načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víra z kamene a srdce z kovu - Petr Vyhlídka

Víra z kamene a srdce z kovu

Elektronická kniha: Víra z kamene a srdce z kovu
Autor:

Zapadlá kolonie na planetě Fisaga má problém, do kterého Pietu Corianovi nic není. Až na to, že má odvést do bezpečí jistý náklad.
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Petr Vyhlídka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 120
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zapadlá kolonie na planetě Fisaga má problém, do kterého Pietu Corianovi nic není. Až na to, že má odvést do bezpečí jistý náklad.

Související tituly dle názvu:
Víra z kamene a srdce z kovu Víra z kamene a srdce z kovu
Vyhlídka Petr
Cena: 26 Kč
Cesta ke kameni a kovu Cesta ke kameni a kovu
Teplý Bohumil
Cena: 255 Kč
Hledače kovů Hledače kovů
Wilhelm Rolf
Cena: 137 Kč
Detektory kovu - návod na stavbu Detektory kovu - návod na stavbu
Hájek Jan ing., Zdeněk Jarchovský
Cena: 320 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Vyhlídka

Víra z kamene a srdce z

kovu

2010


copyright © Petr Vyhlídka, 2010

cover art © Jesse-lee Lang | Dreamstime.com

Upozornění pro čtenáře:

Této knize se nedostalo redakční úpravy, pročež všechny hrubé

chyby i jiné gramatické prohřešky, stejně jako nudný děj a

neoriginální nápady padají jen a jen na autorovu hlavu.

OBSAH

kapitola první

kapitola druhá

kapitola třetí

kapitola čtvrtá

kapitola pátá

kapitola šestá

kapitola sedmá

kapitola osmá

kapitola devátá

kapitola desátá

kapitola jedenáctá

kapitola dvanáctá

kapitola třináctá

kapitola čtrnáctá

kapitola patnáctá

kapitola šestnáctá

kapitola sedmnáctá

kapitola osmnáctá

kapitola devatenáctá

kapitola dvacátá

kapitola dvacátá první

kapitola dvacátá druhá

kapitola dvacátá třetí kapitola dvacátá čtvrtá

kapitola první

Nějaké to přetížení k mému řemeslu patří. Nemůžete pokaždé sedět v pohodlném, protitahovými systémy vybaveném přibližovadle, zvláště pak ne, když prcháte z planety, zmítané nepokoji. Na nějakou předletovou přípravu nezbývá čas.

Naštěstí jsem docela dobrý pilot. Mnohem lepší, než poradce nebo filozof amatér. Takže jsem to všechno zvládl v pohodě a cestou nahoru, na kterou dohlížela ještě lepší elektronika, jsem mohl přemýšlet o tom, do jakého průšvihu jsem zase spadl.Profesionálně uvažovat, mám jich za sebou pěknou řádku. Netvrdím, že jsem do všech vletěl nevinně, se zděšeným výkřikem Já za tonemůžu, ale určitý rodinný determinismus tu hraje svou roli, celá řada mých předků (a jednom případě i potomek) dělala jménuCorian čest. V obou větvích.

Přitom to všechno začalo docela nenápadně. Nákladem součástek pro pana Virdala, systém ten a ten, třetí planeta zleva. Tedy od hvězdy. Ale nejmenovala se Země, GP jí přidělil v rámciklasifikace jméno Fisaga. Což samozřejmě bývalo nějaké starodávné božstvo nebo mytologický poskok, k jehož zvěčnění poslouží to nebeské těleso, které se moudře skloní před Člověkem a nabídne mu podmínky vhodné k přežití.

Na Fisaze přežívalo několik tisícovek ctihodných příslušníků Církve Pravé Krista Vesmírného. Na seznamu extrémistických skupin nebyli, religionistický slovník je odbyl jedním nicneříkajícím odstavcem, vylodil jsem se tedy klidně a beze strachu, že hned prvním slovem poruším nějaké přikázání. Což jsem takéneorušil, protože jsem raději nepromluvil skoro vůbec. Uvítacíkomise, představovaná několika skladníky, mě sice přivítala trochu nevrle a víceméně nevšímavě, jenže takovou vlastností oplývají manipulanti víceméně celého vesmíru. Vyložili náklad, ukázali mi cestu k administraci, kde jsem měl odevzdat papíry, a kde jsem si chtěl sehnat když už ne náklad na cestu zpět, tak aspoň kafe. A už jsem byl pro ně vzduch.

V nízkém baráčku, stojícím hned u přistávacích ploch zaželezobetonovými štíty, mě čekal sám příjemce. Nikdo jiný, žádnýnerudný cifršpion nebo celní úředník, jen pan Virdal. Vzal si disk s doklady, dvakrát ho otočil v prstech, jako by nevěděl co s ním, a ledabyle ho odhodil na stůl.

Nevypadal nejlépe. Kruhy pod očima a lesknoucí se zrak v nich, i našedlá pleť prozrazovaly několik (patrně více) probdělých nocí. Jestli je strávil v radovánkách nebo usilovnými modlitbami,poznat nešlo.

„Doplatek dostanete hned, jak to zkontrolují. Vracíte se ještě dnes?“

Za jeho zády se něco pohnulo. Lekl jsem se, protože až do toho okamžiku jsem byl přesvědčen, že tu kromě nás dvou nikdo není. Společnost však byla početná, stáli tam hned dva, celí šediví, s hladkými plechovými obličeji a stejně zbarvenými i vyrobenými těly. Virdal ukázal prstem na stůl, robot zvedl disk a znovu sevrátil ke stěně.

„Můžete se ubytovat v mém domě,“ navrhl. Pokud nepovažoval Fisagu za pupek světa (což se stává častější, než by se zdálo), byla jeho otázka, k níž jsem zarytě mlčel, stejně akademická. I když se nezdálo pravděpodobné, že odsud odletím s nákladem, bylo by proti zdravému rozumu se po nějakém aspoň nepoptat.

„Možná pro vás něco budu mít,“ přiznal se k zmíněnému zdravému rozumu sám. „Xaver vás tam zaveze.“

Jedna z plechovek u stěny se znovu pohnula. Virdal na nivyštěkl několik holých vět, robot ani nemrkl (neměl čím) a vyrazil ke dveřím.

„Snad abyste šel za ním,“ řekl hostitel: „Pokud se zdržíte.“

Šel jsem za ním. K malému otevřenému přibližovadlu, které nás zavezlo za kopec u kosmodromu, za nímž se, kromě malého, úpravného a tak nějak přikrčeného městečka, nacházela takénevelká ale nepřikrčená vilka, jejíž velikou předností byl sympatický hostinský pokoj a úslužný personál, pokládající jedinou otázku: Co si budu přát k večeři.

Při plechu jejich těl se nedalo předpokládat, že by se vyptávali i na drby z okolního vesmíru, prozradil jsem jim tedy svou touhu po čerstvé rybě na másle, pěkně s opékanými brambůrky a majonézou, o něco později totéž obdržel a zkonzumoval, načež mi zůstalo jediné: s blahým zachrochtáním se po čase zase jednou svalit do pořádné postele.

Probudil mě – jak jinak – robot. Xaver nebo nějaký jiný, všichni ti plecháči vypadali identicky a jmenovky na čele neměli.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval (což rozhodněneobnášelo ani koupelnu, ani snídani, obojí snesu nejdřív tak po hodině bdělosti), a než jsem našel cestu na vzduch. Někde v dohledu vždy postával nějaký robot, tiše a spořádaně, jen tu a tam udělal několik jistě dobře rozmyšlených kroků. Zřejmě si touto technologicky sice náročnější, po zvládnutí výrobního procesu však spolehlivou cestou, doplňovali Fisažané personální stavy na nepopulárníchpozicích. I když – včera u vykládky žádný mechanický silák neasistoval.

Můj minulý a doufejme že i budoucí zákazník stál na terase,zabírající polovinu střechy, opíral se o bílé zábradlí a shlížel nastřechy nízkých přízemních domečků. Městečko se napůl ztrácelo v zeleni, napůl z ní naopak vyrůstalo špičatými věžičkami, přilepenými k většině budov; nejspíš nebyly k ničemu, pokud se v nich neskrývaly nějaké ty nepostradatelné výdobytky vědy atechniky, které někteří staromilci skrývají jako viktoriánské starépanny nožičky šifonéru.

„Už jste snídal?“

Řekl jsem mu to o té hodince.

„Proti gustu... Hezké místo, co?“ ukázal na střechy a věžičky. Diplomaticky jsem souhlasil, protože i od něho to byladiplomatická věta.

„Klidný svět. Přišli jsme sem před několika roky. Rada starších vybrala v katalogu Fisagu jako místo vhodné pro vybudování čisté kultury, nezatížené hříšnými vlivy dekadentního okolí.“

„Rada starších?“

Prostě jsem to plácl. Nejspíš pro tu vilku.

„Pochopitelně na doporučení své hlavy,“ usmál se. „Těch pár prvních let to skutečně vypadalo dobře. Naše víra je čistá a bez výstřelků.“

Ohlédl se ke stolku, na němž, kromě čajového servisu ležela útlá knížečka.

„Můžete se o tom přesvědčit.“

Nebylo to imperativní. Neříkal: Když ocitujete Knihuosmnáctou, verš sto padesát sedm bez chyby a se správným přízvukem, budu pro vás mít náklad. Ale přesně to bylo na spodní vlně; díky svému smíšenému původu mám jisté empatické schopnosti.Virdal nemohl skrýt, že hlavou místních božích náměstků je on. Byl zvyklý takhle jednat a i když měl dost rozumu, aby to nezkoušel na návštěvníky z vesmíru, přece jen si za ta léta vybudoval něco podobného učitelskému syndromu.

Zvedl jsem svazek a otevřel ho. Na titulu pochopitelně stálo: Písmo svaté.

Jediné nezpochybnitelné Slovo boží.

Zběžně jsem ho prolistoval. Znám svou Bibli.

Církev pravá Krista Věřícího si nic nepřidávala. Nic nevykládala ani nekomentovala, což je v dnešním světě tak trochu výjimka. Zato si místní Svatí otcové vzali černou tuš, nůžky a gumu.

Seškrtali Knihu knih od podlahy. Což mohlo znamenat jediné. Že to, co zbylo je opravdu neoddiskutovatelné Slovo, a první dojem mě v tomto případě nejspíš šeredně zklamal.

kapitola druhá

Jedna věc je jistá – pokud se rozhodnete žít podle jakýchkoliv přísně striktních předpisů, nepřipouštějících žádné odchylky, dříve nebo později narazíte na hranice, jejichž překročení láká a které dříve nebo později někdo překročí. Ne, já to rozhodně nebyl anemínil být, hodlal jsem z Fisagy zmizet jak jen to půjde, protože tu bylo méně zábavy a povyražení než na prosincovém sjezdu ledních medvědů. Problémy tu měl někdo jiný.

Kdybyste si přečetli jejich svatou knihu a vzali ji stejně doslova, jako ji Fisažané berou, bylo by vám to nejspíš jasné od prvního okamžiku. Mně se to muselo podat na stříbrném podnose spolu s obědem, který jsem absolvoval s hlavou místního společenství v dokonalé samotě jeho terasy, pod dohledem dvou protivnědokonalých, protože tak naprogramovaných, robotických číšníků. Možná v tom byla ironie a možná jen historická nutnost, ženarazil právě jeden z těch, kteří ty mantinely budovali.

„Je škoda, že i když si dáme v mnohém říci, oni mezi to mnoho nepatří,“ řekl mi před kávou a ukázal přitom na servírujícíhorobota.

„Zavrhujete zotročování ne-lidských forem života?“ chtěl jsem pokračovat v citaci mnohem úspěšnější konkurence, vyznavačů Galaktického Bezejmenného.

„V Písmu nic takového nestojí,“ řekl trochu ostřeji. Síla zvyku.

„Ale vzbouřit by se neměli,“ pokračoval jsem v tlachání: „Přece jen jsou, na rozdíl od nás lidí, vybaveni určitým programem už od začátku.“

„Ano, na rozdíl od nás lidí,“ povzdechl si Virdal, „A v tom to je. Jsou příliš lidští, a to nutí pravého věřícího položit si otázku: Není to rouhání?“

Odpověď byla jasná. I dilema, které jím cloumalo.

„Jsou mými dětmi. Lidé i roboti,“ přiznal se, „Mám úctu koběma. Mohou žít vedle sebe. Ale těm prvním se to nelíbí.“

Zamíchal jsem si kafe a natáhl se po sušence, slibující zajímavou krémovou náplň, aspoň v tomhle směru si zachovávali zdravý rozum.

„Pokládají si otázku: Není to rouhání?“

„Už si na ni odpověděli,“ řekl trpce.

Jasně. Proto ta kyselá tvář.

Vstal a chvíli přecházel krátkými krůčky po šedých dlaždicích terasy. Od městečka zavanul příjemný větřík, přinesl několik drobných suchých lístků, připomínajících pozemské lipové.Snesly se na stůl.

Robot, Xaver, nebo taky ne Xaver, Virdal ho zatím ještěneoslovil, se utrhl z pozadí a bez milosti tu připomínku přírody rychle zlikvidoval.

Lekl jsem se.

„Mě trocha listí nevadí. Člověk aspoň ví, že se blíží podzim.Nemusíte tyhle své děti tolik honit do práce.“

„To není listí, ale plody a oplývají slušně silnými alergeny,“vysvětlil mi trochu pobaveně starousedlík, „Proti kterým vy určitě nejste očkován. Jestli chcete zežloutnout a osypat se hnisavými vředy, prosím.“

Načež ho veselost stejně rychle opustila. Zhluboka se nadechl, jak to dělají lidé, kterým se nechce promluvit, ale kteří senevyřčenými slovy dusí. Já byl jediný neutrální posluchač širokodaleko, takže se dalo čekat, že něco páry upustí.

Upustil. Takovou hodně vousatou politickou frázi, oblíbenou u tiskových mluvčích a vládě nakloněných komentátorů.

„Procházíme poněkud složitějším obdobím.“

„Tak proč jim prostě neřekněte, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, což znamená, že i člověk je Stvořitelem,“ plácl jsem.

„Jistě. Tohle určitě pochopí,“ ušklíbl se. Potom se ode mneodvrátil a zahleděl na střechy svého království. Pohupoval se, pata špička, s rukama za zády, možná hleděl do prázdna, možná měl oči zavřené, do tváře jsem mu neviděl. Ani do hlavy.

Robotika většinou problém nebývá. Abyste udělali dokonalou kopii lidské bytosti potřebujete mnohem více mechaniky a tudíž financí, než když se přidržíte výroby poddaných přirozenou cestou. Může to vypadat jako člověk, ale stejně se pozná, že to člověk není, takže všechny plechovky, třeba i pseudohumanoidních tvarů, jsou prostě plechovky a na naprosté většiněpozemšťanských planet s tím nikdo nedělá ciráty. Jsou to přece jenom stroje s omezenou inteligencí. A když ne, pak jsou to prostě nějací jiní lidé. Ve společnosti stovek mimozemských ras natakové nesmyslné předsudky není místo. Můžete se vytahovatkulturou, inteligencí, silou, balíkem peněz nebo armádou příbuzných, můžete tvrdit, že jste nejstarší a nejcojávím, ale rasismus, založený na odlišném vzhledu, je svým způsobem mrtvý.

Jenže tohle asi problém Fisažanů nebyl. Mechanické otroky by nejspíš snesli. Jejich patriarcha – nebo jak mu říkají – ale stvořil něco, co se skutečně až příliš podobalo jim samým. Něco, co se podle všeho učilo a vyvíjelo jako oni.

A především stejně poslušně vzhlíželo k morálním autoritám svých vůdců.

Třeba žárlí, ušklíbl jsem se, ale tuhle moudrost už jsem nahlas neventiloval. Virdal se po chvíli omluvil, nechal mě napospas nudě a robotům, kteří na mé zvědavé dotazy stejně neodpovídali, takže jsem zůstal na terase, koukal na věžičky v zeleni a sumíroval si řeč, s jakou se na Virdala obrátím. Ten náklad zpátky by se mi rozhodně hodil, ale určitě ne za cenu čtrnáctidenníhočekání na krabičku sardinek.

Místní slunce úporně šplhalo do nadhlavníku a už už se chystalo nechat si udělat fotku s vlaječkou, když se městečkem pode mnou rozeznělo měkké melodické vyzvánění. Neslo se odněkud zprava a vypadalo jako pozvání k polední bohoslužbě.

Což by pro mne mohlo znamenat oběd, protože místní šéf bude zaměstnán plněním svých duchovních povinnosti. Kývl jsem na opodál stojícího robota.

„Pan Virdal je momentálně zaneprázdněn,“ odpovědělnevýrazným hlasem, „Mám vás informovat, až dorazí?“

Řekl jsem mu, že nejraději bych dostal informaci o obědě, což si naštěstí vyložil správně a neutloukl mě předčítáním jídelníčku.

Jsou opravdu lidští.

Virdal se nedostavil ani k odpolednímu čaji, jen mi vzkázal, ať považuji jeho dům za svůj a ať pro jistotu nevycházím ven. Do té doby se mi nechtělo, ale ono důrazné doporučení se, jak už to bývá, rovnalo pozvánce. Zvědavost je motorem pokroku.

„Ukážeš mi cestu do města?“ zeptal jsem se AsiXavera. Nehnul brvou (žádné taky neměl), jenom ukročil, aby se nenápadněpostavil mezi mou maličkost a dveře ven.

„Lituji, pane, ale nebylo by vhodné, abyste v tuto dobu vycházel ven.“

„Vírou předepsaná siesta?“

„Ne, pane. Ale nejste Fisažan.“

Že by se ke styku s nečistými snižovala jen hlava církve a státu?

„Tak se budu tvářit, že jsem fisažský robot,“ řekl jsem vesele.

Ten pravý se ani nepohnul.

„To by nebylo moudré,“ prohlásil bez jakéhokoliv náznaku emoce, „Vzhledem k současné situaci.“

Nebyl jsem z toho vůbec moudrý.

Nepříjemný krůček k poznání přinesla až první série výbuchů. Jejich záblesky přišly se soumrakem, a chaoticky, jako cestaposledního barového hosta, se klikatily směrem k Virdalověrezidenci.

kapitola třetí

Vezměte ji někam, kde žije společnost, která ji přijme. Hezky se to říká. A ještě lépe, se slzou dojetí v oku, poslouchá. Tvůrce,zachraňující výtvor svých rukou, aby sám dal přednost smrti.

Aspoň na to vypadal, nebo na to vypadali rozhořčení osadníci. Ale protože jsem cítil svůj díl viny, rozhodl jsem se Virdalovo přání splnit. Tím spíš, že jsem neměl co na práci a do klína mi spadla výhra v podobě elegantního hvězdného korábu třídyTiberius. Také pasažéra, té robotí slečny z lesklého titanu.

Takový náklad jsem zatím ještě nevezl – a to už jsem za svou krátkou kariéru převážel všelicos, včetně přísně utajovaných a tajně ukradených trosek kosmické lodi z budoucnosti. Alepokaždé to bylo něco netečně neživého, zapakovaného v obalovémmateriálu a většinou uloženého mimo přímý dohled. Chladné stvoření, sedící v kopilotském sedadle a civící tmavými sklyzakrytými senzory bůhvíkam, se rozhodně žádné bedně nepodobalo. Do nákladového prostoru, který v téhle hračičce představovala mrňavá komora mezi motorem a systémy podpory života, bych jí rozhodně neuklízel. Kdyby vzal Virdal do ruky štětec a plechovku pleťové barvy, mohl svůj výtvor dokonale namaskovat, i když by asi střízlivější části mužské poloviny pozemského vesmíru těžkou namlouval, že se něco tak tělesně dokonalého mohlo naroditpřirozenou cestou.

Tahle robotka měla poctivé – byť bez diet a od přírody pevné – ženské tvary, pouze obličej byl jen stylizovaný a místo uší zabíraly mírně vypouklé kryty. Díky svému největšímu průšvihu, který mě před časem přestěhoval na nějaký čas do minulosti, trpím lehkou formou nostalgie po dvacátém století, cožkonstruktér Virdal nejspíš také – vzhled kovové slečny musel okoukat od jednoho z tehdejších japonských malířů.

„Máš nějaké jméno?“ zeptal jsem se, když loď už utíkala naautomatiku téměř prázdným prostorem, „Nebo ti mám říkat slečno Třináct Dva Padesát Odmocněno Pěti?“

„Francesca, pane,“ řekla dobře modulovaným hlasem. Ani se přitom nepohnula, právě tohle je jedna z věcí, která odlišuje androidy od robotů, nebo – chcete-li – lidské karikatury odsolidních plechovek s účelovým vzhledem. Od servisního robota řady Z600 nečekáte víc, než solidně odvedenou práci, maximálně nějaký ten vtípek, protože třeba právě Zetka jsou opravduinteligentní jednotky. Nejste nervózní, když se při práci nedrbe za uchem (žádné nemá) a při povídání nebliká diodami. Ale odčehokoliv ve tvaru živého organismu podvědomě čekáte živé reakce.

Hele, to jsem ale chytrej. Kdybych to řekl nahlas tam u Virdala a nevytahoval se slabým povědomím o Bibli, možná bych udělal lépe. Nebo taky ne, robotikovy oči planuly fanatickými světýlky a do průšvihu by se dostal tak jako tak. Plechovky u něj nejspíš měly přednost, poslouchaly lépe než lidé a pokud vůbec kladly, tak srozumitelné a jednoduché otázky.

Pochopitelně že to, co vybuchovalo v tom malém, příjemněvyhlížejícím městečku, plném hodných a bohabojných lidiček, byli roboti. K pogromu by došlo stejně, třeba za měsíc, ale i kdybych se o tom dozvěděl, neměl bych pod jazykem divnou pachuť.Protože katalyzátorem té náhlé akce jsem byl já.

Přesněji řečeno má pitomá poznámka, kterou v první chvíliVirdal taky tak vzal. Jenže cestou na shromáždění církevních starších, se jí chytil a uvařil z ní možná nádherný a strhující, ale účinkem se naprosto míjející proslov.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk je tedy z boží vůle sám tvůrcem.

Přiběhl brzy poté, kdy se shromáždění proměnilo v dav. Vilanebyla v žádném případě konstruována jako nedobytná pevnost a Virdal to věděl, stejně jako to, že mu nezbývá mnoho času. Takže mi ani moc nevynadal, celou tu událost vylíčil několika větami, přičemž neopomněl zmínit můj debilní příspěvek do různého.

Nechal jsem ho být, i když bylo jen na jeho vůli jak si má slova přebere. Vzhledem k minulosti své rodiny mě výsledek nijaknezarážel, konečně, jeden z mých předků omylem zničil celouplanetu.

„Budete balit dlouho, nebo se pokusíme zdrhnout dřív, nežzlikvidují i mou loď?“ zeptal jsem se jen, když jsem pozoroval, jak chaoticky otevírá šuplíky a skříně, vyhazuje prádlo a sype šperky do pytle. Dobře, nic takového nedělal, jen chvíli civěl do velké obrazovky, na níž sem a tam putovala jakási data, potom se na chvíli ztratil do místností, které mi neráčil představit, a znovu se vrátil k obrazovce.

„Nemáte mnoho času,“ řekl jen. „Byl bych nerad, kdybyste měl utrpět nějakou újmu jen proto, že jste byl na nesprávném místě. Přesto bych vás rád požádal o službu.“

Jistě. Vezměte mě sebou jako náklad, ušklíbl jsem se.

Ale sotva jsem kývl na souhlas, už praštil do kláves a okamžik nato vyšla ze dveří tahle plechová kráska.

„Vezměte ji někam, kde bude moci žít.“

Tak tuhle službu jsem splnit mohl, tím spíš, že přívažkem krobotické slečně byla Virdalova osobní jachta, celkem slušný model, který měl zdejší papež bezpečně zaparkovaný zaželezobetonovými vraty umělé jeskyně vydlabané v kopci, jež odděloval místní kosmodrom od městečka. Jako náhrada za mizerně pojištěnou Á šedesát pětku, kterou jsem sem dopravil náklad, to bylo víc než dostačující.

Tiberius teď držel stabilní přechodovou rychlost, která nás hnala ven ze soustavy, dráha se jen nepatrně stáčela zpět k místnímu slunci, a palubní kybernet trpělivě vyčkával, kdy mu ráčím sdělit kamže to má loď hupsnout.

Což jsem prozatím netušil.

Virdal mi vložil na bedra mnohem složitější úkol, než by se dalo předpokládat. Nejen proto, že nejsem turistický skaut ani interplanetární sociolog, abych od boku vystřelil souřadnice planety s víceméně tolerantním osídlením. Jistě, procestoval jsem pořádný kus Galaxie, ale jako špeditér, který pozná maximálně bary naletištích, laciné hotely nedaleko, nebo kanceláře přepravních firem. U Mezihvězdné i po ní, za krátké kariéry elitního eskového pilota, jsem neměl čas se nikde zastavit, bravo, že už jste tady, dejte si kafe a nějaký sendvič támhle u Wicky, súrny náklad pro XY už čeká na přeložení. Coby nezávislý pilot jsem si neužil proto, že mnohem delší čekací doby nemůžete strávit výlety a prohlídkami, ale obstaráváním živobytí.

Takže Kam s ní?

Kdysi jsem se uléval neskutečným množstvím čaje a jehoeternského ekvivalentu, což mi vyjma pravidelných odskoků na toaletu i patřičně usměrňovalo jinak chaotické myšlenkové procesy. Ale sotva jsem zapadl za ovládací prvky, převedl jsem se naautomatové instantní kafe, staletími prověřený nápoj sterilní chuti, toho dostupného průvodce všech čekáren světa. Takže jsem si jedno dal, protože kabina Tiberia byla naštěstí mrňavým nápojovarem vybavena, a zatímco jsem rychle, než zmizí, odsrkával tu trochu pěny, Kybernet zpracovával dotaz na blízké, případně i krapet vzdálenější systémy, osídlené rozumnou společností.

Ale co je rozumná společnost? Tak trochu s tím mám zkušenosti, protože můj otec je Eternec, zatímco máma Pozemšťanka, na vzhledu to nepoznáte, žádné špičaté uši a potlačené city,fialová krev nebo mozek v krajině břišní. Jenom podprahovácitlivost na lidské emoce, nijak zvlášť silná, málo kompatibilních kosmických ras má k sobě tak blízko, jako Etern a Země. Jenže k navážení se do někoho stačí jakákoliv záminka, stejně jako ksvádění vlastních neúspěchů na kolemjdoucí osoby.

Jako kluk jsem se někdy pral. Potom se naučil předstírat, že nejsem ani to, ani ono (na Eternu to bylo těžší), a nakonec dospěl do stádia, kdy mi to bylo jedno. Když jsem potom vypadl do vesmíru, jedno to skutečně bylo, protože tady potkáte kdekoho.

Tady přestaly být řečičky o multikulturní společnosti intelektuálskými tlachy a zbožným přáním. Kosmos má totiž tu výhodu, že nejvyšší zákony, který tu musíte ctít, jsou zákony přírody. Blbá fyzika. Když nebudete dodržovat tuhle ústavu, nezbude vám dost příležitostí k porušování sekundární judikatury takzvaně inteligentních bytostí.

Bylo mi jasné, že musím dovést Francesku na nějakou základnu nebo aspoň na planetu, která se zvyklostí, panujících ve volném prostoru ještě nezbavila.

Ale kde takovou hledat?

„Lithos,“ prohlásil do zamyšleného ticha Kybernet. A vysypal souřadnice.

„Co to, proboha, je?“ lekl jsem se.

„V původních záznamech neoficiální pracovní jméno podle Galaktického průzkumu: Planeta uctívačů kamene,“ dodala ta chytrá neuronová koule a nejspíš se – aspoň v myšlenkách – spokojeně zašklebila nad dobře odvedenou prací.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist