl uříznout větev, která rostla příliš blízko
jejich domu. Jeho žena mu přidržovala žebřík, ale
zřejmě ne dost dobře, protože muž ztratil rovnováhu,
spadl, svou drahocennou pilu při tom ale nepustil z ruky,
takže manželce v  pádu uřízl hlavu. I  takové oscarové
kousky se na webu najdou. Překonat moje video bude
těžké – rozhodně na to nebudou stačit koťátka na
trampolíně ani tlouštík, který mizerně, zato s neuvěřitelným





12
zápalem tancuje oblečený jen do nepříliš lichotivých
slipů. Bude to muset být něco hrozného, něco šoku -
jícího. Ale jsem si jistá, že nakonec někdo udělá něco
horšího než já, a  až se to stane, posunu se v  Googlu
až na druhou stránku výsledků vyhledávání a  v  tom
nikdy nekončícím kolotoči hanby mě nahradí nějaký
nový chudák. Jakmile zmizím z první stránky, zavolám
mámě, vrátím se domů, vysvětlím to všechno Jamesovi
a začnu zase chodit do školy. Zase bude všechno
v pořádku. Jsem rozumná holka a vím, že to celé
pravděpodobně jednou pomine a já to přežiju.
Přežila jsem totiž v životě už leccos. Dokonce i tehdy,
když mě moje biologická matka nechala na ulici
v Soulu, to se mnou dopadlo dobře. A  to mě přitom
neodložila do relativního bezpečí babyboxu. Žádné tehdy
neexistovaly. Teprve řadu let po mém narození pastor
Lee Jong-rak vyrobil poštovní schránku o velikosti
novorozence a  umístil ji před vchod do sirotčince
Jusaran v Soulu, aby padlé ženy a dívky měly kde zanechat
plody svých pochybení. Jeho počin vyvolal u jisté části
veřejnosti zděšení a pohoršení, u jiné zase pochopení
a úctu. Ale já se ještě musela obejít bez babyboxu. Já
skončila před policejní stanicí v prodřeném proutěném
košíku bez jediného kousku látky, jen s  korejsky
psaným vzkazem od své biologické matky: „Jmenuje se
Su-Jin. Prosím, postarejte se o ni. Mně je 17.“
Naši mi ten vzkaz dali, když mi bylo šest, poté, co
mi vysvětlili, jak jsem výjimečná, protože když jsem
byla malá, vybrali si mě. Jako bych si už dávno sama
nevšimla, že já a  Lea nejsme stejné. Lea je bílá. Má
normální jméno. Před tímhle vážným pohovorem mi
naši vždycky říkali Su-Jin. Nedlouho po něm jsem je
poprosila, aby vynechali to Jin, chtěla jsem být Su. Od
té doby jsem pro všechny Su, tedy kromě Ley. Ta, jak-





13
mile s ní začala cloumat puberta, mi začala říkat Su-Jin,
s  důrazem na to Jin, aby bylo jasné, co tím chce říct.
Když nám bylo třináct, přidala ještě čong; přitom já jí
nikdy nenadávala do poďobaných ksichtů, i když bych
klidně mohla. Když od ní tohle oslovení poprvé
(a naposledy) uslyšela máma, zuřila. „Tohle slovo my
nepoužíváme, mladá dámo! Je to hanlivý výraz a používají
ho jen lidi, kteří si nejsou jistí sami sebou a připadají si
méněcenní. Takovým lidem se říká rasisti. Rozumíš mi,
Leo? Najdi si ve slovníku, co znamenají slova „hanlivý“
a  „rasismus“, a  tamto slovo už nikdy neopakuj.“ Lea
sice ten výraz používala dál, ale už nikdy před mámou.
Vzkaz od mé biologické matky naši dostali, když si mě
vyzvedávali v adopční agentuře. Byl napsaný červenou
propiskou na zadní straně ubrousku. Táta ho
i s překladem do angličtiny nechal zarámovat a oba rámečky pak
pověsil na zeď v mém pokoji. Celé měsíce pak vypadal
můj rituál před spaním následovně: poté, co mi máma
a  táta dali pusu na dobrou noc, zhasli světlo a 
zavřeli dveře, znovu jsem rozsvítila, posadila se na posteli
a upřeně zírala na zarámovaný vzkaz i na jeho překlad.
Jmenuju se Su-Jin.
Když jsem se narodila, mojí matce bylo sedmnáct.
Byla zdvořilá. Napsala: Prosím, postarejte se o ni.
Měla červenou propisku, nebo si ji půjčila, a uměla
psát. Ubrousek byl čtvercový, bílý (teď už trochu za -
žloutl), podobný, jaké dávají v kavárně Starbucks.
Naši mi řekli, že policejní stanice, kde mě moje
biologická matka nechala, byla ve čtvrti Myeong-dong.
Mnohokrát jsem si ji prohlížela na Google Street View.
Je to budova z červených cihel s obloukovými
vchodovými dveřmi. Působí příjemně, spíš jako galerie. Ulice
v jejím okolí jsou plné obchodů (včetně kavárny
Starbucks) a  lidí v  džínách. Všude je spousta neonových
poutačů a pouličních stánků s mořskými plody, lívanci





14
a pálivými rýžovými koláčky (dala bych nevím co za to,
aby je prodávali i  ve Skotsku). Na silnicích jsou jízd -
ní pruhy pro cyklisty. Před dveřmi na policejní stanici
žádný proutěný košík nestojí. Roky jsem se kolem toho
místa virtuálně ometala, klikáním posouvala záběr
doleva i doprava, zvětšovala si ho, otáčela o sto osmdesát
stupňů, všímala si všech maličkostí v okolí místa, kde
na mě moje biologická matka naposledy pohlédla.
Mimozemšťanovi, který by sem zabloudil (což je i můj
případ), musí Myeong-dong připadat jako báječné místo.
Ženy tu neodkládají novorozeňata, ale upíjejí ze
sklenic mangové mojito.
Moje matka možná bydlela jen kousek odsud. Asi
sem došla pěšky, nejspíš v  dešti, protože jsem se
narodila uprostřed jagma, období dešťů. Na matčině vzkazu
žádné datum není, ale mladá dobrovolnice v 
sirotčinci našim řekla, že jsem byla odložena 2. července jen
pár hodin po narození. Takže moje biologická matka
možná k policejní stanici v Myeong-dong došla pěšky,
pokud žila nedaleko, nebo tam přijela na kole, jestli
bydlela až kdovíkde, mě měla zavěšenou v  šátku na
břiše nebo možná v nějakém batohu nebo jsem se prostě
pohupovala v  proutěném košíku, který držela v  ruce.
Každopádně nedlouho poté, co moje matka ten vzkaz
napsala, už jsem byla přidělena Ruth Oliphantové
(právničce z Glasgow) a Bernardu Brotheridgeovi
(muzikantovi z Oregonu), čímž jsem získala to
nejangličtější, nejnabubřelejší a nejobtížněji hláskovatelné
zdvojené-a-pomlčkou-spojené příjmení v dějinách lidstva.
Babybox by býval byl lepší než košík, zní to mnohem
líp. Dvakrát jsem si ho do toho příběhu přidala.
Jednou, když jsem to vyprávěla Ashleigh a Jenny na
zahradě u Petera McAllistera. Bylo to na oslavě jeho
šestnáctých narozenin. Obě z toho byly paf.





15
Kromě toho, že naši mi na zeď pověsili ten vzkaz,
začali se taky kamarádit s  jiným manželským párem,
který měl rovněž korejské dítě. Jednou měsíčně nechali
Leu u babičky nebo u tety Louise a my tři jsme v dešti
vyrazili na dětské hřiště nebo na pláž, kde jsme na sebe
já a Korejské dítě č. 2 zírali přes písek dun nebo písko -
viště a naši rodiče si zatím vyměňovali recepty na rybí
knedlíčky nebo polévku gamjatang. Po tom památném
pohovoru v šesti letech jsme se s tátou taky každý
večer z cédéčka Rosetty Stoneové učili korejsky. Společně
jsme opakovali:
Jmenuji se Su Oliphantová-Brotheridgeová.
Máte vodu?
Je mi líto, ale nerozumím.
a
Kde je tu toaleta?
Všechno tohle snažení mých rodičů mělo jediný cíl:
abych díky tomu, že o  své matce a  o  své kultuře vím
všechno, co se dá, později neměla žádné potíže
s vlastní identitou, a  kdybych někdy jela do Jižní Koreje,
abych si dokázala říct o vodu a zeptat se, kde je záchod
(abych se té vody zase zbavila).
Naši mě adoptovali po mnoha letech pokusů
o vlastní dítě: opakované potraty, IVF, celý tenhle kolotoč.
Muselo to být vyčerpávající. Ve skříni v obývacím
pokoji je celé album věnované tomu, jak si mě vyzvedli
a  přivezli domů. Je tam fotka pořízená v  okamžiku,
kdy mě v sirotčinci poprvé uviděli. Pak já v hotelovém
pokoji. Já v letadle do Glasgow. Já v pokoji, který
s vynaložením spousty času (a peněz) vyzdobili tak, „abych
se cítila jako doma“. Na zdi visel obrovský plakát
s jihokorejskou vlajkou. Jako malou mě akorát děsil –
připadalo mi, že na mě ten červeno-modrý kruh uprostřed
pomrkává. A ty čtyři černé znaky kolem něj znamenaly
něco, čemu jsem nerozuměla, něco hrozivého. Na další





16
zdi visela mapa Jižní Koreje. Třetí stěnu zdobil vzkaz
od mé matky a  jeho překlad do angličtiny, který táta
přepsal a  vytiskl, oboje v  tenkých černých rámečcích.
Nad mou postýlkou visel obraz ženských rukou se
snad deseticentimetrovými nehty nalakovanými šikmý -
mi tlustými červeno-bílými proužky. Přes zápěstí měla
ta žena položené paví pero.
(Poznámka pro budoucí rodiče dětí adoptovaných
z Jižní Koreje i pro rodiče jakýchkoliv jiných dětí: jestli
chcete svému miláčkovi přivodit noční můry, vyzdobte
mu pokojíček tak, jak je popsáno výše.)
Měsíc po návratu z  Koreje máma zjistila, že je
těhotná. Zjevně se to stává často: najednou, po letech,
kdy muž a žena na početí už ani nepomyslí, kdy o něj
přestanou usilovat, přestanou po něm toužit,
přestanou měřit teploty, počítat dny, aplikovat hormonální
injekce, najednou bác.
Lea.
Má modré oči po mámě a tmavě hnědé vlasy po
tátovi, ale i když si to všichni myslí, nikdy se o tom nemluví.
Má pusu po babičce a rty po dědovi a bílou pleť jako
všichni Oliphantovi a Brotheridgeovi kromě mě. Moje
pleť je tmavá, i když ne moc, jako by moje „asiatství“
zůstalo po celá ta léta na slunci a  na dešti a 
vyšisovalo, jako bych vlastně nebyla „barevná“, ale zároveň ani
bílá.
A  pleť Ley? Když jsme se jako malé společně
koupaly, vypadala moje kůže ve srovnání s  její jako pleť
skutečné Korejky. Jak já se tenkrát usilovně drhla!
Vrata trajektu se otevírají. Je čas přeplout moře a  na
chvíli zmizet.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.